Ukázka z knihy - Posilovna pro mozek by Metafora

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

ukázka z knihy

U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz POWER UP YOUR BRAIN Copyright © 2011 by David Perlmutter and Alberto Villoldo Originally published in 2011 by Hay House Inc., USA Translation © Kateřina Kopecká, 2011 All rights reserved ISBN 978−80−7359−312−4

D A V

POSILOVNA PRO MOZEK

I D

P E R L M

Neurověda osvícení

U T T E R

A L B

David Perlmutter, M.D.

E R T

Al b er to Villoldo, Ph. D.

Přeložila Kateřina Kopecká

I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

obsah D A V

Předmluva vydavatele

Předmluva

I D

Úvod

01 Neurověda osvícení

02 Mocná mysl

03 Vývoj lidského mozku a mysli

04 Mitochondrie a ženská životní síla 58

U T

05 Neuronové sítě a zvyky mysli

06 Jak stres poškozuje mozek

07 Dar neuroplasticity

08 Neurogeneze:

růst nových mozkových buněk

110

09 Tři tělesné stavy, o které nestojíte

126

10 Průlomové terapie

A L B

na podporu produkce energie

137

11 Šamanův dar

157

12 Příprava mozku na osvícení

167

13 Šamanská cvičení

178

14 Program na posílení mozku

203

15 Hledání duše

222

Epilog

229

Vyvětlivky

235

Poděkování

243

O autorech

244

T O

V I L

P O S I

kapitola pátá

Neuronové sítě a zvyky mysli

L O V N A

P R O

M O Z E K

Neuronové sítě jsou jedinečné vzorce skládající se z milionů navzájem spojených neuronů. Neurony obsahují nervová vlákna, která se natahují k dalším neuronům stejně jako větve na stromě, a vytvářejí spoje, jež řídí dopravu mnoha cest této neobyčejně složité sítě. Nervové dráhy se mohou spojit, aby zformovaly sítě, díky kterým vznikají určité vzorce myšlení, chování a reakcí. Jinak řečeno, neuronové sítě v mozku jsou vytvořeny týmem nervových buněk, které se postupně spojily, aby se naučily společně vykonávat určitou opakující se činnost. Právě neuronovým sítím vděčíme za to, že zvládneme takové úkony jako žvýkání žvýkačky, luskání prsty či zapamatování si slov písničky „Hey Jude“.

TVORBA ZÁKLADNÍCH NEURONOVÝCH SÍTÍ

K tomu, aby dítě přežilo, si musí vyvinout instinktivní smysl pro potenciálně nebezpečné situace. Proto si jako děti zafixujeme odpor a strach při představě určitých událostí a zážitků, které ať již oprávněně, nebo ne, pokládáme za nebezpečné. Celou řadu takových averzí získáváme, zatímco se ještě nacházíme v matčině lůně. Záplava stresových hormonů překročí bariéru z placenty a sdělí plodu, jakou má přesně jeho matka náladu a jak se cítí. Pokud se matka raduje, dítě se také cítí šťastné. Jestliže má matka pocit lásky a bezpečí, plod vše zaznamená a „opičí“ se po ní. Pokud matka zvažuje, že půjde na potrat, neuronové sítě v mozku plodu se naprogramují na strach, jelikož dítě může vnímat, že se jeho život nachází v ohrožení. Během prenatálního období, kdy se plod utváří, vzni-

ká velké procento nervových drah limbického mozku, které pak ovlivňují, jak vidíme a vnímáme svět. Dané nervové dráhy rovněž určují povahové rysy člověka. Chování a celá škála emocí, které přebíráme po rodičích, pak ještě dané dispozice posílí. Lidský mozek nasává informace nejprve z matčiny placenty a pak z celé řady vnějších vlivů, které na něj po narození působí. Období, během kterého se mozek chová jako houba, končí okolo sedmi let věku dítěte. Některé informace, jako milující dotek rodičů a zvuk smějící se rodiny, obohacují mozek dítě o pozitivní zážitky. Jiné prožitky, jako například první vdechnutí vzduchu, umocňují pocit změny až nebezpečí v porovnání s klidnou existencí v matčině teplé a vlhké děloze. Dětský mozek připomíná na začátku vývoje digitální magnetofon, který neustále nahrává. Kdybychom na elektroencefalogramu (EEG) měřili frekvenci mozkových vln dítěte od narození do věku dvou let, zjistili bychom, že se nachází v hladině delta. Jedná se o frekvenci mozkových vln, kterou má dospělý člověk během spánku. Frekvence mozkových vln dítěte od dvou do šesti let je v hladině theta, kterou dospělý zažívá, kdykoli o něčem fantazíruje či sní. Mozek člověka začíná být plně funkční, až když jedinec vstoupí do rané dospělosti, kdy pracuje na vyšších frekvencích alfa a beta. Jinak řečeno, dítě do sedmi let věku se v podstatě nachází v hypnotickém transu, ve vlastním snovém světě, což umožňuje digitálnímu přehrávači v mozku nashromáždit informace a vytvořit potřebné nervové dráhy. Dítě si o okolním prostředí vybírá pouze vhodné informace, přičemž logika a uvažování, které zprostředkovává neokortex, se do ničeho nepletou. Mezi sedmi a šestnácti lety věku se stane cosi opačného. Přestaneme nahrávat, ale začneme si hrát s vymazáváním – během období dospívání mozek vymaže celých 80 procent spojení mezi neurony. Jedná se o proces nazvaný synaptické prořezávání. 71

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

Proč? Protože již víme, co se děje kolem. Máme představu, komu věřit a komu raději ne, kdo nám dá jídlo, kdo pohladí a kdo nám naopak působí bolest a ukládá tresty. Již nepotřebujeme shromažďovat poznatky ze všech možných zdrojů, objevovat způsoby chování a hledat jiné způsoby, jak prožít svět. Krátce po ukončení adolescence nás pohltí tradice, která člověka poutá k minulosti. Nepochybujeme, že všechno zůstane při starém, i když se svět kolem mění. Pohled na svět není vytesán do kamene, ale je zakotven v neuronových sítích mozku. Emoce zažíváme, když dané neuronové sítě komunikují na chemické či elektrické úrovni.

