Zvon zrady by Nakladatelství JOTA

Obsah

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1

V zorném poli hroznýše. . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Boj začíná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Věrni zůstaneme. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Češi a Němci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

5 Miliony. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 6

Přípravy na válku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

Poslední rozkazy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

Nesnesitelná volba. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Po Mnichovu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200

Chronologie událostí roku 1938. . . . . . . . . . 229 Poznámky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .233 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . 259 Jmenný rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266

1 V zorném poli hroznýše

V SOBOTU 12. BŘEZNA 1938 volal československý vyslanec v Londýně

Jan Masaryk lordu Halifaxovi, který byl právě jmenován ministrem zahraničí. Situace byla naléhavá: během jejich setkání pochodovali němečtí vojáci přes rakouské území směrem na Vídeň. Hitler konečně spustil anšlus, dlouho plánovanou anexi menšího alpského souseda Německa, a v noci překročil rakouskou hranici. Evropské vlády ještě nestihly zareagovat a nebylo jasné, jaké následky může obsazení mít. O tom, že se to týkalo Československa, ať už jako účastníka hypotetického zásahu, nebo jen jako zainteresovaného pozorovatele toho, co se za jeho jižní hranici dělo, nebo jako cíle další německé rozpínavosti, nebylo pochyb. Masaryk se obával, že je to jen první krok. Jeho nadějí bylo přesvědčit svého partnera, aby se Hitlerovi rozhodně postavil, a odvrátil tak jakékoliv pokusy o agresi proti jeho vlastní zemi. Halifax: „Já jsem se za poslední dny velmi mnoho naučil, ale nechci se naprosto vzdát vší naděje, že přece jednou s Německem bude řeč.“ Masaryk: „Až ovládne Evropu, pak ano – dřív je možná jen ozbrojená řeč.“ – Myslíte?

ZVON ZRADY

– Jsem o tom přesvědčen. – Jsem v této práci nováček – dřív jsem vše sledoval jen zpovzdálí, a ještě když jsem jel do Berchtesgadenu, neznal jsem komplikovanost situace, jako ji znám dnes. Domnívám se, že Göring ujistil Mastného, že proti ČSR nic nemají a nechystají. Jaký význam přikládáte tomuto prohlášení? – Je to momentálně pravda – i hroznýš, když se nažere, potřebuje několik týdnů k strávení, a včerejší den je možno nazvat hostinou lukulskou. – Máte asi bohužel pravdu. Zmínil jste se, že byste potřeboval nějaké gesto nebo morální podporu. Hrozně rád bych Vám pomohl, nevím jen jak.1

Halifax byl konzervativní aristokrat, vzdělaný v Etonu a Oxfordu, jehož dlouhá politická kariéra se odehrávala na různých ministerských pozicích, ale jehož jediná zahraniční zkušenost byla na pozici místokrále v Indii. Za povýšení vděčil předsedovi vlády Nevillu Chamberlainovi, který si chtěl uchovat přímou kontrolu nad zahraniční politikou. Jeho předchůdce, ministr zahraničí Anthony Eden, odstoupil měsíc předtím za nejasných okolností, čímž tento post uvolnil pro méně zkušeného, a tudíž i ohebnějšího kandidáta. Masaryk ztělesňoval strasti malého národa typické pro dvacáté století. Byl synem Tomáše Garrigua Masaryka, zakladatele republiky, ale byl dost tvrdohlavý. Před první světovou válkou utekl do Spojených států, kde se protloukal bez peněz. Po návratu byl povolán do rakousko-uherské armády, kde dosáhl hodnosti poručíka a získal medaili za zásluhy. Po válce se Masaryk, s podporou svého otce, prezidenta nového Československa, pustil s čerstvou energií do diplomatické kariéry. Díky svým dobrodružstvím v USA a krátkému sňatku s Američankou se chlubil „fantastickou znalostí všech odstínů angličtiny; jemných nuancí a argotu a vulgárností a slangu, ať v britské, nebo americké angličtině“.2 Někdy se mu přezdívalo „Playboy západu“ a dokázal být střídavě okouzlující, neklidný i prostořeký. Je to možná 10

