PŘEDMLUVA

Tuto knihu jsem napsal krátce poté, co v roce 2014 vypukla rusko-ukrajinská válka. Rusko během ní nezákonně zabralo Krym, rozpoutalo hybridní válku v Doněcké pánvi a vytvořilo dva loutkové státečky – Doněckou a Luhanskou lidovou republiku. Do nového vydání knihy v roce 2021 jsem přidal jednu kapitolu s přesvědčením, že po nějakou dobu nebude třeba žádná další aktualizace. Brzy se však ukázalo, že jsem se mýlil.

Mé přesvědčení začalo brát za své téměř okamžitě po aktualizovaném vydání. V červenci 2021 ruský prezident Vladimir Putin publikoval dlouhé pojednání O historické jednotě Rusů a Ukrajinců (údajně ho sepsal osobně), v němž podrobně rozvedl své otřepané tvrzení, že nic takového jako ukrajinský národ neexistuje a že Rusové a Ukrajinci jsou jeden a tentýž národ.

Do dalšího výkladu historie se Putin pustil v únoru 2022. Ve zdlouhavém televizním projevu tvrdil, že Ukrajina coby stát je umělým výtvorem bolševiků, zejména V. I. Lenina. Následně se ukázalo, že nešlo o pouhé dějepisné cvičení, ale odůvodnění takzvané „speciální vojenské operace“ – rozsáhlé nevyprovokované invaze Ruska na Ukrajinu a vytrvalého ostřelování ukrajinského území raketami a děly.

Mohutný útok ruské armády, zahájený v časných ranních hodinách 24. února 2022, vycházel z premisy, že Rusové a Ukrajinci jsou tentýž národ, a také z nesprávného pochopení původu a dějin Ukrajiny, její dlouhé tradice národní identity a stejně dlouhé tradice odporu vůči zahraniční okupaci. Ztráty na lidských životech i majetku jsou obrovské.

Putinova „speciální vojenská operace“ se brzy zhroutila, což překvapilo nejen ty, kteří ji naplánovali, ale i pozorovatele z celého světa. Kyjev nepadl do dvaasedmdesáti hodin, jak se předpovídalo, ukrajinský prezident neopustil zemi, i když mu to zahraniční vlády nabízely, a ukrajinské ozbrojené síly, o nichž toho svět věděl jen velmi málo, si vedly znamenitě a přinutily Rusy stáhnout se od Kyjeva a ze severní Ukrajiny. Nejen Ukrajinci, ale také etničtí Rusové a rusky mluvící občané dočasně okupovaných měst a vesnic jižní Ukrajiny pochodovali proti ruským tankům neozbrojení, s ukrajinskými vlajkami v rukou. Obyvatelé Ukrajiny překročili etnické, jazykové a kulturní hranice a spojili se k obraně své demokratické země, jejíž původem židovský prezident se stal globálním symbolem ukrajinské nezdolnosti a odvahy.

Může historie přispět k objasnění toho, co se nyní na Ukrajině odehrává? Bezpochyby může poukázat na kořeny současné situace a – jak doufám – pomoci nastínit trajektorie budoucího vývoje. Do centra světové pozornosti se Ukrajina dostala až poměrně nedávno, má však dlouhou, dramatickou a fascinující historii, často bohužel skrytou v dějinách říší, které po staletí vládly na jejím území. Když příběhy minulých staletí vykopeme zpod sutin imperiálního zneužívání a překrucování, ukáže se, proč moderní ukrajinská společnost hledí vstříc demokracii a Evropě. Ukrajina, po Rusku největší postsovětská republika a nyní cíl ruské agrese, se stala bojištěm dlouho před vypuknutím současné války. Na rozdíl od svých východoslovanských sousedů a nynějších nepřátel, Ruska a Běloruska, si Ukrajina po získání nezávislosti vybudovala a dokázala udržet demokratickou politickou kulturu, kterou požadovala její aktivní občanská společnost. Tento výdobytek nyní ohrožuje diktátorské, hypernacionalistické Rusko, které se snaží obnovit svou imperiální minulost a zničit nejen ukrajinskou státnost, obyvatelstvo, ekonomiku, infrastrukturu, historii a kulturu, ale vůbec samotnou myšlenku existence Ukrajiny.

Ruská agrese proti Ukrajině přitahuje celosvětovou pozornost coby jeden z hlavních projevů boje mezi zeměmi podporujícími demokratický mezinárodní řád, který ctí pravidla a stojí na principech svrchovanosti a územní celistvosti národních států, a protidemokratickými silami usilujícími o rozbití tohoto řádu. Snaha Putinova režimu obsadit území s početnou ruskou či rusky mluvící populací a začlenit je do „ruského světa“ připomíná nacistický projekt velkoněmecké říše. A útok na Ukrajinu naznačuje návrat imperiálních válek minulosti.

Tyto paralely ukazují na význam ukrajinské historie pro pochopení současného světa, především pro pochopení vývoje na samotné Ukrajině. Exkurze do ukrajinské historie umožňuje seznámit se s počátky ukrajinské národní identity a uvědomit si, jak se ukrajinský národ sjednotil navzdory různým říším, které jeho zemi po staletí rozdělovaly a ovládaly. Dvacáté století na Ukrajině, zejména obě světové války (během nichž na Ukrajině probíhaly intenzivní boje), umožňuje porozumět mnoha aspektům současné války. A konečně dějiny nezávislé Ukrajiny pomáhají pochopit houževnatost, s níž se Ukrajinci postavili ruské agresi v roce 2022.

Změny, k nimž došlo v ukrajinské společnosti od revoluce v roce 2014 a následného ruského útoku na Krym a Donbas, připravily půdu k ohromnému vzdoru ukrajinského lidu vůči nynější ruské agresi. Potvrdilo se staré pořekadlo: plánují-li generálové novou válku, zjistí, že bojují tu loňskou. Ruští útočníci očekávali, že vstoupí do stejné země, kterou napadli v roce 2014, ocitli se však v zemi zcela jiné. Jak a proč se nová ukrajinská společnost zrodila, je hlavním tématem závěrečné části této knihy.

Když jsme Brány Evropy připravovali k vydání, shodli jsme se na tom, že závěrečné kapitoly a doslov stačí jen drobně upravit. Hlavní argumenty, které jsem předložil v souvislosti s významem historie pro pochopení první fáze války v letech 2014–15, obstály ve zkoušce času a nyní nabízejí pohled na vývoj v roce 2022. Odmítnutí imperiální nadvlády, budování národa, vytvoření společnosti stojící na liberálně-demokratických hodnotách a integrace do evropských struktur zůstávají základními faktory dlouhodobého rozvoje Ukrajiny.