Piaristé na Moravě a ve Slezsku. Průvodce po lokalitách by Muzeum umění Olomouc

PIARISTÉ NA MORAVĚ A VE SLEZSKU Průvodce po lokalitách Miroslav Myšák (ed.)

Olomouc 2022

PIARISTÉ NA MOR AVĚ A VE SLEZSKU Průvodce po lokalitách

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž Sněmovní náměstí 1/2, Kroměříž

Zámecká obrazárna, Galerie, 30. června – 30. října 2022

Výstava Autor, kurátor | Miroslav Myšák

Grafické řešení | Petr Šmalec, Vladimír Vaca

Ošetření a příprava exponátů | Libuše Vybíralová, Jana Mojžíšová

Instalace | Jiří Miláček, Daniel Opletal, Vlastimil Sedláček, Filip Šindelář Překlad | Daniel Řezníček, Ashley Davies

Zapůjčitelé | Arcibiskupství olomoucké; Kulturní služby Města Moravská Třebová – Městské muzeum Moravská Třebová; Masarykovo muzeum v Hodoníně – Vlastivědné muzeum Kyjov; Město Moravská Třebová; Muzeum v Bruntále; Muzeum Podblanicka; Národní ústav lidové kultury; Regionální muzeum v Mikulově; Řeholní

dům Menších bratří v Moravské Třebové; Římskokatolická farnost Bruntál; Římskokatolická farnost Kyjov;

Římskokatolická farnost Lipník nad Bečvou; Římskokatolická farnost Mikulov; Římskokatolická farnost Příbor; Římskokatolická farnost Strážnice; Vlastivědné muzeum Jesenicka; Vlastivědné muzeum v Olomouci; Zemský archiv v Opavě

Podklady pro faksimile | Národní ústav lidové kultury; Státní okresní archiv Přerov; Zemský archiv v Opavě – pobočka Olomouc

Katalog Editor | Miroslav Myšák

Recenzenti | Mgr. Miroslav Koudela, Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D., Mgr. Ema Šimková, Ph.D.

Autoři úvodních textů | Václav Bartůšek, Josef Faltičko, Miroslav Lukáš, Zdeněk Orlita, Tomáš Parma

Katalogová část | Michaela Čadilová, Gabriela Elbelová, Kateřina Fajtlová, Josef Faltičko, Jana Macháčková, Květoslava Málková, Miroslav Myšák, Soňa Nezhodová, Jan Petrásek, Martina Potůčková, Tomáš Thun, Ester Vratislavská

Technická redakce | Michal Soukup Překlad shrnutí | Daniel Řezníček

Autoři fotografií a držitelé reprodukčních práv | Moravská zemská knihovna; Moravský zemský archiv

v Brně; Muzeum umění Olomouc – Kateřina Fajtlová, Markéta Lehečková, Zdeněk Sodoma, Vítek Šmahel;

Muzeum Salzburg; Slezské zemské muzeum – Luděk Wünsch; Národní památkový ústav, ÚOP v Brně, ÚOP v Pardubicích; Jan Štětina; Vědecká knihovna v Olomouci; Vlastivědné muzeum v Olomouci; Zeměměřický úřad; Zemský archiv v Opavě

Grafická úprava a obálka | Petr Šmalec

Předtisková příprava | Petr Šmalec, Vladimír Vaca

Tisk | GRASPO CZ, a. s., Pod Šternberkem 324, 763 02 Zlín Náklad | 300

Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání

Olomouc 2022 Výstava s kritickým katalogem vznikly na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury České republiky. ISBN 978-80-88103-34-9

Obsah

Předmluva

Piaristický řád ve světových a domácích dějinách

Poznámky k piaristickému školství

Školské divadlo

Historiografie a historikové řádu zbožných škol

Bratrstvo ve farnosti a farnost v bratrstvu

Miroslav Myšák Tomáš Parma

Václav Bartůšek Miroslav Lukáš Josef Faltičko

Piaristé v Příboře a pokusy o proměnu měšťanské zbožnosti na sklonku 17. století Zdeněk Orlita K ATA LO G 47

I Mikulov, Strážnice, Lipník nad Bečvou

II Kroměříž, Stará Voda, Příbor

125

III Bílá Voda, Bruntál

155

IV Hustopeče, Kyjov, Moravská Třebová

188

Soupis autorů podle šifer

Zkratky publikací, institucí, fondů a databází užité v úvodních kapitolách a katalogu 189

