Dobrodruzstvi A.G.Pyma_38_TISK_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 22.7.2013 16:31 Page 7
KAPITOLA I.
menuji se Arthur Gordon Pym. Můj otec byl vážený obchodník s námořnickými potřebami v Nantucketu, kde jsem se narodil. Můj děd z matčiny strany byl advokát s rozsáhlou praxí. Měl ve všem šťastnou ruku a s velkým úspěchem spekuloval s akciemi Nové Banky v Edgartonu, jak se jí dřív říkalo. Tímto způsobem i jinak se mu podařilo uložit si tam slušné peníze. Jak myslím, byl mi více přízniv než komukoliv jinému na světě a mohl jsem tedy očekávat, že po jeho smrti zdědím většinu jeho majetku. Když mi bylo šest let, poslal mne do školy starého pana Rickettse, který měl jen jednu ruku a výstřední způsoby a byl velmi dobře znám skoro každému, kdo navštívil Nový Bedford. Zůstal jsem u něho ve škole až do šestnácti let, kdy jsem přešel do akademie E. Ronalda na návrší. Tam jsem se důvěrně spřátelil se synem námořního kapitána Barnarda, který sloužil na moři většinou u firmy Lloyd & Vredenburgh. Barnard je také v Novém Bedfordu velmi dobře znám a, jak vím, má mnoho příbuzných v Edgartonu. Jeho syn se jmenoval August a byl skoro o dva roky starší než já. Podnikl s lodí „John Donaldson” tehdy se svým otcem výpravu na velryby a pořád mi vyprávěl o svých dobrodružstvích v Jižním Tichomoří. Často jsem ho doprovázel domů a zůstal s ním celý den, ba leckdy i celou noc. Spali jsme v jedné posteli a svým vyprávěním o domorodcích z ostrova Tinianu a o jiných končinách, které navštívil na svých cestách, mě uměl napínat až do svítání, Nakonec jsem se nemohl ubránit zájmu o to, co vyprávěl, a ponenáhlu jsem si uvědomoval nesmírnou touhu odejít na moře. Měl jsem člun, který se jmenoval „Ariel” a stál kolem pětasedmdesáti dolarů. Byla na něm polopaluba nebo kajuta a byl za7
Dobrodruzstvi A.G.Pyma_38_TISK_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 22.7.2013 16:31 Page 8
řízen jako šalupa. Nepamatuji si jeho nosnost, ale mohl pojmout bez přetížení deset osob. V tomto člunu jsme podnikali nepředstavitelně ztřeštěné kousky, a když si na to teď vzpomenu, nechce se mi ani věřit, že jsem ještě živ. Na úvod k delšímu a vážnějšímu vyprávění vylíčím zde jedno z těchto dobrodružství. Jednou večer byla u Barnardů společnost a August i já jsme se před rozchodem trochu více podnapili. Jak v takovém případě obyčejně, nešel jsem domů a ulehl jsem s ním. Jak se mi zdálo, velmi klidně usnul (byla už skoro jedna, když se společnost rozloučila) a o svém zamilovaném předmětu neřekl ani slovo. Uplynulo asi půl hodiny, co jsme ulehli, a já právě usínal, když tu náhle vyskočil a dal se do strašného klení, že prý nepůjde ani za nic spát kvůli nějakému Arturu Pymovi, když vane tak báječný jihovýchodní vítr. Nikdy mě v životě nic tak nepřekvapilo, protože jsem nevěděl, co zamýšlí, a měl jsem za to, že víno a likéry, které vypil, ho úplně připravily o rozum. Pak začal mluvit velmi klidně a tvrdil, že si asi myslím, že je opilý, ale že prý nikdy v životě nebyl střízlivější. Dodal, že už toho psího ležení v posteli má dost, když je tak krásná noc, a že se rozhodl vstát, obléknout a vyjet si pro zábavu v člunu. Neumím popsat, co mne posedlo, ale jen to dořekl, pocítil jsem příval nesmírného vzrušení a radosti a jeho šílený nápad se mi zdál nejrozkošnější a nejrozumnější věcí na světě. Vál prudký vítr a bylo velmi chladno, bylo to totiž už ke konci října. Přes to jsem vyskočil z lůžka s jakýmsi zápalem a řekl jsem mu, že jsem stejně odvážný jako on, že se mi stejně nechce ležet jako psovi v posteli a že jsem hotov se pustit do každé legrace nebo ztřeštěnosti, jako ten August od Barnardů z Nantucketu. Neztráceli jsme čas, oblékli se a pospíšili k člunu. Kotvil u staré, sešlé přístavní hráze nedaleko skladiště dřeva, majetku firmy Pankey & Spol. a drncal bokem o hrubé trámy. August skočil do člunu a počal vylévat vodu, jíž byl skoro napůl plný. Když byl hotov, napjali jsme kosatku a hlavní plachtu, natočili ji k větru a odvážně vyrazili na moře. Jak jsem již řekl, vál ostrý jihozápadní vítr. Noc byla velmi jasná a chladná. August uchopil kormidlo a já se postavil u stěžně na střechu kajuty. Ujížděli jsme velkou rychlostí a nikdo z nás ani nehlesl od chvíle, co jsme odrazili od přístaviště. Tu jsem se zeptal svého ka8
