Příběh medicíny - Od prvních felčarů po zázraky moderního lékařství - Anne Rooney

PŘÍBĚH

MEDICÍNY Od prvních felčarů po zázraky moderního lékařství

Anne Rooney

Přeložila Dana Balatková

3

Úvod

ARS LONGA VITA BREVIS UMĚNÍ (UČENÍ) JE DLOUHÉ, ŽIVOT KRÁTKÝ V nemoci a ve zdraví

Naše vzdálené předky nepostihovala epi­ demická onemocnění. Epidemie potřebuje nějaký rezervoár – populaci, která bude pře­ chovávat bakterii nebo vir a umožní mu, aby se v pravidelných intervalech vzedmul a udeřil jako vlna nové nakažlivé nemoci. Když se naši praotcové a pramáti toulali po pláních a horách a země byla jen řídce osídlená, lidé byli hodně rozptýleni a takový rezervoár nemohli vytvořit.

Nakažlivé a epidemické choroby jsou velkou měrou plodem urbanizace; lidí je takový počet a žijí tak blízko u sebe, že se může choroba účinně šířit přenosem z jednoho na dru­ hého.

Naše nemoci ne­ jsou výlučně lidské. Šedesát mikroorga­ nismů vyvolávajících onemocnění máme společných se psy, padesát se skotem a mnoho s ovcemi, prasaty a drůbeží.

Když se lovci a sběrači před dva­ nácti tisíci lety usa­ dili a začali obdělávat půdu, žili v úzkém kontaktu se zvířaty Jiskra života: kdy začíná život? A co stvoří lidské vědomí? a byli tak vystaveni Příběh medicíny je i příběhem nemoci.

Musíme popřát sluchu vědcům a léčitelům, kteří studovali nemoci a zranění a zápolili s nimi, ale i trpícím nemocným, a nechat lékař­ ství, ať vypráví o všem tom píchání a dloubání a experimentování.

Svádí nás myslet si, že choroby a nehody, které lidstvo souží, jsou tu odjakživa, jsou stále stejné, a mění se jen naše schopnosti, jak se s nimi dovedeme vypořádat. Ovšem tak tomu není.

6

Umění (učení) je dlouhé, život krátký

většímu množství bakterií, virů i para­ zitů, kteří na nich hostovali. Řada cho­ rob přeskočila mezi­ druhovou bariéru.

Od prasat a ptáků jsme chytili chřip­ ku, od koní rýmu a od psů a krav spalničky. Není to ale jednostranné; výzkum provedený v roce 2008 uká­ zal, že tuberkulózou se dobytek nakazil od člověka a nikoli naopak (jak se řadu let myslelo). A tím to Co se děje ve světě, který je pouhým okem neviditelný, je mnohdy pro nekončí. V devadesá­ naše zdraví zásadní – mikroskopy jsou klíčovým nástrojem medicíny. tých letech se u lidí, kteří jedli maso z krav postižených bovinní Jakmile se společnost nakonec sžije i s tímto spongiformní encefalopatií, BSE, objevila vari­ novým onemocněním, neduh z povšechné antní Creutzfeld­Jakobova nemoc; budiž nám populace ustupuje a omezuje se na jedince to důkazem, že zdaleka nemáme vyhráno a že dětského věku – postihuje ty, kteří mu dosud virus chřipky dál překonává mezidruhovou nebyli vystaveni. bariéru. Variantní virus H1N1, který se objevil Města jsou přirozeně nezdravá. Až do nedávné doby byla míra úmrtí ve městech v roce 2009 v Mexiku, vznikl u prasat.

