Social 04 2014 časopis tisk by Dinh Le Duc

KVĚTEN 2014

EDITORIAL

NOVÝ ZAČÁTEK

OBSAH 4

Komiks

Aktuality

Studentské projekty Markething pro Sociál

Téma Sociál slaví desáté narozeniny

Osobnost Martin Potůček

16 17

Komentář Psí fetiš Pulitzerova cena

Minitéma Hollar rok po výbuchu

Absolvent Martina Pařízková

Reportáž Život bezdomovců

Out of town Markéta Krucká

25 26

ž je to deset let! Už deset let vychází na Fakultě sociálních věd časopis Sociál. To je ideální příležitost ho úplně předělat. Nejviditelnější je grafika celého čísla i obálky, ale nevynechali jsme ani obsah. Vracíme se ke kořenům a budeme čím dál více informovat především o fakultě samotné a až pak o dění mimo ni. Snad to vám, čtenářům, udělá radost. A pokud ne, své připomínky mi určitě napište. Ráda je předám Akademickému senátu, který nás za utíkání k zajímavým tématům ze společnosti s oblibou kritizuje. Schválně – kdo z vás si všiml, že od minulého čísla už nejsme Sociál, ale Social? Čárka nad „a“ sice při tvorbě dubnového čísla zmizela z názvu časopisu omylem, ale mně se to líbí. Doufám, že i vám. Je to krok k tomu, abychom obrazně řečeno přešli od muže, co nemá peníze, k „to be more social“. Je to vlastně podobné jako u lidí. Nebohému novorozenci rodiče dají v euforii co nejoriginálnější jméno, ale on si ho pak musí nést životem a při každém představování své rodiče proklíná. Stejně i my při propagaci časopisu trpíme. A protože slavíme kulaté narozeniny, udělali jsme rozhovor se zakladatelem Sociálu Martinem Bendou. „Proč vybral tak skvělý jméno a jak dlouhej brainstorming tomu předcházel,“ je jen jednou z variant na otázku, která při té příležitosti (ale i každý měsíc předtím) rezonovala naší redakcí. Tuhle má na svědomí bývalý šéfredaktor Jakub Plíhal a nasbíral k ní mnoho „lajků“.

Kultura Výstava Tima Burtona Nejlepší recenze studentů FSV na Emila Hakla

Mladý umělec Nikola Kandoussi

Asociál Babica s Hruškou budou vařit v menze

Zároveň jsme se od našeho otce zakladatele dozvěděli, že se vůbec nemusíme jmenovat takhle sociálně a můžeme si zvolit úplně cokoli. Což otvírá opravdu široké možnosti, proto bych ráda tímto editorialem otevřela celofakultní debatu. Jak by se měl náš časopis jmenovat? Napadá vás něco? Tak nám to napište! Nezbývá mi než Socialu popřát hodně štěstí a mnoho spokojených čtenářů i nadšených redaktorů, editorů i korektorů, kteří ho budou posouvat stále dál a sami se při tom budou rozvíjet. I když to občas znamená probdělé noci nebo nějakou tu absenci na přednášce. Pro Social to děláme rádi.

ŠÉFREDAKTORKA Kateřina Havlická Vydává

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORKY Lucie Kůsová Adam Folta EDITORKA Kateřina Stupková

IČO: 28553322 U Kříže 661/8, Praha 5–Jinonice ukmedia@ukmedia.cz www.ukmedia.cz

KOREKTORKY Kateřina Stupková (CS) Kristina Roháčková (EN)

Kateřina Havlická Šéfredaktorka

REDAKTOŘI Daniela Brodcová Alžběta Čermáková Adam Folta Pavlína Kadlecová Pavlína Kindlová Lucie Kůsová Kristýna Novotná Jan Parolek Markéta Plesníková Terezie Říhová Pavla Šedivá Jaroslav Totušek Klára Zamouřilová

FOTOGRAFOVÉ Alžběta Čermáková Jakub Plíhal OBÁLKA, SAZBA Le Duc Dinh GRAFIKA: STUDIO

DETAILY evidenční číslo: E 15567 ISSN 1801-0830 náklad: 500 ks datum vydání: 12. 5. 2014 Měsíčník v době výuky. EMAIL social@ukmedia.cz WEB social.ukmedia.cz

social.ukmedia.cz

SOCIAL

KOMIKS / ANKETA

KOMIKS Autor: Honza Parolek

ANKETA

JAKÝ JE VÁŠ NÁZOR NA TO, ŽE SE UNIVERZITA NEMOHLA ZAPOJIT DO DRAŽBY BUDOVY V DIVADELNÍ ULICI?

MARIE VALENTOVÁ IKSŽ

MICHAL BĚLKA IKSŽ

Nepřipadá mi to fér, protože by se tak zajistilo nekomerční využití budovy a na Smetanově nábřeží, kde už jsou FSV a FAMU, by se další „školní“ budova hodila.

Je to velká škoda pro fakultu a možná se do budoucna ukáže, že i pro samotné nábřeží. Ale co se dá dělat, někdo vlivný měl s budovou očividně mnohem ušlechtilejší plány. Přece mu je nezhatí nějaká univerzita.

ADAM ENGLUND IKSŽ Dražba zná svého vítěze a my se nyní můžeme jen dohadovat, zda jejím vypsáním šel bývalý vlastník na ruku soukromým investorům, nebo jestli tak musel konat z legislativních důvodů. Nezbývá než doufat, že nový majitel nebude otálet s rekonstrukcí budovy a ta po více než roce přestane svým neutěšeným vzhledem hyzdit městské nábřeží. social.ukmedia.cz

KVĚTEN 2014

AKTUALITY

AKTUALITY NEWS KATEŘINA HAVLICKÁ, KRISTINA ROHÁČKOVÁ

REKTORSKÁ CYKLOJÍZDA V rámci rektorského dne se ve středu 14. května uskuteční pátý ročník cyklojízdy a in-line jízdy s vedením fakulty. Účastníci se sejdou v 10 hodin na Palackého náměstí před sochou (cyklisté), v 10:15 u dětského hřiště v Podolí (zast. tramvaje 3 a 17 „Podolská vodárna“, bruslaři). Cyklisté, a od Podolí též in-line bruslaři, vyjedou společně po cyklostezce A2 (Vltava pravobřežní) směrem na jih z Prahy po trase Nové Město – Podolí – Braník – Modřany – Komořany – Zbraslav. Registrace předem nutná.

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O ŽIDECH VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V sobotu 31. května a v neděli 1. června se ve Vlasteneckém sále Karolina uskuteční mezinárodní konference Jews and Gentiles in East Central Europe in the 20th Century. Podrobné informace včetně programu a registrace naleznete na www.prague2014conference.org. Pracovním jazykem konference bude angličtina.

NÁSILÍ JAKO STUDIJNÍ OBOR Univerzita Karlova v Praze a International Hellenic University v Soluni zvou studenty bakalářských i magisterských oborů na letní seminář Nationalism, Religion and Violence 2014. Akce proběhne v Praze od 23. června do 4. července. Hlavním cílem semináře je významně přispět ke studiu násilí a růst tohoto oboru podpořit. Více informací na nrvsschool@fsv.cuni.cz.

IKSŽ HLEDÁ AJŤÁKY Institut komunikačních studií a žurnalistiky hledá studenty pro kódování obsahu tištěných a elektronických médií. Požadované dovednosti: MS Office, znalost SPSS výhodou. Jde o dlouhodobou spolupráci s odměnou asi 4 tisíce Kč měsíčně. Více informací na hanzl@ fsv.cuni.cz.

MAKE A HEALTHY CHOICE FOR YOUR DAY OFF It’s that time of year again! The annual bike and in-line riding is back. The event will take place on Wednesday 14 May at the occasion of Rector’s Day at Faculty of Social Sciences. Cycling participants are to meet at 10 am at Palacký Square in front of the statue; rollerblading participants at 10:15 am at the playground in Podolí (take tram No. 3 or 17 to “Podolská vodárna” stop). Cyclists, with in-line skaters joining in Podolí, will ride along the bike path A2 (river Vltava’s right bank) to the south of Prague via New Town, Podolí, Braník, Modřany, Komořany and Zbraslav. Advanced registration is required.

INTERNATIONAL CONFERENCE ON JEWS IN EASTERN EUROPE On Saturday 31st May and Sunday 1st June, Karolinum will be the host of an international conference Jews and Gentiles in East Central Europe in the 20th Century. Details, including the programme and registration, can be found at www.prague2014conference.org. The working language of the conference will be English.

VIOLENCE AS A FIELD OF STUDY Charles University in Prague and the International Hellenic University in Thessaloniki invite all students of Bachelor and Master Degree Programmes for a summer workshop Nationalism, Religion and Violence 2014. The event will be held in Prague from June 23rd to July 4th. The main objective of the seminar is to significantly contribute to the study of violence and to support the growth of this industry. Should you find this offer interesting, please contact nrvsschool@fsv.cuni.cz.

ICSJ IN SEARCH OF „IT GUYS“ Institute of Communication Studies and Journalism is looking for students that can code contents of printed and electronic media. Required skills: MS Office, knowledge of SPSS is advantageous. The cooperation would be long-term, with the reward of about 4000 CZK per month. For more information contact Mr Daniel Hanzl on hanzl@fsv.cuni.cz.

social.ukmedia.cz

SOCIAL

STUDENTSKÉ PROJEKTY

MARKETHING LOUČENÍ S NOKIÍ A VÍTÁNÍ NEJEN MARKETINGOVÝCH FESTIVALŮ

Tato finská značka je však již oficiálně minulostí. V marketingovém světě nebyla akvizice části společnosti Nokia velkým překvapením. Spekulace se objevovaly už od roku 2011, kdy obě firmy, Nokia a Microsoft, navázaly partnerství. K finálnímu kroku a oficiální akvizici části Devices & Services zajišťující výrobu a prodej mobilních služeb však došlo až nedávno. V budoucnu se tak nové smartphony nebudou jmenovat Nokia Lumia, ale jenom Lumia. A obdobně na tom budou další produktové řady. Microsoft, který se doteď zabýval spíše tvorbou softwaru (určitě znáte Windows, Skype nebo Office), se tak blíží jednomu ze svých největších konkurentů – společnosti Apple, která má vývoj software a hardware spojený již od svých začátků. Nová stará Nokia se chce soustředit na rozvojové trhy. A to hlavně – hádejte – cenou.

PRAHA BUDE CENTREM ORIGINÁLNÍ SVĚTOVÉ REKLAMY Už popáté se část Prahy promění v setkání profesionálů a expertů z reklamy a marketingu, kteří pojmu kreativita dávají úplně nový rozměr. 20. a 21. května se ve Veletržním paláci koná Prague International Advertising Festival. Celá konference je určena především pro kapacity v oboru, čemuž koneckonců odpovídají i ceny vstupenek. Tento malý háček ale není problém obejít jednoduchým způsobem, který sice nezajistí vstup na celou konferenci, ale na jednu z částí určitě. Hned první večer, 20. května, se od 19:30 v podzemních prostorách Veletržního paláce můžete přesvědčit, že reklama a reklamní kampaně nemusí být zas tak nudné, jako jsou ty, co přepínáte v televizi. Na události nazvané Shots In The Dark vás čeká promítání toho nejlepšího z Golden Award of Montreux nebo Young Director Award. Celý večer bude komentován reklamními hvězdami, které ukážou, že reklama není jen otravný ufoun od Alzy.

Foto: FB PIAF

Abychom nezapomněli to nejdůležitější – celá akce je zdarma.

social.ukmedia.cz

Foto: FB PIAF

Nejen legendární Nokia 3310, ikona přelomu století, ale i další telefony této značky se staly ve své době nejprodávanějšími. Jaké jiné značce se totiž povedlo stát se téměř synonymem pro samotné slovo mobil?

SVĚT KOMUNIKACE ZNAČEK NIKDY NESPÍ. OBČAS BOHUŽEL Se stoupající venkovní teplotou klesá počet studentů v lavicích a s blížícím se létem můžeme sledovat marketingové a komunikační aktivity typicky letního rázu. Ať už jde o zoufale tragickou komunikaci festivalu Rock for People nebo e-maily od poskytovatelů vodáckého vybavení na Vltavě. Co tím ale chceme říct? Že marketing ani Markething nikdy nespí (teda, Markething občas jo). Pokud vás tedy bude i nadále zajímat, co se děje ve světě značek, které máme kolem sebe, tak nebude nic snazšího než se občas podívat na naši facebookovou stránku nebo si otevřít jednou za čas Social, kde se budeme i příští rok věnovat tomu nejzajímavějšímu před a po jeho vydání. Nezbývá nám tedy než popřát hezké prázdniny plné reklamních předmětů a zbytečných letáků, které, když už nečtete, byste mohli aspoň třídit.

