27. Kapitola Cesta k plnému životu

Všude tam, kde lidé věrně hlásali Boží slovo, se dostavily výsledky, které potvrdily jeho nebeský původ. Duch svatý provázel poselství Božích služebníků a slovo mělo mocný účinek, pohnulo svědomím hříšníků. „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka,“ ozářilo tajné kouty jejich nitra, odhalilo tajné hříchy. Ve své mysli a srdci byli usvědčeni — dolehlo na ně vědomí hříchu, spravedlnosti a nadcházejícího soudu. Uvědomili si, jak spravedlivý je Hospodin, a prožívali hrůzu při pomyšlení, že by se tak hříšní a nečistí měli postavit před toho, který zkoumá lidská srdce. V úzkosti volali: „Kdo nás vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Když se pak seznámili s golgotským křížem a nezměrnou obětí za hříchy lidstva, pochopili, že pouze zásluhy Ježíše Krista mohou odčinit jejich přestoupení, jen ony mohou smířit člověka s Bohem. S vírou a pokorou přijali Božího Beránka, který snímá hříchy světa. Jen díky krvi Pána Ježíše získali odpuštění svých hříchů. {VDV 302.1}

Tito lidé projevili skutečné ovoce pokání. Uvěřili, dali se pokřtít a začali nový život — jako nová stvoření v Kristu Ježíši; ne aby žili jako dříve podle svých hříšných sklonů, ale aby vírou v Božího Syna žili podle jeho vzoru, napodobovali jeho povahu a očišťovali se tak, aby byli čistí jako on. To, co kdysi nenáviděli, začali nyní milovat, co jim bylo kdysi příjemné, začali si nyní ošklivit. Pýchu a panovačnost nahradila pokora a laskavost, namísto ješitnosti a domýšlivosti se dostavila skromnost a zdrženlivost. Z bezvěrců se stávali lidé zbožní, z opilců abstinenti, ze zhýralců lidé ctnostní. Odložili marnosti světa. Už nehledali „vnější ozdoby — splétání vlasů, ověšování se zlatem, střídání oděvů — nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichého a pokorného ducha; to je před Bohem převzácné.“ 1. Petrův 3,3.4. {VDV 302.2}

Probuzenecká hnutí vedla k důkladnému sebezpytování a k pokoře. Vyznačovala se vážnými, naléhavými výzvami k hříšníkům a vřelým soucitem k lidem vykoupeným Ježíšovou krví. Muži i ženy se modlili a prosili Boha, aby je zachránil. Nejzřetelnější výsledky takovýchto hnutí se projevily u lidí, kteří se nebáli sebezapření a obětí, ale naopak je těšilo a považovali si za čest, že mohou snášet výsměch a soužení pro Ježíše Krista. Změna nastala také v životě formálních křesťanů. Vliv skutečných Kristových následovníků tak prospíval celé společnosti, ve které žili. „Shromažďovali s Kristem“ a „zasévali s Duchem svatým“, aby sklidili věčný život. {VDV 302.3}

Mohlo se o nich říci: „Zármutek je vedl k pokání… Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“ 2. Korintským 7,9-11. {VDV 303.1}

To je výsledek působení Božího Ducha. Jediným důkazem skutečného pokání je náprava života. Teprve když člověk splní, co slíbil, když vrátí, co ukradl, když vyzná své hříchy a začne milovat Boha a své bližní, tehdy může mít hříšník jistotu, že se smířil s Bohem. Takové výsledky se v minulosti vždy projevily jako následek náboženského obrození a svědčí o tom, že náboženská probuzení Bůh požehnal pro záchranu člověka a pro pozvednutí lidstva. {VDV 303.2}

Povrchní zbožnost

Mnohá probuzenecká hnutí moderní doby se však zásadně liší od projevů Boží milosti, které v dřívějších dobách provázely působení hlasatelů evangelia. Je sice pravda, že vyvolávají značný ohlas — mnozí o sobě prohlašují, že prožili obrácení, církve zaznamenávají přírůstek členů. Dlouhodobé výsledky nás však neopravňují k domněnce, že přinesla odpovídající rozvoj skutečného duchovního života. Světlo, které nakrátko vzplane, brzy opět uhasne a zanechá po sobě ještě větší temnotu, než jaká byla předtím. {VDV 303.3}

Populární probuzenecká hnutí často působí na obrazotvornost, a to tím, že probouzejí v lidech emoce a snaží se uspokojit jejich touhu po něčem novém a vzrušujícím. Tímto způsobem obrácení lidé však příliš netouží po biblické pravdě, ani se nijak zvlášť nezajímají o svědectví proroků a apoštolů. Bohoslužba pro ně není přitažlivá, pokud neobsahuje něco vzrušujícího; poselství, jež se dovolává střízlivého rozumu, na ně nepůsobí. Nezajímají se o prostá varování Božího slova, která se přímo dotýkají jejich věčného života. {VDV 303.4}

