Ukazka z knihy - Vivienne westwoodova

2 vivienne westwoodová

ukázka z knihy

U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz Copyright © Vivienne Westwood Limited and Ian Kelly Dame Vivienne Westwood and Ian Kelly have asserted their right to be identified as the authors of this work in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988.

Doplněním této stránky autorských práv jsou práva k obrazovým materiálům uvedená na str. 418-420 Translation © Dagmar Brejlová, 2015 Czech edition © Metafora, 2015 ISBN 978-80-7359-461-9

VIVIENNE WESTWOODOVÁ VIVIENNE WESTWOODOVÁ & IAN KELLY

Přeložila Dagmar Brejlová

4 vivienne westwoodová

OBSAH VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM TA HOLKA V ŠATECH PRO SIROTKA HURÁ ROKENROL – Let It Rock SVATEBNÍ ŠATY PANÍ WESTWOODOVÉ ŠPINAVĚ TYRKYSOVÁ SUKNĚ SEX NA KONCI SVĚTA NEWYORSKÁ PANENKA BOŽE, CHRAŇ KRÁLOVNU THURLEIGH COURT PIRÁTSKÁ PRINCEZNA STVOŘENO V ITÁLII KULTURNÍ KLUB FRAU KRONTHALEROVÁ „ZÁPADNÍ CÍSAŘOVNA VDOVA“ EKOLOGICKÁ REVOLUCIONÁŘKA A ŘEKA TEČE DÁL SKONCOVAT S MONOPOLNÍM KAPITALISMEM CHRONOLOGIE PODĚKOVÁNÍ PRÁVA K OBRAZOVÝM MATERIÁLŮM POZNÁMKY KE ZDROJŮM POZNÁMKY

9 39 63 87 101 131 161 171 205 221 251 279 311 339 367 393 405 408 414 418 421 425

Mou povinností je chápat. Chápat svět. To potřebujeme pro pocit štěstí z toho, že jsme naživu. Od lidí, kteří žili před námi, můžeme znovu získat, znovu objevit různá vidění světa prostřednictvím umění – míněno kultury, tak to prostě je – a porovnáním tvoříme vlastní představy o světě, lepším než je ten, ve kterém žijeme a ve kterém jsme nadělali takový nepořádek. Můžeme změnit svoji budoucnost. Ve snaze o uskutečnění idejí začnete přemýšlet, a to změní váš život. A pokud změníte svůj život, můžete změnit svět.

Vivienne Westwoodová, 2014

6 vivienne westwoodovรก

VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM Dítě vidí všechno novýma očima; genialita je záměrně probouzené dětství.

Charles Baudelaire: Malíř moderního života Do tance se pouštějte pouze s příběhem v mysli.1

Rudolf Nurejev

Pařížský týden módy. Kolekce jaro/léto 2014. „Iane, teď na mě nemluv, mám fofry.“ Sedím pod věšákem, nade mnou visí dámské šaty v hodnotě devadesáti tisíc liber a píšu tyhle řádky. Kouknu na jednu stranu a Vivienne Westwoodová v pletené čepici a vytahaném svetru připíná blýskavé ozdoby na pletené oblečení a odmítá mi odpovídat na otázky. Mrknu na druhou a vidím polonahou modelku. Má lodičky na vysoké platformě a houpá se na patách. Jsme kdesi ve druhém městském obvodu. Jsou tři ráno.

O Vivienne byste měli vědět pár základních věcí: Evidentně je nezničitelná. Za chvíli začne svítat, ale ona je pořád v plné síle a maká se stejným elánem jako asistent, který je o půl století mladší než ona.

Sekne jí to: „Má pleť jako z porcelánu“, jak mi sdělila její kamarádka Tracey Emin. Mám dojem, že žije z jablek a čaje.

Je neskutečně chytrá: nenechte se zmást jejím zdánlivě netečným výrazem, protože ve skutečnosti je chytřejší než liška.

Vypadá, jako by neslyšela. Podle mě je to ale taktická hluchota, aby nemusela vnímat hluk kolem sebe.

Na Vivienne jsem zatím vypozoroval hlavně tohle – pořád v ní

8 vivienne westwoodová

žije vnitřní dítě, ať se děje, co se děje. Kouká na svět zvědavýma očima. Zajímá ji všechno. Je otevřená. Startuje bez varování. Je neposedná. Občas se hodí do gala. Tu a tam má pěkně proříznutou pusu. Je až dojemně loajální. Srdečně opečovává druhé. Zpravidla se chová slušně. Někdy jí to ale ujede.

Možná si říkáte, že to ve věku třiasedmdesáti let nezní zrovna důstojně, ale tak tomu v příběhu Dámy britské říše, která vévodí světové módě a patří k nejslavnějším Angličankám na planetě, není ani omylem. Tady v Paříži by vlastně ani nemusela být, klidně by mohla spát na vavřínech nebo se jimi kochat, vždyť je „Coco Chanel moderní doby“.2 Na Dálném východě je mnohem slavnější než britská královna nebo Madonna. Navíc pořád drandí na kole po Battersea Bridge Road a i na začátku osmého desetiletí svého života každý den pracuje.

Takže tenhle příběh možná vůbec nebude pro vás. Jestli si myslíte, že móda jsou jen tretky nebo že sedmdesátníci nemají zrovna velké právo otevírat světu dveře do budoucnosti, případně rozvíjet standardy minulosti, pak tuhle knížku klidně odložte. Ostatně jak mi Vivienne jednou řekla, alespoň „se ušetří nějaký ten strom“.

Pokud vás ale naopak láká vydat se na pouť s babičkou punku, která je pořád v kurzu a bez ustání bojuje za to, co je podle ní správné a co se jí líbí, i když se ostatní lidé v jejím věku, povězme si to na rovinu, pohodlně uvelebili v babičkovských křeslech a hýčkají si vzpomínky, tak hurá na to. Možná se ani nenadějete a získáte naprosto nečekaný vhled do procesů jedinečné mysli, která vás oslní.

Mně se to během té roční spolupráce s Vivienne rozhodně stalo.

Byl to pro mě skutečně kouzelný a blýskavý rok. Tenhle příběh totiž zdaleka není jen o módě, i když je protkaný látkou. „Hele, fakt na mě teď nemluv, Iane. Přemýšlím. Jdi si dát něco k pití. Pitiva je tam dost, zato já teď zrovna nejsem k mání.“ O Vivienne byste taky měli vědět, že bývá hodně, hodně vtipná.

26. září 2013, dvě odpoledne. Čeká nás šedesát hodin práce. Za oněch šedesát hodin se Paříži poprvé představí Viviennina nová kolekce. Kolekce Gold Label, zlatá značka, je navíc vlajkovou lodí Vivienne Westwood Group. Každopůlroční spouštění téhle lodě na vodu v Paříži (jaro/léto a pak podzim/zima) se pro Vivienne

všechno souvisí se vším

9

stalo zlatým hřebem designérského roku. Samozřejmě představuje další kolekce – třeba Red Label (červenou značku à la noste hned) a Red Carpet (červený koberec). Pak i „rozptylující a rozšiřující“ řady jako Anglomania, které prosívají její nápady a klasický design a šíří je pod její vlajkou na nová území, a také pánské prádlo (MAN), které bylo k vidění na modelech v Miláně, na módních přehlídkách na Dálném východě a jinde – ale pařížské premiéry jsou pro ni pomyslnou matkou všech show. Ostatní designérské firmy, které touhle roční dobou zaplavují hotely v okolí Place Vendôme, na tom nejsou jinak. Chanel, Dior, Prada, Comme des Garçons; tenhle týden úplně všechny představují své kolekce. Vivienne se stává dílčí „krejčovskou“ kolekcí prezentovanou v týdnu prêt-à-porter. Zmíněné luxusní kolekce prodávané za zvýhodněné ceny a definující identitu se navzdory tomu, že se v posledních desetiletích vzedmuly konkurenční metropole módy, jako jsou New York, Londýn, Milán či Hongkong, propagují v Paříži pořád. Většina kolekcí na těchto akcích tratí, i když Vivienne mi hrdě svěřuje, že Gold Label se díky speciálním objednávkám nakonec dostala do zisku. Pařížské týdny módy se tak stávají třešničkou na dortu ročního cyklu módy. Každých pár hodin nějaká přehlídka skončí a jiná začne. Pařížské chodníky překypují ženami v uzoučkých džínách, cupitajících na vysokých podpatcích a švitořících do mobilu.