1 | V ZORNÉM POLI HROZNÝŠE

právě tento poslední rys, který byl nejvhodnější pro apel na váhavého, ale strohého, vysoce postaveného britského lorda, jenž byl jeho partnerem v jednání.3 Heslo na prezidentské standartě „Pravda vítězí“ bylo převzaté od kněze a mučedníka mistra Jana Husa z patnáctého století. Masaryk rád žertoval, že „Pravda vítězí, ale dá to fušku“.4 Bude fuška získat Halifaxe pro Československou věc? V listopadu 1937, ještě jako soukromá osoba, navštívil Berlín a Berchtesgaden. Záminkou byla lovecká výstava v německém hlavním městě. Nacističtí hodnostáři jej hýčkali a budoucí ministr zahraničí pózoval před obřími parohy a nechal se oslovovat přezdívkou „lord Halalifax“, podle loveckého pokřiku. Návštěva Hitlerovy horské rezidence byla poněkud trapnější: Führer, který zvířata miloval, lovecké výstavy i samotný lov nenáviděl, a sarkasticky poznamenal, že si „můžeme ušetřit potíže a navštívit rovnou jatka“. Za zády svému návštěvníkovi říkal „anglický farář“. Halifax ale dokázal alespoň předat soukromou zprávu, kterou přes něj poslali: „Gdaňsk, Rakousko, Československo [...] netoužili jsme udržet status quo za každou cenu jako dnes, ale snažili jsme se s nimi nakládat způsobem, který by nevyvolal potíže. Kdybychom dospěli k rozumnému řešení se svobodným souhlasem a dobrou vůlí těch, kterých se to primárně týkalo, rozhodně jsme neměli v úmyslu takovému řešení bránit.“5 Jinými slovy, po dvaceti letech stability byly dveře k revizi hranic otevřené. ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA se zrodila v posledních dnech první

světové války, protože habsburská říše, žádající o mír, se rozpadala. Dne 28. října 1918 převzala moc Národní rada a vyhlásila v Praze národní nezávislost. Po celé zemi následovalo revoluční přebírání moci. O dva dny později nastalo totéž na Slovensku, kde svůj svazek s Čechy v Turčianském Svätém Martině vyhlásila Slovenská národná rada. Během měsíce se tyto sloučené rady staly předběžným parlamentem a sepsaly ústavu. V zahraničí získala podporu spojenců vláda v exilu, 11

ZVON ZRADY

řízená filozofem a politikem Tomášem Masarykem a jeho blízkým spolupracovníkem Edvardem Benešem. Do konce roku zvolil nový parlament Masaryka prvním prezidentem republiky. Hranice nové země byly stanoveny Versailleskou smlouvou, včetně slovenské hranice, o kterou Československo svádělo boj s Maďarskem, a to od 27. dubna do 1. července 1919. V roce 1938 se však republika spoléhala na síť spojenců. Základním pilířem byla smlouva s Francií, která oba signatáře zavazovala, že druhou stranu v případě německého útoku podpoří. V roce 1935 podepsalo Československo také obrannou smlouvu se Sovětským svazem, přičemž jednou z podmínek této smlouvy bylo, že před sovětským zásahem musí splnit své závazky Francie. Pokud jde o bezprostřední sousedy, mělo Československo špatné vztahy s Polskem i Maďarskem. Poláci, ačkoli byli rovněž spojenci Francie, nebyli vůči ČSR přátelsky naladěni. Cítili, že Edvard Beneš byl při jednání ve Versailles úspěšnější, a vyjednal tak pro Československo území (zejména slezskou enklávu Těšín), které považovali za své. K tomuto „zločinu“ navíc Československo poskytovalo azyl liberálním kritikům polského autoritářského vůdce Józefa Becka. Maďarsko se přitom považovalo za ještě větší oběť mírových dohod z Versailles. Na Slovensku disponovalo velkou národnostní komunitou, přičemž dávalo jednoznačně přednost obnově habsburské říše. Druhá skupina československých spojenců, označovaná jako Malá dohoda, spojovala Československo, Jugoslávii a Rumunsko. Vznikla v letech 1920–1921 a zavazovala tyto tři státy ke vzájemné pomoci v případě maďarské agrese. Hodnota tohoto uspořádání pro Čechoslováky spočívala v tom, že mělo zabránit vzniku jihovýchodní fronty, která by ztěžovala boj proti Německu. V roce 1938 už ale nebyla Malá dohoda tak pevná jako kdysi: nedávná změna panovníka pomohla Jugoslávii, pod vládou prince Pavla* a pravicového premiéra Milana *

