Copyright © Zuzana Beranová, 2013 © Nakladatelství Jota, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-318-9
Čekání na masakr Bylo těsně před svítáním, když se Jana Spáčilová konečně sbalila. Obloha v Keni se chovala jako cudná nevěsta a do poslední chvíle před východem slunce zahalovala krajinu do temných závojů. Ve vzduchu však bylo cítit napětí před ohňostrojem světla, který se, obvykle znenadání a bez varo vání, rozlil při rozbřesku po celé obloze. Temnotou náhle proniklo několik zbloudilých, tmavě rudých paprsků a Jana se posadila. Nedaleko od místa, kde právě dokončila bale ní, se schylovalo k největší hromadné sebevraždě divokých zvířat na zeměkouli a Janu ovládl neodbytný pocit, že u ní nebude. K přírodě ji vázalo hluboké pouto, a proto teď po chopila, že všechno propásne. Ačkoli se na safari do Keni připravovala několik let, vytušila, že jí příroda provede je den ze svých obvyklých žertíků, kvůli nimž ji hluboce mi lovala a současně proklínala. A že ten nejdůležitější životní krok, který si naplánovala do nejmenších detailů, se zvrtne v něco směšného a ponižujícího. 9
Afrika pořád zůstávala drsnou divočinou, která si dělá, co chce. Lidé ji nedokázali spoutat, nemohli jí nic přikázat, byli naopak nuceni se přizpůsobit jejímu rytmu. A právě to Janu fascinovalo, i když tenhle princip teď naprosto boural její pečlivě promyšlený plán. Netušila však, že osud je ještě škodolibější, než si kdy do kázala představit, že její životní chvíle závisí na rozhodnutí nebo spíš popudu jediného zvířete. I tento tvor nyní čekal na svítání. První sluneční paprsky nesměle přelétly šíje tisíců jeho druhů, kteří byli s ustupující tmou víc a víc neklidní. Jejich vůdce věděl, že musí být trpě livý, že musí počkat ještě jednu noc, a pokud nespatří to, co chce, musí vytrvat i déle. Ale když se slunce naplno opřelo do obrovského stáda pakoňů hřivnatých a vytvořilo nad hla vou každého zvířete malou svatozář, vůdčí pakůň zjistil, že se situace stává neudržitelnou. Stádo pakoňů na tanzanské straně planiny Serengeti bylo už příliš velké. A počty zvířat, která se připravovala ke společnému přesunu za čerstvou trávou, každým okamžikem rostly. Pakoně přicházeli z velké dálky – někteří se ještě donedávna pásli na svěžích mokři nách u Viktoriina jezera ležících desítky kilometrů od jejich nynějšího shromaždiště. I ty ale s postupujícím suchem vysy chaly a pakoně se začali stahovat na opačnou stranu planiny Serengeti, k zeleným pláním v Keni, kde se rozkládá národní park Masai Mara. Tato směšně vypadající zvířata si kvůli svému trhavému po hybu připomínajícímu pokažený mechanický strojek vyslou žila přízvisko „klauni buše“. To jim ovšem neubíralo na cíle vědomosti. Byla odhodlána jít za novou potravou stůj co stůj. V západním koridoru Serengeti tvořeném pláněmi Ndabaka a Dutwa už nezbyl ani lísteček zelené trávy, a tak se obrovitá 10
Čekání na masakr
masa rozdělila na menší stáda, která vyschlé pláně pokryté tmavým jílem přecválala. Tomuto lepivému bahnu se v Af rice říká černá bavlna a každý řidič pohybující se v afric ké buši ho proklíná. V době dešťů se z něj stává mazlavá past, která spolehlivě uvězní i silné terénní auto s náhonem na čtyři kola, zatímco v době sucha je jen prachem vířícím pod kopyty pakoňů. Zvířat už bylo tolik, že nad pláněmi neustále visela mračna prachu. Ještě více vůdci kompliko vala rozhodnutí, protože nedokázal odhadnout, kolik jeho druhů už dorazilo. Když ranní slunce rozproudilo krev v jejich ztuhlých kon četinách, ve stádu propukl chaos. Ale pakoně za něj vlastně nemohli. To příroda zařídila, že měli tak malý mozek, menší než mozek mnohem drobnějších antilop. Pakoně se proto ani nedokázali zformovat v úhledné stádo. Jednotlivci bezcílně procházeli velkým chumlem, vyzývavě bučeli a strkali do sebe. Samci pakoňů se vrhali do bezpočetných potyček, ke kterým se ostatní antilopy uchylují jen v období boje o sami ce. Při každé srážce pakoně vyskočili, pokrčili nohy a prud ce svou lebkou vyrazili proti lebce protivníka. Po nárazu se ozvalo hluboké zadunění. Samci si však dávali pozor, aby