prediplomni seminar divadlo

DIVADLO MONIKA ČERMÁKOVÁ

OBSAH

VÝZNAM DIVADLA A JEHO TERMINOLOGIE VÝVOJ DIVADEL TYPY DIVADEL NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

SVĚTOVÉ A ČESKÉ PŘÍKLADY

DIVADLO

co je divadlo

DEKLARUJÍCÍ VZDĚLÁVACÍ POZNÁVACÍ

INFORMAČNÍ TERAPEUTICKÁ SOCIÁLNÍ SPOLEČENSKÁ ZÁBAVNÁ

ESTETICKÁ REPREZENTATIVNÍ

KULTURNÍ

Žádná z funkcí se nevyskytuje odděleně

bavíme se, odpočíváme, nasloucháme, poznáváme, vnímáme krásu, jsme ve společnosti.

TERMINOLOGIE DIVADELNÍ PROSTOR Prostor, který po dobu divadelní akce tvoří soubor hracích prostorů a prostorů pro diváky, je to prostor, ve kterém se odehrává akce a v němž vzniká proces divadelní komunikace mezi hercem a divákem.

HRACÍ PROSTOR Prostor, ve kterém jedná herec a v němž se odehrává divadení akce.

Hrací prostor může být přirozený, může být součastí přirody, nebo může být umístěn v umělém, kulturním prostředi.

Může existovat samostatně, nezávisle na tom, zda souvisí s nějakým prostorem pro diváky PROSTOR PRO DIVÁKY Prostor, ve kterém pobývají lidé přítomní v čase hercova jednání SCÉNA Scéna - odvozeno od starověké skény - budovy, která stála za orchestrou a původně netvořila ani hrací prostor. Hrací prostor se z ní vyvinul teprve postupným vývojem, avšak nenazýval se skéné, ale proskénion nebo logeion.

Scaena - Řím - volný výraz pro celé divadlo, včetně všech hracích prostorů, někdy však i prostor pro diváky, či dokonce samotné obecenstvo Ve středověku se pojem používal i pro mansiony - celý nikoli jen hrací prostor, od dob baroka označuje už jen hrací prostor.

Dnes - všeobecně jakýkoliv hrací prostor, prostor v němž se odehrává nějaká divadelní akce, popřípadě i dění nedivadelní PROSCÉNIUM Ze starořeckého slova proskénion, což byl hrací prostor pro herce, situovaný před budovou skéné, z pohledu diváka za orchestrou. Původně nevysoké, úzké dřevěné pódium. Později nahrazeno kamenným s rozměrným hracím prostorem o obdéníkovém půdorysu. V Římě se nazýval pulpitum, stal se základním hracím prostorem. V baroku pojem proscénium označoval přední prostor, který se nacházel před scénou nebo na jejím předním okraji, obvykle před scénickým rámem.

HLEDIŠTĚ Prostor pro diváky nebo lidi, kteří se v něm shromáždili. V prostorovém významu je hlediště velice všeobecný pojem.

Jeho obsah je blízký jakémukoliv „prostoru pro diváky“. Hlediště starověkého řeckého divadla se nazývalo theatron, římského divadla theatrum , cavea nebo auditorium. Hlediště barokního divadla se u nás někdy nazývá prostě „sál“ V čestině pojem znamená především prostor pro diváky a až v přeneseném významu může znamenat také obecenstvo.

PROMĚNA TYPOLOGIE: SCÉNÉ PROSKÉNIUM

SCÉNA

OSRCHESTRA OLTÁŘ PŘEDSCÉNA

THEATRON

HLEDIŠTĚ

VÝVOJ DIVADEL

ŘECKÁ KLASIKA

STŘEDOVĚK

SHAKESPEAROVA DOBA

DVORSKÉ DIVADLO

MODERNA

STAROVĚK

VÝVOJ DIVADEL starověké divadlo

CHRÁM

1.Počáteční fáze: Posvátný kruh vyznačovali diváci, uprostřed byl umístěn oltář; průvod se vydával na cestu ze vzdáleného chrámu k posvátnému kruhu; neexistovala zde architektura a stálá divadelní zařízení.

4.Divadlo helénistického období (řecko - římské): orchestra je zmenšena asi na 2/3 plochy kruhu, netvoří už pravidelný kruh; theatron obklopuje orchestru poněkud za průměrem, prostotorové proskénion je umístěno na orchestře; za ním je výstavná budova skéné s paraskénami; na orchestře se nachází ještě oltář, který zaniká ve 2. stol.n.l.

CHRÁM

2.Řecké starověké divadlo: posvátný kruh se přetvořil ve stálou orchestru, již ze tří stran obklopovalo kamenné amfiteatrální theatron; těsně za orchestrou se nacházela skéné, zastupující vzdálený chrám; uprostřed orchestry byl oltář

5.Klasické římské divadlo : půlkruhová orchestra; auditorium má půdorys polokruhové výseče; velké pulpitum obklopené ze třech stran stěnami frons scaenae.

3.Klasické, rozvynuté starověké řecké divadlo (4.stol. př.n.l.): stálou orchestru o kruhovém půdorysu s oltářem uprostřed obklopuje kamenný amfiteatrální theatron; k orchestře přiléhá skéné, opatřená úzkým proskéniem.

6.Římské divadlo, pozdní fáze: orchestra byla zrušena, stavěla se na ní sedadla; auditorium tvořil půlkruh složený ze dvou segmentů - amfiteátru o půdorysu jedné části půlkruhu a plochého půlkruhu na místě původní orchestry; hrací prostor je na prostorném pulpitum, který ze třech stran obklopuje rozměrná frons scaenae

VÝVOJ DIVADEL starověké divadlo

Odeon-budova, ve které se provozovala hudba, recitace a vystoupení krasořečníků. Měli několik set, vyjímečně i několik tisíc míst. Častěji se stavěly přímo ve městěch a nikoli na jeho okrajích jako divadla. Pro zlepšení akustiky byly zastřešené.

Odeon měl amfiteatrální hlediště, půlkruhovou orchestru a proskénion za ním stály sloupy a byly umístěny vchody. Protože to od počátku byla volně stojící uzavřená budova, nedělil se, na rozdíl od divadla, na thetaron a skéné, a neměl ani oltář. Byla to budova světská jako každá jiná. Jeho obecenstvo bylo elitní a vzdělané.

Amfiteatr - stavba, která v Římě sloužila k zápasům gladiátorů, divokých zvířat a prakticky i jako jatky divokých zvířat a jako popraviště odsouzenců. Amfiteátry byly volně stojící obrovské stavby. Prostor pro diváky se stupňovitě zdvíhal kolem oválné arény. Nejznámější římský amfiteátr, Koloseum, mohl pojmout asi 60 000 lidí. Amfiteátry se stavěly rovněž v provinčních městech impéria. Byl zděn, někdy i provizorní, s arénou vymezenou pouze ohrazením u paty nějakého návrší. V Římě se amfiteátry, vedle circů, těšily největšímu zájmu, zatímco přitažlivost divadla slábla. Zároveň však divadla ovliňovaly.

Stavba amfiteátrů byla architektonicky sevřená, jednolitá, a tímto směrem se vyvíjela též budova římského divadla. Pojem amfiteátr, amfiteatrální hlediště se nyní obvykle užívá pro označení všech prostor pro diváky umístěných na šikmině, která stupňovitě nebo plynuje stoupá.

Circ - stadion - byl to vlastně stadion určený ke koňským dostihům a k závodům koňských spřežení. Římani začali stavět cirky ve 3. stol. př. n. l.. Měly podobu obrovského obdélníku o stranách několik set metrů. Hlediště bylo amfiteatrálně uspořádáno, byla tu zřejmá snaha využívat svažitého terénu, avšak někdy musely být celé vybudovány na rovině. Circy byly obrovské. Největší z nich, Circus Maximus, mohl podle starověkých pramenů pojmout 385 000 lidí, podle nejnovějších výzkumů byl tento údaj nižší, kolem 250 000 návštěvníků. Jiné circy měly hlediště o několika desítkách tisíc míst. Stavěly se ve význačnějších městech impéria.

VÝVOJ DIVADEL starověké divadlo

DIONÝSOVO DIVADLO Atény, Řecko/ 5.stol p.n.l.

Je pokládáno za nejstarší známé divadlo na světě leží pod Akropolí. Od 6. století př. n. l. zde staří Řekové každoročně uctívali tancem a zpěvem boha plodnosti, vína a veselí Dionýsa.

Děj probíhal na kruhové orchestře a později s větším počtem herců na logeionu. Stoupající terén pod širým nebem, tvořící hlediště divadla, ovlivňoval pak jeho tvar, který byl půlkruhový.

THEATRON

OSRCHESTRA

SCÉNÉ

VÝVOJ DIVADEL starověké divadlo

MARCELLOVO DIVADLO Řím/ Evropa/ 13 p.n.l.

Na rozdíl od řeckých divadel, římské divadlo nevyužívalo terénu, ale bylo vytavěno na rovině. Půdorys hlediště byl ve tvaru půlkruhu.

Stoupání hlediště bylo vytvořeno uměle. Po obvodu orchestry se nacházela čestná místa.

STŘEDOVĚK

VÝVOJ DIVADEL

středověké divadlo

Ve středověku po celou dobu existovaly rozmanité, lidové a dvorské, venkovské i městské, magické a kultovní obřady a ceremonie, které obsahovaly řadu divadelních aspektů. Slavily se důležité okamžiky každoročního cyklu přírodních přeměn.

Křesťanské chrámy se začaly stavět od 4. století. Do nich se přemístily veškeré činnosti spjaté s kultem, které se dosud vykonávaly v domácnostech. Veřejné, institucionalizované divadlo bylo vzkříšeno až v románském kostele, kde se začala realizovat první misteria.

Gotická katedrála se stala totálním divadlem křesťanské kultury. Jsou zde dvě místa děje - místo, z něhož vychází Marie a Kristův hrob. Druhé místo tvořil už v nejranějším období hrob. Oba tyto prostory spojovala cesta. Třetí částí prostoru je prostor pro diváky, věřící se občas museli v kostele přesouvat. Existovaly tedy tří zakladní prostory - hrací prostory, prostory pro diváky a cesty.

Mysterijní divadlo se začalo rozvíjet ve 2.pol. 10. stol. Hrací prostor v mysterijním divadle byl vždy členitý, skládal se z mnoha jednotlivých „mansionů“, „doměčků“, „scén“, které byly rozmístěny všechny současně v různých prostorech a sestavách pro jednotlivé dějové epizody. Tyto prostory se vždy zřizovaly jako malé domky na vysokých podezdívkách. Zpravidla do nich vedly schody, šikmy, někdy žebříky. Každá takový „domek“ měl obvykle zařízen jeden „pokojík“, který neměl přední stěnu a mnohdy ani boční stěny, aby diváci mohly dovnitř nahlížet ze tří stran. „Domek“ byl přikryt střechou, která ho charakterizovala a odlišovala od jiných. Tato střecha bývala zpravidla architektonicky členitá, měla kopule, tympanony, pilastry a ozdoby, podepíraly jí sloupy. Přízemí byla uzavřena ze čtyř stran a sloužilo jako herecká šatna, ale používalo se také ke skrytému umístění různých technických zařízení a k přípravě překvapivých efektů. Zvláštní druh zařízení, na nichž se odehrával děj, představovaly „domy“ konstruované na kolech v podobě velkých vozů.

Mansiony byly nejprve postaveny uvnitř kostelů, psotupně se začaly přesouvat mimo chrámy. Divadlo se oddělilo od liturgií a církev ho přenechala jako společenskou isntituci městům a cechům. Mansiony se začaly budovat zvlašť, před kostelem, ve kterém nacházely jěště nějakou dobu zázemí. Prostor byl uspořádán lineárně. Nevyužívaly se městské budovy, ale pokaždé se stavěly umělé objekty.

Mysterijní dovadlo vrcholného období používalo dvojúrovňový prostor. Jednu rovinu tvořilo náměstí, ulice, pódium, V této rovině byl hrací prostor společný. Dolní prostor byl neutrální, polyfunkční, sloužil jako mnoho různých „cest“ . „teras“ a „prostranství“.

V době rozkvětu vznikly dvě rozdílné tendence: první usilovala jednotlivé mansiony zvětšit, rozšířit a vybavit mechanickými zařízeními, obohat a rozčlenit jejich interiér, cílem bylo vytvořit mansion ke hře natrvalo; druhá tendence naopak kladla důraz na dolní, velký, společný hrací prostor, snažili se tento prostor vydělit od okolí, proto se ve vybraných lokalitách stavěla stálá podia, nestavěla se na náměstí, nýbrž na odlehlých prostranství. Oběma tendencím byl společný záměr změnit příležitostný, pohyblivý a přenosný charakter představení ve stálou, institucionální formu. Zárověn zůstalo i divadlo lidové, světské, komediální, které bylo přenosné a nestálé. Počátkem 16. stol. získalo lidové divadlo popularitu - vznikla italská commedia dell´arte.

