Biatlonové legendy - Johannes a Tarjei Bø by Nakladatelství JOTA

LASSE LØNNEBOTN

Brødrekraften

ISBN 978-80-7689-034-3

TARJEI

„A teď jim tady předvedu pořádnou show.“

Byl jsem ještě junior a právě jsem dorazil k poslední položce ve stíhacím závodu na seniorském mistrovství Norska, jen pár sekund za Olem Einarem Bjørndalenem. Byl o patnáct let starší a o tuny zlata z olympijských her i světových mistrovství těžší, měl na kontě už 94 vítězství ve světovém poháru. Já jsem nebyl nikdo, jen obyčejný kluk ze Strynu. Kdybych to projel, jen bych potvrdil očekávání. A všechno by bylo zase jako dřív. Jenže já jsem se rozhodl: Vlítnu na ně.

Ole Einar začal střílet těsně před tím, než jsem dojel. Rozkročil jsem se, strhl jsem ze zad pušku a střílel. Ve zběsilém tempu, bez rozmýšlení. Jeho to vyvedlo z rovnováhy a minul. Poprvé, podruhé, potřetí. Ole Einar třikrát chyboval, zatímco já jsem treﬁl čtyři z pěti terčů a vyrazil na trať před ním. Svištěl jsem si to dál, jako by šlo o život, krev mi pumpovala v žilách. Do cíle jsem dorazil jako druhý, před Olem Einarem, králem biatlonu, ale za vítězným Alexandrem Osem. V rámci téhož mistrovství Norska jsem pak ve vytrvalostním závodě vyhrál zlato. Vyjížděl jsem mezi úplně posledními, treﬁl devatenáct z dvaceti terčů a jel až nadoraz. Byl jsem neznámý mladík, co si namazal národní reprezentaci na chleba. Celé biatlonové elitě jsem ukázal, že se na ně chystá nový vyzyvatel,

7 1

že jde jen o to pořádně se opřít do tréninku. To bylo v zimě roku 2009 a trenéři reprezentace Torgeir Bjørn a Mikael Löfgren nezaváhali ani na okamžik – chtěli mě do reprezentačního týmu, a to hned. Do olympijských her ve Vancouveru zbýval rok a oni potřebovali někoho, kdo by se postavil ostříleným závodníkům. Necítím strach ani ostych. To bylo mým poznávacím znamením od chvíle, kdy jsem s biatlonem začal. Zvládl jsem se postavit světovým špičkám a myslet si přitom: „Abyste mě porazili, budete se muset hodně snažit!“ Nechtěl jsem šplhat po jednotlivých stupíncích a čekat na svou příležitost, chtěl jsem být nejlepší. Okamžitě. Napnul jsem hruď a vytáhl se vysoko, i když jsem byl jen neznámý junior. To je moje nejnebezpečnější zbraň, tenhle můj přístup. Riskuji, troufám si.

Tím nechci říct, že podceňuji soupeře. Ale když chcete uspět, musíte mít sebevědomí. Musíte být sebejistí a silní. Takhle jsem prorazil. Bylo mi 20 let. Nebál jsem se a vyzval na souboj ty nejlepší. Respekt jsem si vysloužil okamžitě.

JOHANNES

Byl to rozhodně nejšílenější zážitek v mém životě biatlonisty. Na Zimní olympijské hry 2018 v Pchjongčchangu jsem odjížděl jako horký favorit a všichni novináři se mě ptali, kolik zlatých medailí si odvezu. Odpovídal jsem jim, že na to tolik nemyslím, a snažil jsem se na to neklást takový důraz. Hluboko uvnitř jsem si ale uvědomoval, jak moc to znamená. Olympijské hry jsou nade všechno, je to svět fantazie. Vyhrát zlato na olympijských hrách je pro sportovce ta nejvyšší meta. Sejdou se na nich všechny sporty světa, všude jsou výjimečná bezpečnostní opatření a všechno je téměř neskutečné. Bylo mi 25 let, tu zimu jsem vyhrál osm závodů z patnácti a vedl jsem světový pohár. Byl jsem lepší než kdy dřív. Do té doby jsem ale ještě nikdy nevyhrál olympijské zlato a měl jsem strach, že to nezvládnu. Strach, že nedosáhnu na zlato, se u mě střídal s tou obrovskou touhou ho vyhrát. O čtyři roky dřív, na olympijských hrách v Soči, to dopadlo špatně. Tehdy jsem vyhrával světový pohár před olympijskými hrami i po nich, ale v Soči byl můj nejlepší výsledek pouhé osmé místo.

