Issuu

Palec ve stínu

Prolog

Práskl za sebou dveřmi, až se zachvěly a vyběhl na dvůr do hustého deště. Otevřel vrata, z přístřešku vytáhl motorku a nastartoval. Divoce vyrazil pryč, hned v první zatáčce mu podklouzlo kolo. Vyrovnal smyk a trochu ubral na rychlosti. Stále však jel mnohem razantněji, než dovolovalo počasí.

Byl teprve podvečer, ale hustý déšť padal z šedivé oblohy a téměř vytlačil denní světlo. Na silnici nikdo nebyl. Jel sám krajinou, kterou omývaly přívaly vody, všechno bylo nasáklé, z polí se místy valilo řídké bláto přes silnici.

Vytrvalé deště rozvodnily kdejaký potok, meteorologové vydávali jednu výstrahu za druhou a zpřísňovali je. Ve zprávách viděl, že se v některých částech republiky řeky vylily z břehů. Kdo nemusel, nevycházel z domova, necestoval.

On ale musel. Doma už se nedalo vydržet. Pořád poslouchal výhrady, připomínky, nic nebylo správně. Jasně, měl cosi za sebou a otec na něho zrovna pyšný nebyl. Ale snažil se. Tak moc se snažil, a stejně to k ničemu nevedlo. Nikdy nic neudělal dobře. Když dřel jako kůň, bylo to přijímáno se samozřejmostí, bez pochvaly, bez díků. A běda, když něco nebylo podle

otcovy představy. Každou maličkost mu omlátil o hlavu. V jednom kuse vyčítal a poroučel. Horší než v kriminále, takhle si život nepředstavoval.

Kolikrát to slyšel, dokud žiješ pod mojí střechou, budeš poslouchat. Nebo to jsme si s maminkou nezasloužili, takhle jsme tě nevychovali. Pořád bylo něco.

Dnes už to nevydržel. Hádka byla zvlášť ostrá a on byl unavený, připadal si jako otrok. Přijel z práce ve fabrice, potom dělal kolem domu, dnes konkrétně řezal dříví. Celé dlouhé odpoledne stál ve stodole u cirkulárky. Nařezané dřevo pak srovnal ke zdi a uklidil piliny. Vešel do domu a nanesl bláto na dlažbu v chodbě. Otec hned vyletěl, kdo to má po něm uklízet, copak si neváží matčiny práce. Matka se ho zastávala, ale neměla šanci. V kuchyni seděl bratr nad kávou a bábovkou. Přijel zase jednou na návštěvu a staří se rozplývali.

Ztratil chuť na večeři, nechtěl si sednout s nimi k jednomu stolu a nechat se peskovat. Matka sáhla po talíři a chtěla mu nachystat jídlo, ale jen mávl rukou.

Otec se naštval, řekl mu, že si neváží ani jídla a chystal se na další přednášku. Nevydržel. Něco odsekl, stavidla nashromážděné zlosti a pocitu křivdy se otevřela. Křičeli na sebe, nepamatuje si ani co. Vybavuje si jenom matčin zděšený pohled.

Pak odešel do svého pokoje, vzteky bez sebe naházel pár věcí do tašky a bez ohlédnutí vyběhl ven. Tady už nebude, to se nedá. Nikdo by to nevydržel. Půjde pryč, něco si najde, bydlení i práci, neztratí se. Makat umí, protluče se.

Ujížděl psím počasím, hrbil se nad řídítky a ani nevnímal, že kola jeho motorky ztrácejí kontakt se silnicí. Náraz ho vynesl do výšky. Pak přišla tma.

I.

Do auta proudil vlahý červnový vzduch a Zuzana

Pavlasová se nemohla nasytit jeho vůně. I přes běžící klimatizaci stáhla posledních pár kilometrů před svým novým domovem okénka. Nechala si čechrat vlasy průvanem a z plných plic vdechovala venkovskou svěžest. Kročín ležel v nadmořské výšce asi tři sta padesát metrů, což bylo asi o sto metrů více než Paškov a Vysoký Brod. Bylo to znát, lípy podél cesty teprve rozkvétaly, v obou městech už měly vrchol za sebou. Veškerá zeleň jí tu připadala svěžejší, barvy zářivější. Celý život bývala náchylná k bronchitidám, od podzimu do jara věčně pokašlávala. Tady se jí dýchalo dobře a věřila, že letos vůbec neonemocní. A až pustí Karla z nemocnice domů, jistě se rychle zotaví i on.

Plná optimismu zlehka šlapala na plyn a vyjížděla táhlý kopec. Projela krátkým úsekem mezi lesy a za zatáčkou viděla první střechy osady Javoří. Zvolnila a kochala se malebným pohledem. Celý život prožila ve městě, vyrostla v paškovském paneláku, ve třípokojovém bytě s rodiči a bratrem. Na venkov nikdy pořádně nejezdila, s otcovou rodinou udržovali styky spíše formální, pocházel z opačného konce republiky, z městečka v Krušných horách. Odešel na

studia a domů se vracel jen sporadicky, a když založil rodinu, přestal tam jezdit úplně. O příbuzné se sice zajímal, ale do zapadlého sudetského sídla ho nic netáhlo. Městský život ho zcela pohltil. Matka to měla podobně. Stala se učitelkou, jako jediná z rodiny vystudovala vysokou školu, a Zuzana mívala vždycky pocit, že si matka myslí, že je něco víc než její rodina. Babiččin dům s rozlehlým sadem a upravenou zahrádkou na Kopanicích, v kraji na moravskoslovenském pomezí, se jí vždycky líbil, ale jezdívali tam jen málokdy. Během krátkých návštěv se její matka vždycky ráda pochlubila úspěchy svých dětí, ráda předvedla nové auto a fotky z dovolené, a potom zase spěchala pryč do městského komfortu.

