The History of the First World War
Copyright © The Executors of Lady Liddell Hart, 1930, 1934, 1970 Maps © Cassell and Co Ltd 1970 Translation © Věra Vystavělová, 2001, 2020 © JOTA, s. r. o., 2001, 2020 ISBN 978-80-7565-740-4
Kapitola pr vní
POČ ÁTKY VÁ LKY Proces, jenž proměnil Evropu ve vysoce výbušný kontinent, trval padesát let. K explozi pak stačilo pouhých pět dní. Zkoumání vzniku a vývoje výbušných látek – jež tvoří základní příčiny konfliktu – přesahuje rozsah i prostor stručné historie světové války. Na jedné straně bychom museli sledovat vliv Pruska na vytvoření Říše, politické koncepce Bismarckovy, filozofické tendence v Německu a jeho hospodářskou situaci – směsici faktorů, které proměnily přirozenou touhu Německa po obchodních odbytištích, jejichž získání pro ně nešťastnou souhrou okolností bylo tak obtížné, ve vizi o světové velmoci. Museli bychom analyzovat onen různorodý pozůstatek středověku známý jako Rakousko-Uhersko, zvažovat jeho spletité rasové problémy, umělost jeho vládních institucí, povrchní ambice, které překrývaly neustálý strach z vnitřního rozvratu a horečně usilovaly o oddálení nevyhnutelného konce. Na straně druhé bychom museli zkoumat zvláštní směs ctižádosti a idealismu, jež ovládala politiku Ruska, a strach, který vzbuzovala za jeho hranicemi, zejména u německých sousedů – možná nejvražednější ze všech ingrediencí konečného výbuchu. Museli bychom porozumět trvalým obavám z nové agrese, sužujícím Francii od roku 1870, zkoumat obnovený růst sebedůvěry, z níž načerpala sílu postavit se dalším hrozbám, a nepouštět ze zřetele rány, jež jí v boku zanechalo Německo svým chirurgickým vyříznutím Alsaska-Lotrinska. A konečně bychom museli sledovat postupný pohyb v politice Británie, opouštějící pojetí izolace směrem k začleňování do evropského systému, a její pozvolné probouzení do reality německého cítění vůči ní. V takové studii půlstoletí evropské historie může zevšeobecnění pro jednou dosáhnout větší přesnosti nežli nejpodrobnější historie. Fundamentální příčiny konfliktu lze zhustit do tří slov – strach, hlad a pýcha. Vedle nich jsou mezinárodní „incidenty“, k nimž došlo v letech 1871–1914, pouhými příznaky. Na této vymezené ploše je možné a také smysluplné sledovat jedině ty nejvýznamnější přelomové události v toku příčinných souvislostí, jež nakonec zažehly požár. Stopy vedou strukturou aliancí, které po roce 1871 vytvořil Bismarck. Ironií osudu ji budoval jako 11
ochranný systém, který měl zabezpečit pokojný růst jeho díla, Německé říše, a nikoli jako skladiště výbušnin. Přestože Bismarckovu filozofii vystihuje v kostce jeho výrok z roku 1868 – „Slabí jsou stvořeni k tomu, aby byli pohlceni silnými“ – jeho vlastní hlad byl nasycen po třech chodech, válkou let 1870–1871. Nemůže být obviňován z toho, že měl větší oči než žaludek; když cítil, že Německo se stalo, jak se vyjádřil, „saturovaným státem“. Hlavní ideou, jíž se napříště řídil, byla nikoli expanze, ale konsolidace. A aby si pro konsolidaci nového Německa zajistil čas a mír, usiloval o udržení Francie ve stavu trvalé neschopnosti vést odvetnou válku. Ale výsledek měl ukázat, že říši nelze vybudovat na dvojím bezpráví. Kromě častých přímých hrozeb Francii se snažil paralyzovat mrzutě rychlé tempo její rekonvalescence metodou nepřímou, když se ji snažil zbavovat přátel či zastánců. S tímto záměrem usiloval sblížit Rakousko a Rusko ukováním jejich společné vazby na Německo, a zároveň se snažil zabezpečit mír na Balkáně, aby předešel vzniku nebezpečného napětí, jež by toto sblížení mohlo ohrozit. Po několik let prováděl na diplomatické scéně Evropy politiku „čestného zprostředkovatele“, aniž by se zavazoval kterékoli straně. Ale neshody s ruským kancléřem Gorčakovem a komplikace způsobené rusko-tureckou válkou 1877 ho v roce 1879 vedly k vytvoření obranné aliance s Rakouskem, a to navzdory námitkám starého císaře Viléma I., který to považoval za „zradu“ na Rusku a dokonce hrozil abdikací. Tento pevný závazek měl mít nedozírné následky. Bismarck nicméně v roce 1881 přechodně obnovil své ústřední postavení mistrovským diplomatickým tahem, proslulou „aliancí tří císařů“, jíž se Rusko, Rakousko a Německo zavazovaly ke společnému postupu v oblasti Balkánu. A přestože tato aliance v roce 1887 zanikla, spojenectví Německa s Ruskem bylo náhradou posíleno tajnou „Zajišťovací smlouvou“, jíž se tyto dvě mocnosti dohodly dodržet vzájemnou tolerantní neutralitu v případě války se třetí zemí. Neměla však platit v případě, že by Německo napadlo Francii nebo Rusko Rakousko. Tímto druhým mistrovským výkonem své diplomacie, provedeným s velkým smyslem pro obojakost, Bismarck odvrátil tehdy hrozící riziko spojenectví mezi Ruskem a Francií. Mezitím bylo v roce 1882 spojenectví mezi Německem a Rakouskem rozšířeno o přijetí Itálie. Účelem bylo zabezpečit Rakousko proti vpádu do zad, pokud by se ocitlo ve válce s Ruskem, a výměnou by noví spojenci Itálii přišli na pomoc, byla-li by napadena Francií. Nicméně jako záštitu svého starého přátelství s Británií a pro ochranu 12