Proněmecký regent, který vládl po atentátu na krále Alexandra. 12

1 | V ZORNÉM POLI HROZNÝŠE

Stojadinoviće, napravit vztahy s Němci i Italy.6 Přesto ale zůstávala poměrně životaschopná jako diplomatický blok, jehož členové se pravidelně scházeli, a Rumunsko a Jugoslávie opakovaně deklarovaly svůj záměr v případě konfliktu zasáhnout na straně Čechoslováků. Československo bylo jinak spojeno s Británií a Francií prostřednictvím řady ideologických, ekonomických a kulturních vazeb. Republika přijala za své demokratické normy, praktiky a hodnoty v té části Evropy, ze které se již téměř vytratily. Hrála aktivní roli ve Společnosti národů, a přestože Společnost část své bývalé prestiže ztratila, bylo Československo zavázáno ke kolektivním bezpečnostním závazkům, které podporovala francouzská i britská veřejnost. V letech 1935–1936 se Beneš dokonce ujal důležité role předsedy valného shromáždění Společnosti, což byla„debatní“ komise složená ze zástupců členských států. Britské a francouzské společnosti byly v republice významnými investory. Podle jednoho výpočtu držely „Velká Británie a Francie zdaleka největší podíl přímých zahraničních investic v Československu, více než polovinu z celkového množství“.7 Britské společnosti se podílely na důlním a hutním průmyslu, textilním průmyslu a bankovnictví. Přímé francouzské investice hrály významnou roli v oblasti strojírenství, výroby oceli a rafinace cukru. Společnost Unilever vyráběla většinu rostlinných olejů v zemi, spolu s dalšími potravinářskými produkty.8 Firmy jako Prudential a British Overseas Bank byly přímými investory v české Union bance a Société Générale v Pražské úvěrní bance. Britská společnost Imperial Chemical Industries kromě továren na hnojiva vlastnila spolu s francouzskými a dalšími investory největší podíl v československém výrobci výbušnin Explosia. Londýnští Rotschildové vlastnili majoritní podíl v ocelárnách Vítkovice a zajišťovali jim vazby na britskou zbrojařskou společnost Vickers. Ještě důležitější bylo, že francouzská firma Schneider-Creusot měla významné podíly v ostravsko-karvinských dolech a ocelárnách Škoda, což byla největší československá a jedna z největších evropských zbrojovek.9 13

ZVON ZRADY

Československá armáda měla od počátku blízký vztah s francouzskými důstojnickými sbory. V roce 1919 byla do Prahy vyslána a až do roku 1938 zde působila francouzská vojenská mise pod vedením generála Maurice Pellého, která měla pomáhat při výcviku a organizaci československé armády.10 Ve třicátých letech 20. století vyvinulo nejvyšší československé velení vlastní vojenskou doktrínu a plány, ale francouzská vojenská mise v Praze zůstala zachována a celková strategie se stále domlouvala a sdílela s Paříží. Mnoho československých vojáků a důstojníků původně přešlo z rakousko-uherské armády, ale velký kontingent přišel i z legií, což byla skupina vojáků, kteří bojovali v první světové válce na straně Spojenců. Pražská Hradní stráž, tvořena legionáři, stále nosila uniformy armád, v nichž legie bojovaly za první světové války, „bledě modrou uniformu francouzské pěchoty (poilu) s tmavě modrým baretem; šedozelenou uniformu Itálie s plstěným kloboukem na stranu; khaki plochou čepici carského Ruska“.11 Pokud jde o Německo, ve dvacátých a raných třicátých letech se ve skutečnosti jednalo o jednoho z přátelštěji naladěných sousedů Československa. Výmarská republika byla rovněž demokratická země a vůči Československu, které nebylo z německého území vyříznuto umělým zásahem, neměla žádné územní nároky. Od Hitlerova nástupu k moci měl však nacisty kontrolovaný tisk vůči Československu jen nepřátelská slova. Československo bylo sovětským a francouzským spojencem a bylo vojensky nejsilnějším státem ve střední Evropě. Industrializovaná a dobře vyzbrojená republika byla překážkou pro Hitlerovy roztahovačné plány. Malá dohoda stála se svým rozvinutým zemědělstvím a rumunskou ropou v cestě německé expanzi na jihovýchod. V listopadu 1937 svolal Hitler skupinu svých nejvyšších vojenských a zahraničněpolitických podřízených a sdělil jim, že plánuje válku proti Rakousku a Československu. Československo mělo být zničeno* . Podrobnosti měly být doladěny později, ale válečnou trofejí *

Fall Grün [případ zelená] byl nikdy neuskutečněný německý plán vojenského úderu proti Československu, připravený roku 1937. K jeho realizaci nedo14

