Revize střední Evropy. Proč o budoucnosti Evropy rozhoduje středoevropský region

Erhard Busek / Emil Brix

přeložila Zuzana Henešová

Revize střední Evropy.

Proč o budoucnosti Evropy rozhoduje středoevropský region

Z německého originálu Mitteleuropa revisited. Warum Europas Zukunft in Mitteleuropa entschieden wird, vydaného nakladatelstvím Kremayr & Scheriau ve Vídni v roce 2019, přeložila Zuzana Henešová. Překlad lektorovala Ingeborg Fialová.

Odpovědná redaktorka Háta Kreisinger Komňacká Jazyková korektura Kristýna Staňková Grafické zpracování a obálka Petr Macháček Sazbu písmy Brandon Text a Lapture provedla Veronika Melichová Na papír Munken Lynx vytiskl NOVATISK, a. s., Pražská 7, 678 01 Blansko Tisk Vydali: Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc vydavatelstvi.upol.cz Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 00 Olomouc muo.cz Kniha vznikla v rámci edice Fórum, která je součástí projektu Středoevropské fórum Olomouc – SEFO. Překlad knihy vznikl s podporou Moravské zemské knihovny v Brně – Českého literárního centra v rámci rezidenčního pobytu v Praze.

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.

V českém jazyce 1. vydání © Emil Brix, Erhard Busek, 2021 © Zuzana Henešová, 2021 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2021 © Muzeum umění Olomouc, 2021 ISBN 978-80-244-5958-5 (Univerzita Palackého v Olomouci) ISBN 978-80-88103-80-6 (Muzeum umění Olomouc) VUP 2021/0151

Obsah

Předmluva k českému vydání Prolog 12

Kapitola 2 31

Střední Evropa a její dlouhá cesta k integraci

32 Převraty v komunistických státech

Prostor mezi Německem a Ruskem a znovuobjevení

35 Střední Evropa bez plánu

Středozemního moře

37

Moc dějin

38 Význam regionální spolupráce

Kapitola 1

40 Křehká stabilita Evropy

16

41

Kde začal konec studené války

16

Nový začátek a jeho důsledky

18

Definice pojmu střední

21

Spolupráce ve střední a jižní Evropě

Evropa

Kapitola 3

Složité sousedské vztahy

45 Evropská unie na cestě na

23 Kulturní identita střední Evropy 25 Dějiny jako prostředek k utváření identity

východ 45 O touze po svobodě a životě v tržním hospodářství 47 Arogance Západu

28 My a ti druzí

49 Podceňovaná role kultury

29 Quo vadis, Europa?

50 Rozdílné tempo Evropy 52 Význam Visegrádské skupiny 54 Bezradnost Evropy 56 Desatero opatření pro Evropu

6

Kapitola 4

Kapitola 7

62 Krize na pohyblivých

86 Ekonomika jako motor

hranicích 62 Mezi bloky a mezi obdobími

vývoje i zrcadlo problémů 86 Úspěšná hospodářská

64 Ukrajina 65 Bělorusko

integrace 89 Faktory ovlivňující růst

66 Moldavsko 67

Balkán jako součást Evropy

69 Překážky na cestě k integraci západního Balkánu

a stagnaci 91

Co ohrožuje politickou stabilitu?

93 Dunaj – promarněná šance?

96 Spolupráce v ekonomické

Kapitola 5 71

Zahraniční političtí hráči

Kapitola 8

v Evropě

101 Role náboženství

73 Smíšená geopolitická situace 76

100 Možnosti globalizace

Velcí sousedé jako záruka i nebezpečí

71

a politické oblasti

O potřebnosti nové evropské bezpečnostní struktury

103 Středozemní moře – kolébka naší kultury 105 Otázka pravoslaví a nedořešené schizma

Kapitola 6 78 Konec nacionalismu v nedohlednu?