Za Markething Petra Štemproková, Martina Žemličková, Jaroslav Dostál

KVĚTEN 2014

TÉMA

10. NAROZENINY SOCIÁL SLAVÍ

Znáte to nejspíš stejně dobře jako my. S každými narozeninami se dopouštíme bilancování. V nostalgické náladě stojíme před zrcadlem a hledíme na svou věkem poznamenanou tvář. Slibujeme si, že se poučíme ze všech chyb, kterých jsme se doposud dopustili, a za to, co se nám povedlo, se pyšně poplácáváme po zádech.

social.ukmedia.cz

SOCIAL

TÉMA

ociál je na světě už deset let. Z nadšení několika studentů, kteří se rozhodli pro založení fakultního časopisu, se během té doby stalo uznávané a populární médium (ano, teď se poplácáváme po zádech). K tomu, abyste v ruce mohli držet toto aktuální číslo Sociálu, ale vedla dlouhá cesta. Dláždily ji desítky pracovitých a nadšených studentů, kteří si mezi studijními povinnostmi našli čas a pro své spolužáky psali zajímavosti ze života fakulty i mimo ni. Pojďte se nyní společně s námi podívat do našeho narozeninového zrcadla – zkontrolujeme přibývající vrásky a vykročíme do dalšího „sociálního“ roku.

v Sociálu dokázaly rozhýbat veřejnou diskusi na fakultě a mnohdy byly podnětem k jednání Akademického senátu. Ale tím nejdůležitějším, co Sociál přinesl, bylo pojítko, které vytvořil mezi studenty jednotlivých oborů FSV. Každý institut zde měl a má svůj prostor a stejnou šanci dát o sobě vědět. Právě možnost dozvědět se něco víc ze života „těch ostatních“ přispěla ke sblížení studentů na fakultě. Redaktoři ale nezapomínali ani na důležitost společenských akcí a studentských událostí, i těm na stránkách věnovali patřičnou pozornost a propagaci. Kousek po kousku tak dávali dohromady projekt, který si u studentů právem získal svůj respekt.

ZAŽÍVAT POROD KAŽDÝ MĚSÍC Sociál vznikl na jaře roku 2004, původní redakce se zformovala okolo iniciátora celého projektu Martina Bendy. Studenti se do budování nově vznikajícího časopisu pustili s nebývalým nasazením a od nultého čísla z května téhož roku se Sociál začal distribuovat po FSV UK každý měsíc v období výuky. Ale jak to bývá se všemi začátky, ani vznikající fakultní plátek to neměl jednoduché. Kromě finančních výdajů, které jsou s vydáváním každého časopisu spojené, byla zpočátku nouze i o redaktory z jednotlivých institutů.

JAK JSME SE VYŠVIHLI O DVĚ TŘÍDY VÝŠ Založení časopisu je vždy riskantním skokem do neznáma. Vynaložené úsilí se nemusí vrátit, publikovaný obsah se nemusí líbit. Nad vznikem Sociálu ale pravděpodobně bděly hodné žurnalistické sudičky. Už v prvních letech svého fungování začal žít poměrně pestrým životem. V roce 2006 došlo k výměně ve vedení časopisu, šéfredaktorské štokrle po odchodu Martina Bendy obsadil Martin Polívka. Redaktorské řady posílili noví kolegové a přibyly další rubriky. Značnou popularitu si vysloužily zejména dvoustránkové rozhovory s významnými představiteli fakulty. Studenti se zajímali nejen o názory svých spolužáků, pozitivní ohlasy sklidily také články publikující stanoviska jednotlivých vyučujících. Postupně se na stránkách objevovalo množství anket i texty studentů, kteří se chtěli podělit o své zkušenosti ze zahraničních studijních pobytů. Důležitým krokem, kterým se Sociál v širokém spektru časopisecké produkce vyšvihl nejméně o dvě třídy výš, byl přechod na kvalitnější ofsetový tisk a celobarevnou obálku v roce 2007. Ve stejném roce se šéfredaktorské funkce chopil Radovan Fišer.

„Sociál tedy vyšel, ale opět to byl porod,“ stěžoval si Martin Benda v editorialu hned druhého čísla, „s časopisem je práce jako na kostele!“ I deset let po tomto prohlášení s ním my, současná generace tvůrců Sociálu, musíme souhlasit. Té práce na časopisu je stále dost a v redakci každý měsíc zažíváme stejné nervy, radost a úlevu při porodu dalšího vydání. SOCIÁL NÁS SPOJUJE Úsilí, které redaktoři vznikajícímu časopisu věnovali, se brzy začalo vracet zpět. Ze Sociálu se stával vyhledávaný zdroj informací nejen pro studenty, ale i pedagogy a vedení fakulty. Několik černobílých stránek sešitých k sobě nabízelo to, co studenti potřebovali – platformu, kde se mohli vyjádřit k dění okolo sebe. Díky tomu se na světlo světa dostávala i do té doby opomíjená témata a vznikl prostor pro nové debaty a názory. Články uveřejněné social.ukmedia.cz

ŽENY VE VEDENÍ S novým designem, neustále se rozrůstající redakcí i originálními tématy si časopis budoval čím dál rozsáhlejší čtenářskou základnu. Náklad každého čísla se ustálil na 500 kusech

(my v redakci ale máme své vlastní spolehlivé statistiky a víme, že jeho čtenost je více než třikrát větší). V následujícím školním roce se šéfredaktorem stal Jakub „Zako“ Skála, redakce pod jeho vedením vydala například FSV INTRO – informační brožuru pro studenty prvních ročníků – nebo speciální vydání o přijímacích zkouškách. Mužskou hegemonii v čele Sociálu ukončila v roce 2009 Heda Čepelová. Heda tak odstartovala novou etapu v dějinách vedení časopisu, ve vedoucí pozici ji s výjimkou Jakuba Plíhala, předchůdce současné šéfredaktorky, střídaly doposud pouze ženy - Katka Kňapová, Jana Maxová, Eliška Junková a v současné době i Kateřina Havlická. Sociál od doby svého vzniku ušel dlouhou cestu. Za dobu své existence nabídl desítky rozhovorů s osobnostmi akademické, politické, společenské i vědecké sféry. Byl místem, kde se řešily spory, kauzy a problémy. Na jeho stránkách se ve vysoké míře informovalo, vzpomínalo, komentovalo i odhadovalo. Stal se vyhledávaným zdrojem informací a pro své autory neméně výrazným zdrojem bezesných nocí, které těsně před uzávěrkou trávili nalepení na klávesnice svých notebooků. Všechny ale do poslední minuty stály za to. To, co před deseti lety vzniklo z nadšení malé skupinky studentů, dnes s neméně výrazným nadšením tvoří současná generace jejich následovníků. Nezbývá než Sociálu k desátým narozeninám popřát, aby si co nejdéle zachoval přízeň čtenářů, entuziasmus autorů a vysokou kvalitu článků.

Daniela Brodcová

TÉMA

Foto: SOCIAL 2004, Martin Benda

KVĚTEN 2014

social.ukmedia.cz

SOCIAL

TÉMA

SOCIÁL

Foto: Alžběta Čermáková

BYL PŮVODNĚ JAKO SAMIZDAT

am přijde, zakládá časopisy, je to prý jeho menší úchylka. Jen na Univerzitě Karlově byl u zrodu časopisů FFakt, HUMR, vydavatelství UK media a asi nejdůležitějšího projektu – časopisu Sociál. V restauraci U Chlupatýho ducha, u stolu, kde Sociál vznikl, se Martin Benda rozpovídal o tom, jak vypadal první výtisk Sociálu, co se mu nelíbí na jeho dnešní podobě nebo proč dostal titul zrovna jméno Sociál.

na VŠE, dokonce jsem se tehdy sešel s jeho tehdejšími šéfy. Takže v roce 2004, někdy v dubnu, přesně tady u toho stolu, kde sedíme, jsme se sešli na základě letáků, co jsem vyvěsil po Jinonicích, Hollaru a Opletalce, přišlo nás sem asi deset. Vydal jsem první pokusné nulté číslo, které vyšlo v květnu 2004. Na jeho první stránce byla fotka Martina Palána a Tomáše Nigrina, dvou posléze podstatných lidí, jak slaví vstup do EU.

Jak vás napadlo založit Sociál? Čí to byla prvotní myšlenka? Moje. A pak se na to nabalili ostatní lidé. Vycházelo to ze dvou zkušeností. Jednak z mého studia na Gymnáziu Nad Alejí, kde jsem vydával časopis Nové listí. A když jsem přestoupil na FSV, tak tam žádný časopis nebyl. Zapojil jsem se velice brzo do Akademického senátu a po roce jsem měl akutní pocit, že chybí komunikační platforma mezi senátem a studenty, že senátoři nevědí, jak mají oslovovat voliče. Obnovila se ve mně myšlenka studentského časopisu, kterou jsem si zažil na gymplu. Obdobným způsobem jsem ho založil na vysoké škole, s tím, že jsem hodně vycházel ze studentského listu, který už tehdy vycházel

Když jste Sociál zakládali, měli jste jasný záměr, aby byl časopis platformou, která bude referovat jen o věcech souvisejících s fakultou? Především, protože fakulta svým zaměřením a svým personálním obsazením tehdy - a myslím, že i dnes - byla ohromně zajímavá, nepopsané téma. Protože je to Fakulta sociálních věd, tak se všechny otázky společenské, kulturní, politické dají tematizovat, ale z perspektivy osobností nebo studentů fakulty. Takže ano, byl hodně směřovaný jako komunitní médium. Hodně jsem tlačil na redaktory - a velmi neúspěšně - aby byli přítomni jednání Akademického senátu a působili jako hlídací pes fakultní demokracie.

social.ukmedia.cz

Takže jsi nezamýšlel zařadit i témata, která by se fakulty vůbec netýkala. Byly takové tlaky, ale já to dodnes považuji za únik. Ulehčování si práce a trošku mě to i mrzí. Já bych třeba tehdy rozhovor s Tomášem Hanákem nepovolil. Tlačil bych redaktora do rozhovoru s téměř kýmkoli jiným, jelikož si myslím, že není špatné téma, jsou jenom špatné otázky či zpracování. Všechno se dá pojmout zajímavě. Vůbec to, že jste se věnovali takové známé národní celebritě, jako je Tomáš Hanák, se mi nelíbí, raději bych se dozvěděl o tom, co Martin Gregor na IES, jak bojuje s Tomášem Sedláčkem a s jeho pojetím ekonomie, nebo co Bára Osvaldová, jak maže další rohlíky. Ty jsi nechtěl studovat žurnalistiku, když jsi už na střední škole dělal studentský časopis? Na žurnalistiku jsem se hlásil, ale nedostal jsem se tam. Byl jsem na přijímacích pohovorech, z kterých si pamatuji dva momenty. První, že jsem tam přinesl štos svých gymnaziálních časopisů, kterými jsem se pochlubil, což byla možná chyba. Zřejmě jsem se pochlubil na české poměry moc a nevím, kdo to tehdy

KVĚTEN 2014

Takže máš pocit, že tě Sociál hodně naučil? To rozhodně. Protože jsem nebyl jen zpravodaj, byl jsem i vydavatel a šéfredaktor, vlastně v prvopočátcích jsem byl i grafikem a dokonce i fotografem a editorem. První nulté číslo jsem si vytvořil sám, takže jsem zažil různá řemesla, která se tam uplatní. Nevím, jestli jsem dobrý novinář, myslím si, že mám smysl pro určování témat, mám „čuch“ na to, co by mohlo lidi zajímat, co by je mohlo aktivizovat z letargie. Občas mě lidé obviňovali z bulvárních sklonů. To je zvláštní, jelikož mi to k tobě nesedí, vzhledem k tomu, že jsi prosazoval jen fakultní témata. To ano, ale v rámci toho jsem v očích některých postupoval bulvárně. Například taková otázka „Jaké housky maže Bára Osvaldová?“, to by se dalo považovat za bulvární. Neřešil jsem ložnici, tam jsem nikdy nesměřoval, ale byla tam třeba módní policie, sexuální poradna, takové bravíčkovské rubriky. Naťuknul jsi tehdejší obsah Sociálu. Co v něm kromě bravíčkovských rubrik ještě bylo? Byly tam rubriky jako Univerzita a fakulta, to bylo prvních šest stran. Celofakultní témata a pak byly regionální, instituční rubriky, což znamená, že co jeden institut, to jedna stránka. Rozhovor dvoj- až třístránkový, Absolvent, Zahraničák, Kultura, ale ta už je pro mě okrajovější věcí. A potom byl Asociál, jako parodická rubrika tehdy inspirovaná Bulvou, což je rubrika ve studentském listě na VŠE - a to stálo na fikci, že jsme se snažili nachytat čtenáře aprílovým stylem. Občas se to povedlo, je to náročná disciplína. Když jste založili Sociál, jaké mělo první číslo ohlas u studentů, učitelů a celé fakulty? Dobrý, protože většina čísel, co vyšla, aspoň ta, co byla za mě, se v prvním roce prodala, tehdy o nákladu 300 kusů. Sociál byl černobílý, tištěný na normálním papíře z copy centra, tenkrát navíc ještě na kopírce a sešívaný, díky čemuž byl mnohem levnější na výrobu. A mám po-

cit, že jak jsme tematizovali lidi, které studenti znali z chodeb, čtenáři se o ně zajímali a byli vděční. Jelikož jsme neřešili jen jejich čistě akademický zájem, ale i osobní stránku věci, tak to studenti rádi četli. Plus jsme přidávali praktické rady, jak při zkouškách na kterého učitele nebo jak se dostat na školu, takové opravdu insiderovské tipy. To jsme třeba hodně uplatnili u uchazečů o studium do Jinonic, při písemných testech, kdy jsme jim prodávali zvláštní vydání plus minulá čísla. To mělo velký ekonomický úspěch. Vystresovaní studenti si koupí cokoli, co jim jenom trošku pomůže. Senát chtěl nedávno zastavit Sociálu přísun peněz, což by vedlo velmi pravděpodobně k jeho zániku. Co tomu říkáš? Já jsem se snažil, aby byl Sociál nezávislý, aby měl možnost být kritický vůči vedení fakulty, což znamená, aby nebyl na nikom úplně ekonomicky závislý. Ze začátku ho fakulta nefinancovala. Financoval se z inzerce. Já jsem do něj na začátku vložil vlastní peníze, mám pocit, že asi deset tisíc korun. Samozřejmě ho fakulta po pár letech začala dílčím způsobem podporovat, to ano, ale rozhodně jsme se snažili diverzifikovat zdroje a inzerce tvořila půlku nákladů. Když jsem byl v senátu, tak jedna z věcí, co jsem udělal, bylo vytvoření předpisu o tzv. Studentských penězích. Jako fond, z kterého se financuje komorní život. A je pouze věcí studentské komory a senátu, které projekty podpoří v daném semestru, takže když nedají dotaci, neznamená, že ji nemohou dát příště po opakované žádosti. Nemám pocit, že by senátoři chtěli zadupat Sociál, protože je v jejich zájmu, aby tam nějaké takové médium bylo a zároveň i to, aby referovalo o nich a ne o Hanákovi. Takže pokud stopnou podporu a UK media nebudou mít peníze na Sociál, buď je najdou někde jinde, nebo ne. Třeba zruší tištěnou verzi a Sociál bude jen online, což je levnější. Už takhle zanikl časopis FFakt, který jsem založil na fildě. Založil jsem i UKáčko. cz, jsem na tohle trochu ujetý, takže na FF to momentálně probíhá pouze online. Nefunguje zrovna nejlépe, ne tak, jak bych si představoval. Měl jsem z toho pocit, že lidé na FSV jsou o něco schopnější, nebo přece jenom stmelenější. Je to na vašem posouzení, jestli chcete mít v rukou noviny nebo tablety. Já si třeba čtu stále na papíře, noviny ve vaně, kde nevím, jestli by tablet fungoval. Myslím si, že se papír může uživit, ale musíte nabízet cílové skupině to, co chce.

