Peru 1970

© Libor Dušek, 2020 © Vilém Heckel,1970, 2020 © foto: Jiří Bouda, Jiří Doubrava, Libor Dušek, Tomáš Galásek, Radoslav Groh, Karolína Grohová, Jiří Hladík, Marek Holeček, Petr Prachtel, René Scholze, Petr Šochman, Lubomír Vejražka, 2020 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-7565-725-1

Vilém Heckel v Hindúkuši, 1967, fotoarchiv Viléma Heckela

Jsou to osudy, náhody a takový je celý život. A přece jsem v těch horách rád a tím více se těším na Vás tam doma. Moc vzpomínám, každý den na Vás myslím.

Moc se na Vás všechny těší Váš Vilda

Vilém Heckel, 21. 5. 1970 (v den dvaapadesátých narozenin, v závěru svého posledního dopisu rodině)

PŘEDMLUVA PERU 1970–2020 SETKÁNÍ TŘÍ GENERACÍ PRVNÍ ČTVRTSTOLETÍ 1970 –1995 Rok 1970 nás sice zastihl ještě na základní škole, ale již jsme vnímali ze zpráv v médiích, že se v Jižní Americe přihodilo velké neštěstí dotýkající se i Československa – zánik horolezecké expedice Peru 1970 pod nejvyšší horou Peru Huascaránem.

Poté jsme se seznamovali s velkými horami, jako jsou Tatry, Kavkaz, Alpy, Pamír a Himálaj.

Poznávali jsme se také s velkými československými horolezci a našimi vzory Jiřím Maškem, Oldou Kopalem, Bohoušem Svatošem, Radanem Kuchařem a dalšími. Též s Jirkou Bolechem a Gustavem Ginzelem, kteří se měli expedice Peru 70 zúčastnit, ale nakonec neodjeli. Významným bylo i setkání s italským cestovatelem a fotografem Cinem Ghigim, který nám poskytl fotografii našich horolezců pod Huascaránem pořízenou asi 22 hodin před katastrofou. Šlo o poslední fotografii našich chlapů vůbec. Vše vyvrcholilo v roce 1993, kdy jsme spolu s Lubomírem Vejražkou započali práci na projektu Huascarán, jehož několik výsledků zde připomeneme:

PERU 1970

|7

1994 Expedice Huascarán, aklimatizační výstup na Pisco, výstup na Huascarán, kterého se účastnila i Eva Novotná, jejíž manžel pod touto horou před 24 lety zahynul.

1995 Výprava do Peru, jíž se zúčastnili zástupci rodin pozůstalých.

Vzpomínková mše u Památníku československých horolezců u jezera Llanganuco.

Dokončení čtyřdílného filmu „Vysoko v horách And“ – ve spolupráci s Českou televizí.

Vydání knihy „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“, která je věnována především rodinám horolezců, jejich manželkám, dětem a sourozencům. Na ty se mnohdy zapomíná. Přitom ženy horolezců, ať jejich muži zahynuli v Peru či jinde, musely překonat nelehkou dobu „poté“.

DRUHÉ ČTVRTSTOLETÍ 1995–2020 Toto čtvrtstoletí se diametrálně liší od toho prvního. Až do roku 2001 nás ještě čekalo několik cest do Peru, vydání druhé knížky „Huascarán, život v údolí krásy a hrozby“, věnované indiánům žijícím ve stínu té krásné hory.

V průběhu tohoto čtvrtstoletí jsme se postupně loučili s našimi o generaci staršími kamarády, kteří nás hodně naučili a postupně odcházeli do „horolezeckého nebe“.

Každý rok na Štědrý den při mši ve Skaláku vzpomínáme na ty, s nimiž si už nikdy nesáhneme na skálu, nepojedeme spolu na běžkách, ani si nebudeme povídat a prohlížet fotky v chaloupce pod Hrubicí.

8 | PŘEDMLUVA

Naopak jsme se začali potkávat a seznamovat s mladší lezeckou generací, s horolezci narozenými většinou několik let po katastrofě v Peru, z nichž někteří předvádí na skalách i ve velehorách neskutečné výkony, obdivované celým lezeckým světem. Jedno z těchto skvělých setkání vedlo i k naší předmluvě k této knize : 11. dubna 2019 společná snídaně v ZANZIBARU v Praze, Jirka Hladík s Markem Holečkem (Márou). Jirka Máru seznamuje s plánem sportovních, kulturních i pietních akcí, které chystáme k 50. výročí Huascaránu, tedy na rok 2020. Jirka přitom Máru požádal, zda by mohl na červen 2020 zařadit do svého plánu vylezení některé z těžkých cest, které měli v plánu horolezci v sedmdesátém.