Zuzana strávila na Kopanicích v pravěku svého života pár týdnů na prázdninách dva roky po sobě. Potom babička zemřela, náhle a tiše, jako by svým umíráním nechtěla nikoho obtěžovat.

Dědiců bylo moc, všichni potřebovali peníze. Dům tedy prodali a výtěžek si rozdělili. Matka pak pořídila do jejich třípokojového bytu nový nábytek. Velkou sedací soupravu s těžkými křesly a lesklou obývací stěnu, která se jim málem nevešla do pokoje.

Tehdy jí bylo, jako kdyby milovaná babička umřela podruhé. Zuzana ji nestihla ani pořádně poznat. Když se babiččin dům prodal, nebylo už kam jezdit a během následujících let se s bratranci a sestřenicemi vídala jen občas na svatbách či pohřbech. Mezi jednotlivými příležitostmi uběhla mnohdy řada let, odrůstali, zakládali

rodiny a žili své životy. Každý řešil své starosti a problémy. Mívala někdy problém vůbec je poznat a neplést si jednoho s druhým.

Prázdniny u babičky pro ně nemívaly takový význam jako pro ni, oni v babiččině kraji žili, stýkali se s ní během celého roku, venkovský život pro ně byl samozřejmý a v mnohém je naopak dráždil. Snili o tom, co je za oblými kopci, rozkvetlými loukami a hlubokými lesy, zatímco ona si připadala jako v pohádce. Útulný dům s pecí uprostřed veliké kuchyně, kočka na okenním parapetu, přede dveřmi bouda a v ní Lumpík, veselý voříšek s očima jako korálky. Slepice na dvorku, kurník a králíkárna, pár ovcí popásajících se v sadu. Kupky sena a tajemná stodola se starým vysloužilým žebřiňákem a spoustou zemědělského nářadí.

Podobně jako její rodiče, i ona rychle vypadla z domova. Nejprve na vysokoškolské koleje, později si našla práci ve Vysokém Brodě a podnájem a do paškovského paneláku jezdila už jen na občasné rodinné obědy. Ještě před státnicemi se vdala, i když nemusela. Děti se jim narodily až o pár let později.

Vystudovala ekonomii, ačkoli k ní nikdy neměla vztah. Původně snila o psychologii, dějinách umění nebo žurnalistice, ale uvážila, že na žádnou z těchto škol by neměla šanci se dostat. Tak vsadila na jistotu, nechtěla riskovat, že po maturitě nastoupí do práce a uvízne s rodiči v Paškově a bude žít nudnou každodenní rutinu bez kamarádů. Protože ti se na školy nejspíš dostanou, zmizí z maloměsta do ruchu studentského života.

S Karlem se seznámila během posledního roku svého studia, byl skoro o deset let starší, pracoval jako číšník v hospůdce, kam jejich parta často chodila. Se studenty si rozuměl, byl chytrý a měl přehled. Sám nedostudoval filosofickou fakultu, rád se tvářil tajemně, míval politické narážky na režim, který se již tehdy hodně drolil. Znal se i s několika disidenty, kteří do hospody také chodívali, stejně jako s folkovými muzikanty. Měl auru zajímavého chlapa a uměl si ji pěstovat. Zamilovala se a během posledních měsíců studia už bydlela v jeho bytě v historickém domě kousek od náměstí.

Pár let po revoluci se jim podařilo byt odkoupit a po několika letech, to už byli kluci na světě, přikoupili ještě malý sousední byt. V rámci rekonstrukce pak byty propojili a vytvořili krásný prostor. Karel si hned v devadesátém roce otevřel obchod se starožitnostmi, kterým rozuměl. Vždycky měl plno užitečných kontaktů a dovedl vydělat peníze. Někdy koncem devadesátých let jí kdosi poslal poštou vydání Cibulkových seznamů. Odesílatele neznala, později po něm pátrala, ale adresa byla smyšlená. Zalistovala tlustou a těžkou brožurou, v krku měla knedlík. V té době proběhla celá řada mediálně sledovaných afér známých osobností, někteří namítali, že se státní bezpečností nikdy nespolupracovali a soudili se, jiní jen popírali, další vysvětlovali, tvrdili, že nikomu neublížili. Věděla, že otvírá Pandořinu skříňku, přesto v seznamech začala hledat. A našla. Několik jmen, která celkem dobře znala. Mezi nimi byli i dva jejich blízcí známí, s nimiž se často navštěvovali. A také Karel.

Nejprve s ní to zjištění otřáslo. Nevěřícně si data o jeho spolupráci četla stále dokola a nevěděla, jak se zachovat. Chtěla za ním běžet a okamžitě ho konfrontovat, chtít vysvětlení. Byl zrovna pár dní pracovně v Německu, ona zůstala doma s dvojčaty. Sledovala, jak dělají úkoly, hrají si, perou se spolu, chystala jim svačiny a věšela na šňůrách na balkoně jejich prádlo. A celou dobu přemýšlela, co bude dál. Nakonec nebylo nic, zachovala se zbaběle. Cibulkovy seznamy vyhodila do kontejneru na opačném konci města a tvářila se, že se nic nestalo. Všechno zůstalo při starém.

Dařilo se jim dobře. Po mateřské se nevrátila do práce, otevřela si malou galerii v centru, pár kroků od bytu. Moc peněz jí nevynášela, ale na tom nezáleželo. Vypadalo to dobře před známými, dělala, co ji bavilo, a měla celkem dost času i na kluky. A Karel vydělával královsky. Poslední roky sice o starožitnosti klesl zájem, ale různě investoval a taky půjčoval peníze. Nechtěla o tom nic vědět, dál udržovala zdání, které pracně budovala. Nikdo nahlas neřekl, že by Karel byl lichvář, ale na skutečnosti se tím nic neměnilo.

