Londýnské celebrity: Prostě to zahrej by Nakladatelství JOTA

LO N DÝ N S K É CELEBRITY

Prostě to zahrej L U C Y PA R K E R OVÁ

J O T A

2 0 2 1

Kapitola první Londýnské Celebrity @LondonCelebrity. 10 hod Troy tropí hlouposti: westendský herec Richard Troy likviduje vybavení restaurace Ivy… goo.gl/Pr2Hax

Skoro každý večer mezi devátou a desátou se Lainie Grahamová vášnivě líbala se svým bývalým přítelem. A skoro každý večer úderem desáté už ležela mrtvá v louži krve, s hrdlem probodnutým žárlivým sokem. Když se hrálo i odpolední představení o víkendu, bylo to dohromady přinejmenším šest nepříjemně trapných líbaček týdně. A ještě jich přibylo, pokud si režisér usmyslel nějakou tu zkoušku navíc, nebo když onemocněla alternující herečka. A taky když se Will v zákulisí začal chovat jako drzý spratek a ona nestihla bleskově uhnout. Je to zvláštní situace, veřejně a za peníze se ocicmávat s chlapem, který mě mimo jeviště odkopl jako starou fusekli. Z hlediska ukončeného vztahu je divadlo triumfálně nejtrapnější. Televizní nebo ﬁlmoví herci sice taky občas musejí lézt do postele s někým, kdo se jim hnusí, jenže po těch nikdo nechce, aby tu scénu opakovali osm měsíců pořád dokola. 9

Lucy Parkerová

Lainie zpoza kulis sledovala, jak Will a Chloe Wayneová dohrávají předposlední scénu. Chloe se téměř viditelně chvěla erotickým napětím, což nebylo ani tak dáno její rolí jako spíš výchozím nastavením její osobnosti. Will se při řeči nadechoval na špatných místech a jeho repliky nabíraly podivný rytmus. Ještě chvilku a – „Farmere!“ zaburácel režisér Alexander Bennett z první řady. Holá hlava se mu ve světle hlediště leskla potem. Doposud se v sedadle pohodlně rozvaloval, ale teď už přestal předstírat apatii, prudce se naklonil dopředu a tvářil se jak obloha před aprílovým slejvákem. „Máš dominovat scéně, a ne plavat prsa o závod. Tak přestaň kývat palicí a začni laskavě dýchat nosem!“ Willova souměrná tvář se zkrabatila notoricky známou dotčeností. Rázem vypadal jako rozmazlené, geneticky obdařené děcko. Byl sice natolik profesionál, že tu instinktivní zamračenou grimasu potlačil a pustil se zase do svého monologu, ale tentokrát v něm rezonovala vzdorovitost, která jeho výkon nikterak nevylepšila. Jeho postava si v tomto okamžiku měla vychutnávat vítězství, jenomže rytíř dobyvatel v jeho podání mluvil, jako by ze všeho nejradši mrskl mečem o zem a odloudal se někam na pivko. Will byl rozhozený už od včerejšího večera, kdy zpackal jednu svou repliku hned v úvodním dějství. Ne že by neměl talent. Byl to, jak už Lainie bohužel věděla, nevěrný parchant, ale hrát uměl. Jen zřídkakdy udělal nějakou chybu – a pokud, pak ji uměl zamaskovat líp než kdokoli jiný – ale když včera tak 10

Prostě to zahrej

okatě vypadl z role, následovala nevyhnutelně další zkouška. Bennett vyžadoval dokonalost v každičké oblasti života, mimo jiné byl taky už popáté ženatý, a všichni představitelé hlavních rolí si museli i v den volna chtě nechtě přivstat. Tedy většina hlavňáků, proběhlo Lainie hlavou. Náš zadumaný Byron si jako vždycky udělal, co chtěl. Bennett se tvářil jako vteřinu před mrtvicí, když se Richard Troy ležérně přiloudal o dvacet minut později, takže na tuhle explozi ještě jistě dojde. Beztak si ji schovává až na později, do kanceláře, kde se mu huláká nejlíp, protože tam má na stole vystavenou tu svou Tony Award. Pro herce na koberečku je ta slavná medaile na stojánku takovou názornou vizuální pomůckou na cestě od režisérem strhaného ega až k vlastním pokorným omluvám. Představa kajícího se Richarda Troye byla nicméně uvěřitelná zhruba stejně jako představa okřídleného hrocha vesele plachtícího ulicemi West Endu. Ostatně na podobné trofeje vedl Richard nad Bennettem 3:1. Chloe se mezitím na jevišti půvabně sesunula k zemi v mdlobách. Teď nadešlo Richardovo efektní ﬁnále. Odlepil se od boční kulisy naproti místu, kde stála Lainie, a odcvrnkl neviditelné smítko ze sněhobílé košile. Pak vyšel z levého křídla kulis na jeviště. Kužel světla se k němu přesunul od Willa a Chloe s až urážlivou samozřejmostí. Richard opanoval scénu, než bys řekl herec. Kavalírův hold se hrál už čtyři měsíce a stále bylo výslovné potěšení vidět Richarda v akci. Jeho jevištní charisma však bohužel tak trochu připomínalo 11

