Male cerne - ukázka z knihy by Metafora

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

ukázka z knihy

Přeložila Kateřina Harrison Lipenská

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

Obsah Prolog Molo 1. kapitola Sedmá avenue 2. kapitola Slavný filmový herec 3. kapitola Červený koberec 4. kapitola Odvěký příběh věku 5. kapitola Do jámy lvové 6. kapitola Zrod Detektivní agentury Pštros 7. kapitola Hádej, kdo přijde na večeři? 8. kapitola Stá klientka Detektivní agentury Pštros 9. kapitola Večeře ve Four Seasons 10. kapitola Večeře ve Four Seasons 11. kapitola Mimo město 12. kapitola Láska na neděli

15 21 28 37 44 51 59 65 70 73 77 82 88

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

13. kapitola #TohleJsemNeplánovala 93 14. kapitola Pondělí 103 15. kapitola Trápení v Detektivní agentuře Pštros 106 16. kapitola Jak obléknout hvězdu Broadwaye 117 17. kapitola Já a moje přítelkyně naoko 122 18. kapitola Láska na odpoledne 132 19. kapitola Premiéra 135 20. kapitola Teplákovka Juicy Couture vs. burka 140 21. kapitola Chvilka nerozvážnosti v Detektivní agentuře Pštros 143 22. kapitola Šaty nedělají člověka 153 23. kapitola Rozchod 158 24. kapitola Miluju New York! 160 25. kapitola Až po uši v Detektivní agentuře Pštros 165 26. kapitola Vtip jménem Flip 169 27. kapitola Nesnáším loučení 174 28. kapitola Řekněte Hankovi, že to ze mě vymlátili 177

29. kapitola #SledujteMě 30. kapitola Zavátí sněhem 31. kapitola A. Tenhle příběh má špatný konec B. Nebudete z toho smutní 32. kapitola Balkon kina Paris Theatre 33. kapitola Dokud nás smrt nerozdělí 34. kapitola Kouzelný čas 35. Kapitola Konec dobrý, všechno dobré 36. kapitola Vzkříšení Daphne Beauregardové 37.kapitola Konec a začátek

180 188

192 199 205 208 210 215 217

Poděkování

221

O autorce

223

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

Věnováno překrásné vzpomínce na Ruthellen Levenbaum Holtzovou

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

„Na šatech je nejdůležitější žena, která je nosí.“ Yves Saint Laurent

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

13 prolog

Molo Sally Ann Fennelyová, modelka Věk: čerstvých 18 ------------------------------

„Zašpendli to!“ Garderobiéři byli celí napružení. Co má zašpendlit? přemýšlela jsem. „Au!“ Aha. Mě. Byl to totální blázinec. Na castingu mě měřili aspoň pětkrát. Myslela jsem, že to byla ta nejhorší část, padesát nažhavených modelek v černých spodničkách vyrovnaných v řadě, a vsadím se, že všechny myslely hlavně na cheeseburgery. Tenhle konkurz byl úplně jiné kafe, než na co jsem byla zvyklá doma v Alabamě. Ztěžka jsem ze sebe vysoukala první slova toho dne: „Jsou mi velký. Možná byste je měli dát nějaký větší holce.“ „Žádný větší holky tady nejsou,“ zamumlal špendlící garderobiér. Rozhlédla jsem se. Měl pravdu. Ještě minulý týden jsem byla ta hubená, nejhubenější holka na jih od Pensylvánie. Říkali mi špagetka Sally a ptali se mě, jestli musím ve sprše tancovat, abych se namočila. A teď jsem velká holka. „Zařaď se!“ zařval. Zařadila jsem se. Snažila jsem se soustředit: nádech, výdech, jedna noha, druhá noha. Nádech. Výdech. Holka za mnou mě vytrhla z koncentrace tím nejsilnějším newyorským přízvukem, který jsem kdy slyšela. „Myslím, že máš možná šaty sezony,“ řekla. Znělo to spíš jako varování než konstatování. „Šaty sezony?“ Nechápala jsem, o čem mluví. Byla jsem ráda, že dýchám. Přibližovaly jsme se k molu.

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

„Každej rok jsou to jedny šaty,“ začala vysvětlovat. „Vybíraj je támhle ty lidi, co sedí v první řadě. Vidíš je?“ Ukázala k mezeře mezi dvěma obřími závěsy. Jak se zavlnily, na chvilku jsem zahlédla diváky. A hned jsem toho litovala. Mluvila dál. „Jak přijde podzim, tyhle lidi v první řadě dostanou ty šaty na obálky časopisů, na červený koberce a do výloh. A většinou jsou to malý černý, jako ty tvoje.“ Její hlas skoro přehlušil to, jak byla krásná. Vypadala jako nějaká herečka ze starých němých filmů, na které vždycky vzpomínala babička a které s příchodem zvuku najednou zmizely. Připadalo mi, jako by byla z jiného světa. No jo, kdybych já mluvila se svou jižanskou ospalostí, asi by jí to přišlo podobný. Přesně z tohohle důvodu jsem od příjezdu do New Yorku sotva promluvila. Když už mluvím, tak fakt krátce a dávám si záležet. Dokážu uhrát větu nebo dvě, ale snadný to není. Snažím se mluvit tak třikrát rychlejc než normálně, protože jinak se lidi tváří, že ze mě chtějí ty slova vyždímat jak z mokrýho hadru. A při tom musím stejně rychle myslet, což taky není zrovna jednoduchý. Je jasný, že oni mi nerozumí úplně stejně, jako já nerozumím jim. Člověk by si myslel, že tím jsme na tom všichni stejně, ale tak to není. Ne tady. A nejsem rozhozená jen z toho, že mám mluvit, chození je úplně stejně beznadějný. Hned první den ve městě jsem udělala tu chybu, že jsem se na ulici z ničeho nic zastavila, a hned do mě vrazil nějaký chlap. „Seš normální?“ zařval. Jako bych zašlápla brzdu na dálnici. Představovala jsem si ten dominový efekt, jak se celé město postupně kácí, a všechno kvůli mně. Další den pršelo. I za sucha je těžký se městem prodírat, natož pak v lijáku. Místní se vyhýbali kalužím, nadzvedávali a sklápěli deštníky tak dokonale synchronně, že jsem ztratila veškerý sebevědomí a nedostala se ani zpod střechy domu, kde bydlím. Jako by se všichni nau-