Ale vážně: radši se jim nepleťte do cesty. Bývají to hádavice, vyznavačky „těch správných“ módních stylů a taky reportérky; davy nákupůchtivých žen a modelek, fotografů a vymetačů večírků, na kterých je jídlo zdarma. Mnohaměsíční práce pro londýnské studio Vivienne Westwoodové, práce italských střihačů a obuvnických továren se dostává do středu dění. Vivienne tuhle kolekci nazvala „Everything is Connected“, tedy všechno souvisí se vším. Díky ní se poprvé ocitám v Paříži za jiným účelem, než se najíst nebo udělat dojem na svoji holku. Hm, tentokrát nestihnu ani jedno, ale nevadí, stojí to za to.

Během desetiletí, v nichž Vivienne působila jako návrhářka, se neuvěřitelně proměnil i způsob, jakým se móda prezentuje. Její příběh názorně ukazuje zemětřesný posun, který definuje módu a její význam pro západní ekonomiky, k nimž patří také Británie. Bývaly doby, kdy kolekce byly určeny nestoudně privilegované skupině žen, které potřebovaly outfity na galavečery a diplomatické recep-

10 vivienne westwoodová

ce, dostihy a čajové dýchánky. Novinky se díky pomocníkům, jako jsou časopisy, vzory a imitace, poměrně rychle převtělily v hlavní proud módy, ale velké firmy vyráběly oděvy na zakázky. Ty se tudíž objevovaly v miniaturních počtech kusů, jejichž ceny ve značné míře odrážely obrovské množství mistrů podílejících se na vzniku kolekcí. V současné době se oděvní kolekce navzdory astronomickým cenám prodávají s nezměrnými ztrátami. Cena jednoho outfitu Vivienne Westwoodové se po představení na molu v maloobchodě obvykle pohybuje mezi dvěma a šesti tisíci liber – přičemž některé stály i desetkrát tolik. Tato cena ovšem odráží pouze zlomek skutečných nákladů na jejich vznik a marketink, protože jde o umělecká díla, do nichž desítky specialistů a kumštýřů investovaly tisíce hodin práce. Fashion Week proto nedává praktický smysl.

Jeho cílem je upoutat pozornost – čím dál častěji i prostřednictvím internetu – mnohem širší veřejnosti, která si bude chtít koupit různé verze nových stylů nebo zatouží koupit jméno, působící zde v Paříži jako ikona. Přesto pařížské kolekce v určitém smyslu představují módu v té nejryzejší podobě, tedy módu coby umění. Je to móda zrcadlící své bytí v určitém okamžiku. A v současné době má Vivienne takovou pozici, že její móda dokonce může měnit svět.

Kolekce tedy lákají davy jak fyzicky přítomné, tak online. Zejména internetový trend je silný a počet zájemců naprosto neodpovídá počtu lidí, kteří nosí, nebo dokonce vyrábějí oblečení. Během Pařížského týdne módy se hlavní město Francie stává epicentrem jedinečného jevu naší doby: nová celosvětová fascinace módou se mění v nový jazyk, který především online spojuje design a marketink, slávu, umění, smyslnost a politiku. Nenacházíme zde paralelu s historií kultury. Naopak. Tento trend má kořeny ve Viviennině práci na samém počátku jejích punkových dob spojující v sobě módu, hudbu, jedinečnou osobnost a „zeitgeist“. Takže ať nikoho nenapadne spojovat si tu dobu s tretkami pro bohaté dámičky. No, někdy to tak sice trochu být mohlo, ale její práce je i tak nedílnou součástí globální ekonomiky a rovněž velkého příběhu soudobé Evropy. Je to vlastně taková výkladní skříň. Paříž se během týdne módy stává metaforou pro jednu z cest, jíž se vydává celosvětová ekonomika, pro vzájemný obchod v impozantní šíři. A taky pro marketink stylu takzvaného původního světa spojujícího v sobě módu, muziku

všechno souvisí se vším

11

a nový postoj k životu. A pro prodej do Číny, ve stále větším měřítku.

Stovky tisíc lidí sledují dění na internetu. Na Vivienniných přehlídkách se objevují zástupy profesionálních módních časopisů a blogerů. Stávají se zrcadlem rodících se trhů Dálného východu, Brazílie a Ruska a zaníceně lapají pozornost početných davů v ložnicích i v práci i na ulici od Hongkongu přes São Paulo po Moskvu.

Kabelové televize a teď tedy i internet vnesly do módy revoluci a právě zde je nad slunce jasnější, že příběh Vivienne Westwoodové, jejíž jméno znají lidé díky tomu, co se dělo a děje v Paříži, žije po celém světě. Paříž je totiž mezinárodní scénou reklamy pro všechny doplňky, parfémy i časopisy živící se módou. Všechny tyto počiny bez ustání krouží kolem svého zdroje: oděvního průmyslu. Ve středu všeho toho dění stojí Vivienne, přední představitelka punku své doby a nyní ikona a majitelka vlastní luxusní značky, sarkasticky se bavící světem byznysu, který je sám o sobě jedinou velkou show.

Navzdory všemu tomu společenskému povyku se nevzdává své poklidné vášně pro krásu, především krásu utkanou z látek. Kromě toho prostřednictvím módy vytrvale bojuje za vyšší cíle umění a politiky tak, jak je ona sama vnímá, a za nejvyšší standardy své práce.

I proto by bylo dobré zdůraznit, že Pařížský týden módy patří k několika událostem v roce, k nimž Vivienne Westwoodová, „bič“ britského establishmentu, babička, maminka a ekologická aktivistka, obrací svůj hrozivý pohled. V tomto týdnu pro ni všechno ostatní přestává existovat, všechno až na to, co ji proslavilo po celém světě: oblečení. Během roku se zabývá spoustou jiných věcí, ale v Paříži je všechno jinak. Paříž věnuje módě. Právě proto je Paříž ideálním místem, kde ji člověk může začít poznávat. Právě tady se nachází v klidném kreativním rozpoložení, i když je to pěkný fofr, hlavně ve čtyři ráno – uf, to je síla. Ve víru příprav to ale pro Vivienne není nic neobvyklého, naopak. Pařížský týden módy o víkendu končí a mezi posledními kolekcemi, které jej budou uzavírat, bude i její Gold Label. Zbývají necelé tři dny…

Na adrese 13 Rue du Mail v Paříži, kousek za Palais Royale a pařížskou Bibliotheque Nationale, to tento týden více než vře.

Je to luxusní stará budova, mnohokrát otlučená válkou a komerčním využitím. Kdysi bývala domovem Ference Liszta, pak úřadem

12 vivienne westwoodová

Oceněná pozvánka na Gold Label, která spatřila světlo světa ještě dřív, než kolekce dostala svůj název.

všechno souvisí se vším

13

gestapa a teď tu je v bývalém tanečním sále předváděcí místnost Vivienne Westwoodové. Každý rok se toto místo na tři zářijové dny promění v klíčové pódium, na němž rozkvete předváděcí molo pro kolekci Gold Label. Samotná přehlídka však proběhne jinde.

Když jsem se vydal do Rue du Mail, hned jsem poznal, která předváděcí místnost patří Vivienne a co se v ní právě odehrává. Slečny s nadpozemsky dlouhýma nohama a průzračnýma očima chodí sem a tam, čekají, až přijdou na řadu. Modelky. Před chvílí přijely z Milána, jako by je sem vnesla přílivová vlna. Všechny do jedné jsou nerozlišitelně a neúprosně krásné, všechny nastupují v černém.

Na nalíčených tvářích sedí matné výrazy. Přijíždějí na motorkách, míhají se mezi castingy, v batůžcích si vozí lodičky a dlouhé nohy omotávají kolem těl chlapíků, kteří tu působí jako přepravci. Dva dny před prezentací klíčových kolekcí je nejvyšší čas na castingy.

Jdu za dívkami dovnitř.

Taneční sál a předváděcí místnost v jednom jsou rozdělené deseti velkokapacitními stojany s ramínky, na nichž visí minimálně sto kusů oblečení – každý jiný a jedinečný. Jsou tu saténové večerní šaty, průsvitná viskóza, vlněné a plátěné kostýmky, pletené bavlněné šaty. Našli byste tu miliony liber převtělených do dámského oblečení. U jedné stěny stojí vitrína s kompletní nabídkou kabelek z dílny Vivienne Westwoodové. V další jsou vystavené šperky. A u jiné zdi jsou utábořené pultíky, zástěny a mobilní telefony. Zákoutí bzučí jako úl, je doménou manažerů. Šéfuje jim Kiko Gaspar, elegantní, efektivní Portugalec oblečený od hlavy k patě do Vivienne Westwoodové.

Máme tu další koutek. Vyrostlo tu půlkruhové studio ad hoc. Září zde jasně bílá světla a zabydluje ho stolek a za ním italský grafik s vyholenou hlavou. Dolaďuje fotky, aby byly ostřejší, výraznější, oslnivější. Pracuje na fotkách modelek v outfitech na „catwalk“.

Fotky se vytisknou a uspořádají do pořadníku outfitů na hlavní přehlídku.