S rozvojem městských společností se choro­ tak vysoká, že se mohla zachovat jedině díky bám naskytly další příležitosti. Válka a obchod nepřetržitému přílivu nového obyvatelstva zanesly nemoci na nová místa. Staří Římané z venkova. nejspíše z Východu zavlekli do Evropy dýmě­ Krom toho, že města vytvořila populační jový mor; španělští conquistadoři chytili při rezervoár, kde se mohou skrývat choroby, plenění předkolumbovské Ameriky syfili­ dala vzniknout novým onemocněním, která du, ovšem výměnou za neštovice, spalničky povstala ze specificky městských podmínek, a chřipku, které zdecimovaly místní populaci jako jsou znečištěné zásoby vody (cholera ještě rychleji než Evropany meče a zbraně. a břišní tyfus), chudá strava (kurděje), obtíže Když si populace na nějakou nemoc uvyk­ a choroby z povolání (rozedma plic) a zdravot­ ne, stane se vůči ní do jisté míry rezistentní, ní problémy způsobené znečištěním (bronchi­ zato nová choroba snadno napáchá spoušť. tida). Poslední dobou se ve městech hromadí 7

Úvod

civilizační choroby neboli nemoci z blahobytu – následky užívání návykových látek, přejídá­ ní, nedostatku pohybu apod.

První lékaři Jestliže tu vždy byli nemocní a zranění, museli zde být i druzí, kteří se jim snažili pomoci. Pro naše nejvzdálenější předky byla systémová one­ mocnění záhadou a nezřídka si k nim brali na pomoc magii, pověry a náboženství. Zranění jsou méně tajemná, snáze patrná a také rea­ gují na jednoduchou léčbu. Dlahy a obvazy se bezpochyby používaly tisíce let ještě předtím, než je zmiňují první záznamy. Někdy před více jak pěti tisíci lety vznikla v některých

společnostech jistá forma lékařské profese – byli to jednotlivci, kteří se specializovali na léčbu zdravotních obtíží. Někteří používali magické prostředky, jiní více či méně účinné praktické metody.

Počátky výuky lékařskému umění sahají v Evropě do období před nejméně dvěma a půl tisíci lety, na Dálném východě patrně ještě hlouběji. Od té doby jsme již mnohému porozuměli – jak funguje lidské tělo a jak se přihodí, že se pokazí; co způsobuje infekční onemocnění a co je může vyléčit, a pozna­ li jsme chemické pochody, které řídí život a způsobují smrt. Historie lékařství, lékařské­ ho povolání a chorob ukazuje, že jako lidstvo

„Vyneste mrtvé!“ ozývalo se londýnskými ulicemi při epidemii roku 1665: lidé na tento pokyn vynášejí z domu zemřelého příbuzného nebo známého a pokládají ho do vozu, který sváží mrtvá těla.

8

Umění (učení) je dlouhé, život krátký

dospíváme k pochopení těla, jež obýváme, pracujeme na vytváření jeho modelu a mapu­ jeme proces, jakým nás postihují choroby; to zahrnuje vývoj léčiv, chirurgie a dalších zása­ hů, včetně našich snah ovládnout nejniternější pochody mysli a genetiku. Samozřejmě sem patří i příběhy lidí, kteří se starali o nemocné a snažili se posunovat hranice znalostí.

Tam a zpět Příběh, který budeme sledovat, začíná ve sta­ rověkém světě. V Číně, Indii, Mezopotámii a Egyptě se muži (neboť to byli převážně pánové) začali specializovat na léčbu svých nemocných kolegů. Snažili se pochopit, jak těla pracují a jak se mohou porouchat, a při­ cházeli s odlišnými modely a výklady.

Historie čínské a indické medicíny šla svou vlastní cestou a od svého původního směru se v posledních dvou tisících letech odchýlila jen nepatrně. Západní medicína se ze své koléb­ ky v Mezopotámii a Egyptě vydala oklikou.

Její příběh nás zavede z Egypta do starověké­ ho Řecka, kde Hippokratés položil základy moderní medicíny. Odtud budeme helénské lékaře následovat zpět do Egypta, kde plnili Alexandrijskou nemocnici, a dále do Říma za Galénem a Celsem. Arabská kultura na svém vzestupu navázala na odkaz řeckých a helén­ ských lékařů, přidala k němu vše, co se naučila od indické, egyptské a byzantské medicíny, a udělala obrovské pokroky. Moudrost arab­ ských lékařů se šířila přes Španělsko a Itálii zpátky do Evropy a přinesla s sebou i díla starých Řeků, která byla pro Evropu víc jak tisíc let ztracená.

