Německá armáda na západní frontě 1917–1918 by Nakladatelství JOTA

Design obálky: Jon Wilkinson

9 788074 623035

VÁLKA V OBRAZECH

NĚMECKÁ ARMÁDA NA ZÁPADNÍ FRONTĚ 1917–1918

VÁLKA V OBRAZECH

NĚMECKÁ ARMÁDA

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ 1917–1918 UNIKÁTNÍ FOTOGRAFIE Z VÁLEČNÝCH ARCHIVŮ

DAVID BILTON

otograﬁemi bohatě ilustrovaná publikace z populární série Válka v obrazech pokrývá období od německého ústupu od řeky Sommy přes obranné bitvy roku 1917 a velkou jarní ofenzívu roku 1918 až po konečný protiútok dohodových mocností, jež předcházel konci války. Z německého pohledu je zde zachycena každá fáze postupného úpadku německé císařské armády, od počátku roku 1917 až po okupaci velkých částí německého území. Fascinující sbírka většinou doposud nepublikovaných fotograﬁí výstižně dokresluje události jak ve frontových zákopech, tak i v týlových sektorech. Autor David Bilton, který je známým historikem zabývajícím se obdobím velké války a konzultantem televizních pořadů britské BBC (např. e Trench), doplňuje tento materiál poutavým a po odborné stránce vysoce kvalitním textovým komentářem.

D AV I D BI LT O N

VÁLKA V OBRAZECH

NĚMECKÁ ARMÁDA

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ 1917–1918 UNIKÁTNÍ FOTOGRAFIE Z VÁLEČNÝCH ARCHIVŮ

D AV I D BI LT O N

JOTA / 2013

Poprvé vydáno ve Velké Británii nakladatelstvím Pen & Sword Books Ltd v roce 2007.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograﬁcky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © David Bilton, 2007 Translation © Jiří Hutečka, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013