Před chvílí dorazilo oblečení i boty z Vivienniných italských továren a londýnského studia. Šperky na tuto kolekci zdržela celní kontrola v Calais, ale nikdo si nad tou komplikací na poslední chvíli nezoufá.

Některé modely nejsou ani z půlky hotové, jejich části jsou rozložené na střihacích stolech a obklopené průsvitným papírem

14 vivienne westwoodová

s natištěným logem. Casting modelek slouží i k dolaďování outfitů.

Nikomu zjevně nevadí, že se modely za deset tisíc liber válejí po zemi a jsou prošpikované špendlíky. Před zraky světa stanou za dva a půl dne. Překročím je a prokličkuju skrze fronty modelek čekajících na svou příležitost. Na schodišti v sále jsou vyrovnané boty. Připomínají skleněné střevíčky pro sto mladinkých Popelek.

Sálem se nese tlumený hluk telefonických hovorů. Rozpoznám pět jazyků.

Mám pocit, že přichází stále víc lidí, ale nikdo zjevně nekontroluje, jestli tam mají co dělat. Mám pocit, že jedinou podmínkou vstupu je alespoň jeden kousek od Vivienne Westwoodové a k němu cool dojem. Evidentně pomáhá i tetování. Uprostřed místnosti stojí osmačtyřicetiletý Andreas Kronthaler a podle všeho diriguje dění pouhou svojí přítomností a impozantní výškou. Je to Viviennin manžel.

Pro lidi ze světa módy to asi nebude žádná novinka, ale ti, kteří znají Vivienne Westwoodovou pouze podle jména, patrně nevědí, že spoludesignérem jejích děl je její muž a tvořivý kolega – už dvacet let. Poznali se, když byla hostující profesorkou ve Vídni. On se ocitl v řadách jejích studentů designu. Kronthalerovi jsou spolu asi pětadvacet let, což zhruba odpovídá i jejich věkovému rozdílu.

K tomu se ale ještě vrátíme. Prozatím je každému v místnosti jasné, že Andreas je stejně velký šéf jako Vivienne. V kontextu týdne módy má vlastně i docela výhodu. Snoubí se v něm totiž vzhled drsného Jeremyho Ironse a přízvuk Arnolda Schwarzeneggera.

Když k tomu přidáte zneklidňující hypnotický pohled a postavu tyrolského kováře (rodinná tradice), dojde vám, že Andreas vypadá v pařížském světě módy velmi netypicky a netradičně. Každý včetně Vivienne působí dojmem, že podlehl jeho kouzlu. Pozorovat manželský pár, který životem, uměním i společnou prací prochází v pohodě a ve společném štěstí, při spolupráci z takové blízkosti a v tak náročné chvíli překypující stresem, skýtá vskutku neobyčejný zážitek.

Najít Vivienne zpočátku není snadné. Pobíhá kdesi za věšáky. Má čelenku s příhodným nápisem Chaos. „Iane, teď na tebe nemám čas – ale jdu.“ Každá potenciální modelka má svoji fotku, někdy i v modelu, který by mohla na molu prezentovat. Vybrané modelky jsou na ta-

všechno souvisí se vším

15

buli označené červenou tečkou, jako by byly prodaná umělecká díla.

Má to na starosti manažerka náboru modelek Maiwenn. Působí dojmem gejši z Pearl Harboru, vyjímá se v botách Anglomania od Vivienne Westwoodové. Je strážkyní brány pro modelky. Červené tečky maluje holkám na nos. Zelená tečka znamená, že dané modelce oblečení taky sedí. Je to výhoda, ale nikoli nepřekonatelná překážka pro modelky, kterým oblečení zrovna nepadne, protože ne všechny modely jsou hotové. Issa coby kombinace japonského odkazu, vysoké postavy a symbolu plodnosti možná bude show uvádět. Ajuma z Nairobi, pravidelná Viviennina spolupracovnice, je dnes na scéně poprvé od narození potomka. Marta z Valencie vyhrála soutěž v modelingu, ačkoli by spíš měla chodit do školy.

Je nadšená jako dítě a krásná jako princezna. Dramatičnost situace s ní pořád mává o sto šest a pojímá pařížskou módní akci jako extraparádní večírek. Z ostatních modelek vyzařuje okázalá nuda ošperkovaná iPody.

Nechávám je za zády a mířím na setkání s redaktorkou Vogue.

Množství dívek i oblečení začíná vystupovat do popředí. „Jde o dostupnost a chemii v jednom,“ vysvětluje mi Maiwenn. „Vivienne nepatří k cenovým bombám, když dojde na placení, a nikdy tomu tak nebylo, takže nakonec o pár holek asi přijdeme.

Na druhou stranu chtějí být na té velké párty, třeba i navzdory svým agentům. Tohle s lidmi Vivienne dělává.“ Zbývá třicet hodin. Zase sedím u věšáku pod bolerkem, zjevně ušitým ze žinylky a z pavoučích sítí, nohu přes nohu. Vivienne je propichuje špendlíky a přestehovává. Nacházíme se v obležení spousty nejkrásnějších žen planety v různém stadiu nahoty. Prohlížím si látky a výtvory v mnoha podobách krásy a zvláštnosti a v různých fázích rozpracovanosti. Vivienne se přesto daří soustředit jak na poskytování tiskového prohlášení, v němž vysvětluje, proč tato kolekce vznikla, tak na vzorky látek kolem sebe, které pozvolna začínají nabírat konečné tvary a rozměry.

Tak, v téhle chvíli bych vám měl představit hráče na herním poli Vivienne Westwoodové, kteří jsou porůznu rozmístění po sále. Nedokážu rozlišit, kdo komu šéfuje. Neexistuje tu rozpis ani hlavní šéf. Věci se tu dějí nepozorovaně, jakoby osmózou: předávají se od jednoho ke druhému. Šeptá se. Jak tedy vypadá hlavní sesta-

16 vivienne westwoodová

va? Pochopitelně začneme Vivienne a Andreasem. Neuspěchaně se pohybují kolem nástěnek s fotkami a napůl zakrytých kabinek, kde se modelky převlékají. Andreas chodí sem a tam. Vivienne buď sedí, nebo něco zkouší a upravuje na figuríně. Hodiny odtikávají a modelky se stále více stávají středem pozornosti. Christopher Di Pietro – šéf marketinku a reklamy – taky chodí sem a tam a je odháněn od všeho, co ještě není na svém místě. Vyrůstal střídavě v Londýně, Paříži a irském Ulsteru. Je bývalý francouzský voják… a teď nosí tak křiklavé oblečení z produkce Vivienne Westwoodové, až ho oslovují lidé ve francouzských restauracích, a má mohutné vousy z nemalé části zakrývající jeho pohlednou galskou tvář.

Christopher je symbolem jasnozřivé inteligence a jednou z mnoha moudrých a milých bytostí, jimiž se Vivienne při své práci obklopila. I Carlo D’Amario, ředitel a italský kmotr Vivienne Westwood „Inc.“, putuje sem a tam. Carlo vypadá jako borgiovský papež. Má vyholenou hlavu, statnou postavu a rád dává jasně najevo, že právě na jeho bedrech spočívá ekonomický úspěch Vivienne Westwood Group. Vivienne je s ním zajedno. Jejich společná historie se táhne už nějaký ten rok, znají se z King’s Road od osmdesátých let a také měli krátkou milostnou aférku v Itálii. Carlo se osobně zjevuje pouze na přehlídce Gold Label a pak pokračuje jednáním s italskými právníky a dálněvýchodními nákupčími. Také designová „trojka“, která doplňuje Vivienne a Andrease, se zjeví až na přehlídce. Tvoří ji ředitelé návrhářské sekce, Murray Blewett a Mark Spye, kteří s Vivienne spolupracují už od začátku osmdesátých let, a ještě Brigitte Stepputtisová, šéfka jehel a nití designové módy. Všichni tři se osobně podílejí na vzniku každičké kolekce i na jejím vyplutí do světa. Mazlivá přítomnost Alexe Krenna, který má na starosti veškerou textilní grafiku, a manželský tým grafiků Joea a Beaty De Camposových dává vizuálnímu jazyku Vivienne Westwoodové konkrétní podobu na látce a papíru. Kiko Gaspar z Lisabonu je event manager, tedy šéf organizace akcí všeho druhu, takže právě čelí své bitvě, možná dokonce válce. Rozdává úsměvy na všechny strany, ale sotva se na někoho koukne. Pobízí a současně varuje ostatní, aby sebou mrskli. Působí dojmem, jako by měl implantovaná sluchátka. V samotném sále a navazujícím zákulisí se kreativně chopili dění Peppe, asistent designu, který zná každičký trend jako své boty, a jeho kamarádka Ilaria. K ruce mají stylistky Yasmin