A jaké bylo překvapení, když se již v létě 2019 ozval Mára z Peru s tím, že se jim 9. 8. povedl parádní počin. S Radoslavem Grohem zdolali prvovýstupem 1 200 metrů vysokou východní stěnu štítu Huandoy Norte (6 360 m n. m.) v Peru v pohoří Bílé Kordillery.

Cestu nazvali BOYS 70.

V současné celosvětové koronavirové situaci, kdy se námi plánované akce v Peru přesouvají nebo ruší, zůstává výstup BOYS 70 velkým připomenutím smutného výročí.

Děkujeme, Máro a Radku!

Díky Márovi jsme se také potkali s Liborem Duškem, autorem knihy, kterou právě držíte v ruce. Tato kniha je ukázkou, jak vnímá současná generace události, které se staly před padesáti lety, a je dalším kamínkem do mozaiky jménem Huascarán.

Přejeme, ať se knížka čtenářům líbí a všichni, kdo někdy stanete v údolích či na vrcholech Bílých Kordiller, se v pořádku vrátíte domů.

Z celého srdce Jiří Hladík a Lubomír Vejražka

Jiří Hladík a Lubomír Vejražka, duben 2020

PERU 1970

|9

ÚVODEM Možná se divíte, proč vzniká další kniha o prokleté expedici, během níž následkem kataklyzmatického zemětřesení v peruánských velehorách zahynulo všech patnáct československých horolezců a nejméně 70 000 místních obyvatel.

Vždyť už toho bylo za padesát let napsáno až až. Spousty článků a několik knih.

Bývá však zvykem, že významné události své doby jsou popisovány či kriticky revidovány každou příští generací, někdy i častěji. Padesátileté výročí se nabízí nejen k tomuto, ale též k druhému vydání jediné ucelené fotografické publikace zachycující čs. expedici Peru 1970 obrazem. Vilém Heckel stihl před pádem všeničící laviny nafotit a odeslat do Čech snímky, které byly vydány v roce 1972 v souboru Poslední hora, který je součástí této knihy coby reprint včetně předmluvy novináře Gustava Vlka, přítele jednoho z nejvýznamnějších světových fotografů hor své doby Viléma Heckela. K padesátému výročí je to už v pořadí třetí, respektive čtvrtá, publikace zevrubněji pojednávající o československé expedici Peru 1970, potažmo o zemětřesení 31. 5. 1970 a jeho následcích. Je opět pojata trochu jinak, než ty předchozí. Jmenovitě jsou to: Cesta končí pod Huascaránem od Jan Suchla z roku 1972 i Huascarán, cesta končí, cesta začíná a Huascarán, život v údolí krásy a hrozby od Jiřího Hladíka a Lubomíra Vejražky, které vyšly v letech 1995 a 1999.

Není tedy jednoduché přispět k tak promrskanému a ohmatanému tématu s něčím zásadně novým, nicméně určité, doposud nepublikované střípky jsem ještě zachytil od pamětníků, z archivů a v dopisech členů expedice. Zmiňované zdroje jsou logicky prubířským kamenem a páteřní konstrukcí textu. Využívali

PERU 1970

| 13

je pochopitelně i autoři předchozích knih, ale z různých důvodů je nepoužili v plné šíři či znění. Před půl stoletím by leccos ani neprošlo cenzurou, před pětadvaceti lety autoři pojali látku jiným způsobem, který nebyl primárně chronologický a popisný, jako přístup Suchlův a můj. Soustředili se krom události samotné především na celkový dopad v její hloubce a šíři na příbuzné zahynulých a život peruánských indiánů, příslušníků etnické skupiny Kečua pod Bílými Kordillerami v Peru.

Postupoval jsem spíše jako historik-antropolog a reportér v jedné osobě. Současně jsem připravoval scénář tematického filmu BOYS 1970. S ambicí nastudovat maximum, a zároveň se vyvarovat myšlenkového pytláctví na straně jedné a „dojmologii“ na straně druhé, jsem sáhl po dobových článcích převážně z let 1969–1975, výjimečně i po těch novějších, které ale vesměs jen parafrázují a papouškují ty staré. Sešel jsem se s příbuznými a dalšími pamětníky, z nichž mi někteří poskytli dopisy svých blízkých psané v Peru, archivní fotografie a záznamy a především jejich vlastní úhel pohledu, prožitky i emoce spjaté s událostmi před padesáti lety. Zajímavé záležitosti jsem našel i v archivu Muzea Českého ráje v Turnově. Důležité listiny a dopisy by měly být též v archivu Ministerstva zahraničních věcí, ty jsou bohužel nepřístupné. Něco by snad mělo být i v Národním archivu, ve fondu ČSTV. Na základě žádosti mi však bylo odpovězeno, že fond je „neuspořádaný a je ve velmi špatném stavu. Hledání v něm je obvykle časově velmi náročné. Za normálních okolností se snažíme badatelům vycházet vstříc, ale to za současné situace bohužel nejde.“ Uvidíme, třeba se mi podaří tam při troše štěstí výhledově proniknout a možná tam i něco podstatného objevím a zhodnotím to při eventuálním druhém vydání knihy. Případně doposud neprobádané archivní materiály (jestliže ovšem nějaké v archivech vůbec jsou!) zanalyzují třeba za čtvrt či půl století další generace badatelů.