Byl mezi zakladateli někdo, kdo studoval žurnalistiku? To je právě zajímavé, že nebyl. Respektive Ivo Dostál byl studentem žurnalistiky, ten k Sociálu přišel asi ve druhém čísle a pamatuji si, že on se mnou potom šel za docentkou Osvaldovou lobbovat za podporu u její katedry, aby motivovala studenty ke spolupráci, ale reagovala na to poměrně negativně. Pamatuji si, že nás už v roce 2004 zrazovala od papíru a říkala, že to může fungovat jen online. Osobně mám pocit, že ji asi naštvalo, že za ní nepřišel student z jejího oboru, ale z Jinonic. Časopis žil dlouho studenty v Jinonicích a naopak bylo pro nás těžké přitáhnout studenty z IKSŽ. Teď je to naopak. Vyjádřil se k založení fakultního časopisu tehdy ještě někdo kromě Osvaldové? Myslím, že tehdejší děkan Jan Ámos Víšek byl rád, a i když jsme byli vůči němu ve článcích hodně kritičtí, tak zároveň rád přispíval, reagoval formou článků v rubrice Názory, kdy jsme striktně odlišovali publicistický a zpravodajský styl. Vůbec profesoři přispívali a byli vyzýváni a vedli disputace na naší platformě, což nás hřálo u srdce. Například debata o přejmenování fakulty na Fakultu sociálních a ekonomických studií, kterou na IES navrhovali, probíhala v senátu, ale u veřejnosti a před ní probíhala právě na stránkách Sociálu. Jak nahlížíš na současnou podobu Sociálu? Co se ti na něm líbí a nelíbí?

Foto: Alžběta Čermáková

byl, mám pocit, že docentka Köpplová, která to odložila a řekla, že samochvála smrdí - a dál to nebylo předmětem našeho hovoru. Pak jsem si vylosoval otázku soudobá slovenská kultura a neznal jsem kromě Tatarky žádného jiného soudobého slovenského spisovatele, a tak jsem neuspěl. Ale zpětně toho nelituji. Sice nejsem novinář, nicméně nemám pocit, že by mi úplně chyběla průprava akademické žurnalistiky. Myslím, že se to dá naučit praxí právě při tvorbě studentského časopisu.

TÉMA

social.ukmedia.cz

SOCIAL

Foto: Alžběta Čermáková

TÉMA

Vytkl bych vám tematické úniky mimo fakultu, které považuju za zbytečné a míjející se se smyslem původního záměru. Mám pocit, že kdybyste bývali podali například důkladný rozbor kauzy, jak Tomáš Sedláček, celorepubliková vlasatá celebrita, která se dobře prodává a je autorem německého ekonomického bestselleru, vnímá to, že musel opakovat doktorské studium na IES, kde v komisi, která mu titul nedala, seděl jeho rival a vrstevník, ředitel institutu Martin Gregor, bylo by to čtené. Sto čtenářů na Opletalově by si to jistě koupilo. Nebo třeba odchod profesora Peška z Katedry německých a rakouských studií na FHS, přičemž Pešek byl jeden z tvůrců IMS FSV a bylo tam nepochybně mnoho zlé krve. Kdyby se toho někdo dobře chopil, tak by si zase na IMS Sociál hodně lidí koupilo. Tvůj výrok, že neexistuje nudné téma, jen nudné zpracování, je sice pravdivý, ale v tomto případě je to trochu úniková odpověď. Jak bys třeba zábavně zpracoval zasedání Akademického senátu? Zasedání Akademického senátu, jak já si ho pamatuju, když jsem byl senátorem, bylo plné humorných situací. Tehdy tam se mnou byl Václav Moravec, možná to bylo dané tím. Bylo vtipné, že Moravec mě tehdy měl za pana novináře, který šéfoval médiu a o senátu referoval. Uvádím třeba příklad se Sedláčkem, to je velmi lidské téma a lze ho dobře tematizovat. Když máš takový striktní názor ohledně témat, nevznikaly na začátku spory s ostatními o tom, jak časopis vést? social.ukmedia.cz

Rozhodně hodně lidí odpadlo, protože o fakultních věcech nechtěli psát. Já jsem toužil mít člověka, který by byl zpravodajem z Akademického senátu, z porad o ekonomických záležitostech, a to se mi málokdy podařilo. Vlastně bylo velmi těžké takového člověka najít a udržet. Nakonec do redakce přišli jen ti, kteří tento koncept víceméně akceptovali, podle toho, co viděli v prvních číslech. Spíš byl problém střet mezi PR materiály, kdy byli různí lidé zaangažováni v tématu. Byli třeba organizátory konference nebo nějakého plesu, zároveň o tom i sami psali, což potom znehodnocuje zpravodajskou hodnotu textu. Hodně jsem bojoval s tím, aby články nepsali samotní aktéři. Paradoxní je, že já jsem Sociál začal vydávat, když jsem ještě byl senátor, takže jsem toto pravidlo sám popřel. Byl jsem senátor a zároveň šéfredaktor a v nějakém případě jsem i sám sebe v textu označoval ve třetí osobě. Takové ujeté trochu. Naštěstí jsem pak dál v senátu nekandidoval, jelikož jsem viděl mnohem větší smysl pro mě i pro fakultu ve vydávání časopisu. Proč název Sociál? Ptám se, protože naše redakce s tímto názvem má poněkud problém. Chceme ho změnit, ale bylo nám řečeno, že to nejde. Upřímně řečeno mě to napadlo ve vaně, jako spoustu jiných věcí. Vím, že kontroverzní byl skutečně už tehdy, asi i víc. Dnes se aspoň už ví, že je to časopis, tehdy Sociál nebyl – kromě onoho nelichotivého označení – nic. Je asi jasné, z čeho název vznikl. Je to jádro názvu naší fakulty, to, co nás pojí – sociální vědy. Navíc je to krátké, nikdo to nikdy nepoužil. Dobré taky

bylo, že to vzbuzuje kontroverze, takže se to zapíše do paměti. Neměli jste nějaké jiné alternativy? To už si nepamatuji. Nebyl žádný lepší nápad. Ale rozhodně, pokud byste chtěli, je možné ho změnit, protože je to pouze věcí občanského sdružení UK Media, které je vaším vydavatelem a které je tvořené studenty. Když se na tom shodnete, dá se změna udělat. Značku registruje Ministerstvo kultury. Ne že bych to doporučoval, ale možnost tu je. Co ti Sociál kromě novinářských zkušeností ještě dal? Z té doby se znám s hodně lidmi, s proděkany, učiteli. Z toho těžím. Když jsem potom vystudoval, nastoupil jsem na půl roku do Hospodářských novin, kam jsem byl přijat jen na základě svých článků, co jsem psal pro UKáčko. cz a Sociál. A vůbec obsah telefonních čísel v mém mobilu a naopak můj telefon v mobilech podstatných lidí, to je jedna z velkých devíz, co jsem si odnesl. A skutečně se na mě asi před třemi lety obrátil třeba Václav Moravec s nápadem, že by chtěl založit univerzitní rádio. Tehdy jsem to odmítl s tím, že jsme upřednostnili audiovizi, projekt UKáčko.tv. Ten se ovšem posléze moc nepodařil. Na vedení projektu jsme nevybrali správného člověka. Byl to laděno spíše artově, zpravodajsky to bylo slabé.

Alžběta Čermáková

KVĚTEN 2014

Foto: Alžběta Čermáková

OSOBNOST

MARTIN POTŮČEK

VZDĚLÁNÍ BYCH NEUPÍRAL NIKOMU Se sociologem, analytikem veřejné politiky prof. Martinem Potůčkem o studentství, o pracovních příležitostech a o chiméře zvané občanská společnost

Martin Potůček (65) Pochází z Prahy, ale na svou vysokoškolskou dráhu se vydal na Masarykově univerzitě v Brně, kde studoval filozofii, matematiku, politologii a sociologii. V roce 1976 zde získal titul PhDr. V devadesátých letech absolvoval několik delších stáží a přednáškových pobytů jako stipendista Eisenhower Exchange Fellowships z USA, přednášel na univerzitách v Kostnici, ve Vídni a v Budapešti, ale také na Oxfordu. Od roku 1990 působí na Univerzitě Karlově, kde spoluzakládal nový obor veřejné a sociální politiky, z něhož také získal profesuru. Je členem několika vědeckých a redakčních rad, podílel se na více než 60 odborných knihách a napsal přes 100 vědeckých článků. V roce 2001 se podílel na ustanovení Sociální doktríny České republiky, dokumentu, jenž má být východiskem pro realizátory české sociální politiky. Nyní pracuje odborném pracovišti CESES na Univerzitě Karlově. social.ukmedia.cz

SOCIAL

OSOBNOST

Foto: Alžběta Čermáková

aktivních studentů nebude ani dnes více. Jinak se velmi změnily životní podmínky studentů - vysoké školy samy o sobě prodělaly změnu. Veřejné vysoké školy mají od roku 89 velmi rozvinutou samosprávu. Za komunismu tomu tak nebylo, školy se řídily direktivně. I když v druhé polovině šedesátých let režim jakoby povoloval, takže my studenti jsme tenkrát měli i svého vlastního kandidáta na děkana a rektora univerzity, vedení školy s námi partnersky spolupracovalo, vysoké školy žily nejrůznějšími společenskými i kulturními akcemi. To všechno s „normalizací“pohaslo.

Připustil jste, že se rád setkáváte se studenty. Ovšem vaše práce v Centru pro sociální a ekonomické strategie zabírá dost času a studenty tolik nevídáte. Jaké to bylo, když jste byl sám studentem? Moje studentská léta byla skvělá.Já jsem byl v té době hodně aktivní ve studentském hnutí, ta doba mě formovala. Studovat jsem začal v roce 1967 na Masarykově univerzitě (tehdy ovšem přejmenované na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně) v Brně, kde jsem zažil

chačů filosofie. Podobné spolky vznikly i na všech ostatních brněnských vysokých školách. Potom, když přišel srpen, přišla okupace, tak jsme samozřejmě nesložili ruce v klín a šli jsme protestovat. Okolo 17. listopadu proběhla okupační stávka, potom přišla Palachiáda, v lednu 1969, kdy se upálil Jan Palach. V některých aspektech bylo brněnské studentské hnutí organizovanější a akceschopnější nežli to pražské – například rozvinutou spoluprací s dělníky v továrnách.

