Pomstychtivá smrt by Nakladatelství MOBA

Pomstychtivá smrt

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu věnuji také památce mého tchána Prokopa Šindeláře, moudrého muže, jehož pohnuté životní osudy byly velmi volnou inspirací pro příběh této knihy.

Rád bych zde poděkoval kamarádovi Petru Polákovi za odbornou konzultaci ohledně vybavení vozidel DPMB.

I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, stejně jako jisté úřady, instituce a také lihoviny v příběhu zmiňované, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh a všechny osoby v něm jsou vymyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná.

Navíc si dovoluji zdůraznit, že pokud by tento příběh přesto náhodou někomu připomínal skutečné události, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa, toto vše bylo více či méně zbeletrizováno, případně vymyšleno pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

Letecké učiliště Prostějov, jaro 1950

Četař aspirant měl zrovna přestávku ve výuce, kterou využil k tomu, aby si odběhl na ubikaci pro rezervní kapesník. Rýma jej už trápila týden a ne a ne jej opustit.

Když otevřel dveře do ložnice svého družstva, uviděl už ode dveří na pečlivě srovnané dece na svém lůžku ležet jakési lejstro. Zvědavě se šel podívat. Kvůli pořádku je pořád v rámci vojenského drilu buzerovali, a bylo tak naprosto nemyslitelné, že by odešli do denního zaměstnání a na postelích nechali nějaký nepořádek.

Když došel ke svému lůžku a podíval se na ten papír, potichu zaklel. Na posteli mu ležela přihláška na kandidáta členství v KSČ.

Bylo mu jasné, kdo tam to lejstro položil. Jejich poručík, tedy velitel čety. Moc toho na rozdíl od většiny jejich učitelů, z nichž řada prošla západní i východní frontou, nenalétal, pilotní průkaz získal až po válce. Taky je necvičil v pilotáži a nevzdělával v technice. Od toho byli na učilišti jiní.

Jejich poručík se věnoval politicko-výchovné práci, a to s elánem mladého a přesvědčeného komunisty. Už za rok měly do Československa přiletět ze SSSR první proudové letouny MiG-15 a bylo přáním většiny pilotů s těmito stroji létat.

Poručík se rozhodl, že celá jeho četa musí být ukázkovou četou mladých a uvědomělých komunistů, kteří budou nejen po stránce odborné, nýbrž i plně ideologicky připraveni pro pilotáž nových sovětských migů, ale i jiných strojů, které československá armáda měla, má a bude mít ve výzbroji.

Četař aspirant létání miloval a doufal, že i on se dostane do kabiny migu. Jenže pocházel z věřící katolické rodiny a vstupovat do strany se mu nechtělo. Znovu se znechuceně podíval na přihlášku ležící na přikrývce jeho lůžka, štítivě ji uchopil, složil napůl a otevřel noční stolek u postele, aby ji tam šoupl.

Vtom se však otevřely dveře od místnosti a v nich se objevil jejich poručík. Četař aspirant upustil lejstro zpět na postel, postavil se do ukázkového pozoru, zasalutoval a předpisově se zahlásil.

Poručík blahosklonně mávl pravicí. „Dobrá, dobrá, soudruhu četaři. V pořádku. Co to máte na té posteli?“ zeptal se.

„Tady tohle, soudruhu poručíku. Přihlášku na kandidáta KSČ,“ odvětil četař aspirant nepříliš ochotně. Raději pomlčel o svém přesvědčení, že to lejstro je dárek právě od poručíka.

„Jsem rád, že jste tu přihlášku našel,“ zahlaholil však poručík radostně. „Už jste jenom tři v naší četě, kteří ji nepodali. Jakmile i vy tři tuhle přihlášku podepíšete, bude naše četa nejen odborně na výši, ale bude také tou nejuvědomělejší jednotkou v našem ročníku. A jistě vám nemusím zdůrazňovat, co to znamená pro

vás. Pokud úspěšně ukončíte zdejší výcvik, na což zcela jistě máte, je před vámi otevřená cesta i do kokpitu MiG-15. Naše lidově demokratická armáda potřebuje takové piloty, jako jste a budete vy. Mladé, schopné, odborně na výši a především vysoce uvědomělé a zapálené obránce naší lidově demokratické vlasti a její dělnické třídy.“ 2

Četař aspirant beze slova stál a střídavě zíral na papír na posteli a na svého řečnícího velitele.

Poručík, který se při svých politicko-uvědomělých projevech dostával přímo do tranzu a byl tím pověstný ve svém okolí, si najednou uvědomil, že podobné nadšení, jaké cítil on, nevidí v mladém četaři před sebou.

Naopak, ten trouba vypadá, jako by vůbec nechápal tu skvělou budoucnost, jaká před ním leží prostřená. Jen ji zdvihnout, uchopit a těšit se z ní.

Poručík ubral na svém nadšení a zcela věcně se zeptal četaře: „Copak, soudruhu četaři? Něco se vám na mých slovech nezdá? Už jsme přece na toto téma několikrát hovořili.“

„No, ano. Hovořili,“ tiše zabručel četař aspirant.

„Co jste teď říkal, soudruhu četaři?“ zeptal se poručík, který sice tušil odpověď svého podřízeného, ale

opravdu mu skoro nerozuměl, protože ten svá slova zamumlal opravdu tiše.

„Řekl jsem, že jsme opravdu spolu hovořili. Na toto téma,“ zabručel znovu, ale hlasitěji a srozumitelně četař aspirant.