všechno souvisí se vším

17

a Rachel. Líčení má na starosti samostatná profijednotka a totéž platí i pro vlasy. Téhle partě šéfují Val Garlandová (líčení) a Sam McKnight (kadeření). Maiwenn Le Gallová a Brice Compagnon sedí u jednoho z mála stolů a vybírají modelky. Žijí Planet Fashion, ale zdá se, že je jim tak dobře. Rafael má podle letošního módního stylu plnovous a ustavičně pomrkává, protože se skoro nevyspal a pálí ho oči. Můžeme ho označit za archiváře a asistenta firmy Westwood, protože vždycky vyřeší každý problém a ještě u toho stíhá vařit kávu, v miniaturní kuchyňce kuchtit jídlo a nosit ho na plac. Pro smích nejde nikdy daleko a za všech okolnosti umí vysvětlit, co se děje. Díky těmto schopnostem se stal mojí hvězdou Polárkou, bez níž bych v té prapodivnosti nenašel směr. Tuhle roli obvykle zastává Viviennina osobní asistentka Tizer Baileyová. Zosobňuje ženu, v níž se snoubí nadpozemská krása – v devadesátých letech patřila k Vivienniným neodmyslitelným modelkám – s uklidňující efektivitou schopné, ba přímo dokonalé šéfky, a taky trochu s drsným smíchem. A pak tu máme Benedikta, dalšího bezmála dvoumetrového Rakušana. Po zádech mu splývají dlouhé blonďaté vlasy a zrovna se nachází v obležení propisek. Je Andreasův asistent a stejně jako spousta dalších – Georg, Alex, Brigitte – byl objeven v kterési části habsburské říše, kde jsou přísně zakázané výlevy emocí a hysterie zvlášť. Upřímně řečeno jsem ve WH Smith’s zažil mnohem víc dramat a křiku než u Vivienne Westwoodové. Skoro mě to mrzí. „Je to tu parádní,“ sděluje mi stážistka Christina Nahlerová.3 „Chceme tady být. Platím si za to, abych se sem vůbec dostala.

Tady se prostě naučím víc než kdekoli jinde na světě. Je to fičák.

Tahle móda dává smysl, navíc má přímo životní příběh. Tohle není jen tak nějaká návrhářka, tohle je Dáma Vivienne Westwoodová, to znamená zatraceně hodně. Stávám se součástí legendy a uvědomuju si to.“ Zbývá osmadvacet hodin. Probírá se hlavně styling vybraných modelek, začíná vznikat celkový „look“. Řeší se, které modely se budou prezentovat ve které části přehlídky, dává se dohromady pořadí modelů. Stručně řečeno se blíží vyvrcholení. Nechybí ani zkušební líčení a účesy. Andreas na modelkách dolaďuje outfity. „Takhle vyprávíme příběh,“ usmívá se zpod hustých řas a kšiltovky.4 „To je důvod, proč lidi zajímáme. My totiž děláme módu,

18 vivienne westwoodová

jaká bývala dřív. Vivienne je stálice. Naše modely hned poznáte, protože se nenecháváme strhávat proudem módnosti. To, co děláme, vypráví příběh o Vivienne a o jejím přístupu ke světu.“ Teplota v místnosti stoupá jako divá. Stážisti šijí.

Modelky, které zítra nastoupí na molo, přicházejí na zkoušku.

Rozhlížejí se kolem sebe, svlékají si modely, oblékají si modely, krátí si čas s iPhony, fotí se. Stěny se plní blýskavými fotkami modelek v různých podobách. Vlasy se zatím neřeší. Vzduch houstne drahými vůněmi a nervózním pohihňáváním. Přijíždějí poslední boty, které se předtím omylem ocitly v Londýně. Kupí se na rozlehlém schodišti. Vypadají jako kavalkáda podpatků. Šperky pro kolekci jsou ještě na bezpečném místě, ale jinak je tu všechno. Věci se vybalují, všude se hromadí závěje hedvábného papíru, potištěného nezaměnitelným logem Westwood s královským jablkem a Saturnovým prstencem. Atmosféra připomíná Štědrý den sponzorovaný Vivienne Westwoodovou.

Přehlídka si žádá asi třicet modelek, a zatím je jich vybráno čtrnáct: na nosech mají červené tečky a na tělech zase zelené. Pět je zatím v rezervě. Řada modelek se během odpoledne objeví na seznamech jiných návrhářů a přehlídek. Obvykle jsou to dívky se jmény jako Dasha nebo Iekeline, pocházejí z nejrůznějších koutů světa a nejrůznějších etnik. Spojuje je nadpozemská krása, výška a potřeba dobrého jídla. V průměru je jim devatenáct. Trochu flirtuju s Martou, ale utne nás její manažer. Vyklube se z něj její otec… O něco mladší než já. Den se překulí v podvečer, přijíždějících modelek přibývá. Pojede se celou noc. Saláty a ovoce pro holky mizí a na jejich místě se objevují máslové sušenky a čokoláda. Pressovač se nezastaví, hučí bez ustání. Přehlídka nestojí jenom na oblečení. Je to show, na níž se zásadní měrou podílejí světelné efekty, hudba, tematické účesy i líčení.

Je to speciální umění. Nemá sobě rovné. „S Vivienne pracuju moc ráda,“ prohlašuje Val Garlandová, zastánkyně tohoto svébytného vytříbeného umění.5 Právě si dopřává oddech od bílého obličejového líčidla jako z japonského divadla kabuki. „Je to taková kreativní dovolená.“ „Holky tu taky rády pracujou,“ přidá se manažerka modelek. „Každý se k nim chová s respektem, a navíc jsou součástí toho, co se tu odehrává. Na to se snadno zapomíná. Vivienne a Andreas

všechno souvisí se vším

19

jsou v pohodě, váží si práce ostatních.6 Oba jsou navíc v naší branži celkem netypičtí.“ Pan a paní Pohoda a Respekt se dohadují kvůli něčemu pletenému. „Ale, Vivienne, vypadá to hrozně,“ zlobí se Andreas. „Ne ne,“ hádá se Vivienne. „Koukni, Andreasi, tady a tam se to zastehuje a tamhle se to zaváže. Vymyslela jsem to já. Je tu plno místa.“ Názorně mu to ukazuje. Andreas pokrčí rameny. „Nechte to být,“ zašeptá Vivienne stážistce. „Neukazujte mu to.“ Do finiše zbývá třiadvacet hodin. Z Londýna přijíždí tiskový a marketinkový tým. Giordano Capuano, Laura McCuaigová a Victoria Archerová rozkládají svůj koutek zhruba v půlce velkolepého schodiště. Hledají zásuvky, wi-fi, do obálek vkládají pozvánky pro VIP hosty, náramky „volný vstup“. Sice je znám z londýnské centrály Vivienne Westwood Group a už vím, že kolem sebe umějí šířit typickou elegantní a výkonně laděnou atmosféru i jedinečné „aroma“ módy (ačkoli Giordano mi hodně rád dává najevo, že svět módy miluje se stejnou vášní jako ragby), ale přesto mi připadá divné, že se tísní u stolečku jako studentíci a vyšilují kvůli hromadám papírů a seznamů. Jejich parta je nezaměnitelná. Dřou víc než kdokoli, koho jsem poznal mimo medicínu, a podobně jako vystresovaní doktoři kombinují napětí se záviděníhodnou schopností protancovat celou noc, když si to jejich práce žádá. A to se opravdu čas od času stává. Dorazil už i tiskový tým z Dálného východu a z mezinárodní odnože VW Group. Zatím se drží stranou.

Tchajwanská skupina dává dohromady „celebritní“ profil dálněvýchodních hvězd, které zde nemohou chybět. Patří k nim Annie Chenová a rocková hvězda Wubai, „jedna z největších v jihovýchodní Asii“. Doprovázejí je fotky à la Google, aby se jim dostávalo patřičné úcty.

Občas, ale ne vždycky se stane, že z přehlídky Vivienne Westwoodové vzejde dívka, která se stane „tváří“ kolekce. V roce 1993 jí byla Naomi Campbellová, zčásti i proto, že při nástupu na přehlídkové molo upadla. Koncem osmdesátých let se Vivienninou takzvanou plakátovou dívkou tvídu a krinolíny stala Sara Stockbridgeová. „Někdy to bývá první modelka, jindy ta poslední ve svatebním,“ vysvětluje mi Vivienne o něco později. „Andreas má perfektní čich na správnou volbu. Umí dokonale spárovat modelku s ideální image.