TYRANIE EMOCÍ

Existuje mnoho filozofických škol, které se zabývají lidskými pocity, nikdo ovšem ještě žádnou všeobecně platnou teorii o emocích či jejich taxonomii nevymyslel. Někteří biologové hovoří o tzv. instinktivních emocích, které vyrábí amygdala (jedná se o mozkovou strukturu, která je zapojena do zpracování vzpomínek na emoční reakce). Dále zmiňují vědomé, kognitivní zážitky, které produkuje prefrontální kortex (tj. kognitivní emoce). Právě výše popsaným členěním se budeme v rámci knihy řídit. Kognitivní emoce lze charakterizovat jako vědomé a původní pocity, které se v daném okamžiku odehrávají. Je naprosto přirozené, že se v životě cítíme šťastní, naštvaní či smutní, a to bez zjevného důvodu. I když se můžeme snažit myslet pozitivně sebevíc, čas od času se nepříjemným pocitům nevyhneme. Naštěstí takovými emocemi netrpíme dlouho. Ačkoli v nás může nějaký člověk vyvolávat určité pocity po zbytek života, tyto kognitivní emoce nelze považovat za větší přítěž. Nezabírají totiž drahocenné místo ve vědomí. To, že si na někoho vzpomeneme, s sebou nese jenom krátký a přechodný dojem. Na bližní a lásku z dětství můžeme pamatovat s vroucností a na kluka, který 72

tyranizoval ostatní žáky, se strachem. Jedná se o logické emoce a v kombinaci se situací, se kterou souvisejí, dávají smysl. Instinktivní emoce ale představují jed. Pokud vás rozohní vzpomínka na hádku ještě dlouho po skončení, jedná se o jasný znak, že zažíváte instinktivní emoci. Pokud vás daný pocit ovládne, rázujete si to po pokoji naštvaní a ani nevíte na co. Manželka se vás zeptá, proč jste se utrhli na číšníka, vy si ale na nic takového nevzpomínáte. Někdo se vás na něco přijde zeptat a vy mu málem pro nic za nic skočíte po krku. Když se vyšší mozkové funkce pokusí zakročit, odvrhnete je. I po letech se zarytě přesvědčujete, že jste měli pravdu, a mýlili se ostatní. Vše vyústí v neochotu odpustit. Jakmile si osudný zážitek opět vybavíte, do krve se vyplaví adrenalin a tělo událost prožívá znovu a znovu, jako by k ní došlo před chvílí. Spíláte si, že jste se měli raději zachovat jinak, a celý nervový systém se nakonec uklidní až s velkým vypětím sil. Instinktivní emoce má na svědomí pradávný pud sebezáchovy, který máme v mozku pevně zakořeněný a ke kterému se často přidruží ještě doutnající vzpomínky na trauma. Jedovaté pocity strachu, zármutku, závisti a vzteku, které ještě často doprovází vášeň a někdy i násilí, nás ovšem vysávají – nikdy se nejedná pouze o přítomné prožívání. Vlastně o nich lze uvažovat jako výbuších, u jejichž zrodu stojí nějaké trauma, které se nám doslova vrylo pod kůži. Takové emoce vyhrabávají vzpomínky z dětství, a tak znepříjemňují současné prožitky. Brání lidem, aby zažívali skutečné pocity – tady a teď. Každý, koho potkáte, vám osobu z dřívějška nějak připomene a veškeré nové situace se zdají být déjà vu. Instinktivní emoce lze přirovnat k pradávným virovým programům, které zanesou mozek – počítač, zakalí vědomí a zabrání opravdovému duchovnímu zážitku. Tyto primitivní a instinktivní emoce souvisejí se strachem, potravou, bojem a rozmnožováním. Pocházejí 73

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

z prehistorického neuropočítače, který sdílíme s ostatními savci. Pokud vás psychicky nebo fyzicky v dětství týrali, pak můžete být vystaveni riziku, že si intimitu s manželem či manželkou spojíte s pocitem ohrožení. Stačí jedna hrůzu nahánějící zkušenost, kterou jste zakusili po setmění při procházce velkoměstem, a už navždy si budete spojovat velká města s nebezpečím. Takto rozžhavené doutnající uhlíky vzpomínek si pak přenesete do chvíle, kdy opět naplno vzplanou. Instinktivní emoce se vás drží jako klíště. Pokud se naštvete a za pár minut se zklidníte, jedná se o kognitivní emoci. Pokud ale cítíte vztek ještě dvacet dní či let poté, ovládá vás instinktivní emoce. A ty se stanou jedovatými programy, které celý neuropočítač zahltí. Neuronové sítě způsobují, že celé roky promarníme v manželství, ve kterém vládne hněv, nebo zůstaneme připoutaní k nenaplňující a frustrující práci. Když si nakonec uvědomíme, že toho máme dost, můžeme z práce odejít a nefungující manželství ukončit. Nedochází nám ale, že musíme změnit neuronové sítě, kvůli nimž se současným prostředím a situacemi vlastně zápolíme.

ZPEVNĚNÍ JEDOVATÝCH NERVOVÝCH DRAH A PODVĚDOMÝCH PŘESVĚDČENÍ

Neuronové sítě lze charakterizovat jako plastické dynamické stavby, konstelace neuronů, které se na chvíli „rozzáří“, aby provedly určitý úkon. Proto když se v duchu zaobíráme určitou myšlenkou (dobrou či špatnou) nebo provádíme nějakou činnost (prospěšnou či škodlivou), posilujeme neuronové sítě, které s danými myšlenkami nebo činy souvisejí. Kdykoli vám situace připomene nějaký zážitek, který ve vás v minulosti vyvolal pocity strachu či ohrožení a na povrch vyplují instinktivní emoce, určité neuronové sítě se posílí. Daným způsobem pak zpevňujeme jak jedovaté emoce, tak neuronové sítě v limbickém mozku a začínáme si v životě vytvářet pod74

vědomá přesvědčení, která pak řídí činy a reakce v každé oblasti života.