78 Nekonečné konflikty kvůli

107 Evropa a islám: společnost vs. společenství 114 Začlenění islámu do Evropy 117 Migrace coby herkulovský úkol pro Evropu

posunování hranic 80 Hra mocných 81

Nový nacionalismus

84 Méně hranic, více pospolitosti

Kapitola 9 119 Migrace aneb o odcházení a přicházení 120 Význam hranic

7

121 Migrace: výzva pro Evropskou unii 123 Pluralita coby zásadní síla Evropy

Kapitola 10 126 Přínos střední Evropy pro budoucnost Evropy 126 Komplikované vztahy

Epilog 147 Vývoj demokracie ve střední Evropě 147 Přímá demokracie a populismus 149 Promarněné příležitosti regionální spolupráce 151 Chyby politiky 153 Nebezpečí rozdělení Evropy

Rakouska a Česka 129 Dialog s občanskou společností 131 Evropa hodnot namísto Evropy tržní 135 Diskuze s občanskou společností 137 Ambivalentní dědictví střední Evropy 138 Z periferie do centra Evropy 141 V čekárně evropské integrace 143 Střední Evropa jako budoucnost Evropy

8

Poděkování Bibliografie

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU V YDÁNÍ

Od roku 2018, kdy vyšlo první německé vydání této knihy, se naše hlavní teze, že o budoucnosti Evropy se bude rozhodovat ve střední Evropě, pokud bude Evropská unie tento region nadále vnímat pouze jako problémový či periferní, ukázala jako velmi realistická.

Velká Británie mezitím dokončila brexit a oživila tak předpoklad návratu francouzsko-německé dominance v rámci evropského integračního projektu. V západní Evropě se v souvislosti se západním Balkánem hovoří o nevyhnutelné „únavě z rozšiřování EU“, kdy se ve zobecňující rovině poukazuje na to, že přijetí středoevropských států do EU proběhlo příliš brzy a bez dostatečné záruky dodržování evropských hodnot. Se změnou paradigmatu ve strukturách EU souvisí i společná půjčka na podporu ekonomického oživení Evropy po pandemii covid-19. V létě 2020 o této půjčce ve výši 750 miliard eur rozhodla Evropská rada, a to bez referend v dotyčných zemích. O tomto kroku EU bylo za účelem záchrany eurozóny rozhodnuto v podstatě na francouzsko-německé úrovni, kdy právo na námitky dostala pouze „šetřivá čtyřka“ (Rakousko, Dánsko, Nizozemsko, Švédsko). V poslední době to pak byly právě rozdílné zkušenosti s politickým zvládáním pandemie covid-19 ve státech EU, které středoevropským státům částečně přisoudily pozici „kazisvětů“. Ochota Maďarska, Slovenska a Rakouska jednat s Ruskem o schválení vakcíny Sputnik V byla na Západě vnímána prakticky jako geopolitická zrada.

Zdá se, že veškerý tento vývoj skutečně staví středoevropský region před geopolitická a také ideologická rozhodnutí o postavení tohoto společenství států. Smí kulturní a historické rozdíly mezi členskými státy EU vést k rozdílnému hodnocení demokracie a právního

10

státu? Mohou se státy jako Polsko, Česká republika, Maďarsko nebo Rakousko stát pomyslnými staviteli mostů v geopolitických vztazích Evropy s Ruskem a USA? Mohou regionální politické formy spolupráce, jako jsou v případě České republiky Visegrádská skupina, Slavkovská deklarace a Středoevropská pětka, pozitivně přispět k budoucnosti Evropy? Oba autoři této knihy jsou o tom přesvědčeni.

Těšíme se na české čtenáře, kteří se spolu s námi zajímají o možnosti a výzvy nového způsobu myšlení a jednání pro společný středoevropský prostor. Ať už se na něj ostatně díváme z jakéhokoli úhlu, právě Čechy a Morava leží v samém srdci střední Evropy.

Naše zvláštní poděkování za skvělou spolupráci na českém vydání patří profesorce Ingeborg Fialové-Fürstové z Univerzity Palackého v Olomouci, jejíž vynikající vědecká práce je dokladem životaschopnosti tradic kulturní rozmanitosti ve střední Evropě a zejména v sousedských vztazích Moravy a Rakouska. Za vedení nové ediční řady a překlad tohoto prvního svazku děkujeme Zuzaně Henešové z Muzea umění Olomouc.

