Issuu

Milost pro zlobivou sestru

obyčejné tričko a s mělkým proutěným košíkem vyrazila na louku.

Nasbírala už do košíku několik bedel s otevřenými klobouky a chystala se vrátit do domu, když uslyšela další ránu. Ostrý zvuk přicházel nade vši pochybnost z lesa.

A nade vši pochybnost to byl výstřel.

Nepochybovala o tom, že to je výstřel.

Gábina odhodila košík do trávy a rozběhla se k lesu.

Na jeho okraji se zastavila a pátrala očima v hustém smíšeném porostu, kudy se obvykle procházely jen ladné srnky s něžnýma očima. Zdálo se jí, že v dálce, dost daleko od ní v lese zaznamenala pohyb. Vydala se tím směrem, pod nohama jí praskaly větvičky, ale nedbala na to, že ať už střílí kdokoli, může ji slyšet.

Zastavila se, až když je uviděla.

Nestáli od ní dál než nějakých padesát metrů, ale měla je jako na dlani.

Byli zabraní do vášnivého rozhovoru.

Schovala se za kmen vysokého smrku a sledovala je.

Byli dva, muž a žena.

Muž měl čepici s kšiltem hluboko staženou do čela, takže mu neviděla do tváře, a protože měl na sobě velkou černou mikinu, ve které se skoro ztrácel, nedokázala určit, jestli je mladý nebo starý. Viděla ale, že drží v ruce nějakou zbraň, a právě když se k nim opět o kousek přiblížila, znovu z ní vystřelil. Ne na ženu, stojící proti němu, a s níž se zcela zřejmě hádal, ale do vzduchu, jako by ji chtěl jen zastrašit.

Žena si zakrývala tvář oběma rukama.

Pak Gábina viděla, že si muž ukládá zbraň ledabyle do kapsy, divoce šermuje rukama, ženě něco říká, ale slova se ztrácela ve větvích stromů. Po chvilce se prudce otočil a od ženy se rychle vzdaloval. Nemířil k městu, ale na

Pak řekla:

„Pokud vím, s Reném chodíš od patnácti. Tak kdo jiný by tě měl chtít zpátky?“

Magda se na ni upřeně podívala, neřekla ale ani slovo.

Gábina překvapeně nadhodila:

„S někým sis něco začala?“

Magda přikývla.

Gábina na ni vyjela:

„Zbláznila ses nebo co?“

Magda pokrčila rameny.

Pak Gábině už překvapivě klidným hlasem vysvětlila:

„Nechci se omlouvat, Gábino, vím, že jsem úplně pitomá, ale víš přece, jak to u nás chodí. René je od rána do večera pryč, schází se s klienty, obhlíží nemovitosti, a když se večer konečně vrátí domů, obvykle ještě na hodinu nebo dvě se zašije ve svém pokoji a pracuje…“

Povzdechla si:

„Děti jsou už velké, jsem pořád sama.“

Gábina Magdě připomněla:

„Dělá to přece pro vás. Pro tebe a pro děti. Chce, abyste se měli dobře.“

Magda odsekla:

„To přece moc dobře vím. Jenže jsem byla osamělá.“

Dodala:

„A René to nechtěl slyšet.“

Gábina se znovu zeptala:

„A kdo je ten Romeo, který ti teď dělá ze života peklo?“

Magda prudce zavrtěla hlavou.

Umanutě Gábinu informovala:

„To nikdy nikomu neřeknu.“

Gábina nadhodila:

„Možná ani nebudeš muset. Romeo to odhalí sám.“

Magda se schoulila do sebe.

„Toho se právě bojím.“

Gábina ji vyzvala:

„Tak mi aspoň pověz, jak ses s ním seznámila.“

Magda se pomalu svezla na zem a uvelebila se na mechu.

Pak řekla:

„No, osaměle se cítím už celé roky. René moje námitky a stížnosti odbývá, svou prací žije, ale je pravda, že nás jednou za čas vezme na hezký výlet. To pak vypustí svou práci z hlavy a stará se jen o nás. Na začátku července jsme i s dětmi byli na Sicílii.“

Gábina jí skočila do řeči:

„No tak vidíš.“

Magda pokrčila rameny.

