Skupa‘s Daily sobota 5. září 2015
Mezinárodní festival profesionálního loutkového a alternativního divadla Skupova Plzen / Skupa‘s Pilsen International Festival of Professional Puppet and Alternative Theatre
Co my víme
Neville Tranter and Stuffed Puppet Theatre (AUS): Král
Král je mrtev, ať žije král Král/ The King – to je přezdívka, kterou si vysloužila jedna z nejzářivějších hvězd hudebního světa. Ve stejnojmenné inscenaci známého australského loutkáře Nevilla Trantnera ale jméno Elvis Presley neuslyšíte. A to přesto, že už jen z podoby loutky hlavního hrdiny je jasné, ke které osobnosti se celá inscenace vztahuje. Neville Trantner se rozhodl rozehrát Elvisovy poslední roky, kdy kariéra nebyla už tak zářná, kdy se rozpadlo manželství s Priscillou a celkově lze říci, že kult Elvisovy osobnosti procházel těžkými zkouškami. Tvůrci inscenace se ale systematicky vyhýbají výraznějšímu dějovému oblouku i konkrétnějším biografickým údajům. Výsledkem je obecná úvaha nad povahou existence popkulturní superstar ve zfanatizované společnosti. Samotný král Elvis Presley se tak dostává navzdory všem očekáváním na okraj příběhu. Osud hlavního hrdiny provázejí tři další postavy – doktor, manažer a šéf ochranky. Tyto tři manekýny pak vodí animátoři převlečení za další příslušníky ochranky. Mají tmavé brýle, tmavě modré košile, kšiltovky a vysílačky. Je příznačné, že vodiči jsou právě příslušníky ochranky, jejíž práce není ani tolik směřovat, jako spíš omezovat pohyb svých svěřenců. Tranter tak pomocí jednoduché metafory vystihuje jedno z témat inscenace. Výtvarné zpracování loutky Elvise se nese jak v duchu tradiční podoby Tranterových loutek tak v duchu Elvisovy typické image. Přidanou hodnotou je ale jeho zoufale vyděšený výraz, který odpovídá jak rysům tranterovské karikatury, tak i stádiu Elvisova života. Hlavní hrdina je totiž zahnán do kouta, mezi ploty s hlídanými branami. Předváděný příběh je velmi jednoduchý až anekdotický, jediné co jej ozvláštňuje je retrospektivní část fanynky oplakávající krále. Ale tenhle princip inscenaci spíš znejasňuje, než že by jí pomáhal. Elvis například umírá hned několikrát, aniž by se cokoli osvětlilo, vyřešilo nebo alespoň nechalo nahlédnout novou optikou. Inscenace v zásadě přináší důležitá, aktuální témata. Demytizuje na první pohled bezchybný život hvězd showbusinessu, ukazuje krále rock‘n‘rollu jako zhroucenou bytost. Zároveň si však inscenace stále drží drsně sarkastický tón, kterým daná témata komentuje - třeba když dřevěný Elvis slibuje, že po jeho smrti půjdou prodeje desek ještě více nahoru. Král rock‘n‘rollu za nevyjasněných okolností zemřel, ale přesto žije dál – ve své hudbě, ve svých napodobitelích, v tužbách svých fanoušků a třeba i v této inscenaci, ačkoli jeho jméno v ní vlastně nezazní ani jednou. Adéla Vondráková
Vešla jsem do foyer Divadla Alfa a nechala se smést zástupem školáků v kanárkově žlutých kšiltovkách. Byli rozjaření, hlasití a rozjívení a snažili se všichni zároveň projít vstupními dveřmi. Právě totiž skončil Čelista Gauche, který mě včera sice zrovna nenadchnul, ale při pohledu na tu změť lidských tělíček, která mi sahala sotva do pasu, jsem pocítila něco jako smíření s tím prapodivným inscenačním tvarem. Mám z dětí přirozený respekt, protože je podezřívám, že jsou ve skutečnosti chytřejší, než se dělají. Podezřívám je i z toho, že mají speciální superschopnost, která spočívá v tom, že ihned poznají, v čem jsem nejhorší, a to po mně pak vyžadují. Mám pocit, že mají malinkatá laserová očička, kterými mě prosvítí a ihned poznají, že se mnou nebude žádná sranda. Což taky nebude. A možná právě proto, že tolik důvěřuji dětskému úsudku, mě rozčilují inscenace, které s dětským divákem zacházejí jako s méněcenným. Děti sice potřebují jiný přístup než dospělí, ale to neznamená, že se jim všechno musí opakovat třikrát, předvést a ještě jednou pro jistotu vysvětlit. Pobuřuje mě i nucená líbivost ať už loutek, hudby nebo příběhu. Všechno, co je příliš okatě krásné, zabíjí fantazii. Jsem vděčná letošní Skupově Plzni za to, že se tu mohu z těchto svých protivných nálad léčit dobrým divadlem (nejen) pro děti. A také tím, že konečně zasednu do hlediště s dětmi, které se mi tu vždy zdají k divadlu výrazně vstřícnější. A co já vlastně mohu vědět o divadle pro děti a mládež, když jsem zažila éru zvonáčů a když moje silueta trčí z hlediště jako osamocený menhir uprostřed pískoviště? Čelista Gauche se dětem se zářícími hlavami evidentně líbil. Tak co já vím. Adéla Vondráková
N. Sawa, Biohistory Research Hall Osaka (JAP): Čelista Gauche