D A

Posttraumatická stresová porucha, emocionální stres a utrpení

Pokud jsme vystaveni vážnému traumatu, může se u nás vyvinout stav nazvaný posttraumatická stresová porucha (PTSD). Studie naznačují, že většina lidí se pravděpodobně setká minimálně s jedním život ohrožujícím či násilným zážitkem za život.1 Výzkum dále ukazuje, že i když se jedinec z posttraumatické stresové poruchy vyléčí, nadále může vykazovat slabé příznaky.2 Když člověk trpí PTSD, limbický mozek vyhodnotí mnoho běžných životních situací zcela nevhodným způsobem. Dotyčný pak znovu, alespoň z hlediska emocí, prožívá srdcervoucí traumata plynoucí z událostí, ke kterým mohlo dojít před desítkami let. Složitost posttraumatické stresové poruchy pramení z faktu, že původní limbický mozek nedokáže určovat čas. Proto nevidí rozdíl mezi bolestnou událostí, která se odehrála před dvaceti lety, a vzpomínkou na podobnou situaci, která se přihodila dnes.3 Vojáci, kteří se například vrátili z války v Perském zálivu, Iráku či Afghánistánu, pociťují úzkost či strach, jakmile uslyší ohňostroj nebo podobné hlasité zvuky. Jejich limbický mozek totiž nepochopil, že dotyčný se již nenachází v bitevní vřavě. K podobným situacím nastává rovněž u párů, které mají za sebou těžký rozvod. Stačí uslyšet hlas toho druhého, a i po letech odloučení sebou leknutím trhnou. K tomu, aby zdánlivě neškodné události nastartovaly prudké citové reakce, u vás ovšem nemusí nutně být posttraumatická stresová porucha diagnostikována.

V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R

K posílení může dojít i bez našeho vědomí, a to když využíváme citové trauma, abychom od ostatních i nás samotných získali soucit. Můžeme si například říct: „Proč bych se měl chovat dospěle? Měl jsem přece příšerné dětství.“ Když vyslovujeme a opakujeme taková tvrzení, posilujeme neuronové sítě a citové návyky, které jsou od sebe tak vzdálené jako nevhodné držení těla a dávno prodělaná hyperextenze krku, která poranila obratle a svaly kolem páteře. Z daných sítí vznikají emoce, dále přesvědčení, kvůli kterým ulpíváme na minulosti, vzorce chování, které neustále trauma posilují, a v neposlední řadě soucit, který umíme tak úspěšně vyvolat.

Schematicky vypadá diagram následovně: M O Z

TRAUMA

E K

NEURONOVÉ SÍTĚ

POSÍLENÍ TRAUMATU

EMOCE

CHOVÁNÍ PŘESVĚDČENÍ

Daný kruhový vzorec, který začíná a končí traumatem,

zajistil v minulosti přežití lidského rodu, nyní ale působí jako jed, který nás nutí dívat se na známé, kamarády a dokonce i rodinu zkresleně. Jelikož přesvědčení pů76

sobí na nevědomé úrovni, může se projevit překvapivými způsoby. Můžeme si začít intimní vztah, který se rozpadne v okamžiku, kdy zjistíme, že dotyčný není takový, jakým se na začátku zdál. Ve skutečnosti ale může celá situace plynout z podvědomé víry, že si nikdy nenajdeme partnera. Nebo se nám otevře úžasná pracovní příležitost, která ale ztroskotá, jelikož se v hloubi duše domníváme, že si úspěch vlastně ani nezasloužíme. Je zvláštní, že lze posílit i toxické sítě, které se vytvořily na základě strachu před domnělými hrozbami. Bohužel kdykoli situace byť jen vzdáleně připomíná nějakou bolestnou událost z minulosti, savčí mozek začne bít na poplach a dotyčný chápe incident jako možnou hrozbu. Funguje to tak proto, že trauma a skutečná verze události nejsou totožné. Záleží na tom, jak si příběh zapamatujete. Jinak řečeno, ovlivňuje vás, co si myslíte, že se přihodilo. Příběh vašeho života je uložen hluboko v podvědomí, aniž byste o něm přemýšleli, ba si jej vůbec byli vědomi. ***

Alberto: Znovunabytí duše

Jednu moji pacientku, říkejme jí třeba Carol, trápila opakovaná vzpomínka, jak ji jako šestiletou holčičku jedoucí na kole srazilo auto. Ačkoli se Carol nic nestalo, vybavuje si, jak ležela pod stojícím autem s pohledem upřeným na spodek motoru a zahaloval ji silný zápach oleje a maziva. Když se ve vzpomínkách k nehodě vrátila, pamatovala si, že volala matku a otce o pomoc, ani jeden ale nepřiběhl. Na nohy ji postavil až neznámý muž, který auto řídil. I po letech Carol neustále sužoval pocit, že ji všichni opustili. Myslela si, že matka a otec jí nikdy nebyli nablízku, když je potřebovala, a mohla se spolehnout jen na neznámé lidi, kteří jí však zároveň ubližovali. Na základě 77

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

takového zkresleného vnímání vytvořily neuronové sítě v limbickém mozku mylná přesvědčení o přátelství a podpoře okolí, která pak vehnala nepatřičně se chovající Carol do náruče nevhodných partnerů. Carol bezmezně důvěřovala všem, které potkala v letadle či na večírcích, rodině a přátelům, kteří se jí upřímně snažili radit a pomáhat, však věřit nedokázala. Vůči rodičům cítila bezbřehý hněv, cizím lidem by ale odpustila i nejhorší skutky. Carol se začala uzdravovat, až když jsem jí pomohl formou řízené meditace znovu si na danou událost vzpomenout. Poprosili jsme, aby se ta část její osobnosti, která se během nehody odštěpila a zůstala stranou, vrátila. Museli jsme tedy ujistit malou Carol, že velká Carol se o ni postará, ochrání ji a uvítá s otevřenou náručí. Šamani hovoří o tomto procesu jako o znovunabytí duše. A já Carol vskutku pomohl získat zpět ztracené vlastnosti duše: důvěru, zvědavost, bezpečí, sebedůvěru a spontánnost. Jakmile v sobě dané vlastnosti uvítala, otevřela rovněž cestu nových nervovým drahám, které jí umožnily brát svět jako místo na hraní. Začala vnímat lidi a situace novým způsobem a tam, kde dříve spatřovala jen protivenství, viděla nyní příležitosti. ***