„Jenže jednou za čas je prostě málo. Souhlasila jsem, že nebudu chodit do práce, aby se René mohl věnovat té své a aby se děti nevracely ze školy do prázdného domu. Ale chtěla bych, aby se mi René věnoval aspoň hodinku nebo dvě každý večer.“

Tiše dodala:

„Aby si se mnou povídal.“

Gábina jemně nadhodila:

„No ale ten tvůj Romeo si s tebou večer asi taky nepovídá. Nebo snad jo?“

Magda pokrčila rameny.

Pak se svěřila:

„Voláme si. A píšeme. S ním se necítím… necítila jsem se tak osamělá.“

Gábina ji napomenula:

„Jak jsi stará, tak jsi pitomá.“

Magda opět poraženecky pokrčila rameny.

„Asi jo, když to říkáš. Vlastně si to už sama nějakou dobu uvědomuju. No ale když se najednou objevil… On, víš. Byl

Povzdechla si:

„Alespoň ne hned, museli bychom počkat, až si oba vyřešíme minulost. To může trvat dost dlouho… A já si najednou uvědomila, že na takové rozhodnutí nejsem vůbec připravená.“

Gábina jen přikývla a očima Magdu pobídla, aby vyprávěla dál.

Magda zavřela oči.

„Stačilo si jen představit, jak Renému říkám, že chci rozvod. A dětem, že se s nimi odstěhuju k cizímu pánovi.

To si neumím vůbec představit. A taky mi to připomnělo, že musím s Reném zalomcovat, aby mě přestal ignorovat, ne ho opouštět.“

Protože Gábina pořád mlčela, dodala:

„Proto jsem se s ním, s tím mužem, rozešla, ale on se s tím nechce smířit.“

Pak si povzdechla:

„Nevím, co mám dělat.“

Gábinu napadlo:

„Chce se Romeo vůbec doopravdy rozvést?“

Magda pokrčila rameny.

„No, mluví o tom. Ale já se rozvést rozhodně nechci.“

Přiznala:

„Teď už ne. Ale předtím… Uvažovala jsem o tom taky, to nebudu zapírat.“

Gábina potřásla hlavou.

„To by měl ale Romeo pochopit, ne? Že sis to rozmyslela, že nechceš rozbíjet svou rodinu. Vždyť i on má zjevně závazky, které váhá zpřetrhat. Mohl se přece rozvést a postarat se, aby ti mohl nabídnout domov. To ale zjevně neudělal. U tebe přece hrají velkou roli i děti. Pro vás oba to mělo přece být jen rozptýlení.“

Magda přikývla:

„No, jak jsme se do sebe zamilovali, vypadalo to na něco víc. Oba jsme zvažovali rozvod. Pak ale bylo čím dál víc než jasné, že to takhle dál nejde praktikovat do nekonečna, to věčné skrývání, lži a výmluvy. Myslela jsem, že se prostě rozejdeme, ale on to nechce pochopit, vyhrožuje mi, že mě radši zabije, než aby mě nechal jít.“

Gábina poznamenala:

„To je tedy magor.“

Pak se znovu zeptala:

„Kdo to je? Je to někdo z Vlčic…?“

Magda prudce zavrtěla hlavou.

„Ne, není, ale to ti neřeknu. Nechci, aby to někdo věděl.“

Pak zdůraznila:

„Není z Vlčic.“

Gábina pomalu přikývla.

„No tak když mi to nechceš říct, nemůžu tě nutit.“

Pak ji napadlo:

„Co budeš dělat teď? Ten muž neváhá použít zbraň.

Copak se ho nebojíš?“

Magda přikývla.

„No, jasně, že bojím. Nevím, jestli se víc bojím jeho, že mi ublíží, nebo toho, že se to všechno prozradí, že se to dozví René a že se můj život rozprskne na milion kousků, protože René mě kvůli tomu opustí. Tu zradu mi nebude chtít odpustit.“

Gábina nadhodila:

„Je to nevyžádaná rada, Magdo, ale podle mě bys to měla Renému říct.“

Magda se na ni vyděšeně podívala.

„To vůbec nepřichází v úvahu, Gábino. Nechci, aby to René věděl.“

Gábina zakroutila hlavou.

„Nic mu neřeknu, nerada se pletu do cizích záležitostí.“

Magda se jí zahleděla do očí.

Gábina rozhodila rukama.

„No tak jo. Pletu. Ale Renému nic neřeknu, když nechceš.“

Magda přikývla.

