Následující román je dílem fikce. Veškeré postavy, organizace a události popsané v této knize jsou buď výtvorem autorčiny představivosti, anebo použité ve smyšlených souvislostech.
RIDDANCE
Copyright © 2018 by Shelley Jackson All rights reserved.
Translation © Anna Formánková, 2020 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2021
ISBN 978-80-7565-848-7
ODBORNÁ. ŠKOLA
PRO . DUCHOMLUVNÉ
A . ÚSTOSLYŠÍCÍ. DET I
Úvodní slovo editora Za objevení Odborné školy Sybil Joinesové vděčím jednomu knihkupectví a jednomu duchovi. Bylo odpoledne v pro mě tehdy ještě neznámém městě před několika lety – na nebi visela těžká mračna –, v dáli téměř neustále hřměl hrom. Do města jsem přijel na akademickou konferenci, ale vyklouzl jsem ze změti malinkých místností v ošklivé a předčasně se rozpadající „nové budově“, kde se konference konala, a kvapně se vydal z kampusu do opuštěných ulic centra města. Cítil jsem se trochu provinile, že zmeškám kolegův příspěvek, ale už ani vteřinu jsem nedokázal vystát tu naši neobyčejnou zabedněnost. Centrum města bylo jedno z těch, kde se nemyslelo na chodce, kde budovy zabíraly celé bloky a na ulici nebylo vidět nic než opuštěný list papíru, který se netečně znovu a znovu převracel, nebo dopravní značku, jež se zničehonic rozechvěla a pak zase najednou přestala. Ulevilo se mi, když jsem za rohem narazil na několik malých obchůdků, ačkoli nevypadaly dvakrát lákavě: trafika se zataženou roletou, večerka, v níž mi vyčerpaně vypadající prodavač ve flekaté polokošili neochotně prodal lahev vlažné vody, a neosvětlené knihkupectví, jehož dveře se podvolily, když jsem do nich zkusmo zatlačil. Za nimi se objevily tmavé úzké uličky lemované naklánějícími se policemi, tu a tam zahrazené neuspořádanými sesuvy knih, mezi nimiž se nacházelo mnoho příhodných škvír zahuňatělých něčím, co byly nejspíš kočičí chlupy – bylo to tam cítit po zvířeti. Vchod do zadní části obchodu kryla otrhaná květinová osuška a za ní něco rachotilo a šustilo. Sehnul jsem se, abych z napěchované spodní police vytáhl knihu, a s vyjeknutím jsem rukou zase ucukl. Na hřbetu prstu se mi objevila kapka krve. Domnění, že mě ta kniha kousla, vyprchalo hned, jakmile se ze spodních polic ozvaly šátravé zvuky ústupu: bezpochyby kočka, kterou jsem překvapil v jednom z jejích úkrytů. Znovu jsem se sehnul 17
mizení Sybil Joinesové
a zahákl prst za látkovou vazbu na hřbetu knihy, ale svazek tam pevně vězel. Zatáhl jsem víc a vyškubl jsem ho z police spolu s vedlejším výtiskem a tenoučkou brožurkou, jenže jsem ucítil, jak se mi vazba pod prstem trhá. Provinile jsem knihu zastrčil zpátky, aniž bych se na ni podíval, ale pak jsem si musel kleknout, abych vrátil na místo i brožuru (vzdělávací brožurka o přehradách vodních elektráren z padesátých let) a druhý svazek (příručka o řečnickém přednesu z desátých nebo dvacátých let), který se otevřel na stránce, kde do něj byl, nejspíš jako záložka, vložený výstřižek z novin, jehož text se slabě obtiskl do stránek knihy samotné. V branži se vzácnými knihami se tomu říká „duchové“, což bylo příhodné, neboť tento otisk byl jen první v zástupu duchů, který se na mě od té chvíle začal hrnout. Výstřižek samotný z knihy vypadl. Chvíli jsem ho hledal a našel, zežloutlý a zkřehlý stářím, přímo pod svým kolenem, a teprve když jsem ho vrátil zpátky na místo k jeho bledému dvojčeti, zjistil jsem, co na něm stojí.
