Vidím velice pozitivní kroky v jakési decentralizaci lidského ega.

Vladimír Brož

Potkáváme se opět po několika letech, abychom vedli rozhovor o vývoji dnešní společnosti z pohledu kultury a veřejného prostředí. Setkáváme se v centru Prahy v parku u Žofína, koukáme na sochu Boženy Němcové a pouštíme se do prvních otázek. Vše plyne jak voda kolem nás. Ponoříme se do hluboké minulosti, historických skutečností a faktů, životních zkušeností a dnešního pohledu na svět. Vladimír záměrně zdůrazňuje vliv egoismu na dnešní dobu. Mluvíme o porozumění mezi lidmi. Nezbývá než souhlasit a hledat cestu. „Když jdeme dál a řekneme –láska, dům nebo strom, tak si každý představí vlastně něco jiného,“ říká v rozhovoru.

Kde berete největší inspiraci k tvorbě? Čemu se věnujete, když to není malování nebo rap?

Na takovou otázku je nutné si odpovědět analýzou toho, co znamená tvorba a co je inspirace, pak teprve může člověk zaujmout stanovisko. Když odpověď vztáhnu k těmto naprosto podstatným elementům, tak pro mě je tvorba způsob, jak interagovat se světem. Vlastně si myslím, že tvorba probíhá neustále a u každého z nás. Pouze někdo se rozhodl, že to tak bude nazývat, a někdo jiný zase ne. Například Josef Čapek napsal knihu Nejskromnější umění, kde o tom mluví –hovoří tam i o obyčejné tvorbě lidí. Obyčejná tvorba probíhá na denní bázi u všech lidí v podstatě pořád. Vnímám to takto skromně a jednoduše.

Inspirací je všechno, co se děje kolem mě a ve mně, protože tvorba v podstatě jen odráží realitu a pomáhá mi se s ní vyrovnat, protože realita často bývá rozporuplná, těžká a člověk se v tom všem může zmítat, není to vše jen pozitivní. Tvorba je pro mě ale primárně nástroj pro napojení na okolní svět.

Kdy jste pochopil, že tím, co Vás baví, se můžete také dobře uživit? Kdy se z vášně, zábavy a radosti stane něco, z čeho se může slušně žít?

Tohle jsem pochopil velmi záhy. Vlastně jsem v tom pravém slova smyslu nikdy nepracoval…, he he he, to je zajímavé, jak tě čeština vede k některým absurdním vyjádřením. Takže jinak, v tom pravém slova smyslu jsem pracoval vždycky. V tom zaběhlém slova smyslu, že za nějakou úplatu předáváš kus své denní energie a času někomu jinému, tak jsem nikdy nepracoval. Tento nekompromisní vztah k věcem, systému a životu jsem měl vždycky. Není to nic, co bych si vydobyl, proto na to nejsem nějak zvlášť pyšný, je to touha, která je mi vrozená. Jinak jsem to ani nikdy neuměl.

Snad jediný moment, kdy jsem byl k něčemu opravdu donucen, byla civilní vojenská služba v nemocnici, protože jsem z mnoha různých důvodů nechtěl jít na vojnu. Tam se mnou bylo velice těžké pořízení. Nadřízení to těžce nesli, že mě tam měli, já těžce nesl, že jsem tam byl – tehdy to pro mě ale byla motivace k definitivní přísaze, že nikdy nebudu pracovat pod někým, koho přirozeně nerespektuju. V hierarchickém systému, kde je přirozená chuť na něčem spolupracovat často nahrazovaná pravidly, zákony či perzekucí. Udělal bych to snad jen tehdy, kdyby mé děti strádaly hladem. Jinak mi nevadí být chudej, obyčejnej…, jakejkoliv, ale jde hlavně o to, jak člověk využívá svůj čas.

Jakou práci a činnosti nejvíce oceňujete? Jakých řemesel si ve společnosti nejvíce vážíte?

Žebříček toho, co člověk oceňuje nebo neoceňuje, se v průběhu života mění. Teď například nejvyšší naplnění cítím, když připravuji jídlo dětem, kreslíme spolu nebo trháme jablka v aleji u cesty. Mám pocit, že se jedná o nejvyšší level toho, co můžeš vlastníma rukama v životě dělat. Pod tím mám někde uspokojení vlastních potřeb, snů, ambicí… Vlastně jsou to vše spojené nádoby. Sám pro sebe vidím ve vlastním pracovním nasazení jakousi ochranu před chaotičností světa, před takzvanou bezbřehou relativitou. Pracuju, abych se nezbláznil a nepropadl se sám do sebe. Zároveň musím dodat, že každá práce je důležitá a každá práce má svůj smysl – jinak by neexistovala. Poptávka, potřeba, nabídka, společné vazby ve společnosti. Je to termitiště.

