Marie Horová
SE DŽBÁNEM PRO VODU
Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Marie Horová, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
První vydání
Vychází jako 374. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0783-0
Děkuji své rodině za emocionální podporu při psaní, lidem z nakladatelství MOBA za důvěru a všem čtenářkám a čtenářům za čas, který jsem prostřednictvím řádků mohla strávit s nimi.
Stál na břehu řeky a pozoroval červený ozubený list s hnědým žebrováním, který se houpal na lehce zčeřené hladině. Zhluboka si přihnul z láhve a jeho krevní oběh zpomaleně roznášel alkohol do celého těla. Svět ztrácel ostré kontury. Za chvíli bude řeku vnímat už jen jako šedivou šmouhu s občasným stříbřitým zablýsknutím od unaveného slunce. Ještě pár loků zbývalo k úplné otupělosti, kterou tak důvěrně znal a potřeboval.
Najednou ucítil náraz do oblasti beder. Byla to tak silná a nečekaná rána, až ztratil balanc a přepadl dopředu. Jeho hlava se zastavila přesně v místech, kde zbývalo jen pár milimetrů na to, aby svým špičatým nosem vdechl páchnoucí říční vodu. Láhev mu vypadla z ruky, roztříštila se o kámen a její průsvitnou tekutinu teď vpíjela zem vedle něho.
Roztáhl prsty na obou rukách jako gekon tancující na horkém pouštním písku, aby se stejně jako tento plaz, byť poněkud pochroumaný, zvedl na všechny čtyři končetiny a odplížil se pryč.
Přišel však další náraz. Tentokrát ucítil těžkou a pevnou podrážku mezi lopatkami. Její tlak nepolevoval, takže teď už byl opravdu nucen nadechnout se tak blízko
nazelenalé hladiny, až mu její jemné kapky vlétly do nosu i úst a jeho tělo mělo v náhlém souboji o přežití sna-
hu je vykašlat a poslat je co nejdál od dýchacího ústrojí.
Tělo se mu rozkmitalo v záchvatu kašle.
Tlak mezi lopatkami však nepolevoval a tlačil ho stále blíž k vodní ploše. Na temeni hlavy teď ucítil něčí dlaň, která se přidala k podrážce mezi lopatkami. Se silou, která mu v té chvíli připomínala hydraulický lis, se jeho hlava dostávala stále hlouběji pod hladinu.
Snažil se vykašlat všechnu nežádoucí tekutinu z úst i plic, odezvou však bylo pouze to, že do svého těla dostával stále více vody.
Ruka na jeho hlavě nepolevovala v úsilí a tlačila ho stále silněji do mokrého objetí řeky páchnoucí tlejícím rákosem a rybinou. Máchal rukama dozadu, aby zasáhl tělo, jemuž patřilo smrtící sevření. Jeho snaha však vycházela naprázdno. Cítil, jak mu nos, ústa i plíce zaplavuje čím dál větší množství šedozelené tekutiny.
Snahu o boj vystřídal strach a následná panika. Pokoušel se vymyslet nějaký únikový manévr, ale mozek mu vypovídal službu a nebyl schopen vyslat tělu jakýkoliv rozumný impulz, který by napomohl k vysvobození.
Znovu byl nucen se nadechnout vody a bublinky vzduchu, které opouštěly jeho tělo, ho polechtaly u kořene nosu. Řeka měla stejně zvláštní vůni, kterou mívala stará plechová káď, v níž jako kluk lovil síťkou ze starých punčocháčů larvy komárů, aby jimi nakrmil paví očka v akváriu své babičky.
Jak jsem se z těch vzdálených dní dopracoval až sem?
Jak jsem se, kurva, mohl z kluka, který měl tolik snů, dostat až do těchhle sraček? Před očima se mu v rychlém
sledu míhaly další výjevy jeho života, které ho přivedly až sem. Pod tenhle most. Pod chladnou hladinu řeky.
Náhle si vybavil vůni benzínu a motorového oleje. Dvě nejlepší vůně na světě. Vůně, které ho uchvátily už v dětství. Přesně tak voněl jeho děda i celá jeho garáž. Proto chtěl být vždycky automechanikem. A taky se jím stal. Všichni říkali, že je vůbec nejlepší v okolí. Tak proč sis to, ty debile, pokurvil? Utopil jsi všechno, cos měl, v chlastu! Posral sis to sám a teď tu chcípneš. Nejdřív jsi utopil svůj život a teď se utopíš i ty sám. Myšlenky na vlastní bytí mu zběsile vířily hlavou stále rychleji. Vymysli něco! Snaž se!
Snění v podobě útržků vzpomínek se stále více rozpíjelo v realitě smrtícího sevření. Vody v jeho plicích přibývalo a mysl i tělo se utápěly stále hlouběji. Hučení v uších sláblo, stejně jako vůle žít.
Jeho tělo ještě vyslalo poslední záchvěv vzpoury v podobě ruky, která se snažila alespoň sama vymyslet nějaký pohyb, ale neměla sílu na víc než se zvednout lehce nad hladinu. Pak zavládlo už jen ticho a klid. Jemné vlnky přelévající se přes bezvládné tělo plynuly a směřovaly k něčemu většímu. K moři. K oceánu. Daleko od smrti. Vstříc dalšímu životu.
