Sestra v klatbě by Nakladatelství MOBA

ALENA JAKOUBKOVÁ

Všem všetečným sestrám s díky za inspiraci

„A pokud mu lhala v této věci, mohla lhát i v jiných…“

(Stieg

Larsson)

„Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů…“

(Agatha Christie)

„Rozeběhla se k němu, a…“ (Autorka této knihy)

Než se Klára nadála, ocitla se v Milošově náruči.

Pomyslela si:

Zapomněla jsem, jak pevně mě dokáže Miloš držet.

Miloš ji za chvilku pustil a navrhl:

„Nejdřív tě vezmu k sobě, pak si zajdeme na oběd do Sphere na televizní věži.“

Klára přikývla.

Ten prodloužený víkend s Milošem byl vlastně hezký. Mluvili spolu o záležitostech, které je spojovaly. O Klárce a její rodině, o Gábině a Jaroslavovi, vzpomínali na to, co hezkého spolu prožili. Drželi se za ruce, ale dál gentleman Miloš nezašel.

Klára ani nevěděla, zda by to chtěla.

O Davidovi samozřejmě nepadla ani zmínka.

Když se za pár dní Klára s Milošem loučila, Miloš navrhl:

„Přijeď zase brzo, Kláro.“

Klára přikývla.

Slíbila: „Přijedu.“

A myslela to upřímně.

Cestou zpátky v letadle přemýšlela o Milošovi, o Davidovi, a hlavně o sobě. Pořád ještě nemohla přijít na to, co by vlastně opravdu chtěla. A rozhodla se, že dokud si v tom neudělá pořádek, dokud si to nesrovná sama v sobě, nic na svém životě měnit nebude.

Ale moc dobře věděla, že něco udělat musí.

Něco…

No, něco… Rozhodnout se.

Ach jo.

Aleš Krosák dojel k vlčickému náměstí a zasakroval:

„Kruci, tady není kde zaparkovat.“

Zaznamenal slavobránu s nápisem Vítejte na vlčické pouti, jíž se na náměstí řinuly davy lidí. Na chvilku vystoupil z auta a na troubení aut, která okolo něho nemohla projet, nereagoval.

Na náměstí, zastavěné prodejními stánky a stánky s různým občerstvením, se nedalo vůbec vjet, pro auta bylo neprostupné. Zaznamenal vývěsní štít trafiky a zapamatoval si, kde ji najde, nakonec rezignoval, nastoupil do auta a zamířil do jedné z bočních uliček.

Podařilo se mu zaparkovat svůj otřískaný, kdysi bleděmodrý džíp před nízkým nově nabíleným domkem s červenou střechou a s květinami na parapetech.

Vystoupil, ze zadního sedadla si vzal batoh, a protože se ocitl tváří v tvář vysokému obtloustlému muži, který na předzahrádce okopával modré hortenzie, čistě ze zdvořilosti se ho zeptal:

„Můžu tu nechat auto…?“

Fanda Lískovec, vlčický starosta, přikývl.

„Klidně si ho tu nechte.“

Pak, protože muže s džípem ve Vlčicích viděl poprvé, poznamenal:

„Přijel jste se podívat na pouť?“

Aleš zavrtěl hlavou.

„Ne, mám tu schůzku s panem Mlčochem.“

Fandu hned zajímalo:

„Přijel jste si tedy prohlédnout Pepovu trafiku?“

Aleš přikývl.

Pak se rychle vydal směrem k náměstí.

S tím cvalíkem se nehodlal dál vybavovat.

Prodíral se davem lidí, kteří si u stánků prohlíželi keramické výrobky, bižuterii, oblečení, módní doplňky, hračky, čerstvou zeleninu a ovoce, lesní houby, domácí koláče a chléb, jeho nos nasál vůni pečených klobás a uzeného masa. Zastavil se u stánku, kde provokativně oblečená atraktivní mladá žena s úsměvem nabízela kelímky s vínem, punčem a svařeným červeným vínem se skořicí a hřebíčkem.

Už už si objednal kelímek vína, ale pak si řekl, že se tu staví později, až vyřídí tu věc s trafikou. Na jednání s jejím majitelem si potřeboval zachovat čistou hlavu, protože se potřeboval dohodnout.

Když šenkýřka vylovila na tváři výraz zklamání, ujistil ji: „Stavím se tu později.“

V duchu si řekl, že ta žena vypadá, jako by se malému dobrodružství nebránila.

A sám sobě slíbil:

Později… na to je čas.

Ale myšlenka na malé rozptýlení ho zaujala a na chvilku se přestal soustředit.

Když se z parku prodíral mezi stánky, aby mohl přejít ulici, stejně zaplněnou stánky, k trafice, málem vrazil do muže, který šel proti němu s kornoutem vysoko natočené čokoládové zmrzliny.