Prameny a literatura

197

Summary

Datum založení

Místo

Datum zániku

1. etapa (zakladatelské počiny) 1

1631

Mikulov

1945

1633

Strážnice

1950

1634

Lipník nad bečvou

1884

1640

Litomyšl

1873

1644

Moravský Krumlov

1658

2. etapa (po restituci řádu) 6

1658

Slaný

1888

1666

Ostrov u Karlových Varů

1877

3. etapa (po tureckých válkách) 8

1687

Kroměříž

1879

1688

Kosmonosy

1786

1690

Stará Voda u Libavé

1922

1694

Příbor

1875

4. etapa (šlechtické fundace 18. století) 12

1704

Benešov

1885

1714

Rychnov nad Kněžnou

1907

1724

Bílá Voda

1938

1731

Bruntál

1904

5. etapa (měšťanská založení 18. století) 16

1752

Praha

1920

1757

Hustopeče u Brna

1865

1759

Brandýs nad Labem

1919

1759

Kyjov

1888

1762

České Budějovice

1871

1763

Hajda (Nový Bor)

1870

1765

Moravská Třebová

1901

1768

Most

1887

1773

Beroun

1868

1775

Doupov

1802

6. etapa (po osvícenských reformách) 26

1786

Mladá Boleslav

1880

1802

Kadaň

1823

1808

Brno

1820

1830

Rakovník

1849

1837

Liberec

1843

1867

Nepomuk

1950

Piaristický řád ve světových a domácích dějinách

Mapa česko-moravsko-slezské provincie z roku 1780 (lavírovaná kresba, Regionální muzeum v Mikulově, inv. č. 4895; © MUO, Markéta Lehečková).

38 Údaje o neúspěšných pokusech o založení byly doplněny podle: Buben 2008, s. 50–168.

Pro úplnost je nutno dodat, že čeští piaristé v letech 1804–1857 spravovali Tereziánskou akademii ve Vídni. Některé plány na založení piaristických kolejí u nás nedošly svého naplnění, v roce 1631 v Opavě a Vratislavi, roku 1632 ve Slavkově u Brna (nový neúspěšný pokus byl v letech 1704–1733), v roce 1633 chtěl na svých panstvích (zřejmě ve Frýdlantě nebo v Jičíně) založit piaristickou kolej i Albrecht z Valdštejna, plánována byla i kolej ve Valašském Meziříčí (1641–1642, 1762–1770) a v Bechyni (1687), k založení nedošlo roku 1720 v Židlochovicích u Brna, roku 1722 v Doksech, roku 1733 v Chrudimi (tam se o založení pokoušeli již v roce 1685), roku 1738 v Olomouci, r. 1755

v Čáslavi, r. 1758 v Libochovicích, r. 1759 v Ivančicích u Brna, r. 1761 ve Šternberku a v Uničově, v roce 1774 v Uherském Hradišti, a roku 1837 v Prostějově.38 Je obtížné na několika řádcích shrnout význam piaristického školství, působení řádových kněží v běžné pastoraci, ve vědeckém světě, ale i v oblasti umělecké, zejména v hudbě a divadelnictví, ale i zahradnictví. Už jenom pouhý výčet jmen významných piaristů nebo jejich žáků by zabral několik stran, proto se zde omezíme jen na ty nejvýznamnější (bez odkazů na literaturu, které by tento stručný úvod příliš zatížily). Jako hudebníci piaristé představovali především „malé skladatele“ českého baroka, z nějž 16

/ 17

Symbol piaristického řádu na štítu bývalého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Strážnici (© MUO, Markéta Lehečková).

vynikají především Remigius Mašát a S. Erasmo (1692– 1747), který byl činný i jako autor mnoha spisů z oblasti filosofie, teologie a práva, Šimon Kalous a S. Bartolomeo (1715–1786) a Damas Brossmann a S. Hieronymo (1731– 1798). Piaristická kolej v Bílé Vodě byla ve 2. polovině 18. století jedním z velkých hudebních ohnisek ve Slezsku. Nesmíme také zapomínat, že odchovanci piaristických škol byli známí barokní skladatelé jako František Xaver Brixi, Jiří Ignác Linek, Jiří Antonín Benda nebo Jan Jakub Ryba, ale i řada městských a venkovských kantorů, kteří přispěli k hudební kultuře českých zemí v 18. a 19. století. V prostředí piaristických kolejí se dařilo i vědeckému bádání, čehož dokladem je například matematik a fyzik Kasián Halaška a S. Josepho Calasantio (1780–1847), profesor fyziky na pražské univerzitě a později i její rektor a rektor univerzity ve Vídni. Řada piaristů se věnovala historickému bádání,39 počínaje Bernardem Bartliciem a S. Philippo Nerio (1646–1716), přes asi nejznámějšího Gelasia Dobnera a S. Catharina (1719–1790) k Adauktu Voigtovi a S. Germano (1733–1787), který je zakladatelem české numismatiky. Významným počinem v oblasti moravských politických a církevních dějin je třídílná příručka Piaristický řád ve světových a domácích dějinách

