ÚVOD

Ukrajinci mají patrně stejné právo vychloubat se svou rolí při proměňování světa jako Skotové a další národy, o nichž byly napsány knihy dokumentující jejich podíl na utváření historie lidstva. Když v prosinci 1991 Ukrajinci masově hlasovali pro svou nezávislost, poslali tím mocný Sovětský svaz na smetiště dějin. Události na Ukrajině měly tehdy velký mezinárodní dopad a skutečně změnily běh dějin: týden po ukrajinském referendu zanikl Sovětský svaz a prezident George Bush st. vyhlásil konečné vítězství Západu ve vleklé a vyčerpávající studené válce.

Poté spatřil svět Ukrajinu na televizních obrazovkách v listopadu 2004, kdy radostně naladěné, oranžově oděné davy zaplnily náměstí a ulice Kyjeva s požadavkem na spravedlivé volby a dosáhly svého. Oranžová revoluce dala společný název celé řadě dalších „barevných revolucí“, které otřásly autoritářskými režimy od Srbska po Libanon a od Gruzie po Kyrgyzstán. Barevné revoluce sice postsovětský svět nezměnily, zanechaly však trvalý odkaz a naději, že jednou se změní. V listopadu a prosinci 2013 pak celý svět sledoval, jak Ukrajinci vyšli znovu do kyjevských ulic, tentokrát aby podpořili těsnější vazby s Evropskou unií. Bylo to v době, kdy nadšení pro Evropskou unii dosahovalo v jejích členských zemích velmi nízké úrovně; odhodlání Ukrajinců pochodovat ulicemi a zůstat na nich v mrazivém počasí dny, týdny a měsíce tedy občany západní i střední Evropy překvapilo a inspirovalo.

Události na Ukrajině nabraly neočekávaný a tragický směr počátkem roku 2014, kdy střet mezi demonstranty a vládními silami narušil téměř sváteční, poklidnou atmosféru předchozích protestů. V únoru 2014 použila pořádková policie a odstřelovači přímo před televizními kamerami ostrou munici a několik desítek proevropských demonstrantů bylo zabito nebo zraněno. Ty záběry šokovaly celý svět. Stejně jako ruská anexe Krymu v březnu 2014 a následná hybridní válka, kterou Moskva zahájila na Donbasu ve východní části Ukrajiny. Po sestřelení malajsijského civilního letadla s téměř třemi stovkami osob na palubě, jehož se v červenci 2014 dopustili proruští separatisté, se z rusko-ukrajinského konfliktu stal konflikt skutečně mezinárodní. Vývoj na Ukrajině měl vážný dopad na evropskou i celosvětovou politiku, začalo se hovořit o „bitvě za svobodu Evropy“ a o návratu studené války do té části světa, kde, jak do té doby všichni doufali, v roce 1991 skončila.

Co způsobilo ukrajinskou krizi? V kterých historických událostech tkví její kořeny? Čím se Ukrajinci liší od Rusů? Kdo má oprávněný nárok na Krym a východní Ukrajinu? Proč dění na Ukrajině ovlivňuje celý svět? Tyto otázky, v posledních letech kladené čím dál častěji, si zaslouží komplexní odpověď. K pochopení příčin současných událostí na Ukrajině a jejich vlivu na globální politiku je nutné prozkoumat historii této oblasti. To je svým způsobem hlavním cílem této knihy, při jejímž psaní jsem doufal, že minulost umožní pochopit přítomnost, a tím ovlivnit budoucnost.

Tato kniha popisuje historii longue durée Ukrajiny od časů Hérodota po rozpad sovětského svazu a současný rusko-ukrajinský konflikt. Jak lze však více než tisíciletou historii země o velikosti Francie, která má dnes téměř 46 milionů obyvatel (a za dobu své existence jich měla stovky milionů), přenést na pár set stránek? Je třeba pečlivě vybírat, jak to historikové dělali odnepaměti. Přístup jednotlivých historiků se však liší. Mychajlo Hruševskyj (1866–1934), jenž v této knize vystupuje a jehož jméno nese post profesora ukrajinské historie na Harvardově univerzitě, považoval svůj předmět za historii národa, který existuje odedávna a zažil období rozkvětu, úpadku a obrození, jež vyvrcholilo vznikem ukrajinské státnosti v průběhu a v dozvucích první světové války.