Společenský organismus se podle mě řídí tak trochu sám, je to v mnoha ohledech přírodní proces. Jeden z nejstrašidelnějších důkazů pro tuto teorii je to, že po dopadu atomových bomb v Japonsku byli na místě i sociologové a antropologové, a mimo to, že armáda dokumentovala zkázu hmotného světa, tak oni měli za úkol analýzu poškození společnosti jako takové, i její sociální struktury. Zjistili ale, že ten systém se okamžitě znova začal stavět. Lidé začali spontánně přijímat nové funkce. Z toho vyplývá, že každá naše pozice, kterou nyní ve společnosti zastáváme, je proměnná a případně i dočasná. Kdyby bylo potřeba, tak se stanu třeba někým, kdo vozí lidi do nemocnice nebo staví hráze nebo hasí požár či hlídá děti. Momentálně tedy dělám to, co je podle mne nutné dělat, ale nemyslím si o své pozici v hierarchii termitů vůbec nic. Všichni vlastně děláme to samé.

Ve svém uměleckém jménu máte číslo. Kdybyste se podíval na „hru“ čísel naší historie (ať už naší země, nebo celé planety), které milníky Vám připadají zásadní a proč?

Obávám se, že celý koncept datování je poměrně problematický. Myslím si, že to je jeden z krásných důkazů zrcadlového bludiště, do kterého se sami zavíráme. Ono to samozřejmě jinak nešlo a asi ani nejde. To ale neznamená, že máme vše považovat za správné. Ta problematika spočívá například v tom, že počítáme posledních 2021 obletů naší planety okolo hvězdy, ale zapomínáme základní fakt, že to je jen a jen náš konstrukt. Celý fenomén času je samozřejmě mnohem širší, složitější a děsivější, v řádu miliónů či miliard je velmi těžké přemýšlet. Podobné problémy s důsledností výkladu se týkají i mnoha ostatních otázek.

Když se ptáš na milníky v našem současném letopočtu, tak jako hodně důležité vnímám ty, které dokládají změny v konceptu nazírání na naše ego. Většina historických událostí je veskrze rozporuplných, proto se objevují přirozené tlaky na revizi jejich výkladů. Jeden z takových typicky problematických milníků je například takzvané objevení Ameriky. Vykládáme celou událost z naší evropské optiky a často zapomínáme, že člověk na tom kontinentu už dávno žil. Podobných problémů v běžném výkladu historie je obrovské množství, proto to beru vše s nadsázkou. Ale určitě jsou důležité dobové situace, kdy se ustupovalo od dogmat, od politických a náboženských totalit, bourala se mezilidská zvěrstva, jako bylo například otrokářství, a tak dál, to jsou velice důležité milníky.

Co si myslíte o současném vývoji společnosti kolem roku 2021? Co vidíte jako stinné stránky, co naopak jako příležitosti pro budoucnost?

Když se na naši dobu podíváme z velkého odstupu, tak se v jistém slova smyslu pereme se stejnými problémy, jako se lidé prali i v minulosti. Proto je dnes možné jít na komedii od Molièra a smát se upřímně, protože člověk zjistí, že jsou to úplně stejní lidé, kteří řeší úplně stejné problémy, a proto funguje humor, který je stovky let starý, přitom máš pocit, že je napsaný před týdnem. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je tou stinnou stránkou egoismus. To je základní pole, na kterém je nutné pracovat, případně i regulovat, bojovat, měnit, rozvíjet. Historická křivka destabilizace lidského egoismu je velice zajímavá. První bod, kde to vše začíná, je to takzvané vypovězení z ráje, kdy si člověk uvědomil sám sebe, tím byl vypovězen z přírodního ráje nevědomí. Tím, že člověk řekne: „Já, jsem,“ tak začíná něco dobrodružného, ale zároveň něco neuvěřitelně omezeného, protože začne všechno vztahovat k sobě: „Já, jsem, já, já, já.“ To já si myslelo: „Já jsem středem vesmíru!“ pak řeklo: „Dobře, tak nejsem, ale všechno obíhá kolem mě,“ následně si řeklo: „Aha, tak neobíhá kolem mě, tak já obíhám okolo,“ ale: „Já jsem vyčleněn z přírody,“ pak přemýšlí a říká „No, tak dobře, nejsem. Vlastně jsem součástí evolučního stromu života.“ A takhle to jde dál a to je vlastně ta ztráta toho superegoistického výsostného postavení, což je myslím strašně důležitý proces. A samozřejmě neukončený.