Moraviae historia politica et ecclesiastica piaristů Adolfa Pilaře od sv. Flora (1742–1795) a Františka Moravce a S. Antonio (1734–1814). Zakladatelem české historické topografie se stal Jaroslav Schaller a S. Josepho (1738– 1809).40 Mikulovský profesor a filolog Dominik František Kynský (1747–1848) byl učitelem Jana Evangelisty Purkyně (který se nakonec nestal piaristou). Purkyně je spolu s orientalistou Rupertem Přecechtělem a státovědcem Josefem Sonnenfelsem jedním ze slavných absolventů mikulovského piaristického gymnázia. Slavných studentů a absolventů však můžeme vypočíst daleko více: u piaristů v Berouně studoval Josef Jungmann, ve Slaném studoval obrozenecký kněz Karel Alois Vinařický, na brněnském ústavu moravský buditel a etnograf František Sušil. Žákem piaristy Bonifáce Buzka (1788–1839) byl i národní buditel František Matouš Klácel, který se pak stal augustiniánem na Starém Brně a na

39 Přehledné biografické souhrny lze nalézt v nedávno vydaném slovníku Bobková-Valentová – Kašpárková 2018. 40 Bartůšek 2021.

Panna Maria ze Zvěstování, 15. století (?) (tempera na desce; 31 × 24 cm; Kulturní služby města Moravská Třebová – Městské muzeum Moravská Třebová, inv. č. U397; © MUO, Zdeněk Sodoma) 18

/ 19

První moravské piaristické domy v Mikulově, ve Strážnici a v Lipníku nad Bečvou vznikly ve velmi rychlém sledu – v letech 1631, 1633, 1634. Stalo se tak hlavně zásluhou kardinála a olomouckého biskupa Františka z Dietrichsteina. Mikulovská a lipnická fundace vznikly přímo na jeho panství, strážnickou silně ovlivnil příklad z Mikulova. Ve všech třech případech se řeholníci usadili u starších budov, které museli postupně adaptovat pro své účely. Ve Strážnici a Lipníku se jednalo o objekty zanechané Jednotnou bratrskou, v Mikulově u někdejšího špitálu. Obě dietrichsteinské fundace získaly v rámci provincie výsadní postavení – sídlo provinciála (Mikulov) a noviciátu (Lipník), i z toho důvodu zde vznikly velké reprezentativní architektonické komplexy. Naproti tomu piaristický dům ve Strážnici zápasil po celou dobu s existenčním zajištěním, a přestože se tu nachází vůbec největší klášterní kostel z celé trojice, kolej a škola mají mnohem skromnější podobu. V letech 1636–1637 vznikla zásluhou Gundakara z Liechtensteina piaristická fundace také v Moravském Krumlově. Dokonce se tu malá skupina kleriků usadila (1644), nicméně po vyplenění města Švédy a rozpadu řádu v roce 1646 město opustili. Jejich místo posléze zaujali pavlíni. V zakladatelské fázi třicátých let 17. století byla zvažována i myšlenka o vzniku koleje v Opavě, coby hlavním slezském městě, ale nakonec zůstalo jen v této obecné rovině. To je případ rovněž Valašského Meziříčí, jehož majitelka Anna ze Žerotína jednala o jejich příchodu do města v letech 1641–1642 pod dojmem z působení piaristů v Lipníku nad Bečvou. O něco dále došel pokus o založení piaristického domu ve Slavkově u Brna (1632), kde majitel panství Lev Vilém z Kounic přistoupil zřejmě i ke stavbě koleje, nicméně fundace nakonec založena nebyla. Ve stejné době hodlal uvést piaristy do Oslavan také Michal Adolf Althan († 1636), záměr však po jeho smrti zapadl.

Podoba areálu

Mikulov Rozlehlý areál mikulovské piaristické fundace prozrazuje zásadní úlohu, která tomuto jihomoravskému městu nedaleko historické hranice s Dolními Rakousy v dějinách řádu připadla. Právě zde se totiž usadila první komunita piaristů mimo území Apeninského poloostrova a Mikulov se tak stal sídlem celé provincie nazvané Germania, později, v letech 1751–1856, centrem provincie česko-moravsko-slezské. Odtud také odcházeli řeholníci zakládat nové domy nejen na samotné Moravě, ale také do Čech, Polska, Uher i Rakous. Ač nakonec piaristé místo ve 20. století opustili, objekt i nadále slouží svému původnímu účelu, neboť v něm sídlí školní zařízení – Gymnázium a střední odborná škola Mikulov. Soubor dřívějších piaristických staveb se nachází na někdejším předměstí jižně od vlastního historického jádra města. Tvoří jej vedle klášterního kostela sv. Jana Křtitele komplex budov uspořádaných kolem dvou nádvoří a dvou navazujících křídel podél ulic Komenského a Piaristů.