Hruševskyj učinil z historie Ukrajiny samostatnou oblast bádání, mnozí jeho kritici a následovníci však jeho přístup zpochybnili. Jeho studenti kladli důraz na dějiny ukrajinské státnosti, zatímco sovětští historici líčili ukrajinské dějiny jako třídní boj; někteří západní spisovatelé zdůrazňovali jejich multietnický charakter, a dnes se čím dál více odborníků obrací k nadnárodnímu přístupu. Tato tendence v líčení dějin Ukrajiny a dalších států ovlivnila také mé vyprávění. Využil jsem i nedávného kulturního obratu v historických studiích a výzkumu dějin identity. Otázky, které kladu, jsou neapologeticky prezentistické, ze všech sil se však snažím nevkládat do minulosti novodobé identity, loajality, myšlenky, motivace a útlocitnosti.

Název této knihy – Brány Evropy – je samozřejmě metafora, ale čtenář by ji neměl jen tak přejít či rovnou zavrhnout coby marketinkový trik. Evropa představuje významnou součást ukrajinského příběhu, stejně jako je Ukrajina součástí toho evropského. Díky své poloze na západním okraji euroasijské stepi tvořila Ukrajina po celá staletí vstupní bránu do Evropy. Tato „brána“ se občas v důsledku válek a konfliktů zavřela: Ukrajina pomáhala zastavit cizí invaze z východu na západ i naopak. Když byla brána otevřená, což platilo po většinu ukrajinské historie, sloužila jako most mezi Evropou a Asií a usnadňovala vzájemnou výměnu lidí, zboží a myšlenek. V průběhu staletí byla Ukrajina také místem setkávání (a bojištěm) různých říší, od římské přes osmanskou a habsburskou až po romanovskou. V 18. století se o správu Ukrajiny dělily Sankt-Petěrburg (Petrohrad), Vídeň, Varšava a Istanbul. V 19. století zůstala pouze první dvě hlavní města, ve druhé polovině století dvacátého pak ovládala většinu ukrajinského teritoria Moskva. Každá z těchto říší si činila nárok na území a kořist, a přitom zanechávala hluboké stopy v krajině i povaze obyvatel a pomáhala utvářet jejich jedinečnou pohraniční identitu a charakter.

Národ je důležitou, i když ne dominantní kategorií analýzy a prvkem příběhu, který – spolu s neustále se měnící ideou Evropy – vytváří charakter tohoto vyprávění. Kniha líčí dějiny Ukrajiny v rámci hranic vytyčených etnografy a kartografy konce 19. a počátku 20. století, které se často (nikoli však vždy) shodovaly s hranicemi současného ukrajinského státu. Sleduje vývoj myšlenek a identit spojujících tato území od doby středověkého kyjevského státního útvaru, známého jako Kyjevská Rus, po vzestup nacionalismu a vysvětluje původ novodobého ukrajinského státu a politického národa. V tomto rámci se kniha soustředí na Ukrajince coby největší demografickou skupinu a postupem času hlavní sílu, která stojí za vytvořením moderního národa a státu. Věnuje pozornost i menšinám žijícím na Ukrajině – zejména Polákům, Židům a Rusům – a k novodobému multietnickému a multikulturnímu ukrajinskému národu přistupuje jako ke stále se vyvíjejícímu faktoru. Ukrajinská kultura vždy existovala v prostoru sdíleném s dalšími kulturami a již na samém počátku se učila proplouvat mezi „ostatními“. Schopnost ukrajinské společnosti překračovat vnitřní i vnější hranice a vypořádávat se s národními identitami, které tyto hranice vytvářejí, představuje hlavní charakteristický rys dějin Ukrajiny předkládaných v této knize. Hlavní dějovou linku zajišťuje politika, a to mezinárodní i domácí. Při psaní knihy jsem však zjistil, že z dlouhodobého hlediska jsou nejtrvalejší – a tudíž nejvlivnější – geografie, přírodní podmínky a kultura. Z pohledu kulturních trendů longue durée je současná Ukrajina produktem interakce dvou pohyblivých hranic: jednu vymezuje linie mezi eurasijskou stepí a východoevropskou lesnatou krajinou a druhou definuje pomezí mezi východním a západním křesťanstvím. Ta první byla také hranicí mezi usazeným a kočovným obyvatelstvem a později mezi křesťanstvím a islámem. Druhá má původ v rozdělení římské říše mezi Řím a Konstantinopol a označuje rozdíly v politické kultuře mezi východem a západem Evropy, které existují dodnes. Pohybem těchto hranic v průběhu staletí vznikl jedinečný soubor kulturních rysů, které vytvořily základy současné ukrajinské identity.

