Zvláštní vydání Radnice 2018

ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

Periodický tisk územního samosprávného celku. Vydává statutární město Hradec Králové, Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové, IČ 00268810, / Evidenční číslo MK ČR E 13867

RADNICE

19. 10. 2018, ZDARMA

Informační zpravodaj statutárního města Hradce Králové – mimořádné vydání

Splnila se slova našeho Komenského

Vláda věcí národa vrátila se po 300 letech do rukou jeho Mnohé situace a události, jež vedly k státoprávním změnám bouřlivého roku 1918, se začaly plíživě formovat již v nelehkých válečných letech. Loajálnost obyvatelstva východních Čech vůči monarchii klesla během roku 1918 na bod mrazu, nejen s ohledem na povolávání veškerých mužských záloh do zbraně, a tudíž nedostatek pracovních sil v zázemí, ale i pro katastrofální nedostatek základních potravin. Velkou nevoli občanů způsobovaly zejména povinné odvody zde vypěstovaných plodin. Značná část zemědělských surovin se z královéhradeckého okresu vyvážela, aniž by byly uspokojeny alespoň nejnutnější potřeby zdejšího hladovějícího obyvatelstva. Celkový neklid stupňovalo navíc proniknutí zákeřné španělské chřipky, která mezi zesláblým obyvatelstvem našla ideální prostor ke svému šíření. Samotný Hradec Králové si v době před sto lety stále zachovával vojenský ráz a sídlila zde početná vojenská posádka. Tehdy šestitisícovému městu chyběly přes dva tisíce mužů odvedených na frontu.

Dnešní městské části – Pražské Předměstí, Svobodné Dvory, Kukleny, Plačice, Březhrad, Plotiště, Věkoše, Rusek, Pouchov, Piletice, Slezské Předměstí, Nový Hradec Králové, Třebeš, Roudnička, Malšovice, Malšova Lhota, Svinary a Slatina – byly tehdy samostatnými obcemi.

Čeští političtí vůdci, vědomi si sílících rozkladných tendencí v monarchii, již během října zcela otevřeně podporovali obyvatele v občanské neposlušnosti.

Místní politické organizace se připravovaly na možné společenské změny. Říjnové události v Hradci Králové reagovaly v zásadních momentech na dění v Praze, ale probíhaly i spontánně, dokonce s určitou mírou revolty. Informace pro Hradec získával od svých pražských přátel agrární politik a starosta Věkoš Jan Černý, který současně zpět předával strategické zprávy z regionu o připravenosti samospráv převzít výkon státní moci i o náladách mezi obyvatelstvem.

V památný den 28. října se lidé ráno probouzeli jako poddaní císaře Karla I. a usínali s rozrušeným a nadějeplným pocitem občanů nového ještě neznámého státu.

Mimořádné vydání zpravodaje Radnice dovoluje si obecenstvu a čtenářstvu váženému přinésti jen stručnou zmínku o událostech těchto a dalších několika, jež souvislosti s ustavením republiky naší měly a mají dodnes. Též rozmanitostí několik z krásného našeho města.

Ještě v poledne Hradec netušil, co přinesou hodiny podvečerní V dopoledních hodinách 28. října došla do Prahy zpráva o tom, že rakousko-uherská vláda přistoupila na podmínky pro uzavření míru, které stanovil americký prezident Woodrow Wilson. Řada lidí vnímala tento počin vlády jako kapitulaci, a proto se v pražských ulicích začaly srocovat davy lidí dychtících po svobodném státě. První informace o pražských událostech pronikly do Hradce Králové pravděpodobně díky hradeckým železničářům, neboť telegrafem rozesílali pražští železničáři do všech stanic výnos Isidora Zahradníka o nabytí svobody.

Jak se dovídáme ze vzpomínek pamětníků, situace gradovala až v pozdních odpoledních hodinách: „Ještě v poledne 28. října nikdo v Hradci netušil, co přinesou hodiny podvečerní. Ale sotva den skláněl se k noci, ulice náhle oživly, zazněly národní písně – zástupy rostly, řečnilo se.

Počal převrat. V náhlosti byla i síla událostí. V náhlosti byla i jistota, že nepoteče krev. Ti, kteří měli nad Rakouskem bdít, byli překvapeni, konsternováni, zakřiknuti. Neměli času se vzpamatovat.“ Šeptandou se nezadržitelnou rychlostí šířila mezi obyvatelstvem zpráva o údajné kapitulaci Rakouska-Uherska a revolučních událostech v Praze. Navečer se začalo královéhradecké dělnictvo srocovat v ulicích, k němu se přidávali studenti a občané. Rozrůstající se dav pomalu táhl na Velké náměstí, kde k němu promluvili sociální demokrat Josef Beneš, za státoprávní demokracii středoškolský profesor Dominik Filip, Jan Černý jako představitel agrárníků a lékař Antonín Maudr. Ve svých prohlášeních se zaměřili na dvě základní otázky – vyhlášení samostatnosti a odstranění tristní situace v zásobování.

Jan Černý, hlavní protagonista převratu na Hradecku, osudný den vnímal takto: „Den 28. října začal v Hradci Králové a míjel obvyklým klidem. Teprv navečer proslýchalo se, že se něco děje a oficiální ráz byl

ku jedna odkazoval budoucí státní formu nového státu na rozhodnutí národního shromáždění ve shodě s Československou národní radou v Paříži. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor. Článek dvě udával, že dosavadní zemská i říšská nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Všechny úřady, jak samosprávné, tak státní, podléhaly národnímu výboru. Zákon navíc důtklivě nabádal k respektování klidu a pořádku. Večer se v Grandhotelu konala schůze státoprávní demokracie a po konzultacích s agrár-

dni tomu dán projevem dělnictva hradecké strojírny, které po skončení pracovní doby šlo korporativně manifestovat na Velké náměstí do Hradce Králové. Převrat! Jsme samostatní! To bylo jedinou myšlenkou, vyjadřovanou vzrušeně, nadšeně, od srdce k srdci.“ Královéhradecký městský kronikář zaznamenal k 28. říjnu následující: „K večeru nastal v městě hotový roj, jakého nejsme pamětníky. Čeští důstojníci i prostí vojáci utrhávali si kokardy a šlapali po nich. Ozdobovali se barvami českými a slovanskými trikolorami. Nastaly jásavé průvody po městě i za velikého shluku občanstva venkovského. Na náměstí byly pronášeny prudké řeči proti maceše Vídni. Zavlály na domech prapory české i trojbarevné. Objevily se praporky a odznaky americké.“ Každá revoluce začíná tím, že se odstraňují pilíře a symboly starých řádů. Nebylo tomu jinak ani v Hradci Králové. Během demonstrace nedošlo k žádným násilným excesům, hradečtí studenti si za oběť své nenávisti vůči starým pořádkům vybrali znaky Rakouska-Uherska. „Veliký emblém síly bývalého Rakouska, veliký dvojhlavý orel z budovy c. k. okresního hejtmanství, které tou chvíli přestávalo býti c. k. okresním hejtmanstvím, uvázán za jednu

hlavu s otevřeným ještě zobanem a tažen po dlažbě k mostu přes Labe, kde s řadou jiných, za jásotu mládeže měl býti utopen.“ Tomuto aktu občanské neposlušnosti nikdo nebránil, policejní strážníci, četníci a státní úředníci byli zaskočení a dezorientovaní z nové nepřehledné situace, což ve vzpomínkách dokládá Jan Černý: „Na chodníku u hostince U zeleného stromu přihlížel této exekuci c. k. okresní strážmistr Štěpánek tiše a překvapen. Když jsem k němu došel, ptal se mě, co má nyní dělati on. Odpověděl jsem mu, že v té uniformě, ve které je nyní zde, překáží, a že bude nejlépe, když se půjde přestrojit do civilních šatů a přijde se pak veselit s námi. Šel, vždyť to byl dobrý, český člověk!“ Říjnové události také zaskočily lidmi nenáviděného okresního hejtmana dvorního radu Josefa Smutného.

Do nedalekých obcí pronikly zprávy o dění v Praze odpoledne 28. října.

Na Novém Hradci Králové ještě týž den lidé ničili rakouské orly na veřejných budovách a pálili obrazy panovnické rodiny v obecním písníku.

V podvečer kolem 19. hodiny přijal Jan Černý, jako spolupracovník Maffie, telegram z Prahy, který oznamoval vydání prvního zákona Národním výborem v Praze, jímž se vyhlašovalo ustanovení samostatného československého státu. V člán-

níky padlo rozhodnutí o svolání velkého shromáždění lidu na jedenáctou hodinu následujícího dne na Velké náměstí. Na stávající situaci musela reagovat i místní samospráva, proto byla na úterý 29. října v 15 hodin narychlo svolána slavnostní schůze městského zastupitelstva.

V pozdních večerních hodinách se Velké náměstí vylidnilo, až na agilní studenty. Ještě v noci se pak tiskly letáky zvoucí na shromáždění lidu a redaktor Maxim Leonier připravoval k tisku mimořádné vydání listu Kraj královéhradecký.

Zakrývání rakouského dvouhlavého orla na budově krajského soudu (bývalé radnice) v říjnu 1918. Foto: Archiv Muzea východních Čech

STRANA 2

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

Jednomyslně usneseno přikročiti k převratu V úterý ráno 29. října 1918 se sešli členové Okresní národní hospodářské rady, která měla již podle dřívějších úmyslů převzít od hejtmanství veškeré pravomoci v distribuci potravin hladovějícímu obyvatelstvu. Převratové události však plánované záměry předběhly. Ačkoliv zprávy o dalším sledu událostí v Praze nebyly k dispozici, situace v Hradci Králové vyžadovala rozhodné jednání. Proto po krátké debatě bylo jednomyslně usneseno přikročiti neprodleně k provedení převratu. „V prvé řadě bylo nutno zajistiti se proti okresnímu hejtmanství a vojenskému velitelství. Ukládala nám to opatrnost, neboť pozice v Hradci Králové byla mimořádně obtížná,“ popsal ve svých vzpomínkách zástupce národního výboru František Obermann. Jan Černý navrhl, aby se stávající Okresní národní hospodářská rada prohlásila za prozatímní Okresní národní výbor, jehož hlavní poslání spočívalo v přípravě ustavení řádného národního výboru, který měl převzít dohled nad veškerou správou královéhradeckého okresu do doby, než dojde k stabilizaci poměrů.

Dále Černý navrhl vyzvat hejtmana Smutného k rezignaci.

Po ukončení schůze národního výboru se konala na Velkém náměstí veřejná manifestace, jíž se zúčastnilo okolo 35 tisíc občanů z Hradce a okolí. Masovou účast podpořilo i příznivé počasí a na náměstí se v hojném počtu dostavilo také žactvo a studentstvo z hradeckých škol, které zůstaly pro tento den uzavřeny. Do Hradce Králové přijížděli lidé z okolních vesnic, mnozí ihned pocítili změnu společenského klimatu: „V Hradci toho dne byl všenárodní svátek. Z města i z venkova lidé naplnili ulice, náměstí, každý ozdoben trikolorou

v národních barvách. Již na nádraží věstily zabarvené německé nápisy, že se stalo něco mimořádného. Železniční zřízenci měli místo korunek na čepicích trikolory.“ Svolaná manifestace demonstrovala národní jednotu v boji za samostatnost napříč celým politickým spektrem. K davu z balkonu krajského soudu promluvilo několik řečníků – předseda prozatímního ONV Jan Černý, středoškolský profesor Dominik Filip jako zástupce státoprávní demokracie, Josef Beneš za socialistické strany, za Český svaz říšských poslanců okresní starosta a říšský poslanec Hynek Srdínko, za město Hradec starosta František Ulrich a na závěr člen hospodářské rady Mořic Michálek.