„ Jedna věc je vzdělání, které bych neupíral nikomu, poněvadž vzdělání není dobré jenom pro uplatnění v práci.

krásný, byť krátký rozkvět svobodné společnosti na jaře 68. Paradoxně československá společnost byla nejsvobodnější až v posledních srpnových dnech roku 68, už po sovětské okupaci.Pak se ovšem začala plíživě prosazovat politika takzvané „normalizace“, která skončila zatýkáním, vyhazovy některých učitelů a studentů ze škol a tuhou ideologickou kontrolou především sociálních věd. V Brně byla atmosféra uvolnění podobná té v hlavním městě? Myslím si, že atmosféra byla podobná jak v Praze, tak v Brně. My jsme v roce 68 založili nezávislý studentský spolek, Spolek poslusocial.ukmedia.cz

“

Myslíte, že pozice studenta se v dnešní době liší od dob, kdy vy jste býval studentem? Nemám po ruce přesné empirické výzkumy, mohu soudit jen podle vlastních zkušeností. Na té velmi obecné úrovni se studentská komunita moc nemění. Je velmi diferenciovaná. Vrátím se k tomu osmašedesátému roku až jednasedmdesátému roku, kdy náš studentský nezávislý spolek nakonec rozehnali. Po celou tu dobu bylo aktivních ať politicky nebo občansky asi 10 až 15 procent studentů. Ostatní studenti, a myslím si, že je tomu tak i dnes, se věnovali hlavně studiu nebo si užívali život, abych tak řekl. Těch občansky a politicky

Vystudoval-li člověk během minulého režimu vysokou školu, garantovalo mu to, že najde, respektive mu bude přidělena dobrá práce s dobrým finančním ohodnocením? Dnes to úplně neplatí. Dobré platy, to je velmi relativní pojem. Mzdová úroveň byla velmi nivelizovaná, plat dělníka se příliš nelišil od platu lékaře. Člověk měl jistotu, že zaměstnán bude, až na výjimky. Někteří moji spolužáci byli vyloučeni z univerzity, někteří byli dokonce z politických důvodů odsouzeni. Ti také mohli najít práci, ale určitě ne v oboru. V jejich případě šlo spíše o manuální práci. Jste zastáncem toho, že stát by měl plně dotovat vysoké školství, že každý by měl být vzdělán tak, aby byly naplněny jeho vlohy. Myslíte, že je to reálné? Jsou některé země, kde to naplňují. Například v Rakousku (s výjimkou uměleckých škol). Jedna věc je vzdělání, které bych neupíral nikomu, poněvadž vzdělání není dobré jenom pro uplatnění v práci. Jde i o přípravu pro život, pro porozumění jeho širším souvislostem, například o sociální, občanskou a finanční gramotnost. Jsou dva principy, které bych hájil. Za prvé, chce-li být člověk vzdělán v nějakém oboru, tak by mu nic nemělo bránit tak učinit. Zábrany mohou být institucionální, jako tomu bývalo v době komunismu, kdy se mnozí mladí talentovaní lidé z politických důvodů na školu nedostali, dnes to mohou být zase bariéry ekonomické. A za druhé, že je třeba adeptům před vstupem na určitý obor studia otevřeně sdělit, jaké budou jejich šance na uplatnění v dané profesi po ukončení studia. Tady vidím velkou bolest České republiky, o níž mluvím a píšu už bezmála patnáct let. Schází nám dobrý systém

KVĚTEN 2014

OSOBNOST

„ Schází nám dobrý systém prognózování potřeb trhu práce.

prognózování potřeb trhu práce, to znamená orientační výhledy jaké profese, v jakém počtua kdy budou v národním hospodářství potřeba. Budoucí student by tak měl představu, jak velká bude konkurence v tom či onom oboru, až dostuduje. Ovšem s tím pak musí jít v souladu i vysokoškolská politika, která by nikoliv direktivně, ale indikativně, různými „cukrátky a biči“ regulovala počet přijímaných studentů na různých oborech. Například studenti některých technických a přírodovědných oborů, o které je velký zájem, by mohli dostávat veřejná stipendia.Naopak tam, kde je poptávka po absolventech trvale nízká, by mohly být nastaveny tlumící mechanismy – třebas v podobě striktního vyžadování studijní disciplíny.

Foto: Alžběta Čermáková

Mladí lidé v sobě mají hodně tvořivé energie, kterou potřebují někde vybít, třeba ji přetransformovat do smysluplné práce. Ale velmi často se nenaskýtají možnosti, i kdyby k nim mladí přistoupili jako dobrovolníci. Myslíte, že tomu může nahrávat i generační rozdíl či nepochopení? To je veliká otázka.Jistě v tom mohou hrát určitou roli, ale ne rozhodující. Ostatně nyní zažíváme na jihu Evropy sociální bouře vedené mladými frustrovanými lidmi, kteří by chtěli tu svojí energii uplatnit, ale nedostávají příležitost. Jsme v patové situaci, kdy ekono-

mika dnes už stabilizují? operuje glo- Tuto tezi bych podepsal. Neplatí to jen u těch, bálně, národ- kteří práci neokusili, ale i u těch, kteří ji ztratili ní politické na delší dobu. Výzkumy ukazují, že po roce či reprezentace dvou se nezaměstnaní lidé dostávají do takové tudíž nemohou mít své národní hospodářství pasti ztráty pracovních návyků, z níž je obtížné pod svojí výlučnou kontrolou, a jsou tedy stále uniknout. méně schopny s nezaměstnaností účinně bojovat. Některé země se s touto výzvou vyrovnaly Poté může být nezaměstnaný člověk slušně, například nám kulturně blízké Ra- stigmatizován jako osoba, co pracovat kousko s provázaným vzdělávacím systémem nechce. Což jsou negativní konotace. a trhem práce,nebo Dánsko s trochu jiným Ano, s takovými zjednodušujícími soudy se modelem takzvané flexijistoty (nezajistíme ti setkáváme opakovaně. Hlásilo-li se ale letos v pracovní místo, ale zajistíme ti práci). Jenže to únoru na jedno volné místo více než šestnáct chce politickou vůli, dále kompetentní veV Česku dáváme na aktivní politiku řejnou zprávu a také patřičné finance. V zaměstnanosti jenom zlomek toho, Česku dáváme na aktivní politiku zaměstco vyspělé demokracie. nanosti jenom zlomek toho, co již zmíněné země, a navíc je utrácíme velmi neefektivně. uchazečů, pak je naprosto zřejmé, že to nejsou Trh, promyšlená politika zaměstnanosti a hos- nezaměstnaní, co selhávají. Selhává společnost. podářská politika mohou udělat mnohé, ale ne všechno. Zajištění zaměstnání je obrovským Takže podle vás je lepší pracovat doba neřešeným problémem současné evropské rovolně než vůbec ne? společnosti. Pokud si můžete dovolit pracovat zadarmo, tak ano. Pracovní stáže nejsou vůbec špatná idea, i Může mít tato vlna nezaměstnanosti, když si myslím, že by i ony mohly a měly být rozlitá po celé Evropě, ve Španělsku u podporovány z veřejných zdrojů. Není to tomladých lidí už přes 50 % (údaj z kon- tiž jen otázka pracovních návyků, ale i otázka ce roku 2013), vliv na vývoj této gene- navazování sociálních kontaktů. Setkáváte se s race? Například, že si tito lidé nezažijí jinými lidmi, s institucemi a firmami, což vám pracovní návyky, které se v tomto věku v budoucnu usnadní start do regulérního pracovního poměru.

“

„

“

Nedochází ke střetu generací, kdy mladí mají pocit, že jim místa na trhu práce zabírají senioři? V poslední době mě nemile překvapila jedna studie, která ukázala, že čtvrtina mladé generace považuje seniory za zbytečnou přítěž. To do značné míry souvisí i s rozpadem tradiční rodiny.Mnoho mladých lidí v současnosti vyrůstá v neúplných, často všelijak vykolejených rodinách. Mezigenerační komunikace vázne, vytrácí se smysl pro solidaritu, která drží společnost pohromadě.V nabídce práce je třeba hledat vyváženost, umožňující uplatnění jak tvořivého elánu mladých, tak i zkušeností a rozhledu těch starších. Hranice odchodu do starobního důchodu se ostatně plynule a rychle zvyšuje - a jako v jediné zemi na světě není omezena shora… Myslím, že dobrovolná práce a angažovanost úzce souvisí s občanskou společností. Máme ji u nás v republice vůbec? Vezmu-li v potaz čtyřicet let jejího potlačování. social.ukmedia.cz

SOCIAL

OSOBNOST / KOMENTÁŘ

Jak to vypadalo s občanskou společností během komunismu? Byla také trochu cítit? Byla cítit vždycky, dokonce i za té tuhé „normalizace“. A nešlo pouze o disidenty. Já svoji profesní kariéru začínal jako výzkumník tělovýchovy a sportu. Ve výzkumu jsme narazili na Turistický oddíl Spartaku Praha 4, což byla pouhá kamufláž neformálního společenství mladých středo- a vysokoškoláků, organizujících si pro vlastní potěchu a sebezdokonalování (ve jménu ideálu kalokagathie)společné výpravy do přírody, bály, kulturní akce a happeningy. Sami si ale neřekli jinak než Gymnasion klub. Ten ostatně funguje dodnes. Dnes samozřejmě už pod svým „pravým“ jménem!

Adam Folta

social.ukmedia.cz

FETIŠ ZE PSŮ

ád se procházím, rád se dívám na svět okolo sebe, na stromy, na dívky, ale taky na psy. Z jednoho prostého důvodu, jelikož podle vztahu pána a psa poznáte pána. Odhadnete některé jeho vlastnosti, dokonce i jeho zvrácenosti a úchylky. Na začátek je nezbytné vymezit si slovo fetiš nebo fetišismus. Psychiatrie ho chápe jako sexuální odchylku od normálu, kdy k dosažení sexuálního uspokojení potřebuje fetišista nějaký „neživý předmět“, který si vykládá jako erotický symbol partnera. Fetiše mohou začínat u zcela nevinných a neškodných libůstek jako občasnou výpůjčkou spodního prádla ve společné sušárně, nebo shromažďováním chlupaťoučkých předmětů či kožešin nápadně blízko lóže. Jenomže fetiš má i velmi temné stránky, jako je pyromanie, nekrofilie nebo zoofilie. Canislupus familiaris neboli pes domácí, nejstarší lidský spolupracovník, který se dnes ani vzdáleně nepodobá svému předchůdci z mladšího paleolitu, plní v dnešní společnosti kdejakou funkci. Někdy se ani člověk nestačí divit jakou, například v nedávné době mi jeden známý představil svou čivavku, která uměla poslouchat na dva povely. Jeden z nich byl: „Nastup do kabelky“. Což i největšího milovníka čtyřnohých kamarádů musí minimálně na chvíli odtrhnout od čtení publikace Svět psů. Další docela povedenou sadomasochistickou praktikou, které nejeden páníček svého huňáče podrobuje, je obojkování. Ferdík si sedne, okolo krku mu jeho piškotodárce utáhne koženou oprátku a on mu na důkaz vděku ještě zavrtí ocáskem. Myslím, že kdyby chtěl

Foto: tn.cz

Občanskou společnost máme, zajisté. Funguje mnoho občanských sdružení. Podle nového občanského zákoníku se právně převádějí do podoby spolků. Byly ale doby, v níž občanský život u nás přímo kvetl. Připomeňme období kulturní a sociální emancipace české společnosti přibližně od konce 70. let devatenáctého století až do zániku první republiky v roce 38. Nyní sice máme mnoho nestátních neziskových organizací (terminologicky korektně organizací občanského sektoru), ale mnoho z nich jen zápasí o přežití. Například počet členů mysliveckých sdružení nebo dobrovolných hasičů se trvale snižuje. Na druhé straně se v poslední době objevila řada aktivních advokačních seskupení. Z těch nejznámějších bych se rád zmínil například o střechové iniciativě mnoha neziskovek „Rekonstrukce státu“, usilující o nápravu poměrů ve veřejné správě a politice, o iniciativě „Věda žije“ či o protestním hnutí „Vzdělání není byznys“.

páníček opatřit obojkem nějakého Ferdíkova prapraděda, třeba právě z mladšího paleolitu, pravděpodobně by se šití nevyhnul. I samotné obojky přestavují poměrně širokou škálu páníčkovy seberealizace, Ferdík může na krku nosit zlatou kostičku se svými iniciály, kamínky od Swarovského nebo kovové hroty. Do třetice, jedné dubnové soboty jsem se omylem, když mi to čtenář uvěří, dostal na svod psů. Respektive svoz, protože většina hafanů byla tak nafénovaných, tak vyčesaných a celkově v kondici, že by průchod přírodou jejich vystylovanost nepřežila. Jenže to se teprve měla začít dít ta pravá zvěrstva. Pejsci s páníčky se seřadili do řady, systematicky podle ras. Páníčci na své kamarády řvali německy, nejspíš jazykem poslušnosti, a mezi sebou mezitím konverzovali o tom, jaké má parametry ta jejich správná čistá rasa a že to, co už je mimo normu, není možné zařadit do chovu. A tak se ti páníčci báli, aby pan zvěrolékař pejska nezměřil špatně, aby pejsek neměl nevhodnou barvu srsti a strukturu chloupků. A pejsci pořád vrtěli ocáskem a bylo jim to úplně jedno. Nepřipomíná vám to něco? Haf ! Adam Folta

KVĚTEN 2014

KOMENTÁŘ

LETOŠNÍHO PULITZERA NOVINÁŘŮM ZAJISTIL

Vítězná fotografie od Johna Hanera ze série Masakr na Bostonském maratonu, na fotografii je jedna z obětí Jeff Bauman.