UKONČENÍ SKLONU K UTRPENÍ

Po mnoho let zastávala psychologie názor, že destruktivní emoce se dají napravit terapií. Jde o stanovisko, které v současné době někteří experti zpochybňují, a dokonce debatují o platnosti psychologie jako takové. Tak například psychoanalytik James Hillman píše: „Neúspěch psychoterapie objasnit svou legitimitu má za následek, že vznikly napodobeniny psychologie a mravně pochybné filozofie. Psychoterapie se pokusila obhájit svou existenci tím, že si osvojila logiku, což se ovšem pro zkoumání 78

dané oblasti nehodí. Jak převzaté metody selhávaly jedna po druhé, psychoterapie ztrácela na důvěryhodnosti. Nemohla konkurovat fyzice, filozofii ani náboženství.“4 V práci se setkáváme (autoři knihy) s mnoha oddanými psychoterapeuty, kteří působí ve školách, vězeních a zdravotních centrech v sousedství. Zarytě se snaží pomáhat zmírňovat utrpení a dělají vše pro to, aby pacienti zapadli lépe do společnosti. Nicméně se shodneme na tom, že populární psychologické fráze a masová spiritualita pomohly jen okrajově a lidé spíše zabředli do problémů ještě hlouběji. Díky sdělovacím prostředkům získala témata jako nevhodní rodiče, opuštění či nízká sebeúcta na značné oblibě. Komentátoři a kritici ale nedokázali podat uspokojivá vysvětlení, která by do složité osobnosti člověka vnesla více světla. Pozornost médií a otevřený dialog nám nanejvýše pomohly pochopit, jak bolestivé zážitky a traumata z dětství vytváří vztahy s okolím. Takové porozumění ale má na změnu neuronových sítí v mozku mizivý vliv. Neuronové sítě drží člověka uvězněného v příbězích z minulosti – přitom pokud bychom je dokázali změnit, pak by nám pomohly mít ze sebe lepší pocit. Kdyby člověk přeměnil neuronové sítě v mozku, osvobodil by se a mohl by žít plnohodnotnější život. My ale raději chodíme po světě a vysvětlujeme sobě i ostatním, proč nedokážeme milovat či důvěřovat nebo proč si nemůžeme myslet, že my sami máme nějakou hodnotu. Tvrdíme, že za vše mohou nevšímavé matky a otcové, kteří nás zneužívali. Jinak řečeno, uchylujeme se k unavujícím vyprávěním, z nichž mnohá mají původ v naší fantazii, o tom, kým jsme a co dokážeme. A stále si kupujeme svépomocné příručky, které se již léta drží na předních místech na žebříčku prodejnosti. Tak proč se nám nedaří lépe? Hledáme odpovědi na špatných místech.

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

***

Alberto: Nabytí sebeúcty

Jednou ke mně přišel pacient, kterému budeme říkat Chris. „Každá práce je pro mne stresující, protože vždy mám tyranského šéfa, který mě nerespektuje a ignoruje mé nápady,“ stěžoval si Chris. Muž docházel po mnoho let na psychoterapii, přičemž se snažil přijít na kloub tomu, proč si ho nikdo nikde nevážil. Pitval se v rodinné dynamice a snažil se ze všech sil zjistit, proč v profesním životě neustále opakoval poraženecký vzorec chování. Opatrně jsem mu naznačil, že odpověď spočívá v neuronových sítích v mozku, které se snažily, seč mohly, aby se dobře známá „realita“ neustále opakovala. Psychologie pomohla Chrisovi pochopit dětská traumata, která stála u zrodu daných neuronových sítí. Chris se narodil jako nejstarší dítě postaršího otce. Děti si ho vybíraly při hrách jako posledního, a tak ve škole usiloval o co nejlepší známky. Pak ale ze školy odešel. To, že Chris pochopil, jak konflikty s nadřízenými vznikly, však nevyústilo v lepší každodenní vztahy, podobně jako znalost způsobu, kterým vir napadá imunitní systém, nás nezbaví chřipky. Doporučil jsem Chrisovi určité živiny, které obohacují mozek. Věděl jsem totiž, že mu pomohou uzdravit oblasti v limbickém mozku a spolu s dalšími postupy, které jsem Chrisovi navrhl, umožní vznik nových vyšších kortikálních drah. Dále jsem Chrisovi uložil, aby každé ráno seděl tiše deset minut, přemýšlel a počítal nádechy. Řekl jsem mu, aby se sám sebe ptal, kým vlastně je. Jakoukoli odpověď měl však zároveň odvrhnout. Jednoho rána si Chris náhle uvědomil, že lidé, pro které pracoval, na něj neměli přehnané nároky a ani jej neponižovali, jak si původně myslel. Jen od něj čekali to nejlepší, protože jim neunikl jeho potenciál, který si on sám dříve neuměl či nechtěl připustit. 80

Pak jsme s Chrisem plánovali jeho budoucnost a vymýšleli strategie, které by mu na cestě za novými přesvědčeními a chováním pomohly. Hledali jsme pro něj nový životní směr, který by se zakládal na větší důvěře ve svět.

D A V I D

Sedm smrtelných hříchů

Za raného křesťanství se lidé obávali, že je pohltí sedm smrtelných hříchů: hněv, smilstvo, lakomství, lenost, závist, nestřídmost a pýcha. Těmto instinktivním emocím lidé přikládali takovou moc, až německý teolog a biskup ze šestnáctého století Peter Binsfeld přiřadil každý hřích k určitému démonu: Satan (hněv), Mammon (lakomství), Asmodeus (smilstvo), Belfegor (lenost), Leviathan (závist), Belzebub (nestřídmost) a Lucifer (pýcha). Vlastní teorii pak Binsfeld popsal ve významné knize De confessionibus maleficarum et sagarum (O přiznáních čarodějů a čarodějnic). Kdyby se biskup Binsfeld tolik nezaobíral analýzou lidského chybování z čistě démonického pohledu a přiklonil se spíše ke zkoumání anatomie mozku, mohl přijít s mnohem vědečtějším rozuzlením. On ale místo toho přičítal lidské „hříchy“ barvitě vylíčeným pekelným démonům. Bohužel pitvání a studování anatomie lidského mozku v té době dost dobře nešlo, protože pokud není mozek řádně uchován, do několika hodin získá konzistenci mléčného koktejlu. Biskup Binsfeld, jenž se choval v porovnání s jinými inkvizitory, kteří věřili, že na hranicích se mají pálit i děti, ještě umírněně, se nenacházel zase až tak daleko od pravdy. Tvrdil totiž, že od ctnostného života mohou člověka odlákat právě démoni, a uvrhnout jej tak do věčného zatracení. Inkvizice

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O

se domnívala, že tyto pekelné bytosti lidi svádějí chtíčem, lakomstvím, nestřídmostí, hněvem, závistí, leností a pýchou, tyto „lidské slabosti“ mají ale ve skutečnosti původ v pradávných a zastaralých programech limbického mozku.