Dějiny Ukrajiny nelze vyprávět bez vylíčení příběhů jednotlivých regionů. Její kulturní a společenský prostor nebyl totiž nikdy homogenní. Jak se hranice států a říší posunovaly po území osídleném ukrajinským etnikem, vznikaly odlišné kulturní prostory, které posloužily jako základ ukrajinských regionů – Zakarpatsko pod uherskou nadvládou, historicky rakouská Halič, Podolí a Volyň v držení Polska, kozácká Slobodská Ukrajina na levém břehu dolního toku Dněpru, a nakonec pobřeží Černého moře a Doněcká pánev kolonizované v období carského Ruska. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců se snažím neprobírat dějiny různých regionů (jako například částí Ukrajiny ovládaných Ruskem a Rakouskem) v samostatných kapitolách, ale spíše je zkoumám společně a předkládám komparativní pohled na jejich vývoj v rámci dané epochy.

Závěrem pár slov k terminologii. Předkové novodobých Ukrajinců žili v desítkách starších i novodobějších knížectví, království a říší a v průběhu času přijímali různá pojmenování a identity. Dva klíčové výrazy, které používali k pojmenování své země, byly „Rus“ a „Ukrajina“, obojí ženského rodu. Slovo „Rus“, které do tohoto regionu přinesli v 9. a 10. století Vikingové, převzali obyvatelé Kyjevské Rusi, kteří přijali vikinské vládce i bojovníky do svého společenství a poslovanštili je. Předkové současných Ukrajinců, Rusů a Bělorusů si osvojili název „Rus“ v různých podobách od skandinávského/slovanského „Rus“ po pořečtěné „Rossija“. Tuto formu přijalo v 18. století ruské carství za oficiální název svého státu a říše.

Ukrajinci mají různá pojmenování v závislosti na období a regionu, v nichž žili, především jsou to Rusíni, Rusňáci a Malorusové. V 19. století se představitelé ukrajinského národního obrození rozhodli ukončit nejasnosti tím, že se zcela zřekli pojmenování „Rus“. Jasně se odlišili od zbytku východoslovanského světa, zejména pak od dnešních Rusů, zavedením výrazů „Ukrajina“ a „Ukrajinci“ k pojmenování své země a etnické skupiny, a to jak v rámci carského Ruska, tak Rakouska-Uherska. Název „Ukrajina“ má středověký původ a v raném novověku označoval kozácký stát na dolním Dněpru. V představách aktivistů 19. století byli kozáci (většina z nich měla místní původ) typickými Ukrajinci. Aby propojil minulost Rusi a budoucnost Ukrajiny, nazval Mychajlo Hruševskyj své stěžejní desetisvazkové dílo Dějiny Ukrajiny-Rusi. Z výše napsaného je zřejmé, že každý, kdo dnes píše o ukrajinských dějinách, musí k pojmenování předků novodobých Ukrajinců použít minimálně dva výrazy.