Lucy Parkerová

interiér historické budovy divadla Metronome. Večer, v záři honosných lustrů a reﬂektorů, to bylo naprosto kouzelné místo, nabité atmosférou starosvětského lesku a slávy, ale v nelítostném světle bílého dne působilo utahaně a jaksi nuzně, jako zestárlá primadona přistižená bez nánosu šminek a třpytek. A když spadla opona a z herců taky slupky divadelních postav, byl už Richard Troy fakt nesnesitelný prevít. Will se dostal zhruba do půli svého nejdelšího a nejrozvláčnějšího monologu. Tahle pasáž Lainie vadila z celé jinak vynikající hry nejvíc. Willova postava, teoreticky hlavní, se v tu chvíli jevila podstatně méně sympatická než ten jednoznačný ničema v Richardově podání. Lainie si nikdy nebyla jistá, zda to byl scénáristův záměrný dvojsmysl, třeba jako podobenství toho, že lidství jako takové není zdaleka jen černobílé, nebo jestli ten člověk prostě psát neuměl. Divadelní kritik v Guardianu se přikláněl ke druhé možnosti. Richard se teď Willovi posmíval slovně i pohledem a zdálo se, že se tím baví až příliš. Will se napřímil a ve tváři se mu objevil výraz jakéhosi dotčeného přesvědčení, že je přece nejlepší na světě. Lainie sebou škubla. Byl to do posledního puntíku – i s tou grimasou – přesně ten samý výraz, jaký míval v posteli. Tak tohle jsem fakt zjistit nepotřebovala, blesklo jí hlavou. „Taky se někdy bojíte, že to jednoho dne naruší rovnováhu ve vesmíru?“ ozvalo se vedle ní. Lainie se otočila a usmála se na kostymérku Meghan. „Myslím to, 12

Prostě to zahrej

že máme zrovna tyhle dva pohromadě pod jednou střechou. Protože když si k tomu připočteme ještě valnou většinu našeho vedení, tak už možná překračujeme nějakou doporučenou kvótu na zatracený parchanty.“ Meghan Hanleyová s lehce pozdviženým stříbřitým obočím sledovala, jak zápletka spěje k rozuzlení. „Oba mají k dispozici meč, a ani jeden se nechopí příležitosti a nebodne toho druhého. Taková promarněná šance!“ „Bodejť, prosimvás. To už by to líp odšermovaly i dvě poloslepé jeptišky stižené artrózou. Richard nejspíš v životě nevytasil nic těžšího než kreditku a Will má koordinaci očí a rukou na úrovni žebříčkové nervové soustavy.“ Mno, trochu zahořklá asi pořád ještě jsem, to si musím připustit. Ale zničená, to tedy rozhodně ne, ani co by se za nehet vešlo. O Willu Farmerovi jako o životní lásce by mohla uvažovat jedině nějaká ještě školou povinná nanynka, a to ještě jen do té doby, než by se s ním osobně seznámila. Zrovna tak Lainie nejásala z toho, jak ji shodila ta nejbulvárnější rubrika Londýnských Celebrit. Ten plátek jí – a taky zbytku drbůchtivého čtenářstva – poměrně nedávno s náramným potěšením prozradil, že Will se v současnosti schází s manželkou jistého fotbalisty, která se od svého chotě odstěhovala, neboť ji podváděl s jistou účastnicí soutěže Big Brother. Zkrátka jeden špinavý začarovaný kruh. Ten článek byl šikovně okořeněn aspoň tři měsíce starým snímkem nějakého profesionálního šmíráka, který ji pohotově vyblejskl v okamžiku, kdy Lainie na odchodu z divadla v chladném venkovním vzduchu 13

