Příběh filozofie - Anne Rooney

PŘÍBĚH

FILOZOFIE Od starých Řeků po velké soudobé myslitele

Anne Rooney

Přeložil Mgr. Marek Pocestný

Úvod

Zkoumaný život „Co postrádám nejvíc, je jasné vědomí toho, co bych měl dělat… Jde mi o to najít pravdu, kterou bych mohl vzít vážně, ideu, pro niž bych mohl žít a zemřít.“ Søren Kierkegaard, Deníky (1836)

Filozofie není nic jiného než myšlení; provozovat ji může každý. Ani se na to nemusíte oblékat…

Úvod

Příběh filozofie začíná v antickém Řecku v šestém století před naším letopočtem.

Najít pravdu, kterou lze vzít vážně – to je úkolem filozofie. Nejde o nic luxusního, o žádné podivínské spekulování, jemuž se oddávají ve věži ze slonoviny lidé mající hodně času. Jde o hledání odpovědi na otázku, jak žít, jak se vyrovnat s utrpením, jak přemýšlet o světě kolem nás a jak se vztahovat k jiným lidem.

V jádru jde o kladení otázek – těch nejvýznamnějších představitelných otázek.

Filozofové se ptají: Co tvoří podstatu skutečnosti? Existuje Bůh? Jak poznáme, že je něco pravda? Co je ctnost? Je to, co platí za „dobré“ a „zlé“, pro všechny lidi, místa a doby totéž?

Záleží na tom vůbec?

Možná máte pocit, že žít lze i bez názoru na to, co je podstatou skutečnosti.

„Život nepodrobený zkoumání není hoden žití.“ Platón (427–347 př. n. l.)

8

Na filozofii ale přesto narazíte v otázkách, které se v běžném životě vynořují před očima všem myslícím lidem, např.: Mají zvířata práva?

• Měli bychom smrtelně nemocným lidem umožnit zemřít, přejí-li si to?

• Pokud někoho špatná sociální situace přivede ke zločinu, měl by být potrestán?

• Sejde na tom, vyhýbám-li se placení daní?

• Máme mít právo říkat věci, které jiné lidi rozčilují?

Filozofie nám poskytuje rámec a nástroje na případné zodpovězení těchto otázek.

Klást otázky Příběh filozofie se zabývá otázkami a některými z pokusů o odpověď učiněnými za dva a půl tisíce let, po něž západní filozofie trvá.

Filozofické otázky nemají jedinou správnou, „pravdivou“ odpověď. Snaha zodpovědět je obnáší mnoho potíží, a to v neposlední řadě proto, že se filozofové neshodnou ani na tom, co znamená „pravda“ či „vědět něco“, ba ani na statutu slov, jimiž tyto otázky a odpovědi formulujeme.

Záleží na tom vůbec?

Hadí klubko otázek „Pochybuji, tedy myslím, tedy jsem.“ René Descartes, Rozprava o metodě (1637)

Diskuse nad těmito hlubokými otázkami, jež nám má pomoci najít „pravdu, pro niž můžeme žít a zemřít“, je pokračováním dialogu započatého starořeckým filozofem Sókratem (470–399 př. n. l.). Tato diskuse pravděpodobně nikdy neskončí. Ale jak plyne čas, svět, v němž žijeme, se mění a parametry této debaty se posunují. Přestože se ale svět, v němž dnes žijeme, podstatně liší od světa Sókratova, zmíněné otázky zůstávají. I my usilujeme o ctnostný život, ptáme se, zda existuje Bůh, a prahneme po pravdivém poznání světa. Ale pokrok ve vědeckém poznání, konfrontace se zcela odlišnými společnostmi a měnící se společenská struktura směr debaty posunuly.

Antičtí Řekové byli o existenci svých bohů přesvědčeni stejně pevně jako křesťané, židé, muslimové a hinduisté o existenci těch svých.

„Nic není.

A i kdyby bylo, nikdo by se to nedozvěděl.

A i kdyby se to někdo dozvěděl, nedokázal by to sdělit ostatním.“ Tento bezútěšný názor na smysl existence vyslovil starořecký filozof Gorgiás (asi 483–375 př. n. l.). Mohl by vést k domněnce, že filozofie je neproduktivním a beznadějným úsilím. Tak tomu není, ale jako východisko tento názor poslouží dobře.