čili choreografii na ten den předem. Zůstala jsem zalezlá, dokud zase nevysvitlo slunce. Ta holka s tím hlasem pořád mlela o těch šatech. Mezi námi a molem bylo teď asi deset holek. „Ještě mají šanci jedny šaty ze včerejší přehlídky, který měla moje kámoška Adeline. To by taky mohly bejt šaty sezony. Adeline říkala, že blesky lítaly, hlavně když byla na konci mola. Doufá, že to budou ty její šaty. Chtěla bych bejt taková kámoška, která by taky doufala, že to budou ty její šaty. Ale nejsem. Upřímně, nesnesla bych vidět ji na obálce Women’s Wear Daily. Šaty sezony jsou vždycky na obálce Women’s Wear Daily těsně před tím, než je vypustí do světa a všichni se pak přetahujou, kdo si je kam vezme. Tyhle šaty můžou pak bejt klidně slavný a modelka taky. Slyšela jsem, že holka, co je měla před dvěma rokama, dostala roli ve filmu Woodyho Allena. A taky byla úplně nová, jako ty. Úplně nová tvář seš jen jednou, chápeš. A tyhle šaty většinou dostane buď úplně nová holka, nebo nějaká slavná. No a Woody Allen z tý nový udělal slavnou! Myslíš, že je pedofil? Nechci na to myslet.“ Vypadalo to, že ona se na dýchání vůbec soustředit nemusí, ale já jsem nedokázala myslet na nic jinýho. Mezi molem a námi zbývalo už jen osm holek. A ona pořád mlela. „Na některý věci bych radši nemyslela. Jako třeba minulej tejden mi někdo říkal, že ty kousky citronu, co se dávaj na skleničky, tě můžou zabít. Jsou plný bakterií a víš čeho,“ říkala ta holka, „protože číšníci si nemyjou ruce, ani když jdou ze záchoda. A jako, nepřeháním, ten citron je to jediný, co mi za celý poslední tři roky připomnělo kousek dortu. Co mám jako teď dělat? Radši bych o těch citronech ani Woody Allenovi nic nevěděla.“ Citrony, pomyslela jsem si. Jediný, co si všechny tyhle holky dávají jako dezert, jsou cigarety. U nás doma by se řeklo, že jsou všechny jak přes kopírák. Všechny úplně stejně chodí, tak nějak lehce, jako vánek. Byla jsem

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

si jistá, že se budou nad molem vznášet. A já, já budu jak školačka v holínkách. A všechny stejně mluví. Do vět vkládají slova, který mi vůbec nedávají smysl. Jako upřímně a fakt a prostě. Upřímně tohle a upřímně tamto. Tak jsem si říkala, jestli všechno ostatní, co vypustí z pusy, je lež. Svý historky taky často začínají větou „Nesuď mě.“ Jako by je to mělo zachránit před basou. „Nesuď mě, spala jsem s tvým přítelem,“ nebo „nesuď mě, včera večer jsem snědla celý ořechový koláč.“ Ale to druhý by se, upřímně, nikdy nestalo. Je to prostě fakt nakažlivý. Přede mnou šest holek. Vlastně ani nevím, jak jsem se tady ocitla. No, to není tak úplně pravda. Přijela jsem dálkovým autobusem. Když se narodíte s takovým obličejem, jako mám já, a s nohama, co jsou dlouhý až na zem, o jiných možnostech postupně přestanete uvažovat. Ve škole mi to šlo, jenže to skoro nemělo smysl. Když moje jen o maličko mladší sestra Carly přinesla domů vysvědčení, máma ho vždycky celý prostudovala, a na moje se sotva podívala. Moje sestra je malá, jako všichni z máminy strany. Vyrostla brzy, na základce byla nejvyšší, a na střední už nejmenší. Je docela chytrá, ale není zrovna génius nebo tak. Já jsem úplně stejně dobrá jako ona. Ale moje známky mámu skoro nezajímaly. „S těmahle nohama,“ říkávala, „stačí, když si najdeš bohatýho chlapa a obtočíš je kolem něj. Carly se musí naučit se o sebe postarat.“ Někdy v tu dobu jsem se přestala snažit. Nebyly to jen nohy. Měla jsem ten správný obličej, kůži, vlasy, prostě všechno. Takový ten druh krásy, kvůli který se lidi zastaví a zírají, jako by si prohlíželi obraz. Vysoký obraz. Byla jsem bez chyby. Teda zvenku. Uvnitř jsem žárlila na Carly. Mluvila a lidem se buď zalíbila, nebo ne. To já ne. Mně stačilo vejít do místnosti a líbila jsem se všem. Nikdo neslyšel nic, co jsem říkala. Byla jsem tak osamělá, že jsem nakonec odjela do New Yorku, abych mohla stát v řadě stejně dokonalých exemplářů a mezi nima být normální. Tahle část byla skvělá, až doteď. Přede mnou už jen čtyři holky, všechny se správ-