Dobrodruzstvi A.G.Pyma_38_TISK_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 22.7.2013 16:31 Page 9
maráda, jakým směrem chce plout a za jak dlouho myslí, že se tak vrátíme. Nějakou chvíli si pohvizdoval a pak mrzutě odsekl: „Já jedu na moře a ty se můžeš vrátit domů, chceš-li.” Podíval jsem se na něj a hned mi bylo jasné, že přes zdánlivou bezstarostnost je náramně rozčilen. Viděl jsem ho zřetelně v měsíčním světle; měl tvář bledší než mramor a ruka se mu třásla, takže sotva mohl udržet vratidlo od kormidla. Napadlo mne, že se mu snad něco stalo, a vážně jsem se polekal. Tehdy jsem se moc nevyznal v řízení člunu a byl jsem teď úplně odkázán na kamarádovu námořnickou dovednost. Navíc ještě vítr náhle zesílil a my jsme pluli jako o závod pryč od přístavního závětří; já se však styděl prozradit, že se bojím, a téměř půl hodiny jsem zarytě mlčel. Ale potom jsem se již nesvedl přemoci a začal jsem Augustovi domlouvat, že by bylo třeba se vrátit. Trvalo to jako prve skoro celou minutu, než odpověděl anebo než si všiml, co říkám. „Co nevidět”, pravil konečně, „dost času — vrátíme se co nevidět.” Očekával jsem takovou odpověď, ale něco ve zvuku těch slov mne naplňovalo nevýslovným pocitem strachu. Znova jsem se na mluvčího pozorně podíval. Měl rty úplně bledé a kolena se mu chvěla tak prudce, že se stěží mohl udržet na nohou. „Proboha, Auguste,” vykřikl jsem hrozně poděšen, „co to je s tebou? Co se ti stalo? Co chceš dělat?” „Co se stalo!” koktal zřejmě velmi překvapen, pustil současně vratidlo a svalil se dopředu na dno člunu — „stalo — ale, nic se — nestalo — vracíme se domů — co-co-což nevidíš ?” Teď se mi zcela rozbřesklo. Přiskočil jsem k němu a zdvihl jej. Byl opilý, pod obraz opilý; nemohl již ani stát, ani mluvit, ani se dívat. Oči měl úplně mimo; a když jsem ho v krajním zoufalství pustil, svalil se jako špalek do vody na dně člunu, odkud jsem ho zdvihl. Bylo zřejmé, že ten večer pil mnohem víc, než jsem tušil, a že to, jak se choval na lůžku, vyplývalo z krajně silné opilosti, která často dodává stejně jako šílenství své oběti schopnost napodobovat, jak se chová člověk, který dokonale vládne svými smysly. Ale chladný noční vzduch zapůsobil jako obvykle, takže duševní síla začala podléhat jeho vlivu a zmatené vědomí, které o své nebezpečné situaci tehdy bez pochyby měl, přispělo k urychlení katastrofy. Byl nyní úplně bez sebe a bylo málo pravděpodobné, že by se jeho stav mohl za kolik hodin změnit. Je skoro nepochopitelné, jak příšerně jsem byl poděšen. Opilost z vína, jež jsem vypil, vyprchala a dostal jsem dvojnásobný strach 9
Dobrodruzstvi A.G.Pyma_38_TISK_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 22.7.2013 16:31 Page 10
a popadla mne nerozhodnost. Věděl jsem, že nejsem vůbec schopen řídit člun a že prudký vítr a silný odliv nám rychle způsobí zkázu. Za námi se to zřejmě chystalo k bouři; neměli jsme ani kompas, ani potraviny, a když nezměníme kurs, bylo jasno, že už před úsvitem ztratíme zemi z dohledu. Takové myšlenky a mnoho podobných stejně hrozivých mi prudce proletělo hlavou a na chvilinku mne tak ochromilo, že jsem nebyl schopen se ani pohnout. Člun se příšernou rychlostí řítil vodou zcela po větru, plachty byly rozepjaté a lodní boky zcela pokrývala pěna. Byl to div divoucí, že se nepřekotil, protože August pustil kormidlo, jak jsem už řekl, a já byl příliš zmaten, abych pomyslil na to, se ho chopit. Naštěstí však dobře drželo, a já se ponenáhlu trochu vzpamatoval. Ale vítr hrozivě rostl. Kdykoli jsme se vyhoupli přídí, moře se převalilo přes záď a zaplavilo nás. Byl jsem na celém těle tak zkřehlý, že jsem ztratil už skoro všechen cit. Konečně jsem dospěl k zoufalému rozhodnutí; vrhl