Kostel sv. Jana Křtitele Svatyně budovaná v druhé polovině 17. století stojí na jednoduchém podélném půdoryse, z něhož vystupuje na severovýchodní straně někdejší dušičková kaple. Hlavní výzdoba kostela se v podstatě soustředila pouze na hlavní fasádu obrácenou na jihovýchod. V prvním podlaží ji tvoří široké pilastry s toskánskými hlavicemi, na něž dosedá římsový architráv. Uprostřed se nachází podélné okno se segmentovým záklenkem, po stranách, poměrně nízko nad zemí, prolamují stěnu niky. Tu vlevo obsadilo sousoší sv. Jáchyma s dítětem Marií, pravou postavy Zachariáše a malého Jana Křtitele. Hlavní vchod do objektu zdůrazňuje portál s pravoúhlým překladem s volutami v horních koutech. Flankují je předsazené toskánské sloupy, které nesou kladí a trojúhelníkový rozeklaný fronton, na němž stojí další tři sochy. Uprostřed sv. Jan Křtitel, vlevo sv. Josef, vpravo Jan Evangelista. V nástavci s projmutými křídly jsou viditelné vedle subtilnějších pilastrů také vpadlé plochy se štukovým rámem po obvodu. Uprostřed se nachází dvoudílné čtvercové okno a nad ním slepá plocha obdélného tvaru s vydutými kratšími hranami. Stejný motiv se objevuje rovněž v trojúhelníkovém tympanonu. Obrys štítu doplňují po stranách postupně obelisky, piniové šišky a na vrcholu dvouramenný kříž. Severovýchodní stěnu kostela prolamují nejprve čtyři užší okna s půlkruhovým záklenkem, následně jedno široké. Prostor, nad nímž ční zvonicová věž, vymezuje lizénový rám vytvářející plochu pro trojici oken: nejprve menší pravoúhlé, dále široké segmentové a znovu malé se stlačeným segmentovým záklenkem a štukovým rámem. Nároží zvonice nad střechou lemují lizény s vpadlými

Piaristický areál v Mikulově (níže uprostřed červeně) na katastrální mapě evidenční, mapování v letech 1876–1906 (© Zeměměřický úřad). 48

/ 49

dříky, stěny prolamuje čtveřice oken. Hranol završuje střecha s lucernou. Kaple vystupující výrazně z hmoty kostela má oválný půdorys a půlkruhovou apsidu. Na jižní straně je patrný kamenný portál původního hlavního vchodu. Hladké stěny přístavby nenesou žádný dekor, loď prolamuje jedno okno nad vstupem, apsidu dvojice bočních otvorů – všechna s půlkruhovým záklenkem a štukovou archivoltou. Interiér kostela V době zpracování této publikace, v prvních měsících roku 2022, procházel vnitřek mikulovského piaristického kostela celkovou obnovou. Údaje o jeho výzdobě tak bylo možné získat většinou pouze ze sekundárních zdrojů, neboť mobiliář zakrývaly z větší části folie, stěny a klenbu lešení. Chrámový interiér budovaný krátce po polovině 18. století začíná na jihovýchodě nevelkou předsíní vedoucí do prostoru lodi, který tvoří nejprve pole s hudební kruchtou sklenutou na dva volné sloupy. Na kůru stojí varhany osazené muzicírujícími andílky, její rozestupující se skříň umožňuje osvětlení interiéru průčelním oknem. Tuto část uzavírá užší placková klenba. Také hlavní plochu lodi završuje rozsáhlá placka, jejíž tíže dosedá na široké vytažené víceboké přízední pilíře s čely pokrytými pilastry se zlacenými hlavicemi. Mezi druhým a třetím pilířem na levé straně stojí oltář sv. Jana Nepomuckého s ústředním obrazem připisovaným Franzi Antonu Maulbertschovi (1724–1796). Plátno provází dvojice soch odkazující na zpovědní tajemství. Na římsách vynášených kanelovanými pilastry stojí dekorativní Katalog / Mikulov, Strážnice, Lipník nad Bečvou

vázy, uprostřed nástavce klečí pár andílků. Špalety okna nad oltářem zdobí štukové plastiky okřídlených hlaviček andělů a oblaka. Autorem sochařské výzdoby všech oltářů byl olomoucký sochař Wolfgang Träger (1714–1763). Naproti se původně nacházel oltář snad sv. Kříže, z něhož však po proražení průchodu do někdejší dušičkové kaple zůstaly pouze štukové pilastry retabula s předsazenými alegorickými ženskými sochami (vpravo s rohem hojnosti). Další dvojice shodně pojatých zděných svatostánků se obrací do prostoru z koutů mezi lodí a presbytářem. Na evangelní straně to je oltář sv. Josefa Pěstouna, na epištolní sv. Josefa Kalasanského. Jejich konstrukci tvoří sdružené polopilastry a předsunuté sloupy se zlacenými korintskými hlavicemi nesoucími římsová kladí, na nichž spočívají nástavce s volutovými křídly. Autorem obrazu Smrt sv. Josefa měl být Felix Ivo Leicher (1727–1812), kterému se připisují také obrazy svatých Floriána a Šebestiána v nástavcích obou oltářů. Vedle Franze Antona Maulbertsche bývá Leicher považován také za původce plátna zobrazujícího zakladatele piaristů s dětmi a Madonou. Plastickou stafáž představují na levém oltáři sv. Anna a blíže neurčená světice, v nástavci alegorie Církve. Naproti stojí alegorie Víry, Naděje a Lásky. Kněžiště zaklenuté kupolí oddělují od lodi mohutné hranolové pilíře pokryté na rozích štukovými pilastry. Na opěrné prvky dosedá stlačený vítězný oblouk se dvěma z plochy vytaženými štukovými pasy. Jeho čelo doplnila štuková kartuš s piaristickým znakem. V koutech mezi presbytářem a vlastním závěrem stojí další dvojice shodně pojatých a nakoso postavených oltářů. Jejich oltářní

