Moonwalking with Einstein © Joshua Foer, 2011. Všechna práva vyhrazena Translation © Johana Martinová, 2012 © Nakladatelství Jota, s. r. o., 2012 ISBN: 978-80-7462-009-6
Šetři se, Einsteine!
Umělá paměť, pokračuje ve svém výkladu neznámý autor, má dvě základní složky: obrazy a místa. Obrazy reprezentují obsah, který si chce člověk zapamatovat. Místa neboli „loci“, jak říkali staří latiníci, představují platformu, v níž jsou tyto obrazy uloženy. Základem je vytvořit si před svým vnitřním zrakem virtuální prostor představující místo, které dobře známe a snadno si jej dokážeme představit. Dalším krokem je pak zabydlet tento imaginární prostor obrazy reprezentujícími to, co si chceme zapamatovat. Tato metoda, které staří Římané říkali „metoda loci“, vešla později ve známost jako „palác vzpomínek“. Vzpomínkové paláce ovšem vůbec nemusí mít charakter honosných sídel, ba dokonce to ani nemusí být budovy. Může se jednat o cesty po městě (tak jako v případě pana Š.) nebo o zastávky na železniční trati, znamení zvěrokruhu nebo dokonce mytická stvoření. Mohou být velké nebo malé, vnitřní nebo venkovní, skutečné nebo čistě imaginární, záleží hlavně na tom, aby tu bylo nějaké logické uspořádání, které by spojovalo jedno místo s druhým, a také na tom, aby ona místa byla důvěrně známá. Čtyřnásobný šampion Spojených států v paměti Scott Hagwood používá k uskladnění svých vzpomínek luxusní byty prezentované v časopise Architectural Digest. Dr. Yip Swee Chooi, energický malajský paměťový šampion, používal jako pomůcku části svého vlastního těla, přičemž se mu takto podařilo zapamatovat si kompletní oxfordský čínsko-anglický slovník obsahující 56 000 hesel na 1774 stranách. Jeden člověk si může vytvořit desítky, stovky a možná i tisíce paměťových paláců, z nichž každý slouží pro ukládání jiného typu vzpomínek. V Austrálii a na americkém Jihozápadě se domorodým Aborigincům a Indiánům z kmene Apačů podařilo nezávisle na sobě vyvinout obdobné varianty metody loci. Pouze namísto budov používali pro zanesení svých příběhů do paměti lokální místopis, a pak je vyprávěli přímo nad danou krajinou. Každý kopec, balvan nebo potůček obsahovaly jednu část příběhu. „Mýty a mapy splynuly v jedno,“ říká John Foley, lingvista a antropolog z University of Missouri, který se zabývá studiem paměti a ústních tradic. Jedním z tragických důsledků 106
Palác vzpomínek
zakotvení příběhů do krajiny bylo to, že když americká vláda sebrala Indiánům jejich půdu, tak přišli nejen o své domovy, ale také o svou mytologii. „Musíš především pochopit, že lidé jsou opravdu velmi dobří v pamatování prostorů a míst,“ poznamenal Ed ze svého hnízda na balvanu. „Abych uvedl nějaký příklad – pokud zůstaneš na pět minut sám v cizím domě, kde jsi nikdy předtím nebyl, a budeš mít právě všetečnou náladu, zamysli se, jak velkou část domu se ti za tu krátkou chvíli podaří otisknout do paměti. Pravděpodobně se ti povede zapamatovat si nejen polohu jednotlivých místností a jejich vzájemné propojení, ale také jejich rozměry a výzdobu, vnitřní uspořádání a umístění oken. Aniž by sis to nějak uvědomoval, zafixuješ si polohu stovek objektů a všechny možné rozměry, o kterých jsi ani netušil, že jim věnuješ pozornost. Kdybys dal všechny posbírané informace dohromady, vydaly by na kratší román. A přitom tyhle úžasné výsledky zpravidla ani nevnímáme jako úspěchy naší paměti. Lidé mají zkrátka tendenci automaticky nasávat prostorové informace.“ Princip vzpomínkového paláce, pokračoval Ed, je použít výjimečnou prostorovou paměť, kterou vlastní každý z nás, ke strukturování a uložení informací, jejichž pořadí by jinak bylo obtížné si zapamatovat – jako v případě Edova seznamu úkolů. „Brzy si ověříš, že tak, jako je prakticky nemožné poplést si pořadí pokojů v domě, je zrovna tak jasné, že hned jak seženu tři obruče hula-hop, šnorchl a stroj na výrobu suchého ledu, mým dalším úkolem bude napsat e-mail své přítelkyni Sophii.“ Klíčovým aspektem bylo vybrat si vzpomínkový palác, který pro mě bude důvěrně známý. „Jako svůj první vzpomínkový palác by sis měl podle mě vybrat dům, kde jsi vyrůstal, protože to je prostor, který budeš nejspíš znát velmi dobře,“ řekl mi Ed. „Pokusíme se tedy rozmístit položky z mého seznamu úkolů jednu po druhé podél cesty, která se vine tvým domovem. Až přijde chvíle, kdy si budeš chtít seznam vybavit, prostě jen půjdeš ve vlastních stopách, jež jsi zanechal ve své představivosti. Cílem je, aby všechny objekty, které si máš zapamatovat, vyskočily ve tvé mysli znovu na povrch. A teď mi řekni, 107
Šetři se, Einsteine!