Před pár lety začal Karel trpět silnými bolestmi zad a kloubů, prodělal boreliózu, na kterou se přišlo až velmi pozdě. Dušoval se, že v životě neměl klíště, a přesto testy mluvily jednoznačně. Léčba sice trochu pomohla, ale následky zůstaly. Přidaly se i žaludeční vředy a problémy se silným astmatem. Život v domě v centru města je začal zmáhat.

Před půl rokem koupil od známého dům v Javoří, pro Karla šlo spíše o výhodnou investici, ale Zuzana se do trošku omšelého, ale vcelku udržovaného stavení okamžitě zamilovala. Dýchla na ni nostalgie dětství, prostota venkovského života. Vzpomněla si na babiččiny buchty z domácích vajíček, která chodila každé ráno sbírat a byla zvědavá, kolik jich bude. Na dvoře stála mohutná třešeň, tehdy byla v květu a v bílé koruně bzučely včely.

Urodilo se hodně, začala dokonce zavařovat, Karel si umínil, že vypálí vlastní třešňovici a založil kvas. Dům zrenovovali a trávili tu stále více času, rozhodli se, že tu na zkoušku zůstanou i přes zimu. Zuzana se těšila, poslední měsíce už krajské město začínala nesnášet. Všude plno ruchu, v blízkosti domova často ani nedokázala zaparkovat a tahala se s těžkými nákupy z kdovíjaké dálky. Schody a byt až pod střechou v historickém domě bez výtahu. Roky přibývaly, síly slábly a v Javoří jim bylo tak dobře. Karel se sice nejdříve netvářil moc nadšeně, že by se měl stěhovat z Brodu, ale městský život byl pro něho stále namáhavější.

Zuzana projela Javoří a viděla jejich dům obklopený zelení. V hrudi se jí rozlil příjemný pocit, vracela se domů. Velmi rychle zde zapustila kořeny. A město? To byl pro ni zejména společenský život, spousta známých, vzájemné návštěvy, kavárny, ani na kulturní akce zase tolik nechodila. Vždycky pro ni byly důležité spíš vztahy s lidmi, styky a známosti, dát se vidět a mít se kde setkat. Galerii zavřela v době covidové pandemie a už

ji neotevřela, nic ji v Brodě nedrží. Setkání se známými také poněkud prořídla, navíc do Brodu není z Javoří zas tak daleko. Může si tam kdykoli zajet. A až se Karel vrátí z nemocnice, pozve pár lidí k nim. Udělají si zahradní párty.

Pohrávala si s představou, jak k nim jezdí přátelé a jejich dům na venkově se stává intelektuálním centrem. Každý, kdo v Brodě něco znamená, bude usilovat, aby k nim dostal pozvání.

Zaparkovala, vytáhla z kufru tašky a vběhla do domu. Složila je na velký stůl uprostřed kuchyně a otevřela okno do dvora. Chtěla dovnitř vpustit čerstvý vzduch, i tady voněl lipami. Rostly u křížku na konci ulice, jen pár metrů od jejich vrat. Uložila nákup do lednice a do spíže a řekla si, že by ještě mohla posekat trávník v předzahrádce. V noci má pršet a všechno teď rychle roste. Zvolna se vydala přes dvůr do stodoly pro sekačku. Vešla do šera a něco ji zarazilo. Uvědomila si, že ji ruší pruh světla vycházející z protějších vrat, jedno křídlo bylo pootevřené. Podivila se tomu, tahle vrata nechávali zavřená prakticky pořád. Došla k nim a vykoukla škvírou ven do sadu za stodolou. Zaregistrovala, že tráva tam je už příliš vysoká, s tou si sekačka neporadí. S křovinořezem to moc neuměla, bude si muset někoho zjednat. Kvůli Karlově borelióze by bylo nebezpečné nechávat si kolem domu takový porost. Sáhla po volném křídle vrat a očima přehlédla sad. Její oči upoutala barevná skvrna v trávě. Na pár vteřin se zarazila a potom začala ječet.

II.

Major Stárek poodstoupil a pozorně si prohlížel výsledek své práce. Po chvilce spokojně pokývnul, nový nátěr dveří a okenic na přístavku ve dvoře vypadal dobře. Předchozí majitelka využívala místnost jako skladiště všeho možného, major prostor vyklidil a zařídil si v něm dílnu.

Koupě chalupy byla nejlepším rozhodnutím, které v posledních letech udělal. Koncem září uzavře svoji kariéru u policie, odejde do výslužby, už se těšil na život penzisty. Byt ve městě si ponechá, přece jen měl strach z radikální změny. Většinu roku však chtěl trávit tady.

Odnesl plechovku s barvou do dílny, štětec vypral v ředidle a vše uložil do regálu. Pak zamířil do domu.

V koupelně si drhnul ruce, když mu zazvonil mobil.

Podle čísla na displeji poznal, že ho čeká nejspíš výjezd. Hovor přijal, v krátkosti vyslechl nezbytné, položil pár věcných dotazů. Dozvěděl se, že jeho podřízení kapitán Čermák a kapitánka Tikalová už na místo vyrazili.

Rychle se převlékl, vytáhl z přístěnku skútr a za pár chvil ujížděl směrem k osadě Javoří. Z telefonátu věděl, že nějaká Zuzana Pavlasová nahlásila nález mrtvého těla ve svém sadu. Podle prvních známek není pochyb, že jde o vraždu, mrtvý je dosud neidentifikovaný muž.