Na poslední chvíli se ale jeden druhému vyhnuli.

Aleš pokračoval odhodlaně za svým cílem, ale muž se zmrzlinou se otočil a Aleše sledoval zvědavým pohledem.

Pár vteřin mu trvalo, než si vzpomněl, kde už ho viděl.

Pak se mu na tvář vloudil zadumaný výraz.

Okresní prokurátor Vladimír Heřman viděl, že

Krosák vešel do trafiky.

Popravdě mu to dělalo starosti.

Na ty ovšem musel zapomenout. Nebyl tu sám, musel najít děti.

Konečně je v davu uviděl. Samy ho vyhledaly, protože jim došly peníze.

Žadonily:

„Tati, my chceme jít ještě na autodrom.“

Heřman navrhl:

„Nejdřív si zajdeme na něco k jídlu do kavárny.“

Děti sice trochu protestovaly, ale poslušně otce následovaly.

Gábinina kavárna ten den doslova praskala ve švech. Pod podloubí Gábina nanosila se svými pomocnicemi Mirkou a Miladou dvojnásobně víc stolků, a když zjistila, že je to pořád ještě málo, vypůjčila si lavice od mladého Emila, který vedl hospodu U sudu v Táborské ulici. Protože na chodníku před jeho šenkem stály stánky, lavice využít nemohl a Gábině, která k němu poslala Mirku, je ochotně půjčil.

Emil zdědil hospodu po otci spolu se sestrou Dášou, která si vždy o pouti rozložila stánek s pitím na náměstí, aby zvýšila tržby. Když za Emilem přišla Mirka Líbalová, ochotně jí s lavicemi, které měl naskládané ve sklepě, pomohl, odvezl je na kárce na náměstí a slíbil, že si je tady v kavárně večer sám vyzvedne.

Gábina mu jen zamávala, protože měla na podnose naloženy objednávky, které roznášela hostům, poslala mu vzdušný polibek a Milada mu přinesla kelímek s cappuccinem.

Gábinin manžel, právník Jaroslav, nebyl při roznášce moc šikovný, tak stál za kasou a zájemcům prodával koláčky a obložené chlebíčky, které si chtěli odnést s sebou.

Gábina se u něj na chvilku zastavila.

Zeptala se: „Jak to zvládáš?“

Jaroslav se na ni usmál.

Ujistil ji:

„V pohodě.“

Do lokálu vešla Mirka, Gábinina společnice a spolumajitelka kavárny.

Gábině řekla:

„Potřebujeme výpomoc. Už jsem zavolala Jituš Mráčkové, ale oni mají dneska v papírnictví taky otevřeno, takže nemůže přijít. Už nevím, na koho se obrátit. A brnkla jsem i Blance Plecité, že nám docházejí její perníčky. Bude tu s další náloží asi za půl hodiny.“

Gábina Mirku pochválila:

„Perfektní práce, Mirko.“

Mirka odnesla podnos naložený použitým nádobím do kuchyňky a nádobí naskládala do myčky. Pak si na podnos naložila další objednávky a vrátila se pod podloubí.

Gábina mezitím obešla stolky v lokálu, a pak, když viděla, že pod podloubí se na jedné nově přinesené lavici usazuje prokurátor Heřman s dětmi, vyšla ven, aby je osobně pozdravila.

Zeptala se:

„Copak si dáte?“

Heřman si objednal pivo, děti požádaly o kolu.

Gábina je informovala:

„Dneska máme gulášovou polévku, rizoto s kuřecím masem a tousty zapečené s lososem a lučinou, nebo se šunkou a eidamem. Můžu vám udělat i omelety s čímkoli, co ráčíte.“

Pak dodala:

„Zatím si to promyslete, dojdu vám pro pití.“

Když se vrátila s pivem a kolami, Heřman řekl:

„Před chvílí jsem potkal na náměstí Aleše Krosáka. Pamatujete si na něj, Gábino? Byl zapletený do podvodů s Mráčkovou, s těmi převody peněz na Panenské ostrovy.“

Gábina přikývla.

„Jen matně. Tenkrát se v tom šťourala víc Klára.“

Heřman si neodpustil sarkastickou poznámku:

„Vidím, že manželství má na vás velice dobrý vliv.“

Gábina se ušklíbla a zakoulela na něj očima.

Pak prokurátor dodal:

„Kláře by manželství taky prospělo.“

Gábina ho vyzvala:

„Tak to si jí běžte říct sám.“

Heřman přiznal:

„Tak na to si netroufnu, na to jsem až moc velký zbabělec. Ale zajdu ji po obědě pozdravit. Mohli bychom u ní mámě koupit nějakou pěknou kytku, co, děti? Ale je pravda, že Klára má výborný instinkt. Jen doufám, že se tady ve Vlčicích hned zase něco neseběhne. Vaše sestra se někdy ocitá až v nebezpečí života, a to není správné.“

Gábina mu připomněla:

„Ale je tu ten Krosák, a to nepochybně zavání problémy.“

Heřman pokýval hlavou.