O dva tisíce let později z něj vyjde francouzský filozof René Descartes, který se rozhodne zjistit, jestli vůbec něco existuje a zda si tím můžeme být jisti. Než se podíváme na to, jak se filozofové stavěli k otázce reality světa, zastavíme se u pojmů „bytí“ a „vědění“, neboť tyto pojmy od sebe nejsou zcela oddělitelné, byť my se jimi budeme zabývat postupně.

Bytí a vědění Jste přesvědčeni o existenci: • sebe sama?

• člověka, s nímž jste nedávno mluvili?

• šatů, jež máte sobě?

Důvěřujete-li svědectví svých smyslů a paměti, jakož i pokračování existence něčeho, co vám již zmizelo z dohledu, věříte jistě v existenci všech těchto položek.

I běžný člověk ale bude o existenci některých věcí pochybovat. Zde je výčet několika položek, jež jste nejspíš neviděli. O existenci kterých z nich, pokud vůbec některých, jste přesvědčeni?

• Narvalové.

• Atomy.

• Yetti.

• Bůh.

• Víly.

9

Úvod

JAK TO VIDÍ FILOZOFOVÉ Řecký filozof Aristotelés (384–322 př. n. l.) by řekl, že máme nepochybně dostatek důkazů k přesvědčení, že narvalové existují.

Anglicko-irský filozof George Berkeley (1685–1753) by prohlásil, že ani spatření narvala na vlastní oči člověku neposkytne nezvratný důkaz jeho existence.

Většina lidí věří tomu, co se dozví ze zdrojů, které považují za důvěryhodné. Věříte asi např. v mou existenci, protože někdo musel tuto knihu napsat, a nebylo-li to „já“ osoby, jež je uvedena na přebalu, bylo to „já“ někoho jiného.

Pokud jste osobně neviděli narvaly, existuje hodně lidí, kteří je viděli – můžete si

vyhledat příslušná videa na YouTube a opatřit si informace o nich v učebnicích zoologie. Bylo by zapotřebí ohromné konspirace, kdyby si měla nějaká skupina lidí narvaly vymyslet a udržovat přesvědčení o jejich existenci živé po celá staletí. Ano, je pravděpodobnější, že existují, než že Neexistují (což samo o sobě samozřejmě není důkazem jejich existence).

Většina lidí věří tomu, co jim o světě říká věda. Atomy jsme sice neviděli, ale existuje dost důkazů, že existují. Tyto důkazy se jeví jako logické.

Existují náznaky existence yettiho, ale ty mohly být dezinterpretovány. Neexistuje věrohodné očité svědectví. Vzhledem k tomu, že se má jednat o viditelné tvory, to fakt jejich existence zpochybňuje – ale nedokazuje to, že neexistují.

A co Bůh? Někteří lidé jsou o jeho existenci přesvědčeni stejně pevně jako o existenci sebe

Většina revolucí probíhá ve jménu svobody či rovnosti. Ale co to vlastně je? Bylo těmto pojmům ve všech dobách rozuměno stejně?

10

Záleží na tom vůbec?

PRAVDA JE TO, NA ČEM SE SHODNEME „Konsenzuální realitou“ se rozumí společensky zkonstruovaná realita. Pokud má dostatečný počet lidí za to, že něco existuje, považuje se to za reálné. Po celé dějiny byli ti, kteří konsenzuální realitu odmítali, zesměšňováni, ostrakizováni, považováni za šílence či zločince, posílání do vyhnanství nebo dokonce popravováni. V přísně náboženských komunitách platí konsenzuální shoda, že existuje Bůh. Ten, kdo by převládající pojetí Boha nesdílel, by byl v takové komunitě pravděpodobně pronásledován.

sama. Jiní jeho existenci zcela vylučují. Ještě méně lidí věří na víly – ale přesto se takoví najdou, a dřív jich bylo ještě víc. Co se důkazů existence týče, Bůh i víly jsou na tom stejně.

Zde se jedná o jiný druh „evidence“: osobní přesvědčení nebo instinkt. Někdy je pro nás víra, na níž pevně lpíme, přesvědčivější než vědecké nebo racionální poznatky.