„Nechci.“

Gábina se zvedla.

„Jdu domů. Můžu ti nějak pomoct?“

Magda se zvedla také.

„Ne, díky. Taky se už vrátím domů.“

Gábina jí poradila:

„Měla by ses opláchnout a trochu si učesat vlasy.“

Magda mávla rukou.

„No jo, ale René by si stejně ničeho nevšiml…“

Gábina se za ní dívala, jak se křovím prodírá na stezku mířící k městu.

Cestou na louce sebrala Gábina svůj košík a s povzdechem se vydala domů.

Jaroslav už seděl v kuchyni nad šálkem kávy, jejíž vůně se linula domem.

Zajímal se:

„Co jsi dělala v lese?“

Gábina si povzdechla.

Nejdřív si připravila šálek cappuccina, pak manželovi vysvětlila:

„Slyšela jsem z lesa střel… divné zvuky.“

Jaroslav zpozorněl.

„Taky se mi zdálo, že slyším střelbu. Proč ses nevrátila okamžitě domů?“

Gábina se na manžela provinile podívala:

„To mě nenapadlo. Chtěla jsem vědět, co se tam děje.“

Jaroslav se bez zájmu zeptal:

„Myslivci?“

Gábina se rozhodla manželovi nelhat.

„Víš, byli tam rozhádaní milenci. Nestříleli po sobě, ale do vzduchu.“

Jaroslav zpozorněl.

„Znáš je?“

Gábina manžela věcně informovala:

„Toho chlapa jsem nepoznala, Jaroslave, vůbec jsem mu neviděla do tváře, ale ta ženská… Víš, byla to manželka Reného. Magda. Našla si milence, ale pak se s ním rozešla, když se jí vrátil zdravý rozum, kterému dala na pár měsíců dovolenou.“

Pak temně dodala:

„Jenže milenec ji chce zpátky.“

Jaroslava to moc nezaujalo.

Napil se kávy a s nezájmem prohodil:

„No jo, nevěra. A pozdní lítost. Já na jejím místě bych se přiznal manželovi. To milenci vyrazí argumenty z rukou. René je hodný člověk, odpustí jí. Tedy nejspíš.“

Gábina manželovi s úšklebkem oznámila:

„Kdyby ses mi přiznal k nevěře, rovnou bych tě zastřelila.“

Jaroslav se rozesmál.

Manželku informoval:

„To vím, a proto ti jsem věrný.“

Gábina položila prázdný šálek na stůl.

„Musím do kavárny, ale nasbírala jsem pár bedel.“

Jaroslav slíbil:

„Když přijdeš na oběd domů, připravím je smažené.“

Gábina přikývla.

„Přijdu ráda. Mirka s Miladou to vezmou za mě.“

Bohunka přikývla.

„Viď, že ne? Ale mířila ulicí k nim domů, tak jsem ji nechala být.“

Klárku napadlo:

„Ty jsi jako moje mamka a teta. Do ničeho se radši nepleť.“

Bohunka zběžně přikývla, ale pomyslela si, že se muselo něco stát.

Proto nadhodila:

„Kde mohla paní Potměšilová být, že ji to tak rozrušilo?“

Klárka, čistě ze zvyku, nabídla banální odpověď:

„Třeba si byla zaběhat.“

Bohunka přikývla, ale řekla si, že bude paní Potměšilovou sledovat.

Zaběhat, jo, to určitě…

Zaplatila za kytici a rozloučila se.

Klárka jí popřála:

„Tak ať se kytice líbí.“

Bohunka se ve dveřích obrátila:

„Potřebuju, abych se líbila já, víš, mám Tomáše opravdu moc ráda.“

„Mám volat opraváře?“

Gábina mávla rukou.

„Ne, to už asi nemá smysl. Objednáme novou.“

Mirka se nabídla:

„Zavolám svému Martinovi, aby to zařídil. Zatím nám bude muset stačit jen jedna, ale myslím, že nám novou myčku přivezou a nainstalují během pár dní. Zároveň zavolám servis, aby nám prohlédli tuhle. Nechci, aby nám taky bez varování zkolabovala.“

Gábina přikývla.

