Démonolog by Nakladatelství JOTA

Citace z Bible vychází z ekumenického překladu z roku 1985. Překlad úryvků ze Ztraceného ráje Johna Miltona nevychází ze starších českých překladů, ale je rovněž dílem překladatele knihy.

penězům Hubené Ženy, nebo abych splnil svou část dohody, kterou jsem s ní uzavřel. Je to mnohem prostší. Chci to vidět. Muž sedící na židli. Zdá se, že spí. Hlavu má pokleslou, bradou se dotýká hrudi. Do tváře mu sice nevidím, ale dobře si všímám jeho prořídlých šedobílých kučer, růžové plošky na temeni jsou známkou muže ve středním věku. Má na sobě kalhoty od obleku, košili s tenkým proužkem, kožené mokasíny. Snubní prsten. Jeho jinak štíhlou postavu zrazuje lehce vypouklé břicho člověka, který si potrpí na dobré jídlo, ale dosud je natolik marnivý, aby bojoval proti následkům nezbytným cvičením. Všechno na něm, podle prvního hodnocení, ukazuje na muže s dobrým, ale z řady nevybočujícím vkusem, odborníka, otce rodiny. Muže jako jsem já. Ale jediný krok blíž k němu odhaluje další podrobnosti, které ještě o sekundu dřív nebyly zřejmé. Je promáčený potem. Košile se mu lepí k zádům, v podpaždí má tmavé skvrny. Jeho dech. Chrčení, které vychází z takové hloubky, že to vypadá, jako by táhlo vzduch odjinud než z plic. A pak ta židle: každá noha je přišroubovaná k dřevěné podlaze silnými šrouby. Hrubé kožené řemeny podobné koňským uzdám utažené kolem mužovy hrudi ho zadržují na místě. Únos. Unesli tohoto muže a drží ho kvůli výkupnému. Jenže proč mě sem pak povolali? Nechtěli po mně nic jiného než mou přítomnost. I tebe tady uvězní. Nebo ještě něco horšího. Dali ti kameru, abys zaznamenal něco strašného. Mučení. Vraždu. Něco, co tomu muži udělají. Ale proč k tomu přivézt svědka, pokud mám být svědek, až z New Yorku? P 67 p

Chtějí dostat i tebe. Kvůli čemu? Kvůli penězům ne. Nemám jich tolik, aby jim to stálo za to. A pokud mě chtějí uvěznit, proč by čekali tak dlouho? Hitchcockovo Na sever severozápadní linkou. S někým si mě spletli. Jenže Hubená Žena přesně věděla, kdo jsem. Stejně jako prodejce letenek, recepční v hotelu Bauer, všichni přece kontrolovali můj pas. Ta žena tu chtěla mít Davida Ullmana. A teď jsem zde. Tento vnitřní rozhovor, jak si uvědomuji, vlastně vedu s imaginární O’Brienovou. Až mě píchá v prsou, jak si přeji, aby tu teď byla se mnou. Měla by odpovědi, které O’Brienová mé vlastní výroby nemá. Spustím kameru. Nepokouším se o útěk, nepokouším se volat polizia. Z nějakého důvodu jsem si jistý, že nejsem v momentálním fyzickém ohrožení, že jsem sem nebyl vylákán, abych byl připoután k židli. Jsem tady kvůli tomu muži přede mnou. On je ten „případ“. Ten jev. Stisknu tlačítko NATÁČET a dívám se hledáčkem kamery, zaostřuji ho na muže na židli. V rohu rámečku začínají digitální hodiny odměřovat čas ﬁlmového záznamu. Automatické zaměření se na chvíli rozostří, než se nastaví na jasné zobrazení muže. Ještě spí. Zkusím zoom. Přiblížím záběr, abych nezabíral podlahu a stěny. 1:24 Přiblížím ho ještě víc, takže rámeček je vyplněn horní částí jeho trupu a hlavou. 1:32 Najednou mu hlava poskočí vzhůru a odhodí mokré prameny vlasů z čela. Oči doširoka otevřené a lesklé vyčerpáním. P 68 p