byl dům tvých rodičů něco jako bungalov?“ „Cihlový dům s více než dvěma patry,“ řekl jsem. „Měl na konci příjezdové cesty nějakou pěknou poštovní schránku?“ „Ne. Proč?“ „Tak to je tedy smůla. To by bylo skvělé první místo pro uložení počáteční položky z našeho seznamu. Ale to nevadí. Můžeme začít na konci cesty. Chci, abys zavřel oči a představil si co možná nejpodrobněji velkou láhev nakládaného česneku stojící přímo tam, kde by mělo být zaparkované auto.“ Nebyl jsem si úplně jistý, co si mám vlastně představit. „Co je to nakládaný česnek? Je to nějaká anglická specialita?“ zeptal jsem se. „Hmm, ani ne, je to prostě jen taková svačina, kterou si člověk bere s sebou, když jede na víkend do hor.“ Na tváři se mu mihl další uličnický úsměv. „Nyní je velmi důležité zapamatovat si tento obraz s pomocí co největšího počtu smyslů.“ Čím více asociací má nový kousek informace, tím pevněji bude zakotven v síti věcí, které již dobře známe, a tím větší bude šance, že si jej udržíme v paměti. Tak jako pan Š. spontánně a mimovolně přetvářel každý zvuk, jenž pronikl k jeho uším, do souboru barev a pachů, tak i autor příručky Ad Herennium nabádal své čtenáře, aby totéž udělali s každým obrazem, který si budou chtít uchovat. „Je důležité, abys ten obraz důkladně zpracoval, abys mu věnoval maximální pozornost,“ pokračoval Ed. „Věci, které přitáhnou naší pozornost, jsou lépe zapamatovatelné, přičemž pozornost není něco, co by se dalo snadno ovlivnit vůlí. Musíš ji přitáhnout nějakým detailem. Když si do své mysli vložíš propracovanou, poutavou, barvitou představu nějaké věci, pak budeš mít víceméně záruku, že si tvůj mozek vytvoří robustní, spolehlivou vzpomínku. Takže si zkus představit příjemnou vůni nakládaného česneku a můžeš si při tom trochu zveličit jeho rozměry. Představ si, jak ho ochutnáváš. Nech jeho chuť chvíli působit na jazyku. A nezapomeň, abys to všechno prováděl na konci příjezdové cesty.“ Jestliže jsem pořádně nevěděl, co je to nakládaný česnek, o tom, jak vlastně chutná, už jsem neměl 108
Palác vzpomínek
ani ponětí. Nicméně jsem si představil velkou láhev této lahůdky stojící hrdě na konci cestičky k domku mých rodičů. (Na tomto místě bych chtěl povzbudit čtenáře, aby postupovali stejně spolu se mnou. Zkuste si představit láhev nakládaného česneku na konci příjezdové cesty k vašemu domu. Pokud nemáte příjezdovou cestu, můžete svůj obraz umístit na nějaké jiné místo před domem. Doopravdy se snažte o maximální vizualizaci.) „Teď, když jsi do svého virtuálního prostoru instaloval kompletní multisenzorickou představu nakládaného česneku, vydáme se po cestičce směrem k domu a zkusíme si představit další položku ze seznamu u vstupních dveří. Tentokrát se jedná o tvarohový sýr. Chci, abys zavřel oči a představil si obrovskou nádrž tvarohového sýra o velikosti dětského brouzdaliště. Máš to?“ „Myslím, že ano.“ (Máte to taky?) „Teď chci, aby sis představil Claudii Schifferovou, jak plave v téhle vaně plné sýra. Chci, aby sis představil, jak tam plave úplně nahá a po opálené kůži jí stéká syrovátka. Představuješ si to? Nechci, abys vynechal byť jen jediný detail.