Od renesance dál se západní Evropa stala ohniskem rozvoje lékařství. Vznikaly tu lékařské školy, nejprve v Itálii a později i v Německu, Francii a Británii, a začalo se

zde systematicky vědecky zkoumat lidské tělo a jeho neduhy. V době osvícenství vzkvétaly nejrůznější vědní obory, což přispělo i k dal­ šímu rozvoji v lékařství. Osvícenci opět směle uplatňovali rozum, nebáli se vzdorovat starým autoritám, prolomit tradiční tabu a nábožen­ ské zákazy a výsledkem byl překotný rozvoj.

Mikroskopy, chemie, elektřina, anesteziologie, antisepse… poznatků a objevů rychle přibý­ valo a medicína mohla postupovat mílovými kroky. Jen za posledních sto dvacet let, od roku 1898 po současnost, jsme byli svědky nástupu rentgenových paprsků, mikrochirur­ gie, transplantací, IVF, laserů, robotické tele­ chirurgie, genetického inženýrství a mapování lidského genomu.

Ještě není konec Dosáhli jsme mnohého, ovšem příběh medi­ cíny zdaleka nekončí. Nevíme, kdy přesně po početí začíná život ani jaká magická jiskra oživuje maso a krev a vytváří vědomí. V těchto otázkách nejsme poznání blíž než staří Řekové.

Dokážeme zjistit příčinu vrozené deformity a nemoci, ještě ale neumíme opravit geny a zabránit tak projevu malformace či posti­ žení. Jsou choroby, které nesvedeme vyléčit, a zranění, s nimiž si nevíme rady. Třeba se nám i podaří vyhladit jednu nemoc – neš­ tovice – ale hned se objeví spousta dalších stejně tak smrtelných a neléčitelných: AIDS, ebola, horečka, SARS. Máme mnoho důvodů oslavovat vítězství, kterých dosáhli muži a ženy bojující odvážně, neúnavně – a někdy i poše­ tile – aby přemohli neduhy, jež tělo zdědilo (jak praví Hamlet), ovšem není zde místa pro pocit uspokojení: když v roce 1969 americ­ ký ministr zdravotnictví prohlásil, že kniha infekčních chorob se uzavřela, unáhlil se, na taková tvrzení je příliš brzy.

9

1. kapitola

„Člověk, jaký to výtvor!“ Výchozím materiálem medicíny je lidské tělo a jejím úkolem je udržovat ho v dokonalém stavu, nebo ho opravit, když se pokazí. To znamená, že ví, jak by mělo fungovat, je-li v pořádku. Naše pojetí těla a představa, jak funguje, se však v průběhu času zásadně měnily.

Současné převládající západní pojetí těla ho chápe jako neuvěřitelně složitý soubor jemně vyladěných biochemických soustav. Taková představa by ovšem byla starým Řekům, zastáncům humorální teorie, naprosto cizí. Dokonce i moderní západní lékaři si zvykli pohlížet na tělo jako na energetický kanál a západní vědecký model neuznávají. Stávající znalosti o fyzikálních a chemických procesech v těle jsme získali pozorováním, experimentováním a zkoumáním, jemuž jsme se posledních pět set let věnovali obzvláště intenzivně. V žádném případě však ještě nejsme hotovi. Cesta, po níž jsme se vydali, je křivolaká – zvláště pro pacienty – ovšem scenérie objevů, která se nám otevírá, je strhující.

Jeden z plastinovaných preparátů Gunthera von Hagense odhaluje, jak funguje tělo.

„Člověk, jaký to výtvor!“

V rovnováze Zdálo by se, že když budeme prohlížet tělo pouze zvenku, mnoho se o něm nedozvíme.

Přesto však nemálo společností po celém světě a po celou his­ torii zakazovalo mrtvá těla jakkoli narušovat řezem.