Šokující vražda
Nejnovější úmrtí ve škole pro koktavé Škola pro koktavé v massachusettském Cheesehillu, která se v poslední době často objevovala v novinách, si může připsat na vrub další úmrtí, tentokrát vraždu. Je naší nemilou povinností zpravit veřejnost o nálezu ohořelého těla na pozemcích Odborné školy Sybil Joinesové pro duchomluvné a ústoslyšící děti, která se v nedávné době objevovala ve zprávách v souvislosti s nešťastným úmrtím své studentky, letos již podruhé. Oběť byla předběžně identifikována jako krajský školní inspektor Edward Pacificus Edwards, jehož právě včera zavedly povinnosti do výše uvedené školy. Večer, několik 18
úvodní slovo editora
hodin poté, kdy měl být už na cestě domů, byl jeho vůz nalezen prázdný, a po Edwardsovi se proto rozběhlo pátrání. Pitva potvrdila názor vyšetřujícího detektiva, že v době, kdy byla oběť obřadně upálena, byla již mrtvá, zabitá ranou tupým předmětem zezadu do hlavy takovou silou, že došlo k proražení lebky. Vzhledem k tomu, že na místě nálezu těla nebylo nalezeno větší množství krve, policejní detektiv došel k závěru, že smrtelná rána musela být zasazena jinde a tělo pak bylo během noci přesunuto do nízko položené, zalesněné části pozemků a tam zapáleno. Oděv a osobní věci oběti zřejmě shořely. Vedle těla byla nalezena lahev s parafínem. Jako by děsivý nález nestačil, v brzkých ranních hodinách inkriminované noci byla ředitelka školy, slečna Sybil Joinesová, nalezena mrtvá poté, co zesnula přirozenou smrtí. Zástupkyně školy, stenografka Jane Grandisonová, popřela, že by věděla cokoli o místě pobytu krajského školního inspektora poté, co ve čtyři hodiny odpoledne předchozího dne opustil kancelář ředitelky školy, aby provedl závěrečnou inspekci školních pozemků. Její nabídku navázání kontaktu se zesnulým za využití metody spirituální komunikace, jež se ve škole vyučuje, úřední činitelé odmítli a nazvali ji „nevkusným pokusem o sebezviditelnění“. Studentka, která tělo objevila, nebyla k dispozici pro rozhovor, ale bylo nám sděleno, že její matka ji ze školy odhlásila s odvoláním na extrémní citové rozrušení. Policie by ráda vyslechla tuláka, který byl na pozemcích viděn začátkem tohoto týdne. 19
mizení Sybil Joinesové
Přečetl jsem si celý výstřižek a pak ještě jednou, zatímco z něj odpadávaly malinké mnohoúhelníčky křehkého papíru a usazovaly se ve vláknech ušmudlaného a smradlavého koberce. O Odborné škole Sybil Joinesové jsem nikdy předtím neslyšel. Už to samotné by podnítilo mou zvědavost, jelikož jsem si zakládal na tom, že vím snad úplně všechno o americkém spiritualistickém hnutí na konci devatenáctého a začátku dvacátého století. Můj objev se ovšem týkal dalšího z mých bádání, a tím je rozšiřování a popularizace toho, co by se dalo nazvat zkoumáním řeči: „léčba“ koktání, řečnický přednes, ortoepie, „anti-absurdní“ nebo „genotypická“ ortografie Majora Beniowského (ta vipadá njejak taghle), Pitmanův i Greggův těsnopis a další metody, které nahrazují nahodilé znaky psaného jazyka jakýmsi „notovým zápisem“ založeným na zvucích užívaných v řeči. Jsem jenom člověk, takže ten vrah mě zaujal také. Vyřešili tu záhadu? Třeba bych ji mohl vyřešit já? – samozřejmě za využití akademických metod! Zavřel jsem knihu i s jejím zajímavým přídavkem a přitiskl jsem si ji na prsa. Náhle jsem měl pocit, že mi někdo kouká přes rameno: ne další duch, ale nadějný badatel v mém vlastním oboru, jenž se lopotí, aby dohnal