VÝVOJ DIVADEL

různé typy organizace divadelního prostoru

Podlouhlé pódium, na kterém byly postaveny v řadě mansiony s hracími prostory; obecenstvo přihlíželo z jedné strany.

Obdélníkové pódium, které tvořilo hrací prostor, na němž byly postaveny mansiony pro herce; obecenstvo přihlíželo ze dvou stran na tribunách.

Kruh, který tvořily mansiony pro herce a mansiony pro diváky; uprostřed centrální hrací prostor v základní rovině.

Mansiony postavené na náměstí; obecenstvo obklopovalo i prostupovalo celý prostor; část diváků přihlížela z oken domů.

Kruh, který vytvářely mansiony- hrací prostory; uprostřed herecký mansion diváci byli uvnitř kruhu.

Sala de Trinité v Paříži, v 15. století sídlo Pašijového bratrstva; na obdélníkovém pódiu obdélníkového sálu bylo rozestavěno několiv mansionů.

RENESANCE

VÝVOJ DIVADEL

renesanční divadlo Alžbětinské divadlo

ZADNÍ(HORNÍ)HRACÍ PROSTOR

PŘEDNÍ HRACÍ PROSTOR

Vznik na základě středověké a lidové tradice v konfrontaci s humanistickým myšlením, vznik prvních divadelních budov a výrazné formy upřednostňující herce a zabezpečující kontakt s divákem kruhový nebo mnohoúhelníkový půdorys budovy byl převzat jak ze středověku, tak ze starověku. Divadelní prostor byl tvořen polokruhovým hledištěm v rovině podlahy (pro stojící diváky) a několik podlaží balkónů se sedadly. Připomínalo to jak starověký amfiteátr, tak prostorovou dispozici středověkých mystérií. Hrací prostor tvořil mansion opatřený plošinou, byl dvoupodlažní, zakrytý střechou. Další hrací plochou bylo pódium před mansionem. Existovaly tak tři hrací prostory - přední, zadní, horní. Nejdůležitější postavení zaujímal herec jednající v předním hracím prostoru, v těsné blízkosti diváků a diváky obklopený. Divadlo bylo koncipováno jako samostatně stojící městská a plebejská budova. Zastřešený byl nejprve pouze prstenec galerií, později celá stavba - dáno klimatickými podmínkami.

VÝVOJ DIVADEL

renesanční divadlo Alžbětinské divadlo

DIVADLO GLOBE

Divadlo Globe mělo tři galerie k sezení, arénu a jeviště se speciální lóží pro královnu. Čtrnáct let po uvedení do provozu (1613) divadlo Globe do základů vyhořelo, ale vzápětí bylo vybudováno nové.

VÝVOJ DIVADEL

renesanční divadlo Italské divadlo

PALAZZO DUCALE Ferrara/ Itálie/ Evropa/ 1508/ renesance Pellegrino da Udine

Navázalo na dvorskou tradici ve spojení s jednostranně interpretovaným odkazem starověku - hlavně dekorace. Vzniká divadelní budova s kukátkovou perspektivní scénou určenou k předvádění dekorací, která zároveň radikálně oddělila herce od diváků.

VÝVOJ DIVADEL

renesanční divadlo Italské divadlo

TEATRO OLIMPICO Andrea Palladio (Vincenzo Scamozzi) Jde o poslední dílo renesančního architekta Andrea Palladia, jež je obecně považováno za první zastřešené divadlo moderního věku.Divadlo bylo dostaveno roku 1585.

BAROKO

VÝVOJ DIVADEL barokní divadlo

HLEDIŠTNÍ ČÁST

JEVIŠTNÍ ČÁST - PŘEDNÍ, ZADNÍ, BOČNÍ

Došlo k důslednému oddělení hracích prostorů od prostorů pro diváky, kdy herec byl odsunut dále od diváků. Přenášení dějů se provádelo pomocí proměnlivých dekorací. Barokní dekorace postavena již v zastřešených sálech vyžadovala umělé osvětlení. Divadlo nebylo propojeno s okolím, člověk s přírodou a nebyla dále zachována polyfuknčnost prostorů. Navazovalo předevšiím na italské renesanční dvorské představení. Základní složka byla skožka výtvarná - malované dekorace s iluzivní perspektivou, efektní scénické a světelné změny. Představení se konala na nádvoří, v zahradách a sálech. Pozdějí byl pro hraní divadla uzpůsoben určitý sál na trvalo nebo bylo postaveno zvláštní dvorské divadlo. Operní pžedstavení byla pro italská divadla nejvhodnější. Došlo k eliminaci prostřední části hracího prostoru a oddálení herců od diváků. Nakonec zůstal jen zadní prostor, scéna. V Itálie to bylo způsobeno tím, že opera vyžadovala jiné umístění orchestru než bylo dosud zvykem (vzadu, na galerii nebo na balkoně). Větší úloha a podíl hudby a zpěvu vyžadovalo přiblížit hudebníky a zpěvaky. Orchestra byla tedy nakonec umístěna před herce. Orchestřiště tak oddělovalo hrací prostor od diváků . Bylo to umocněno pozdějším používáním scénického rámu - sloužící výtvarné složce. Scénický rám byl funkcí dekorace a zařízenívznikl proto, aby ukrýval mechanismy, obslužný personál i světelné zdroje a aby zvýrazňoval perspektivu. Rám utvářel obraz. Celý hrací prostor sjednocovala dekorace - hrací prostor byl znovu rozdělen na přední a zadní čast, do zadní však herec nesměl vstupovat, aby neprozradil perspektivu kulis. Dekorace se stala nejdůležitělší divadelní složkou. V baroku lze teprve hovořit o „scéně“ v dněšním významu tohoto slova. Vznikla opona, která se vytahuje různými způsoby. Vznikají lože - nejvíce izolovaný prostor pro diváky, balkony a galerie. V dvorském divadle byl parter prázdný, pouze křeslo pro majitele a nejvýznamnější hosty, ve veřejných se tento zvyk nemohl udržet - instalovaly se v něm lavice, sedadla nebo zde byla pouze místa pro stání. divadlo získalo novou funkci, důsledně diferencovalo diváky podle toho , kde seděli. Vítězila společenská, salónní stránka divadelního života. Divadlo bylo vedle kostela a soudu jedním z několika veřejných míst, kde se mohly různé společenské vrstvy potkávat a vzájemně pozorovat. Často byl lepší výhled na ostatní lože než na scénu. Měnil se také obslužný prostor pro diváky a v divadelním zákulisí - zřizovaly se rozměrné salónky, foyer, vestibuly, kavárny.

VÝVOJ DIVADEL

barokní operní divadlo

TEATRO ALLA SCALA Divadlo La Scala bylo založeno pod patronací rakousko-uherské císařovny Marie Terezie a mělo nahradit Královské divadlo opery v Miláně, které v únoru 1776 zničil požár.

La Scala byla navržena známým neoklasicistním architektem Piermarinim a otevřena v srpnu 1778 operním představením Antonia Salieriho „LEurope riconosciuta“. Budova La Scaly byla považována za jedno z nejlepších divadel na světě, přesto po 224 letech jeho provozu nastala potřeba divadlo zcela zrestaurovat. Smlouva byla podepsána v březnu a práce začaly v dubnu 2002. Projekt zahrnoval nejen konzervativní restauraci celého objektu, ale i kompletní údržbu a hlavně rozšíření technického vybavení jeviště a oblasti služeb.

Historická budova z 18. století prošla konzervační restaurací a byla rozšířena o jevištní věž – nejvýznamnější architektonický zásah, která je navržena v souladu s požadavky na novou technickou strukturu (obr. 1). Její stavbou byla střecha zvýšena až na 37,8 m nad úroveň ulice. Významnou etapou renovace bylo snížení jeviště do hloubky 17,2 m s výkopem do hloubky 18,6 m na ploše 906 m2.

Architektonická renovace milánské La Scaly, jejímž autorem je švýcarský architekt Mário Botta, zahrnovala stavební a technické úpravy, rozšíření plochy určené pro služby a strojní vybavení zákulisí a provaziště. Součástí projektu byla též změna přilehlé budovy bývalé banky.

V souladu s požadavky nových technologií bylo zvýšeno horní patro a rozšířeno dolní patro jeviště (obr. 3). Dno orchestřiště se nyní nachází v hloubce 16 m pod úrovní ulice. Podlaha hlediště byla nakloněna tak, aby poskytovala lepší viditelnost na jeviště. V podlažích věže za jevištěm je umístěno šest nových zkušeben s výškou střechy stejnou, jakou má věž. Vertikálním rozšířením věže vznikl hranol umístěný 2,5 m za původní fasádu do Via Verdi (obr. 4). Kromě nově vybudované jevištní věže byl zrestaurován prázdný prostor vnitřního nádvoří a původní živelně stavěné přístavky na střechách divadla (obr. 5) byly odstraněny, aby vytvořily prostor pro nový vizuálně autonomní elipsovitý objekt šaten herců a administrativního oddělení nazvaný Elissoide. Obě nové budovy přesahující střechu jsou postaveny z železobetonu obloženého klasickým Botticinovým mramorem, který je užit i na dalších stavbách v blízkém okolí objektu divadla. http://www.teatroallascala.org/en/discover/theatre/virtual-tour.html

moderna

VÝVOJ DIVADEL

divadelní reforma 20. století

V období Velké divadelní reformy se k představení začaly používat prostory nedivadelní, ale také cirkusy a zříceniny starověkých divadel. Divadelní stavebnictví se začalo znovu rozvíjet v 50. letech 20.stol., hlavní ideou utváření prostoru byla proměnlivost. Proměnlivý prostor se prosadil jako jedna z alternativ k baroknímu divadelnímu prostoru. Další alternativou bylo naprosté opouštění divadelních budov - „vycházení z divadla“.

Na scénu vstupují malíři - vytvářejí samostatná divadelní představení, v nichž si zcela podřizovali herce, s nimiž zacházeli jako s loutkami nebo je loutkami a předměty, výtvarnými efekty a prostředky přímo nahrazovali. Divadlo výtvarníků přispělo koncem 50. let 20.stol. ke zrodu happeningu, tato druhá divadelní revoluce již kukátkovou scénu zpochybňovala a vypracovávala nové řešení divadelních prostorů. Objevila se snaha diváky a herce přiblížit, spojit. Divadla se začala vybavovat rozměrnými předními hracími prostory obklopené ze tří stran diváky. Zkušenosti se čerpaly také z cirkusů a kabaretů - diváci sledují účinkující, ale i sebe navzájem. Vznikají festivalová divadla - v kanadském Stratfordu, v anglickém Chichesteru a americkém Oregonu - scéna s v velkým předním hracím prostorem ze tří stran amfiteatrálně uspořádaným hledištěm a zadní a horní hrací prostory spojené schodištěm. Světelené zdroje se začaly umisťovat do hlediště, což umožnilo hercům vycházet před scénický rám. Začalo se znovu uvažovat o centrálním arénovým hracím prostoru - který se stal buď jedinou variantou hracího prostoru, nebo základní, anebo jako jednou z variant proměnlivého prostoru. Převládala snaha sjednotit hlediště s jeviště, byl odstraňován scénický rám, lože a přehnaná výzdoba. Hlediště začínala být skromnější. Zlepšovala se jejich akustika. Nezřizovaly se už pevné kukátkové scény, ale umisťovaly se variabilní podesty, používala se otáčivá sedadla. V sálu s proměnlivým prostorem byly obyvkle tři základní možnosti uspořádání: 1. centrální, otevřený hrací prostor, obklopená ze čtyř nebo ze dvou stran prostorem pro diváky; 2. hrací prostor a prostor pro diváky proti sobě; 3. otevřený hrací prostor, obklopený ze tří stran hledištěm, někdy bývala za arénou ještě kukátková scéna. Snahou bylo aby nad celým sálem byl technický strop s tahy a pod celou podlahou propadla.

Objevily se i nedostatky proměnlivého prostoru - scénografická složka musela být redukována, osvědčilo se představení s měnším počtem herců, používalo se více nábytku, světel a rekvizit. Univerzální vlastnosti sálu byly v podstatě značně omezené. Byly to sice průžné prostory, ale naplněné atmosférou uzavření, ohraničení, oddělení od vnějšího světa. Lidé se navzájem fyzicky přiblížili, ale technologie lidi vzájemně izolovala. Barokní prostor byl uzpůsoben dekoracím, proměnlivý prostor technologii. Bylo to technologické divadlo. Avangrardní soubory se těmto divadlům vyhýbaly - byly příliž drahé - přestože odpovídaly jejich tvůrčím snahám. Využívaly se točny, otáčivá heldiště - parkové plenérové divadlo v Českém Krumlově, v Tampere ve Finsku...Rozmáhala se technologie horizontálního i vetikálního transportu celých souprav dekorací. Ve 20. století bylo možné provádět bleskurychlé proměny pouze pomocí projekce - statické nebo filmové.