„Tak jo. A já nám jdu připravit cappuccino.“

V lokále se ale mezitím usadil René Potměšil a rozložil si na stolku nějaké papíry. Gábinu požádal o kávu a toust zapečený se šunkou a sýrem. Když mu objednávku přinesla, požádal ji, aby si k němu na chvilku přisedla. Gábina si došla pro svoje cappuccino, na Mirku křikla, že to její je připravené na pultě, a vrátila se k Renému.

Zeptala se:

„Máš nějaké starosti?“

René zavrtěl hlavou.

„Ne, ale chci se tě na něco zeptat.“

Gábinu zamrazilo. Vzpomněla si na slib, který dala Magdě.

René ale řekl:

„Víš, jak jsem prodal ten dům pod farou, ten, jak stojí kousek pod farou, té mladé rodině z Tábora? Je to už asi deset let, a ty lidi sem nikdy pořádně nezapadli.“

Gábina přikývla.

„Jo, vzpomínám si.“

René zakoulel očima.

„No, oni, ti Kašparovi, se na mě teď obrátili, abych ten jejich dům zase nabídl k prodeji. Že se chtějí vrátit do Tábora a pořídit si tam nějaký pěkný byt. Prý si tady

„René, a s Magdou jste v pořádku?“

René se na ni udiveně podíval.

Pak ji ujistil:

„Jistě že jo, jak tě taková otázka napadla?“

Gábina ho rychle odbyla:

„No, nový dům je velká změna.“

René se spokojeně usmál.

„Pro realiťáka ani ne.“

Gábina tedy řekla:

„No, mně se ten dům vždycky líbil.“

Když se vrátila do kuchyňky, aby vložila svůj šálek do myčky, pomyslela si, že chlapi jsou nižší forma života. Renému visí manželství na vlásku, a on si toho ani nevšimne.

Pak ale musela jít obsluhovat hosty, tak na Reného zapomněla.

Klára vystoupila z auta a protáhla se. V autě seděli s Milošem už od rána, měli za sebou víc než tisíc kilometrů. Zvažovali, že při návratu ze svatební cesty ještě někde přespí, ale nakonec se rozhodli, že těch posledních asi dvanáct set kilometrů dají na jeden zátah.

Oba se těšili, že už budou doma.

Miloš tankoval benzin a Klára navrhla:

„Dojdu nám pro kafe. Jsem celá rozlámaná.“

Miloš unaveně přikývl.

„Jo, dáme si poslední kafe na naší svatební cestě.“

Na manželku se zamilovaně usmál a informoval ji:

„Za dvě hodinky jsme doma.“

Miloš zaplatil za benzin a s autem popojel na parkoviště, kde už Klára seděla u piknikového stolku se dvěma kelímky kávy a lahví vychlazené vody. Přisedl si proti ní a řekl:

„Bylo to krásné cestování, Kláro.“

Klára přikývla.

„Ano, Miloši. Moc se mi to líbilo.“

Miloš nadhodil:

„A teď nás čeká stěhování.“

Klára ho ujistila:

„Mám už víc než polovinu věcí v krabicích. Začala jsem se zimním oblečením, knihami a obrazy. A Klárka mi navrhla, že to v květinářství zvládne sama, než se přestěhujeme. Bude to blázinec, než všechny ty věci zase vybalíme, ale mám už promyšlené, kam co dáme.“

Pak ale připomněla:

„Zato nemám promyšlené, co udělám s bytem.“

Miloš hned řekl:

„S tím nepospíchej, Kláro. Nemusíš se rozhodovat hned.“

Klára přikývla.

„Děkuju.“

A hned doplnila:

„Ale tys už dal svůj roupovský dům k prodeji.“

Miloš pokrčil rameny.

„Víš, nejsem na něj tak fixovaný jako ty na svůj byt. A aspoň mě to přimělo protřídit všechny krámy, co jsem za ty roky nashromáždil, a konečně jsem probral i věci, co tam zbyly po rodičích. Už jsem sice naplnil skoro dvě stě krabic, ale věcí je tam pořád ještě dost. René mi zatím žádného kupce nesehnal, mám na vyklizení ještě trochu času.“

Klára se malinko ušklíbla.

„Nebudu na tom zase o tolik líp, Miloši. Taky mám krámů, že sama nechápu, kde se u mě vzaly, ale tolik krabic určitě nenaplním. Vždyť přece jen… Všechny ty tvoje knihy…“

Miloš spokojeně přikývl.