Emil Brix – Erhard Busek Vídeň, červenec 2021

11

PROLOG

Prostor mezi Německem a Ruskem a znovuobjevení Středozemního moře Střední Evropa! I my sami, ačkoliv jsme před 30 lety v době společensky i politicky radikálně rozdělené Evropy napsali knihu s titulem Projekt střední Evropa, se občas divíme tomu, že bychom o tomto tématu měli vůbec přemýšlet i dnes. Koneckonců, už je to poměrně dávno, co se podařilo strhnout železnou oponu i Berlínskou zeď.

Všechny státy, které ležely bezprostředně na této dělicí linii probíhající napříč Evropou, jsou už dlouho členy Evropské unie. Přesto jsme však zatím nezvládli využít veškerý společný potenciál tohoto regionu spočívající v kreativitě a historických zkušenostech mezi Východem a Západem. V současnosti existují paralelně dva zásadní narativy střední Evropy. V prvním z nich je střední Evropa největším historickým úspěchem posledních desetiletí, neboť se jí podařilo mírovou cestou zvládnout celkový přecho k demokracii a tržnímu hospodářství a také se začlenit do západních hospodářských a bezpečnostních složek. V druhém pak střední Evropa figuruje coby roztříštěný a částečně marginalizovaný region, z nějž nepřicházejí žádné návrhy týkající se budoucnosti Evropy, jenž se v době migrační krize chová nesolidárně a v němž je politická stabilita dosažitelná jen za cenu silné nacionálně-populistické politiky.

To ale ve střední Evropě dávno není nic nového. Podunajská monarchie se coby druh politického řešení pro střední Evropu rozpadla

12

kvůli nacionalismu 19. století, bylo to ovšem také její vlastní vinou.

Nebyla totiž schopna vyrovnat se s vlastními problémy a ke vší hrůze se snažila z této situace uniknout vyvoláním první světové války, čímž ale celý stav ještě zhoršila. Takzvané Ústřední mocnosti měly sice své vlastní koncepce – jmenujme třeba známý říšskoněmecký koncept Mitteleuropa – všechny však jedna po druhé vedly jen k rozpadu a ničení vrcholícími v druhé světové válce, které jsme dodnes nezpracovali. Dál náš příběh dobře známe: železná opona, rozdělení Západu a Východu, studená válka, tragické události v Budapešti roku 1956, v Praze pak v roce 1968 a v Polsku v 80. letech. Ty byly zřejmě jediným poučením pro budoucnost, ačkoliv si samozřejmě můžeme klást otázku, zda je i v dnešní době ještě skutečně správně chápeme.

Důsledky rozdělení kontinentu, které si vynutil Sovětský svaz po skončení druhé světové války, jsou doposud citelné. Zdá se, že Evropa potřebuje nové úvahy o střední Evropě, aby zase přišla k sobě – a k rozumu. Kdo napíše takovou větu, musí ji i vysvětlit. A o to právě jde v této knize. Jde o perspektivy politického, společenského a hospodářského soužití uprostřed Evropy v době, kdy Evropu samotnou opět čeká zatěžkávací zkouška.

Jde mimo jiné také o následek geografického posunu východu Evropy. Idea střední Evropy se vždy odvíjela od jednotlivých představ o Evropě západní a východní, takže je na těchto geopolitických kategoriích závislá. V tomto ohledu je možné označit střední Evropu za ochranné pásmo mezi Východem a Západem, jehož polohu určují mocenské vztahy.

Střední Evropa se od konce ideologického dělení Evropy na Východ a Západ posunula směrem na východ a jihovýchod. Tři pobaltské státy, ale také Albánie a státy bývalé Jugoslávie, se díky už proběhnuvšímu anebo ještě možnému tzv. východnímu rozšíření Evropské unie staly součástí nového středu, jehož definice ovšem znovu obsahuje onu historickou dimenzi utvářenou už v 19. století: střední Evropa je opět veškerý geografický prostor mezi Německem a Ruskem. Všechny státy tohoto prostoru jsou, byť rozdílným způsobem, určovány svým vztahem k těmto mocenským centrům. Rusko je stará i nová východní Evropa.