V 60. a 70. letech přišla druhá vlna vpádu techniky - vznikla řada divadelních center, vybavené mnoha divadelními a koncertními sály, knihovnami, restauracemi....vznik „kulturních domů“.

Divadla v prostředí historické architektury (amfiteátry, odeony..) nebo v otevřené krajině se odehrávala na vyvýšeném pódiu, které obklopovali diváci. Vznikala představení pouličních divadel - zasazovalo divadlo do života. Plenérová divadla a divadelní představení v přirozených a nahodilých prostorech se stala vedle divadel s proměnlivým prostorem druhou alternativou k tradičnímu divadlu italského typu.

VÝVOJ DIVADEL

20. století v Čechách

Experimenty 30. let 20. stol Funkcionalismus chtěl ukázat jaká stavba ve skutečnosti je a jak funguje, což se projevilo na vnějším vzhledu divadla. Provaziště převýšilo všechny ostatní části stavby. Omezené kukátkové divadlo už nestačilo představením a kultuře, která přisla s rozvojem kinematografie a pod vlivem Ameriky. Velký kus práce na posunu divadla k multimedialitě a uvolnění udělal Alfréd Radok, jehož jménem se dne uděluje i cena za nejlepší divadelní představení ve všech oborech. Do divadleního představení se přidává osvětlení, projektce a prostor je třeba více a více uvolnit. V projektech a soutěžích se objevují arénová uspořádání, které bylo uskutečněno v Tylově divadle v Lomnici nad Popelkou a ještě dále došli architekti v návrzích představitelných forem divadelního uspořádání, vzájemného vztahu hlediště a jeviště.

Cynismus a skepce konce 20.stol Konec 20.stol. byl skeptický a cynický ve svých 70. a 80. letech, ale i podnětný v letech 90. Snovým proudem informací ze zemí, ve kterých se politická moc nezvrhla v totalitu jako u nás. Jak bujela moc, bujely i stavby, tak vznikla například Nová scéna na Národní třídě.

Naopak 90. léta byla boomem ve svobodném stavění nových, převážně malých scén Alfréd ve Dvoře, Disk, Dejvické divadlo. Začala se rekonstruovat chátrající městská divadla uvnitř městských bloků Divadlo pod Palmovkou, Dejvické divadlo, Divadlo Labyrint nebo i samostatně stojící budovy jako Dobeška nebo Fidlovačka. Vznikají také prostory pro představení originální jako Spirála nebo Pyramida, které reprezentují tu zábavnější část divadla, neklasickou.

21. stol Nové století přišlo s mnoha nápady jak divadlo oživit a změnit zaběhlé konvence, jak se dostat s představením na volné prostranství a jak využit k němu i přírodu a vnější prostředí, takovým příkladem je divadlo bratří Formanů, které bylo na lodi a celé jedno léto každou noc vyjíždělo na hladinu Vltavy. Možná bylo inspirováno Teatrem del Mondo od Alda Rossiho v Benátkách.

Rekonstrukce starých městských divadel vede mladší divadelní spolky, keré ještě nemají své místo, nepatří jim žádný prostor, aby si všimly ruin průmyslových staveb jejichž doba je už dávno pryč a obnovily je pro svá představení, Jsou to staré továrny, tržiště, čističky nebo sila. Tajůplné prostory bez života do kterých se vloží nové konstrukce schodišť a hygienických zařízení, tak aby stavba fungovala pro svůj účel.

Vztah mezi přírodou a divadlem je zprostředkován přes člověka a tak vznikají prostory pro divadlo přímo v přírodě nebo z přírody. Je to navázání na renesanční tvorbu parků a zahrad. Dnešním příkladem začlenění divadla do zahrady je kruhové otáčivé divadlo v zámecké zahradě v Českém Krumlově.

Divadlo nedělá jen pokroky a experimenty, někdy chce připomenout i minulost a k tomu si staví i odpovídající stavby. Tak tomu je i u divadla Globe, které je postaveno od roku 1999 na Pražském výstavišti. Autorem je T.Kulík, J.Smetana a Z.Suchá. Divadlo má podle středověkého vzoru zastřešené jeviště ve dvou podlažích. Kapacita Globe je 500-700. Konstrukce je z Gang- Nailových dřevěných nosníků a stavba má působit provizorně stějně jako její historický vzor z roku 1599.

VÝVOJ DIVADEL

různé typy uspořádání divadelních prostorů 20. století

divadlo italského typu, barokní divadlo, divadlo s kukátkovou scénou

kukátková scéna s předscénou

„otevřená scéna“, otevřený hrací prostor, obklopený ze třech stran diváky; open stage

praktikáblová stavba, pódium, plošina platform

aréna, arénová scéna, centrální hrací prostor obklopený ze čtyř stran diváky

proměnlivý prostor, diváci i herci v jednom prostoru flexible stage, multiple -use theatre

VÝVOJ DIVADEL

uspořádání proměnlivého divadelního prostoru

VÝVOJ DIVADEL

divadla 20. století/ festivalové

DIVADLO BAYREUTH FESTSPIELHAUS 1. moderní divadlo v Evropě. Wagner usiloval o to, aby veškerá pozornost diváků byla soustředěna na scénu.

Festivalové divadlo Richarda Wagnera je festivalové divadlo na tzv. Zeleném vrchu v hornofranském Bayreuthu. Bylo postaveno v letech 1872–75 architektem Otto Brückwaldem podle návrhů skladatele Richarda Wagnera a s využitím starších návrhů Gottfrieda Sempera ve stylu helenistického historismu. Od založení slouží výlučně pro účely Hudebních slavností v Bayreuthu věnovaných provádění oper (hudebních dramat) Richarda Wagnera, které se konají každoročně od konce července do konce srpna. Je považováno za jedno z operních divadel s nejlepší akustikou na světě.

Hlediště a jevištní část stavby jsou hrázděné, přičemž původní dřevěné trámy byly v průběhu renovace od 60. let 20. století nahrazeny betonovými a ocelovými nosníky. Vnějšek stavby je z největší části z červených cihel a je téměř zcela bez ozdob, čímž si budova vysloužila pohrdlivé označení „stodola“ („Scheune“). Reminiscencí na „nakvap sbité slavnostní haly“[8] měl být podle Wagnerových slov vyvolán lidový dojem při vyhnutí se veškerému „napodobování cizí podstaty“ Jevištní portál je 11,80 m vysoký a 13 m široký. Maximální šířka jeviště činí 27 m. Hlavní jeviště má hloubku 22 m, k čemuž přistupuje zákulisí využitelné ke hře o hloubce 13 m. Celková délka divadla od hlavního vstupu až po konec zákulisí činí 100 m. Provaziště se nachází 26 m, střecha 36,40 m nad úrovní jeviště. Maximální hloubka propadliště je 13 m.

Hlediště sestává ze zcela pravidelně stoupajících řad sedadel po vzoru antických amfiteátrů, což zaručuje takřka ideální pohled z téměř všech míst.

Díky položení podlahy na dřevěnou konstrukci a dokonce i vypracování pilířů a sloupů ze dřeva – ty jsou jen omítnuty sádrou, aby vzbuzovaly dojem kamene – nabízí vynikající akustické podmínky. Právě pro tuto akustiku nebyla později zvažována možnost nahradit stávající budovu budovou kamennou. Podél zadní stěny nad samotným parterem jsou tři (do roku 1930 dvě) galerie. Hledištní prostor po různých přestavbách poskytuje místo pro 1974 diváků.

Po stranách hlediště jsou postupně prodlužující se náznaky dělicích stěn. Ty u jeviště přecházejí ve dvojité proscénium, které bylo navrženo tak, aby vzbudilo „nádhernou iluzi zdánlivé větší vzdálenosti vlastní scény“ od diváka, a navíc iluzi, „že se mu na scéně vystupující osoby jeví ve zvětšené, nadlidské velikosti“.

Skutečnost, že se Wagner od počátku intenzivně podílel na plánování budovy divadla, vedla k četným dalších inovacím vztahujícím se k divadelní praxi.

K tomu patří vedle utváření hlediště také „Wagnerova opona“, tedy opona, která se nesmírně rychle otevírá směrem nahoru i do stran.

Wagner kladl zvláštní důraz na podstatné zatemnění divadelního prostoru, protože žádný vedlejší zrakový vjem neměl diváka odvádět od dění na scéně.

K zavedení plné tmy však došlo spíše náhodou: inovativní plynové osvětlení hlediště bylo dokončeno teprve v den prvního představení ve Festivalovém divadle a nemohlo již být dostatečně vyzkoušeno a seřízeno. Proto došlo při začátku představení namísto ztlumení světel k celkovému výpadku osvětlené a nastala úplná tma. U toho nakonec zůstalo, protože výsledný účinek odpovídal Wagnerovým záměrům. Tím bylo skoncováno s divadelní praxí 18. a 19. století, kdy bylo hlediště v průběhu představení osvětleno nebo nanejvýš zahaleno do mírného pološera. „Mystickou propastí“ („Mystischer Abgrund“) nazval Richard Wagner v bayreuthském Festivalovém divadle odstup mezi prvním a druhým proscéniem, ve kterém zvukový kryt nad orchestřištěm zakrývá orchestr, který je tak pro diváky neviditelný. Toto zakrytí orchestru („technického ohniska hudby“) mělo posílit scénickou iluzi tím, že zabránilo každému odvedení pozornosti od jeviště a tomu, aby „stálý pohled na technický aparát spolupůsobící při tvoření tónu působil nepříjemně rušivě“. „Idealita“ scény měly být oddělena od „reality“ obecenstva, aby se diváci dostali do „stavu somnambulní jasnozřivosti“.

Důvody zakrytí orchestřiště byly tedy zprvu výlučně optické; vedle samotného odstranění esteticky rušivého pohledu na orchestr toto řešení navíc přispívá k úplnosti zatemnění divadelního prostoru, které není rušeno osvětlením nástrojových pultů.

Dřevěný zvukový kryt tvoří dva díly: vodorovná zvuková clona, která se vpředu napojuje na okraj jeviště a orchestřiště zezadu téměř úplně zakrývá, a lasturovitá optická clona mezi orchestřištěm a hledištěm, která vznikající, vpřed stoupající zvuk z orchestřiště odráží směrem k jevišti a brání přímému ozvučení hlediště.

Netypické a světově orchestřiště klesá v šesti terasových stupních dozadu až pod jeviště a je obecenstvu zcela neviditelné. Dirigent stojí na vyvýšeném místě, ale ještě pod optickou clonou před orchestrem a je jedinou osobou ve Festivalovém divadle, která vidí současně jeviště i orchestřiště. Spolu s vynikající akustikou budovy vede toto výlučně nepřímé ozvučení hlediště ke vzniku zvukové směsi, ve které je prakticky nemožné lokalizovat nejen jednotlivé nástroje, ale vůbec celý orchestr. Namísto toho je dosaženo orchestrálního zvuku, který se „všudypřítomně“ šíří prostorem.

Zakryté orchestřiště má však i zcela praktické účinky: Vzhledem k tomu, že i zvuk houslí se doléhá k posluchačům tak či onak nepřímo, spočívá jejich přednostní úkol v tom, aby zpěvákům poskytly hudební oporu. Z tohoto důvodu je v Bayreuthu dodnes zachováván samotným Wagnerem předepsané odlišné rozsazení: první housle, které mají v orchestru vedoucí hlas, nesedí nalevo od dirigenta, jak je obvyklé, ale napravo od něj, aby zvukové otvory právě jejich nástrojů (a nikoli druhých houslí) směřovaly šikmo dozadu tedy přímo směrem k jevišti. Uspořádání smyčcových nástrojů je tedy proti obvyklému rozsazení obrácené, což dirigenty dodnes často mate. http://videoguide.bayreuther-festspiele.de/english/

VÝVOJ DIVADEL

divadla 20. století

Půdorys divadla, stav z roku 1876. Je zřetelné zdvojené proscénium a vějířovité uspořádání jeviště, které je do čtvercového prostoru zasazeno pomocí vystupujících zdí opakující rytmus proscénia.