Modely těla se vytvářely na základě toho, co bylo možné pozorovat a vyvodit z vnějšku, dále ze zkoumání zranění a podle racionálních modelů světa obecně.

U prvních modelů těla byla stěžejní rov­ nováha, ať již energií, prvků nebo tělesných šťáv, tzv. humorů.

Pro současné modely zdravého těla je kupo­ divu také příznačná rovnováha, byť jiného druhu.

Léčivé rostliny byly tisíce let středobodem lékařství.

Existují dva znač­ ně odlišné způsoby vnímání těla a jeho zdraví a nemoci. Jeden nějaký nesmírně složitý stroj. Práce na tomto je holistický a často duchovně zaměřený a je projektu se dosud nezastavily. charakteristický pro východní filozofie; dru­ hým modelem je model atomistický, založený Energie v rovnováze na tělesnu a tvoří základ západní medicíny. Systémy východní medicíny jsou holistic­ Tento druhý model se rozvinul teprve tehdy, ké. To znamená, že vnímají tělo a ducha jakmile mohli lékařští vědci lidské tělo rozebrat jako jeden celek, kterému vládnou proudící a zkoumat, jak funguje. Pustili se tedy do ana­ a vyvážené energie. Léčebné postupy vychá­ lýzy lidského organismu, jako by demontovali zející z těchto systémů vznikaly, rozvíjely se 12

V rovnováze

a opouštěly, ovšem ústřední premisa, to jest, že nemoc způsobují bloky v energetických drahách nebo pomalé proudění energie, pře­ trvala mezi zastánci východní medicíny beze změny až do novověku. Tento model nemoci velmi úzce souvisí s duševním stavem pacien­ ta, protože spirituální a mystické záležitosti ovlivňují a určují proud energie. Nejstarším dochovaným a stále používaným systémem je ajurvéda (sanskrtsky věda o životě). Pochází z Indie z védského období, z doby asi před třemi a půl tisíci lety. V Číně se zase dodnes

studuje nejstarší a nejrozsáhlejší lékařský text Chuang-ti nej-ťing (Vnitřní kniha Žlutého císaře). Doba vzniku tohoto spisu se datuje do třetího tisíciletí před Kristem, do období vlády císaře Chuang­tiho, který je snad i jeho autorem. Ajurvédu i tradiční čínskou medicínu dodnes používají miliony lidí a modely těla, na něž tyto lékařské systémy spoléhají, jsou klíčové pro buddhistické a hinduistické nauky. Říká se, že lékařské vědění, jež tvoří samou podstatu ajurvédy, lidem vyjevily božské bytos­ ti. Uchovalo se ve verších na způsob hymnu a jeho údajně božský původ nenechává lékařské vědě žádný prostor k jeho vylepšování. Ajurvéda učí, že člověk by měl žít asi sto let, fyzicky, duchovně i duševně zdráv. Toho dosáhne, bude­li dodržovat zdravý životní styl a rychle zareaguje na známky nemoci. Ajurvédští lékaři léčí tělo, mysl i ducha zároveň, čímž se snaží v těle uvést do rovnováhy tři dóši – vítr/duch/ vzduch, žluč a hlen. Správná rovnováha dóš je upevněna v okamžiku početí a její udržení nebo obnovení je klíčem ke zdraví. Ajurvéda pracu­ je s léčivými přípravky získávanými z rostlin.

Tyto medikamenty podněcují tělo, aby se opět samo uvedlo do rovnováhy. Dále používá jógu, meditaci, masáž a je­li to nezbytné, přistupuje i k chirurgickému zákroku.

Čchi

Čínská akupunktura se snaží opět rozproudit čchi v těle pacienta.

Tradiční čínská medicína rovněž uvádí do spojitosti fyzický stav těla se zdravím ducha.

Legendárnímu císaři Šen­nungovi (přibližně 2698 př. Kr.) se připisuje vynález lékařství.