Nejvyšším životním zájmem každého opravdově obráceného je vztah k Bohu a k věčným hodnotám. Kde je však v dnešních církvích opravdová oddanost Bohu? Nově obrácení lidé neodkládají svou pýchu, ani lásku ke světu. Nejsou o nic ochotnější zapřít se, vzít na sebe svůj kříž a následovat milujícího a pokorného Ježíše, než byli před svým obrácením. Náboženství se pro nevěřící a pochybovače stalo předmětem posměchu, protože mnoho vyznavačů křesťanství neví nic o jeho zásadách. Z mnoha církví se téměř vytratila síla zbožnosti. Myšlenky na Boha vytlačily církevní výlety, divadelní představení, krásné budovy, snaha o okázalost. Majetek, bohatství a světské záležitosti zaměstnávají lidi do té míry, že si jen stěží povšimnou věcí věčného zájmu. {VDV 303.5}

Navzdory všeobecnému úpadku víry a zbožnosti jsou v těchto církvích stále ještě praví následovníci Ježíše Krista. Dříve než na zem dopadnou konečné Boží soudy, dojde mezi Božím lidem k takovému oživení původní zbožnosti, jaké se neprojevilo od doby apoštolů. Na Boží lid sestoupí Boží Duch a moc a mnozí se oddělí od těch církví, v nichž láska ke světu potlačila lásku k Bohu a jeho slovu. Duchovní i členové těchto církví radostně přijmou velké pravdy, které nechal hlásat Bůh, aby se lidé připravili na druhý Kristův příchod. Nepřítel spasení by ovšem toto dílo rád zmařil; a dříve než přijde doba pro toto hnutí, pokusí se je napodobit. V církvích, které dostane pod svou klamnou moc, vzbudí dojem, že na ně Bůh seslal své požehnání a projeví se něco, co budou považovat za velké náboženské probuzení. Zástupy lidí budou jásat, že Bůh pro ně koná úžasné věci, přitom však půjde o působení jiného ducha. Pod náboženským pláštíkem se satan pokusí rozšířit svůj vliv na celý křesťanský svět. {VDV 304.1}

V mnoha probuzeneckých hnutích, jež se na scéně objevila v posledních padesáti letech, působily v menší či větší míře stejné vlivy, jaké se projeví v ještě větších hnutích v budoucnu. Je to citové vzrušení, směs pravdy a klamu dobře připravená k tomu, aby zmátla lidi. Nikdo se však nemusí nechat oklamat. Ve světle Božího slova není obtížné rozpoznat podstatu těchto hnutí. Můžeme si být jisti, že tam, kde lidé neberou vážně svědectví Bible a odmítají prosté pravdy, které prověřují lidská srdce a vyžadují sebezapření i odmítnutí světa, tam Bůh své požehnání neuděluje. A podle pravidla, které nám dal Pán Ježíš: „Po jejich ovoci je poznáte,“ (Matouš 7,16) je zřejmé, že tato hnutí nejsou dílem Božího Ducha. {VDV 304.2}

Bůh se zjevuje lidem ve svém slovu. Všem, kdo toto slovo přijímají, je štítem proti satanovým podvodům, zatímco opomíjení biblických pravd v náboženském světě dnes tolik rozšířené — otevírá dveře všemu zlému. Lidé do značné míry ztrácejí ze zřetele podstatu a důležitost Božího zákona. Nesprávné chápání povahy, trvalé platnosti a závaznosti Božího zákona vede k mylným názorům na obrácení a posvěcení a vyvolává úpadek zbožnosti v církvích. Právě zde můžeme hledat důvod, proč v dnešních oživeneckých hnutích schází Boží Duch a jeho moc. {VDV 304.3}

Moderní přístup k Božímu zákonu

Zbožní věřící z různých církví si to uvědomují a pociťují nad tím hlubokou lítost. Například profesor Edwards A. Park vysvětluje, co ohrožuje dnešní církve: „Jedním zdrojem nebezpečí je to, že se z kazatelen nezdůrazňuje Boží zákon. V minulosti bývala kazatelna ozvěnou hlasu svědomí… Naši nejskvělejší kazatelé dokázali svým kázáním propůjčit jedinečnou vznešenost, když po vzoru Mistra vyzvedali Boží zákon, jeho přikázání i jeho varování. Opakovali dvě velké zásady — totiž že zákon je projevem Boží dokonalosti a člověk, který nemiluje zákon, nemiluje ani evangelium. Zákon stejně jako evangelium je totiž zrcadlem, které odráží Boží povahu. Toto nebezpečí vede k další hrozbě: k podceňování závažnosti hříchu, jeho rozšíření a zhoubnosti. Význam neposlušnosti zákona je přímo úměrný důležitosti zákona… {VDV 304.4}

