The Incorrigible Children of Ashton Place Book 1: The Mysterious Howling Vydáno ve spolupráci s HarperCollins Children´s Books, divizí HarperCollins Publishers. Text copyright © Maryrose Wood, 2010 Illustrations copyright © Jon Klassen, 2010 Translation © Jan Sládek, 2012 © Nakladatelství Jota, s. r. o., 2013 ISBN: 978-80-7462-316-5
Třetí kapitola Vyjde najevo, kdo to vyje Když lidé znenadání zažijí nějakou šťastnou událost, jsou zpravidla v šoku. Lehkomyslné osoby začnou bláznit a provádějí výstřednosti. Třeba si koupí jachtu, i když trpí mořskou nemocí a nerozeznají levobok lodi od zádi. Ti opatrnější se zase zaměstnávají nicotnými, monotónními úkoly, jako by čekali, až příjemné překvapení pomine. Spoustu lidí strávilo po výhře v loterii celé odpoledne tím, že pečlivě ořezávali tužky. A někteří v tom setrvali a výhru si ani nevyzvedli. Penelopa by asi spíš ořezávala tužky, než by kupovala jachtu. Ráno v lomozícím vlaku ještě byla ospalou, nesmělou dívkou a teď se z ní najednou stala profesionální vychovatelka v nepředstavitelně bohatém domě. Jedna část její bytosti už toužila jít do dětského pokoje, seznámit se s dětmi a začít je hned učit latinským slovíčkům a správnému zacházení s glóbem. Ale taky chtěla napsat dopis slečně — 28 —
Mortimerové a sdělit jí ty skvělé novinky. Ze všeho nejvíc však potřebovala vybalit kufr i tašku a uspořádat si pokoj. Koneckonců sídlo Ashton teď bylo jejím domovem a Agáta Swanburnová často prohlašovala: „Uspořádaný šuplík s punčochami je prvním krokem k uspořádané mysli.“ Penelopin kufr zatím vynesli do malé ložnice v prvním patře a paní Clarková jí nahoru poslala služku jménem Margaret. Děvče Penelopě slabým, pisklavým hlasem sdělilo, že jí jde „pomoci s úklidem čepců a šatů“. Slečna jí odpověděla, že si přivezla hlavně knihy a šatů jen málo a že si raději všechno uspořádá sama. Margaret udělala pukrle a odešla. Penelopa měla věcí skutečně poskrovnu, takže jí to netrvalo dlouho. Za necelou půlhodinku ležely šaty poskládané v prádelníku a na poličce u dveří bylo vystaveno asi deset pečlivě vybraných knih. Nechyběl mezi nimi zbrusu nový výtisk Edita-Anna má poníka, který jí dívky ze školy věnovaly na rozloučenou. Byla to první knížka ze série Hop, Deštíku! a Penelopa si dárku opravdu cenila, i když by se jí přece jen víc líbil díl Sametový uličník. Toho měla nejraději ze všech. Ale to nevadilo – bude teď dostávat plat, koupí si celou řadu a z ní pak může nahlas předčítat svým malým žáčkům. Jaká příjemná práce ji čeká! Zbylé knihy zatím nechala v kufru, až potom si je přendá do dětského pokoje. Tolik se toho začne dít! Přemýšlela, jestli jí dovolí snídat s dětmi, a pokud ano, v kolik hodin. Pohovor s lady Konstance proběhl tak rychle a podivně, že se ani nestačila vyptat na všechny tyhle detaily. — 29 —
Přesto budu mít spoustu příležitostí, abych si zjistila veškeré podrobnosti, které s mým novým místem souvisí, pomyslela si Penelopa. Teď se zatím seznámím se svým novým domovem – a začnu tímhle příjemným pokojem. Na akademii nikdy nebydlela sama. V každé ložnici spalo dvanáct děvčat, a navíc ležely v postelích po dvou. Mít svou vlastní postel ve svém pokoji, to byl neslýchaný luxus. A jaký to byl pokoj, panečku! Tapety s květinovým potiskem, krásné arabské koberce se vzorem břečťanových listů, mahagonový prádelník s úchytkami ve tvaru hříbků. Postel s nebesy a měkoučké peřiny s mechově zeleným povlečením. Zdobily ho snad všechny druhy okrasných stehů, které se Penelopa ve škole učila. A mnohé ani nikdy neviděla. A jako vůbec nejlepší se jevil malý balkónek, na který se vcházelo vysokým francouzským oknem. Byl prostě nádherný! Mohla si tam sednout, nadýchat se čerstvého vzduchu, číst si, kochat se pohledem na zahradu anebo hledět na majestátní lesy v dálce… „Aúúúúúúú!“ „Haf! Haf!“ „Aúúúúúúú!“ Už zase – psi znovu začali štěkat a výt. Copak dostali tak brzy po nakrmení zase hlad? Nebo se jim stýská po pánovi a touží jít na lov? Stalo se jim něco? Zvuky zřejmě vycházely ze stodoly. „Aúúúúúúú!“ „Haf! Haf!“ „Aúúúúúúú!“ — 30 —