Na setkání nejvyššího velení v Avesnes, Hindenburgově a Ludendorffově velitelství, sdělil Ludendorff za císařovy přítomnosti, že „jsme utrpěli těžkou porážku, bojový duch některých divizí je politováníhodný… ustupující jednotky křičí na přicházející posily slova jako ‚stávkokazi‘ a ‚váleční štváči‘“. Císař následně pronesl historická slova: „Dostali jsme se téměř na pokraj našich sil k dalšímu odporu. Válka musí být skončena.“ Korunní princ Ruprecht si poznamenal, že zprávy cenzorů o obsahu dopisů z fronty hlásily tou dobou další pokles morálky: „Je čas, aby naše vláda vyjednala mír. Přichází víc a víc Američanů a zažíváme těžké časy… mnoho psů – zajícova smrt. Válka skončí, až nás kapitalisté všechny zabijí. Vy doma musíte stávkovat, ale nesmíte se dopustit chyby. Udělejte revoluci, a pak bude mír. Vzduch je doslova otráven britskými letci, takže moc nechápeme, kde jejich noviny berou zprávy o hrdinských činech našich letců.“ Bitva pokračovala a německé ztráty rostly. O dva týdny později hlásil jeden z regimentů 107. divize, že boje jej stály „staré dobré kádry: všechny tři štáby praporů, všechny velitele rot, všechny lékaře a více než 600 mužů. Přežili pouze dva důstojníci, 42 mužů a plukovní štáb.“ Boje byly zuřivé a nepřátelský úspěch bylo někdy možné připsat na vrub nefér taktice – 479. pluk na obhajobu své porážky poznamenal, že Britové „před sebou hnali německé zajatce v přilbách, avšak bez výstroje.“ Pro Ludendorffa byl černým dnem německé armády 8. srpen. Pro 234. divizi jím byl 23. srpen, kdy Britové „prolomili obě křídla a zabili či zajali většinu obránců: ‚stará 234. divize přestala existovat‘“. Plukovní dějiny 120. württemberského pluku jasně dokládají, jak důležitým faktorem v britském postupu byla početní převaha. „Co se v těch dnech odehrálo v hlubokém údolí mezi výšinami u Bray, Suzanne a Maricourtu, již nelze nazývat bitvou. Nepřátelské brigády se valily kupředu kryty mocnou palebnou clonou a německé obránce, kteří se museli bránit najednou pěchotě, eskadronám tanků, jezdectvu a letounům, docela zadusily. Co na tom záleželo, že tu a tam naše děla zničila tank, že naše kulomety rozstřílely jízdní oddíl na kusy, že naše stíhačky sestřelily několik nepřátelských strojů? Nepřítel zaplňoval mezery bez mrknutí oka, zatímco stateční württemberští a jejich přátelé byli hodinu od hodiny slabší a slabší… Když pak 25. srpna velitel pluku na rozkaz divize jednotku shromáždil nedaleko Curlu, měl před sebou pouze jednu rotu, a ještě ne zcela na předpisových válečných stavech, tedy dvě stě padesát duší [namísto 3 000] a mezi nimi pouze pár důstojníků.“ Docházelo i k velkým ztrátám na materiálu. 116. pluk utrpěl při britském útoku „Šťastným údolím“ (Happy Valley) těžké ztráty a hlásil, že „téměř vše bylo ztraceno“. Ztráty na materiálu rostly s každým ústupem, protože na jeho odsun do záložních pozic nebyl čas. Ve snaze alespoň mírně vyrovnat převahu Dohody bylo rozhodnuto zničit všechny železniční tratě, zpomalit tak jejich postup a získat čas. Dne 26. srpna dostaly 2. a 18. armáda rozkaz ustoupit „na kratší linii vedoucí z Noyonu podél východního břehu Nesleského kanálu a dále podél Sommy až do prostoru severozápadně od Péronne“. Ústup měl být proveden v noci z 27. na 28. srpna. Pozici, do níž se německá armáda dostala, shrnul generál Schwarte: „V průběhu čtyř dní mezi 30. srpnem a 2. zářím na stopadesátikilometrové frontě mezi Arrasem a Soissons dohodové mocnosti téměř bez ustání útočily. Byly nyní v postavení, kdy mohly do boje posílat neustále nové, čerstvé a odpočaté divize. Válka ve vzduchu výrazně pokročila a na útocích se nyní ve velkém podílely nízko létající letouny.“ Mnozí sváděli zhroucení obrany na nízkou efektivitu zúčastněných jednotek – nejenže měly podstav, byly také naprosto vyčerpané.

Elita německé armády – Sturmtruppen. Příslušníci úderného oddílu s charakteristickými vaky přes rameno na ruční granáty.

Dva vojáci přišli uctít památku padlého kamaráda na francouzský hřbitov, na němž jsou pohřbeni padlí z roku 1917.

Válečné trosky – zničený britský nákladní vůz a pod ním zpola pohřbený cestující.

Zničené britské polní dělo nedaleko Rumilly.