20 vivienne westwoodová

Pamatuju si, jak Naomi Campbellová jednou skončila v slzách, protože chtěla předvádět nádherné blýskavé šaty. Andreasův otec na ně dokonce vyrobil kovové květiny. Andreas ale rozhodl, že je bude předvádět Linda Evangelista a prohlásil: ‚Naomi, vypadala bys v nich jako Diana Rossová.‘ Podle mě nikdo nemá lepší oko než on. Taky to s modelkami bezvadně umí.“ Žhavými kandidátkami na letošní tvář jsou Ajuma z Nairobi a Marta z Valencie. „V tomhle oboru mě podporuje nejvíc ze všech,“ svěřuje se Ajuma, bývalá keňská šampionka ve sprintu na 400 metrů.7 Kromě toho patří k mnoha „barevným holkám“ (jak sama říká), které si Vivienne a Andreas vybírají. „Pracujeme spolu v New Yorku i v Londýně a pak taky v Keni na charitativních akcích. (Vivienne podporuje dobročinnou organizaci, která v Keni vyrábí její tašky; na této akci se podílí United Nations International Trade Centre Ethical Fashion Initiative.) Kdykoli se potkáme, je to pro mě veliká událost. Když jsme rozjížděli kampaň, dostala jsem se s nimi na místa, kde jsem v životě nebyla – do těch nejdrsnějších slumů… Mají pro strach uděláno…

V Paříži vždycky chci být na jejich přehlídce. Nedávno jsem porodila, ale jsem zase zpátky. Hrozně mě zajímá, jestli na to ještě mám.“ Pořadí modelek včetně první i poslední pozice zůstávají do posledního okamžiku otevřené.

Vivienne si zuje lodičky z napodobeniny krokodýlí kůže, ťapká po místnosti v ponožkách a na polonahou Silvii aranžuje jednotlivé části úpletu. Volné konce látky sváže a napne. A máme tu nařasené punčochy výrazně zdobené aplikací. Kolem zadečku a pod ňadry jsou nakrabacené v klasické westwoodovské linii. Hotovo. Nádhera. Jde se dál. Látka, jehla, živé tělo. „Vivienne je ve svém živlu,“ zašeptá mi Christopher, když kolem mě prochází. Má pravdu. Vivienne si práci náramně užívá.

Dostavují se další členové týmu: střihači, designérská skupina, další stážisti a tiskoví mluvčí. Celkem se tu nahromadí asi šedesát lidí. Zosobňují osmnáct set hodin dřiny a potu v průběhu uplynulých tří dnů, z nichž se vyklube pařížská přehlídka. Čísla rostou.

Přibývají další a další vrstvy výdajů, práce a taky umění: je to jakýsi nový rukopis luxusu v akci: šedesát „tváří“, devětadvacet modelek, čtyřicet profíků na líčení a účesy. Osm set padesát sedm jmenovitě pozvaných hostů. Dvě stě párů ručně vyrobených bot. Oblečení v hodnotě milionu liber.

všechno souvisí se vším

21

Na tuhle akci padne rozpočet ve výši dvou set tisíc liber. Vivienne Westwood Group zaplatí v přímých nákladech jen sto dvacet tisíc liber, ale je třeba uspokojit i sponzory a také mezinárodní tisk.

Každý, kdo jede na téhle vlně, se dožaduje stále nových updatů a fotek na blogy a pro PR týmy. Victoria a Laura svědomitě dávkují informace a pro Vivienne připravují text tiskového prohlášení – vzorně ho ťukají na klávesnici a mají skoro hotovo. Odtrhnou pohled od poznámek a citací rozložených po místnosti. Nad ránem je Viviennino tiskové prohlášení hotové, dostává podobu oběžníku. Cituje v něm Shakespeara, poukazuje na renesanci, osvícenství a Fridu Kahlo. Ve zbrusu novém názvu „Všechno souvisí se vším“ se propojuje i s myšlenkami E. M. Forstera. „S názvy si hodně pohrávám,“ svěří se mi Vivienne. „V tom jsem dobrá.“ Pozvánky na „Everything is Connected“ ještě voní tiskařskou barvou. Nacházejí své místo v obálkách, Kiko ve svém koutku jim tam pomáhá.

Skví se na nich logo kolekce, které osobně stvořila Vivienne: dva hadi požírající si navzájem ocasy coby starověký symbol agresivní symbiózy, která má vyjadřovat ekonomiku pohlcující planetu. „To je hlavní poselství revoluce, která bojuje za životní prostředí, a také poselství mého života: všechno, na co myslíme a co říkáme či děláme, může přinést něco nového,“ vysvětluje.8 Všechno souvisí se vším.

Ozve se pobídka, abychom si poslechli hudbu, která bude přehlídku doprovázet. Skladatel Dominik Emrich zvolil pestrou škálu od pochodů barokního dvora po anglický madrigal a lidové krétské píšťaly.

Nechybí ani úryvek Alfreda Schnittkeho a filmová hudba Camilla Saint-Saënse s důraznými rázy dunivého i tanečního ladění: „Je to jako bum – blíží se konec světa – pozor!“ trylkuje Andreas a rozdává energické úsměvy na všechny strany. Náramně si to užívá: buď se mu z módy tvoří v krvi endorfiny, nebo se rozhodl, že bude proti nedostatku spánku bojovat smíchem. Vivienne vypadá spíš zamyšleně. Má co dělat, aby rozuměla, co kdo říká, protože kolem ní vládne neutuchající hluk. „Nic neslyším,“ stěžuje si. Myslí tím Dominicovu zákulisní mantru „the Oracles of Mother Earth… the trail of blood“. Proroctvím Matky Země je krvavá stopa… Určitě by si ji užila, kdyby ji slyšela. Rozhovor mezi Andreasem a Vivienne se točí od bot přes kabelky a účesy po bezradnost, jak to všech-

22 vivienne westwoodová

Nahoře: Vyšívaný design z destiček vystříhaných z recyklovaných zrcadlových brýlí a korálkových tyčinek 11,5 x 20.

Dole: Dokončený detail Gold Label.

všechno souvisí se vším

23

no stručně popsat: „Mělo by to být oproti sobě,“ ozve se Andreas a ukáže na nesouměrné účesy. „Aha, ty myslíš naproti sobě,“ opraví ho Vivienne. Už přijíždějí Rosita Cataldiová a Paola Iacopucciová z továrny Westwood Italian. Přinášejí Vivienne květiny a polibky. Vivienne se ve vřelém objetí kamarádek celá rozzáří. Povídání naprosto přirozeně a plynule přejde do italštiny. Z Vivienniných úst zní jemněji než její mateřská angličtina. A také smyslněji a lehčeji.

Zbývá patnáct hodin, ale nejdříve je na řadě dlouhá noc. „Musí to přijít v poslední minutě – všechny molekuly musíte mít na jednom místě a zničehonic fííí…“9 Andreas gestem naznačí, jako by náhle vyrostl strom nebo se šířil atomový hřib. Své divadelní etudy doprovází rozmáchlými neurčitými gesty. Podobným způsobem i mluví, navíc se specifickým přízvukem. „Vivienne a já to děláme pro sebe.

Chceme mít věci co nejdokonalejší. Je mi jedno, co si o tom myslí ostatní. Hlavně aby všechno vypadalo prostě skvěle.“ Čtrnáct hodin. Vyrazil jsem do Café de Flore na pár šálků pressa a skleniček whisky. Spolu s pitím se snažím držet krok i s proudem módy, ale když se ve dvě ráno vracím, Vivienne vězí až po krk v pořadí modelů na molu, v muzice a modelkách. Panebože, copak tihle lidi nikdy nespí? Teď navíc zkouší extra modely, konkrétně outfity, které nikdy nepůjdou do komerční výroby, ale mohly by se objevit na titulní straně Vogue nebo by si je při troše štěstí mohl na zakázku objednat vážený a zámožný klient. Vypadá to, že nejvíc pozornosti pohlcují kovové pletené bikiny, ke kterým na zítřejší přehlídce možná půjde, možná ne, výstřední delší sáčko nebo pletená vestička. Nutno uznat, že jsou hodně, hodně sexy. Model se dolaďuje a dokrášluje, modelka je neúnavně optimistická a právě tak krásná.