Zvláštní je rovněž velká relativní velikost jeviště oproti hledišti, kterou ještě více zdůraznily pozdější přístavby

VÝVOJ DIVADEL

divadla 20. století

TOTÁLNÍ DIVADLO ERWINA PISCATORA A WALTERA GROPIA, 1926 Ve dvacátých letech začíná Erwin Piscator používat ve svých představeních tehdejší nová media: fotografii, film, rozhlas. Snaží se, ve smyslu Gesamtkunstwerku, sjednotit všechna tato média uvnitř „totálního divadla“ po vzoru Wagnera (ten postavil své ideální divadlo v Bayreuthu). Piscator se snaží spolu s Waltrem Gropiem postavit zcela nové, variabilní „totální divadlo“, které by odpovídalo novým náročným technickým a uměleckým požadavkům. Walter Gropius navrhuje mechanický divadelní stroj, který v sobě kombinuje všechny dosud známé divadelní prostory (arénu, hloubkové jeviště, amfiteátr), a navíc je rozšiřuje o prostor kolem celého hlediště. Do nového divadla měla být integrována promítací aparatura tak, aby bylo možno pokrýt projekcí celý vnitřní prostor divadla.

Hrací prostory i prostory pro diváka měly být variabilní, otočné, pohybující se uvnitř scénického prostoru, utvářeného z točen, prstenců a amfiteatrálně uspořádaných pódií.

ZÁKLADNÍ TYPY DIVADEL dle prostředí: vnitřní scéna / venkovní scéna dle způsobu projevu: činohra / opera / loutkové / dle typu scény: kukátkové / centrální / experimentální

TYPY DIVADEL/ venkovní scéna

dle prostředí

OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ ČESKÝ KRUMLOV Joan Brehms

Fenomén divadla má v Českém Krumlově stále domovské právo už od středověku -právě tady se zrodila mnohokrát nová divadelní reforma i tradice.Pomineme-li zde aktivity divadla jezuitského i dvorského v barokním divadle,pak mezníkem „moderního“ divadla je nesporně fenomén plenérového JIHOČESKÉHO DIVADELNÍHO FESTIVALU.U zrodu Otáčivého hlediště stojí významný divadelní architekt a scénograf Joan Brehms (1907-1995) s režisérem JD Ottou Haasem.

Jako první pokus „v malém“ se tu odehrála 9. června 1958 inscenaceWeisenbornovy hry Ztracená tvář. Prvá improvizovaná točna uvezla sotva 60diváků a byla poháněna lidskou silou. Nicméně už rok poté je zbudováno „velké“ otáčivé hlediště pro 400 lidí. Před ním pak dvojice Haas-Brehms inscenuje Jiráskovu Lucernu. Také pro další - šedesátý - rok dostává hlediště novou podobu, je rozšířeno na 550 míst, pevně zabudováno do země a poháněno elektromotorem. „Nová“ točna, uvedená do provozu v roce 1994 byla realizována a.s. Škoda Plzeň. Má kapacitu 644 diváků, oboustranně plynulý pohyb a hmotnost 650 tun.Umožňuje realizovat původní myšlenku vynálezců tohoto divadelního principu, totiž „jako na širokém plátně rozvíjet děj kolem hlediště postaveného před letohrádkem Bellarie na otáčející se amfiteatrální konstrukci“.

Kapacita 644 diváků, celková váha konstrukce 650 t, průměr základny 21,3 m, elevace 7,6 m, pohon 4 elektromotory o síle 15 KW (1460 ot./min), počet kol nesoucích točnu 120 ks.

Otáčivé hlediště Český Krumlov je více než půl století významným a ve světovém měřítku i ojedinělým reprezentantem přírodního plenérového divadla s originálním řešením a využíváním scénického prostoru.

Princip otáčivého divadla je sice znám již několik století, avšak ve skutečný divadelní život jej začátkem 20 století přivádí významný německý divadelník A.Appia. V českém divadle je s tímto divadelním fenoménem nejvýznamněji spojen architekt a scénograf evropského rozměru, Joan Brehms (1907 – 1995). V roce 1958 projektoval hlediště zasazené do okolní přírody, které díky obousměrnému otáčení kolem své osy umožňuje divákům vnímat děj panoramaticky. Ten se může odehrávat kdekoliv kolem diváků na hracím prostoru s rozlohou kolem jednoho hektaru. Hlediště se otáčí během představení na příslušné místo „jevištní akce“, ale je využívána i možnost prolínání hracích prostorů při jednání divadelních postav.

Hrací plocha - jeviště je tvořena rozlehlým prostorem okolního zámeckého parku, který umožňuje využívat ojedinělost nádherné scenérie zámecké zahrady se staletými stromy, které vytváří pro divadelní příběhy neopakovatelnou atmosférou. V případě hudební produkce – operních a baletních představení, je spojení nádherné hudby, estetiky tance s okolní přírodou mimořádným emotivním zážitkem.

Princip otáčivého hlediště, zasazeného do po staletí vytvářeného zámeckého lesoparku s rokokovým zámečkem Bellarie, je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné „open-air“ scény jako jezerní jeviště v Bregenz, aréna ve Veroně či středomořské řecké amfiteátry.

Provozovatelem Otáčivého hlediště je od jeho vzniku Jihočeské divadlo se sídlem v Českých Budějovicích. Na divadelní produkci před otáčivým hledištěm se podílejí všechny jeho čtyři umělecké soubory – činohra, opera, balet a loutkohra. Nejatraktivnější pro zahraniční diváky jsou vždy inscenace operních a baletních titulů se světoznámými hosty a choreografy (sólisté Metropolitní opery v New Yorku, San Francisco Opera, Toronto Opera Company, Národního divadla v Praze a Bratislavě, filmový režisér a držitel Oskara Jiří Menzel, dirigent MET John Keenan a řada dalších špičkových umělců).

Otáčivé hlediště Český Krumlov patří mezi přední evropské „open-air“ scény. Jeho výjimečnost umocňuje i fakt, že od roku 1992 je Český Krumlov zapsán na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. http://www.theatre-architecture.eu/cs/internetove-museum.html?filter%5Blabel%5D=OTACIVE%20HLEDISTE&filter%5Bcity%5D=CESKY%20 KRUMLOV&filter%5Bstate_id%5D=0&theatreId=141&detail=history&page=1

TYPY DIVADEL/ venkovní scéna dle prostředí

TYPY DIVADEL/ zahradní

dle prostředí

ZAHRADNÍ DIVADLO Ostrov

Západní cíp zahrady byl vyčleněn pro zahradní divadlo s kulisami z bosket a průběžným bazénem s přepady menšího vodopádu. Pohledová osa se otevírala do volného prostoru s korábem na hladině horizontu (zmínky o lodi jsou z roku 1699).

TYPY DIVADEL/ opera

dle způsobu projevu

Dodržuje tradice italsých staveb oper z 18.a 19. stol. Charakterizuje jí jasné prostorové a architektonické dělení mezi jeviště a hledištěm, mezi nimi je zapuštěné orchestřiště. Počet míst pro diváky je značný. Hlediště je tvořeno systémem loží a balkónů. Opera la Scala v Miláně, Německá opera v Berlíně, Metropolitní opera v New yorku, opera Bastille v Paříži

OPERA HOUSE, OSLO

Snøhetta AS Realizace: 2003 - 12.04.2008 Užitná plocha: 38500 m² Hlavní sál má podkovovitý tvar s neuvěřitelnou maximální výškou 54 metrů. Druhý, menší sál má běžný obdélníkový tvar (obdélníkové hlediště). Třetí, kapacitně i půdorysně nejmenší sál se nachází pouze v prvním podzemním podlaží a je určen pro přednášky, případně kulturní akce pro menší počet diváků.

Dva hlavní sály výškově zaujímají pět, respektive čtyři podlaží.

TYPY DIVADEL/ činohra

dle způsobu projevu

Stavebně pokračuje v tradici německého reformního divadla z 19.stol. Forma hlediště je charakterizovanána jako velké přízemí, je zde předsunuta předjevištní část. Mezi příklady patří Festival theatre Chichester, Národní divadlo v Mannheimu, Schaubuhne na Lehniner Platz v Berlíně.

MĚSTSKÉ DIVADLO V MOSTĚ Ivo Klimeš 1985

Vertikálně rozčleněný exteriér stavby završuje převýšená věž provaziště, Hlediště šestiúhelného půdorysu opakuje modul stavby. Dnešní mechanizaci jeviště tvoří velká bubnová točna zahrnující i segment široké předscény, kde lze alternativně využít propad orchestřiště. Hlavní hrací jeviště je doplněno ještě zadním, které se dnes využívá spíše jako sklad kulis. Další variabilita prostoru spočívala v možnosti umístění tribun v okolí malé točny, čímž by vznikl náznak arény

TYPY DIVADEL/ loutkové divadlo

dle způsobu projevu

PŘÍSTAVBA DIVADLA LOUTEK

Ostrava 2011 přístavba - Petr Hájek, Gabriela Minářová, Bronislav Stratil Studiová scéna je komponována jako centrální s možností orientace do čtyř bočních „scén“. Vstupní foyer tvoří jednu z nich. Další boční prostor vytváří venkovní scéna propojená s interiérem stavby velkými prosklenými vraty. Poslední dvě scény jsou tvořeny hlavní boční scénou s funkcí kukátkové kompozice divadla a malou boční scénou určenou pro provoz workshopů. Celý prostor sálu je navržen jako alternativní scéna nejen pro divadelní představení menšího a středního formátu ale rovněž jako denní místnost pro pořádání workshopů a práci s hendikepovanými dětmi.

Samotný prostor nabízí velkou škálu možností uspořádání pro divadelní činnost.Venkovní amfiteátr je možno zastřešit ručně napínanou stanovou konstrukcí.

TYPY DIVADEL/ zámecké kukátkové

dle prostoru a typu scény

ZÁMECKÉ DIVADLO V ČESKÉM KRUMLOVĚ Giovanni Maria Spinetti, Giacomo Antonio de Magg

Divadlo je převážně (až na západní část, přiléhající k sousednímu stavení) volně stojící zděná budova na nepravidelném podélném půdorysu, architektonicky nevýrazného exteriéru. Z jižní a východní strany se vstupuje do hledištního parteru, kde na rovné podlaze stojí řady postupně vyvyšovaných lavic. Hranolové sloupky nesou balkon, jehož půdorys se směrem k jevišti mírně rozevírá a v jehož čele je knížecí lóže, rámovaná baldachýnem s rodovým znakem ve vrcholu. Do lóže vede ze zámku krytá mostní chodba, jejíž nejvyšší etáž pokračuje přes divadelní podkroví až do zámecké zahrady. Malby na stěnách hlediště zobrazují pilastrové členění, vázy s květinami a v dekorativních rámcích zavěšené svazky hudebních nástrojů, na stropě je namalováno početné seskupení olympských bohů.

Na severní stěně hlediště jsou fragmenty výmalby z roku 1682. Jevištní portál nese ilusivní malbu sloupů a pilastrů, jeho zešikmená ostění vytvářejí mělké nálevkovité proscénium.

Hrací plochu lichoběžníkového půdorysu vymezuje z každé strany pět čtveřic kulisových rámů, v podlaze jsou čtyři propady a i jinak lze většinu podlahových dílů odklopit nebo odejmout. Konstrukce kulisových rámů pronikají štěrbinami v podlaze do prostoru pod jevištěm, kde se pohybují na kolečkových podvozcích v dřevěných kolejnicích. Synchronní pohyb všech kulis téže proměny umožňují provazy navíjené na dlouhý hřídel v ose prostoru, kde jsou dále čtyři propadlištní zdviže. Nad jevištěm, na trámovém roštu s bočními i příčnými můstky jsou umístěny rumpály ke spouštění či zdvihání prospektů a jeden z původně dvou hřídelů k synchronnímu ovládání sufit.

Rozměry divadla jsou tyto: budova – délka 40,5m, šířka 18m, výška18,5m; hlediště – šířka 15,30m, délka 15,40m, výška 9,20m; proscénium – šířka 9,70m, hloubka 1,40m, výška 6,25 m; jeviště – š řka 16,20m, hloubka 22,50m, výška 7,20m (čistá výška jeviště, 12m včetně podjevištní části a provaziště).

Zámecké divadlo v Českém Krumlově je unikátní památkou i v evropském kontextu. Představuje vzácnou ukázku samostatné divadelní budovy z 2. poloviny 17. století, s barokní scénou z 2. poloviny 18. století, která se dochovala ve výjimečné kompletnosti a původnosti.

Divadlo nikdy nehořelo a za poslední dvě století (19. a 20.) nebylo výrazněji přestavěno. Není mnoho míst v Evropě, kde je možnost prostudovat komplexní vztahy či jednotlivé vazby o divadelní kultuře 17. a 18. století a dokonce je na místě v autentickém prostředí ověřovat.

TYPY DIVADEL/ experimentální

dle typu scény

DIVADLO SPIRÁLA

J. Smetana, J.LOuda, T.Kulík, Z.Stýblo 1992 Celý objekt divadla sestává ze dvou základních částí: mohutného černého válce a zvenčí téměř neviditelných obslužných prostor. Objem válce obsahuje jeviště a hlediště, zázemí divadla se nachází pod povrchem navršené zeminy. Nosným prvkem interiérového uspořádání je spirálová rampa. Řady sedadel jsou umístěny na prstenci přístupné po čtyřech rampách a v pěti až osmi úrovních obklopují jeviště s centráním ohniskem

TYPY DIVADEL/ centrální

dle typu scény

DIVADLO GLOBE Originální divadlo Globe bylo vybudováno na Bankside na jižním břehu Temže v Southwarku. Spolumajitelé, k nimž patřil i dramatik William Shakespeare, se podíleli na stavebních, později provozních nákladech a dělili se o zisk.