Myslel si, že na místě bude mezi prvními, ale technici v bílých overalech se už činili. Pohybovali se po místě činu s rozvahou, každý z nich věděl, co má dělat, postupovali systematicky a sehraně. Na místě byl i patolog. Tedy vlastně patoložka, doktorka Medunová. Major Stárek s ní dosud nespolupracoval, byla v ústavu soudního lékařství poměrně nová. Jednou nebo dvakrát ji zahlédl a působila na něho nejistě, poněkud zakřiknutě. Potlačil rozladěnost, poslední dobou se odehrávalo mnoho změn, na které si už nechtěl zvykat. Ženy patoložky k nim patřily. Uvědomoval si, že uvažuje předsudečně, možná téměř šovinisticky, ale představa žen, které se hrabou v mrtvolách a ve vlasech se jim usazuje odporný pach smrti, se mu příčila. Když u mordparty začínal, na patologii pracovali většinou muži. Takový statný doktor, který se s ničím moc nepáře, vypomáhá si cynickým, někdy i poněkud hrubým humorem a nepříjemný dojem z právě provedené pitvy splachuje poctivou odlívkou tvrdého alkoholu, to byl patolog podle jeho gusta.

Doktorka Medunová působila křehce a zranitelně, napadlo ho, že by jim ještě ke všemu mohla u mrtvoly omdlít. Rychle však svůj názor poopravil a byl rád, že nijak nedal najevo své obavy a pochybnosti. Slovní komentář by si nedovolil, na to byl velký profesionál a také slušný člověk. Dobře věděl, že stačí gesto, výraz tváře, aby se druhého dotkl nebo ho znejistěl. Koneckonců všichni, kdo byli na místě, byli zvyklí si všímat i maličkostí, řeči těla, tónu hlasu.

Patoložka počkala, až ji technici pustí k tělu. Když se nad mrtvým sklonila, aby provedla prvotní prohlídku, jakákoliv nejistota byla pryč. Major ji chvilku pozoroval, pak ji nechal pracovat a přistoupil k uniformovanému policistovi, který byl na místě první.

„Tak povídejte,“ vyzval ho vlídně.

„Našla ho majitelka. Zuzana Pavlasová. Barák patří jí a jejímu manželovi, ten aktuálně leží v nemocnici. Je to tady docela velké. Z domu se jde na dvůr, pak je stodola a za ní tady ten sad. Říkala, že přijela z Brodu, byla za mužem ve špitále a na nákupech. Chtěla prý posekat trávu v přední zahrádce a šla si do stodoly pro sekačku, našla otevřený vrata. Myslela si, že se nějak uvolnily, zavírají je na závoru. Jsou to starý vrata, myslela si, že se něco rozbilo, včera tu byla pořádná bouřka a silný vítr. Chtěla to zavřít, a když k vratům došla, vykoukla ven, aby se podívala, jestli se něco třeba neuvolnilo a nespadlo, prostě se chtěla přesvědčit, jestli je všechno v pořádku. Pak uviděla v trávě toho mrtvého a zavolala nás. Říkala, že ho nezná, ale moc si ho neprohlížela, leží tu s ksichtem napůl na zemi a otočený skoro zády. Stála prý někde tady,“ policista máchl neurčitě rukou.

„Podívat zblízka se nechtěla a taky jsem si říkal, že by mohla kontaminovat místo nálezu. Je z toho asi dost v šoku.“

Major jen pokývl. Nedivil se. Člověk přijede domů, těší se na svůj klid, na osobní prostor, ve kterém by se měl cítit bezpečně – a najde tu mrtvolu.

„A co vy, netušíte, o koho se jedná?“ Major dobře věděl, že policisté z obvodu mají často nepostradatelné místní zkušenosti.

„Ne. Sloužím tu už dlouho, ale řekl bych, že jsem ho v životě neviděl. I když se teď sám sobě asi moc nepodobá, takže úplně jistý si nejsem. Ale nenapadá mě vůbec nikdo.“

Měl pravdu, tvář mrtvého vypadala zcela jistě jinak než za života. Smrt mu deformovala rysy. Major byl zvědavý na závěry patoložky, ale i jemu bylo jasné, že mrtvého někdo uškrtil provizorně vyrobeným nástrojem. Silná silonová struna byla omotaná kolem dvou dřevěných kolíků, které sloužily vrahovi jako rukojeti. Struna byla zaříznutá hluboko do krku. Major odvrátil hlavu. Po letech praxe nebyl nijak přecitlivělý, ale viděl už, co v tuto chvíli potřeboval.

„Kde je ta Pavlasová teď?“

„V domě, je tam s ní kolega.“

Major pokývl hlavou a vydal se k domu. Došel na dvůr ve chvíli, kdy svižným krokem vcházeli otevřenou bránou Tikalová s Čermákem. Krátce se s nimi pozdravil, poinformoval je o tom, co sám věděl, a nechal je, aby se na místě porozhlédli a vstřebali první dojmy.

Vešel do domu, Zuzana Pavlasová seděla v kuchyni u obrovského stolu kousek od okna, z něhož byl výhled na upravenou předzahrádku a dál do krajiny. Vypadala otřeseně, hleděla před sebe, v rukou žmoulala papírový kapesník. V rohu stolu seděl policista a tvářil se trošku bezradně. Majorův příchod přijal s viditelnou úlevou.

Major Stárek se představil, chvilku počkal, a když Zuzana nereagovala, odsunul jednu ze židlí a posadil se naproti ní. S mírným překvapením zapadl do měkkého polstrování sedáku, připadalo mu, že se usadil spíš v křesle než v jídelní židli.

