Bod obratu - ukázka z knihy

1

bod obratu

โ ข

ukรกzka z knihy U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz

2

Kapitola první

Včera není dnes Současná doba extrémů „Teprve když jsme ztraceni neboli teprve až ztratíme svůj život, začneme rozumět sami sobě.“ – Henry David Thoreau (1817–1862), Americký esejista a filozof

Vystoupil jsem z náklaďáku na ledem pokryté parkoviště právě ve chvíli, kdy se nad horizontem začaly objevovat první paprsky ranního slunce. Ledovka pod mýma nohama byla na tuto roční dobu sice neobvyklá, nicméně tento fakt toho na nebezpečnosti mé chůze směrem k pokladně uvnitř místního obchůdku moc nezměnil.

Kožené podrážky bot mi byly na ledu k ničemu a já si připadal jako neohrabaný bruslař.

V tomto krámku se smíšeným zbožím v malém městečku v jižním Coloradu jsem se zastavil, abych na své cestě do města Taos v Novém Mexiku, kde jsem měl později toho dne naplánovanou schůzku, doplnil zásoby benzinu a dal si hrnek horkého čaje. Ze svých předešlých cest jsem si totiž ještě moc dobře pamatoval nekonečně táhlý pruh divočiny, která na mě čekala. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, ovanul mě teplý vzduch. U stolu poblíž okna seděl postarší muž a usrkával z termosky kávu. Celé moje představení v podobě klouzání a bruslení směrem od auta ke dveřím měl před sebou jako na talíři. Když jsem míjel jeho stůl, povídá mi, aniž by zvedl hlavu: „Pěkně kluzko, tam venku, což?“ 3

bod obratu

• „Tak vy jste ten můj tanec viděl?“ zeptal jsem se pobaveně. „No jo, od začátku až do konce,“ přitakal. „Tydle vaše boty jsou v tomdle počasí na prd. Potřeboval byste něco takovýho,“ prohlásil a ukázal pod stůl na svoje pracovní boty s tlustou gumovou podrážkou. „Podobný mám taky,“ poznamenal jsem, „ale doma.

Obvykle tudy projíždím až později, když už je slunce na obloze a led roztátý. Včera večer jsem ale vyrazil z města pozdě a nechtěl jsem jet přes průsmyk v bouřce. Takže jsem strávil noc v Best Western,“ vysvětlil jsem mu a mávl směrem k jedinému hotelu ve městě.

Považoval jsem to za konec naší konverzace, takže to, co následovalo, mě úplně ohromilo. „No jo, vím, kam míříte,“ pravil ten člověk. „V tomhle čase by neměla bejt takováhle zima. Ale všechno je jináč.

Domorodci nám povídali, že se to blíží… všechno todle.

Vykládali nám, že přestane pršet, že počasí se změní a lidi se budou jak blázni snažit dopátrat, proč to tak je.

Problém je, že jim holt nikdo nevěřil.“ Vůbec jsem nečekal, že ten chlapík něco takového řekne – bylo to naprosto nečekané a toho rána úplně mimo souvislost – tedy alespoň pro mě. Pro něj to ale bylo očividně téma, kterým se hodně zaobíral. Konečně na mě vykoukl zpoza kšiltu své obnošené čapky s nápisem John Deere.

Podíval se mi zpříma do očí, zhluboka se nadechl a pronesl: „Dneska už nic nefunguje. Všecko jde do kytek, kámo. Když je období dešťů, neprší. Pšenice mi pak neroste, když má. Krávy se pak nemají kde pást.“ A pokračoval dál: „Nejni to dobrý. Ale co mám sakra dělat? Žít se nějak musí. Prostě se musíš dál snažit, co to de, a dělat všechno nejlíp, jak můžeš. Ale jednu věc ti povim, už to neni, co to bejvalo, na to vem jed!“ Starý muž vstal, ještě jednou se na mě podíval a naposledy si lokl kafe. V téhle konverzaci jsem se sotva zmohl na jednu 4

včera není dnes / současná doba extrémů

• či dvě věty, ale přesto jsem cítil, že jsem právě zažil něco výjimečného.

Muž se otočil a cestou ke dveřím dokončil, co měl na srdci: „Dávej na sebe teď pozor, mladíku. Mezi tím, kde jsi teď, a kam míříš, je jedno velikánský nic.“ Pozoroval jsem ho, jak míří ke svému starému vybledlému pick-upu International Harvester. Věděl jsem, že tahle auta se přestala vyrábět před více než třiceti lety.

Vyšel jsem ven a hleděl za ním, dokud rachocení jeho náklaďáku nepřehlušily zvuky probouzejícího se dne.

Myslel jsem na jeho slova a přemýšlel, jestli mohl mít pravdu.

Faktem je, že svět se opravdu hodně změnil, ale těžko dokážeme s přesností určit okamžik, kdy tato změna přesně započala. Jednu věc, kterou ten starý muž zmínil, jsem však popřít nemohl: Žijeme v době, která je ve všech směrech výjimečná. Dnešní svět opravdu už není to, co býval!

Včera není dnes

Je to tak. Včera není dnes. Svět, v němž jsme vyrostli, je pryč a už se nevrátí. Zmizel nám před očima. Zatímco jsme jako každý týden nakupovali jídlo, dávali rodině na stůl večeři a starali se o své stárnoucí rodiče, ten důvěrně známý svět, v němž jsme se vyznali a důvěřovali mu, zmizel. Problém je, že nás nikdo neupozornil, že se něco děje. Nikdo nám neřekl, že se nám jednou provždy mění život.

Ve Wall Street Journal ani v USA Today nevyšly velké titulky, které by něco takového hlásaly. V kabelovém vysílání nebyly žádné mimořádné vstupy ani žádné investigativní reportáže v nočních zprávách, a nablýskané obálky časopisů, které mají na letišti u stánku upoutat vaši pozornost, nevykřikovaly do světa žádné skandální odhalení. Svět, který jsme znali, již déle neexistuje, ale 5

bod obratu

• protože jeho zánik nebyl hlavním myšlenkovým proudem nikdy všeobecně přijat, neměli jsme příležitost vzít na vědomí nejvýznamnější změnu v našem životě, která ovlivnila největší počet lidí ve světových dějinách! Nikdy jsme neměli možnost rozloučit se s věcmi, které jsou již nenávratně pryč, a truchlit nad jejich ztrátou.

Důkazy, že svět, na který jsme byli zvyklí, se vytrácí, představují mizející rodinné obchůdky, které kdysi lemovaly ulice menších měst a které jsou dnes převálcovány velkými obchodními domy. Rodinné farmy, od kterých jsme kdysi týden co týden brávali vajíčka a mléko, se staly vzácností dokonce i ve venkovských oblastech Ameriky.

Krámky v sousedství, na něž jsme spoléhali, ať už jsme potřebovali spravit díru v botě, nebo na pneumatice, opravit sekačku na trávník, který jsme kdysi mívali před domy, jež jsme vlastnívali, se stávají už jen vzpomínkami na minulost. Celý způsob života je pryč. Stalo se to tak rychle, že spousta lidí si doteď ani neuvědomila, že zmizel. A protože to nevědí, nemohou ani tušit, že se už nevrátí. Neuvědomují si, že jsme se ocitli ve zranitelném světě přechodu, kterému ještě sekunduje stávající doba extrémů.

A právě zde začíná náš problém. Tito lidé nevědí, že nastala změna, a stále doufají, že se svět minulosti znovu objeví. Čekají, že se jejich život zase vrátí do „zajetých kolejí“. Někteří se vědomě, jiní nevědomky drží představy světa, jaký znali, způsobů, jakými věci fungovaly, a místa, které v něm zaujímali. Spousta lidí přestala „žít“ a čeká, až se zase jejich starý známý svět vrátí. Závažná životní rozhodnutí odložili na později, například plánování svatby, dětí či hledání nové práce v novém oboru, který vznikl místo toho, který tu býval kdysi. Všechny tyhle věci neřeší, protože čekají, až se svět zase zklidní a vrátí se do normálu. Během tohoto čekání ale přicházejí o nejlepší část svého života: o život sám!

6

včera není dnes / současná doba extrémů

•

Celý způsob života je pryč a my přitom nikdy neměli možnost truchlit nad jeho ztrátou, abychom se s ní smířili.

Čekání na „návrat k normálu“

Vzpomínám si na rozhovor před několika lety, který nádherně ilustruje, co mám na mysli, když mluvím o čekání na to, až se život „vrátí k normálu“. Se zaměstnankyní čerpací stanice v malém horském městečku jsem si tenkrát povídal o slabé ekonomice a o tom, jak tento problém řeší místní lidé. „Tak jak to tady vedete?“ zajímalo mě. „Obchody jdou?“ Žena za přepážkou přestala přepočítávat drobné v pokladně, pokrčila rameny a podívala se na mě. „Opravdu to chcete vědět?“ zeptala se. „No rozhodně,“ odvětil jsem s úsměvem. „Jinak bych se neptal.“ „Od té doby, co zavřeli důl, už tu nic není, jak bývalo,“ začala vyprávět. „Předtím si lidi dokázali vydělat. Měli dobrou práci, dobré benefity a jistotu zaměstnání. Nebo si to alespoň mysleli. Pak se ale všechno změnilo. Všechno šlo do háje. Tady to vždycky byla ohledně toho dolu taková všehochuť. Když fungoval, všechno bylo super.

