Promeny pantheonu

Proměny Pantheonu Národního muzea Přidání sochy Jana Nerudy

Odstranění 2 bust

Původní sochařský program

1892–1902

Doplnění 3 bust a 2 soch

1905–1912

Doplnění 8 bust a 3 soch

1919

1924–1948

Odstranění 10 bust a 4 soch

1949

1950–1951

O Pantheonu

Odstraněny 2 busty

Přidána busta Karla Čapka

Přidáno 7 bust

1964–1978

1991

1995

O Pantheonu S myšlenkou českého pantheonu přišel již František Palacký, který jeho poslání definoval v programu nakonec nerealizované budovy Franciscea (1839). Palackého idea oslavy „velikých mužů a slavných činů dějin, které jsou nejvyšším statkem národa“, se zjevně odrazila i v koncepci novostavby Národního muzea na Václavském náměstí (otevřeno 1891).

Prostor Pantheonu byl od počátku součástí soutěžního návrhu muzea architekta Josefa Schulze. Dle jeho vlastních slov měl Pantheon obsahovat „poprsí mužů vynikajících a zasloužilých o vývoj kultury v Čechách.“ V průběhu dějin se koncepce osazení soch měnila. Osobnosti byly doplňovány, odebírány i navraceny. Výběr byl vždy limitován i prostorem Pantheonu.

V případě návratu všech děl, které kdy tímto prostorem prošly, by se jednalo o 63 bust a nadživotních soch, což je za kapacitní hranicí Pantheonu (do tohoto počtu nejsou zahrnuty busty Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, které se materiálově i osazením od ostatních děl lišily a busta mistra Jana Husa, jež byla odstraněna z důvodu duplicity – Jan Hus má v Pantheonu umístěnu nadživotní sochu celé postavy).

Koncepce, kterou Národní muzeum připravilo při příležitosti rekonstrukce Historické budovy, počítá s návratem k roku 1948, kdy bylo v Pantheonu umístěno 55 děl.

Podívejte se na videa o Pantheonu (odkazy vedou na You Tube)

Generální ředitel Národního muzea

PhDr. Richard Biegel, Ph.D. o koncepci

PhDr. Michal Lukeš, Ph.D. o Pantheonu

Pantheonu

Dějiny a proměny Pantheonu

Přejít na časovou osu

Sochařský program Pantheonu

1898–1902 Původní sochařský program Pantheonu – 37 bust a 4 nadživotní sochy Pro více informací klikněte na miniaturu díla

Božetěch

Theodorik

Ctibor Tovačovský z Cimburka

Viktorin Kornel ze Všehrd

Josef Dobrovský

Tadeáš Hájek z Hájku

Daniel Adam z Veleslavína

František Škroup

František Martin Pelcl

Václav Matěj Kramerius

Antonín Jaroslav Puchmajer

Bernard Bolzano

Josef Ressel

Jan Hus

Petr Brandl

Ferdinand Maxmilián Brokoff

Václav Vladivoj Tomek

Josef Mánes

Kilián Ignác Dientzenhofer

František Josef Gerstner

František Ladislav Čelakovský

Karel Jaromír Erben

Jindřich Clam-Martinic

František Palacký

Jan Amos Komenský

Kašpar Maria hrabě Šternberk

Karel Škréta

Bohuslav Balbín

Václav Vavřinec Reiner

Pert Parléř

Tomáš Štítný ze Štítného

Benedikt Rejt (Beneš z Loun)

Václav Hollar

Josef Jungmann

Jan Evangelista Purkyně

Bedřich Smetana

František Josef I.

Alžběta Bavorská

Přejít na časovou osu

Karel starší ze Žerotína

Ján Kollár

Pavel Josef Šafařík

1905–1912 Doplnění 3 bust a 2 nadživotních soch

Antonín Dvořák

Svatopluk Čech

Jaroslav Vrchlický

Přejít na časovou osu

František Ladislav Rieger

Jiří Kristián hrabě z Lobkovic

1919 Odstraněny 2 busty

František Josef I.

Alžběta Bavorská

Přejít na časovou osu

1925–1948 Doplnění 8 bust a 3 nadživotních soch

Božena Němcová

Josef Václav Myslbek

Josef Pekař

Pavol Országh Hviezdoslav

Josef Emler

Miroslav Tyrš

Tomáš Garrigue Masaryk

Přejít na časovou osu

Mikoláš Aleš

Edvard Beneš

Alois Jirásek

Jan Hus

1950–1951 Odstranění 10 bust a 5 nadživotních soch

Božetěch

Theodorik

Kilián Ignác Dientzenhofer

Jan Hus

Tadeáš Hájek z Hájku

Bernard Bolzano

Josef Emler

Josef Pekař

Jindřich ClamMartinic

Tomáš Garrigue Masaryk

Jiří Kristián hrabě z Lobkovic

Edvard Beneš

Přejít na časovou osu

Petr Parléř

František Ladislav Rieger

Václav Vladivoj Tomek

1964–1978 Přidání 7 bust a 1 nadživotní sochy

Karel Havlíček Borovský

Eliška Krásnohorská

Petr Bezruč

Stanislav Kostka Neumann

Julius Fučík

Jaroslav Heyrovský

Zdeněk Nejedlý

Tomáš Garrigue Masaryk

Přejít na časovou osu

1991 Odstranění 2 bust

Zdeněk Nejedlý

Julius Fučík

Přejít na časovou osu

Mikoláš Aleš umístění: 1936

Mikoláš Aleš (1852–1913), autor Bohumil Kafka, 1902, v 600 x š 400 x hl 500 mm

Mikoláš Aleš (1852–1913): český malíř, grafik, kreslíř, jedna z nejvýznamnějších osobností Generace Národního divadla, klasik českého umění 19. století. Studoval Akademii umění v Praze u Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse. V roce 1876 byl z akademie vyloučen. Rané období v linii pozdně romantickém stylu, inspirace Josefem Mánesem, později směřoval k secesi. Dílo (výběr) / Výtvarná díla: Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem (1878), cyklus obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882). Život starých Slovanů (1891), Svatý Václav (1913). Fresky, sgrafita, fasády domů: Praha – Nerudova ul., cyklus Sběr léčivých bylin (lékárna, nám. Republiky 27), cyklus Řemesla (Sedláčkova 31), dům U Červeného srdce (1894, nám. Republiky 36). Výzdoba: s Františkem Ženíškem cyklus obrazů Vlast pro Národní divadlo (1877–1881), Chrám Narození Panny Marie (Vodňany) Ilustrace: díla Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska, Jakuba Arbese (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví), časopis Šotek (Josef Arbes).

Bohumil Kafka (1878, Nová Paka – 1942, Praha): sochař secese a symbolismu.

Studia na sochařskokamenické škole v Hořicích, UMPRUM Praha, 1904-1908 pracovní pobyt v Paříži.

Z tvorby např.: Polibek (1919), Pomník Jana Žižky (Památník na Vítkově).

Přejít na časovou osu

Bohuslav Balbín umístění: 1898–1902

Bohuslav Balbín (1621–1688), autor František Stránský, 1899, v 800 x š 600 x d 400 mm

Bohuslav Balbín (1621–1688): český básník, dramatik, teoretik literatury, historik a jezuita. Osobnost pobělohorského literárního dění v Čechách, zastánce českého jazyka. Hlavní dílo se zaměřuje na české kulturní dějiny: Nástin humanitních disciplín (1666), Směs historických rozprav o Českém království (1679–1688). Nejobsáhlejší Balbínovo dílo Rozmanitost z historie Království českého.

František Stránský (1896–1901): akademický sochař, žák J. V. Myslbeka. Figurální výzdoba veřejných pražských budov – Muzeum hlavního města Prahy, Městská spořitelna, palác Assicurazzioni generali, Městské divadlo v Plzni aj. Člen S. V. U. Mánes.

Přejít na časovou osu

Benedikt Rejt (Beneš z Loun) umístění: 1898–1902

Benedikt Rejt (Beneš z Loun), (1454–1536), autor František Rous, 1898 / odlitek 1899.

Benedikt Rejt (Ried) z Pístova (dříve zvaný Beneš z Loun, 1451–1534), architekt, stavitel německého původu. Podílel se na přestavbě Pražského hradu (1485 – věž Daliborka a hradby lemující Zlatou uličku).

V jeho díle se prolíná gotický dekorativismus s renesanční konstrukcí v duchu Albertiho.

František Rous (1872–1936), akademický sochař, současník J. V. Myslbeka, J. Štursy. Autor významných soch: Triga (trojspřeží) na budově Národního divadla, Kentaur a Nymfa (Náměstí T. G. M. v Žamberku), pomník obětem I. světové války.

Přejít na časovou osu

Petr Bezruč umístění: 1964

Petr Bezruč (1867–1958), autorka Jaroslava Lukešová, 1960, odlitek 1961, instalováno 1964. v 750 x š 500 x h 350 mm

Petr Bezruč (1867–1958): český básník, prozaik, autor básnické sbírky Slezské písně, 1. vydání vydal Spolek českých bibliofilů v grafické úpravě Vojtěcha Preissiga. Dílo ovlivněno symbolismem a Českou modernou z generace tzv. anarchistických buřičů. Využíval baladickou básnickou formu.