Všichni se přihlásili k myšlence a podpoře samostatného státu a zavázali se pracovat ze všech sil v jeho prospěch. Jan Černý přečetl zákon vydaný pražským národním výborem 28. října a apeloval na přítomné: „aby každý příslušník pracoval pro to, by celou svojí činností vstoupil do služeb národních, v prvé řadě přesným plněním svých povinností dodávacích, by národ řádným dodáváním potravin posílen mohl v nynější době pracovati pro svůj rozkvět a slavnou budoucnost.“ Z proslovu je patrné, jak důležitou roli i nadále představovala otázka zásobovací.

Slavnostní atmosféru na náměstí umocňovali trubači na Bílé věži, kteří zahráli národní hymnu.

V průběhu mítinku se navíc ozýval zpěv národních písní za doprovodu kuklenské kapely.

Po skončení proslovů se masový průvod vydal přes Malé náměstí k odborné škole, poté kolem městského parku k okresnímu domu.

V průvodu byly zastoupeny všechny společenské vrstvy od členů kapituly zdejšího biskupství až po žáky hradeckých škol se svými učiteli.

Pozornost přihlížejících budili také hojně zastoupení sokolové ve svých krojích.

Velký emotivní zážitek představovaly uvedené události pro jejich nejmladší účastníky, studenty a žáky hradeckých škol. Pozdější vzpomínky dokumentují, jak se jim převratové dny vryly natrvalo do paměti. „Nadšení studentů nemělo mezí. A když po krátké promluvě starosty Černého všichni sborem pěli národní hymnu, hochům radostí zářily zraky, zatím co my starší ronili jsme pohnutím slzy.

Nebylo snad nikdy manifestace, jež by bez velikých příprav byla se setkala s takovým úspěchem, jako manifestace 29. října 1918, jež imponovala svou prostotou a přitom živelnou úchvatností.“

V čele s Janem Černým odešla týž den deputace členů prozatímního národního výboru na okresní hejtmanství a vyzvala hejtmana Smutného, aby rezignoval. Takové sesazení vedoucího úředníka se však dostalo do přímého rozporu s nařízením o kontinuitě stávající politické správy. Představení jednotlivých politických správ totiž měli zůstat přechodně na svých místech, aby se zabránilo vzniku chaosu ve společnosti. Jan Černý na tuto událost vzpomíná: „Jako předseda Národního výboru volal jsem státně pražský Národní výbor, abych další opatření zařídil.

Hlásil se mi u telefonu dr. Rašín, který zprvu huboval, že za účelem udržení pořádku v úřadech bylo sjednáno, že všechny úřední osoby zůstanou na svých místech, ale po delším naléhání slíbil obstarati i úřední potvrzení učiněného opatření Národního výboru našeho.

Druhý den skutečně přišlo potvrzení písemné z Prahy, což jistě také prestiž Národního výboru zvýšilo.“ Svémocné suspendování loajálního a rakousky patriotického dvorního rady Smutného a jeho věrných označili v Praze počinem národa „republiky královéhradecké“. Po zaručení nároků na řádnou penzi hejtman Smutný odstoupil a prozatímním správcem hejtmanství byl jmenován Emanuel Pacovský.

Zaplněné Velké náměstí po příchodu slavnostního průvodu 29. října 1918. Foto: Archiv Muzea východních Čech. Část členů deputace prozatímního národního výboru se pak odebrala na místní vojenské velitelství, kde jednali o předání velení s generálmajorem Viktorem Friedelem von Klarenberg. Situace ale nebyla zdaleka jednoduchá, neboť v Hradci Králové se v té době nacházel 39. maďarský pěší pluk uvedený do plné pohotovosti a připravený kdykoliv zasáhnout. Dopoledne dokonce generál Friedel velmi reálně zvažoval vojenský zásah proti povstalcům za vydatné podpory majora Weisse a dělostřeleckého plukovníka Rasera. Ten jasně prohlásil, že „v hodině udělá pořádek v celém Hradci“. Uherský pěší pluk disponoval cca sedmi sty plně vyzbrojenými muži navíc s kulometnou rotou a ve městě se nacházelo okolo tří stovek dělostřelců šesti náhradních německých baterií. Poměr sil pro případný střet se tedy jevil značně neutěšeně. Proti asi 60 českým dělostřelcům s několika pistolemi a čtyřmi děly bez ostrého střeliva, pár marodícím pěšákům a špatně vyzbrojeným sokolům stálo tisíc mužů, z toho 700 plně vyzbrojených. Vedení národního výboru se proto ze všech sil snažilo předejít ozbrojenému střetu, který by se nepochybně fatálně dotkl i civilního obyvatelstva a přinesl by značné oběti na životech, neboť na náměstích a v ulicích se srocovali zdejší občané posíleni o zvědavce z okolních vesnic.

Vyslaní zástupci národního výboru tedy velení podrobně informovali o vyhlášení samostatného československého státu a požádali generála Friedla, aby nařídil odzbrojení vojáků a jejich umístění do kasáren, než se situace uklidní.

To ale generál z počátku razantně odmítal…

Vyslaní členové národního výboru dále zajistili kontrolu nad strategicky důležitými institucemi v okrese, zejména nad poštovním a telegrafním úřadem. Proto vzali

pod slib věrnosti československému státu přednostu a další zaměstnance pošty.

Na 15. hodinu byla svolána slavnostní schůze královéhradeckého městského zastupitelstva. Schůzi zahájil vzletným projevem starosta města František Ulrich: „Velehory hoře sňaty jsou nyní z beder české vlasti. Třistaleté utrpení českých duší udušeno, utlapáno, umlčeno – volně a radostně oddechne k novému životu. Jsme svobodni, jsme ve vlastním státu československém. Buď též blahoslaveni ti, kteří po tři sta let připravovali toto příští nekonečným utrpením a ponížením, svými neutuchajícími nadějemi a tužbami, nesouce ideál české samostatnosti neochvějně v čele zástupů a podávajíce jej čistý a neposkvrněný z pokolení na pokolení.“ Dále informoval zastupitele o událostech v Praze i o vydání prvního zákona. Poté všichni členové zastupitelstva v čele se starostou složili slib věrnosti Národnímu výboru, načež schválili udělení čestného měšťanství v Hradci Králové předním českým politikům: Tomáši G. Masarykovi, Karlu Kramářovi, Františku Staňkovi, Václavu Klofáčovi a Gustavu Habrmanovi.

Vedení města v nových poměrech příliš nelichotila dřívější rozhodnutí v duchu nejhorlivější aktivistické politiky o přejmenování ulic na počest významných vítězství rakousko-uherských armád. Proto se již na této první popřevratové schůzi objevil požadavek na nové označení ulic a dalších veřejných prostranství.

Odpoledne pokračovala Okresní národní hospodářská rada jako prozatímní národní výbor v další činnosti. Zejména činila kroky k ustavení řádného Národního výboru.

Snažila se zvláště o zachování řádu a legálnosti a zamezení chaosu.

V tomto duchu vydala provolání, aby se prozatím pokračovalo v stá-

vajícím systému zásobování. Další důležitou podmínku k stabilizaci poměrů představovalo zajištění finančních prostředků pro výplatu mezd státních úředníků, ale i pro úhradu rozmanitých sociálních podpor rodinám.

V odpoledních hodinách 29. října začal generálmajor Friedel s prozatímním národním výborem spolupracovat. Situace však zůstávala stále napjatá, neboť někteří důstojníci odmítali složit zbraně, a proto i nadále hrozil konflikt. V této situaci začali na řadové vojáky působit čeští vojáci, zejména setníci Maxim Grus a František Kaválek. Trpělivě jim vysvětlovali nastalou situaci a změny. U uherských vojáků se brzy začala projevovat nechuť dále v Hradci setrvávat. Navíc se mezi nimi rozšířila zpráva o probíhající revoluci v Uhrách, proto začali požadovat urychlený návrat do vlasti.

Klíčovou roli při zajišťování pořádku a bezpečnosti v okrese převzala tzv. Národní obrana označovaná také jako Národní stráž. Její základ tvořili členové Sokola, dělnických tělocvičných jednot a čeští vojáci.

Našli v ní však své místo i skauti a studenti. Velení se jako starosta královéhradeckého Sokola ujal Karel Procházka. Úzce spolupracoval s dalšími hradeckými sokoly Gustavem Stoklasou, Ferdinandem Hartmanem a Karlem Sikáčkem, František Kaválek a Maxim Grus zastupovali ve velení vojáky.

Prostí lidé blíže neinformovaní nevěděli o přetrvávající složité bezpečnostní situaci ve městě a prožívali odpoledne 29. října s radostným očekáváním dalších společenských změn: „Druhý den dívky procházející městem ustřihovaly hvězdičky na výložkách českých důstojníků, kteří se ochotně podrobovali této operaci. Mládež odnášela z kasáren, nemocnic a jiných budov tabule s německými nápisy. Po ulicích procházely zástupy civilistů i vojínů s českými písněmi.“ Navečer 29. října propukla ve městě okázalá radost, neboť zpráva o převratu pronikla již ke každému občanovi, a tak tento den do jisté míry zastínil 28. říjen. Jak později napsal redaktor Kraje královéhradeckého Max Leonier: „Nebylo slavnostnějšího dne nad 29. říjen 1918. Každému zářila radost z očí a každý hledal způsob, jakým by radost tuto dal otevřeně najevo.

V Hradci Králové byly všecky veřejné místnosti přeplněny a slavnostní nálada ukazovala se ve všech koutech.“

STRANA 3

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

Události další v malých rozměrech okresu našeho Středa 30. října a další dny Po vyřízení nezbytné denní agendy proběhlo sestavení řádného Okresního národního výboru za součinnosti všech hlavních politických stran působících na Hradecku, aby se předešlo obstrukcím a protestům od některých politických subjektů. V té době zcela chyběly přesné instrukce, podle nichž se měl ustanovit. Své zástupce tak delegovaly následující politické strany, které uspěly v posledních předválečných volbách do říšské rady: agrární, státoprávní demokracie, křesťansko-sociální strana (národní strana katolická), socialistická strana (dříve národně sociální), sociálně demokratická strana dělnická a sociálně demokratická strana (tzv. centralisté). Předsedou se podle očekávání stal jednohlasně Jan Černý, místopředsedy František Hrouzek, Stanislav Bartoš, ThDr. František Šulc, František Skála, Jan Němec a František Šafránek. K vlastnímu založení královéhradeckého národního výboru František Hrouzek jako jeho čelný představitel později poznamenal: „Při ustavení Nár. výboru nedostali jsme žádných instrukcí. Ustavili jsme se den po převratu beze všech propozic. Národní výbor jest složen ze zástupců politických stran tak jako v Praze. Každá strana volila své zástupce sama.“ Předseda národního výboru 30. října vyzval přednosty všech úřadů v Hradci Králové, škol, korporací i starostu města, aby se dostavili do úřadovny národního výboru, a zde složili slib: „že povedou úřady své v duchu národním, ku prospěchu a v intencích československého státu.“ S ohledem na hromadící se problémy v celém okrese muselo vedení národního výboru ihned přistoupit k řešení nejpalčivějších otázek, zejména bezpečnostních a zásobovacích. Zvláště povážlivá jevila se v těchto dnech situace na královéhradeckém nádraží, kde i přes dojednané úmluvy o odchodu maďarských oddílů zůstávalo stále mnoho vojáků čekajících na odjezd. K nim se navíc přidávali nově přijíždějící hladoví a zbědovaní muži. Prio-

K nastoupeným vojákům ve Vodičkových kasárnách hovoří 25. listopadu 1918 ministr obrany Václav Klofáč.

