Martina Novotná VRAŽEDNÁ VÍRA
Odpovědná redaktorka Martina Ježová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Martina Novotná, 2025
Obálka © Ivana Dudková, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první Vychází jako 417. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1788-4
„Přesně tohle to chtělo,“ usmála se mladá žena blaženě, sotva za ní zapadly bytelné dveře s okrasným kováním. Všechny starosti a problémy, které ji ještě před necelými dvěma hodinami doslova drtily a nemilosrdně srážely k zemi, zmizely jakoby mávnutím kouzelného proutku.
Přivřela oči a nastavila tvář jemnému vánku. Zhluboka se nadechla a pozvolna začala scházet schody od domovních dveří na náměstí. Na posledním z nich se zastavila a bezděky se zadívala na majestátní stavbu před sebou. Přes rty jí přelétl zasněný úsměv. Ten ale záhy vystřídal podmračený výraz. Aby mě tak ještě něco chytlo, pomyslela si s pohledem upřeným na nic dobrého věštící temnou hradbu vystupující na obloze. Jak vidno, příroda ještě neřekla své poslední slovo. Sotva skončila jedna bouřka, chystá se druhá, posteskla si a sešla z posledního schodu. V ten okamžik vyděšeně vyjekla.
Odrhla oči od měděné střechy, v níž se jako v zrcadle odrážely poslední sluneční paprsky pozvolna končícího dne, a zadívala se pod nohy. „Cenná historická dlažba… Jestli si někdy někde zlomím nohu, tak to bude tady,“
brblala si dopáleně. Nato se vrátila na poslední stupeň schodiště. Shýbla se a vyzula si elegantní černou lodičku na vysokém podpatku. S povzdechem z ní vylila vodu, která do ní natekla, jak stoupla do hluboké louže hned pod schody. Předchozí déšť byl silnější, než se zdálo. Nerovnou dlažbu náměstí tak proměnil v zemi tisíce jezer, přesněji řečeno louží.
Žena se znovu obula a odhodlaně vyrazila vpřed. Pokud to chci domů stihnout zasucha, musím sebou hodit, otočila se znovu po obloze. Její olověná barva se zlatým lemem dávala tušit, že se žene něco opravdu velkého.
Taky to mohlo ještě chvíli počkat, mračila se, přidržujíc si kolovou sukni, nezbedně se nadzvedající ve stále sílícím studeném větru, těsně u stehen. Kdyby věděla, jaký obrat počasí vezme, volila by něco jiného… I když asi ani tak ne. Nešlo o střih sukně, ale o její barvu, námořnickou modrou. Věděla, že ten, od koho odchází, má tenhle odstín rád, a to bylo důležitější než to, že se jí co chvíli nadzvedla. Stejně tu nikdo není, tak co, uklidňovala samu sebe.
Nejrychleji, jak jen to šlo, přecupitala náměstí. Vysoké podpatky se na mokré dlažbě smekaly a každou chvíli se zaryly do hlíny pojící jednotlivé kameny. Upřímně si oddechla, když se dostala na asfaltový chodník. Tady to bude jednodušší, přidala do kroku.
Proběhla ulicí a zamířila k mostku přes vodní val obepínající starou část města a chránící ho před útokem nepřátel již od dob třicetileté války.
Hele, další, kdo spěchá domů, mihlo se jí hlavou, když na něm zahlédla postavu zachumlanou před nepřízní počasí do jakéhosi dlouhého svetru.
Bezděky znovu zrychlila, ve vzduchu už byla cítit voda. Neklamné to znamení, že se blíží vydatný déšť.
Na tváři se jí rozlil přátelský úsměv, když poznala, kdo onou zachumlanou postavou kráčící proti ní je. „Pochválen budiž náš Pán Ježíš Kristus,“ pozdravila šibalsky. „Co ty tady? Myslela jsem, že v tomhle počasí nevystrčíš nos z domu… Jasně, chápu,“ pokývala vědoucně hlavou s pohledem upřeným k nohám zachumlané postavy.
„To jako fakt?“ zamračil se muž středních let a natáhl se po mobilu. Rozespale mžoural na displej. „Kapitán Přibyl,“ zahlásil, když se konečně rozpomněl, že má zmáčknout zelenou ikonku telefonku neodbytně klikající na obrazovce, aby hovor přijal. „Hmm,“ zahučel neurčitě. „Za chvíli jsem tam. A jak Edgar? Už je na cestě? Aktivista,“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Jo, já vím, hlavně rychle. Tak mě nezdržuj!“ zavrčel nakvašeně na volající a zavěsil jí vpůli slova. Čert aby to všechno vzal! Někdy je to naše poslání fakt k po… brblal si pro sebe, štrachaje se z postele. Ještě dobře, že je Kamila na dovolené s kamarádkami. Kdyby byla doma, určitě by si neodpustila nějakou podle ní děsně vtipnou poznámku…
Smutně zavadil pohledem o koupelnu, na plánovanou sprchu není čas. A to se na ni tak těšil! V noci bylo dusno k zalknutí, i při otevřeném okně se potil jako ta pověstná myš. Nepomohlo ani to, že k večeru zabouřilo a pořádně sprchlo… Hodil na sebe tričko a kalhoty… Nasnídá se taky až se vrátí…Nebo prostě až to vyjde…
Do kapsy u kalhot zasunul mobil, do ruky vzal klíče od bytu a auta. Vyzbrojen vším podstatným vyrazil ze dveří útulného 2 + kk, který si nedávno pořídil a na který
byl náležitě hrdý. Byl to jeho byt. Opravdu jeho! Žádná služební ubytovna, žádný podnájem… jeho byt, do kterého si přivedl Kamilu a výhledově v něm snad uvítá i nějakého toho malého sviště, který mu bude říkat tati, plánoval si, zatímco spěšně mířil k autu…
„Tak co tu máme?“ zeptal se, když dorazil na místo, kam ho poslal hlas v telefonu.
