CO BY KDYBY: Popelka neobula střevíček by Nakladatelství JOTA

* Kapitola pátá *

A tady ji máme: Miss Amerika. Pardon. Miss Floom.

ůkladně studuju princův výraz, jak se na to bude tvářit. Napřed se ohlédne po taťkovi, panu králi, který pokyne ke dveřím. Hádám, že to je královský příkaz, aby si Princ Šel Pro Cizí Princeznu. Princ kývne a vykročí ven. A ta dívka, se kterou prve mluvil? Protáhne obličej. Ajajaj. Nemůžu si pomoct, ale je mi jí líto. Ach jo, jak by mohla obyčejná dívka konkurovat Popelce? Popelka! Musím se na ni podívat! Celý sál se hrne ke dveřím. Ty bláho. Napřed vidíme zlatý kočár. „To byla dýně!“ zašeptám Jonášovi. Pak ukážu na šest grošovaných koní. „To byly myši!“

Vedle kočáru stojí šest lokajů a zavalitý kočí. „A ti byli co?“ zeptá se Jonáš. „Ten kočí byl potkan, myslím. Ale už jsem zapomněla, co byli ti lokajové. Pavouci? Ne, možná ještěrky?“ Už jde! Napřed noha. Noha ve skleněném střevíčku. Všichni achají a jůvají. Vystoupí z kočáru úplně jako nějaká filmová hvězda na premiéře v Hollywoodu. Všichni zalapají po dechu. Zalapám po dechu. Je opravdu překrásná. A šaty má taky překrásné. Vypadá přesně jako ta na mojí šperkovnici, Popelka v plesových šatech. Je tak dokonalá. Okouzlující. Přímo oslnivá! „Je úchvatná,“ pronese mladý muž s tlustými černými brýlemi. „Kdo to může být?“ ptá se zvědavě dáma s jasně růžovou rtěnkou. „Je to opravdu princezna?“ „Není odtud, to je jisté,“ prohlásí starší paní opírající se o hůlku a pak mlaskne. „To bych věděla, věřte mi. Já znám každého.“ „Ty šaty jsou z ryzího stříbra!“ řekne ta s růžovou rtěnkou. „Kdepak, to je platina,“ prohlásí starší paní. „Platina je dražší než stříbro. Dokonce víc než zlato. To mi věřte.“ Šaty se třpytí. Popelka se třpytí. Blonďaté vlasy má vyčesané do fantastického drdolu a je krásně nalíčená. Rudá rtěnka. Zdravíčka. Stříbrné stíny.

Nebo možná platinové. I odtud je vidět, jaké má modré oči. Doslova září. Princ přistoupí k ní. „Dobrý večer,“ řekne galantně. „Rád vás zase vidím.“ „Dobrý večer,“ odpoví ona a zamává namalovanými řasami. „I já vás opět ráda vidím.“ Co? Opět? „To je nějaký divný,“ řekne Jonáš. „Jak to, že ji zná?“ Fakt, divné. Jak ji může znát? Zaklepu na rameno té paní s hůlkou. „Promiňte,“ řeknu. „Jak to, že princ Popel —, tedy tu krásnou cizí princeznu zná?“ Zvedne oči ke stropu. „Přeci se potkali na prvním bále.“ No jo, správně! Pohádka o Popelce má spoustu verzí, a v některých je víc plesů. Když jsme bydleli v Naperville, naše chůva, profesorka literatury, nám četla ty původní pohádky. Jen si nevzpomínám, kolik těch plesů bylo. Hm. Nejspíš tři. No jasně — v pohádkách je všechno třikrát. „Takže jsou tři plesy?“ zeptám se. Mlaskne. „Neee. Dva. Včera a dneska. To snad stačí.“ Tak asi není všechno třikrát. Obrátím se a znovu si Popelku prohlédnu. Vypadá božsky. On je tak hezký. Dokonalý pohádkový pár. „To je romantika, co?“ rozplývám se. „Není to nádherné?“ „Tamta holka si nemyslí, že je to nádherný,“ poznamená Jonáš a ukáže bradou na dívku, která