Foto: Archiv Muzea východních Čech ritou se proto stalo pro tyto vojáky obstarat alespoň základní potraviny, a tím otupit případné záminky pro nepokoje či rabování. Po domluvě s představiteli Národní obrany posílily v oblasti nádraží hlídky tvořené sokoly a českými vojáky. Latentní nebezpečí možného konfliktu hrozilo rovněž v přeplněné královéhradecké vojenské nemocnici, kterou dle striktních vojenských předpisů a pod tlakem nadřízených řídil dosti bezohledným způsobem štábní lékař Kropáček. Aby se předešlo případné vzpouře, byl doktor Kropáček vyzván k neodkladnému odchodu na zdravotní dovolenou. Řízení nemocnice poté převzal MUDr. Josef Vanický a zanedlouho MUDr. Bernas.

Důležitou roli při stabilizaci nejen bezpečnostních poměrů sehrála součinnost různých složek tehdejší české občanské společnosti. Jednalo se mimo jiné i o často opomíjené skauty, většinou ve věku od 12 do 15 let, které již 28. října večer Jaroslav Růžička svolal, informoval o probíhajících událostech a požádal o pomoc.

Skauti následně ochotně vstupovali do služeb formujícího se národního výboru. V hektických říjnových dnech ti starší vykonávali zejména

strážní službu společně se sokoly.

Mladší sloužili jako kurýři pro doručování zpráv a rozkazů mezi jednotlivými strategickými stanovišti, zejména mezi posádkovým velitelstvím a okresním národním výborem.

Tento den se také stal Kraj královéhradecký, resp. jeho zvláštní vydání, oficiální tiskovinou národního výboru a posléze se povinně distribuoval na jednotlivé obecní úřady v okrese.

Kromě bezpečnostních otázek dominovaly agendě okresního národního výboru zásobovací otázky. Situace v zajištění základních potravin pro populaci v okrese se jevila v těchto dnech jako velmi tristní. Válečné hospodářství a nucené odvody vykonaly své a na trhu panoval drastický nedostatek veškerých potravin. Jako hlavní cíl si proto představitelé národního výboru stanovili obnovení předepsaných odvodů od zemědělců a poté plynulé zásobování základními potravinami všech oblastí v okrese na základě přídělového systému.

Aby se zabránilo ještě většímu nárůstu už tak vysokých cen potravin, zůstávala v platnosti jejich úřední regulace. Přes tato opatření a postihy se v prvních poválečných měsících stala každodenní realitou lichva. Špatnou situaci v zaopatřování výživy nejchudších vrstev napomáhaly i nadále řešit válečné a veřejné lidové kuchyně. Vedle válečné kuchyně v Hradci Králové existovala i tzv. středostavovská kuchyně. Na Královéhradecku se takto stravovalo na

Zprávy nejčerstvější má zaručeně Max Leonier

Nejčerstvější zprávy získávali lidé v převratových dnech ze zvláštních vydání Kraje královéhradeckého. Reprofoto: Muzeum východních Čech

Důležitým činitelem ovlivňujícím průběh a veřejnou podporu probíhajících politických událostí se stala informovanost všech složek českého obyvatelstva. Zejména v prvních převratových hodinách a dnech se projevoval všudypřítomný hlad po informacích. Pouze nejvyšší regionální politické špičky dostávaly nejaktuálnější zprávy od osob, které měly přímé spojení s Prahou. Poté se šířily šeptandou k dalším osobám, což se s ohledem na nutnost získat masovou podporu u obyvatelstva jevilo jako neudržitelné a zcela nedostatečné. Důležitou roli zde sehrál redaktor tehdejšího týdeníku s názvem Kraj královéhradecký Maxim Leonier (vlastním jménem Jan Pavlík), který se účastnil již demonstrace na Velkém náměstí navečer 28. října. Nadšen událostmi a pociťující potřebu informovat další spoluobčany se rozhodl vydat již v dopoledních hodinách 29. října zvláštní číslo Kraje královéhradeckého: „Cítil jsem, že jako novinář musím zaujmout

deset tisíc občanů. Národní výbor neodkladně zavedl přísné kontroly projíždějících vlaků směřujících do německého pohraničí. Tím se mělo zamezit nejen vývozu nedostatkových potravin, topiva, ale i zbraní do oblastí, kde se projevovaly výrazné separatistické tendence.

Další postupné přebírání moci na Hradecku probíhalo již poměrně v klidu. Ke stěžejném úkolům náleželo zajištění řádného úřadování v jednotlivých státních a samosprávných institucích ve prospěch formujícího se československého státu a zároveň obnova důvěryhodnosti správních orgánů v očích široké veřejnosti značně pošramocená z válečné doby.

Občané většinově přijímali společenské změny se značným očekáváním a nadšením, přesto se objevovaly pro vzrušenou dobu typické

stanovisko hned. Tím spíš, že Kraj byl v městě jediným listem (mimo Obnovu).“ Nezbytné kroky učinil již v noci 28. října, kdy se osobně zúčastnil důvěrné schůze státoprávní demokracie v Grandhotelu. Během tohoto jednání Jan Černý přítomné informoval o dění v Praze a o obsahu prvního zákona vydaného Národním výborem v Praze. Jan Pavlík získal od místních politiků i propozice pro následující den. Časně ráno 29. října obdržela Peřinova tiskárna rukopisy pro sazbu a během následujících dvou hodin redaktor dodal další aktuální zprávy a rovněž podrobnosti o konání chystané manifestace na Velkém náměstí. V deset hodin dopoledne začalo několik kolportérů po Hradci prodávat první mimořádné revoluční číslo Kraje královéhradeckého. Peřinova tiskárna se poté nacházela v obležení, její rychlolis nestačil tisknout další výtisky, takový byl zájem veřejnosti po informacích.

Před polednem 29. října se připravilo i druhé mimořádné vydání Kraje, které vyšlo ještě téhož dne časně odpoledne a informovalo čtenáře o dopolední manifestaci a o prvních vyhláškách prozatímního národní-

projevy. Vzájemné udávání občanů pokračovalo i v nových podmínkách, byť v obráceném gardu. Na národní výbor přicházela rozmanitá anonymní udání na občany a veřejně angažované osoby, prostřednictvím nichž si mnozí vyřizovali dřívější osobní křivdy. Představitelé národního výboru se však proti této praxi ohradili a dne 31. října schválili vyhlášku zakazující občanům posílat anonymní udání na Okresní národní výbor.

K uklidnění emocí a obnově pořádku měly napomoci i bohoslužby konané 1. listopadu v katedrále sv.

Ducha sloužené královéhradeckým biskupem Josefem Doubravou, který přál myšlence vzniku samostatného státu, a to již v době, kdy za tuto vizi hrozil postih. Bohoslužby se proto setkaly s velkým zájmem občanů.

Veřejnou demonstrací oddanosti občanů myšlence samostatného státu se stal 8. listopad, den výročí bitvy na Bílé hoře.

Na postupnou konsolidaci poměrů reagovala koncem roku 1918 i státní správa. Na základě usnesení vlády ukončily činnost národní výbory a jejich kompetence převzaly okresní správy politické. Poslední schůze okresního národního výboru v Hradci Králové se konala 12. prosince 1918, kdy došlo k jeho zániku.

K ustálení bezpečnostní situace přispěl pak 22. ledna 1919 návrat „domácího“ 18. pěšího pluku do Hradce Králové z České Lípy.

Cesta k plné stabilizaci politických a hospodářských poměrů nejen na Královéhradecku stála mnoho úsilí a odříkání všech občanů a trvala ještě několik let.

Čerpáno z knihy Válečná léta a bouřlivý rok 1918 na Královéhradecku autorů Jiřího Pavlíka a Radka Pokorného

ho výboru. „Věděl jsem, že poměry vynutí si alespoň pro první dobu denního vycházení listu. Obě čísla později marně snažili jsme se získati pro některé archivy. Dne následujícího, 30. října, stalo se zvláštní vydání Kraje oficiálním denním věstníkem okresního národního výboru. A také již třetí číslo bylo obsahově bohaté a zajímavé, jako bohatou a všestrannou byla i činnost našeho národního výboru. Po této stránce nebyli jsme předstiženi žádným okresním národním výborem a mohu dnes prozraditi, že naše vyhlášky sloužily mnohým ONV za vzor. Toto zvláštní vydání kraje bylo rozšířeno do celé oblasti severovýchodočeské. Jan Pavlík vydal celkem 19 čísel, poslední čtyři čísla už nebyla jako deník. Poslední mimořádné číslo vyšlo 13. prosince, v němž ONV oznámil ukončení své činnosti. „Těch 19 čísel je obrazem rušných dnů našeho Hradecka a kdo je má, jistě si jich váží, neboť všechna vydaná čísla zachoval si málokdo. Byla to i pro mne nejkrásnější doba za těch 20 let novinaření – i když to někdy znamenalo práci úmornou.“

STRANA 4

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

„Pomník však nejtrvalejší musíme Masarykovo náměstí a pomník TGM Výstavba v prostoru dnešního Masarykova náměstí byla zahájena již před první světovou válkou.

Svou konečnou podobu získalo náměstí, jehož původní název zněl Husovo, až v první polovině dvacátých let po dokončení staveb budovy Anglobanky v roce 1923 a nárožního družstevního domu do ulice Karla IV. v roce následujícím. Obě stavby projektoval Josef Gočár a uskutečňoval stavitel Josef Fňouk již s ohledem na budoucí umístění pomníku. Ve svém projektu navrhl Gočár také sjednocení výšky mezi nimi ležících domů a nový vzhled jejich fasády. Domy tak vytvořily jednotný celek, podtržený zakončením budov ve tvaru písmene M, jako symbol prezidentova jména. Architekt Gočár zde touto úpravou ve spolupráci se sochaři Janem Štursou a Otto Gutfreundem připravil impozantní, harmonický a důstojný prostor jak pro pomník prvního prezidenta Československé republiky, tak pro slavnostní shromáždění, která se zde měla v budoucnu odehrávat. V průběhu následujících let toto místo i sochu poznamenaly historické procesy a okamžiky, které zasáhly do osudů státu, města i jeho občanů.

ka pomníku činila bezmála osm metrů. Při instalaci byla vyzdvižena schránka s pamětní listinou a doplněna údaji o změně autora pomníku.

Odhalení pomníku se uskutečnilo 28. října 1926. Slavnost zahajovaly již o půl sedmé ráno budíčky vojenské hudby 4. pěšího pluku, hudby DTJ a hudby odborového sdružení.