Tiskárna tiše hučela a s jemným šustěním plivala hustě popsané listy papíru. Martin ji hypnotizoval pohledem a čekal, až se dotiskne poslední stránka. Konečně stroj s několika cvaknutími dokončil svou práci. Martin odebral štos papírů, a zatímco stále seděl na své kancelářské židli, přejel po šedém koberci s nízkými smyčkami zpátky k psacímu stolu. Díky jeho téměř dvoumetrové postavě připomínalo toto počínání pohyb velkého, mírně neohrabaného kraba.
Při svém přesunu si všiml, že na okno dopadlo několik drobných kapek právě začínajícího deště. Přisunul se ke stolu a nechal tak okno i s jeho deštivým zdobením za zády. Zběžně začal pročítat zprávu, aby zjistil, zda tam je vše, co tam chtěl mít. Pociťoval přitom lehkou nervozitu.
Teprve nedávno se stal soudním znalcem v oboru psychologie a zítra měl mít své úplně první soudní jednání.
Tak trochu ho do toho uvrtala jeho přítelkyně Gaia, která se sama coby právnička mezi paragrafy pohybovala, ale Martin se vlastně této nové zkušenosti ani moc nebránil.
Šero v místnosti narůstalo. Natáhl ruku k černé lampě na okraji stolu a právě v okamžiku, kdy se dotkl vypínače a pracovní plochu zalilo měkké žluté světlo, rozezvonil
se mu mobil. Displej oznamoval neznámé číslo, Martin nechal telefon ještě vyloudit několik tónů Children of the
revolution představující jeho vyzváněcí melodii a pak hovor přijal.
„Ahoj. Tady Lenka,“ zareagoval vzdálený hlas, když se představil. Martin asi mlčel o něco déle, což volající ženě napovědělo, že nemá vůbec představu, kdo volá. „Lenka Horáková. Od Patricie z týmu,“ upřesnila.
„Ano. Jasně. Ahoj, Lenko,“ chytil se Martin. „Co pro tebe můžu udělat?“
„Nemáš na mě chvilku čas?“
„Samozřejmě. Povídej,“ vyzval ji Martin.
„Když já bych raději osobně. Jsi doma?“
„Ne. Ještě jsem v ordinaci. Ale můžeš se zastavit, už tu je klid. Víš, kde to je?“
„Nemám páru.“
Nadiktoval jí adresu.
„Díky moc. Za chvíli jsem tam,“ řekla rychle a zavěsila. Martin ještě chvíli pozoroval zčernalý telefon.
Lenka byla součástí týmu, se kterým více než před rokem řešil případ unesených a zavražděných žen. Naposledy ji viděl na vánočním večírku, kam ho pozvali, a on ze slušnosti na chvíli dorazil. Teď už ale s kriminální policií nespolupracoval, takže vůbec neměl představu, co by mohl pro dotyčnou udělat. „To se brzy dozvíš“, pronesl tiše sám pro sebe, když cestou z kuchyňky míjel osiřelou ordinaci své kolegyně, která odešla už před několika
hodinami. Na nízký stolek ve své ordinaci teď stavěl tác se dvěma hrnky, konvicí z varného skla plnou černé kávy, cukřenkou a několika malými kapslemi se smetanou.
Jemná zvonkohra oznámila, že poněkud nečekaná
návštěva právě přišla. Prošel zšeřelým prostorem malé
čekárny a vstoupil do úzké chodbičky, na jejímž konci se za mléčným sklem vstupních dveří rýsovala Lenčina silueta osvětlená svítidlem umístěným nad vchodem. Martin otočil klíčem trčícím v zámku a dveře otevřel.
„Ahoj. Vážně neruším?“ usmála se blondýnka, která byla Martinovi sotva po prsa.
„Vůbec ne. Pojď dál,“ ukročil stranou, aby mohla projít dovnitř. V jemném oparu jejího parfému s výrazným tónem konvalinek za ní zase zamkl a nasměroval ji do slabě osvětlené kanceláře.
„Moc rád tě vidím,“ prohodil a gestem ruky jí nabídl místo na bílo-žlutě pruhovaném gauči.
„Já tebe taky,“ pronesla trochu zadýchaně vysokým melodickým hlasem, zatímco se soukala z krátkého olivově zeleného kabátu. Když ho od ní přebíral, aby ho pověsil na kovový věšák u dveří, cítil, že je látka trochu navlhlá deštěm. Sedl si naproti ní do křesla a nalil do hrnků kávu.
Upřeně pozoroval, jak si do kávy sype vrchovaté lžičky cukru a pomalu rozdělává kapsle se smetanou.
„Kafe moc nemusím,“ usmála se, když si všimla jeho pohledu, „tak si ho vždycky zamaskuju za kakao.“
„Aha, tak to jsem nevěděl,“ prohodil Martin, „mohl jsem ti kakao nachystat rovnou. I to tu mám.“
Zasmála se a zavrtěla hlavou. „V pohodě,“ pokrčila malým nosem a roztočila v hrnku lžičku. „Nejsem tady kvůli tvé nabídce horkých nápojů.“
„A proč tedy?“ špatně zakrýval svoji zvědavost.