si prve povídala s princem, než se rozběhl k Popelce. Dívka, která vypadá průměrně. Tváří se nešťastně. Ani se jí nedivím — předtím, než se objevila Popelka, tak se s ní princ smál. Být na jejím místě, neslibovala bych si od toho tolik — říká si o zlomené srdce. No fakt, měla se mě zeptat. Každý by se měl se mnou poradit, než učiní rozhodnutí. Bylo by to pro jejich vlastní dobro. „A co teď, Abby?“ zeptá se Jonáš. „Ještě moment,“ řeknu. Nemůžu odtrhnout oči od Popelky a prince, kteří právě vešli do sálu. Jsou neodolatelní. Všichni si na ně ukazují a vzdychají úžasem. Dokonce i hudba přestane hrát. Všichni jsou jako uhranutí. Všichni až na mého bráchu, ale to je sedmiletý kluk. To se dá čekat, že ho romantický příběh neuchvátí. Princ jednou rukou obejme Popelku kolem pasu a vezme její dlaň do své. Vzdych. Hudba znovu začne hrát. Srdce se mi zatetelí. Začnou tančit. Celý sál užasle šeptá a mumlá. „Slyšela jsem, že je to dědička diamantové dynastie!“ „Říká se, že je to nejmladší princezna z království Roctavie!“ „Prý odmítla třináct nabídek k sňatku, ale náš princ je podle ní ten pravý!“

Zakryju si pusu, abych se nesmála. „Abby,“ zašeptá Jonáš. „To není pravda, že ne? Je to jen obyčejná holka a kmotřička víla ji proměnila v krasavici, aby mohla jít na ples, že jo?“ „Ona byla vždycky hezká,“ řeknu. „Ale umřela jí maminka a pak —“ „Jak to, že mámy v pohádkách vždycky umřou? Sněhurčina máma taky umřela.“ „Nevím, Jonáši. Já tyhle věci nepíšu, jenom je čtu. Kde jsem to přestala?“ „U mrtvý mámy.“ „Jo. Maminka jí umřela a její táta si vzal zlou macechu.“ „Zase ta zlá macecha!“ „Viď?“ „Ale ta zlá macecha měla dcery?“ „Jo. Dvě. A ty nejsou tak krásné jako Popelka.“ „A proč zase přišla na ples?“ Naštěstí jsem dávala moc dobrý pozor, když nám chůva četla pohádky. Na sto procent. Jonáš jen na třicet procent. „Pozvali tu macechu. Ona chtěla přijít s dcerami a doufala, že se princ do některé zamiluje a udělá z ní princeznu. Popelka chtěla jít taky, ale macecha jí to nedovolila. Popelka musela spát na půdě a dělat doma všechnu práci. Plakala, a pak abrakadabra, objevila se kmotřička víla a řekla, že jí pomůže. Proměnila různá zvířata v kočár a v lokaje a pak proměnila Popelčiny otrhané hadry v krásné šaty. A darovala Popelce skleněné střevíčky. Je to fantas-

tická návrhářka, tahleta kmotřička víla. Taky bych takovou chtěla. A taky řekla Popelce, že musí z plesu odejít před půlnocí.“ „Proč?“ „Protože o půlnoci skončí kouzlo.“ „Ale když to byla kmotřička víla, nemohla to kouzlo prodloužit?“ Pokrčím rameny. „Nevím. Ale jak to bylo dál — jak to bude dál…? Popelka se bude tak dobře bavit, že málem zapomene, že už je půlnoc. Uteče z plesu a cestou ztratí střevíček —“ „Já myslel, že mají být dva plesy?“ „Jo. Správně. Už si všechno nepamatuju tak podrobně, ale myslím, že na tom prvním plese Popelka tančila s princem, ale včas si vzpomněla, že musí odejít před půlnocí. Ale na tom posledním plese ztratí pojem o čase, a jak pak utíká, vyzuje se jí ten střevíček. Šaty se jí promění zase v hadry a kočí a lokajové i kočár se promění v myši a krysy a ještěrky a dýni. A princ zatím sebere ten střevíček a prohlásí, že dívka, které ten střevíček padne, se stane jeho ženou. Dalších pár dní jeho pobočník chodí od domu k domu po celém království a zkouší všem ženám ten střevíček. A Popelce je akorát. Ukáže mu druhý střevíček jako důkaz a taky všechny ty ostatní věci. Pak si vezme prince a zbaví se té zlé macechy. A žijí šťastně až —“ „Co se stane s těmi nevlastními sestrami?“ „V klasické verzi, co myslím napsal nějaký Francouz, jim Popelka odpustí. Tuhle pohádku měla