vlastního pobřeží nechala Itálie ke smlouvě připojit zvláštní protokol, v němž se prohlašovalo, že smlouva v žádném případě nemá být namířena proti Británii. V roce 1883 rumunský král osobním a tajným aktem připojil Rumunsko k novému Trojspolku. Přechodně s ním bylo dokonce Srbsko spojeno separátní dohodou s Rakouskem a Španělsko dohodou s Itálií. Pokud šlo o Británii, Bismarckovým záměrem zřejmě bylo udržet ji v přátelské izolaci ve vztahu k Německu a v nepřátelské izolaci vzhledem k Francii. Jeho postoj vůči Británii osciloval mezi přátelstvím a pohrdáním, jehož středobodem byl systém politických stran. Ke „starému Židovi“ Disraelimu cítil skutečný respekt, nedokázal však pochopit postoj Gladstonových liberálů a pohrdal jejich kolísavými činy. Když byl u moci Disraeli, pohrával si Bismarck s myšlenkou připojit Británii ke svému řetězu spojenectví; královna Viktorie ovšem, i když naříkavým tónem, vyjádřila „jistotu, že Německo by bylo v každém ohledu nejspolehlivějším spojencem“, již méně si byla jistá Bismarckem a jeho důvěryhodností, a Disraeli její pochybnosti sdílel. Bismarck tudíž pokračoval v politice podněcování Británie proti Rusku a posléze Francii, v obou případech se stejným zadostiučiněním. Chytře přitom podpořil obsazení Egypta Brity, právě jím se Británie zaplétala do konfliktu s Francií, a v Německu se naopak stavěl proti sílícímu volání po koloniální expanzi – „lačnost našich válečných štváčů po koloniích je větší, než můžeme potřebovat či uspokojit“ – ta totiž hrozila budoucími problémy s Británií; a přece svou podporu Británie v Egyptě dokázal využít jako nástroj k vynucení určitých ústupků v zámoří, jimiž by jako chutnými sousty zmírnil hlad po koloniích, který tak vehementně projevovaly německé korporace, i na něho příliš mocné, než aby je mohl ignorovat. Když se v Británii znovu dostali k moci konzervativci a vzrostlo napětí ve vztazích s Francií, došlo mezi Británií a Německem k novému sblížení a Bismarckova nabídka oficiálního spojenectví byla kabinetem lorda Salisburyho vřele uvítána; jeho členové ji nakonec nepřijali zřejmě jen ze strachu před reakcí parlamentu, který by se postavil proti kompromitujícím závazkům v zahraničí. Bismarck však z neoficiální dohody, jíž bylo docíleno, dokázal za nicotnou cenu vytěžit postoupení Helgolandu, jenž se o generaci později ukázal tak životně důležitým pro německé námořní operace. Na konci osmdesátých let se tedy zdálo, že Bismarckovo velké dílo je dokončeno. Německo se opíralo o Trojspojenectví, přičemž mu do jisté míry spojenecké a zároveň samostatné postavení Ruska 13
a Británie přinášelo výhody bez závazků. Z této bezpečné základny bylo připraveno rozvíjet svou obchodní expanzi. A Francii Bismarck vmanévroval do osamění ve vymezené oblasti politické izolace. S počátkem devadesátých let se však v této stavbě, krátce po odstranění jejího stavitele, objevila první trhlina. Nástup mladého císaře Viléma II. na trůn v roce 1888 byl carem Alexandrem III. přijat s nelibostí, neboť car nesnášel jeho „agresivní roztomilost“ a nedůvěřoval jeho úmyslům. Přesto dal k roztržce s Bismarckem popud Vilém, nikoli Alexandr. Bismarckova moc ho popuzovala stejně jako členy generálního štábu. Přirozené spojence si našel mezi vojáky, v jejichž prostředí byl vychován, aniž si přitom uvědomil, že si tím pro sebe ková nové okovy. Prvním důsledkem propuštění „pro-ruského kancléře“ bylo odmítnutí jeho následníka obnovit „Zajišťovací smlouvu“ s Ruskem. To přirozeně vyvolalo reakci cara, který spolkl svou averzi vůči republikánství a v roce 1891 uzavřel dohodu s Francií, jež se o rok později změnila ve vojenskou smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení. Ta obsahovala významné ustanovení, že pokud by kterýkoli ze členů Trojspolku mobilizoval své vojenské síly, Francie i Rusko měly okamžitě mobilizovat také. Přinejmenším si car nemohl stěžovat, že nerozumí významu toho slova, neboť francouzský vyjednavač generál Boisdeffre mu velice pečlivě vysvětlil, že „mobilizace znamená vyhlášení války“. Pokud šlo o cara, spolkl tuto podmínku ze strachu, že Británie má v úmyslu spojit se s Německem. Vyrovnával se s ní těžce a dlouho trvalo, než se Francie dočkala svého diplomatického zisku. Nicméně svou „karanténu“ překonala. Napříště už v Evropě neexistovalo jen jedno politické uskupení, nýbrž dvě. Přestože jedno bylo volné a druhé kompaktní, vytvořily tyto dvě skupiny mocenskou rovnováhu, i když jejich moc dosud rovnoměrně rozložena nebyla. Mimořádně zajímavé světlo vrhá na okolnosti německého vypovězení tajné dohody s Ruskem skutečnost, že rada v Berlíně, která záležitost posuzovala, rozhodla v neprospěch dohody proto, že je neloajální nejen vůči Rakousku, ale také vůči Británii. Ať už měl císař jakékoli chyby, byl upřímnější než Bismarck, a dojem neupřímnosti, který vyvolávají jeho vzájemně si odporující výroky, jde zřejmě na vrub jeho přílišné otevřenosti kombinované s prudkou proměnlivostí názorů. Základním rozdílem mezi oběma muži bylo, že první z nich důsledným uplatněním nečestnosti usiloval o nastolení trvalého bezpečí, zatímco druhý dosáhl naprosté nejistoty svými záchvaty poctivé 14