V Pchjongčchangu to nezačalo dobře. Na rameni jsem měl nepříjemnou odřeninu a na rub lyžařského dresu jsem si musel připevnit kus molitanu, abych trochu zmírnil bolest. Nikomu jsem o tom neřekl, nechal jsem si to pro sebe,

9 2

abych se vyhnul otázkám ze strany médií, které by mě mohly přimět myslet na něco jiného než na to, abych podal co nejlepší výkon. Ani povětrnostní podmínky nebyly srovnatelné s jinými místy. Při každém závodě se najednou objevil poryv větru s teplotou 15–20 stupňů pod nulou. Pokud jste na střelnici zrovna chytli bezvětří, šlo o to vystřílet zásobník co možná nejrychleji. První dva závody dopadly úplně mizerně, ve sprintu jsem skončil na 31. místě a den poté ve stíhacím závodě na 21. místě.

Ve sprintu, který onu sezónu vyhrával téměř výlučně buď Francouz Martin Fourcade, nebo já, v Pchjongčchangu zvítězil německý závodník Arnd Peiffer. Nevyhrál nic ani před olympijskými hrami, ani poté. Sprint je moje oblíbená disciplína, a tak mě rozčílí, když mě závodník, nad kterým jsem celou zimu vyhrával, porazí v nejdůležitějším závodě za celé čtyři roky. Měl jsem pocit, že mi do cesty vešlo neštěstí a smůla, kdežto Peiffer měl ohromnou kliku.

Po dvou neúspěšných závodech jsem na tom byl hodně špatně a čekal mě třetí, vytrvalostní závod na dvacet kilometrů, ve kterém za každý nesestřelený terč dostanete trestnou minutu navíc. Říkal jsem si, že můj olympijský sen je teď už napůl pryč, zbabral jsem to ve svých dvou nejoblíbenějších disciplínách a další příležitost budu mít až zase za čtyři roky. Náladu jsem měl na bodu mrazu a zmocňovalo se mě zoufalství. U snídaně před závodem mi všechno připadalo hrozně tíživé a já jsem se rozhodl zahodit veškeré pomyšlení na zlato a soustředit se na jednotlivé úkony. Chtěl jsem si na střelnici dát čas, vyhnout se příliš mnoha trestným minutám a na trati jet rychle. Malá možnost tu přece jen byla. Pak závod začal a já jsem si vysloužil jednu trestnou minutu hned na první položce. Pomyslel jsem si: „Tak teď je rozhodnuto. Už zase.“

I toho dne byl vítr nevypočitatelný, ale byl předvídatelnější než v předchozích závodech. Na druhé a třetí střelbě jsem treﬁl všechny terče a uvažoval jsem: „Zvládl bych skončit se třemi čistými položkami?“ S devatenácti trefami jsem možná pořád ještě mohl dosáhnout na zlato, věděl jsem totiž, že i další závodníci zápasí s nepříznivými podmínkami. Dojel jsem k poslední položce a pochopil jsem, že tohle je moje šance. Tohle je moje příležitost. Jenže pak se jeden terč nepřeklopil a ten černý kruh hlásal jediné: chyba. Na poslední střelbě jsem udělal další chybu a dostal tak celkem dvě trestné minuty. Bylo po všem. Kdybych to zvládl s jedinou trestnou minutou, třeba bych se na stupně vítězů dostal, ale se dvěma trestnými minutami jsem si uvědomoval, že šance je nepatrná. Byl jsem v dobré formě, jel jsem rychle a do cíle jsem dojel na průběžném prvním místě. Měl jsem však nízké startovní číslo a věděl jsem, že je za mnou ještě spousta dalších. A několik z nich mělo po třech střelbách čisté skóre.

Jedním z nich byl i Tarjei.