Budova byla postavena za necelý rok a zahajovala provoz v roce 1599 slavnostním uvedením dvou Shakespearových her: historického dramatu Jindřich V. a komedie Jak se vám líbí, která byla napsána právě pro tuto příležitost. V alžbětinské době patřilo divadlo k velmi rozšířené a oblíbené lidové zábavě, kterou nepohrdla ani šlechta. Původně se hrálo v hospodách. Jednou z výjimek byl Londýn, který se pyšnil stálým divadelním stánkem. Hrálo se za denního světla, bez kulis, zato ve výpravných kostýmech.

Divadlo Globe mělo tři galerie k sezení, arénu a jeviště se speciální lóží pro královnu. Na galeriích seděla šlechta, která také sedávala přímo na okraji jeviště, dále bohatí měšťané a řemeslníci. Tovaryši a chudina stáli v takzvané jámě nebo aréně, což by se dnes dalo označit jako parter. Královna Alžběta prý svou lóži využívala velmi často. Divadelní představení - zejména Shakespearovy hry - milovala. Díky jejímu zájmu divadlo dokázalo odolalo i tlakům a nepřátelství londýnského magistrátu, který chtěl Globe uzavřít. Jeho úředníci tvrdili, že přeplněné divadlo je pelechem neřestí, lákadlem pro zloděje a nevěstky, navíc místem, kde se šíří nejrůznější nákazy. Čtrnáct let po uvedení do provozu (1613) divadlo Globe do základů vyhořelo, ale vzápětí bylo vybudováno nové. To zlikvidovali až fanatičtí puritáni, na jejichž příkaz byly v roce 1642 všechny londýnské scény nejprve uzavřeny a o dva roky později zbořeny.

Nový Globe Dalších tři sta let divadlo Globe neexistovalo. Teprve v sedmdesátých letech našeho století se začalo stavět nové divadlo. Budovalo se několik let, stavba stála padesát milionů liber a je věrnou historickou replikou starého alžbětinského divadla Globe. Nová budova je z cedrového dřeva, má tvar dvacetistěnu o průměru kolem třiceti metrů, střecha je z norfolkského rákosu; nabízí místa pro pět set diváků. Vyrostlo dokonce na stejném místě jako v dobách Shakespearových - na břehu Temže, na Bankside v Southwarku.

Globe v České Republice Jediná nepříliš přesná replika londýnského Globu bývala až donedávna pouze v německém Frankfurtu nad Mohanem. V létě 1999 byla kruhová replika slavného alžbětinského divadla otevřena na pražském Výstavišti. 21. července 1999 české divadlo Globe 99 zahajovalo činnost Shakespearovou tragédií Romeo a Julie.

Kruhová dřevěná stavba vyrostla v těsném sousedství Maroldova panoramatu Bitva u Lipan. Na pohled působíla jako věrná replika, ikdyž byly ke stavbě použity levnější materiály i postupy. Stavba byla sice také dřevěná, ale nešlo o drahé cedrové dřevo, nýbrž obyčejné řezivo s ocelovou konstrukcí. (Na stavbu se spotřebovalo 300 krychlových metrů řeziva a 13 tun oceli.) Rozměry byly sice zachovány, místo londýnského dvacetistěnu však v Praze byl postaven pouze dvanáctistěn. K sezení bylo určeno 500 míst, dalších 200 míst je podobně jako ve starém alžbětinském divadle určeno ke stání.

12. listopadu 2005 pražské divadlo Globe zcela zničil požár.

TYPY DIVADEL/ centrální

dle typu scény

METROPOLITNÍ DIVADLO PRAHA Divadlo Milénium vzniklo v letech 1998–1999 přestavbou jedné z průmyslových staveb z konce 19. století v areálu Pražské tržnice v Holešovicích, Bubenečské nábřeží 13 (čp. 306). Projekt byl realizován podle návrhu architekta Jaromíra Pizingera. Kolaudace stavby proběhla počátkem roku 1999. Divadlo bylo navrženo speciálně pro uvedení muzikálu Rusalka autorů Zdeňka Johna (hudba), Jaroslava Kvapila (libreto) a Michaela Prostějovského (úprava libreta) na motivy opery Antonína Dvořáka. Budova divadla nestojí izolovaně, ale navazuje na další objekty podobného typu. Jde o tradiční patrovou cihlovou tovární stavbu s centrálním rizalitem, typickou pro 19. století. Fasáda je prolomena okny se segmentovým zakončením, nároží rámují cihlové lizény. Objekt vychází z obdélné dispozice, je podsklepený a zakrytý sedlovou střechou. K uličnímu průčelí budovy autor připojil foyer se schodištěm. Ve vnější formě jde o přízemní, v nároží zaoblený objekt s cele prosklenou fasádou, odkazující na architekturu internacionálního stylu šedesátých let 20. století. Prosklená přístavba tvoří záměrně kontrast k industriálnímu jazyku zděné tovární budovy 19. století. Z původní průmyslové stavby autor projektu zachoval pouze obvodové zdivo. Dovnitř objektu vložil centrální jeviště (obdobu tradiční „orchéstry“), ze tří stran uzavřené strmě odstupňovaným hledištěm amfiteatrálního typu, které je vzhledem ke komerčnímu zaměření divadla maximálně zaplněno sedadly. Orchestru byla vyhrazena lodžie za portálovým překladem. Jako scénický prvek architekt při uvedení muzikálu Rusalka využil také široký balkón před lodžií a prosklené točité schodiště po levé straně jevištního portálu.

Zázemí pro účinkující a technický personál divadla (šatny, toalety, umývárny, zkušebna, sklady, strojovna a další) architekt umístil do podzemních prostor. Divákům jsou určeny prostory přízemí. Vstup do divadla architekt vyřešil v hlavním uličním traktu, který je pro veřejnost přístupný schodištěm přímo z Bubenečského nábřeží. V exteriéru působí vstupní část, pravděpodobně kvůli památkovým požadavkům velmi nevýrazně. Divák ke vchodu do divadla vystupuje po úzkém schodišti. Když projde kolem pokladny s vrátnicí, vstoupí do menšího prostoru, kde je umístěna šatna pro diváky. Odtud může zamířit do proskleného prostoru nového foyeru a po mírně zatočeném schodišti do hlediště. Přízemní prostory pod stupni jsou maximálně funkčně využity – část při foyeru je určena divákům (toalety, chodby), druhá polovina slouží jako technické zázemí divadla. Kanceláře pro produkční a jiný personál architekt umístil odděleně v přilehlém, komunikačně však propojeném objektu. V roce 2002 divadlo poničily mohutné záplavy, k obnovení divadla prozatím nedošlo.

TYPY DIVADEL/ kukátkové

dle typu scény

IL TEATRO DEL MONDO Aldo Rosi/ Benátky / Itálie

Aldo Rossi (1931–1997) navrhl Teatro del Mondo původně pro Benátské bienále v roce 1979. Architektovi, pro jehož tvorbu bylo typické využívání archetypálních forem, se stavba stala připomínkou plovoucích divadel charakteristických pro Benátky a zdejší karnevaly 18. století. Rossi popisoval svůj projekt jako místo, kde končí architektura a začíná svět imaginace.

ARCHITEKT 8/99: Jednalo se o stavbu provizorní, divadlo ev tavru véže ensené trubkovou kostrukcí, pokrytou dřevěným pláštěm, stojící na velikém voru a zdobící lagunu jako architektonický šperk s pozadím benátksých kostelů a paláců. Na jeho jehlanové střeše se tyčila koule (zlatá) a na ní prapor, odkazující k veršům Holderlinovým. Vnitřek připomínající tůň zas volně reprodukoval vzpomínku na straou učebnu anatomie v Padově.

Divadlo jako stavební typ bylo ostatně důležité pro celou Rossiho tvorbu: „V každé mé stavbě je okouzlení divadlem […],“ píše ve své Vědecké autobiografii. A dále pokračuje: „Divadlo bylo pro mne také dvojakou vášní, kde architektura představovala možnou kulisu, místo, měřitelnou konstrukci, převoditelnou na konkrétní míry a materiál, kde často nelze postihnout cit. Vždy jsem ale dával přednost zedníkům, inženýrům, konstruktérům, kteří vytvářeli nějakou formu, kteří stavěli věci umožňující nějaký děj. I když divadlo, a možná jenom divadlo, má tu jedinečnou schopnost přetvářet jakoukoliv objektivní situaci.“

TYPY DIVADEL/ státní

dle způsobu provozu STÁTNÍ SEKTOR

Divadla, která patří do státního sektoru, označujeme také jako divadla veřejné služby či statutární divadlo. Je to základní typ provozování divadla zřizovaného jako veřejnou a kulturní službu státem, krajem nebo obcí. Je to typ divadla kontinuálně subvencovaného, tj. divadlo, které je státní a dotované. V této sféře je nejčastější právní forma příspěvkové organizace nebo od roku 1996 obecně prospěšné společnosti. Model příspěvkových organizací byl u nás v letech 1948 – 1989 jediný možný v divadelním provozu a i v současnosti tvoří významnou část sítě v České republice.

Do státní sféry patří hlavně divadla repertoárového typu1 (s více tituly ve svém programu), ansámblového typu2 (stálý soubor), která jsou označována za divadla nejvyšší sociální jistoty, se stálým působištěm (tradiční divadelní budova), s jedním nebo více soubory (ve většině případů: opera, balet a činohra).

Statutární divadlo je obecně chápáno tak, že zřizovatel bere na sebe hospodářskou odpovědnost a zprostředkovaně i zodpovědnost za umělecké výsledky. U tohoto typu se předpokládá neziskový charakter, v užším slova smyslu pokrytí ztráty subvencí.

V naší společnosti jsou tato divadla velmi často a nepřesně označována jako státní (případně oficiální) nebo kamenná divadla, které vyjadřují jejich atributy: stálost, trvalost, tradičnost, stabilnost…

Velmi často je tento typ veden s vyšší mírou institucionálního řízení s opakujícími principy, činnostmi a návraty např. ke klasice a prověřeným hodnotám, ale svou stabilitou patří mezi středobod divadelního života. divadla zřízena a spravovaná státem (Ministerstvem kultury České republiky): Národní divadlo v Praze, Státní opera Praha, Laterna Magika. divadla zřízena a spravována krajem: Moravské divadlo Olomouc, Jihočeské divadlo České Budějovice. divadla zřízena a spravována obcí (městem): Divadlo na Vinohradech v Praze, Městské divadlo v Brně, Slovácké divadlo Uherské Hradiště. nebo městskou částí: Dejvické divadlo, Divadlo v Řeznické. divadla transformována z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost: Činoherní klub Praha, Divadlo Archa. nebo na s. r. o.: Semafor, Divadelní společnost Petra Bezruče Ostrava

TYPY DIVADEL/ soukromé

dle způsobu provozu

SOUKROMÝ SEKTOR Dalším modelem pro provozování divadla je nestatutární divadlo, soukromý podnik, který není založen z veřejného zájmu, ale z osobního zajmu podnikatele (jednotlivce nebo skupiny) za účelem dosažení zisku.

Ve většině případů je tento typ spojen se stálým místem, stagionou (vlastní sál nebo sezonní jeviště). Nejčastějšími právními formami provozování takového typu divadla je akciová společnost, společnost s ručením omezeným nebo podnikání na živnostenský list (s předmětem činnosti zprostředkování v oblasti kultury).

Divadlo jako soukromý podnik je jako provozní model nejpragmatičtější s nejlépe fungujícími znaky. Patří mezi poměrně stabilizovaný typ divadla. Z uměleckého pohledu a vývoje se jedná o typ konformní až degenerativní. Velmi častým označením pro tuto kategorii je ne úplně správné pojmenování komerční, které je dáno tím, že jsou provozována za účelem zisku. Je to spíše obecný název, který vyjadřuje určité ekonomické a obchodní principy, než umělecké schopnosti a osobně bych toto označení nepoužíval automaticky pro označení divadla jako soukromého podniku. muzikálové produkce: na pražském Výstavišti v divadle Spirála nebo Pyramida (GoJa Music Hall), v divadle Broadway nebo v divadle Ta Fantastika divadla s prvky repertoárového modelu, často s profilem divadla kulturní služby: Divadlo na Fidlovačce, Divadelní společnost Jana Hrušinského, Divadlo bez zábradlí, Divadlo Bolka Polívky nebo Divadlo Miroslava Horníčka, divadlo Ungelt nebo Nablízko zájezdové soubory: divadlo Járy Cimrmana, divadelní společnost Josefa Dvořáka

TYPY DIVADEL/ nezizkové

dle způsobu provozu NEZISKOVÝ SEKTOR

Posledním model provozování je neziskový sektor. V zahraničí také nazývaný jako „třetí divadlo” (sektor). Divadlo je založeno zpravidla z nějakého vyššího veřejného a kulturního zájmu. Vychází většinou z občanské iniciativy jednotlivce nebo skupiny. Prvotně usiluje o vytvoření kulturních a uměleckých hodnot. Je to alternativa k předcházejícím dvěma modelům. Nezisková organizace, stejně jako soukromý podnik, může dosáhnout zisku, ale ten dále investuje do své činnosti.