Zaměřoval se především na národnostní a sociální problematiku moravsko-polského pomezí.

Jaroslava Lukešová (1920): akademická sochařka, zaměřuje se na pomníky, portrétní sochařskou tvorbu.

Např. vytvořila bustu Milady Horákové pro Vyšehradský hřbitov. Zabývá se rovněž numismatikou.

Přejít na časovou osu

Karel Havlíček Borovský umístění: 1964

Karel Havlíček Borovský (1821–1856), autor Miroslav Pangrác, 1962, v 700 x š 400 x hl 350 mm

Karel Havlíček Borovský (1821–1856): básník, novinář a politik. Zakladatel české žurnalistiky, novinář, ekonom. Od roku 1846 redaktorem Pražských novin a přílohy Česká včela, roku 1848 zakládá vlastní Pražské noviny. Literární tvorba vychází z realismu. Významná díla: Obrazy z Rus, Epigramy, Tyrolské elegie, Král Lávra. Ostře vystupoval proti vládě, patřil k obětem vlastních politických názorů, viz soudní obžaloby, vyhnanství do Brixenu.

Miroslav Pangrác (1924, Rakovník – 2012, Rakovník): akademický sochař, malíř, profilace na české realistické umění, člen spolku Mánes. Realizace soch např. Král Jiří z Poděbrad (1654, Poděbrady), pamětní deska Emila Buriana (1976, Rakovník), architekta Josefa Zítka (1986, Karlovy Vary) a další, doménou jeho tvorby byly dětské portréty.

Přejít na časovou osu

Jan Petr Brandl umístění: 1898–1902

Jan Petr Brandl (1668–1735), autor Emanuel Halman, 1900, v 600 x š 600 x hl 450 mm

Petr Jan Brandl (1668, Praha – 1735, Kutná Hora): malíř vrcholného středoevropského baroka, ovlivněn dílem Karla Škréty. Mezi jeho nejdůležitější díla náleží Zvěstování (Pražská kaple na Svaté Hoře u Příbrami, 1697), Návrat ztraceného syna (Národní galerie, po 1710), kresby náčrty v Hradci Králové, Zbraslavi, Kutné Hoře, Břevnově a dalších místech.

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou.

V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Ferdinand Maxmilián Brokoff umístění: 1898–1902

Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688–1731), autor Emanuel Halman, 1900, rozměry: v 650 x š 600 x hl 350 mm

Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688–1731), sochař a řezbář, přední představitel českého barokního sochařství. Jeho dílo zahrnuje sochy na Karlově mostě, spolupracoval s vídeňským architektem Janem Fischerem z Erlachu na zakázkách pro Vídeň, slezskou Vratislav a Prahu.

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Karel Čapek umístění: 1998

Karel Čapek (1890–1938), autor Miloslav Pangrác, 1988‒1989, odlitek 1998, v 650 x š 500 x hl 300 mm

Karel Čapek (1890, Malé Svatoňovice – 1938, Praha): spisovatel, dramatik, novinář, překladatel, fotograf.

Novinářská činnost: Národní listy, Nebojsa, Lidové noviny. Dramaturg Vinohradského divadla, rozsáhlá literární tvorba zaměřena na lidské poznání, utopistické, kritické romány, dramata, sci-fi literatura. Náprstkovu muzeu daroval svou kompletní dochovanou sbírku gramodesek s etnickou hudbou a katalogů gramofonových firem. Jeho literární tvorba zahrnuje prózu, dramata, cestopisy, literaturu pro děti, překlady, filozofická politická díla.

Miroslav Pangrác (1924, Rakovník – 2012, Rakovník): akademický sochař, malíř, umělecká profilace na české realistické umění, člen spolku Mánes. Realizace soch např. Král Jiří z Poděbrad (1654, Poděbrady), pamětní deska Emila Buriana (1976, Rakovník), Architekt Josef Zítek (1986. Karlovy Vary), doménou jeho tvorby byly dětské portréty.

Přejít na časovou osu

Svatopluk Čech umístění: 1908

Svatopluk Čech (1846–1908), autor Ladislav Šaloun, 1908, v 700 x š 600 x hl 500 mm

Svatopluk Čech (1846–1908): spisovatel, básník, novinář, cestovatel. Psal pro almanach Ruch, působil v redakci časopisu Světozor, Lumír, Národní listy. Byl členem České akademie věd a umění. Procestoval Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii, Francii. Literární dílo je žánrově velmi bohaté, psal eposy, lyriku, satiry, povídky, romány. Jeho Výlety pana Broučka byly průkopnickým počinem science fiction.

Ladislav Šaloun (1870, Praha – 1946, Praha): sochař období secese, naturalismu a realismu.

Zakladatel českého moderního sochařství. Soukromě studoval u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha.

Tvorba ovlivněna J. V. Myslbekem, secesí, Augustem Rodinem. Z díla (výběr): sochařské portréty – Svatopluk Čech, Tomáš Garrigue Masaryk, Sochař - pocta Michelangelovi; pomníky: Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka (Pečky, Poděbrady, Bratislava), Josefa Ressela, Jana Ámose Komenského.

Přejít na časovou osu

František Ladislav Čelakovský umístění: 1898–1902

František Ladislav Čelakovský (1799–1852), autor Emanuel Halman, 1901, v 600 x š 400 x hl 400 mm

František Ladislav Čelakovský (1799–1852): český spisovatel, básník, vědec, badatel v oblasti slovanské lidové slovesnosti, překladatel, profesor slovanské filologie na univerzitách ve Vratislavi a v Praze. Od roku 1834 byl redaktorem Pražských novin, v dubnu 1838 byl jmenován knihovníkem rodiny Kinských, roku 1842 byl jmenován profesorem slavistiky ve Vratislavi, roku 1849 se stal profesorem slavistiky na pražské univerzitě.

Z díla např.: Slovanské národní písně (1822-27), Ohlasy písní ruských (1829), Ohlasy písní českých (1839).

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Daniel Adam z Veleslavína umístění: 1898–1902

Daniel Adam z Veleslavína (1773–1847), autor Bohumil Vlček, 1898, v 700 x š 600 x hl 400 mm

Daniel Adam z Veleslavína (1773–1847): humanista, profesor historie na pražské univerzitě, nakladatel, po Melantrichovi převzal knihtiskárnu, kde vydával české spisy s vynikající grafickou úpravou. Zasloužil se o vydání Bible kralické (vyšla v 6 svazcích r. 1579). Stoupenec Jednoty bratrské. Výrazně přispěl k rozvoji českého jazyka.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Josef Dobrovský umístění: 1898–1902

Josef Dobrovský (1753–1829), autor Emanuel Halman, 1900–1901, v 800 x š 600 x d 400 mm

Josef Dobrovský (1753–1829): kněz, jezuita, český filolog, zakladatel slovanské lingvistiky, spolupůsobil při založení Národního muzea, osvícenský učenec, archeolog. Kriticky důsledný, racionální vědec. Svými filologickými pracemi se podílel na záchraně českého jazyka. Byl prvním autorem v Čechách, který považoval archeologické památky za plnohodnotný historický pramen.

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof.

Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Antonín Dvořák umístění: 1905

Antonín Dvořák (1841–1904), autor Ladislav Šaloun, 1904 / odlitek 1905, v 650 x š 500 x hl 350 mm

Antonín Dvořák (1841, Nelahozeves – 1904, Praha): jeden z nejvýznamnějších, světově nejproslulejší český hudební skladatel, dirigent. Klasicistně-romantické dílo: symfonie, vokálně-instrumentální sklady, komorní skladby, písně, klavírní skladby, 10 oper klasicistně-romantického stylu. Působil na pražské konzervatoři, vychoval několik významných skladatelů jako např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal, Josef Suk starší. Z tvorby: Novosvětská symfonie, Symfonie č. 9, Slovanské tance, opery Rusalka, Jakobín, Čert a Káča.

Ladislav Šaloun (1870, Praha – 1946, Praha): sochař období secese, naturalismu a realismu.

Zakladatel českého moderního sochařství. Soukromě studoval u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha.

Tvorba ovlivněna J. V. Myslbekem, secesí, Augustem Rodinem. Z díla (výběr): sochařské portréty – Svatopluk Čech, Tomáš Garrigue Masaryk, Sochař - pocta Michelangelovi; pomníky: Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka (Pečky, Poděbrady, Bratislava), Josefa Ressela, Jana Ámose Komenského.

Přejít na časovou osu

Josef Emler umístění: 1948 odstranění: 1950 navrácení: 1950 umístěna před sály v I. patře Josef Emler (1836–1899), signováno Bohumil Kafka (kol. 1940), upravil Jan Kavan, 1948

Josef Emler (1836–1899): univerzitní profesor, historik, archivář, vydavatel edic, pedagog, jednatel Společnosti Muzea království českého v letech 1877-1894, organizátor stavby budovy Národního muzea.