Byly naplánovány další ústupy, které měly linii ještě více zkrátit. Situace doma se taktéž zhoršovala každým dnem: „Korunní princ Ruprecht, který se na frontu vracel z dovolené na zotavenou, si do svého deníku poznamenal: ‚Na vojenském vlaku na nádraží v Norimberku nápis ‚Dobytek k porážce, firma Vilém a synové‘.“ Měsíc po začátku bitvy o Amiens byly k útoku připraveny tři skupiny dohodových vojsk – Američané na jihu, Britové na severu a Francouzi uprostřed. I když však v německé armádě panoval velký nedostatek mužů, koní i vybavení, výsledkem nakonec nebyl útěk. První to zjistili Američané, když se pokusili dobýt výběžek u Saint-Mihiel, jehož topografie i povaha obranných pozic výrazně zvýhodňovaly obránce. Přestože měli Američané spolu s Francouzi početní převahu, trvalo jim měsíc, než frontu na Máse a v Argonách prolomili. Za toto vítězství pak americké jednotky zaplatily téměř čtyřiceti procenty všech svých ztrát za celou válku, když přišly o přibližně 117 000 mužů. Německé ztráty byly okolo 80 000 padlých, raněných a nezvěstných. „Jak dohodová ofenzíva v několika sektorech v průběhu srpna a září nabírala na tempu, armáda se začala rozkládat,“ poznamenal si do deníku korunní princ Ruprecht a dodal, že koncem září již bylo nepravděpodobné, že by 4. armáda dokázala ustát útok většího rozsahu. Ludendorff vážnost situace podtrhl tím – dle vzpomínek ministra zahraničních věcí Hintzeho –, že na setkání 29. září v belgickém Spa shrnul vojenskou situaci následovně: „Stav armády vyžaduje okamžité příměří, abychom zabránili katastrofě.“ Když na schůzku dorazil říšský kancléř, byl požadavkem hluboce znepokojen, ihned podal rezignaci a ta byla přijata. Dne 1. října požádal Ludendorff o sestavení vlády prince Maxe Bádenského, jinak by musel o příměří požádat on sám. Následujícího dne přijal major von dem Bussche, Ludendorffův styčný důstojník v Říšském sněmu, delegaci představitelů politických stran, shrnul jim vojenskou situaci a na závěr prohlásil, že válka je prohraná a každý další den jejího trvání bude situaci jen zhoršovat. Za pokračujících útoků Dohody bylo považováno za vhodné ustoupit do domněle předem připravených pozic. Obzvláště zranitelná byla armádní skupina Boehn, nacházející se severně a jižně od Saint-Quentinu. „Díky nedostatku záloh panoval názor, že jedinou možností je krok za krokem ustupovat, bránit každý metr a doufat, že nepřátelské ztráty a německé nabídky politického charakteru postupně povedou k tomu, že nepřátelské útoky zeslábnou.“ Ústup velkého rozsahu totiž nepřicházel v úvahu – tzv. Hermannova obranná linie nebyla dokončena a vše ještě zhoršovalo vyčerpání vojáků, obrovské ztráty na armádních zásobách a také nenahraditelné ztráty místních zdrojů. Morálka na frontě mezitím stále klesala, rostl počet dezercí, na jednotky a jejich schopnost klást odpor se nedalo spolehnout. Stále však zůstávalo alespoň několik spolehlivých formací, které byly schopny efektivních operací až do samého konce války. Masové kapitulace celých jednotek nicméně naznačovaly klesající ochotu vojáků dále bojovat. Další statisíce mužů unikly boji tím, že prostě zmizeli v týlu nebo předstírali zranění či nemoc – tento postup si vysloužil přídomek „skrytá vojenská stávka“. Situace byla v podstatě stejná podél celé západní fronty. Na počátku října byla prolomena Hindenburgova linie a Němci museli ustoupit o osmdesát kilometrů. O výsledku války již nebylo pochyb. K 8. říjnu již zbylé prapory hlásily, že jejich průměrný početní stav klesl ke sto padesáti mužům všech hodností – a že tito jsou se silami zcela na dně. Jednotky na frontě si závažnost situace uvědomily ve chvíli, kdy obdržely císařův Denní rozkaz německé armádě a námořnictvu z 5. října. Poté, co text popsal jejich vlastní zápas proti početní převaze a kolaps makedonské fronty, pokračoval: „Vaše linie