„Příjemné probuzení,“ ušklíbl se mladý muž s krátkými, tmavě hnědými vlasy, velikýma čokoládovýma očima a poněkud snědší pletí.
Kapitán Přibyl se ho na ni nikdy neptal – vzhledem k tomu, že byl poručíkem Policie České republiky, musel mít české státní občanství. O národnosti by se ale dalo zcela jistě polemizovat. Osobně by to viděl na bývalou
Jugoslávii, Bulharsko, ne-li rovnou Rumunsko… Už jen to prapodivné jméno – Edgar – dávalo tušit cizí původ. Často nad ním nevěřícně vrtěl hlavou, obzvláště ve spojení s příjmením. Když mu oznámili, že potom, co přišel o parťáka, bude jeho novým kolegou Edgar Dvořák, byl si jist, že se přeslechl. Že to bude Eduard Dvořák… Záhy se ale přesvědčil, že slyšel dobře…
„Jak pro koho,“ ucedil ledově. Na podobné průpovídky neměl náladu.
„Omlouvám se, kapitáne,“ vypjal se mladík téměř do pozoru. Poznal, že přestřelil. Příliš pozdě si uvědomil, jak jeho kolega a nadřízený v jedné osobě těžce nese ranní vstávání. A jako že dnes si musel přivstat opravdu hodně. Nebylo ještě ani pět hodin, když se i jemu rozezvučel telefon. Když ho zvedl, oznámil mu příjemný
ženský hlas, že z křížení ulice Poděbradská a Palackého
třídy je hlášen nález mrtvého těla. Tím byl plán na právě začínající víkend dán.
„Kdo to hlásil?“ zeptal se kapitán Přibyl, aby odvedl řeč jiným směrem. Nebylo namístě si špatnou náladu vybíjet na za nic nemohoucím Edgarovi.
„Dva muži… Pavel Nejedlý a Karel Holina. Oba tady z Nymburka,“ listoval Edgar honem v poznámkách. „Šli na ranní vlak. Zajistili jsme jejich nacionále a kontakty a pustili jsme je… Spěchali do práce… Telefonicky jsem si ověřil, že je to pravda, že v Toyotě Kolín opravdu pracují a že jim ta směna začíná…“ chrlil ze sebe, ve snaze dokázat, že se tím, že je nechal odejít, nedopustil žádné chyby.
„Víme už něco?“ položil kapitán další otázku.
„Doktor říkal, že je mrtvá už delší dobu…“ zaklapl poručík sešitek s poznámkami.
Když nastoupil na oddělení, byl si jist, že nikdy nic takového mít nebude. V době tabletů, chytrých mobilů a bůhvíjakých technických vymožeností nebude přece používat papír a tužku jako za minulého, pomalu předminulého století. Kolegové s okousanou tužkou v ruce a ohmataným bločkem v kapse mu byli k smíchu. Ten ho ale velice rychle přešel. Než se nadál, zavítal i on do papírnictví na náměstí Přemyslovců v samém srdci Nymburka, kde si pořídil sešit A7 a pero s pro jistotu gumovací náplní. Tomu nikdy nedošla baterka, nehrozilo, že se uložená data vymažou či že při jejich zachycování bude někdo poslouchat, jak se mu nejednou stalo, když si nahrával poznámky na diktafon v mobilu.
„To jest?“ skočil mu kapitán do řeči. Podobné vágní formulace nesnášel. Bezděky mu v mysli vyvstala scéna, které byl svědkem před více než deseti lety, když ještě coby bažant studoval na Akademii. Když byl na zkoušce z trestního práva procesního a na takzvaném potítku si připravoval odpověď na vylosovanou otázku, jeho předchůdce se dopustil osudové chyby. Svou odpověď začal slovy Já si myslím… Dál se nedostal. Zkoušející ho v ten moment vykázal se slovy Tak až budete vědět, přijďte znovu. Tenkrát mu ona hláška přišla neúměrně tvrdá a vyhození od důležité, možná nejdůležitější zkoušky celého studia nespravedlivé. Stačilo ale pár dní v terénu, aby dal onomu docentovi za pravdu. V jejich profesi si žádné myslím opravdu dovolit nemohou… Stejně jako nepřesné termíny.
„Doktor říkal,“ otočil se Edgar bezděky po muži neurčitého věku. Ač se snažil dostat na místo nálezu mrtvé co nejdříve, dorazil v době, kdy byl doktor již plně zabrán do práce, „že mohla zemřít včera někdy kolem deváté hodiny večerní,“ hlásil škrobeně. Měl co dělat, aby se ovládl a neobrátil oči v sloup. To bude zase den, soptil v duchu.
„Kolem deváté…“ opakoval kapitán zamyšleně. „Takže někdy v té době, kdy se přihnala ta druhá bouřka…“ drbal se na čele. Toto prosté gesto mu pomáhalo soustředit se.
„Asi tak,“ potvrdil Edgar, aniž tušil, jestli to tak skutečně je, či nikoli. To, že včera pršelo a bouřilo, samozřejmě věděl, kdy to bylo, si ale nepamatoval. Podobné věci šly zcela mimo něj.
„Víme, kdo to je?“ přistoupil kapitán blíže k mrtvé.
Sjel ji rychlým pohledem. Vysoká, štíhlá, oblečená do světlého saka, tmavě modré krátké sukně a silonek, na nohou černé lodičky na vysokém podpatku, odříkával si v duchu. Z kapsy vylovil jednorázové rukavice a nasadil si je. Přidřepl k mrtvé a natáhl k ní ruku. Vprostřed pohybu se ale zarazil. „Můžu?“ prohodil směrem k postaršímu muži v dlouhém plášti.