„Paní Pavlasová, potřeboval bych, abyste mi pověděla, jak jste toho mrtvého našla. Já vím, že už jste o tom mluvila, ale prosím vás, zkuste to ještě jednou. Jestli to zvládnete, moc by nám to pomohlo, čas je v naší práci důležitý.“

Zuzana pokývla a trošku popotáhla. „Nic nového vám asi neřeknu. Vracela jsem se domů z Brodu. Bylo hezky, tráva už obeschla, víte, včera tady příšerně lilo. Tak jsem si řekla, že poseču trávu před domem, než se znovu rozprší.“ Kývla směrem k oknu.

Pokračovala podrobným popisem veškeré činnosti, kterou po návratu domů vykonala, včetně otevření okna vedoucího do dvora, vyskládání nákupu a cesty do stodoly. Major ji nechal vyprávět vlastním tempem, během dlouhých let praxe se přesvědčil, že lidé mu takto poskytnou nejvíc informací. Zuzana se mluvením uvolnila a uklidnila, postupně nabrala sílu, aby popsala těch pár nejhorších okamžiků.

„Na ten pohled nezapomenu, taková hrůza. V první chvíli jsem si myslela, že se mi za stodolou válí nějaký ožrala nebo feťák, ale pak jsem viděla krev, měl něco omotaného kolem krku, zařízlo se mu to do kůže. Ta krev byla už zaschlá, lezly po něm mouchy, jedna mu seděla na otevřeném oku. Došlo mi, že je mrtvý.“

Opatrně jí požil pár otázek. Ne, mrtvého nezná. Nebo alespoň nepoznala. Bydlí tady teprve krátce. Vlastně ještě pořád bydlí s manželem jednou nohou v bytě ve Vysokém Brodě, ale tady jsou čím dále déle a chystají se tu usadit natrvalo. S místními se teprve seznamují. Znají pár lidí od vidění, jak někdo projde kolem třeba na procházku se psem, pár maminek s kočárkem, občas zajedou do obchodu v Kročíně nebo na poštu, ale zatím sem pořádně nezapadli.

„Jak jste se sem do Javoří vůbec dostali?“

„Můj muž to tu koupil tak trochu jako investici. Tedy kupovali jsme to společně jako manželé, ale rozhodl to on. Myslel, že bude dobré uložit peníze do něčeho, co má trvalou hodnotu, tyhle věci nechávám na něm, i když jsem vystudovaná ekonomka. Ale mě to zase paradoxně táhne spíš k umění, měla jsem dlouho v Brodě galerii. Kupoval to od nějaké firmy, která se zabývá nemovitostmi, ale o podrobnosti jsem se nezajímala. Víc by vám k tomu řekl on. Mně se ten dům ale od začátku líbil, tak jsme sem začali jezdit a trochu to opravili podle sebe. Žádné velké zásahy jsme dělat nemuseli. Je tu moc krásně.“

„To máte pravdu.“

„I když nevím, jestli tady ještě budu chtít bydlet. Asi teď pojedu do Brodu a počkám, až manžela propustí z nemocnice. Sama bych se tu bála.“

Major Stárek chápavě pokývl, vzal si na ni telefonní spojení a zapsal si její vysokobrodskou adresu. Potom vyšel na dvůr a zamířil ke stodole. Cestou vytáhl mobil, vytočil číslo kročínského starosty.

„Čau Viktore, mám na tebe prosbu.“

„Tak se nestyď a vysyp, co bys potřeboval,“ ozval se starosta téměř rozverně.

„Chtěl bych zase pro naši partu zasedačku u tebe na úřadě, budeme mít práci. Máš tu další mord. Tentokrát v Javoří.“

III.

Viktor Palec chvilku nevěřícně zíral na mobil a potlačil chuť zavolat majoru Stárkovi zpět. Chtěl vědět, co se v Javoří stalo, ale jako bývalý policista si uvědomoval, že práce vyšetřovatelů je na samém počátku a na odpověď si bude muset počkat. Bylo mu jasné, že za chvilku se dozví víc, s majorem se znali už z dřívějších případů, které se v Kročíně odehrály, a postupně se mezi nimi vyvinul kamarádský vztah. Byl rád, když major koupil chalupu od Dagmar Drtilové a chystal se zařadit mezi chalupáře, kteří v obci tráví čas od jara do podzimu. Věděl, že po prázdninách odchází do výslužby.

Zašel zkontrolovat zasedací místnost, která kriminalistům v minulosti opakovaně posloužila jako zázemí pro jejich vyšetřování. Do nosu ho udeřil mírně zatuchlý vzduch, v němž byla cítit čerstvá malba. Rychle otevřel okna, aby se dovnitř dostal slabě svěží vánek. Čisťounké záclony se pohupovaly v průvanu a umyté okenní tabule se leskly. Před dvěma týdny proběhlo malování celé budovy, on i hospodářka byli rádi, že mají vše za sebou. Všude bylo vygruntováno, celý úřad zářil čistotou, ale Viktorovi se stále dělalo mírně nevolno z pachu barvy. Štípaly ho oči, měl zarudlé bělmo.