Vidím v mnoha ohledech i pozitivní vývoj, ve společnosti roste počet lidí, kteří snad začínají upřednostňovat koncepci celku a kontextu před nenasytností jedince. Nevadí mi nekupovat si určité typy věcí nebo nejíst určité typy věcí, protože tím chráním sám sebe – tím nemyslím Vláďu Brože, ale myslím tím ten celek. Čím více se soustředíš na Vláďu Brože a jsi více zakotvený v optice Vladimíra Brože, tak tím více se chováš egoisticky, vlastně tě to i více omezuje, více se trápíš, protože je v tom mnoho různých trápení, frustrací, nenávistí a tak dál.

Ve Vašich textech a umění se objevují čas od času komentáře politického dění a vyjádření názoru. Jaké bývají reakce, když přicházíte s nějakým přímočarým názorem?

Reakce bývají velice překvapivé. Člověk se musí probrat z určitého idealismu o stavu společnosti, a to už mám dávno za sebou. První šokující probuzení bylo v období, kdy moji kamarádi LA4 a James Cole udělali projekt Nadzemí s Mikem Trafikem a místo nich hraje v pilotním videoklipu mladý Rom a nějaký Syřan. Přišlo mi to jako velice pěkně udělané video, které působí vlastně hodně fashion, ale to, co se následně strhlo pod ním v diskuzi, mi totálně vyrazilo dech. Polovina komentářů byla rasistická. Tehdy mi došlo, že masová hiphopová scéna je v mnoha ohledech přiblblá a povrchní komunita. Došlo mi, že ten problém je tak hluboce prorostlý společností, že se objevuje i v urban scéně založené na černošské hudbě. Stále se to točí kolem stejných problémů.

Politická a společenská prohlášení jsou přijímána rozporuplně. Například písnička Fuck off nám přinesla hodně, hodně problémů. Stála nás odliv velkého množství fanoušků. Vždy jsem si ale říkal, ať jdou, když nesouhlasí se základními věcmi, tak u nás nemají co dělat. Na druhou stranu si tě všimnou jiní lidé, kteří tě díky tomu začnou poslouchat. Písničku jsme udělali v období, kdy se žádná jiná česká kapela k eskalaci negativního napětí ve společnosti nevyjádřila. Šlo nám tehdy o jasné pojmenování toho, že strach z uprchlické krize je v české politice zneužíván. Primárně o tom ta písnička je. Bylo to období, kdy se s tímto strachem šermovalo ve veřejném prostoru, ve veřejných médiích, ale také se zneužívalo k tomu, aby se určití lidé dostávali k moci a ke korytu. Vystoupili jsme proti tomu. Bouře to pak byla veliká, ale samozřejmě toho vůbec nelituji. Přišlo vyhrožování a zastrašování, opravdu i velké problémy, o kterých zde nechci mluvit. Myslím, že rap je jeden z mála žánrů, který může hovořit rovně a jasně ke konkrétním tématům, takže to občas děláme.

Věnujete se mnoha věcem, které se týkají veřejného prostoru – architektuře, designu, knihám, uměleckým instalacím. Jak vnímáte dnešní veřejné dění, důležitost a správu veřejného prostoru?

Když zmiňuješ důležitost, tak ta je v tomto ohledu fatální. Bohužel se musím znovu dotknout tématu egoismu. Problém je, že jsme uvěřili tomu, že celý svět je náš prostor. My jsme přemnožený zvířecí druh, který má větší výpočetní kapacitu než zbytek ostatních živočichů, a uvěřili jsme tomu, že je to všechno zkrátka naše. Myslím, že právě tady u toho „naše“ to všechno začíná. Osobně mám pocit, že před námi leží ještě obrovské úkoly primárně ve zmiňované decentralizaci ega – protože to není jen náš prostor. Teď například sedíme v parku, kde je okolo nás absolutně zkrocená příroda, nemůže tě přepadnout žádný predátor, jsou tady vysekané křoviny, prostě jsou to všechno psychologické věci, které se táhnout celá staletí. Svět jsme si přizpůsobili, a tím pádem i zotročili k obrazu svému. Negativní dopady tohoto procesu jsou v současnosti čím dál tím zřejmější.