ným obličejem, kůží a nohama… Počkat, tři. Dala jsem si ruce v bok, aby se mi přestaly třást. Z transu mě na chvilku vytrhl nosový hlas. „A nejsou to jen citrony, víš co. Ty mentolky v mističkách testovali taky a…“ Doufala jsem, že na sobě nemám šaty sezony. Vypadaly tak prostě. Čekala bych, že šaty sezony budou tak nějak okázale křiklavý, asi jako ta holka, co mi vykecává díru do hlavy. Ty moje jsou vcelku nenápadný. Já teda o módě vím houby. Znám jen to, co jsem viděla v časopisech, a ty jsem si prohlížela jen párkrát, když jsme byly s mámou a s Carly v Batesvillu na nehtech. Tam vlastně moje cesta do New Yorku začala. V jednom časopise byl článek „Mohla byste být modelkou?“. Prošla jsem seznam podmínek. Výška: 175–180 cm. Mám. Prsa: 78–86 cm. Mám. Pas: 56–61 cm. Mám. Boky: 78–89 cm. Mám. V salonu mě hned přeměřily. Než zaschly dvě vrstvy višňově červenýho laku, bylo rozhodnuto. Rodiče si stejně nemohli dovolit, abysme šly studovat obě, a „Carly na to měla buňky“. „Jeď!“ Postrčili mě a byla jsem pryč. Bylo to jako skočit z letadla. O skákání z letadla teda taky vím houby. Vstoupila jsem na molo a blesky začaly lítat ze všech stran, přesně jak říkala ta holka. Málem to se mnou seklo. Upřímně.

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

1. kapitola

Sedmá avenue Morris Siegel, tvůrce střihů v oděvním centru Věk: skoro 90 ------------------------------

Cestou výtahem do šestnáctého patra jsem si na okamžik dovolil se zasnít a představit si obálku Women’s Wear Daily. Za ta léta jsme se na obálku dostali několikrát, ale tohle byla moje poslední šance, poslední týden módy před tím, než odejdu do penze. Máme jedny šaty, do kterých jsem vkládal naději. Od chvíle, kdy mi náš návrhář ukázal nákres, věděl jsem, že tenhle kus bude něco extra. Skrz těžké prosklené dveře jsem viděl, že nám dovnitř prostrčili tisk, stejně jako každé ráno. Zaostřil jsem a srdce mi poskočilo. Jsou tam! Letošní malé černé jsou moje. Dokonale předvedené nějakou modelkou s velkýma nevinnýma očima, která vypadala, že stojí na molu vůbec poprvé. Ty šaty jsem dělal vlastníma rukama. Šaty sezony! Do obchodů se dostanou zhruba v srpnu, což je za pár měsíců, a než se prodají poslední kusy, bude prosinec a já budu oslavovat konec kariéry. Je to dobrý pocit, odcházet na vrcholu. Do předváděcí místnosti Maxe Hammera přicházím každý den první, v šest hodin ráno. I dnes, kdy na ulicích Manhattanu leží poslední sněhový poprašek letošní zimy, jsem tady včas. Tedy včas podle mých měřítek. Ostatní se začnou trousit až za několik hodin. Odemknu těžké skleněné dveře, tahem je otevřu a cítím se při tom jako vítěz. Na devadesátiletého chlapa to ujde. Zdobí je zlatý nápis Max Hammer Ltd. Ta písmena tu jsou už pětasedmdesát let. Přesně tak dlouho už tyhle dveře

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

otvírám, kdysi mi stačil ukazováček, dnes potřebuji obě ruce a nakonec si dovolím triumfální „jej!“. Max odešel před osmi lety. Do té doby tady býval první on. Někdy mě napadlo, že tu možná i spí. To já ne. V šest jsem přišel a v šest jsem byl doma. Nikdy jsem nezmeškal večeři se svou ženou Mathildou a naší dcerou Sarah. Dnes je jí přes šedesát a sama má dva syny. Můj mladší vnuk Lucas pracuje jako lékař na pohotovosti a starší Henry hraje na cello v Newyorské filharmonii. Max měl dva kluky. Mladší Andrew teď řídí firmu, i když ve svých padesáti už taky není úplný mladík. Je to chytrý kluk, Andrew. Dost chytrý, aby věděl, že na rozdíl od svých rodičů nemá žádný smysl pro módu. Ale přesto se chtěl zapojit do rodinného podniku. A tak vystudoval ekonomku a po otci převzal každodenní provoz, když šli Max a Dorothy asi před dvaceti lety konečně do penze. Do roka po tom, co Andrew převzal kormidlo, se Max Hammer z krále kopií ze Sedmé avenue stal prostě králem, aniž by změnil jméno nebo dveře. A já jsem tu byl celou dobu a dělal střihy. Maxe Hammera jsem poznal na lodi do Ameriky, která vyplouvala z polského přístavu Gdyně v létě roku 1939. Můj starší bratranec Morris měl jízdenku a s otcem jsme ho jeli vyprovodit. Bylo to týden před mým bar micva a mně bylo líto, že bratranec na obřadu nebude. Když jsme ho ten den ráno vyzvedli, bylo mu zle. Hodně zle, celý hořel. Jeho matka o něj měla strach, přesto trvala na tom, aby na loď do Ameriky nastoupil. Byli jsme si s Morrisem podobní. I když jemu bylo šestnáct, byl drobný, mně bylo sice necelých třináct, ale byl jsem velký. Lidé si často mysleli, že jsme dvojčata. Jeho otec zemřel o několik let dřív, a tak jsme spolu vyrůstali skoro jako bratři. Otec se živil jako krejčí a oba nás naučil všemu, co sám uměl, od vytváření střihů až po ruční šití knoflíkových dírek. Když jsme došli k lodi, Morrise nechtěli na palubu vzít. To už měl vyrážku na půlce těla a sálala z něj tako-

