Ladislav Beran
KDO ZNÁ MOTIV, NAJDE
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2025
Obálka © Ivana Dudková, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
Vychází jako 415. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1787-7
Tak jako se holky, co šlapaly chodník a živily se nejstarším řemeslem na světě, nerady vzdávaly své nepovolené živnosti, tak ani kasaři, kteří si jednou čuchli k popelu, když rozpárali konečně niklštálem trezor Wertheimku, zvanou „popelka“, a narazili v trezoru na pořádný majlant, se nespokojili s prvním udělaným trezorem, a i když si za něj šli odsedět na Bory nebo na Pankrác tři roky, věděli, že to není jejich poslední trezor. Krátce nato, co ke konci roku šestatřicet nastoupil štábní strážmistr Hřebejk na píseckou četnickou pátrací stanici, kam byl převelen z českobudějovické pátračky, mu velitel pátračky nadporučík Votruba přidělil případ vykradení trezoru od Wertheima, takzvané popelky, ke kterému došlo pětadvacátého prosince ve Starých Kestřanech na sádkách, a je pravda, že se tam kasař opravdu pořádně napakoval. Že to byl v té době opravdu jedinečný tip, kde mohl kasař čekat peníze, to byla podle nadporučíka Votruby tutovka a to bylo také všechno, co k tomu mohl Hřebejkovi říct, když mu případ uděloval.
Štábnímu strážmistrovi, který se, pokud šlo o zdejší galerku, v Písku teprve rozkoukával, nezbylo nic jiného než jít do kartotéky zločinců, konkrétně do fochu, kde
byli kasaři, co už se v rajónu 92. policejního revíru nějak zapsali, a začít zkrátka od Adama. A překvapilo ho, kolik jich bylo. Nejdřív vyřadil kasaře, na jejichž lístku bylo datum odsouzení a návrat z výkonu trestu, a nakonec mu jich zbylo na prověřování pouze sedm, z toho u třech byla červenou tužkou poznámka: zdravotně je na huntě.
Sice to vzal v úvahu, ale rozhodl se o tom sám přesvědčit, a proto je zatím tak úplně nevyřadil.
Dva kasaři, takzvaní „Vídeňáci“, Jan Brunner a Karel Flegr, oba z Lince, to byli šmátkové na zámkové mechanismy trezorů, o kterých nevěděl, jestli jsou někde zavření, nebo jsou na svobodě. Tohle si lehce ověřil v Praze na celostátní evidenci vězňů, kde mu bylo potvrzeno, že jsou oba nyní ve věznici v Litoměřicích.
Velitel pátračky mu připomněl další tři Vídeňáky, Kozlíka, Körgra a Vanu, co se nesmazatelně v rajónu písecké pátračky podepsali, a kteří jsou sice na svobodě, ale hned mu řekl, že ti by se určitě s popelem nešpinili a určitě by popelku uměli otevřít jinak.
V každém případě měl štábní strážmistr Hřebejk co prověřovat, po dlouhé době se objevily na pátračce známé kasařské firmy a je pravda, že jeden jako druhý litoval toho, že ho právě ty sádky ve Starých Kestřanech nenapadly. Je třeba přiznat, že štábní strážmistr Hřebejk se z místa činu neměl čeho chytit. Technik pátračky praporčík Číp si sice kolem rozpáraného trezoru vyfotil a změřil jedny trasolky po obuvi, ale to právě Hřebejkovi dost zamotalo hlavu, protože otisk dezénu gumovky měl velikost čtyřicet šest a tak velikou nohu z kasařů, co si poseděli na pátračce, nikdo neměl. Jediné vodítko,
které ukazovalo na zkušeného kasaře, byla podprsenka, kterou si přinesl s sebou jako fetiš a četníci z pátračky se nemohli shodnout na její velikosti. Nakonec to rozčísl sám velitel pátračky, který prohlásil: „Nelamte si, pánové, hlavu, jaký je číslo tý podprdy, o tu přišla ženská, co je prostě vejkozná. A jak tak na ten kousek spodního prádla merčím, tak takový podprdy ze sypkoviny prodává na trhu u kostela stará Vilma Postránecká z Jeronýmky, co bydlí naproti hospodě Na Radosti. To, co tam občas u ní na pultíku vidím, nejsou podprsenky, ale už stany. Jinak pokud jde, Hřebejk, o tu velkou trasolku, tu bych nebral jako směrodatnou. Párkrát se mi stalo, že si kasař vzal na ránu botu o něco větší, aby nám pořádně zamotal hlavu. Omrkněte, Hřebejk, kasaře, kde mají nějakej ten zástoj a možná budete doma, která ženská se tý svý podprdy ráda vzdala, když jí bylo naznačeno, že na tom nebude nijak škodná. Jinou dobrou radu momentálně po ruce nemám, ale musím přiznat, že takhle velkou podprsenku jsem na udělaný káče ještě nikdy neviděl a že už jsem jich viděl, co šéfuju týhle pátračce, hodně. Jo, a omrkněte to, Hřebejk, v Domě laskavý neřesti v Portyči u bordelmamá Šestákový a vyzpovídejte hlavně tlustou Maďarku, co si ji Marta nedávno přivezla z Prahy z bordelu v Jakubský. Tu až uvidíte, Hřebejk, ta má prsa, že by mohla kojit hastrmany ze starýho mostu, a je na peníze jako čert. Blíží se konec roku, obávám se, Hřebejk, že na sádkách ve Starých Kestřanech to není poslední trezor, na kterej si letos pátračka vyjela. A už vůbec není vyloučeno, že si někdo z kasařů bude chtít udělat veselýho Silvestra,“ šel Votruba do
viržinka a to už Hřebejk věděl, že mu velitel pátračky asi víc neřekne.
Přestože měl štábní strážmistr Hřebejk za sebou na českobudějovické pátračce několik pěkných vyřešených případů, o kterých se dokonce několikrát zmínil i celostátní tisk, tak nové, naprosto neznámé prostředí, ve kterém se najednou ocitl, ho přece jen poněkud zaskočilo. Ty dobře míněné rady velitele pátračky nadporučíka Votruby si vzal za své a hned večer vyrazil nejdřív na Drlíčov, kde se scházela v hospodě U Šímů galerka od věže. Jen co vešel do lokálu, poručil stolu u dveří, kde sedávala galerka, každému pivo, a protože věděl, že to se mu u galerky neztratí, udělal granda a přidal k pivu i panáka rumu. Nekorunovaný král písecké galerky „Bradavice“ to kvitoval jako slušné zápisné v této hospodě a štábní strážmistr hned nato vyrazil za řeku do Portyče Na Pěník, do Domu laskavé neřesti.