13

O osudech Evropy se v posledních desetiletích rozhodovalo uvnitř a kolem střední Evropy, od pádu železné opony přes zánik Sovětského svazu až po války na Balkáně a takzvané východní rozšíření EU a NATO. Jsme přesvědčeni, že potřebné větší evropské sebevědomí v zacházení s mezinárodními partnery může dnes vzejít jedině ze stabilního a ekonomicky úspěšného středoevropského regionu.

Elementem, který dnes nabývá na dynamičnosti, je nejen aktuální otázka migrace, ale také kompletní destabilizace (včetně bolestných válečných procesů) v oblasti Středozemního moře a Blízkého východu.

Při zevrubnějším pozorování historie to není až tolik překvapivé, jelikož Osmanská říše stála na hranicích střední Evropy už před velmi dlouhou dobou. Migrační pohyb z této oblasti bychom mohli připisovat na vrub i kolonialismu 19. století, ale mnohem větší význam zde mají dějiny duchovní. Při pohledu na nové pronásledování křesťanů na Blízkém východě (které nás upomíná na rané křesťanské dějiny) si můžeme uvědomit skutečnost, že tolik skloňovaný „křesťanský Západ“ má vlastně původ v Orientu. Most k němu vedl přes střední Evropu, což se dá snadno dokázat nejen z hlediska historického a politického, ale také právě historicko-duchovního. Určující impulz antiky přicházel z Hellady, která byla rovněž charakterizována střety s Východem. K dnešní době je pak nutno říci následující: stabilita střední Evropy rozhoduje o tom, nakolik se Evropa umí vypořádat s problémy sousedních zemí, jak dalece je schopna jim nejen porozumět, ale také je ve smyslu stability a mírových řešení zvládat. Obzor konfliktů se v naší době opět rozšířil a připomíná nám tak historický vývoj. Prostor Středomoří se stal podstatným faktorem také pro střed Evropy.

Kdo se dnes, dlouho po konci rozdělení Evropy na „svobodnou“ a „komunistickou“, vydá hledat střední Evropu, pro toho bude o poznání těžší tento prostor a jeho ideje popsat. V ideologicky rozdělené Evropě se definice této oblasti dala formulovat i odůvodnit jednodušeji. Ideologická hranice vedoucí středem Evropy měla být překonána, aby se tak zlepšily životy lidí ve státech za touto hranicí. Protest proti uniformitě Východu vynucené komunistickým režimem dělal z liberálních intelektuálů od Bukurešti po Varšavu Středoevropany.

Liberální euforie provázející přeměnu v demokratické státy s tržním

14

hospodářstvím však neměla dlouhého trvání. Čím déle tato transformace trvala, tím více v mnoha státech tohoto prostoru oslabovaly liberální pozice vůči levicově a pravicově populistickým idejím slibujícím národní suverenitu a národní identitu. Personifikovaným příkladem tohoto vývoje je maďarský předseda vlády Viktor Orbán, který v roce 1989 zahájil svou politickou dráhu coby liberální vůdce studentského hnutí a dnes hovoří o přednostech „neliberální“ demokracie. Při televizním projevu v červenci 2017 prohlásil: „My ve střední Evropě jsme před 27 lety vnímali Evropu jako svou budoucnost. Dnes cítíme, že budoucností Evropy jsme my.“ Ve své řeči také vysvětlil, kdo pro něj znamená společnou střední Evropu: „…vášniví Poláci, vždy rozumní Češi, přímočaří Slováci a romantičtí Maďaři.“ Krize liberálního evropského řádu ovšem není vynález střední Evropy. Začala na Západě po konci „druhého (komunistického) světa“ kritikou skutečnosti, že blahobytné liberální státy rozdělují zisky nerovnoměrně a že nedokáží dostatečně regulovat globální finanční transakce.

Po roce 1989 pochopitelná, ovšem už tehdy velmi romantická euforie z konce jedné kapitoly historie a nezadržitelného vítězství liberalismu nevydržela nijak dlouho. Jak tedy začala nová historie střední Evropy? Jaká byla nová strategická rozhodnutí a jaké jsou vyhlídky a nebezpečí naší dnešní střední Evropy pro budoucnost celé Evropy? Střední Evropa je budoucností Evropy. V této knize chceme především objasnit, jaké úkoly a jaké perspektivy v oblasti, která byla dlouho považována za periferní nebo pouze nárazníkovou zónu, leží ještě před námi.