Když ho ale zavřeli, je to dočista peklo a lidi si tím peklem procházejí. Před pár lety spadla cena rudy natolik nízko, že důl museli zavřít, a než bys řekl švec, stovky lidí byly bez práce.“ „To muselo být tvrdé,“ poznamenal jsem. „Kolik lidí z městečka v tom dole pracovalo?“ „Když byl otevřený, byl to největší zaměstnavatel v okrese,“ odvětila. „V dobrých časech jel čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu a pracovalo tam kolem šesti set lidí, aby pokryli třísměnný provoz.“ 7

bod obratu

• „No tedy, to už je opravdový podnik! Kolik lidí tady ve městečku vůbec žije?“ chtěl jsem vědět. „Kolem osmnácti set padesáti,“ odpověděla. „Zhruba třetina pracovala v dole. Když se daří, tak se opravdu daří. A když ne, no tak…“ „A co teď dělají všichni ti, kteří ztratili práci?“ zajímalo mě. „Jak si vydělávají na živobytí?“ „No, je to jakž takž,“ pokrčila rameny. „Dělají, co se dá, aby se uživili. Někteří chlapi pracují jako automechanici na benzince směrem dolů po silnici. Jiní kácejí stromy pro místní na dřevo na zimu nebo balíkují seno. Zkrátka, co se namane, aby se nějak protloukli, než se důl zase otevře.“ „A jak víte, že ho znovu otevřou?“ podivil jsem se. „Jak dlouho už je zavřený?“ „Pět let a dva měsíce,“ odvětila. „Teď tam dělá jen nejnutnější počet lidí, aby udrželi důl v chodu. Neustále tu kolují zvěsti, že už se bude znovu otevírat, ale jistě to neví nikdo. Všechno, co můžeme dělat, je doufat.“ „Budu doufat s vámi a modlit se za vás,“ slíbil jsem a podepsal účet. Přicházel další zákazník. Otočil jsem se a vyšel ven vstříc kráse hor, které se tyčily nad městečkem. Udivilo mě, co jsem slyšel. Vracel jsem se zpátky na hlavní silnici a přemýšlel o podobnosti mezi vyprávěním té ženy o místní komunitě a událostmi, které se odehrávají ve světě. Ještě důležitější ale byla skutečnost, že jsem se zde na vlastní oči mohl přesvědčit, jak lidé obvykle reagují na změny, které otřesou jistotami v jejich životě.

Doly se zavřely, protože svět se změnil. Ruda, na níž kdysi závisela existence lidí z tohoto městečka, se dnes těží levněji v Číně. Tato změna je aspektem ještě větší změny v rovnováze světových zdrojů. Pro těžařskou společnost jde o změnu ve prospěch jiné ekonomiky situované v jiné zemi.

Co z toho plyne? Lidé, kteří ulpívají na původních jistotách, které jim byly blízké, přicházejí o možnost vytvořit si v novém světě ještě větší jistoty.

8

včera není dnes / současná doba extrémů

• Podobné lpění na minulosti máme někdy tendenci ospravedlňovat přesvědčením, že změny, jichž jsme svědky, jsou pouze dočasné. Podobně jako si šéfové hudebního průmyslu v padesátých letech minulého století mysleli, že rock’n’rollová revoluce je jen přechodné pobláznění, nebo když se „odborníci“ na technologie domnívali, že vlna počítačů, které v šedesátých letech vtrhly na scénu, zase pomine, můžeme i my změny, k nimž v tak velkém měřítku neskutečně rychle dochází, brát coby jasný signál, že svět minulosti už jsme nechali za sebou. Proto je návrat zpět nemožný. Budeme-li odmítat přijmout fakt, že změny tvoří součást našeho života, můžeme tím dokonce znemožnit svou schopnost adaptace – vyrovnat se totiž můžeme pouze se změnami, o nichž víme.

Jak můžeme vést úspěšný, prosperující život v novém světě, když stále čekáme na návrat toho minulého?

Radikální změna

Změny v nově se vynořujícím světě, který nás obklopuje, se skládají z několika rovin. Už nežijeme v izolovaných zemích, což ovlivňovalo naši politiku a způsob myšlení ve 20. století. Už nežijeme v národech s izolovanou ekonomikou, izolovanými technologiemi, izolovanými energetickými sítěmi a izolovanými obrannými a komunikačními systémy. To vše je pro nás ubezpečením v tom, kde se nacházíme právě teď, v tomto okamžiku: náš život, kariéry i celkový pohled na svět se nyní řídí podle nových pravidel.

Způsob, jímž nahlížíme na peníze a finanční zabezpečení, se od pohledu našich rodičů či prarodičů liší. Dřívější pohled na kariéru, co se týče věrnosti firmě a zaměstná9

bod obratu

• ní spojeného s místem bydliště, ustupuje méně věrnému a více globálnímu pohledu na věc. Role, kterou v našich životech hrály náboženství a duchovno, získává při naší snaze uplatnit na krize 21. století myšlenky staré 2 500 let, nový význam. Představy, jež máme o lékařství, nemocech a uzdravování, se spojují do nového, holistického modelu, který přinese nám i našim rodinám celkové zdraví. Principy, díky nimž jsme se ve společnosti i svých domovech cítili bezpečně, se mění. Tato fakta představují jednu z nejzásadnějších, ale zároveň dosud nejméně uvědomovaných skutečností současnosti: Žijeme v době mnoha extrémů, ke kterým dochází současně!

Nejlepší současné kapacity se shodují, že žijeme v době dramatických změn ve světě i v našich životech, které nemají v dochované historii obdoby. Co to tedy přesně je, čemu v současnosti čelíme a s čím se nemusela potýkat žádná generace před námi? Odpověď na tuto otázku by vydala na celou knihu (a spousta autorů se tohoto úkolu také výtečně zhostila), ale proto o tom nepíšu. Zmiňuji to, neboť je nutno vysvětlit, proč právě nyní nastal čas, abychom začali přemýšlet odlišně.

Podívejme se proto na souhrnný přehled o stavu podnebí, populace, energetických a hospodářských podmínek, které jsou příčinou toho, že „dnešek“ se tolik liší od minulosti.

Klimatické extrémy

Ne, opravdu to není jen naše představa. Nejsou to jen neodbytná varování horlivých ekologů, kteří do nás horem dolem hučí, že žijeme v době klimatických extrémů.

Není to jen moudrost stařešinů domorodých kmenů celého světa a varování jejich předků týkající se současné doby. Tento příběh vyprávějí poznatky samy. Říkají nám, že se nacházíme ve zvláštním období cyklické změny, s níž se v minulosti lidský rod takřka nesetkal. Od polo10

včera není dnes / současná doba extrémů

• viny devadesátých let 20. století se naše globální rodina potýkala s krizemi a rostoucím počtem extrémů spjatých s počasím, počínaje nevídanými záplavami, hurikány, tornády a výkyvy teplot a konče vražednými obřími bouřemi, jejichž dopady nemají v celé naší dochované historii obdoby.

• F akt: Překročili jsme životně důležité ekologické prahy, které jsou potřebné pro přežití Země (příliš vysoké hladiny CO2 a vymírání živočišných druhů).1 • Fakt: Počet zničujících povodní, k nimž ve světě došlo v rozmezí od února do května 2010, vzrostl dvaapůlkrát v porovnání s počtem povodní ve stejném časovém období v letech 2002–2006.

• Fakt: Stoupl počet tropických bouří v severním Atlantiku zaznamenaných Národní meteorologickou službou (NWS) v letech 1998– 2007 a tento trend pokračuje až do současnosti.

• Fakt: Od roku 1998 se dramaticky zvýšil počet ničivých požárů na celém světě (v důsledku sucha) a i nadále pokračuje v Severní Americe a na většině území Austrálie a Evropy.

Přírodní katastrofy se dějí, to není nic neobvyklého.

Nezvyklé ale je, že k velkému množství dochází na mnoha místech světa souběžně. „Každý rok je spojen s extrémním počasím,“ prohlašuje Omar Baddour, vedoucí divize aplikací správy dat Světové meteorologické organizace v Ženevě, „je ale neobvyklé, aby ve světě docházelo k tolika extrémním jevům naráz.“2 Zatímco Baddour varoval, že globální povětrnostní podmínky se budou v zimě 2012 pohybovat za hranicí normálu, pustošily celou planetu podivné série silných vichřic. Způsobily mohutné povodně ve Spojeném království, rozsáhlé požáry v Austrálii a impozantní bouři deště se sněhem, která 11

bod obratu

• ohrožovala životy 160 000 syrských uprchlíků v provizorních táborech v Libanonu. Ještě než udeřila zima, bylo jasné, že rok 2012 se co do rekordů zapíše do dějin. Na konci roku zbylo po tehdejších extrémních výkyvech počasí následující dědictví: • B yl to devátý nejteplejší rok ve světě zaznamenaný od roku 1850.

• Rekordně nízké množství srážek ve Spojených státech a ničivá, rozsáhlá sucha za posledních nejméně 25 let.

• Rekordně vysoké teploty ve Spojených státech se 197 rekordními maximy – buď vyrovnanými, nebo překonanými.

• Hurikán Sandy, který v přístavu New York Harbor způsobil deset metrů vysoké vlny.

Studie publikovaná v časopise Climate Change bez jakýchkoliv servítků uvádí, že podobné extrémy počasí nejsou jen pouhé místní anomálie. Dochází k nim na celosvětové úrovni a svět jednoduše není na tak rychlé změny podnebí připraven. „Minulé desetiletí bylo ve znamení vln veder, která nemají v našich dějinách obdoby,“ uvedl hlavní vedoucí studie Dim Coumou. „Ve Spojených státech to bylo například v roce 2012, v Rusku roku 2010, v Austrálii 2009 a v Evropě 2003.“3 Coumou shrnul dopad podobných extrémních klimatických změn do jediné věty: „Extrémní vedra mají za následek spoustu úmrtí, rozsáhlé lesní požáry a ztráty úrody – společnost ani ekosystémy nejsou stále novým a novým teplotním rekordům přizpůsobeny.“4 Ačkoliv desítky let trvající spory ohledně existence a příčin klimatických extrémů zřejmě ještě nějakou dobu vyřešeny nebudou, poznatky o Zemi mluví jasně.

Skutečnost je taková, že historický vývoj Země provázejí dynamické změny klimatických a povětrnostních podmí12

včera není dnes / současná doba extrémů

• nek. Faktem také je, že schéma vývoje těchto podmínek v minulosti vykazuje, že bychom se v současné době měli nacházet ve fázi oteplování. Údaje z vrtných vzorků ledu znázorněné v horním grafu obrázku 1.1 ukazují cykly oteplování a ochlazování Země po dobu posledních 420 000 let. „0“ zobrazená na pravé straně stupnice představuje současnost. Je patrné, že se nyní nacházíme v období cyklů, kdy bychom měli očekávat celkové oteplování Země. Otázkou zůstává: Jak bude toto oteplování rozsáhlé?