plátna s motivy Nanebevzetí Panny Marie a sv. Filipa Neri s Pannou Marií a dítětem zhotovil Felix Ivo Leicher. Sochařskou složku představují nejprve větší figury andělů osazené na konzolách nad soklem, následně v nástavci zlacené vázy a štuková oblaka s hlavami andílků a zlacenými monogramy (mariánským a s iniciálami Filipa Neri). Na horních volutových římsách se ještě vznáší dvojice dětských andělů. Odsazený závěr kostela přichází za masivními tříbokými pilíři, které pohledově skrývají oratoře otevřené po obou stranách oblouky. Úzký prostor kryje vysoká kupole na pendativech. Za oltářní menzou stojí přízední retabulum s vysokým soklem, na němž zůstávají vždy dvojice kanelovaných sloupů a trojice kosmých pilastrů se zlacenými korintskými hlavicemi. Uprostřed visí plátno se scénou Kristova křtu, k němuž se obrací sochy sv. Zachariáše a Alžběty usazené na podnoži. Na hlavní římse spočívá výrazně do prostoru vyložená socha anděla se sepjatýma rukama vzhlížející rovněž na oltářní obraz. Plochu čela štítu nad ním vyplňuje štukový reliéf Boha Otce s andílky ve zlacené svatozáři. Další sochařskou výzdobu představují dvojice větších a menších andělů a zlacených váz osazených při krajích říms. Autorem obrazu byl podle zachované signatury Felix Ivo Leicher pracující snad podle předlohy Franze Antona Maulbertsche. Pod retabulem se v ose závěru nachází vchod do sakristie vybavené původním mobiliářem ze sedmdesátých a osmdesátých let 18. století. Významnou složku výzdoby kostela představují nástěnné malby pravděpodobně z let 1759–1760. Vedle iluzivních architektonických článků, ornamentů a váz na

stěnách a vedlejších plochách se jedná především o figurativní výjevy na klenbách a kupolích. Jejich původcem byl Franz Anton Maulbertsch se svými spolupracovníky. Nad hudební kruchtu zhotovili výjev narození budoucího světce. Největší klenbu pokrývá apoteóza Jana Křtitele ve slávě sv. Trojice provázená v cípech scénami Navštívení Panny Marie, Pojmenování sv. Jana, Kázání Jana Křtitele a světcem před králem Herodem. Klenební patky obsadily grissaillové medailony s polopostavami čtyř církevních učitelů. Na kupolích v kněžišti a závěru lze spatřit Stětí Jana Křtitele, respektive nebeskou sféru s anděly. Pás mezi nimi pokryly mj. busty sv. Petra a Pavla. Bývalá dušičková, dnes křestní kaple na severovýchodě má okrouhlý půdorys s výraznou půlkruhovou apsidou. Zaklenutá je menší kupolí na pendantivech svedených na víceboké pilíře s pilastry. Půlkruhový výklenek završuje koncha s výsečemi. Stěny mělkého prostoru naproti vchodu pokrývá dvojice pilastrů, mezi nimiž je osazen reliéf se scénou Křtu eunucha etiopské královny jáhnem Filipem, který vytvořil na počátku 19. století Ondřej Schweigl (1735–1812). Pod ním se za kovovým letnerem nachází menší oltář. Interiér kaple se ovšem v první části roku 2022 nacházel ve velmi provizorním stavu. Kolej a škola Mikulovský klášterní areál je vůbec největší piaristickou fundací na Moravě. Tvoří jej v první řadě budovy seskupené kolem dvou čtvercových nádvoří, následně dvoukřídlý objekt nad půdorysem písmene L připojený na severozápadě a konečně na jihovýchodním okraji samostatně stojící bývalé divadlo. 50