slečny Mortimerové a popustila uzdu své vrozené odvaze. „V té stodole je nějaké zraněné zvíře, možná jich je i víc! Chci se podívat, o co jde.“ „Měla byste počkat, až se vrátí domů lord Frederik,“ lapala po dechu paní Clarková. „To už může být pozdě.“ Penelopa ještě zrychlila krok. „Ale povězte mi, kolik těch zvířat tam vlastně je? A jak dlouho už takhle vyvádějí?“ „Slečno Lumleyová, vy mi nerozumíte!“ Ženy už dorazily až ke stodole. Paní Clarková vklouzla před Penelopu a zastoupila jí dveře. „To jsou děti,“ řekla rozrušeně a celá se přitom třásla. „V té stodole – uf, uf – jsou děti!“ „Děti?“ Penelopa se zarazila. „S těmi rozdrážděnými psy? To tedy není moc moudré!“ Paní Clarková se zakoktala. „Ech! Ech! Ech!“ oddychovala, ale na vysvětlení se nezmohla. Pak Penelopu napadlo něco hrozného. „Co když se děti bojí o své milované poníky! Běžely asi dovnitř, aby je ochránily!“ vykřikla. „Já bych na jejich místě udělala to samé!“ „Poníky?“ Paní Clarková se na ni nechápavě podívala. „Jaké poníky? Vždyť my žádné nemáme.“ „Aúúúúúúú!“ „Aúúúúúúú!“ „Aúúúúúúú!“ Penelopa bez dalších řečí odstrčila vystrašenou hospodyni stranou, plnou vahou se opřela do velkých dřevěných vrat a otevřela je. Jakmile do temné stodoly proniklo světlo, vytí hned ustalo. Penelopa se rozhlížela. Stodola byla — 32 —
To nevypadá jako skučení z hladu, pomyslela si Penelopa. Vzpomněla si, jak pomáhala veterináři doktoru Westminsterovi, který působil na akademii. Jednou ho viděla léčit psa se zkaženým zubem. Ubohé zvíře hrozně vylo, a když mu lékař zub vytrhl, očividně se mu ulevilo. Penelopu to tehdy velmi zaujalo a slíbila si, že nikdy nenechá žádné zvíře trpět, pokud mu půjde pomoci. „Aúúúúúúú! Aúúúúúúú!“ Asi tam probíhá také nějaké náročné léčení. Protože tohle není obyčejné vytí, ale zmučený křik zvířete, které je jinak němé! Nebo je jich dokonce víc? „Aúúúúúúú!“ „Aúúúúúúú!“ „Aúúúúúúú!“ Děti mi ještě nepředstavili, takže mě nikdo nemůže obvinit z toho, že se ulívám, pomyslela si. Oblékla si plášť, vyšla z pokoje a seběhla po schodech. Zajde do stodoly a podívá se, jestli se tomu nešťastnému tvoru nebo tvorům nedá nějak pomoci. „SLEČNO LUMLEYOVÁ! SLEČNO LUMLEYOVÁ! Počkejte, prosím vás – to nesmíte!“ Paní Clarková se hnala za Penelopou, ale ta měla aspoň dvouminutový náskok. Starší dáma očividně nebyla zvyklá běhat. Když Penelopu konečně dohonila, byla rudá jako uvařený rak. „Slečno Lumleyová, bez doprovodu se nesmíte volně pohybovat po pozemcích.“ „Paní Clarková, ve vší úctě, copak jste hluchá?“ Penelopa v tu chvíli zapomněla na všechny dobré rady — 31 —
cítit po kůži a senu, ale stáje, které viděla, zely prázdnotou. V tichu se ozývalo jen hlasité supění paní Clarkové. Stála ve vratech a tiskla ruce na objemná ňadra. „Haló,“ řekla Penelopa konejšivým tónem. „Nebohá zvířátka, jste v pořádku?“ Ve stodole se cosi pomalu pohnulo. V nejvzdálenějším stání, kam ani nedosahovalo sluneční světlo, svítily tři páry očí. „Pojďte sem.“ Penelopa litovala, že s sebou nemá kousek masa, aby vyděšená zvířata přilákala k sobě. „Pojďte sem, ať se na vás podívám.“ Tvorové poslechli. Ale nebyli to psi ani poníci, ani žádná jiná čtyřnohá zvířátka. Byly to tři děti. Hleděly na Penelopu lesklýma, ostražitýma očima jako zvířata z divočiny. Všechny tři byly zabalené v hrubých sedlových dekách a jinak na sobě neměly nic, ani boty. Z jejich hlav splývaly dlouhé rozcuchané vlasy stejné kaštanové barvy – bezpochyby šlo o sourozence. Nejstarší byl podle Penelopy asi desetiletý chlapec. Pak tu stál přibližně o tři roky mladší hoch a nejmladší byla sotva pětiletá holčička. „Ahoj,“ řekla Penelopa ještě jemněji, aby nedala najevo, jak moc ji to všechno překvapilo. Jedno z dětí (nedalo se určit které) hlasitě zavrčelo. Paní Clarková poděšeně hekla, ale Penelopa si jí nevšímala. „Těší mě, že vás poznávám,“ řekla dětem, jak nejlépe dovedla. „Já jsem slečna Lumleyová, vaše nová vychovatelka.“ — 33 —