„Vidíte, soudruhu četaři, že se domluvíme,“ opět radostně zahlaholil poručík, který bez nadechnutí pokračoval: „při našich předchozích hovorech jsem však u vás na rozdíl od většiny vašich spolužáků neviděl dostatek nadšení pro tento závažný životní krok.“

Četař aspirant se mlčky zadíval na svého velitele a zase sklopil oči k lejstru na posteli.

„Říkal jste něco, soudruhu četaři?“ zeptal se poručík. Četař aspirant zavrtěl mlčky hlavou.

„No dobrá. Vy jste mi však doposud neodpověděl ani na otázku, kdy mi tu přihlášku vyplníte a vyplněnou vrátíte,“ vedl si poručík svou. „A já jsem už s vámi vedl několik debat na toto téma.“

Četař aspirant se znovu zadíval na svého velitele. „To je pravda. Už jsme se o tom párkrát bavili,“ zabručel.

„Chcete být pilotem naší lidově demokratické armády, soudruhu četaři?“ vemlouvavě se zeptal poručík.

„To chci, samozřejmě to chci,“ přikývl četař aspirant. „Jinak bych tu přece nebyl.“ Potom ještě dodal: „Létání je celý můj život. To přece víte, soudruhu poručíku.“

„A chcete se také, samozřejmě po patřičném výcviku, dostat to kokpitu špičkových sovětských MiG-15 a bránit v nich vzdušný prostor naší lidově demokratické vlasti, budovatelskou práci a klidný spánek jejích

obyvatel, tedy svých spoluobčanů? Spoluobčanů, díky

jejichž práci může naše lidově demokratická vlast mít svoji špičkově vyzbrojenou armádu a stejně špičkově vybavené a vyzbrojené vojáky, tedy i piloty?“

„To chci, samozřejmě, že to chci,“ přikývl opět četař aspirant.

Po této četařově odpovědi se poručík zeptal důrazně hlasem, do kterého dal co možná nejvíc otcovského tónu:

„Tak proč jste mi, soudruhu četaři, sakra, tu přihlášku za kandidáta KSČ už dávno nevyplnil, nepodepsal a neodevzdal?“ Potom poručík ještě vemlouvavě a s ještě větší porcí otcovského tónu v hlasu dodal: „Chcete přece, soudruhu četaři, opravdu vystřelit k nebesům v té patnáctce.“

Četař aspirant se začínal při té debatě cítit čím dál víc nepříjemně. Samozřejmě dobře věděl, jak se je jejich poručík snaží všechny dostat do KSČ, což nové velení učiliště sleduje s neskrývanou sympatií. A stejně samozřejmě tu chtěli vychovat piloty, kteří ovládají své řemeslo a stroje, ve kterých sedí, ale zároveň si museli být jistí jejich loajalitou. Pár podařených úletů pilotů sloužících za války v britském letectvu na Západ holt varovalo.

Až o takových věcech ovšem v té chvíli četař aspirant nedumal. Cítil, že jde do tuhého, protože podobný nátlak na něj velitel nečinil poprvé. On věděl, že zdaleka ne všichni spolužáci na učilišti byli kandidáty nebo členy KSČ, protože ne každý velitel byl tak velmi uvědomělý jako jejich poručík. Na druhé straně však cítil, že v dalším vojenském životě jej tato volba bude určitě čekat opakovaně.

Jak tak horečně přemýšlel, napadlo jej, jestli jej vůbec

čeká nějaký další vojenský život v pilotní kabině vojenského letounu.

Z jeho zadumání jej probral hlasitý poručíkův dotaz: „Tak, soudruhu četaři, kdy mi tu přihlášku vyplněnou vrátíte? Mám vám to dát rozkazem?“

Četař aspirant se udiveně zadíval. „To myslíte vážně?“ otázal se.

„Nebuďte drzý, soudruhu četaři!“ řekl výhružně, už bez otcovského tónu v hlase poručík.

„Já přece nejsem drzý, soudruhu poručíku,“ umíněně pronesl četař aspirant.

Poručík se na svého podřízeného zadíval udiveně a ten si dál vedl umíněně svou: „Takovou věc jako vstup do strany, tím spíš do strany, jako je KSČ, přece, soudruhu poručíku, nemůžete dávat příkazem.“

Poručík byl udivený z četaře čím dál víc, až měl údivem otevřená ústa. Četaři aspirantovi to neuniklo a po tváři mu přelétl sekundový úšklebek, který poručíka popudil ještě víc.

„Vy mi nebudete, soudruhu četaři, určovat, co mohu a nemohu,“ odsekl nasupeně poručík. „Jsem váš velitel a vy mě podle vojenských řádů musíte poslouchat. Rozumíte? Poslouchat a plnit rozkazy, které vám dávám. Až ten rozkaz splníte, pak si můžete stěžovat.“

Četař aspirant však ke své smůle dokázal být stejně umíněný jako jeho velitel. Až do té chvíle byl tak napůl rozhodnutý kvůli svému létání třeba i vstoupit do KSČ. Když však na něj takhle poručík vyjel, umíněně mu na jeho slova odsekl: „Nezlobte se, soudruhu poručíku. Vy mi ale máte právo poroučet ve vojenských věcech, nikoliv v mém civilním životě. A členství v KSČ není vojenská záležitost. To prostě není!“

„Vy mi, soudruhu četaři, nebudete kázat o tom, co já můžu a nemůžu! Já můžu to, co se rozhodnu, že můžu, a vy si pak, jak jsem už řekl, můžete stěžovat. Napřed mě však musíte poslechnout. Je vám to jasné?“ zařval a zrudl poručík.