Kromě hodinových hotelů, které byly v Písku dva, a to na Ptáčkovně a v penzionu Honzíček, byly ještě stále ke konci třicátých let ve městě nad Otavou dva bordely, z nichž ten lepší, kde byla bordelmamá Marta Šestáková, se jmenoval Dům laskavé neřesti. Na rozdíl od eklhaft bordelu na Vinici, který měl u vchodu červenou lucernu, Dům laskavé neřesti tohle lákadlo zvenku neměl, zato uvnitř těch lákadel bylo pro kunčofty až dost. Je pravda, že bordelmamá Šestáková si tu potrpěla na pořádek, a osmi holkám dokonce nechala v patře udělat koupelnu. Faktem je, že se Šestáková snažila s četníky dobře vycházet, takže štábní strážmistr Hřebejk byl uvítán hned velkým panákem rumu a nemohla mu
ujít tlustá Maďarka, o které se velitel pátračky vyjádřil, že by mohla kojit hastrmany ze starého mostu. Hřebejk měl ve zvyku jít rovnou k věci, a tak se Šestákové zmínil o rozpáraném trezoru na sádkách ve Starých Kestřanech a neopomněl zmínit samozřejmě nejen fetiš kasaře, ale i velikost a materiál, přičemž hodil okem po tlusté Maďarce, což Šestáková okamžitě pochopila.
„Vím, kam míříte, pane štábní, ale kasaře už jsem v tomhle podniku neviděla hodně dlouho a na ty já mám frňák. Jinak pokud jde o Maďarku, tak tu jsem si přivezla do Písku z jednoho bordelu v Praze a přijela už pěkně vybavená. Moje holky mají, jak vidíte, všechny korzet a ten korzet, co si dala Maďarka šít v Praze, ten ji musel vyjít na pěkný prachy. Podprdu z obyčejný sypkoviny by žádná moje holka na sebe nevzala. Na to si najděte, pane štábní, nějakou fabričku, která je zákaznicí u starý Postránecký. Vilma koukne na holku a už ví, pro jakou podprdu má šáhnout. A ceny má Vilma lidový, pane štábní,“ vytáhla si Šestáková ze šuplete za barem krátké hnědé cigáro a hned si ho zapálila. „Jinak pokud jde o Maďarku, tak ta má šestky, a když je vyvalí ven, tak chlapi učůrávají blahem, pane štábní, protože to je to správný válendo. Můžu vám říct, pane štábní, že když vojclové v kasárnách zaberou žold, tak je tady dole na Maďarku fronta,“ sáhla bordelmamá do regálu opět pro láhev rumu. „Zkuste štěstí u Vinický, pane štábní, ale tam by si takovej fajnovej kasař určitě nevzal ani flaškový pivo, natož nějakou holku,“ nalila bordelmamá Hřebejkovi a sobě dalšího panáka rumu a tím tady Hřebejk taky skončil, protože se toho v Domě laskavé neřesti dozvěděl od bordelmamá Šestákové až až.
Protože štábní strážmistr Hřebejk v Domě laskavé neřesti u bordelmamá Šestákové nepořídil, donutilo ho to vyrazit po ránu na trh u kostela za trhovkyní Vilmou Postráneckou. Jen co se u jejího stolku zastavil, překvapilo ho množství podprsenek všech možných velikostí, ve kterých nechyběly ani ty, o kterých hovořil velitel pátračky, a musel mu dát za pravdu, že ty největší čísla připomínají stany. Faktem je, že Hřebejkův zájem o vystavené zboží Postráneckou překvapil.
„Tak co si u mě vyberete, pane štábní? Mně stačí, když mi naznačíte, jak je na tom vaše paní s hořejškem,“ vypadlo hned z Postránecké, ale Hřebejk ji překvapil tím, že vytáhl z brašny podprsenku, co si vzal neznámý kasař jako fetiš na trezor na sádkách ve Starých Kestřanech.
„Nevyberu si u vás, paní Postránecká, nic, protože já nemám žádnou paní, jsem zaplaťpánbůh pořád svobodnej. Ale mám na vás takovej divnej dotaz,“ lezlo to z Hřebejka jako z chlupaté deky, ale nakonec z něho přece jen vypadlo, o co mu vlastně jde.
„Jo, to bude dost těžký, pane štábní, ale snad si na některou tu prsatici vzpomenu,“ zamyslela se trhovkyně a vypadla z ní čtyři jména. „Určitě jsou mý stálý zákaznice fabričky z Tabákovky a taky z Kožešárny.
Když zavřu oči, tak je vidím před sebou. Mařka Loudů a Fany Jirešů, ty jsou z Kožešárny za tratí, a Heda Homolů a Anda Svatoňů, ty jsou obě z Tabákovky, přitom jsou hubený jak lunt. Na těch holkách pánbůh opravdu nijak nešetřil a mají holky co tahat. Kdybych si náhodou ještě na nějakou vzpomněla, tak vím, kde vás, pane štábní, najdu, ale že by to byla nějaká fajnová panička, s tím
nepočítejte, to jsou zákaznice u Kovářů na Malým rynku, to je velká konkurence!“
„I tak vám děkuju, paní Postránecká, je vidět, že máte přehled. Jinak ty podprdy, to jsou výstavní kousky,“ pochválil Hřebejk trhovkyni její zboží a hned dodal: „Už teď závidím chlapům, co je budou svlíkat,“ mrkl
Hřebejk okem lišácky na Postráneckou, která se na něj s pochopením uculila.
Jména zákaznic, která dostal štábní strážmistr Hřebejk od trhovkyně Vilmy Postránecké, mu nic neříkala, a proto jakmile se vrátil na pátračku, skončil v kanceláři velitele pátračky nadporučíka Votruby. Ten na seznam hodil okem, ale okamžitě zavrtěl hlavou.