do potyčky nezapojili své rohy, které měli na rozdíl od ostatních antilop zahnuté dovnitř a relativně neškodné, ale i tak mohly zranit protivníka. Síla pakoňů totiž spočívala v jejich množ ství. To zaručovalo přežití druhu. Vůdčí pakůň vycítil, že je třeba jednat. Otočil se k nejbliž ším zvířatům a několikrát hlasitě a vyzývavě zabučel. Pak pokynul hlavou směrem, kde ležela řeka Grumeti. Jeho hlas sice nedolehl až na dva kilometry vzdálený okraj velkého stá da, ale byl účinný. Jako by hodil kámen do vody. Poselství se šířilo v soustředných kruzích a zanedlouho o něm věděli všichni. Vůdčí pakůň se několikrát otočil na místě a pak jako 11
první vyrazil. Jakmile se rozběhl, jeho soused se nozdrami přitiskl k jeho zadním běhům a vzápětí se další pakůň přitiskl k běhům souseda. Vytvářeli šňůru, která brzy dosáhla délky několika kilometrů. A ta šňůra se jako úporný had plazila vstříc masakru, jenž byl stejně ohromný jako nevyhnutelný.
12
První doušek „Je vám nevolno, slečno? Měla byste se rychle vrátit na seda dlo. Připravujeme se na přistání.“ Stevardův hlas vytrhl Terezu z hlubokého soustředě ní. Otevřela dveře toalety a usmála se na něj. Měla zvláštní zvyk: v každé zemi, kterou navštívila poprvé, se po výstupu z letadla nejprve zhluboka nadechla její vůně. I teď, kdy se děla v letadle mířícím do Keni, byla zvědavá, jaké aroma jí její nové působiště přichystá. Před přistáním proto zašla na záchod, aby si omyla obličej studenou vodou, vyčistila nos a napjala všechny smysly. „Nad příkopovou propadlinou jsou vzdušné víry,“ dopl nil stevard. I když pod profesionálně nacvičenou grimasou vlídnosti skrýval nekompromisní tón, Tereza se nenechala zviklat. Znovu se zavřela na toaletě. Musela být maximálně připravená, čekaly ji čtyři roky života v exotické zemi. Tere za věřila, že ten první doušek v sobě obsahuje podstatu celé země a současně předurčí, jestli se jí tam bude líbit, nebo ne. 13
Zatím se v Africe moc nevyznala, ale ze svých dosavadních krátkých návštěv pochopila, že čím byla země exotičtější, tím byl první doušek podmanivější. V paměti si uchovávala vlast ní čichové album. Obsahovalo suchý a prašný nádech ochu cený příchutí smogu z Egypta nebo plísňovou, horkou vůni z Konga, co rozbušila srdce, ještě než člověk sestoupil z le tištních schůdků a dotkl se země. Nebo kořeněnou a začou zenou vůni z Nigérie, do níž horký vánek jen nesměle zanášel slanou příměs z přístavní laguny. Tato vůně ovšem dlouho nevydržela, protože ji okamžitě vystřídal štiplavý pach vlast ního potu, který hned během prvních kroků vykroužil dvě obrovská a nepřehlédnutelná kola v podpaždí. Vzpomínala také na sterilní, nezúčastněnou vůni Jihoafrické republiky. Ta v sobě skrývala nemilosrdnost místních lupičů, postupujících vůči bělochům podle schématu „zabít a pak okrást“. Tereza si proto ve stísněné kabince palubní toalety umý vala obličej s určitou obřadností. Nakonec se rozhodla, že se opláchne celá. Sundala si blůzku a začala si rozepínat zip u kalhot. Šlo to ztěžka, jako by jí během dlouhého letu ne opuchly jen nohy, ale i celé tělo. Látka khaki kostýmku uši tého speciálně do Afriky se napínala. Obliny postavy, kterou Tereza komentovala slovy „mírná nadváha“, kdežto Jiří ji las kavě nazýval „barokní“, se pod světlou látkou ještě zvýrazni ly. Když se do kostýmku navlékla poprvé, jako by na její faldy zamířily ostré reflektory, ale Tereze to nevadilo. Uklidňovala se tím, že mírná nadváha s sebou nese kulatou a vyhlazenou tvář, a Jiřímu pár kilo navíc nevadilo. Byla vděčná, že její ne dostatky dokáže taktně označit za její přednosti, a hned ji zamrzelo, že s ní nenasedl do letadla. „Sakra,“ usykla náhle. Letadlo právě překonávalo předěl mezi Velkou příkopovou propadlinou a náhorní plošinou a stevardem předvídané turbulence s Terezou smýkly natolik, 14
První doušek