jsem se k hlavní plachtě a prudkým pohybem ji strhl. Jak se dalo očekávat, sletěla přes bok, namočila se ve vodě a urvala stěžeň skoro u samé paluby. Jedině tato příhoda zachránila mne od okamžité záhuby. Teď jsem s malou plachtou uháněl po větru, zaplavován občas těžkými vlnami, ale setřásl jsem již bezprostřední hrůzu ze smrti. Chopil jsem se kormidla a dýchal poněkud volněji. Uvědomil jsem si totiž, že nám přece ještě kyne naděje, že možná nakonec vyvázneme. August stále ležel v bezvědomí na dně člunu; a protože hrozilo nebezpečí, že by se mohl utopit (neboť tam, kde se svalil, bylo na stopu hluboko vody), s námahou jsem ho trochu nadzvedl, posadil a ovinul mu kolem pasu provaz, který jsem přivázal za kruh na střeše kajuty. Když jsem takto všechno uspořádal, jak jsem ve svém zkřehlém a rozčileném stavu, poručil jsem se Bohu a rozhodl se, že budu všechno snášet s chrabrostí co největší, ať se stane, co se stane. Sotva jsem se k tomu odhodlal, zazněl náhle pronikavý a dlouhý řev nebo skřek, který vyrazil jakoby z hrdla tisíce běsů a naplnil celé ovzduší kolem člunu i nad ním. Do smrti, nezapomenu na nesmírně příšernou hrůzu, kterou jsem zažil v té chvíli. Vlasy se mi zježily na hlavě; zdálo se mi, že mi krev tuhne v žilách; srdce mi přestalo bít a ani jsem nehleděl se přesvědčit, co způsobilo mé leknutí, ale střemhlav jsem se skácel v bezvědomí na tělo svého ležícího druha. 10
Dobrodruzstvi A.G.Pyma_38_TISK_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 22.7.2013 16:31 Page 11
Když jsem se vzpamatoval, spatřil jsem, že ležím v kabině velké velrybářské lodi (která nesla jméno „Penguin”), plující do Nantucketu. Několik osob stálo kolem a August, bledší než smrt, mi horlivě třel ruce. Když viděl, že jsem otevřel oči, vykřikl vděčností a radostí a na tvářích drsně vyhlížejících lidí, kteří u mne stáli, vyloudil střídavě smích i slzy. Tajemství naší záchrany se pak brzy vysvětlilo. Přejela nás velrybářská loď, která těsně po větru plula do Nantucketu pod všemi plachtami, které šlo rozepnout, takže jela téměř v pravém úhlu ke směru naší jízdy. Několik mužů se dívalo z předních vyhlídek, a všimlo si našeho člunu, teprve když nebylo už možné se vyhnout srážce. Byl to varovný výkřik, když nás spatřili, který mne tak hrozně poděsil. Vypravovali mi, že velká loď přejela hned nato náš člun stejně lehce, jako by to bylo pírko, a ani se dost málo nezarazila v plavbě. Ani výkřik se neozval s paluby přejetého člunu; bylo slyšet jen slabý skřípavý zvuk, který se mísil s hukotem větru a vln, když se křehká bárka, která se potápěla, dřela chvíli podél kýlu své zhouby. Maje za to, že náš člun (který, jak uvedeno, byl bez stěžně), je zcela bezvýznamná skořápka, kterou odnesl příboj, kapitán (E. T. V. Block z Nového Londýna) pokračoval v plavbě a dále se už o tu příhodu nestaral. Na štěstí dva muži z hlídky s určitostí tvrdili, že viděli někoho u našeho kormidla a že tedy by bylo možné toho člověka ještě zachránit. Dohadovali se dále o tom a kapitán Block se rozzlobil a řekl po chvíli, že není jeho věcí věčně dávat pozor na takové kocábky, že prý pro takovou hloupost neotočí loď. A když by byl při tom smeten někdo do moře, pak je to prý vina jen jeho a nikoho jiného — ať se tedy utopí, ke všem čertům — taková byla asi jeho slova. Pak se ale do toho vložil Henderson, první kormidelník, neboť byl právem rozhořčen jako celá lodní posádka řečí, která prozrazovala zcela krutou bezcitnost. Mluvil nepokrytě, neboť viděl, že s ním mužstvo souhlasí, a řekl kapitánovi, že ho pokládá za zralého pro šibenici a že neuposlechne jeho rozkazů, i kdyby byl třeba za to oběšen, až vkročí na pevninu. Zamířil dozadu, odstrčil Blocka, který silně zbledl a neodpověděl, a uchopiv kormidlo, zvolal rázným hlasem: „Po větru!” Mužstvo se rozeběhlo na svá místa a loď se pěkně otočila. To trvalo asi pět minut, a proto se dalo pomyslit, že bude již sotva možné někoho zachránit, pokud byl vůbec někdo v člunu. Ale, jak čtenář viděl, 11