Vydal jste knihu Kmeny. Dnes se často hovoří o určitých kulturních válkách. Lidé mají nějaké kódy, zaklínadla, kterými se ohánějí a pokládají je často za jedinou možnou pravdu. Jak vnímáte pojem „kulturní války“?

Opět, alfa a omega celé problematiky je zúžený pohled na sebe sama. Dominujeme jako úspěšný živočišný druh, který stojí na dravém egoismu, a to má logicky i své stinné stránky. Zejména pevné ukotvení principu my a oni, což je klíčová otázka, kterou bychom měli překonat, ale vůbec netuším, jestli se to někdy podaří. My – v jakémkoli slova smyslu, například my heterosexuálové, my běloši, my křesťané, my muslimové, my muži, my bohatí, my chudí, chytří, krásní… versus oni. Doleva, doprava, židi, bezvěrci, snobové, lůza a tak dál. Snažím se o všech přemýšlet jako o nás, o mně, i člověk ze zcela opačného názorového spektra je můj bratr. Kulturní války jsou pouze podmnožinou tohoto problému. Dokud zde budou nějací nepřátelští „oni“, tak se nehneme z místa. Nemyslím to ale tak, že by člověk měl přestat rozlišovat. Jen je potřeba započítat do své vlastní rovnice tento velký jednotící rozměr. Pod jeho univerzálním deštníkem je možné zase vše rozdělovat, ovšem už pod jiným zorným úhlem.

Jeden příklad za všechny. Než jsme například byli schopni pochopit, že my běloši a my černoši jsme všichni my lidi, tak uběhla staletí, umřely kvůli tomu milióny lidí, milióny lidí kvůli tomu byly týrány a zmasakrovány. Dokud se toto neprobojovalo, tak se problematika nehnula dál. Čeká nás velké množství podobných procesů, kulturní války, náboženské války a jakékoli jiné války jsou s tím bytostně spojené. Já k tomu přistupuji tak, že když se s tebou budu o něčem přít, tak se vlastně hádám sám se sebou. Respektuji tvůj názor, ty sám můžeš být úplně jiný, ale stále tě chci vnímat jako součást sama sebe, v širším slova smyslu. Nepotřebuji tě pak zmasakrovat, nepotřebuji nad tebou ani vyhrát.

Lidé u nás hovoří jen jedním úředním jazykem, ale často to působí, že si vůbec nerozumějí, že je mnohé rozděluje. Kontrasty jsou často obrovské. Co si myslíte, že nás rozděluje a co nás naopak spojuje?

Otázka jazyka je obecně zajímavá. Z toho primitivního hlediska ji zkoumám, protože dělám rap, ze složitějšího hlediska ji zkoumám díky zájmu o lingvistiku a přenos informací. Jazyk je komunikační kód – v podstatě jde o přenos dat z vědomí do vědomí. Osobně si myslím, že přes veškerou krásu je jakýkoliv lidský jazyk velice nedokonalý, protože je to jakási sekvence zvuků, případně psaných znaků, ke kterým si následně přiřazujeme významy. Přiřazování významů je právě ale ta Achillova pata. Proto vítězí matematika a rostoucí výpočetní kapacita počítačů, protože je možné kódovat, přenášet a dešifrovat ve vyšší přesnosti. Myslím to tak, že když oba vyslovíme slovo „matka“, tak myslíme v principu to samé, ale míra nejasnosti a nepřesnosti je zároveň veliká. Když jdeme dál a řekneme – láska, dům nebo strom, tak si každý představí vlastně něco trochu jiného. Mimo jiné i tyto nejasnosti v komunikaci a v zacházení s komunikačním kódem, jazykem, jsou zdrojem mnoha napětí a konfliktů. A konflikt mě moc nezajímá, zajímá mě spíše společné obrušování věcí, abychom si z toho vzájemně každý odnesli něco, co nás posune dál.