že se jí zip, který se stále snažila rozepnout, zadrhl. Zpanika řila a zkusila s ním prudce trhnout, čímž jej zasekla úplně. Její pečlivě připravovaný vstup na keňskou půdu, promyšle ný do posledních detailů, byl v troskách. Náhradní oblečení měla v kufru v podpalubí, a tak si svlékla sáčko, omotala si jej kolem pasu a doufala, že uvítací výbor z ambasády přičte její styl nedbalé „safari eleganci“. Rychle se vrátila na sedadlo, protože letadlo už prudce klesalo k letišti Nairobi, a všimla si, že skoro svítá. Letoun udělal oblouk nad vrcholky pohoří Ngong připomínajícím zaťatou pěst. Příkrov mraků nad pohořím bránil prvním slu nečním paprskům, aby si prorazily cestu na náhorní plošinu a osvítily siluety akácií, které Tereze připadaly jako obrov ské deštníky. V ranním světle se bláhově snažila zaostřit zrak a spatřit v buši obklopující letištní pás aspoň zatoulanou antilopu. Letecká společnost Kenya Airways se pokoušela zmírnit strach turistů z přistání odrhovačkou „Jambo, jambo bwana“, což si Tereza díky mnoha hodinám svahilštiny do kázala přeložit jako „Dobrý den, pane“. Pak letadlo dosedlo, a když sestupovala ze schůdků, zahlédla, jak si k ní razí cestu dva postarší běloši, muž a žena. Muž rozháněl davy cestují cích obrovskou kyticí, jako když si průzkumník čistí mačetou cestu pralesem. Díky této taktice postupoval rázně vpřed. Tereza proto neměla moc času, a tak se rychle nadechla. První doušek v Keni ji překvapil. Obsahoval chlad i ranní vlhkost, pak pronikavou, čerstvou vůni keřů i trav ze sava ny a voněl také po větru, který se bezstarostně proháněl po náhorní plošině a přinášel zrníčka červeného prachu z Velké příkopové propadliny. Spolu s nimi nesl i volnost, svobodu, rozpětí křídel, vzdušnost a hlavně změnu. „Vy musíte být Tereza Hladíková, naše nová konzulka,“ řekl muž poté, co ji dostihl a přišpendlil kyticí k zemi. 15
„A to je chargé d‘affaires, úřadující šéfka ambasády,“ dodal až nezvykle podlézavě. „Já jsem hospodář,“ téměř zašeptal a Tereza měla pocit, že je postupně vtahována do nějaké přísně hierarchické společnosti s tajuplnými pravi dly. Šéfka byla oblečená v květovaném kostýmku a i brzy ráno měla klobouk, snad aby odkvétající půvab středních let ještě naposledy zmátla magickým příšeřím. Zkoumavě si Terezu prohlížela zpoza jeho okraje a několik vteřin se vytrvale dívala na sako ovázané kolem jejího pasu, jako by se je tím hypnotizujícím pohledem snažila strhnout a vysta vit rozbitý zip na odiv všem cestujícím. Tereza nesměle pře šlápla a zašustila kyticí, aby ticho nebylo tak okaté, načež jí šéfka podala ruku, ale držela ji vysoko. Zdálo se, že čeká, až jí Tereza ruku políbí, ale ta ji pevně stiskla, stáhla ji dolů a snažila se ve stínech šéfčina obličeje najít její oči. „Šíbrová Marie. No, tak uvidíme, jak to s vámi půjde.“ Šéfka si trochu šlapala na jazyk, ale svůj verdikt vyřkla tako vým tónem, jako by záleželo na ní, zda může nová konzulka pokračovat k imigračním úředníkům, nebo zda se má rovnou otočit a napochodovat zpátky do útrob letadla. Terezu náhle něco udeřilo do nosu a pro jistotu se znovu zhluboka nadechla. Vzduch voněl ještě po něčem, s čím se do sud nesetkala a co ji znepokojilo. Bylo těžké posoudit, zda to byla vůně nebo pach. Vonělo to slaně a současně sladce, takže to nemohl být závan z Indického oceánu nebo vůně stojatých solných jezer, které se jako diamanty v čelence blyštily na dně Velké příkopové propadliny. Než si to Tereza stihla ujasnit, slunce si prorazilo cestu příkrovem oblaků. Bylo sice trochu zamlžené jitřním oparem, ale už po ránu velice silné a jediný jeho paprsek osvítil celou letištní plochu. Zasáhl i siluety dešt níkovitých stromů a vykouzlil u země pruh světla, který vibro val mezi zlatavou, jemně růžovou a zářivě oranžovou. 16
První doušek
Působivé svítání obralo Terezu o cenné okamžiky soustře dění nad tím, z čeho se skládá ta dráždivá vůně, do níž se nyní začala prodírat ještě hořkost. Tak voněla láska, tak voněl pot po milování. Jenže to nebylo všechno, protože do vůně se vkrádala i zatuchlina. Byla to snad… Ale ještě než stihla do myslet, vzal ji za rameno hospodář. „Vy máte teda štěstí, první den a hned takový východ slun ce, já jsem tady dva roky, a ještě jsem nic takového nezažil, asi proto, že se s manželkou ani nikam moc nedostaneme,“ prohlásil a natlačil ji do letištní haly.