Teď trochu přitvrdíme. Věříte v existenci: • rozhovoru, který jste vedli minulý týden?

• spravedlnosti?

• otvoru v americkém koblížku („dougnut“)?

• básně, kterou jste složili a máte ji v hlavě, ale ještě jste ji nezapsali ani nikomu neodrecitovali?

Ocitáme se v oblasti věcí, které reálně neexistují, ale my přesto cítíme, že v nějakém smyslu existují. Dospěli jsme se k problému toho, co znamená „existovat“ – jednak k tomu, co je to „být“, jednak k tomu, jak rozumíme pojmu „existovat“.

Rozhovor, který jste vedli minulý týden, vyvolal vibrace ve vzduchu, které už pominuly. Vyvolal chemické a elektrické změny v mozku vašem i toho, s kým jste hovořili. Ty už také pominuly. Existuje ale ve vaší paměti i v paměti toho, s nímž jste rozhovor vedli.

Spravedlnost fyzicky neexistuje. Existuje výlučně jako pojem v myslích lidí a je uchovávána v zákonech. Ve věci toho, co vlastně spravedlnost je, neexistuje všeobecná shoda.

Otvor v kulatém americkém koblížku je nepřítomností koblihy spíše než její částí; je to takříkajíc oblast „ne-koblihy”.

Ale i vaše ruka, jež koblihu Prázdný prostor v koblížku – existuje?

FILOZOFICKÝ ŽARGON Jako většina vědních disciplín má i filozofie svůj žargon. Někdy však filozofové používají také běžná slova, ale činí tak způsobem, který ztěžuje jejich pochopení. Např. místo aby filozof řekl: „Co existuje a proč to existuje?“ může říct „Co existuje a proč to, co existuje, existu-

je?“ Je to přesnější, ale méně srozumitelné.

Co jsem nazvala „to“, je přísně vzato „to, co existuje nyní nebo co existovalo v minulosti nebo co bude existovat v budoucnosti“.

Vyjadřovat se tímto způsobem by ale bylo nesmyslné, a tak si to odpustíme.

11

Úvod

JAK TO VIDÍ FILOZOFOVÉ Platón by řekl, že existuje ideální podoba spravedlnosti, o niž všechny lidské pokusy o nastolení spravedlnosti usilují, ale nikdy jí nemohou dosáhnout.

Francouzský spisovatel Michel de Montaigne (1533–1592) by řekl, že spravedlnost se společnost od společnosti liší a žádné pojetí není, přísně vzato, lepší nebo horší než jiné.

TRUMAN SHOW Truman Show (1998) je film Petera Weira, v němž pracovník pojišťovny zjistí, že jeho život byl jednou velkou televizní show, a to, co považoval za reálné, reálné nebylo. Před svými třicetinami si poprvé všimne anomálií ve své „realitě“, začne je zkoumat a pokusí se z falešného světa vymanit.

drží, je takovou oblastí. Otvor je otvorem proto, že jej vnímáme jako mezeru tam, kde by měl být prostor koblihy. Onen otvor je tvořen vzduchem, ale je definován tím, co je kolem něj: je to kontext koblihy, co z něj činí „ne-koblihu“.

Vezměte si báseň, kterou máte v hlavě, ale ještě jste ji nenapsali. Bude ve vaší mysli, dokud ji nezapomenete nebo dokud nezemřete. Má či bude mít nějakou formu existence a) nyní, b) až ji zapomenete nebo zemřete?

Co když ji zapomenete, ale později si na ni vzpomenete? Existovala v mezičase?

Zdá se, že leccos „existuje“ ve formě slov nebo pojmů (idejí), ale nikoli fyzicky.

Jak vidíte, rozhodnout, co existuje a co ne, není tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Filozofové to dále ztěžují tím, že se ptají po základech našich soudů a přesvědčení.

Vyžadují důkaz existence naprosto všeho včetně zkoumající mysli. Až když takový důkaz získají, jsou ochotni připustit platnost tvrzení, s nimiž tato mysl přišla.

