Městečko Pines by Nakladatelství JOTA

192 B l a k e

Crouch

Rychle ho vtáhl zpátky do místnosti a ještě opatrněji než předtím zavřel dveře. Ani necvakly. „Víte co, pane Burke,“ ozvala se znovu sestra Pam, „jste můj oblíbený pacient, takže vám udělám velkorysou nabídku.“ Ethan si všiml zvláštního tlaku v zátylku a v následujícím okamžiku taky tepla, které se pomalu šířilo dolů podél páteře a rozlévalo se mu po zádech; pronikalo do kostí, zachvacovalo mu ruce i nohy. Za pár okamžiků ho cítil až v konečcích prstů. A taky v hlavě. Pod čelem a jakoby za očima. Droga začínala účinkovat. „No tak, pane Burke. Přece si tu nebudeme hrát jako malé děti na schovávanou. Když budete hodný chlapec a vylezete, dostanete ode mne dárek.“ Neslyšel její kroky, ale hlas zněl stále silněji. Sestra Pam neztrácela čas a postupovala stále vpřed. „Chtěl byste vědět, co je to za dárek, pane Burke? Tak mě dobře poslouchejte. Když se mi hned ukážete a přestanete mě zlobit, budu na vás hodná a přimluvím se, aby vás před operací uspali. Doufám, že si uvědomujete, že už teď ve vašem těle účinkuje utišující lék. Pokud se jeho účinky ještě neprojevily, ucítíte je každou chvíli a za pár minut o sobě nebudete vědět. Jestli se mi okamžitě neukážete a já budu muset ještě hodinu prohledávat všechny pokoje, moc, ale vážně moc mě nazlobíte. A jestli si říkáte, jen ať se sestra Pam zlobí, děláte velkou chybu, pane Burke. Protože vy nechcete, abych se zlobila. Rozzlobená sestra Pam vás totiž neodveze rovnou na operační sál. Počká, až účinky toho léku, který máte v těle, odezní a teprve pak vás předá doktorovi. Zůstanete vzhůru a všechno budete vnímat, ale nebudete se hýbat, takže nebudeme potřebovat pouta ani žádné jiné

M ě st e č ko P i n e s 193

pomůcky, kterými bychom vás přivázali. Píchla jsem vám totiž pořádnou dávku paralyzující látky. Možná vás podobně jako spoustu lidí vždycky zajímalo, jak asi probíhá taková operace mozku. Dnes máte mimořádnou příležitost, pane Burke, zažít ji při plném vědomí.“ Z toho, jak jasně ji slyšel, Ethan vyvodil, že sestra Pam stojí uprostřed chodby, sotva metr od něj. Hned za dveřmi. „Jak jsem říkala, pane Burke, budete ležet jako mrtvola, pouze s tím rozdílem, že vy budete úplně všechno vnímat. Nebudete se hýbat, jenom mrkat očima. Dokonce nebudete moct ani křičet, když vám budou řezat a vrtat lebku, hrabat se vám v hlavě. Operace potrvá spoustu hodin a vy budete celou dobu vzhůru, při vědomí, čilý a neschopný jediného pohybu. Slibuju vám, že si to báječně užijete. Každičkou vteřinu. Připadá vám to jako z hororového filmu, pane Burke? Brzy se přesvědčíte, že my horory netočíme, my je našim pacientům nabízíme v reálu.“ Ethan sevřel kliku. Cítil, jak mu droga proniká mozkem, šíří se hlavou, vyplňuje každičký její kout. Netušil, jak dlouho ještě vydrží na nohou, kdy ho s konečnou platností zradí a on se – jistě s pořádným žuchnutím – zhroutí na zem. Hlavně pomalu, Ethane. Opatrně a pomalu. Jinak tě uslyší a je s tebou konec. Sevřel kliku ještě o něco pevněji a bez hnutí čekal, až se sestra Pam znovu ozve. Jakmile uslyšel její hlas, začal uvolňovat západku. „Vím, že mě slyšíte, pane Burke. Stojím přímo před pokojem, kde se schováváte. Kdepak jste, pane Burke? Ve sprše? Pod postelí? Možná stojíte za dveřmi a doufáte, že kolem vašeho pokoje jen projdu.“