otevřenosti. Ohled projevený vůči Británii měl základ v císařových názorech. Přestože zvrátil Bismarckův postoj k Rusku, pokračoval v Bismarckově politice přátelství vůči Británii, motivované snad v jeho případě spíše upřímným sklonem než pouze politicky. Osobní zdroj rozkolu mezi císařem a Bismarckem vyvěral ze vzájemné antipatie císaře a jeho strýce, prince waleského – pozdějšího krále Eduarda VII. A zvláštní bylo, že právě rodina Bismarckova pracovala na prohloubení této osobní roztržky. To by se ovšem samo o sobě nemohlo rozvinout v rozkol celonárodních rozměrů, kdyby se nepřidaly příčiny mnohem závažnější – či přesněji jedna příčina, jež postupně bytněla novými a rozmanitými nánosy. Jejím počátkem a základem byla změna politiky Německa, která obrátila vnitřní expanzi směrem ven. Růst obchodu a vlivu Německa do celosvětových rozměrů nutně musel mezi Německem a Británií na mnoha místech přivodit konflikt zájmů. Při taktním nebo dokonce bismarckovsky lstivém počínání však tyto třecí plochy nemusely zažehnout jiskry, poněvadž britská politika v tom směru osvědčovala podivuhodnou netečnost. Strana, která hlídala britské imperiální panství nejostražitěji, byla shodou okolností stranou nejvíce sympatizující s imperiálním Německem. Ale místo, jež uvolnil Bismarck, bylo obsazeno muži, kteří neoplývali taktem. Jak se tak často děje v případech velkých mužů, jeho žáci zapomněli na jeho zásady a zapamatovali si pouze metodu – zaťatou pěst. Přesto i císař měl osobní kouzlo, s jehož pomocí si nejen dokázal udržet oblibu v Anglii i přes podrážděné reakce, které často vyvolával, ale získal i značný vliv na nového a slabošsky laskavého cara Mikuláše II. Na jistou dobu si tím vytvořil silnou pozici, aniž se k čemukoli zavazoval. První střet s Británií se odehrál kvůli Turecku – a vrhl zlověstný stín na budoucnost. V roce 1892, kdy byla opět u moci liberální vláda, „přišlo najednou z Berlína jakési ultimátum, požadující, abychom s Němci přestali soupeřit o ‚železniční koncese‘ v Turecku“, jak líčí Grey. A v následujících letech císař nevynechal jedinou příležitost, aby zdůraznil, že rostoucí síť německého obchodu má ve svém středu hrozivého pavouka. V roce 1895 jeho intervence umožnila Rusku, aby připravilo Japonsko o jeho kořist z války s Čínou. V roce 1896 přišel další a vážnější střet s Británií. Jeho zdrojem se stal ironií osudu příliš horlivý obdiv pro bismarckovský imperialismus ze strany jednoho Angličana. Císař, nikterak neusmířen stejnou měrou obdivu, jakou Rhodes choval k němu samotnému, pociťoval rostoucí podráždění nad Rhodesovými plány 15
britské expanze v Jižní Africe, které křížily jeho vlastní. Po vznesení několika zatrpklých stížností a sladkém vábení vysílaném transvaalskými Búry nalezl lákavou záminku v Jamesonově vpádu do Transvaalu. Na zasedání rady 3. ledna 1896 pronesl, že Německo by nad Transvaalem mělo vyhlásit protektorát a vyslat na místo vojenské oddíly. Když kancléř Hohenlohe namítl, že „by to byla válka s Anglií“, císař nevinně odpověděl „ano, ale jen na souši“. Méně drastickou alternativou doporučenou císaři bylo zaslání blahopřejného telegramu prezidentu Krugerovi, který měl být formulován pro Británii nejen navýsost urážlivě, ale měl také popírat její svrchovanost nad Transvaalem. V obou zemích vzkypěly obecně sdílené emoce, roznícené v jednom případě špatně skrývanou žárlivostí, v druhém pak bolestně dotčeným překvapením, že z tradičního přítele se vyklubal nový rival. Němce pochopitelně rozzlobilo a pokořilo, že by Británie, vlastnící již tolik kolonií, měla získávat další právě v té části světa, kde ještě i opozdilec mohl doufat v uplatnění svého nároku. Angličané si už z kolonizování učinili takový zvyk, že na jakékoli pokusy, které by v tom směru podnikal kdokoli jiný, pohlíželi se zdvořilou nechápavostí, a možnost, že by kdokoli, vyjma tradičních rivalů Francie a Ruska, mohl nad jejich úspěchy znervóznět, je rovněž naplňovala nevěřícným údivem. Jakkoli nezáměrně provokující při běžných stycích, působila v krizovém období tato klidná sebejistota jako sedativum a podstatnou měrou se zasloužila o zažehnání právě této krize. Německo skutečně nařídilo válečná opatření a navrhlo Francii a Rusku spojení proti Británii. Ale nedostatečná odezva z těchto zemí, klid vlády lorda Salisburyho a vědomí vlastní nedostatečnosti na moři nakonec Německo udržely na uzdě a odvrátily okamžité ohrožení míru. Avšak hrozba ustoupivší pro nedostatek síly ještě není hrozbou zažehnanou. Od této chvíle se datuje skutečný růst německých ambicí na moři, vyjádřený slovy císaře z roku 1897 – „trojzubec musí svírat naše pěst“ – a jeho povoláním admirála Tirpitze, který měl mocný trojzubec boha Neptuna vytvořit. V příštím roce se zrodil první velký program námořního rozvoje a při návštěvě Damašku téhož roku se císař prohlásil ochráncem všech mohamedánů na celém světě – což byla jasná provokace namířená směrem k Británii a Francii. A nejenom k nim. Skutečnost, že císař nepokrytě zaujal postoj patrona Turecka, osudově narušila jeho dosavadní souzvuk s Ruskem. Císařův stín nyní zatemňoval výhled Ruska na Konstantinopol, jež byla jeho vysněným cílem. Stejně jako protivníci vysmívaní Napoleonem, ani 16
císař neuspěl v politice, protože „viděl příliš mnoho věcí najednou“, a druhé mocnosti, které Bismarck podněcoval proti sobě, dovedl k tomu, aby kamkoli se ohlédly, viděly jen jedno – německou pěst. Přesto po veřejné urážce Británie v Jižní Africe následovala v roce 1898 nabídka od Chamberlaina, navrhující přesně totéž spojenectví, o něž marně usiloval Bismarck. Teď však byla řada na Německu, aby nabídku zkoumalo s podezřením. Britům k ní zavdalo podnět nové a zneklidňující vědomí izolace a slabosti, podložené naopak dávným vědomím přirozené spřízněnosti s Německem. Působila však jako přiznání slabosti, jímž zčásti skutečně byla – a právě slabost nebyla vlastností, která by se zamlouvala novému Německu. Jednou z nemnoha věcí, jež Bismarckovi nástupci převzali z jeho odkazu, byl dále zvyk podceňovat sílu Británie a přeceňovat sílu Ruska. V pozadí opakovaných německých odmítnutí Chamberlainových návrhů v letech 1898 až 1901 stál nicméně osobní motiv – v příšeří ukrytá