Před devátou hodinou bylo náměstí zcela zaplněné. Slavnosti se zúčastnilo vojsko hradecké posádky s čestnou rotou, sokolové, skauti, hasiči, členové Orla, DTJ, legionáři, selská jízda, učitelé a žáci, zástupci státních i samosprávných úřadů z měst a okresů, politických stran, církví a dalších institucí a spolků, samozřejmě i tvůrci pomníku. Ministr zemědělství Otakar Srdínko, rodák ze Svobodných Dvorů, vyslechl po příjezdu na náměstí hlášení generála Ludvíka Krejčího a provedl přehlídku čestné roty. Prostranství před pomníkem se stalo cílem sedmnácti vlajkových štafet, které běžci přinášeli ze škol, sportovišť a kasáren, zazněly fanfáry, zazpívaly pěvecké spolky. Úvodní slovo patřilo Františku Ulrichovi, který uvítal přítomné a objasnil důvody, které vedly město k postavení pomníku. Ministr Srdínko vyzdvihl Masarykovy zásluhy o národní samostatnost a vyjádřil přesvědčení, že pomník, odrážející prezidentovu velikost a jeho poselství, bude vypovídat nejen o štěstí z vítězství, ale i o povinnostech, které nabytá svoboda s sebou nese. Poté pomník odhalil. Starosta Ulrich poděkoval tvůrcům pomníku a všem, kteří se o jeho vybudování zasloužili,

a se slovy: „Vpřed! Za Masarykem!

Za jeho skvělým příkladem!“ jej odevzdal veřejnosti. Účastníci ocenili i použití mikrofonů na řečnické tribuně, což umožnilo dobrý poslech všem shromážděným. Tečkou oslav byl odpolední koncert hudby DTJ na náměstí a divadelní představení Tylovy Fidlovačky, sehrané Jednotou divadelních ochotníků Klicpera.

Husovo náměstí, v roce 1931 přejmenované na Masarykovo, se opravdu stalo „fórem“, kde se hradečtí občané scházeli nejen při oslavách státních svátků. Tradičně sem také k pomníku prezidenta vedla cesta odvedených branců.

Pohled na účastníky slavnostního odhalení pomníku T. G. Masaryka 28. října 1928. Foto: Archiv Muzea východních Čech

Od myšlenky k odhalení Myšlenka postavit prezidentu Masarykovi v Hradci Králové pomník vznikla díky iniciativě občanů, kteří se obrátili na zastupitele města. Městská rada o postavení pomníku rozhodla 23. května 1923, pro jeho realizaci založila fond a požádala tisk o zveřejnění výzvy ke sbírce. Starosta František Ulrich šel příkladem a do fondu věnoval 1000 korun. Finanční komise města předložila v únoru 1924 návrh, aby byl pomník postaven k Masarykovým 75. narozeninám, tj. již v roce 1925, a aby se úvěr na jeho pořízení vzal z prodeje pevnostních pozemků. Bylo rozhodnuto, že se bude jednat o bronzovou stojící postavu v nadživotní velikosti umístěnou na žulovém podstavci. K návrhu se zpočátku objevila řada připomínek.

Tehdejší vzhled náměstí se zdál být pro záměr stát se „hradeckým fórem“ nevhodný, zejména pro svou nepravidelnost a pozadí. Objevily se názory, že by se sem lépe hodila fontána než pomník. Ten bylo doporučováno umístit raději na Velké náměstí před radnici namísto tehdejší kašny.

Městská rada na pomník nevypsala veřejnou soutěž, ale na návrh Josefa Gočára oslovila uznávaného sochaře Jana Štursu. Ten přislíbil vyhotovení pomníku do 28. října 1925 za cenu 160 000 korun, podstavec pomníku byl zadán Josefu Gočárovi a jeho zhotovení měla zajistit technická kancelář města. Základní kámen k pomníku byl na Husově náměstí položen 8. března 1925 při oslavách Masarykových 75. narozenin. Starosta František Ulrich ve své řeči objasnil důvody, proč město staví prezidentovi pomník ještě za jeho života. Měl být vyjádřením vděčnosti a uznání za Masarykovo osvoboditelské dílo a projevem místního holdu

za to, že měl Hradec Králové rád, rád sem zajížděl a měl zde řadu stoupenců, kteří jeho myšlenky pomáhali prosazovat. Pomník se měl také stát trvalou výzvou a svědomím pro současníky a jejich potomky. Po chorálu Ktož jsú boží bojovníci promluvil předseda poslanecké sněmovny a kuklenský rodák František Tomášek a svůj projev zakončil slovy: „Pomník nestavíme živým, jestliže stavíme tento pomník Masarykovi živému, je to svědectvím, kolik lásky, vděčnosti a uznání jest v nás pro něho, pomník však nejtrvalejší musíme mu postavit v srdcích svých.“ Poté byla do tepané schránky uložena pamětní listina.

Již tehdy do osudu pomníku zasáhla vyšší moc. Sochař Jan Štursa naskicoval podobu pomníku: stojící postavu v životní velikosti, v jedné ruce klobouk, v druhé svitek papíru. Avšak sochařovo tragické úmrtí 3. května 1925 zanechalo dílo nedokončené. Pro dokončení pomníku připadala v úvahu dvě řešení: buď sochu vytvoří Štursovi žáci, nebo bude vybrán jiný umělec, který provede pomník nově. Varianta výběru nového autora nakonec zvítězila.

Město ponechalo výběr opět na Gočárovi a jeho volbu sochaře Otto Gutfreunda respektovalo, přestože se v místním tisku rozvinula diskuse o tom, zda je tento postup správný, a dokonce byly zpochybňovány Gutfreundovy umělecké kvality, zejména v souvislosti s kritikou jeho pomníku Babičky v Ratibořicích.

Na konci listopadu 1925 odjíždí Otto Gutfreund do Lán, kde mu prezident Masaryk sedí modelem. Třetinový model byl odlit do bronzu a sochař plastiku představuje v červenci 1926 na Hospodářsko-průmyslové výstavě v Jaroměři, v srpnu je socha odlita do sádry, ruce do formy želatinové. K odlití do bronzu dílo přebírá kovolitecká dílna Karla Bartáka na Žižkově. Hotový odlitek, smontovaný z několika kusů, vážil 700 kg a vysoký byl 3,2 metru.

Kamenické práce byly v červnu 1926 zadány hradecké firmě Václav Škoda a synové. Podstavec pomníku se skládal z pískovcového podstavce, desky a dvou kvádrů, přičemž na vodorovném byl vytesán nápis TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK, PRVNÍ PRESIDENT REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ. Celková výš-

Pomník v den Masarykova pohřbu 21. září 1937. Foto: Archiv Muzea východních Čech

Osudy za nacistické okupace T. G. Masaryk si byl dobře vědom, že mladá republika potřebuje čas, aby se stala hospodářsky a politicky pevným a vyspělým demokratickým státem. Bohužel čas klidného vývoje československému státu dopřán nebyl. Podpisem Mnichovské dohody v září roku 1938 byla Československá republika obětována, Slovensko vytvořilo vlastní stát a zbytek republiky obsadila 15. března 1939 německá vojska. Protektorát Čechy a Morava měl sice vlastní vládu, ale faktická moc byla v rukou německých protektorů plnících vůli Adolfa Hitlera. Vše, co připomínalo bývalý samostatný československý stát, mělo být zlikvidováno a zapomenuto.

Také v Hradci Králové byly městské orgány doplněny zástupci německých občanů, vesměs členů NSDAP. Starosta Josef Pilnáček se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci, kdy se marně snažil se svými kolegy o skoro nemožné: hájit české zájmy a zároveň plnit nařízení okupační moci. Pomník T. G. Masaryka se stal zejména v zářijových a říjnových dnech roku 1939 a v březnu 1940 svědkem tichých protestů hradeckých občanů, kteří přicházeli s věnci a květinami uctít památku člověka, jenž byl pro ně symbolem svobodného Československa. Dobová korespondence dokládá nerovný zápas o osud Masarykova pomníku. Dne 7. března 1940 obdržela městská rada dopis místní Národní árijské kulturní jednoty se žádostí o okamžité odstranění všeho, co připomíná bývalý „židozednářský“ režim, tedy i Masarykova pomníku, aby se tak český národ mohl co nejdříve „odmasarykovštit“. Městský

úřad ve své odpovědi konstatoval, že Masarykova socha není v rozporu se stávajícími poměry a úřad nemá v tomto směru ani žádné pokyny vlády. Argumentoval také tím, že by odstranění pomníku vzbudilo bouři u dělníků a chudiny a připomněl, že ani 28. října 1939 nebyl klid ve městě porušen. O odstranění pomníku usiloval zejména Rudolf Kafka, člen NSDAP dosazený do zastupitelstva k hájení německých zájmů. V dopise z 28. června 1940 požadoval urychlené zbourání pomníku, jeho odevzdání do sbírky kovů a přejmenování náměstí. Stejně tak mělo být naloženo i s takzvaným pomníkem legionářů, tj. s pomníkem padlých 4. pěšího pluku Prokopa Velikého.

Ze svého požadavku Kafka neslevil ani po pečlivě vyargumentovaném odmítnutí ze strany městských orgánů. Navíc 20. července 1940 zaslal Okresní úřad v Hradci Králové městskému úřadu na vědomí nařízení prezidia protektorátního ministerstva vnitra, aby byly co nejrychleji odstraněny pomníky, obrazy, pamětní desky a jiné upomínky na T. G. Masaryka ze všech veřejně přístupných míst. Členům městské rady bylo dáno na vědomí, že příkaz byl splněn v noci 22. července 1940 a Masarykova socha byla uložena v muzeu. Kafka však trval na odevzdání sochy Masaryka i vojáka z pomníku padlých do sbírky kovů.

Starosta Pilnáček si musel 6. srpna 1940 urychleně vyžádat souhlas s věnováním obou soch do sbírky kovů od všech členů městské rady. Pro potřeby válečného průmyslu musela být odevzdána postupně i další díla, jako pomník L. J. Pospíšila, sousoší Labe a Orlice i řada pamětních desek. Náměstí bylo přejmenováno na B. Němcové, v roce 1941 na Nové (Neuer Platz) a ještě týž rok na Viktoria Platz.

STRANA 5

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

mu postavit v srdcích svých” v proměnách času

Rok 1945 – po osvobození pietně upravené místo, kde stával Masarykův pomník.

Foto: Archiv Muzea východních Čech

Touha po obnovení Hned v prvních svobodných dnech května 1945 se projevila touha po obnovení Masarykova pomníku. Na místo byla provizorně instalována Masarykova busta a bylo zahájeno pátrání po odstraněných pomnících, sochách a deskách.

Zatímco Pospíšilův pomník, sousoší Labe a Orlice a pamětní desky byly nalezeny, Škodova socha vojáka a Gutfreundova socha Masaryka skončily roztaveny v hutích. Pro obnovu pomníku byla vyhlášena sbírka a částka, kterou se v krátké době podařilo nashromáždit, mnohonásobně převyšovala potřebné náklady. Práce spojené s obnovou pomníku – sestavení částí původního Gutfreundova modelu, který byl nalezen rozřezaný ve skladišti lapidária Národního muzea, domodelování chybějících částí, odlití do bronzu, doprava a instalace sochy – byly svěřeny kamenickému mistru Václavu Škodovi a sochaři Josefu Škodovi.

28. října 1947 stál opět pomník na svém místě čekající na své zno-

Opět režimu nepohodlný Po únorovém „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948, kdy neomezenou moc uchvátila komunistická strana, byla zpočátku ještě osobnost prezidenta Masaryka respektována.

Avšak stále se zostřující vztahy mezi východním a západním blokem, který Stalin a jeho následovníci vinili z přípravy třetí světové války, poznamenaly ovzduší v celém státě.

Pod heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“ byli postihováni všichni, kteří nesdíleli komunistické přesvědčení. Stalin a Gottwald se stali oslavovanými modlami a Masarykovy demokratické ideje braly rychle za své.

