Skupa‘s Daily pátek 4. září 2015
Mezinárodní festival profesionálního loutkového a alternativního divadla Skupova Plzen / Skupa‘s Pilsen International Festival of Professional Puppet and Alternative Theatre
Figurky nebo hráči?
Odejít a vrátit se
W.H.S. (Finsko): Odcházení
Partnerské vztahy bývají chápány jako středobod lidského života. Je možné se soustředit na kariéru, životním cílem může být namísto rozvětvené rodiny třeba let do vesmíru, ale vždycky je důležité s někým život sdílet. Stejně tak jako voda jsou pro život esenciální i životní partneři. A inscenace finského souboru W.H.S. právě partnerské vztahy tematizuje. Vztah dvou protagonistů nezapadá do žádné z konvenčních kategorií, dá se jen těžko popsat. Je dynamický, plný rozporů, nevysvětlitelných zvratů, vroucí něhy i absolutního nezájmu, je věcně podivný, jako už mezilidské vztahy bývají. Inscenace začíná něčím, co nelze nazvat jinak, než dobře secvičenou rutinou - cyklícím se řetězcem jednoduchých úkonů doprovázených technickými zvuky z reproduktorů. Napjaté ticho přerušuje jen cinkání vidličky dopadající s ubíjející pravidelností na talíř, zvuky kroků a nalévaného vína. Herecká akce je plně podřízena audio doprovodu, podobně jako zpěv při playbacku, a na povrch se tak dostává zprvu konejšivý rytmus akcí. Herci se ale postupně osamostatňují, takže se zvuková stopa stává solitérem. Je ozvěnou stereotypu, který probíhá v pozadí, aniž by jej kdokoli vnímal na rozdíl od skutečně důležitých událostí. Je to obraz ztráty kontroly nad tokem událostí, což je motiv rozvíjený v celé inscenaci. Jistě i s tímto záměrem tvůrci využívají prvky inspirované nebo přímo převzaté z kouzelnických vystoupení. Iluzivní triky, jako je ten s oživlým kabátem nebo s košilí aktivně se vzpouzející žehlení, ozvláštňují všednodenní předměty nebo aktivity a zároveň ubírají na suverenitě člověku-herci. Ten je vsazen do světa bez jakýchkoli jistot, kde je prostor díky projekcím relativní, kde lze jednou rukou vyhodit všechny čtyři stěny do povětří. Odcházení dominuje silná vizuální stránka, a to asi i díky tomu, že se v inscenaci nemluví. Jde o jakousi vizuální poezii, jejíž součástí jsou filmové projekce promítané na nerovné textilie, práce se zrcadlovým obrazem na naleštěné fólii, která ze všeho nejvíc připomíná vodní hladinu. A pro oko je stylizován i samotný pohyb herců na jevišti, který se často podobá tanci. Člověk je sice vyplaven kamsi na periferii světa, ale inscenace v sobě skrývá i naději zakotvenou ve vztahu dvou hlavních protagonistů, kteří jsou ve svém zájmu jeden o druhého vytrvalí, i když se mnohdy míjejí, rozcházejí a opět sbližují. Jestli jsou partnerské vztahy živou i mrtvou vodou našich životů, nevím. Nicméně i díky ironickému nadhledu, který se v inscenaci objevuje tak trochu navzdory řadě strhujících, poetických obrazů, je možné nahlédnout tohle ošemetné téma s trochu větší shovívavostí. Adéla Vondráková
Pěšák táhne o jedno políčko dopředu, bílá figurka se zaleskne v prstech hráče. Jsme těmi manipulátory nebo figurkami? Možná, že otec Ubu, starý prašivý tlusťoch a zoufalý bojínek, si myslí, že bude králem, zatímco za jeho nitky tahá vychytralá matka Ubu, pološílená žena s touhou po moci. Mrazivě groteskní úsměv na tvářích diváků odhaluje znepokojení. Kdo je vodič a kdo je veden? Procházíme se Plzní a potkáváme loutky obří i docela maličké. Přemýšlíme, kdo asi právě tahá za naše neviditelné nitky a jak se asi baví při pomyšlení, co se stane další vteřinu nebo další den. Loutka vybízí k satiře, ke grotesknímu zesměšnění lidských rysů zrovna tak jako k obdivu nad mocí vyšších sil. Je to směšné nebo není? Znepokojivá veselost vybízí k zamyšlení. V loutce se propojuje apollinská vznešenost s dionýskou satirou a bujarou oslavou lidských pudů. Umí být strašidelná i komická zároveň. Jaká je matka Ubu, když chce souložit na záchodě? Nechutná nebo vybízí k obdivu nad otevřeným přiznáním pudovosti? Politička v růžovém saku na nás ukazuje svým prstem: „Jsem stejná jako vy, protože lžu. Ale tím, že přiznávám svou chybu, jsem vlastně výjimečná a mluvím pravdu.“ Úkosem sleduji diváky, co prozrazují jejich úšklebky, jaké myšlenky jim cukají koutky rtů? Nejsou podobní jako zmalovaní herci, kteří se míhají kolem nich? S komickými figurkami se můžeme setkat docela všude, nejen na obrazovce televize při politické diskuzi. Stačí jen ráno otevřít oči, dojít do koupelny a zrcadlo už se na nás tlemí: „Jaká to zrůdička“. A tak si sednu k rozehrané šachové partii a pohnu pěšákem o jedno políčko. Kdo ví, jestli mě zase přepadne chuť zamyslet se nad tím, kdo popostrčí mě o jeden čtverec dopředu nebo do strany? Karolína Krajčová
UBUdneS (foto Miroslav Chaloupka), Plzeň 2015