17
Medvídek Když vycházející slunce pohladilo svými paprsky i Kiliman džáro, stál pod jeho úpatím v tanzanském městě Moshi Aleš. „Tak co, méďo, jdeme?“ Aleš si uvědomoval, že to byla pouze řečnická otázka. Medvídek byl přece plyšový, a tu díž nemohl vyjádřit svůj názor. Ale Alešovi se udělalo špat ně a snažil se oddálit okamžik, kdy nepopulární rozhodnutí bude muset učinit on sám. Ačkoli se do východní Afriky vy pravil jako batůžkář, spal na prašné zemi pod širákem a jedl jen jídlo zakoupené přímo ve vesnicích od domorodých žen, jeho skromné finance se brzy vyčerpaly. Teď měl v kapse prá vě tolik, aby si zaplatil pětidenní výšlap na nejvyšší horu to hoto kontinentu. Snu vylézt na střechu Afriky podřídil Aleš téměř vše, a proto z Ugandy ani Tanzanie neviděl skoro nic. Vstupy do parků byly drahé, a navíc na něj přišly ty strašlivé žaludeční nevolnosti. „Dobrý špiritus zlikviduje všechny parazity,“ říká val Mirek, kterému Aleš bezmezně věřil. Byl nejen jeho 18
Medvídek
zaměstnavatelem, ale především něčím jako náhradním ot cem. A tak si Aleš koupil v Ugandě místní pálenku waragi. Jenže Mirek, majitel obchodu se sportovními potřebami, ne mohl tušit, že waragi působí přesně opačně. Alešovi se zdálo, že každý hlt likviduje jeho síly a s nimi i odhodlání zdolat Kilimandžáro. Nevolnost trvala už týden. Aleš jen zvracel, měl mžitky před očima a podlamovala se mu kolena. Medvídek se na to díval občas z tak nepříjemné blízkosti, že na něm ulpěly Alešovy zvratky. Ale Aleš ho chtěl mít pořád na očích. Měl díky němu pocit, že není v africké divočině sám. Spolu s medvídkem tu byla i Sandra, která mu ho před odletem dala se slovy: „Přivez méďu určitě zpátky.“ Aleš si ce lou dobu lámal hlavu, jestli tím Sandra myslela, aby se v po řádku vrátil i on sám, ale pochyboval o tom. Tahle plyšová hračka byla tím jediným, co mu Sandra věnovala, a pořád se z toho nedalo vyčíst, co k němu cítí. Od té doby, co nastoupil do obchodu, po útlé horolezkyni vrhal dlouhé pohledy, ale ona dělala, že je nevidí, a jen nevšímavě pokračovala v mar kování zboží. Méďa náhle Alešovi vypadl ze zesláblých rukou a on, aby se mohl pro talisman shýbnout, musel shodit svůj těžký ba toh. Mirek mu nejenže zajistil práci ve svém obchodě i ubyto vání v jedné místnosti s kuchyňkou nad prodejnou, ale navíc se před jeho odjezdem do Afriky plácl přes kapsu. Dal mu přenosný vařič, který spaluje několik druhů paliv, trekkin gové hole, vodotěsný zapalovač, samonafukovací karimatku a také výkonné lano s nízkou průtažností a vysokou pevností. Tyto věci Aleše sice hřály jako dárek, ale teď mu byly přítěží. „Hlavně se, ty kluku hubená, drž a zamávej mi z vrchol ku Kili,“ nabádal ho před odjezdem Mirek. Proto bylo v sáz ce tolik. Ale Aleš zatím neudělal nic, za co by na něj Mirek a Sandra i ostatní z obchodu mohli být pyšní. I když ta noční 19