V roce 1952 zástupci dělníků ze Škodových závodů, Rubeny, Vertexu, úderníci, pionýři, členové různých spolků posílali městským orgánům výzvy, aby také Hradec Králové vybudoval „důstojný monument hodný vítězného vojevůdce a učitele J. V. Stalina“. K jeho narozeninám byly pořádány mimořádné směny a sbírky barevných kovů, které měly být použity na zhotovení pomníku. Myšlenky a působení prezidenta Beneše a posléze i Masaryka byly zejména v souvislosti s politickými procesy na konci roku 1952 kritizovány a znevažovány. Závodní časopis Hradecký Škodovák přinesl 19. prosince 1952 návrh členů KSČ ze závodní stráže mostárny určený Jednotnému národnímu výboru v Hradci Králové:

Dne 15. 12. 1952 měla 4. skupina 24. dílčí organizace školení a po školení

vuodhalení. V předvečer se konal na Velkém náměstí lampionový průvod a ohňostroj. Samotné slavnostní odhalení bylo zahájeno na Velkém náměstí vojenskou přehlídkou, po které se účastníci shromáždili na Masarykově náměstí.

Přítomné přivítal předseda Místního národního výboru v Hradci Králové Josef Němec, a poté předal slovo ministru sociální péče Zdeňku Nejedlému. V ministrově řeči zazněla následující slova: „Půjdeme v duchu Masarykově k socialismu.

Masaryk za prvé světové války se prozíravě orientoval nikoli na cara, ale na demokratické síly Evropy.

I my dnes nemůžeme jít s těmi, kteří nás zradili, ale s těmi, kteří stáli při nás, se Sovětským Svazem. Masaryk, kdyby žil, vítal by naši novou republiku. Byl duch v podstatě slovanský a i my jdeme a půjdeme pevně po slovanské cestě, a tím splníme Masarykův odkaz.

Tomáši G. Masarykovi budiž čest a sláva!“ Jaký paradox, zanedlouho tento muž jako ministr školství a osvěty začne T. G. Masaryka odsuzovat a ostouzet.

půl hodiny diskusi o mezinárodních událostech, ze které vyšel návrh tohoto znění: 1. Členové závodní stráže 4. skupiny 24. dílčí organizace KSČ mostárna se jednohlasně usnesli, aby pomník našeho milého osvoboditele a učitele soudruha generalissima Stalina byl postaven na Ulrichově náměstí před budovou ČSSP. 2. Ulrichovo náměstí, aby bylo přejmenováno na náměstí Stalinovo.

3. Socha našeho bývalého humanisty a budovatele kapitalismu v prvé republice Masaryka byla odstraněna.

4. Toto Masarykovo náměstí aby bylo přejmenováno na náměstí Gottwaldovo.

5. Aby všechny názvy po špiónu a zrádci Benešovi byly zrušeny. Závodní stráž, mostárna Výzvu k rozumu podepsanou „čtenářka Škodováka“ přineslo vydání tohoto časopisu 12. ledna 1953. Vydání však bylo z větší části kvůli tomuto článku konfiskováno.

Soudruzi ze závodní stráže mostárny!

Chápu vaši iniciativu o „vybudování našeho města Hradce Králové, jak jsem se dočetla ve Škodováku ze dne 19. 12. t. r. Ale takhle si budování socialismu skutečně nepředstavuji nejen já, ale i většina národa. Pracující lid, na který jsou kladeny tak velké úkoly, se chce řádně najíst a ošatit, a v tom mu skutečně socha našeho prvního presidenta T. G. Masaryka nepřekáží. Ve vašem návrhu je vidět trochu unáhlenosti. A ruku na srdce – kdo z vás četl studii o T. G. Masarykovi? Sebekriticky – nikdo, že? A tam byste se dočetli, jak i dnes je T. G. Masaryk ctěn.

A proto, soudruzi ze závodní stráže mostárny, za presidenta Osvoboditele se ještě

nikdo nestyděl a stydět se nemusíte ani vy!

A až půjdete přes Masarykovo náměstí, jen se hrdě vzpřimte, podívejte se mu do očí a řekněte: takových lidí bychom právě dnes potřebovali…“ A nyní, soudruzi, ruku na srdce! Nepřipomíná vám to neblahou protektorátní éru? Vždyť sami dobře víte, jak tenkrát mizely nárožní tabulky a sochy našich státníků. A proto nenechte možnost naší šuškandě rozmazávat takové malichernosti, jako je vámi navrhované přejmenování ulic a Benešova náměstí. Čekají nás jiné úkoly a povinnosti. A tím, že budeme měnit názvy ulic, socialismus rozhodně nevybudujeme! Čtenářka Škodováka Reakce soudruhů z mostárny byla rychlá a výhružná. Velmi dobře odráží atmosféru tehdejší doby. Byla otištěna ve Škodováku z 15. února 1953.

Anonymní čtenářko!

Nevíme, koho považujete za většinu národa, a s níž se zřejmě ztotožňujete.

Snad s těmi, kteří si kdysi přivlastňovali většinu hmotných statků, vyrobených rukama dělníků. Masaryk vytýkal dělníkům, že bojují o své hmotné zájmy, ač prý revoluce je věc mravní, etická. Proto asi jeho stoupenci dnes tolik mluví o jídle, ač ho mají nepoměrně více, nežli ho měl dělník v Masarykově republice.

Přiznáváme se, že většina z nás nečetla spisy T. G. Masaryka. Přiznáváme se také, že je nebudeme číst.

Dnes, kdy se otevírají tajné archivy, stává se jasným mnohé z naší minulosti.

To, co se nám kdysi jevilo jako filosofické omyly, jeví se dnes jako promyšlený podvod. A podle toho musíme opravovat svůj názor i na mnohé tzv. veliké lidi z naší první republiky. Nač strašit někoho zdánlivou vnější podobností s protektorátem?

Vždyť dnes víme dobře, kdy a kým byl položen základ k Mnichovu. Pracující člověk už dnes dost politicky vyrostl, aby si dovedl vyjasnit podstatný rozdíl mezi dřívějškem a dnešní dobou. To jen snad některé bývalé čtenářky „Listu paní a dívek“ zaspaly dobu…

Originál svého dopisu si dobře uschovejte. Až to jednou „praskne“ a vy budete moci mluvit otevřeněji, poslouží vám to jako důkaz vaší „ilegální práce“ a dopomůže vám to k „vašim mravním“ statkům a vysoké hodnosti. Tak si to představujete vy. My vám řekneme, jak si to představujeme my: Půjdete-li dále touto cestou, dočkáte se „povýšení“, jakého se dostalo Slánskému a spol. Vaší radou, abychom se v ničem neukvapovali, se ovšem řídit nebudeme. To nám radil také váš T. G. Masaryk v otázce znárodnění a nám stačí, že jsme nalítli jednou.

Vaši strážní z mostárny

Na své mimořádné schůzi rada Jednotného národního výboru 25. února 1953 jednomyslně schválila přejmenování Masarykova náměstí na náměstí Velké říjnové revoluce a rozhodla o odstranění Masarykova pomníku s odůvodněním, že ji k tomu vyzývají „rezoluce pracujících”. Národní galerie v Praze žádala, aby byla socha předána královéhradeckému muzeu. Nestalo se tak. Kronika města stručně konstatuje, že 3. března 1953 byla socha zaměstnanci Škodových závodů po osmnácté hodině sundána z podstavce a odvezena. Přihlíželo tomu množství občanů. Pískovcový podstavec byl odstraněn v následujících dnech. Řídící učitel Václav Deyl vylíčil tuto událost takto: „V úterý dne 3. března 1953 o 7. hodině večer byla socha T. G. Masaryka odříznuta a skácena. Při dopadu se přerazila na tři kusy“. A do závorky poznamenal „stráže plné ulice“. Socha byla následně odvezena do pražských Holešovic do podniku ZUKOV a zde roztavena.

V letech, které následovaly, byla

snaha prázdný prostor po pomníku nějak upravit. Z volebních obvodů zněly požadavky, aby byla plocha náměstí osázena květinami. Byly zde také umístěny agitační tabule a informace o náboru pracovníků.

Náměstí bylo roku 1961 přejmenováno na Leninovo a od roku 1970 neslo název Mírové.

Na konci šedesátých let nastalo ve společnosti určité uvolnění a jména prezidentů Masaryka a Beneše začala být opět připomínána.

Ani hradečtí občané nezapomněli.

Na tehdejším Leninově náměstí se v předvečer Masarykových narozenin 6. března 1968 a den poté začaly objevovat květiny, svíčky, Masarykovy fotografie. Na městský národní výbor začaly docházet petice, dopisy i přání, aby byl Masarykův pomník obnoven. Národní výbor upozornil občany na možnost a potřebu dobrovolné sbírky na pomník a náklady

na jeho zřízení vyčíslil na půl milionu korun. U pobočky Čs. státní banky bylo založeno dárcovské konto, částka však narůstala velmi zvolna.

Ani srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy myšlenku vzniku pomníku neudusila. V době oslav 50. výročí vzniku ČSR zde byl instalován improvizovaný panel s vyobrazením T. G. Masaryka na koni, doplněný portréty prezidenta Ludvíka Svobody a Alexandra Dubčeka s hesly Pravda vítězí a Svoboda – demokracie, Socialismus – suverenita. Masarykova busta, fotografie pomníku, květiny a věnce zdobily místo, kde pomník stával, i v březnu následujícího roku.

Avšak nastupující normalizace poměrů otočila kolo dějin zpět a zase se mělo začít tiše zapomínat. Na náměstí byly v sedmdesátých letech instalovány desky takzvané názorné agitace a fotografie členů předních brigád socialistické práce.

Jako Fénix z popela…

onářů. Přítomné přivítal předseda MěNV Josef Potoček. Poté se ujal slova správce sbírky na obnovu pomníku Jiří Novotný. Členka Masarykovy společnosti a signatářka Charty 77 Hana Ponická zdůraznila ve své řeči myšlenku česko-slovenské vzájemnosti. O návratu myšlenek T. G. Masaryka promluvil ředitel Masarykova ústavu historik Jaroslav Opat. Na závěr hovořil prezident Václav Havel, který ve svém projevu zdůraznil důležitost odkazu ideálů, na kterých se zrodil samostatný stát Čechů a Slováků: demokracie, politická pluralita, občanská rovnost, sociální spravedlnost, slušnost, mravnost, tolerance a porozumění. Zmínil i současnou náladu ve společnosti. Počáteční euforie a opojení pominulo, vystřídala je každodenní práce a nutnost řešit nelehké úkoly. Ve společnosti nastalo vystřízlivění, nervozita, netrpělivost i zklamání, jako by zapomínala na hodnoty spojené se dnem 28. října a Masarykovou osobností.

Připomněl přítomným Masarykovo krédo „Ježíš, nikoli César“, což vyjadřuje mimo jiné porozumění, odpuštění, laskavost, nikoli zloba, zvůle a diktatura. Na závěr prezident poděkoval za čest, že mohl tento slavný pomník odhalit.

Z pomníku sklouzla bílá rouška a oči přítomných se onoho roku 1990 – podobně jako předtím v letech 1926 a 1947 – upřely na monumentální a důstojnou postavu Masarykovu. Zůstává pro nás, věřme, že natrvalo, symbolem i mementem.