Foto: pulitzer.org

EDWARD SNOWDEN

Další ročník Pulitzerových cen, nejprestižnějšího ocenění pro novináře, je za námi. Většinu pozornosti na sebe připoutaly deníky The Washington Post a The Guardian US, které si cenu odnesly za odhalení odposlouchávání NSA (Národní bezpečnostní služba). K tomu jim však přímo lvím podílem pomohl bývalý pracovník NSA Edward Snowden.

en příběh zná v současnosti snad každý. Pracovník NSA Edward Snowden před rokem vynesl do tisku informace o programu této americké tajné služby. Na světlo světa vyšlo, že NSA sbírá informace o telefonátech a emailech milionů Američanů, milionů cizinců i desítek hlav států. Glenn Greenwald, Ewen MacAskill a Laura Poitrasová z The Guardian a Barton Gellman z listu The Washington Post získali již vloni cenu George Polka, teď k ní přidali i Pulitzera v kategorii služba veřejnosti. Je však oceněné za tento čin opravdu na svém místě? Měl by být Pulitzer určen pouze a výhradně novinářům? Je možné se ptát, proč cenu nedostal spíše Edward Snowden, protože v tomto případě jde z obrovské části spíše o jeho práci než o práci oceněných novinářů. Ti od něj nabídnutý materiál převzali, zpracovali ho do masově publikovatelné formy a otiskli skandální odhalení. Kde by však tento celosvětový skandál byl bez Snowdena a jeho sebeo-

bětovacího činu? To on je obviněn ze špionáže a musí využívat ruského azylu, protože mu v rodné zemi hrozí desítky let vězení. Možná by bylo záhodno kritéria cen trochu přehodnotit. Velké pozitivum však toto ocenění má, i přes nevoli americké justice tříští obraz Edwarda Snowdena - zrádce. Poukazuje na to, že ačkoli je trestně stíhán, jeho čin představuje velký krok pro společnost. Samotný Snowden cenu označil za zadostiučinění pro ty, kteří věří, že veřejnost má ve vládě funkci. Podle něj by byla jeho práce zbytečná nebýt oddanosti, vášni a umu oceněných deníků. Teď však zůstává otázkou, zda si i americká vláda uvědomí veřejnou prospěšnost Snowdenova kroku, nebo bude dál pokračovat v zaslepeném stíhání nepřítele státní moci. Mezi další oceněné patří například The Boston Globe v kategorii bleskového zpravodajství. Deník si cenu vysloužil za zpravodajské pokrytí loňského bombového útoku na bostonském maratonu. The New York Times

získal ocenění ve dvou fotografických kategoriích, a to za zachycení teroristického útoku na nákupní centrum v Keni a za fotografickou reportáž taktéž z bostonského atentátu. Nejlepším americkým komentátorem se stal detroitský Stephen Henderson. Pulitzer není však jen o novinařině, oceňuje i umění. V kategorii beletrie se nejvýraznějším dílem stal The Goldfinch (v překladu Stehlík) spisovatelky Donny Tarttové, jenž pojednává o třináctiletém newyorském chlapci, který přežil teroristický útok. Všichni ocenění si společně s cenou odnesli i deset tisíc dolarů. Zda peníze využijí k dalším společnosti prospěšným činům, se dozvíme zase za rok. Do té doby jistě na povrch prosáknou nové veřejnosti utajované skandály a machinace.

Pavlína Kindlová social.ukmedia.cz

SOCIAL

MINITÉMA

ROK PO VÝBUCHU:

social.ukmedia.cz

S ročním odstupem se Jakub Končelík na výbuch dívá jako na důležitou životní zkušenost. „Zkušenost, že se vyplácí nepodceňovat prevenci a bezpečnostní opatření. Že štěstí přeje připraveným a že jsme obstáli, ale že to není samozřejmost,“ tvrdí Končelík. Hollar už je dnes kompletně opravený a téměř všechny náklady pokryla pojistka. „Pro mne osobně je ale nejpodstatnější, že žádný z našich zraněných zaměstnanců a studentů si nenese trvalé následky,“ říká děkan FSV a dokazuje to tím, že si fakulta momentálně nechává zpracovat analýzy bezpečnostních rizik všech fakultních budov a připravuje cvičné poplachy. „Vím, že je cvičný poplach aktivitou skutečně nepopulární, proto dopředu prosím o trpělivost a pevné nervy,“ vyslovuje Končelík prosbu k zaměstnancům i studentům. HOLLAR NEPŮSOBÍ JAKO ŠKOLA Vzpomínky na události po výbuchu v Divadelní také opětovně potvrzují dávno

známou věc, studenti IKSŽ sídlící v Hollaru mají ke své budově zvláštní vztah. „Neumím si představit, že bych studovala jinde, Hollar má jedinečnou atmosféru. Přijde mi, že pro obor věnující se komunikaci je Hollar tou nejlepší volbou, ale úplně nedokážu říct proč. Snad proto, že nepůsobí jako škola,“ popisuje Daniela Marková, studentka MKPR. „Hollar rozhodně neberu jako obyčejnou budovu, byl jedním z důvodů, proč jsem se na FSV hlásil,“ svěřuje se student žurnalistiky Jakub Burian. I ostatní oslovení studenti vyjadřují spokojenost se sídlem fakulty. „Hollar se mi líbí víc

Foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

ána. Tlaková vlna. Prach. Chaos. „Dolů. Všichni se skrčte a rychle pryč! Pryč z budovy!“ Tak někteří studenti FSV UK prožívali před rokem v pondělní ráno výbuch plynu v Divadelní ulici. Stalo se to krátce po bombovém útoku v Bostonu, a tak 29. dubna 2013 studenti utíkali z budovy s myšlenkami na teroristy. Následovalo půl dne nervozity a hrůzy, než si studenti a zaměstnanci fakulty mohli s jistotou oddychnout, že nikdo nepřišel o život. Poté ale přišla jiná rána. Nad studenty IKSŽ se v prvních dnech po výbuchu vznášelo strašidlo toho, že by mohla být budova zavřena i na několik let. Místo toho ale jediný nezvyklý úkaz, který po Hollaru v následujících dnech létal, byl děkan FSV UK Jakub Končelík v montérkách. Spolu s dalšími zaměstnanci fakulty a studenty zorganizovanými iniciativou Oživme Hollar uklízeli nejvíce poničenou knihovnu od skla, vytírali chodby Hollaru a pomáhali, kde bylo třeba. Už týden po výbuchu bylo hotovo sedmdesát procent oprav a děkan spolu s tehdejším rektorem Univerzity Karlovy Václavem Hamplem slavnostně přestřihli červenou pásku a brána Hollaru se opětovně otevřela studentům. NENÍ SAMOZŘEJMOST, ŽE JSME OBSTÁLI

Foto: LVojtěch Heřmánek, Oživme Hollar

ANALYZUJEME BEZBEČNOSTNÍ RIZIKA FAKULTY

KVĚTEN 2014

Foto: Jan Červenka, Oživme Hollar

MINITÉMA

Foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

neměli zapomínat na nesamozřejmost samotné existence naší fakulty,“ vypráví Končelík. „Dalekosáhleji jsme ale po mém soudu spříznění s její předchůdkyní – s od roku 1968 fungující Fakultou sociálních věd a publicistiky. Ta byla po krátkém, slavném a velmi významném vzepětí tvůrčích sil a zájmů studentů zrušena s nastupující normalizací,“ připomíná děkan.

než moderní budovy vysokých škol, jako je například VŠE na Žižkově. Z Hollaru dýchá historie,“ myslí si Tomáš Fiala, který na fakultě studuje také žurnalistiku. FAKULTA ŽURNALISTIKY BYLA REŽIMNÍM NOVINÁŘSKÝM UČILIŠTĚM Budova fakulty byla postavena v roce 1846 Jo-

sefem Kaurou, do 70. let v ní působilo Sdružení českých umělců grafiků Hollar, kteří si dali do štítu proslulého českého barokního rytce Václava Hollara a po kterých dnes zůstala Galerie Hollar v přízemí budovy. „Od roku 1972 v Hollaru sídlila Fakulta žurnalistiky jako čistě režimní novinářské učiliště, na jejíchž troskách vznikla naše fakulta v roce 1990. Studenti by

KAVÁRNA NA HOLLARU UŽ V ŘÍJNU V posledním roce mohli studenti zaznamenat pohyb na dvorku. Souvisí s dlouhodobým přáním studentů mít místo, kde by se mohli setkávat. Tento problém se snažila od podzimu 2012 vyřešit již zmíněná iniciativa Oživme Hollar, která si jako hlavní cíl stanovila přestavbu nepoužívaných garáží na dvorku budovy v kavárnu, kde by se mohli potkávat studenti a zaměstnanci školy. „V červnu bude hotový interiér a budeme kolaudovat. Kavárna bude v provozu ale až od dalšího semestru,“ říká hlavní iniciátorka Oživme Hollar Kateřina Písačková.

Lucie Kůsová social.ukmedia.cz

SOCIAL

ABSOLVENT

MARTINA PAŘÍZKOVÁ:

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, CO TI ŠKOLA DÁ, JSOU KONTAKTY

romě angličtiny mluví plynule i řecky a zvládne patnáct výrazů v korejštině. Jak sama s úsměvem říká, kvůli řečtině jí na korejskou „rozsypanou rýži“ už v hlavě nezbyla kapacita. Arnošt Lustig ji oslovoval během vysílání pořadu České televize miláčku, protože ho plísnila za vyzvánějící telefon. Řídila také vlastní kulturní týdeník na televizi Z1. V současnosti absolventka IKSŽ FSV UK Martina Pařízková pracuje jako tisková mluvčí Amnesty International. „To je ta svíčka s drátem na žlutém poli,“ říká těm, kteří neziskovou organizaci neznají. „Prosím vás, vypněte si ten telefon, i když bude na vibrace, tak to pak bude ve studiu hrozně rezonovat,“ upozornila Martina hosta pořadu Události v kultuře na ČT24 v maskérně. „To víš, že jo, miláčku,“ ujistil ji žoviálně Arnošt Lustig. Po několika minutách se ve studiu v živém vysílání ozval vtíravý vyzváněcí tón klasických mobilních telefonů značky Nokia. „Ale vy jste mi slíbil, že ho vypnete,“ šeptá Lustigovi vyčítavě Martina. „No jo, miláčku, ale to byl ten druhej,“ směje se Lustig. O milá setkání tohoto typu podle Martiny nebyla nouze, stejně tak o kontakty. Nejvíce profesních kontaktů prý ale získala už ve škole během studia. „Kontakty jsou to nejdůležitější, co ti škola může dát. Většinu věcí, co jsme ve škole probírali, si už nepamatuju, ale z kontaktů, které jsem získala, těžím dodnes,“ říká Martina. V PR JE KLIENT TEN BŮH, CO DÁVÁ PENÍZE Během osmi let od absolvování studia žurnalistiky a mediálních studií stihla vystřídat různorodé pracovní pozice. Nejdříve dělala pomocnou redaktorku v ČT, poté se vypracovala na kulturní redaktorku a moderátorku social.ukmedia.cz

Foto: Kristýna Novotná

s vlastním knižním okénkem. Následovalo jeden a půl roku v Řecku, který ukončila pracovní nabídka televize Z1, po jejímž neúspěchu nastoupila do PR agentury, kde si zkusila korporátní styl práce. „V PR je klient ten bůh, který dává peníze. A když si chce o víkendu hodit nohy stůl, tak zbylou práci pošle do agentury, ať si s tím o víkendu poradí,“ popisuje chod agentury, která se specializovala na velké korporáty a tvrdý byznys svět. Ten jí ale nebyl příliš blízký, a tak si odjela vyčistit hlavu do Jižní Koreje, kde děti učila angličtinu. „Místní děti mají k angličtině šílený odpor. Je to pro ně strašně složitý a vzdálený. Mají

tu svoji rozsypanou rýži a musí se tak učit korejštinu, japonštinu, čínštinu, teď do nich ještě hustí angličtinu. Je to pro ně nuda, nemají motivaci,“ říká Martina. „Přitom jsou schopní perfektně vyplnit poměrně složitý cvičení na předpřítomný čas. Když se jich ale zeptáš, co dělali večer, tak z nich nic nedostaneš. Nemyslím si, že se stydí, prostě neumí moc používat ten jazyk. A to je přesně jejich styl učení, jsou schopní perfektně vyplnit testy. Proto vedou ve všech světových srovnávacích tabulkách, ze kterých vyplývá, že korejské děti jsou neuvěřitelně vzdělané. Oni ale žijí v hrozném drilu a chybí jim tak trochu sociální inteligence,“ popisuje. Nakonec zakotvila v Amnesty International, lidskoprávní neziskové organizaci, ve které pracuje jako tisková mluvčí už druhým rokem. V současnosti Martina v Amnesty vede kampaň za dodržování lidských práv v Bělorusku v souvislosti s mistrovstvím světa v hokeji, které tento rok tato „poslední diktatura v Evropě“ pořádá. Podle lidskoprávních organizací podobné sportovní či společenské akce slouží režimu jako výkladní skříň, jako možnost prezentovat se před světem coby úspěšná, moderní, demokratická země. Samozřejmě jde jen o „potěmkinovskou“ kulisu. Na druhou stranu poskytují podobné akce příležitost pro neziskové organizace, jako je Amnesty International, které mohou mediální pozornost světových médií využít k tomu, aby byl slyšet i jejich kritický hlas.