Divadla zde působí naprosto samostatně bez jakékoliv nadřízené moci. Fungují na právní formě, občanských sdruženích, nadačních fondů a nadací, částečně také jako obecně prospěšné společnosti nebo na živnostenský list.

Je to divadlo různých nejistot, které nemá trvalou jistotu a existenční záruky. Je zde většina věcí nových, proto je neortodoxní, inovativní a po umělecké stránce nedegenerativní. Zpravidla nemá stálé působiště a je více mobilní. Často se u neziskového sektoru vyskytuje termín alternativní divadlo (kultura). Tento termín známe již od 60. let 20 století ve spojení s reformou, netradičním a nekonvenčním divadelním úsilím, které souvisí se stylem života, jak ve smyslu filozofickém, uměleckém, tak i organizačním a provozním.

Pojem „třetí divadlo” vyslovil a rozšířil Eugenio Barba7, který o tomto modelu divadla řekl: „Bylo to v 70. letech, kdy jsem tento termín začal používat. V té době jsem objevoval nebo prostě naznačoval, že existují soubory, společnosti, takzvané projekty, jedinci a bylo obtížné najít nějaký cíl. Myslel jsem na třetí svět, na třetí pohlaví, na třetí stát – to znamená na diskriminované jevy; byla to kultura, která byla diskriminovaná, protože kritici o těchto souborech a představeních nepsali, diváci nepovažovali jejich nabídku za důležitou… já se snažil naznačit, že existují, že dnes jsou jiná divadla, odlišné techniky, odlišné cíle a dokonce odlišní diváci. Odlišné hodnoty, odlišné chápání divadelních profesí.”8 Tato kategorie je často označována pro divadelní prostředí tou nejkreativnější. mobilní soubory: divadlo Continuo, Bílé divadlo, divadlo u stolu, divadlo sedm a půl, divadlo Líšeň, Vizita, DNO, Hořící žirafy, Buchty a loutky, Kulturně divadelní spolek Puchmajer netradiční soubory a nezávislá kulturní centra: Roxy a NoD, Palác Akropolis, Divadlo 29, Alfred ve dvoře, Damúza, Skleněná Louka, Hořící dům, Centrum Johan apod.

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL divadelní budova - typologie jevištní technologie viditelnost akustika osvětlení

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

legislativa

ČSN 735220 - divadla třídění divadel:

- podle počtu sedadel v hledišti rozeznáváme velikosti divadel:

velikost F: pod 100 sedadel

velikost E: 101 až 250 sedadel

velikost D: 251 až 400 sedadel

velikost C: 401 až 800 sedadel

velikost B: 301 až 1200 sedadel

velikost A: nad 1200 sedadel

- podle velikosti hrací plochy se děli na tři kategorie:

III. kategorie: hrací plocha pod 60m2

II. kategorie: hrací plocha 60 - 100m2

I. kategorie hrací plocha nad 100m2

Při návrhu divadel je nutno vycházet ze základních požadavků včasného a bezpečného vyprazdňování budov, dobré viditelnosti a slyšitelnosti a provozního zařízení jeviště.

Závažná jsou ustanovení o podmínkách viditelnosti, která určují, že ze všech sedadel má být vidět nejméně 75 % hrací plochy, a dále určují konstrukci křivky viditelnosti, podle níž se řídí zakřivení podlahy v hledišti.

Ve skupině stavebních a provozních požadavků jsou v normě ustanovení pro řešení hledištní části (vstupy, šatny diváků, společenské prostory, hlediště, komunikace) a jevištní části (jeviště, orchestřiště, provaziště, mechanické zařízení, sklady, zkušebny, šatny herců, dílny atd.).

Závažnou kapitolu tvoří požadavky požární ochrany, požadavky na větrání, klimatizaci, vytápění a osvětlení.

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL legislativa

SEZNAM NOREM ČSN EN 13200-1 (735905) Zařízení pro diváky - Část 1: Kritéria navrhování prostor pro diváky - Specifikace ČSN 73 5241 (735241) Názvosloví pro kulturní objekty s hledištěm ČSN 73 5245 (735245) Kulturní objekty s hledištěm. Podmínky viditelnosti ČSN EN 13200-3 (735905) Zařízení pro diváky - Část 3: Oddělovací prvky - Požadavky ČSN EN 13200-4 (735905) Zařízení pro diváky - Část 4: Sedadla - Charakteristiky výrobku ČSN EN 13200-5 (735905) Zařízení pro diváky - Část 5: Teleskopické tribuny ČSN EN 13200-6 (735905) Zařízení pro diváky - Část 6: Rozebíratelné (provizorní) tribuny ČSN 33 2410 ed. 2 (332410) Elektrické instalace nízkého napětí - Elektrická zařízení v kinech ČSN 33 2420 (332420) Elektrotechnické předpisy. Elektrická zařízení v divadlech a jiných objektech pro kulturní účely ČSN EN 60598-2-17 +A2 (360600) Svítidla. Část 2: Zvláštní požadavky. Oddíl 17: Svítidla na osvětlování jevišť, televizních, filmových a fotografických studií (venkovní a vnitřní) (obsahuje změnu A2:1991) ČSN 91 8112 (918112) Jevištní technologická zařízení. Bezpečnostně technické požadavky ČSN 73 0818 Požární bezpečnost staveb. Obsazení objektu osobami ČSN 73 0831 Požární bezpečnost staveb. Shromažďovací prostory ČSN 66 6415 Bezpečný film. Požadavky a metody zkoušení ČSN 36 0081 Osvětlení kulturních domů umělým světlem

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

divadelní budova

ŠATNA ŽENY

REKVIZITY

WC

ŠATNY

KASA

REŽIE DEKORACE

INSPICE

VRÁTNICE

STROJNÍK

FOYER

WC

ŠATNA MUŽI

JEVIŠTĚ

HLEDIŠTĚ

ŠATNY

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL divadelní budova

HLEDIŠTNÍ ČÁST VSTUPNÍ PROSTORY

• zádveří hloubka 2-3 šířka dveřního křídla

• vestibul 0,2 m2/divák

• pokladny min.2 m2, divadlo A,B,C min. 2 pokladny ŠATNA PRO DIVÁKY

• umístění - podle pořadí nebo části hlediště (vlevo, vpravo, přízemí, balkon)

- ústřední s oddělením dle části hlediště SPOLEČENSKÉ PROSTORY - předsálí hlediště, které slouží provozu o přestávkách 2

• foyer předsálí hlediště - 0,3 m /divák, výška 3,3-4,5 m 2

• bufet 0,1 m /divák, přípravna min. 8m

• kuřárna 0,1 m2/divák, dokonale větrání

• divadelní muzeum HLEDIŠTĚ - svým uspořádáním má zabezpečit co nejlepší viditelnost a slyšitelnost při největším pohodlí 2 2

• objem je dán hledisky hygienickými - výměnou vzduchu a akustickými - 0,65 m /divák, lože 0,75 m /divák - max.8 sedadel

• max.15 sedadel k uličce (řada max.30sedadel)

• min. dva východy -vyprazdňování hlediště ORCHESTŘIŠTĚ DOPLŇKOVÉ A POMOCNÉ MÍSTNOSTI místnost pro první pomoc, předsíň, záchod, telefon HYGIENICKÉ ZAŘÍZENÍ PRO DIVÁKY

• muži - na každých 100 mužů 1 kabina, 1 pisoár

• ženy - na každých 50 žen 1 kabina KOMUNIKAČNÍ PLOCHY V HLEDIŠTNÍ ČÁSTI

• nejmenší podchodná výška - 2100mm

• schodiště o šířce 1200 mm, max 2400 mm, rampy v hledišti s max. sklonem 1:6, mimo hlediště max 1:10

• každý stupeň hlediště musí být osvětlen JEVIŠTNÍ ČÁST HLAVNÍ A POMOCNÁ JEVIŠTĚ

prostor sloužící bezprosředně k předvádění hraného děje ZKUŠEBNY PŘÍSLUŠENSTVÍ ORCHESTŘIŠTĚ

místnost pro dirigenta a koncertního mistra o podlahové ploše 10 - 12m2

šatna, oddechová místnost, ladírna nástrojů, sklad hudebních nástrojů, archiv nového materiálu ŠATNY HERCŮ

• šatny sólistů

• skupinové šatny MÍSTNOSTI UMĚLECKÉHO VEDENÍ A SPRÁVY DIVADLA PROVOZNÍ DÍLNY PROVOZNÍ SKLADY

sklad dekorací, sklad praktikáblů, sklad střelných zbraní, sklad kostýmů HYGIENICKÁ ZAŘÍZENÍ V JEVIŠTNÍ ČÁSTI KOMUNIKAČNÍ PROSTORY JEVIŠTNÍ ČÁSTI

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

divadelní budova

TRADIČNÍ DIVADLO

ZVUKAŘ + OSVĚTLOVAČ

RAMPA PRO NÁKLADNÍ AUTA - VE STEJNÉ VÝŠCE JAKO SCÉNA

SCÉNA

ZADNÍ JEVIŠTĚ ŠATNY HERCŮ, KULISÁCI, KOSTÝPY, VEDENÍ DIVADLA BALKÓNY

FOYER, BUFET, OBČERSTVENÍ, VSTUPY, SCHODIŠTĚ

PŘEDSCÉNA (ORCHESTŘIŠTĚ) 150mm pod úrovní sálu

PROSTOR POD JEVIŠTĚM TOČNY - DISKOVÉ, BUBNOVÉ PROPADY

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL divadelní budova

EXPERIMENTÁLNÍ DIVADLO

STUPNĚ (SMONTOVANÉ x PODLAHA DĚLENÁ NA STOLY)

VARIABILITA PROSTORU

KLASICKÁ SCÉNA

PROTI SOBĚ - SCÉNA UPROSTŘED

ZE TŘÍ STRAN

VARIABILITA SCÉNY

HYDRAULICKÝ

NŮŽKOVÝ SYSTÉM

DIVADELNÍ STŮL

CENTRÁLNÍ JEVIŠTĚ

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

divadelní budova

ORIENTAČNÍ VÝMĚRY – DIVADLO PRO 200 AŽ 250 DIVÁKŮ Vstupní podlaží: Pokladna, informační středisko se zázemím Kavárna s možností provozu mimo dobu představení s vlastním provozním zázemím

Foyer Šatna diváků Toalety diváků M,Ž, Inval., úklid

Zázemí personálu Přístup do hlediště ze vstupního podlaží Vertikální komunikace

30m 2 30 - 60m2 75m 2 50m 2 40m 2 10m 2 35m 2

Druhá výšková úroveň: Nástup do hlediště Foyer na této úrovni Toalety diváků Občerstvení se zázemím Prostory pro výstavy nebo interaktivní činnosti

Hlediště pro 200-250 diváků Za sedadly diváků technické kabiny (zvuk a osvětlení)

2 180m 30m 2

Jeviště: Nůžkové výškově nastavitelné stoly boční jeviště o velikosti 2/3 plochy hlavního jeviště skladový prostor kulis a praktikáblů, výtah

sklad garderoby, úpravna garderoby, prádelna sklad rekvizit zázemí technického personálu jeviště (šatna, sprcha, WC, úklid) únikové schodiště

100m 2 65m 2 150m 2 60m 2 30m 2 20m 2 15m 2

Zázemí herců: šatny herců muži, sociální zařízení šatny herců ženy, sociální zařízení šatna solo M,Ž klub a jídelna herců s přípravnou

40m 2 50m 2 a‘ 12m2 90m 2

TZB: Akumulátorovna pro náhradní zdroj VZT Topení, výměník Sklad DKP, dílna Zázemí údržby

25m 2 2 50m 20m 2 25m 2 20m 2

2

50 – 70m 20m 2

50 – 70m2

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL hlediště

HRACÍ PLOCHY VELIKOST HLEDIŠTĚ - počet diváků určuje velikost půdorysu, více jak 0,5m2 na diváka OBJEM PROSTORU - vyplývá z akustických požadavků (činohra asi 4 - 5m 3/diváka, opera 6-8m /3 diváka) PROPORCE HLEDIŠTĚ - vyplývá z psychologického vnímání a pohledu diváka, požadavek dobrého výhledu ze všech míst