postava Holsteinova. Tento zatrpklý, podezřívavý a lakotný úředník ministerstva zahraničí, který svoji existenci ve skrytu šera miloval, neboť neviditelnost zvyšovala jeho reálnou moc v honbě za „skutečnou politikou“, muž, jenž by si nekoupil nový oblek, třebaže neváhal využít znalostí nabytých při výkonu úřadu k soukromým spekulacím, který spřádal intriky, aby docílil propuštění svého mistra, a přitom se tvářil jako jeho žák, tento muž, který se nyní těšil posvátné úctě jako duchovní dědic Bismarckův, přitom od Bismarcka zdědil jediné – jeho nemorální metody. Především a nejvíce mu chybělo Bismarckovo sebevědomí. Proto, přestože by britské návrhy rád přijal, couvl ze strachu, že by se Německo stalo nástrojem britské vůle a nárazníkem mezi Británií a Ruskem. Na druhé straně však cítil, že oslabení Británie by nyní Německo mohlo využít ke svému prospěchu, bude-li si Británii držet od těla, vymáhat na ní ústupky a zároveň ji udržovat v naději ve vytvoření bližšího spojenectví. Alespoň v tomto názoru byl podporován kancléřem Bülowem a císařem, jehož stanovisko vystihují slova pronesená k Bülowovi: „Mám teď Brity, přes všechno jejich kličkování a vykrucování, kde je chci mít.“ A německé námořnictvo, v roce 1900 nově posílené, bylo tím pravým nástrojem k utažení šroubu. Během několika příštích let a zejména v průběhu jihoafrické krize a války musela britská vláda tvrdě platit, a to nikoli za německou podporu, ale za pouhou výsadu, že německé hrozby a urážky nebudou proměněny v činy. Ve věci portugalských kolonií, ostrovů Samoa a Číny projevovala vláda lorda Salisburyho slabost natolik 17
zavrženíhodnou, že téměř ospravedlňovala císařovu charakteristiku vlastních členů jako „dokonalých pitomců“; svědectví, jež vydaly diplomatické archivy oné doby, jsou žalostným čtením. Až k nim lze skutečně vysledovat nepřímou zodpovědnost za válečný konflikt; bylo přece přirozené, že císař a jeho rádci si potřebovali ověřit své dobré mínění o metodě obrněné pěsti. Císař může být zproštěn obvinění, že svou metodu chtěl hnát až k vyvolání opravdové války, a nejen proto, že existují důkazy svědčící o jeho odporu k ní, ale také pro jeho sklon k povrchnímu usuzování. Omezené hrozby tak snadno vynášely válečné zisky bez nutnosti podstupovat válečná rizika, což až příliš snadno potvrzovalo správnost zvolených metod – a přijetí závěru, který se nabízel sám, odpovídalo právě císařově mentalitě. Jeho zodpovědnost za vypuknutí války spadá právě do těchto let. A je to zodpovědnost nejvážnější. Nedůvěra a obavy, jež podněcovaly jeho bojovné výroky a postoje po celé Evropě, ji nakonec naplnily střelným prachem. Je stejně iracionální označit za hlavní viníky ty, kdo nakonec zažehli jiskry, jako soustředit se při zkoumání prvotních příčin války právě na onen krátký měsíc, v němž jiskry vzplály. V reakci na historicky nepravdivou propagandu, líčící císaře jako válkychtivého, či dokonce spřádajícího válečné plány, se kyvadlo vychýlilo příliš daleko opačným směrem. Uznání jeho dobrých úmyslů, byť poznamenaných nevyzpytatelnými změnami nálad a náhledů, by nás na druhé straně nemělo vést k podcenění jejich zlých následků. A ty pocházely především z přílišného zalíbení, s jakým se císař vzhlížel ve vlastních činech a sobě samém. Sám sebe viděl oděného v „zářivém brnění“, a ve skutečnosti zatím nosil úbor Puka. Dokázal, že kdo dělá zlou krev, vyvolává válku. Odkládací taktika přijetí britských návrhů se císaři i Bülowovi jevila jako bezpečná. Podcenili vliv všeobecného znepokojení nad tím, jak snadno se z nich mohou stát spojenci. S nepatřičnou jistotou argumentovali, že mezi „medvědem a velrybou“ nemůže dojít k žádnému skutečnému spojenectví. Při pohledu zpět se jako nejpodivuhodnější jeví počet kopnutí potřebných k odehnání Británie směrem od Německa, do nemotorného objetí Dvojdohody. Německo alespoň dostalo důraznou výstrahu, protože Chamberlain je varoval v roce 1898 a znovu v roce 1901, že „éra báječné izolace Anglie skončila ... a měli bychom upřednostnit věrnost Německu a Trojspolku. Jestliže se to však ukáže jako nemožné, pak i my zvážíme obnovení přátelských vztahů s Francií a Ruskem“. 18
Německá víra v nemožnost takové smlouvy se ukázala jako mylná. Shrnovala ji Holsteinova slova – „obávané sblížení s Ruskem a Francií není ničím jiným než anglickým švindlem ... rozumné dohody s Anglií lze dle mého názoru dosáhnout pouze tehdy, až se v Anglii všeobecně rozšíří pocit, že z nutnosti nezbývá než ji uzavřít“. Byl až příliš chytrý. Svojí „rozumnou dohodou“ nemyslel spojenectví mezi sobě rovnými, nýbrž vztah pána a sluhy. Jakkoli slabošsky se britská vláda chovala a jakkoli se člověku prodchnutému filozofií „železa a krve“ jevila ještě bezbrannější, než ve skutečnosti byla, jen samotná tato slabost rozhodně nestačí k vysvětlení Holsteinova ohromujícího předpokladu. Jde o názorný příklad, že skutečným problémem v Německu, a také zdrojem jeho potíží, nebyly žádné vskutku machiavelliovské plány, nýbrž pouze nemoc, kterou školáci výstižně charakterizují výrazem „náfukovství“. Prvním pokusem Británie posílit své postavení v jiných směrech bylo uzavření spojenectví s Japonskem v roce 1902. Nijak nezvětšilo odstup mezi Británií a Německem, spíše se zdálo, že vytvoří novou bariéru mezi Británií a Dvojdohodou. Toto spojenectví vzniklo z původního Chamberlainova návrhu dohody mezi Británií, Německem a Japonskem, v úzké součinnosti se Spojenými státy. Německo se drželo zpátky a téměř stejně