„No, snad tudy jen projíždí a stavil se v trafice pro cigarety.“

Gábina zadumaně přikyvovala.

„No ale Mráčková je už pár měsíců doma. Sice jí hrabe…“

Rychle se opravila:

„No, není už úplně při smyslech, ale hrabivost ji nepřešla.“

Heřman obrátil list. Řekl:

„Gábino, děti chtějí toust se šunkou a sýrem, pak si dají čaj a čokoládové dortíky. A já si prosím tu vaši nedostižnou gulášovku, no a potom si dám dva chlebíčky s hermelínem.“

Pak si vzpomněl:

„Jo, a taky kafe. Jestli máte turka.“

Gábina si zapsala objednávku.

Když už se otáčela, že pro ni dojde, Heřman řekl:

„Gábino, kdybyste tu Krosáka viděla ještě zítra, anebo i později, dejte mi vědět.“

Gábina přikývla.

V duchu si ale neuctivě řekla:

No to si piš…

A rozhodla se:

Radši na to koukneme samy s Klárou.

Klára vstala ten den brzo.

Vykoukla z okna na náměstí, kde už se pilně stavěly stánky a dodávky přivážely zboží. Na louku u lesa, kde, jak Klára věděla, se rozkládají pouťové atrakce a další stánky s cukrovou vatou a pivem, nebylo vidět, ale už byla slyšet hlučná muzika.

Klára se rozhodla, že dnes nepůjde na hřbitov, ale až si vypije kávu, sejde dolů a co nejdřív otevře své květinářství. Pro účely pouti s Klárkou objednaly spoustu drobností od Matěje Skořepy a dohodly se s šikovnou dívkou, která pro ně vyrábí krásnou bižuterii, že jim přiveze mimořádnou zásilku, aby měly v obchodě co nabízet.

Když přišla dolů, zjistila, že její dcera Klárka už obchod otevřela.

Vítala ji:

„Ahoj mami. Začala jsem vázat kytice, a už tu byl pan Mlčoch a jednu koupil pro manželku. Prý aby ji tolik nebolelo, že se musí na stará kolena vzdát jejich trafiky.“

Kláru zajímalo:

„Mlčochovi už našli kupce?“

Klárka pokrčila rameny.

„Prý si to dneska přijde okouknout jeden zájemce.“

Pak dodala:

„Pan Mlčoch si mi tu posteskl, jak ho mrzí, že nemají pokračovatele, který by jejich obchůdek převzal, jako máš ty ve mně. Ale je mu už přes sedmdesát, už si chce odpočinout.“

Klára pokývala hlavou.

„No jo, mladý Pepa Mlčochů se učil nejlíp ze třídy. Šel studovat a do Vlčic se už nevrátil. A vnoučata mají Mlčochovi ještě poměrně malá, protože Pepa se svatbou moc nespěchal.“

Klára si připravila kávu a začala drobnými doteky upravovat zboží tak, aby bylo co nejlíp vidět. Venku pod podloubím ometla regály a mezi květináče vystavila konvičky na zalévání, košíky a vázy.

Uvnitř pak na malý kulatý stolek naaranžovala různé druhy voňavých svíček.

Pak poznamenala:

„Dneska tu budeme mít co dělat.“

Jako by si tím přivolala zákazníka, do obchodu vstoupila Lída Kratinová, dříve Kánská, která se nedávno překvapivě provdala za Františka Kratinu. Důležitě hlásila:

„Náměstí se už zaplňuje. Mýho Františka bych sem nepřitáhla ani volským povozem. Tyhle davy nesnáší. Ale říkala jsem si, že když už je ta pouť, aspoň dám na stůl kytku.“

Klárka přerušila proud jejího hlášení:

„A copak byste si, paní Kratinová, přála? Mám tu krásné narcisy…“

Kratinová zakroutila hlavou.

Tónem, v němž cinkl ten její starý úternický přízvuk, Klárku napomenula:

„Nebudu utrácet za kytky, který hned zvadnou.“

Rozhlédla se kolem sebe.

Pak ukázala na bílou hortenzii v květináči.

Řekla:

„Dej mi tohle. A k tomu ten modrobílý porcelánový obal.“

Klárka přikývla.

Když jí Kratinová platila, popřála jí:

„Užijte si krásný den.“

Kratinová roztála.

Klárce vyložila:

„Upekla jsem koláče s jablkovou, tvarohovou i makovou náplní a udělala mísu bramborového salátu k řízkům. My o pouti dodržujeme tradice, i když sem na ni ani nepřijdeme.“

Klárka přikývla.