“ Příručka Ad Herennium nabádá čtenáře, jaké obrazy si mají vytvářet ve svém paláci vzpomínek: čím zábavnější, lascivnější a bizarnější, tím lépe. „Když v našem běžném životě vidíme věci, které jsou malicherné, obyčejné a banální, zpravidla si je nezapamatujeme, protože naše mysl není vyprovokována ničím novým ani podivuhodným. Jestliže ovšem spatříme nebo uslyšíme něco výjimečného, nestoudného, velkolepého, neuvěřitelného nebo směšného, pak si to nejspíš budeme pamatovat ještě hodně dlouho.“ Čím živější je daný obraz, tím lépe přilne na své místo v prostoru. Jak jsem se naučil, to, co odlišuje velké mnemoniky, je jejich schopnost vytvářet si automaticky a bez váhání tyto okázalé představy – malovat si ve své mysli opulentní obrazy, které jsou tak neobvyklé, že je prostě nelze zapomenout. Tento proces musí samozřejmě probíhat velmi rychle. To je také ten důvod, proč říká Tony Buzan každému, kdo má chuť naslouchat, že mistrovství světa v paměti je 109
Šetři se, Einsteine!
spíše zkouškou kreativity než opravdové paměti.23) Při vytváření obrazů pomáhá, když je člověk tak trochu sprosťák. Evoluce naprogramovala naše mozky, abychom považovali za obzvlášť zajímavé a tím pádem také pamětihodné tyto dvě věci: vtipy a sex. Pokud se podaří spojit obojí dohromady a vytvořit vtipnou situaci o sexu, pak je to ještě lepší. (Vzpomínáte si ještě, co spolu dělali Rhea Perlman a Manute Bol na první stránce této knihy?) Dokonce i paměťové traktáty vzniklé v relativně prudérních dobách tento fakt přiznávají. Petr z Ravenny, autor nejslavnější učebnice pamatování 15. století, nejprve požádal cudné a nábožné muže o prominutí, než jim odhalil „tajemství, o kterém z vrozené zdrženlivosti dlouho mlčel: pokud si chcete něco rychle zapamatovat, postavte do svého paláce vzpomínek obrazy nejkrásnějších panen; představy žen totiž úžasně podněcují paměťové schopnosti.“24) Nechat se vzrušit představou Claudie Schifferové a její vany plné tvarohového sýra se mi ovšem zdálo poněkud nesnadné. Nos a uši mě pálily od ledového větru. „Ehm, Ede, neměli bychom pokračovat ve výuce někde jinde?“ zeptal jsem se. „Musí tu být někde pobočka Starbucks.“ „Nenene. Studený vzduch je dobrý na mozek,“ řekl. „A teď dávej pozor. Právě jsme prošli dveřmi do vašeho domu. Chci, abys před svým vnitřním zrakem udělal otočku doleva. Jaká místnost je před tebou?“ zeptal se. „Obývací pokoj. Je v něm piano.“ „Výborně. Naše třetí položka je losos uzený na rašelině. No tak si zkusme představit, že pod strunami tohoto piana je spousta kouřící rašeliny. A přímo na těch strunách leží pěkný losos ulovený někde na Hebridách. Áách... Cítíš tu senzační vůni?“ vydechl labužnicky do studeného vzduchu. Opět jsem si nebyl moc jistý, co to vlastně ten uzený losos s rašelinou je, ale znělo to podobně jako obyčejný uzený losos a toho jsem si také představil. „Voní skvěle,“ řekl jsem se zavřenýma očima. (Pokud nemáte ve svém domě piano, tak prostě položte toho 110
Palác vzpomínek