Spojuje nás jedna důležitá věc. Zmiňoval jsi projekt Kmeny – největší hodnota, kterou jsem si z toho projektu odnesl, je, že jsem donutil sám sebe (společně se všemi, co na té knize dělali) projít 25 komunit v průběhu třech dekád, což bylo obrovské množství informací, které musí hlava zpracovat. Odnesl jsem si z toho jednu důležitou věc, která je pro mě neměřitelná úspěchem projektu, penězi apod. Přes všechny rozdíly jsme si velmi podobní. Mnohem více, než jsem si byl dříve ochoten připustit. Člověk ale tak strašně moc doufá, že bude jiný než ten druhý mravenec, že potřebuje mít holou hlavu, číro, dělat tisíc kliků denně nebo jezdit 200 km/h do zatáčky, ale ve výsledku je to stále ten stejný mravenec z toho stejného mraveniště. Ale ještě jednou opakuji. I budování odlišné osobní integrity je důležité, nenahraditelné, každý z nás je originál, ovšem v kontextu společného kulturního vědomí, z kterého všichni čerpáme a do kterého také všichni vysíláme.

Jak se díváte na technologický vývoj a příležitosti, které by mohla využít naše země? Jaký potenciál v oblasti technologií vidíte?

Celé je to dlouhodobá křivka – určitý gradient. O současnosti není možné přemýšlet bez vědomí minulosti a bez představy o budoucnosti. Vše je ověřeno staletími, technologie přinášejí mnoho dobrého i mnoho špatného a nebude tomu jinak ani v dnešní době. Ze současných věcí, které jsou závratné a obrovské, zmíním tři, které mě nejvíce zajímají. První je James Webb Space teleskop, který nám umožní mnohem hlubší náhled do problematiky toho, kde se nacházíme v kontextu celého časoprostoru. Jaký je příběh hmoty, energie, prostoru a času. Druhým příkladem je vývoj kvantového počítače, který nás má šanci exponenciálně posunout v kapacitě digitálního výpočtu. Ve vztahu ke kvantovému výpočtu mě velmi fascinuje i fenomén tzv. superpozice, který vnímám sám pro sebe jako důležitý koncept a předobraz pro nový typ myšlení. Sám už se nespokojím s 0 nebo 1, ano či ne, dobro či zlo atd. Zajímá mě složitější náhled na věci, který umožňuje několik stavů a přístupů, a to paralelně v jednu chvíli. Třetím technologickým příkladem, který je s tím předchozím spojený, je umělá inteligence. V budoucnu umožní obrovská výpočetní energie programování a vznik nového typu vědomí, které překročí hranice lidské inteligence, což je na jedné straně krásné a pozitivní, logicky ovšem i velmi rozporuplné. Co mě na této otázce taktéž fascinuje, je opět otázka hierarchie. V minulých odpovědích jsem zmiňoval nehierarchické myšlení čili například rovnost mezi všemi lidmi, rovnost člověka vůči přírodě, ostatním bytostem a tak dále. Všimněte si ale, že se vlastně nevědomky jedná o etickou a filozofickou přípravu na budoucí situaci, která už se nevyhnutelně blíží. S nadsázkou naznačím imaginární situaci, kdy té nové „Super AI“, „super inteligenci“, jak se její koncept dnes označuje, řekneme: „I přestože máš vyšší schopnosti než my, jsme si rovni?“ a budeme doufat, že řekne ano, protože pokud ne, tak nastává gigantický problém. Proto myslím, že je důležité pracovat na revizi hierarchie světa už nyní. Pokud budeme trvat na zažitých dogmatech, jako že zvíře patří do klece a do mlýnku, černoch patří ke dveřím, žena ke sporáku, příroda jako taková je jen zdroj surovin a tak dále, tak se nám to může velmi vymstít. Je to moment, kdy se z lovce stane oběť. Pokud toto všechno přehodnotíme už nyní, tak také věřím, že se toto všechno bude kódovat v náš prospěch, v naše dobro.

Kdybyste měl pojmenovat tři čtyři priority, které vidíte jako důležité pro přítomnost, ale zejména budoucnost země, které by byly ty hlavní?

Priority jsem v podstatě již zmiňoval, ale mohu to ještě shrnout a vztáhnout k praktickým rozměrům. Již delší dobu se říká, přemýšlej globálně a chovej se lokálně, což znamená – vypadá to, že tu mluvím jen o velkých tématech, ale přitom je potřeba o nich přemýšlet naprosto obyčejně. Stejně jak si povídáme u piva. Obyčejné povídání si u piva je stejně důležité jako nejhlubší filozofické hloubání. Myslím si, že člověk se musí v mnoha ohledech přestat brát vážně, protože v tu chvíli, kdy si rozšíříš a uvolníš koncepci sebe sama, tak začneš jinak vnímat své okolí. Na tomhle může pracovat každý z nás.