„Asi nějaká alergie, měl bys jít k doktorovi,“ radila mu hospodářka. On jen mávl rukou. Občas podobné reakce míval, vlhká omítka nebo malba na zdi mu nikdy nedělaly dobře, ale věděl, že to odezní. K lékařům chodil nerad a v posledních letech sabotoval i preventivní prohlídky. Co se jen v Javoří mohlo stát, dumal a uvažoval, že by se do osady rozjel. Ne, myšlenku zavrhl, stejně by ho na místo nepustili, nikdo by mu nic neřekl a překážel by. Cítil narůstající napětí, měl obavu o lidi, kteří tam žili. Sám z Kročína nepocházel, ale roky sem jezdil na chalupu do domku své manželky. Po její smrti se v obci usadil natrvalo, odešel od policie a žil chvíli z výsluhy a úspor. Uvažoval, že si najde nenáročnou práci v okolí, ale souhrou okolností se nechal sousedy přemluvit, aby kandidoval ve volbách do obecního zastupitelstva. S přehledem vyhrál a stal se k vlastnímu překvapení starostou. Zpočátku se s novou rolí trochu pral, ale teď už starostuje druhé volební období.

Díky své práci poznal dobře nejen samotný Kročín, ale i další jeho místní části – Palachy a Javoří. Sblížil se s lidmi, přirostli mu k srdci, ačkoliv o nich současně ztratil iluze. Viděl je mnohem reálněji než coby chalupář, který občas posedí v místní hospodě. Někdy mu šli na nervy, lecčím ho i rozčílili, ale vždycky by se za ně postavil. Před vnitřním zrakem mu defilovali obyvatelé Javoří a on se přistihl, že se o každého z nich bojí. Co se tak, ksakru, stalo.

Trochu bezradně vyšel před úřad, v ruce klíče od auta, asi se tam opravdu rozjede. Nemusel. Uslyšel

praskavý zvuk motoru a za okamžik se zpoza zatáčky vyloupl obrys majora Stárka na malém motocyklu.

Seděl na svém stroji v zacákaném tričku a montérkách, na hlavě přilbu a na očích široké brýle. Výjev působil téměř prázdninově, za jiných okolností by si Viktor neodpustil na kamarádovu adresu vtipný komentář.

Major zastavil, hbitě sesedl a odstavil stroj tak trochu ležérně vedle stojanu pro kola.

„Tak pojď, už tě vyhlížím. Připravil jsem vám zasedačku, ale hlavně mi řekni, co se děje. Lidi se budou určitě plašit.“

Major jen pokývl, vešli spolu do Viktorovy kanceláře, starosta bez ptaní postavil vodu do konvice a do dvou hrnků nasypal voňavou kávu. Oba měli rádi turka.

„Uměl sis to zařídit, to musím uznat. Už se ti nechce jezdit do města, tak tu máš vyšetřování home office, co? Ty se nezdáš, dědku,“ snažil se rozptýlit vlastní napětí neumělým vtipkováním.

Major zamíchal kávu, nasypal si do hrnku štědrou dávku cukru a spustil. Věděl, že Viktor nebude nikde nic povídat a zároveň ho potřeboval trochu zasvětit. Jednak mohl mít pro policisty užitečné informace a také musel zvládnout vyplašené obyvatele, kteří možná budou spekulovat a šířit různé fámy. Popsal mu, jak Zuzana Pavlasová našla mrtvého za svojí stodolou, totožnost oběti zatím neznají, ještě ani neproběhla pitva. Podle všeho byl mrtvý už pěkných pár hodin, podle patoložky musel zemřít už někdy během včerejšího odpoledne až večera, určitě ještě před bouřkou. S tím souhlasí

i technici, radu stop smáčel déšť. Ještě jsou na místě a pokračují.

„Co mi můžeš říct o majitelích toho baráku?“

„Popravdě, asi nic. Sotva si je vybavím. Jednal jsem s nimi snad jenom jednou, tedy s tou ženskou. Jejího manžela jsem, myslím, ještě neviděl. Prý nějak marodí, to se tehdy zmiňovala. Vloni na podzim spravovali vjezd do domu, mají tam takovou klenutou bránu s dřevěnýma vratama. V podstatě to budovali znovu, stavěli nový sloupek a oblouk. Potřebovali složit nějaký materiál před barákem a ona se tu byla domluvit ohledně záboru veřejného prostranství. Byli v pohodě, postavili to rychle, všechno po sobě uklidili, nebyly s nimi žádné potíže. To se tady o každém nedá říct.“

Major pokývl hlavou. „Zmiňovala se, že dům koupili jako investici od nějakého známého.“

„Tam to bylo jakési zamotané. Neznám celou historii. Rodina, která tam bydlela dříve, byla starousedlická. Moc o nich nevím, sám jsem náplava, však víš. Po smrti otce to snad měli zdědit tři sourozenci, jedna dcera s rodinou tam bydlela, starala se ještě nějaký čas o matku. Ostatní byli jinde. Ale snad se jeden z těch ostatních nějak dostal do dluhů, mluvilo se tu o exekucích. Další pak žil někde pryč, už je po smrti. Nic bližšího nevím. Zkusím se poptat, jestli je to důležité, ale nerad bych zadělal na fámy.“

„Ještě nevíme, co může být důležité. Budu rád, když si povzpomínáš co nejvíc, nemůžeme vyloučit nějaké osobní vazby. Taky v tom může být něco jiného. Jestli

ten dům chvíli nikdo neobýval, mohlo se stát, že se tam občas někdo cizí ochomýtal. Třeba zrovna stodola je tak šikovně přístupná zezadu přes sad, plot je tam polorozpadlý, rezavé pletivo v křoví, sem tam díra. Branka je vyviklaná, sice na zámek, ale v pohodě ji nadzvedneš a vysadíš. A není tam odnikud vidět. Jenom polní cesta za zahradami, zarostlá louka a les. K tomu prázdný barák, skoro žádné riziko. Co když se tam scházívali třeba nějací feťáci, nebo tam někdo chodil randit, co já vím.“

„O ničem takovém nevím, ale fakt je, že nemusím vědět všechno. Je to skoro na konci Javoří, celá osada je tak trochu odlehlá. Maličká náves se zvoničkou a tři krátké ulice, dvě končí v polích a jedna vede do Palach, však víš.“

Major jen pokývl, osadu trochu znal.