rašelinového lososa kamkoliv nalevo od vstupních dveří.) Další položkou na seznamu bylo šest lahví bílého vína, které jsme se rozhodli umístit na flekatý bílý gauč hned vedle piana. „Teď bychom se mohli pokusit o antropomorfizaci těchto lahví,“ navrhl Ed. „Pohyblivé obrázky jsou totiž na zapamatování snazší než nehybné obrazy.“ Také tato rada pocházela z traktátu Ad Herennium. Autor v ní instruoval čtenáře, aby se snažili vytvářet obrazy „výjimečné krásy nebo mimořádné ošklivosti“, aby je zkusili rozpohybovat a ozdobili je nějakými detaily, které by jim dodaly osobitější vzezření. K tomuto účelu může posloužit například „krvavá skvrna, špinavý flek od bláta nebo šmouhy od červené barvy“. Popřípadě je také možné „doplnit naše obrazy o určité komické rysy“. „Mohl by sis třeba představit, jak spolu ty láhve diskutují o svých přednostech,“ navrhl Ed. „Aha, takže například pan Merlot říká –“ „Merlot ale není bílé víno, Joshi,“ přerušil mne se smíchem. „Raději si zkus představit, že chardonnay zpochybňuje kvalitu půdy, na níž zrál sauvignon blanc, zatímco vedle nich stojí tramín červený a tropí si žerty na účet ryzlinku... Prostě něco na ten způsob.“ Pomyslel jsem si, že je to docela zábavný obraz, jeden z těch, které mi určitě zůstanou v paměti. Ale proč vlastně? Co dělá ze šesti nafoukaných, antropomorfních láhví vína pamětihodnější obraz než je pouhé slovní spojení „šest láhví vína“? Hlavní důvod je ten, že vizualizace takto výstředního obrazu vyžaduje větší mentální prožitek než pouhé přečtení pár slov. V rámci procesu, na který jsem musel vynaložit velkou duševní námahu, jsem si vytvořil větší počet trvalých spojení mezi neurony, do nichž se zakódovala daná vzpomínka. Ale co je ještě důležitější, pamětihodnost těchto mluvících láhví vína je funkcí jejich originality. Přestože jsem v životě viděl už hodně láhví vína, ještě se mi nestalo, aby některá z nich mluvila. Pokud bych se prostě jen pokusil zapamatovat si slova „šest láhví vína“, tato vzpomínka by se brzy smísila s mými ostatními vzpomínkami téhož druhu. Uvažujte: kolik obědů, které jste za poslední týden snědli, si 111
Šetři se, Einsteine!
dokážete vybavit? Vzpomenete si, co jste měli dnes k jídlu? Nejspíš ano. A včera? Vsadím se, že už to bude vyžadovat trochu námahy. A co předevčírem? Anebo před týdnem? Není vcelku nic divného, že vaše vzpomínka na oběd, který jste měli před týdnem, dávno vybledla; kdyby vám dal někdo správnou nápovědu, jako například, kde jste jedli nebo s kým, pak byste si nejspíš vzpomněli. Zapamatovat si týden starý oběd je obtížné, protože náš mozek jej odložil ad acta spolu s dalšími obědy do kategorie prostě jen další běžný oběd. Když se snažíme vybavit si něco z přihrádky, která zahrnuje tolik položek, jako je tomu u kategorií „oběd“ nebo „víno“, pak v danou chvíli soutěží o naši pozornost příliš mnoho položek najednou. Vzpomínka na oběd z minulé středy nemusí být nezbytně pryč; jde o to, že nám chybí ten správný hák, jímž bychom ji mohli zachytit a vytáhnout z moře obědových vzpomínek. Avšak vína, která mluví: to je něco jedinečného. To je vzpomínka, jaká nemá ve své kategorii konkurenci. „Jako další máme na našem seznamu tři páry ponožek,“ pokračoval Ed v praktickém výcviku. „Možná je někde poblíž lampa, na kterou bys je mohl zavěsit?