jsou a zůstanou neporušené. Ve shodě se svými spojenci jsem se rozhodl našim nepřátelům ještě jednou nabídnout mír, avšak podanou ruku přijmeme pouze v případě, že to bude mír čestný.“ Ve stejný den pak nový kancléř „oznámil, že byly učiněny kroky k míru“. Na domácí frontě „kancléřův projev o blížícím se příměří způsobil vlnu úlevy a naděje po celém Německu“. Válka však nadále pokračovala. S ústupem vojska probíhaly systematické deportace a demolice, a když pak německá ponorka potopila dva britské civilní parníky a o život přišlo na osm set osob, prezident Wilson mírové nabídky odmítl. Německý ministr války následně namítl, že protinabídku Dohody lze považovat za bezpodmínečnou kapitulaci. Civilní obyvatelstvo se mezitím vrátilo do „normálního“ stavu mysli, tedy do deprese a zoufalství. V atmosféře paniky a nejistoty se dařilo fámám a každý den přinášel další a další projevy demoralizace a hrozícího chaosu. Ministr války hlásil Ludendorffovi, že povoláním mobilizačního ročníku 1900 a pročesáním průmyslu je schopen poslat na frontu dalších 600 000 mužů. Nabídka byla zprvu odmítnuta, ale o dva dny později dostal ministr příkaz, aby tyto muže sehnal, co nejdříve to bude možné. Dne 15. října požadoval prezident Wilson splnění předběžných podmínek, jež však OHL nemohlo splnit, ani kdyby sebevíc chtělo. Válka pokračovala paralelně s diplomatickým jednáním a skutečnost byla taková, že armáda se musela pokusit udržet maximální možný rozsah protivníkova území, které bude možno využít při budoucím vyjednávání. Když prezident Wilson požadoval, aby byla ještě před vyhlášením příměří ukončena ponorková válka, Ludendorff jako jediný nesouhlasil. Nakonec si však s výmluvou, že OHL nenese žádnou politickou zodpovědnost, nad vším takzvaně „umyl ruce“ – a podmínky byly záhy dojednány. Korunní princ Ruprecht ve stejný den v dopise popsal princi Maxovi vojenskou situaci tak, jak ji viděl on sám: „Naše jednotky jsou vyčerpané a jejich stavy děsivě nízké. Pěchota v aktivní divizi čítá málokdy více než 3 000 mužů – v některých případech to neodpovídá ani dvěma či třem rotám. Ztratili jsme množství kulometů a nemáme dostatek vycvičených kulometných obsluh. Dělostřelectvo ztratilo mnoho děl a trpí nedostatkem vycvičených miřičů. V některých armádách je až padesát procent děl bez koní. Panuje také nedostatek munice… morálka jednotek velice utrpěla a jejich schopnost klást odpor je každým dnem menší a menší. Vzdávají se po tuctech kdykoliv protivník zaútočí, a okrsky v okolí základen terorizují tisíce plundrujících vojáků.“ Nebyl to však pouze nedostatek mužů, děl a munice. Ruprecht pokračoval: „Nejsou připraveny žádné obranné pozice a žádné si také nejsme schopni připravit. Je nedostatek paliva pro nákladní automobily, a jakmile nás opustí Rakušané a my nebudeme mít rumunský petrolej, do dvou měsíců je po našem letectvu.“ K zastavení rozsáhlého útoku již neexistovaly zálohy, a i kdyby armáda ustoupila za Másu, jednalo by se o pouze dočasnou zastávku v pokračujícím ústupu, při němž vojsko neustále ztrácelo další a další vybavení, které muselo nechat za sebou a které nebylo s to nahradit. Zatímco německé armádě docházeli lidé, Američané přicházeli ve stále větších počtech. Ruprecht svůj dopis zakončil třemi jednoduchými závěry: „Nevěřím, že je možné udržet se déle než do prosince… situace je nesmírně nebezpečná… za určitých podmínek může přes noc dojít ke katastrofě“, pročež „musíme dosáhnout míru dříve, než nepřítel pronikne do Německa“. Měl také obavy z toho, že vrchním velitelem armády je stále Ludendorff, neboť měl pocit, že generál „si neuvědomuje závažnost situace“. Dne 23. října bylo v průběhu debaty v Říšském sněmu „odhlasováno, že Ludendorffovy návrhy jsou