nehoda v Ugandě by na ně mohla udělat dojem. Otřískaný autobus jel s přihlédnutím k jeho technickému stavu až příliš zběsile a náhle prudce zastavil. V autobuse pro čtrnáct lidí se vezl dvojnásobek cestujících a po zabrzdění se slili v jednu masu. Aleš stačil zahlédnout několik hrochů, kteří jim pře běhli přes cestu, a vzápětí zaslechl dívčí pláč. Asi desetiletá holčička vyletěla z matčina klína dopředu a během letu zava dila rukou o ostrý plechový roh trčící z konstrukce. Ošklivě si pořezala prst a začala hlasitě vzlykat. Všichni se ve světle reflektorů bezradně dívali na tu krev utíkající z dívčina těla, než se jako první vzchopil Aleš, vydoloval Mirkovu speciální lékárničku a vylovil z ní tlakový obvaz. Ostatní tiše sledovali toho bílého muže, jemuž nevadilo, že jeho drahá safari košile ze stoprocentní bavlny nasakuje krví ošetřovaného děvčátka. Když se Aleš později na zakrvavenou košili zadíval, okamžitě si vzpomněl na ty perfektní košile svého otce, který se stále snažil udržet styl, i když už byl těžkým alkoholikem. Popíjel jen hutná červená vína, a když načínal pátou láhev, obvykle si už ani nenaléval do skleničky a usínal s láhví na hrudi. Víno se občas vylilo a vytvořilo na těch dokonalých košilích pozo ruhodné mapy. „Nestojíš za nic!“ křičel na něj otec, jakmile se nebyl scho pen ovládat. „Tvá matka byla běhna a alkoholička, a pro to jsem ji vyhnal!“ Ještě předtím, než Aleš stihl vyběhnout z místnosti a zabouchnout za sebou dveře, otec za ním vyslal další dobře mířenou ránu: „Bůhví, jestli jsi můj! Beztak jsi po ní. Chlastala, když byla těhotná, a tak jsme zplodili blbečka!“ Co by si asi otec myslel, kdyby viděl, jak v lůně Afriky, uprostřed noci, ošetřuje hlubokou řeznou ránu nějakému čer nošskému děvčátku? Nejspíš by si nemyslel nic, usoudil Aleš, protože jakmile si jeho otec na někoho udělal názor, už jej ne hodlal měnit. Otcovy řeči měly na Aleše větší vliv, než si sám 20
Medvídek
připouštěl. Protože ve škole nebyl žádným géniem, snažil se, aby se mohl spolehnout alespoň na své svaly. Jenže to pevné, šlachovité, vypracované tělo, které vyvažovalo jeho občasné zakoktání či nesmělost, jej na úpatí Kilimandžára náhle zra dilo. Aleš věděl, že je zle. Mohl utratit celou měsíční mzdu za poplatek za výstup, za průvodce a vstupné do parku, ale ani taková finanční oběť by mu nepomohla tu horu vylézt. Přitom v sázce bylo tolik. Aleš zůstal stát. Cítil, že mu mo zek unavený horečkami i návaly zvracení definitivně vypoví dá službu. Otevřel mapu. Snad mu vrstevnice a názvy vnuk nou nějaký nápad. Tady je hlavní město Keni. Nairobi. Tam se musí dostat, protože odtud má letenku. Nejkratší cestou to je přes hraniční přechod Namanga, ale to je moc krátké a jednoduché. Navíc má ještě čtrnáct dní. A kromě hrochů za tím neviděl pořádné zvíře. Vezme to tedy přes národní park Tsavo a tam se napojí na silnici Mombasa–Nairobi. „Dlužím to svému tělu. Dlužím to Sandře i Mirkovi,“ řekl si potichu. To ještě žádný běloch nezkusil. Mombasa–Nairo bi pěšky. To bude rekord, o kterém se pak bude ještě dlouho povídat. „Půjdu celou trasu pěšky,“ zakřičel směrem ke Kiliman džáru. „Snad to bude jako náhrada stačit,“ broukl už mnohem tišeji, když si nasazoval batoh. Nohy se mu podlamovaly, mozek pomalu vypínal, ale podvědomí bylo až neuvěřitelně bdělé. Aleš vykročil. Začínal tušit, že na této cestě už nikdy nebude nic jako dřív.
21