Následující četařovo nasupené mlčení si poručík mylně vysvětlil jako četařův souhlas. A tak vzal z postele přihlášku, strčil ji četařovi pod noc a rázně prohlásil: „Já vám tady, soudruhu četaři, nařizuji, abyste tady okamžitě přede mnou vyplnil tuto přihlášku na kandidáta KSČ, řádně ji podepsal a podepsanou mi ji okamžitě předal zpět!“

Četař aspirant přihlášku poručíkovi vytrhl z rukou, před jeho šokovanýma očima ji roztrhl vejpůl a pomalu s důrazem na každou slabiku pronesl: „Tohle jsem vám

s tou přihláškou, soudruhu poručíku, udělal.“ Potom přihlášku hodil poručíkovi pod nohy a všemu dal korunu slovy: „A teď si můžete stěžovat. Vy na mě.“

„Já si stěžovat nebudu, já vás nechám zavřít. Garantuji vám, že vaše kariéra pilota skončila. Zítra se už probudíte ve vojenském kriminále na Libavé!“ zařval hlasem třesoucím se vztekem poručík.

Součástí trestu bylo také to, že z četaře aspiranta se bleskurychle, ještě před transportem na Libavou, stal desátník. A po ukončení trestu vězení potom čerstvě degradovaný desátník bránil lidově demokratickou vlast v uhelných dolech u PTP. K vojenskému letectvu pak krátce přičichl v další kapitole svého angažmá u PTP pouze při těžké manuální práci při výstavbě nové letecké základny v Čáslavi. Jinými slovy, nadějná kariéra jednoho vojenského pilota tak opravdu skončila. Skončila dřív, než mohla začít.

Po propuštění si už díky dobrým lidem zalétal pouze ve Svazarmu na větroních. A ani to moc dlouho netrvalo.

Údolí Svitavy poblíž železniční zastávky Babice nad Svitavou, současnost

Naštěstí bylo jasno a měsíc byl krátce po úplňku. Nerad by se s tím hajzlíkem na rameni někde v tom

nahnilém baráku zřítil ze schodů, propadl dírou ve zteřelé podlaze nebo zřítil do výtahové šachty. Byl se tam totiž podívat už před pár dny a bylo mu jasné, že v té zpustlé budově si musí sakra dávat pozor, kam šlape.

Měl jediný cíl. Dotáhnout jej tam, probudit a odstřelit. Tak, aby ho to bolelo. Hajzla jednoho. Jednou musí ten zkurvenec zaplatit za svůj život, kterým proplouval jako v bavlnce. Za bolševika i po něm. Vždycky uvědomělý občan, který věděl, ke komu vzhlížet, koho adorovat, jak žvanit, prostě kde je plné korýtko.

Už viděl před sebou železniční most, po kterém vlaky poté, co vyjely z jednoho tunelu, přesvištěly nad chatovou osadou, řekou a silnicí, aby zase zahučely do dalšího tunelu. Úzká silnice vedoucí po pravém břehu řeky se trošku zhoupla dolů a znovu zpět nahoru, když podjížděl most.

Na druhém břehu řeky tam probleskla dvě světla. V chatové osadě na protější straně údolí byl zřejmě ještě v téhle popůlnoční době někdo vzhůru.

Jel raději pomalu. Silnice byla úzká a on netoužil po tom se s tím hajzlíkem, kterého vezl spoutaného v kufru, s někým srazit. Kdyby se tu objevili policajti, těžko by jim ten náklad ve své Dacii Duster vysvětloval.

Ne že by mu tak moc vadilo, kdyby jej zhaftli. Už mu to bylo jedno po tom, co měl za sebou. Ale ještě musí dokončit to, co si umínil. Odrovnat tohohle hajzla a odrovnat ho tam, kde ta svině estébácká sloužila a ničila život normálním lidem.

Silnice po podjetí železničního mostu zase malinko vystoupala nad řeku. Ve světle reflektorů auta i měsíce viděl, že se blíží ke svému cíli. Jedna a druhá pravotočivá zatáčka a už na něj vlevo vykoukla z křoví chátrající budova vodárny nebo malé čističky, bůhví co to bylo, patřící k budově, do které směřoval i s nákladem v kufru svého dusteru.

Po pravé straně reflektory auta krátce osvítily malé parkoviště, u jehož konce mizela mezi stromy doleva vzhůru mířící úzká kostkovaná, strmě stoupající příjezdová cesta k cíli jeho cesty. Za první republiky budovy studentské ozdravovny, po válce budovy vojenské kontrarozvědky1, po listopadu 89 potom ústavu pro léčbu respiračních chorob a nakonec léčebny dlouhodobě

nemocných, která tu fungovala do roku 2011 a od jejího uzavření ta budova hrdě se tyčící nad údolím Svitavy pouze chátrá a chátrá.

Přibrzdil a opatrně si najel na příjezdovou cestu k bývalé léčebně. Jeho auto se sotva vešlo do zeleného tunelu vytvořeného kolem hustě rostoucími stromy a keři. Desetiletí, ve kterém byla příroda kolem ponechána svému osudu a plně ovládla okolí budovy, o kterou se

1Zmiňovaná stavba v údolí řeky Svitavy poblíž železniční zastávky Babice nad Svitavou skutečně stojí, její využití jako sídlo kontrarozvědky československé armády je však pouze produktem mé fantazie. Budova byla ve skutečnosti i po válce plicní léčebnou a posléze léčebnou dlouhodobě nemocných.

dělila pouze s občas se zde vyskytujícími bezdomovci a narkomany, což bylo občas totéž, udělalo své.