V N A

P R O

M O Z E K

kapitola šestá

Jak stres poškozuje mozek

D A V I

Pokud bychom se podívali na stres z inženýrského hlediska, mechanické napětí lze definovat jako množství odporu materiálu, který je přetvářen či předěláván. Když zatížíte ocelový trám, vyvoláte odpor, díky čemuž se budova nezhroutí. Pokud ale zatížíte trám příliš, povolí, a stavba se naruší, popřípadě rovnou sesype. Podobně působí na lidskou psychiku stres. Pokud již nedokážeme čelit silám, které se nás pokoušejí tvarovat a formovat, ať se již jedná o manželovo chování, nebo propad ekonomiky v rodné zemi, složíme se a stanou se z nás úzkostní a depresivní jedinci, kteří se s obtížnou situací nedokážou vypořádat.

SOCIÁLNÍ A ENVIRONMENTÁLNÍ STRES

Zdroje stresu nacházíme všude kolem sebe. Svět ještě nezaznamenal takový růst techniky jako dnes. Vysokoškolští studenti se připravují na obory, které ještě neexistují. Dnešní pracující Američany čekají během profesního života alespoň tři různé práce. Stačí na to všechno jen pomyslet, a člověk se již stresuje. Sociální stresory mají vliv na emoční zdraví, zatímco biochemické zasévají uvnitř těl chaos. Mnohé pesticidy například zabíjejí hmyz tak, že naruší činnost mitochondrií. Na mysl se tedy dere logická otázka: „Mohou pesticidy napomáhat rozvoji Parkinsonovy choroby v běžné populaci?“ Studie, které odstartovaly v roce 2000, odpovídají jednomyslně ano. Ukazují na významný nárůst rizika nástupu Parkinsonovy nemoci již při běžném užívání pesticidů, mezi které patří například rotenon. Joan Stephensonová, Ph.D., píše v uznávaném časopise Journal of

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

the American Medical Association (Žurnál americké lékařské asociace): „Nakládání s insekticidy nebo jejich užívání je rovněž spojeno se značně zvýšeným výskytem Parkinsonovy choroby. Lidé, kteří při práci na zahradě používali insekticidy, vykazovali o polovinu vyšší riziko vzniku choroby oproti těm, kteří do kontaktu s domácími pesticidy nikdy nepřišli. Domácí použití chemikálií, které hubí hmyz, zvyšovalo riziko vzniku Parkinsonovy choroby až o 70 % oproti lidem, kteří pesticidy nepoužívali vůbec.“1 Jelikož pesticidy napadají přímo činnost mitochondrií, měli bychom se mít před nimi více na pozoru. U všech neurodegenerativních onemocnění včetně Alzheimerovy choroby, roztroušené sklerózy, autismu a epilepsie činnost mitochondrií ochabuje. Nynější výzkum se zaměřuje na vlivy, které působí na činnost mitochondrií škodlivě. Vědci rovněž pokládají za možné, že existuje spojitost mezi zvýšeným rizikem vzniku cukrovky u osob, které přicházejí do styku s pesticidy. Environmentální jedy nepůsobí pouze na jedince, kteří žijí v dnešním světě, jejich účinky přecházejí na příští generace. Nedávné výzkumy pupečníkové krve novorozenců ze Spojených států a Evropy ukazují, že jejich těla jsou zanesena více než 200 toxickými látkami včetně umělých hmot.2 Miminka se rodí velmi zatížena a riziko, že se u nich později vyvine závažná choroba nebo degenerativní mozkové onemocnění, nelze tedy podceňovat. Zatímco miminka neovlivní, jaké jedy jejich matky, ať již chtěně, či nechtěně, pozřou, dospělí jedinci umožňují toxinům, aby se dostaly do těla, zcela dobrovolně. Všichni například víme, že plomby obsahující rtuť, které používají zubaři, uvolňují do těla jedovaté plyny, které pak tuk v mozku ochotně vstřebá – zde pak narušují fungování nervového systému. Zbavit se otravy rtutí bohužel nelze jen tak. Ať již dojde k otravě v děloze, konzumací kontaminovaných potravin, vdechnutím, vstřebáním přes kůži nebo 84

vyvrtáním do zubů, tyto jedy negativně ovlivňují buňky, které nejsou nastaveny na to, aby se zbavovaly tak velkého množství škodlivých jedů z okolního prostředí.

AKUTNÍ A CHRONICKÝ STRES

Psychologové rozlišují dva druhy stresu: akutní a chronický. Oba mají vliv na zdraví mitochondrií v buňkách a celkovou pohodu. Akutní stres netrvá příliš dlouho. Setkáme se s ním, když narazíme na novou situaci. Akutní stres lze považovat za prospěšný v tom smyslu, že člověku dovoluje událost si zapamatovat, ať již ji vnímá jako pozitivní, či negativní. Pokud máte ze sebe vydat to nejlepší, zažíváte právě daný druh stresu. Nezáleží přitom, jestli jde o dítě, které má při školním představení poprvé hrát sólo na hudební nástroj, nebo o dospělého, před nímž stojí náročné intelektuální nebo sportovní výzvy, například maraton. V roce 2010 jsem (Alberto) zažil v Chile strašlivé zemětřesení o síle 8,8 stupně Richterovy škály. Ačkoli zážitek, kdy se vám země hýbe pod nohama, pokládám za děsivý, katastrofa z lidí dostala to nejlepší. Sousedi si pomáhali, ošetřovali zraněné a znovu vybudovali zničené domy i životy. Chronický stres trvá delší dobu. Vzniká, když se člověk celý měsíc strachuje, jestli zvládne zaplatit měsíční splátku na hypotéku, nebo když se děsí, že se ráno zase probudí vedle člověka, kterého si před mnoha lety vzal. Buňky zápolí s chronickým stresem, když se musí neustále potýkat s vylučováním odpadních jedovatých látek a těžkých kovů ze znečištěného prostředí, které se usadily na buněčné stěně. Velké zemětřesení v Chile doznívalo ještě další měsíc, během něhož se nikdo pořádně nevyspal, protože nevěděl, kdy se země zase otřese. Oblast postihlo více než 300 zemětřesení, jejichž intenzita přesahovala stupeň 5 Richterovy škály. Za dva týdny se cítili všichni nevyspalí a vyčerpaní, pořád připraveni na boj, či útěk. Neměli ale s kým se prát a kam uprchnout. 85