/ 51

I.2.9

I.2.10

Katalog / Mikulov, Strážnice, Lipník nad Bečvou

Nelze ovšem vyloučit, že malby vznikly u příležitosti velké oslavy beatifikace svého zakladatele na jaře roku 1749. Podobné slavnosti se odehrávaly i na jiných místech, kde působili piaristé, doloženu ji máme například v Bruntále (Indra 1985, s. 261). Ve Strážnici tato událost trvala tři dny a mělo se jí zúčastnit 14 tisíc lidí (Horehleď 2008, s. 36–37). Cyklus v současnosti obsahuje deset pláten. Z dob světcova mládí pochází ikonografický motiv Josefa Kalasanského bránícího svou čistotu před špatnou společností v Seville, na němž je mladý Josef zachycen uprostřed skupiny bavících se vojáků. Tento obraz je částečně inspirován jedním z výjevů životopisu Kalasanského od Stefana Terzoliho z roku 1747 (Terzoli 1747), ilustrovaného florentským malířem a grafikem Giuseppem Zocchi (1711–1767). Dalším velmi častým a oblíbeným výjevem je sv. Josef Kalasanský vyučující děti. Obraz zachycující matku, jež prosí sv. Josefa Kalasanského pod obrazem Panny Marie zbožných škol o záchranu svého mrtvého dítěte, je také inspirován příběhem a ilustrací z Terzoliho životopisné knihy. Následující plátno představuje světce předávajícího rodičům zázračně zachráněné dítě. Josef Kalasanský a jeho školská reforma byly velmi podporovány papežem Pavlem V. (1550–1621). Ten roku 1613 ustanovil protektorem zbožných škol kardinála Benedetta Giustinianiho (1554– 1621), který dlouhá léta působil v Bologni a zabýval se problematikou školství. O čtyři roky později byl potom řád zbožných škol schválen papežem Pavlem V. jako kongregace. Na dalším z obrazů strážnického cyklu můžeme s největší pravděpodobností vidět audienci u kardinála Giustinianiho, která se odehrála v roce 1617 v jeho římském paláci, při které přijal Josef Kalasanský černý řádový oděv a jméno Josef od Matky Boží (Parés 2017, s. 20–21). Další ovál zachycuje světce představujícího řádová statuta, jež sepsal v roce 1620 v jednom z prvních piaristických domů v Narni (Parés 2017, s. 22). Sv. Josef Kalasanský byl skromný a plně oddaný svému poslání pomoci každému chudému dítěti a poskytnout mu vzdělání. Neochvějně se vyhýbal přijímání jakýchkoli poct a hodností, jak můžeme vidět na výjevu, kde odmítá biskupskou mitru a kardinálský klobouk. Jako malířská licence by se dal s nadsázkou označit obraz představující setkání sv. Josefa se španělskou mystičkou Terezií s Ávily (1515–1582), k němuž ve skutečnosti nedošlo. Nepochybně však oba tito světci španělského původu výrazně ovlivnili směřování římskokatolické církve. Život Josefa Kalasanského se završil 25. srpna 1648 v piaristiském konventu u kostela sv. Pantalea v Římě, kde je také pohřben. Jeho zaopatřené tělo na úmrtním loži je námětem předposledního dochovaného obrazu cyklu. Tematické završení tohoto obrazového souboru namalovaného nepochybně po světcově blahořečení v roce 1748 představuje oblíbený barokní motiv apoteózy, tedy zobrazení Jana Kalasanského v Boží slávě na nebesích. Závěrečné téma by proto napovídalo využití obrazů pro strážnickou beatifikační oslavu. Dá se předpokládat, že součástí cyklu, který dnes začíná poněkud nelogicky až výjevem z doby Josefova mládí, mohla být také populární témata z jeho dětství (malý Josef Kalasanský zahánějící ďábla, Josef Kalasanský učí své vrstevníky, Josef Kalasanský prorokuje svému otci), pobytu

v Římě (Boží vnuknutí Jana Kalasanského založit zbožné školy, Josef Kalasanský zázračně uzdravuje poraněné oko žáka Francesca Turchiho, Josef Kalasanský má hluboké pochopení pro žáky) i jeden posmrtný zázrak (Jan Kalasanský vyslyšel modlitbu vdovy Elisabetty Cinquanto). Tyto příběhy, které jsou ve formě ilustrací součástí již zmíněného Terzoliho životopisu, byly v okruhu piaristického školství nepochybně dobře známy a šířeny, takže se dá předpokládat, že tomu tak mohlo být v případě strážnického obsáhle koncipovaného obrazového souboru. Dosti tristní současný nálezový stav obrazů nedovoluje vzhledem k jejich špatné čitelnosti zaviněné nečistotami a silně zažloutlým, zakaleným lakem jednoznačně určit jejich autorství. Je však zjevné, že plátna mají různorodou malířskou kvalitu, a že se tedy na jejich vzniku mohlo podílet více rukou. Časové okolnosti jejich vzniku a koneckonců i stylové shody by napovídaly okruhu dílny Josefa Tadeáše Rottera, který je autorem malířské výzdoby strážnického kostela Nanebevzetí Panny Marie, na niž získal od místních piaristů generální zakázku probíhající v letech (1746)–1747. Vilém Jůza zmiňuje v souvislosti se strážnickou kolejí uherskohradišťského malíře Josefa Herchen räthera, o němž však není mnoho známo. GE

I.3

I.3, I.4

Nástavce procesních postavníků konec 17. století (?)

dřevo, kvaš, zlacení, 98 × 78 cm; 70 × 55 cm

Lipník nad Bečvou, kostel sv. Františka Serafinského

MP [Martina Potůčková], in: Maňas – Orlita – Potůčková 2010, s. 136,

č. kat. 67.