PROPORCE TRADIČNÍHO HLEDIŠTĚ

30°

60°

110°

24 (32) m

ŠÍŘKA HLEDIŠTĚ II

B

D

30°

A

E

C

I

HLOUBKA HRACÍ PLOCHY

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

jevištní technologie

JEVIŠTNÍ LÁVKY osvětlovací a pracovní - jsou komunikační pavlačové ochozy sloužící k obsluze provozních zařízení jeviště

JEVIŠTNÍ STŮL k rychlé a snadné proměně scény během iscenace nebo při přestavbách, pohon stolů je pouze strojní výtahový, hydraulický, šroubový, šroubový, řetězový typ

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL jevištní technologie

TOČNA v jevištní podlaze, otáčí se oběmi směry a její rozměr závisí na rozměrech jeviště - obvykle 9 -15m

PRAKTYKÁBL část dekorace tvořená skutečnými předměty, není jen dekorací nebo technickou pomůckou pro dekoraci, ale lze z ní postavit i doplňující část jeviště, dá se použít pro stavbu elevace hlediště. Skládá se z desky a kostry (složitého rámu)

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

jevištní technologie

TAHY zařízení sloužící k zavěšení a rychlé výměně zavěšených dekorací a světelného zařízení ruční/elektrický pohon bodové / prospektové

OPONA slouží k dočasnému zakrytí jeviště v iluzivním divadle, které úmyslně skrývá zákulisí; hranice mezi jeviště a hledištěm

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL viditelnost

KONSTRUKCE KŘIVKY VIDITELNOSTI P VZTAŽNÝ BOD

+y - y C

LOMENÁ ČÁRA 100 -200

min 100

d

y1

y1

y2

y3

y2

y3

KŘIVKA

h

x1 x2

P - VZTAŽNÝ BOD (NEJNIŽŠÍ VIDITELNÝ BOD ZE VŠECH MÍST 50cm OD PODLAHY) C - PŘEVÝŠENÍ ŘAD MIN 125cm h - VÝŠKA OKA DIVÁKA 120cm d - ŠÍŘKA ŘAD MIN 75cm, MAX 110cm OPT 90cm x1 - VZDÁLENOST PRVNÍ ŘADY DO 12. ŘADY MŮŽE BÝT PODLAHA ROVNÁ. MAX 30 SEDADEL V ŘADĚ

• ze všech sedadel musí být vidět nejméně 75% hrací plochy • minimální vzdálenost diváka od přední hrany se rovná přibližně výšce portálu • horní okraj horizontu má být o 300mm výše než je dosah viditelnosti nejbližšího diváka • největší vzdálenost diváka od portálového zrcadla je u činohry 27m, u hudebního provozu 32m • menší divadla (D,E,F) mají podlahu rovnou nebo stupňovitou, stupně min 200mm vysoké po celé šířce sálu - stupně mohou být

zasouvací nebo přemístitelné • úroveň podlahy v 1. řadě je 1050 - 1150mm pod úrovní jeviště (dle kat. divadla)

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL

akustika

Sluchem můžeme rozpoznat dva po sobě následující zvukové signály pouze tehdy, pokud mezi nimi uplynula doba alespoň 0,1 s. Tomuto času odpovídá vzdálenost stěny od zdroje zvuku 17 m, potřebná pro vznik ozvěny. Tato ozvěna by se dala nazvat jako jednoslabičná, protože čas pro vyslovování jedné slabiky trvá právě 0,1 s. Jestliže je však odrážející stěna blíže, odrážené vlnění začne v uchu splývat s vlněním původním a zvuk se tím zesilňuje a prodlužuje. Tento jev se nazývá doznívání zvuku.

Koncertní, divadelní a přednáškové sály by měly být upravené tak, aby mohl každý posluchač zřetelně poslouchat řečníka nebo hudbu. Místnost, která vyhovuje těmto podmínkám, se označuje, že má dobrou akustiku. Je zřejmé, že ozvěna je pro přednáškové nebo koncertní sály nepřípustná, ale krátkotrvající doznívání je naopak výhodné. Zvuk se tím zesilňuje a řeč i hudba získávají na výraznosti.

Dobrá akustičnost sálů je podmíněna zejména těmito podmínkami: • KVALITA ZVUKU, tj. poměr intenzit zvukových vlnění, má být zachován.

• Dovnitř sálu nemají pronikat ŽÁDNÉ ZVUKY ZVENČÍ.

• Zvuk má být všude v sále DOSTATEČNĚ SILNÝ a podle možnosti alespoň PŘIBLIŽNĚ STEJNĚ SILNÝ.

• Jednotlivé zvuky lidské řeči a krátce trvající hudební TÓNY NESMÍ SPLÝVAT. První z těchto podmínek bývá obyčejně splněna automaticky, protože koeficient absorpce zvuku na překážkách je jen velmi málo závislý na jeho frekvenci.

Druhá podmínka je splněna tehdy, pokud je postaráno o vhodnou zvukovou izolaci místnosti. To může být uskutečněno volbou vhodného materiálu stěn, jejich obkládáním izolujícími vrstvami, dvojitými oblouky, dveřmi, apod. Větší problémy v betonových stavbách může působit vedení zvuku betonovými sloupy, kovovými rourami a ventilačními komíny. Zvukovou propustnost stěn udává jejich koeficient propustnosti p.

Jestliže intenzita souvisí s hladinou jeho intenzity podle vzorce . Útlum stěn se proto udává i počtem decibelů, o které je hladina intenzity zvuku vnitřní místnosti menší než venku. Ideální útlum je takový, který sníží průměrnou hlasitost vnějšího zvuku pod zvukový práh. V praxi se však připouští: pro ateliéry zvukového filmu a rozhlasové ateliéry 6 až 10 decibelů, pro nemocnice 8 až 12 decibelů, pro školy, kostely, knihovny a divadla 10 až 20 decibelů a pro kanceláře 20 až 30 decibelů.

Velmi nepříjemné jsou občasné silnější zvuky (troubení automobilů, netlumené motory, chůze po nekryté podlaze aj.). Ty je třeba odstraňovat na místě jejich možného vzniku.

Poslední dvě podmínky pro akustičnost sálů, jak byly uvedeny výše, spolu úzce souvisejí a do jisté míry se navzájem odporují. Představují akustický problém sálů v užším smysle. Totiž pokud má být zvuk všude v sále i daleko od řečníka (nebo orchestru) dostatečně silný aniž by byl v blízkosti řečníka příliš silný, je nevyhnutelné, aby se využilo i odrazu zvuku. Nesmí se to ovšem stávat hodněkrát, protože by to vedlo k rušivému doznívání. Proto je účelné, když je za řečníkem (orchestrem) odrážející stěna parabolického tvaru a pokud je strop dost vysoko nad obecenstvem a upravený tak, aby odrážel zvuk dolů. Podlaha už zvuk odrážet nemá, a proto je pokryta kobercemi a křesla jsou čalouněná.

Hladina hlasitosti přiměřeně silného zvuku, pro lidské ucho i nejvhodnějšího je asi 60 fónů. Jeho hladina intenzity je přitom 60 decibelů. Za dobu doznívání v sále se bere čas, za který se hlasitost tohoto zvuku zmenší na nulu. Experimentálně bylo zjištěno, že nejvýhodnější doba doznívání pro přednáškové síně je 0,8 až 1,0 s a pro koncertní sály 1,0 až 1,5 s. V blízkém okolí zdroje zvuku by měly být stěny poměrně dobře odrážlivé a naopak v odlehlém konci sálu podstatně více pohltivé. Na odlehlém konci sálu jsou nebezpečné zejména zaoblené stěny, které koncentrují zvuk do jediného místa a vedle sebe zanechávají zvukem nepřesycené prostory. http://eamos.pf.jcu.cz/amos/kat_fyz/externi/kat_fyz_0658/LEKCE/lekce11.htm

objem hlediště výhodný akusticky - 4 -6 m3/ divák - nutné uvést do souladu s objemem z hlediska výměny vzduchu akustické řešení má určit:

• vzájemný poměr rozměrů hlediště - vztah výšky k objemu

• tvar hlediště zajišťující rovnoměrné rozdělení zvukové energie

• optimální dobu dozvuku

• zajištění srozumitelnosti řeči

NAVRHOVÁNÍ DIVADEL osvětlení

OSVĚTLOVACÍ NÁSTROJE - SVĚTLOMETY 1. PLOŠNÁ SVÍTIDLA tato svítídla umožnují pokrýt světlem široký úhel určený tvarem reflektoru a samotného světlometu, slouží k osvětlování velkých částí kulis - zadní horizont 2a. FRESNEL A PC vydávají světlo s kruhovým světleným tokem,neostrý okraj, světětelná stopa se dá tvarovat pomocí klapek 2b. PAR 64 neostrost stop, mají fixní úhel světelného kužele 3. PROFILY profilové reflektory - pro svícení zpředu, umějí vytvořit ostře ohraničenou světelnou stopu, světelnou stopu je možné vytvarovat pomocí ořezavacích clon, okraje je možné i rozostřit

UMÍSTĚNÍ OSVĚTLENÍ • NA TAZÍCH V PROSTORU HLEDIŠTĚ (OSVĚTLOVACÍ BATERIE) • POCHOZÍ LÁVKY KOLEM JEVIŠTĚ A SPOJUJÍCÍ MOSTY • NA BALKÓNECH • NA PORTÁLU

osvětlovaci baterie

REFERENCE české příklady světové příklady

ČESKÁ DIVADLA

divadlo v pasáži, rekonstrukce, flexibilita

DIVADLO ARCHA Adaptace pro Divadlo Archa byla provedena podle návrhu architekta Ivana Plicky a scénografa a architekta Miroslava Meleny, který se soustředil na vybavení sálů divadelními technologiemi. Rekonstrukce započala v září 1992 a v květnu 1994 dospěla stavba ke kolaudaci. Rekonstrukce divadla Archa byla oceněna na mezinárodní výstavě PQ 95 stříbrnou medailí.

Divadlo je přístupné z pasáže čtveřicí dvoukřídlých portálů osazených do leštěných kovových rámů. Monumentální schodiště, které se na první podestě rozděluje na dvě symetricky položená ramena, svádí diváka do suterénních prostor divadla. Do výklenku mezi dvojicí ramen je vsazena divácká šatna. V ose foyer se na jedné straně nachází klub pro návštěvníky a na protilehlém konci prostoru pak vstup do vlastních sálů. Uvedené prostory jsou rovněž průběžně využívány k instalaci krátkodobých výstav.

Multifunkční prostor je rozdělen na dva sály, velký a malý, které lze různě uzpůsobovat pro rozmanité typy produkcí. Sály propojuje systém posuvných stěn a po jejich spojení lze dosáhnout maximální kapacity 1200 návštěvníků. Větší z obou sálů je po obvodu lemován galerií a technicky optimálně vybaven, aby umožnil značně variabilní využití prostoru, kde se kromě divadelních představení odehrávají i rozmanité koncerty či taneční performance. Flexibilní variabilitu uspořádání zajišťují posuvné mechanicky zvedané stoly čtvercového půdorysu (o rozměrech 4 x 4 metry), jejichž pomocí lze přestavět sál do podoby požadované charakterem představení. www.theatre-architecture.eu www.archatheatre.cz

Pokud máte jakékoliv otázky, kontaktujte Divadlo Archa, Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1, tel.: 02 - 21 71 61 11, e-mail: archa@archatheatre.cz, www.archatheatre.cz

ČESKÁ DIVADLA

taneční divadlo, solitér, rekonstrukce, black box

DIVADLO PONEC Budova původně sloužila jako kino, v letech 1997–2001 proběhla rekonstrukce objektu vedená občanským sdružením Tanec Praha na taneční divadlo. Projektantkou byla architektka Jitka Čeňková, světelnou techniku projektoval Daniel Tesař.

Většinu sálu o rozměrech 12×22 metrů zaujímá rovná podlaha jen částečně podsklepené hrací plochy, kryté pružným tanečním kobercem (baletizolem). Ve strmé elevaci stoupající sedmistupňová divácká tribuna nabízí v základním uspořádání na hloubce šesti metrů 110 míst. Mobilní články její konstrukce umožňují variabilitu sestavy a s použitím záložních prvků i zvětšení kapacity až na 200 míst.

V levé polovině nejvyššího stupně tribuny je technická kabina, z níž je možná i filmová projekce. Boční stěny sálu člení ploché lizény, otevřený ocelový krov (nově vložený při poslední rekonstrukci) nese střechu segmentového profilu. Pod ním je zavěšen rám příhradové konstrukce o rozměrech 11,8×9,2 metrů s reflektory a zvukovými reproduktory. Prostor umožnuje několik variant uspořádání (kukátkové řešení, aréna, U, L) a pojem až 20 0 diváků.