Podle textu Jaroslavy Pospíšilové v knize Příběh pomníku T. G. Masaryka v Hradci Králové, vydané v r. 2017 Masarykovou společností Hradec Králové

V listopadových dnech roku 1989 bylo i tehdejší Mírové náměstí svědkem několika manifestací. V den 29. prosince, kdy se zde sešli občané, aby oslavili zvolení Václava Havla prezidentem, bylo náměstí opět vráceno Masarykovo jméno. Myšlenka na obnovu pomníku se v oněch dnech zrodila spontánně. Historická sekce Občanského fóra proto zahájila pátrání po jeho osudech. Na pozemku technických služeb na Flošně byl objeven částečně zakopaný podstavec pomníku s nápisem, v depozitáři Národní galerie byly dohledány poškozené díly sádrového modelu. Bez nároku na odměnu je zrestaurovala Akademie výtvarných umění v Praze pod vedením sochaře Jaromíra Hanzíka.

Vlastní odlití, cizelování a osazení bylo zadáno umělecké dílně v Lysolajích. Investorem rekonstrukce náměstí a obnovy pomníku byl Městský národní výbor v Hradci Králové a jeho technické služby.

MěNV uvolnil na přípravu této akce jeden milion korun. Výzvu ke sbírce na obnovu pomníku vydalo koordinační centrum Občanského fóra v Hradci Králové 15. prosince 1989 a zřídilo konto, na kterém se shromáždilo 72 000 korun. Největší zásluha o obnovu pomníku patří královéhradeckému rodákovi Zdeňku Mládkovi, tehdy žijícímu ve Velké Británii, který věnoval více než milion korun. Částka pokryla veškeré výdaje spojené s odlitím sochy, kromě toho poslal také vzrostlé ozdobné stromy, které měly nahradit staré přerostlé a neudržované buky. Mimo úpravu prostranství byla opravena i fasáda domů, aby odpovídala původnímu Gočárovu návrhu.

Po sedmatřiceti letech, v předvečer státního svátku vzniku Československé republiky 27. října 1990, se město a jeho občané dočkali návratu pomníku T. G. Masaryka zpět na původní místo. Na náměstí a v jeho okolí se i přes nepřízeň počasí shromáždily tisíce občanů.

Pozvání přijal i prezident republiky Václav Havel, v jeho doprovodu přijely také vnučky T. G. Masaryka Anna a Herberta, předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová, prezidentův kancléř Karel Schwarzenberg a spisovatelka Hana Ponická. Přítomen byl i sochař Stanislav Hanzík a Zdeněk Mládek a delegace partnerských měst. U pomníku stála čestná stráž skautů, sokolů, selské jízdy, Konfederace politických vězňů a legi-

Václav Havel hovoří na slavnostním shromáždění ke znovuodhalení Masarykova pomníku 27. října 1990.

Foto: Archiv Muzea východních Čech

STRANA 6

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

Muži 28. října a Hradec Králové Tomáš Garrigue Masaryk Jan Černý

Moudrý a rozvážný člověk mnohočetných aktivit. Tak by se dal zjednodušeně označit královéhradecký „muž 28. října“ Jan Černý. Tehdy osmatřicetiletý starosta obce Věkoše měl velký, ne-li největší podíl na tom, kudy a jak se ubíraly události rodící se republiky v Hradci Králové v roce 1918.

Našlo by se jen máloco pokrokového, s čím by v prvních třiceti letech 20. století nebylo jeho jméno spjato.

Jan Černý se narodil 25. dubna 1880 ve Věkoších. Chodil do pouchovské obecné školy odkud zamířil do hradecké nižší reálky, poté na dvouletou hospodářskou školu v Kuklenách a v roce 1898 se ujímá rodinného hospodářství. Brzy svou aktivitou vstupuje do dalších oblastí života. Spoluzakládá Družstvo rolnického skladiště v Hradci Králové, stojí u zrodu věkošského strojního družstva a Zelařského družstva pro Věkoše a Pouchov a ve 23 letech, v roce 1904, se stává jedním z nejmladších zvolených starostů. Tuto funkci Podobenka Jana Černého vykonával až do roku 1919. Úsilí o rozvoj rodné obce i přiz doby kolem roku 1918. lehlého okolí bylo obrovské, jeho angažovanost ale přesahoFoto: Archiv rodiny Černých z Věkoš vala hranice okresu. Snažil se o zavádění nových metod do zemědělství, a tak mu nemohl uniknout nastupující trend počátku 20. století – elektrifikace. Z jeho iniciativy si zelařské družstvo pořídilo malou elektrárnu a jako starosta se zasloužil o vybudování rozvodu elektřiny po obci. Patřil k iniciátorům vzniku Svazu hospodářských družstev pro konsum elektrické energie v Hradci Králové a následně byl zvolen do jeho čela. Stranou jeho zájmu nezůstalo ani finančnictví, když stál v roce 1914 u zrodu hradecké Agrární záložny. Jako starosta Věkoš se zasloužil o výstavbu nových potřebných silnic a o výstavbu školy. Funkce starosty a členství v řadě organizací z něho po mobilizaci v roce 1914 udělaly osobu nepostradatelnou pro zázemí. Být tehdy starostou však nebylo nijak úlohou vděčnou.

Ve válečné době stanul v čele okresní hospodářské rady a snažil se zmírnit těžký osud obyvatelstva odkázaného na zásobovací lístky. Na svém místě pak byl i v nejkritičtější době převratu v roce 1918, a to nejen jako člen Maffie. Právě on tehdy telefonicky přijímal z Prahy text prvního zákona o ustavení samostatného československého státu. Právě on stanul v čele živelného hnutí, hovořil na lidových manifestacích, a když se utvářel revoluční národní výbor, byl Jan Černý jednomyslně zvolen do jeho čela. Provedl Královéhradecko s rozvahou rozbouřenou dobou října 1918. Dovedl spojovat venkov s městy, zejména pak s Hradcem Králové. Starosta dr. Ulrich v něm měl nejlepšího pomocníka, který jak svou znalostí, tak politickýcm vlivem pomáhal řešit nějtěžší úkoly. Byl agilním členem agrární strany, za níž byl v letech 1920 a 1925 zvolen do Národního shromáždění.

Zemřel po dlouhé nemoci v necelých 55 letech. Jeho jméno dodnes najdeme v názvu ulice probíhající jeho rodnými Věkošemi.

Do roku 1918, tedy než se stal prezidentem Československé republiky, pobýval profesor T. G. Masaryk v Hradci Králové několikrát. Jako tehdejší říšský poslanec zde vystoupil s přednáškami například o všeobecném volebním právu či odkazu Palackého, Havlíčka, o inteligenci a náboženství, které dostalo později označení „hradecké náboženské hádání“. Věnoval se problematice národní a mezinárodní a s ní související zahraniční politice rakouské monarchie.

Další tři návštěvy vykonal zde Tomáš G. Masaryk už jako vážený prezident Československé republiky. Poprvé to bylo 11. října 1919. Návštěva byla podrobně zachycena v místním tisku. Byla také nafilmována a promítána 18. – 21. října 1919. Podle Kraje královéhradeckého prezidenta v hradeckém okrese vítalo na čtyřicet tisíc lidí, byly vypraveny zvláštní vlaky, postavena řada slavobrán a cestu lemovaly špalíry mládeže. V průběhu července 1926 absolvoval prezident Masaryk třídenní cestu po severovýchodních Čechách a v Hradci se nakrátko zastavil při zpáteční cestě. Poslední Masarykova návštěva se uskutečnila 24. května 1929. Do města přijížděl přes Nový Hradec Králové, kde byl na slavobráně nad silnící umístěn transparent „Vítej nám, tatíčku náš“. Za vyzvánění zvonů dorazil konvoj v 9.45 na Husovo (dnes Masarykovo) náměstí.

Návštěvu dokumentovali filmaři a sledovali četní novináři a fotografové. Starosta dr. Ulrich poděkoval prezidentovi za návštěvu a otcovskou péči, kterou věnuje městu, a končil slovy: „Zkvetl-li Hradec, zkvetl Vámi.“ Masaryk na tato slova zareagoval: „Pane starosto, to je trochu mnoho, co tvrdíte, to byste mně nemohl dokázat. Dělali mnozí dobrou a slušnou práci a mně se zdá, že jste byl mezi nimi. A myslím, že by mně všichni dali za pravdu, že Hradec Králové jste udělal Vy a Vaši kamarádi, kteří ve věrné práci s Vámi pracovali.

Nu, co jsem mohl, rád jsem udělal.“ Následovalo představení reprezentantů místních úřadů, ústavů a spolků. Pak se prezident zadíval na svůj pomník se slovy: „Za živa pomník, to je divná věc, já nevím, co to znamená. Obyčejně až Návštěva prezidenta Masaryka ve Státní koželužské škole po smrti se staví takové věci. To je tav Hradci Králové. Foto: Archiv Muzea východních Čech kový vykřičník. Dej pozor, dej pozor!“

Ochotníci spolku Klicpera v národních službách Nejen politikové, ale i lidé činní na poli kulturním, mají své větší či menší zásluhy na vzniku samostatného československéhjo státu. Pod dojmem Manifestu českých spisovatelů z května 1917 také divadelníci spolku Klicpera prokázali své národní cítění. Rozhodli se, pod záštitou městské rady, oslavit 80. výročí vzniku naší národní hymny nastudováním hry Fidlovačka, v níž píseň Kde domov můj zazněla poprvé. Oba autory, dramatika J. K. Tyla i skladatele Františka Škroupa, spojovala s Hradcem studia na místním gymnáziu. Představení se uskutečnila v průběhu července 1917.

sjely stovky chlapců a dívek v národních krojích. V úvodu hry byl přečten text Národní přísahy, kterou přednesl 13. dubna 1918 Alois Jirásek na národním manifestačním shromáždění v Obecním domě v Praze. Slova závěru „Věrni v práci, věrni v zápasech, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdra-

víme samostatnost svého národa!“ vyvolala bouřlivý potlesk a nadšený souhlas publika. Hra Fidlovačka se vrátila na jeviště Klicperova divadla 9. listopadu 1918, kdy byla uvedena jako slavnostní představení k oslavě vzniku československého státu.

Jaroslava Pospíšilová Muzeum východních Čech v Hradci Králové

Fidlovačka v podání spolku Klicpera se hrála osmnáctkrát a vždy byla vyprodaná. Foto: Archiv Muzea východních Čech.

Výprava hry byla velkolepá, stejně jako počet účinkujících. Hudební a pěvecké pasáže nastudoval s třicetičlenným orchestrem a dvacetičtyřčlenným pěveckým sborem pedagog, hudebník a sbormistr Gracian Černušák. Úspěch představení byl mimořádný. Fidlovačka, hra se zpěvy z počátku národního obrození, na diváky mimořádně zapůsobila.

Obrozenecká touha o povznesení národa rezonovala s touhou po samostatném státě Čechů a Slováků.

Lidé se hrnuli do divadla a všech osmnáct představení (pro ochotníky opravdu nebývalý počet) bylo beznadějně vyprodaných. Diváci na každý vlastenecký projev z jeviště spontánně reagovali souhlasnými výkřiky a bouřlivým potleskem.

Nadšení publika vyvrcholilo, když

zazněla z úst slepého houslisty Mareše píseň Kde domov můj. Obecenstvo povstalo a po posledních tónech následoval dlouhotrvající potlesk.

Diváci si vyžádali opakování písně a celé hlediště se přidalo ke zpěvu.