Pokud už v existenci něčeho uvěříme, nabízí se další otázka – co všechno o tom můžeme vědět? Vidíme hvězdy, ale jsou to jen světla přikovaná k obloze, jak se myslelo ve starověku, nebo to jsou shluky plynu, v nichž probíhá jaderná fúze, jak nám tvrdí soudobá věda? Jak poznáme, kdo má pravdu? Tím se zabývá epistemologie, disciplína, jejímž předmětem je poznání (viz čtvrtá kapitola).

Nejednoznačné odpovědi Jestliže jsme přijali fakt vlastní existence, musíme se nějak popasovat s otázkou, jak žít. Existují univerzální morální zákony, říkající nám, jak se máme chovat? Nebo se 12

Vyprávět příběh

na různé doby, místa a okolnosti vztahují různé morální zákony? Jinými slovy, je morálka absolutní, nebo relativní? Některé věci vypadají jasně. Ve většině zemí je zabíjení lidí považováno za něco špatného. Ale v některých zemích včetně řady států USA je dosud praktikován trest smrti neboli zákonem posvěcené zabíjení. Mnozí lidé věří ve „spravedlivou válku“ – v to, že máme oprávnění jít do války, což nevyhnutelně povede ke smrti mnoha lidí, v zájmu něčeho „dobrého“, např. svržení tyrana. Oběti války či soudní popravy povětšinou zemřít nechtějí – a málokdy mají na výběr. A co smrtelně nemocní lidé, přející si zemřít?

Je správné je zabít? Většina zemí tento typ zabíjení (eutanazii) zapovídá. Jak lze hájit „spravedlivou válku“, v jejímž rámci je náhodně zabito dítě hrající si na hřišti, a zakazovat zabití dospělého člověka trpícího chronickými a neléčitelnými bolestmi, který si přeje zemřít? Otázky dobra a zla a toho, jak činíme morální rozhodnutí, jsou předmětem etiky (viz pátá kapitola).

Otázku toho, jak žít, lze klást na individuální i společenské úrovni. Pokud ji rozšíříme na témata společenské koheze a práva, tj. toho, jak vládnout v lidské společnosti, dostaneme se k politické filozofii (viz kapitola šestá).

Vyprávět příběh Na rozdíl od jiných oborů filozofie ne vždy staví na idejích, s nimiž přišli starší myslitelé. Např. ve fyzice by nebylo Einsteina bez Newtona.

Německý filozof Martin Heidegger, který publikoval své hlavní dílo v roce 1927, odmítl všechno, s čím přišli filozofové před ním, a pokusil se vystavět filozofii opět od základů. Někdo jiný se o totéž může pokusit zítra.

„Nechci hodnotit, nakolik se mé úsilí shoduje s úsilím ostatních filozofů…

Důvod, proč neuvádím žádné zdroje, spočívá v tom, že je mi lhostejné, jestli zde uváděné myšlenky měl už někdo přede mnou.“ Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus (1918)

Tato kniha na jednu stranu nenabízí žádné odpovědi; na druhou stranu jich nabízí až příliš mnoho. Představuje některé z odpovědí, s nimiž přišly minulé (a současné) generace filozofů. Představuje odpovědi, jež tyto generace filozofů hájily, a jiné, které vyvrátily. Poskytne vám tak výchozí bod k nalezení odpovědí, jež budou vyhovovat vám a jež vás možná dovedou k oné ideji, pro niž můžete žít a zemřít.

FILOZOFICKÉ DISCIPLÍNY Metafyzika/ontologie – nauka o jsoucím jako takovém: co existuje? Co je bytí?

Epistemologie – nauka o poznání: co můžeme vědět a jak k poznání dospíváme?

Logika – nauka o pravidlech správného myšlení.

Etika – nauka o dobrém a zlém jednání: co máme dělat?

Politická filozofie – nauka o moci ve společnosti: co je dovoleno?

Estetika – nauka o umění/kráse.

13

Kapitola první

Co existuje? „Existují jen atomy a prázdno; vše ostatní je fikce.“ Připisováno Démokritovi (asi 460–370 př. n. l.) „Otázka zní: proč vůbec existuje něco a ne spíše nic?“ Martin Heidegger (1889–1976)

Spadá pod pojem toho, co existuje, i tato planetární nebula, vzdálená od Země deset tisíc světelných let?