Na Vivienne jako by padl soustředěný poklid, zapříčiněný mnohaletou praxí v oboru a spoustou pařížských kolekcí. Zvažuje, jak by modelky vypadaly na fotkách, a mně, sobě nebo asi komukoli, kdo ji může vidět, bezhlesně naznačuje ústy: „Ach jo, vůbec nevím, co budeme dělat.“ Ale ví to. Na podlaze je rozložených devětadvacet rozměrných vaků s růžovými lemy. Jsou na nich jména a fotky „zamluvených“ modelek. Ve vacích jsou připravené modely. Každá bude předvádět dva. Jména mi připadají všechna stejná, asi středoevropská. „Tohle je trend posledních deseti let,“ vyloží mi asistent Rafael.10

24 vivienne westwoodová

„Slovanské lícní kosti a odměřený styl – tímhle se Vivienne sice neproslavila, ale modelky, které mají říz a sexappeal se poslední dobou shánějí dost těžko. Dokonalost je naopak snadno dostupná,“ dodá svůj názor. Vida, tiskové prohlášení je hotové. Trápila se s ním Laura, schválil ho Andreas svým neformálním odmávnutím a oslovením „miláčci“, které může, ale nemusí být metaforou. „Módní přehlídku jsem nazvala ‚Všechno souvisí se vším‘,“ napsala do prohlášení Vivienne, „protože to je hlavní poselství ekologické revoluce. Je to i klíčové poselství mého života.11 Všechno, co si myslíme, říkáme nebo děláme, může přinést nemalý vklad.“ Třináct a půl hodiny. Jsou tři ráno. Kolekce je připravená, pořadí modelek a modelů taktéž. Vivienne unaveně sedí v křesle, stěžuje si na nateklé nohy. Oči má trochu podlité krví. Popíjí červené víno.

Andreas pije bílé. „V téhle fázi jde hlavně o systém. Nesmíme to poplést, hlavně musíme mít jasno v tom, co bude první. První model udává tón všem ostatním.“ Nakonec tedy bude první model inspirovaný Fridou Kahlo. Bude ho předvádět hermafroditní japonská modelka kost a kůže. Její fotka se na nástěnce přesouvala mockrát, ale pořád se vracela až nahoru. Ajuma bude prezentovat dlouhé bílé šaty s rozšířenou sukní, Marta kromě jiného i žinylkovou krajku. Pozornost se ve finiši upíná na styling, protože právě ten celý příběh dolaďuje – pouť, propojení s Fridou Kahlo. Některé stylingové zásahy teprve začínají vznikat, konkrétně ozdoby do vlasů s obrovskými květinami a starožitnými stužkami, girlandami a hůlkami. „Tohle umí nejlíp Andreas,“ prohodí Vivienne. „Styling je jeho parketa.

Dokud to nebude dokonalé, nemáme hotovo a basta. Je to o dokonalosti, a tu poznáš. Až přijde dokonalost, odejdeme do postele.“ Vivienne s Andreasem pomáhají dolaďovat ceny, o kterých se vedly diskuze už v Londýně i Itálii. Pohybují se od závratně drahých výšin po meganedostupné.

Je hrozně pozdě a některé věci vlastně můžou počkat až po přehlídce. Dřív se prostor pro prodej neotevře. Prodeje se stejně řeší až tady, až všechno skončí, ne na samotné přehlídce.

Jsou čtyři ráno. Dochází mi, že v týdnu módy v Paříži neseženu taxík, ani kdybych se přetrhl. Do bytu kamarádů, kde bydlím, se trmácím hodinu a půl pěšky. Uvědomuju si, že boty Vivienne Westwoodové na první pohled nevypadají jako praktický doplněk,

všechno souvisí se vším

25

zato vydrží a chodí se v nich jako v polštářích. Alespoň tedy v těch pánských.

Posledních pět hodin. Trochu jsem se vyspal. Většina týmu VW ani omylem. V osm se přesunuli ze zkušebny na Rue du Mail, aby se mohli začít připravovat na klíčovou akci roku. Připravuje ji tým stavitelů, jevištních dekoratérů. Celou noc budují prostor na přehlídku a zázemí v zákulisí. Adresa 18 Rue du Quatre Septembre, kousek od Bourse, je banka. Pyšní se velkolepým centrálním atriem, které zčásti připomíná viktoriánský operní sál a zčásti futuristický hangár. Vládne tu atmosféra Blade Runnera po vylepšujícím zásahu Tima Burtona. Plocha je to obrovská. V hale uprostřed byste se klidně mohli proletět v menším letadle. Vchází se tam po obrovském schodišti, které hlídá hlučná a zvučná stráž v povinných brýlích s černými skly, v oblecích od Hugo Bosse. S výhrůžným výrazem vás provedou bezpečnostními zábranami. Člověk si připadá, jako by šel na audienci ke královně. Kolem nás duní hudba, právě totiž probíhá zvuková zkouška Dominikovy muziky. Sám skladatel se sklání nad počítačovou konzolí, okusuje si šátek a snaží se doladit závěr, který společně s potleskem doprovodí Vivienne a Andrease na molo. Za atriem je skrze spleť skleněných mostů a průhledné podlahy vidět tři patra pod úroveň. Ze suterénních kleneb vyjíždějí eskalátory a právě jejich prostřednictvím se modelky nejprve vynoří a pak opět zmizí. Po příchodu na ně čeká šestiúhelníkové molo obklopené zástupy fotografů. Počítá se asi s osmdesáti.

V prostoru nad galerií se rozvěsila obří zrcadla, aby modelky při příchodu i odchodu doprovázela atmosféra andělů na Jákobově žebříku. Kromě toho se v zrcadlech bude odrážet publikum a samozřejmě fotografové.

V suterénu zalitém denním světlem bylo vybudováno čtyřicet šaten. Jsou ozářené žárovkami a překypují horečnou aktivitou.

Val a Sam štětci a hnědou tělovou barvou osvěžují tvář „pocákanou blátem“. Holky mrkají.

Za dvě hodiny to vypukne. Kiko svolává poradu produkční skupiny. Dvě desítky členů mezinárodního týmu Vivienne Westwood Group, hovořící více než dvanácti jazyky, mají za úkol přivítat a rozmístit zástupce tisku, klienty, kupující i sponzory z nejrůznějších končin světa. Třetina míst je vyhrazena Dálnému východu, konkrétně tis-

26 vivienne westwoodová

ku a kupujícím klientům z Číny, Tchaj-wanu, Hongkongu a Japonska. „Je to výjimečná příležitost,“ zdůrazňuje Kiko své armádě. „Uděláme z ní parádní show, jasný?“ Laura stoupá po schodech a v lodičkách z Vivienniny dílny málem „hodí záda“. Dominovému efektu zabrání pohotovost jednoho muže v tartanovém obleku Vivienne Westwoodové.

Sedadla jsou rozmístěna do tří řad. Zasedací pořádek má přísná pravidla. „Takhle nějak to asi chodilo ve Versailles,“ prohodí kamarád. Zástupci britského, amerického a dálněvýchodního tisku sedí v přední řadě, aby viděli modelky jako první. V další části, ovšem s výsostným výhledem, jsou vybraní kupci Vivienniných oděvů, konkrétně ženy a muži, kteří poté, co modelky sestoupí z výšin přehlídkového mola, odkoupí modely Westwood Gold Label buď na nošení, nebo do své sbírky. O jednom věrném klientovi se proslýchá, že kupuje každý outfit z nové kolekce, což pro něj obnáší výdaj v hodnotě mnoha set či tisíců liber. Time, Harper‘s Bazaar, Sunday Times, Telegraph, Marie Claire, New York Times, International Herald Tribune rovněž mají vyhrazena přednostní místa. Vogue má spoustu prostoru, aby se sem vešli jeho zástupci z různých zemí světa.

A v přední řadě mezinárodních zástupců nesmí chybět ani Gene Krell z japonské verze Vogue. Je to bývalý majitel butiku Granny Takes a Trip. Následně se stal módní legendou coby muž, který prodal glam rock Londýnu. Mimo jiné kdysi býval Vivienniným podnájemníkem. Sám tvrdí, že ho Vivienne zachránila před závislostí na heroinu a předčasnou smrtí.

O kousek níž vidíme, že modelky mají trička s nápisy „VW GOLD LABEL SS 2014“, přičemž SS znamená samozřejmě spring/summer čili jaro/léto, a megasložitě vyčesané vlasy ve stylu rockabilly.

Připomínají tím Noru Battyovou. Většina z nich má ale na sobě jen tanga. Nic víc.

Zbývá devadesát minut. Zkouška bot. Patří k rituálům módních přehlídek, ale Vivienne Westwoodová na zkoušku dohlíží přímo ostřížím zrakem, protože její boty se proslavily vysokými podpatky a po pádu Naomi Campbellové z mola v roce 1993 nelze nácvik chůze v botách neprovést. Modelky se svými sto osmdesáti centimetry a patnácticentimetrovými podpatky skutečně potřebují natrénovat, jak se budou v modelech pohybovat. Navíc budou na molo vystupovat z jedoucího eskalátoru. Přijíždí poslední modelka.

všechno souvisí se vším

27

Teoreticky nás od přehlídky dělí pouhá půlhodinka. Jsou čtyři odpoledne a z Paris Federation přichází telefonát, že předchozí přehlídky překročily časový limit, takže my se na scénu dostaneme asi ve tři čtvrtě na pět. Všichni slyšitelně vydechnou úlevou. Vivienne stahuje pláště z ramen, upravuje složité girlandy a věnečky ve vlasech. Fotografové se na každý její pohyb vrhají jako žraloci.