Jan Kavan (1905, Praha – 1986, Praha): český sochař, žák B. Kafky, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Autor pomníků, portrétů, monumentálních děl pro architekturu, pamětních desek (O. Mařák), alegorických a žánrových plastik usilujících o lyrické a dramatické ztvárnění tématu a keramických prací.

Přejít na časovou osu

Karel Jaromír Erben umístění: 1898–1902

Karel Jaromír Erben (1811–1870); autor Bohumil Vlček, v 700 x š 600 x hl 400 mm

Karel Jaromír Erben (1811–1870): český historik, právník, spisovatel, básník, překladatel, sběratel lidových písní a pohádek, vydavatel. Představitel literárního romantismu. Byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Stýkal se s K. H. Máchou nebo Františkem Palackým.

Z díla: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865), Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869), Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861), Prostonárodní české písně a říkadla (1864), České pohádky.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

František Josef Gerstner umístění: 1898–1902

František Josef Gerstner (1756–1832), Bohuslav Schnirch, 1901, v 650 x š 550 x hl 400 mm

František Josef Gerstner (1756–1832): zeměměřič, astronom a matematik, zakladatel pražského polytechnického ústavu (1806), navrhl stavbu koněspřežné dráhy mezi Českými Budějovicemi a Lincem (stavbu provedl jeho syn František Antonín v letech 1795–1840).

Bohuslav Schnirch (1845–1901): jeden z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla, předseda výtvarného odboru Umělecké besedy. Jeho dílo vychází z novorenesančního klasicismu, jeho díla zdobí Národní muzeum, Národní divadlo, Rudolfinum. Vytvořil pomníky Jana Žižky, Jana Palackého, Karla IV., Jiřího z Poděbrad.

Přejít na časovou osu

Jaroslav Heyrovský umístění: 1974

Jaroslav Heyrovský (1890–1966), sochař Jan Kodet, 1965

Jaroslav Heyrovský (1890–1966): český fyzikální chemik, vynálezce polarografie, první český nositel Nobelovy ceny (1959). Studoval na Univerzitě Karlově a na University College London. Roku 1951 spoluzakládal Polarografický ústav. Je autorem cca 130 knih a odborných článků. Jeho učebnice Základy polygrafie byla přeložena do několika jazyků.

Jan Kodet (1910–1974): studoval sochařství u Karla Dvořáka a Otakara Španiela, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho tvorba byla ovlivněna egyptským sochařstvím a inspirací dobovými uměleckými směry kubismem a poetismem.

Přejít na časovou osu

Václav Hollar umístění: 1898–1902

Václav Hollar (1607–1677), sochař Emanuel Halman, 1899, v 600 x š 600 x hl 450 mm

Václav Hollar (1607–1677): český barokní rytec a kreslíř. Od r. 1627 působil v dílnách Ve Frankfurtu nad Mohanem, ve Štrasburku, v Kolíně nad Rýnem a v Antverpách. Od roku 1637 působil ve službách hraběte Thomaxe Howarda z Arundelu, s nímž se dostal do Anglie. Dotkl se ho velký požár Londýna v r. 1666.

I když většinu života prožil v cizině, zůstal Čechem. Byl pohřben do společného hrobu pro zvláště nemajetnou chudinu ve Westminsteru. Je autorem realistických barokních leptů, mezi jeho časté náměty patří přírodní motivy, krajiny, veduty, mapy, portréty, městské prospekty, kroje a zátiší na volných listech i v souborech. Vytvořil také pohled na Prahu podle svých kreseb z krátké návštěvy v roce 1636.

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Pavol Orzságh Hviezdoslav umístění: 1930

Pavol Orzságh Hviezdoslav (1849–1921), autor Josef Šejnost, 1930

Pavol Orzságh Hviezdoslav (1849–1921): slovenský básník, spisovatel-prozaik, dramatik a překladatel, jedna z vedoucích osobností slovenské literatury a slovenské kultury vůbec.

Josef Šejnost (1878–1941): český akademický sochař a medailér. Studia na keramické škole v Bechyni, uměleckoprůmyslová škola v Praze. Byl studentem Stanislava Suchardy a Vojtěcha Preislera.

V roce 1911 se definitivně rozhodl věnovat výhradně medailérství. Realizoval návrhy mincí včetně jubilejního svatováclavského dukátu. Na medailích vytvořil galerii velkých českých osobností (Muži 28. října v Obecním době, medaile Bedřicha Šupčíka). Je autorem řady pamětních desek (Bedřich Smetana, Karel Havlíček Borovský apod.). V letech 1905–1907 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Přejít na časovou osu

Alois Jirásek umístění: 1936

Alois Jirásek (1851–1930), autor Bohumil Kafka, 1936v 600 x š 600 x hl 400 mm

Alois Jirásek (1851–1930): český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu. Narodil se v Hronově u Náchoda, na pražské univerzitě vystudoval historii. Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu. R. 1888 přesídlil do Prahy, do r. 1903 pokračoval v pedagogické práci i literární činnosti. Od r. 1909 se věnoval výhradně literatuře. R. 1920 se stal senátorem v Národním shromáždění. Zemřel v Praze r. 1930.

Dílo: četné povídky, Staré pověsti české (1894), Filosofská historie (1888), historická literatura – románové epopeje a kroniky z období husitství, rekatolizace, národního obrození; divadelní hry.

Bohumil Kafka (1878, Nová Paka – 1942, Praha): sochař secese a symbolismu. Studia na sochařskokamenické škole v Hořicích, UMPRUM Praha, 1904‒1908 pracovní pobyt v Paříži.

Z tvorby např.: Polibek (1919), Pomník Jana Žižky (Památník na Vítkově).

Přejít na časovou osu

Josef Jungmann umístění: 1898–1902

Josef Jungmann (1773–1847), autor František Stránský, 1900-1901, š 600 x d 400 x v 700 mm

Josef Jungmann (1773, Hudlice – 1847, Praha): představitel českého národního obrození, spisovatel, básník, překladatel, profesor češtiny, filolog, lexikograf. Autor děl např. Historie literatury české, Slovník česko-německý ad. Položil teoretické základy vývoji novodobé češtiny. Byl vůdčí osobností tzv.

2. (preromantické) generace obrozenců.

František Stránský (1896–1901): akademický sochař, žák J. V. Myslbeka. Figurální výzdoba veřejných pražských budov – Muzeum hlavního města Prahy, Městská spořitelna, palác Assicurazzioni generali, na Městském divadle v Plzni aj. Člen S. V. U. Mánes.

Přejít na časovou osu

Karel starší ze Žerotína umístění: 1898–1902

Karel starší ze Žerotína (1564–1636), Ladislav Šaloun, 1899 / odlila firma Bendelmayer a Červenka 1899, v 800 x š 600 x hl 400 mm

Karel starší ze Žerotína (1564, Brandýs nad Orlicí – 1636, Přerov): významný moravský šlechtic, politik, spisovatel, moravský zemský hejtman, autor klasického díla řečnické prózy Apologie aneb obrana.

Ladislav Šaloun (1870, Praha – 1946, Praha): sochař období secese, naturalismu a realismu. Zakladatel českého moderního sochařství. Soukromě studoval u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Tvorba ovlivněna J. V. Myslbekem, secesí, Augustem Rodinem. Z díla (výběr): sochařské portréty – Svatopluk Čech, Tomáš Garrique Masaryk, Sochař - pocta Michelangelovi; pomníky: Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka (Pečky, Poděbrady, Bratislava), Josefa Ressela, Jana Amose Komenského.

Přejít na časovou osu

Jan Kollár umístění: 1898–1902

Jan Kollár (1793–1852), autor Bohumil Vlček, v 600 x š 600 x hl 400 mm

Ján Kollár, někdy také Jan Kollár, (1793, Mošovce – 1852, Vídeň) byl básník, jazykovědec, historik a evangelický kněz slovenského původu, píšící česky, významná osobnost českého a slovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnosti panslavismu. Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem.

R. 1849 byl povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě.

Dílo: Slávy dcera

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Václav Matěj Kramerius umístění: 1898–1902

Václav Matěj Kramerius (1753–1808), sochař František Stránský, v 700 x š 600 x hl 400 mm, odlito 1901

Václav Matěj Kramerius (1753–1808): osvícenský a obrozenský spisovatel, novinář a vydavatel. Byl osvícenským josefinistou, který výrazně pomáhal ve smyslu tolerance. Pomáhal kazatelům z Uher budovat v okolí Prahy evangelické obce, zasloužil se o vydávání česky psaných prací J. A. Komenského bez cenzury.

Vydával cestopisy, zábavnou a dobrodružnou literaturu, překlady a adaptace cizích prací.

Vydal také utopii Francise Bacona (překlad G. J. Dlabač ze strahovského kláštera).

František Stránský (1896–1901): akademický sochař, žák J. V. Myslbeka. Figurální výzdoba veřejných pražských budov – Muzeum hlavního města Prahy, Městská spořitelna, palác Assicurazzioni generali, na Městském divadle v Plzni aj. Člen S. V. U. Mánes.