Lucy Parkerová

znenadání kýchla. Farmerova divadelní partnerka a odvržená milenka Elaine Grahamová na parkovišti Metronomu propuká v hořký pláč. Paráda. V dalším odstavci jí pak ten takzvaný reportér, jak se nejspíš sám rád mylně prezentuje, ještě neopomněl polichotit zmínkou, že ani tváří v tvář takovému ponížení ji rozhodně nepřechází chuť k jídlu. To byla větička pod záběrem, na němž si Lainie v Glastonbury kupovala krabičku hranolek, a snímek byl vynalézavě opatřen houfem drobných, leč výrazně žlutých šipek s otazníkem, směřujících k jejím břišním partiím, jejichž linie se dala případně vnímat i jako první nepatrné náznaky těhotenství. Sotva tohle číslo vyšlo, zavolal Lainie otec a bez okolků se nabídl, že jí naservíruje Willovy rozmnožovací orgány na stříbrném podnosu. K oběma ženám přistoupila inspicientka Margaret Wardová a připojila se k té spontánní divadelní porotě. Rukou pocákanou od barev si odhodila dlouhý culík přes rameno a uhranutě sledovala Richarda. Jeho hlas zněl prostorem sytě a dokonale, slova zaoblená léty cviku na Etonu a Oxfordu neutrpěla v jeho podání jedinou polknutou nebo zadrhnutou slabikou. Will se tvářil kysele. Richard tasil meč a rázně pokročil pod falešný oblouk nad forbínou. Margaret přejela po té dřevěné konstrukci nad jeho hlavou zasvěceným pohledem. „Nepřeješ si někdy, aby mu to celý nešťastnou náhodou ruplo na šišku?“ A jak. „K vražedným myšlenkám mě ještě nedohnal.“ 14

Prostě to zahrej

Lainie si vzpomněla na úterní představení, když do Richarda nechtěně vrazila v chodbičce před jeho šatnou. Hned se omluvila, a stejně jeho misogynní reakce na to drobné šťouchnutí loktem vyzněla obsahem i hlasitostí naprosto neúměrně. A média pořád kolem dokola spekulují, proč je taková hvězda dosud single. Hrozná záhada. „Zatím,“ zopakovala ponuře. „Jo, a mimochodem,“ mrkla Margaret do papíru v ruce a mávla na osvětlovače, že má změnit barevný tón, „Bob si s tebou chce promluvit. U něj v kanclu, za deset minut.“ Lainie se po ní překvapeně ohlédla. „Bob? A proč?“ Hlava jí okamžitě automaticky přepnula do režimu „panika“ a horečně listovala v paměti uplynulým týdnem. Krom toho, že jsem se asi tak na půl vteřiny dotkla posvátné paže Jeho Výsosti – a u Richarda bych vlastně klidně čekala, že i na tohle by si byl schopen stěžovat – nevím o ničem, kvůli čemu by si mě starej mohl volat na kobereček. Stage manager Robert Carson obecně vnímal ansámbl tak nanejvýš jako určitý počet loutek. Hodily se mu, když se s nimi chtěl předvádět na večírcích nebo přiživovat cvrkot na sociálních sítích, ale všechno ostatní se vyskytovalo mimo perimetr jeho zájmu, pokud ovšem někdo něco nezpackal. Bob se nejraději soustředil až na konečný součet a ten se, věren svému názvu, nacházel až na posledních řádcích výpisů z bankovního účtu. Margaret pokrčila rameny. „Nemám tušení. Nic víc mi k tomu neřekl. Ale bacha, dneska měl celý den 15