15

K APITOL A 1

Kde začal konec studené války

Nový začátek a jeho důsledky K ochablému evropskému smyslu pro realitu patří zvyk začínat sdělení o budoucnosti vzpomínkami na minulost. V době studené války se vlastně nedalo očekávat, že by radikální politické rozdělení Evropy na Východ a Západ mohlo být zpochybněno tak abstraktním pojmem, jako je „střední Evropa“. Přesto to byl právě intelektuální protest proti umělému rozdělení středoevropského kulturního prostoru, který dokázal připravit prostředí pro revoluční události roku 1989.

V roce 1989 v Evropě během několika málo měsíců zanikl „druhý svět“. Reálný socialismus Východu už ovšem desítky let předtím nebyl schopen konkurovat Západu, a to ani v praktickém provedení, ani jako idea samotná. Teprve když i hegemonická moc Sovětského svazu vsadila na reformu pomocí perestrojky a glasnosti namísto společenských represí, došlo k občanským revolucím v doposud totalitárně řízeném východním bloku. Představa středoevropského životního prostoru překračujícího železnou oponu přitom dala východním disidentům, jejich touze po svobodě a liberálních občanských právech společné motto.

Tehdy se zrodila nová Evropa a dějiny se najednou zase začaly psát právě tady. Zúčastnění pozorovatelé jako britský historik Timothy Garton Ash hovořili o závanu „ducha doby“ a o „magickém roku“.

16

Byl to začátek plný euforie, jenž některé přiměl i k tomu, aby mluvili o konci dějin, tedy o konečném vítězství demokracie, právního státu a tržního hospodářství. Když byla na jaře roku 1989 otevřena železná opona na rakousko-maďarské hranici a na podzim pak padla Berlínská zeď, světové dějiny působily, jako by běžely ve zrychleném tempu časosběrného filmu. Zdálo se, jako by se všechno, co se doposud za studené války dělilo na západní a východní realitu, ze dne na den rozplynulo. Intelektuální euforie stačila na založení nových států, na rychlý vznik liberálně-demokratických institucí a s jistou prodlevou i na integraci dalších částí Východu do evropských a transatlantických struktur. Ve skutečnosti však dodnes, více než čtvrt století po konci studené války a ideologického rozdělení Evropy, nejsou politické, hospodářské a kulturní důsledky po desetiletí vynucovaného dělení ještě zdaleka překonány. Současné evropské krize solidarity od přerozdělování uprchlíků až po klasické otázky dělení bohatství mezi bohatými a chudými na tyto rozdíly znovu poukazují.

Sny, naděje i jisté překvapení z roku 1989 jsou už dávno minulostí.

Jak to, že si před mírovým a takřka neslyšným zmizením železné opony a Berlínské zdi nikdo nedokázal představit, že rozdělení Evropy bude jednou překonáno, a jak to, že si dnes už téměř nikdo neumí představit, že byl střed Evropy bezmála 50 let rozříznutý nepřekonatelnou hranicí?

Aspoň pro státy podél této bývalé dělicí čáry tento jev zřejmě souvisí s tím, že protestní pojem „střední Evropa“ nebyl po roce 1989 přetaven ve strategii dlouhodobé spolupráce a společného zastupování zájmů uvnitř Evropy. Národní státy bývalého východního bloku se zabývaly svou přeměnou, přibližováním se západní Evropě a budováním nové identity. Německo se soustředilo na znovusjednocení, které ale nebylo odůvodněno středoevropskou ideou, nýbrž ideou národní jednoty. Itálie byla politicky příliš slabá na to, aby mohla nabídnout více než spíše symbolicky myšlenou středoevropskou iniciativu. A Finsku, Švédsku a Rakousku šlo primárně o možnost stát se teď rychle členem EU, tedy participantem na politice Západu.

V roce 1989 neskončil jen komunismus coby alternativní model, ale skončilo také poválečné období.

17

Na západě Evropy jako by se změnilo jen velmi málo, kromě toho, že došlo ke zpřístupnění nových trhů a migranti z Východu znamenali příliv pracovních sil. Na Východě muselo být vše vymyšleno od začátku. Transformace a přání účastnit se evropské integrace (označované jako „návrat do Evropy“) se staly motivací pro teprve vznikající střední vrstvy.