„Jo, my jsme s ní už skončili,“ odtušil hlavní technik, aniž se na kapitána podíval. Nehodlal se nechat vyrušovat ve své činnosti. Čím dřív skončí, tím dřív se vrátí do kanceláře, kde si dá pořádný kotel kávy. Poctivého turka, hustého, že v něm bude stát lžíce. Žádný překapávaný hnus, co mu v dobré víře nabídl Honza z termosky, když se po příjezdu na místo sháněl po kávě. Kávě! Ne černé břečce… „Jak to budeme mít hotové, pošleme,“ utvrdil kapitána ze zvyku.
„Jako vždy,“ přikývl ten podvědomě. Nato dokončil zamýšlený úkon. Jemně odhrnul pramen plavých vlasů zakrývající tvář mrtvé. Odmítavě zavrtěl hlavou, bylo to k ničemu, stejně nic neviděl skrze vrstvu zaschlé krve vytékající z hluboké rány na hlavě.
„Příčina smrti?“ oslovil muže postávajícího poněkud bokem od ostatních.
„To snad vidíte sám, ne?“ téměř mu dotyčný odsekl.
„Prosím?“ ucedil kapitán tónem, z nějž přítomným přejel mráz po zádech.
„Právě to tu píšu. V úmrtním listě bude mít jako příčinu smrti uvedené proražení lebky a následné krvácení do mozku,“ zkrotl doktor rázem.
„Hmm,“ zahučel kapitán neurčitě. To víš, chlapče, já si z tebe na prdel nesednu jen kvůli tomu, že máš bílý mantl, ušklíbl se sám pro sebe. „Čím?“ řekl nahlas.
„Co čím?“ nechápal lékař, okázale se věnující vypisování zdravotnické dokumentace.
„Čím jí tu lebku prorazili?“ upřesnil kapitán svůj dotaz.
„Jak to mám vědět? To je vaše práce, ne moje!“
„Jistě, při troše dobré vůle byste ale mohl…“ skřípal kapitán zuby. Na podobné jednání nebyl zvyklý a v žádném případě si na něj zvykat nehodlal!
„Větví!“ zasáhl do rozhovoru pozvolna přecházející v hádku mladý muž přešlapující u hradby keřů lemující břeh Velkých Valů.
„Jak to víš, Filipe?“ otočili se po něm kapitán Přibyl a poručík Dvořák jako jeden muž.
„Jednoduše. Našli jsme ji,“ odpověděl mladý technik zvesela. „Pojďte se podívat… Nebojte, všechno už máme zadokumentované,“ hlásil, když viděl, že oslovení poněkud váhají. „Zatím to samozřejmě nemůžeme říct s určitostí, ale ruku bych dal do ohně za to, že právě koukáte na vražednou zbraň,“ sypal ze sebe, ukazuje na silnou haluz ležící v trávě pod keři.
Edgar už chápal, proč má přezdívku Kolovrátek. Pusa mu opravdu jela jako ten kolovrátek. „Sami vidíte, že je celá od krve,“ pokračoval technik. „Jestli je její, sice potvrdí až laboratoř, ale…“
„Takže někoho potkala. Ten vzal větev…“ zaklonil poručík hlavu a začal se rozhlížet po mohutných kaštanech rostoucích po obou stranách ulice. „Taky klíněnka,“
povzdechl si, když na velikých zelených listech zahlédl četné světlé skvrny, neklamné to znamení, že jsou napadeny obávaným škůdcem. „A praštil ji,“ vrátil se zpátky k případu. „Pak větev odhodil sem… Bych čekal, že ji jen omráčí, ne rovnou zabije…“ drbal se rozpačitě ve vlasech.
„Měla smůlu,“ pokrčil Kolovrátek rameny. „Vidíš tady ten výstupek? Asi nějaká vedlejší větev… Ovšem taky zlomená, a tím pádem zatraceně ostrá… Navíc ji trefil na spánek… Tam je kost nejkřehčí…“
„Takže je to prostě možné, že ji někdo zabil touhle větví,“ shrnul Edgar, aby diskuzi ukončil. U mordparty byl už nějaký ten den. Přesto mu podobné řeči vyvolávaly podivný pocit kolem žaludku. Raději o nich četl ve zprávách, než je řešil in natura…
„V tom bych problém neviděl,“ prohodil kapitán Přibyl, když se doktor, jemuž byla otázka původně adresována, neměl ani po Kolovrátkově vysvětlení k odpovědi. „Otázka je spíš, proč ji praštil!“ zdůraznil a vrátil se zpět k mrtvé. „Na sexuální motiv to nevypadá,“ odhadoval. Pravda byla, že oblečení bylo neporušené, neroztrhané, nepomačkané, až na několik skvrn od bláta čisté a upravené… „A na loupežný taky ne… Ten náramek na ruce bude nejspíš zlatý, stejně jako prstýnek a náušnice,“ sjížděl zkušeným pohledem šperky zavražděné.
„Myslím, že s tím loupežným nemotivem máte pravdu, kapitáne,“ přidal se Edgar živě. „Má u sebe i kabelku,“ ukázal na malou černou taštičku vykukující zpod nehybného těla.
Kapitán hněvivě stáhl obočí. Jak je možné, si jí sám nevšiml?
„Nechtěl jsem na ni sahat, dokud nepřijedete,“ pokračoval poručík honem dál. Přesně odhadl, co se jeho nadřízenému honí hlavou. Za žádnou cenu nehodlal dopustit, aby se mu již tak špatná nálada ještě zhoršila.