Kapitola první

Problém „bytí“ Povaha „bytí“ je předmětem uvažování filozofů minimálně dva a půl tisíce let, ne-li déle.

Přestože pojmy bytí a realita k sobě mají blízko, ne všichni filozofové se shodnou, že jde o totéž. Jako mnoho dalších pojmů ve filozofii jsou i tyto otevřené diskusi. „Bytí“ ve smyslu existování se týká nejen lidí, ale i fyzického světa kolem nás a mentálního, emočního a duchovního světa v nás.

Realita může – nebo nemusí – zahrnovat i to, co se prostírá mimo nás. To, jak je realita konstruována (tj. jak si mysl utváří svou představu reality) a jak nebo zda vůbec se tato představa vztahuje k něčemu reálnému mimo nás, mimo naši představu reality, je otázka jdoucí k jádru bytí a toho, co existuje.

Je dokonce možné, že to, co běžně nazýváme realitou, neexistuje.

Je tam někdo?

Starořecký filozof Parmenidés (asi 510–440 př. n. l.) byl jedním z prvních myslitelů, kteří se pokusili vyřešit otázku toho, co vskutku jest. Ve zlomku básně O přírodě popisuje realitu jako jednu, nerozdělenou, homogenní a neměnnou. Báseň má formu božského zjevení a tvrdí, že není možné pojmout nebo popsat něco, co neexistuje, protože vše, o čem přemýšlíme, existuje (minimálně jako předmět myšlení). Tato úvaha zní logicky, ale vede k otázce, co rozumíme „bytím“.

Na základě této ideje – totiž že přemýšlíme-li o něčem, znamená to, že toto něco „jest“ – předvedl Parmenidés první známou formální dedukci v dějinách západní filozofie.

Její struktura vypadá zhruba takto: • Myšlenka, že něco „je“, implikuje existenci něčeho, co „není“: řekneme-li o něčem, že je to pes, vyplývá z toho, že to není kočka.

16

• Nelze ale říct, že něco „není“, jak Parmenidés prokázal.

• Proto nelze říci, že něco konkrétního existuje (protože říct o něčem, že to je něco, implikuje tvrzení, že to není něco jiného).

• Z toho lze dovodit, že ve světě nemůžeme rozlišovat různé věci, můžeme je brát jen jako části jednotné homogenní reality, jíž jediné náleží existence.

Možná si říkáte, že to je jen efektní slovní trik a že kdybychom neměli slova „kočka“ a „pes“, neměli bychom tento problém. Ale to bychom předbíhali o dva tisíce let.

Zrovna tak podle Parmenida není možná změna. Pomyslíme-li na něco, co bude v budoucnu existovat, dáváme tomu ve své mysli jistou formu existence. Totéž platí o minulosti: pamatujete-li si něco, co už není, existuje to ve vaší paměti. Vskutku: existuje vše, co může být předmětem mysli byť jediného individua – a vše je součástí jednoho neměnného a věčného celku.

Hodný, zlý a ošklivý: ideje a méněcenný svět Platón (asi 427–347 př. n. l.) přejal Parmenidův názor, že realita je neměnná a věčná. Ale zároveň si uvědomoval, že svět takto nezakoušíme a že rozpor mezi tím, jaká realita je, a tím, jak se jeví, je třeba nějak vysvětlit.

Platón usoudil, že zkušenostní svět je iluzorní. Tvrdil, že existuje říše věčných, neměnných „ideálních forem“ (idejí), vzorů pro všechno, co existuje ve fyzickém světě.

To, co vnímáme svými smysly, je mnohost individuálních kopií těchto vzorů. Žádná kopie není dokonalá. Podle Platóna byli všichni individuální koně, psi a kočky stvořeni podle univerzální formy koně, kočky

Hodný, zlý a ošklivý: ideje a méněcenný svět

STRAŠIDLA NEEXISTUJÍ…

Představme si strašidlo. Víme, že ve „skutečnosti“ neexistuje, tj. neexistuje fyzicky ve světě, vymysleli jsme si je. Ale už tím, že si je představujeme, mu jistou formu existence dáváme. Je zjevné, že existovat ve světě, v mysli a v jazyce znamená podstatně jiné věci.