Kristýna Novotná

KVĚTEN 2014

REPORTÁŽ

NA ULICI JE NEJHORŠÍ SAMOTA

tojím ve vestibulu hlavního nádraží a vyhlížím na Sherwood, kde má začít prohlídka po zákoutích Prahy s Emilem, který strávil na ulici čtrnáct let života. ,,Já jsem Emil, těší mě a myslím, že si můžeme všichni tykat,“ pronesl k malé skupince posluchačů pohodově působící postarší muž s kýčovitou černou mikinou, opírající se o berli. Přesouváme se doprostřed parku a Emil se nás zeptá, jestli víme, proč se první oficiální tolerovaná ,,šlehárna“, jak parku říká, nazývá právě Sherwood. Začalo se mu tak říkat v šedesátých letech, kdy zde ovšem bylo daleko nebezpečněji než dnes, protože je a byl plný zlodějů, jako byl Robin Hood. ,,Tyhle zloději, na rozdíl od něj

Foto: Alžběta Čermáková

V Praze žije v současné době přes osm tisíc lidí bez domova. Často je lidé přehlížejí, nevšímají si jich. A tak vznikl projekt Pragulic, který nabízí prohlídky Prahy právě jejich očima. Člověk má možnost získat bohatší pohled na město, ve kterém žije. Z několika možností jsem zvolila prohlídku po pražských zákoutích.

jenom berou, nedávají nikomu a ještě okrádaj sebe navzájem,“ uvádí Emil podobnost na pravou míru. Procházíme dál kolem Sherwoodu, když se Emil zastaví a namíří berlí na dva prosklené tubusy s točitým schodištěm vedoucím do útrob nádraží. Schody vedou do nádražních garáží a kromě rychlé cesty k autu se využívají i jako ložnice, záchod, pro distribuci a aplikaci drog a pro sexuální služby. Zkrátka multifunkční zařízení, něco jako komnata nejvyšší potřeby. Když se blížíme ke konci parku, řekne Emil najednou ,,Hele, ty už jedou“ a koukne směrem ke dvěma tuctově vypadajícím mužům, kteří si právě píchají a ani za mák je netíží, že na ně každý vidí. Běžný pondělní šleh, nutnost i potěšení. ,,Když na hlaváku potkáte

feťáka, jak si píchá, nabídne vám a rád se podělí. Na Karláku ne, tam jsou agresivnější. Jinak kdybyste si chtěli dojít na hlaváku na záchod, nedivte se, když na ženských potkáte nějakýho chlápka. Toaletářka totiž pronajímá kabinky k sexu za padesát korun.“ Když míříme Opletalovou k Václaváku, ptám se Emila na místo, kde žije, squat na Cibulce, o kterém se na začátku zmínil a kam jsem měla jít fotit, což se do uzávěrky bohužel nepodařilo stihnout. Na barokní usedlosti z patnáctého století žije kolem dvaceti lidí a platí tam jasná pravidla. ,,Když si na stůl položíte peníze a nějaký osobní věci, za tejden to najdete na úplně stejným místě netknutý. Samozřejmě, že když tam necháte cigarety, tak budou social.ukmedia.cz

SOCIAL

Foto: Alžběta Čermáková

REPORTÁŽ

z půlky vykouřený, ale jinak se tam nekrade. Jsme tam oficiálně za údržbáře a pořádáme na Cibulce různý hudební koncerty, hlavně punkový teda, dětský den a jiný akce. Bydlí tam i hodně cizinců a máme kontakty na squaty do zahraničí, takže i takovej Erasmus squat.“ IGELITKOVÁ VILA Vylezli jsme na Václavském náměstí, kde se Emil zastavuje a vysvětluje, že se Václavák dělí na dvě zóny – horní od Muzea ke kolejím a dolní. Horní je hlavně zóna prostituce a kapsářství. Václavské náměstí celé je pak drogová scéna. ,,Na Václaváku, na rozdíl od hlaváku například, seženete kvalitní zboží od patnácti set do pěti tisíc korun, na hlaváku sice daleko levněji, ale řežou to sádrou a jiným sajrajtem. Já jsem za celou dobu na ulici nikdy do drog ani alkoholu nespadl. Občas si dám jointa, ale kdo dneska nehulí,“ dodává Emil. V Praze je dnes oficiálně kolem pěti tisíc bezdomovců, ve skutečnosti je jich však přes osm tisíc. Sčítaní probíhá na charitách a tam hodně z nich nechodí. Poslední bylo v roce 2005. Většinou přespávají v parcích, zahrádkářských koloniích, tubusech metra, jeskyních, na Petříně v Hladové zdi, kanálech, kdy na Spojovací žilo v teplovodním kanále asi třicet lidí, a také v odstavených nákladních vagonech. Takto social.ukmedia.cz

vznikl i tzv. bezdomovecký Chánov u Kohinoru, kde žilo kolem osmi set bezdomovců a policisté tam nechodili na kontroly, ale na kafe, jak se dozvídám od Emila. Často se uchylují i na hřbitovy a do kontejnerů, to ovšem v některých případech nedopadá dobře. ,,Člověka bez domova poznáte podle toho, že má hodně věcí, mají pak pocit, že vlastní majetek, i když jsou to často zbytečnosti jako starý noviny. Většinou je to pár igelitek, což je byt s pavlačí, ale tuhle jsem viděl paní, která měla asi pět igelitek a ještě za sebou tahala vozík, to jsem si říkal, že už má vilu,“ směje se Emil. Jsme v půlce prohlídky a mám pocit, jako bych na místech, která jsem mockrát prošla, byla poprvé. Je to jako když člověk přejde z prohlížeče Google Chrome na Tor (prohlížeč, kde není dohledatelná IP adresa, podsvětí internetu) a je fascinován vším, o čem dříve neměl ani ponětí, a postupně proniká hlouběji a dozvídá se stále víc. Je potom škoda, že Pragulic platí průvodcům zanedbatelné částky v porovnání s tím, kolik vydělají. Emil je zatím v zácviku, a tak dělá zadarmo, ale nevadí mu to. NENÍ LEHKÉ DOSTAT SE DO VĚZENÍ Při cestě via hotel Evropa Emil nic neříká, a tak zkouším prolomit ticho a ptám se ho na jeho příběh, s ostychem, i když na začátku

řekl, že se můžeme ptát i na věci osobního charakteru. Ale po chvíli zjišťuji, že nemá překvapivě problém mluvit otevřeně o svém životě a cestě na dno. Skoro ani nepohne brvou a bez problémů mi odpoví na otázku, jestli má děti. Má dospělého syna, se kterým dokáže sedět do pěti do rána u piva. Když se dostal na ulici, první půl rok si vůbec nepamatuje, byl prý v těžké depresi. Skončil tam kombinací rozvodu a vyčerpání. Věc, která mu dle jeho slov zachránila život, bylo nechat se zavřít do vězení. ,,Nebylo vůbec lehký se tam dostat, musel jsem třikrát rozbít výlohu, dvakrát tu samou. Poprvé mi dali jen podmínku a já si s občankou v ruce říkal, co jsem to za člověka, když mě nechtějí ani v tom kriminále. Po třetí výloze si soudkyně uvědomila, že nemá smysl mě posílat zpátky ven. Byl jsem trestaný, ale neznám kriminál, byl jsem jako sociální případ.“ Když po devíti měsících vyšel z vězení, sehnal si práci, ale hned první den, když do ní šel, ho srazilo auto, což ho prý opět zachránilo, protože, kdyby se to nestalo, v práci by za tři měsíce skončil, novou by nenašel a šel by na Úřad práce. Absolvoval pobyt v LDN, pak přišly pokusy o sebevraždu a Bohnice, poté na skoro rok zase ulice, ale měl štěstí na lidi, kteří na ní uměli žít, nepili ani nefetovali. Syna v této době raději dva roky vůbec nevídal.

KVĚTEN 2014

Foto: Alžběta Čermáková

REPORTÁŽ

Stmívá se a Praha začíná oblékat svůj noční plášť, který je dost velký na to, aby poskytl úkryt a anonymitu těm, kdo ji potřebují. Lidí však neubývá, spíše se jen mění jejich složení. My se zastavujeme před hotelem Evropa v dolní části Václaváku, který dříve nesl jméno Šroubek. Zde za tuhého komunismu kvetla prostituce, prostituti si tu vydělávali i tisíc marek za hodinu, tedy nějakých osm tisíc korun. Ještě zajímavější je, že tu jako první začaly travesti show. O to se zasloužil Hraběnka, jak se čestný zakladatel přezdíval. ,,Hraběnka byl taky velkej vlastenec. Když Rusové v osmašedesátym u Muzea zakotvili s tankem, tak se sebral, vylezl na tank a kabelkou s botama na jehlách začal mlátit dva ruský vojáky, dokud neodjedou. Zachránilo ho to, že si mysleli, že je to jenom ženská. Utrhli zámek a zabarikádovali se vevnitř. Skončili pak v Bohnicích. Takže aspoň zlikvidoval dva ruský vojáky,“ směje se naplno Emil. NENÍ ŽEBRÁK JAKO ŽEBRÁK Procházíme kolem nechvalně známé továrny na zábavu s bezduchou hudbou, Duplexu, který dříve patřil Daře Rolins a Simoně Krainové, jež zde pořádaly kokainové dýchánky. Nejspodnější část náměstí je zóna žebráctví. Emil rozlišuje dva druhy, a to žebrotu v kleče

a v oslovení. Žebráci aktivní, tedy v oslovení dokáží vydělat na Malé Straně i sedm tisíc za den, ale z toho musí platit mafii místo a člověka, který je hlídá před policisty. Zbytek vyhodí za drogy a automaty. Někdy je choulící se člověk s kšiltovkou na peníze vice herec než žebrák, nebo slepec. ,,U Panny Marie Sněžné je pán s černými brýlemi, co vypadá jako slepec. Kolem večera ale vždycky vstane, sundá brýle, sbalí prachy a jde do hospody. Nebo naproti u banky je jeden, co dělá, že nemá nohy. Ale před setměním vždy odejde, musí totiž brzo ráno vstát do práce k popelářům.“ Jediná věc, která je legální, je prodávání Nového prostoru. Všechno ostatní, jako vybírání kontejnerů, je krádež magistrátu. Pro opravdové lidi bez domova je tedy poměrně složité se uživit a návrat do běžného života je těžký. Další zastávka – Perlovka, bývalý ráj, nebo spíše peklo všech prostitutek. Prostituce tu bujela od poloviny osmdesátých let do nového tisíciletí. Velmi častým elementem zde byly i jejich vraždy. Další zóna byla pak Prašná brána. ,,Holky říkaly: Jdu si zatočit kabelkou k Prašný bráně. Aby tehdy mohly být i v luxusních hotelech s bohatýma cizincema, měly podepsanou spolupráci s Stb. Ta samozřejmě materiály v době revoluce skartovala, ale ne všechny a ty holky na to pak po revoluci doplácely,“

vypráví se soustrastným pohledem Emil. Dnes se prostituce přesouvá do podniků. NEJHORŠÍ JE SAMOTA Na konci prohlídky odvrácené tváře Prahy se Emil zastaví u zavřeného kiosku a položí svou poslední otázku, co je pro bezdomovce na ulici nejhorší. Chvíli přemýšlím a uhádla jsem, je to samota, tedy sociální vyloučení. Emil nepopírá, že existuje studna s močálem na dně, zažil si ho, ale odmítá připustit tezi, že se ze dna nejde dostat. ,,Je to složitá cesta a má dvě podmínky. První, že si to člověk srovná v hlavě a řekne si, že si za to z osmdesáti procent může sám. Druhá je, že jsou lidi, kteří chtějí pomoct, ale člověk musí udělat jednu věc – Twain říkal, že nejbližší pomocnou ruku najde člověk na konci svého ramene. Takže když si ji podá sám a začne něco dělat, tak mu jí pak podají i ostatní,“ čímž končí náhled do zákoutí matičky stověžaté.

Alžběta Čermáková

social.ukmedia.cz

SOCIAL

OUT OF TOWN

ERASMUS MÁ ZELENOU! Minulý akademický rok jsem strávil ve Finsku na Erasmu, kam jsem vyjel jako student třetího ročníku bakaláře na IES. Hanken School of Economics je o dost komornější než University of Helsinki, což vzhledem k úzkému zaměření školy nepřekvapí.

říležitost vycestovat na studijní pobyt do zahraničí jsem využila hned, jak to bylo možné. Už v prvním ročníku bakalářského studia jsem si podala přihlášku do programu Erasmus a ve druhém, tedy letos, vyjela. Studovat na škole v zahraničí je podle mého názoru skvělá příležitost nejen pro studenty, kteří studují jazyky, ale zkrátka pro všechny, kteří se nebojí nových zážitků. Svého rozhodnutí vydat se na Erasmus jsem litovala pouze tehdy, když jsem musela zařizovat papírování spojené s pobytem. Je ho totiž opravdu dost, všichni zájemci by se na něj měli připravit a rozhodně se nenechat odradit! Po přijímacím řízení bylo rozhodnuto – mou cílovou destinací se stala St. Patrick‘s College v Dublinu.