„Ani jedno jméno mi, Hřebejk, nic neříká. Prožeňte ty jména na ‚popisáku‘ přes evidenci obyvatel, jak se jmenovaly ty ženský za svobodna, nebyly by na škodu i jejich fotky, ale tady se fakt nechytám. Víc jich, Hřebejk, nemáte?“
„Zatím ne, veliteli, ale mám od Postránecký slíbeno, že pokud by si vybavila další ženskou, že mi dá vědět. Jinak u Šestákový jsem nepořídil, Maďarka prej má prsa šestky, ale podprdu ze sypkoviny by na sebe nevzala. Všechny dámy tam nosí korzet.“
„To je pravda, to mě mohlo taky napadnout. Pátrejte dál, Hřebejk. Když o tom trezoru na sádkách tak přemejšlím, Hřebejk, přiznávám, že jsem tím neobjevil Ameriku, tak to musel bejt na ten trezor buď sakra dobrej tip, anebo to byl někdo z nedalekýho okolí. Nikdo jinej mi tam nevychází. Zajeďte, Hřebejk, za sádeckým a zkuste z něho vytáhnout ještě něco, co nám na místě neřekl a nevzpomněl si na to.“
„Jo, to určitě udělám, veliteli, ale potřeboval bych na to auto, protože na bedárovi, pokud ho vůbec v tom mrazu našlápnu, bych zmrznul už na zátavským mostě a museli by mě Zátaváci rozmrazovat letlampou.“
„Pro mě za mě, vemte si, Hřebejk, auto. Kdyby se tu náhodou něco narodilo, tak si řeknu o auto vrchnímu strážmistru Ševčíkovi z písecký stanice. Hlavně toho sádeckýho pořádně vyzpovídejte. Nechce se mi vůbec věřit, že by tam na ten trezor šel nějakej kasař jen tak na blind. Určitě tam po skončení prodeje muselo od někoho padnout, jak ten prodej ryb dopadl, kolik se utržilo a že ty prachy budou v trezoru. I když skoro dvě stě tisíc, to už je pro kasaře sakra pořádný lákadlo, aby to riskl. Zvlášť když ví, že banka bude přes svátky zavřená.“
„Hned tam vyrazím, veliteli, a uvidím, co ze sádeckýho ještě vypadne. Mně to taky nepřipadá, že by tam na ten trezor šel kasař jen tak na blind. Nějakej ánung o tom, hergot, mít musel,“ zvýšil Hřebejk hlas a během chvilky vyrazil s kolegou z kanceláře strážmistrem Kovaříkem do Starých Kestřan.
Sádeckého Josefa Klecánka zastihli oba četníci z pátračky na sádkách, a jakmile spatřil štábního strážmistra Hřebejka, zalomil rukama a hned na ně spustil: „Tak vy jste mi tu scházeli, páni četníci! Celá vesnice je z tý zlodějny auf a já jsem z toho všeho na mrtvici, přitom takovej rok, kdy se sádkám dařilo, to dlouho nepamatuju.“ „Právě kvůli tomu tady jsme, pane Klecánek. Je nám divný, že stejně dobře dopadly sádky ve Vodňanech, taky bylo nutný dát tržbu do trezoru, a nic takovýho jako tady vás je nepotkalo, přitom vodňanským sádkám vy
se nemůžete rovnat,“ vypadlo hned z Hřebejka a nechali se sádeckým pozvat do kanceláře na grog, při kterém se rozproudila debata, jak to vlastně s tím počítáním tržby bylo a kdo u toho byl.
„Kdo u toho byl? Přímo v tomhle kanclu jsme byli jen dva. Já a účetní Smolíčková. Prodali jsme venku všechno. Jinak kolik si toho krámy a stánkaři objednali, to dostali a hned platili řidičům na ruku. Máme dvě auta, takže oba řidiči Závora i Klimeš, když předali ryby, tak přivezli peníze. Jinak hodně se toho taky prodalo přímo na sádkách,“ vytáhl sádecký ze skříně účetní knihu, kde bylo vše zaznamenáno, a položil ji před Hřebejka. „Pokud jde o Závoru a o Klimeše, pane štábní, tak za ty chlapy ručím, jsou tady dobře už pět let, na ty je spoleh,“ otevřel Klecánek další skříň, která byla v horní polici plná lahví rumu, začal dělat grog a nepřestal s vysvětlováním. „Jinak když jsem ukládal tržbu do trezoru, byla u toho jen účetní Smolíčková. Já jsem o tom, kolik jsme letos vydělali, s nikým nemluvil ani se nikdo neptal. Jestli se účetní Smolíčková někomu pochlubila, tak to se musíte zeptat jí, bydlí v Zátaví u potoka,“ postavil Klecánek na stůl tři grogy a je pravda, že když odtud četníci odjížděli, hodil jim sádecký do auta pořádné čtyři kapry, aby si měla pátračka na čem pochutnat.
Když se vraceli četníci z Kestřan do Písku, tak účetní Marii Smolíčkovou v Zátaví dlouho hledat nemuseli, protože bydlela hned ve druhé chalupě u potoka. Jakmile se četníci objevili ve dveřích chalupy, spráskla ruce.
„Proboha, četníci o Vánocích v chalupě! Vy nedržíte svátky?“
„My bychom je moc rádi drželi, paní Smolíčková, ale zločin nám to nedovolí. Jdem na kus řeči, posílá nás za vámi sádeckej Klecánek,“ vypadlo ze štábního strážmistra Hřebejka a to už je Smolíčková lifrovala do kuchyně ke stolu, každému uřízla kus vánočky, stavěla na kafe a vzápětí nato postavila na stůl láhev rumu.
„Rumu si dejte do kafe, co snesete, venku je pořádná kosa. A můžete spustit, páni četníci!“ sedla si Smolíčková ke stolu a Hřebejka nemusela nijak pobízet, aby se jí začal vyptávat na to, co potřebuje vědět.
„Mezi námi, pane štábní, kolik jsme utržili letos za ryby, na to se nikdo nemusel nikoho z nás ptát. Já jsem o tom s nikým nemluvila, mě to samotnou překvapilo, jak jsme dopadli s prodejem. A že všechny ty prachy skončí v trezoru, to muselo každýmu dojít, na to nemusel bejt žádnej velkej koumes, když jsou svátky a banka je zavřená,“ zakrojila si účetní taky vánočku, namazala si ji jahodovým džemem a s chutí se do ní zakousla. „Na to zapomeňte, pane štábní, že by ten trezor na sádkách udělal někdo z domácích. Tady ve vsi jsou slušný lidi. Spíš si lidi navzájem tady na vsi pomáhají, než by si navzájem škodili. Nakonec vy musíte vědět, koho tady máte v rajónu. Já mám na lidi dost paměť, tak vím, kdo tu byl každý svátky pro rybu, a tím, že ryb bylo letos opravdu dost, tak je dával sádeckej místním za půl darma a pořád se dost vydělalo. Teď jsem si ale vzpomněla na jednoho chlápka, kterýho jsem tady ještě nikdy neviděla. Asi tak do pětadvaceti, takovej hezounek, slušný kvádro, ani nevím, jestli si vůbec nějakou rybu koupil. To by věděli Kučera s Kvapilem, co byli ve stánku.