Dolní graf znázorněný na obrázku 1.1 poskytuje již jasnější představu, jak oteplování Země probíhalo v kratším časovém úseku. Ukazatele upravené pro poslední 2 000 let naznačují, že teploty během středověkého období oteplování, které trvalo od roku 820 n. l. do roku 1040 n. l., byly téměř čtyřikrát vyšší než dnešní teploty.

Jiné období oteplování, spadající do konce 13. století, přineslo teploty dvakrát vyšší než dnes.5 Ačkoliv se jedná o rozdíly v řádu zlomků stupně Celsia, uvádím je zde, abychom získali celkový pohled na klimatické změny a jejich dopad v minulosti.

Je zajímavé, že tyto teplotní změny se odehrály za nepřítomnosti faktorů, které jsou obvykle považovány za příčinu takových extrémů, jako jsou například průmyslové zdroje CO2. Proč tomu tak je? Pokud příčinou jejich vzniku nebyl CO2, co to tedy bylo? A co to znamená pro nás?

Chceme-li smysluplně vyřešit problematiku klimatických změn, musíme na tyto otázky umět čestně odpovědět.

A právě zde přichází ke slovu to, jak otevřeně dokážeme uvedené poznatky přijmout. Pokud, jak naznačují, právě nyní procházíme obdobím nového normálu klimatických změn a dopadů s nimi spojených, včetně oteplování a extrémních bouří nabitých blesky a krupobitím, pak je více než logické se takové změně přizpůsobit než čekat, až se všechno zase vrátí do stavu, na jaký jsme byli zvyklí. Je namístě upravit způsob, jak žijeme, 13

bod obratu

•

Teplota (°C)

Teplotní změny v době ledové EPICA

3 0 -3 -6 0 -3 -6

Vostok

nízké

Množství ledu

vysoké ˝Tisíce let dozadu

Rekonstrukce vývoje globálních teplot 1,0

Teplotní anomálie ve °C

0,8 0,6

Středověké období oteplování

0,4 0,2 -0,0 -0,2 -0,4 -0,6 -0,8 -1,0

Rok n. l.

Obrázek 1.1. Skutečností zůstává, že světové klima se mění a oteplování je součástí této změny. Horní graf znázorňuje historické cykly oteplování a ochlazování, zachycené ve vrtných vzorcích ledu za dobu posledních 420 000 let. Zdroj: Petit/NOAA/GNU FDL. Dolní graf znázorňuje teplotní odchylky za poslední 2 000 let, pohybující se jak nad, tak pod hladinami normálu. Vyobrazené údaje jasně znázorňují cykly oteplování a ochlazování, k nimž v minulosti docházelo, včetně středověkého období oteplování s teplotami 0,5 °C nad normálem a následným ochlazováním. Zdroj: Převzato z Energy and Environment (Energie a životní prostředí), sv. 19, č. 1 (2008)

14

včera není dnes / současná doba extrémů

• pěstujeme potraviny a budujeme své domovy, a přehodnotit své dřívější volby, kvůli nimž jsme tváří v tvář současným extrémům zranitelní. Měli bychom se znovu zamyslet nad pojmem odolnost a co si pod tím představujeme, a přijmout úlohu odolnosti v procesu přizpůsobování se změnám raději než v procesu, během nějž se z nich budeme vzpamatovávat. Žijeme v období klimatických extrémů, které v naší dosavadní historii nemá obdoby.

Populační extrémy

Jak jsem již zmínil ve své předešlé knize Hluboká pravda, od konce poslední doby ledové asi před 12 000 lety zhruba do roku 1650 zůstává počet obyvatel planety víceméně ustálený. Během tohoto období vyrovnával počet narozených lidí ty, kteří z různých příčin přišli o život, ať již například vinou chlupatých mamutů a šavlozubých tygrů, nebo krutých zim způsobených změnou klimatu.

V průběhu posledních zhruba 11 500 let žilo na naší planetě méně než 500 milionů lidí. Z jiného úhlu pohledu to znamená, že během tohoto období představoval počet lidí využívajících k životu zdroje Země pouhou polovinu počtu lidí, kteří dnes žijí jenom v Indii.

Po roce 1650 se podmínky změnily a populace začala narůstat. Názorný příklad na obrázku 1.2 nám poskytuje odhad, jak rychlý tento nárůst byl.

Mezi lety 1650 a 1804 vzrostla populace na 1 miliardu lidí. Pak, během pouhých 123 let, dosáhla 2 miliard. Zdá se, že od té doby již nevedla cesta zpět. Jak počet lidí vzrůstal na 3, 4, 5 a 6 miliard, počet let, které byly pro přidání každé další miliardy třeba, se zmenšil ze stovek na 33, 14, 13 a 12 let, v tomto pořadí. V roce 2012 do15

bod obratu

Světová populace v miliardách

•

př. n. l.

n. l.

Obrázek 1.2. Odhad celkového počtu lidí na Zemi od roku 10 000 př. n. l. do roku 2000 n. l. Prudký nárůst směrem k roku 2000 začal v roce 1804, kdy globální populace dosáhla hranice jedné miliardy. Od té doby nemá dramatický nárůst populace ve světových dějinách obdoby a je příčinou rostoucí poptávky po energetických, potravinových a dalších zdrojích potřebných pro obživu naší globální rodiny.

Zdroj: EI T, veřejně přístupný zdroj.

sáhla naše globální rodina nového rekordu zhruba 7 miliard obyvatel a stále se rozšiřuje, přestože tempo růstu obyvatel se od té doby evidentně zpomalilo.

K tomu Joel E. Cohen, Ph.D., matematický biolog a vedoucí Laboratoře pro výzkum populace na Rockefellerově univerzitě, v Scientific American uvádí: „K nejvyššímu tempu růstu populace, jakého bylo kdy dosaženo, okolo 2,1 % ročně, došlo v letech 1965–1970. Před 20. stoletím lidská populace takovou rychlostí nikdy nerostla a už asi nikdy neporoste.“6

Co je na Cohenově tvrzení dobrého, je skutečnost, že populační exploze dosáhla, jak se zdá, svého vrcholu zhruba před čtyřiceti lety. Odvrácenou stranou mince je, že většina z těch, kteří se během tohoto vrcholu narodili, stále žije a tito lidé potřebují nalézt zdroje potravin, vody, přístřeší a zaměstnání, které jim zajistí živobytí po celou délku jejich života. Ta se nyní celosvětově odhadu16

včera není dnes / současná doba extrémů

• je na průměrných šedesát sedm let. Právě zde se míchají dohromady politika, technologie, způsob života a lety zažité zvyky a vytvářejí semeniště krizí, s nimiž se v dnešní době setkáváme.

Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA), jejíž rozsáhlé zdroje pro sběr dat poskytují jedny z nejpřesnějších a nejaktuálnějších informací, popisuje nutnost zaznamenávat tyto statistické údaje následovně: „Tempo růstu [populace] je faktorem pro určování, jak velké zátěži bude vystavena ta která země v důsledku měnících se potřeb jejího obyvatelstva s ohledem na infrastrukturu (např. školy, nemocnice, bydlení, silnice), zdroje (např. potraviny, vodu, elektřinu) a zaměstnání. Rychlý populační nárůst může být okolními zeměmi vnímán jako hrozba.“7 Přestože celosvětové tempo růstu obyvatel dosáhlo svého vrcholu v letech 1965–1970, stále přetrvává potřeba nalézt zdroje, které lidem narozeným během tohoto vrcholu zajistí živobytí od narození až do smrti.

Energetické extrémy

Existuje přímá spojitost mezi počtem obyvatel na Zemi a poptávkou po energii. Na tento vztah se podrobněji zaměříme v následujících kapitolách, avšak již nyní je namístě zdůraznit, že rostoucí celosvětová populace, stejně jako zvyšující se počet lidí toužících po západním stylu života, vyznačujícím se značnou energetickou náročností, vyhnal poptávku po zdrojích energie do rekordních výšin. Během posledního zhruba jednoho století byla tato poptávka převážně uspokojována prostřednictvím fosilních paliv.

17

bod obratu

•

Miliony barelů denně

Těžba surové ropy ve Spojených státech vs. Hubbertova křivka

Těžba v USA

Hubbertova křivka

Obrázek 1.3. Obrázek znázorňuje odhad geologa dr. M. Kinga Hubberta z hlediska ropného zlomu ve Spojených státech a křivku znázorňující skutečnou těžbu. Toto srovnání ukazuje přesnost Hubbertových výpočtů a poskytuje pádný důkaz pro přesnost podobných výpočtů na globální úrovni.

Zdroj: Americký Úřad pro energetické informace (EIA)

V 19. století byla v Evropě a Severní Americe taková hojnost uhlí, které bylo natolik levné, že se co do používaného paliva rychle stalo světovou volbou číslo jedna.

Přes sto let pohánělo uhlí parní stroje továren, lodí a železnic průmyslové revoluce. Odhaduje se, že v roce 1800 činila roční světová spotřeba uhlí zhruba 10 milionů tun, kterých bylo třeba pro splnění energetických požadavků světa. Kolem roku 1900 vzrostlo toto množství stodeset18

včera není dnes / současná doba extrémů

•

Světová produkce a spotřeba ropy v letech 1965–2000

Celková světová spotřeba Celková světová produkce

Poptávka převyšuje produkci

Celková světová spotřeba milionů barelů denně (b = asi 159 l) v tisících Celková světová produkce milionů barelů denně (v tisících)

Obrázek 1.4. Obrázek znázorňuje světovou produkci ropy ve srovnání se světovou poptávkou. Uvedené hodnoty ukazují dva jasné trendy: 1) poptávka po ropě převýšila v polovině osmdesátých let 20. století dostupné množství ropy; 2) mezera mezi křivkou poptávky a křivkou produkce se stále zvětšuje. Zdroj: BP Statistical Review of World Energy (British Petroleum: Statistický přehled světové energie) (červen 2011).

krát – na více než 1 miliardu tun. V dnešní době zůstává uhlí hlavním zdrojem energie pro pohon turbín na výrobu elektřiny. V roce 2010 dosáhla celosvětová produkce uhlí 7,2 miliardy tun.

