Bohuslav Martinů Irena Veselá Irena.Vesela@mzk.cz
Hudební oddělení (dříve Hudební knihovna) Moravské zemské knihovny se ve svých pořadech určených pro veřejnost zaměřilo v loňském a letošním roce na dva jubilující české skladatele, kteří se proslavili v zahraničí a shodou okolností byli oba zvlášť úzce spojeni s francouzskou metropolí Paříží. Starším z nich je Antonín Rejcha (1770-1836), mladším potom Bohuslav Martinů (1890–1959). U Bohuslava Martinů bylo akcentováno výhradně téma jeho vztahu k městu Brnu a ke zdejším (nejen) hudebním osobnostem a institucím – a rovněž vztah zdejších osobností a institucí k Bohuslavu Martinů. Sám skladatel napsal v roce 1956, že Brno „se ukázalo velmi oddané“ jeho dílu. Stejně oddaným zůstalo i po jeho smrti. Skladby Bohuslava Martinů tak mají vedle děl Leoše Janáčka dodnes své pevné místo na brněnském divadelním jevišti i na koncertních pódiích. Právě tento ryze „brněnský“ úhel pohledu na život a dílo Martinů nabízí Moravská zemská knihovna svým čtenářům v podobě prezentace realizované v rámci cyklu „Oči Brna“, kterou pracovníci Hudebního oddělení připravili ve foyer knihovny. Na realizaci výstavy spolupracovalo rovněž Centrum Bohuslava Martinů sídlící ve skladatelově rodné Poličce. Příležitost k uspořádání prezentace o Bohuslavu Martinů skýtalo původně 130. výročí jeho narození, které jsme si připomněli 8. prosince 2020. Tehdy také měla být prezentace
46 oči Brna
představena veřejnosti. Protože se tak s ohledem na vládní opatření nestalo, získala prezentace vzhledem ke svému přesunu na únor a březen roku 2021 zcela nečekaně další rozměr: v letošním roce si Hudební oddělení Moravské zemské knihovny připomíná 80. výročí svého založení a právě Bohuslav Martinů se pro něj stal doslova ikonickou postavou. Roku 1957 napsal tehd ejší ve d ou c í Hudebního oddělení nynější Moravské zemské (tehdy Univerzitní) knihovny v Brně, skladatel a muzikolog Zdeněk Zouhar (19272011), památnou větu: „Hudební oddělení Universitní knihovny si dalo do štítu dílo Bohuslava Martinů.“ Ve stručnosti tak konstatoval fakt, že Hudební oddělení tehdy doslova žilo hudbou Martinů. Zouhar si již od roku 1949 s Martinů dopisoval a po svém nástupu do Univerzitní knihovny roku 1953 propagoval v letech 1954– 1960 jeho skladby na koncertech a hudebních večerech ve velké studovně na tehdejší Leninově (dnes Kounicově) ulici č. 5–7. Některé
