Dirigent by Nakladatelství JOTA

The Conductor

Koňak, setkání a dvanáctý červenec

zduchem se vznášely kotouče cigaretového kouře a místností se ozýval tlumený zvuk lidských hlasů. Šostakovič seděl u stolu a upřeně zíral na dlouhý škrábanec na jeho desce. „Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Jak je možné, že mě odmítli. Jak si to mohli dovolit?“ „Možná prostě jen nechtěli,“ ozval se Sollertinskij, „aby Němci rozstříleli na cucky jednoho z nejtalentovanějších ruských umělců.“ „Kdepak, to je tím mým mizerným zrakem!“ zamumlal Šostakovič. Sundal si brýle a podíval se na titulek na Sollertinského vydání Pravdy. Písmena se mu míhala před očima a ztrácela se v neprostupné mlze. „Chys–tá–,“ louskal slabiku po slabice. „Chys–tá–se–“ Bylo to stejně marné jako zachytit jeden z kroužků cigaretového dýmu stoupajících pomalu ke stropu. Jakmile si nasadil brýle, slova se spořádaně seřadila do snadno srozumitelných vět. Chystá se evakuace leningradských dětí a starších občanů. Rázně odhodil noviny stranou. „Když polovinu města odsunou, druhá polovina bude muset bojovat. Přihlásím se znovu. Přece nebudou takoví blázni, aby mě dvakrát za sebou odmítli.“ „Podle mě jste blázen vy,“ namítl Sollertinskij. „Komu proboha pomůže, když tu budete běhat se zbraní v ruce? Vždyť byste ze tří metrů netrefil ani vrata od stodoly, natožpak Němce.

142

DIRIGENT

Do armády by měli brát jet ty, kdo se k tomu skutečně hodí. Nás čeká úplně jiná práce. Nezapomeňte, že kultura má v těžkých dobách svou nezastupitelnou úlohu, takže nudit se určitě nebudeme.“ Sollertinskij si pořádně přihnul koňaku a Šostakovič okamžitě věděl, co bude následovat: velkolepý příběh o tom, jak v Sollertinského přítomnosti vynesli z bytu jedné maloměšťácké rodinky klavír – nádherný, takřka koncertní kousek od Kocha – a vytáhli ho na nákladní automobil. „Pak na něj vysadili i mě a považte, že mi bylo přesně čtrnáct, ani o den víc,“ vyprávěl zasněně Sollertinskij. „Nakonec se vedle mě objevila osmnáctiletá pěvkyně Ludmila. Všechny tři – tu zpívající krásku, klavír a mě – odvezli do hlavního stanu místního vojenského velení, kde jsme z celého srdce, jak jen jsme nejlépe uměli, zahráli, a tím pozvedli bojovou morálku našich vedoucích představitelů a celé Matky Rusi.“ Od sousedních stolů se ozval aplaus, do něhož se mísilo cinkání skleniček. Šostakovič sice historku velmi dobře znal, ale i tak se přidal k všeobecnému přípitku. „Na mimořádně obdařenou Ludmilu a šikovné prsty vynikajícího umělce.“ „Na Ludmilu,“ zopakoval jako ozvěna Sollertinskij se zamlženýma očima. „Skvělou umělkyni s úžasným hlasem a dalšími, neméně pozoruhodnými přednostmi,“ dodal a rukou pokynul číšníkovi, aby jim přinesl další láhev. „Musíme toho hodně probrat,“ řekl, jako by od něj někdo očekával nějaké vysvětlení či snad dokonce omluvu. „Svůj názor jste skvěle podpořil,“ kývl Šostakovič hlavou a vzdorovitě se zaklonil na židli. „Přesto si ale myslím, že umělci mohou být současně muži činu. Vezměte si třeba takového Venjamina Fleishmana. Toho už přijali do domobrany Kujbyševské čtvrtě.“ „Fleishman ale není zavedený umělec. Jistě, má talent, ale ještě se tak říkajíc neprosadil,“ pokrčil rameny Sollertinskij. „A je to stále ještě student. Nic nevydal a neprovedli zatím ani jedinou