chůva nejradši. V těch ostatních je to myslím drsnější.“ Oči mu zasvítí. „Povídej!“ Můj bratr miluje drsňárny. „Takže, v pohádce od bratří Grimmů si jedna sestra zkouší useknout palec, aby se do střevíčku vešla. A pak umřou.“ „Neříkej! Fantazie!“ Obrátím oči v sloup. „Něco na občerstvení?“ přeruší nás číšník a strčí nám pod nos talíř. „Párky v županu!“ zaraduje se Jonáš. Znovu protočím panenky. Ale vezmu si dva. Jonáš si vezme tři a všechny si nacpe do pusy. „Tak co teď? Půjdem na výzvědy?“ „Můžeš to napřed spolknout, než něco řekneš? Co je tohle za způsoby? Jsme na plese.“ „Proč bych tě poslouchal? Máš na sobě růžový pyžamo s fialovými puntíky.“ Chm. „Nejdřív bychom měli asi najít kouzelné zrcadlo, které nás odnese domů, a pak se tady porozhlédneme.“ „Takže můžeme na výzvědy?“ „Jo. Ale napřed to zrcadlo. Asi bude někde tady na zámku. Hledání zrcadla, to je vlastně taky jako jít na výzvědy, ne? Teď máme nejlepší příležitost, když je královská rodina a služebnictvo zaměstnané plesem. Jenom bacha, ať se nepřipleteme do cesty Popelce. Aby se náhodou nestalo, že tu pohádku zase zkazíme.“

Svraští obočí. „To ji ani nechceš pozdravit? Jenom krátce.“ „Ale to víš, že bych chtěla, ale nesmíme. Víš, co se stalo se Sněhurkou. Tentokrát se NESMÍME do té pohádky plést!“ Prostě to nejde.

* Kapitola šestá *

Zrcadlo, zrcadlo, pusť mě dál

a zámku najdeme dvanáct zrcadel. Zrcadlo v královnině komnatě. V králově komnatě. V princově komnatě. V hostinských pokojích. V komůrkách služebných. V plesovém sále jsou dokonce dvě zrcadla. Ani jedno nefunguje. A zaklepat na ně není vždy jednoduché. V královnině komnatě byla komorná. Řekli jsme jí, že Její Veličenstvo si žádá její přítomnosti dole, abychom mohli pokračovat ve vyzvědačské práci. Jestli s pátráním brzo neskončíme, zůstaneme tu jako v pasti. „Co teď? Už jsme zkusili všechna!“ vzteká se Jonáš, když už jsme prolezli všechny místnosti — třikrát.

„Třeba to kouzelné zrcadlo není v paláci,“ řeknu. „Možná je v domě, kde bydlí Popelka. U Sněhurky bylo zase zrcadlo ve Sněhurčině paláci, než z něho utekla. Takže portál je možná tam, kde původně žila hlavní postava předtím, než začne žít šťastně až do smrti.“ „No jo, my ale nevíme, kde Popelka bydlí!“ „Můžeme ji stopovat, až půjde domů,“ řeknu. „Ona ví, kde bydlí.“ „Myslíš, že je ještě tady?“ zeptá se Jonáš. „Počkat, kolik je?“ Kouknu na hodinky. Ach ne! Nemám hodinky! Včera večer jsem si je před spaním sundala. Nejen že teď nebudu vědět, kolik je hodin. Ale podle hodinek bych poznala, kolik hodin je doma, abychom se mohli vrátit dřív, než se naši vzbudí. Kolik teď může ve Smithville být? GRRR. Jonáš se vleče za mnou chodbou do plesového sálu a já si cestou všimnu velikých kulatých hodin na zdi. Za pět minut půlnoc. Očima prohledávám sál a uvidím Popelku, jak tančí s princem. Už je 11:56. Hm. Copak si Popelka neuvědomuje, kolik je? „Je dost pozdě,“ řekne Jonáš. „Měli bychom jí říct, že už má jít. O půlnoci se promění v dýni, ne?“ „Její kočár se promění v dýni, ne ona.“ Drapnu ho za rukáv. „Ale opovaž se něco podnikat. Nesmíme se do ničeho plést.“