To by s ním pak nevydržel již vůbec! „Kluci to už nafotili,“ připomněl. Hořel touhou přesvědčit se, co za poklady ona kabelka skrývá.
„Hmm!“ utrousil kapitán lakonicky. Obešel mrtvou a znovu se k ní shýbl. Šetrně ji nadzvedl. S mrtvými bylo zapotřebí jednat s náležitou úctou. Obratně, ale především opatrně sebral uvolněnou kabelku. Nestál o to ušpinit se od všudypřítomné krve a bláta více, než bylo bezpodmínečně nutné.
Zem byla po nedávných bouřích a s nimi spojených lijácích stále mokrá, pokrytá vrstvou naplavené zeminy a všemožných dalších nečistot. Jim vévodily především nedopalky cigaret hostů z nedaleké kavárny, které s sebou přinesla voda valící se během deště po silnici. Nechyběly ale ani větrem servané listy kaštanů.
„Jak se v tom můžou ty ženské vyznat?“ kroutil nevěřícně hlavou, když odepnul klopu, rozepnul zip a rozevřel kabelku dokořán, aby do ní co nejlépe viděl. „Takových pičičáren,“ ulevil si upřímně. „Na, podrž to,“ podal kabelku Edgarovi. Potřeboval si uvolnit obě ruce. Nato z ní vylovil nezvykle velkou peněženku. Otevřel ji a rychle prohlédl. „Mgr. Veronika Nowaková, rozená Kalinová, rozvedená, narozená 12. července 1988
v Praze,“ předčítal nahlas z občanského průkazu, původně zasunutého v prostřední přihrádce. „Docela hezká ženská,“ nastavil občanku Edgarovi.
Ten při pohledu na mladou ženu jemných rysů s dlouhými světlými vlasy a zářivě modrýma očima, která se na něj mírně usmívala z fotografie, bezděky přikývl.
Neubránil se, aby nestočil oči k mrtvé a smutně si nepovzdechl. Jaký to byl rozdíl! Z elegantní dámy bylo zablácené, v nedůstojných podmínkách ležící tělo.
„Nech toho!“ okřikl ho kapitán. „Pokud na to nemáš, dej se hodně rychle přeložit! Říkal jsem ti to přece jasně, hned když jsi nastoupil. Pro tebe je to případ, ne člověk!“
„Já vím,“ přikývl Edgar souhlasně. Uznával, že má kapitán pravdu, ve vyšetřování nemají emoce co dělat! Přesto se nedokázal… Ne! rozkázal si přísně. „Je tam ještě něco krom těch vašich pičičáren?“ zahleděl se zpět na kabelku. Případ, ne člověk!
„Klíče… Kapesníky…“ vyjmenovával kapitán, přehrabuje se jejím obsahem. „Heleme se, koukejme se, co to tu máme!“ zaradoval se náhle. Nato z kabelky vytáhl malý, o to ale tlustší sešit v kožené vazbě se zapínáním na patent a velkými, zlatými čísly 2024.
„Diář!“ kvitoval neméně radostně Edgar.
„Tak se podíváme, co v něm máme hezkého,“ mumlal si kapitán pod vousy, listuje jednotlivými stránkami. „Spousta jmen, čísel, časových údajů…“ mračil se s každou stránkou víc a víc.
„Však je to taky diář,“ prohodil Edgar nevinně.
Kapitán ho zpražil pohledem.
„Za včerejšek tu má jediný záznam,“ přelistoval honem na aktuální datum. „19 hod. FARA,“ přečetl nahlas. „Co to může být? Nějaká společnost? Fitko?“ drbal se na čele v usilovném přemýšlení. Nymburk není přece tak velký, aby v něm existoval podnik, který nezná… A přesto neví, co ona FARA je! Mračil se čím dál tím víc. Kam by tak mohla mladá, hezká ženská v pátek večer jít?
„A co třeba dům, kde bydlí farář?“ nabídl Edgar další možnost.
„Jaký farář? Co sem pleteš faráře?“ vyhrkl kapitán zmateně. Do svých úvah se zabral tak hluboce, že z Edgarových slov zaznamenal až to poslední.
„Napadlo mě, jestli ta FARA není fara, na které bydlí farář,“ zopakoval ten svou domněnku.
„Co by mladá, hezká ženská, jako byla tahle, dělala v pátek v sedm hodin večer na faře u faráře?“ pozvedl kapitán znovu občanský průkaz zavražděné do výšky tak, aby na něj, především pak na fotografii na něm, Edgar dobře viděl.
„To já nevím,“ pokrčil poručík neurčitě rameny. „Prostě mě jen napadlo, že to, že to má napsané velkými písmeny, nemusí nutně znamenat, že je to nějaké jméno či zkratka, ale třeba to, že to prostě a jednoduše považovala za důležité,“ obhajoval svůj nápad.
„Přesvědčíme se,“ rozhodl po krátkém přemítání kapitán. „Hej, Kubo!“ zavolal na jednoho z techniků. „Kde je tady fara?“
„Která?“ dostalo se mu nečekané odpovědi, spíše tedy otázky…
„Jak která? Prostě fara!“
„Jako katolická? Evangelická? Husitská?“
„Ježišmarjá,“ obrátil kapitán oči v sloup. „Jak to mám vědět? Ani netuším, že jich tu tolik je!“
„Jasně, že jo! Však tu přece máme evangelický kostel, hned vedle něj Husův sbor…“ vykládal Kuba zasvěceně.
