DUBEN Čtvrtek 1.

Galerie U Josefa na Kounicově ulici právě zavírala.

Přesně úderem desáté hodiny večer půvabná rusovláska otočila v zámku klíčem a tlačítkem stáhla venkovní rolety na výkladní skříni a vstupních dveřích. Starší muž v obleku seděl za prodejním pultem, jemuž teď dominovalo několik táců s mnoha skleničkami na víno. Sám dopíjel bílé víno z broušeného poháru. Na dalším tácku leželo na sobě několik talířků se zbytky jednohubek. Galerie byla prostorná místnost s obrazy na všech stěnách. Muž si prohlížel vysoké bytelné šedivé výstavní panely táhnoucí se středem galerie. Na nich byly také nainstalovány obrazy. Lidové madony z 19. století objasňoval plakát na prvním z panelů.

„Myslím, že se vernisáž vydařila,“ řekla dívka a podívala se na sedícího muže.

Přikývl, aniž by spustil oči z obrazů. „Perlová Madona visí nakřivo,“ podotkl.

Dívka přešla k jednomu panelu. „Jo, visí. Zítra to opravím. Ouško není asi úplně ve středu.“

„Říkal jsem ti, Moniko, že máš všechny obrazy zkontrolovat, než je pověsíš,“ řekl Josef Bystřický, majitel galerie.

„Mohl jsi to zkontrolovat sám, tati,“ odpověděla neutrálně a mrkla na láhev s vínem, z níž si otec naléval další dávku do drahocenného poháru. Zbylo v ní na dně. Dolila si tu trošku vína do skleničky a láhev odložila do plastové zelené bedny na jediné prázdné místo.

Posadila se do ratanového křesílka, z nohou setřepala střevíčky s vysokými podpatky a také pozorovala panely s obrazy madon.

„Od rána jsem prodala šest tvých obrazů,“ informovala otce. „Měl bys zase malovat, nebo nebudu mít co prodávat.“

„V ateliéru mám čtyři před dokončením, milá dcero,“ naznačil Josef Bystřický spokojeně bradou ke stropu.

„Kdyby tohle byla prodejní výstava, tak je prodám všechny,“ řekla Monika na adresu obrazů s madonami.

Josef Bystřický dopil a vstal. „Tohle uklidíme zítra,“ ukázal ke skleničkám a talířkům. „Přespíš dnes u mě.“

Monika přikývla. Nechtělo se jí ani jít samotné přes noční Brno domů, i když ty dva kilometry běžně zdolávala během chvilky, ani čekat na tramvaj. Nechala skleničku nedopitou na stolku vedle křesílka. Vzala do ruky střevíčky a bosá následovala otce do druhé místnosti galerie, v níž se nacházela malá kuchyňka a sklad v jednom. Tam na ni čekaly pohodlné pantofe. Nazula si je a z věšáku si vzala růžový batůžek a také maličkou růžovou taštičku s dlouhým uchem. Vyšli ze skladu zadními dveřmi na chodbu rekonstruovaného čtyřpatrového domu postaveného za první republiky. Monika na temné chodbě rozsvítila a Josef Bystřický zamkl zadní dveře galerie a následně zamkl i mříž chránící dveře.

Pak stoupali po širokých schodech do čtvrtého patra, kde měl Josef byt a ateliér. Velké okno na prvním odpočívadle propouštělo tlumený chaotický světelný smog města a skrz vzrostlý oleandr v hliněném květináči vrhalo na spoře osvětlenou chodbu prapodivné stíny. Pokud člověk na chodbě nerozsvítil, okno fungovalo jako velká světelná lupa, kdy stíny nabíraly na mohutnosti a jejich tvary se zdály být až morbidními.