„A tak to má být. Taky jsem včera udělala bramborový salát do obrovské mísy a Pavel dneska obalí a usmaží řízky, abychom dostáli tradicím. Napekla jsem i nějaké koláče.“

Klára mezitím obsloužila několik dalších zákaznic, které si vybíraly mezi prstýnky s modrým kamínkem, a další zákaznici pomohla do auta se vzrostlou palmou, kterou si vybrala.

Když se vrátila do obchodu, Klárku vyzvala:

„Po poledni můžeš jít klidně domů. To už tu bude volněji.“

Klárka to odmítla.

„Mami, Pavel s Klárinkou odjeli k Pavlovým rodičům, vrátí se až večer. Jdi radši pomoct tetě, určitě tam mají plno, a už mi volala Mirka, že kdybych se odsud mohla kolem poledne utrhnout, moji pomoc by uvítali. To víš, Jituš s Ondrou taky dneska otevřeli.“

Klára přikývla.

„Jo, na chvilku tam kolem poledne skočím.“

Pak do prodejny vstoupil prokurátor Heřman.

Vybral si kytici tvořenou narcisy a tulipány, a aby řeč nestála, poznamenal:

„Gábina má plno. Už si ani není kam sednout.“

Klárka hned připomněla:

„No vidíš, mami. Teta tě potřebuje. Klidně si jdi, a já tady panu prokurátorovi nabídnu k té krásné kytce i tu-

hle krabičku na prstýnky. Začal je pro nás vyrábět Matěj Skořepa. Ti motýlci na víčku jsou samozřejmě umělí, ale jsou hezké, že…?“

Prokurátor přikývl.

Pak ho zajímalo:

„Jak se pan Skořepa vůbec má?“

Klárka se usmála.

„Chystá svatbu.“

Prokurátor pozvedl překvapeně obočí.

Pak ale řekl:

„No tak to mu přeju, prošel si peklem.“

Klára vysvětlila:

„Vlastně se vrátil k bývalé přítelkyni.“

Prokurátor vzal do ruky jeden z jemně gravírovaných prstýnků s modrým kamínkem a zkusmo ho vložil do krabičky z tvrzeného papíru s růžovým motýlem.

Pak řekl:

„Vezmu si to všechno.“

Pak se otočil ke Kláře.

Řekl jí:

„Dneska jsem tady na náměstí potkal jednoho aktéra z kauzy okolo vaší bývalé starostky Mráčkové. Už jsem to říkal Gábině, ale povím to i vám, Kláro. Moc se mi to nelíbí. Možná se mýlím a ten člověk – jmenuje se Aleš Krosák – se tu zastavil jen náhodou, ale jestli ne…“

Heřman si povzdechl a zakroutil hlavou.

Klára se zeptala:

„Myslíte, že Mráčková by byla schopná se zase do něčeho namočit?“

Heřman nadhodil:

„Gábina mi řekla, že Mráčková už není, co bývala, ale to Krosák nemusí vědět.“

Klára se ušklíbla.

„Není, co bývala…? Pche. Je úplně vypatlaná. Přeskočilo jí.“

Heřman pokýval hlavou a Kláře doporučil:

„Mějte oči otevřené. V pondělí vám pošlu Krosákovu fotografii.“

Klára mávla rukou.

„To nemusíte, pane prokurátore. Vím, jak vypadá.“

Heřman se rozloučil a poznamenal:

„Musím u atrakcí vyzvednout děti. Rád jsem vás zase viděl, Kláro.“

Klára mu podala ruku.

„Já vás také.“

Pak ještě chvíli pomáhala Klárce obsluhovat zákazníky. Kolem poledne se už do obchodu lidí tolik nezatoulalo, a tak přijala dceřino opakované vyzvání a řekla:

„Tak já jdu za Gábinou taky přiložit ruku k dílu.“

Klárka ji ujistila:

„Já tu zamknu, mami, nemusíš se sem vracet.“

Klára se vydala přes náměstí k sestřině kavárně.

Pouť právě vrcholila. Míjela částečně vyprodané stánky, na chvilku se zastavila u Dáši z hospody U sudu, kolem jejíhož stánku postávali už spíš více než méně ovínění obyvatelé Vlčic.

Dáša na Kláru kývla, ale Klára pokračovala dál.

Až bude mít chuť na sklenku vína, dá si ji u sestry v kavárně.

Na chvilku se zastavila u stánku s módními doplňky a vybrala si velký vystřelovací deštník s vyobrazením pařížské eiffelovky, pak ještě černé sluneční brýle se stříbrnými ozdobami.

Když vešla pod podloubí sestřiny kavárny, okamžitě si všimla, že u jednoho stolku sedí Pepa a Jarka Mlčochovi, a taky Aleš Krosák, kterého zmiňoval Heřman.

A helemese.

Na chvilku se zastavila, aby se ujistila, že je to určitě Krosák, a pak vstoupila do lokálu. U baru obsluhoval Jaroslav, Gábina právě vyšla z kuchyňky, v každé ruce plně naložený podnos.