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

Lidská těla mají vyvinutý systém, jak se vypořádat se stresem. Mezi třemi orgány (hypotalamem, hypofýzou a nadledvinkami) existuje tzv. HPA osa, která usměrňuje útěkovou, či útočnou reakci na stres. Podvěsek mozkový a hypotalamus se nacházejí v limbickém mozku, zatímco nadledvinky najdeme nad ledvinami. Pokud amygdala zaregistruje bezprostřední hrozbu, dané tři orgány uvolní do krve stresové hormony kortizol a adrenalin. Signál tedy neputuje do neokortexu, kde by byl zpracován logicky. Zmíněné steroidy člověku rychle dodají energii, zvýší srdeční tep, odkloní přítok krve nutný pro trávení a další tělesné funkce, které v tomto okamžiku nejsou důležité. Krev se nahrne do končetin a svalů, abychom mohli prchnout, nebo se bránit. Výhody takového řešení pokládáme za zřejmé. Stejně jako se pravěký muž dokázal při lovu vyvarovat útoku zvířete, tak se dnešní lidé rychle vyhnou přijíždějícímu autu či rozezlenému kolegovi. Přísun hormonů je v časech nebezpečí nezbytný, umožní totiž člověku zaútočit, nebo se dát na útěk. Může se ale stát, že uvízneme ve stavu chronického stresu, kdy nadledvinky nedostanou signál, aby přestaly vyrábět stresové hormony. Na rozdíl od akutního stresu, který má pozitivní účinky, chronický stres tělu velmi škodí. Během koloniálního období si legendární karibští piráti dobře uvědomovali, že obyvatele obléhaného města více psychicky vyčerpá zvuk kanonády než skutečné škody napáchané na městě. Dělo se tak proto, že hluk zbraní uvrhl měšťany do stavu chronického stresu, kdy nemohli utéct, bránit se, ani se v noci pořádně vyspat. Dlouhodobé vystavení stresu má velmi škodlivé následky.

NEBLAHÉ ÚČINKY CHRONICKÉHO STRESU

Nyní bychom měli propojit výše zmíněné skutečnosti s informacemi, které jsme se již o vývoji mozku dozvěděli. Je třeba zdůraznit, že stresový hormon kortizol, který je při chronickém stresu nadměrně produkován, zvyšuje 86

škodlivé účinky volných radikálů v neuronech hipokampu. Tímto procesem trpí mitochondrie, čímž se nakonec vytváří ještě více volných radikálů. Smrt neuronů v hipokampu způsobená apoptózou pak představuje konečné dějství celé tragédie. Jakmile zaniknou neurony v hipokampu, studium a tvořivost (a což teprve synergie mozku) se stanou téměř nemyslitelné. Vyhýbání se bolesti zastíní přirozenou zvědavost. Se změnou života otálíme, zbytečně hromadíme věci a pošetile riskujeme. Ochromí nás neschopnost přijít na nová řešení – už neumíme původně myslet, ba ani cítit. Pokud člověka trápí akutní stres příliš dlouho, nadledvinky nakonec vypoví službu a my se cítíme unavení a vyčerpaní. Eduardo Dias-Ferreira a jeho kolegové z Univerzity Minho v portugalské Braze v nedávné studii ukázali, že krysy trpící chronickým stresem ztrácejí schopnost vymanit se z navyklých vzorů chování a jsou méně tvořivé a šikovné.3 V podstatě se dá říci, že stres chování hlodavců mění a činí je náchylnější k neustálému opakování těch samých věcí. Neurobiolog Robert Sapolsky, který působí na Lékařské fakultě Stanfordovy univerzity a zkoumá stres jako takový, v reakci na danou studii podotkl: „Jedná se o vynikající vysvětlení toho, proč nakonec končíme v jámě, kterou si pak ještě hloubíme… Neumíme poznat, kdy běžné strategie vyrovnávání se se stresem nefungují.“4 Chronický stres může člověka nahnat do jámy, ve které jej drží spoje neuronových sítí a nutí jej opakovat to samé dysfunkční chování s nadějí na jiný výsledek. Když máme depresi a následkem chronického stresu nás ovládají stále se opakující vzorce chování, uvažujeme méně analyticky. Kvůli stresovým hormonům vyplaveným do krve funguje mozek hůře, a tak nelze dosáhnout mozkové synergie. Jsme křehcí a náchylní k poškození stejně jako železo a uhlí, ze kterých ještě nevznikla silná ocel. Z minulých zážitků se učíme čím dál tím hůře a vlastní přesvědčení měníme jen obtížně, což způsobuje, že se nám dějí pořád 87

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

dokola ty samé věci a my se nedokážeme dostat ze sevření vlastních návyků. Následkem stresu a traumat se z osobních krizí nedokážeme logicky, ba ani citově vyprostit. V knize Stress, the Aging Brain, and the Mechanisms of Neuron Death (Stres, stárnutí mozku a mechanismy smrti neuronů) popisuje dr. Sapolsky výmluvným způsobem vědu spojenou se stresem, ohrožení organismu kortizolem a konečné zničení hipokampu. Jeho rozsáhlý výzkum na hlodavcích a primátech jasně podporuje tvrzení, že daný – stresem vyvolaný – proces se objevuje i u lidí. Je zajímavé, že Sapolsky upozorňuje na zvýšenou hladinu kortizolu u alespoň poloviny pacientů postižených Alzheimerovou chorobou.5 Během posledních několika let ale naštěstí vědci zjistili, že kaskádu ničivých chemických reakcí lze zastavit. Studie se zvířaty ukázaly, že zvýšená hladina mozkového neurotrofického faktoru, hormonu chránícího mozek, a činnosti jako omezení příjmu kalorií, půst, duševní a fyzické cvičení hipokampus chrání. Ten pak nereaguje na škody způsobené zvýšeným vylučováním kortizolu. V současné době si již uvědomujeme, jak důležitou roli hraje neurotrofický faktor i u lidí. ***