K jeho objevu ho dovedlo božské vnuknutí boha Pchan­kua, který je v taoistické tradici pokládán za stvořitele. Říká se, že Pchan­ku přemohl chaos a ustavil protichůdné prin­ cipy jin a jang, jež se mísí ve všech věcech.

Jin je spojována s chladem, vlhkem, stínem 13

„Člověk, jaký to výtvor!“

vých orgánů (jako jsou srdce, játra a slezina) a šest dutých jangových orgánů (tenké a tlusté střevo, močový měchýř, žaludek aj.). Orgány odpovídají dvanácti meridiánovým drahám.

Ve zdravém těle jsou jinové a jangové orgány v rovnováze a jin a jang jsou v rovnováze také uvnitř jednotlivých orgánů nebo skupin orgá­ nů. Jakákoli nerovnováha mezi těmito dvěma principy, ať již v nějakém konkrétním orgá­ nu, nebo na obecnější úrovni, vede ke vzniku nemoci: při „jangovém“ onemocnění narůstá jang v těle a následkem je „horká“ nemoc; při „jinovém“ onemocnění sílí jin a propuká „chladná“ nemoc.

Zdraví nebo nemoc má rovněž napomáhat určit průtok zvláštní energie zvané čchi. Ve zdravém těle proudí čchi meridiány snad­ no. Meridiány nejsou fyzické kanály, nýbrž nehmotné energetické dráhy. Zablokování průtoku čchi způsobuje nemoc; je­li toku čchi bráněno skutečně výrazně, neodvratně nastává

Šen-nung, v čínské tradici považovaný za zakladatele lékařství.

a ženským aspektem; jang s horkem, světlem, suchem a mužským aspektem. Tyto dva prvky spolu neodlučitelně koexistují, jeden definuje druhý a ve zdravém organismu nebo soustavě jsou v rovnováze. V tradičním čínském mode­ lu má tělo dvanáct orgánů. Šest plných jino­ 14

Jin a jang spolu tvoří harmonický celek

V rovnováze

smrt. Čínští lékaři používají k ozdravení prů­ toku čchi a k nastolení rovnováhy jin a jangu léčivé rostliny, masáže, zvláštní diety, fyzická cvičení nebo akupunkturu.

Čakry Buddhistické a hinduistické myšlenkové prou­ dy zformované v Indii a Tibetu učí, že tělo je řízeno mnoha čakrami neboli energetickými centry. Existuje sedm hlavních čaker: šest je řazeno ve vzestupné řadě od báze páteře po vrch hlavy a jedna se nachází vně těla mezi genitáliemi a koleny. Každá čakra souvisí s odlišnými funkcemi nebo aspekty vědomí. Čakry jsou lidským okem neviditelné, ovšem ti, kteří věří v tuto nauku, tvrdí, že lidé zkušení v práci s energiemi je dokážou vnímat intui­ tivně. Vypadají prý jako trychtýř s okvětními lístky.

Ideální je, když energie, která vychá­ zí ze spodních čaker, stoupá vzhůru.

Prostřednictvím dokonalého proudění ener­ gie z hlavy je dosahováno souladu s božstvím.

Pokud se na nějaké čakře vyskytne nerovnová­ ha nebo dojde k zablokování energie, může to vést ke vzniku fyzického nebo duševního one­ mocnění. Je mnoho způsobů, jak mezi vzpur­ nými čakrami znovu nastolit pořádek, třebas za použití zvláštních kamenů nebo zpěvem. I jóga údajně otevírá čakry a podporuje tok energie a napomáhá tak udržení zdraví. Krom toho má mít každý jedinec kolem těla auru, což je cosi jako hranice energie. Považuje se za důležité udržovat auru čistou, protože ji mohou zne­ čistit cizí a negativní energie a vibrace. Auru můžeme vyčistit oprašováním prostoru kolem těla sovím pírkem, pročesáváním mezer mezi prsty, nebo když si stoupneme pod vodopád, anebo obyčejnou koupelí v epsomské neboli hořké soli.