Přejít na časovou osu

Eliška Krásnohorská umístění: 1968

Eliška Krásnohorská (1847–1926), sochařka Karla Vobišová, 1951, v 650 x š 450 x hl 250 mm

Eliška Krásnohorská (1847–1926): česká spisovatelka, básnířka, libretistka a překladatelka. Vliv na její literární tvorbu měli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek. Zabývala se literární kritikou, publicistikou, poezií, přispívala do časopisu Osvěta. Autorka jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881).

Psala dívčí romány – např. Svéhlavička, Célinka; libreta k operám Bedřicha Smetany – např. Viola (1871), Hubička (1875), Tajemství (1877) nebo k opeře Zdeňka Fibicha Blaník (1874).

Karla Vobišová (1887–1961): uváděna jako první česká profesionální sochařka. Jako první žena byla roku 1914 přijata ke studiu sochařství na kamenosochařskou školu v Hořících k profesoru Quido Kociánovi.

Ve studiu pokračovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Josefa Drahoňovského a Bohumila Kafky a dále v Paříži u Emila Antoina Bourdella, žáka Augusta Rodina. Specializovala se na sochařské portréty, např. Otakara Březiny, Charlotty Masarykové, Heleny Malířové, Boženy Němcové, Fráni Šrámka a dalších.

Přejít na časovou osu

Josef Mánes umístění: 1898–1902

Josef Mánes (1820–1871), autor Ladislav Šaloun, v 650 x š 600 x hl 350 mm

Josef Mánes (1820–1871): český malíř, ilustrátor, grafik, jeden z nejvýraznějších mistrů české malby a krajinářství období českého romantismu. Je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví.

Jeho otcem byla Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské Akademii výtvarných umění. Josef Mánes studoval a umělecké Akademii v Praze a v Mnichově, podnikl několik studijních cest do Drážďan, Polska, Slezska. Jedním z nejznámějších děl je kalendářní deska z roku 1865 na Staroměstském orloji.

Ladislav Šaloun (1870–1946): český sochař období secese, naturalismu a realismu, zakladatel českého moderního sochařství. Studoval sochařství u Tomáše Seidana a Bohuslaval Schnircha. Patrný je vliv J. V. Myslbeka, secese a Augusta Rodina, se kterým se r. 1902 setkal. Jeho tvorba zahrnuje monumentální i komorní plastiku, průmyslový design (lampy, šperky, šperkovnice). Z děl např. sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, výzdoba Obecního domu, Zemské banky na Příkopech. Část jeho tvorby je zahrnuto ve sbírkách Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Josef Václav Myslbek umístění: 1924

Josef Václav Myslbek (1848–1922), autoportrétv 600 x š 400 x hl 350 mm

Josef Václav Myslbek (1848–1922): nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu, zakladatel novodobého českého sochařství. Ovlivněn klasicismem, novorenesancí, antikou a secesí. Z významných děl: Socha sv. Václava na Václavském náměstí, sochařský portrét Františka Palackého, který zdobí Pantheon Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Božena Němcová umístění: 1924

Božena Němcová (1820–1862), autor Jan Štursa

Božena Němcová (1820–1862): česká spisovatelka, zakladatelka novodobé české prózy, představitelka realizmu a venkovské prózy. Společně s K. H. Borovským, J. K Tylem a K. J. Erbenem byla v popředí české literatury 40. a 50. let 19. Století. Z díla: Divá Bára, Babička, V zámku a v podzámčí, Chýše pod horami, autorka venkovských povídek a pohádkových sbírek.

Jan Štursa (1880–1925): český sochař českého moderního sochařství. Studoval na Akademii výtvarných umění i Josefa Václava Myslbeka. Roku 1916 by jmenován profesorem AVU, 1922 pak rektorem. Posmrtně oceněn cenou Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži v r. 1924. Z díla: akty (vliv secese), po 1. sv. válce Raněný (1921), Dar nebes a země (1925, Stromovka). Po válce dílo ve stylu civilismu, duchovní pojetí smyslového tvaru s realitou. Portréty: Max Švabinský (1918), Jan Amos Komenský (1922–1923) a další.

Přejít na časovou osu

Stanislav Kostka Neumann umístění: 1964

Stanislav Kostka Neuman (1875–1947), autor Miloš Zet, v 550 x š 550 x hl 350 mm

Stanislav Kostka Neumann (1875–1947): český novinář, básník, literární a výtvarný kritik, překladatel z francouzštiny a ruštiny. Stýkal se sociálními demokraty, roku 1894 při procesu s Omladinou byl odsouzen k ročnímu vězení. Jeho tvorba ovlivněna realismem a naturalismem. Z díla: sbírka Nemesis, bonorum custos … (1895), Apostrofy hrdé a vášnivé (1896). Překládal Paula Adama, Émile Verhaerena nebo Charlese Baudelaira.

Miloš Zet (nar. 1920): sochař, vystudoval keramickou školu v Bechyni, sochařství na AVU u prof. Karla Pokorného. Působil ve Svazu českých výtvarných umělců, v 70. a 80. letech členem pražské Umělecké komise Českého fondu výtvarného umění. Jeho tvorba se opírá o figurativní civilní realismus, monumentalismus a abstraktní tvorbu s ideovým obsahem.

Přejít na časovou osu

František Martin Pelcl umístění: 1898–1902

František Martin Pelcl (1734–1801), autor Emanuel Halman, 1900–1901, v 800 x š 600 x hl 400 mm

František Martin Pelcl (1734–1801): první profesor českého jazyka a české literatury na pražské univerzitě (od roku 1793), jeden z prvních dějepisců období raného obrození. Autor děl: Stručné dějiny Čech (1774), Nová kronika česká. Člen České královské společnosti nauk (Učená společnost).

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Antonín Jaroslav Puchmajer umístění: 1898–1902

Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820), sochař Bohumil Vlček, 1900, v 700 x š 600 x hl 400 mm

Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820): český spisovatel, jazykovědec, překladatel, vlastenecký kněz.

Představitel generace literárních obrozenců. Spolupracoval s Josefem Dobrovským na Německo-českém slovníku. Spolu se Šebestiánem Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým založili roku 1791 Básnické sdružení v Čechách (známé také pod názvem První novočeská škola básnická, nebo také Puchmajerova družina. Roku 1819 popsal jako první Čech romštinu a její český dialekt. S Kašparem ze Šternberka založil r. 1818 první čtenářský spolek v Čechách. Vydal Ruskou mluvnici (1820).

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Jan Evangelista Purkyně umístění: 1898–1902

Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), František Stránský, 1900v 700 x š 600 x hl 350 mm

Jan Evangelista Purkyně (1787–1869): lékař, fyziolog, anatom, biolog a filozof, profesor fyziologie na univerzitách ve Vratislavi a v Praze, organizátor vědeckého a kulturního života, básník, národní buditel, nejvýznamnější český přírodovědec 19. století. Jeden ze spoluobjevitelů cytologie, předchůdce pohyblivého obrazu, jako jeden z mála českých vědců přijal Darwinovu evoluční teorii. Člen londýnské Královské společnosti; vídeňské a pařížské akademie věd. Roku 1853 založil časopis Živa. Z díla: O spánku, snech a stavech příbuzných (1857).

František Stránský (1896–1901): akademický sochař, žák J. V. Myslbeka. Figurální výzdoba veřejných pražských budov – Muzeum hlavního města Prahy, Městská spořitelna, palác Assicurazzioni generali, na Městském divadle v Plzni aj. Člen S. V. U. Mánes.

Přejít na časovou osu

Václav Vavřinec Reiner umístění: 1898–1902

Václav Vavřinec Reiner (1689–1743), sochař Bohumil Vlček

Václav Vavřinec Reiner (1689–1743): jeden z nejvýznamnějších českých malířů vrcholného baroka.

Kromě četných oltářních obrazů vytvářel fresky – např. Gigantomachie (Černínský palác), Poslední soud (kostel sv. Františka z Assisi). Reinerovy sochy ovlivnily následující výtvarnou generaci (Ignác Raab, Jan Lukáš Kracker apod.). Reiner se také podílel na výtvarném zpracování mapy Čech.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Josef Ressel umístění: 1898–1902

Josef Ressel (1793–1857), Antonín Popp, 1901, v 800 xš 600 x hl 400 mm

Josef Ressel (1793–1857): spisovatel, vynálezce lodního šroubu, šroubového lisu na výrobu vína a oleje, kuličkové ložisko bez mazání, pneumatickou potrubní dopravu a buzol. Vynález lodního šroubu oficiálně uznala americká akademie věd ve Washingtonu roku 1866.

Antonín Popp (1850–1915): sochař, medailér, pedagog. Nedokončená studia na pražské AVU, soukromé studijní cesty do Mnichova a Vídně. V tvorbě se zaměřoval na monumentální alegorická, historická a portrétní díla (viz. Např. Národní muzeum, Národní divadlo). Vyučoval na České technice (ČVUT) a pražské UMPRUM.