„A co sousedi?“

Viktor věděl, kam míří. Stárkovi lidé jistě všechno projdou, vyslechnou i obyvatele, zaměří se na eventuální spory a konflikty lidí v okolí, možný pohyb neznámých osob či cokoliv neobvyklého.

„Oni se asi s nikým moc neznali a nestýkali. Co jsem pochopil, začali se tu víc zdržovat až letos na jaře, zabydlovali se. Vedle nich bydlí nějací Rozmánkovi, spořádaná rodina. Dvě děcka v pubertě, obě jezdí do školy v Paškově, myslím, že na gymnázium. Rodiče oba pracují, Eva Rozmánková dělá myslím ošetřovatelku v domově důchodů v Paškově a její chlap má nějakou malou firmu. Je zámečník, pokud vím, věčně trčí v dílně

nebo je u zákazníků. Nevím, že by s nima byl někdy problém. Dál jsou pak dvě chalupy, na jednu nejezdí už roky skoro nikdo. Jen dvakrát třikrát do roka, posečou trávu, vyvětrají a zase zmizí. Ani je neznám. Ta druhá je využívaná hlavně během prázdnin a trochu o víkendech od jara do podzimu. Potom tam ještě bydlí stará paní Holasová, občas jí jezdí vypomáhat mladí, ale paní se drží. Má kolem osmdesáti, ale pořád je soběstačná. Akorát špatně slyší. Vedle ní směrem k návsi jsou starší manželé, taky jedni z těch, kteří se sem nastěhovali na důchod. Dům mají po rodičích jednoho z nich, jsou to svým způsobem starousedlíci, ale aktivní roky prožili ve městě. A to je na té straně všechno. Naproti přes cestu jsou zase dvě rekreační chalupy a potom stavení Stanislava Bajera. Ten je na kraji ulice podobně jako Pavlasovi, akorát blíž k návsi. Za ním už další baráky nejsou.“

Major Viktorovi poděkoval a zavolal kapitánu Čermákovi. On i kapitánka Tikalová se na místě zorientovali, promluvili si už i s jedním či dvěma sousedy, kteří byli zrovna doma. Technici na místě ještě pokračují. Major Stárek sezval své podřízené na první krátkou poradu do zasedačky.

IV.

„Předběžnou zprávu z pitvy budeme mít ještě dnes večer, úplný protokol a posudek později. Ale Medunová vypadá, že se s tím nebude roztahovat. Zdá se mi celkem schopná,“ podotkl kapitán Čermák.

Zatím vycházeli z předběžného odhadu, který jim lékařka sdělila na místě, dosud neznámý muž zemřel během včerejšího odpoledne. V té době v domě nikdo nebyl, Zuzana Pavlasová podle svých slov vyřizovala nějakou práci, prý se chystá organizovat výstavu mladých umělců v Domě umění ve Vysokém Brodě. Měla schůzku s ředitelkou Cikrtovou. Kapitánka Tikalová její alibi ověřila krátkým telefonátem a nedala se vyvést z míry námitkami Pavlasové. Té se ani trochu postup policie nelíbil, copak je nějaký vyvrhel, jak to vypadá. Co si teď o ní ředitelka Domu umění pomyslí, roky si budovala dobrou pověst, její jméno v oboru něco znamená, a teď se na ni vyptává policie. Tikalová ji odbyla prohlášením, že jde o obvyklý postup. Z obyvatel okolních domů zastihli Jiřího Rozmánka, kutil v dílně a ani nezaregistroval, že se kolem domu Pavlasových a za jejich stodolou hemží policisté. Což samo o sobě bylo celkem výmluvné, zdá se, že schůzka neznámého s vrahem mohla proběhnout opravdu zcela

Jako další jim otevřela Judita Holasová, ale od ní se nedozvěděli vůbec nic. Je silně nedoslýchavá, uvedla, že se drží už jenom doma, maximálně na dvorku a do zahrady vůbec nechodí. Mívá někdy motolice a má strach, že by upadla a něco si zlomila, vloni si polámala ruku a ošklivě narazila žebra. Po setmění nevychází vůbec. O nikoho se moc nestará, má svoje dvě kočenky, jak se vyjádřila, a s těmi si vystačí. Akorát Staník Bajerů jí dvakrát týdně doveze nákup a byl s ní párkrát i u doktora, když syn nemohl. Jinak ona nic nepotřebuje. Ty nové sousedy vůbec nezná, zahlídla je tu občas, to jo, ale nebavila se s nimi. Skoro neslyší, beztak by se nedomluvili. Syn jí udělal takový zlepšovák na zvonek, ona neslyší zvuk, ale v chodbě, která je poměrně tmavá, se rozbliká světlo. Většinou si toho všimne.