Připadalo mi, že přišel jen na čumendu, protože žádnou síťovku v ruce neměl. Přitom lidi si brali po třech, některý i čtyřech rybách.“
„Když máte, Smolíčková, takovýho pamatováka na lidi, vzpomněla byste si, jak vypadal a co měl na sobě?“ kul Hřebejk železo, dokud bylo žhavé.
„Já bych řekla, pane štábní, že to byl městskej frajer. Už jen podle toho oháknutí. Dlouhej šedivej kabát, šedej klobouk, fakt hezounek. Chlápek jak dělanej na první stránku pánskýho módního časopisu. Kapra si asi nekoupil, to bych věděla, protože by musel ke mně zajít platit. Přišel, nebo spíš asi odněkud přijel, asi opravdu jen na čumendu. Místní určitě nebyl, pane štábní, ty znám skoro všechny. Kestřaňáci se sice vytahujou, že mají zámek a starou gotickou tvrz, ale jinak je to stejnej prdelákov jako Zátaví,“ vstala Smolíčková od stolu a za chvíli si přinesla láhev s punčem a nalila si štamprdle. To už se objevil v kuchyni její manžel, a když viděl na stole láhev rumu, nalil si poctivého panáka a hned ho obrátil do sebe. Do řeči se nijak nezapojil a odešel ven. Hřebejk už ze Smolíčkové víc nedostal, takže poděkoval za pohoštění a vrátili se zpět do Písku.
Pravda je, že když se vrátili oba četníci ze Starých Kestřan na pátračku, tak nebyli o nic chytřejší, než když tam jeli. Zmínka účetní Smolíčkové o hezounkovi veliteli pátračky nic neřekla, ale neodpustil si poznamenat, že pamatuje nejednoho kasaře, který si na slušný ohoz potrpěl, ale to bylo všechno. Hřebejk mu to odkýval, protože tuhle zkušenost měl z doby, když byl na českobudějovické pátračce, také.
Naštěstí se sedmadvacátého ozvala pátračce účetní
Smolíčková, že už zjistila, o koho jde, že se jedná o příbuzného rodiny Jiroudků ze Starých Kestřan a je to nový učitel Martin Doležal, co nastupuje po Novém roce do školy v nedaleké Dobevi. Tím pádem byl jako potenciální kasař vyloučen a štábní strážmistr Hřebejk měl vážnou obavu, zda se naplní předpověď velitele pátračky a nějaký kasař zkazí pátračce Silvestra. To se nakonec nestalo a oslavy konce roku šestatřicet, při kterých nechyběl u bohatě prostřeného stolu soudní koroner doktor Cafourek a vrchní soudní rada Žlábek z Krajského soudu, proběhly na pátračce v absolutní pohodě a v klidu. Faktem je, že když se všichni na Nový rok kolem třetí hodiny ranní rozcházeli, nikdo z nich ani v nejmenším netušil, že se za pár hodin sejdou opět spolu, a to na výjezdu
četnické pátračky, které byla kolem poledne oznámena Marii Štrubínovou z Tylovy ulice smrt jejího podnájem-
níka Leoše Maštalíře.
První hlášení na četnické pátračce v novém roce sedmatřicet přijímal strážmistr Kovařík, který měl službu u telefonu, a Marie Štrubínová mu roztřeseným hlasem oznámila, že když se vrátila od kamarádky Jany Kuchařové z oslavy Silvestra, tak zjistila, že u bytu podnájemníka viděla dokořán otevřené dveře, což jí přišlo divné. A když nahlédla dovnitř, tak zjistila, že v předsíni leží její podnájemník na zemi, má rozbitou hlavu a je celý od krve.
Strážmistr Kovařík ji nenechal domluvit a skočil jí do řeči: „Hlavně nechoďte dovnitř, paní Štrubínová, počkejte na nás před domem, jsme tam co by dup,“
položil Kovařík telefon a doslova vpadl do kanceláře velitele pátračky a jedním dechem ze sebe vysypal: „Veliteli, vypadá to, že pojedete do Tylovky na vraždu, teď mi to oznámila jistá Štrubínová, že našla svýho podnájemníka v bytě s rozmlácenou hlavou a je prej celej pod krví.“
„To nám ten novej rok pěkně začal, strážmistře,“ sáhl Votruba po telefonu, okamžitě informoval nejen doktora Cafourka, ale i vrchního soudního radu Žlábka, že se po ně zastaví, a strážmistra Kovaříka pověřil tím, aby sehnal pohřebáky od Borovičky a poslal je do Tylovy ulice. Výjezd měl velitel pátračky brzo pohromadě a v liduprázdné ulici se nedala oznamovatelka Štrubínová přehlédnout. Jen co vystoupil nadporučík Votruba z auta, tak mu šla naproti a snažila se mu vylíčit to, co už Votruba věděl od strážmistra Kovaříka.
„To už vím, paní Štrubínová, jděte domů a určitě spolu hodíme řeč. Je to někde v patře?“
„Ne, hned vpravo v přízemí, leží tam chudák hned za dveřma v předsíni,“ stačila říct domácí a to už šli do domu jako první technik praporčík Číp a soudní koroner doktor Cafourek. Jen co praporčík Číp udělal pár nezbytných fotek, ujal se mrtvého doktor Cafourek, který konstatoval smrt asi kolem druhé hodiny po půlnoci.
Jen co si prohlédl mrtvého, podíval se na Votrubu: „Ta ošklivá hýba na hlavě vypadá, Votrubo, buď na kladivo, nebo na čepec od sekyry. Je to tvoje, Votrubo, vyšetřujete tu mord. Ten chlap to zřejmě nečekal a šel hned k zemi, ostatní si nechám na soudní pitvu. Doufám, že víte, o koho jde.“
„Jo, to už víme, je to podnájemník domácí, nějakej
Maštalíř, mně to jméno lautr nic neříká, v tomhle baráku, co vím, se ty partaje dost střídají. Paní domu je náročná na pořádek a na klid.“
„To je v pořádku, já jsem taky takovej pan domácí. Až na to, že u mě nájemníci nevraždí,“ prohodil doktor Cafourek a šel jako obvykle do doutníku a z kufříku vyndal placatici koňaku, kterou dal přátelsky kolovat. Jakmile se objevili funebráci, vyplnil jim doktor
Cafourek úmrtní list s tím, že bude soudní pitva, a jen co odjeli, vešli četníci do bytu, kde bylo všechno prohledáváno a vyházeno, takže bylo evidentní, že vrah tady něco hledal. To nechal velitel pátračky na štábním strážmistru Hřebejkovi a praporčíku Čípovi a šel si popovídat do patra s domácí paní Štrubínovou.