Holky jsou na to zvyklé, pózují před černobílým pozadím. Jsou dokonalé, tváří se vážně, vzápětí hravě, načež přeladí na flirtování.

Postávají tu po dvou, tu po třech a pózují bezpočtu smartphonů i anonymním fotografům s náramkem „volný vstup“. Ti zachycují modelky mezi outfity a s vlasy ještě v síťkách. Fotí je polonahé v kalhotkách. Tady opravdu není místo, které by nebylo sledované, a to přímo online.

Vivienne má na hlavě šátek, nasadila si brýle. Rázem získala look bordelmamá punkového stylu. „Jsem docela unavená,“ připouští. „Ale je to nádhera, když dáme všechno dohromady, viď?“ Zbývá pět minut. A vidíme, že nastal akutní problém. Blíží se tsunami, pohybující se příliv úslužného poklonkování a ostrých světel. V centru dění se nachází drobná, ale okamžitě rozpoznatelná postava Pamely Andersonové. I v lodičkách od Vivienne Westwoodové je menší než většina žen, přesto doslova září včetně vyčesaných vlasů. Kolem ní se rozprostírá aura „celebritovosti“. Představuje věrnou, byť nedávno narozenou múzu Viviennina světa. Na dnešní přehlídku přiletěla speciálně z Los Angeles. V hotelu Plaza Athénée si zamluvila hned několik apartmánů. Po přehlídce se Pamela sejde na večeři s bývalou modelkou firmy Westwood Carlou Bruniovou, podle všeho dobře známou i v Paříži. „Jen pár přátel, všichni jsme unavení,“ komentuje dění Christopher. Pamela, Carla a Vivienne mají ve svém sdíleném světě ekologické politiky a práv zvířat skutečně co dohánět. Koho by to napadlo? Suzy Menkesová se konečně uvelebí, také Pamela Andersonová dosedne na své místo a představení začíná. S půlhodinovým zpožděním a přesně tři minuty předtím, než by Paris Federation nasolila pokutu. Světla potemní, reflektory namíří proud světla na zařízení padesát metrů nad námi. Má za úkol přivézt na pódium první modelku, která vkročila na eskalátor. Obří zrcadla odrážejí fotografy i první modelku na scéně. Čtyři sta padesát draze navoněných krků se natahuje výš a výš.

28 vivienne westwoodová

Atrium oslní světla a z řad publika se jako na pokyn vynoří záplava smartphonů. Vypadá to, jako by náhle rozkvetlo dvě stě krokusů.

Nerozkvétají pouze v první řadě, protože v první řadě nikdo vlastní rukou nefotí.

Dlouhé přípravy pořadí podle všeho určily jako otevírací kombinaci, kterou zahajuje Frida Kahlo, pak se přelaďuje na barvy a různé podoby putování a folkloru a nakonec se vzdává hold haute couture, Yvesu Saint Laurentovi a strukturovanému baroknímu krejčovství, které proslavilo Vivienne jako švadlenu v období po zrodu punku. Všechny modelky nasazují supervážný supersexy ocelový vzhled a pohled. Používají ho jako profesní brnění. Dvanáct minut je bezmála nekonečných. Není slyšet vlastního slova, každých třicet vteřin nastupuje další modelka, děj se co děj. Taková podívaná se nedá strávit jen tak, málo platné. K tomu si přidejte přehlcení zrakovými vjemy. Barvy a tvary, nadpřirozená krása oblečení i dívek.

Nastávají okamžiky, kdy svět jako by zvolnil a přehrával se pomaleji.

Modelky odcházejí, mizí mi z dohledu, oblečení se pohupuje ve vlnách odporujících zákonu přitažlivosti. Sleduju vzdušné nic, které udržuje tíži očekávání módní velkoříše. I přesto se trošinku zasměju kráse, kterou lze obalit oblečením a lidskými tvary. Tady jsem a cítím se dojat krásou. Stojíme na kraji a najednou registruju, že Mark Spye roní slzy extáze. Něco takového byste od statného padesátníka v dřevorubecké košili nečekali. „Tahle kolekce patří k jejím nejlepším,“ rozplývá se. „Je to nádhera, tohle prostě umí.“ A je konec. Na zlomek vteřiny vypukne panika kvůli tomu, jestli na molo vystoupí jako první Andreas, nebo Vivienne. V tom zmatku se ztratí také kytice, kterou měla Vivienne nést. Andreas a Vivienne se na molu drží za ruce. Andreas ji nakonec pustí a přidá se k potlesku pro svou ženu. Vivienne se stydlivě usmívá, jak je jejím dobrým zvykem, a přijímá ovace.

Odborník žasne, laik se diví. Čtvrt milionu liber. Za dvanáct minut. Šedesát modelů. Osmnáct set hodin práce. Nemůžeme se neptat, k čemu to vlastně celé je. Lord Chesterfield příhodně podotkl (sice o sexu, ale o světě módy to platí jakbysmet), že ta podívaná je směšná, cena astronomická a rozkoš prchavá. Svět sice potřebuje lidi, ale lidi už do něj vnesli módy dost, ne? Každý vidí ryzí úchvatnost krásy, kterou skýtá oblečení na dokonalých postavách. O zdokona-

všechno souvisí se vším

29

lování kterékoli umělecké formy jako oboru, řemeslného umění či vyznání je řečeno vše, především tady v Paříži. Ovšem kult módy oproti například výtvarnému umění nebo dokonce gastronomii s sebou přináší fetiš „tady a teď“, který má vlastní kouzlo, mnohdy k újmě samotného umění. Ale no tak, vždycky jde v první řadě o hospodárnost. Které modely obstojí v testu času? K čemu navrhovat další a další a další? Jak Vivienne obhájí náklady, nalétané kilometry, ryzí soustředěnou pozornost stovek neuvěřitelně nadaných a finančně ponejvíce nedoceněných lidí? Připišme jí k dobru, že nad kritikou a podezřením nemává rukou, naopak se k nim staví čelem.

Rok strávený s Vivienne mě naučil víc, než se komu kdy poštěstí.

Dozvěděl jsem se, proč by na módě mohlo záležet, co lidi přivádí zpátky k Vivienninu oltáři umění, co ji motivuje k tomu, aby ve své práci pokračovala. Samozřejmě jde i o pracovní motivaci – o ekonomické aspekty. Díky neutuchající tvořivosti Vivienne a Andrease má spousta lidí obživu. Ve hře je ale mnohem víc: vášnivé vyznání významu módy coby centru kulturního života. Vášeň vnímat svět jako Vivienne, tedy prostřednictvím oblečení.

Vivienne se po přehlídce ocitá uprostřed vlnícího se davu novinářů, jejichž světem je móda. Kamery a živé televizní vysílání jedou na plné obrátky: je tu epicentrum, byť prchavé, mediálního tornáda v týdnu módy. Vivienne se nenechává ničím vyvést z míry. Patrně je jedinou ženou v místnosti, která ze svého oblečení a vzhledu nedělá drama. Moc dobře ví, že její styl stejně září na všechny strany. Poskytne krátké rozhovory o módě ve francouzštině, italštině a němčině. Doménou přesto zůstává mezinárodní jazyk módy, anglo-američtina. Dokonce i Tchajwanci mají přízvuk à la Carrie Bradshawová. I tak se všemi těmi zvuky a hluky táhne červená linie Derbyshiru: „Viděla jsem dívku, která se vydala na životní pouť…“ Nazítří ráno s menší kocovinou sedím s Vivienne v předváděcí místnosti. Čekáme na kupce. „Na některých místech se rodí legendy,“ prohodí Vivienne. „Třeba na ostrově Kythéra se zrodila Venuše.“ Takovouhle odpověď byste na otázku „Líbí se ti v Paříži?“ samozřejmě nečekali, ale tak to je. „Paříž mi změnila život. Tady se točí svět. Právě zde můžu být u všeho. Víš, proč teď spolu sedíme v Paříži a proč jsem módní ná-

30 vivienne westwoodová

vrhářkou? Protože jsem si myslela, že je to moje povinnost. Tehdy jsem chodila s Malcolmem a potřebovala jsem mu pomoct. Dala jsem mu na vybranou: ‚Hele, Malcolme, buď ti pomůžu s muzikou, nebo mi ty pomůžeš v obchodě, oboje nejde. Rozhodni to.‘ A on odpověděl: ‚Móda má vždycky přednost.‘ No, a pak si to namířil rovnou do muziky. Já si řekla, že v oboru zůstanu, abych si něco dokázala. V té době jsem dala dohromady první pořádné kolekce a vyrazila do Paříže. Páni, rovnou jsem se tu zamilovala. Jsem ráda zamilovaná. Jako bych odjakživa tušila, že Paříž je pro mě důležitá.