Brzy bylo jasné, že velké ideje a jména roku 1989 stihne osud všech revolučních kvasů. Byly dobré pro revoluci, ale už méně vhodné pro následující „obtíže rovin“. Dokonce i ústřední symbolické postavy jako Lech Wałęsa, Václav Havel a Michail Gorbačov se už během následujících deseti let staly spíše osobnostmi historickými a plnily v nejlepším případě už jen reprezentační funkci. Pojmy jako perestrojka, střední Evropa, solidarita, železná opona nebo Berlínská zeď byly vystřídány konkrétními vizemi, jako byly vstup do EU a členství v NATO. Jednající figury i zájmy se dnes značně liší od těch v roce převratu, a pozornost celého světa, dokonce ani Evropy, se už dávno nesoustředí na hrdinské úspěchy generace roku 1989. Střední Evropě se ale pohled na vlastní historii vyplatí, jelikož sám o sobě představuje předpoklad pro rozumné politické jednání na konci poválečného období a totalit 20. století.

Definice pojmu střední Evropa Pojem „střední Evropa“ se používá od 19. století jako pojem politický, kulturní a hospodářsko-zeměpisný, jímž je popisována geograficky identifikovatelná oblast mezi západem a východem Evropy. Jeho definice je pokaždé znovu podmíněna kontextem, a proto vždy závislá na právě převládajících kulturních a politických představách o vnitřním dělení Evropy. Z historické perspektivy si přitom konkurují geopolitické představy německé sféry vlivu ve východní části Evropy s kulturně-historicky rostlými společnými zájmy menších národů mezi

18

německým a ruským hegemonem. Od Krakova po Temešvár a od Terstu po Lvov je tento pojem spojován také s kulturně různorodou Habsburskou monarchií před první světovou válkou.

Chápání pojmu, které dodnes převažuje, se ale primárně nevztahuje na hospodářskou, geografickou a historickou dimenzi, nýbrž na užití tohoto pojmu jako metafory pro intelektuální protest proti ideologickému dělení Evropy na Východ a Západ v době před rokem 1989. Heslo „střední Evropa“ symbolizovalo před rokem 1989 relativně jasný intelektuální koncept a disidenti za železnou oponou jej používali jako výraz kulturně-politického protestu proti sovětizaci společností na východ od ideologické dělicí čáry vedoucí skrz Evropu.

To pak vedlo v zemích jako Rakousko a Německo k diskuzím o důsledcích potlačování „dějinných horizontů“. V severní Itálii a v Rakousku byl pojem střední Evropa chápán především jako poukaz na ztrátu společného historického povědomí a na marginalizaci středu způsobenou vymezováním hranic národních států. Od konce ideologického dělení Evropy se střední Evropa ve veřejném diskurzu a také v politice Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Maďarska, Slovenska, Česka a Polska používá jako atribut vlastního národního uvědomění a zahraničněpolitických principů.

Charakteristika střední Evropy coby společného dějinného prostoru obsahuje mnohé definiční nejasnosti a povrchnosti. Přitom se v zásadě vychází z toho, že takové potíže neoddělitelně patří k rysům této historické přechodové oblasti. Střední Evropu není možné ani geograficky exaktně vytyčit, ani nadčasově určit coby kontinuum, můžeme ji pouze rozfázovat do určitých epoch a dokládat ji především kulturními charakteristikami. Od pražského jara roku 1968 až po sametovou revoluci roku 1989 sloužil tento pojem především jako metafora pro protest proti čím dál rozleptanějšímu světonázorovému rozdělení Evropy na Východ a Západ.

Geograficky je střední Evropa centrální částí Evropy, jejíž ohraničování probíhá rozdílně podle nejrůznějších přístupů – fyzickygeografického, historicky-politického, kulturně-krajinného –, které však nejsou vždy ve shodě se sebeurčením dotyčných států. Za srdce regionu považujeme Rakousko, Polsko, Českou republiku, Slovensko,

19

Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. Jednoznačně stanovit však nelze ani vymezení vůči Západu (Německo, Švýcarsko a Lichtenštejnsko), ani vůči Východu a Jihovýchodu (Litva, Bělorusko, Moldávie, Ukrajina a veškeré jihoevropské státy).