Jsem o pět let mladší než Tarjei. To on se jako první pustil lyžařskou stopou a udělal ze mě toho, kým jsem. Kdyby se nedal na biatlon on, nezačal bych s ním ani já. V dětství jsem hrával fotbal a jezdil na běžky stejně jako Tarjei, a když pak začal s biatlonem, následoval jsem ho a snažil se dosáhnout jeho výsledků. Když se Tarjei dostal na norské elitní sportovní gymnázium, byl jsem na něj neuvěřitelně pyšný. A když se prosadil a dostal se do národní reprezentace, znovu a znovu jsem poslouchal, co je jeho velkým snem – vyhrát olympijské zlato. Teď měl šanci. Postával jsem po doběhnutí v cílovém prostoru a už jsem nemyslel na svůj závod. Ani dnes se mi nepodaří získat olympijskou medaili, teď ale jde o Tarjeie, který hraje o zlato. Vypadalo

to, že se bude rozhodovat mezi Tarjeiem, Martinem Fourcadem, Jakovem Fakem za Slovinsko, Jesperem Nelinem za Švédsko a Dominikem Landertingerem za Rakousko. Šel jsem se převléct do šaten a říkal jsem si: „Tak pojď, Tarjeii! Prosím, musíš to zvládnout! Nikdo si to zlato nezaslouží víc než ty!“

Na poslední položku z nich první dojel Fourcade. Měl zatím patnáct z patnácti a byl teď nejžhavějším favoritem na zlatou medaili. Začal jako vždycky neochvějně, treﬁl první, druhou i třetí ránu. Měl teď osmnáct z osmnácti terčů, ve vzduchu už skoro bylo cítit francouzské zlato. A pak netreﬁl ten další. Nejspíš by i s devatenácti z dvaceti terčů vyhrál. Zbývala poslední rána, stál tam déle než obvykle. Zamířil, soustředil se… a znovu minul! Fourcade dostal dvě trestné minuty a naděje, že by Tarjei mohl zvítězit, ještě stoupla. Hned potom dorazil na poslední stanoviště i Tarjei. Zadržel jsem dech a ztuhlý jako prkno jsem hypnotizoval obrazovku. Vteřiny se táhly jako minuty, toužil jsem jen po tom, aby zasáhl všechny terče a dorazil do cíle. Měl na kontě patnáct tref z patnácti ran a potřeboval jen těch posledních pět. Pak by dosáhl na olympijské zlato a vyplnil si svůj největší sen. Na svou vlastní promarněnou olympijskou příležitost jsem ani nepomyslel, můj běh byl rozhodnutý. Přál jsem si jen jediné, aby se to povedlo Tarjeiovi. Nikdo si to nezasloužil víc než on. Nikdo o olympijském zlatě nesnil víc než on.

Pak začal střílet a netreﬁl hned první ránu. OK, s jednou trestnou minutou může pořád ještě dosáhnout na medaili, pomyslel jsem si. Jenže pak minul i druhou a to už nešlo. Bylo po všem. Vyšel jsem ven do cílového prostoru a sledoval, jak jeden závodník za druhým dobíhají do cíle, pořád ještě mě nikdo nepředběhl, dokonce ani Fourcade. Oba jsme měli dvě trestné minuty, jenže on byl oproti mně v cíli o 42 vteřin později. Na

světelné tabuli svítilo „1 Thingnes Boe“, ale já jsem si byl jistý, že to tak nezůstane. Všichni tři – Fak, Landertinger i Nelin –měli na trati lepší časy, ale když jsem se usadil, zaznamenal jsem, že mi srdce bije čím dál rychleji. Nebude to nakonec dramatičtější, než jsem si původně myslel?

A pak přijížděli do cíle další a další a nikdo mě nepřeskočil. Najednou jsem ucítil závan bronzové medaile. Fak a Landertinger střelili i na poslední položce plný počet, a oba tak zůstali bez trestných minut. Zlato se bude rozhodovat mezi nimi, pomyslel jsem si. Většinou jsou na trati rychlí a na posledním okruhu jsou často rychlejší než já. Jenže podmínky pro lyžování byly obtížné a oba vypadali na velké obrazovce vyčerpaně. Landertinger o chvilku později dorazil do cíle a k mému velkému překvapení skončil čtrnáct vteřin za mnou.