Můžeme říci, že kočka existuje, protože kočky známe z fyzického světa. Můžeme říci, že existuje jednorožec, protože je vyobrazen v literatuře a ve výtvarném umění, a to s konkrétními vlastnostmi a fyzickou podobou. Strašidlo, které jsme si vymysleli, bezejmenné, nevyobrazené, nepopsané – náleží mu nějaká forma existence? Pokud ano, jaká? Tato otázka filozofy znepokojuje dodnes.

První diváky filmu Nosferatu (režie F. W. Murnau, 1922) svíral reálný strach, byť věděli, že upír z filmu neexistuje.

a psa jako takového. Ve slavném podobenství o jeskyni přirovnal předměty naší zkušenosti ke stínům vrhaným na stěnu jeskyně světlem ohně plápolajícího za věcmi samými. Ideální forma je ekvivalentem oněch věcí vrhajících stín; my ale vidíme jen stíny a nikoli věci samé. A ani si neuvědomujeme, že to, co vidíme, není realita sama. Platón je tedy idealista, tj. někdo, kdo má za to, že realita – to, co vskutku je – je nehmotné povahy a fyzický svět kolem nás je jen výtvorem naší mysli.

Podle teorie idejí, kterou Platón vztáhl na veškerenstvo, jsou i individuální lidé obrazem univerzální ideje člověka. To se hodilo pozdějším křesťanským myslitelům: podle křesťanského učení byli všichni lidé stvořeni podle obrazu Božího. Platónův metafyzický koncept využil jeden z raných zakladatelů křesťanské církve, sv. Augustin z Hippa (354–430), Platón svou teorii neomezil na fyzické předměty. Měl za to, že existují i ideje krásy, spravedlnosti a pravdy, ba dokonce i matematické ideje čísla či třídy.

Relativně nedávno, ve dvacátém století, přejali 17

Kapitola první

PODOBENSTVÍ O JESKYNI Ve slavném díle Ústava (asi 380 př. n. l.) popisuje Platón skupinu lidí přikovaných po celý život ke stěně jeskyně. Vidí jen stíny věcí, např. vyřezávaných zvířat, vrhané na stěnu světlem plápolajícího ohně. Tyto věci nosí nad hlavou lidé, na něž přikovaní zajatci nevidí. Zajatci spekulují o povaze reality, ale všechny jejich koncepce vycházejí jen ze stínů, jež vidí, a z toho, co z nich vyvodí. Kdyby někdo z vězňů řetěz přepiloval, osvobodil se a zahlédl pravou realitu, její světlo by ho oslepilo a on by byl zmaten

18

natolik, že by se na ni nedokázal adaptovat.

Kdyby se do jeskyně vrátil, bylo by pro něj těžké přesvědčit ostatní zajatce, že to, co vidí, není skutečná realita. Jeho výklad by odmítli, ba považovali by ho za šíleného.

Osvobozeného zajatce přirovnává Platón k filozofovi.

Filozof se snaží zahlédnout za stíny ideje, věčné formy, skutečnou realitu za viditelným světem, který ho zapracoval do křesťanského učení a zajistil tak Platónovi trvalý vliv na evropskou filozofii.

Hodný, zlý a ošklivý: ideje a méněcenný svět

tento koncept Gottlob Frege (1848–1925) a Kurt Gödel (1906–1978), kteří byli rovněž přesvědčeni o tom, že číslům náleží absolutní realita ve smyslu Platónových idejí.

Platón tvrdil, že mimo pozorovatelný fyzický svět existuje jakási říše, kde se tyto formy v nějaké podobě nacházejí. Kam tuto říši lokalizovat? Jedna možná odpověď zní: mimo čas a prostor. Novoplatonici typu Plótína a sv. Augustina později tvrdili, že se prostírá v Boží mysli.

Problém univerzálií čili „Existuje něco jako červeň?“ Roku 1347 zesnulý anglický františkán a filozof William Ockham byl jakýmsi protipólem Platóna. Prohlásil, že univerzálie mimo lidské vědomí neexistují a že pojmy typu „červeň“ nebo „člověk“ jsou jen výsledkem abstrakce provedené na základě mnoha individuálních objektů – že jde o psychologickou simplifikaci. Reálně prý existují jen individua a veškerá kategorizace má čistě praktický smysl a je něčím umělým.