„Prostě ta, ze které mohla ta mrtvá jít,“ skočil mu kapitán do řeči. To, že je v Nymburce hned několik kostelů, samozřejmě věděl. Nejednou se podivoval nad tím, proč jich je v tak malém městě tolik. Nikdy by ho ale nenapadlo řešit, co je to za kostely…
„Aha, tak to bude katolická,“ pokýval Kuba vědoucně hlavou. „Ta je kousek odtud, na Kostelním náměstí. Když půjdeš touhle cestou,“ mávl rukou k jihu, „budeš ji mít de facto před sebou. Takový úplně obyčejný rodinný dům. Původně bílý… teď spíš šedý. Tuším, že jsou na oknech mříže… Mají to popsané, takže se nemůžeš splést,“ popisoval.
„Dík, to najdu,“ pokynul mu kapitán přátelsky a vykročil naznačeným směrem. „Bude potřeba vyslechnout lidi z okolních domů, zda někdo něco neviděl nebo neslyšel,“ prohodil jen tak jakoby mimochodem, rozhlížeje se kolem sebe. „Třeba tady z těch oken mají výhled úplně luxusní!“ pohodil hlavou k ošuntělému domu, kde v přízemí bylo podle reklam jakési kosmetické studio, zatímco nad ním soukromý byt.
„Tak se tam hned stavíme!“ vyhrkl Edgar, kráčející mu po boku, dychtivě. „Ti lidi už budou určitě vzhůru. Ten humbuk, co jsme nadělali, by vzbudil i mrtvého…
Ještě dobře, že kluci vztyčili plachty proti čumilům.
Kdyby to neudělali, zaručeně bychom měli na krku pěknou řádku dopravních nehod. Lidi by čučeli, co se tam děje, místo toho, aby se věnovali řízení. Takhle vidí leda tak šedivé zátarasy,“ šklebil se škodolibě.
Lidi okounějící kolem vyšetřování neměl rád. Na jednu stranu jejich zvědavost chápal, na druhou ale velmi
silně zastával názor, že násilná smrt a její objasňování není divadelní představení pro pobavení.
„To zvládnou pochůzkáři,“ zarazil ho kapitán, když se chystal přejít na druhou stranu silnice, aby se dostal k onomu domu. „My máme jiný úkol,“ připomněl, pokračuje dál ke Kostelnímu náměstí.
Edgar zklamaně protáhl obličej. Nálada se mu ovšem rázem zlepšila, když zaslechl, jak si kapitán, dupající dva kroky před ním, brblá pod vousy: „Jsem tu už hezkou řádku let, prolezl jsem kdeco. Na zdejší faře, natož katolické, jsem ale ještě nebyl… A vůbec mi to nechybělo!“
„To je doba!“ podupával si muž důchodového věku netrpělivě nohou, zatímco se v mobilním telefonu, který si držel u ucha, ozýval vyzváněcí tón. „No sláva,“ ulevil si, když mu ostré cvaknutí oznámilo, že byl hovor přijat.
„Městská policie Nymburk, jak vám můžeme pomoci?“
„Potřebuju, abyste sem přijeli a bezodkladně zjednali pořádek!“ vyhrkl muž vzrušeně. „Celou noc jsem se zase nevyspal, a teď to navíc pokračuje! Jasné narušení občanského soužití! Je načase, abyste s tím začali
konečně něco dělat! V tom bytě se už nedá vydržet!“
chrlil ze sebe, až se zajíkal.
„Jistě, podíváme se na to,“ odpověděla žena na druhé straně pomyslného drátu. „Vaše jméno a adresu, prosím.“ Oči obrátila v sloup, když uslyšela jméno ulice a číslo popisné. V novostavbě V Kolonii zasahovali za posledních čtrnáct dní již několikrát. Co se tam nastěho-
val cizojazyčný pár mající problémy s alkoholem a drogami, byly výjezdy tam na denním pořádku. Vše jako přes kopírák, jak se říká, jen s tím rozdílem, že dnes byl oznamovatelem někdo jiný než v předchozích případech.
„Slyším tě jasně a zřetelně, řekni, čeho si ode mě žádáš,“ odříkal ze sluchátka pobavený mužský hlas.
„Srandičky, srandičky, však ono tě to přejde!“ usadila ho dispečerka.
Jak ukončila rozhovor s oznamovatelem jasného narušení občanského soužití, vytočila hlídku dvou strážníků, aby ji pověřila bezodkladným zjednáním pořádku. S jedním z nich právě teď mluvila.
„Už zase?“ zašklebil se muž otráveně, když uslyšel, co ho čeká. „Ano, zajedeme tam,“ potvrdil formálně. Kdyby nebyl hovor monitorovaný, a nehrozilo tak nebezpečí, že si ho poslechne jeho nadřízený nebo nedej bože někdo z vedení města, coby zřizovatele, odpověděl by něco mnohem výživnějšího!
„Tak kam?“ zeptala se věcně drobná blondýnka sedící za volantem služebního vozu, v němž spolu s upovídaným kolegou vykonávala hlídkovou službu.
„Do Kolonie,“ dostalo se jí strohé odpovědi.
„Už zase?“ zatvářila se snad ještě kyseleji než prve její kolega. Nicméně poslušně otočila auto požadovaným směrem. Služba je služba…
„Římskokatolická farnost Nymburk,“ přečetl nahlas kapitán Přibyl zdobený nápis na kovové, snad měděné desce zavěšené na podpůrném sloupu vstupního schodiště vedoucího ke dveřím od pohledu rodinného domu. „Tak to bude asi tady,“ sjížděl pohledem ničím nevýraznou stavbu.
„Vzhledem k té ceduli zcela jistě,“ neodpustil si Edgar kousavou poznámku. „A podle toho tady,“ ukázal na jakousi improvizovanou vývěsní tabuli, sestávající z již značně zažloutlého papíru v dřevěném rámečku, „by se zdejší kněz měl jmenovat Mgr. Dominik Říha.“
„Hmm,“ zahučel kapitán neurčitě. „Hele, jak ho vlastně budeme oslovovat?“ zeptal se přímo na něco, nad čím přemýšlel skoro celou cestu od křižovatky ulic
Poděbradské a Velkých Valů, kde leželo tělo zavražděné, až sem, na Kostelní náměstí. „Já ti snad s žádným takovým ještě nemluvil,“ přiznal rozpačitě.