zareagovalo Japonsko. Japonský státník markýz Ito by raději vytvořil spojenectví s Ruskem – od tohoto cíle jej odvrátila jedině skutečnost, že jeho příjezd do Sankt Petěrburgu se opozdil za postupem jednání v Londýně mezi baronem Hayashi, japonským ambasadorem, a ministrem zahraničí lordem Landsdownem. Ještě i poté japonská ministerská rada pod tlakem Itoa s přijetím aliance s Británií váhala – jejím nepřímým důsledkem se pak stalo překotné uspíšení rusko-japonské války, výsledek, jenž si Británie ani nepřála, ani jej nepokládala za přijatelný. Na evropské scéně totiž před rokem 1904 vykrystalizovala dramatická změna. Pouhých pět let předtím ještě Francie tak trpce Británii zazlívala Fašodu, že pro ni téměř zapomněla na Alsasko-Lotrinsko. Ale strach z Německa, který byl usazen hlouběji, otevřel francouzským státníkům cestu k dohodě, když Chamberlain v roce 1901 splnil své varování Německu. Když konečně došlo k jednání mezi Landsdownem a francouzským velvyslancem Paulem Cambonem, jako prvnímu se věnovali odstranění příčin napětí v nejcitlivějším bodě, jímž bylo zámoří. Největší překážku představoval Egypt, stále hýčkaný objekt francouzské ctižádosti, a nebyl to žádný nízký diplomatický čin, že uznání jeho faktického obsazení Británií bylo vyměněno za 19
uznání francouzského práva na obsazení Maroka, pokud v tom Francie uspěje. Dohoda byla podepsána v dubnu 1904. Přestože rozšířená představa, že zásluha na této dohodě patří králi Edwardu VII., je čistě mytická – a ještě více to platí o jeho v Německu hojně tradovaném obrazu jakožto krále spřádajícího kolem Německa machiavelliovské sítě – jeho návštěva Paříže vytvořila atmosféru, v níž se dohoda stala možnou. Zpočátku byl přijat mrazivě, ale jeho takt a porozumění Francouzům se setkaly s jejich vpravdě republikánskou láskou ke královskému majestátu, což uspíšilo jisté tání ve vzájemných vztazích, a následující návštěvy odhalily prostor společných zájmů. Přestože tedy není pravda, že král novou dohodu vytvořil, nepochybně ji učinil srdečnější. Císař ovšem také pomohl. Hluboce uražen, že milenec, jehož sbližovací pokusy Německo pohrdavě odmítlo, se odvážil dvořit jinému, zdvojnásobil své rozvratné snahy. Zaměřil se na rozbití francouzsko-britské dohody a rusko-japonská válka mu k tomu shodou okolností nabídla příležitost. Jeho první tah skončil nezdarem, protože mírumilovný car odmítl jeho radu poslat černomořskou flotilu přes Dardanely proti Británii. Když však Baltská flotila, poslední námořní trumf Ruska, vyplula na Dálný východ, dostala falešnou informaci – Rusové později tvrdili, že pocházela z německých zdrojů – o japonských plavidlech, která prý na ni čekají v Severním moři. V panické hrůze Rusové omylem vypálili na britské rybářské lodě a nijak se nesnažili svou chybu napravit, což na krátký okamžik mezi Ruskem a Británií téměř vyvolalo válečný stav. Po několik dní britská Channel Fleet (kanálová flotila) Rusy sledovala, až se napětí uvolnilo díky carovu poselství, v němž nad incidentem vyjádřil politování – což ovšem s nelibostí nesla bojechtivá strana v Rusku. Car, roztrpčený svým ponížením, nyní k císařově radosti navrhl, aby se Rusko, Německo a Francie spojily a „skoncovaly s anglickou a japonskou arogancí a drzostí“. Císař pohotově odeslal návrh smlouvy mezi Ruskem a Německem, ale naléhal na cara, aby ji nevyzrazoval Francouzům, s odůvodněním, že „až se dohoda stane skutečností, naše spojené síly budou na Francii působit velmi přitažlivě“, a s dodatkem, že „vynikajícím prostředkem, jak zchladit britskou zpupnost a panovačnost, by byla nějaká vojenská demonstrace na persko-afghánské hranici...“. Nakonec to však byl car, kdo po zvážení situace zchladl. Další německý manévr byl výjimečně nejapný, a císař za něj nenesl zodpovědnost. Nyní, když už vhodný čas minul, chtěl se pokusit o sblížení s Francií, místo snahy odloučit ji od Británie pomocí 20
hrozeb. Ale Bülow s Holsteinem ho poslali do Tangeru, aby tam projevem, v němž zpochybnil nároky Francouzů v Maroku, „hodil Francii rukavici“. Bülow na něj vzápětí navázal, když vyzval ke konání konference, jež by znovu posoudila budoucnost Maroka. Útočný výpad přišel v nevhodný okamžik. Francouzská armáda právě procházela jednou ze svých pravidelných krizí, Rusko vězelo v potížích s Japonskem, a francouzský ministerský předseda Rouvier pochyboval jak o jistotě, tak o hodnotě podpory Britů. Stalo se tedy, že ministr zahraničí Delcassé byl obětován a Francie požadavek přijala. Obrněná pěst zaznamenala nové vítězství, ale poplach, který vyvolala, dohnal Británii a Francii k většímu sblížení. Třetí manévr byl čistě v režii císařově. V červenci 1905 carovi na palubě jeho jachty v Björkö znenadání předložil návrh smlouvy a zeptal se svou hybridní angličtinou: „Rád byste to podepsal? Byl by to moc pěkný suvenýr našeho entrevue.“ Císař líčí své pocity, když Mikuláš odpověděl „Ano, chci“: „Oči mi zaplavily slzy radosti – celým tělem mi projelo radostné vzrušení,“ a cítil, že všichni jeho předkové včetně „grandpapa“ a „starého pruského Boha“ mu dávají požehnání. Toto období královské diplomacie, jakkoli vážné byly jeho důsledky, mělo i svou odlehčující, humornou stránku. V jednom ze svých dopisů „Nejmilejšímu Mikymu“ císař půvabně rozezněl i komerční tón – „Když byl nyní zveřejněn plán obnovy vašeho námořnictva, doufám, že neopomenete příslušných místům zdůraznit vynikající kvality našich firem ve Štětíně, Kielu atd. Jsem přesvědčen, že dodají výstavní exempláře v oboru bitevních lodí.