To z Ockhama činí – moderní terminologií – nominalistu, tj. někoho, podle něhož jsou univerzálie jen jména pro věci. Platón byl na druhou stranu realista, tj. věřil v existenci univerzálií jako takových.

Starořecký filozof Aristotelés byl rovněž realistou, ale v trochu jiném smyslu. Měl za to, že univerzálie existují jen v rámci jednotlivin, zatímco Platón věřil v jejich samostatnou existenci, nezávislou na jednotlivinách.

Dejme tomu, že by lidský život na planetě zcela zanikl. Pro Platóna by dál existovaly univerzálie jako dětství, krutost či cudnost, ale pro Aristotela nikoli, a to z toho důvodu, že by neexistovaly jednotliviny, v nichž by se zpředmětňovaly.

FILOZOFICKÝ ŽARGON: NOMINALISMUS Nominalismus tvrdí, že pojmům označujícím abstrakta typu „spravedlnost“, „zelená“ či „dvanáct“ nenáleží existence mimo slova, jež je vyjadřují. Existuje tvrdá a měkká verze nominalismu.

Predikativní nominalismus říká, že zelené věci jsou zelené jen proto, že je na ně aplikován predikát zelený/é/á.

(Predikát je slovo, popisují vlastnost věci.) „Zelený/á/é“ neoznačuje něco, co by mělo existenci mimo slovo samo, a zelené věci nespojuje nic jiného než slovo „zelený/á/é“, jímž jsou všechny popisovány. Tato teorie neobjasňuje, na základě čeho se rozhodujeme použít slovo „zelený“ k popisu nějaké věci, ale připouští, že dva lidé mohou zakoušet něco jiného, dívají-li se na něco zeleného.

Podobnostní nominalismus tvrdí, že jako zelené je popisováno to, co dostatečně připomíná exemplář (platónskou ideu) „zelené“, přičemž „dostatečně“ znamená, že ji to připomíná víc než nějaký jiný, konkurenční exemplář, např. fialová barva nějaké jiné věci.

19

Kapitola první

Všechno, nic, nebo něco?

Platónův žák Aristotelés zaujal, řekněme, pozici zdravého rozumu, již v každodenním životě zastává většina lidí. Tvrdil, že realita existuje nezávisle na lidské mysli a sestává z fyzických objektů kolem nás.

Pro Aristotela existuje hmota (látka), jež je formována rozmanitým způsobem. Hmota může vytvářet objekty s různými vlastnostmi a dispozicemi. Látka, z níž vzniká vše od stolů po žirafy, je táž; je to forma (idea stolu či žirafy), jež z jedné věci činí stůl, z jiné žirafu.

Existují tedy dvě základní pozice, co se vztahu k realitě týče:

Idealismus (Platón): Všechno, co zakoušíme ve světě a považujeme za realitu, je iluze vytvořená našimi smysly; říše ideálních forem nám není přímo dostupná.

Realismus (Aristotelés) Vnější svět existuje nezávisle na lidských bytostech, jež ho vnímají. Univerzálie existují jen v rámci jednotlivin – kdyby zanikly všechny červené věci, neexistovala by ani červeň.

Od dob starých Řeků se objevilo mnoho různých variant těchto dvou základních pozic.

Kompromisem mezi krajními pozicemi idealismu a realismu je tzv. dualistická pozice, která připouští existenci hmotných i nehmotných principů. Dualismus má více podob. Všem je společné, že rozlišují fyzickou a nefyzickou skutečnost (zejména – ale nejen – pokud jde

Platónův žák Aristotelés dospěl k nesouhlasu s mnoha tezemi svého učitele.

20

FILOZOFICKÝ ŽARGON: NOVOPLATONISMUS Novoplatonismus navazuje na Platónovy myšlenky, které rozvíjí a přetváří, zejména co se jejich mystických aspektů týče.

Má se za to, že na jeho počátku stojí dílo Plótínovo (asi 204–270 př. n. l.)

o člověka), jejichž propojení se snaží vyřešit. To je klíčový problém dualismu: jak je možná interakce fyzického a nefyzického?

Každodenní zkušenost nám říká, že k ní dochází neustále. Upadnete-li a zlomíte-li si