V této knize používám termín „Rus“ převážně (nikoli však výhradně) v souvislosti s obdobím středověku, „Rusíni“ k označení Ukrajinců raného novověku a „Ukrajinci“ ve spojení s novověkými dějinami. Od vzniku nezávislého ukrajinského státu v roce 1991 se všichni jeho obyvatelé bez ohledu na svůj etnický původ nazývají „Ukrajinci“. Tento úzus odráží současné zvyklosti akademické historiografie, a přestože vede k určité nepřehlednosti, doufám, že čtenáře nezmate.

„Přijď a uvidíš,“ napsal anonymní autor Dějin Rusi, jednoho ze základních textů novodobé ukrajinské historiografie, na konci předmluvy. Svou předmluvu nemohu zakončit lepším pozváním.

Kapitola 1 Okraj Sv Ta

Prvním historikem Ukrajiny byl sám otec dějepisu Hérodotos. Ten poctil svým zájmem obvykle pouze dějiny zemí a národů patřících do středomořského světa. A Ukrajina – pás stepí, hor a lesů rozkládající se severně od Černého moře, které staří Řekové nazývali Pontos euxenios (Přívětivé moře, Římany polatinštěné na Pontus euxinus) – byla jeho součástí. Měla zvláštní význam. Centrum Hérodotova světa se nacházelo kolem městských států starověkého Řecka a tento svět se rozprostíral od Egypta na jihu po Krym a pontské stepi na severu. Egypt představoval zemi starobylé kultury a filozofie hodnou studia a následování, kdežto území současné Ukrajiny tvořilo důležitou hranici, na níž se řecká civilizace střetávala se svým barbarským alter egem. Byla to první hranice politické a kulturní oblasti, která později vstoupila do všeobecného povědomí coby západní svět. A právě tady začal Západ vymezovat sebe a ostatní.

Hérodotos pocházel z Halikarnássu, řeckého města ležícího v dnešním Turecku. V 5. století před naším letopočtem, kdy žil, tvořil a přednášel ze svých Dějin, bylo jeho rodiště součástí perské říše. Velkou část svého života strávil v Athénách, žil i v jižní Itálii a procestoval křížem krážem Středomoří a Střední východ, kde navštívil mimo jiné i Egypt a Babylonii. Obdivoval athénskou demokracii, psal v iónském dialektu řečtiny a měl vskutku globální zájmy – tedy v rámci tehdy známého světa. Dějiny – jeho stěžejní dílo rozdělené později do devíti svazků – pojednávaly o počátcích řecko-perských válek, které vypukly v roce 499 př. n. l. a trvaly celé půlstoletí. Hérodotos je zčásti zažil a danému tématu se věnoval i dalších třicet let poté, co války v roce 449 skončily. Konflikt vylíčil jako osudový boj mezi svobodou (tedy Řeckem) a otroctvím (které ztělesňovala Persie). Byl politicky a ideologicky zaujatý, přesto chtěl příběh vyprávět z pohledu obou stran. Svými vlastními slovy si vytkl za cíl, „aby se zachovala sláva velikých a podivuhodných činů, které dokázali jednak Řekové, jednak barbaři, a konečně, proč mezi sebou Řekové a barbaři vedli války.“

Zájem o „barbarský“ aspekt příběhu obrátil Hérodotovu pozornost také k pontským stepím. Popisuje, jak v roce 512 př. n. l., tedy třináct let před vypuknutím řecko-perských válek, vtrhl do tohoto regionu Dareios Veliký, nejmocnější vládce perské říše, aby se pomstil Skythům, kteří na něj přichystali lest. Skythští králové, kočovní vládci rozlehlého území severně od Černého moře, ho přiměli, aby pronásledoval jejich armádu od Dunaje až k Donu, aniž by mu poskytli příležitost utkat se s nimi v bitvě. To bylo pro panovníka, jenž o dekádu a půl později představoval pro řecký svět velkou hrozbu, velmi ponižující.