„V novém domě na ně mám spoustu místa.“

Pak navrhl:

„Tak vyjedeme? Už chci být doma.“

Klára natáhla ruku pro klíčky od auta.

„Budu řídit.“

Miloš Kláře dvorně podržel dveře, pak se posadil na sedadlo spolujezdce.

Když se vrátili na dálnici a mířili k českým hranicím, nadhodil:

„Kláro, volala mi doktorka Landová. Víš, Eva Landová, která po mně převzala praxi, když jsem odešel do Charité. Její dcera si vloni vzala lékaře, který praktikuje

Už už chtěla zase přidat plyn, ale zaujal ji dávno opuštěný a rozpadající se dům, kolem něhož jindy projížděla bez povšimnutí. Ten dům na začátku Vlčic byl už dávno neobývaný, už léta tam nikdo nebydlel. Všimla si neobvyklého ruchu na chodníku před ním i postav na zahradě.

Prudce dupla na brzdu.

Miloš vyjekl:

„Co blázníš?“

Klára ho upozornila na rozpadající se dům.

„Někdo se nastěhoval do té ruiny po Růžičkových.“

Miloš lhostejně pokrčil rameny.

„No tak aspoň to snad dají trochu dohromady, barák je ostuda obce.“

Klára sarkasticky poznamenala:

„No, spíš si okolo domu vybudují skládku. Jen se podívej.“

Miloš ji ale odbyl:

„To by mohl být i stavební materiál.“

Pak ji netrpělivě vyzval:

„Jeď, Kláro. Už chci být doma.“

Klára přikývla a znovu se rozjela.

Poznamenala ale:

„No tak kéž by ten dům aspoň trochu opravili. Tahle ruina na kraji města tu dělá ostudu už hodně dlouho, nikdy jsem nepochopila, proč ten barák Růžičkovi neprodali, když jejich rodiče zemřeli. Rozprchli se všichni kamsi do světa, žádný z nich se už do Vlčic nevrátil.“

Zaparkovala auto u chodníku na náměstí, z květinářství vyběhla Klárka.

„Mami, už jste tady, to mám radost.“

Klára dceru objala, po ní i Miloš.

Klárka byla moc ráda, že si její mamka vybrala za manžela Miloše.

Proto hned řekla:

„Vybalte si a pak přijďte k nám na večeři. Něco jsem vám nakoupila do lednice, ale protože se stěhujete, tak jsem toho moc nevzala, abyste se nemuseli stěhovat s plnou lednicí.“

Klára hned řekla:

„Nám stačí jen něco malého z lednice…“

Dcerka ji ale přerušila.

„Mami, uvařila jsem špagety se smetanovou omáčkou a lososem.“

Miloš hned řekl:

„My k vám rádi přijdeme.“

Doma si vybalili zavazadla, Klára hned rozdělovala prádlo do pračky.

Miloš vyndal z lednice lahev vychlazené Ludmily a nalil jim po sklence.

Přiťukli si.

Miloš řekl:

„Vím, že bys radši dneska zašla do kavárny…“

Klára mávla rukou, ale manželova pozornost ji potěšila.

„To počká do zítřka.“

Než se vydali do domku, kde Klárka bydlela se svým manželem Pavlem a dcerou Klárinkou, měla Klára už všechno prádlo vyprané a pověšené na šňůrách v koupelně, kufry uložené v komoře.

Obývací pokoj byl zavalen krabicemi, tak se na chvilku posadila v kuchyni.

Miloš připravil do předsíně tašku s dárky pro rodinu, Klára se zatím převlékla do bílých letních šatů s hlubokým výstřihem, který odhaloval její opálenou pleť, a spokojeně se rozhlédla po kuchyni.

Poznamenala:

„Mám to tu hezký, ale už se těším na tu velkou kuchyň s výhledem na rybník.“

Klárka sklidila nádobí po večeři, Pavel přinesl z kuchyně podnos se šálky a konvičkou kávy a talíř z broušeného skla, na který Klárka naservírovala nadýchané čokoládové řezy s pařížskou šlehačkou. Všichni se usadili do křesel kolem nízkého stolku.