Když míjela Kláru, řekla:

„Mirka ti řekne, co máš dělat.“

Klára přikývla a nakoukla do kuchyňky.

Tam byla Milada, vyndávala nádobí z myčky. Ani se nenamáhala ho uklidit. Pak tam vlítla Mirka a nadiktovala Miladě, co jí má připravit. Kláru nemilosrdně vyzvala:

„Běžte obejít hosty pod podloubím vlevo ode dveří, Kláro, a objednávky si zapisujte. Díky, že jste přišla, padáme tu už na ústa. Potřebuju, aby Milada na chvilku vystřídala vašeho švagra. Pan doktor si nutně potřebuje dát aspoň šálek kávy.“

Klára se zeptala:

„Mám to vzít za něj?“

Mirka zakroutila hlavou.

„Ne, Milada to tam zvládne líp. Běžte už pod podloubí.“

Klára se okamžitě otočila a zamířila lokálem ven. Cestou potkala Gábinu s tácy naloženými prázdným nádobím. Vrátila se proto do kuchyňky a sáhla pro velký podnos.

Považovala za štěstí, že na místě, kam ji Mirka poslala, seděli Mlčochovi.

Třeba něco zaslechne. Spojení Mlčochových a Krosáka se jí nějak nezdálo.

Klára rozdávala úsměvy na všechny strany, zapisovala si objednávky a sbírala na podnos použité sklenky, šálky, talíře a příbory. Když došla ke stolu Mlčochových, viděla,

že mají před sebou skoro prázdné sklenky. Tác si odložila na okenním parapetu, z chladící nádoby vzala lahev sektu, a jak Jarce a Pepovi, tak i Krosákovi dolila sklenky.

Pak se zeptala:

„Máte všechno, co potřebujete?“

Pepa ji ujistil:

„Ano, díky, Kláro.“

Pak jí vysvětlil:

„Oslavujeme. Tady pan Krosák koupil naši trafiku.“

Klára byla ráda, že podnos s nádobím odložila, protože teď by jí vypadl z rukou.

Vyrazila ze sebe jen:

„Ach…“

S úsměvem se odporoučela a v lokále zastavila Gábinu:

„Musím ti něco říct.“

Gábina ji odbyla:

„Teď ne, Kláro, až se to tu na chvíli uklidní.“

Klára ji ale chytila za paži.

Sestře řekla:

„Venku sedí Mlčochovi. Je s nimi ten Krosák.“

Gábina zalapala po dechu.

Hned ji napadlo, co by to mohlo znamenat, a sestra jí to pokývnutím potvrdila.

Klára řekla:

„Koupil od Mlčochových trafiku.“

Gábina nadhodila:

„Třeba ještě nepodepsali kupní smlouvu.“

Klára navrhla:

„Zavolej Renému. Pepa jistě využil jeho služeb.“

Gábina přikývla.

„Jo, jdu mu volat, ty zatím vyřiď ty objednávky.“

Klára vešla do kuchyně a podala tác s nádobím Miladě.

Pak položila objednávky na stůl a společně s Miladou naložily na čistý podnos všechno, co si Klára napsala. Klára podnos popadla a co nejrychleji s ním vyšla pod podloubí.

Rozdala vše mezi hosty a opět posbírala použité nádobí.

Než se vrátila do lokálu, ohlédla se ke stolu Mlčochových.

Přemýšlela, co Krosák tou koupí trafiky sleduje.

Gábina ji jen krátce informovala, že jí bohužel René sdělil, že ačkoli spolu byli původně domluveni, Pepa se nakonec rozhodl smlouvu uzavřít přes jinou realitku.

Obě sestry pokrčily rameny, a Gábina Kláře ještě řekla:

„Večer se tu všichni sejdeme. Milada už zavolala Fandovi, ty brnkni Davidovi.“

Klára přikývla.

Když se hosté konečně rozešli, Mirka zavolala Emilovi, aby si přišel pro lavice, a společně s Miladou odnesly stolky a židle, které se v běžném provozu nepoužívaly, do sklepa.

Pak už Gábina přinesla na venkovní stolek, kolem něhož se přátelé usadili, objednané nápoje, a následovala ji Milada, která přinesla obložené chlebíčky a misku perníčků.

Přišel starosta Fanda Lískovec a posadil se vedle Milady.

Zeptal se:

„Co se děje…?“

Gábina před něj postavila pivo.

„Počkáme na Davida, abychom to nemusely opakovat.“

Pak se plácla do čela.

„Zavolám taky Honzovi Řehákovi. Nebo ne, zavolej mu ty, Fando.“

Fanda vytáhl mobil a poznamenal:

„To zní dost děsivě, když vy dvě u toho chcete mít policajta.“

Gábina vážně přikývla.