Alberto: Rozehnání tmavého mraku

Žena, které budu říkat Nataša, ke mně přišla s tím, že se necítí šťastná ani v manželství, ani v životě jako takovém. Měla s mužem tři děti a připadalo jí, že neustále jenom vozí potomky z kroužku do kroužku. Než si pořídila děti, pracovala jako designérka v jednom oblíbeném časopise, nyní ale cítila, že její život nemá žádný směr. Myslela si, že trpí slabou depresí a zvažovala, jestli nemá užívat léky na stabilizaci změn nálad. Šamani mimo jiné tvrdí, že nic není takové, jak se na 88

první pohled zdá. Ptal jsem se Nataši, jestli bere nějaké léky. Odpověděla, že užívá léky na štítnou žlázu. Ponořil jsem se tedy do klidového stavu vědomí, které šamanům usnadňuje „vidět“, a začal jsem si prohlížet Natašino zářivé energetické pole. Pátral jsem po jezírkách nečinné energie, která by mohla ukazovat na patologii. Také jsem se podíval na její čakry, energetická centra umístěná podél páteře. Čakry jsou rotující víry energie ve tvaru trychtýře, jehož širší konec ústí asi pět centimetrů od těla. Užší konec je spojen s míchou a endokrinními žlázami, které produkují hormony a odplavují je do krve. Hinduistické texty popisují čakry jako kroužící víry energie, zatímco mudrci ze severní i jižní Ameriky o nich hovoří jako o „studnách světla“. Sám jsem na konci výzkumu dospěl k závěru, že čakry splývají s nervovými pletivy (sítěmi navzájem protínajících se nervů). Všiml jsem si, že Natašina hrdelní čakra se otáčí pomalu, což jsem nepovažoval za překvapivé, bereme-li v potaz, že trpěla sníženou funkcí štítné žlázy. Pak jsem zpozoroval, že šestá čakra (umístěná blízko čela) vypadá povadle, jako květina, která již dávno zavřela okvětní lístky. Podotýkám, že šestá čakra je spojená s hypofýzou. Jak jsem si tak dál prohlížel Natašino energetické pole, nezpozoroval jsem žádnou fyzickou patologii, která se obyčejně projevuje jako kaluž tmavé stagnující energie v okolí orgánu či tkáně. Místo toho jsem našel známky emočního traumatu, které vypadají jako různobarevné pásky vířící kolem pole a blokující čakry. Jde o projevy jedovatých neuronových sítí a vždy ukazují na trauma z raného období života člověka. Zeptal jsem se Nataši, co se jí přihodilo, když jí bylo šest sedm let. Odpověděla, že žila s rodinou v brjanské oblasti v Rusku, poblíž černobylské jaderné elektrárny, jejíž reaktor číslo čtyři v roce 1986 vybuchl. Pole a pastviny zaplavil následkem exploze radioaktivní jód, což 89

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

vedlo k evakuaci 200 000 lidí včetně Natašiny rodiny. Nucený odchod představoval pro obyvatele velice traumatickou a rozrušující událost, jelikož věděli, že už se domů nikdy nevrátí. Jelikož jód a štítná žláza jsou provázané, Natašin příběh mohl do jisté míry vysvětlit její nemoc. Ačkoli již nepřišla s radioaktivním zářením do kontaktu a žila v Kanadě, pod pečlivým dohledem doktorů, pořád trpěla dávným traumatem a strachem, které způsobil jaderný výbuch. Když jsem se cvičil na roli šamana, naučil jsem se neduhy zpozorovat a zakročit na úrovni klientova energetického matrixu. Tuto praktiku úspěšně učíme studenty na Škole pro léčení světelného těla. Dokázal jsem vyčistit pruhy škodlivé energie a rozbít zažité vzorce, přes které vnímala Nataša svět, a tak jsem jí pomohl vytvořit si v mozku nové neuronové sítě. Rovněž jsem „zapojil“ Natašinu druhou čakru, která je spojena s nadledvinkami. Chtěl jsem, aby se čakra točila v harmonii s okolním energetickým systémem. Tím, že jsem ženě upravil energetický systém, jsem jí srovnal nastavení, které dříve volilo v reakci na stres pouze boj, nebo útěk. Jedná se o šamanskou praktiku, kterou popisuji v knize Shaman, Healer, Sage. Šlo o nezbytný zásah, jelikož Natašina HPA osa byla od šesti let vychýlena, což vyčerpávalo nadledvinky a celý hormonální systém uvrhlo ve zmatek. Také jsem ale věděl, že dokud si Nataša nenapraví fungování hipokampu, ze vzpomínky na prožité trauma a ztrátu, které v dětství utrpěla, se nevyléčí. Požádal jsem ji, aby začala denně užívat DHA a odstranila ze stravy veškeré stimulanty, jako například kávu. Rovněž jsem jí doporučil jisté šamanské meditace. O tři měsíce později se začal tmavý mrak nad Natašiným tělem rozplývat. Našla si práci na poloviční úvazek v místním časopise a rodinný život zaznamenal převratná zlepšení. 90

***

ZMĚNA NASTAVENÍ HIPOKAMPU

Abychom se chránili před škodami, které má na svědomí chronický stres, musíme nejprve změnit nastavení hipokampu. V průběhu výzkumu, který postupně odhaloval vztah mezi produkcí kortizolu a poškozením hipokampu, začali vědci dumat, co ve skutečnosti řídí množství vylučovaného kortizolu z nadledvinkových žláz během stresující události. Již dlouho například panuje názor, že starší lidé a zvířata běžně vykazují vyšší hladiny kortizolu. Zdá se tedy, že množství kortizolu vyplaveného po stresující události roste úměrně s věkem. Vědci se usilovně snaží vynalézt stimulátor funkce nadledvinek. Domnívají se totiž, že kdyby se taková struktura v lidském těle vyskytovala, mohl by rovněž existovat způsob, jak nadprodukci kortizolu řídit. Takto by se daly snížit škody napáchané na hipokampu, které se objevují při přirozeném procesu stárnutí a u pacientů postižených Alzheimerovou chorobou, kdy k poškození dochází ještě mnohem rychleji. Mnohé jistě překvapí, že hlavním správcem činnosti nadledvinek není nikdo jiný než samotný hipokampus. Ano, čtete správně. To hipokampus ve skutečnosti usměrňuje produkci kortizolu z nadledvinek, čímž vlastně řídí vlastní osud! Když hipokampus funguje optimálně, dokáže udržovat produkci kortizolu v reakci na stres v přiměřených mezích. Pokud ale dojde k poškození, hipokampus danou schopnost ztrácí a dochází k nadměrnému vylučování kortizolu. Abychom pochopili, co znamená změna nastavení hipokampu, zkusme si jej představit jako domácí termostat. Když zažíváte stres nebo trauma, nastavení hipokampu se změní, podobně jako když upravíte teplotu u klimatizace. Když snížíme teplotu termostatu, klimatizace jede delší dobu. Stejný efekt má snížení nastavení hipokampu na nadledvinky. 91