Přejít na časovou osu

Pavel Josef Šafařík umístění: 1898–1902

Pavel Josef Šafařík (1795–1861), Emanuel Halman, 1901v 650 x š 550 x hl 400 mm

Pavel Josef Šafařík (1795–1861): slovenský literární vědec a básník, slavista, etnograf, průkopník vědeckého výzkumu slovesnosti, jazyků a historie Slovanů (Slovanské starožitnosti). V Praze působil od roku 1833, pracoval jako redaktor ve Světozoru, v letech 1838–1848 jako redaktor časopisu České muzeum, úzce spolupracoval a přátelil se s Františkem Palackým.

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Karel Škréta umístění: 1898–1902

Karel Škréta (1610–1674), autor Bohumil Vlčekv 650 x š 600 x hl 350 mm

Karel Škréta (1610–1674): patří k nejvýznamnějším českým barokním malířům 17. století. Po bitvě na Bílé hoře pobýval v emigraci ve Stuttgartu a Benátkách, roku 1635 se vrátil do Prahy. V Praze maloval oltářní obrazy (Týnský chrám, kostel sv. Prokopa), pašijový cyklus v chrámu sv. Mikuláše. Zabýval se rovněž portréty, kresbou a grafikou.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

František Škroup umístění: 1898–1902

František Škroup (1801–1862), Antonín Popp, 1901 / odlitek ca 1902, v 750 x š 500 x d 350 mm

František Škroup (1801, Osice – 1862, Rotterdam): hudební skladatel, dirigent, hudebník, působil ve Stavovském divadle. Autor první české opery Dráteník (1926), autor hudby frašky J. K. Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1934), autor české národní hymny Kde domov můj.

Antonín Popp (1850–1915): sochař, medailér, pedagog. Nedokončená studia na pražské AVU, soukromé studijní cesty do Mnichova a Vídně. V tvorbě se zaměřoval na monumentální alegorická, historická a portrétní díla (viz. Např. Národní muzeum, Národní divadlo). Vyučoval na České technice (ČVUT) a pražské UMPRUM.

Přejít na časovou osu

Bedřich Smetana umístění: 1898–1902

Bedřich Smetana (1826–1884), Ladislav Šaloun, 1901, v 650 x š 550 x 350 mm

Bedřich Smetana (1826, Litomyšl – 1884, Praha): hudební skladatel období romantismu, klavírista, hudební pedagog. Studoval klavír a kompozici u Josefa Proksche. Dirigent a učitel hudby v Göteborgu, v letech 1866–1874 první kapelník Prozatímního divadla.

Ladislav Šaloun (1870, Praha – 1946, Praha): sochař období secese, naturalismu a realismu. Zakladatel českého moderního sochařství. Soukromě studoval u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Tvorba ovlivněna J. V. Myslbekem, secesí, Augustem Rodinem. Z díla (výběr): sochařské portréty – Svatopluk Čech, Tomáš Garrique Masaryk, Sochař – pocta Michelangelovi; pomníky: Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka (Pečky, Poděbrady, Bratislava), Josefa Ressela, Jana Amose Komenského.

Přejít na časovou osu

Tomáš Štítný ze Štítného umístění: 1898–1902

Tomáš Štítný ze Štítného (ca 1333 – před 1409), autor Antonín Procházka, rozměry: v 800 x š 600 x hl 450 mm

Tomáš Štítný ze Štítného: (* kolem 1333, † mezi 1401 a 1409 Praha) byl český šlechtic (z chudé větve Benešoviců), spisovatel, překladatel a jedna z předních osobností rané české reformace. Bývá označován za zakladatele české odborné prózy.

Antonín Procházka (1849, Praha – 1903, Praha): český sochař myslbekovské generace a restaurátor.

Vystudoval sochařství na Akademii v Praze. Autorsky spolupracoval s Františkem Hergeselem ml. Byl členem Umělecké besedy. Je autorem monumentálních soch, pomníků, alegorických sousoší, ale také figurálních reliéfů. Dílo: výzdoba oltáře v kostele sv. Jiljí v Milevsku z roku 1883, sochařská výzdoba několika novorenesančních budov (alegorie Pilnosti a ušlechtilosti na fasádě budovy Národního muzea a socha Tomáše Štítného v Panteonu Národního muzea); společně s Hergeselem: pomník Václava Beneše Třebízského v Třebízi (1892), sousoší s pracovní tématikou Hákování (Chléb náš vezdejší). Pracoval také jako restaurátor kopista barokních kamenných soch, například s Čeňkem Vosmíkem vytvořil kopii Platzerova Souboje gigantů pro vstupní bránu Pražského hradu.

Přejít na časovou osu

Václav Vladivoj Tomek umístění: 1898–1902 odstranění: 1950 navrácení: 1950 umístěna před sály v I. patře Václav Vladivoj Tomek (1818–1905), autor Bohumil Vlček, 1898 / odlila firma Bendelmayer a Červenka 1899

Václav Vladivoj rytíř Tomek, starším způsobem zápisu též Wácslaw Wladiwoj Tomek (1818, Hradec Králové – 1905, Praha), byl český historik, archivář, konzervativní politik a pedagog. Proslul zejména dvanáctisvazkovým dílem Dějepis města Prahy a pětisvazkovými Základy starého místopisu pražského.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Ctibor Tovačovský z Cimburka umístění: 1898–1902

Ctibor Tovačovský z Cimburka (cca 1437–1494), autor Bohumil Vlčekv 800 x š 600 x hl 400 mm

Ctibor Tovačovský z Cimburka (asi 1438 – 26. červen 1494) moravský šlechtic, právník a politik. V letech 1464–1469 vykonával funkci zemského sudího na Moravě, od roku 1469 až do své smrti byl moravským zemským hejtmanem a v letech 1471–1479 zároveň i nejvyšším kancléřem Království českého.

Ctibor Tovačovský z Cimburka je historiky vysoko hodnocen jako státník, právník, literát i budovatel.

V neklidných dobách byl téměř svrchovaným vládcem na Moravě a této své moci využíval k jejímu prospěchu, jeho Kniha tovačovská bývá označována za moravskou ústavu.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Miroslav Tyrš umístění: 1933

Miroslav Tyrš (1832–1884), autor Josef Mařatka, v 650 x š 550 x hl 300 mm

Prof. PhDr. Miroslav Tyrš (narozen jako Friedrich Emmanuel Tirsch), (1832, Děčín – 1884, Oetz, Tyrolsko) byl český národní obrozenec německého původu, kritik, historik umění, estetik, profesor dějin na UK a na ČVUT v Praze, předseda výtvarného odboru Umělecké besedy a člen poroty pro sochařskou výzdobu Národního divadla v Praze. Podílel se na založení organizovaného tělovýchovného hnutí v Čechách, zejména Sokola.

Josef Mařatka (1874, Praha – 1937, tamtéž): český sochař. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu u Celdy Kloučka, posléze Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka. V roce 1900 odjel do Paříže, kde krátce pracoval v ateliéru Auguste Rodina. V roce 1902 uspořádal v Praze jeho výstavu. Práce ovlivněny expresionismem, později secesním symbolismem. Vytvořil pomník Praha svým vítězným synům na náměstí pod Emauzy v Praze.

Přejít na časovou osu

Viktorin Kornel ze Všehrd umístění: 1898–1902

Viktorin Kornel ze Všehrd (cca 1460–1520), František Stránský, 1899–1900, v 800 x š 600 x hl 400 mm

Viktorin Kornel ze Všehrd (cca 1460, Chrudim – 1520, Praha): právník, spisovatel, univerzitní mistr, děkan Karlovy univerzity, český humanista. Stoupenec Jednoty bratrské. Překládal antické texty, dominanta jeho díla v právnické literatuře Knihy devatery: O práviech, o súdiech i o dskách Země české knihy devatery.

František Stránský (1896–1901): akademický sochař, žák J. V. Myslbeka. Figurální výzdoba veřejných pražských budov – Muzeum hlavního města Prahy, Městská spořitelna, palác Assicurazzioni generali, na Městském divadle v Plzni aj. Člen S. V. U. Mánes.

Přejít na časovou osu

Jaroslav Vrchlický umístění: 1912

Jaroslav Vrchlický (1853–1912), autor Ladislav Šalounv 700 x š 550 x hl 400 mm

Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída), (1853, Louny – 1912, Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a která by ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, vývojem lidstva.

Ladislav Šaloun (1870, Praha – 1946, Praha): sochař období secese, naturalismu a realismu. Zakladatel českého moderního sochařství. Soukromě studoval u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Tvorba ovlivněna J. V. Myslbekem, secesí, Augustem Rodinem. Z díla (výběr): sochařské portréty – Svatopluk Čech, Tomáš Garrigue Masaryk, Sochař – pocta Michelangelovi; pomníky: Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka (Pečky, Poděbrady, Bratislava), Josefa Ressela, Jana Ámose Komenského.