Pak pod podloubí vstoupila Fandova sekretářka Bohunka se svým Tomášem.

Opatrně se zeptala:

„Dáte nám ještě něco?“

Gábina přikývla. Milada vstala a zeptala se jich, co chtějí pít.

Když dorazil David Holzman, trochu nespokojeně mlaskl, když viděl, že místa vedle Kláry jsou obsazená.

Alespoň ji zvlášť pozdravil a usadil se vedle Mirky. Milada před něj bez ptaní položila pivo a přisunula mu talíř gulášovky, kterou mu ohřála.

David byl její oblíbenec.

Velitel vlčické policejní stanice Řehák požádal o sklenku červeného, posadil se vedle Jaroslava, který po náročném dni vypadal, jako by mlel z posledního, a Gábinu vyzval:

„Tak mluv, co se děje…?“

Gábina mu připomněla:

„Pamatuješ na tu kauzu kolem Mráčkové?“

Řehák přikývl.

„No tak to bylo nezapomenutelné, ale my to nevyšetřovali.“

Gábina přikývla.

„To já vím. Ale pamatuješ, jak se v té kauze objevovalo jméno Krosák?“

Řehák se napil vína, pak řekl:

„Četl jsem spis. To jméno si samozřejmě pamatuju. Ale ten přeci sedí, ne?“

Jaroslav připomněl:

„Už i Mráčková je doma.“

Řehák se zeptal:

„A co je s ním…?“

Gábina nechala vybuchnout bombu.

Oznámila:

„Koupil od Mlčochových jejich trafiku.“

Fanda se plácl do čela.

„Sakra, měl mi být povědomý, ale nevzpomněl jsem si.“

Ostatním vysvětlil:

„No, parkoval u našeho baráku. Sakra, kdybych si vzpomněl, kdo to je, mohl jsem tomu možná ještě zabránit. Jenže je to už pár let, co jsem ho viděl naposledy, a když jsem svědčil u soudu proti Mráčkové, ostatních obviněných jsem si moc nevšímal.“

Pak zklamaně dodal.

„No, jeho auto už před naším domem teď nestojí.“

Gábina vysvětlila:

„Mluvila jsem s Reném, ale nechtěl mi dát jeho současnou adresu.“

Řehák řekl:

„Ta je nám k ničemu. Nejspíš se nastěhuje nad trafiku, Mlčochovi se přestěhují k synovi do Prahy. Pepa mi to říkal minulý týden. Prodali komplet celý dům i s obchodem.“

Jaroslav řekl:

„No dobrá, stěhuje se sem gauner světového formátu. V pondělí zavolám okresnímu prokurátorovi. Honza si na něj může taky trochu posvítit, nějak nenápadně, ale jinak máme svázané ruce.

Temně dodal:

„Než se do něčeho zase namočí.“

Pak se podíval na svoji ženu.

„Gábino, ty od toho dáš ruce pryč, jasný?“

Gábina se tvářila, že ho neslyší.

David s ním souhlasil.

„Jo, Gábina a Klára se od něho budou držet dál. Panu

Mlčochovi nikdo z nás nic neřekne, aby se náhodou před Krosákem neprořekl, že ho máme na mušce. A co se týká

Potměšila…“

Gábina ho přerušila.

Vysvětlila:

„Když jsem volala Renému, abych se ho vyptala na tu smlouvu, řekla jsem mu, že jeden můj spolužák z Tábora má zájem u nás ve Vlčicích podnikat, ale že jsem do poslední chvíle netušila, že Pepa dům prodává, proto mu volám, abych si proklepla možnosti.“

Jaroslav nespojeně odtušil:

„Jsi moc fikaná.“

A dodal:

„Vůbec se mi to ale nelíbí.“

Klára všechny informovala:

„Už jsem Heřmanovi psala, že tu Krosák koupil trafiku. Prý máme být obezřetní, aby si nevšiml, že ho hlídáme. Prý je schopen jít přes mrtvoly. No, a jeho, Heřmana, Krosák samozřejmě dobře zná, takže se tady ve Vlčicích nemůže objevit, aby ho nevyplašil.“

David navrhnul:

„No, v pondělí Heřmanovi zavolám. Prokuratura by mě mohla najmout, abych to kolem Krosáka pořádně prošťoural. Určitě má nějaké nekalé plány. Nebylo by to poprvé, a ostatně jsem s Heřmanem spolupracoval i tenkrát, v kauze okolo Mráčkové. “

Dodal:

„Bylo to v utajení, takže mě Krosák nezná.

Jaroslav váhavě pronesl:

„To, že se Krosák objevil tady, může mít sice víc důvodů, ale věřím, že je to kvůli bývalé starostce. Doufám,

Davide, že si tě prokuratura najme, abys mohl zjistit, jestli Krosák Mráčkovou kontaktuje.“

Klára se ušklíbla.