Ve

svých

Dějinách

Hérodotos vynaložil veškeré úsilí, aby vylíčil vše, co věděl či někdy slyšel o tajemných Skythech a o jejich zemi, zvycích a společnosti. Zdá se, že ač neúnavný cestovatel, tento region sám nikdy nenavštívil a musel se spoléhat na příběhy vyprávěné jinými. Zásluhou podrobného popisu Skythů a zemí a národů, jimž vládli, se stal nejen prvním historikem, ale též prvním geografem a etnografem Ukrajiny.

Jak odhalily archeologické vykopávky, území severně od Černého moře osídlili jako první přibližně 45 tisíc let př. n. l. neandertálští lovci mamutů. V 5. tisíciletí př. n. l. se v oblasti lesů a stepí mezi Dunajem a Dněprem usadili příslušníci tripolské kultury (nazývané též cucutensko-trypilské), kteří chovali hospodářská zvířata a obdělávali půdu, budovali velká sídliště a vyráběli hliněné sošky a barevnou keramiku. V polovině 4. tisíciletí př. n. l. národy obývající pontské stepi domestikovaly koně a o další tisíciletí později přinesly do střední Evropy indoevropské jazyky.

Než Hérodotos začal přednášet ze svého díla na veřejných čteních v Athénách, většina Řeků toho o území severně od Černého moře věděla jen velmi málo. Považovali ho za zemi divochů a někteří věřili, že právě tam, na ostrově ležícím někde v ústí Dunaje nebo Dněpru, nalezl věčný odpočinek Achilles, hrdina trojských válek a Homérovy Iliady. V této oblasti, údajně nedaleko řeky Don, žily také Amazonky, mytické válečnice, které si odřezávaly pravé prso, aby se jim lépe držel luk. Poloostrov Krym, Řeky nazývaný Tauris, měl nebezpečnou pověst. Právě tam podle řeckých mýtů donesla bohyně Artemis princeznu Ifigenii, kterou její otec, mykénský král Agamemnón, obětoval za zdar své výpravy proti Tróji. Ifigenie se v Tauridě stala Artemidinou kněžkou a neměla žádné slitování s nešťastníky, kteří se před černomořskými bouřemi uchýlili na hornaté krymské pobřeží: skončili na obětním oltáři. Málokdo se chtěl vydat do zemí tak nebezpečných, jako byly ty lemující „Pohostinné moře“, které se obtížně překonávalo a proslulo drsnými, znenadání přicházejícími bouřemi.

O zemích a národech severně od Černého moře slyšeli Řekové poprvé od Kimmeriů (též Kimmerijců), kteří se objevili v Anatolii poté, co je v 8. st. př. n. l. vytlačili Skythové z pontských stepí. Tito kočovní válečníci se nejprve přesunuli na Kavkaz, a poté jižně do Malé Asie, kde se setkali se středomořskými národy s dlouhou tradicí usedlého života a vyspělou kulturou.

Tam získali pověst typických barbarů. V Bibli je Jeremiáš popisuje těmito slovy: „Jsou vyzbrojeni luky a šavlemi, jsou krutí a soucit neznají, burácejí jak mořské vlny, ženou se na koních. Jak jeden muž jsou sšikovaní do boje…“ Obraz Kimmeriů coby divokých bojovníků si našel cestu i do současné populární kultury. V hollywoodském hitu Barbar Conan z roku 1982 hrál Arnold Schwarzenegger krále Kimmerie Conana – fiktivní postavu, kterou v roce 1932 vymyslel spisovatel Robert E. Howard.