Prohledat dvě místnosti nebyl pro oba četníky problém a samozřejmě že nehledali tam, kde už hledal vrah, ale hledali všude jinde a poctivě, takže už za chvilku, když Hřebejk odtáhl od zdi manželské postele, objevil na hřebíku čela postele hnědou plátěnou tašku a v ní pěkný štůsek papírových peněz a drobných mincí. Hned je vysypal na postel a začal počítat.
„Tak je toho, Čípe, skoro dvě stě tisíc, to vypadá na sádky ve Starých Kestřanech a to je to, co vrah hledal. Doufám, že když jsme našli prachy, že tu někde najdeme i kasařskej vercajk,“ podíval se Hřebejk pod postel a vytáhl malý černý cestovní kufřík, ve kterém to zarachotilo, a když ho otevřel, našel tam to, co čekal.
„A máme to doma, Čípe. Koukej tady ještě najít nějaký ‚palečky‘ toho, co tu tak řádil, ať uděláme veliteli
radost,“ šel se Hřebejk pochlubit do kuchyně, kde seděli u stolu doktor Cafourek a vrchní soudní rada Žlábek, ale to už se tu objevil i velitel pátračky, kterého to, když uviděl na stole peníze a otevřený kufr s kasařským nářadím, samým překvapením posadilo do židle.
„Tak tomu říkám, pánové, opravdu hauptrefa! Teď už jen mít toho, co tu vraždil, a jsme, pánové, fořti!“ nabídl si Votruba od doktora Cafourka hltánek koňaku a hned začal s tím, co se od domácí Štrubínové dozvěděl. „Mám tu, pánové, jakýs takýs popis chlapa, vypadá to na komplice, co tady toho Maštalíře, kterej tu bydlí teprve měsíc a půl a je z Plzně, na Boží hod hledal.
Pak se tu objevil ještě včera ráno, ale buď mu Maštalíř nechtěl otevřít, nebo nebyl doma. Až se vrátíme na pátračku, musíte s plzeňskou pátračkou všechno kolem toho Maštalíře vytelefonovat a uvidíme, na čem jsme a co jsme tu měli za ptáčka. Jinak popis toho chlapa, co tu Maštalíře hledal, je všelijakej. Byl menší, mladej, měl krátkej zimák, kalhoty štruksáky a placatou čepici. Domácí měla největší starost o to, kdo si teď ten byt pronajme, když se v něm stala vražda. Až tady Číp skončí, tak to zabalíme. Moc by mě zajímalo, jak se dostal Maštalíř s tím jeho komplicem zrovna na ty sádky v Kestřanech,“ odmítl Votruba od vrchního soudního rady Žlábka jeho silný doutník a šel do svého voňavého viržinka. Technik praporčík Číp byl známý svou pečlivostí na místě činu, zvlášť u vraždy nikam nepospíchal, a když skončil, odvážel si z místa činu celkem deset zajištěných palečků z věcí, které musel mít pachatel vraždy prokazatelně v ruce. A neopomněl poznamenat,
že je na Hřebejkovi, aby k nim sehnal ruce. Při odchodu z domu Štrubínové to technikovi nedalo a podíval se před domem do popelnice, kde našel velké těžké zakrvácené kladivo jako předmět doličný, a byl se svou prací viditelně spokojený.
Dalo se čekat, že po návratu výjezdu na pátračku sedne štábní strážmistr Hřebejk k telefonu, nechá si spojit plzeňskou četnickou pátračku a bude, pokud jde o zavražděného Leoše Maštalíře, zatraceně zvědavý. Pravda je, že když se zeptal štábního strážmistra
Valáška, co mu říká jméno Leoš Maštalíř, bylo v telefonu dlouhé ticho. Když se konečně Hřebejkovi ozval, tak ho nepotěšil.
„Ať přemejšlím, jak přemejšlím, tohle jméno mi nic neříká a jsem na pátračce už nějakej pátek, kolego,“ vypadlo z Plzeňáka.
„Tak v tom případě to je pěknej malér, protože toho
Maštalíře jsme našli v jednom píseckým bytě, kde bydlel teprve půl druhýho měsíce, zamordovanýho a hned vysvětlím, kolego, další,“ začal Hřebejk od Adama.
Když skončil s tím, co našli u Maštalíře v bytě, a zmínil se o pravděpodobném komplici jako o vrahovi, ozvalo se z Plzně: „A do prdele! Kasaře takovýho jména tu vůbec nemáme, to bych musel vědět, je to tady moje lajna. Nadiktuj mi, kolego, nacionále toho Maštalíře a bydliště, to se kolem něho určitě hned podívám. Moment, papír mám před sebou, takže ještě pero a můžeš diktovat,“ vyzval štábní strážmistr Valášek Hřebejka a ten mu hned nadiktoval vše potřebné, a jen co položil telefon, zašel do kanceláře velitele pátračky.
„Tak jsem, veliteli, informoval plzeňskou pátračku a podržte se, Leoš Maštalíř jim nic neříká. A co mi řekl štábní strážmistr Valášek, kterej má kasaře v jejich rajónu v malíku, tak kasaře takovýho jména nezná. Dal jsem mu vše potřebné, slíbil, že se kolem Maštalíře hned otočí a dá nám co nejdřív vědět.“
„Tak toho jsem se, Hřebejk, obával, přitom když vidím tu rozpáranou popelku, tak to nevypadlo, že by si s ní kasař nevěděl rady.“
„Všechno je v životě jednou poprvý, veliteli, zřejmě to byl šikula a věděl, jak si na ni zajít, a zřejmě měl sakra dobrýho učitele. Jo, dobrej učitel je k nezaplacení, veliteli. To mohu potvrdit. Já jsem měl kliku, že když jsem přišel pár měsíců před patnáctým rokem o panictví, tak…,“ nedořekl Hřebejk větu a Votruba mu skočil do řeči.