VŠUDE JE BLÍZKO Po dvou týdnech tápání v rozvrhu i školním labyrintu jsem se zorientovala a začala si plně užívat pobytu na zahraniční univerzitě i v novém městě. Skamarádila jsem se se Sarah, místní studentkou, která se stala mou průvodkyní po neprobádaných irských končinách. Cestování po Irsku je celkem příjemnou záležitostí, díky malé rozloze se dá téměř do všech koutů země dostat autem během dvou hodin. Cestování jsem si užila i v rámci speciálního kursu pro studenty Erasmu, který nabízí možnost zúčastnit se dvou výletů po Irsku. Semestr na St. Patrick‘s College se od toho na UK liší především tím, že v jeho průběhu je týdenní studijní volno a dvoutýdenní prázdniny. Spl-

Foto: FB autorky

INTERNETOVÉ PODVODY JSOU V IRSKU NÁRODNÍM SPORTEM Mému odletu do Irska – země leprikónů a věčného deště – bránilo už jen obíhací kolečko po fakultě, kdy jsem sháněla podpisy vyučujících předmětů, které korespondovaly s těmi v Dublinu. Původně jsem měla bydlet na koleji v komplexu školy, kvůli přestavbě na mne ale nezbylo místo a náhradní kolej byla na druhé straně města. Cesta do školy by se mi tak neúnosně protáhla. Hledání nového bydlení, které by vyhovovalo představám mým i mé peněženky, se mi ale zkomplikovalo. Člověk, u kterého jsem si přes internet našla podnájem a

poslala mu zálohu za bydlení, byl internetový podvodník. Po přijetí peněz beze stopy zmizel a mně ještě před odletem do Irska zbyly jen oči pro pláč. Na druhou stranu jsem se ale dost poučila a následně si našla skvělé a poměrně levné bydlení kousek od školy. Všechny tímto varuji před internetovými podvodníky. Narazíte na ně velmi snadno a možná se vám podobně jako mně budou zdát seriózní. Na první pohled nemusíte tušit nic podezřelého. Jenže, jak jsem se později dozvěděla, zvlášť ve Velké Británii a Irsku jsou internetové podvody velmi časté. Je to něco jako národní sport. Mé další zážitky z Irska ale tuto negativní zkušenost rychle přebily.

social.ukmedia.cz

nění předmětů probíhá většinou písemně, formou eseje, a závěrečným testem. Zahraniční studenti všechny předměty plní pouze napsáním eseje nebo vypracováním projektu. Ústní zkouška není tak obvyklá jako na UK, nicméně to neznamená méně osobní přístup ke studentům. Vyučující jsou vstřícní a ochotní pomoci a cokoli vysvětlit. Jelikož tu nemají konzultační hodiny, komunikují se studenty e-mailem i osobně kdykoliv mimo vyučování. Často vídám i to, jak si učitelé povídají se studenty ve školní kavárně nebo jídelně. Obecně v zázemí, které má tato škola, vidím velikou výhodu. V komplexu univerzity jsou kromě jídelny a kavárny také knihovna, studovna, koncertní sál, tělocvična i posilovna se vstupem pro studenty zdarma. Pracovníci i studenti tak spolu tráví více času, jsou si bližší a univerzita se spíše podobá střední škole. Trávit svůj volný čas ve škole mi vůbec nevadilo, brzy jsem se stala členkou školního sboru, se kterým často vystupujeme. Momentálně máme naplánované koncerty na víkendovém festivalu v Corku. VESELÝ A UPŘÍMNÝ NÁROD Všechny Iry, se kterými jsem se setkala, mohu označit za vstřícné a otevřené. Je to veselý a upřímný národ. I přesto, že jejich pozdrav „Hi, how are you?“ je jen fráze, na kterou se neočekává odpověď, člověk má pocit, že se o něj všichni opravdu zajímají a nemusí se bát poprosit o pomoc. Neznámí lidé se tu mnohem častěji dají do řeči ve frontě v obchodě, v autobuse i jen tak na ulici. Jednou jsem stála na autobusové zastávce a kolemjdoucí slečna mi dala svůj týdenní lístek, který ten den propadal, protože by ho už nevyužila. Když se dívám zpět na tři měsíce prožité v Dublinu a na další měsíc, který mě tu čeká, nemohu než říct, že jsem si to opravdu užila a užívám! Je to skvělý zážitek, díky kterému se mi určitě rozšířily obzory, trochu jsem vykoukla ze své české ulity. Kdokoli o výjezdu do zahraničí přemýšlíte, jděte do toho, stojí to za to!

Markéta Krucká

KVĚTEN 2014

KULTURA

OTEC NEPOCHOPENÝCH,

ALE PODMANIVÝCH HRDINŮ SE POPRVÉ PŘEDSTAVUJE PRAZE Jste fanoušky animovaných a temných filmů s prvky humoru? Patří mezi vaše oblíbené hrdiny Střihoruký Edward, kostlivec Jack, Sweeney Todd či roztomilý Frankenweenie? Pak byste rozhodně neměli opomenout navštívit Dům U Kamenného zvonu. Tuto historickou výstavní budovu totiž až do 3. srpna ovládl Mistr Tim Burton a jeho děti.

ž je tomu pár let, co mohou burtonovští nadšenci obdivovat na nejrůznějších místech světa práci svého oblíbeného režiséra. Dočkali se i ti čeští, a to 28. března letošního roku, kdy došlo k zahájení výstavy společně s návštěvou samotného autora. K vidění je připraveno více než 500 exponátů z různých období tvorby tohoto amerického režiséra. Ta začala v roce 1971 a pokračuje dodnes. A co návštěvníky v historické galerii na Staroměstském náměstí čeká? Tim Burton je na výstavě představen ze strany, která nebyla doposud příliš známá, a to jako neuvěřitelně nadaný a všestranný umělec, zvláště ilustrátor. Pražský Dům U Kamenného zvonu se

proměnil v doupě tohoto geniálního umělce, stěny jsou vymalovány v jeho barvách, vše osvěcuje pouze mdlé světlo. Nechybí kresebné studie, rozkreslené scénáře, dopisy, ručně psané poznámky, sbírka nerealizovaných projektů, modely filmových postav. Ve druhém patře výstavy je možné spatřit kresby z období, ve kterém vzdával hold velkým ilustrátorům a karikaturistům. Můžete se těšit na promítání videoklipů či reklam, na kterých se podílel. Součástí je i projekce animované minisérie The World of Stainboy, v níž malý hrdina zachraňuje obyvatele Burtonova rodného města pomocí své jediné schopnosti – dělání skvrn. Nesmíme zapomenout ani na Burtonovy pokusy s polaroidovými fotkami.

Velmi zajímavou součástí je tvorba z jeho cest, kdy na hotelových ubrouscích a blocích realizoval své momentální nápady. Expozice pokračuje ve sklepení, kde se nachází čítárna exkluzivních publikací distribuovaných výhradně lidem, kteří se podíleli na Burtonových filmech. Závěrem výstavy je sklepní promítání celých autorových filmů. Je možné tak v Domě U Kamenného zvonu strávit den sledováním jak raných, tak známých celovečerních snímků, program se dokonce každý den mění. Pavlína Kindlová

STRMÁ CESTA Mgr. Lucie Poslušná

TIMOTHY SNYDER:

Jedná se o autobiografický román ruské spisovatelky. Autorka byla vězněna a poté převezena do pracovního tábora, kde přežila jen díky nesmírné duševní síle a také tomu, že dostala práci uvnitř a nikoliv venku v padesátistupňových mrazech.

INTELEKTUÁL VE DVACÁTÉM STOLETÍ. ROZHOVOR TIMOTHYHO SNYDERA S TONYM JUDTEM

Mgr. Tomáš Weiss, M.A., Ph.D.

Foto: kosmas.cz

JEVGENIE GINZBURGOVÁ:

Foto: neoluxor

Foto: dantikvariat.cz

LITERATURU BY NÁM KNIŽNÍ JAKOU VYUČUJÍCÍ FSV DOPORUČILI TIPY KE ČTENÍ?

Kromě toho, že jde o velmi zajímavou reflexi vývoje politického a společenského myšlení ve dvacátém století a role intelektuálů, která se úzce týká i našeho regionu a nabízí zajímavý pohled „západních“ intelektuálů na Střední Evropu, je kniha také (auto)biografií Tonyho Judta, jehož rodinné zázemí a život jsou zajímavé samy o sobě a navíc velice vhodně doplňují již zmíněnou diskusi o roli intelektuála ve společnosti.

MO JEN: KREV A MLÍKO

PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.

Kniha nobelisty 2012. Jde o velmi syrový a otevřený pohled na čínskou historii.

social.ukmedia.cz

SOCIAL

KULTURA

STUDENTI ČESKÉ LITERATURY POD VEDENÍM PHDR. JANY ČEŇKOVÉ, PH.D., RECENZOVALI OCEŇOVANOU KNIHU EMILA HAKLA SKUTEČNÁ UDÁLOST. SOCIÁL VÁM PŘINÁŠÍ VÝBĚR TOHO NEJLEPŠÍHO

PROBLÉMY

NESPRAVEDLIVÉ SOUČASNOSTI „Jela bys se mnou do Osla?“ hulákám na Káju. „Chceš mě vzít s sebóou? To je teda skutečná událost!“ odpovídá z koupelny.

mil Hakl těmito slovy na jedné z posledních stran své zatím nejnovější novely lehce ironizuje celé své dílo. Děj totiž není úplně založený na skutečných událostech a lidech, jen popisuje skutečné věci a problémy společnosti dnešního moderního nespravedlivého světa. Zní to banálně, vždyť přece svět nikdy nebyl spravedlivý. Haklova sociálně-kritická novela je ale nesmírně výstižně zasazena do 21. století – století špičkové techniky umožňující fyzicky nereálně rychlou komunikaci, století, ve kterém se svět stal globální vesnicí.Polapila všechny, nejen mladou generaci. Způsobila, že bez geniálních počítačů nemohou lidé pracovat, vydělávat peníze, živit rodinu. Hlavní hrdina, spisovatel Jan,spolu s přítelem Evženem, oba za padesátkou, rádi podléhají světu počítačových her a osvojují si síťový slang. Přes internet se Jan také seznámí s o třicet let mladší studentkou Kájou, která se mu stane přes generační propast významnou oporou v nestabilním světě. Horší než technika zrychlující tempo života jsou ale lidé na vysokých postech, kteří toho dokáží zneužít. Originálně pojatá je struktura novely. První věta každého odstavce je tučně zvýrazněna. Přidává to celkem složitému textu určité temsocial.ukmedia.cz

po a osobitý nápad vtahuje čtenáře do děje. S odstupem se dá říci, že zvýrazněné věty jsou hlavní kostrou a stačilo by přečíst si jen je. Děj je prokládán rychlými dialogy, které jsou psané autentickou hovorovou až obecnou češtinou s použitím někdy velmi silných vulgarismů, které by se daly zařadit mezi jazykové prostředky, s nimiž si autor opravdu pohrál. Zajímavé jsou i kapitoly s názvem užívaným v dramatu, takzvané mezihry; v jedné vypráví o seznámení s Kájou, ve druhé s Evženem. Střídá přímé výpovědi o tom, co dělá, s tím, co si myslí. Čas od času se začítá do knih rozebírajících působení západoněmecké ultralevicové teroristické skupinyRAF (Rote ArmeeFraktion) a převypráví pak aktuální pasáže. Zprvu tím mate, ale pochopení přijde s rozuzlením. K tomu pak dochází díky Pitvorovi,dalšímu z Evženových přátel.Jako vědec na volné noze často experimentuje s látkami vyvolávajícími závislost, z velké části dokáže fungovat jenom pod jejich vlivem. Nejen Pitvor, ale i Evžen a sám hlavní hrdina se nějakým způsobem setkali se silou „neviditelných“ úředníků, kteří na nesmyslných exekucích obírají vcelku nevinné a poctivé občany. Možná se Jan nechal inspirovat žízní po odplatě z knih o německých extremistech, když dorazil na schůzku s

Pitvorem. Ten vzal spravedlnost do svých rukou a jednoho „vychytralého muže v pozadí“, který zbohatl na drobných dluzích s bleskově rostoucím potenciálem, se rozhodl zneškodnit, nebo minimálně zastrašit. Novela vyžaduje širší znalosti nejen literární a historické, ale i filmové a hudební. Hakl často zmiňuje staré i nové knihy, autory, scény z filmů. Čtenář je buď musí znát, nebo mít po ruce internet, jinak mu unikne lehký vánek vtipu, satiry i ironie, který těmito záblesky Hakl do děje vkládá. Čtenář musí být s hlavním hrdinou především na stejné vlně, tedy inteligentní, pokrokový a hlavně přizpůsobivý.

Ekaterina Tkachenko

KVĚTEN 2014

KULTURA

HAKLOVO VOLÁNÍ PO

Emil Hakl ve své poslední knize s názvem Skutečná událost píše o nespokojenosti s aktuálním stavem společnosti. Rozhodně ale nejde o jednoduché nadávání na poměry.

kutečná událost nese množství drobných zamyšlení nad životem a současností, která směřují k jedné velké, nosné úvaze. A také k oné titulní skutečné události. Přitom hlavní postavy knihy nejsou nijak zvlášť výjimečné. Vypravěčem je čtyřiapadesátiletý cynický spisovatel, který kromě literární činnosti navštěvuje i obyčejné, nepříliš naplňující zaměstnání. „Potřebuju něco dělat,“ odpovídá hlavní postava na otázku, proč píše. Děj Skutečné události probíhá střídavě v několika rovinách jeho života. Jsou jimi vztah s o třicet let mladší studentkou Kájou, zvláštní cesta do Norska a přátelství s kamarády Evženem a Pitvorem. Evžen se vyznačuje svérázným vulgárním slovníkem a obarvenou bradkou, ale jinak se snaží žít celkem klidný život. Sám sebe označuje výrazem „korporátní mrdka“. Má rodinu, pracuje. Pitvor je o něco radikálněji smýšlející mikrobiolog, který občas experimentuje sám na sobě, protože je mu pokusných zvířat líto. Co mají všichni tři společného? Diskuse nad pálenkou Evženova otce a znechucení z nespravedlnosti a lidí, kteří zneužívají svou moc, ať už jsou to právníci, exekutoři nebo soudci. Mezi těmito linkami o životě vypravěče se táhne jeho zájem o západoněmeckou teroristickou skupinu RAF (Frakce Rudé Armády), která působila od začátku sedmdesátých do konce devadesátých let. Čtenář neznalý látky

se na začátku knihy nemusí dobře orientovat, protože je zahlcen jmény a událostmi. Po překonání počátečního zmatení však lze potřebné informace postupně získat z komentářů vypravěče ke knize a filmům. Pomocí těchto vnitřních promluv a celkové nálady postav dává Hakl od první strany pomalu najevo, k jakému konci příběh spěje a pečlivě si pro zakončení připravuje ve čtenářově mysli půdu. Po tom očekávatelném ale následuje ještě překvapivá finální kapitola, v níž je ještě umocněno vyznění celé Skutečné události. Hakl s rozuzlením nijak zvlášť nespěchá. Hlavní myšlenka sama vyplyne z děje, dialogů a názorových soudů vypravěče, autor se nesnaží zbytečně ji cpát do každého odstavce. Naopak často popisuje běžné, banální situace - vzhledem k čtivému stylu psaní to ale rozhodně nevadí. Ačkoliv mají ústřední postavy Skutečné události k násilí ve stylu RAF daleko, hlavní hrdina přiznává, že někdo jako západoněmečtí levicoví extremisté by místnímu prostředí možná prospěl. Někdo, kdo by alespoň vyslal signál a dal najevo nespokojenost. Navíc za vypravěčovým neskrývaným voláním po změně není pouze rozhořčení z nespravedlivé situace, ale také cynický pohled na vlastní život. Spíše než komplexní zobrazení současné nálady ve společnosti je tak Skutečná událost vyjádřením vlastního pohledu na věc a malým šťouchnutím do způsobu lidského nazírání na společenské problémy. Co ze Skutečné události činí skutečně

Foto: Knihcentrum.cz

ZMĚNĚ

přitažlivé dílo, je Haklův styl, silně současný a originální. Román se vyznačuje moderním jazykem plným neotřelých vulgarismů, slangu a výrazů ze starých počítačových her. Aktuálnost knihy je zvýrazněna množstvím kulturních odkazů, které děj zasazují do konkrétního, známého prostředí. Hakl navíc dávkuje děj po úsporných větách a krátkých odstavcích v přítomném čase, čímž dává příběhu svižné tempo. Dialogy jsou zábavné, výstižné a působí autenticky. Autor se pouští i do nepříliš obvyklé,přesto potřebné formy dialogu - internetového chatu a e-mailů. Jejich použití může být zpočátku matoucí, ale napsané jsou skvěle. Skutečná událost je moderní, autentický a čtivý román s rezonující myšlenkou.