Vstupní část divadla tvoří foyer (přízemí) a divadelní bar (patro). Šatny pro účinkující jsou za hlavním sálem a mají vlastní hygienické zázemí. Prostor je dobře obslužitelný, neboť zásobovací vozy mohou najet až k vratům bezprostředně vedoucím do sálu. www.theatre-architecture.eu www.divadloponec.cz

ČESKÁ DIVADLA

vestvavěné divadlo,novostavba

DIVADLO ALFRED VE DVOŘE Novostavba kulturní instituce je nenápadně ukryta v jednom z vnitrobloků pražských Holešovic. Výrazné těleso divadla tak v působivém kontrastu rámují indiferentní dvorní fasády činžovních domů. Divadlo Alfred ve dvoře je jedním z mála nově postavených divadel, která ve 20. století v Praze vznikla na zelené louce.

Svým úsporným výrazem proto budova radikálně kontrastuje s okolím, ale díky značnému zapuštění objemu pod úroveň okolního terénu, které si podmiňovaly odstupové vzdálenosti od přilehlých objektů, svou hmotou do prostředí optimálně zapadá. Zahloubení divadla do roviny sklepního poschodí také umožnilo napojení na stávající suterénní prostory ve dvou protilehlých činžovních domech.

Tak mohou sloužit tyto prostory při vstupu do divadla pro návštěvníky, a to včetně baru, zatímco pod protějším domem se nachází zázemí pro herce.

Nejvýraznějším prvkem celé novostavby je ovšem vlastní divadelní sál, který vytváří ve dvoře osobitý novotvar. Jedná se o pět rytmicky sestavených, v pravidelném sledu se zmenšujících portálů, v jejichž přechodech vznikly pásy pro vsunutí skleněných polí, zaručujících požadované denní osvětlení interiéru, což byla i jedna z charakteristik projektového zadání. V interiéru se ale jednalo o co nejracionálnější propojení jeviště a hlediště. Kapacita divadla se pohybuje mezi 80-100 návštěvníky. Variabilita počtu diváků je dána upuštěním od standardního osazení sedadly ve prospěch šesti prostých odstupňovaných lavic, přístupných odspoda po bočních schodištích. Stejně tak lze proměnlivě upravovat scénu na rozměry 8x8 m nebo při vyjmutí portálů až 8x12 m. Odhalená příhradová konstrukce krovu nese osvětlovací tělesa. www.theatre-architecture.eu www.alfredvedvore.cz

DIVADLA VE SVĚTĚ

divadlo s foyer propojeným s náměstím

TEATRO MUNICIPAL DE TORREVIEJA Autor: FOA Adresa: Plaça Miguel Hernandez, Torrevieja, Španělsko Projekt: 03.2001 – 03.2002 Realizace: 2003 - 28.06.2006 Užitná plocha: 4500 m² Zastavěná plocha: 1050 m² Plocha pozemku: 3000 m² Divadlo s kapacitou 650 míst je umístěno na rohovém pozemku v centru města. Divadelní sál je vyzdvihnut nad úroveň chodníku kvůli stísněné prostorové situaci a náměstí je tak protaženo do proskleného foyer. Veřejný prostor se stává zářezem ve hmotě budovy, která je obložená místním vápencem a dotváří celkový objem městského bloku. Divadelní sál v podobě černé krabice beze zbytku zaujme celou výměru pozemku, který je k dispozici.

DIVADLA VE SVĚTĚ

přechod mezi městem a periférií, variabilita, návaznost na starou budovu

MUNICIPAL THEATER OF ZAFRA Architekt: Enrique Krahe Místo: Zafra, Spain Užitná plocha: 2,673 m² Realizace: 2009 Nové divadlo ve městě Zafra na jihozápadě Španělska se snaží skloubit každodenní události a řeší přechod mezi pamětihodným městem a rozestavěnou ‚periferií‘ za pomocí pěšího spojení. Nové uspořádání vytváří mírně svažité cesty umožňující dostupnost návštěvníkům a zamezující vjezdu vozidel. Nepravidelný půdorys vymezují historické stavby, které byly opraveny a zachovány pro budoucí rozšíření kulturních aktivit. Tvar pozemku měl přitom podstatný vliv na způsob ‚rozesetí‘ funkčního programu po areálu a vytvoření nového ‚obalu‘ stavby s měřítkem více odpovídajícímu původním objektům, absorbujícím neuspořádanou geometrii místa a nabídnutí reprezentativního výrazu stavby. Hlavní objem (obsahující hlediště, jeviště, hlavní vstupní sál a zkušebny) rozehrává amplituda rozlámané střechy. Návrh splňuje veškeré technické požadavky a variabilitu potřebnou pro podobná zařízení v malém městě (film, divadlo, koncertní sál,...). Jeviště (svým umístěním nabízí přímé naložení a vyložení z dodávky) se může doslova otevřít městu a občanům, sedadla v hledišti jsou rozložená do pixelů, jejichž poskládáním vzniká obraz stále hledícího místa obklopeného přírodně zbarvenými stěnami. www.enriquekrahe.es

DIVADLA VE SVĚTĚ

multifunkční budova u vody

BIJLMER PARK THEATER Architekt: Paul de Ruiter Místo: Anton de Komplein, Amsterdam, Netherlands Realizace: 2007/2009 Stavba byla navržena jako multifunkční kulturní budova pro čtyři uživatele - cirkus (Circus Elleboog), divadlo (Krater Theater), divadelní školu a divadelní „workplace“. Je situováno v jihovýchodní části Amsterdamu, na okraji Bijlmer parku, vedle jezera. Voda slouží jak ke zvýraznění budovy v odrazu, ale i pro umístění platformy venkovního představení, když se nekoná představení, slouží jako velké setkávací místo.

Budova je dvoupatrová eliptického tvaru. Uvnitř je velké auditorium, které je vytvořeno, tak aby vyhovovalo všem čtyřem uživatelům.

Nejnáročnější je cirkus, ketrý pořebuje prostor s čistou výškou 7 metrů. Byl vytvořen obdelníkový sál, po stranách rozšířen o dva oblokové výklenky, který poskytne 162 - 277 sedadel. Kruhové výklenky mohou sloužit pro umístění dalších sedadel. Celý prostor je velmi variabilní. Další součásti je prostorné foyer, zkušebny, ateliéry, sklady, šatny, dílny, konferenční prostory a kanceláře.

V horním patře jsou mosty pro zařízení provozu a osvětlení integrované do betonové podlahy. Jedná se o praktické a levné řešení.

DIVADLA VE SVĚTĚ

black box theatre, divadlo ve svahu, jako letní scéna

NO99 STRAW THEATRE Architekt: Salto AB Místo: Tallinn, Estonia Realizace: 2011 NO99 Straw Theatre - divadlo ze slámy bylo vytvořeno na jedné straně pouze jako obal ale zároveň i jako umělecká instalace. Bylo vytvořeno k příležitosti Tallinn - Město kultury. Budova představuje stavbu dočasnou jako speciální letní divadelní scénu.

Byla vystavěna v centru Tallinnu, na vrchu pevnosti Skoone. Pevnost slouží jako veřejná zahrada a divadelní scéna tu má dlouhou tradici.

Hlavní obdelníhový tvar divadla je situován přesně na místě původního letního divadla a jednotlivé stupně schodiště jsou zastřešena a slouží jako vstupní cesta do divadla. Stavba působí velmi dynamicky svým stupňovitým „ocasem“ vstupní chodby a jeho dramatičkost ještě vyzdvihuje černá barva a materiál - balíky slámy. Dispozice je velmi jednoduchá, obsahuje pouze divadelní sál, přístupný dlouho zastřešenou chodbou.

ZÁVĚR

Proč jsem si zvolila právě divadlo? Jedná se o stavbu poměrně jasně definovanou s předepsaným programem a jednotlivými částmi, jenž musí obsahovat. Zároveň ale existuje mnoho typů od klasického kukátkového divadlo, které už je pravděpodobně více historií, přes různé alternativní, variabilní scény až k venkovním amfiteátrům, cirkusům, pouličním divadlům, kde už se vlastně architektura jako taková ztrácí. Zajímá mě samotný vývoj divadla. Historie dokládá jednotlivé fáze přeměn jak stavby jako takové tak i jejích funkcí. Nejprve se jednalo o funkci shromažďovací, náboženskou, rituální, později společenskou a zábavnou, dnes se nově objevilo využití divadla jako terapie nebo jako pomoc sociální.

Divadlo hraje důležitou roly i v urbanistickém kontextu. Divadlo jako významná veřejná stavba se stávala a stále je dominantou města, obvykle jako významný solitér. Bylo pečlivě voleno jeho umístění. Dnes je situace pestřejší, ne vždy se na sebe snaží tolik upozornit. Samostatně stojících divadel už vzniká méně. Nejčastěji dochází k rekonstrukcím, přístavbám a různým rozšiřování stávajících divadel. Využívají se staré paláce a domy. Ale vznikají i divadla uvnitř bloků ve dvoře (divadlo Disk, divadlo Alfréd ve dvoře) nebo různé venkovní letní scény. Divadelní prostor se neustále vyvíjí a přeměňuje.

Je velmi složité najít formu divadla. Divadel kukátkového typu je v naší zeměpisné šířce nejspíše již dostatek.

Nové divadelní prostory určené jen pro divadlo musí přirozeně odpovídat vývoji architektury a rozvíjejícím se požadavkům divadla. Divadelníci se shodli, že je třeba vytvářen prostory variabilní a specifické. Divadlo potřebuje volnost. Chtěla bych navrhnout stavbu flexibilní a komunikující s okolím. Nechci vytvářet dominantní, uzavřený objekt do sebe, ale stavbu v harmonii s okolím. Divadlo jako veřejná stavba musí být jasně rozpoznatelná, zároveň je to ale místo, kam jdou lidé záměrně s předem jasným cílem, není to obchodní dům, který se snaží lidi náhodně přilákat.

Velmi aktuální otázka se týká vztahu diváka a herce a tím i prostoru jeviště a hlediště, dnešní divadlo se snaží udržet živý kontakt mezi oběma stranami a zrušit bariéru, kterou vytvářelo pevné dělení a opona. Architekt nesmí zapomínat spolupracovat. Divadlo je stavba velmi složitá, propojující mnoho dalších oborů. Musí všem poskytovat optimální podmínky - divákům, hercům, osvětlovačům a jiným technikům. Důležité je řešení správné akustiky a osvětlení a vytvořit tak příjemný prostor, kde divák vnímá především děj na jevišti Divadlo vnímám i jako výzvu. Stále si kladu otázku, zda je nutné stavět novou reprezentativní budovu, když se právě začínají objevovat specifická místa, jako jsou sklepy, staré továrny, které přesvědčují právě svým silným duchem místa, svou atmosférou. Chci dokázat, že stavba divadla není jen rozmar. Jsem přesvědčená, že divadlo je velmi důležitou složkou života. Je třeba ho podporovat a poskytovat mu co nejlepší možné prostory. Divadlo není jen budova, ale je to i její předprostor, který vytváří místo setkávání. Je téměř jasné, že chci navrhovat volnou, variabilní scénu. I jako divák oceňují, že se scéna s každým novým představením mění. Chtěla bych navrhovat stavbu spíše menší, komornější, ale v silném kontaktu s okolím, prostřednictvím venkovní scény, která bude vnímána jako součást divadla ale i jako otevřený veřejný prostor.

ZDROJE

Světelný design pro divadlo, koncerty, výstavy a živé akce, Nick Moran, Institut umění - Divadelní ústav 2010 Divadelní prostor, Kazimierz Braun, AMU 2001 Divadelní věda, Andras Kotte, KANT 2010 Miroslav Meleda, scénograf a architekt, Marie Zdeňková, Josef Vomáčka, Institut umění - Divadelní ústav 2011 Česká divadelní architektura, Jiří Hilmera, Institut umění - Divadelní ústav 1999 Nová scéna Národního divadla, Richard Biegel, Radomíra Sedláková, Praha, Národní divadlo, 2010 Divadlo v netradičním prostoru, performance a side specific, Radoslava Schmelzová (ed.), Akademie múzických umění v Praze, 2010 Beyond Everydayness -- Theatre Architecture in Central Europe , Kovačevič, Igor, Institut umění - Divadelní ústav 2011 Mezi, sdtručná interpretace meziprostoru, Albert Pražák, edice Disk malá řada - svazek 9, Praha 2010 Pohyblivý bod, Peter Brook, Nakl. Studia Ypsilon, Praha 1999 Prázdný prostor, Peter Brook, Panorama, Praha 1988

www.theatre-architecture.eu www.archiweb.cz www.archdailly.com www.dezeen.com www.archello.com www.divadelni-ustav.cz www.damu.cz

monika čermáková, ateliér Koucký, diplomní seminář - divadlo 2011/2012