„Kvůli tomu, co teď řešíme. Nebo spíš neřešíme, i když bychom měli,“ rozhodila rukama.
„Nerozumím,“ přiznal Martin své zmatení a procvičil ve vzduchu prsty, jako by hrál na neviditelný klavír.
„Ještě před prázdninami, v červnu, jsme dostali případ utopeného bezdomovce. Prověřili jsme dostupné stopy, vyslechli všechny možné svědky, ale nikam to nevedlo. Případ jsme odložili jako nešťastnou náhodu,“ zavrtěla se v očividném nesouhlasu.
„Co ti na tom vadí?“ zeptal se Martin.
„Vydrž. Dostanu se k tomu,“ zarazila ho gestem ruky.
„Na konci srpna jsme začali vyšetřovat jinou vraždu.
Tentokrát to byl cyklista, kterého někdo ubil železnou tyčí. Stopy, výslechy, zase se to nikam moc neposunuje,“ rozhodila rukama v bezradném gestu. „Nakonec teď o víkendu přišla další vražda. Tentokrát jde opět o bezdomovce, měl rozdrcenou lebku a mnoho pohmožděnin a zlomenin po celém těle. Vražedným nástrojem byl kámen, který se našel vedle těla. A já si prostě myslím, že všechny tyhle vraždy spolu nějak souvisí,“ upřela na Martina pohled.
„Proč si to myslíš? Ty způsoby usmrcení jsou vcelku odlišné. Oběti jsou taky různé, možná ještě ti dva bezdomovci, ale ten cyklista do toho moc nezapadá. Stalo se to třeba na stejném místě?“ zeptal se Martin.
Mírně si poposedla. „Vlastně trochu ano. Každá z těch vražd se odehrála poblíž řeky, i když každá jinde. Ale stále na tom samém břehu, jen dál od sebe,“ pokrčila rameny.
„A proto si myslíš, že to spolu souvisí?“
„Počkej,“ zalovila ve své tašce a vytáhla béžovou papírovou složku. Otevřela ji a začala na stůl rovnat několik fotografií. „Podívej se sám.“
Martin se zvedl a rozsvítil stropní světlo, aby si je mohl lépe prohlédnout. Usadil se zpátky do křesla a naklonil se nad první z nich. Bylo na ní tělo ležící na břiše hlavou k řece. Muž na snímku měl ruce v nepřirozené poloze a bundu, která asi někdy bývala modrá, měl mírně vyhrnutou, takže odhalovala kůži v oblasti beder.
„Někdo ho po smrti kus táhl,“ zkonstatoval a Lenka přikývla.
Výjev na druhé fotografii byl o dost drsnější. Bezvládné tělo leželo na tmavém asfaltu. Skrz oblečení prosvítaly obrazce krve, která se rozlévala i pod tělem. Holé nohy i ruce vykazovaly velké množství ran i podlitin způsobených železnou vodovodní trubkou, která ležela hned vedle těla a krev na ní téměř překrývala původní šedou, kovovou barvu. I z fotografie bylo patrné, že život tohoto muže ukončila obrovská zuřivost.
Třetí fotografie zachycovala tělo dalšího muže, jehož oblečení nedalo poznat, které skvrny na něm už byly a které na něm teprve napáchalo řádění vraha. Přesto na Martina působila nejvíc stísněně. Zoufalost života oběti se zvláštně obtiskla i do smrti zvěčněné na matné fotce ležící teď na stole vedle voňavé kávy.
„Vidíš to?“ zeptala se netrpělivě.
Martin znova mlčky přejížděl pohledem všechny tři fotografie. „Myslím, že máš pravdu,“ řekl potichu.
Lenka, která si lehce okusovala nehet na palci levé ruky, si viditelně oddechla. „Díky,“ vyrazila ze sebe.
„Jenomže pořád nevím, co s tím mám společného já,“ pokrčil Martin rameny a nespouštěl pohled z fotografií na stole. „Měla bys to říct Patricii.“
„Stalo se. Nevěří té mojí teorii,“ řekla smutně Lenka.
„Proto jsem tady. Napadlo mě, že kdybys jí to řekl ty, spíš by tuhle myšlenku přijala. Přece jen jste už dlouho přátelé a vím, že ti věří,“ zkoumavě si ho prohlížela.
„Co jí mám říct? Náhodou jsem zjistil, že řešíte tyhle případy, které spolu souvisí?“
„Klidně jí řekni, že jsem ti to řekla já. Stejně by na to přišla, není blbá.“
Martin se zvedl a s hrnkem kávy v ruce přešel k oknu. Dešťové kapky nabraly na objemu a teď silně pleskaly o sklo, kde se okamžitě vpíjely do vodní záclony klouzající po okenních tabulkách. Vždyť se do toho zapojovat nemusíš, stačí, když Patricii řekneš svůj názor, běželo mu hlavou, zatímco v zádech cítil Lenčin pohled.