vá horkost, že to bylo skoro vidět. Dnes už mám zkušenost snad s každou dětskou nemocí a hádal bych, že to tenkrát byla růžovka. Stevardi ho poslali pryč, křičeli, že nakazí celou loď. Otec vzal Morrisův lístek, tašku a doklady a vedl nás ke druhému můstku. Myslel jsem si, že zkusíme Morrise dostat na loď jiným vchodem, ale na poslední chvíli mi otec dal všechny peníze, co měl v kapse, všechny peníze, co měl v kapse Morris, a taky svůj zlatý snubní prsten. Políbil mě na čelo a řekl mi, ať nastoupím na loď. Plakal jsem, prosil a hořekoval. Snažil jsem se ho vystrašit tím, jaká scéna ho čeká doma, až se vrátí bez jediného syna týden před jeho bar micva. Sklopil jsem oči, protože jsem se za své slzy styděl, a když jsem znovu vzhlédl, otec i bratranec byli pryč. Ani jednoho z nich jsem už nikdy neviděl. Max Hammer, který byl asi o šest let starší než já, to celé sledoval. Za rukáv mě odtáhl na loď a vysvětlil mi, že mi otec právě zachránil život. Trvalo tři dny, než jsem promluvil, a mezitím mi Max odvyprávěl celý svůj životní příběh, včetně té části, která se ještě nestala. Řekl mi, že až se vylodí v Americe, ze všeho nejdřív najde svoji dívku Dorothy, která tam odcestovala o několik měsíců dřív, a požádá ji, aby na něho počkala. Nějakou dobu už čekali. Pověděl mi, že ona je ta pravá a že to ví už od chvíle, kdy se na něj usmála přes výlohu obchodu s dámskými šaty, který měl v Krakově jeho otec. Tenkrát jim bylo sotva dvanáct. Řekl, že začne pracovat a vydělávat, potom se s ní ožení a vydělá zbytek. I na rozhoupané lodi plné krys, kdy jsme dohromady měli k jídlu sotva bochník chleba, jsem věřil každému jeho slovu. Byl silnější než sám život. Pověděl jsem mu o svém bar micva, který měl být v sobotu, a on se postaral, aby se tak stalo. Odříkal jsem svou část tóry, a než jsme se dostali do půlky Atlantiku, vtrhli do Polska téměř ze všech stran Němci. Donekonečna jsem se trápil tím, jestli ještě někdy uvidím své blízké nebo svou domovinu. Na loď jsem nastoupil jako

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

chlapec, ale v Americe jsem vystoupil jako muž. A nejen proto, že jsem absolvoval bar micva. Přijal jsem jméno svého bratrance, Morrise Siegela, spolu s jeho věkem, bylo mi tedy téměř sedmnáct let. Nikoho kromě Maxe Hammera jsem neznal, ale měl jsem pocit, že nikoho dalšího znát nemusím. Všechno, co si v životě naplánoval, se stalo. I když ne přesně v pořadí, jaké předpokládal. Ze všeho nejdřív se vydal do Brooklynu vyhledat Dorothy. Na fotografii, kterou poslala, stála před značkou na křižovatce Coney Island avenue a Avenue J. Čekali jsme tam celý den. Max mi na lodi její fotku ukázal tolikrát, že jsem to byl já, kdo si jí všiml jako první. Nic takového, jako bylo jejich setkání, jsem do té doby neviděl. Sám jsem byl moc mladý na to, abych měl přítelkyni, a nedokázal jsem si představit, že bych k nějaké dívce cítil něco podobného. Polibky a slzy. Plakali oba. Nikdy předtím jsem muže takhle plakat neviděl. Slzy nejen že mu zalily oči, ale bez ustání se mu koulely po tvářích. Dorothy nás vzala do malého mléčného baru, kde jsme se cpali, jako bychom nejedli celý měsíc, což byla vlastně skoro pravda. Ty mléčné bary mi chybí. Ve starých židovských čtvrtích bývaly kdysi tak rozšířené jako Starbucks. Teplé smažené placky a chladná obsluha. Max jí pověděl o svém plánu odložit svatbu, než odstartuje podnikání. A potom řekla ona jemu o svém plánu, že je jí jedno, že nemá žádné peníze, a že ho už znovu nespustí z očí. Vzali se ještě ten samý týden. Ve skutečnosti všechno řídila ona, od samého začátku. Mně se podařilo kontaktovat vzdáleného bratrance v Jersey, který vlastnil textilní továrnu, kde jsem začal pracovat. Jako učeň tvůrce střihů jsem do Maxova velkolepého plánu skvěle zapadal a těšilo mě, že můžu pracovat na tom, abych si v něm své místo zasloužil. A šlo ještě o mnohem víc. Těch pár zpráv, které se k nám dostaly z domova, nebylo dobrých, a díky tomu, že jsem se věnoval stejné práci jako můj otec, jsem měl pocit, že jsem