Široké schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu do budovy obrácenému směrem k údolí řeky bylo zapadané kamením, zbytky omítky, větvemi i jiným nepořádkem a hlavně bylo docela dlouhé a strmé, takže se mu po něm nechtělo stoupat s tím hajzlem v bezvědomí, způsobeném elektrickým paralyzérem, na ramenou.

Rozhodl se proto, že budovu opatrně objede až nahoru k zadnímu vchodu. Jak věděl ze své předchozí návštěvy, tráva tady byla posetá zbytky střepů z vymlácených oken, takže jel pomalu, aby si neprorazil pneumatiky.

Jak to tak vypadalo, podařilo se mu to bez problémů. Předchozí příprava a obhlídka místa se mu vyplatila.

Vystoupil, otevřel zadní dveře dusteru a vytáhl toho hajzla z kufru. Měl jej položeného na igelitu. Spolu s tělem vyndal ven i igelit, na kterém jej nechal ležet. Sviňák trochu zasténal. Zasvítil na něj připravenou baterkou, aby zhodnotil, jestli mu nemá dát ještě menší elektrickou ránu paralyzérem. Hajzl znovu trochu zavrněl, ale nevypadalo to, že by se měl hned probrat.

Chvíli jej pozoroval. Chtěl, aby ten grázl byl při svém konci při vědomí, takže nechtěl dávkování elektroran paralyzérem přehnat. Na druhé straně kdyby se mu probral, když jej potáhne nahoru do bývalé jídelny, kterou si kvůli jejímu panoramatickému oknu směřujícímu do údolí Svitavy vybral za místo exekuce, mohl by to být problém. Zvlášť kdyby se s ním zrovna mordoval na některém ze zteřelých schodišť.

Chvíli uvažoval, ale potom se rozhodl hodit si toho hajzla i s igelitem na záda a vypochodovat s ním co nejrychleji do jídelny. Ještě předtím si však připnul na hlavu čelovku a do kapsy strčil další baterku. A do druhé kapsy zastrčil pistoli a dva zásobníky.

Vešel zadním vchodem do budovy. Na podlaze vstupní chodby byl neskonalý bordel. Rozdrcená a spadaná omítka, rozšlápnutá plechovka od piva, kus záchodového prkýnka (jak se až tady objevilo, to byla fakt záhada), pár zbytků trubek od vodovodního vedení, pestrý výběr kusů zdiva… No prostě výborné, pokud jste táhli na zádech sedmdesátikilového chlapa v rozpadající se budově za mizerného osvětlení. V duchu děkoval Bohu a osudu za to, že mu i v jeho věku skoro sedmdesáti let bylo dopřáno dobrého zdraví a fyzické kondice.

Ze zábradlí na okraji schodiště už zbývaly jen žalostné zbytky, a tak se raději držel při zdi a ani se nedíval vlevo do temné hlubiny sklepa. Zároveň si také uvědomoval, že když tak dohromady se svým nákladem měli nějakého půldruhého metráku a něco, bude to snad u zdi bezpečnější, pokud by se schody pod jeho nohama rozhodly, že takovou tíhu už neunesou.

Pomalu vystoupal po schodišti a ocitl se naproti hlavnímu vchodu do budovy s pohostinně pootevřenými dvoukřídlými dveřmi, což bylo stejně celkem jedno, protože skla z nich byla dávno vymlácená, a nebyl by tak problém vstoupit, i kdyby ty dveře byly zavřené.

Dal se chodbou doleva a opatrně se díval pod nohy, protože podlaha byla občas vyzdobena dírami, ve kterých byly skryty ventily bůhví od čeho nebo to prostě jen byly díry od bůhví čeho. Ovšem zahučet do nich by nepochybně znamenalo zlomenou nohu nebo i něco jiného.

Nakonec se svým nákladem konečně napochodoval do místnosti, která kdysi byla zřejmě perlou celé budovy. Rozměrná jídelna s velkým panoramatickým oknem, jehož horní okraj tvořil velký oblouk, směřujícím do údolí a poskytujícím kdysi zřejmě nádherný výhled, kterému ovšem dnes bránily stromy, jimiž za poslední léta zarostlo okolí budovy.

Místnost měla bíle nalakovaný dřevěný strop, který kdysi nepochybně zdobil tuto prostoru, ovšem dnes byl značně zašlý a pouze nesměle připomínal bývalou eleganci budovy. Mrskl zde na zem svůj náklad a opřel toho hajzla zády o jednu z bočních zdí.

Vzhled místnosti znal ze své předchozí návštěvy, kdy větší část budovy prošel. Této noci však i ve světle čelovky byly vidět nekompletní rámy panoramatického okna, ve kterém už zbývaly pouze nepatrné zbytky okenních tabulí. Ostatně podobné to bylo i u oken v levé boční zdi, které kdysi pomáhaly prosvětlit místnost.

Na chvíli se zadíval na dřevěný strop a poté paprskem světla přejel zdi místnosti. Odlupující se omítka byla posprejovaná nejrůznějšími klikyháky, tu a tam doplněnými více či méně, spíše však méně duchaplnými nápisy.

Svůj náklad usadil pod jedno z bočních oken, pod jehož nahnilým rámem se skvělo zrovna jedno takové rádoby duchaplné sdělení. Nad hlavou měl ten hajzlík nápis Dlouhé noci, dlouhé dní. Zřejmě byl filozof, který zvěčnil toto pozoruhodné sdělení, poněkud v rauši, a měl tudíž rozmáchlou ruku držící sprej s barvou, což se projevilo v onom dlouhém „í“ na konci.