V rámci zachování svého duševního zdraví byl už dávno vnitřně rozhodnutý, že se nechce zapojovat do odporností, které lidi dokážou. Chtěl být ve své ordinaci a snažit se pomáhat dětem, které často měly k odpornostem nakročeno, aby se po té skluzavce hnusu nedostaly dolů. Tady se cítil užitečný. Jenže ten druhý hlas v jeho hlavě mu v tuhle chvíli neustále opakoval jedno jediné slovo: „Srabe!“
„Fajn,“ otočil se k Lence. „Dojdu za Patricií a budu se ji snažit přesvědčit, že tu máte případy, které spolu evidentně souvisí.“
„Děkuju,“ naznačila Lenka neslyšně a viditelně si oddechla.
„Ale nechci se do toho plést,“ dodal ještě rychle, aby si stále udržel odstup.
„Nelez tam, nebo spadneš!“ doléhal k Martinovi pisklavý hlas ženy, která stála kousek od něho u prolézačky a jen chvíli před tím nabádala stejně vysokou frekvencí dotyčné dítě, aby nelezlo do pískoviště, protože bude špinavé.
Ačkoliv se po obloze ploužily našedlé mraky, bylo v tomto podzimním dni ještě vcelku teplo, i když se slunce už pomalu sklánělo k horizontu, za který se chystalo v nejbližší době zapadnout. Martin s Patricií seděli na terase restaurace v Městských sadech, u které bylo i rozlehlé dětské hřiště s množstvím dřevěných prolézaček, klouzaček a houpaček. Vybral tohle místo hlavně proto, aby se mohla zabavit i Patriciina dcera Laura, zatímco oni dva budou řešit zcela nehravé záležitosti.
Laura se teď přiběhla napít pomerančového džusu. Po matce zdědila nejen výrazné lícní kosti, ale i husté černé vlasy, které měla dnes spoutané v silném culíku. Jasně modré oči byly darem z genetické výbavy Lauřina otce, se kterým měl Martin kdysi možnost se několikrát setkat a s nímž měla Patricie dceru ve střídavé péči. Ve svých osmi letech byla Laura oproti jiným dětem dost vysoká, takže se dalo předpokládat, že i v tomto ohledu bude kopírovat svou matku.
„Máme ještě čas?“ zeptala se zadýchaně, když postavila sklenici s džusem zpátky na stůl. Patricie tiše při-
kývla. „Fajn,“ pohodila Laura hlavou a odběhla zase na hřiště mezi ostatní děti.
„Co teď řešíte?“ zeptal se Martin zcela mimo jejich předchozí konverzaci, když opět osaměli.
Patricie se na okamžik zarazila, přestala lžičkou míchat svou kávu a pozorně si ho prohlížela přimhouřenýma očima.
„Proč?“ vypustila pomalu otázku.
„Jen se ptám,“ snažil se Martin o co nejvíc bezstarostný tón. „Společenská konverzace.“
„Ne. Nikdy se mě na práci neptáš,“ odpověděla a dávala si záležet, aby důraz jejího hlasu ležel na každém vysloveném záporu. Dívala se na něj zkoumavým pohledem a na čele se jí tak zvýraznilo několik vrásek.
„Lenka, nebo Jáchym?“ zeptala se po chvilce ticha, když se Martin neměl k odpovědi.
„Prosím?“ zkoušel Martin ještě chvilku natahovat hru absolutně nevím, o čem mluvíš. Vzápětí mu ale došlo, že je to spíš trapné než účinné, a tak odevzdaně přiznal, že se za ním zastavila Lenka.
„A co ti říkala?“
„Že máte tři případy vraždy, ale vyšetřujete je samostatně a ona s tím nesouhlasí,“ rozhodil Martin rukama.
Bramborový hranolek, který měl právě napíchnutý na vidličce, při tom pohybu opustil železné hroty a s elegantně provedeným obloukem zapadl mezi dřevěná prkna tvořící podlahu terasy.
„Já vím, že s tím nesouhlasí. Ty případy ale vážně nic společného nemají, už jsme to prověřili. To ti ale asi neřekla, co?“
Martin pokrčil rameny v gestu, které říkalo, že ne tak docela.
„Jiná místa, jiný okruh známých i podezřelých, jiný způsob života a konečně i zabití,“ Patricie se nervózně rozhlédla, zda není někdo v doslechu, a pokračovala, „ještě bych uvažovala nad těmi dvěma bezdomovci. Je možné, že se jim mstí nějaký samozvaný strážce pořádku nebo někdo z té jejich komunity, komu něco provedli, ale ten cyklista? To je úplně mimo.“
Martin se snažil co nejdříve dožvýkat sousto. „Já si ale taky myslím, že to spolu souvisí,“ řekl po mohutném polknutí.
„Vážně? A to proč? Na základě Lenčina úhlu pohledu?“ nespouštěla z něho Patricie upřený pohled.