„A víte, kapitáne, že já snad taky ne?“ zasmál se Edgar pobaveně. „Mluvil jsem už s kdekým, feťáky počínaje a blázny konče, ale s knězem…“ přemýšlel nahlas. „Někde jsem četl, že se flanďákům říká padre, ale to mi přijde jak z nějaké pošahané telenovely,“ zasmál se znovu… „Jste věřící, kapitáne?“ zeptal se nečekaně s kamennou tváří.
„No dovol?“ odsekl mu Přibyl tak ostře, až se sám zarazil nad příkrostí svého hlasu. „Nejsem žádný pomatenec!“
„Já taky ne,“ pokýval Edgar vážně hlavou, koutky úst mu to ale škubalo, byl rád, jak se mu podařilo mrzutého nadřízeného doběhnout. „Takže ho budeme brát jako normálního člověka. Pro nás je to prostě pan Dominik Říha, maximálně tak pan magistr. Ale spíš pan Říha. Myslím, že duchovní si na titulech nepotrpí zdaleka tak jako právníci nebo nedej bože doktoři. Pamatujete, jak ten jeden byl úplně běsný, že ho neoslovujete pane primáři?“
Kapitán odmítavě mávl rukou. „Namyšlený blb,“ zhodnotil lakonicky. „Tak jdeme na to. Nemusíme být jediní, koho vytáhnou z postele tak brzy,“ zašklebil se jízlivě a začal stoupat po schodech. Dával přitom dobrý pozor, aby nešlápl do velké kaluže rozprostírající se podél téměř celé paty schodiště.
„Jo, v tuhle hodinu bude mít z naší návštěvy jistě radost,“ přidal se Edgar. Lehce vyběhl deset dvanáct schodů stoupajících z Kostelního náměstí ke dveřím fary. Zvedl ruku a silně stiskl zvonek. Ozval se nepříjemný drnčivý zvuk. „Tohle by probudilo i mrtvého,“ otřásl se kapitán Přibyl. Měl pocit, jako by se mu nepříjemný hlas zvonku zarýval do kostí.
„Mrtvého možná, kněze ale ne,“ zamračil se Edgar, když se ani po hodné době zevnitř neozval žádný hluk ohlašující příchod obyvatele domu. „Třeba tam ani není. Tady na tom papíře má psané úřední hodiny
středa a čtvrtek od deseti do jedenácti…“ předčítal znovu
z vývěsní tabulky, před niž se vrátil.
„Kde by byl v sobotu ráno jinde než na faře? Určitě tu nejen úřaduje, ale i bydlí. Navíc tu měl včera v noci společnost!“ připomněl kapitán zápis z diáře. Vytáhl ho z kapsy a začal v něm spěšně listovat. „Neskutečné!
Představ si, že ona má faru psanou snad ob týden!“ kroutil nevěřícně hlavou.
„Zajímavé… V tom případě to zkusíme ještě jednou,“ vystoupal Edgar zpět po bok kapitána Přibyla a znovu stiskl zvonek. Tentokrát ho podržel o poznání déle.
„Konečně,“ obrátil oči v sloup, když skrze desku dveří zaslechl, jak někdo sestupuje po schodech.
„Služba kriminální policie a vyšetřování,“ ukázali oba muži jako na povel služební průkazy s odznaky, sotva se dveře pootevřely na řetízek. „Kapitán Přibyl a poručík Dvořák,“ představil kapitán i svého mladšího kolegu. „Omlouvám se, že rušíme tak brzy, ale potřebovali bychom v naléhavé záležitosti mluvit s panem Říhou,“ odmeldoval větu, kterou řekl v životě snad již tisíckrát. Ze začátku mu připadala zbytečně dlouhá. Postupem času ji ale vzal na milost. Aspoň se během ní lidé jakžtakž vzpamatovali z šoku, že za nimi přišel někdo z vyšetřovačky. „Prosím, pojďte dál,“ otevřely se dveře doširoka.
„Dominik Říha,“ podával mu ruku muž kolem padesátky se světlými, lehce prořídlými vlasy, již značně prošedivělými, a hnědýma očima, kterýma pátravě klouzal po příchozích. Tlumeně hekl, když mu kapitán Přibyl stiskl nabízenou pravačku silněji, než očekával.
„Mohli bychom jít někam…“ nadhodil Edgar. Do malé předsíně za dveřmi, kde nyní stáli, se s bídou vešli. „Jistě. Prosím tudy,“ kynul Dominik Říha příchozím, aby ho následovali. Nato prošel skleněnými dveřmi oddělujícími chodbu od samotného vnitřku domu a zamířil doleva. Otevřel dveře nejbližší místnosti a ustoupil, aby mohli hosté pohodlně vejít. Edgar tak bez rozpakování učinil. Zato kapitán se zarazil. Nejistě přešlapuje z nohy na nohu, upíral pohled na velký kříž zavěšený na východní zdi. „Nebylo by lepší…“
„Jste na faře, kapitáne,“ připomněl mu Edgar tiše.
Kapitán po něm hodil pohled, že kdyby jím mohl zabíjet, byl by v ten moment poručík na pravdě boží. Nicméně se narovnal v ramenou a odhodlaně vstoupil. Stejně tak Dominik Říha, který navíc zavřel dveře. „Posaďte se,“ ukázal na sedačku, potaženou tmavě hnědou látkou.