Poté co byli Kimmeriové nuceni v 7. až 6. století př. n. l. odejít ze své domoviny, se staly Krym a severní pobřeží Černého moře součástí řeckého světa. V oblasti začaly vyrůstat řecké kolonie, z nichž většinu založili osadnici z Milétu, jednoho z nejmocnějších řeckých městských států té doby. Hlavní kolonií se stala Sinopé (dnešní Sinop) na jižním pobřeží Černého moře, také založená Miléťany. Ke koloniím na severním pobřeží patřily Pantikapaion nedaleko dnešního přístavu Kerč, Theodosia (dnešní Feodosija) a Chersonésos nedaleko novodobého Sevastopolu (všechny tři na Krymu). Zdaleka nejznámější milétskou kolonií však byla Olbia při ústí řeky Jižní Bug, která se vlévá do ústí ještě většího Dněpru a jejich vody pak společně vtékají do Černého moře. Olbia měla kamenné hradby, akropoli a chrám zasvěcený Apollónu Delfskému. Archeologické vykopávky ukázaly, že její rozloha v době největšího rozkvětu přesahovala 50 hektarů. Měla až deset tisíc obyvatel, kteří přijali demokratickou formu vlády a jejichž vztahy s mateřským městem Milét upravovala smlouva. Prosperita Olbie, stejně jako blahobyt dalších řeckých měst a emporií (tržních míst) v tomto regionu, závisela na dobrých vztazích s obyvateli pontských stepí. Těmi byli v době založení města a jeho největšího rozkvětu (5. a 4. století př. n. l.) Skythové, směsice kmenů íránského původu. Řekové z Olbie a jejich sousedé žili vedle sebe, čile spolu obchodovali a dokonce mezi sebou uzavírali manželství, díky čemuž vznikla početná populace smíšené řecké a „barbarské“ krve, jež ve svých zvycích kombinovala řecké a místní tradice. Kupci a námořníci z Olbie přepravovali do Milétu a dalších částí Řecka obiloviny, sušené ryby a otroky, zpátky pak vozili víno, olivový olej a řecké řemeslné výrobky včetně tkanin a kovového zboží, které poté prodávali na místních trzích. V pohřebních mohylách skythských králů byly nalezeny mimo jiné i luxusní předměty ze zlata. Stepi jižní Ukrajiny jsou takových mohyl plné; dnes má většina podobu malých pahorků, jimž se říká kurhany (či kurgany).

Zdaleka nejpůsobivější kousek takzvaného skythského zlata, zdobný třívrstvý náhrdelník (pektorál), byl objeven na jižní Ukrajině v roce 1971 a dnes je vystaven v Muzeu historických cenností Ukrajiny v Kyjevskopečerské lávře. Pochází pravděpodobně ze 4. století př. n. l., kdy zřejmě zdobil hruď nějakého skythského krále, a zachycuje vnitřní fungování skythské společnosti a ekonomiky. Uprostřed najdeme vyobrazení dvou klečících vousatých Skythů, kteří drží plášť z ovčí kůže. Když si uvědomíme, z jakého materiálu je pektorál vyroben, najdeme paralelu se zlatým rounem Argonautů – symbolem moci a hodnosti krále. Vlevo i vpravo od středového výjevu jsou vyobrazena domestikovaná zvířata (koně, krávy, ovce a kozy) a skythští otroci – jeden z nich dojí krávu, další pak ovci. Tato část zbroje poměrně jasně ukazuje, že skythské společnosti dominovali muži, stepní válečníci, a její ekonomika byla založena na chovu hospodářských zvířat.

Zatímco vyobrazení Skythů a domestikovaných zvířat nám ukazuje podstatu skythského světa, podoba divokých zvířat nám spíše naznačuje, jak si Řekové nejvzdálenější hranici svého světa představovali, nikoliv to, jak život na pontských stepích skutečně vypadal. Lvi a panteři loví divoká prasata a jeleny, okřídlení gryfové (nejsilnější tvorové řecké mytologie, napůl orli a napůl lvi) útočí na koně, nejdůležitější zvířata pro skythský způsob života. Pektorál je dokonalým symbolem rozšíření řecké kultury, ale též symbiózy řeckého a skythského světa v pontských stepích.