Ať už odpočíval s bradou na hrudi sebedéle, oči neměl ani na chvíli zavřené. Vůbec nespal. Zírá přímo do objektivu kamery. A já ji nechávám zaměřenou na něj. Zaznamenávám, jak se jeho výraz posouvá od nejasných obav k poznání. Ne místnosti, ale mě. Tvář se mu roztřese v úsměvu jako při příchodu starého přítele. Jenže ten úsměv narůstá do přílišné šířky, rozevírá mu ústa, až se mu napíná kůže v koutcích a strhává staré strupy z doby, kdy tento trik naposledy zkusil. Ten úsměv mu obnažuje všechny zuby. Zavrčí. Bojuje s překážkami, které ho drží na místě. Trhá trupem na jednu stranu, pak na druhou, zkouší upevnění židle k podlaze. Šrouby se ani nehnou, ale prudkostí jeho pohybů se konstrukce celé místnosti rozvrže, lustr se mi rozkýve nad hlavou. O krok postoupím, pro případ, že by spadl. O krok blíž k němu. Chvilková pauza a pak proti mně jeho hlava učiní výpad. Napíná krk a ramena tak daleko, jak mu to řemeny dovolují. A dokonce dál. Tělo mu zpružní a vysouvá se dopředu o celé centimetry oproti tomu, co by mu podle mého názoru mohla přirozená délka jeho páteře dovolit. Ustoupím zpět do bezpečné vzdálenosti. Připadá mi, že natáčím minutu po minutě jeho záchvat. Řve. Od úst mu létá bílá pěna. Vycházejí z něj hlasy, vrčící, syčící. Je nepříčetný. Agresivní šílenec na vrcholu dlouhého záchvatu. Nebo se o tom alespoň sám sebe pokouším přesvědčit. Nezabírá to. Všechno, co provádí, je příliš záměrné, než aby mohlo jít o duševní chorobu. Jenom to vypadá, že jde o nahodilé, bezúčelné utrpení nějakého pokročilého neurologického rozkladu, jenže nejde. Jde tady o odhalování identity, třebaže cizorodé. Dá se v něm vysledovat struktura, nárůst, P 69 p

dramatické pauzy, což vychází z nějakého vnitřního vědomí. Je to určeno pro kameru, která to má zaznamenat. Je to určeno pro mě. Ještě víc zneklidňující než jeho nejvýmluvnější projevy – ženské chichotání, zmučené ržání, bulvy stočené vzhůru odhalující bělma podlité krví tak, že vypadají jako malé mapy bolesti – jsou okamžiky, kdy se náhle zklidní a hledí na mě. Beze slov, bez zmítání. Jeho osobnost vypadá „normálně“, nebo se projevuje způsobem, který považuji za zbytky jeho někdejšího zdravého já: muže zhruba mého věku, který si není jistý, kde se to nachází, přičemž se snaží uhádnout, kdo jsem, jak by mohl změnit svou situaci a dostat se domů. Člověk s inteligencí. A pak se jeho výraz pokaždé změní. Uvědomí si, kdo je, povahu svého soužení, a znovu na něj zaútočí příval pocitů… Představ? Emocí? Vzpomínek? A to jsou chvíle, kdy začne řvát. Hlasem, který je jeho vlastní. Tento tón se zvedá z jeho hrdla a pak se zlomí do jakéhosi vzlyku. Jeho hrůza, zcela naléhavá a nefalšovaná, ho zbavuje lidskosti tak silně, že se tomu nemohou vyrovnat ani jeho nejgrotesknější projevy. Pohlédne na mě a vztáhne ruku. Připomíná mi to Tess, když jí byly dva roky a o letních prázdninách se učila plavat na Long Islandu. Udělala krok z mělčiny, pocítila, že pod ní písečné dno klouže hloub, a v tutéž chvíli se přes ni přelila vlna. Pokaždé, když se to stalo, vyplivla z úst mořskou vodu a prudce ke mně vztáhla ruku, abych ji zachránil. Tento zážitek na hraně smrti dokázala za jediné odpoledne zopakovat třeba tucetkrát. A třebaže jsem ji pokaždé ve zlomku sekundy zvedl do náručí, měla při tom vždy stejně zoufalý výraz. Rozdíl mezi Tess a tímto mužem spočívá v tom, že Tess věděla, co ji děsilo, voda, hloubka, ale tenhle muž o tom P 70 p