1 | V ZORNÉM POLI HROZNÝŠE

měl být Lebensraum, německý životní prostor, stejně jako potraviny pro „pět nebo šest milionů“, poté, co budou přinejmenším dva miliony Čechů přesídleny na Sibiř nebo do Volyně, bažinaté oblasti v Polsku.12 PODLE REPORTÉRA deníku Daily Express Sydneyho Morrella měli muži

v Praze ty nejlepší krejčí v Evropě a ženy nosily hedvábné punčochy. Dal se zde koupit rajčatový džus z Ameriky a anglické snídaně. Za paláci na Hradčanech stály moderní domy s kurty, na kterých hráli mladí muži a ženy, „poskakující bělostné postavy“, tenis. Na Barrandově se nacházela „nejkrásnější otevřená restaurace v Evropě s bazénem, vybudovaná v bývalém kamenolomu“, ale město bylo rovněž proslulé svými hospodami, českými a dalmatskými, maďarskými a srbskými, kde cikánské a jiné kapely vyhrávaly lidové písně. Na Václavském náměstí, pražské odpovědi na Champs Elysées, se stánky prohýbaly pod hromadami novin. Slovenky „v selských šatech, z nichž některé měly sukně sotva pod kolena, seděly na stoličkách, prodávaly vyšívané blůzy a ručně vyráběné panenky nebo sýry z ovčího mléka ve tvaru a velikosti labutího vejce, hnědé od kouře z komínů chalup, kde byly vyuzeny“. Byli zde i prodejci banánů, kteří prodávali banán za korunu.13 Zakladatel surrealistického hnutí, francouzský básník André Breton, nazval Prahu magickým hlavním městem Evropy. Na dobových fotografiích vidíme Václavské náměstí plné automobilů, svítících neonových nápisů a skleněných výloh zářících podél květinových štuků a ženských bust na fasádách neorenesančních a secesních budov. Hlavní město Československa vyzařovalo ve třicátých letech stejně eklektické kouzlo jako dnes. Křehké, ale čisté linie Karlova mostu už tehdy okouzlovaly návštěvníky, umělce a turisty, přestože po něm jezdila autobusová linka. Totéž platilo pro rozmanitě fantaskní Staroměstské náměstí, jehož radnice byla v té době ještě neporušená, nebo šlo, neboť Německo dokázalo svých cílů dosáhnout již na politické úrovni na Mnichovské konferenci. 15

ZVON ZRADY

hebrejské hodiny, jejichž ručičky běží opačným směrem, v Meiselově ulici (Josefov), v oblasti tehdy ještě obývané četnými Židy. Praha nebyla totéž co Čechy, natožpak Československo, ale Morrellův popis dobře zachycoval typické mísení novot a tradice. Československo v meziválečném období bylo současně středoevropskou Ruritánií a jednou z nejrozvinutějších zemí světa. V českých zemích žilo něco přes 50 procent lidí ve městech, což bylo srovnatelné s Francií a dokonce i s Německem. Praha měla přibližně milion obyvatel a Bratislava kolem 150000, ovšem Slovensko bylo převážně venkovské.14 Podkarpatská Rus, malá a hornatá, s řadou jazykových a národních skupin, zůstávala zemědělská a odlehlá. Byla to doba československého architektonického funkcionalismu s jeho čistými, plochými, bílými fasádami, ostrými úhly a využitím skla, často ve formě dlouhých pásových oken. Hnutí inspirovalo Bauhaus a Le Corbusiera. Přestože tento rozmach ovlivnil řadu dalších měst, mistrovská díla pražského modernismu zahrnovala obchodní dům Olympic od Jaromíra Krejcara, skleněnou budovu, jejíž nejvyšší podlaží připomínala palubu zaoceánské lodi, a Veletržní palác od Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, což byla první budova opatřená vícepodlažním, přirozeně osvětleným atriem.15 V celostátním měřítku byla míra vlastnictví automobilů někde mezi vyšší středoevropskou a západní úrovní; v nabídce byly v zemi vyráběné Pragy a Škody a elegantní, vzduchem chlazené sedany Tatra.16 Více než milion Čechoslováků vlastnil rozhlasové přijímače a lidé měli na výběr z tisíců různých periodik, společně s filmy natáčenými v barrandovských studiích.17 Pro Hitlera byla tato země víc než jen ekonomickou trofejí či strategickou destinací, nebo dokonce sousedem obtěžujícím svou dynamikou, která byla protichůdná jeho vlastním vzorům – Hitler koneckonců éru architektury Bauhausu ukončil. Československo bylo také ideologickým protivníkem, který poskytoval útočiště jeho politickým odpůrcům a uprchlíkům před čistkami. 16