Protože však zřejmě dotyčný tvůrce cítil potřebu dodat důrazu svému písemnému výkřiku vstříc světu, ještě ono sdělení pokračovalo na zdi oddělující okno nad hlavou toho hajzlíka od okna sousedního. Tento druhý nadpis zřejmě vyjadřoval tvůrcovy preference ohledně oblíbené denní doby, neboť hlásal Dlouhé noci…

Igelit smotal, dal jej bokem a posléze jej při návratu hodil ze schodů dolů ke sklepu.

Ten sviňák sedící v bordelu na podlaze a opírající se o zeď pod oknem se pomalu probral, což jej potěšilo, neboť toho hajzla nemusel křísit a mohl dokončit to, proč jej sem dotáhl.

Hajzlík zakroutil hlavou, zkusil se pohnout a přitom zjistil, že má k sobě pevně spoutané nohy a ruce má na zádech neméně pevně připoutané k tělu.

Hajzlík se i tak zkusil trochu zavrtět, leč tento pokus byl předem odsouzen k nezdaru, protože si dal vskutku záležet na tom, jak pevně ho spoutal.

Když hajzlík, jak si jej během transportu do léčebny téměř láskyplně pojmenoval, zjistil marnost svého snažení, jeho pohled zabloudil na stěnu bývalé výdejny jídel, na které se ve světle měsíčních paprsků zaskvělo červeně nastříkané sdělení, které ze spousty čmáranic a klikyháků hlásalo Miluju sám sebe.

Všiml si toho, kam směřuje hajzlíkův pohled, a škodolibě se ho zeptal: „Není to náhodou tvoje dílo?“

Hajzlík po něm šlehl nenávistným pohledem. Škleb jeho obličeje byl až přízračný ve světle měsíce. „Co po mně vlastně chceš? A co si o sobě myslíš?“ zeptal se hlasem plným zloby, ale také strachu.

„Co si o sobě myslím?“ odsekl mu hlasem plným stejné nenávisti. „To ti může být jedno. Hlavně si teď ale myslím, že dostaneš, co sis zasloužil. Za svého zkurveného komunistického fotra, napřed armádního politického pracovníka

a potom zkurveného člena vojenské kontrarozvědky, který zničil život mému a nejen mému tátovi, a taky za sebe, nadšeného svazáka, uvědomělého mladého člena KSČ, nadějného člena komunistické vojenské kontrarozvědky po svém fotrovi a potom nadšeného bojovníka za demokracii, který to dotáhl až na primátora Brna a jihomoravského hejtmana. A teď si jako důchodce pospává v Senátu.“

„No dobře, co ti je ale po tom?“ udiveně se zeptal. „Takových jako já je řada, tak proč mě taháš do téhle zříceniny?“

„To máš pravdu, takových jako jsi ty, je fakt dnes spousta,“ opáčil mu hlasem plným zhnusení. „A kurví nám naše životy. Ale mě zajímají ti, kteří zkurvili život mému tátovi. Jeden a ten nejhorší z nich byl tvůj fotr plukovník. Všichni ostatní už chcípli, ale ti jejich povedení synkové zůstali, aby zaplatili za své fotříky. Dva už jsou vyřízení, ty jsi další na řadě.“

Nechápavě se na něj zadíval. „Co to má znamenat? Já vůbec nevím, o čem tu meleš. A kdo vlastně jsi?“ zeptal se.

Když mu řekl své jméno, hajzlík znovu nechápavě řekl: „Vůbec nechápu, o co ti jde a kdo jsi.“

Zadíval se na něj pátravě. „Já ti to tedy vysvětlím,“ pověděl. „Nebudeš jistě popírat, že tvůj fotr sloužil v padesátých letech, než přešel k vojenské kontrarozvědce a sloužil právě tady v tomhle baráku, na leteckém učilišti v Prostějově…“

Hajzlík znovu zavrtěl nechápavě hlavou. „Nevím, proč bych to popíral,“ odvětil. „Já se za otce nestydím.

V Prostějově sloužil jako politicko-výchovný pracovník.

A potom… No jo, mně to hned nedošlo, když jsem se v tom měsíčním světle podíval tady na to rozbité okno…

My jsme v bývalé a vlastně i nedávné léčebně u Babic nad Svitavou. Vždyť jsem tady byl jako kluk párkrát za otcem.“

„Dobře jsi to tu poznal, máš pravdu,“ poznamenal ironicky. „A nezapomeň, že jsi tu chvíli pracoval i ty. Protože tu od padesátek sídlila desítky let vojenská kontrarozvědka. Pokud se to tedy dá považovat za práci.“

„No jo, ale i tak. Proč jsi mě sem zatáhl?“

„Protože tvůj uvědomělý fotr zničil mému tátovi jeho životní cíl být vojenským pilotem.“

„Co kecáš za blbosti? Otec přece piloty v Prostějově vychovával, ten je neničil.“

„Pokud byli stejně zkurvení komouši jako on, tak ne. Jenže můj táta se zkurveným a udavačským komoušem stát nechtěl, a tak díky tvému fotrovi dolétal.“

„A co já s tím?“ namítl hajzlík. „Tvůj otec si měl být vědomý toho, v jaké armádě slouží.“

„Kdyby tvůj fotr nebyl udavačský hajzl, mohlo to skončit mezi nimi dvěma. Třeba vynadáním mému tátovi. Ale ten tvůj fotr byl prostě uvědomělý udavačský hajzl.“

„Tak byl, co já vím. Ale co s tím já nadělám?“ zaprotestoval hajzlík.