Přejít na časovou osu

Bernard Bolzano umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Bernard Bolzano (1781–1848), autor Bohumil Vlček (1862–1928)

Bernard Bolzano (5. října 1781 Praha – 18. prosince 1848 Praha) byl český německy hovořící matematik, filozof a kněz. Mezi lety 1805–1819 byl univerzitním kazatelem v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde ve svých kázáních ovlivňoval inteligenci v éře národního obrození. Od roku 1820 žil Bolzano v ústraní – uchýlil se na statek advokáta Františka Pistla v Radíči, kde se věnoval vědecké práci. V letech 1841–1848 se jako sekretář podílel na práci pro Královskou českou společnost nauk. V tomto období vznikla i řada jeho matematických pojednání. Ve 40. letech 19. století také pobýval jako host Antonína Veitha na zámku v Liběchově, kde napsal své stěžejní dílo Paradoxy nekonečna.

Bohumil Vlček (1862, Světlá nad Sázavou – 1928, Světlá nad Sázavou): akademický sochař, řezbář.

Studoval na UMRPUM v Praze, poté na Akademii ve Vídni, kde se pod vedením prof. Edmunda Hellmera zaměřil na sochařské portréty. V Bolzanu studoval dřevořezbu. Byl členem Spolku výtvarných umění Mánes.

Byl vyhledávaným portrétistou. Práce: reliéf podle kartonu M. Alše na Zelené bráně v Pardubicích, rekonstrukce Krocínovy kašny v Lapidáriu NM. Četné portréty, kopie sousoší sv. Luitgardy pro Karlův most. V Národním muzeu rozsáhlá sbírka sochařských děl, v Pantheonu jeho sochy osobností české historie, vědy a kultury.

Přejít na časovou osu

Božetěch umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Božetěch (činný do r. 1096), autor Čeněk Vosmík (1860–1944)

Božetěch (činný do roku 1096) byl mnich řádu benediktinů, malíř, sochař a poslední slovanský opat sázavského kláštera. Jediné písemné prameny o opatu Božetěchovi podává Kronika Mnicha sázavského, referující o vzniku sázavského kláštera, a jedna interpolace v textu Kosmovy kroniky od Mnicha sázavského.

Nelze zpochybnit, že Božetěch byl prvním jménem známým českým výtvarným umělcem. Avšak o jeho umělecké činnosti víme jistě jen to, co praví kronikář, že uměl malovat, pracovat s drahokamy, vyřezávat dřevo a soustruhovat z kosti. Přestavba sázavského kláštera měla být dokončena pod Božetěchovým vedením v roce 1096. Božetěchův odkaz se stal oblíbeným u českých obrozenců 2. poloviny 19. století a počátku 20. století, kteří ho interpretují jako prvního českého umělce, který trpěl kvůli svému „slovanství“.

Vincenc Čeněk Vosmík (1860–1944): český sochař, restaurátor. Studoval Akademii výtvarných umění ve Vídni v ateliéru malby Hanse Makarta. Jako asistent u Antonína P. Wagnera pomáhal modelovat sochy pro Národní muzeum. Asistoval J. V. Myslbekovi při realizaci sousoší Záboj a Slavoj, a koně k pomníku sv. Václava. Věnoval se především monumentální tvorbě, patřil k nejlepších kopistům a restaurátorům sochařských děl své doby.

Přejít na časovou osu

Kilián Ignác Dientzenhofer umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Kilián Ignác Dientzenhofer (1689–1751), autor Emanuel Halman (1873–1945)

Kilián Ignác Dientzenhofer (1. září 1689 Praha – 12. prosince 1751 Praha) byl český architekt a stavitel německého původu, významný představitel vrcholného baroka, pátý syn stavitele Kryštofa Dientzenhofera.

Pracoval převážně na zakázkách šlechty a církevních institucí.

Emanuel Halman (1873, Olomouc – 1945, Praha): sochař, z jeho díla kromě soch pro Národní muzeum např. socha sv. Františka z Assisi a sv. Benedikta pro Chrám sv. Víta. Studoval na pražské UMPRUM u prof. Myslbeka. Spolupracoval s prof. Suchardou. V roce 1897 vystavoval na první výstavě Mánesa v Topičově salonu. Podílel se na výzdobě Národního divadla a Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Julius Fučík umístění: 1964 odstranění: 1991

Julius Fučík (1903–1943), autor František Staněk (1909–1994)

Julius Fučík (23. února 1903, Praha – 8. září 1943 Berlín) byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po roce 1948 se stal ikonou celé komunistické ideologie.

František Staněk (3. 10. 1909 Vícemilice na Moravě – 29. 12. 1994), sochař, restaurátor.

Studoval u profesora K. Dvořáka na UMPRUM v Praze. Zabýval se malířskou tvorbou, drobnou plastikou ve dřevě a restaurátorstvím dřeva a kamene. Působil ve v Praze. Byl členem Umělecké besedy, s níž vystavoval.

V letech 1972–1973 se zúčastnil výstavy 1. Přehlídka restaurátorských prací, v roce 1988 Salonu pražských výtvarných umělců a dalších.

Přejít na časovou osu

Tadeáš Hájek z Hájku umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600), autor František Rous (1872–1936)

Tadeáš Hájek z Hájku, latinským jménem Thaddaeus Hagecius ab Hayek či Thaddeus Nemicus (1. prosince 1525, Praha – 1. září 1600, Praha) byl český renesanční přírodovědec – astronom, matematik, alchymista a osobní lékař císaře Rudolfa II.

František Rous (1872–1936), akademický sochař, současník J. V. Myslbeka, J. Štursy. Autor významných soch: Triga (trojspřeží) na budově Národního divadla, Kentaur a Nymfa (Náměstí T. G. M. v Žamberku), pomník obětem I. světové války.

Přejít na časovou osu

Jan Hus umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Jan Hus (1370–1415), autor Antonín Procházka

Jan Hus (cca 1372–1415): kněz, kazatel, autor náboženských spisů, reformátor českého pravopisu, rektor pražské univerzity, kritik církve, pro svou neústupnost ve snaze reformovat církev byl na koncilu v Kostnici 6. 7. 1415 upálen jako kacíř.

Antonín Procházka (1849, Praha – 1903, Praha): český sochař myslbekovské generace a restaurátor.

Vystudoval sochařství na Akademii v Praze. Autorsky spolupracoval s Františkem Hergeselem ml. Byl členem Umělecké besedy. Je autorem monumentálních soch, pomníků, alegorických sousoší, ale také figurálních reliéfů. Dílo: výzdoba oltáře v kostele sv. Jiljí v Milevsku z roku 1883, sochařská výzdoba několika novorenesančních budov (alegorie Pilnosti a ušlechtilosti na fasádě budovy Národního muzea a socha Tomáše Štítného v Panteonu Národního muzea); společně s Hergeselem: pomník Václava Beneše Třebízského v Třebízi (1892), sousoší s pracovní tématikou Hákování (Chléb náš vezdejší). Pracoval také jako restaurátor kopista barokních kamenných soch, například s Čeňkem Vosmíkem vytvořil kopii Platzerova Souboje gigantů pro vstupní bránu Pražského hradu.

Přejít na časovou osu

Zdeněk Nejedlý umístění: 1978 odstranění: 1991

Zdeněk Nejedlý (1878–1962), autor Jan Lauda (1898–1959)

Akademik Zdeněk Nejedlý (10. února 1878, Litomyšl – 9. března 1962, Praha) byl český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel, který (ať už v pozitivním i negativním smyslu) výrazně ovlivnil české kulturní ovzduší dvacátých až padesátých let 20. století.

Prof. Jan Lauda (4. dubna 1898 Praha – 11. března 1959 tamtéž) byl český sochař a vysokoškolský pedagog.

Byl žákem Jana Štursy a stejně jako on se stal profesorem AVU. Byl významným představitelem tzv. sociálního umění 20. let 20. století a spoluzakladatelem takto orientované Nové skupiny (1922). Od roku 1921 měl společný ateliér s Ottou Gutfreundem. Jako materiál preferoval sádru a pálenou hlínu. Mj. se věnoval reliéfům, plastikám zvířat a ke konci života portrétům. V roce 1958 byl jmenován národním umělcem.

Přejít na časovou osu

Petr Parléř umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Petr Parléř (1332–1399), autor František Rous (1872–1936)

Petr Parléř (1332 nebo 1333 Kolín nad Rýnem nebo Švábský Gmünd – 13. července 1399 Praha) byl německo-český architekt, stavitel, kameník, sochař a řezbář, nejvýznamnější představitel rodiny Parléřů (narozen jako Peter Parler). Patří mezi nejvýraznější umělce evropské vrcholné gotiky, působil převážně v českých zemích.

František Rous (1872–1936), akademický sochař, současník J. V. Myslbeka, J. Štursy. Autor významných soch: Triga (trojspřeží) na budově Národního divadla, Kentaur a Nymfa (Náměstí T. G. M. v Žamberku), pomník obětem I. světové války.

Přejít na časovou osu

Josef Pekař umístění: 1945 (původně měla být umístěna již v roce 1939) odstranění: 1950–1951

Josef Pekař (1870–1937), autor Josef Drahoňovský (1877–1938)

Prof. Ph.Dr. Josef Pekař (12. dubna 1870 Malý Rohozec – 23. ledna 1937 Praha) byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Roku 1912 vydal brožuru Masarykova česká filosofie, kde se bránil proti Herbenovým útokům na Gollovu školu, kritizoval Masarykovu historickou metodu a odmítl myšlenku, že by smyslem českých dějin byla náboženská myšlenka humanity; tím zahájil dlouhý spor o smysl českých dějin. Jeho zásluhy o vědní obor historie byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění. Dějinné události se Pekař snažil vykládat důsledně v dobovém kontextu a jako svědomitý historik zdůrazňoval nesourodost představ různých epoch. V období 1948–1989 byly jeho knihy odstraněny z knihoven a nepublikovalo se o něm.