“ Melodramaticky vyznívá jeho zarmoucený dopis Bülowovi. Ten, neboť dohoda byla v rozporu s jeho vlastními antifrancouzskými cíly v Maroku, pohrozil rezignací. „Ráno toho dne, kdy obdrží vaši rezignaci, nebude již císař mezi živými! Myslete na moji nebohou ženu a děti.“ Když si ale carovi ministři smlouvu přečetli, namítali, že je neslučitelná se spojenectvím s Francií, a zprávy o tom se dostaly ven v dostatečné míře, aby z Francie vyvolaly důrazné protesty. „Mistrovský kousek“ diplomacie byl tedy v tichosti odklizen do diplomatického koše na papír. Abychom byli k císaři spravedliví, je třeba dodat, že měl v té době jistý důvod k osobnímu rozhořčení vůči Británii, i když z větší části vznikl právě jako reakce na jeho vytrvalou snahu dosáhnout svého pomocí hrozeb. Jeho prudká vznětlivost našla protějšek v siru Johnovi Fisherovi, čerstvě jmenovaném prvním lordu admirality, který neustále mluvil o preventivní válce a zcela bez zábran také o tom, že pokud 21
by Německo neomezilo svou námořní rozpínavost, jeho námořnictvo by mělo být zničeno jako dánská flotila v Kodani za admirála Nelsona. Takové nespoutané návrhy měly ovšem přirozeně větší ohlas v Berlíně než v Londýně. Podíl krále Edwarda VII. na těchto provokacích byl povahy spíše společenské a osobní než politické. Jen o něco větší tolerance k neotesanosti jeho synovce by možná stačila, aby se vztahy urovnaly. Lord Landsdowne zaznamenal, že „král o svém královském bratru mluví a píše způsobem, který člověku nahání husí kůži“. Tyto osobní antipatie a popichování, které měly jen malý význam na britské straně, kde král byl konstitučním vládcem a také nepostrádal smysl pro humor, ovšem budily hlubší odezvu na německé straně Severního moře, kde vládce měl pravomoc zásadním způsobem ovlivňovat politiku země a smysl pro humor mu chyběl. A podněcování císaře, aby pokračoval v intrikování a výhružkách, jež měly rozbroje dále vyhrotit, nakonec vyvolalo reakci i v Británii, kde je již nemohla ignorovat ani nová liberální vláda Campbell-Bannermana, a byla tak nechtěně vehnána do těsnějšího svazku s Francií. I když vláda odmítla zavázat se k oficiálnímu spojenectví s Francií, stále se držela naděje, že britské veřejné mínění by se v případě napadení Francie přiklonilo k intervenci. A když Francouzi logicky namítali, že pomoc v ohrožení by měla význam jedině tehdy, kdyby se předem důkladně promyslela její metoda, dal Campbell-Bannerman svolení k diskuzi mezi generálními štáby obou zemí. Třebaže tato jednání naprosto neovlivnila konečné rozhodnutí o zahájení války, měla naopak velký dopad na způsob jejího vedení. Výmluvný je také předpoklad, s nímž počítal nový válečný plán Německa v roce 1905, že na straně Francouzů budou bojovat britské expediční sbory o síle 100 000 mužů – tedy přesně v počtu, o jaký Francouzi požádali. Zklamán ve své představě, že se Francii a Rusko podaří vmanévrovat do opozice proti Británii, zaměřil se nyní císař na možnost vojenské akce proti Francii přes Maroko. Dospěl však k závěru, že „z technicko-vojenského hlediska“ k tomu nejsou vhodné podmínky a nezbytným předpokladem je spojenectví s Tureckem, „které by vojenské síly mohamedanismu v co možná nejvyšší míře – pod pruským velením – zapojilo do mých služeb“, a dále stabilní vnitřní situace. Tento příklad, výmluvně dokládající nevyrovnanost jeho uvažování, nalezneme v dopise Bülowovi z 31. prosince 1905, který uzavírá takto: „Nejdřív postřílejte socialisty, setněte jim hlavy, ať jsou úplně nemohoucí – pokud to bude nutné, tak krvavou cestou – a pak se pustíme do války za hranicemi! Ale ne dříve, a ne a tempo.“ 22
Další změna situace v Evropě přitom základy, na nichž stavěl, neposílila, ba naopak je oslabila v důsledku oslabení jeho vlivu na osobu cara a tím i dění v Rusku. Vrcholem ironie bylo, že změna si našla zcela čekanou cestu – spojením nové britské vlády a jejího protipólu, despotického Ruska. Vláda liberálů, vycházející zčásti ze svého všeobecného pacifismu, zčásti z přirozené reakce na německé hrozby, pokračovala v Lansdownem započatém úsilí odstranit tradiční zdroje sporů s Ruskem. A v roce 1907 byly rozpory v oblastech styčných bodů urovnány dojednáním. Jelikož však nebyla uzavřena žádná konkrétní dohoda, přirozeným pokračováním bylo urovnat cestu spolupráci v Evropě. Přestože Británie nebyla vázána formální dohodou s Francií ani Ruskem, vázala ji k nim pouta loajality, a tak je již nemohla krotit, aniž by upadla v podezření z neloajálnosti. Přišla tedy o svůj nezávislý vliv, uplatňovaný dříve v období krizí. Toto dilema si uvědomil a výstižně popsal ministr zahraničí sir Edward Grey v memorandu z 20. února 1906: „Myslím, že v každé zemi by vznikl všeobecný pocit, že jsme se zachovali hanebně a nechali Francii na holičkách. Spojené státy by námi opovrhovaly, Rusku by vůbec nestálo za úvahu uzavřít s námi přátelskou dohodu o Asii, Japonsko by si zařídilo záruky jinde, a my bychom zůstali bez přítele, aniž bychom měli sílu si přítele získat, a Německo by s jistým potěšením celé situace využilo v náš neprospěch. ...Na druhé straně je ovšem perspektiva války v Evropě a naší účasti v ní strašlivá.“ Od této chvíle byly velmoci fakticky, ne-li jmenovitě, rozděleny do dvou nepřátelských skupin. Německo, jehož agresivní a nemoudrá politika dala vzniknout opoziční skupině tak podivného složení, v několika příštích letech dál napomáhalo jejímu utužování – samo přitom podporováno Rakouskem – podobně jako hnětením tvrdne sněhová koule. Vlastní výtvor však měl neblaze zasáhnout i samo Německo. Přistoupením Británie k novému uskupení se oslabilo spojenectví staré, když se v něm pochybným partnerem stala Itálie. Německo bylo tudíž donuceno přimknout se těsněji ke svému druhému partnerovi, Rakousku, jehož dříve samo vedlo. Pokud si Rakousko přálo válku, byla tato jeho závislost výhodou, pokud by si však přálo mír, zapůsobila by jako svazující překážka stejně, jako se to stalo Británii. Nové rozdělení Evropy nebylo tradiční rovnováhou moci, ale pouhou bariérou mezi mocnostmi, v níž byly navíc rozmístěny nálože 23