Zřejmě z roku 1636 pochází obraz, který je kopií Panny Marie zbožné školy ve Frascati (Madona delle Scuole Pie di Frascati), lipnickými piaristy nazývaný jako obraz tuskulské Panny Marie (lidově Kazimírova Panna Marie). Na přání představeného lipnické koleje jej tehdy nechal zhotovit otec Kazimír. Váže se k němu legendický motiv, asi ne náhodnou podobný legendě související s originálním zobrazením. Když se jednou večer Pater Kazimír vracel z Olomouce s obrazem Blahoslavené Panny Marie a chtěl ji vystavit, zjistil, že ji cestou ztratil. Bylo už pozdě a hustě pršelo. Téměř celou noc strávil v modlitbách a hned, jak se rozednělo, se vydal na cestu, po níž předchozího večera přišel. Obraz nalezl zázračně nedotčený na naprosto suchém místě, ačkoli všude kolem byla země zcela mokrá (NA, ŘPi, inv. č. 516, kniha 337, f. 3r). Obraz, jemuž se přičítají četná zázračná uzdravení a další příznivé věci, byl při významných slavnostech vystavován na hlavním oltáři a veřejně nošen v růžencových procesích. Asi od roku 1702 byl natrvalo umístěn na bočním oltáři na evangelijní straně. Z příspěvků věřících pro něj piaristé tehdy pořídili dodnes zachovaný dřevěný rámeček zdobený zlacenými reliéfy (NA, ŘPi, inv. č. 516, kniha 337, f. 17r). Později se vrátil na hlavní oltář. Mariánský kult Nejsvětějšího Růžence rozvíjený kolem tohoto posvátného obrazu se v Lipníku těšil velké oblibě a k jeho šíření zřejmě nemalou měrou přispěly obě studentské mariánské kongregace založené v 17. století při kostele

I.4

sv. Františka Serafínského: škapulířová (1677) a později růžencová (1680). Nástavec procesního postavníku s věrnou podobou Madony delle Scuole Pie di Frascati a nápisem „IL VERO RITRATTO DELLA MIRACOLOSA MADONNA DELLE SCVOLE PIE DI FRASCATI“ i jeho protějšek s Mariiným monogramem MA a řeckou zkratkou MP ΘY mají podobu 74

/ 75

I.17

Josephus Calasanctius (c. 1556–1648), Johannes Antonius Nücht (1709–1789)

Documenta Spiritualia Ex Epistolis S. Josephi Calasanctii A Matre Dei Ordinis Clericorum Regularium Pauperum Matris Dei Scholarum Piarum Institutoris Excerpta. Mikulov: Anna Františka Neumannová, Jan Diller, 1772.

Vědecká knihovna v Olomouci, sign. 22770 BCBT10300, Jelínková 2021, s. 57–58.

Kniha obsahuje části listů zakladatele piaristického řádu Josefa Kalasanského, které psal svým řeholním bratřím a jež editor J. A. Nücht, řádovým jménem Guido ab Angelis, sestavil v abecedním sledu podle vybraných témat. Jejich přehled přináší obsah následující úvodní část s předmluvou a informacemi o cenzuře. Najdeme zde řadu témat a termínů z oblasti životních událostí a náboženské zkušenosti jako neštěstí, strádání, láska Boží, mír, hřích nebo bázeň Boží, ale také z oblasti týkající se působnosti řádu – škola aritmetiky, napomínání žáků, komedie, laičtí bratři (fratres operarii), vizitace škol atp. Knihu lze proto považovat za pomůcku pro poznání názorů hlavní osobnosti řádu na daná témata. Orientaci v textu usnadňoval také místní rejstřík s odkazy na lokality zmiňované v Josefových dopisech a také index osob, jimž jsou listy adresovány, případně jsou tu zmíněny. Grafickou úpravou knížka nijak nevybočuje z řady tehdejších mikulovských tisků. Ke členění textu užil tiskař zejména linky, text uvozuje pouze jeden dřevořezový vlys, prázdné místo na konci stran zaplnily viněty. Poznámka na titulním listu ukazuje, že kniha patřila mikulovským kapucínům, jejichž klášter byl zrušen 1784, svazek tedy ve zdejší knihovně dlouho nepobyl. MM I.18

Preces Vocales Ad Usum Quotidianum Clericorum Regularium Pauperum Matris Dei Scholarum Piarum Provinciae Bohemiae Ad Ecclesiae Ritus & Praescriptum Sancti Josephi Calasanctii A Matre Dei Ejusdem Ordinis Fundatoris Exactae.