Josef Drahoňovský (27. března 1877 Volavec pod Kozákovem – 20. července 1938 Praha) byl český sochař a glyptik, profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vytvořil rozsáhlé dílo, které je jediným z pevných pilířů našeho výtvarného umění.

Přejít na časovou osu

Mistr Theodorik umístění: 1898–1902 odstranění: 1950–1951

Mistr Theodorik (zemřel pravděpodobně 1381), autor Čeněk Vosmík (1860–1944)

Mistr Theodorik (také Dittrich, Dětřich, Jetřich, Dětřich Pražský přezdívaný Zelo, Horlivec) byl malíř neznámého původu, velmi pravděpodobně ze severní Itálie, který je uváděný v letech 1359–1367 jako významný dvorní malíř Karla IV. a roku 1348 představený pražského malířského bratrstva. S podílem dílny provedl celkovou unikátní výzdobu kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně, se 129 deskovými obrazy a nástěnnými malbami. Obrazy, zpodobující převážně polopostavy světců způsobem vybočujícím z dobové stylové normy, byly chápány jako relikviáře. Jeho podíl na vzniku měkkého slohu přispěl k rozšíření vlivu české školy do různých okolních středisek. Pravděpodobně zemřel roku 1381.

Vincenc Čeněk Vosmík (1860–1944): český sochař, restaurátor. Studoval Akademii výtvarných umění ve Vídni v ateliéru malby Hanse Makarta. Jako asistent u Antonína P. Wagnera pomáhal modelovat sochy pro Národní muzeum. Asistoval J. V. Myslbekovi při realizaci sousoší Záboj a Slavoj, a koně k pomníku sv. Václava.

Věnoval se především monumentální tvorbě, patřil k nejlepších kopistům a restaurátorům sochařských děl své doby.

Přejít na časovou osu

František Josef I. umístění: 1898–1902 odstranění: 1919 František Josef I. (1830–1916), autor Antonín Pavel Wagner (1834–1895)

František Josef I. (18. srpna 1830 zámek Schönbrunn, Vídeň – 21. listopadu 1916 zámek Schönbrunn, Vídeň) z rodu Habsbursko-Lotrinského byl po dobu 68 let císař rakouský (nekorunovaný, v letech 1848–1916), král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský atd. Na trůn nastoupil 2. prosince 1848 v Olomouci a po porážce revoluce vládl zpočátku absolutisticky. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Poté, co roku 1859 prohrál válku s Itálií, přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkova válka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. Rakouská expanze na Balkán vyústila roku 1914 v první světovou válku, jejíhož konce se císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky.

Antonín Pavel Wagner (3. července 1834 Dvůr Králové nad Labem – 27. ledna 1895 Vídeň) byl český sochař.

Vyučil se sochařství v Praze u Josefa Maxe, kde strávil šest let. Roku 1857 se přestěhoval do Vídně, kde vystudoval sochařství na akademii. Během studií získal tři ocenění, z nich se realizovala například kašna před Mariahilfer Kirche. Roku 1868 cestoval po Německu a Itálii. Postupně si získal velký respekt v uměleckých kruzích. V roce 1873 získal ocenění na světové výstavě ve Vídni, o rok později reprezentoval vídeňské sochaře na oslavách 400 let Michelangela ve Florencii, roku 1878 získal medaili na světové výstavě v Paříži.

Ačkoli prožil většinu života ve Vídni, cítil se stále Čechem, což projevil svou účastí na výzdobě Národního divadla a Národního muzea. Stal se řádným členem Akademie výtvarných umění v Praze a mimořádným členem České akademie věd a umění.

Přejít na časovou osu

Alžběta Bavorská umístění: 1898–1902 odstranění: 1919

Alžběta Bavorská (1837–1898), autor Antonín Pavel Wagner

Alžběta Amálie Evženie (24. prosince 1837, Mnichov – 10. září 1898, Ženeva, německy: Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern), známá pod přezdívkou Sissi, byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů a po svém sňatku s Františkem Josefem rakouská císařovna a korunovaná uherská královna.

Antonín Pavel Wagner (3. července 1834 Dvůr Králové nad Labem – 27. ledna 1895 Vídeň) byl český sochař.

Vyučil se sochařství v Praze u Josefa Maxe, kde strávil šest let. Roku 1857 se přestěhoval do Vídně, kde vystudoval sochařství na akademii. Během studií získal tři ocenění, z nich se realizovala například kašna před Mariahilfer Kirche. Roku 1868 cestoval po Německu a Itálii. Postupně si získal velký respekt v uměleckých kruzích. V roce 1873 získal ocenění na světové výstavě ve Vídni, o rok později reprezentoval vídeňské sochaře na oslavách 400 let Michelangela ve Florencii, roku 1878 získal medaili na světové výstavě v Paříži.

Ačkoli prožil většinu života ve Vídni, cítil se stále Čechem, což projevil svou účastí na výzdobě Národního divadla a Národního muzea. Stal se řádným členem Akademie výtvarných umění v Praze a mimořádným členem České akademie věd a umění.

Přejít na časovou osu

Jan Hus umístění: 1939

Jan Hus (ca 1372–1415), Věra Beránková-Ducháčková, 1938, rozměry: v 2200 x š 700 x hl 650 mm

Jan Hus (cca 1372–1415): kněz, kazatel, autor náboženských spisů, reformátor českého pravopisu, rektor pražské univerzity, kritik církve, pro svou neústupnost ve snaze reformovat církev byl na koncilu v Kostnici 6. 7. 1415 upálen jako kacíř.

Věra Beránková-Ducháčková (1909–1994): sochařka, studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Praha a Academie Scandinave, Paris. Členka Jednoty umělců výtvarných a Českého fondu výtvarných umění.

Přejít na časovou osu

Jan Amos Komenský umístění: 1898–1902

Jan Amos Komenský (1592–1670), Antonín Popp, 1897 / odlitek 1898, v 2200 x š 700 x hl 700 mm

Jan Amos Komenský (1592–1670): polyhistor, filozof, pedagog, reformátor školství světového formátu, poslední biskup Jednoty bratrské, pobělohorský exulant, polyhistor, pedagog, humanistický filozof, reformátor školských systémů, jedna z nejvýznamnějších postav českých kulturních dějin. Z díla: Labyrint světa a ráj srdce, Svět v obrazech, Škola hrou.

Antonín Popp (1850–1915): sochař, medailér, pedagog. Nedokončená studia na pražské AVU, soukromé studijní cesty do Mnichova a Vídně. V tvorbě se zaměřoval na monumentální alegorická, historická a portrétní díla (např. Národní muzeum, Národní divadlo). Vyučoval na České technice (ČVUT) a pražské UMPRUM.

Přejít na časovou osu

Tomáš Garrigue Masaryk umístění: 1932 odstranění: 1950–1951 navrácení: 1968 Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), Otakar Španiel, 1931, v 2300 x š 700 x hl 700 mm

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937): státník, filozof, politik, pedagog, první prezident Československa, 17x navržen na Nobelovu cenu míru. Zasloužil se o vznik samostatného nezávislého státu a zviditelnění českého národa. Od roku 1886 člen Muzejní společnosti. Prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů, zasloužil se o vydání Ottova slovníku naučného, publikoval články v odborných časopisech Naše doba, Čas. Roku 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni, roku 1882 začal přednášet na České univerzitě v Praze i mimo fakultu. Důležitou roli sehrál v politické rovině a mezinárodní diplomacii. V prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do Českého zemského sněmu, roku 1900 založil Českou stranu lidovou. Část svého života strávil ve Švýcarsku, v emigraci ve Francii, po únorové revoluci se přesunul do Ruska, kde budoval československé legie, v roce 1918 po zvolení prezidentem se vrátil do vlasti. Z díla např.: Nová Evropa. Stanovisko slovanské (1920), Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození (1895), O národech jako úvod do filosofie dějin (1898), Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918 (1925).

Otakar Španiel (1881, Jaroměř – 1955, Praha): sochař, řezbář, medailér, profesor pražské UMPRUM. Studoval na AVU v Praze u J. V. Myslbeka, v Paříži byl žákem Alexandre Charpentiera. Jeho tvorba vychází ze secese a z vlivu J. V. Myslbeka. Z díla např.: busty J. E. Purkyně, Bedřich Smetana, Josef Mánes; pomníky: T. G. Masaryk, J. Mánes.