„Co s tím naděláš? Teď tady zaplatíš za svého fotra a za pohodlný život, který ti pomohl nastartovat,“ prohlásil pomstychtivě.

V té chvíli mu konečně došlo, co ho čeká.

„Seš blázen!“ vyjekl polekaně. „Snad mě tady nechceš zabít? Já přece nemůžu za to, že tvůj otec byl pitomec, který se choval, jak se choval, a nechtěl respektovat režim, který si zvolil lid této země!“

„Když si to nemůžu vyřídit s tvým fotrem, vyřídím si to alespoň s tebou. Stejně jako už je to vyřízené se synáčky těch druhých dvou hajzlů,“ nenávistně zasyčel a připravenou izolepou zalepil ústa hajzlíka, který se začal nadechovat k volání o pomoc.

Ten už potom pouze očima vytřeštěnýma strachem sledoval, jak vytáhl z kapsy pistoli a z boční kapsy na stehně kalhot zásobník, který pomalu – dával si na tom záležet, aby to bylo pomalu – zasunul do pažby pistole.

Potom teatrálně zkontroloval zásobník, natáhl, odjistil a zamířil zbraň na hajzlíka. Ten se snažil zbavit pout, ale jeho snaha byla marná. Byl spoutaný skutečně důkladně.

Na chvilku jej napadlo… Ne to, že by tomu hajzlovi před sebou daroval život, na to už byli moc daleko… Ale že by jej zabil jednou ranou do spánku. Rychle však tu myšlenku zahnal pryč.

Hajzlík, svíjející se před ním, vytušil, co se mu honí hlavou, a přes izolepu se mu podařilo nesrozumitelně spíš zavýt než promluvit: „Tak střílej!“

Zle se ušklíbl. „Chtěl bys, abych to rychle ukončil. To je mi jasné,“ řekl mu výsměšně. Hajzlík horlivě zakýval

hlavou. Znovu se ušklíbl a pomalu mu pověděl: „To by se ti tak líbilo, milánku. To je mi jasné. Ale to by sis ten svůj konec pořádně neužil. A já také ne.“

Spoutaný muž před ním se znovu snažil marně zbavit pout a přitom sesunul na podlahu.

Hrubě jej uchopil za paži a znovu jej opřel o zeď. Pak se na něj zle usmál a pověděl: „Tak začneme, ty hajzle.“

Pistolí zamířil z nějakých dvaceti centimetrů na jeho pravé koleno a sledovaný jeho vytřeštěným pohledem vystřelil. Výstřel musel být slyšet daleko, ale to mu bylo jedno.

Tělo se hajzlíkovi napjalo v křeči a zavyl bolestí, že to bylo slyšet i přes tu izolepu na ústech. S nenávistným výrazem ve tváři pozoroval, jak se ten hajzl před ním bezmocně svíjí.

Nespěchal. Počkal si dobrých pět minut a potom vystřelil do druhého kolena. Odpovědí mu bylo znovu zavytí tak hlasité, jak jen to bylo možné s ústy přelepenými izolepou.

V tom okamžiku si řekl, jestli už toho nebylo dost a neměl by jej dodělat.

V hlavě mu probleskly vzpomínky na tátu, kterého sice bezmezně miloval, ale nikdy nedokázal pochopit

jeho nebetyčnou dobrotu a to, že dávno odpustil, jak mu bylo bývalým režimem ublíženo. A snažil se jej, svého syna, seč mohl, vychovat ve stejném duchu.

On, právě proto, že svého tátu bezmezně miloval, nenávist, která se v něm hromadila, nikdy nedával najevo. Nechtěl, aby se tím táta trápil. A bylo mu jasné, že by táta nikdy nesouhlasil s tím, co on provádí tomu hajzlovi v téhle kdysi nádherné místnosti zastřešené bíle nalakovaným luxusním stropem. Že pokud by táta neviděl jiný způsob, jak svého syna zastavit, byl by jej možná i schopný udat na kriminálce. Protože táta vždycky tvrdil, že se má odpouštět a být tak lepší než ti, kteří ubližují. Ne, tohle on nikdy neuznával a nemohl by uznávat.

A tak vystřelil potřetí, tentokrát do jeho rozkroku. To už se pod ním svíjelo trpící, smrtelnou úzkostí kňučící zvíře, což už bylo moc i na něj, a tak vystřelil počtvrté do srdce. A pro jistotu ještě dal tomu hajzlovi pátou ránu, ránu jistoty. Do hlavy.

Naposledy se zhnuseně zadíval na zhroucené mrtvé tělo před sebou. Tímhle zabitým konečně pomstil svého tátu.

Najednou si uvědomil při pohledu na mrtvolu, válející se na špinavé podlaze, že mu to pomstychtivé zabíjení vlastně nepřineslo žádné uspokojení, které očekával. A blesklo mu hlavou, jestli vlastně jeho milovaný táta se svým přístupem v duchu Gándhího neměl pravdu.

No jo, teď už je na pozdní lítost pozdě. Zajistil pistoli, vyndal z ní zásobník, obrátil se a stejně opatrně, jako přišel, vyšel z budovy ven k autu. Aby si přece jen

neprorazil sklem na zemi pneumatiky, rozhodl se opatrně vycouvat z místa, kde stál. Teprve o kousek dál, kde už nebylo sklo, se s autem otočil a pomalu sjel na silnici.