„Na to prokuratura nemusí platit drahého detektiva. Zeptám se Vojty. Ten se od Mráčkové nehne, od té doby, co se vrátila z vězení. Ví o všem, co se kolem ní šustne.“

David na ni ukázal prstem a vztekle jí poručil:

„Ty se budeš držet od Krosáka a Mráčkový dál, je ti to jasný!?“

Klára se ohradila:

„Jen jsem chtěla pomoct.“

Řehák se nabídl:

„Před měsícem k nám nastoupil nový kluk. Není odsud, takže ho tu ještě skoro nikdo nezná. Toho na Mráčkovou nasadím. Nemůžu ho nasadit na Krosáka, protože ten, jako zkušenej kriminálník, by si toho mohl všimnout. Ten kluk se bude v civilu motat kolem baráku Mráčkových, a jestli se u nich Krosák objeví, dozvíme se to.“

Gábina připomněla:

„My s Klárou proti Mráčkový nesvědčily, takže se po něm taky můžeme koukat, pokud se bude motat tady na náměstí. A jakmile nastoupí do trafiky, budu si tam kupovat noviny.“

Jaroslav, velmi tiše a velmi důrazně řekl:

„Gábino, ty se ke Krosákovi ani nepřiblížíš a do trafiky už nikdy nevstoupíš.“

Klára švagrovi vysvětlila:

„Gábina má pravdu. My pro něj budeme jen zvědavé ženské.“

Jaroslav malinko zvýšil hlas:

„Vy pro něj budete jen ženské, které občas zdálky zahlídne na náměstí.“

Gábina se manžela sarkasticky zeptala:

„A když přijde do kavárny?“

Jaroslav odsekl:

„Tak ho obslouží Mirka.“

Mirka nadšeně přitakala:

„Jasně, já už to od Gábiny odkoukala a už jsem jí kolikrát i pomohla.“

Jaroslav ji setřel:

„Sakra, ženská, nechci, aby mi ten váš svalovec rozbil ciferník.“

Gábina s manželem souhlasila:

„Ano, Jaroslave, Mirka se bude od Krosáka držet dál. Má malé dítě.“

Jaroslav podrážděně odsekl:

„To není ten pravý důvod. Ten je, že je to nebezpečný zločinec. Držet dál se od něj budete všechny, včetně Kláry, a jestli vás přistihnu, jak se kolem něho motáte…“

Klára se přidrzle zeptala:

„Tak co, jako…?“

David ji poučil:

„Přivážeme vás doma k plotně.“

Všechny ženy se rozchechtaly.

David podotkl:

„Jste nepoučitelné.“

Řehák podotkl:

„Gábina se mi kdysi líbila. Panebože, to byla ale klika, že já jí ne.“

Gábina na něj vyplázla jazyk.

Jaroslav to shrnul:

„Honza nechá hlídat Mráčkovou, David si promluví s Heřmanem.“

Pak výhrůžně dodal:

„To bude všechno. Je to všem jasný?“

Klára za zády zkřížila prsty a řekla:

„Jo, je to jasný. Ale jestli přijde do obchodu…“

David ji přerušil:

„Tak mu prodáš pugét, a hotovo.“

Pak dodal:

„On zase odejde.“

Řehák se podivil:

„Komu by tu kupoval kytky…?“

Klára pokrčila rameny.

Gábina protočila panenky.

David se pak zeptal:

„Kde je Hanka? Napadlo mě, jestli se Mráčková neléčí u ní v nemocnici.“

Klára mu vyložila:

„Naše nevěstinka odlétla se svým ztepilým pilotem na líbánky někam do Středomoří a nevrátí se dřív než za dva týdny. A Mráčková by se měla léčit na psychiatrii, ale nevím, jestli tam skutečně dochází. Každopádně má zákaz přiblížení k Ondrově rodině, a zatím, pokud vím, ho dodržuje. Staří Mráčkovi zákaz respektují a drží se na své straně města.

Proto si říkám, že snad bude sekat latinu i v tom ostatním.“

Jaroslav podotkl:

„Nechápu, jak by Krosákovi takový uzlíček nervů mohl být užitečný.“

David navrhl:

„No, může si myslet, že Mráčková má někde ulitý prachy.“

Gábina namítla:

„I kdyby měla, proč by mu o nich říkala, nebo mu je dokonce dávala?“

Kláru napadlo:

„Je divný, že si tu koupil trafiku. Kdyby jen chtěl z Mráčkový vytřískat prachy, prostě by sem přijel a někde si ji odchytil. Takhle to vypadá, že se tu chce usadit.“

Pak dodala:

„Aspoň na nějakou dobu.“

Když se přátelé rozloučili, David šel doprovodit Kláru domů.