„Tuhle historku jsme od vás, Hřebejk, tady všichni slyšeli do všech podrobností už dobře třikrát, že to byla mladá panička, co bydlela s vaší rodinou na jedný chodbě v domě. A sám moc dobře víte, kam vás nakonec ty cizí paničky z českobudějovický pátračky dostaly. Nechte udělat z občanky toho Maštalíře u technika fotku, a než se nám ozvou Plzeňáci, obražte ve městě všechny hospody, jestli toho utajenýho plzeňskýho kasaře někdo pozná. Mně pořád nejde do hlavy, jak by nějakej Plzeňák přišel zrovna na ty sádky v Kestřanech. Ten chlap prostě musel dostat od někoho, co to tady dobře zná, tip, a proto se nám tady taky asi zabydlel, aby si to pořádně omrkl.“
„Vy si myslíte, veliteli, že ten komplic toho Maštalíře je někdo z našeho rajónu?“
„A řekněte mi, Hřebejk, že se to nenabízí. Já jsem o tom, Hřebejk, dokonce přesvědčenej, že se ta lumpárna v Kestřanech musela od začátku narodit tady, v Písku,“ trval na svém nadporučík Votruba a Hřebejk na to neřekl půl slova. Odešel do kanceláře technika pátračky, požádal ho o zhotovení fotek Leoše Maštalíře z občanského průkazu a už večer začal obcházet písecké hospody, tak jak si přál velitel pátračky. Pravda je, že když s tím pozdě večer skončil, tak toho měl dost. Udělal si kafe, a jen co si ho přinesl na stůl, všiml si kusu papíru, na kterém měl vzkaz od technika praporčíka Čípa a kde bylo napsáno: „Hřebejku, podrž se, mám pro tebe asi velký překvapení, víc ti řeknu až ráno.“ Měl sice velké nutkání Čípovi zavolat domů, ale nakonec ho přemluvil gauč v kanceláři a šel si lehnout.
Překvapení, které praporčík Číp sliboval štábnímu strážmistru Hřebejkovi, si nechal technik po ranním čtení Věstníku pátrání, a jakmile s tím velitel pátračky skončil, vyndal z desek pět velkých fotek a přidal k nim niklštál, který byl v kufříku s kasařským nádobíčkem, co se našel pod postelí v bytě Leoše Maštalíře. Všichni čekali, co z Čípa vypadne, a nejvíc byl samozřejmě zvědavý štábní strážmistr Hřebejk.
„Vážení, už v tom bytě toho Maštalíře, když jsem si prohlídl ten niklštál, mi bylo divný, kde a z jakýho materiálu už jsem takovej niklštál viděl. Nedalo mi to, vytáhl jsem z archivu fotky zajištěných niklštálů s jejich popisem a podívejte, pánové, na co jsem úplně náhodou narazil,“ ukázal technik fotky nejdříve veliteli pátračky a pak Hřebejkovi. „Přesně takový dva niklštály
jsme sebrali kasaři Francku Žofkovi, který dělal na pile u Trhala, kde se řežou na katru dubový fošny. A Francek si ty jeho niklštály přece dělal z kusu pily, který jen lehce zakalil a páral s ním popelku jedna radost. Žofka je sice momentálně na Borech, ale doma má synátora Vencu, co je po vojně, a podržte se, už druhým rokem prodává ve stánku u Kulíka o Vánocích ryby. A co vím, tak má techtle mechtle s rozvedenou paničkou, s jistou Sabinou Pangáčovou z Dobeve, jejíž nevlastní brácha, a teď přijde to hlavní, se úplně náhodou jmenuje Leoš
Maštalíř a dělal ve Škodovce v Plzni, takže je od černýho řemesla. Jakej jsem, pánové?“ postavil se technik za stolem a začal se uklánět. „Gratulace přijímám, veliteli, ve večerních hodinách v hospodě U Zelenejch,“ posadil se Číp na židli a v kanceláři velitele pátračky bylo ticho jako v kostele.
Jako první se ozval Hřebejk: „Můžeš mi, Čípe, říct, jak dlouho tohle víš?“
„S niklštálem to vím od rána, to ostatní jsem vytelefonoval a potvrdil jsem si to, když jsi vyrazil po hospodách. Palečky z místa máme, není nic snazšího než si dojet pro mladýho Žofku, kterej sice nebyl ještě lepenej, ale můžu ho olepit a za deset minut můžeme mít jasno. Co vy na to, veliteli?“
„Jestli je to tak, jak říkáš, Čípe, tak nevím, co vy dva tady ještě děláte!“ pronesl hlasitě Votruba a víc dodávat nemusel. Oba četníci naráz vstali od stolu a během půl hodiny seděl Václav Žofka v kanceláři velitele pátračky a praporčík Číp mu snímal jeho otisky prstů, což se vzápětí ukázalo jako zlatý hřeb tohoto dne.
Jen co si Žofka umyl ruce a sedl si ke stolu, spustil: „Tak jo, dostali jste mě. Leoše jsem zabil já. Kladivo jsem hodil do popelnice. Ten parchant mi ukrad můj nápad, vlastně mi ho poslal z basy táta. Byli jsme domluvený, že ty sádky v Kestřanech uděláme spolu šestadvacátýho, ale on mě předešel a vyrazil tam sám od den dřív. Byl to nenažranej krkoun, řek mi, že bych začal ty prachy utrácet a přišli byste na mě. Chtěl mi dát něco, až to všechno kolem utichne. Mohla to bejt moje první popelka, věděl jsem, jak na ni. Byla chyba, že jsem ten vercajk nechal u Leoše,“ kápl Žofka překvapivě božskou a bylo to venku. Jako první se z toho Žofkova přiznání vzpamatoval velitel pátračky a zeptal se Žofky, jak se stalo, že mu na to Maštalíř kývl.
„Chtěl se ten vůl ženit a vzít si Sabinu, která by ho poslala k vodě jako ty dva frajery předtím!“
„To vypadá, Žofko, že ty se už k žádnýmu trezoru jen tak nedostaneš, přitom to mohla bejt tvoje velice podařená kasařská premiéra,“ vstal Votruba od stolu, otevřel skříň, vyndal z ní peníze zajištěné z bytu Maštalíře a přidal k nim kufřík s kasařským vercajkem.
„Proboha, takový prachy! Táta mi psal, že tam bude určitě majlant,“ vypadlo ze Žofky a to už sedal štábní
strážmistr Hřebejk za psací stroj a začalo dlouhé papírování, které bylo pro vraha Václava Žofku vlastně i jeho derniérou.