Sám se o to snažím. Skrze výzkum vlastního ega a egoismu – skrze rap například, který je vyloženě „já, já, já…“. Je to pouštění egokáry z kopce. Jsi opice, která si stoupne na pyramidu, a tam se tluče do prsou. I to je důležitá zkušenost. Na druhé straně spektra je absolutní pokora, vidění věcí v maximálním kontextu, času, prostoru, vývoje stromu života atd. To všechno sám pro sebe v životě podstupuju a můj osobní výzkum není zdaleka u konce. V porovnání s celým zmiňovaným kontextem se cítím být omezeným malým zvířátkem. Tím, že jsem si toto připustil, začalo něco dalšího, ještě silnějšího.

Máte píseň Planeta Praha, jaká je planeta Česko? Jak vidíte Českou republiku, případně Evropu za dalších 10 a více let? Na čem bychom měli stavět?

VladimÅr BroŠ

(* 1978 Hostivice) zn€m† pod p‚ezdÅvkou Vladimir 518 je ‡esk† rapper vystupujÅcÅ s uskupenÅm Pene‚i str†‡ka Homeboye (PSH) a takŒ samostatnˆ nebo s dal‰Åmi projekty. Vˆnuje se tŒŠ tvorbˆ komiksç, knih, ilustracÅ a je vçd‡Å osobnostÅ labelu BiggBoss. Je zn€m i jako v†razn€ osobnost graffiti scŒny, d€le jako ilustr€tor, komiksov† v†tvarnÅk ‡i autor scŒnografiÅ. Jako spoluautor je podeps€n pod knihami 2666: Praha Odyssey (2006), Kmeny (2011), Mˆsto = MŒdium (2012) a Kmeny 0 (2013). V letech 2014 a 2015 pracoval na p‚evedenÅ knihy Kmeny do ‰estn€ctidÅlnŒ dokument€rnÅ sŒrie pro …eskou televizi. V roce 2016 pak vy‰el t‚etÅ dÅl publikace Kmeny, a to Kmeny 90 mapujÅcÅ subkultury v 90. letech 20. stoletÅ. Je drŠitelem dvou ocenˆnÅ Andˆl v kategorii Hip hop a RšnšB. Rejst‚Åk inspirace

Christopher Boehm

Hierarchie v pralesÅch: Evoluce rovnost€‚skŒho chov€nÅ

Rostislav ‹v€cha

Od moderny k funkcionalismu

VladimÅr BroŠ, Tom€‰ Sou‡ek & Karel Vesel† Kmeny

Vladimir 518, Tom€‰ Sou‡ek Obsese

Planeta je tvoje hlava. Planeta tvoje město. Planeta tvoje čtvrť. Planeta tvoje země. Planeta tvůj kontinent a další planety. Myslím, že je potřeba mezi tím umět přeskakovat, protože i celá planeta je v jiném porovnání jen zrnko prachu. Kde je tedy to správné měřítko…? Chci tím říci, že každý jeden princip, jako je například město, odráží i ty další malé a velké principy. Jestli se podívám na Česko jako na jeden ze stupňů v tomto měřítku, tak to trpí velkými problémy zemičky mezi kopci, které přirozeně vymezují hranice. Myslím, že máme mnohdy velmi omezené vnímání sebe sama. Rád bych nás viděl tak, že na ty hory na chvilku zapomeneme, že se vědomí více otevře a pochopíme, že i lidé za kopečkama jsou stejní lidé, jako jsme my, což neznamená, jak říkají někteří kritici, že se to rozpustí, zničí a zmizí – s tím nesouhlasím, naopak si myslím, že zvětšování vlastního konceptu „kdo jsem“ tě utvrzuje i v tom malém lokálním „kdo jsi“, v té historii.

Velice rád bych nás viděl v širším napojení na svět, což znamená vnímat okolí nejen z hlediska lidí, protože svět nejsou jen lidé, ale svět je i veškeré okolí, hmota, příroda, což je potřeba studovat. Ne se jen takzvaně otevírat Evropě a světu, ale otvírat se i ostatním bytostem, ostatním souvislostem. Jde o výzkum. Viděl bych nás nejvíce v koncepci kulturního a vědeckého národa. Nezajímá mě nějaká falešná spiritualita, která je mnohdy také plná falešných motivací, ale zajímá mě skutečný výzkum. Ať mi někdo řekne, co se tady dělo, co se může dít, to mě zajímá a tam bych nás viděl. To by byla krása.