mu aspoň takhle trochu blíž. Návrhář střihů si mě vzal pod křídlo a já jsem se naučil jeho způsob tvorby, přestože otcovým postupům jsem dával přednost. Během roku Max mého bratrance přesvědčil, aby se k němu připojil v jeho oděvním závodě na Sedmé avenue. Bratranec mu půjčil nejen peníze, ale taky mě, a než bys řekl švec, zrodila se značka Max Hammer. Tyhle začátky byly obdobím, které bylo mé vůbec nejoblíbenější. V té době už jsem dokázal vytvořit střih pro jakýkoliv styl. A zatímco oděvní domy všude okolo měly návrháře zvučných jmen, kteří vytvářeli originální kreace, Maxova představa byla jiná. Každý den mě poslal do novinového stánku, kde jsem kupoval výtisky hollywoodských časopisů Film, Photoplay a Motion Picture. A co na sobě měly Carole Lombardová, Joan Crawfordová nebo Bette Davisová, to jsme okopírovali. Max měl neuvěřitelný instinkt a přesně věděl, které šaty budou na průměrné Američance vypadat dobře a přitom se v nich bude cítit jako filmová hvězda. Na rozdíl od jiných tvůrců střihů, kteří potřebovali šaty vidět, aby dokázali udělat kopii, mně k tomu většinou stačila fotografie. ................................... Nesnažili jsme se nikoho napálit, nic takového. Během obchodního týdne, když přicházeli nákupčí, jsme vždycky nechali fotografie filmových hvězd v předváděcí místnosti na stolech. Naše první řada byla dokonce podle hereček nazvaná. Dorothy měla dokonalou předváděcí velikost, a když přišla v šatech podle Grety Garbo nebo Loretty Youngové, nákupčí lámali tužky, jak říkal Max, když dělali velké objednávky. Měli jsme obrovský úspěch a následující sezonu už náš přístup převzaly i ostatní oděvní domy. Ale my jsme byli první a, zcela upřímně, nejlepší. Netrvalo dlouho a Max svou teď už těhotnou manželku přestěhoval z Coney Islandu do čtvrti Central Park West. Ani jeden z nich už tehdy vůbec nevypadal jako někdo, kdo někdy vkročil do polského židovského městečka, a už vůbec ne tak, jako že v něm vyrostli. Dorothy na-

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

kupovala v těch nejlepších obchodech na Páté avenue a v Ladies’ Mile, kde si mohla vybírat ty nejnovější kusy z Paříže a Milána. To znamenalo, že jsem měl k práci víc než jen fotografie. Její nádherné šaty jsem vždycky rozebral, prostudoval práci, vytvořil střih a zase je sešil. Byli jsme dream team ještě dřív, než tenhle termín vůbec existoval. A i já jsem našel lásku. Do mé Mathildy jsem se zamiloval hned, jak jsem ji uviděl ve vlaku cestou domů do Brooklynu. Nesla si zbytky látky, které jí šéf dovolil vzít si domů z práce, a po šestnácti zastávkách jsem ji konečně přesvědčil, aby mě nechala jí je nést. Byla to skoro Američanka první generace – narodila se na lodi, na které její rodiče uprchli z Rakouska, a ráda říkávala, že je odnikud a odevšad. Její rodiče mě přijali s otevřenou náručí, takže jsem se znovu stal součástí rodiny, což pomohlo ulevit mému srdci. Bylo léto roku 1945 a válka konečně skončila. Během těch let mi různí lidé přinášeli kusé informace o mé rodině a s každou hroznou zprávou se naděje, že je kdy znovu uvidím, ztenčovala. Věděl jsem, že pokud je mám uctít, musím žít plný život, dost velký pro nás všechny. Mathilda a já jsme se brzy vzali a založili vlastní rodinu. Svět módy viděl za ta léta mnohé změny, ale já jsem zůstal v podstatě pořád stejný. Móda přichází a odchází, ale střih je střih. Vycpávky v ramenou ze čtyřicátých a padesátých let nahradily v šedesátých a sedmdesátých letech kusy bez ramínek. Max se na rozdíl ode mě s postupem času měnil. V sedmdesátých letech investoval do diskoték a s Dorothy tancovali celé noci. Tedy tak jsem si to aspoň představoval, na diskotéce jsem nikdy nebyl. V osmdesátých letech je vtáhly koňské dostihy. Kupovali koně a nechávali se fotit s vítězi. Žili velký život. Větší než ramenní vycpávky, které se v osmdesátých letech zase vrátily. Můj život byl menší, ale za nic bych ho nevyměnil. Max šel nakonec do penze a s Dorothy se odstěhovali do Palm Beach. Tehdy podnik převzal jeho syn Andrew.

Max žil svůj americký sen, který mi vykreslil před mnoha lety na lodi. Jedinou vadou na kráse bylo, že nesnášel Palm Beach. Říkal, že všichni chodí ve stejných šatech, zatracených Lilly Pulitzer. Jeho syn mu musel slíbit, že ty nikdy kopírovat nebude. Kopie od Hammera si tyhle šaty nezaslouží, žertoval. Ale Andrew neplánoval kopírovat Lilly Pulitzerovou a vlastně ani žádné jiné šaty. I on měl svůj plán, stejně jako jeho otec. Chystal se posunout značku Max Hammer na další úroveň spojením řemesla a kvality, kterou jsme byli proslulí, a původních návrhů. Vydal se do FIT a RISD na pohovory s návrháři a sestavil si vlastní dream team. Dali mi výkres a já jsem jejich vizi vdechl život. Dohromady nám to dobře fungovalo a myslím, že právě nadšení z toho, že tvořím skutečnou módu, mě udrželo v práci tak dlouho. Ten, kdo přijde po mně, už nikdy nevytvoří střih tak, jak jsem to dělával já. Jsem jeden z posledních v oboru, kteří všechno dělají výhradně ručně. Pověsím si mušelín na figurínu a potom nakreslím střih na karton. Vezmu si nápad návrháře a svýma rukama a prací ho oživím. Dneska se všechny střihy dělají na počítači. Někteří tvůrci střihů vidí skutečné šaty až při zkoušce. A když je vidí, nezbývá než doufat, že se k nim chovají s úctou, jakou si zaslouží. Správné šaty v sobě mají jakési kouzlo. A správný krejčí je jako kouzelník. Předpokládám, že ramenní vycpávky z osmdesátých let se zase vrátí, já tady ale nebudu, abych sledoval, jak je přišívají. Tohle je moje poslední podzimní řada. Znovu jsem se podíval na fotografii svých šatů na obálce. Dobrá práce.