194 B l a k e

Crouch

Sestra Pam se rozesmála. Západka se uvolnila. Ethan doufal, že sestra stojí zády k jeho dveřím, tváří k místnosti, v níž se schovávala Beverly. Ale co když se mýlí? „Máte deset vteřin, pane Burke. Jestli do té doby nevyjdete, moje velkorysá nabídka ohledně narkózy padne. Deset…“ Ethan začal otvírat dveře. „Devět…“ Dveře se pootevřely na sedm centimetrů. „Osm…“ Patnáct centimetrů. Ethan už zase viděl do chodby a první, čeho si všiml, byla hustá hříva kaštanově hnědých vlasů sestry Pam. Stála přímo před ním. „Sedm…“ Tváří obrácená ke dveřím, za nimiž našla dočasný úkryt Beverly. „Šest…“ V pravé ruce pevně svírala injekční stříkačku s jehlou. Držela ji připravenou jako nůž. „Pět…“ Ethan dál pomalu otvíral dveře a v duchu se modlil, aby se neozvaly zatím dokonale tiché panty. „Čtyři…“ Dveře byly dokořán. Ethan je opatrně držel a chvíli čekal, jestli se samovolně nezhoupnou ke zdi, ale vůbec se nehýbaly. Postoupil o krok na okraj chodby. „Tři…“ Podíval se na podlahu, zda náhodou nevrhá stín, ale i kdyby, blikající zářivka by to dostatečně zamaskovala. „Dva a jedna a teď už se skutečně zlobím. Moc se zlobím. Tohle jste neměl dělat, pane Burke.“ Sestra Pam něco

M ě st e č ko P i n e s 195

vytáhla z kapsy a řekla: „Jsem dole v přízemí, v západním křídle, a myslím, vlastně to vím jistě, že je v jednom z pokojů. Počkám na vás, přepínám.“ Na vysílačce se jasně rozzářila modrá kontrolka a ozval se mužský hlas: „Rozumím, za chvíli jsme u vás.“ Droga, kterou ho omámila sestra Pam, se znovu důrazně ohlásila. Ethan cítil, jak se mu podlamují kolena. Začínal se mu mlžit zrak. Všechno viděl jako v hustém oparu. Chvílemi dvojitě. Za chvilku tady budou další nemocniční zaměstnanci nebo bůhví kdo. Posila. Už nemůže déle čekat. Musí jednat. V duchu si opakoval jen do toho, teď, teď, teď, ale nebyl si jistý, jestli má dost sil a jestli se ještě vůbec dokáže dostatečně soustředit. Ustoupil o pár kroků zpátky do místnosti, aby měl delší rozběh, dlouze, zhluboka se nadechl a vyrazil do útoku. Sedm rychlých kroků zvládl ani ne za dvě vteřiny. V plné rychlosti vrazil do sestry Pam, která proletěla napříč chodbou a obličejem narazila do tvrdé betonové zdi. Udeřil jako blesk, přesně a nečekaně. Zastihl sestru Pam nepřipravenou. O to víc ho překvapila její neskutečně rychlá reakce, kterou by čekal spíš od zkušeného člena speciální jednotky cvičeného pro boj muže proti muži. Sestra Pam se napůl přetočila, švihla pravou rukou a jehlou injekční stříkačky ho bodla do boku. Tělem mu projela ostrá, palčivá bolest. Zatmělo se mu před očima. Vrávoravě ustoupil o dva kroky vzad. Nevěděl, jak dlouho se ještě udrží na nohou. Sestra Pam vyskočila ze země a jehlou v napřažené ruce znovu zaútočila. V místě, kde se její tvář setkala se zdí, měla velkou krvavou ránu.