I.17

frakturou. Z knižního dekoru se objevují vlysy z tiskařských ozdůbek a menší dřevořezové viněty. Podle záznamů na předním přídeští patřil svazek blíže neznámému piaristovi Godefridovi Ringelovi, v 19. století se kniha ocitla v kněžském semináři ve slezské Vidnavě. MM I.19

Bernardinus a S. Catharina Senensi (1732–1789)

De Censorio Iudicio In Religiionis Negotiis Dissertationes. Mikulov: Anna Františka Neumannová, Jan Diller, 1771. MUO-AMK, Zámecká knihovna, sign. 13218 BCBT11451; Jelínková 2021, s. 57–58.

Autor pojednání o cenzuře v duchovních záležitostech, vlastním jménem Josef Fritsch, pocházel patrně ze slezského Jindřichova (Hennersdorf) a k piaristickému řádu se připojil v roce 1749. Po absolvování noviciátu v Lipníku nad Bečvou působil v kolejích v Bílé Vodě, zde i ve funkci

Mikulov, Anna Františka Neumannová, Ondřej Jakub Haselmann,

1679.

Vědecká knihovna v Olomouci, sign. 601127 BCBT00586; Jelínková 2021, s. 57–58.

Relativně útlá kniha osmerkového formátu přináší předpisy a texty modliteb pro denní potřebu piaristických řeholníků provincie Germania. Vedle samotného zbožného textu obsahuje kniha pokyny k provádění daných činností. Obsahuje také popis způsobu obláčky, nabytí profese, pohřebních obřadů nebo modlitby při obnově slibů. Kniha nesloužila k soukromé zbožnosti, ale k obřadům, kterých se účastnilo širší osazenstvo dané koleje. Tisk se vyznačuje jednoduchou grafikou. Mluvený text byl vysázen antikvou, rubriky kurzivou (italikou). Jedinou výjimku představuje část z obnovy slibů, která se týká laických bratrů, kde je text slibu reprodukován německy Katalog / Mikulov, Strážnice, Lipník nad Bečvou

I.18

I.19

rektora, a především v Mikulově. V roce 1786 přesídlil do Moravské Třebové, kde také umřel. Obsah publikace rozdělil autor do tří základních oddílů – o původu a potřebnosti cenzury, o osobnosti soudců a právu na cenzuru, objektech, způsobech a rozsahu cenzury. Tyto pak následně člení kratší kapitoly. Jedná se o poměrně rozsáhlou publikaci, kterou vydala v Mikulově Anna Františka Neumannová jako majitelka zdejší tiskárny spolu s výkonným tiskařem, faktorem, Janem Dillerem. Neumannovská tiskárna představuje zajímavý fenomén v rámci moravského knihtisku. Ač se nejednalo o velkou tiskárnu, disponovala soudě podle vzhledu publikace, slušným technickým zázemím. Estetika plně odpovídá datu vydání – jednoduchá úprava titulního listu užívající pouze různé velikosti antikvového písma a linku oddělující impresum. Z knižního dekoru se na dalších stránkách objevují rokokové dřevořezové ini ciály, viněty a vlysy. Vegetabilní vlys uvozující první kapitolu obsahuje příznačně také alegorickou postavu sedící Spravedlnosti s váhami a mečem odkazující na právnický ráz díla. MM

I.20, I.21

Leopoldus a S. Alexio (1685–1757)

Sluneční hodiny rovníkové prstencové

1717

mosaz; ø 101 mm; značeno na největším prstenci: „ANNULUS VNI-

VERSALIS BIBLIOTHECAE NICOLSPVRGENSIS FACTVS A P. L. A. S. A. CREMSIRII ANNO DOMINI 1717“.

Regionální muzeum v Mikulově, inv. č. 2441

Sluneční hodiny rovníkové prstencové

1720

mosaz; ø 91 mm; značeno na nejmenší kružnici: „FECIT P. LEOPOLDVS A S. A. ANNO A PARTV VIRGINIS 1720“. Regionální muzeum v Mikulově, inv. č. 2579 Horský 2011, č. 31, 32.

Mikulovské Regionální muzeum vlastní rozsáhlou sbírku historických vědeckých přístrojů, které lze z naprosté většiny spojit s piaristickým gymnáziem v Mikulově. Její rozsah je skutečně široký, je možné v ní nalézt předměty matematické, meteorologické, geodetické, mechanické, optické, ale také hodiny i glóby.

I.20

/ 87