Při zachování současného tempa spotřeby zbývá světu podle amerického Úřadu pro energetické informace (EIA) zhruba jedno a půl století na to, než vyčerpá „ekonomicky využitelné“ zásoby uhlí.8 Pro spoustu zařízení, která nespadají do světové průmyslové energetické soustavy, se však uhlí coby zdroj energie nevyužívá. Pro vytápění našich domovů, vaření na sporáku či tankování automobilu totiž spoléháme na ropu.

Po druhé světové válce se ropa stala bezpečným, levným a oblíbeným artiklem. Od té doby představuje energetický zdroj číslo jedna pro domácí využití. Jakkoliv se na počátku 19

bod obratu

• ropné éry zdály světové zásoby ropy takřka nevyčerpatelné, ve skutečnosti jsou omezené, a je tedy nesmyslné se na tento stále ubývající zdroj do budoucna spoléhat, zvláště přihlédneme-li k rostoucím světovým energetickým požadavkům. K tomuto intuitivnímu, logickému závěru dospěl v padesátých letech 20. století i geolog M. King Hubbert, Ph.D., který dal tuto skutečnost do širších souvislostí a sestavil časovou přímku světových zásob ropy.

Aby určil, jaké jsou světové zásoby ropy a jak dlouho ještě potrvá, než se zcela vyčerpají, sestavil Hubbert vzorec, v němž použil určující znaky týkající se zásob ropy (její odhadované zásoby, ověřené zásoby, obnovitelné zásoby atd.). Tento vzorec se stal základem pro určení, jak dlouho můžeme ještě očekávat, že světové zásoby ropy vydrží.9 Výsledkem se stala statistická křivka nesoucí jeho jméno, Hubbertova křivka – známější pod názvem křivka ropného zlomu. Obrázek 1.3 na předchozí straně znázorňuje teoretickou křivku ropného zlomu a skutečnou křivku těžby ropy ve Spojených státech. Skutečné hodnoty se s odhadovanou křivkou téměř shodují. Podobně přesvědčivé výsledky jsou v současnosti aplikovány na globální odhady, které nám mají poskytnout realistický obraz, jak dlouho ještě světové zásoby vydrží.

Co z toho plyne? Ropný zlom je již za námi. Stalo se tak přibližně před 25 lety – v polovině osmdesátých let 20. století. I dnes se spoléháme na stále hůře získatelnou ropu, jejíž těžba je však ve snaze uspokojit světovou poptávku po energii stále dražší. Kámen úrazu je v tom, že ačkoliv jsme si vědomi, že éra levné ropy je již za námi a že její světové zásoby se smršťují, poptávka po ropě každý rok ve skutečnosti vzrůstá. Obrázek 1.4 znázorňuje, jak poptávka po ropě začala v polovině osmdesátých let 20. století poprvé převyšovat její těžbu. Zatímco rostoucí povědomí o otázkách životního prostředí, znásobené provozem efektivnějších automobilů, poptávku po ropě v rozvinutých západních zemích ve skutečnosti snížilo, celková poptávka 20

včera není dnes: / současná doba extrémů

• má celosvětově stále rostoucí tendenci, a to hlavně kvůli vyvíjející se ekonomice zemí, jako jsou například Indie a Čína.

Až donedávna byly dostupné zásoby ropy schopny z větší části udržet krok s poptávkou. Je ale zřejmé, že za současných podmínek není tento vztah již déle udržitelný.

Se snižující se dostupností levné ropy musejí vědci obrátit pohled mnohem hlouběji do vod oceánů, míle a míle pod hladinu moří, a také hlouběji do země, mnoho mil pod zemský povrch, aby nalezli zbývající ložiska ropy. Oba tyto faktory činí vrty mnohem obtížnější a zvyšují těžební náklady, což ze surové ropy činí méně výnosný těžební artikl. Tento vztah se nazývá návratnost investice (ROI – Return on Investment). V současnosti je snižující se hodnota ROI těžby ropy příčinou, proč výraz ropný zlom nabývá nového významu.

Zatímco v dlouhodobém výhledu bude ropa stále hrát významnou roli v uspokojování energetických potřeb světa, tato role bude stále menší a menší, neboť jiné, obnovitelné formy energie a pokrok v oblasti technologie zemního plynu obrátí světovou energetickou rovnici vzhůru nohama.

Ekonomické extrémy

Jakmile při svých seminářích zmíním slůvko ekonomika, není při pohledu z pódia neobvyklé, že pozornost obecenstva náhle jaksi otupí. Spousta lidí si totiž toto slůvko automaticky spojuje s penězi, což je pro ně příliš nudné a moc odborné téma. Když jim ale povím, že světová ekonomika není jen o penězích, že toto spojení v sobě obsahuje mnohem víc, zpozorní. „Jak může existovat ekonomika bez peněz?“ chtějí vědět. Odpověď může být pro některé překvapivá.

Ať už se jedná o ekonomiku jedné rodiny, nebo celé planety, pravda je taková, že peníze zahrnovat může, ale 21

bod obratu

• také nemusí. Naše globální ekonomika je součástí struktury vztahů, která rodiny, společnosti a národy světa spojuje dohromady. Je pro nás prostředkem, jak se o své věci podělit s ostatními lidmi, kteří je potřebují, a naopak. Bez ekonomiky bychom se nemohli dělit o jídlo, energii, léky a zboží, které jsou pro náš každodenní život nezbytné.

Takovéto úvahy o ekonomice posluchače náhle posunou ze stavu mírné zvědavosti do stavu značného zájmu.

Význam probíraného tématu je najednou nad slunce jasnější: mluvíme o jejich životech a o samé podstatě změn, které se jich dnes a denně dotýkají.

Probírat téma světové ekonomiky je vždy zajímavé, ale v současné době extrémů přímo nezbytné, a to z jednoho velmi důležitého důvodu: světová ekonomika má problémy. Někteří odborníci vám sdělí, že světová ekonomika je narušená a potřebuje ozdravit. Jiní budou toho názoru, že je narušená už totálně a ozdravení není možné.

Obecně se ale všichni shodnou, že globální ekonomika, tak jak ji známe, se potácí na pokraji dosud nevídaného kolapsu.

Důvodů, které k této nepříjemné situaci přispěly, je mnoho – kdybychom měli pátrat po příčinách naší současné zranitelnosti, došli bychom k celé řadě faktorů, které se v minulém století objevily se spuštěním samotného bankovního systému. Podobné pátrání je však nad rámec toho, co se vejde na pár stránek této knihy.

Přestože by takové informace byly zajisté zajímavé, nepředstavují hlavní podstatu změn, které můžeme v životě učinit, abychom se stali odolnějšími. V této části se proto soustředím na dva klíčové faktory, které se na světové ekonomické scéně setkávají. Oba dva přispívají k současné době extrémů a právě teď ovlivňují váš život.

Jsou to: 1. Světová rezervní měna 2. Dosud nevídaná míra zadluženosti 22

včera není dnes / současná doba extrémů

• Pochopit oba faktory je velice snadné. Dáme-li je dohromady, odhalíme příběh. Tento příběh bude hrát důležitou roli v pozdějších kapitolách této knihy, pojednávajících o vytváření odolnosti ve vašem vlastním životě.

Pojďme tedy začít…

Faktor č. 1: Peníze, které každý používá Po skončení druhé světové války byla ekonomika Spojených států pravděpodobně nejsilnější na světě, neboť se opírala o nejsilnější a nejstabilnější měnu: americký dolar. Díky své síle a spolehlivosti převzal dolar roli měny používané pro velké mezinárodní obchody s komoditami, jako jsou ropa, zlato a potraviny. Dvacátého druhého července 1944 se dolar oficiálně stal světovou rezervní měnou. Rezervní měna je definována jako „měna, která

Americký dolar euro

Obrázek 1.5. Americký dolar a evropské euro představují hlavní rezervní měny bank po celém světě. Velké mezinárodní obchody s komoditami, jako jsou energie a potraviny, jsou uskutečňovány prostřednictvím právě těchto rezervních měn, jejichž zdraví a stabilita mají velký vliv na ekonomiky celého světa.

23

bod obratu

• je ve významném množství držena mnoha vládami a institucemi jako součást jejich zahraničních devizových rezerv.“10

Držení světové rezervní měny má svá pro i proti. Pro zemi, které ji vydala, je to výhoda, neboť má zajištěnou poptávku po své měně. Rovněž tak jí to dává výhodu z hlediska směnných kursů a při nákupu důležitých komodit. Opačnou stranou mince je, že zdraví rezervní měny ovlivňuje každou ekonomiku, která ji používá. Dnes se ve světě užívá mnoho rezervních měn. Tyto rozličné měny jsou drženy v „košíku“, v němž americký dolar spolu s evropským eurem tvoří dohromady 90 procent. Světové finanční instituce a banky je coby dvě hlavní rezervní měny proto drží ve velkých objemech (viz obrázek 1.5). Zbývajících 10 procent rezervního košíku je tvořeno ostatními měnami, jako jsou britská libra, japonský jen a švýcarský frank.

Znamená to, že zdraví dolaru a zdraví eura má obrovský dopad na mnoho světových ekonomik – a právě zde začínají problémy. Zadluženost, která s rezervními měnami souvisí, je totiž jedním z faktorů zapříčiňujících současný extrémní stav.