196 B l a k e

Crouch

Kdyby viděl aspoň trochu ostře, nejspíš by se jejímu výpadu ubránil, ale oči posílaly do mozku jen rozmazané útržkovité obrazy. Připadal si, jako by v sobě měl pořádnou dávku extáze. Sestra Pam po něm skočila jako zuřivá tygřice. Zkusil ji odrazit, ale špatně odhadl vzdálenost a jehla se mu zabodla do levého ramene. Sestra Pam ji takřka okamžitě vytrhla ven. Nepředstavitelná bolest ho málem srazila do kolen. Sestra o krok ustoupila, napřáhla nohu a jako zkušený zápasník ho zasáhla doprostřed prsou. Ethan narazil zády do zdi a marně zalapal po dechu. Nikdy předtím ženu neudeřil, ale zatímco se sestra Pam připravovala k dalšímu útoku, toužebně si představoval, jak té svini zlomí loktem pravé ruky sanici. Živě viděl, jak jí z pusy stříká krev a jak se ta potvora hroutí k zemi. Jenže jak to provést? Upřeně sledoval její ruku s připravenou jehlou a věděl, že další zásah sestře Pam už nesmí dovolit. Tohle už proboha ne! Chtěl zvednout ruce, aby si chránil hlavu a obličej, ale vážily aspoň tunu. Možná dvě. V prvním okamžiku s nimi nedokázal ani pohnout. Reagovaly neskutečně pomalu. „Vsadím se, že teď už litujete, že jste mě neposlechl a neukázal se, když jsem na vás volala,“ ušklíbla se sestra Pam. „Promarnil jste určitě nejlepší nabídku svého života. No aspoň si oba užijeme.“ Zaútočil dlouhým a nesmírně pomalým hákem – jako by trénoval v tělocvičně a chtěl ukázat žákům rozfázovaný pohyb. Sestra Pam se sehnula a ruka proletěla vzduchem vysoko nad její hlavou. Ucítil další ránu a hned nato známé křupnutí. Sestra Pam mu nejspíš zlomila nos. Boxovala jako profesionál. Kde ji proboha cvičili?

M ě st e č ko P i n e s 197

„Tak se mi zdá, že si koledujete o další bodnutí jehlou,“ řekla výsměšně sestra Pam. Mohl by na ni skočit, povalit ji na zem, přirazit ji váhou svého malátného těla k podlaze, ale to by znamenalo, že se dostane do dosahu té odporné zbraně, kterou mu sestra Pam tak sebevědomě vyhrožuje, takže nejspíš bude muset vymyslet nějakou jinou strategii. Jenže jakou? Pam se smíchem pokračovala: „Vidím, že vám rychle ubývá sil. Sotva se držíte na nohou, že? Víte co, jsem vlastně ráda, že jste mě neposlechl, protože tohle mě vážně baví.“ Ethan se přitiskl ke zdi, která mu poskytla tolik potřebnou oporu, a klouzavým pohybem se snažil uniknout z dosahu jehly. Sestra Pam ho ale snadno sledovala a neustále se držela v dosahu. Připravena k dalšímu úderu. „Co kdybychom to trochu oživili. Zahrajeme si hru. Já vás zkusím bodnout, a vy se mi v tom budete snažit zabránit. Takže se soustřeďte.“ Sestra Pam švihla rukou, ale žádná bolest se nedostavila. Výpad jen naznačila – hrála si s ním, jako kočka s myší. „Tohle bylo jen tak na zkoušku, pane Burke, ale další už bude –“ Ozvala se dutá rána a sestra Pam tak nějak zvláštně naklonila hlavu na stranu. Dopadla na zem a zůstala bez hnutí ležet. Ethan ji celou dobu sledoval pohledem a nechápal, co se děje. Pak si vedle ní všiml nohou. Nad bezvládným tělem sestry Pam se tyčila Beverly. Oči jí žhnuly jako dva uhlíky. V problikávajícím světle zářivky vypadala jako duch. Děsivě a strašidelně. Stále ještě držela za nohy kovovou židli, kterou právě srazila sestru Pam k zemi. Vypadala, jako by vůbec nechápala, co se to tu děje. Nejspíš sama sebe pořádně překvapila.

