Vzdělání jako investice do budoucnosti Lenka Prucková pruckova@kmol.cz
Knihovník a kdo je víc? Zeptáte-li se žáků osmé třídy, čím chtějí být, rozhodně nečekejte, že knihovníkem. A co je horší, i třeťáci ve vlastivědě mezi vyjmenovaná povolání nezařadí naši profesi. Čím to je, jsme tak nepotřební? Nebo jen o sobě dáváme málo vědět? Představa knihovníka jako vzdělaného člověka se silnými brýlemi (první znak), v pracovním plášti s klotovými rukávy (druhý znak) a tichého introverta (třetí znak) je klišé. Ale není to pravda?! Často mám pocit, že lidé, kteří chtějí pracovat v naší knihovně, se nám v ní vlastně chtějí schovávat před komplikovaným světem kolem nich. Ale to ne, naši pracovníci by neměli být archiváři. Naopak musejí to být lidé, kteří budou pro ostatní průvodcem na cestě životem; takovým přítelem, který je správně nasměruje, a díky jeho kvalitnímu přehledu v dostupných informacích přežijí v džungli života. Naše okolí to však zatím netuší, a proto musíme na své pověsti, resp. přímo věhlasu ještě hodně zapracovat. Jen bychom, než zahájíme marketingovou kampaň, měli mít na skladě kvalitní zboží – neboli kvalitního knihovníka.
Jaké vzdělání? Vyjdeme-li ze zmíněného klišé, je tam jedno pozitivní spojení – „knihovník jako vzdělaný člověk“. Ale co by dnes mělo být obsahem vzdělávání, netuší ani top představitelé školství. I tam se skloňují pojmy jako základní učivo a nadstavba, či rozsah teorie a nutnost praktických dovedností. Jde-li dítě do první třídy, stává se, že skutečná práce jej potká až za 20 let! Změny jsou tak rychlé, že ani studenti prvního ročníku univerzity nejsou a nemohou být připraveni na vstup do svého prvního zaměstnání. Co tedy učit? Přípravu na knihovnickou pozici nemůžeme oddělit od všeobecného vzdělávání.
20 proměny českého knihovnictví
Knihov nictví vždy bude službou lidem. Vlastnosti jako vstřícnost, komunikativnost a schopnost spolupráce jsou součástí výchovy a ta musí nastoupit již v útlém věku. Jako knihovníci bychom neměli jen tlačit na odborné předměty na univerzitách, ale i na kvalitní výuku společenských věd, občanské a rodinné výchovy na základních a středních školách. V rámci těchto hodin zařadit etiku a estetiku a především informační výchovu – schopnost získávat informace, vyhodnocovat a předávat je, vychovávat v žácích základy kritického myšlení a následně šířit ideály svobody a demokracie, nikoliv anarchie. Právě při práci s informacemi žáci zjistí, že tu musí být nějaká osoba, která umí informace nejen třídit jako stroj, ale i posuzovat. A právě tady je místo pro zviditelnění práce knihovníka, pro zdůraznění jeho významu ve společenském žebříčku. Dalším oborem, se kterým nám pomáhá všeobecné školství, je český jazyk, česká a světová literatura. Odvěký spor, zda znát obsahy všech děl vybraných spisovatelů či přečíst společně za rok dvě knihy, asi nerozřešíme. Já se však přikláním k anglickému modelu, kdy studenti čtou a následně v hodinách rozebírají knihu po kapitolách, přičemž pracují i s dobovými reáliemi a poznávají politické poměry, o nichž kniha vypráví. Nemají naše encyklopedické znalosti (co vše Neruda napsal a co nám dle pana učitele chtěl říci), ale jsou schopni rozebrat jakoukoliv knihu, kterou si v životě přečtou, ze všech úhlů. Včetně jazykových jevů. Myslím, že to je cesta pro dobrého knihovníka, aby měl vytvořené jazykové i posuzovací návyky, které pak bude aplikovat na jakoukoliv přečtenou knihu, čímž se stane dobrým rádcem pro své čtenáře.