Přejít na časovou osu

Jan Neruda umístění: 1949

Jan Neruda (1834–1891), sochař Karel Dvořák, 1933–41, v 2200 x š 800 x hl 700 mm

Jan Neruda (1834–1891): básník, spisovatel, novinář období realismu, člen družiny Májovců. Jako novinář pracoval v redakcích časopisů: Národní listy, Obrazy domova, Čas. Společně s V. Hálkem vydával časopis Lumír. Jeden z nejvýznamnějších autorů české literatury. Jeho básnické dílo poznamenané skepsí, pesimismem, Z díla např.

Povídky malostranské, básnické sbírky: Hřbitovní kvítí (1857), Kniha veršů (1867), Písně kosmické (1878), Balady a romance (1878–1883).

Karel Dvořák (1893–1950): sochař. Studia na UMPRUM v Praze a Akademii výtvarného umění. Profesor Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze, člen Spolku výtvarných umělců Mánes. Ovlivněn Janem Štursou a italským renesančním sochařstvím, později příklon k sociálnímu civilismu a monumentalismu. Z díla (výběr): Svatý Václav (1921), Pomník legií (Pére-la-Chaise Paříž, 1934), Sousoší sv. Cyrila a Metoděje (Karlův most, 1929–35).

Přejít na časovou osu

František Palacký umístění: 1898–1902

František Palacký (1798–1876), Antonín Popp. 1897, v 2200 x š 700 x hl 700 mm (nejstarší socha Pantheonu)

František Palacký (1798–1876): významný český historik 19. století, liberální politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života, spolutvůrce vědeckého programu Národního muzea, autor díla Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Je považován za zakladatele moderního dějepisectví, přezdíván je Otcem národa. Člen Královské české společnosti nauk. Historii vnímal jako organický celek zahrnující i dějiny státoprávní, sociální, umění a vědu.

Antonín Popp (1850–1915): sochař, medailér, pedagog. Nedokončená studia na pražské AVU, soukromé studijní cesty do Mnichova a Vídně. V tvorbě se zaměřoval na monumentální alegorická, historická a portrétní díla (viz. Např. Národní muzeum, Národní divadlo). Vyučoval na České technice (ČVUT) a pražské UMPRUM.

Přejít na časovou osu

Kašpar Maria hrabě Štemberk umístění: 1898–1902

Kašpar Maria hrabě Šternberk (1761–1838), Josef Kvasnička, 1900, v 2200 x š 700 x hl 750 mm

Kašpar Maria hrabě ze Šternberka (1761, Praha – 1838, Březina), byl jeden z nejvýznamnějších přírodovědců první poloviny 19. století. Specializoval se zejména na botaniku, geologii a paleontologii. Je považován za jednoho ze zakladatelů paleobotaniky. Shromáždil rozsáhlé a neocenitelné sbírky nerostů, zkamenělin a herbářových položek, které se staly základem sbírek Národního muzea v Praze, které založil.

Josef Kvasnička (1869, Dubská Lhota u Vodňan – 1932, Vodňany): český sochař. Vystudoval vídeňskou Akademii umění a Umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde byl Myslbekovým žákem. Zvolil životní dráhu středoškolského profesora.

Dílo: socha Kašpara Marii hraběte ze Šternberka v Pantheonu Národního muzea, busta Antonína Dvořáka pro Uměleckou besedu, pomník Jana Žižky ve Vodňanech.

Přejít na časovou osu

Jindřich hrabě Clam-Martinic umístění: 1898–1902

Jindřich hrabě Clam-Martinic (1826–1887), autor Milan Havlíček (1873–1917)

odstranění: 1950–1951 Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic (15. června 1826 Svätý Jur, dnešní Slovensko – 5. června 1887 Praha) byl významným českým a předlitavským politikem 19. století. Roku 1859 vydal politický spis, v němž se postavil za federalizaci Rakouska a samosprávnost jednotlivých zemí. Po svolání tzv. rozmnožené Říšské rady v březnu 1860 se Clam-Martinic stal vůdcem konzervativců v českých, alpských a haličských zemí. Prosadil návrh na autonomii jednotlivých zemí Rakouska a zachování jejich právní kontinuity. Na protest proti nenaplnění českých státoprávních aspirací vystoupil r. 1862 u z poslanecké sněmovny. V letech 1861–1872 (a znovu 1883–1887) zasedal i jako poslanec Českého zemského sněmu. Po volbách do Říšské rady roku 1879 vstoupili čeští politici vedení Riegerem a Clam-Martinicem znovu do poslanecké sněmovny, kde spolu s rakouskými a polskými konzervativci vytvořili takzvaný železný kruh pravice. České věci tato aktivní provládní politika přinesla zrovnoprávnění češtiny s němčinou v úředním styku, zavedení češtiny jako povinného předmětu na středních školách, osamostatnění české univerzity v Praze i novelu volebního zákona v roce 1882. Opětovně byl do sněmovny zvolen i ve volbách do Říšské rady roku 1885, poslancem byl již jen necelý rok do své smrti. Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu, zastával funkci jeho místopředsedy.

Milan Havlíček (1. března 1873 Kolín – 2. prosince 1917 Mostar), český akademický sochař. Od roku 1887 pracoval v dílně Bohuslava Schnircha a zároveň se u něj učil. Studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a v letech 1889–1892 navštěvoval školu profesora Maxmiliána Pirnera na pražské malířské akademii. Podnikl studijní cesty do Itálie a německého Mnichova. Svůj atelier měl v Praze na Vinohradech, později tvořil především v Chýnově u Tábora, kde spolupracoval s Františkem Bílkem.

Modeloval dekorativní nádoby, vázy s postavami nymf, víl a mnohé další. V letech 1900–1913 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Obdržel první cenu za skizzu sochy hraběte Jindřicha Clama-Martinice, která byla odlita pro Pantheon pražského Národního muzea; druhou cenu obdržel za skizzu sochy hraběte Kašpara ze Šternberka. Na počátku měsíce prosince roku 1917 zemřel ve vojenské nemocnici v Mostaru.

Přejít na časovou osu

František Ladislav Rieger umístění: 1907 odstranění: 1950–1951

František Ladislav Rieger (1818–1903), autor Josef Václav Myslbek (1848–1992)

František Ladislav svobodný pán Rieger (10. prosince 1818 Semily – 3. března 1903 Praha-Nové Město) byl český politik a spoluzakladatel Národní (staročeské) strany. Během revolučního roku 1848 jako jeden z českých předáků a aktivní poslanec Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži neúspěšně prosazoval liberální principy plánované rakouské ústavy a federalizaci monarchie. Do politiky se vrátil po obnově ústavnosti v roce 1860 jako hlavní spolupracovník Františka Palackého, kterého později vystřídal na pozici předsedy staročeské strany. V 60. a 70. letech 19. století zastánce politiky pasivní rezistence českých politiků ve snaze docílit státoprávních ústupků od vídeňské vlády. Od roku 1879 po obratu v české politice směrem k aktivní provládní politice poslanec vídeňské Říšské rady a předseda parlamentního Českého klubu, později člen Panské sněmovny.

Od konce 80. let 19. století jeho vliv slábl společně s oslabením pozic staročeské strany.

Josef Václav Myslbek (1848–1922): nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu, zakladatel novodobého českého sochařství. Ovlivněn klasicismem, novorenesancí, antikou a secesí. Z významných děl: Socha sv. Václava na Václavském náměstí, sochařský portrét Františka Palackého, který zdobí Pantheon Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Jiří Kristián kníže Lobkowicz umístění: 1905 odstranění: 1950–1951

Jiří Kristián kníže Lobkowicz (1835–1908), autor Josef Václav Myslbek (1848–1922)

Jiří Kristián kníže Lobkowicz, uváděn též jako Jiří Kristián kníže Lobkovic (14. května 1835 Vídeň – 21. prosince 1908 Praha), byl český šlechtic z rodu Lobkoviců a konzervativní politik, jeden z nejvýznamnějších představitelů zemské samosprávy Království českého (v období let 1871–1872 a 1883–1907 nejvyšší maršálek Království českého) a člen poslanecké i panské sněmovny Říšské rady; stoupenec českého státoprávního programu.

Josef Václav Myslbek (1848–1922): nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu, zakladatel novodobého českého sochařství. Ovlivněn klasicismem, novorenesancí, antikou a secesí. Z významných děl: Socha sv. Václava na Václavském náměstí, sochařský portrét Františka Palackého, který zdobí Pantheon Národního muzea.

Přejít na časovou osu

Edvard Beneš umístění: 1948 odstranění: 1950–1951

Edvard Beneš (1884–1948), autor Karel Dvořák (1893–1950)

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938. V období tzv. Druhé republiky a německé okupace v letech 1938–1945 žil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa působil jako mezinárodně uznaný exilový prezident republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během druhé světové války.

Karel Dvořák (1893–1950): sochař. Studia na UMPRUM v Praze a Akademii výtvarného umění. Profesor Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze, člen Spolku výtvarných umělců Mánes. Ovlivněn Janem Štursou a italským renesančním sochařstvím, později příklon k sociálnímu civilismu a monumentalismu. Z díla (výběr): Svatý Václav (1921), Pomník legií (Pére-la-Chaise Paříž, 1934), Sousoší sv. Cyrila a Metoděje (Karlův most, 1929–1935).

Přejít na časovou osu