Vedle termínu střední Evropa nacházíme v odborné literatuře také pojmy jako centrální Evropa, Mezievropa, východostřední Evropa a Podunají. Důvodem pro takové množství různých pojmů může být opakované politizování pojmu střední Evropa: od srovnávání se středověkou Svatou říší římskou přes představy o německé kulturní misi a později německé ideologii Lebensraumu, přes obraz o bitevním poli národních šovinizmů až po habsburský mnohonárodnostní stát a přední linii studené války po druhé světové válce.

Ze střední Evropy udělal negativní politické heslo liberální myslitel Friedrich Naumann. Jeho úvahy prezentované v knize z roku 1915 s názvem Střední Evropa a představující návrhy na federální sjednocení německojazyčných oblastí rakousko-uherské monarchie s Německem byly myšleny hospodářsko-politicky a měly zajistit německou dominanci v dané oblasti. Geografické parametry hrají v Naumannových úvahách jen podružnou roli. Naumannův koncept byl po konci první světové války a po rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 zcela zavržen. V meziválečném období si konkurovaly ideje německé střední Evropy s idejemi federace malých států mezi Německem a Ruskem.

V novém evropském uspořádání po roce 1945 za politického rozdělení Evropy železnou oponou na Západ a Východ potom zanikly jak ideje německého podílu na konceptech střední Evropy, tak i představy federace malých středoevropských států. Teprve s rostoucím intelektuálním odbojem na (zeměpisném) východě Evropy proti „zvýchodňování“ společnosti získaly opět svou atraktivitu středoevropské koncepty nesené historickým povědomím a kreativní kulturní rozmanitostí této oblasti. Také popis mnohonárodnostní Habsburské monarchie coby „žaláře národů“ začal z argumentačního repertoáru na východ od železné opony vůčihledě mizet. Naopak, Podunajská monarchie byla v rámci protestů proti reálsocialistickému režimu částečně natolik idealizována, že opozici mohla sloužit jako argument

20

pro její snahy o liberální svobody. Mezi pražským jarem roku 1968 a pádem komunistického režimu ve východní části Evropy vyjadřoval pojem „střední Evropa“ intelektuální protest proti rozdělení Evropy na zdánlivě jednoznačný Západ a jednoznačný Východ. V polovině 80. let psal český spisovatel Milan Kundera o „tragédii střední Evropy“ jako o sověty unesené části Západu, Václav Havel prosazoval „život v pravdě“ a György Konrád navrhoval jako recept proti reálnému socialismu liberálně-občanskou „antipolitiku“ (dnes bychom mluvili o aktivní občanské společnosti).

Po pádu železné opony vznikl bezpočet přeshraničních projektů, iniciativ a organizací, které požadovaly otevření bývalých komunistických zemí Západu a jejich orientaci na něj, ale zachycovaly také ideu střední Evropy. Politicky relevantní se v tomto ohledu stala pouze spolupráce Visegrádu (V4), tedy Polska, Česka, Slovenska a Maďarska, ovšem i k tomu došlo až po vstupu těchto zemí do EU. Dnes slouží pojem střední Evropa převážně jako odůvodnění pro úzkou spolupráci v rámci kulturní výměny, přeshraniční hospodářskou spolupráci (ideálně včetně balkánských států) a jako opora pro ideu politických snah o společné zastupování národních zájmů států Evropské unie z této oblasti. Zároveň je neustále znovu užíván jako kulturní argumentace pro evropskou integraci států, jako jsou Srbsko nebo Ukrajina. Střední Evropa zůstává tématem, byť ne coby politická formace, ovšem bezpochyby jako varianta evropské identity.

Složité sousedské vztahy Pro Evropu mají historické středoevropské zkušenosti s odporem proti totalitárnímu režimu v aktuální politice svou relevanci. Jak lze zajistit fungování demokracie, právního státu a tržního hospodářství, aniž by to zároveň v nových i starých demokratických systémech vedlo k narušení principu solidarity a k národnímu populismu v politice? Otevřené společnosti potřebují politickou etiku, která umožňuje

21