Klárka se zeptala:

„Mami, když jste přijížděli do městečka, všimli jste si toho domu po Růžičkových? Toho, jak je už roky prázdný a jen pustne a chátrá? Jak se vždycky, když jedeš okolo, zlobíš, že střechou do něj teče a okna málem vypadávají z rámů?“

Klára přikývla.

„Jo, někdo se tam nastěhoval. Všimla jsem si.“

Klárka ji informovala:

„Jsou to cirkusáci. Tedy… Bývalí cirkusáci.“

Klára zakoulela očima.

Pak vysvětlila:

„No, jedno z dětí starých Růžičkových, Sylva, si před lety vzala nějakého cirkusáka. Nebo s ním aspoň utekla. Moc si to nepamatuju, byla jsem ještě dítě, ale vím, že Růžičkovi z toho byli špatní. Růžička byl bankovní úředník, Růžičková dělala matrikářku tady ve městě, ale Sylva si nedala říct, úplně jí ten cirkusák popletl hlavu.“

Pavel se ušklíbl.

„To museli mít Růžičkovi radost, když se z jejich dcery stala cirkusačka.“

Klára přikývla.

Vybavovala si:

„No jo. Nosili nosy nahoru. Měli dojem, že jsou tady ve Vlčicích honorace. Podobně jako Mráčkovi. A podobně taky i dopadli. Růžičkovi měli tři děti. Nejstarší Robert emigroval, tradovalo se tu, že se usadil v Kanadě nebo v Austrálii, ale to si mohli Růžičkovi klidně vycucat z prstu, a vůbec netuším, co se s ním stalo a jestli ještě žije. Pak tu byla nejmladší Jana, která tady po svatbě s nějakým řezníkem chvíli u rodičů bydlela, ale pak si s manželem pořídili jakousi chalupu, ani nevím kde. Co odsud odešla, nestarala se o dům ani o rodiče.“

Potom doplnila:

„Ta nedávno umřela, ve vitríně na obci viselo parte.“

Klárka se podivila:

„Takže dávno ztracená dcera cirkusačka se vrátila domů?“

Klára pokrčila rameny.

„No, je to možné. Jestli staří Růžičkovi nenapsali závěť, v níž by ji vydědili, klidně jí může třetina domu patřit. Ale Jana měla taky nějaké děti, ty se jistě o svou třetinu přihlásí.“

Klára si na mobilu vyhledala katastr nemovitostí.

Po chvilce hlásila:

„Tak ohledně domu Růžičkových probíhá dědické řízení.“

Miloš odtušil:

„To může trvat…“

Pavel se zeptal:

„Jak je to s dědictvím dávno ztraceného syna?“

Miloš řekl:

„Na to se zeptej Jaroslava.“

Klára s nadějí v hlase poznamenala:

dí, že nic jiného na sebe nemá, a klidně v nich do školy chodí dál.“

S dalším úšklebkem dodala:

„A její trička vypadají spíš jako podprsenky.“

Klárka se rozesmála.

Na dcerku zahrozila ukazováčkem.

„Klárinko, je mi jasný, že by ses taky chtěla takhle oblékat, ale to máš smůlu.“

Klárinka odsekla:

„No ale skoro všichni kluci po ní šílí.“

Klára vnučce doporučila:

„Soustřeď se na ty, co po ní nešílí.“

Klárinka si povzdechla.

„Tak to díky, babi, za radu. Můžu si vybírat mezi šprtem Leonem, který se ve škole hlásí, i když ve třídě není učitelka, a zpomaleným Bertem od Šimáků, co už dvakrát propadl. A ještě o ně budu muset zabojovat se všema ostatníma holkama.“

Pak pohřebním hlasem dodala:

„Nikdy se nevdám.“

Klárka ji informovala:

„Na to máš opravdu ještě čas.“

Klárinka žalovala:

„Nejhorší je, že se kolem té Michaly se zmalovanýma očima točí i Láďa.“

Klárka jí poradila:

„Nejlíp, když se budeš dobře učit. Jednou ulovíš bohatého doktora jako naše babi. Na dědu Miloše stálo za to si počkat, no ne? Je to fešák a báječně vaří. Je to prostě poklad.“

Klárinka vybuchla:

„To mám jako čekat do padesáti, než se vdám?“

A s prásknutím dveří utekla po schodech nahoru do svého pokoje.

Milost pro zlobivou sestru

ALENA JAKOUBKOVÁ

Milost pro zlobivou sestru