trhaviny – vojenský potenciál, který tyto země nyní ve spěchu zvyšovaly, vedeny spíše strachem než ctižádostí. Strach z náhlé detonace přivodil další neblahý důsledek přinejmenším v autokratických velmocích, které vojenským správcům tohoto zbrojního potenciálu daly nebezpečně volnou ruku při jeho použití. Strach ovládl rozum ještě dávno před červencem 1914. První jiskra vylétla v roce 1908 z Balkánu. Bulharsko se chopilo revoluce v Turecku jako příležitosti setřást tureckou nadvládu a Rakousko využilo téhož k připojení Bosny a Hercegoviny, kterou od roku 1879 spravovalo. Možnost anexe již dříve projednávali rakouský a ruský ministr zahraničí, Aehrenthal a Izvolskij, a Izvolskij byl ochoten k ní svolit výměnou za rakouskou podporu ruských snah o otevření dardanelské úžiny. Než však mohl Izvolskij vysondovat postoj Francie a Británie, byla anexe vyhlášena. Itálií byla po právu pociťována jako urážka a Srbskem jako hrozba. V Rusku však byl účinek ještě zesílen kategorickým požadavkem německého velvyslance na její uznání, podpořeným hrozbou spojeného rakouského a německého útoku. Rusko, přistiženo při samostatné akci a tísněno hrozbami dvou spojenců, ze strachu ustoupilo, a zbyla mu jen zlost prohloubená vědomím, že pozbylo svého postavení na Balkáně. Izvolskij cítil, že byl nejen zastrašen, ale také podveden. Krátce nato rezignoval a odešel na pařížské velvyslanectví jako zahořklý nepřítel germánských mocností. Tím se přidružil další osobní faktor. A Rakousko, polichoceno prvním úspěchem na cestě imitace německé diplomatické metody obrněné pěsti, tak bylo povzbuzeno k pokračování. Aehrenthalovo podvodné jednání v záležitosti Bosny zaujímá mezi bezprostředními příčinami války významné místo. Jeho nešťastný dopad ještě podtrhuje okolnost, že v období let 1906–1914 se postupně zlepšovaly alespoň oficiální vztahy mezi Německem na jedné a Francií a Británií na druhé straně. Tento proces mohl postoupit dál, nebýt trvalého a zlověstného růstu německého námořnictva. Je snadné dnes vidět, že císař podporoval Tirpitze v jeho protibritských námořních cílech hlavně z ješitnosti, ale tehdy bylo přirozenější chápat je jako důsledně plánovanou výzvu. A když se císař napáchanou škodu pokusil napravit, zvolil si pro to nešťastný způsob. Rozhodl se usmířit cítění Britů prohlášením – uveřejněným ve slavném interview v listu Daily Telegraph roku 1908 – že Britové jsou „pobláznění jako březnoví zajíci“, když nerozeznají jeho přátelství, a že on, císař, se nachází v menšině v zemi, „která není vůči Anglii přátelsky naladěná“. 24
Aniž uklidnil britské obavy, vyvolal jeho výrok hlasité protesty v Německu – a veřejně jej odmítl Bülow. Což také způsobilo oslabení vlastní císařovy moci krotit proválečnou stranu v Německu. Alespoň to císaře přimělo, aby Bülowa ve funkci kancléře vyměnil za Bethmann-Hollwega, muže dobrých úmyslů a opravdové snahy zachovat mír, k čemuž mu ovšem chyběly potřebné schopnosti. Neprodleně začal vyjednávat o anglo-německé dohodě a ze strany liberální vlády, která se po volbách roku 1910 opět chopila moci, se mu dostalo té nejpříznivější odezvy. Ale praktickým výsledkům dohody stál v cestě jednak Tirpitzův odpor k jakýmkoli ústupkům v námořní oblasti, jednak německý požadavek, že jakákoli dohoda musí být formulována tak, aby v každém případě zabraňovala Británii přijít na pomoc Francii. To byl příliš zjevný strategický manévr. Sir Edward Grey na něj odpověděl jediným možným způsobem – „Nová přátelství nenabývají na ceně tím, že se zrazují stará.“ Přes to všechno napětí povolilo. Německá veřejnost, tisk a také císař – jak dokazují jeho písemné poznámky – stále trpěli anglofobií, vycházející především z pocitu zmařených záměrů a vydatně šířené představy, že král Edward VII. plánuje masivní nepřátelské obklíčení Německa. Možná nejlépe o tom svědčí víra, že králova návštěva císaře Františka Josefa v roce 1908 měla být tahem k vzájemnému odcizení Rakouska a Německa, zatímco dnes z rakouských archivů víme, že ve skutečnosti král žádal Františka Josefa o pomoc při zmírňování napětí mezi Británií a Německem, a rakousko-německé aliance si cenil jako vzájemného propojení. Jejich diskuze napomohly zlepšení vztahů mezi ministerstvy zahraničí Británie a Německa a vedly ke spolupráci při vyřešení několika sporů. Vzájemným vztahům rovněž prospěla dohoda ohledně Maroka mezi Francií a Německem. Příznačné ovšem bylo, že toto uklidnění vystřídala nová krize. Kupodivu ji vyprovokoval jinak mírumilovný ministr zahraničí Kiderlen-Wächter, proti němuž se postavil císař – další příklad oné nevypočitatelné dvojkolejnosti, která byla tak nebezpečným rysem německé politiky. Kiderlen-Wächter se rozhodl přesvědčit Francii k ústupkům v Africe tím, že v červnu 1911 vyslal dělový člun do Agadiru. V projevu reagujícím na tento čin varoval Lloyd George, bývalý odpůrce búrské války a vedoucí pacifista britského kabinetu, Německo veřejně varoval před takovým ohrožováním míru. Tím byla, spolu s jasně naznačeným odhodláním podpořit Francii, nebezpečná jiskra udušena. V německé veřejnosti ovšem událost vytvořila výbušnou atmosféru 25