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

2. kapitola

Slavný filmový herec Tab Hunter, slavný filmový herec věk: 29 ------------------------------

Ve skutečnosti nejsem Tab Hunter, slavný filmový herec. I když dneska bych klidně mohl být. Ve skutečnosti jsem Jeremy Madison, slavný filmový herec. Dobře, nejsem ani Jeremy Madison, slavný filmový herec. Jsem Stanley Trenton, nikdo. Pseudonym Jeremy Madison mi vymyslel můj agent, když mě přijal, před dlouhými šesti lety. Ale dneska mi celý den říká Tab Hunter. Jako by nestačil falešný bulvární skandál o tom, že jsem přiznal, že jsem homosexuál, ještě mi musí vymýšlet pitomý přezdívky. A musel jsem si to jméno vygooglovat, abych ten fór vůbec pochopil. Tab Hunter byl filmová hvězda padesátých let. Byl to nepřiznaný homosexuál a jeho agent vykonstruoval falešný vztah mezi ním a Natalií Woodovou, aby jeho homosexualitu zakryl. Tak úplně to nechápu, protože pravda je, že já gay nejsem a v tomhle fiasku žádný předstíraný vztah nefiguruje. Jenže v šílené mysli mého nepříčetného agenta, bez kterého bych ale, jak se v koutku duše obávám, nebyl vůbec nic, o pravdu nejde a já jsem nový Tab Hunter. V jednom si ale podobní jsme. Za svůj úspěch, podobně jako Tab Hunter, vděčím hlavně tomu, jak vypadám. Za posledních šest let jsem udělal osm filmů, což je výkon, který mi takřka přes noc přinesl úspěch a slávu, po které jsem vždycky toužil. Člověk by si měl asi dávat pozor, co si přeje. Nebyl jsem dětský herec, ale taky jsem k tomu neměl

daleko. Svou první roli jsem dostal hned po tom, co jsem dokončil střední uměleckou školu v Los Angeles. Ukázalo se, že se obsazuju docela dobře. Jsem kluk odvedle. Jsem rebel ze střední školy. Jsem divnej ajťák. Dokonce si klidně můžu oblíknout kostým superhrdiny a v ten pravý čas uvěřitelně zachránit svět před hrozící zkázou. Taky mi příští rok bude třicet. Takže mám strach. Bojím se, že dny, kdy jsem mohl hrát dvacetileté kluky, jsou u konce a že v příští hollywoodské dekádě pro mě nebude místo. Zčásti proto hraju tu hru na hollywoodskou publicitu co nejmíň to jde, protože se mi zdá, že tak je největší šance si slávu udržet. Vyhýbám se bulvárním fotografům, a před pár lety jsem se dokonce odstěhoval na Manhattan, kde je snazší nebýt tolik na očích. Ale když někdo veřejně oznámí homosexuální orientaci, i když smyšlenou, nedá se zrovna říct, že by nebyl na očích. Seděl jsem v limuzíně na Lexington avenue a jel na premiéru svého nejnovějšího filmu v kině Ziegfeld. Můj agent Hank na mě do telefonu ječel, takže jsem se těžko mohl soustředit. Když mluví normálně, začíná síla jeho hlasu na úrovni křiku, a když opravdu křičí, jako by burácel do megafonu přímo u vašeho ucha. Ten průšvih, kvůli kterému se tak rozčílil, začal o čtyřiadvacet hodin dřív, když jsem přistihl svou snoubenku v posteli s jejím osobním trenérem. Scénář aférky, ve které mají hlavní role trenér a jeho žák, se zřejmě hraje dost často. Smrtící směs nevinných doteků, vylepšování pozic a přiléhavého cvičebního úboru často vede k o něco méně nevinným dotekům, vylepšování a přiléhání. Když odezněl prvotní šok, udělal jsem to, co by v téhle situaci udělal každý herec. Zavolal jsem svému agentovi. Hankovi celá ta věc připadala nudná a k mé narůstající nejistotě přispěl bravurním komentářem: „Poslední, co potřebuju, je deset procent nudy.“ Vyjádřil se tak, že kromě toho, že je to nuda, bude to taky vypadat blbě, jestli se to dostane ven. Věřili byste tomu? Ona mi zahýbá a já jsem ten, co bude vypadat

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

blbě, jestli se to provalí. Podle Hanka to může znamenat, že ji nedokážu uspokojit. „Sex symboly nemají snoubenky, co je podvádějí s trenéry.“ Poučil mě, že je potřeba, aby celá ta nešťastná příhoda zůstala mezi námi čtyřmi, a večer na premiéru ať přijdu sám. Až se lidi budou ptát, kde je, což se ptát budou, protože je to modelka Victoria’s Secret a sama celebrita, mám jen říct, že „je v posteli s chřipkou, ne s trenérem“. Pravdu? I když to bylo fakt nepříjemný, nakráčet k takový scéně, kousek mýho já si myslí, že jsem se zachránil. Nebylo to s ní jednoduchý. Na ulicích New Yorku je dost těžký schovat jednu známou osobnost, nemůžu si dát večeři ani jít do kina, aby někdo neotravoval. A zkuste schovávat herce plus modelku Victoria’s Secret. Navíc takovou, která se rozhodně schovávat nechce. A k tomu přičtěte naše ega, takže naděje na spokojený rodinný život veškerá žádná. Oba spotřebujeme v místnosti tolik kyslíku, že na naše děti už by žádný nezbyl. A pak jsou tady moje hluboce zakořeněný problémy s důvěrou, které si s sebou nesu kvůli hroznýmu manželství svých rodičů. Takže z toho vyplývá, že to vlastně nikdy nemohlo vyjít. Potřebuju hodnou holku. Hezkou, to jo, ale ne tak, aby se tím mohla živit. Holku, který můžu svěřit jak svý srdce, tak svý ego. A i když je moje ego pošramocený, jsem rád, že se to stalo v soukromí. Takže jasně, je to blbý, když vás někdo podvádí, ale aspoň mám teď prostor si najít tu správnou. Cítil jsem, že z nejhoršího jsem venku. Až do dnešního rána, kdy jsem se probudil, a to nejhorší bylo na titulní straně New York Post. Jeremy Madison je GAY. Fakt, to byl titulek. Rozzuřil jsem se hned z několika důvodů. Za prvé proto, že nemám vůbec žádný soukromí. Za druhý proto, že GAY je pořád zpráva, co se ocitne na titulní straně velkýma písmenama. Za třetí, jako by