Výsledkem studia a sběru všech možných dostupných zdrojů budiž jakási koláž dobových reflexí propojená aktuálním pohledem pamětníků s odstupem půl století v režii horolezce etnologa-historika. Text však není přísně vědeckou ana-

14 | ÚVODEM

lýzou, spíše se jedná o práci editora obsáhlejší reportáže, během níž dodávají materiál četní spolupracovníci. Někteří z nich informace už před půl stoletím zaznamenali v dopisech a článcích, jiní zpřítomňují padesát let staré vzpomínky.

Tento přístup má, domnívám se, větší a především autentičtější vypovídající hodnotu, než kdybych veškeré nabyté informace z dobového tisku – případně později vydaných knih – a vzpomínky doposud žijících pamětníků interpretoval jen a pouze vlastními slovy. Ono by to ani dost dobře nešlo. Nejen v dopisech účastníků expedice můžeme číst řadu věcí mezi řádky. Prostřednictvím přímých citací půl století starých textů a vyjádření zachytíme ducha doby, který jistotně nejlépe ilustruje prožitek a autenticitu události.

Vše je prodchnuto pokud možno nehodnotícím a nekonfrontačním komentářem současníka, konkrétně člověka, jenž v období událostí přelomu 60. a 70. let 20. století ještě nebyl na světě. Tou dobou jsem byl ještě třináct let „na houbách“, takže vlastní prožitek do historického příběhu vnést nemohu, ale nutně se musím dotknout citlivých společensko-politických souvislostí, které zásadní měrou ovlivňovaly sled událostí, ať už se to někomu líbí či ne. Snažil jsem se též vyvarovat patosu, kterým se z pochopitelných důvodů dobové zprávy jen hemží. Nabyl jsem snad správného pocitu, že po padesáti letech jsou manželky, příbuzní a přátelé zahynulých už se vším smířeni, ale samozřejmě v nich bolest zůstává, jen se za ty roky naučili ji nedávat příliš najevo. Příliš se nenořit do emocí a raději se více držet faktů. Nikoliv však tak, aby výsledkem byl jen jakýsi suchopárný slepenec, protokol o působení českých horolezců v Peru, ale zkrátka příliš nedramatizovat události, které jsou sami o sobě už dostatečně dramatické. Spíš se pokusit jim dát přesah, vidět i přes nezměrnou tragédii pomyslné světlo na konci tunelu. Toto přání budiž realizováno pohledem do budoucnosti, respektive zaznamenáním prožitku další generace. Abychom tedy nezůstali zakonzervováni pouze v minulosti, v závěrečných kapitolách je dostatek prostoru pro prožitky současných horolezců působících v úchvatném pohoří Bílých Kordiller. Na „místě činu“ jsem se byl pochopitelně podívat. Čtenář tudíž nebude ochuzen o aktuální reflexi terénu moji a mých přátel, kteří navazují na působení patnáctičlenné výpravy v sedmdesátém a jejich pokračovatelů.

PERU 1970

| 15

Dobové odznaky připomínající expedici a její padesáté výročí

Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří poskytli cenné fotografie, informace, texty atd. a bez kterých by kniha nemohla vzniknout: Mauro Hipólito Dueñas Alegre, Jiří Bašta, Boris Bortel, Jan Červinka, Jiří Doubrava, Jana Dušková, Martin Fojtek, Tomáš Galásek a Veronika Götlichová, Karolína Grohová, Radoslav Groh, Michael Havas, Jan Havel, Helena Heckelová, Vilém Heckel, Jiří Hladík, Marek Holeček, Jaroslava Holinová, Aleš Jaluška, Jana Jírová, Viktorie Karoušková, Karel, Lukáš a Ondřej Krecbachovi, Javier León León, David Marek a Iveta Matoušová z Muzea Českého ráje v Turnově, Jarmila Němcová, Eva Novotná, Petr Prachtel, Vladimír „Chroust“ Procházka II., Milada Raslová, Michal Sedláček, Svatava Spěváčková, Jan Suchl, Petr Šochman, Lubomír Vejražka, Ladislav Veselý a všichni horolezci a horolezkyně z Československa působící v posledních padesáti letech v Peru.

16 | ÚVODEM