můj „náskok“, který byl můj, jenom můj – jenže na jak dlouho? Ale myslím, že už tehdy jsem cítil ještě něco víc než lačnost, pocit, že ve světě najednou zela díra, jež byla do této chvíle slušně, ne-li přímo prudérně zahalena. Když se něco takového stane, většina z nás odvrátí zrak, ale já se podíval. A viděl jsem… záblesk akvamarínové modři a chromové zeleně, mihnutí pruhů, cákanec – tekutého ledu, zamrzlého ohně – vůni hudby! Vyjadřuji se neobratně, ale přesto věřím, že někteří z vás pochopí alespoň, když řeknu, že mou první myšlenkou bylo Anooo a druhou Tohle si pamatuji. Jak bych jen mohl zapomenout na ty časy, kdy jsem se dávno po večerce zavrtával pod peřinu s baterkou do té teplé, zlaté stano-jeskyně – rozkošná pokoutnost – a pak, zatímco jsem si myslel, že se plazím zpátky k čelu postele, zavrtával jsem se hlouběji, tunelem, který vedl dál a dál, tenké kořínky, jež jím prorůstaly, se natahovaly 20
úvodní slovo editora
a lechtaly mě na čele, až jsem se vynořil uprostřed zasněženého lesa, kde jacísi mechaničtí andělé nacvičovali chvalozpěv cvakání a cvrlikání a obecenstvem jim byli pavouci. Celý život jsem toužil po dalším takovém objevu. Zničehonic jsem si všiml páru očí, které na mě zářily mezerou v knihovně naproti, a lekl jsem se tak, až jsem knihu upustil na zem. Nepochybně to byla zase ta kočka. Majitel odtáhl osuškový závěs stranou a nehleděl na mě nijak nadšeně. „Tyhle knihy nejsou vůbec nijak cenné,“ začal. „Prosím, klidně si s nimi házejte sem tam.“ „Žádný strach,“ odpověděl jsem, „tuhle si koupím.“ Prodavač vypočítal cenu se značnou nevolí a kapesní kalkulačkou v ruce, ovšem peníze si ode mě vzal, ačkoli na něm byla vidět zjevná lítost, když sledoval, jak kniha mizí v mé tašce. Má následná bádání rozhodně můj údiv nikterak neumírnila. Dokonce i dnes žasnu nad skutečností, že instituce, která v dobách své největší slávy vyvolala nejeden veřejný skandál a jejíž teoretikové vedli urputné debaty s tehdejšími významnými intelektuály, byla na tolik desetiletí zcela zapomenuta. Úpadek spiritistického hnutí to vysvětluje jen částečně, zato já se domnívám, že vzpomínka na školu byla účelově potlačena. Pokud totiž mrtví skutečně žijí dál, veřejnost by byla tak nějak všeobecně radši, kdyby se o tom nedozvěděla. Ovšem jak jsem jednou začal hledat, nacházel jsem zmínky o Odborné škole všude. Na mikrofiších se o ní objevily další články a já nashromáždil dost materiálu na skromné pojednání. Bylo velmi dobře přijato. Začal jsem tedy pracovat na další, o něco rozsáhlejší studii s vědomím, že jsem popíchl zvědavost ostatních akademiků, ale zároveň si tím vyhradil přednostní právo na celý výzkum. Je celkem běžné, a ne jen mezi akademiky, že nová posedlost probudí odezvu na těch nejnepravděpodobnějších místech. Nejspíš na tom není vůbec nic zvláštního, pozorovatel je jednoduše k těmto odezvám mnohem pozornější, to je celé. Ale zároveň bylo dost podivné, jak rychle se můj archiv rozrůstal. Ve vetešnictví 21
mizení Sybil Joinesové