„Ne,“ zavrtěl Martin hlavou, „viděl jsem ty fotky.“
„Jaké fotky?“
„Ty z míst činů.“
Patricie se nervózně zavrtěla a odhrnula si hustý pramen tmavých vlasů, který jí ale lehký vítr opět sfoukl a zakryl jí tak čokoládově hnědé oko. „Ty ti ale ukazovat neměla,“ probudilo se v ní její typické lpění na dodržování pravidel.
„Já vím,“ usmál se Martin, „ale už se stalo.“
„A co tě teda zaujalo, když si myslíš jen podle fotek, že spolu ty případy souvisí?“ z jejího hlasu byl patrný
lehký úšklebek.
„To zakrývání hlavy. Je to dost specifický podpis. Nemyslíš?“
„Ale houby,“ odfrkla si Patricie, „vždyť ani to není stejné. Ten první bezdomovec byl zakrytý nějakými listy
a trávou, druhý měl na hlavě kus kartonu. A ten cyklista?
Měl jen přetaženou bundu, což si taky mohl udělat sám, když se snažil chránit si před útočníkem hlavu. Ruce měl samou podlitinu a taky pár zlomenin, jak se bránil, ale proti železné tyči moc šancí neměl. Navíc když ho neznámý překvapil.“
„Kdyby ses bránila útočníkovi a chtěla si ochránit hlavu, tahala by sis bundu za límec, nepřetáhla by sis ji od spodního lemu,“ nedal se Martin odbýt. „Zkus si to,“ pobídl ji ještě.
Patricie chvíli mlčela a na jejích téměř neznatelných pohybech rukou i těla bylo znát, že se do té situace zkouší vžít. „Fajn. Možná máš pravdu,“ připustila vzápětí. „Tak se zapoj,“ vyzvala ho ostře.
„Mám teď dost své práce. A taky víš, že jsem říkal, že už se nechci zapojovat do žádného vyšetřování.“
„To vím. Ale máš nějakou teorii a já ti nabízím, že si ji můžeš ověřit,“ nedala se Patricie odbýt. „Pracoval bys s námi zase jen externě, jako konzultant.“
Martin pečlivě napichoval poslední sousto. Patricie jeho počínání bedlivě sledovala, a aniž si to uvědomila, začala prsty vyťukávat na dřevěné desce stolu část Radeckého pochodu.
„Zvyšuješ dramatičnost mého rozhodování?“ zasmál se Martin.
„Cože? Jo tohle,“ podívala se na své míhající se prsty a přestala s nimi ťukat. „Asi podvědomí,“ usmála se taky a stáhla ruku do klína.
„Mám nějaký čas na rozmyšlenou, nebo chceš odpověď hned?“
„Raději bych to věděla hned,“ připustila Patricie.
Martin zaklonil hlavu a povzdechl si jako malé dítě, kterému se nechce do uklízení hraček. „Někdy tě vůbec nemám rád, víš to?“
„To si vyřiď s Lenkou,“ zasmála se Patricie svým hrdelním smíchem, který připomínal hučení v dálce se valící laviny, „ta tě do toho zatáhla.“
Než stihl Martin ještě něco namítnout, objevila se u nich udýchaná Laura se zarudlými tvářemi. „Můžu si dát zmrzlinu?“ vyslala k nim napůl dotaz a napůl oznámení.
„Běž si dovnitř vybrat a nech nám to připsat na účet,“ kývla Patricie hlavou a Laura se opět vzdálila. „Takže jak?“ obrátila se k Martinovi, jakmile opět osaměli.
„Zastavím se u vás zítra dopoledne,“ rozhodil Martin rezignovaně rukama a Patricie se krátce zasmála.
„Dopoledne tam budu. Na odpoledne jsem Lauře slíbila slavnosti.“
„Slavnosti?“
„Zítra je svatého Václava, takže stánky, pouť, spousta lidí a ještě víc kraválu,“ pokrčila rameny.
„Tak proto jsou už týden ty kolotoče u pivovaru,“ poznamenal spíš pro sebe.
„Už budeme muset jít,“ zalétla pohledem ke hřišti a hledala Lauru, která se zmrzlinou v ruce seděla na houpačce, povídala si s nějakou světlovlasou holčičkou sedící na vedlejší houpačce a výrazně gestikulovala, takže Patricie čekala, že jí kornout dříve či později odlétne z ruky. „Budeš chtít někam hodit?“ obrátila se k Martinovi.
„Ne, díky,“ zavrtěl hlavou. „Jsem tu autem. A navíc jdu ještě támhle,“ naznačil rukou směr k plavecké hale.
„Ty jdeš plavat po jídle?“ nadzvedla Patricie překvapeně obočí.
„Já můžu plavat kdykoliv,“ zazubil se. „Nech to být,“ dodal, když viděl, že se Patricie rozhlíží po číšníkovi, aby zaplatila. „Pozval jsem vás.“
„Tak dík. Příště tě zvu já.“ Patricie se zvedla a posbírala své a Lauřiny svršky. „Uvidíme se zítra,“ prohodila ještě k Martinovi, když už měla nakročeno pryč.
„Jasně,“ usmál se Martin. Když o pár vteřin později osiřel, dodal ještě rezignovaně: „Bohužel.“ Ale to už
Patricie neslyšela.