nemá vůbec představu. Nejde o chorobu. Jde o něčí přítomnost. Přítomnost vůle tisíckrát silnější, než je jeho vlastní. Nedá se jí vzdorovat. Je tu jen poznání, že je ztracen, které se mu pokaždé znovu a znovu vrací. Nakonec přestane. Sklouzne do spánku, který není spánkem. 4:43 Až teď se mi začnou třást ruce. V uplynulých chvílích jsem držel kameru tak pevně, že mohla klidně stát na stativu. Nyní, když na mě dopadá všechno to, čeho jsem byl právě svědkem, rámeček trhaně kolísá a znovu a znovu zaostřuje, až to vyvolává nevolnost, jako by kamera s mužovým znehybněním sama obživla. 5:24 Hlas. Jeho zvuk mi zklidní ruce. A znovu zaostřím na muže na židli. Ten se však pořád nehýbe. Hlas vychází z něj – musí vycházet z něj – ale nevidím na něm nic, co by to potvrzovalo. Profesore Ullmane. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mě hlas přímo oslovil. A že nemluví anglicky, nýbrž latinsky. Lorem sumus. Čekáme. Hlas je mužský, ale pouze zabarvením, nikoli charakterem. I když vlastně poroučí lidským způsobem, je podivně bezpohlavní. Neobsazené médium, svým způsobem dokonce i ten nejdůmyslněji propracovaný počítačový hlas lze určit jako náhražku skutečné lidské přítomnosti. Čekám, až bude hlas pokračovat. Ale je tu jen to strašlivé dýchání, nyní hlasitější. 6:12 „Kdo jste?“ P 71 p

To je můj hlas. Zní plechově a chraplavě jako záznam na staré gramodesce. Muž znovu zvedá hlavu. Tentokrát jeho výraz nepatří ani vrčícímu šílenci, ani jeho vyděšenému „normálnímu“ já, ale něčemu novému. Uklidněný. V tváři vtíravý úsměv kněze či podomního obchodníka. Ale pod povrchem dál číhá zuřivost. Nenávist zadržovaná kůží, ale nikoli očima. „Nemáme jména.“ Musím čelit tomu, co říká. Poněvadž to, co se stane dál, bude rozhodující. Nějak to vím. Je nezbytné, aby to nevidělo, že si myslím něco jiného, než že jde pouze o symptom duševní choroby. Není to skutečné. Jako když ujišťujeme dítě, které čte pohádku o čarodějnicích nebo obrech. Nic takového není. Nemožnému se nesmí dovolit vstoupit do možného. Zaháníš strach tím, že ho popíráš. „‚My,‘“ začínám a snažím se ze všech sil zahladit chvění svých slov. „Myslíte tím, že vaše jméno je Legie, protože je vás mnoho?“ „Je nás mnoho. Třebaže ty se setkáváš jen s jedním.“ „Nesetkáváme se právě teď?“ „Ne bezprostředně s tím, kterého poznáš.“ „S Ďáblem?“ „Ne, přímo s pánem. S tím, který sedí vedle něj.“ „Těším se na to.“ Na to neřekne nic. Ticho podtrhuje prázdnotu mé lži. „Takže můžete předpovědět mou budoucnost?“ pokračuji. „To je stejně běžný sebeklam, jako když člověk věří, že je posedlý duchy.“ Nadechne se. Tak dlouze, že to na chvíli odčerpá z místnosti všechen kyslík. Nechá mě to ve vakuu. Ve stavu beztíže. Dusím se. „Tvé pokusy o zpochybnění jsou nepřesvědčivé, profesore,“ říká. „Moje pochybnosti jsou reálné,“ pronáším tónem, který P 72 p