“ „Ano, lampa stojí hned vedle gauče,“ řekl jsem. (Pokud i nadále soutěžíte s námi, pak byste měli umístit oněch šest láhví vína a tři páry ponožek kamkoliv do první místnosti vašeho domu.) „Skvělé. Teď mě napadají přesně dva způsoby, jak k těm ponožkám přitáhnout pozornost. Jeden z nich je učinit je odpudivě staré a smradlavé. Ten druhý je udělat z nich takové ty úžasně barevné bavlněné ponožky, které se v praxi nedají nikde sehnat. Pojďme zkusit ten druhý způsob. Chci, aby sis představil, jak visí volně na lampě. A protože není od věci přidat ke svému obrazu něco nadpřirozeného, můžeš si představovat, že v těch ponožkách sídlí nějaký dobrý duch, který je roztahuje a nafukuje. Doopravdy to zkus. Představ si onen pocit, jak se tyto měkké bavlněné ponožky jemně otírají o tvé čelo.“ Následoval jsem Eda po domě mých rodičů a zanechával po cestě obrazy, jak jsem se potuloval ve své představivosti z jedné místnosti do druhé. V jídelně jsem si představil tři obruče hula-hop, jak se 112
Palác vzpomínek
obtáčejí okolo pasu trojice žen stojících na stole. V kuchyni jsem spatřil muže s nasazeným šnorchlem, jak se noří do dřezu, zatímco stroj na výrobu suchého ledu vyfukoval oblaka kouře nad kuchyňskou linkou. ( Ještě pořád se držíte?) Odtud jsem se přesunul do pracovny. Další položkou na seznamu bylo „napsat e-mail Sophii“. Otevřel jsem oči, abych požádal Eda o pomoc, a spatřil jej, jak olizuje papírek, do něhož si právě ubalil zbrusu novou cigaretu. „Jak bych měl zobrazit ,posílání e-mailu Sophii‘?“ zeptal jsem se ho. „Ajaj, tohle je oříšek,“ řekl a odložil cigaretu. „Jak sám vidíš, takový e-mail není sám o sobě nic pozoruhodného. Čím abstraktnější je dané slovo, tím hůře se pamatuje. Musíme ten e-mail nějak konkretizovat.“ Ed se na chvíli zamyslel. „Navrhuji, aby sis zkusil představit nějakou ženu („female“), jak posílá e-mail. Dokážeš to? A teď tuhle ženu potřebujeme nějak spojit se Sophií. Co ti jako první vytane na mysli, když ti řeknu slovo ,Sophie‘?“ „Že je to hlavní město Bulharska,“ řekl jsem. „Je vidět, že jsi vzdělaný člověk, Joshi. Bravo. Jenže ani tohle není příliš pamětihodné. Místo toho si zkusme představit Sophii Lorenovou. Zkusme ji posadit na klín téhle ženy, která něco píše na počítači. Už to vidíš? Jsi tou představou dostatečně zaujatý? Výborně.“ Začal jsem mít pocit, že do toho umění obrazotvornosti začínám pronikat. Opustil jsem pracovnu a představil si atraktivní ženu v tělovém trikotu (cat-suit), jak na mě laškovně přede z předsíně. Do vedlejšího výklenku jsem umístil Paula Newmana, zatímco na schody do sklepa jsem postavil mohutného losa. Sešel jsem po schodech dolů do garáže, kde jsem za sebou zanechal obrázek Eda sedícího v režisérské sesli, jak štěká příkazy přes obrovský megafon. Pak jsem si představil sám sebe, jak mačkám tlačítko otevírající dveře od garáže, a vyšel ven na dvůr, kde už byl připraven horolezec uvázaný v postroji, který se s pomocí provazů pokoušel zdolat ztepilý dub. A konečně poslední obraz, barometr, jsem nechal instalovat na plot vedoucí kolem dvorku. „Abys nezapomněl, že se jedná právě o BAR-ometr, měl by sis představit měřící sloupec zapíchnutý do hromady vepřových výpečků a jiných barových pochutin,“ snažil se 113
Šetři se, Einsteine!