Sváteční den se vyloupl do nádherného rána. Na modrém nebi se povalovalo jen pár bílých mraků připomínajících rozházené chomáče vaty a čerstvý vzduch byl protkaný vůní slunečních paprsků. Martin už měl za sebou příjemný ranní běh a po vlažné sprše mu zbyly stále ještě vlhké vlasy, které díky tomu vypadaly ještě tmavší než obvykle a jejichž vysoušením se odmítl zabývat. Teď parkoval na parkovišti před policejní budovou, která vypadala jako výtvor postavený ze světle a tmavě modrých kostek dětské stavebnice.
Na recepci nahlásil Patriciino jméno a byl s visačkou pro návštěvy vpuštěn dovnitř. Oproti běžným dnům tu panoval nezvyklý klid a za celou dobu, kdy stoupal po schodech do čtvrtého patra, nikoho nepotkal. Prošel dlouhou chodbou až na konec a vstoupil do otevřených dveří prostorné kanceláře.
Kromě Jáchyma Lady, který se hrbil nad svou klávesnicí, tu nebyl nikdo. Jáchym ve svém soustředění Martinovu přítomnost ani nezaznamenal. Martin ho nahlas pozdravil a Jáchym se s trhnutím otočil. „Jéé, ahoj,“ zazubil se a vstal, aby Martinovi podal ruku.
„Jsi tu sám?“ rozhlížel se Martin po velké místnosti.
„Každou chvíli by měla dorazit Patricie, ale ostatní jsou doma, dneska jsem ti k dispozici jenom já,“ poký-
val Jáchym hlavou. „Tak ses přece jen nechal ukecat,“ zazubil se a v úsměvu předvedl svůj dokonale bílý a pravidelný chrup.
„Nechtěl bych být tvou přítelkyní,“ podotkl Martin, „pokaždé tě najdu tady nad počítačem.“
„Je fakt, že to asi holky špatně snášej, jinak si neumím vysvětlit, proč jsem pořád sám, když jsem jinak dokonalý,“ zaculil se Jáchym.
Martin s díky odmítl Jáchymovu nabídku kávy a zahleděl se na dlouhou zeď, jejíž celou délku zakrývala bílá tabule plná fotografií, ručně psaných poznámek a také mapa města s různě rozmístěnými barevnými magnety. Udělal pár kroků dozadu, aby měl vše v zorném poli, a upřeně studoval fotografie, na kterých byly jednotlivé oběti na místech činu focené z různých úhlů i vzdáleností.
Martin se přesunul k mapě a bedlivě zkoumal každý magnet označující místo konkrétní vraždy. Kolem nich se táhl široký modrý pruh klikatící se řeky.
„Můžu?“ vytáhl Martin telefon a jednoduchým gestem naznačil, že by si mapu rád vyfotil.
„Jasně,“ pokrčil Jáchym rameny.
„Hrozně riskuje,“ prohodil spíš pro sebe, a aniž čekal na Jáchymovu reakci, pokračoval, „ta místa nejsou úplně frekventovaná, ale přesto hrozí, že ho někdo vyruší, a jemu je to jedno. Objevují se tu běžci, cyklisti i lidi, co si zkracují cestu do práce sem,“ zabodl prst do míst, kde se nacházely nějaké sklady. „Přesto klidně vraždí za bílého dne,“ dokončil svoji myšlenku a přešel opět k fotografiím.
„Nejdřív jsem myslel, že ten cyklista je náhodná oběť, že cílem jsou ti bezdomovci, ale všechny ty oběti jsou náhodné,“ přemýšlel dál nahlas.
„Proč myslíš?“ ozval se Jáchym.
„Pokud by ses vydal vraždit bezdomovce z nějakého prazvláštního pocitu poslání k očištění společnosti a projížděl tam cyklista, necháš ho projet, počkáš a jdeš plnit svou misi,“ rozhodil Martin rukama.
„Dobře. Ale třeba tě viděl, jak se právě chystáš na některého bezdomovce zaútočit. To se pak jen zbavuješ svědka,“ zapochyboval Jáchym a zavrtěl hlavou, takže se mu tmavé kudrliny, které vypadaly, jako by si je vypůjčil od frontmana The Doors Jima Morrisona, rozkmitaly okolo hlavy.
„Kde je ten bezdomovec, kterého se chystáš zabít? Žádný tam není. Nebo jste tam někoho takového našli? Přihlásil se jako svědek?“
Jáchym opět zavrtěl hlavou a Martin pokračoval: „Takže teprve hledáš oběť a v tu chvíli přijíždí cyklista. Co uděláš, pokud jsi právě ve vražedném běsnění?“
„Zabiju ho?“ Byla to spíš otázka než odpověď.
„Přesně!“ tleskl Martin dlaněmi o sebe. „Je ti totiž jedno, koho zabiješ. Nejsi žádný čistič společnosti od lidí bez domova, nejsi ani samaritán, který má představu, že tím pomáhá těm samotným bezdomovcům. Jsi vrah ve vražedném amoku.“
„Skvělé!“ ozval se ode dveří Patriciin hlas. „Takže nemá žádný motiv, je to jen vraždící magor.“
Martin s Jáchymem se otočili. Patricie už tam musela nějakou dobu stát, protože zaujímala ležérní postoj.
