Věřím, že až to pomine, tak se budu moct zastavit i v knihovnách našeho kraje.
se odehrává v okolí naší dědiny. Třeba jednou napíšeme druhý díl.
Skončeme tradičněji, i když tradice by velela zeptat se Vás, co právě čtete. Pojďme na to jinak. Kdybyste měl čas napsat knihu, o čem by byla?
Mgr. Jan Grolich vystudoval právo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Absolvoval advokátní praxi, ale právu se již profesně nevěnuje. V roce 2010 byl zvolen zastupitelem obce Velatice v okrese Brno-venkov, následně i starostou. Dne 11. listopadu 2020 se stal hejtmanem Jihomoravského kraje. Dříve vystupoval také jako stand-up komik.
My jsme vlastně s kamarádem Honzou Šenkyříkem už jednu knihu napsali. Jmenuje se to Velatické pohádky a je to vždycky nějaký příběh, který
Chvála knihoven Marka Míková markamik@gmail.com
Na stropě seděl mol. A na stěně poblíž knihovny druhý a třetí. „Já to nechápu, kde se berou, ale mám jich tu spoustu,“ řekla maminka. Stáli jsme v chodbě jejího bytu, která je celá obložená knihami. Byli jsme s bratrem na odchodu. „To není mol potravinový,“ řekl bratr, který je deratizér, „to je mol šatní“. „Na, vem si něco a majzni ho,“ požádala maminka. Máchl šálou jednou, podruhé, potřetí a byli pryč. „A nejsou to knihomoli?“ usmála jsem se a vzala do ruky Knuta Hamsuna Hlad. „Ale prosím tě,“ maminka sfoukla prach z Ariela Sylvie Platové. „Jé, to jsem četla tak před dvaceti lety, ukaž…V konzervě kyselina octová? Tu se mi nechce brát tak doslova… Ale že máte hned vedle Tuláka po hvězdách? A pak Fausta a Ivana Blatnýho? V tom musíš mít řád, mami…“ kroutím hlavou. Z vloček je náhle vír a z víru kráčí žena, legenda, vítr, sen, co bys však bez ní byl… prolétnu očima náhodnou stránku z Blatnýho. „A vedle Don Quichot a Mikulášek?“ pohoršuju se: „Co člověk má? Snad ruce dvě, kterými tvrdě objímá,rýč, ženu, zbraň i tento svět, než padne jeho hodina a on je složí na prsou, jak ptáče křídla znavená?“ čtu a usmívám se.
„To má svůj vnitřní řád,“ vysvětluje maminka a úsměv mi vrací. „Mě těší dát je takhle dohromady,“ rovná Dona Quichota vedle Fausta a Pavla Zajíčka. „Mělo by se to zredukovat,“ řekne bratr. „Kdepak, kdepak,“ protestuje maminka. Ztichli jsme. Každý se svou knížkou v ruce. Já a bratr obutí a v kabátech a čepicích. „…když v tom se stalo toto…,“ protrhne ticho maminka se smíchem: „dědeček nevrle zavrčel a prudce rozhodil rukama, aby se zbavil přikrývky, kterou ho teta Kateřina omotala. Přitom uděřil Milouše hřbetem ruky do obličeje a připlácl mu zbytek hořící cigarety na to, čemu Milouš říkal knírek…“ nemůže pokračovat ve čtení, protože slzí smíchy a my s ní. „Musím už běžet,“ řeknu a vracím Heinricha Bölla do knihovny. „Já taky…“ vytrhne se ze čtení bratr a zasunuje zpátky Píseň o Bernadeatě. „Můžu si to půjčit na cestu?“ ptám se a do kapsy zastrkuju Hledání ztraceného času. „Nikdy na to není čas,“ řeknu, a pak se rozloučíme. Marka Míková je autorkou knih pro děti, hudebnicí, režisérkou a loutkoherečkou. fejeton 57
