SYNCHRONICITA A PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK NA BEČCE

Udržení celku je důležité také proto, že jedině v rámci celku se mohou jednotlivci dostat do vzájemné synchronicity. Například jeden pič vyzvedne džbánky ostatních, přinese všem natočené pivo a po určité době společně sladěného cyklu jde pro piva někdo další. Takovým delším cyklem synchronicity může být série písní, dalším větším časovým cyklem je třeba hotová várka grilovaného masa pro všechny. A další runda piva! Další série písní. Další společné močení! Další pivo! Další vtip! Další písnička! A další pivo! Teď! Právě teď jste v „přítomném okamžiku“! Paříte na max! Existujete jen tady a teď, nevnímáte žádnou budoucnost, žádnou minulost, žádné ego, žádný strach. Ráno se blíží, čas se zhušťuje, frekvence stoupá, oheň hučí, pivo pění, struny praskají, zpěváci řvou a euforie vrcholí!!! Ale skupina je pohromadě a drží společné tempo! To je synchronicita! Tento kolektivní pocit sounáležitosti (říká se „být na stejné vlně“ nebo „na stejné frekvenci“) zažívají třeba sportovní fanoušci, hráči kolektivních sportů, muzikanti či fanoušci na koncertech. Tato energie dodává krátkodobě obrovskou sílu. Jak pro pařiče na bečce, tak pro sportovce platí stejná věta: „Když se daří, padá to tam samo!“ Pocit společného proudění energie, který na bečce můžete zažít, tato krátkodobá euforie, je právě tím pocitem, který se z muzikantů či sportovců přelévá na fanoušky a žene návštěvníky znovu do sportovních ochozů a na koncerty. Pařiče pak znovu na bečku.

Není náhoda, že se různé rituály různých etnik na planetě Zemi odehrávají u ohně, za použití omamných látek, v určité frekvenci (šamanské bubny) a v noci (za tmy dochází k vyrušení okolních vizuálních vjemů). V naší dnešní civilizaci už v drtivé většině nemáme šamany – duchovní vůdce, kteří by nás vedli k čisté pozitivní energii a zážitku přesahujícímu realitu, k přímé komunikaci s prostorem či vesmírem. To ale neznamená, že po něčem takovém podvědomě netoužíme, že nám to nechybí. Bečka bezesporu je určitým kolektivním rituálem bez šamana.

Tímto ale není synchronicita zdaleka vyčerpána! Na bečce jste v přírodě, a dokonce můžete sladit svůj krok s ní. Lidé nepřestali přírodu vnímat – podvědomě zrychlí krok, když kolem cesty, po níž jdou, hučí řeka nebo fouká nepříjemný vítr. Zpomalí ale, když se řeka rozlije do šíře a zavládne bezvětří. Běží se schovat, když prší, na slunci však zastaví a nastaví mu tvář. Někteří mu dokonce nastaví celé tělo a věnují týdny dovolené. Když hučí oheň a šlehají plameny, lidé jsou neklidní, když ale do tmy problikává plamínek na žhavých uhlících, jsou spokojení a mírní. Přestože si to lidé vědomě nepřipouští, milují okamžiky, kdy jsou v jednotě s přírodou. Kdy zažívají stav naprosté koncentrace a jednobodové soustředěnosti mysli. Pokud takové lidi potkáte v lese, říká se jim „houbaři“. Jejich chůze je pomalá, jejich zrak je zaměřený na jeden cíl a pomalu přejíždí ze strany na stranu. Jsou plně koncentrovaní a klidní, nevnímají okolí, les je pohlcuje. Není náhoda, že hodně lidí sbírá houby rádo, ale nejí je. Ve skutečnosti nejsou v lese kvůli houbám… Také je pravda, že lidé, jejichž mysl je neklidná, těkavá a nesoustředěná (třeba jsou zabráni do hovoru), moc

hub nenajdou, i když mají dobré oči. Nejsou totiž naladěni na vlnovou frekvenci lesa a ten jim houby nevydá… A podobně rybáři. Někteří sedí v přírodě dlouho na jednom místě, mlčí a klidně i sedm hodin pozorují jeden bod v naprosté koncentraci. Vnímají energii, jako například proudění řeky, vítr, šumění listí nebo rákosí, vlnění vody, odrazy slunce na hladině. To vše často vytváří harmonii o jedné frekvenci. A opravdu mnoho rybářů žádné ryby od vody nenosí. Jsou i jiné důvody, proč sedět u vody… Příroda má svou vibraci, na kterou se můžete naladit, pokud jste vnitřně klidní a soustředíte se. Když vítr fouká, pak les hučí a praskají větve, ptáci zmlknou. Když vítr jen vane, pak stromy ševelí a ptáci se znovu rozezpívají. To podvědomě cítíte. Stejně příroda cítí, jestli slunce svítí nebo ne, jestli přichází noc či ráno. Na bečce není předem daný čas jít spát a ráno nezačne zazvoněním digitálního budíku. Je to skutečné ráno, skutečný den, skutečný večer, skutečná noc a další skutečné ráno, které vnímáte. I to je cyklus, na který se můžete ze všedního dne přeladit. V běžném dnu městského člověka je příroda již upozaděna, není vnímána. Večer nastává, když začnou v televizi zprávy… To ale neznamená, že příroda zmizela a že ji už necítíme. To si na bečce můžete znovu uvědomit.

Další úrovní je samotný vesmír. Podívejte se na bečce na noční oblohu a vždycky se vám zatočí hlava. Nemusí to být kvůli opilosti, ale zrak, zvyklý na blízké trojrozměrné předměty, se najednou nemá čeho chytit. Vidí jednolitou plochu, ale zároveň tu největší hlubinu, kterou může spatřit. Vidí hvězdy, ty ale třeba už dávno neexistují, jen jejich světlo k nám ještě letí miliony let, i když hvězdy už vyhasly. Mozek nechápe,

že to, co zrak vidí, už neexistuje… Najednou ale vidíte padat hvězdu a uvědomíte si, že to bylo na nějaké pařbě pod širým nebem někdy minulý rok, kdy jste viděli padat hvězdu naposledy. Naše Země opět oběhla svoje kosmické kolečko a po roce se znovu zanořila do nekonečného proudu meteoritů – Perseid, které za sebou zanechala nějaká kometa před miliony let. Je to už rok! Najednou vnímáte rok pozemského času! A to už je pořádný cyklus vesmírné synchronicity…

„Padááá pěna, přejte si něco!“ zařve někdo vedle vás. Střih a jste zase na bečce. „Pařííímééé!“