Lucy Parkerová

náladu pěkně pod psa,“ dopřála Lainie varování, a ta zhluboka vzdychla. „Jsem se teď mohla hezky povalovat doma,“ zamumlala lítostivě. „S tvarohovým bagelem v ruce a nějakým zamilovaným románkem v druhé. Zatracenej Will.“ Nebo jsem se taky mohla válet v posteli s Willem a užívat si chuť jeho ranního dechu i nějakou tu lekci na téma mého pochybného vkusu v oblasti literatury. Od chlapa, který je dodnes přesvědčený, že titul Jako zabít ptáčka je nějaká praktická příručka pro lovce, myslivce a ostrostřelce vůbec. V mém životě to zkrátka může být už jedině lepší. S touhle povzbuzující úvahou v hlavě se vydala ze zákulisí bludištěm chodeb a uliček ke kancelářím. Podlahy i stěny v reakci na její kroky místy vrzaly a skřípaly. Jako by si celé divadlo tiše bručelo něco pod fousy. I když tu člověk občas narazil na protivně lepkavou kliku u dveří nebo to z některého kouta zavanulo vlhkou zatuchlinou, Lainie měla tohohle sešlého bručouna docela ráda. Divadlo Metronome je na West Endu jedno z nejstarších. Nejsou tu žádná supermoderní a superpohodlná sedadla, ani dokonale automatizované toalety, ale čiší to tu dějinami. Těmihle chodbami už chodily mnohé herecké legendy… „A Edmund Kean si nejspíš taky říkal, že je to tu pěkná špeluňka,“ prohlásila jednou na toto téma Meghan. Názory na původní využívání budovy Metronomu v sedmnáctém století se různily. V odborných pub16

Prostě to zahrej

likacích se řešilo, zda se jednalo o přístavbu parlamentu, nebo o luxusní nevěstinec. Lainie nechápala, proč by na tom mělo záležet. Velmi pravděpodobně sem chodili v obou případech ti samí pánové. Osobně se jí zamlouvala spíš představa nevěstince. Dodávalo to o něco pikantnější příchuť povídačkám o místních strašidlech. Jasně že je zajímavější chlípný duch chlapíka, který zkolaboval na vrcholu vášnivého aktu placené lásky, než duch úředníka, jenž umřel nudou nad haldami papírů. Lainie dobře věděla, že když Bob řekne „za deset minut“, znamená to v podstatě „okamžitě“, a tak se nikde nezdržovala a zamířila přímo do jeho kanceláře, která jako jedna z mála byla situovaná v čelní části divadelní budovy, a byl z ní tudíž výhled na rušnou ulici. Lainie si však při pomyšlení na tu místnost vybavovala spíš rozpačité přešlapování, zpocené dlaně a úpěnlivou touhu být tam venku, uprostřed anonymního davu lidí spěchajících buď za nákupy, nebo – v případě turistů – směrem k Oxford Street. „Dále,“ ozvalo se, sotva zaklepala, a tak si dopřála jen velmi letmo protočené bělmo, než otevřela dveře. V tom samém okamžiku, tedy ještě než vkročila dovnitř, už měla pevně nasazený svůj nejpřesvědčivější falešný úsměv, ale ten pohasl, sotva spatřila dvě ženy, které stály s Bobem u okna. „Fajn, Elaine,“ spustil hned Bob energicky. Košili měl jako obvykle špatně zapnutou. Každý den to ale byl jiný knoﬂík. Stejná košile, jiný knoﬂík. Zaručeně to dělá schválně. „Určitě znáte tady Lynette Sternovou a Patricii Blighovou.“ 17

Lucy Parkerová

No bodejť, Lynette i Pat přece vídám týden co týden, naštěstí většinou z bezpečné vzdálenosti. Lainie cítila za krkem sílící ježení se chloupků. Pozdravila Pat s lhostejností, kterou vůbec necítila; pak opětovala pokývnutí Lynette. Co ta tady dělá, a vůbec, proč k čertu takové naprosto nečekané setkání? Spíš bych si ji dovedla představit zhroucenou v sanatoriu, nebo jak osamoceně vzlyká někde v koutku. Lynette Sternová, vysoká blondýna s nosem do ostré špičky, byla agentka Richarda Troye a Lainie ji upřímně litovala. Pokaždé, když se potkaly, měla Lynette na čele o vrásku víc. A přítomnost Pat Blighové jí taky nešla do hlavy. Pat totiž byla PR manažerka Metronomu. Vládla nad veřejnou image celého divadla železnou pěstí a bez špetky humoru. Běda každému, kdo se objeví v nedobrém světle…. na Twitteru. Co jsem jen ksakru mohla vyvést? Začala si mimoděk okusovat nehet na palci. Tohohle zlozvyku se docela úspěšně zbavila už kdysi na škole, a teď se nutila hned toho nechat a pro jistotu stiskla ruce pevně dohromady. Ráno letěla na metro na poslední chvíli jako zběsilá, a teď ji mrzelo, že si neudělala ani tu chvilku, aby bleskově mrkla na upozornění z Googlu. Že by nějaké nahé fotky? Houby, leda by mi někdo hacknul přímo sprchový kout. Lainie už ani jako malinká nebyla ráda nahatá; v rychlosti převlékání často lámala rekordy. Vtom jí ale vyprchala barva z obličeje. Pokud se ovšem o něco takového nepokusil Will… Ale v tom případě vlítnu na jeviště, ani se nebudu Richarda ptát, jestli si můžu ten jeho meč půjčit, 18