v Madisonu jsem našel ročenku Odborné školy (která obsahovala některé dost zajímavé fotografie zachycující školní činnost). Když jsem šel po ulici ve Filadelfii, utržil jsem ránu do spánku papírovou vlaštovkou, která se snesla odněkud z otevřeného okna nade mnou spolu s tlumeným smíchem. Ukázalo se, že šlo o stránku z knihy o spiritistické komunitě Lily Dale, v níž byla Odborná škola letmo zmíněna. A v jedné z několika tašek plných zajímavých starých knížek a listin odložených u patníku v New Yorku, kam se dostaly díky nevybíravým a pravděpodobně negramotným uklízečům, kteří vyklízeli byt po zesnulém nájemníkovi, jsem našel provázkem omotaný svazek žloutnoucích papírů popsaných neznámou abecedou. Každá stránka měla své číslo, datum a dětskou rukou byla nadepsána „Betty Clammová, OŠSJDMÚSD“! Někdy se zdá, že na internetu se nachází všechno, co kdy bylo a bude řečeno. Je jako mytická meziprostorová knihovna, jejímiž stohy svazků se někdy čtenáři probírají ve snách a jejíž knihovníci vám pak někdy nechávají na polštáři astronomické pokuty za opožděné vrácení knih, o nichž jste nikdy ani neslyšeli, a samotné pokutové bloky jsou vybledlé a brzy docela zmizí pod skvrnami od těch záhadných záchvatů nočního pocení, z nichž se probouzíte vyděšení a bez dechu. Takže mě ani moc nepřekvapilo, když jsem na zmínku o Odborné škole narazil ve skomírajícím vláknu e-mailové konverzace jedné skupiny akademiků, již se zajímali o dílo jistého francouzského filozofa, jehož jméno mi nic neříkalo a ani teď si na něj nevzpomenu, ale který zjevně využíval spoustu obskurního, ovšem úžasně poetického výraziva, jež vytvářel nečekanými kombinacemi slov či podivným až nezvyklým užíváním jinak obyčejných výrazů. Zběžně jsem celou diskuzi procházel, místy se diskutéři dost rozohňovali, a já jsem si užíval fakt, že vlastně nevím, o co jde, když jsem letmo zachytil větu: „… jako ty podniky na přelomu století, které si namastily kapsy na tom, že byl spiritualismus v módě, jako např. OŠSJ.“ Přirozeně i ostatní akademici naráželi na zmínky o Odborné škole během pročítání svých materiálů stejně jako já. Ovšem o něco 22
úvodní slovo editora
víc mě překvapilo, když jsem o několik dní později zachytil jistou zmínku v zákaznické recenzi na nepromokavé mokasíny, jejichž koupi jsem zvažoval. Člověk jednoduše nečeká, že najde odkaz na obskurní kulturní instituci z minulého století („něco takového by nosil žák OŠSJ“) v souvislosti s ochrannou obuví! Nicméně to byla obuv střízlivého stylu a nebylo zase tak těžké představit si akademika ve středním věku – dejme tomu jednoho z účastníků výše zmíněné diskuze –, jak si takové boty natáhne a přebrodí se sněhovou břečkou do knihovny. Tato nezáživná představa ve mně zapudila veškeré rozechvění z nevysvětlitelného až do chvíle o několik dní později, kdy jsem obdržel dopis obsahující zákaz dalšího zkoumání a bádání od osoby, která se představila jako Ředitelka Odborné školy Sybil Joinesové pro duchomluvné a ústoslyšící děti a vyhrožovala mi právními kroky, pokud okamžitě nezruším své plány na vydání antologie „ukradených“ dokumentů pojednávajících o Odborné škole a pocházejících z raných dob její existence – na všechny si totiž ředitelka činila výhradní právo. Mluvila o plánech, s nimiž jsem se ještě ani nikomu nesvěřil. Ne – o plánech, které jsem ještě ani neměl! Nejprve jsem pojal podezření, že se jedná o vtip, ačkoli mě zarazily jisté tajné obraty a užití archaických slov, jež byla charakteristická pro dokumenty z počátků existence Odborné školy, a z jakéhosi důvodu mi dech zrychloval tím víc, čím dále jsem četl. Ovšem když můj zrak, poté co svižně a opovržlivě klouzal dolů stránkou, spočinul na podpisu na konci listu, vyrazil jsem ze židle (přičemž jsem do laku na podlaze vyryl čtvero škrábanců – ale těch budu litovat později) a spěchal do kuchyně, abych prázdně hleděl do dřezu, zatímco ve mně horečně rostlo přesvědčení o tom, že Odborná škola nejenže přežila, ale totéž se podařilo i té neobyčejné, poněkud děsivé a nezpochybnitelně zesnulé ženě, s níž jsem se seznámil skrze hromádku žloutnoucích papírů, snů a šepotu v okapech a suchém listí. Přesvědčení o tom, že prohlášení 23
