Skupa‘s Daily neděle 6. září 2015
Mezinárodní festival profesionálního loutkového a alternativního divadla Skupova Plzen / Skupa‘s Pilsen International Festival of Professional Puppet and Alternative Theatre
A zase ty děti!
Vítejte u stolu!
Blind Summit Theatre (GB): Stůl
Uprostřed prázdného jeviště ponořeného do tmy je velký nasvícený stůl. Do prostoru vstupují tři herci (Mark Down, Sean Garratt a Laura Caldow) s loutkou. Tato loutka, jak se dozvídáme, byla oslovena hrát příběh o Mojžíšovi. Nejdříve nám však chce ukázat, co všechno stůl symbolizuje a kde se na něm co nalézá. Tak sledujeme zahradu, na které možná brzy vyrostou mrkve, nebo se můžeme s loutkou podívat na její oblíbený roh, či změřit kolika kroky stůl přejde. Podélně jí stačí tři kroky a kousek, úhlopříčně však také. Své jednání okomentuje slovy – „Matematicky to nedává smysl, ale je to český stůl, takže proč ne!“ Loutka má velkou kartonovou hlavu a bílé látkové tělo s výraznými rukavicemi a černými botami. Představuje muže neurčitého věku, který zarputile brání svůj stůl a své názory. Působí někdy až groteskně, když pohybuje zadkem a snaží se tím upoutat divačky. Díky třem animátorům je pohyb loutky přesný. Mark Down, který ovládá hlavu, jí také propůjčuje svůj hlas. Hned na začátku představení nás však upozorní, že titulky za jeho zády se mohou odlišovat od toho, co se v představení říká, neboť v něm jsou malé improvizované části. Poutavou součástí představení je popis pohybu loutky. Aby její hraní vypadalo co nejrealističtěji, musí být loutka ve středu pozornosti. Toho vodiči docílí především svými pohledy soustředěnými na ni. Toto tvrzení demonstrují na příkladu, kdy nechají loutku v rohu stolu a hrají s imaginárním tělem, na které však upínají své pohledy. Divák má pocit, že tam loutka je. Dále je pro ni důležité dýchání, které se musí rozfázovat na nádech, zadržení dechu, výdech a malou pauzu. Když s loutkou vodiči manipulují do rytmu dechu, její pohyby jsou pevné, zároveň však ne křečovité. Poslední důležitou součástí správného vedení je pevný bod, který umožňuje chůzi. Každý krok potom působí, že loutka je přitahována gravitační silou. Do předvádění se neustále dostává příběh Mojžíše adaptovaný do dnešní doby; objevují se v něm auta nebo facebook a tak dále. Loutka popisuje příběh Mojžíše svýma očima, v rozpravě mezi Bohem a Mojžíšem zpřítomňuje dokonce obě postavy. Loutka působí komicky, zvláště ve chvílích, kdy se témata a situace v představení objevují opakovaně. Loutka se vrací do své zahrady nebo se na stole občas objeví vítr, který ji sfoukává. Inscenace je vtipná, svižná a domyšlená do detailů. Díky interakci s publikem a improvizovaným částem se do ní dostávají nové významy podle místa, kde se hraje. Loutka komentuje například český stůl nebo mluví o plzeňských květinách. Otázka, kterou si představení klade – čemu věříme? – nechává diváky ve zvláštní nejistotě. Na stole není zahrada, ale my ji však spolu s loutkou sledujeme. Chvílemi dokonce skutečně věříme, že loutka je Mojžíš nebo Bůh, přestože má kartonovou hlavu a celé představení odehraje na stole. Karolína Krajčová
Musím uznat, že velice obdivuji plzeňské děti a jejich rodiče. Letošní ročník Skupovy Plzně je tentokrát mezinárodní a festival tak dorostl do obřích rozměrů připomínajících nám pražským paralelně probíhající festival Letní Letná. Tam mají děti své pevně stanovené místo a vyhrazenou dětskou scénu, kde se rok co rok opakují ty nejznámější dětské pohádky, klauniády nebo koncerty oblíbeného hudebního tělesa Pískomil se vrací. Nově je dokonce během večerních produkcí zajištěno i hlídání pro časově vytížené rodiče. Jsme ale tvorové pečovatelští a děti naopak potvůrky silně fixované, a tak se většina potomků ocitne na večerních produkcích i přesto, že je všude výstražně vyznačeno, že je v představení zahraničního souboru nahota (i když v poslední době již nabývám dojmu, že se jedná o zcela nutnou divadelní praxi) nebo není jakkoliv jinak vhodné pro nejmladší diváky. Nutno podotknout, že pokud se pražské dítě nudí nebo něco potřebuje, umí se projevit opravdu se všesdílnou grácií. O to víc mne pak překvapily plzeňské děti, které přichází na běžný festivalový program a nemukly ani v momentě, kdy jsem se už sama začínala ošívat. A pokud je zrovna nutné si tatínkovi během divadelní produkce postěžovat nebo je potřeba požádat maminku o pitíčko, plzeňské dítko tak učiní v naprostém klidu a šeptem, aniž by rušilo ostatní. A nutno říci, že jim nejsou po dramaturgické stránce servírovány žádné provařené pohádky Boženy Němcové. Skupova Plzeň nedělá rozdíly mezi publikem a možná právě proto tu nejspíš rostou děti vnímavější ke svému okolí i k letošním inscenacím, které zatím nemají vždy ten nejšťastnější konec (ač ho v jistém smyslu vlastně mají). Tereza Kosáková
Theatre Refleksion (DK): Na viděnou, pane Muffine (foto J. Ptáček)