Faktor 2: Dluhy, dluhy a zase dluhy Není žádným tajemstvím, že se globální ekonomika nachází v krizi a že významnou součástí tohoto problému je zadluženost. Neuplyne den, aby nám média nepřipomněla kritickou zadluženost v Evropě či enormní dluh, který ve světě pomalu narůstá. Ačkoliv zadluženost vždy patřila mezi zásadní otázky, jimiž se jednotlivé vlády a národy zabývaly, po finanční krizi ve Spojených státech v roce 2008, během níž se obětovaly závratné sumy peněz na odvrácení světového bankovního kolapsu, se začala dluhová spirála Spojených států a celého světa roztáčet již zcela mimo kontrolu. Například v roce 2012 24

včera není dnes / současná doba extrémů

• činil světový dluh rekordních 48,8 bilionu amerických dolarů, tedy více než dvojnásobek dluhu o deset let dříve v roce 2002, který činil 19,9 bilionu amerických dolarů. Na podzim roku 2013 se světový dluh vyšplhal na enormních 51,5 bilionu amerických dolarů. Tento eskalační trend stále trvá a pravděpodobně v dohledné době také trvat bude.11 Tyto události nás postavily na dosud nezmapované území. Nikdy v celé naší dosavadní historii nebyly největší světové ekonomiky, jako je například ekonomika Spojených států, eurozóny a Japonska, zatíženy takovým dluhem, který by se rovnal jejich ročnímu příjmu neboli hrubému domácímu produktu (HDP), nebo ho dokonce předčil.12 Zadlužené země řeší v současnosti tuto kritickou situaci tím, že do své peněžní nabídky přidají více peněz, aby se mohly platit účty a kolo obchodu se točilo dál. Tento postup bývá často nazýván tisknutím peněz, ale v dnešní době je opravdu jen relativně malá část peněz fyzicky vytištěna, aby mohla kolovat mezi lidmi. Vytvoření více peněz je spíše otázkou peněžních zásob a expanzivních monetárních politik, jako jsou programy kvantitativního uvolňování (QE1, QE2, QE3 a tak dále) navržené za účelem vytvoření efektu přidání peněz do systému.

Pozitivní je, že tento postup má prozatím na světovou ekonomiku stabilizační účinky. Každá tvorba peněz znamená, že dávky sociálního zabezpečení jsou zajištěny, platy vládních úředníků proplaceny a život pokračuje dál jako obvykle. Odvrácenou stranou mince je ovšem jiný efekt, který tento postup činí v dlouhodobém měřítku neudržitelným. Pokaždé, když se vytvoří více peněz, ať už jde o dolary, eura, nebo jeny, dostane se víc peněz do oběhu, a každá peněžní jednotka tak získává nižší hodnotu. Jinak řečeno, větší množství peněz k dispozici znamená oslabení měny. A stejně jako v případě čehokoliv, co je oslabené, i zde platí, že na zaplacení určité věci bude nyní potřeba vydat více peněz stejné měny, než tomu 25

bod obratu

• bylo doposud, když byla tato měna ještě silnější. Výsledek je pak snadno představitelný: se vzrůstajícím zadlužením a vytvářením většího množství peněz na pokrytí našich závazků se hodnota peněz snižuje.

Tato devalvace dolaru byla ve Spojených státech hlavní příčinou vzrůstu cen pohonných hmot, potravin a léků.

Tak například cena kukuřice, jedné ze světově nejdůležitějších potravinových komodit, vzrostla v letech 2000– 2011 ze 75 $ za tunu na více než 310 $ za tunu.13 Cena benzinu stoupla v letech 1998–2008 z průměrných 1,02 $ za galon na průměrných 4,02 $ za galon – což znamená obrovský skok o 294 procent!14 Tyto dva faktory – devalvace a zadluženost – jsou rovněž jednou z příčin problémů v těch zemích světa, jejichž každodenní životní potřeby jsou na rezervních měnách závislé. Oslabování rezervních měn vlivem rostoucího dluhu vyhnalo náklady na jídlo, energii a bydlení nad možnosti rozpočtu domácností žijících v zemích, jejichž roční příjem tvoří pouze zlomek příjmů bohatších západních států.

Historicky rekordní světová zadluženost a z ní vyplývající oslabování nejvýznamnějších měn jsou hlavním faktorem přispívajícím k této extrémní době.

Vezmeme-li v úvahu extrémní klimatické podmínky, extrémní poptávku po energii a extrémní tlak, který je vyvíjen na naši ekonomiku – to vše ještě umocněné enormním počtem obyvatel –, je namístě konstatovat, že žijeme v obrovsky nestabilní době. Přesně jak pravil můj náhodný známý z obchůdku v úvodu knihy: „Už to neni, co to bejvalo.“ Čili život už není takový, jaký býval.

Nejlépe to možná vystihla Peggy Noonanová, sloupkařka Wall Street Journal: „Náš život píše tradice. Píšeme 26

včera není dnes / současná doba extrémů

• velké dějiny.“ A pokračovala dál, aby pojem „velké dějiny“ vysvětlila: „Žijeme v době, kterou budou za padesát let zkoumat vědci a pídit se po ní učenci… Na nás všechny se bude pohlížet jako na prošedivělé veterány, kteří prošli něčím velikým.“15 Podle mého soudu je na výroku Noonanové mnoho pravdivého. Kamkoliv po světě se vydám, všude je vidět, že opravdu žijeme v době něčeho velikého.

Myslím si, že pokud dokážeme pochopit: 1) proč dochází k tolika změnám, které spolu zdánlivě nesouvisejí 2) proč se dějí právě nyní a 3) kam nás tyto změny vedou, pak uděláme obrovský skok v porozumění smyslu těchto změn a naší role, kterou v nich máme. Zároveň tím pro sebe, své rodiny i společnost znovu vytvoříme pocit naděje a optimismu. Tato naděje by se mohla stát společným jmenovatelem pro lidi pocházející z rozličných kultur a vyznávající rozličné duchovní a náboženské tradice i způsoby života a zároveň i důvodem přenést se přes rozdíly mezi námi a vnímat realitu, která každého z nás mění. Abychom přežili, musíme pohlédnout pravdě do očí: přiznat si, že věci se mění a že tyto změny mají dopad na náš život.

Ještě nikdy v novodobé historii moderního světa jsme se nepokoušeli uspokojit rostoucí potřeby tolika lidí prostřednictvím ztenčujících se zásob z tak málo zdrojů, a to ještě za současného působení klimatických změn, které celou poptávku ještě zvyšují.

27

bod obratu

•

Jsou extrémy pouze dočasné, nebo jsou novou definicí normálu?

Ještě donedávna se na extrémy, o nichž právě byla řeč, pohlíželo jako na oddělené a vzájemně nesouvisející.

Výsledkem takového způsobu uvažování byly snahy o hašení jednoho problému tady a dalšího zase tam. To sice může dočasně přinést větší či menší úspěch, nikdy se však úplně nedobereme samotného jádra problémů, tedy důvodů, proč tyto extrémy vznikají. Trochu to evokuje situaci, kdy se propíchnutý balonek naplněný vodou snažíme na jedné straně utěsnit, ale na druhé se hned objeví další díra. V případě klimatických změn jsme se kupříkladu naučili věřit, že pokud se nám podaří přestat používat fosilní paliva a začneme žít ekologickým, dlouhodobě udržitelným způsobem života nezatěžujícím přírodu, dokážeme tím problematiku oteplování, která je nedílnou součástí nynější extrémní doby, určitým způsobem vyřešit. Přestože jsem rozhodně pro a podporuji rozvoj čistých, ekologických a udržitelných forem energie, přestože se nám rozhodně daří vyvíjet díky úsporným žárovkám v našich domovech a kancelářích menší tlak na čerpání zdrojů, přestože je cesta do školy a do práce rozhodně zdravější na kole než autem, důsledky vyplývající z provádění těchto změn s přesvědčením, že tím bude vše vyřešeno, stále přetrvávají. Pro stále rostoucí počet lidí a zákonodárců se upínání pozornosti na tyto chvályhodné změny v našem životě stalo prostředkem, jak přehlížet tvrdou a nepříjemnou realitu: záznamy o Zemi samotné ukazují, že změny, kterým se pokoušíme zabránit, jsou ve skutečnosti typickými znaky nového standardu života. Místo aby tito lidé uznali vědecká fakta – jako například ta uvedená na obrázku 1.1, znázorňující minulé klimatické cykly, to, co nás v současnosti reálně čeká a jak se můžeme těmto změnám přizpůsobit –, setrvávají v domnění, že se vše navrátí zpět k původnímu normálu, jakým 28

včera není dnes / současná doba extrémů

• bylo například podnebí ve 20. století. Podobný způsob uvažování však vede k tomu, že takto cílená pozornost brání změnám a potlačuje je, místo aby pomáhala vytvářet odolnost při adaptaci na ně.

Místo abychom se přizpůsobili extrémům, které se staly novým standardem našeho života, naučili jsme se věřit, že každý problém dokážeme vyřešit.

V tomto momentě nastává chvíle, kdy dialog, který s vámi vedu, může začít být nepříjemný a pro některé dokonce obtížný. Důvodem je nutnost přiznat si, že extrémy, o nichž mluvíme, jsou reálné, a uvědomit si příčiny jejich vzniku. Přijmeme-li například pravdu o minulosti Země, jasně uvidíme, že se právě nacházíme uprostřed opakujícího se cyklu, v jehož rámci v minulosti docházelo k obrovským klimatickým změnám. Tradiční média, nejrozšířenější vědní obory, učitelé ve třídách i školní učebnice se zdráhali uznat přesnost starodávných výpočtů, které tyto změny popisují. Konkrétně jde o změny týkající se cyklů dlouhých 5 125 let, jak je popisuje mezoamerický kalendář. Lépe řečeno, tato zdráhavost platila až donedávna.

Ve studii uveřejněné v roce 2004 popisuje Lonnie Thompson, Ph.D., glaciolog Byrdova polárního výzkumného střediska při Státní univerzitě v Ohiu, náhlou změnu klimatu, k níž došlo před 5 200 lety a která nám poskytuje vhled do změn odehrávajících se v současnosti. Thompson poukazuje na to, že poznatky vyplývající z mnoha různých zdrojů a pocházející z rozličných míst naší planety směřují všechny k překvapivému závěru. Počínaje pylem nalezeným ve vrtných vzorcích ze dna jezer v Jižní Americe a metanem ve vrtných vzorcích ledu 29

bod obratu

• v Grónsku a Antarktidě až po informace vyplývající z letokruhů stromů ve Spojeném království a rostliny dochované v ledových čepičkách peruánských And, mluví příběh, který vyprávějí záznamy o naší planetě, nezaměnitelnou řečí: před 5 200 lety došlo k významné změně klimatu, která měla dalekosáhlý dopad na život na Zemi.