nestačilo, že mi zahýbala a lhala mi. Aby to zamaskovala, radši o mně bude lhát celýmu světu! Očividně nemá problém předvádět se skoro nahá na stránkách časopisů, ale ve „skutečným“ životě chce vypadat jako světice. Protože jí nikdo neřekl, že budu ticho, i když Hank tvrdí, že to řekl jejímu agentovi, který slíbil, že to řekne jejímu manažerovi, který to měl říct jejímu PR manažerovi, zřejmě měla potřebu dostat svůj příběh do tisku jako první. Dál se v článku psalo o tom, že měla být mojí přítelkyní jen naoko a kryla mě, aby ochránila mou hvězdnou kariéru. (Takže teď už jsme doopravdy vypadali jako Tab Hunter a Natalie Woodová.) Vylívala si srdce, jak těžké je být zasnoubená s mužem, který je ve skutečnosti homosexuál. Kvůli neustálému odmítání si začala připadat ošklivá a nenaplněná a tu prázdnotu musela vyplnit… No, čím ji musela vyplnit, to všichni víme. Můj agent na mě řval kvůli tomu, že jsem odmítl vzít na premiéru holku, kterou mi sehnal, a nechtěl jsem se k tomu článku nijak vyjadřovat. Podle mě moje sexuální orientace ani sexuální orientace nikoho jinýho do zpráv nepatří, pokud to člověk sám nechce. Svýmu agentovi jsem sdělil, že s tiskem mluvit nehodlám. Jeho reakce: „To jsem moc rád, že mluvit nehodláš, protože když nebudeš mluvit teď, tak brzy už nebudeš muset mluvit vůbec. Rozhodně ne na plátně vedle slavný herečky za deset milionů, cos dostal za poslední film!“ Na chviličku přestal řvát a relativně klidně se zeptal: „Vzal sis tu růžovou kravatu, co jsem poslal?“ Zasmál jsem se. „Takže my tu roli gaye bereme? Chceš, abych si vzal růžovou kravatu?“ „Ne!“ zaburácel. „Teda jo. Jo, je prvního října, je měsíc boje proti rakovině prsu, říkal jsem ti to, budou je mít všichni herci.“ Úplně jsem na to zapomněl. A Hank pokračoval. „Chceš dát všem ještě nějaký další důvody, aby si mysleli, že nemáš rád prsa? Na tu premiéru přijdeš s ženskou a růžovou kravatou, jinak ti garantuju,

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

milej zlatej, že v tomhle městě ani v žádným jiným městě si už neškrtneš!“ A zavěsil. Podíval jsem se z okna na ceduli označující ulici Lexingtonská 63, jen pár bloků od stovek kravat. „Potřebuju se zastavit v Bloomingdale’s pro růžovou kravatu,“ řekl jsem řidiči. Do obchodu jsem vešel asi o půl sedmé, do začátku premiéry zbývalo jen půl hodiny. Můj plán byl ten, že po červeném koberci přijdu na poslední chvíli, sám, a vyhnu se všem otázkám reportérů. Když jsem stál u pokladny, znovu mi zazvonil telefon. Tentokrát to byl můj PR manažer, Albert. Po telefonu zní mnohem drsněji, než ve skutečnosti je. Tváří v tvář je to takový měkkouš. Náš rozhovor se odvíjel jako seznamovací scéna ze scénáře romantické komedie z osmdesátých let. JÁ: Alberte, proč voláš až teď? ALBERT: Mluvil jsem s Hankem. Čekal jsem, až dostaneš rozum. JÁ: Jak jako? Trvám na tom, že to nebudu komentovat. ALBERT: Když to nebudeš komentovat, znamená to, že jsi gay. JÁ: No a? Ty jsi gay. ALBERT: To je pravda, jenže ty ne. Kdybys byl, byl bych tvoje největší fanynka. Ale nejseš. JÁ: Řekl jsem ti někdy, že můj bratr je gay? ALBERT: Hned první den. JÁ: No jo, promiň. A co by si podle tebe myslel, kdybych dělal tyjátr kolem toho, že nejsem gay? ALBERT: Myslel by si, že nejsi gay. JÁ: Podle mě by ho to ranilo. ALBERT: Teď to přeháníš, Stanley. Vždycky mi říká Stanley, když jde do tuhýho. Myslí si, že mě tím usadí. Neusadí.