Ke konci třicátých let, kdy doznívala hospodářská krize, kvetla v celé republice prostituce, a přestože byly úředně zakázány veřejné domy, živila se tímto nejstarším řemeslem na světě spousta žen. A město nad Otavou, jihočeský Písek, v tom nebyl žádnou výjimkou. Že pro šlapky i jejich pasáky stálo za to být jak s kriminálkou, tak i s četníky z pátračky zadobře a pro případ nějakého maléru to mít u nich takzvaně vypiglované, to bylo pro obě strany jasné faktótum, které se v kriminální galerce léta dodržovalo. To už proto, že se často nějaká ta šlapka neudržela a kromě obvyklé taxy za štrejch si pomohla a přibrala si od kunčofta i celou jeho peněženku. Konkrétně v Písku bylo holek, co šlapaly chodník, dvanáct, i když je pravda, že v letních měsících se jejich počet dost rozrostl, neboť město v lesích bylo vyhledávaným místem lufťáků a pro místní šlapky to byla silná konkurence. Řada šlapek, co byly takzvaně od pryč, byla v té době ubytovaná buď v penzionech, nebo na privátech a je třeba přiznat, že zdejší četnická pátračka o nich neměla hned takový přehled jako o těch místních, jejichž štafly, kde nabízely sex, četníci moc dobře znali. Dalo se čekat, že se na tyto šlapky během léta nabalí i další lidé z cizí galerky, stejně jako každý rok. Město nad Otavou
bylo v té době plné cizích lufťáků a turistů, které sem
lákala krásná příroda a památky, jako je Kamenný most, který je dokonce starší než most Karlův, nedaleký hrad Zvíkov, Orlík nad Vltavou a v neposlední řadě i gotická tvrz ve Starých Kestřanech.
Léto v sedmatřicátém na slunných dnech a teplo-
tě nijak nešetřilo a všechny písecké hotely i penziony byly plné, libovali si i pronajímatelé privátů a plovárna „Barrandov“ v nejstarší písecké čtvrti Sv. Václav byla od rána do pozdního odpoledne obležená. Zavítal na ni odpoledne i štábní strážmistr Hřebejk, který si sem zajel na motocyklu bedár do hotelu Sport na pivo, a když se vrátil na pátračku, technik praporčík Číp, který měl ten den službu u telefonu, mu hlásil, že právě skončil výslech s Violou Kafkovou, která přišla oznámit vykradení bytu.
„Poslal jsem ji domů a čekám na tebe, Hřebejku, takže tam k ní spolu vyrazíme. Madam se po měsíci vrátila z lázní z Luhačovic, a jen co vešla do parádního pokoje, tak zjistila, že tam je všechno vzhůru nohama, věci vyházené ze skříní. Zatím jen tak od pohledu zjistila, že jim chybí dvě velké broušené mísy na ovoce, broušená váza, neví, jestli se neztratily ze sekretáře manželovy peníze, protože ten je momentálně už týden se žlučníkem ve špitále. K tomu Kafková přidala zlatý náhrdelník s přívěskem čtyřlístku z masivního zlata a manželův kožený dlouhý kabát s kožešinovým límcem.“
„Tak na to holt, Čípe, vyjedem. Kam to bude?“
„Pražská, je to štokovej dům naproti pekaři Bajerovi, první patro. Pozor! Je to hogo fogo rodina, Mojmír Kafka je emeritní berní rada. V přízemí nikdo nebydlí,
nemají rádi nájemníky, tak zapomeň, Hřebejku, na sprostý slova.“
„No dovol, cožpak já jsem, Čípe, nějakej sprosťák? I když neříkám, že mi nějaký to sprostý slovíčko sem tam neujede.“
„Právě. Není to dávno, co jsme spolu byli na vykradeným baráku v Prachaticích, a když jsi ten binec uviděl, tak z tebe vypadlo: ‚Do prdele, která kurva tady mohla tak řádit.‘“
„A neměl jsem pravdu? Všechno roztřískaný na maděru a rozřezaný matrace, jak ten kretén Helmut Wintrbuch u toho vyděšenýho zlatníka všude hledal prachy. Říkáš, že byla madam Kafková v lázních? Podobnej případ jsem kdysi na pátračce v Budějkách dělal, kdy se v Marjánkách jedna panička seznámila s frajerem, všechno mu o sobě vyslepičila, a když se vrátila domů, měla byt vykradenej. Doteď si pamatuju její jméno. Jmenovala se Sandra Boudečková a bydlela v Budějkách v Jeronýmce. Moc velká fešanda, ale blbá. Bohužel, i tak někdy končívá krátká lázeňská milostná avantýra,“ nakročil Hřebejk ke dveřím a to už se technik Číp chopil velkého kufru s jeho kriminalistickým nádobíčkem a následoval ho na dvůr k bedárovi, ve kterém odjeli vyšetřovat zločin ke Kafkovým.
Viola Kafková byla asi tak padesátiletá udržovaná štramanda a štábnímu strážmistru Hřebejkovi, který měl pro takové paničky slabost, se velice zamlouvala. Jen co vešli do předsíně, pošeptal Čípovi, že tahle ženská, to musí být v posteli asi ďáblice. Ten to nekomentoval a hned se hrnul dál.
Přestože byl v třípokojovém bytě málem stejný binec, jako byl v těch Prachaticích, o kterých se Číp zmiňoval, tak se Hřebejk zdržel sprostých slovíček, i když ani tady k nim neměl daleko, protože tady se všude důkladně hledalo. A podle Kafkové bylo co, protože k nahlášeným věcem přidala třináct tisíc na hotovosti, co měl její manžel v sekretáři, zlaté plnicí pero, které dostal její manžel Mojmír, když odcházel do důchodu, a pachatel si k tomu přibral i krabici fajnových kubánských doutníků, které si její manžel zapaloval vždycky v neděli po obědě. Že tím rodina Kafkových nijak nezchudla, to došlo Hřebejkovi, když se Kafková zmínila, že mají půl štokového domu v Praze na Vinohradech a nedávno postavenou chatu na Jistci. Když ji ukázala četníkům na fotografii, tak ta si nijak nezadala s vilou, co se stavěly za tratí na Putimské Vysoké. Zatímco technik praporčík Číp se ujal práce a pečlivě hledal nějaké stopy po pachateli, Hřebejk si sedl s Kafkovou v kuchyni. Ta hned postavila na stůl láhev koňaku a dvě sklenky a Hřebejk se začal Kafkové vyptávat hlavně na to, s kým se v Luhačovicích setkala, narazil i na nějakou tu milostnou krátkou avantýru, což Kafková hned odmítla s tím, že ona je svému manželovi věrná. A pak se věc stočila na jejich přátele, kteří k nim chodí na návštěvu, a to už se praporčík Číp začal zajímat o to, kolik mají od bytu klíčů, protože nikde nebyly známky vloupání a dvoukřídlé dveře do bytu, které by se daly takzvaně vyháčkovat, byly proti tomu z bytu nahoře zajištěny obrtlíkem. Kafková ihned odběhla z kuchyně do předsíně, a když se vrátila, tak
Čípovi oznámila, že jeden klíč od bytu, co byl jako
náhradní na věšáku, chybí, ale když odjížděla do lázní, tak tam určitě visel.