protiřečí mému tvrzení. Ten tón naopak říká boduješ. Už jsi vyhrál. „Musíš se připravit na vzdělávání v tom, co tě děsí.“ „Proč nezačít hned?“ Usměje se. „Brzy budeš mezi námi,“ říká to. V této chvíli se jedna moje část oddělí od mého těla a vznese se vzhůru. Dívá se na mě shora, aby viděla, jak moje ústa formulují otázku, kterou již předtím vyslovila. „Kdo jste?“ „Člověk nám dal jména, i když žádná nemáme.“ „Ne. Nechcete mi říct, kdo jste, protože když člověk zná jméno svého nepřítele, dává mu to moc.“ „My nejsme nepřátelé.“ „Co tedy jsme?“ „Spiklenci.“ „Spiklenci? V jaké věci?“ Zasměje se. Hlubokým spokojeným duněním, které jako by vycházelo ze základů domu, ze země pod ním. „New York 1259537. Tokio 996314. Toronto 1389257. Frankfurt 540553. Londýn 590643.“ Když to hlas dopoví, mužovy oči se otočí v důlcích a ukážou krví podlitá bělma. To, co je v něm, se nepředstavitelně dlouze nadechne. Zadrží to dech. Vypouští ho se slovy, která nesou štiplavý puch spáleného masa. „Dvacátého sedmého dne měsíce dubna… bude svět označen našimi čísly.“ Hlava přepadne dopředu. Mužovo tělo znovu znehybní. Jen slabý dech ho dělí od smrti. 8:22 Tři minuty. Tak dlouho jsem s tím hovořil. S nimi. Tři minuty, které již teď pociťuji jako celou kapitolu mého života, úsek, jakým je třeba dospívání nebo otcovství, v němž se zásadně nově vymezuje osobnost člověka. Doba mezi 5:24 P 73 p

a 8:22 ponese název Když jsem mluvil s tím mužem v Benátkách. A bude poznačena lítostí. Ztrátou, jejíž obrysy si ještě neumím ani představit. Je čas jít. Pokud jsem sem byl nasměrován, abych byl svědkem příznaků choré mysli tohoto muže, pak jsem viděl dost. Ve skutečnosti je moje přání, abych do této místnosti vůbec nikdy nevkročil, tak silné, že se přistihnu, jak se šourám pozpátku ke dveřím, centimetr po centimetru zvětšuji vzdálenost mezi sebou a tím spícím mužem, a snažím se předstírat, že bych mohl poslední čtvrthodinu ze své paměti převinout a vymazat stejně snadno, jako bych ji mohl vymazat z kamery, která zaznamenává můj ústup. Jenže žádné zapomenutí nebude. Kamera uchová mužova slova stejně živě, jako já. A vtom ten muž udělá něco, co se už vůbec nedá smazat. Probudí se a zvedne hlavu. Tentokrát pomalu. Je to mužova tvář, třebaže pozměněná tak, že jsem ten jediný, kdo to může postřehnout. Nepatrná, drobná změna jeho rysů, což společně posouvá jeho identitu od osoby, kterou kdysi byl, k jiné osobě, k někomu, koho znám. Oči o trochu blíž k sobě, nos delší, rty tenčí. Tvář mého otce. Pokouším se vykřiknout. Nevyjde ze mě ani hlásek. Jediným zvukem je hlas, jímž promlouvá ten muž, z nitra vycházející hlas mého otce. Jeho zlostná obžaloba, jeho hořkost. Hlas muže, který je už třicet let mrtvý. „Měl jsi to být ty,“ říká.

P 74 p