nedostatečné“ a měl by nabídnout rezignaci. V odpovědi na tento závěr poslal Ludendorff 25. října svůj denní rozkaz tisku, nikoliv však vládě: „Wilsonova odpověď znamená vojenskou kapitulaci. Pro nás jako vojáky je tudíž nepřijatelná. Když si nepřítel uvědomí, že německá fronta není prolomena… bude ochoten jednat o míru, který zajistí Německu budoucnost.“ Tisk považoval Ludendorffův rozkaz za „dýku vraženou do zad“. Tato idea byla později mnohokrát použita i v poněkud pozměněné podobě. Ludendorff se následně rozhodl odjet osobně do Berlína, hlásit se u císaře a požadovat, aby Wilsonovy podmínky odmítl. „Kancléř došel k závěru, že Ludendorffa je třeba propustit.“ Po debatě s císařem na téma vojenské a politické situace nabídl generál svoji rezignaci, která byla – na rozdíl od Hindenburgovy – přijata. Téhož večera požádalo Rakousko-Uhersko Itálii o příměří a 31. října z války vycouvalo i Turecko. Ke konci října již byly důkazy o situaci armády, námořnictva i země jako takové natolik evidentní, že je nebylo možné ignorovat či skrývat. Dne 30. října odmítla 18. zeměbranecká divize v Lotrinsku nastoupit do zákopů a projevy nespokojenosti začaly postihovat i další divize. 2. listopadu se vzbouřily posily z východní fronty, určené pro 17. armádu, a musely být úderným praporem odzbrojeny. Náčelník štábu téže armády přitom prohlásil, že jeho fronta další útok nevydrží. V týlu se mezitím toulaly tisíce sabotérů a dezertérů. Zatímco armáda ustupovala, mezi námořníky v Kielu vypukla v odpovědi na rozkaz k vyplutí vzpoura. Revoluce se pak rychle šířila do Brém, Cuxhavenu, Hamburku a Lübecku. Následovaly bouře v Koblenzi, Kolíně, Düsseldorfu a Mohuči, přičemž plameny nespokojenosti výrazně přiživovalo velké množství vracejících se dezertérů. V Berlíně probíhaly masové pochody a celou zemí znělo volání „Pryč s císařem!“ Když pak kancléř oznámil Vilémovu abdikaci, celý Berlín propukl v divoké nadšení a rudé vlajky nahradily ty hohenzollernské. Cena za porážku byla obrovská. V posledních devíti měsících války dosáhly ztráty více než jednoho milionu mužů – jen po 18. červenci jich bylo zajato na 400 000. Dne 11. listopadu válka skončila příměřím a Němci, bedlivě sledováni protivníkem, se začali stahovat z okupovaných oblastí. Německá armáda opustila západní frontu, řada vojáků však zůstala. Velká část z nich zde strávila ještě nějaký čas v roli válečných zajatců a někteří se sem nakonec i vrátili – o více než dvacet let později, opět v roli dobyvatelů.

Německé obranné pozice a jejich výhled na francouzská postavení, Champagne.

Britský padlý – desátník, příslušník minometného družstva (povšimněte si munice do minometu vlevo nahoře). Voják má na levém předloktí proužek, značící, že byl již jednou raněn.

Hindenburg rozdává v průběhu ofenzívy vyznamenání.

Britští zajatci jsou eskortováni do týla, zatímco německé posily míří na frontu.

Mobilní britské kulometné postavení po zásahu granátem.

Císař na návštěvě západní fronty.

Ukořistěná britská puška připravená k palbě na své bývalé majitele, tentokrát s pomocí páky.

Britské těžké dělo ukořistěné rychle postupujícími údernými oddíly. Toto konkrétní dělo nese jméno „Persuader“ („Přesvědčovatel“).

Francouzští zajatci eskortovaní jednotkou jezdectva – za povšimnutí stojí předválečné pokrývky hlavy kavaleristů (stejně jako v případě pickelhaube bylo jejich nošení za frontou běžné až do samého konce války).

Design obálky: Jon Wilkinson

9 788074 623035

VÁLKA V OBRAZECH

NĚMECKÁ ARMÁDA NA ZÁPADNÍ FRONTĚ 1917–1918

VÁLKA V OBRAZECH

NĚMECKÁ ARMÁDA

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ 1917–1918 UNIKÁTNÍ FOTOGRAFIE Z VÁLEČNÝCH ARCHIVŮ

DAVID BILTON

D AV I D BI LT O N