mi Ed pomoci. Když jsem dokončil okružní prohlídku celého domu, otevřel jsem oči. „Dobrá práce,“ řekl Ed a doprovodil svá slova pomalým a rozvážným potleskem. „Teď nejspíš přijdeš na to, že proces vybavování těchto vzpomínek je neuvěřitelně intuitivní. Podívej, normální vzpomínky jsou uloženy více nebo méně náhodně v sémantické síti anebo v pavučině asociací. Jenže ty sis teď uložil větší počet vzpomínek ve velmi řízeném kontextu. Vzhledem k tomu, jakým způsobem funguje prostorové poznávání, vše, co teď musíš udělat, je následovat své kroky vedoucí po vzpomínkovém paláci. S trochou štěstí by se na každém místě, kde jsi zanechal nějakou vzpomínku, měl příslušný obraz automaticky znovu vynořit ve tvé mysli, jak budeš procházet kolem. Jediné, co musíš vědomě udělat, je rozšifrovat tyto obrazy zpátky do podoby věcí, které sis chtěl původně zapamatovat.“ Znovu jsem zavřel oči a spatřil sám sebe, jak stojím na konci příjezdové cesty. Obrovská sklenice nakládaného česneku byla přesně tam, kde jsem ji zanechal. Přešel jsem po cestě ke vstupním dveřím. Byla zde Claudia Schifferová, svůdně si drhnoucí opálené tělo houbou namočenou do tvarohového sýra. Otevřel jsem dveře a zahnul vlevo, kde jsem nasál vůni lososa, který stále ležel na strunách piana, kde se udil v oblacích kouře z doutnající rašeliny. Úplně jsem tu báječnou chuť cítil na jazyku. Zaslechl jsem vysoko posazené štěbetání domýšlivých lahví s vínem sedících na gauči a ucítil, jak mi mé čelo jemně otírají tři páry luxusních bavlněných ponožek visících na lampě. Nemohl jsem uvěřit, že to skutečně funguje. Podařilo se mi vybavit si prvních pět položek z Edova seznamu úkolů. Abych to potvrdil, vyslovil jsem jejich názvy nahlas: „Nakládaný česnek! Tvarohový sýr! Losos uzený na rašelině! Šest láhví vína! Tři páry ponožek!“ „Mimořádné!“ vykřikl Ed vesele do studeného větru. „Opravdu velkolepé! Máš nejlepší předpoklady stát se členem KL7!“ No dobrá, věděl jsem, že můj výsledek nemohl být až tak oslnivý, přinejmenším vzhledem k tomu, jaké výjimečné výkony jsem měl možnost sledovat den předtím. Přesto jsem měl ze svého úspěchu zatraceně dobrý pocit. Pokračoval jsem ve virtuální prohlídce domu 114
Palác vzpomínek
a sbíral jsem příslovečné drobty chleba exotických obrazů, které jsem zde předtím zanechal. „Tři obruče hula-hop na jídelním stole! Šnorchl ve dřezu! Stroj na suchý led na kuchyňské lince!“ K mému překvapení a k mé velké radosti všech patnáct obrazů skutečně zůstalo přesně tam, kde jsem je zanechal. Jak dlouho ale tyto vzpomínky zůstanou v mé hlavě, říkal jsem si? Budu si Edův seznam úkolů pamatovat i za týden? „Pokud se zrovna příšerně neopiješ nebo tě někdo nepraští do hlavy, tak zjistíš, že tyhle vzpomínky vydrží ve tvé paměti o mnoho déle, než bys vůbec čekal,“ slíbil mi Ed. „A pokud si svou cestu po paláci vzpomínek dnes večer zopakuješ a zítra odpoledne znovu a pak možná ještě za týden, pak v tobě můj seznam zanechá opravdu trvalou stopu. A jestliže jsme si to teď vyzkoušeli s patnácti slovy, pak bychom totéž mohli udělat i s patnácti sty, tedy za předpokladu, že bys pro jejich uložení vytvořil dostatečně rozlehlý paměťový palác. Když jsme teď zvládli náhodnou sérii slov, můžeme přejít k něčemu opravdu zábavnému, jako jsou hrací karty anebo Heideggerův spis Bytí a čas.“
115