JÁ: Copak ty neumíš ocenit, že se snažím být solidární? ALBERT: Jak solidární? Ty nejsi gay! Solidárni si s někým jiným a bráchu a mě nech na pokoji. JÁ: Solidárnit není slovo. Počkej, kupuju si růžovou kravatu. ALBERT: Růžovou kravatu? Děláš si srandu? Chceš mě zabít? Položil jsem telefon na pult a poprosil prodavačku, na jmenovce měla napsáno Lillian, o růžovou kravatu. Byla to starší černoška s krásnými stříbrnými vlasy a děsně mi připomínala učitelku ze třetí třídy, paní Glassovou. Bylo jasný, že mě poznala a vyslechla celý náš rozhovor. Byla trochu přepadlá, jak se to některým lidem stává, když vidí někoho slavnýho. Netušil jsem, jaký typ fanynky to je: buď je to ten typ, co bude držet jazyk za zuby a potlačí nadšení, nebo ten typ, co řekne: „Snad se neurazíte, když to řeknu, ale v ,Mostu a tunelu‘ jste se mi hrozně líbil.“ (To je můj poslední film, ve kterým jsem hrál jednookého sériového vraha, takže je divný, když mi lidi říkají, že jsem se jim v tom líbil.) Možná je to ten typ, co si se mnou bude chtít udělat selfie, o čemž pochybuju, nějaká příručka pro zaměstnance Bloomingdale’s to určitě zakazuje. Nebo možná to je ten typ, co si myslí, že protože mě zná, znám i já ji. Stává se to častěji, než byste si možná mysleli. Je neuvěřitelný, kolik fanoušků se s vámi baví, jako byste je znali tak dobře, jak si oni myslí, že znají vás. Albert mě neposlechl a nepočkal a teď už řval, což je pro něj dost netypické. Hučel tak nahlas, jako bych ho měl na repráku. Romantika z osmdesátek pokračovala. ALBERT: Stanley, kup si nějakou mužnou kravatu! Poprvé za dva dny jsem se smál. Na chvíli jsem vzal telefon do ruky.

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

JÁ: Já si musím koupit růžovou kravatu. S Hankem byste fakt měli zapracovat na komunikaci. ALBERT: Prosím tě, Stanley, musíš tam přijít s holkou. Nějakou ti seženu. JÁ: Tak že mi vybíráš kravatu, to mi nevadí, ale holku? Zapomeň na to. LILLIAN: Vím o jedné, která by pro vás byla perfektní. Bingo. Lillian je ten typ, se kterým se znám. Ten typ, co si myslí, že moje veřejná osobnost je shodná s tou skutečnou. Myslí si, že když mě viděla v talk show a přečetla si o mně v časopise People, zná mě dost dobře na to, aby mi mohla někoho dohodit. Slyšel ji i Albert. Začal zas řvát. ALBERT: Kdo to je? JÁ: To je paní, která mi prodává tu kravatu. Ještě jednou jsem se podíval na její jmenovku. JÁ: Lillian. ALBERT: Vem i tu holku, Stanley. Vem tu holku. JÁ: Alberte, ty ses pomátl! LILLIAN: Proč? Je to hodná holka. Lepší než ta užvaněná fiflena, se kterou jste se zasnoubil. Četla jsem o tom v novinách. Albert je váš agent? JÁ: PR manažer. Vždycky to užvaněná fiflena nebyla. LILLIAN: Do toho mi nic není. Můžu s ním mluvit? Trapnější už to být nemohlo, tak jsem jí předal telefon. LILLIAN: Alberte, vezmu ho za kamarádkou Ruthie do trojky. Je to taková místní kmotra. Vyřeší všechno.

Bylo to dlouhých čtyřiadvacet hodin a po té zradě a všem tom křiku se zdálo, že svěřit život do rukou mafie z Bloomingdale’s je konečně krok, který dává smysl. Navíc jsem jim věřil. Na rozdíl od mého PR manažera a agenta mají provizi jen z té kravaty. Lillian, která byla pořád ještě na telefonu s Albertem, na mě kývla, abych s ní po schodech vyjel o dvě patra výš do třetího poschodí. Tam přistoupila ke skupince tří kolegů: byla tu žena v jejím věku, to je asi ta, co všechno zařídí, na jmenovce Ruthie; Latinoameričan asi tak stejně starý jako já se jmenovkou Tomás a mladá žena, která ke mně stála zády. Aspoň vypadala, že je mladší, zezadu jsem to přesně nemohl poznat. Pozorně Lillian poslouchali, velitelka mafie si mě celkem bezostyšně prohlížela, ta mladší se jen rychle podívala přes rameno a ten kluk nepokrytě zíral. Jak se letmo ohlédla mým směrem, ukázalo se, že ta mladší žena je opravdu mladší. A byla tak nějak nekonvenčně hezká a celkem sexy. Sledoval jsem, jak se otočila zpátky k ostatním a důrazně zavrtěla hlavou: To teda ne. Odmítla rande s filmovou hvězdou. Najednou byla ještě víc sexy. Potom jí ale Lillian něco pošeptala do ucha. Ať to bylo cokoliv, naší dohodě to pomohlo. Otočila se, přišla ke mně a usmála se. „Jsem Natalie.“ (Snažil jsem se té náhodě nepřikládat přílišnou váhu.) „Dejte mi deset minut. Černé koktejlky budou vyhovovat?“ Usmál jsem se a přikývl. Usmála se na oplátku a zmizela. Zblízka byla opravdu krásná. Naštěstí ne jako modelka. Byl to ten druh krásy, co vychází z úsměvu. Ten druh krásy, který jsem si pamatoval ze střední školy. Tenkrát, když jsem ještě nebyl slavný, mohl jsem věřit, že úsměv je zkrátka úsměv a nic dalšího za ním není. Teď, když je na mě nějaká dívka milá, musím pátrat po jejích motivech. To nutkání lidem nedůvěřovat mě štve, ale sláva má i své stinné stránky. Lillian mi vrátila telefon a já jsem řekl Albertovi, že mám společnici i kravatu a ať řekne Hankovi, že tam brzy budu. Slíbil jsem, že ji budu držet za ruku,

MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN

a až na mě budou novináři pokřikovat otázky, jen kolem nich s tou krásnou dívkou rychle projdu s omluvou, že jdeme pozdě. „Ale jen v pohodě pozdě, ne rozhozeně pozdě,“ upozornil mě. Slíbil jsem, že se budu chovat klidně, a Albert byl spokojený. Natalie se vrátila v elegantních černých koktejlkách a po dlouhé době jsem byl překvapivě spokojený i já.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu http://www.metafora.cz/cz/katalog/beletrie.html