Prostě to zahrej

a Will bude rázem lehčí o dvě svoje nejmilejší části tělesné schránky. „Posaďte se, Elaine,“ ozval se Bob s nečitelným výrazem ve tváři. Zdráhavě ho poslechla – Bob přece lidi nechává stát! – a jako by už předem přiznávala nějakou vinu, vybrala si tu nejmíň pohodlnou židli. Seber se, ženská pitomá. „Půjdu rovnou k věci,“ Bob se usadil na okraj rozlehlého mahagonového stolu a pokynul netrpělivým gestem i ostatním dvěma ženám, aby si taky sedly. Natáhl se za sebe pro iPad, otevřel jej a naťukal heslo. „Předpokládám, že tohle už jste viděla,“ nastrčil iPad Lainie pod nos a ona zamrkala ve snaze honem zaostřit na displej. Cítila, jak jí srdce buší, ale hrůza se vzápětí rozpustila v nechápavém údivu. Bulvární obluda jménem Londýnské Celebrity opět udeřila, jenže tentokrát vůbec nejsem obětí já. Tak Richard si včera vyšel na večeři. Story o tom, jak seřval uznávaného mistra kuchaře a odneslo to i nějaké nádobí, působila poměrně věrohodně. Lainie se pozorněji zahleděla na hlavní fotku. No jistě, jeho ani ostřílení paparazzi nedokážou vyfotit jinak než lichotivě. Richard Troy a opuchlé oči? Nebo podbradek? Kdepak, ani náhodou. U něj špatný úhel prostě neexistuje. Jak ten mě irituje. Pokrčila rameny a troje rty v její blízkosti se stiskly napětím. „No,“ vyhrkla tedy honem, aby si pojistila půdu pod nohama, „to bylo asi dost nešťastné, ale…“ „… ale Richard přece dělá takovéhle kiksy v jednom kuse.“ Ne, to asi nebyl výrok, jaký by ti tři čekali. 19

Lucy Parkerová

A co to vlastně má co dělat se mnou? Snad si nemyslí, že za něj tu škodu zacvakám. Vždyť je to zazobanec už odmala, ze starého rodu, multimilionář. Jen ať si ty míšeňské střepy zaplatí hezky sám. A když trpí sklonem k hysterickým scénám a házení nádobí na veřejnosti, mělo by mu vedení divadla dovolit chodit jenom k McDonaldovi. S papírovými miskami a plastovými příbory by takovou paseku nenadělal. „Začíná to být už víc než jenom nešťastné,“ prohlásila Lynette tak zlověstně, že Lainie okamžitě usoudila, že bude lepší nechat si svoje názory radši jen pro sebe. Pěnící ticho narušila Pat. „Jenom za tenhle měsíc už se mu povedlo osm, ano, osm! všelijakých incidentů, nezávisle na sobě, prosím.“ Z přepečlivě zapleteného drdolu jí trčely tři uvolněné pramínky blonďatých vlasů. Většina žen by si toho vůbec nevšímala. Ani Lainie to u sebe moc neřešila; jí se účes rozjel zpravidla v okamžiku, kdy se s rezignovaným povzdechem odvrátila od zrcadla. U Pat však tři neposlušné prameny signalizovaly alarmující stupeň rozčilení. „A to máme teprve půlku října.“ Lainie napadlo, že takového tónu hlasu právě od Pat by se měl obávat i sám Richard. Až sebou cukla, za něj. „Antireklama je taky reklama. Nebo ne?“ přelétla ostražitě jednu pobouřenou tvář po druhé. Byl to úplně totožný výraz ve trojím provedení, takové nevěřící rozhořčení, jako když celá třída musí pykat za provinění jednoho nezvedeného spolužáka. To je výstižné, fakt. Zvlášť když vezmu v úvahu, kterých osobností se to týká. 20