Vzájemné působení kultur umožnilo Hérodotovi shromáždit takový druh informací o životě Skythů, jaký nedokáže poskytnout žádná archeologická vykopávka. Do této kategorie rozhodně patří i mýtus o zrození Skythů. „Skythové tvrdí, že je jejich národ nejmladším ze všech národů,“ píše ve svých Dějinách. Jejich prvním vládcem byl bájný Targitaos (skythsky Dargatavah), jenž měl tři syny. „Za jejich vlády prý spadlo do země skythské z nebe zlaté nářadí: pluh, jho, sekera a miska,“ převyprávěl Hérodotos skythskou báji. Dva starší bratři se pokusili dary z nebes vzít, ty však zahořely plamenem; pouze nejmladší dokázal dary vzít, a mohl si je tedy ponechat. Díky tomu byl uznán za nejvyššího vládce říše a založil kmen známý pod označením královští Skythové, který ovládal pontské stepi a uchovával zlaté předměty spadlé z nebes. Skythové se zřejmě považovali za původní obyvatele regionu. Jinak by netvrdili, že rodiče jejich zakladatele Targitaa byli nebeský bůh a dcera boha hlavní řeky jejich království Borysthenu, dnes nazývané Dněpr. Tento mýtus rovněž napovídá, že přestože byli kočovníci, považovali se Skythové odpradávna také za zemědělce – mezi dary z nebes byl totiž vedle jařma i pluh, jasný znak usedlé kultury.

Podle Hérodotova popisu se Skythové dělili na chovatele koní a zemědělce, a každá skupina obývala jinou oblast severního Černomoří. Na pravý břeh Dněpru, přímo nad řeckou kolonii Olbia, od jejíchž obyvatel a návštěvníků získal většinu informací o tomto regionu, umístil Hérodotos kmen Kalipidů, pravděpodobně potomků smíšených manželství Řeků a Skythů. Severněji, u řeky Dněstr a na sever od stepí ovládaných královskými Skythy, žili Alazónové, kteří „žijí celkem stejným způsobem jako Skythové, sejí obilí a jedí chléb, cibuli, česnek, čočku a proso.“ Severně od Alazónů, na pravém břehu Dněpru, žili skythští oráči, kteří pěstovali obilí na prodej. Na levý břeh řeky umístil Hérodotos skythské zemědělce neboli Borysthenity, kteří se podle něj výrazně lišili od Skythů obývajících pontské stepi na jihu. Hérodotos zjistil, že území lemující Dněpr patří k nejúrodnějším na světě:

„Borysthenés je podle našeho mínění po Istru největší a nejvydatnější nejen z těchto skythských řek, nýbrž ze všech ostatních, kromě egyptského Nilu; s tím se totiž žádná jiná řeka nedá srovnat. Z ostatních je tedy nejvydatnější Borysthenés, neboť poskytuje překrásné a pro dobytek velice vhodné pastviny a obzvláště výtečné ryby ve veliké hojnosti; jeho voda je velice příjemná k pití. Ačkoli protéká bažinami, zůstává čistý, osení podél jeho břehů výtečně roste a tam, kde se půda neosévá, roste vysoká tráva.“

Vskutku výstižný popis. Černozem dněperské pánve se dodnes považuje za jednu z nejúrodnějších na světě, díky čemuž novodobá Ukrajina získala přezdívku „obilnice Evropy“. Ani území středního Podněpří, osídlené zemědělci, však netvořilo hranici Hérodotova zájmu. Dále na severu žily národy, o nichž věděli jen málo či téměř nic nejen Řekové z kolonií, ale též Skythové. Tyto národy obývaly nejvzdálenější pomezí. Ti na pravém břehu Dněpru se nazývali Neurové, ti na levém, dále na východ a sever, prostě jen Androfagové čili Lidojedi. Hérodotos o těchto kmenech skoro nic nevěděl, nicméně Neury obývané pripjaťské bažiny na dnešní ukrajinsko-běloruské hranici se shodují s jednou z možných pravlastí Slovanů. Právě zde se vyskytují jedny z nejstarších ukrajinských dialektů.

Dá-li se Hérodotovi a jeho zdrojům věřit, pak skythské království bylo směsicí etnických skupin a kultur. Místo každé takové skupiny ve struktuře uspořádání a dělby práce určovala geografie a ekologie. Řekové a helenizovaní Skythové obývali pobřeží a fungovali jako prostředníci mezi středomořským řeckým světem a vnitrozemím, a to po stránce obchodní i kulturní.