Levým ramenem se opírala o bílé zárubně dveří a nohy měla zkřížené jako Ježíš na krucifixu. Černé vlasy, spletené do silného copu, měla přehozené přes pravé rameno, kde ostře kontrastovaly s jejím tenkým hořčicově žlutým svetrem.
„Omyl,“ zavrtěl Martin hlavou, „každý vrah má svůj motiv. U tohohle to nějak souvisí s vodou a vy musíte jen přijít na to, jak přesně.“
„Dobře, ale vzhledem k tomu, že oběti nic nespojuje, se nemáme ani čeho chytit, co se viktimologie týče.
Výběr obětí nám nic neřekne, nevíme o pachateli nic, takže co nám zbývá?“ Ladně se odpíchla od zárubní a zamířila k nim.
„Ale vy máte spojovací článek,“ ukázal Martin směrem k mapě, „táhne ho řeka. Něco ho přitahuje právě k tomuhle místu, je pro něho důležité, takže můžete posílit hlídky právě tady.“ Martin zakroužil rukou nad oblastí s magnety.
„To mi došlo,“ řekla trochu podrážděně Patricie, „ale co když díky tomu už nezabije, to ho nechytíme?“
„Pokud nezabije, je to vítězství pro vás i potencionální oběti,“ usmál se Martin. „Minimálně se o to ale pokusí, protože si nemůže pomoct.“
„A to víš jak?“ nedala se Patricie odbýt.
„Vciť se do něho. Podívej se na ty fotky!“ zvýšil Martin mírně hlas. „Je to predátor a je na lovu. Potřeba vraždit je silnější než jakékoliv racionální argumenty. Navíc ta místa i oběti jsou plná chaosu.“
„No a?“ pokrčila Patricie rameny.
„Hledáte někoho mladého a zmateného. Zužuje se tím výběr a to je pozitivní,“ usmál se Martin.
„Tvrdíš ty,“ hlesla Patricie.
„Netvrdím já. Tvrdí behaviorální věda,“ pokýval Martin hlavou a vyslal k ní povzbudivý úsměv. „Navíc snad máte i nějaké forenzní důkazy, nebo ne?“
„Moc toho není,“ přiznala Patricie. „Na trubce ani na tom kameni jsme žádné otisky prstů nenašli, jen pár vláken, ale ta můžou být od kohokoliv. Jediné, co se našlo u těch dvou bezdomovců, jsou stejné otisky bot, které ale chybí u cyklisty.“
„Co je to za boty?“
„Martensky. Velikost 41. Ty nosí spousta lidí,“ pokrčila Patricie rameny.
„Dobře, ale zase v nich nechodí půlka města, takže to stopa je,“ povzbudil ji Martin.
„Jo, máš pravdu,“ konečně se usmála i Patricie.
„Promiň, že jsem takový skeptik, ale pokud ty případy opravdu spojíme, přijde mi, že toho máme najednou ještě míň.“
Z chodby se ozvaly tlumené hlasy následované výbuchem hlubokého smíchu. Pak klaply dveře a opět se rozhostilo ticho.
„Proč změnil modus operandi?“ zeptala se Patricie s pohledem stále upřeným k fotkám.
„To je jen další důkaz toho, že vaším neznámým je někdo mladý, který si teprve hledá svůj styl. Je to celé hrozně chaotické a náhodné. Takové bez rozmyslu,“ vysvětloval Martin. „Jako když pustíš někoho bez zkušeností do kuchyně. Možná ti uvaří, ale udělá u toho
hrozný nepořádek.“
„Nezkušený může být i starý,“ oponovala Patricie.
„To ano. Ale ten už měl spoustu let na to, aby si alespoň promyslel, jak vše udělá, i když praktické zkušenosti ještě žádné nemá. Měl by něco, co ten mladý nemá. Měl by plán.“
„A já mám teda hledat co?“ ozval se najednou za nimi Jáchym.
„Cokoliv a kohokoliv, kdo je spojený s řekou,“ odpověděla Patricie. „To je zatím to jediné, co nás k němu může zavést. Zkus lidi, kteří poblíž bydlí nebo pracují.“
„Pokud narazíš na někoho podezřelého, zjisti, zda nebyl dřív v péči nějakého psychologa nebo psychiatra a jestli neměl nějaké kázeňské problémy ve škole nebo na pracovišti. Vraždí zřejmě poprvé, ale svou frustraci mohl projevovat už dřív jiným způsobem,“ přidal se Martin.
„Prověř i nehody, vraždy nebo sebevraždy, které se v těch místech staly, přibližně deset až patnáct let zpětně,“ doplnila poslední pokyny Patricie. „Něco ho k těm místům táhnout musí.“
„Jdu na to,“ přikývl Jáchym a roztančil prsty po klávesnici v takové kadenci, až připomínaly paličky zkušeného hráče na cimbál.