Důležitá v tomto směru však není sama skutečnost, že k tak obrovské změně došlo, ale kdy k ní došlo. Klimatické změny míváme obvykle spojené s dobou, kdy se ještě po Zemi procházeli dinosauři a kdy první lidé žili v jeskyních. Co však činí Thompsonovy poznatky tak velice významnými, je fakt, že při pohledu na celkové schéma našich dějin není 5 000 let opravdu zase tak moc dlouhá doba. Abychom na tento objev dokázali pohlédnout s trochou perspektivy, studie uvádí, že k této změně došlo během dochovaných lidských dějin, pouhých 3 000 let před naším letopočtem, v průběhu rané doby bronzové. „Něco se tehdy stalo, a bylo to opravdu velkolepé,“ poukazuje dr. Thompson.16 Aby vyzdvihl význam této události, pokračuje slovy: „Důkazy jasně ukazují na určitý časový okamžik naší historie a na určitou událost, která se tehdy odehrála. Rovněž poukazují na podobné změny, k nimž dochází i dnes [zdůrazněno autorem].“17 Studie podobné Thompsonově nám mohou pomoci lépe porozumět změnám, jimiž dnes procházíme, a co je ještě důležitější, mohou nám pomoci i pochopit, jak se jim můžeme v životě přizpůsobit. Účastnil jsem se coby řečník konferencí, jejichž samotní organizátoři byli přesvědčeni, že fakta o současné době plné extrémů by neměla být veřejně sdílena. Důvod pro zatajení těchto informací byl ale ještě znepokojivější než sám jejich obsah. „Nechceme lidi vystrašit,“ dozvěděl jsem se. Chápu, kam tímto výrokem směřovali, a opravdu upřímně věřím, že je k němu vedl smysl pro zodpovědnost a opravdová starost. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že konejšit lidi, aby se nebáli, mohlo možná v minulosti občas někdy 30

včera není dnes / současná doba extrémů

• fungovat, ale dnes nám tento způsob myšlení vůbec nepomůže.

Podobné výroky mi připomínají dysfunkční rodinu, snažící se vypořádat se s výbuchy hněvu jednotlivých členů, které vnášejí rozkol do jejich životů, aniž by se nejdříve snažili dopátrat prvotní příčiny takového chování. Tento způsob uvažování je však pro rodinný život nepoužitelný, a stejně tak i pro svět. Současná doba plná extrémů nás postavila na dosud nezmapované území.

Pokud by měla někdy nastat chvíle, kdy bychom si měli otevřeně a upřímně přiznat, čemu čelíme, nevím o lepší, než je právě tato!

Souběh změn a přelomové okamžiky

Ať již jde o studie uznávaných expertních komisí, jako jsou například Worldwatch Institute, založené v roce 1974 s cílem zkoumat závažné globální problémy, a World Resources Institute, vzniklé v roce 1982 s cílem analyzovat politiku životního prostředí, či o Souhrnnou zprávu hodnocení ekosystémů k miléniu Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), vypracovanou 1 300 vědci z devadesáti pěti zemí světa, je zřejmé, že největší současné kapacity již šly za rámec pouhých upozornění, která zaznívala v minulosti a varovala nás před nebezpečnými trendy vedoucími k dlouhodobě neudržitelnému stavu. Nyní dobu, před níž nás varovali v minulosti, prožíváme, a závažnost změn, jichž jsme svědky, je pro nás signálem, abychom zpozorněli a soustředili se na ně.

V roce 2005 vydal Scientific American zvláštní vydání s názvem „Crossroads for Planet Earth“ (Křižovatky pro planetu Zemi), které potvrdilo naše tušení, že tato doba není jenom tak obyčejná. V jedné jeho části se uvádí, že lidstvo „nyní vstupuje do jedinečného období své existence“.18 Toto zvláštní vydání mělo upozornit na celou 31

bod obratu

• řadu globálních problémů s potenciálem zničit lidský život a civilizaci, tak jak je známe dnes, pokud bychom je nechali bez povšimnutí. Poukazuje na nové nemoci, u nichž není znám způsob léčby, existenci energeticky náročných národů, spotřebovávajících naše omezené zdroje, dosud nevídanou hloubku celosvětové chudoby a naši obvyklou lhostejnost k oceánům, řekám a deštným pralesům na zeměkouli. Závěry studie jsou jednomyslné: Máme-li přežít byť jen dalších sto let, nemůžeme setrvávat v dosavadním způsobu života.

Tahle planeta tyto naše zvyklosti prostě neunese. Více než tisíc vědců pocházejících z rozličných vědeckých oborů podrobně rozvedlo tuto myšlenku ve zprávě vydané Světovým ekonomickým fórem s trefným názvem Globální rizika 2013.19 Jejím cílem je upozornit na skutečnost, že okolnosti klimatických změn a nestabilní celosvětová ekonomika mohou umožnit vznik „dokonalé bouře“ krizí, jejichž dopad na svět bude dlouhodobý.

Tyto a další organizace upozorňují veřejnost, že všechny scénáře uvedené v jejich zprávách jsou katastrofické – a všechny se odehrávají právě teď. Podobným způsobem však současnou situaci nehodnotí pouze přispěvatelé do specializovaných bulletinů a zpráv. Na poplach jasně a zřetelně bez jakéhokoliv váhání bijí i ostatní vědecky založení badatelé, počínaje nezávislými autory po členy zpravodajských služeb Spojených států, včetně Pentagonu a CIA. Ti všichni vnímají tyto krize jako hrozbu stability a bezpečnosti.

Podobné varovné signály jsou pro nás upozorněním, že problémy již máme – příroda už dospěla do přelomového okamžiku, kdy můžeme přijít o oceány, pralesy a zvířata, které nám dávají život ve světě, tak jak jej známe. Vezmeme-li v úvahu realitu v podobě nefungujících hospodářství, mizejících zdrojů, klimatických změn a postupného vytrácení celé řady průmyslových odvětví, s nimiž se vytratila i pracovní místa poskytující našim rodinám a společ32

včera není dnes / současná doba extrémů

• nosti obživu – nabývají najednou jednotlivé extrémy zcela nového významu.

Přelomové okamžiky, k nimž jsme v různých sférách našeho života dospěli a které vymezují hranici, za níž již není návratu zpět, nás přivádějí do určitého časového souběhu. I přes rozličné názory na příčiny souběhu tolika krizí v tak krátkém časovém úseku jsme, jak se zdá, dospěli ke všeobecné shodě ohledně pohledu na celou problematiku jako na celek: v našem světě se začíná dít něco zcela výjimečného.

Jak vůbec můžeme chtít pojmenovat něco tak obrovského, co již bylo předvídáno před tisíci a tisíci lety, co má schopnost změnit veškerý život na Zemi a přitom se nedá shrnout do jediného slova či myšlenky?

Možná právě pro dalekosáhlé důsledky, které s sebou současná doba plná extrémů nese, jsme se zdráhali vůbec připustit, že jsme se ocitli uprostřed něčeho tak obrovského. Naši současnou situaci, výzvy a problémy, kterým jako společnost, národy a svět čelíme, možná nejlépe popsal evoluční biolog E. O. Wilson, který řekl, že jsme se dostali do „úzkého manévrovacího prostoru“ času, kde tlak vyvíjený jak na naše zdroje, tak i schopnost řešit současné problémy budou posunuty až na samou hranici možností.20 Rovněž uznávané organizace upozorňují na stejné problémy a docházejí ke stejným obecným závěrům. Je zcela jasné, že se nacházíme uprostřed vzácného souběhu faktorů, které umožňují přechod našeho světa do jiného. Otázka zní: Kam tento přechod povede?

Míříme do světa destrukce? Nebo je naším cílem svět přeměny? Pokud se nedokážeme podívat na věc jako na celek a rozpoznat, kam tento vývoj směřuje, můžeme se ocitnout tváří v tvář nejtěžšímu problému, jakému jsme doposud čelili.

Tento problém má ale naštěstí řešení.

33

bod obratu

•

Povede souběh přelomových okamžiků nynější doby plné extrémů k destrukci, nebo k přeměně? Volba je jen na nás.

Oni versus my

Začneme-li podrobněji zkoumat nejvýznamnější změny, k nimž ve světě dochází, zjistíme, že všechny mají jedno společné – jediné, co se „kazí“, je náš způsob myšlení a života, které jsou už nadále neudržitelné. To zároveň představuje i naprosto jasný a jednoduchý důvod, proč se tyto změny dostávají do popředí zájmu.

Skutečnost, že tolik věcí v našem každodenním životě přestává tak rychle fungovat, nám jasně ukazuje, že způsob našeho uvažování z minulosti již nelze nadále uplatňovat.

Současně se hroutící důležité systémy, ať jde o vývoj stavu zadluženosti, či produkci ropy které již dosáhly svého nejvyššího vrcholu, naznačují, že nastal čas přehodnotit původní názory, které v minulosti ovlivňovaly naše volby.

Mnoho odborníků na základě těchto událostí dospělo k názoru, že současná doba extrémů je zároveň i dobou krize. Slovo krize ale nemusí nutně znamenat něco špatného. Může také vyjadřovat, že se děje něco velkého.

Kdysi jsem vůči slovu krize pociťoval přímo averzi. V poslední době jsem se ale naučil mít je rád, a to z jednoho důvodu: Pokud řekneme, že „procházíme“ krizí, znamená to, že nám stále ještě zbývá čas na její řešení. Prohlásíme-li, že krize „je za námi“, značí to, že už se nedá dělat nic. Nacházíme-li se tedy nyní uprostřed krize způsobené klimatickými změnami, ekonomickou nestabilitou a výrobou elektrické energie, máme pořád ještě možnost se přizpůsobit. Dnes čelíme důsledkům našeho způsobu myšlení z minulosti. Svět se změnil a s ním přichází nutnost řešit tyto problémy okamžitě.