Než z místa odjel, zastavil ještě na parkovišti pod léčebnou. Vystoupil z auta a poodešel k nedalekému mostku přes řeku. Pistoli už nepotřeboval a na nikoho už nehodlal střílet. Tak z pistole vyhodil náboj z nábojové komory, mohutně se rozmáchl a pistoli hodil co nejvíc daleko do Svitavy. Po pistoli pak na opačnou stranu z mostku letěly zásobníky, které měl, a vytažený náboj. Už nikdy nechtěl držet v ruce zbraň.

Když už zase seděl ve svém dusteru, zadumal se nad tím, jestli se nemá jít udat. Ale pak si řekl, že ne. Když jej chytí, zapírat nebude, alespoň nakonec. Přinejmenším tím je také povinný svému milovanému tátovi. Ale usnadňovat policajtům jejich práci také nebude.

Ať se snaží.

O pár dní dříve, Brno

Pavel Horký zastavil se svým kloubovým trolejbusem Škoda-Solaris na zastávce Oblá, předposlední zastávce linky 26, na které měl toho dne celodenní službu, a zadíval se do zpětného zrcátka nad předními dveřmi a poté

na obrazovku monitoru se záběry z kamer snímajících

prostor dveří v zadní části vozu. Všichni, kdo si tak přáli, vystoupili. A v trolejbusu zůstali poslední čtyři cestující. Tři v přední části vozu, jeden vzadu.

Pavel Horký si oddechl. Ještě vypustit tu poslední čtveřici na konečné na Kamenném vrchu, otočit vůz ve smyčce a hurá do vozovny. Měl toho dnes už dost. Tuhle práci miloval, ale co je moc, to je příliš: A celodenka, jak říkali šoféři dlouhé službě zabírající převážnou část dne, vám v provozu, jaký panuje v Brně s věčně rozkopanými ulicemi, dá zabrat.

Za chvilku už zastavoval se svým trolejbusem na Kamenném vrchu. Otevřel všechny čtyři dveře. Cestující z přední části vystoupili, ale ten poslední, čtvrtý v zadní části vozu, zůstal sedět. Ve zpětném zrcátku to nebylo úplně zřetelné, ale vypadalo to, že ten člověk spí s hlavou opřenou o okno vozu.

Pavel Horký si vzdychl, otevřel dveře od kabiny a šel se tam podívat. Dělal to tak vlastně na konečné vždy, buď aby vyhodil nějakého opilce, případně zkontroloval pořádek ve vozu. Neměl rád, když v jeho trolejbusu byl binec. Byť to bylo třeba až těch osmnáct metrů daleko od jeho kabiny. Tentokrát by si tu kontrolu nechal na vozovnu, ale s cestujícím by tam jet neměl.

Binec žádný ve voze po cestujících nezůstal. Když však Pavel Horký došel až dozadu, uviděl na posledním dvojsedadle na levé straně u okna poměrně draze oblečeného staršího muže, který vypadal jako spící a byl opravdu hlavou a ramenem opřený o okno vozu.

Pavel Horký se na něj pozorněji zadíval a cosi se mu na tom muži zdálo divného. No jo, zamyšleně si v duchu řekl, vždyť ten člověk se vůbec nehýbe. Vůbec to nevypadá, že by dýchal. Není on nakonec… Pavel Horký mu jemně zatřásl s ramenem a řekl: „Pane, probuďte se…“

A v té chvíli se mu ten muž převrátil na pravé sedadlo dvojsedadla.

Pavel Horký si uvědomil, že ten muž je asi opravdu mrtvý. V první chvíli to s ním otřáslo, protože ještě nikdy takhle na mrtvého člověka nenarazil. Po krátké chvilce se vzpamatoval a zkusil tomu člověku nahmatat puls. Nebyl úspěšný ani na zápěstí, ani na krku.

Pak se na něj ještě jednou pořádně zadíval. Ten asi sedmdesátník měl na sobě značkové drahé džíny a stejně drahé značkové triko. A když jej zase vzpřímil na sedadle a opřel o opěradlo, na pravém boku toho trika uviděl malou červenou skvrnu. Vzhledem k tomu, že muž byl oblečený draze a elegantně, řekl si Pavel, že ta skvrna asi nebude nějaká špína. Že to bude asi krev.

Když si té skvrny Pavel Horký všiml, hned se zadumal, co mu to připomíná. A v okamžiku mu to v hlavě sepjalo. Bylo to už pár let, co kamarádovi Radkovi Hrbkovi podobně zavraždili v trolejbusu jednoho cestujícího.

Bylo to tehdy na historické lince H24 v historickém trolejbusu T11.2

Radek Hrbek byl nejprve také trolejbusák, v době té vraždy byl však už bezpečnostní technik dopravního podniku a trolejbusák pouze občasný. Tuhle historii Pavlovi barvitě vylíčil u piva. Proto ji Pavel Horký tak dobře znal. Tehdy se u tohohle případu vyskytoval také

Radkův a dnes i Pavlův známý, nyní plukovník Stanislav Berka, který je dnes šéfem brněnské mordparty. Ten se tehdy s Radkem vozil v jejich milovaném trolejbusu, jak bylo jejich zvykem. A byl to právě Berka, který si jako profík všiml podobné krvavé skvrnky na kalhotách oběti. A potom se zjistilo, že ten muž byl otrávený jakýmsi hrozně silným jedem. Jeho jméno si už Pavel Horký nepamatoval.

A tak se vydal zpět do své kabiny, aby zavolal dispečink. Bylo mu jasné, že se tak hned toho večera domů nedostane. Dispečer mu samozřejmě řekl, aby počkal v trolejbusu na pohotovostní vůz dopravního podniku a na policii a záchranku, kterou tam posílají.