A taky jsem tak nějak tušila, že mám módě co nabídnout. Lidi se někdy diví a nechápou, jak je to možné, že člověk nějakou dobu vězí po uši v punku a pak se vrhne do světa haute couture, vysoké módy, ale všechno je přece propojené. I proto jsme jednu z prvních kolekcí nazvali Punkature. Nejde o módu, chápeš? Pro mě je to příběh.

Jde o nápady.

Každopádně bychom měli začít v Paříži, protože odstartovala tu část mého života, která patří k oblečení. Do Paříže jsem poprvé vyrazila s Malcolmovou punkovou kapelou The New York Dolls. Plánovali tu vystoupení. Docenila jsem ji ale, myslím Paříž, až mnohem později, tedy její umění a historii. Za to můžu děkovat kamarádovi Garymu Nessovi. O něm ti ale budu vyprávět až pak. Rozhodně bys měl vědět, že v téhle knížce se může řada věcí objevit jen díky tomu, že uplynula spousta času a někteří lidi – Malcolm, Gary – už tu nejsou. Kdykoli jsem v Paříži, hodně na Garyho myslím.

Díky Garyho pomoci jsme v Paříži dokázali neuvěřitelné věci.

Měl totiž bezvadné historické zázemí a vyznal se. Vtip je v tom, že mě k novým nápadům motivuje zájem o minulost. Sleduju, co se odehrávalo v životě géniů minulých dob, jak se snažili probudit v sobě to nejlepší. Taky se zajímám o to, jak se lidi dřív dívali na svět. Z historie se totiž můžeme v mnohém poučit, mimo jiné z nápadů tehdejších lidí a z jejich nadějí do budoucna. Tady se ten pocit násobí.

No, a právě Malcolma napadlo, že by bylo fajn udělat přehlídku v Paříži. Začínala osmdesátá léta, měli jsme asistentku z Francie, Sylvii Grumbachovou. Byla hodně šikovná. Řešili jsme mou třetí kolekci. Předtím jsme dělali piráty, divochy a teď byl na řadě Divoký západ a bizoni. Buffalo look. Oficiální název ovšem zněl ‚Nostalga of Mud‘, Nostalgie bláta, a právě tak se jmenoval i náš

Pozvánka na Nostalgia of Mud (Nostalgii bláta), první Vivienninu kolekci představenou v Paříži.

32 vivienne westwoodová

obchod. Pracovala jsem na zrodu nové romantiky. Jo, taková jsem já. Buffalo jsme představili v Olympii a chtěli jsme si to zopakovat i v Paříži. Hlavním důvodem byla moje zkušenost z let 1981–1982.

Tehdy se totiž moje věci pořád dokola kopírovaly a objevovaly se na pařížských molech. Konkrétně punkové věci se kopírovaly po celé Paříži, kompletně.

A tak jsme tam udělali přehlídku, v Angelina‘s Café na Rue de Rivoli. Ve srovnání s tím, jak to děláme teď, jsme ji samozřejmě připravovali prakticky na koleně, ale o to víc nás to bavilo. Nešlo o to, že jsem s tím ještě neměla zkušenosti nebo že jsem byla mladší.

V té době se lidi z módních časopisů vypravili na přehlídku a další den si půjčili oblečení a nafotili je. Jednoduché jako facka. Zvládlo se to jedním vrzem. Francouzský Vogue. Italský Vogue. Dokonce to dělával i americký Vogue. V podstatě můžu říct, že jméno mi udělaly italský a americký Vogue. Byl to fofr a hrozně mě to bavilo. Jasně jsem viděla, co tvoříme. Zpětná vazba totiž přicházela hned. Ale je fakt, že módní svět byl tehdy menší rybník.

Nebyla jsem nervózní. Ani trochu. Nikdy jsem nebyla nervák.

Kvůli oblečení rozhodně ne, to vážně nikdy. Vždycky jsem si říkala: ‚Miluju to, a to je rozhodující.‘ První přehlídka v Paříži, tedy kolekce Buvol v roce 1983, byla hotová senzace. Psalo se o ní ve všech novinách i časopisech. Byla to paráda. Přesto trvalo roky a roky, než jsem začala mít pocit, že mě v Paříži berou, jako je to teď, a že si můžu hrdě říkat návrhářka. Mluvili o mně hlavně Italové. Itálii dlužím moc. Italské i americké verze Vogue o mně psaly skvěle. Na začátku patřily k mým největším podporám, protože popisovaly, co viděly v Paříži. I tak mi Paříž od samého začátku měnila život. Punk šel trochu stranou, míň jsem se objevovala v bulváru, začínali mě brát vážně. Nebylo to ale zásluhou Pařížanů nebo novinářů, kteří se ve Francii věnovali módě. Největší podporu jsem měla od Italů, Američanů, a hlavně od Japonců, kteří jezdili do Paříže nakupovat.

Víš, co se tehdy dělo? Je to docela sranda a vlastně bych ti to ani neměla vykládat, ale je to tak. Třeba takový John Galliano mě tak obdivoval, že kopíroval moje modely do posledního detailu. Bylo mi to jasné, protože chodil ke mně do obchodu. A když jsem se pak s kamarádkou vydala na jeho pařížskou přehlídku, byla z ní nadšená, a právem. Mně se taky líbila, ostatně jak by ne, když se předváděly věci z mojí rok staré kolekce. No jo, říkala jsem si, móda

Na vlnÄ› Buffalo girl, 1982.

34 vivienne westwoodová

je fakt divná. Hm, přesně tak. Je divná. Psalo se o mně, že moje modely se nedají nosit, ale v další sezoně jely a v té další taky. Ostatní je kopírovali, prodávali je za mnohem větší peníze a měli podstatně větší podporu. No, nevím. Tenkrát mě to štvalo, fakticky. Naštěstí mi docházelo, že mám skvělé modely a že čas hraje do karet mně.

Stejně to ale bylo divné a na náladě mi to nepřidávalo.

Takhle tedy vypadala jedna část mého příběhu v Paříži. Tak všechno začalo. Víš, návrhářství stojí na vyprávění příběhů. Ráno jsem si v posteli četla o čínském umění. Právě skrze umění jsem se snažila přijít na to, jak Číňané přemýšlejí a jak chápou svět. V téhle kolekci doslova prohlašuju: ‚Vypadá, jako by jela do Canterbury.‘ Je to v podstatě totéž, jako když otevřeš knížku a začteš se do středověkého rukopisu. S tímhle životopisem to není jiné: je to příběh o tom, co chci říct v módě, v aktivismu, v životě. Není to žádná kopie. Nevypovídá o celém mém já. Je něčím inspirovaná. Inspirace tě vede k tomu, abys něco vytvořil. Je to podobné, jako když se člověk nadechne – a je tady, ona je tady: poutník. Ten kabát, který má na sobě, musí být ten nejlepší ze všech kabátů. Musí to být Josefův kabát v mnoha barvách. Musí to být kabát čaroděje ze země Oz. Musí to být kabát trubadúra. Když dokážeš tyhle spojitosti vdechovat, dospěješ k tomu, co obnáší představa ‚kabátu‘. Kdybych měla shrnout svoji představu o ‚Vivienne‘, i když ani nevím, jestli to chci nebo jestli to vůbec jde, taky nejdřív musíš najít souvislosti, propojit představy z minulosti s budoucími cíli. Jako u toho kabátu. Právě takhle získává oblečení na nadčasovosti, víš? Tak nabývá na váze.

Musí existovat propojení.

V podstatě je to podobné jako nostalgie. Víš, že odjakživa miluješ Paříž. Nostalgie po něčem, co už znáš. A když to uvidíš, hned to poznáš. Jo, tomu rozumím, to poznávám. Jestli mám talent, vím, že je to ono.“ Vivienne se na mě náhle upřeně zadívá. „Znáš Pinocchia?“ zeptá se italským přízvukem. „Myslím opravdového, ne z filmu. Já ten film nikdy neviděla, zato patří k mým literárním oblíbencům, stejně jako Alenka v říši divů. Musíš v sobě objevit to nejlepší já. Tohle chci naší prací předávat dál. Buďte svým nejlepším já. Řiďte se svým svědomím.

Podobně to funguje, když připravuješ kolekci: napadne tě příběh.12 Ten se stává rámcem. Máš ho. Přesně to se teď děje mně.

všechno souvisí se vším

35

Věnuješ mi pozornost, lidi čtou tuhle knížku. Musím mít na paměti ten nejlepší záměr. Musíš hledat krásu. Ve všem. V každičkém okamžiku. V každém člověku. ‚Bylo nebylo,‘ jak vyprávěl Pinocchio, ‚na samém začátku byl jen kousek dřeva…‘“13

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu http://metafora.cz/zivotopisy/vivienne-westwood