„Doufám, že nespadne,“ zašklebil se kapitán, stále zírající na dobře metr velký krucifix. Představa, jak usedá na gauč a nad hlavou mu visí tohle , ho příliš nelákala. Nejraději by si sedl na křeslo vedle, jenže to by zase neviděl vyslýchanému zpříma do tváře… Holt musím ze dvou zel volit to menší, povzdechl si, usedaje na gauč.
„Když byste dovolili, došel bych se převléknout,“ přitáhl si pan Říha pásek od županu, pod nímž mu vykukovalo světle šedé, bavlněné pyžamo. „Nečekal jsem, že někdo přijde tak brzy po ránu…“ pronesl téměř vyčítavě.
Včera se dostal do postele mnohem později, než předpokládal. Doufal proto, že si aspoň v sobotu náležitě přispí, když v neděli musí vstávat již kolem šesté… Hlasitě zívl a hotovil se odejít z pokoje.
„Není třeba,“ zadržel ho kapitán rázně. „Prosím, posaďte se,“ pokynul nyní pro změnu on duchovnímu ke křeslu na opačné straně nízkého konferenčního stolku, stojícího právě mezi gaučem a křeslem. Ty byly společně s velkou dřevěnou skříní z masivu a dalším stolem v pravém rohu místnosti jejím jediným zařízením.
„Vadilo by vám, kdybych si náš rozhovor nahrál?“ zeptal se, vytahuje z kapsy malý diktafon. „Výrazně nám to usnadní práci, až budeme sepisovat protokol…“
„Asi ani ne,“ odpověděl pan Říha nejistě, toporně sedě v křesle. Právě položená otázka ho zaskočila, něco takového nečekal.
„Děkuji,“ kývl kapitán hlavou. Zmáčkl nahrávání a položil diktafon na stolek. „Jste tedy Dominik Říha, kněz,“ ubezpečil se. Chtěl mít naprostou jistotu, s kým mluví, stejně jako chtěl, aby to zaznělo v samotném záznamu. Navíc ho nenapadlo, jak jinak rozhovor zahájit. Ve zdejším prostředí se cítil nesvůj, nebyl s to se soustředit… Že jsem mu neposlal předvolání na služebnu! zalitoval v duchu.
„Ano, jmenuji se Dominik Říha a jsem správce zdejší farnosti,“ potvrdil oslovený jasně a zřetelně, jako by to diktoval do záznamu… Což vlastně i dělal, diktafon odváděl svou práci skvěle. „Dovolte mi, abych vás hned zkraje upozornil, že zpovědní tajemství je
„Nemusíte se obávat, pane magistře, kvůli ničemu takovému jsme nepřišli,“ skočil mu kapitán ostře do řeči. Od flanďáka žádné poučování nepotřebuje! Na rozdíl od něj má právnické vzdělání!
Kněz sebou nepatrně trhl, nepamatoval si, kdy naposledy, či dokonce zda vůbec ho někdy někdo takto oslovil…
„Přišli jsme kvůli paní Veronice Nowakové,“ pokračoval kapitán dál. „Znáte ji?“
„Jistě, znám,“ přikývl kněz souhlasně. „Zrovna včera tu byla. Co je s ní?“ zeptal se přiškrceně, přeskakuje pohledem z jednoho policisty na druhého.
„Co nám o ní můžete říct?“
„Proč? Stalo se jí snad něco?“ domáhal se otec Dominik odpovědi na svou předchozí otázku, kterou kapitán
Přibyl zcela pominul. „Včera odcházela dost pozdě, chvíli nato přišla ta bouřka…“ drmolil nervózně. „Proč se na ni ptáte?“ zadíval se kapitánovi naléhavě do tváře.
„Dnes ráno ji našli mrtvou na mostku přes Velké Valy,“ odpověděl ten věcně.
Otec Dominik ztuhl, že by se v něm krve nedořezal. Na okamžik to vypadalo, že snad přestal i dýchat. Náhle se chytil za krk, jako by se dusil.
„Kde tu máte kuchyň?“ vyhrkl Edgar. Odpovědí mu bylo jen jakési neurčité mávnutí viditelně se třesoucí rukou. Otec Dominik nebyl s to ze sebe vysoukat jediné slovo.
27 neprolomitelné. Takže pokud jste přišli kvůli něčemu, co souvisí…“
„Hmm,“ zahučel poručík. Doslova vyskočil z gauče a spěšně vyšel na chodbu. Zkusil první dveře, které mu přišly pod ruku. Otevřel je a nahlédl dovnitř. Trefa! zaradoval se. Nato vešel do poměrně velké kuchyně. Ze skřínky nad dřezem vyndal skleničku a natočil do ní studenou vodu. S ní se pak vrátil zpět do pokoje a podal ji knězi. Ten ji vděčně přijal a přiložil si ji k ústům. Na několik málo doušků ji vyprázdnil. Zvedl pravou ruku a přežehnal se křížem.
Když kapitán viděl, že spíná ruce a sklání hlavu, pohlédl tázavě na Edgara, již znovu sedícího vedle něj.
„Asi se jde modlit,“ šeptl mu ten do ucha.
„Tak to ani omylem!“ zamračil se kapitán zle. „Co nám můžete o paní Nowakové říct?“ zopakoval rázně předchozí otázku. Nehodlal s výslechem čekat, až se ten proti němu pomodlí… Na takové hlouposti nemá čas! Nepohodlně se ošil, když si uvědomil, co mu visí za zády nad hlavou.
„Já nejsem ten, kdo by měl…“ soukal ze sebe kněz přiškrceně.
„Včera tu tedy byla,“ navázal kapitán na předešlé prohlášení otce Dominika.
„Ano, byla,“ přikývl ten poslušně.