mizení Sybil Joinesové
pisatelky onoho dopisu byla pravdivá. Ach ne, ony nároky, jež si činila na autorská práva, ty ne, ty neměly žádný právní základ, ale její tvrzení o tom, že byla čtvrtou reinkarnací – v tom zvláštním slova smyslu, kdy osoba vyvolává ducha jiné – Sybil Joinesové. Samozřejmě že ty převrácené smyčky a nepovedené čtyřlístky jejího podpisu by dovedl napodobit každý jen trochu šikovný padělatel. Moje přesvědčení nebylo racionální. Řekněme spíše, že jsem jím byl posedlý. Pod podpisem se nacházela URL adresa. Zadal jsem ji do prohlížeče a před očima se mi zjevila věrohodná školní webová stránka. V záhlaví titulní strany se nacházela stará fotografie Odborné školy, dále obrázky z fotobanky zachycující údajné žáky s tužkami v ruce a informace o podání přihlášky pro budoucí dálkové studenty. Možná se ptáte, proč se tato stránka neobjevila při mém dřívějším pátrání, a i já si tuto otázku pokládal. Později jsem zjistil, že stránky byly právě spuštěny, musel jsem být jedním z prvních návštěvníků. Znovu jsem měl ten prapodivný pocit, že OŠSJ vznikla výslovně jen kvůli mně, byla povolána mým zájmem o ni a svou minulost za sebou táhla jako placentu. Několik telefonátů mě přivedlo ke komusi, kdo se mi nakřáplým, pánovitým hlasem, který praskal jako stará Edisonova nahrávka, představil jako Sybil Joinesová. Strnulý úžasem jsem ji zdvořile oslovil a souhlasil jsem se vším, co řekla. Uchlácholená mým tónem ve mně postupně nalezla zalíbení. Nejenže souhlasila s vydáním tohoto výboru1, ale poskytla mi přístup ke spoustě nezměrně cenných materiálů z archivů samotné Odborné školy – ve skutečnosti se jedná o mnohem více materiálu, než mohu zahrnout do tohoto výboru. (Stále doufám ve vydání kompletní antologie.) Poznámka pro akademiky: každý historik zabývající se Odbornou školou se musí potýkat se svéráznými těžkostmi. Tajemníci 1 Ale nezapomínejme, že to byl její vlastní nápad. Takže s ním souhlasila, anebo mi to přikázala? 24
úvodní slovo editora
i archiváři se shodli na tom, že já je termín vzniklý pouhým zpětným tvořením z hlasu, který sám o sobě nepatří nikomu, anebo náleží mrtvým. Autorství je proto velice ošemetné téma i v případě, že by všechny dokumenty Odborné školy byly podepsané, a spousta z nich podpis nemá. Například současná ředitelka Odborné školy odvozuje své pravomoci z důkazu o tom, že je mluvčí předchozí ředitelky, která byla mluvčí ředitelky před ní a tak dále. Svým způsobem je tím, kým je, právě proto, že není tím, kým je, a trvat nějak přísně na biografických „skutečnostech“ by bylo projevem naprostého nepochopení celé situace. Chybou naší doby je považovat vše excentrické – a slovem excentrické mám na mysli pouze a přesně to, co leží o něco dále od jistého, tradičně definovaného, imaginárního názorového středu – za projev pouze těchto dvou věcí: za příznak neduhu, který by po podání léku navrátil pacienta zpět do středu, anebo za nově vytvořený střed, k němuž musíme všichni kvapně směřovat. Téměř všichni se shodneme na tom, co je pravda, a to, na čem se téměř všichni shodneme, tedy podle nás musí být pravda. Ale já bych rád navrhl, že