Čekáme. Díváme se. 11:58, 11:59. Srdce mi buší. Co když vadí už jen to, že jsme tady? Co když se něco změní, i když neuděláme vůbec nic? Co když se Popelčiny šaty změní v hadry přímo tady a všichni z toho budou na větvi a princ si ji nebude chtít vzít? Dvanáct! Bim, bim, bim… Popelka se ohlédne na hodiny. Tvář jí zbledne, když vidí, kolik je. Podívá se na prince, rozloučí se a pak — rozběhne se tryskem ke dveřím! Ale fakt tryskem! Letí jak blázen, aby byla odtud pryč. Neohlíží se, prostě běží, běží a BĚŽÍ! „Musíme za ní,“ nařídím Jonášovi a rozběhnu se za ní. „Jestli nám uteče, nebudeme vědět, kde bydlí!“ „Aspoň že jsme nezkazili pohádku,“ vykřikne Jonáš za běhu. Utíkáme ven za Popelkou. Sbíhá ze schodů ven z paláce a princ pádí za ní. Už je ve dveřích, já s Jonášem běžíme vedle ní a princ je za námi. Takový běžící trojúhelník. Na spodním schodu Popelce z nohy sklouzne střevíček, tak, jak to má být. Ano! Nic jsme nepokazili! Na vteřinku se ohlédne, ale za sebou vidí prince, a tak se nezastavuje. Běží, běží a BĚŽÍ! „Počkejte! Počkejte! POČKEJTE!“ křičí princ. Ohlédnu se a vidím, že se zastavil. Sehne se a zvedne střevíček.

My s Jonášem ale běžíme dál. Popelka skočí do kočáru a křikne: „Jeďte, jeďte, JEĎTE!“ A koně a lokajové jedou, jedou, JEDOU! „To ne!“ vykřikne Jonáš. „Vždyť ji nedohoníme!“ „Utíkej,“ poručím mu. „Rychle, rychle, RYCHLE!“ Běžíme za kočárem kolem zámku. Funím a odfukuju, a fakt bych měla víc trénovat, protože nejsem v nejlepší kondici a — Přede mnou něco zajiskří. Jako by někdo škrtl sirkou. Kočár se začne mihotat. Koně se třesou. Něco se děje. A bác ho! Kočár se smršťuje! Koně se smršťují! Lokajové se smršťují! Pufff! Popelka sedí na zadku uprostřed ulice vedle rozmašírované dýně. Z koní jsou myši. Z lokajů jsou ještěrky. Z kočího je potkan. Celá proměna netrvala ani dvě sekundy. Škoda že nemám tátovu videokameru! Mohla jsem to dát na YouTube. Jonáš stojí vedle mě s pusou dokořán. „Viděl to ještě někdo? Někdo to přece musel vidět!“ Rozhlížím se po liduprázdné ulici zalité měsíčním světlem. Jsme jediní svědkové. „Ach jo,“ řekne mrzutě Popelka. Vůbec nevypadá jako ta Popelka před dvěma minutami. Není

divu, že ji macecha a sestry na plese nepoznaly. Vlasy jí zplihle visí na ramena a už nemá ani platinové oční stíny, ani červenou rtěnku, ani nic. Na sobě má obyčejné hnědé šaty. Všechny šperky jsou pryč. Postaví se a opráší si šaty. Zuje si pravý skleněný střevíček a bosá vykročí ulicí. „Co uděláme teď?“ zeptá se Jonáš. To je snad jasné, ne? „Půjdeme za ní k nim domů.“