198 B l a k e

Crouch

„Za chvilku dorazí posila,“ řekl Ethan. „Udržíte se na nohou?“ „To se uvidí.“ Beverly konečně odhodila židli, která hlasitě zarachotila o podlahu, přistoupila k Ethanovi a nastavila mu paži. „Raději se mě chyťte. Podržím vás, kdybyste ztratil rovnováhu.“ „Vlastně už ani nevím, co to je.“ Křečovitě sevřel Beverlyino předloktí a klopýtal za ní zpátky k místu, kde před chvílí viděl stát sestru Pam. Minuli sesternu a pokračovali dál. Ethan šel jako náměsíčný. Nedokázal už sledovat nic než svoje nohy. Soustředil se, aby se pravidelně střídaly, levá, pravá, levá, pravá… Nic obtížnějšího v životě nezažil. Když zahýbali za roh, na vteřinu se otočil a kdesi v dálce zahlédl postavu. Ztrácela se v mlze, ale zdálo se, jako by se zvedala. „No tak, musíte přidat,“ pobídla ho Beverly. Hlavní chodba byla naštěstí prázdná. Beverly ho vší silou táhla za sebou. S notnou nadsázkou by se dalo říct, že běželi. Ona klusala, on za ní vlál jako kus hadru. Dvakrát zakopl a málem skončil na zemi, ale Beverly ho pokaždé v poslední chvíli zachytila a pomohla mu na nohy. Zavíraly se mu oči. Těžkla mu víčka. Tělem se mu rozlévalo příjemné teplo, jako by ho někdo zabalil do měkké huňaté pokrývky. Nejraději by se schoulil v nejbližším koutku a trochu se prospal. Vlastně mu to vůbec nepřipadalo jako špatný nápad. Uslyšel Beverlyin hlas. „Ethane, Ethane. Proberte se! Vnímáte mě?“ „Tak trochu.“ Od dveří na konci chodby je dělilo už jen patnáct metrů.

M ě st e č ko P i n e s 199

Beverly přidala do kroku. „No tak. Musíte vydržet,“ snažila se ho povzbudit. „Rychle. Už je slyším na schodech.“ Ethan je slyšel taky – nějaké nejasné hlasy, které se slévaly ve zvláštní děsivý chorál, a taky kroky. Neznělo to jako předtím, když je pronásledovala sestra Pam. Po schodišti běželo několik lidí. Konečně stáli na konci chodby. Beverly jediným trhnutím otevřela dveře a vytáhla Ethana ven. Doufal, že uvidí ulici, ale ocitl se jen na nějaké krátké chodbě, z níž vedlo pár schodů k dalším dveřím s jasně zářícím světelným nápisem: VÝCHOD Beverly se zastavila a pomalu, tiše za nimi zavřela dveře. Z chodby k nim dolehly hlasy a hned nato uslyšeli dusot několika rychle se pohybujících nohou. Zdálo se, že slábne, což by znamenalo, že pronásledovatelé běží na opačnou stranu, ale spolehnout se na to nemohli. „Zahlédli nás?“ zeptal se Ethan. „To netuším.“ Zdolat těch několik posledních schodů ho stálo neskutečné úsilí. Nakonec ale oba proběhli dveřmi a vypotáceli se ven do tmy. Ethan ucítil dotek vlhké dlažby a na ramenou kapky chladného deště. Snadno pronikaly tenkou nemocniční košilí a stékaly mu po hrudi i po zádech. Ethan sotva stál, ale Beverly na nic nečekala a vláčela ho dál směrem k chodníku. „Kam to jdeme?“ zeptal se Ethan. „Na jediné místo, kde vás určitě nenajdou.“ Ethan se za ní vydal tmavou ulicí. Připadal si jak hadrová panenka, ale stále ještě statečně střídal nohy, levá, pravá, levá, pravá…