Poslední, koho zastihli, byl Stanislav Bajer. Kapitán Čermák si myslel, že vůči nim bude vstřícnější, když se znali z minulého vyšetřování. Ovšem přepočítal se, Bajer je prostě zastydlý hipísák, ten se s policisty

29 nepozorovaně. Za domem Rozmánkových stála stodola, z níž by při dobré vůli bylo vidět na konec sadu Pavlasových. Sloužila jako sklad pro zámečnickou dílnu a nad vraty měla umístěnu funkční kameru. Protože za stodolou byla už jen polní cesta a volná krajina, nelámal si Rozmánek hlavu tím, že kamera snímá i veřejný prostor. To byla dobrá zpráva. Nicméně konec pozemků Pavlasových kamera nezabírala. Přesto technici prověří záznam, při troše štěstí by mohla oběť nebo její vrah, případně oba, projít kolem Rozmánkova objektu.

nebude o ničem dobrovolně bavit. Pracně z něho vytáhli jen nicneříkající informace. S Pavlasovými se neznal ani se s nimi nijak bratříčkovat nehodlal. Nic proti nim neměl, ale nezajímali ho. On si hledí svého, však kdoví jak dlouho tady noví sousedé budou. Beztak sem zatím jezdili jen na chalupu. Nedávno mu ta ženská sice povídala, že se sem nastěhují natrvalo a že se těší, jenom pokývl a popřál jim, aby se jim tu líbilo. To bylo všechno, pozdravili se, když se potkali, ale on se moc nevybavoval. Když s ním začala nějaké hovory, odpovídal neutrálně a slušně. Bylo mu jedno, jestli se tu usadí nebo dům prodají. Včera neviděl nic. Jejich dům nesledoval, dělal si svoje na dvoře. Neviděl nic podezřelého, žádné cizí auto nebo lidi, nic. Myslí si, že Pavlasovi vůbec nebyli doma. Karla Pavlase neviděl už delší dobu, jeho žena se zmiňovala, že marodí. Ale ona taky v domě asi nebyla, alespoň si ničeho nevšiml.

„Podle techniků se oběť i vrah nejspíš dostali do objektu skutečně zadem. Vysadili branku z pantů a pak ji asi nasadili zpátky. Je zajištěná řetízkem a visacím zámkem, tak to prostě nechali zamčené a nadzvedli branku v pantech. Kolem roste dost vysoká tráva, byla tam sešlapaná a branka vyryla v zemi rýhu, jak ji páčili. V trávě je pak prošlápnutá pěšina od plotu ke stodole. Stodolu někdo otevřel tak, že škvírou mezi křídly vrat protáhl něco delšího a úzkého, klacek nebo třeba nůž, a nadzvedl letitou závoru. Co dělali uvnitř těžko říct, nezdá se, že by někdo s něčím hýbal nebo něco hledal. Možná se jenom chtěli schovat, aby nebyli na očích,

kdyby šel někdo po polní cestě. Do sadu je přece jen vidět. Zatím ani nevíme, jestli byla uvnitř jen jedna osoba nebo více lidí. Mohla tam být oběť sama nebo vrah či vrazi a čekat v záloze. Nebo tam mohli být všichni.

Technici stodolu ještě prověří, zatím se tam pořádně nedostali, ještě zajišťují stopy venku.“

Majoru Stárkovi zazvonil mobil.

„Čau Bobe, co máš?“ otázal se s nadějí šéfa techniků Bohumila Šoltyse. Kapitáni Čermák a Tikalová se zájmem hleděli na tvář svého šéfa, který pozorně poslouchal, pak poděkoval a zavěsil.

„Tak mládeži, máme totožnost mrtvého. Projeli jeho daktylky databází a máme shodu. Nějaký Michal Taraba, třicet šest let, kdysi měl na krku loupež. Ve spolupachatelství. A teď dvě bomby. Bydlištěm byl Kročín, osada Javoří 31, takže vlastně umřel doma. Až na to, že podle centrální evidence obyvatel už nežije, měl být před dvěma lety prohlášen za mrtvého. Takže máme co prověřovat. Ota zjistí všechno kolem té staré loupeže včetně spolupachatelů, mohla by tam být souvislost. Helena si bere na starost to prohlášení za mrtvého, sežene, pokud možno, spisový materiál. Musíme prověřit rodinu a informovat je, ale nejdřív se v tom trošku zorientujeme. Jak budete něco mít, ozvěte se, znovu si tady sedneme a probereme to. Já se trochu poptám tady v obci.“

S tím svoje podřízené propustil a oba vyrazili do terénu jako dvě dělové koule. Nostalgicky se pousmál, bude se mu stýskat, tím si byl jistý. Současně už ho však

práce zmáhala, důchodový věk byl tu a s ním i úbytek energie. Jestli mu bude něco chybět, bude to kriminalistická práce a trochu možná i kolegové. Stále víc mu však vadila narůstající administrativa, nejrůznější technologické novinky a politikaření.

Už si nechtěl zvykat na změny, přestože připouštěl, že pokrok je nezbytný a přináší mnoho dobrého. Zdálo se mu, že se někam vytrácí člověčina. Ti dva, kteří právě zmizeli každý za svým úkolem, ji v sobě měli. Věřil, že je naučil řemeslu, že předal všechny své zkušenosti, které se předat dají.

Napadlo ho, že čerstvě ztotožněný Michal Taraba je jeho posledním případem. Když všechno půjde dobře, vraha brzy chytí a celý případ zdokumentují do spisového materiálu, se kterým si státní zástupce troufne jít před soud. A potom odejde do výslužby.

Cítil, že možnost vyšetřovat právě v místě, kde si koupil chalupu a chce strávit zbytek života, je tak trochu darem, ale současně velká výzva. Nesmí zklamat, tento případ nesmí zůstat neobjasněný. Pyšnil se tím, že dosud neměl žádný „pomníček“, ve všech případech, které vedl, byl vrah dopaden a usvědčen. Věřil, že tomu tak bude i nyní.

Zvedl se, vyšel ze zasedačky a zaťukal na dveře starostovy kanceláře. Viktor Palec tam ještě seděl, listoval v nějakých papírech na stole, ale když viděl, kdo za ním přišel, s úsměvem vstal. Major pochopil, že starosta je v napětí, jak vyšetřování pokračuje, a netrpělivě čeká na zprávy.

Palec ve stínu

JARMILA POSPÍŠILOVÁ

Palec ve stínu

Prolog

I.

II.

III.

IV.