Představení Fidlovačky se stalo pro Hradec a jeho okolí národním svátkem. Ochotníci byli žádáni o pohostinská představení. První hostování se konalo 19. srpna v Jaroměři ve vyprodané sokolovně. Také tady se účinkující dočkali ovací dojatého publika. Dvakrát měli možnost hru vidět ve Dvoře Králové a třikrát v Náchodě. I tady bylo nadšení diváků obdobné. Hradečtí si vyžádali v září ještě dvě opakování, ale pak už byly reprízy úředně zakázány. Členové spolku se rozhodli v té době uvádět na jeviště jen hry čes-

kých nebo slovanských autorů a výnosy z představení věnovat na národní účely. V následujícím roce se v Hradci stejně jako na mnoha místech v Čechách a na Moravě konaly divadelní slavnosti u příležitosti 50. výročí položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze. Také tato akce byla nadšenou manifestací národní síly. Spolek Klicpera připravil čtyři představení Jiráskovy hry Emigrant. Před začátkem hry zazněl husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci v provedení sboru Nepasických pěvců. O významu Národního divadla promluvil dr. Leopold Batěk. Na konci představení si obecenstvo vynutilo národní hymnu a píseň Hej, Slované (v počátcích války zakázanou). Na představení určeném pro venkov se do města

Plakát zvoucí na slavnostní představení k oslavě svobody v roce 1918.

Reprofoto: Muzeum východních Čech

STRANA 7

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

„Byla to hotová lidová kaple sixtinská“ Už není mnoho těch, kteří by pamatovali hradecké Jiráskovy sady bez dřevěného kostela. A přece většina jeho času – snad 400 let – plynula ne v Hradci Králové, ale na Slovensku. V roce 1935 kostel nastoupil svoji pouť do Hradce Králové. Starosta Josef V. Pilnáček zachránil jej od jistého zániku a v městě svém povýšili na památník těch, kdož za světové války 1914–1918 obětovali život za lepší příští Československa.

Historii i pouť kostela dopodrobna probádal a vypověděl našemu listu vedoucí odboru památkové péče magistrátu Jan Falta.

Kostel sv. Mikuláše patří k šesti kostelům, které byly za první republiky převezeny ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do Čech. V roce 1929 dřevěný kostel zakoupila například Praha, v roce 1930 Nová Paka, 1931 Dobříkov, dále pak Kunčice pod Ondřejníkem či Blansko. Každý se stěhoval z jiného důvodu. Například kostel v Dobříkově zakoupil senátor Václav Klofáč, do Prahy putoval kostel v souvislosti s národopisnou výstavou. Všechny byly už nepoužívané, jejich domovské obce měly již kostely kamenné, a byly tak přemístěním do Čech zachráněny. I pro náš kostel už bylo zažádáno tamní církví o demolici.

To stavitele Matulíka trochu zaskočilo a projevil nespokojenost s tím, že zástupci města konali prohlídky bez něho. Měl údajně dojem, že všechna jeho práce a námaha byla marná. Ihned se do Malé Polany vydal a podařilo se mu sjednat velmi nízkou cenu. V dopise dále uvedl: „Tešil som sa jak príjemne vašú komisiu prekvapím s Polanou – a zatým som bol prekvapený já.“ Stále ale doufal, že práce mu bude zadána a on ji provede rychle a vzorně. A také se tak stalo.

Po návratu se 15. dubna městská rada sešla a o zakoupení malopolanského kostela rozhodla.

Záměr upotřebení kostela byl de-

Slavnostní otevření kostela provázela nepřízeň počasí, což účastníky neodradilo.

Foto: Státní okresní archiv HK Cesta hradeckého kostelíka se začala psát 15. března 1935, kdy bardějovský stavitel a podnikatel Alojz Matulík nabídl městu Hradci Králové k prodeji některý z východoslovenských dřevěných kostelů. Byl to jeho podnikatelský záměr a nebylo tehdy výjimečné, že se v tisku objevovaly i inzeráty s takovou nabídkou. Městská rada zareagovala na druhou nabídku Aloise Matulíka, která přišla 31. března. Dva dny nato – 2. dubna – městská rada Matulíkovi odpověděla, že se na Slovensko vypraví, a mezi 6. a 8. dubnem vyjel starosta Josef Pilnáček, náměstek Josef Beneš, radní Jan Houžvička, stavební znalec města Ing. Friedrich a dr. Kaňka na služební cestu. Dr. Kaňka o služební cestě sepsal zprávu, díky které víme, že navštívili celkem devět míst na Slovensku a na zpáteční cestě již přenesený kostel v Dobříkově.

Nejprve navštívili kostel v Nižním Mirošově, který jim Alojz Matulík nabídl, ten se jim však zdál hodně zničený. Prohlédli si i renovované kostely ve Vyšším Orlíku a Vladomírové, který je dnes památkou UNESCO. Zajeli také do Hunkovic, kde se seznámili s děkanem řeckokatolické církve, a s ním jeli do Malé Polany (Poľany), navštívili Bardějov a Košice. Při svém putování ujeli cca 1300 kilometrů. Zajímala je totiž i otázka, jestli má cenu objekt vůbec převážet a zda ho lze opravit a uvést do slušného stavu. A tak si prohlíželi i kostely, které v nabídce Alojze Matulíka nebyly, a pro Hradec Králové vybrali kostel v Malé Polaně.

finován takto: „Převozem a rekonstrukcí tohoto kostelíka zachrání město velmi cennou památku lidového umění slovenského, stavitelského, řezbářského a malířského.

Město získá po této stránce objekt, který bude mít značně vyšší cenu, nežli je vynaložený náklad. Kostelík bude také atrakcí pro cizinecký ruch.

Pan starosta Pilnáček navrhuje dále, aby tento kostelík ve svém celku, tj. s ohražením a vstupní brankou, byl u nás věnován uctění památky padlým ve světové válce, což by se vhodně vyznačilo spolu s vyznačením původu tohoto objektu.“ Dalším důvodem koupě pak bylo, že kostel pochází z území, kam Alois Jirásek umístil ve svém románu Bratrstvo bojiště husitského bratrstva.

S rozhodnutím o koupi však bezprostředně nesouhlasil hradecký okrašlovací spolek. Tvrdil, že není dobré kupovat kostel a lépe bude pořídit dětská hřiště, kterých je ve městě nedostatek, a více pečovat o historické památky. Na tuto výtku reagovala technická kancelář města zprávou, kde vypočítala seznam dětských hřišť a rovněž se vyjádřila ke jmenovaným zanedbaným památkám. V dopise spolku pak zdůraznila, že kostel bude uctěním obětí světové války. „Město tím získá a zachrání velmi cennou památku lidového umění z bojiště husitského bratrstva (o němž psal Jirásek), z bojiště světové války a československých legií, která bude vyhledávanou ozdobou města.“ Spor se propíral i v médiích a například článek ve Večerním Českém Slovu reagoval na negativ-

Kostel sv. Mikuláše Divotvorce po převezení z Malé Polany do Hradce Králové v roce 1935. Foto: Státní okresní archiv Hradec Králové ní postoj okrašlovacího spolku slovy autora článku mimo jiné takto: „Jde o dar naprosto soukromý a nikoli peníze městské. Také Praha se opravdu honosí v sadech Kinského podobným kostelíkem, získal takový darem senátora Klofáče i Dobříkov a nikde nebylo nejmenších námitek.

Leckde by velmi rádi takovým způsobem získali tak vzácné památky.

U nás se jediná dobrá věc neobejde bez nechutných tahanic.“ Kostel se skutečně nepořizoval z peněz města, ale z odměny za úřadování Josefa Pilnáčka, kterou si jako starosta nenechával vyplácet.

Dalším tématem diskuse bylo umístění kostela a padl i návrh postavit jej v novohradeckých lesích.

Za další měsíc – 15. května – dostal Alojz Matulík pokyn, že má připravit převoz kostela, a během tohoto měsíce se stihl vyřídit soupis vybavení, povolení památkového úřadu, souhlas církve s prodejem i smlouva o umístění s armádou, jíž tehdy Jiráskovy sady jako důstojnický park patřily. Na ministerstvu železnic Československé republiky byla vyjednána sleva na dopravu, protože kostel byl transportován z Medzilaborců do Hradce Králové po železnici.

Na Slovensku začali s rozebíráním kostela 20. května, na dvaadvaceti vozech ho dovezli do Medzilaborců, kde byl naložen do jednoho uzavřeného a jednoho otevřeného vagonu. „V sobotu ráno ačkoliv bol všedný pracovný deň prišli sa s kostolom rozlúčiť vo sviatočných oblekov všetkí občania, strarí i mladí. Za vyzvanenia oboch zvonov na novom kostole a za pláče všetkých občanov hnul sa dlhý sprievod s vesnice a všetkí vesničané sa rozošli teprve až posledný povoz zmizol ím z obzoru,“ píše v dopise Alojz Matulík.

V Hradci Králové započala stavba 17. června a devět slovenských tesařů svou práci odvedlo do 5. července.

Pak se začala řešit obnova interiéru.

Malby i všechno vybavení restauroval Bohumil Lizner za cenu 6000 korun, kostel byl také opatřen elektroinstalací. Oplocení hradeckého kostela se vyrobilo jako nápodoba jiných podobných staveb, vstupní branka je kopií branky z Nižního Mirošova.

Kostel byl slavnostně otevřen 28. října v den výročí vzniku Československa. Na otevření byly vydané vstupenky v ceně 50 haléřů a pozvány stovky hostů. Zazněly proslovy zástupců legionářů i starosty Pilnáčka, zazněla hudba, hymna, v interiéru kostela – v babinci – byly umístěny předměty na paměť legionářů, které se však do dnešních dnů nezachovaly, Jednalo se o dva věnce a 39 stuh na prapory, o rok později přibyla ještě pamětní kniha s obrazy a životopisy padlých vojáků královéhradeckých a obrazy z října roku 1918. Při otevření byl poukázán příspěvek 330 korun místní skupině československých válečných poškozenců v Hradci Králové.

Otevření kostela se neobešlo bez pozornosti dobového tisku. V novinách Kraj královehradecký byla krom jiného uveřejněna následující informace „…roku 1743 byl převezen a v létech 1744 a 1745 postaven v Malé Polaně. Při tom byly úplně zničeny jeho vnitřní lidové malby na plátně vymalované po celém vnitřku kostela až do samého vrcholu hlavní věže. Představovaly Stvoření světa, život Kristův, Křížovou cestu, poslední dny světa a poslední soud.

Byla to hotová lidová kaple sixtinská. Žalostné zbytky těchto maleb na přeházených trámech však dosud prokazují, že to bylo dobré a cenné umění lidové…“ Odkud tyto informace pocházejí, není v článku otištěno. Pravděpodobně se však jednalo o sdělení Bohumila Liznera.

Ke kostelu se Hradečtí vraceli i v dalších letech při výročí Československa. V roce 1936 do něho přibyla pamětní kniha, víme, že v roce 1937 zde byl ve slavnostních dnech zapálen na památku padlých řecký oheň.

Od roku 1941 byl kostel zapůjčen pravoslavné církvi, která však byla po atentátu na Heydricha zakázána.

V období druhé světové války zmizela, tak jako všechny připomínky svobody Československa, bronzová pamětní deska. Její replika se díky potomkům starosty Pilnáčka vrátila na místo v roce 2000.

V letech 2016–18 kostel prošel velkou rekonstrukcí, byl zbaven dřevokazného hmyzu, opatřen novým šindelovým krytím, interiér prošel

Stavba kostela v Jiráskových sadech v létě roku 1935. Foto: Archiv Zdeňka Doubka

rukama restaurátorů a celý objekt dostal i nejmodernější bezpečnostní prvky včetně požární ochrany. Při rekonstrukci se také ověřilo, že kostel nebyl postaven z tisového dřeva, jak se uvádělo, ale z jedlových trámů, které byly pokáceny v letech 1598 až 1607. To znamená, že je o 100 let mladší, než se předpokládalo.