Čtyři tělesné šťávy – humory Od pátého století před Kristem až do sto­ letí devatenáctého převládala v Evropě a na Středním východě představa, že tělo je nádo­ ba sestávající ze čtyř humorů, jež je nutné udržovat v rovnováze, neboť jedině tak se zachová dobré zdraví. Těmito čtyřmi šťávami byly černá žluč, žlutá žluč, krev a hlen. Příliš mnoho nebo příliš málo některé z nich mohlo vést k onemocnění, které se muselo léčit zno­ vunastolením rovnováhy. Tělo se povzbu­ dilo, aby produkovalo více šťávy vychýlené z rovnováhy nebo aby vyloučilo její nadbytek.

Počátky humorální teorie leží pravděpodobně v Mezopotámii nebo Egyptě, ovšem poje­ tí jako takové se vyvinulo ve starém Řecku.

Přestálo dvě tisíciletí a je spojované především s velkým řeckým lékařem Hippokratem (viz str. 18). Tělesné šťávy souvisejí se čtyřmi ele­ menty – ohněm, zemí, vzduchem a vodou –, z nichž je podle Pythagora a Empedoklea stvořené vše na Zemi. Mísily se s dvojicemi živelných protikladných sil, které rozeznával Alkmaión z Krotónu: horkem a chladem, vlhkem a suchem, sladkým a kyselým atd.

Alkmaión se domníval, že zdraví je výsled­ kem rovnováhy těchto protikladů. V definici zdraví a nemoci použil politickou metaforu: jsou­li protikladné síly rovnoprávné, tělo je zdravé, jestliže se však některá z nich stane krá­ lem, propuká choroba. Příčinami nerovnováhy jsou prostředí, strava, ovzduší a vnitřní činitelé.

Alkmaiónův model nevyžaduje po pacientovi, aby se uchýlil k nadpřirozenu či mystice, nýbrž mu ukazuje, že se může vyléčit bez zásahu boha jednoduše tak, že znovunastolí narušenou rov­ nováhu.

Humorální teorie se vedle fyzické prosperity zabývala duševním zdravím a temperamentem.

Tento aspekt humoralismu rozvinul nejprve 15

„Člověk, jaký to výtvor!“

Šest čaker (energetických center) tradiční indické medicíny se nachází v místech hlavních větvení nervové soustavy.

řeckořímský lékař Galénos (129 př. Kr. až cca 216), jedna z nejvlivnějších postav historie lékařství (viz str. 22), a později v 11. století arabský lékař Avicenna. Galénos stejně jako Hippokratés věřil, že ke zdraví je zapotřebí rovnováhy čtyř tělesných šťáv. Šel však ještě dále a tvrdil, že humory se mohou dostat do nerovnováhy i uvnitř jednotlivých orgánů, a pak vznikají lokální obtíže. Po Hippokratovi a Galénovi se onemocnění kategorizovala a léčila podle konkrétní humorální nerovno­ váhy, která je, podle tehdejšího přesvědčení, zapříčinila. Věřilo se, že různým etapám života 16

je vlastní různý charakter a podíl humorů; staří lidé mají sklon k chladným a suchým chorobám, zatímco mladí k horkým a vlh­ kým. To pomáhalo vysvětlit, proč se některá onemocnění často vyskytují v určitém období života. Starý člověk bude náchylnější například k artritidě, revmatismu a dalším chladným, vlhkým neduhům. Povaha a léčba určitého onemocnění tedy závisela na jeho humorálních vlastnostech – tak kupříkladu lepra, chladná nemoc, se musela léčit horkem.