„Kdy přišla? O čem jste spolu mluvili?“ nadhodil kapitán další návodné otázky. Bylo očividné, že vyslýchaný sám od sebe v hovoru pokračovat nebude.
„Byli jsme domluveni na sedmou hodinu. Původně jsem navrhoval ve čtyři, přede mší svatou, ale to říkala, že nestíhá z práce, tak jsme to nechali až po mši…“ třel si kněz nervózně zpocené dlaně o sebe.
„Copak včera byla neděle?“ uklouzlo Edgarovi. Stáhl hlavu mezi ramena, když ucítil, jak ho kapitán pod stolem kopl do nohy. Dával mu tak najevo, aby nechal mluvit kněze, který se snad konečně chytil a řádně se rozhovoří. Teprve až skončí, přijde na řadu doptávání se…
„Mše svaté se neslouží jen v neděli,“ odpověděl otec Dominik. Podobná poznámka ho nijak nezaskočila. Nebylo to zdaleka poprvé, co se setkal s názorem, jaké má pohodové zaměstnání. Jednou za týden, v neděli, přečte kázání, které si stáhne někde z netu, a jinak má celý týden volno… Nejednou zatoužil, aby to byla pravda… „Mohou se sloužit každý den. Liší se ovšem v průběhu. Ty ve všední den…“ dal se do vysvětlování.
„Vraťme se ke včerejšku,“ usměrnil kapitán Přibyl hovor. Liturgické záležitosti ho v nejmenším nezajímaly. Nechtěl o nich nic vědět!
„Jistě,“ přikývl otec Dominik pokorně. „Veronika… paní Nowaková přišla na mši svatou… Ta byla od osmnácti hodin, jako vždy. Stihla ji, i když se bála, že to nedá… Když jsme skončili, šli jsme sem. Měli jsme probírat Desatero, ale moc jsme se k tomu nedostali… Spíše jsme mluvili o škole… Měla toho plnou hlavu…“ soukal ze sebe kuse. Pohled upíral chvílemi k zemi, chvílemi na Krista visícího na zdi za vyšetřovateli. Na ně samotné se podíval zcela výjimečně a vždy jen na zlomek vteřiny. „Když skončila ta první bouřka, odešla,“ zakončil své vyprávění.
„Kolik bylo hodin?“
„Nevím, nedíval jsem se…“ krčil kněz neurčitě rameny. „Třičtvrtě na devět!“ vyhrkl náhle. „Odešla ve třičtvrtě na devět! Akorát odbíjely hodiny na věži, když jsem ji doprovázel ke dveřím!“ vybavil si lomoz nesoucí se ztichlým náměstím.
To by odpovídalo, pomyslel si Edgar. Ten nepříjemný doktor říkal, že zemřela kolem deváté. Pokud odtud odešla ve třičtvrtě, než došla na Valy… „Neříkala, kam jde? Nevíte, zda se neměla například ještě s někým setkat?“
„To nevím,“ vrtěl kněz odmítavě hlavou. „Podle mě šla domů. Říkala, jak se už těší do postele… Opravdu vypadala hodně unaveně.“
„Říkal jste, že mluvila o škole,“ rozhodl se kapitán vést výslech jiným směrem než poručík Dvořák.
„Ano, bylo vidět, že jí má zase plnou hlavu. Ono se není moc čemu divit, jak se blíží konec školního roku… Stěžovala si na úředního šimla, že prý kolik musí vyplňovat hlášení a všeho… Byla hrozně unavená, myslím, že spíš psychicky než fyzicky, má toho asi opravdu hodně…“
„Na které škole učila?“ neudržel se Edgar s další otázkou. Z občanského průkazu zavražděné vyčetli její jméno, věk, národnost… O povolání ale neměli potuchy. Až díky výpovědi otce Dominika se dozvěděli, co byla paní Nowaková zač.
„Je… byla,“ přivřel dotyčný oči. Zhluboka se několikrát za sebou nadechl a vydechl, aby se opanoval.
„Veron… paní Nowaková byla ředitelka na základní škole. Na Tyršově. Podle všeho to tam ale neměla vůbec
jednoduché. Vztahy tam asi nejsou moc dobré. Říkávala, že Otesánek jí sice pomáhá opravdu hodně, ale že občas si potřebuje promluvit i s někým, kdo jí může odpovědět, a to že prý v práci nejde, protože tam by to hned použili proti ní…“ drmolil kněz páté přes deváté.
Kapitán Přibyl se tak znovu utvrdil v tom, jak dobré je si z podobných rozhovorů pořizovat zvukový záznam, k němuž se pak může po libosti vracet. Psát si poznámky, rozpory, nejasnosti… na které se pak vyptá při dalším podání vysvětlení.
„A ten Otesánek je kdo?“ pozvedl Edgar udiveně obočí.
„Pes,“ odpověděl otec Dominik prostě.
„Jasně,“ obrátil kapitán oči v sloup. Přesně jak říkává, v Nymburce je snad víc psů než lidí…
„Má ho moc ráda. Když si ho bere její bývalý manžel, je z toho hrozně špatná…“ vykládal zatím kněz dál.
„A o něm nám můžete říct co?“ chytil se kapitán Přibyl.
V okamžiku, kdy si v občance mrtvé přečetl, že je rozvedená, bylo jasné, že právě bývalý manžel bude jeden z prvních lidí, o které se budou muset zajímat.
„Jako o bývalém manželovi paní Nowakové?“ ubezpečoval se otec Dominik, že kapitánův dotaz pochopil správně. Od chvíle, kdy se dozvěděl, proč za ním oni dva muži přišli, nebyl s to se soustředit… „O tom vám toho moc neřeknu,“ začal, když kapitán souhlasně přikývl. Psa Otesánka, či jak že se ta bestie jmenovala, vskutku nemyslel!