NAĎA HORÁKOVÁ Čas madon

Existuje-li smysl pro skutečnost, musí také existovat smysl pro možnost.

Robert Musil

Slovo autorky na úvod

Kniha Čas madon volně navazuje na knihu Čas primadon. Znovu se setkáme s některými hrdiny, s nimiž jsme se seznámili v prvním případu, tedy hlavně se sourozenci Jiřím a Emou Šubrtovými.

V Čase madon neočekávejte žádnou vraždu. Vzhledem k názvu se mi to nejevilo vhodné a zajímavý příběh se může obejít i bez potoků krve a zjevného násilí.

Vsadila jsem i na svá letitá studia „esoterických“ disciplín a množství absolvovaných kurzů a seminářů. Od malička mě zajímalo všechno mezi nebem a zemí. Bohužel si musím přiznat, že jsem spíše teoretik než praktik.

Příběh jsem založila na ukradeném náboženském obrazu. Nejsem praktikující katolík, ale narodila jsem se a takřka celý život bydlím na Slovácku, které má k náboženské tradici velmi blízko, a tedy všechny nás do určité míry formuje a ovlivňuje. Ráda chodím do kostelů a na hřbitovy, ctím světce, obdivuji náboženské obrazy a všechny umělecké předměty.

Pokud si hrdinové z Času primadon vzali k srdci nějaké ponaučení ohledně přátelství, hrdinové z Času madon by měli získat pokoru k životu.

Kniha ovšem není žádná moralistní agitka. Psala jsem ji s nadhledem a pokusila jsem se dát důraz na vše dobré, zajímavé a vtipné, co studium esoterických disciplín a náboženský život přinášejí. Osobně se před lidmi skutečně věřícími i těmi, kteří dokážou vnímat věci za mlžnou oponou, hluboce skláním a nesmírně si jich vážím. Nedělám si ovšem iluze. Za ta léta jsem se setkala i s lidmi, mnohdy velmi komunikativními a přesvědčivými, kteří si z esoteriky i katolické víry dokázali udělat výnosný kšeft. Ono se ne nadarmo říká, hodně povolaných, málo vyvolených.

Další mou zálibou je genealogie, takže velmi děkuji za digitalizované matriky, v nichž můžu hledat své předky v pohodlí domova. Přináší mi to potěšení, ale také nostalgii. Myslím, že každého, kdo se vydá na cestu do minulosti za vlastními předky, čeká neuvěřitelné dobrodružství, které vyústí v určitou míru pokory a díků za to, v ja ké době dnes žijeme. Když se setkáte v 19. století s matkou, která během pár měsíců ztratila pět dětí kvůli epidemii třeba záškrtu, nenechá vás to chladnými, soucítíte s ní. Pak si uvědomíte, jaké malichernosti zbytečně řešíme, jak bezhlavě se ženeme za hmotnými statky, aniž bychom ctili bližního svého.

Proto má tato kniha jednu zvláštnost. Použila jsem v ní mnoho příjmení, jež nosili mí předci (i oba poručíci patří do rodiny). A doufám, že i mí velevážení rodinní příslušníci Alois a Robert Musilovi s nadhledem a moudrostí zvěčnělých přijmou fakt, že jsem je v knize připomněla a přisoudila jim určitou roli. Mrzí mě, že oba pány dnes zná v naší vlasti jen pár odborníků, přitom například kněz Alois byl v akademickém životě i politice své doby významnou personou.

Tímto úvodem jsem vás, milí čtenáři, připravila na to, kterými cestičkami se bude Čas madon ubírat. Je to současný příběh s mírným připomenutím, abychom nezapomínali na desítky generací našich předků.

A nyní stručná rekapitulace toho, co se odehrálo v knize Čas primadon.

Poručík Jiří Šubrt vyšetřoval smrt Leony Radové, Eminy kamarádky. Současně řešil i případ loupeže šperků v brněnském klenotnictví Solař. Pachatele obou případů s Eminou pomocí vypátral a podařilo se mu zajistit i většinu šperků z loupeže. Nejdražší klenot, prsten zvaný Slunce noci, se však nenašel. Jirka má ale nepříjemné tušení, že něco zůstalo jeho bystrému policejnímu zraku utajeno. A kdo jste četli Čas primadon, víte, že se nemýlí.