dosud nebývalé intenzity a další posílení německého námořnictva bylo přivítáno s všeobecným nadšením. Následující urovnání sporů o Maroko mezi Francií a Německem však odstranilo vážný zdroj napětí a nepřímo tím přispělo ke zlepšení atmosféry, v níž proběhla Haldanova oficiální mise v Německu v roce 1912. Přesto Haldan pozoroval, že jeho „duchovní domov“ se proměnil v „muniční sklad“, i když své obavy svěřil pouze kolegům ve vládním kabinetu. Rostoucí vliv válkychtivé skupiny byl vyvažován sjednocováním proudů usilujících o mír, z nichž nejvýraznější byl mezi socialisty, a přítomnost mírotvorně orientovaného kancléře udržovala cestu k dalšímu vyjednávání otevřenou. Právě v tomto období však byla na Balkáně položena nová rozbuška. Slabost Turecka a příklad Itálie, která obsadila Tripolis, povzbudily Bulharsko, Srbsko a Řecko k požadavku autonomie pro Makedonii, který měl zahájit vypuzování Turků z Evropy. Turci byli rychle poraženi. Podílem Srbska na válečné kořisti se měla stát severní Albánie. Ale Rakousko, které se již dříve obávalo srbských aspirací, naprosto nehodlalo umožnit, aby slovanský stát získal přístup k moři. Mobilizovalo svá vojska a tímto hrozivým gestem vůči Srbsku přirozeně vyvolalo podobné vojenské přípravy v Rusku. Naštěstí se Německo spojilo s Británií a Francií a hrozícímu konfliktu předešly. Bohužel však jejich dohoda zároveň zavdala příčinu nové krizi. Tím, že ustavily Albánii jako nezávislý stát, totiž porušily rovnováhu dělení válečné kořisti. Nyní si Srbsko dělalo nárok na část Makedonie, což odmítlo Bulharsko nejen slovy, ale i úderem, jenž byl zdolán pouze spojenými silami Srbska a Řecka, k nimž se připojilo Rumunsko, a Turecko se nenápadně vkradlo zpátky, aby pod rouškou prachu zvířeného „rvačkou psů“ obnovilo své ztracené panství. Nejvíce nakonec získalo Srbsko a největší ztrátu utrpělo Bulharsko. To vzbudilo krajní nevoli Rakouska, které v létě roku 1913 navrhlo okamžitý útok na Srbsko. Německo je krotilo a nabádalo k umírněnosti, ale samo přitom zavdalo Rusku čerstvou příčinu k pohoršení, když posílilo svůj vliv na tureckou armádu. Rusko vidělo, jak jeho sen o Dardanelách bledne, a jeho ministři dospěli k závěru, že oživit jej lze jedině tehdy, kdyby se rozpoutala válka v celé Evropě – tedy k postoji potenciálně mimořádně výbušnému. Bezprostředně se zaměřili na obnovu svého otřeseného vlivu na Balkáně a budování nového balkánského spojenectví zahájili pokusem získat na svou stranu Rumunsko. Taková vyhlídka vyvolala nové obavy v Rakousku, již tak sužovaném vnitřním pnutím mnohonárodnostních částí. 26
K potlačení nespokojenosti svých srbských a chorvatských poddaných v anektovaných zemích a rumunských obyvatel Transylvánie používalo Rakousko metodu síly. A tentýž lék toužilo v pravý čas použít také proti vnějšímu protivníkovi, Srbsku, jež bylo přirozeným prostorem, v němž se zotavovaly a znovu šikovaly všechny elementy nespokojené uvnitř rakouské říše. Její vůdci cítili, že válka za hranicemi by byla nejlepším způsobem, jak umlčet vnitřní nesváry. A v tomto pocitu nebyli osamoceni. Lidové bouře v Rusku, jen zpola potlačené krutovládou a vyhnanstvím, a volání po všeobecném volebním právu v Německu způsobily, že bojechtivé frakce v obou zemích ve válce viděly pojistný ventil. V posledním roce před vypuknutím války se podněcování k rozbrojům množilo všude: bojovné projevy a novinové články, šíření znepokojivých zpráv, incidenty na hranicích. Plukovník House, důvěrný přítel prezidenta Wilsona, odjížděl z Berlína s přesvědčením, že vojenská frakce je pevně rozhodnuta při nejbližší příležitosti rozpoutat válku, a kdyby se císař jejich přání postavil, donutila by jej k abdikaci. Horlení stoupenců války se ještě vystupňovalo, když Francie přijala Zákon o tříleté vojenské službě, který měl pomoci vyrovnat její armádní stavy, zaostávající za nedávným vývojem v německé armádě. Přesto německý velvyslanec ve Francii ubezpečil Bethmann-Hollwega, že „navzdory šovinistickým postojům mnohých kruhů a celonárodnímu snu o znovunabytí ztracených držav je možno o francouzském národu jako celku říci, že touží po míru“. Co nejzávažnějšího se dalo soudit o postoji samotného prezidenta Poincarého, vycházelo z citace jeho vlastních slov: „Francie nechce válku, ale nebojí se jí.“ Jiná místa Evropy však byla pokryta střelným prachem. A všude byl vzduch ztěžklý fatalismem. Osudová jiskra vzplála v Sarajevu, hlavním městě Bosny, 28. června 1914. První mrtvý světové války padl jako oběť ironického žertu osudu. Vášniví slovanští nacionalisté, usilující uspíšit svou věc zavražděním arcivévody Františka Ferdinanda, dědice Františka Josefa, si vyvolili právě tohoto vlivného představitele Rakouska, jenž byl jejich přítelem. I František Ferdinand měl své sny – snil o rekonstrukci říše, v níž by oněch několik národů nespojovalo poddanství, nýbrž federace. Pro většinu bosenských Slovanů byl ovšem pouhým symbolem despoty, a extrémní nacionalisté, spiklenci připravující jeho smrt, měli k nenávisti ještě o důvod víc, neboť jeho sen o usmíření uvnitř říše by mohl zkřížit jejich vlastní snění o odtržení od říše a spojení se Srbskem, jež by dalo vzniknout širšímu Jihoslovanskému státu. 27