Už z dálky Martin slyšel popové odrhovačky, které si, dle jeho názoru, nikdo se zdravým rozumem nepustí dobrovolně, ale přesto jsou součástí každé místní slavnosti nebo zábavy. Během celého uplynulého týdne stejné hudební kousky předcházely hlášení místního rozhlasu, ze kterého se posléze linul vysoký ženský hlas ohlašující blížící se Svatováclavské slavnosti a vybízející obyvatele k jejich navštívení. Martin tato oznámení ignoroval a splývala mu s běžným městským šumem, takže se o této události dozvěděl až od Patricie a rozhodl se, že na ně zavítá se svou přítelkyní a zjistí, o jakou akci jde.
Gaia stála zády k němu u střelnice a upřeně sledovala dva muže a jednu mladou slečnu, kteří se snažili pomocí střeleckých dovedností získat svým blízkým opičku na gumě, plyšovou hračku nebo alespoň papírovou růži. Protáhl se mezi stánky s občerstvením, kde se mísila vůně klobás a páleného cukru z cukrové vaty.
Martin došel až k ní a zlehka jí položil ruku na rameno. Gaia se prudce otočila, chvíli si ho prohlížela pohledem tmavě modrých očí a pak se rozesmála svým hlasitým zvonivým smíchem.
„Vypadáme jak šachovnice,“ s pobavením skenovala
Martinův outfit. Martinovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že on má krémové volné kalhoty a čokoládově hnědou košili
a ona naopak čokoládově hnědou kolovou sukni a krémovou halenu s velkou mašlí u krku, takže když si stoupli vedle sebe, opravdu připomínali výřez šachové desky.
„Alespoň je vidět, že k sobě patříme,“ usmál se, přitáhl si ji blíž a políbil ji. Na čele ho zašimraly její krátce sestřižené černé vlasy, když k němu pootočila hlavu.
„Takže?“ zadívala se mu do očí. „Vystřelíš mi růži?“
„To bude hodně drahá růže,“ zhodnotil Martin své amatérské schopnosti na poli střelby, „ale když už jsme tady…“
Starší černovláska s vyčesaným culíkem, upnutým černým topem a vrstvou make-upu, kterou by jí mohl závidět i Joker z Batmana, zaznamenala jejich konverzaci a přisunula k němu vzduchovku a několik broků. Martin nabil, vyhlédl si růži ze zářivě růžového krepového papíru a vystřelil. Ozvala se rána a špejle vedle, na které byla připevněná fialová růže, se zlomila. Gaia zatleskala a černovláska uznale zvedla už tak vysoko namalované obočí, takže se jí dostalo povážlivě blízko ke kořínkům vlasů nad čelem.
„A pak že to nepůjde,“ zasmála se hrdelním smíchem a podala Gaie růži, kterou ještě předtím nastříkala jakýmsi levným parfémem připomínajícím odér mýdel na veřejných záchodcích.
„Koukám, že byste se neztratil ani na střelbách,“ ozval se za Martinem povědomý hlas. Když se otočil, spatřil majora Tejce v doprovodu mladé světlovlasé dívky, kterou odhadoval lehce k osmnáctce. Měla jemné, až panenkovské rysy, co se ani trochu nepodobaly ostře řezané tváři majora Tejce, který Martinovi odjakživa při-
pomínal Charltona Hestona a s přibývajícími vráskami a šedinami byla ta podoba ještě výraznější.
„Dobrý den, rád vás vidím,“ usmál se Martin zeširoka a zatajil fakt, že mířil na úplně jinou papírovou květinu.
„Tohle je moje dcera Kája,“ pokýval Tejc hlavou k dívce vedle sebe. Martin jí potřásl rukou a představil jim Gaiu.
„Ještě máte pár broků,“ ozvala se za nimi žena ze střelnice a doprovodila to významným pohledem směrem ke tvořící se frontě. Martin se tedy s omluvným výrazem vrátil ke střílení. Poslední ranou se mu povedlo sestřelit i tu původně vyhlédnutou růžovou růži a věnoval ji Káje, která se v čase jeho čarostřelecké exhibice pustila do zdvořilostní konverzace s Gaiou.
„Dámy, můžeme vás na chvilku opustit?“ přerušil jejich hovor major Tejc. „Potřebujeme jen něco probrat.“
„Zase práce,“ protočila Kája oči a zamračila se.
„To nevadí,“ chytla ji lehce za předloktí Gaia, a zatímco ji táhla pryč, pronesla se spikleneckým mrknutím: „My si zatím dáme na náměstí nějaký koktejl.“
„Tak jsme prý opět kolegové,“ pousmál se major Tejc, když se od nich ženy vzdálily.
„Bohužel jsem se nechal ukecat,“ pokrčil Martin rameny.
Major se zasmál krátkým hlubokým smíchem a položil další otázku, která se přímo nabízela: „A co si o tom myslíte?“
Z kaštanů stojících kolem co chvíli spadl jejich přezrálý ježatý plod a s tichým žuchnutím přistál v trávě. Jeden právě teď dopadl Martinovi těsně vedle nohy.