II. LÉTO 1941

143

jeho skladbu. Navíc pokud vím, Fleishman nemá od lékaře předepsané brýle.“ „S těmi zkušenostmi to není tak docela pravda. Má rozpracovanou skvělou operu, tedy alespoň její začátek. Rothschildovy housle se budou jednou hrát v těch nejprestižnějších operních domech po celém světě.“ „A stejně tak se možná jednou smíříte s nepopiratelnými fakty. Třeba tím, že vy jste na službu v armádě příliš slepý a já zase tlustý.“ Šostakovič se neochotně zasmál. „Fakta jsou fakta, ale mně rozhodně nezabrání, abych to zkusil u náborové komise ještě jednou. Už jsem si domluvil další prohlídku u očního lékaře.“ „Vlastně mě to ani nijak zvlášť nepřekvapuje. Nic jiného bych od vás nečekal.“ Sollertinskij si dolil koňak. „Ta vaše neuvěřitelná umíněnost si zaslouží další přípitek.“ „Jako kdybyste k němu potřeboval nějaký zvláštní důvod! Přípitky vám jdou stejně dobře jako praseti pšouky.“ Šostakovič věděl, že tenhle příměr se mu právě nepovedl, a navíc byl k příteli zbytečně tvrdý. Vlastně ani dost dobře netušil, proč se tak usilovně snaží držet krok s vtipnějším kolegou. Seděl u svého obvyklého stolu, u něhož se pravidelně setkával s přáteli a známými, a vedl skoro stejné řeči jako vždy. Přesto se ale cítil nějak divně. „Nejste ve své kůži? Jako by vám trochu chyběl ostrovtip,“ namítl Sollertinskij. Měl v sobě sice už pěkných pár sklenek, ale přesto vycítil, že něco není v pořádku. „Zato vy ho máte až až. A vůbec se tomu nedivím,“ ohradil se Šostakovič. „Na rozdíl ode mě nemáte skoro nic na práci, takže se můžete věnovat vymýšlení chytrých průpovídek.“ Už zase byl mnohem kousavější, než by si přál. Když ale poslouchal, jak tu Sollertinskij hýří ostrovtipem a narážkami, jako by si vůbec nedělal hlavu s tím, co se děje venku na ulicích, jaký tam vládne shon a zmatek, nemohl se ubránit závisti – a strachu. Skutečně se chce za každou cenu dostat do armády a do bitevní vřavy v první linii? 144

DIRIGENT

Sollertinskij jeho šťouchanci nevěnoval pozornost. Dloubl Šostakoviče do žeber a kývl směrem k oknu. „Podívejte, kdo jde kolem.“ Za oknem byl Karl Eliasberg. Strojovým krokem přecházel přes dlážděné náměstí a pod paží svíral aktovku z vepřovice. Skoro to vypadalo, jako by Eliasberg vycítil, že ho pozorují, protože z ničeho nic ještě víc zrychlil. Pravidelně rázoval, vypadal při tom skoro jako voják. „Říká se,“ ozval se zamyšleně Sollertinskij, „že přesně takhle chodí každý den.“ „Opravdu? To tak spěchá do budovy rozhlasu?“ „Nejspíš si naprosto stejně vykračuje už od narození,“ rozesmál se Sollertinskij. „Nosí se jako páv a přitom netuší, že má holou řiť!“ Vtom se rozletěly dveře. Práskly tak silně, až se zatřásly všechny tabulky v oknech a muži usazení u sklenek jako jeden muž zvedli hlavu. Ve světlém obdélníku se objevil mladík s řídkým vousem. Měl zářivě modré oči, jejichž barva ještě více vystupovala ve srovnání se zarudlými tvářemi. „Kdo to je?“ zeptal se Šostakovič znepokojeně. „Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl Sollertinskij, kterému zamrzl úsměv na rtech. Ve vzduchu svíral láhev s koňakem a stejně jako všichni ostatní čekal, co bude následovat. „Už to začalo.“ Mladíkův hlas zněl chraplavě, jako zlověstné krákání havrana ohlašujícího smrt. „Jsme ztraceni.“ Sollertinskij bouchl lahví o stůl. Pár kapek vyletělo hrdlem a dopadlo na stůl. „Co se stalo?“ „Nepřítel prorazil obrannou linii na řece Volchov,“ oznámil mladý muž. „Generál Vlasov padl do zajetí. Němci postupují k Luze. Za pár dnů budou sotva sto deset kilometrů od Leningradu. Je s námi konec.“

II. LÉTO 1941

145