34

včera není dnes / současná doba extrémů

• Nikdy v předchozí historii nebylo ale lidstvo žádáno, aby začalo přemýšlet tak odlišným způsobem a řešit takové množství otázek, a to ještě v tak krátkém časovém úseku. Žijeme ve světě, kde je vše propojené. Náš způsob života s sebou nese i patřičné důsledky, proto si již nelze déle hrát na my a oni. Dnes je vše jenom o nás. Proto také vznikla celá řada výdobytků dnešní doby, abychom získali větší pocit uvědomění si naší propojenosti – internet, který nás spojuje dohromady, dopravní průmysl, přepravující lidi mezi zeměmi a kontinenty, finanční trhy operující čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu a síť mobilních telefonů, díky níž můžeme svým milovaným na druhé straně zeměkoule poslat ve tři ráno textovou zprávu. Účel je jediný – spojit nás dohromady. Ale je to dvousečný cíl: díky propojení na celosvětové úrovni sice můžeme navzájem sdílet hudbu, umění, kulturní události nebo oslavy, ale týkají se nás zároveň i ne úplně radostné otázky, jako jsou problémy s nedostatečnými energetickými zdroji, potravinami a penězi.

Během mého nedávného výletu do Cuzca, starobylého hlavního města Peru, jež se rozkládá ve vysoké nadmořské výšce v Andách, jsem byl svědkem slavnostního otevření restaurace McDonald. A to jen kousek od historické, čtyři sta let staré katedrály na hlavním náměstí, v níž jsou umístěny jedny z nejstarších novosvětských relikvií katolické církve, datované do doby před podrobením Španěly. V této oblasti se chová jen málo hovězího dobytka, neboť hlavní místní potravou je maso lamy alpaky, a těch zde žije opravdu hodně. Andskou verzi Big Macu tedy tvoří sendvič se sezamovými semínky složený ze dvou karbanátků z lamího masa, pokapaný vyhlášenou speciální omáčkou.

Svědkem podobné události jsem byl i v tibetském hlavním městě Lhase, ve výšce 3 600 metrů nad mořem, kde zase hovězí používané na Západě nahrazovali místním 35

bod obratu

• jačím masem. Tamní Tibeťané pak s oblibou vtipkují, že tradiční Big Mac nahradil Big Jak. Kam těmito příklady mířím? Chci ukázat, že globalizace udělala z McDonaldu, Starbucksu, KFC a ostatních center rychlého občerstvení i v tak vzdálených oblastech dnešního světa stejně známé podniky, jakými jsou již po celé desítky let v největších městech Spojených států a Evropy.

Tatáž jednotnost, která umožňuje sdílet podobné komerční střípky kultury, a také módy, hudby a umění, s sebou nevyhnutelně nese i skutečnost, že závažné problémy v jedné části světa ovlivní život celých komunit v ostatních částech zeměkoule. Důsledek klimatických změn se tak například promítne v nárůstu cen, v němž se odrazí nižší úroda zapříčiněná suchem zchvácenými poli po celém světě; zpomalení celosvětového hospodářství se odrazí v zavírání továren a ztrátě pracovních míst v našem nejbližším okolí; a vzrůst celosvětového zadlužení se promítne do oslabení místní měny a rekordně nízkých úrokových sazeb, které jsou nám vypláceny na vkladních certifikátech a penzijních připojištěních. Tyto jednoduché příklady nám jasně ukazují, že již nelze déle oddělovat svět „tam venku“ od dění v našich domovech, školách a kancelářích.

Tato jednotnost také znamená, že už ani nemůžeme déle oddělovat duchovno od našeho každodenního života. Při schůzkách se zástupci médií a během rozhovorů před semináři pro veřejnost se mě reportéři často ptají, jestli se chystám mluvit o „vědeckých“ nebo o „duchovních“ otázkách. Má odpověď se však obvykle vymyká tomu, co by rádi slyšeli. „A kde je ona pomyslná hraniční čára mezi duchovnem a naším každodenním životem?“ ptám se.

Jde skutečně o velice důležitou otázku, neboť uměle vytvořené oddělování vědy od spirituality je přesně to, co nás drží v zajetých kolejích myšlení a nedovolí nám přizpůsobit se současným krizím.

36

včera není dnes / současná doba extrémů

• „Co by mohlo být víc duchovního,“ tážu se, „než ve svém každodenním životě uplatňovat nejhlubší pravdy, k nimž věda dospěla, jako řešení pro reálný život?“

Krize samotné změny

Jakmile náš život zasáhnou velké změny, pohlížíme na ně obvykle nejdříve jako na krize. Výborným příkladem může být předchozí zmínka o klimatických změnách.

Když se začalo světové klima měnit, mnoho lidí to zaskočilo. Přestože nás učení různých původních obyvatel ze všech koutů světa již stovky let upozorňují, že tyty změny nastanou, a geologické záznamy Země zřetelně vykazují, že „směřujeme“ k cyklické změně klimatu, obyčejní lidé se svými všedními, každodenními starostmi takové změny jednoduše nečekali. A ani není divu. Dnešní lidé jsou zvyklí, že povětrnostní podmínky za posledních zhruba sto let jsou vesměs známé, předvídatelné a pravidelně se opakují. Stejně jako je jasné, že po dni přijde noc, staly se i teploty a vegetační období, důležité pro farmáře a pěstitele, jasně dané. Pak se ale najednou všechno změnilo.

Spolu se svou ženou jsme osobně byli svědky této změny. Stalo se to v pustině vysoko v horách severního Nového Mexika, v oblasti známé svou nízkou vlhkostí, nadbytkem slunečního svitu a veskrze mírným podnebím. Po většinu roku tu sice zaprší zřídkakdy, nicméně v letních měsících je tato pouštní oblast Nového Mexika tradičně známá svými „monzunovými dešti“, jak tento jev nazývají místní obyvatelé. Přesně jako podle hodinek začne každý rok v červenci proudit z Mexického zálivu směrem na sever teplý, vlhký vzduch, aby se zde setkal se studeným, suchým vzduchem proudícím přes pohoří Colorada a Nového Mexika. Každé odpoledne, když se tyto vzduchové masy srazí, vznikne pozoruhodná přehlídka blesků a silného hromobití. Tyto lijáky takto pokračují víceméně celé léto. Tedy pokračovaly. Až donedávna.

37

bod obratu

• Nové Mexiko a převážná část Jihozápadní pouště se nacházejí přesně uprostřed oblasti, která je každoročně několikrát do roka zasažena rozsáhlým obdobím sucha.

Poprvé za celou dobu, co obyvatelé žijící v této oblasti po celé generace pamatují, byli místní rančeři nuceni prodat svůj dobytek a farmáři zanechat pěstování plodin, neboť už nadále nebyli schopni se o ně starat. Změna klimatu představuje pro obyvatele a hospodářství Nového Mexika krizi, která je nutí změnit způsob myšlení i života.

Zcela zaskočeni

Třicátý červen 2012 se do historie zapíše jako noc, která zaskočila odborníky na počasí. Meteorologové sice tehdy na obrazovkách svých radarů zaznamenali, že teplotní křivka a křivka vlhkosti mají tendenci se k sobě přibližovat, přesto však velikost a síla bouří, které byly tímto střetem vyvolány, zanechaly v úžasu i je. „Tak široké spektrum vlastností na [radarovém] snímku, kterého jsme byli svědky, se jen tak nevidí,“ uvedl Stephen Konarik, meteorolog Národní meteorologické služby USA (NOAA). „Nikdy by nás nenapadlo, že se z toho stane něco tak ohromného.“21 Následky škod způsobené oné noci sledem bouří postupujících od horní části středozápadu Spojených států k východnímu pobřeží dosáhly zhruba tří čtvrtin škod napáchaných hurikánem Irene (srpen 2011), jedním z nejhorších v amerických dějinách. I přes pomoc zhruba šesti set příležitostných pracovníků a pohotovostních jednotek, kteří dorazili i z tak vzdálených míst, jako jsou Texas, Michigan či Florida, zůstali obyvatelé této oblasti až do následujícího týdne bez proudu. Jak podotkl jeden z místních obyvatel, bouře zastihla všechny nepřipravené: „Myslím, že to bylo pro všechny skutečné překvapení, a evidentně dokonce i pro ně.22 Čímž myslel hydrometeorology.

38

včera není dnes / současná doba extrémů

• Pro meteorology a prognostiky je možná síla takových bouří překvapující, ale pro ty, kdo mají blízko k cyklům přírody, nikoliv. Starodávné texty a tradice původních obyvatel nás takřka univerzálně varovaly, že právě nyní nastává doba, kdy můžeme být svědky nesmírných změn na mnoha úrovních našeho života, včetně celosvětového klimatu a lokálního počasí. Věděli, že změna přijde, a důvod byl jednoduchý – protože tomu tak vždycky bylo.

Jak jsem již popsal ve své knize Smysl změn 2012 a další vývoj Země (Fractal Time), každých zhruba 5 000 let se sluneční cykly a pozice Země ve vesmíru „setkají“ a toto spojení má pak za důsledek obrovské změny, k nimž ve světě dochází, jako například ty, na něž poukázaly geologické výzkumy popsané na začátku této kapitoly. Současné vědecké dokumentování těchto změn tak moudrosti našich předků dodává ještě více na věrohodnosti. Díky tomu, že tyto změny jsou založeny na předvídatelných a jednoduše vypočitatelných cyklech, není těžké určit, kdy k podobně velké změně došlo naposledy, a následně vypočítat, kdy se objeví znovu. Ve změnách popisovaných těmi, kdo je v minulosti zažili, se odráží zcela jasný a intuitivní pohled na svět. Jde v podstatě o mapu vztahů vysvětlující současnou dobu extrémů (viz obrázek 1.6).