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V N A

P R O

M O Z E K

Nyní již chápeme, že nastavení hipokampu, které upravuje produkci kortizolu z nadledvinek, je programováno v raném období života. V dětství prožité trauma zvyšuje citlivost hipokampu na kortizol. V dospělosti se pak činnost hipokampu nadále zhoršuje, což nám znemožňuje reagovat na situace novým, neotřelým způsobem. Vědci zvažují, jestli by zásah do systému hladinu kortizolu snížil. Pokud stres hladinu kortizolu zvyšuje, pak by ji dle jejich názoru měl poklidný život zase snížit. V roce 1962 provedl v dané oblasti přelomový výzkum dnes již zesnulý psychoneuroendokrinolog Seymour „Gig“ Levine. Jeho pokusy ukázaly, že když se lidé chovali k laboratorním pokusným morčatům s láskou, jako by se jednalo o štěňata, vylučování kortizolu se zmírnilo. Efekt přetrval až do dospělosti zvířat. Levinovy počáteční experimenty vydláždily cestu mnoha dalším badatelům, kteří testovali různé druhy zvířat včetně primátů. Potvrdilo se, že pozitivní emoční prožitky dokážou citlivý hipokampus ochránit tím, že sníží produkci kortizolu. Ačkoli může být nastavení řízení produkce kortizolu z nadledvinek u hipokampu určeno geneticky, v dnešní době již chápeme, že veškeré pozitivní i negativní zážitky, ať již prožité v dětství, či dospělosti, mohou jeho citlivost přeprogramovat. Nemusíme se tedy uchýlit do opuštěné chýše v lese, abychom se vyhnuli stresu, i když se taková představa může jevit lákavě. Mnoho lidí již pochopilo, že si přízraky a démony bereme s sebou, ať již jdeme kamkoli. Lidská každodenní dramata připomínají příběh poutníka, který potká jiného poutníka, jenž míří opačným směrem. Zeptá se ho tedy, jak se lidé chovají ve městě, kam jde. Poutník odpoví otázkou: „Jací jsou lidé ve městě, které jsi právě opustil?“ „Je tam plno zlodějů a lhářů, ani jeden slušný člověk,“ prohlásí poutník. Druhý opáčí: „Tak to je ve městě, kam kráčíš, dočista stejné.“ 92

Nepřetržité biochemické útoky stresových hormonů na hipokampus činí vyléčení z emočních traumat takřka nemožným. Zdá se, že stejně jako poutník z příběhu, kamkoli jdeme, narážíme na lháře a zloděje. Může ale také jít o přínosnou věc. Když se cítíme v zajetí jedovatých pocitů, v srdci víme, že se musíme vyléčit z nějakého celoživotního traumatu. Uvědomujeme si, že abychom získali zpět duševní zdraví a objevili nové vzorce chování, musíme se nejprve změnit. Ničivé emoce spojené s prožitými traumaty (skutečnými i domnělými) mohou mít na náladu člověka obrovský vliv. Lidé ale v sobě mohou vyvinout neuronové sítě, díky kterým začnou myslet a cítit jiným způsobem. Můžeme prožít život, aniž bychom minulosti dovolili vrhat na nové zážitky špatné světlo. Jakmile přimějeme limbický mozek, aby sloužil synergii mozku, začneme si utvářet nové neuronové sítě, které zaručí radost, pohodu a tvořivost.

D A V I D

P E R L M U T T E R

***

David: Nejúžasnější věc

Na jaře 2001 jsem dostal příležitost uspořádat přednášku na téma „Stres, stárnutí a neurodegenerativní onemocnění“ na mezinárodním sympoziu funkční medicíny ve městě Vancouveru, které se nachází v Britské Kolumbii. Během prezentace jsem lékařům a výzkumníkům vysvětlil pojmy jako stres, hipokampus či změna nastavení hipokampu, s nimiž jsem čtenáře již seznámil. K danému účelu jsem použil různé snímky a animace technického zaměření, abych lépe objasnil vztah mezi stresem a vlastní ztrátou funkčnosti mozku. Během prezentace jsem si uvědomil, že většina výzkumu a dokonce i snímků se zaměřuje na negativní stránku stresu – stres věstí špatné zprávy. Já se ale chtěl podělit 93

L B E R T O

V I L L O L D O

P O S I L O V

i o ty dobré, a to že pozitivní emoce mají moc mozek vyléčit. Proto jsem na závěr prezentace použil fotografii dcery, které v té době mohly být čtyři měsíce. Tulila se ke své matce a spala jako andílek. Jako doprovodnou hudbu jsem zvolil audioklip k písni od Nata Kinga Colea „Nature Boy“, ve které zpívá o tom, jak je důležité naučit se milovat a lásku od ostatních přijímat.

N A

P R O

M O Z E K

***

POZITIVNÍ VLIV STRESU

Musíme si ale uvědomit, že stres nelze považovat pouze za negativní. Ve skutečnosti se jedná o jev pro vývoj lidstva nezbytný, stejně jako nutnost je matkou vynálezů. Když fungujeme podle (v mozku) vyjetých kolejí, na náročnou situaci pak nedokážeme reagovat tvořivým způsobem. Spoje v mozku nám totiž něco takového nedovolí. Když si jdeme zacvičit do posilovny, zatížíme svaly a na konci tréninku odcházíme se zpevněným tělem a dobrým pocitem ze sebe sama. Živočišný druh vystavený stresu, který vyvolal například nedostatek potravy během období sucha, jej řeší tvořivými způsoby a tím, že se přizpůsobí. Kdyby opičí předchůdci člověka nezažívali stres ze změny v ekosystému, nikdy by africké savany neopustili. Nikdy by se nevydali do úrodnějších oblastí Asie a Evropy a rovněž by nezačali místo po čtyřech chodit po dvou. Příroda si tak sama zvolila, že přežít mají jen ti nejmoudřejší a nejpřizpůsobivější. V dnešní době se lidstvo opět ocitá na rozcestí. Ekosystém se mění a jedy z vody a potravy organismy zatěžují. Kudy se vydáme, abychom zajistili dlouhodobější přežití lidského rodu? Žádá se po nás, abychom dosáhli osvícení, což může představovat stejně skličující vyhlídku jako muset se naučit chodit po dvou.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu http://www.metafora.cz/popularni-psychologie

D A V I D

P E R L M U T T E R

A L B E R T O

V I L L O L D O