Kostel je, v souladu se svým původním posláním z roku 1935, veden jako památník podle zákona o válečných hrobech a pietních místech.

Pavlína Pospíšilová

Rozpočet na nákup kostela z 15. dubna 1935 Řeckokatolické církevní obci 12 000 Kčs Staviteli Matulíkovi v Bardějově za rozebrání a znovupostavení 15 000 Kčs Doprava drahou do HK 9 000 Kčs Podezdívka, nátěry 3 000 Kčs Impregnace 1 000 Kčs Celkem 40 000 korun. (+ Restaurátorské práce 6 000 Kčs) Týdenní mzda + cestovné tesaře na rozebírání kostelíka byla 400 Kčs Kostel by pojištěn proti požáru na hodnotu 80 tisíc korun s platbou 432 korun ročně.

Putování kostela z Habury do Habury Dřevěný kostel svatého Mikuláše byl postaven počátkem 17. století, ale nikoliv v Malé Polaně, odkud ho Hradečtí v roce 1935 přivezli, ale v obci Habura, která jej v polovině 18. století do sousední Malé Polany prodala.

V roce 2006, vznesla obec Habura vůči Hradci Králové požadavek, aby jim byl kostelík navrácen: „Je to dílo našich praprapradědů… Jsme rusínská obec a podpořilo by to naši identitu… bude záležet na oboustranné dohodě a ochotě Hradce Králové památku prodat. Když se to nepodaří, budeme chtít vytvořit výkresy, abychom podle nich v Habuře zhotovili repliku.“ Hradec Králové však přesun kostela odmítl. Haburští si nakonec kostelík zdokumentovali a postavili si v roce 2011 jeho přesnou repliku. Při rekonstrukci v letech 2016–18 se na základě analýzy vnitřní výmalby zjistilo, že kostel postavený v Habuře byl větší než kostel převezený do Hradce Králové z Malé Polany. To znamená, že při přesunu kostela do Malé Polany byly původní trámy využity jako stavební materiál pro stavbu menšího kostela. V Habuře byla tedy postavena replika kostela, který tam patrně nikdy v této podobě nestál.

STRANA 8

RADNICE – ZVLÁŠTNÍ VYDANÍ

19. 10. 2018

Hradecký památník padlých odevzdán veřejnosti.

Temné cáry mraků, burácející vichr, rvoucí v Jiráskových sadech se stromů v divokém kankánu přehršle listí, déšť bijící do tváře, byly jakoby podobenstvím přírody k litici světové války, jejímž obětem odhalovalo město Hradec Králové 28. října v dopoledních hodinách v tiché dolině Jiráskových sadů mezi bělokorými kmeny bříz se tyčící památník v podobě starobylého slovenského kostelíku.

Obnovený dřevěný kostelík s vnitřní prostou krásou, s obrazy světců a světic, s božími mukami – šlechetný to dar starosty města J. Pilnáčka – oživl pietou jímavé slavnosti.

Představitelé našeho veřejného života: okr. úřadu, města, státních úřadů, vojska, škol, kulturních, hospodářských a tělovýchovných korporací a spolků s řadami legionářů, italské čs. domobrany, Národní gardy a sokolů skláněli se v hlubokém pohnutí nad symbolem, zasvěceným prolité krvi našich otců, synů a bratrů na vzdálených bojištích. Při kostelních veřejích s čestnou stráží dvojice národních gardistů dva věnce z nádherných květů nápisy na svých stuhách připomínaly, že Hradec nezapomíná. „Svým synům, padlým za svobodu národa – město Hradec Králové“ – čteme na stuze jedné, a na druhé: „Kamarádům, kteří se nevrátili, českoslovenští legionáři.“ Poctu padlým bojovníkům nejprve vzdala hudba pěš. pl. 4. Jakoby z hlubin země linul se pod taktovkou kapelníka kpt.

Novotného starodávný slovanský chorál Kol slavem. Když v korunách stromoví dozněly mohutné akordy, ujal se slova starosta města Josef Pilnáček. V proslovu, účastným srdcem prochvělém, zdůraznil, že městem odevzdávaný veřejnosti památník má nám vždy připomínat, že svoboda naše, zrozená z třesku zbraní ve světovém zápolení, vykoupena byla nej-

větší a nejtěžší obětí tisíců a tisíců příslušníků našeho národa, Čechů a Slováků, kteří zemřeli, aby synové a bratři jejich mohli svobodně žíti. „Sem do tichého zákoutí zahradního,“ pravil starosta, „zasazujeme tento památník, aby klid jeho samoty byl vhodným prostředím pietních návštěv těch, kdož přijdou vzpomenouti památky drahé bytosti, a všech lidí dobré vůle, kteří se zde zadumají nad osudem legie neznámých, jimž nebylo dopřáno vkročiti do země zaslíbené – do svobodné republiky Československé – pro jejíž příští, ať vědomě, či nevědomě, položili své životy. Jistě lze lépe zde pod klenbou stromů v samotě a v klidu než v ruchu křižovatky ulic a v okázalosti veřejných prostranství postáti u tohoto poetického památníku a zamysleti se nad otázkou, k čemu oběti přinesené zavazují nás, pokolení šťastnější, které se dočkalo uskutečnění nejsmělejší tužby generací dědů a otců po staletí – za cenu životů, jichž dnes vzpomínáme v úctě a vděčnosti. Klaníme se památce padlých a zemřelých ve světové válce i všech těch, kdož život položili ve vojenské či občanské službě naší republiky. Při bolestné vzpomínce na ně slibujeme si státi věrné při své svobodné vlasti, republice Československé, abychom udrželi a obhájili, co jejich smrtí bylo vykoupeno.“ Za legionáře, z jejichž obětí se zrodila svoboda našeho národa, vzpomenul památky padlých tklivě prof. Nachtman, a současně poděkoval starostovi J. Pilnáčkovi, že z přemíry své šlechetnosti vytvoření památníku darem a obnovou kostelíku umožnil. Vojenskou hudbou přednesená státní hymna dovršila vzpomínku na mrtvé bojovníky.

Vnitřek kostelíku tonul ve světle svící. Po celý den byl pak přístupný veřejnosti.

Převzato z Osvěty lidu, r. 1935

Slova starosty Josefa Pilnáčka při otevření kostelíka 28. října 1935

Kostel sv. Mikuláše na linoleorytu arch. B. Komárka otištěný v Osvětě lidu v r. 1935.

Případ dvou Madon Redakce novin Osvěta lidu otiskla v roce 1935 rozhovor s malířem a restaurátorem kostelíka sv. Mikuláše Bohumilem Liznerem.

Ten uvádí, že na svých cestách po Podkarpatské Rusi viděl mnoho kostelíků tohoto druhu a popisuje podrobně restaurátorské práce na mnohdy velmi poškozených částech interiéru. Zajímavou jsme shledali odpověď na otázku: Slyšel jsem, že jste z Madony udělal dvě. Jak jest to možné?

Obnova Madony jest kapitolou sama pro sebe. Rodička boží s jezulátkem! Jejich hlavy s pozadím, vše dosti uchovalé, jsou na původním dřevě.

Na původním dřevě byl také namalován jejich šat. Ale ta malba už před mnoha lety silně zchátrala, barva oprýskala, zašla.

Zbožní věřící asi těžce nesli, že Madona nemá už krásného roucha. Aby to napravili, z jiného obrazu na dřevě vyřízli nádherné malebné roucho a tento výřez přilepili na obraz ve svém kostelíku. Na prvý pohled bylo toto nouzové opatření patrné, neboť hlava Madony i děcka do cizího výřezu správně nezapadala. Co s tím? Jak obraz nejlépe obnovit? Byl to problém. Řešil jsem jej tak, že jsem výřez sňal a původní zašlé roucho obnovil.

Tím vznikla Madona číslo 1. Roucho na zbylém výřezu, jemné, vyřezávané a stříbřené, představovalo však velice cenný výtvarný projev lidového umění, obdobný bohatému rouchu známé Madony čenstochovské. Bylo mně proto líto neuplatnit jej ve vnitřní výzdobě kostelíku. A tu jsem případ vyřešil takto: vsadil jsem výřez do nové dřevěné desky a k rouchu jsem přenesl barevnou kopii hlavy boží matky s dítětem a pozadím s obrazu již obnoveného, přizpůsobiv ovšem figury konturám roucha. Tím vznikla Madona číslo 2.

Slavnostní otevření kostela 28. října 1935. Foto: Státní okresní archiv HK

„Po staletí dřímal tento starobylý dřevěný kostelík v klidu tichých hor karpatských v nejvýchodnějším Slovensku. Chudí a prostí lidé přednášeli v něm své zbožné modlitby, hledajíce u Boha všemohoucího pomoci ve svých bolestech a děkujíce mu za své skrovné radosti. Leč před dvaceti léty veliká válka světová divokou vlnou zavalila tichý a chudý kraj, v němž kostelík stával. Kolem něho bojovali, padali i vítězili, sténali i jásali vojáci obou front. Náš kostelík přežil tyto dny hrůzy a ohně.

Převezli jsme jej téměř na druhý pól republiky československé, jako vzácný památník velkých a těžkých dob, abychom jím vděčně uctili paměť těch, jimž nebylo dopřáno dožíti se svobody národa a státu československého, kterým však osud uložil nejvýš čestný, ale nejtěžší los, aby jej vykoupili obětmi velikého zápasu za osvobození národa.

V této chvíli v hlubokém pohnutí se srdcem plným obdivu, úcty i vděku, vzpomínáme vroucně těch, kdož přinášeli tyto oběti, kdož hladověli a mrzli, umírali a padali se zbraní v ruce i s rukou bezmocnou na frontách celého světa i v zázemí krutém útisku. Vzpomínáme zejména těch, kdož riskovali svůj život za vzdálený tehdy ideál svobody československé, vzpomínáme našich legionářů, jichž první kamarádi z řad české družiny už roku 1915 krváceli u takovýchto východoslovenských kostelíků.

–––––– Bude-li nutno, budeme krví a železem brániti to, co bylo krví a železem dobyto.

Tento starobylý kostelík, tento památník našich mrtvých, bude nám vždy připomínat tuto naši občanskou povinnost, za všech okolností zachrániti a udržeti nejdražší statky celého národa.

Nyní ať v klidu věčnosti odpočívají ti, kdo již splnili svou těžkou povinnost k národu a zemi. Buď vděčná a nesmrtelná paměť těm, kdo za národ svůj položili život. My živí nikdy nezapomenem.“ Z Kraje královéhradeckého, 1. 11. 1935

Uzávěrka tohoto čísla byla 17. 10. 2018.

Zveřejněné informace jsou platné k tomuto datu. Zájemci o zasílání barevné elektronické podoby zpravodaje Radnice, která je také na www.hradeckralove. org, si o tuto službu mohou zažádat na http://mhk.cz/eradnice.

RADNICE – Redakce: Pavlína Pospíšilová, Martin Černý, Magistrát města HK, tel. 495 707 431, 495 707 430 E-mail: redakce.radnice@mmhk.cz. Internet: www.hradeckralove.org Tiskne a distribuci zajišťuje: Samab Press Group, a. s., grafická úprava: Marek Demela  Distribuce: tel. 545 240 237.