Tato mapa nám pomáhá pochopit, co je skutečnou příčinou krizí, kterým dnes čelíme: Změní-li se svět, změníme se i my. Změníme se jako lidé. Změníme se i jako komunity a společnost. A jakmile poznáme nesmírnou velikost toho, co se před námi otevírá, nebudeme ani v nejmenším pochybovat, že se spolu se svými nejbližšími, přáteli a sousedy nacházíme uprostřed velkých životních změn. Rovněž si můžeme být jistí, že změny, kterými procházíme, se odehrávají opravdu rychle. Stejně jako je příroda tlačena až na samu hranici udržitelného života, je i na nás coby na jedince, rodiny a komunity těmito extrémy vyvíjen tlak, který je někdy jasně viditelný, zatímco jindy jej sotva postřehneme.

39

bod obratu

• Extrémy v našich životech nás nutí pohlížet na sebe samé odlišným způsobem a znovu se zamyslet, jak si zachovat práci, kariéru, zdraví a vztahy. Ve snaze pochopit zdánlivě nepochopitelné těžkosti dotýkající se každičkého aspektu naší společnosti jsme nuceni pohlédnout ještě dál, než kam sahá moudrost, kterou nám předali naši rodiče a prarodiče. A to je právě ta chvíle, kdy poselství, z něhož vycházejí naše nejuznávanější duchovní tradice – naše jednota se světem a přírodními cykly – získává zcela nový význam a důležitost pro náš každodenní život.

Změní-li se svět, změníme se i my l

Země mění své postavení ke Slunci na cyklické bázi.

l

Postavení Země a Slunce mění klima naší planety.

l

Globální klimatické změny dávají vzniknout místním klimatickým extrémům.

l

Extrémy počasí mají vliv na spolehlivost úrody potravinových plodin.

l Měníme se, neboť si musíme vybrat způsob, jak se k sobě v době extrémů budeme chovat: Musíme si vybrat mezi spoluprací a soupeřivostí.

Obrázek 1.6. Toto zjednodušené schéma znázorňuje, jak se cyklické změny v postavení Země ve vesmíru (sklon, oběžná dráha, úhel a výkyv) přeměňují v cyklické změny, jež ovlivňují lidskou civilizaci.

Zdroj: Hluboká pravda (Metafora, 2012)

40

včera není dnes / současná doba extrémů

• Naši předkové sice všeobecně chápali vztahy znázorněné na obrázku 1.6, ale tím neříkám, že těmito znalostmi disponoval každičký člen jakékoliv věkové skupiny každého domorodého kmene. Tvrdím pouze, že hlavní myšlenka cyklických změn způsobovaných postavením Země ve vesmíru a jejich vliv na naši planetu a život tvořila všeobecně přijímanou součást pohledu našich předků na svět. A je snadné pochopit proč. Jakmile uchovávači moudrosti, počínaje Mayi z poloostrova Yucatan přes písaře starověkého Egypta až ke studujícím hinduistické cykly tzv. júg (júga = věk, pozn. překl.), přišli na to, že Země se na obloze pohybuje, zbytek už jednoduše dával smysl.

Než to však v polovině 20. století potvrdila moderní věda, byly tyto starodávné znalosti uchovávány a předávány pouze mezi domorodými kulturami.

Teď už víme!

Dějiny lidstva jsou plné změn, které jsme přijali za své, a také obdivuhodného výčtu všech extrémů, které v rámci probíhajících krizí úspěšně ve změny přešly. Geologické studie ukazují, že před 20 000–30 000 lety se klima naší planety zničehonic proměnilo – a to vskutku zásadním způsobem. Geologické záznamy Země potvrzují, že v minulosti došlo k tak dramatické změně klimatu, že naši předchůdci měli opravdu velmi krátký čas na to se jí přizpůsobit. Důkazem jsou zachovalá těla srstnatých mamutů, nalezená ještě s posledními zbytky potravy v tlamě, či zkameněliny tropických rostlin objevené v Antarktidě.

Naši předkové neměli žádné předchozí zkušenosti, které je mohly připravit na to, co se děje, nebo jim pomoci v rozhodování, co dělat. Víme však, že se na neočekávanou změnu nakonec adaptovali a tato jejich schopnost se jim pak také vyplatila. Nejenže přežili, ale jejich počet stále narůstal a jejich potomci – naši předkové – migro41

bod obratu

• vali po celém světě, aby osídlili Zemi ještě větším počtem obyvatel, než tomu bylo před ochlazením.

Později jsme i my dokázali, že jsme schopni semknout se jako globální rodina, abychom překonali některé největší změny dnešního světa. Naše schopnost znovu vybudovat světové hospodářství po krachu na burze roku 1929 je nádherným příkladem právě takové jednoty.

Dalším příkladem je do té doby nevídaná obnova Evropy a Japonska po ničivých následcích druhé světové války.

Chci tím říct, že kdykoliv jsme v minulosti stáli tváří v tvář velkým těžkostem, vždy jsme se dokázali postavit této výzvě a nastavit vzájemnou úroveň spolupráce na takovou míru, která byla pro řešení daného problému potřebná.

Oproti současnosti je zde ale jeden zásadní rozdíl.

Po celou dobu, kdy k největším změnám docházelo, jsme obvykle vždy řešili pouze jednu jedinou krizi, například hroutící se ekonomiku, ničivé následky války či pandemické nemoci. Proto o sobě můžeme prohlásit, že umíme řešit výzvy jedné probíhající krize. Dnes jsme ale postaveni před zcela odlišnou výzvu – řešit nespočet krizí sbíhajících se současně do jednoho jediného časového okénka. Tím se současná doba extrémů tolik liší od minulosti.

Nezačneme-li myslet jinak, než jak jsme doposud byli zvyklí, můžeme s určitou jistotou odhadnout, kam nás trajektorie světových extrémů zavede. Abychom se dokázali s výzvou, která před námi stojí, úspěšně vypořádat, je třeba odpovědět si na tři klíčové otázky. Jako jednotlivci, společnost, národy a globální rodina se musíme postavit tváří v tvář zrcadlu našich životů a sami sebe se tázat: • Jak můžeme chtít vyřešit otázky, jimž čelíme, jestliže k nim nepřistupujeme otevřeně?

• Jsme ochotni přijmout nové poznatky, které odhalují nejhlubší pravdy o našem vztahu k sobě samým a ke světu?

42

včera není dnes / současná doba extrémů

•

• Jak se pomocí uplatňování principů moderní vědy a duchovna v každodenním životě dokážeme přizpůsobit měnícímu se světu?

V prosinci 2012 jsem měl možnost položit tytéž otázky domorodému šamanovi žijícímu v džungli na mexickém poloostrově Yucatan. Jakmile jsme překonali jazykové překážky, odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Ze všeho nejdříve před sebe rozprostřel gobelín, který si vypůjčil od místního prodejce.

To je můj člověk! pomyslel jsem si. Tkaný gobelín mi připomněl směsici snímků v Power Pointu, které používám pro dokreslení svých přednášek konaných po celém světě.

Na gobelínu byl jasně rozpoznatelný mayský Strom života, vyvedený v zářivých barvách. Šaman prstem ukázal na třináct úrovní nebes nad zemí (nadpozemský svět), devět úrovní podsvětí pod zemí a větve a kořeny stromu ceiba (kapok), posvátného stromu, který oba tyto světy spojuje.

Na první pohled nám může připadat, že myšlenka nadpozemského světa a podsvětí (nebo několika takových sfér) připomíná křesťanskou představu o nebi a pekle.

Je tu ale jeden podstatný rozdíl. V mayské tradici nejsou úrovně podsvětí brány jako místo zla určené pro lidi, kteří se dopustili něčeho špatného. Stejně tak nejsou nebesa jen pro hodné lidi, kteří činí správné skutky. Šaman obě místa vylíčil jako součásti nepřetržité zkušenosti.

Uvedl, že všichni zakoušíme svá nebesa i podsvětí coby součást naší velké životní cesty založené na cyklické bázi.

V obou světech a v celém našem životě přitom tyto zkušenostní cykly řídí síla, kterou nelze na obrázku vyjádřit. Nejde ji vyjádřit vůbec. Je v ní totiž obsaženo vše, co existuje, a vymyká se jakémukoliv popisu. V yucatanské mayštině se tato síla nazývá hunab-ku. Šamanova odpověď na moji otázku byla založena přesně na těchto vědomostech. Vysvětlil mi, v čem spočívá klíč k moudrosti jeho předků a jejich znalostí o změ43

bod obratu

• nách. Neoddělovali totiž sami sebe od světa, jako to v současnosti děláme my. Neoddělovali jednu zkušenost od další. Neoddělovali umění od vědy nebo duchovno od běžného života. Pohlíželi na všechny stránky života jako na součást jedné veliké směsice, jako na jednu ohromnou, nepřetržitou zkušenost, ať už se jednalo o pohyb hvězd, či cykly počasí. Díky tomuto pohledu na svět získali mayští uchovávači moudrosti významný vhled do přírodních časových cyklů a cyklů změn.

Pozorně jsem naslouchal slovům mého nového přítele. Pravil, že historie se opakuje. Možná se tedy opakuje i vědění z minulosti, které se zjevuje stále znovu a znovu a vstupuje do našich životů přesně ve chvílích, kdy je to třeba. Právě tento holistický pohled, popisující propojenou kontinuitu veškerého života, se nyní znovu objevuje na scéně v podobě nejmodernějších vědeckých poznatků současnosti. Vědecké poznatky, stejně jako původní moudrost kmenů, jsou nám připomínkou, že tvoříme součást všeho kolem nás. Jsme proto i součástí všech řešení. Rozpoznat toto spojení pro nás ale znamená udělat jeden zásadní krok – změnit svůj úhel pohledu. Právě tento způsob uvažování představuje rozdíl mezi snášením současné doby extrémů a snahou přizpůsobit se v životě tak, aby se tyto extrémy mohly stát prostředkem, který nás dovede ke změně. hg

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu

http://www.metafora.cz/braden-gregg

44