Pavel Horký vystoupil z trolejbusu, stáhl sběrače, aby jej mohli kolegové objet, opřel se potom o svůj vůz a po krátkém uvažování se rozhodl, že sám zavolá plukovníku Berkovi a poví mu o svém nálezu mrtvého.

Snad se zlobit nebude, řekl si, může jej snad nazývat svým kamarádem, se kterým si potykali nad půllitry piva a Pavel Horký jej pak už víckrát podobně jako Radek

2Viz román Smrt ve Stuttgartu.

protekčně povozil v historickém trolejbusu při výročních slavnostech dopravního podniku a dopravních slavnostech pořádaných městem.

Po chvilce uvažování tedy Pavel Horký vytáhl mobil a plukovníka Berku zavolal… 13

Konečně jsem zamkl trezor a pracovní stůl. Dnešní porada u krajského ředitele věnovaná úsporám pohonných hmot mě tak akorát nasrala. Stejně jako ostatní. A náš pan ředitel, plukovník Antonín Hřebíček, tedy pro kamarády Tonda, se při ní tvářil kysele jako nedozrálý citrón.

Tedy je třeba uznat, že statečně reprodukoval ty zhůvěřilosti, které mu přišly z ministerstva. Že musíme racionalizovat naši práci, šetřit pohonné hmoty a na přesčasy budou peníze jenom tehdy, když naše město poctí svojí přítomností dosluhující premiér profesor Radmil Rubeš, který sem jezdí za rodiči a sourozenci a my jej musíme hlídat, aby jej nikdo neukradl.

Už jsem to nevydržel a k pobavení ostatních, kteří raději drželi ústa – mně to ovšem bylo fuk, neboť jsem nebyl ani náhodou závislý na svém plukovnickém platu – jsem se drze zeptal: „Tondo, takže abych tomu rozuměl. Když v našem kraji bude mít někdo nezvladatelnou

touhu, aby někoho jiného zamordoval, máme jej podle

představy pana ministra požádat, aby se domluvil alespoň s jedním dalším delikventem, abychom ta vyšetřování mohli spojit a ušetřili tak za benzín?“

Kolegové kolem dělali, že jsou vážní, a Tonda sundal brejle a pátravě se na mě zadíval: „To myslíš, Stando, vážně?“

Zatvářil jsem se nevinně jako nemluvně a pokrčil ramena. „No jo, myslím,“ odvětil jsem mírným hlasem.

„Nevím, jak jinak bychom měli uvést do života ty blbosti z ministerstva, které jsi nám tu tlumočil.“

Na Tondovi Hřebíčkovi bylo vidět, že jsem jej pobavil, protože to sice byl krajský ředitel, ale ještě pořád nezapomínal, jaké to je dělat policajta, který v ulicích honí zločince. Tvář mu pocukávala, jen se rozřehtat. Ovšem marná sláva, byl to také a nyní především krajský policejní ředitel, tudíž musel zachovávat dekórum.

Dvakrát se proto nadechl, aby zvážněl. „A ještě něco bys, Stando, chtěl vědět?“ zeptal se mě.

Já jsem se vyšponoval na židli a kolegové kolem mě napjatě sledovali, protože mě znali a očekávali další drzost z mých úst. Sami ovšem raději pořád mlčeli.

Když mi ovšem Tonda Hřebíček tak pěkně nahrál na smeč, zatvářil jsem se ještě nevinněji, pokud to vůbec bylo možné, a položil jsem našemu řediteli další dotaz: „Jde mi o ty přesčasy. Když jsou jenom na to, aby nám neukradli našeho nejdražšího pana premiéra, jak to máme dělat, když honíme nějakého vraha nebo i jiného

násilníka. Vždycky, co já vím, ve čtyři odpoledne jej máme požádat, aby se nikam nevzdaloval, že budeme pokračovat v jeho pronásledování druhý den od půl osmé?“

Tonda Hřebíček dvakrát polkl a potom zaburácel: „Běž do prdele, Stando! Vždyť víš, že kdybych mohl, tak vám podepíšu tolik peněz na přesčasy, kolik byste potřebovali. Ale já můžu rozdat jenom tolik, kolik dostanu seshora.“

„To mi, Tondo, nemusíš vysvětlovat,“ odpověděl jsem už vážně. „To já vím. Jenom nevím, jak vysvětlit lidem, kteří běhají po čertu a ďáblu, kdy si mají vybrat volno za ty přesčasy. Kdyby se jim mzdy zvedly alespoň tak jako panu ministrovi, tak by nadávali o trochu míň.

Takhle ti ale garantuji, že pokud ti troubové z ministerstva sáhnou ještě na výsluhy, jak to sem tam nějakou skopovou hlavu napadne, tak nám budeš muset na ulici vypomáhat jako operativec i ty.“

A to se už kupodivu probudili i kolegové a souhlasným mručením mi dávali za pravdu. Ředitel se po nás zadíval. „Vždyť já tohle vím moc dobře,“ prohlásil chápavě. „Je vám přece jasné, že jsem ještě nezapomněl, že jsem byl jedním z vás. Jediné, o co vás můžu poprosit, je trpělivost. Můžete mi věřit, že to, co tu pověděl Standa Berka, já nahoře předávám dál.“

Pak se Tonda ušklíbl a pokračoval: „Pravda, poněkud decentněji, než to tady ventiluje nevymáchaná Berkova huba. Ale jak říkám, jsme v tom spolu a musíme to vydržet.“

Pomstychtivá smrt

STANISLAV ČEŠKA

Pomstychtivá smrt