existují i minoritní pravdy, které nikdy nebyly předurčeny k tomu, aby strhly fantazii celého lidského pokolení, a co víc, existují i myšlenky – hůře obhajitelné, ale o to cennější –, které nejsou ani pravdivé, ani lživé, ale (seděl jsem tu celou věčnost, abych přišel na patvar lepší než plavdivé nebo prživé, ale k čertu s tím:) zšeřelé. Jeden by dokonce řekl fiktivní. Když se jimi zabýváme, chápeme, jak se asi musí cítit andělé a vlkodlaci, cítíme, že na pomezí mezi lidským a nelidským stojí otevřené dveře a práh široký jako celý svět. Protože jsem – poněkud litujícím – členem většiny a vím, jak se vrátit zpět do středu i přes své výpravy na okraj, dokážu hovořit o něčem, co skutečné excentriky vůbec nezajímá: o užitečnosti zšeřelého. Protože nikdo nikdy nedosáhl nové většinové pravdy, nového středu, aniž by prošel těmi soumračnými oblastmi a tím se sám stal excentrikem. 25
mizení Sybil Joinesové
Ale na každého kolonistu připadá nespočet účastníků objevných výprav, kteří věky bloudí nádherně nepopsatelnými sargasovými moři, a když pak píšou domů, vyjádří víceméně to, v co jejich dopisovatelé čekali. Protože ve zšeřelém je každé slovo překlopeným patvarem, pokud zrovna není jedním z těch podivných složenin, z těch slovodlaků, jež nemají jméno (slovo-kapradí, slovo-červi, slovo-mlhy a -řasy). V případě těchto slov není jejich hlavní náplní to, co my známe jako význam. Ředitelka hovoří tímto jazykem jako rodilá mluvčí, protože zatímco na mapách se Odborná škola nacházela nedaleko Cheesehillu, její skutečná adresa ležela ve zšeřelé zóně. Jelikož vše excentrické trápí střed jako vytrvalý sen, během posledních let byla o Ředitelce OŠSJ napsána spousta nesmyslů. Někteří zašli až tak daleko, že pochybovali o její existenci. (Slyším, jak říká: „A naprostým právem.“) Ale ona skutečně žila a byla příčetná jako každý, kdo si stojí za svými neotřelými názory, a ať ji pohánělo jakékoli prchavé hoře, její hlavní motivací byl a vždycky bude hlad, touha po porozumění. Ačkoli je zapotřebí zdůraznit, že jí to nejhlubší porozumění připadalo jako nepochopení a dalo by se vyjádřit jedině tak jako choroba. Takže třebaže se na těchto stránkách nachází záhady pro filozofy i policisty, nenabízím, že poskytnu jakákoli řešení. Moje vize akademické práce s populární přitažlivostí detektivky se ukázala jako ta zištná představa, jíž také byla. Excentrično vyvlečené na světlo úsudku je mnohem blíže středu. Ovšem jeho hodnota spočívá v temnotě, která vyzařuje z nejzazších okrajů spektra a v černo-bílých stránkách odhaluje odstíny královského nachu. Každý, kdo navštívil svět mrtvých, ať už doopravdy, či jen v představách (a jak byste se sami mohli domnívat, velký rozdíl v tom není), uhodl, že do této knihy se dá vstoupit ve kterémkoli okamžiku. Pro méně zkušené cestovatele jsem připravil trasu. Její souběžné trati, položené během jediného večera – jedna Ředitelkou, druhá její zapisovatelkou –, dovedou čtenáře jistě, a snad 26
úvodní slovo editora
i bezpečně, na konec příběhu. Mezi těmito dvěma propletenými prameny příběhu je dle přísně se opakujícího vzorce roztroušená další četba vědečtější, sociologičtější anebo metafyzičtější povahy. Ti, již postrádají vědecký zájem o podrobnosti a chtějí dospět do konce rychleji, mohou tyto části přeskočit a kdoví, třeba je to moudřejší rozhodnutí. Ale opravdoví excentrici v nich možná objeví něco – mapu nebo manuál –, co už dlouho hledali.
27