A pak dobíhal Fak. Z poslední střelby měl na mě náskok deset vteřin, obyčejně solidní vedení. Jenže 800 metrů před cílem byl najednou čtyři vteřiny za mnou. Čtyři vteřiny ale pořád ještě nejsou nic, co by se nedalo nahnat sprintem v závěru. Fak mě pořád ještě mohl porazit. Jenže čas běžel jako splašený a Fak byl v cíli téměř o pět vteřin za mnou. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Musel jsem zajet poslední okruh rychlostí blesku. I když byli všichni favorité už v cíli, moje jméno na tabuli svítilo pořád ještě úplně nahoře. Není na trati ještě někdo, kdo by mě mohl porazit?

Zaplavil mě podivný pocit, směsice nekonečného štěstí a obrovského soucitu. Pátral jsem po Tarjeiovi, kam se jen mohl podít? Dojel do cíle na třináctém místě a viděl jsem, že dává rozhovor do televize. Pak se ale ztratil v davu. Doslechl jsem se, že mu je hrozně a že ze stadionu utekl. Šel jsem do zóny pro novináře, kde mě obklopili reportéři a tvrdili, že jsem olympijským vítězem. Propukl jsem radostí v pláč. Byl jsem v tom

okamžiku před kamerami velmi zranitelný. Když mi řekli, že jsem vyhrál olympijské zlato, bylo to, jako by mi to došlo, jako by se to všechno stalo skutečností. Vyhrál jsem olympijské zlato! Vyhrál jsem ten nejdůležitější závod ze všech! Pocity jsem měl smíšené, rostl ve mně pocit štěstí, ale zároveň jsem soucítil s Tarjeiovým propadem.

Vyhrát olympijské zlato bylo snem nás obou, ale teď se to povedlo jen jednomu z nás. Až do onoho dne se mi nikdy nepodařilo Tarjeie v ničem překonat. Všechno, co jsem vyhrál, vyhrál on už přede mnou. Závody světového poháru, zlato z mistrovství světa, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem dosáhl něčeho, co on zatím nezvládl, a ještě navíc v den, kdy tomu on sám byl tak blízko.

Po rozhovorech pro televize jsem vylezl zpátky na kopeček v cílovém prostoru.

Vtom jsem Tarjeie uviděl.

Byl asi deset metrů daleko a přicházel ke mně v oranžové olympijské bundě s puškou na zádech. Když jsem ho spatřil, pomyslel jsem jen na jeho bolest. Jeho neúspěch byl i mým neúspěchem a můj vlastní triumf se mi v tu chvíli, kdy ke mně přicházel, úplně vytratil z mysli. Přemýšlel jsem, co mu mám říct, abych ho utěšil, ale on se ke mně blížil s rozpřaženými pažemi a velikým úsměvem. Objal mě, jako to umí jen starší brácha, a já jsem se znovu rozbrečel. Řekl jsem to, co jsem si úplně upřímně myslel, že to on si zasloužil vyhrát. Kdybych mohl, vyměnil bych si s ním místo. „Pak bys měl zlato ty a já bych skončil na třináctém místě,“ řekl jsem mu. Tarjei se zarudlýma očima se usmál: „Johannesi, teď se musíš radovat ze zlata. Zapamatuj si tenhle okamžik. Je to nejsyrovější okamžik tvé kariéry a já jsem na tebe neuvěřitelně pyšný.“

Dočista jsem oněměl. Věděl jsem, že je sám ze sebe zklamaný, ale nechtěl, aby se teď mluvilo o něm. Prohlásil, že si užijeme zbytek dne a večer se potkáme. Jakmile jsem pochopil, že má i za mě opravdovou radost, mohl jsem své radosti konečně popustit uzdu.

„A teď to oslavíme,“ prohlásil Tarjei a rázně mi položil ruku na ramena. Zamířil k hotelu pro závodníky. „Sakra, Johannesi, teď prostě oslavíme to tvoje zlato.“

Jedinečný vhled do života špičkových biatlonistů, bratří Bøových. Celá řada pikantních detailů z dětství i mládí dvou biatlonových závodníků. Neopakovatelná příležitost nahlédnout za oponu světového biatlonu.

Vítězství i prohry a vše, co k profesionálnímu sportu patří.

9 7 8 8 0 7 6 8 9 0 3 4 3 WWW.JOTA.CZ