HERNÍ POSTAVA
Apophis
Ur-Kel Termori
V
zapadlé vísce Skučícího průsmyku mezi špicemi Velehor, na okraji cesty všech horalů, pod střechou polorozpadlé chatrče, u jediné hořící svíce, seděl při stole muž na rozvrzané lavici. Mozolovatýma rukama si zakrýval obličej naplněný bázní, když zpoza okovaných dveří zaslechl výkřik ženštiny. Následoval slabý dětský pláč doprovázený lehkým jásotem barvitého altového hlasu. Právě se mu dostalo prvorozeného. Novopečený otec rychle jako rys vyskočil na nohy, ale ihned se zastavil. Za mosaznou kliku ode dveří do vedlejšího pokoje totiž zabrala neznámá, tajemná postava, celá v bílém. Zjevila se zničehonic a vychrtlou rukou rázně otevřela. Kousek kovu v dlani jen ledově zapraskal a roztříštil se snad na tisíc částí, zatímco se světnicí rozlehl kánon hlasitého oddechování rodičky a jemného vzlykání novorozence, vše doprovázené ráznými kroky porodní báby po vrzajících prknech podlahy. Muži se podlomila kolena, než však stihl cokoliv říci, byl nejen s ním konec. Jediným otočením hlavy, jediným chladným pohledem a jediným bezcitným slovem zastavil cizinec životy všech přítomných. „Termori,“ řekl suše a všichni v chatrči ztuhli v ledové sochy tam, kde byli. Jen tlumený dětský pláč okamžik poté protnul ticho trojnásobné vraždy. Záhadná osoba šla až ke kolébce, ve šlépějích zůstávala vrstvička jinovatky. Natáhla svou vyzáblou paži k dítěti. To se kupodivu s nadšeným výrazem ve tváři oběma rukama chytlo hubených prstů a nepustilo, dokud ho postava neuložila do vyhřátého vaku z kožešiny. S křupnutím slabosti se prolomily dřevěné stěny domu a dovnitř pronikl sníh uvolněné laviny. Jen na vrcholku hory se proti vycházející Luně tyčil matný obrys osoby, která v náručí držela balíček života. Ještě krátký pohled na údolí a pak vše skryla mlžná peřina vrcholků Velehor. Tak jako jemná pavučina neodolá větru, nesnaž se přestát sněhovou bouři, když se nemáš kde skrýt jejímu ledovému dechu. Raději sestup do teplejších krajů.
[
[
Tak, jak se první den narodil, choval se v dětství. Pak dospěl a změnil se k nepoznání...
přesto tak krásný a dokáže mě tu držet celé hodiny, stejně jako okovy od mého učitele. „Měl bych se vrátit,“ probleskne mi hlavou, když si vzpomenu na výuku. Vyrazím podél ledovcové morény známou cestou nahoru, nohy mě postupně vynášejí výš a výš. Nad korunami zakrslých bříz se převaluje mlha a halí celé okolí do posvátné bílé tmy. Skrz větévky stromků po chvíli problesknou světla našeho domu. „Salime, pusť mě prosím dovnitř,“ požádám slušně přítele a strážného v jedné osobě. „Zase jsi byl dole?“ optá se mě, když již za mnou zavírá dveře. Jen přikývnu na souhlas a přiložím prst na rty. Jako vždy mé jednoduché gesto chápe. Je na něj spolehnutí, zná mě odjakživa. Od doby, co jsem se nechtěně zatoulal dolů poprvé a on mě pak našel při zpáteční cestě z lovu, je nyní, při mých stále pravidelnějších výletech, věrohodným alibi. Projdu ponurými chodbami až do velké místnosti, kde je učebna pro dnešní odpoledne. „Zase jdeš pozdě! Kolikrát ti budu muset opakovat, že na hodiny budeš chodit včas. Kde ses poflakoval tentokrát?“ křičí na mě můj otec a učitel v jedné osobě. Bílé vlasy mu přitom vletí do širokých úst, až je musí odhrnout pohublou rukou. Přes svůj orlí nos mě zkoumá od hlavy k patě svým nepříjemně pátravým pohledem. Ledovým jako vždy, to je dobré znamení, ale dnes je v něm ještě něco jiného. „Byl jsem na procházce v mlze,“ pokusím se zkusit klasickou omluvu. „Měl by ses učit,“ zopakuje klasickou odpověď. „Dnes se budeme zabývat uměním ovládání aury. Je to složitá záležitost. Ne každý ji umí, jak jsem ti kdysi vyprávěl. Takže dávej pozor a přestaň myslet na vnější svět,“ přeruší na okamžik svou řeč, když si všimne, že jsem zůstal pohledem na okně s mozaikou. Po těchto slovech jen spěšně přikývnu na souhlas a začnu ho vnímat celou svou myslí a duší. „Někteří mají svá kouzla od různých artefaktů, tudíž když jsou bez nich…“ pokračuje dál.
***
Naučit se novému je těžké, ale i mladí lidé to zvládnou a pak vychovají své potomky. Uč se proto od starších, protože v jejich mysli je moudrost jejich otců a otců jejich otců. Současnost i minulost znají lépe než ty a mnohde ti poradí více, než kdokoli jiný. Nezklam jejich naděje vkládané do tvé duše a výuky, staň se štěstím v jejich snech o budoucnosti.
Je to již čtrnácté jaro, kdy sleduji tající sníh plnící potoky a horské bystřiny na tomto okraji Údolí. Zakázaný pohled, ale je
Docela se těším, dnes bude trénink bojového umění s použitím magie. Nebo tak to alespoň říkal otec. Vlastně i Salim něco takového částečně zmínil. Snad na mě nepřichystali nějaké větší
Ze života