Tadeáš Hlavinka

social.ukmedia.cz

SOCIAL

KULTURA

ROZHOVOR

Foto: New York Times, Wikimedia Commons

S KAPITÁNEM PARNÍKU FSV Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s kapitánem té největší a nejbezpečnější lodi, která kdy byla vyrobena. Na plavbu vyplouvá 16. května v 19 hodin z mola na Rašínově nábřeží. Připravte se na poslední party vašeho života ve stylu nepotopitelného Titanicu! Lodní lístky zakoupíte na Hollaru a v Opletalově. Kapitáne, proč právě 16. května? Datum tak významné události nemůže býti náhodné. Především tohoto dne končí výuka v letním semestru, jsou odevzdány všechny bakalářské práce. Nu a před 85 lety byla také udělena první cena filmové akademie, zvaná Oscar, která některým nebyla přána, přestože utonuli v ledových vodách Atlantického oceánu, pořádali nejvelkolepější party v celém New Yorku či obletěli zemi v tehdy rekordním čase. Možná se tak stane tentokrát. Co byste řekl o svém parníku? Je to ta největší a nejbezpečnější loď, kterou kdy člověk vyrobil. Nepotopitelný parník, na kterém zažijete dekadentní zábavu, stylovou hudbu, milostná vzplanutí a dobrodružné chvilky. Tento večer do smrti nezapomenete! Ale přesto. Máte dostatek záchranných člunů? Loď sama o sobě je jako záchranný člun! Navíc, ke břehu Vltavy případně zvládne doplavat každý. Umrznutí a následného utonutí v chladné vodě se koneckonců také bát nemusíte. Zahřejí vás vybrané alkoholické nápoje za velmi příznivé ceny.

social.ukmedia.cz

S kým se cestující setkají na palubě? Tento večer nebudou hrát majetkové rozdíly žádnou roli. Na jedné palubě parníku se potkají příslušníci všech tříd. Skvělý večer prožijí ruku v ruce noblesní dáma s mladíkem, který nemá kde složit hlavu ke spánku, služebná s prvním důstojníkem nebo topič a vdova, jež zdědila miliony po svém manželovi. Všichni společně vytvoří úžasnou atmosféru! A na co se mohou cestující těšit? K poslechu a tanci zahraje skvělé hudební sexteto vtělené do jediného muže, který bude hrát až do posledního okamžiku. Zazní největší hity od 70. let až do současnosti. Nadčasová muzika, která jistě vybídne k tanci nejeden pár. Zároveň vyhlašuji soutěž o nejlepší oblek večera, jehož vlastník vyhraje krásné ceny od partnerů naší paroplavební společnosti. A na závěr, po doplutí do cílového přístavu, jsou všichni cestující srdečně zváni na noblesní afterparty do klubu La Loca Music Bar.

KVĚTEN 2014

MLADÝ UMĚLEC

NIKOLA KANDOUSSI:

Foto: FB Nikoly Kandoussi

ČLOVĚK, KTERÝ OPRAVDU CHCE A JDE SI ZA SVÝM, DOKÁŽE VŠECHNO NA SVĚTĚ

pár měsíců později jsem stála na koncertě uprostřed pražského Cross Clubu a můj hrudní koš duněl ve zběsilém metalovém rytmu, který měla na svědomí ta její vysněná kapela. „Všechno jde, když se chce,“ říká Nikola Kandoussi, studentka žurnalistiky, rozhlasová moderátorka a frontwoman v jedné osobě. „K hudbě jsem měla blízko odmalička. Vyrůstala jsem v muzikantské rodině a mám to zkrátka v genech,“ říká s úsměvem Nikola. Její cesta k vlastní kapele ale začala nenápadně. Rodiče ji nejdřív přihlásili do základní umělecké školy, kde se učila hrát na flétnu. Tu ale s příchodem puberty odhodila a do rukou vzala kytaru.

GIRLSCHOOL JAKO VZOR

„V patnácti mě táta vzal na festival Benátská noc, kde jsem poprvé naživo slyšela hrát skupinu Girlschool. Byl to pro mě životní zážitek, holky hrály neskutečně a já jsem si poprvé řekla, že podobnou kapelu chci mít taky.“ Girlschool je nejdéle fungující all-female heavy metalová skupina na světě a vznikla ve Velké Británii. Pro Nikolu se tyhle dámy staly vzorem. „Napadlo mě - když to dokázaly ony v Anglii, tak já to dokážu tady. Moc dívčích kapel tu nebylo nikdy, pokud pominu popové for-

mace. Tvrdší muziku tu hraje jen pár holčičích skupin, ale i ty mají trochu jiný styl než my,“ dodává. Ještě než se Nikola pustila do vlastního hudebního projektu, sbírala hudební zkušenosti například v kapele Aleše Brichty. Společně s nástupem na vysokou školu ale cítila, že je třeba udělat další krok, a začala shánět členky do své vlastní skupiny. Sen patnáctileté holky, kterou uhranuly Girlschool, tak nabýval čím dál jasnějších obrysů.

HÁDKY K FUNGOVÁNÍ SKUPINY PATŘÍ

Dnes už má za sebou The Agony, jak Nikola svou kapelu pojmenovala, slušnou řadu koncertů, vystoupení na letních hudebních festivalech a vydání vlastního EP – Loud And Furious. Na otázku, zda právě kvůli stoprocentně ženskému osazení kapely nevznikají hádky, mi frontwoman The Agony vesele odvětí, že hádky k fungování jakékoliv skupiny tak trochu patří. „Občas vzniknou neshody, ale základem je nic nezametat pod koberec. Když je problém, tak si sedneme a všechno si vyříkáme, společně se snažíme najít řešení. Nechceme dojet na tom, že se budeme navzájem pomlouvat. Občasné potíže k fungování čehokoliv prostě patří. Myslím si, že všechno, co je dobré, nevzniká snadno.“ Založit si kapelu prý musí být výrazem

Když jsem ji jednou potkala cestou do školy, říkala, že už má několik let jeden sen. Touží založit první dívčí metalovou kapelu v Česku. Každý máme nějaké své ztřeštěné plány, ale jen málokdy je dokážeme změnit v realitu. A tak mi tenkrát nejspíš i ten její sen připadal stejným způsobem naivní. Energické plamínky v očích mé spolužačky ale dávaly tušit, že to tahle holka myslí smrtelně vážně.

vlastního nadšení pro hudbu. „Člověk musí být trochu magor. Jde po hlavě do něčeho, co má menší než poloviční šanci na úspěch. Neví, jestli se mu vrátí zpět to, co investoval. Obětuje svůj čas, energii i peníze. Pokud zakládáš skupinu, je lepší nemít žádná velká očekávání, zklamání může přijít kdykoliv.“

UČIT SE MODEROVAT JE JAKO UČIT SE ŘÍDIT AUTO

Nikola ví, o čem mluví, když zmiňuje obětování času. Ten se momentálně snaží rozdělit mezi školu, kapelu a nově i moderování v rádiu. Právě praxe za mikrofonem může podle jejích slov za to, že není tak dobrou studentkou, jakou by chtěla být. „Do moderování v rádiu jsem se teď úplně zamilovala! Nejdřív jsem byla nervózní, ale postupně jsem se to naučila zvládat. Učit se moderovat je jako učit se řídit auto. Nejdřív ti to nejde, postupně si zvykáš a za chvíli už máš puštěné rádio a ruku frajersky z okna.“ Ve volném čase, který Nikola nevěnuje kapele, studiu ani moderování, píše povídky a úvahy. Pokud ji ale potkáte v tramvaji, je možné, že právě skládá text k nějaké nové písni, právě tenhle dopravní prostředek v ní totiž probouzí kreativního ducha. Daniela Brodcová social.ukmedia.cz

SOCIAL

ASOCIÁL

Foto: Blesk / Koláž: Adam Folta

A_SOCIÁL

UNIVEZITA KARLOVA NAJALA HOSTUJÍCÍ KUCHAŘE DO MENZ

edle starých známých tváří v rondonech, usmívajících se na vás skrze pulty s jídlem, přibydou příští semestr ještě dvě další, neméně se usmívající. Vedení školy podepsalo semestrální kontrakt se současnou senzací, Ladislavem Hruškou, a minulou současnou senzací, Jiřím Babicou. Bude to vůbec fungovat? Už dlouhou dobu na menzách Univerzity Karlovy čas od času působí hostující kuchaři, kteří se snaží studentům, hladovým a unaveným z přednášek, nabídnout něco, čím ozvláštní jejich povětšinou nevyrovnané jídelníčky. Akce měly vždy velký úspěch a návštěvnost menz při těchto událostech rostla, což bylo vidět i na frontách táhnoucích se často až ke vchodovým dveřím do dané menzy. Centrální správa kolejí a menz si od semestrálního hostování dua HB slibuje stejný, ne-li větší vzrůst návštěvnosti. Dostali jsme exkluzivní vyjádření strůjce projektu a jeho dvou aktérů. „Když se naskytne příležitost, jak ozvláštnit studentům jídelníček, tak je to naše povinnost,“ říká Hana Knedlíčková, generální vedoucí centrální správy Kolejí a menz. Na tváři jí hraje nesmírně spokojený výraz. „Už dříve u nás v kolejích hostovala spousta ansámblů social.ukmedia.cz

vařících různé, třeba i exotické kuchyně. Bylo na čase sáhnout po něčem typicky českém. Rozhodně je také potřeba zvýšit návštěvnost. Studenti chodí do menz stále méně a na vině jsou fastfoodové řetězce a maminčiny svačiny. Věříme, že slavná jména a různorodá jídla znovu studentům poodhalí krásu univerzitního stravování.“ Na otázku, proč vybrala zrovna tyto dva, odpovídá: „A proč ne?“ a zakusuje vdoleček. Jiřího Babicu se nám podařilo zastihnout u něj doma. Nedávný průzkum společnosti JEZ ukázal, že je velmi populární u kuchařek v institučních stravovacích zařízeních, protože si „dokáže poradit v každé situaci.“ „No, to je nabídka, která se neodmítá. Nejdřív vojáci v Afghánistánu, teď studenti v menzách po celé Praze. Je to další znak vzestupné tendence mé kariéry,“ popisuje Babica. „Akorát mi říkali, že možná nebudou mít dostatek peněz na můj honorář. Tak jsem jim řekl: ‚Když nebudete mít peníze, dejte mi to ve stravenkách.‘“ Babica nás zavedl do své kuchyně a nadzdvihl pokličku nad některými pokrmy, které se chystá servírovat studentům. Klíč je podle něj v častém střídání surovin a prudkém plamenu na plotně. Co říká na svého budoucího kolegu? „Ládík je kádr. Chci říct, je to kluk ušatá a

jsem rád, že ho mám v týmu. Až totiž studenti ochutnají něco od něj, rádi se vrátí ke mně.“ Ladislav Hruška byl naopak celý den k nezastižení. V telefonu se ozývala čekací znělka ze seriálu Inspektor Šikula a pravou emailovou adresu se nám najít nepodařilo, protože spousta jeho fanoušků si zakládá adresy s jeho jménem. Nakonec se do redakce ozval Ladislav sám. Na obligátní otázku sdělil: „A proč bych odmítal? Odmítat budu, až budu starej, teď mám slušně našlápnuto. Navíc jsem schopný ušetřit Karlovce spoustu peněz, takže to bude fajn.“ Podle našeho zdroje se Hruška na svou budoucí práci svědomitě připravuje – v celé Praze neseženete kuřecí kůžičky. „Myslím, že moje kuchyně může být fakt blízká srdíčkům těch studentů, co jsou na koleji. Dneska je všechno dobrý a já se svýma zlatýma ručičkama vařím levně a chutně, tak jako kolejně, no.“ Při zmínce o svém budoucím kolegovi řekl: „Jo, Jirka. Nějak nevím, co bych k němu řekl, kromě toho, že mu nemůžu věřit. Používá příliš prudký plamen. Věřím, že až studenti ochutnají něco od něj, rádi se vrátí ke mně.“ Jaroslav Totušek