Myslelo se, že drobné odchylky v poměru humorů jsou příčinou odlišností v osobnosti

V rovnováze

ALKMAIÓN Alkmaión (5. století př. Kr.), Pythagorův současník, je spojován s lékařskou školou v Krotónu. Byl jedním z průkopníků řeckého racionálního lékařství, které položilo zákla­ dy celé západní medicíny. Alkmaión rozpo­ znal, že mozek je sídlem rozumu a smyslů, a domníval se, že je kanály (poroi) spojen se smyslovými orgány. Objevil Eustachovu tru­ bici v uchu, odlišoval mezi tepnami a žílami, patrně nalezl zrakový nerv a popsal model vidění založený na vnějším světle, vnitřním ohni a tekutině v očích. Jeho teorie, že spá­ nek a smrt nastávají vlivem částečného nebo úplného odlivu krve z mozku, byla přijímána až do začátku 20. století.

a charakteru člověka a v důsledku této indivi­ duální rovnováhy je ten který jedinec i zvlášť náchylný k určitým chorobám. Podle tohoto modelu je osoba s příliš velkým množstvím krve sangvinická (kurážná a optimistická) a člověk s přemírou černé žluče melancholic­ ký (depresivní a přecitlivělý). Mělo se za to, že

Humor

Živel

Jakost

Alkmaión objevil Eustachovu trubici spojující hltan a střední ucho.

závažná humorální nerovnováha bývá dědičná a bez naděje na vyléčení.

Humorální model převzali od Řeků Římané a později dominoval byzantskému lékař­ ství. Kolem roku 850 sestavil arabský lékař Hunajn ibn Isháq seznam čítající sto dvacet devět Galénových děl přeložených do arab­

Charakteristika

černá žluč

země

chladný a suchý

depresivní, trpí nespavostí, přecitlivělý

krev

vzduch

teplý a vlhký

kurážný, optimistický, smyslný

hlen

voda

chladný a vlhký

rezervovaný, rozvážný, flegmatický

žlutá žluč

oheň

teplý a suchý

nevrlý, rychle se rozčílí

17

„Člověk, jaký to výtvor!“

HIPPOKRATÉS (ASI 460 – ASI 375 PŘ. KR.) Hippokratés je veleben coby otec moderní medicíny – gigant, na jehož ramenou stojí všichni západní léka­ ři. Navzdory jeho mytickému významu se toho ví jen poměrně málo o jeho životě a díle a nezmiňuje se o něm žádný záznam z jeho současnosti ani z doby blízké.

Narodil se na řeckém ostrově Kós kolem roku 450 nebo 460 před Kristem, kde se učil lékařství od svého otce, lékaře. Podnikl četné cesty po Řecku a pak se vrátil na Kós a mnoho let vyučo­ val na zdejší lékařské škole. Pro trpící nemocné měl hluboké pochopení a soucítil s nimi. Péče o pacienta se stala středobodem jeho filozofie.

Hippokratés odmítal, že by příčinou choroby nebo naopak jejího vyléčení byl božský zásah a místo toho vyvinul diagnostické postupy založené na pozorování a na rozumu. Ve sta­ rověkém Řecku bylo zakázáno provádět pitvu lidského těla, a tak jeho anatomické znalos­ ti vycházely z pitvání zvířat a patologických změn u nemocných pacientů. Nedokázal vytvořit studii zdravého těla pro účely srovnání.

štiny nebo syrštiny. Z toho je patrný tehdejší rozsah Galénova vlivu. Arabští lékaři zača­ li pochybovat o platnosti humorální teorie.

Abú Bakr Muhammad ibn Zakarijá ar­Rází (865–925), ve středověkých latinských textech nazývaný Rhazes, napsal text s názvem Pochyby o Galénovi, v němž zdůrazňuje, že vypití horké­ Rhazes v laboratoři horečně pracuje na svých léčivých směsích.

18

Hippokratovo jméno nese přibližně šedesát textů, které byly sebrány v Alexandrii při­ bližně sto let po jeho smrti, bude však auto­ rem patrně pouze několika z nich. Zabývají se mnoha aspekty lékařské teorie a praxe a všechny jsou psány jasně a srozumitelně.

Tradice praví, že Hippokratovu přísahu sklá­ dali jeho studenti pod slavným platanem u lékařské školy. Po Hippokratově smrti měl prý med od včel, které se usadily na jeho hrobě, zázračnou léčivou sílu.

Platan na ostrově Kós je prý potomkem platanu, pod nímž Hippokratés vyučoval.