Klára se zastavila před domem, aby tak dala Davidovi najevo, že ho nemíní pozvat nahoru k sobě domů. V tomhle si udělala jasno. Dokud si nerozmyslí, jak to vyřeší s Milošem…

… Tak nebude žádný David.

David to pochopil, ale přesto vzal Kláru do náruče.

Zašeptal:

„Kláro, miluju tě, prosím, tohle mi nedělej.“

Klára se od něj malinko odtáhla.

Pak řekla:

„Davide, víš, co jsem ti říkala. Ty toho chceš ode mě moc.“

Po chvilce ještě řekla:

„Já ti to prostě nedokážu dát.“

David připomněl:

„Miloš je v Německu, a pokud vím, nikdo jiný není ve hře. Tak co ty vlastně chceš? Co očekáváš? Přece nechceš zůstat napořád sama, ne? A se mnou je ti přece dobře?“

Klára se podívala Davidovi do očí.

Pak přiznala:

„O víkendu jsem byla za Milošem.“

David ji pustil z náruče jako horký brambor.

Vykřikl:

„No to snad ne…?“

Klára vysvětlila:

„Davide, my dva spolu bychom byli takové italské manželství. Snad by to bylo fungovalo, kdybych byla mladá, ale… Víš, já potřebuju… mít ve svém životě… no, klid.“

David mlčel, a tak se Klára pokusila mu to líp vysvětlit:

„Víš, já potřebuju…“

David ji hořce doplnil:

„Miloše. Toho zatracenýho felčara.“

Klára přikývla.

Připustila:

„No, asi jo…“

Davida zajímalo:

„Takže jste se dali zase dohromady?“

Klára pokrčila rameny.

Pak řekla:

„No, my se spíš jen usmířili.“

David zakroutil hlavou.

Pak řekl:

„Vy jste s Gábinou stejné. Když se podívám na ni a na Jaroslava, tak vidím, že on ji zbožňuje, a ona ho má ráda, to jo… Ale není to jako mezi mnou a tebou. A ty taky vlastně chceš chlapa, který ti nespoutá srdce. Já tě chytil za srdce, ale ty se toho bojíš.“

Klára sklonila hlavu.

Vysvětlila:

„My obě jsme žily až moc dlouho samy…“

David ji nabádal:

„Seber odvahu, Kláro. Seber odvahu a pojď do toho se mnou.“

Kláře vstoupily slzy do očí.

Věděla, že na tohle odvahu nikdy nesebere.

Pomalu zakroutila hlavou.

„Já nemůžu, Davide. Promiň, prostě nemůžu.“

David se zeptal:

„A Miloš…?“

Klára rozhodila rukama.

„Já nevím. Opravdu ne. Ale jestli mě ještě bude chtít, tak myslím, že s ním bych se možná, ale opravdu jen mož-

ná, odvážila. Víš, tebe jsem měla potkat, když mi bylo pětadvacet. Ale teď… nu, teď už to nejde. Neumím to vysvětlit, ale vím jistě, že tohle bych už nezvládla.“

David nadhodil:

„Budeš s Milošem šťastná…?“

Klára se zamyslela.

Pak řekla:

„No, jestli je štěstí, když si s někým rozumíš, je ti s ním dobře…“

David odsekl:

„To je málo.“

Klára ale řekla:

„Pro mě je toho až dost.“

Davida zajímalo:

„Řeklas to felčarovi?“

Klára se malinko usmála.

„Ne, zatím ne.“

David si povzdechl.

Pak ji informoval:

„Jestli je felčar jen trochu chytrej, tak tě chytí a už nepustí.“

Klára ale řekla:

„Jestli je Miloš chytrej, najde si ženskou, která ho bude opravdu milovat.“

David se ušklíbl.

„Jenže von je blbej, miluje tě, vezme si to, co mu nabízíš, a vystačí si s tím. To já bych tě přinutil, abys mi dala všechno. A já bych ti dal všechno, a ještě kousek navíc.“

Klára tiše řekla:

„No, asi máš pravdu, no…“

David ji obvinil:

„Potíž je, že ty se toho bojíš, bojíš se otevřít své srdce, a radši to se mnou ani nezkusíš. Do tý svý bubliny ses

zavřela na moc dlouho, a teď nejsi ochotná z ní vykouknout.“

Klára Davida jemně pohladila po tváři.

Zašeptala: „Promiň.“

David pokýval hlavou a řekl: „Tak dobrou noc.“

Klára po něm opakovala: „Dobrou noc.“

David se otočil, ale po třech krocích se ještě zastavil.

Kláře řekl:

„Nejhorší na tom je, že toho, že jsme se malinko sblížili, nemůžu ani litovat. Bylo to až moc krásný na to, abych litoval. Jen doufám, že to přestane bolet, protože myslet na tebe nepřestanu nikdy.“

Klára nevěděla, co na to říct, tak odemkla dveře a zmizela za nimi.