„Tak na to se zeptáme ve špitále vašeho manžela,“ vyřešil Hřebejk problém s chybějícím klíčem a to už Kafková postavila na stůl další sklenku a rozlila pro všechny koňak. Kafková se omluvila, že je špatná hostitelka, že musí teprve doplnit zásoby ve špajzu.
Když se chystala to rozlít podruhé, Hřebejk ji zarazil: „Kdepak, pro nás dva už to nenalejvejte. Sedělo by se tu u vás, paní Kafková, dobře, ale nás čeká dost práce. Hned od vás zajedeme do špitálu za vaším mužem, abychom si vyjasnili ten chybějící klíč, a hned se na to vrhneme,“ vstal Hřebejk rázně od stolu a tím tady taky skončili.
Z vykradeného bytu Kafkových si technik praporčík Číp odvážel několik zajištěných otisků z věcí, které měl pachatel evidentně v ruce, a oba četníci odjížděli z Pražské rovnou do nemocnice na chirurgii, kde byl emeritní berní rada Mojmír Kafka sice už bez žlučníku, ale nějak se pánům doktorům dobře nehojil, a proto tu stále ležel na pokoji číslo dva. Emeritního berní radu nijak nepřekvapilo, že se u něho objevili na pokoji četníci. Od své ženy byl již o krádeži informovaný, a že přišli o pár věcí a o třináct tisíc korun na hotovosti, mu evidentně nijak nepřitížilo, protože v době příchodu četníků hrál se dvěma pacienty na pokoji karty.
„Vy jste, páni četníci, určitě přijeli za mnou. Budete chtít se mnou hodit řeč?“ vypadlo z Kafky, aniž přestal hrát karty.
„To bychom rádi, pane Kafka, ale koukám, že na nás asi nebudete mít čas,“ prohodil nato Hřebejk.
„Jestli to jó moc nespěchá, pane štábní, mně teď slušně padá karta, já vám toho víc neřeknu, než vám asi řekla moje drahá žena, a zejtra mě mají dopoledne konečně pustit domů, alespoň mi to slíbil při dnešní vizitě pan primář Rychlík,“ zareagoval okamžitě Kafka a zahlásil dvacet.
„Tak vaše paní nám sice řekla, co se vám všechno při té krádeži ztratilo, ale nedovede si vysvětlit, že vám chybí na věšáku v předsíni náhradní klíč od bytu,“ nedal se Hřebejk odbýt. To Kafku zarazilo, ale jen na okamžik.
„Opravdu chybí? Jestli to, pane štábní, neví moje žena, která ví o všem, tak já vám to neřeknu. Ne že bych nechtěl, ale já to taky nevím, já svůj klíč mám mezi věcma tady ve skříni a vím, že když mě v noci saniťáci odváželi, že stačili zamknout byt a klíč mi dali do kapsy saka.
Víc vám, pane štábní, fakt neřeknu,“ pokračoval Kafka stále ve hře, aniž bral četníky na vědomí a Hřebejkovi došlo, že tady jsou zbyteční.
Jen co odešli z pokoje, Hřebejk prohodil k technikovi: „Tady jsme, Čípe, zbytečný, ten nás má na bábovce. Chce se mi to říct i jinak, ale jsme ve špitálu a to je pro mě kostel. Pozveme si pana emeritního na pátračku, první, co bude, že mu sejmeš kontrolní otisky. Já bych, Čípe, za to moc nedal, že pan emeritní měl v době, kdy byla jeho žena v lázních, v bytě návštěvu a vůbec bych nevyloučil ženskou.“
„Abych ti řek pravdu, Hřebejku, mně je divný, i když oba víme, že je ta rodina v balíku, že tu krádež přešel
s tak lehkým srdcem. Kafková mluvila o víc než čtyřiceti tisících a to nejsou malý prachy. Násilí nikde žádný, o vloupání nejde, takže jim pojišťovna akorát tak podá ruku. Buď je to od pana emeritního před těma chlapama póza, nebo nám ten chlap něco tají a nechtěl před nima o tom mluvit.“
„Kdyby chtěl mluvit, Čípe, mohli jsme jít na chodbu. To nebyla póza, Čípe, ten chlap podle mě moc dobře tuší, kdo ho asi vykrad, akorát má pořádnej vítr ze svý ženy. Musí na pátračce kápnout božskou. Voly z nás pan emeritní dělat nebude, to ani náhodou,“ zvýšil Hřebejk hlas a hned dostal napomenutí od sestry, která procházela kolem nich, a tak se měl hned k odchodu z oddělení.
Ke Kafkům zavolal štábní strážmistr Hřebejk až po třech dnech, kdy propustili emeritního radu z nemocnice. Vzala to paní Kafková, jejíž příjemný hlas štábní strážmistr rád uslyšel a zeptal se jí, jak se daří manželovi.
„Ten už je fit, pane štábní, už včera večer nevydržel a šel do hospody Na Štychu na karty.“
„Tak to rád slyším, paní Kafková. Já bych s ním rád hodil řeč kolem toho náhradního klíče. Myslíte, že zvládne dojít na pátračku, nebo mám pro něho asi tak kolem desáté zajet?“
„Jen ať se Mojmír projde, naležel se ve špitálu až až. Já mu to vyřídím, na to se můžete spolehnout, pane štábní, v deset ho tam můžete čekat,“ rozhodla o návštěvě svého muže na pátračce Kafková, a jen co položil Hřebejk telefon, hned to zavolal praporčíku Čípovi.
„Tak jsem teď, Čípe, domluvil s Kafkovou a mám od ní slíbíno.“