Se zmíněným nebezpečím se pojí nebezpečí podceňování Boží spravedlnosti. V současné době mají kazatelé sklon oddělovat Boží spravedlnost od jeho dobroty, nevyzdvihují Boží dobrotu jako zásadu, ale snižují ji na pouhý cit. Tyto nové teologické názory rozdělují to, co Bůh spojil. Je Boží zákon dobrý, nebo špatný? Je dobrý. Pak je i spravedlnost dobrá, protože se snaží zákon plnit. Ze zvyku podceňovat Boží zákon a spravedlnost, z rozsahu a zhoubnosti lidské neposlušnosti člověk snadno dojde ke zvyku nedoceňovat Boží milost, která přináší odpuštění hříchu.“ Tím evangelium ztrácí v myslích lidí cenu a význam, a tito lidé jsou zakrátko ochotni dát vlastně Bibli stranou. {VDV 305.1}

Mnozí náboženští učitelé tvrdí, že Kristus svou smrtí zrušil zákon a že od té doby lidé nemusí plnit požadavky zákona. Jiní pokládají zákon za těžké břemeno a jako protiklad závaznosti zákona vyzdvihují svobodu evangelia. {VDV 305.2}

Proroci a apoštolové však posuzovali svatý Boží zákon úplně jinak. David prohlásil: „Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji.“ Žalm 119,45. Apoštol Jakub, který psal po Kristově smrti, nazývá Desatero „královským zákonem“ a „dokonalým zákonem svobody“ . Jakubův 2,8; Jakubův 1,25. A Jan, více než půl století po ukřižování, vyslovuje požehnání těm, „kdo jednají podle jeho přikázání a mají přístup ke stromu života i do bran města“. Zjevení 22,14. {VDV 305.3}

Tvrzení, že Kristus svou smrtí zrušil zákon svého Otce, postrádá jakýkoli základ. Kdyby bylo možné zákon změnit nebo zrušit, pak by Kristus nemusel zemřít, aby zachránil člověka od trestu za hřích. Kristova smrt zdaleka neruší zákon, naopak dokazuje, že zákon je nezměnitelný. Boží Syn přišel, aby „vyvýšil a zvelebil zákon“. Izajáš 42,21. Prohlásil: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon… Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona.“ Matouš 5,17.18. Sám o sobě pak Ježíš řekl: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Žalm 40,8) {VDV 305.4}

Boží zákon je ve své podstatě nezměnitelný. Je zjevením vůle a charakteru Zákonodárce. Bůh je láska a jeho zákon je láska. Dvě velké zásady zákona jsou láska k Bohu a láska k člověku. „Láska je naplněním zákona.“ Římanům 13,10. Boží charakter je spravedlnost a pravda; a to je také podstata Božího zákona. Žalmista napsal: „Tvůj Zákon je pravda…

Všechna tvá přikázání jsou spravedlivá.“ Žalm 119,142.172. A apoštol Pavel prohlásil: „Zákon je tedy svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ Římanům 7,12. Zákon, který je výrazem Božího myšlení a Boží vůle, musí být proto nezměnitelný, má trvalou platnost — je věčný stejně jako Zákonodárce. {VDV 305.5}

Obrácení a posvěcení smiřuje lidi s Bohem tím, že je vede k souladu se zásadami Božího zákona. Na počátku žil člověk stvořený k Božímu obrazu v dokonalé harmonii s Božím charakterem a zákonem; zásady spravedlnosti byly vepsány v jeho srdci. Hřích však člověka odcizil Stvořiteli. Pak už člověk Boží obraz nenesl. „Tělesné smýšlení (soustředění na sebe) je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ Římanům 8,7.

Vždyť „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna,“ aby se člověk mohl smířit s Bohem. Zásluhou Ježíše Krista můžeme být znovu přivedeni do souladu se svým Stvořitelem. Lidské srdce musí proměnit Boží milost, člověk musí přijmout nový život od Boha. Tato změna je znovuzrození, bez něhož — jak řekl Ježíš — nikdo „nemůže spatřit Boží království“. {VDV 305.6}

Prvním krokem ke smíření s Bohem je přesvědčení o vlastní hříšnosti. „Hřích je porušení zákona.“ „Ze zákona pochází poznání hříchu.“ 1. Janův 3,4; Římanům 3,20. Má-li hříšník poznat svou vinu, musí posuzovat svůj charakter podle Božího měřítka spravedlnosti. Zákon je zrcadlo, které ukazuje dokonalost spravedlivého Božího charakteru a umožňuje člověku, aby poznal své nedostatky. {VDV 306.1}

Zákon ukazuje člověku jeho hříchy, neposkytuje však žádné řešení. Slibuje život poslušnému, ale ukazuje, že údělem přestupníka je smrt. Jen Kristovo evangelium může člověka osvobodit od trestu za hřích nebo od znečištění hříchem. Jestliže projeví lítost před Bohem, jehož zákon přestoupil, a uvěří v Ježíše Krista a jeho zástupnou oběť, budou mu hříchy odpuštěny, „stane se účastným božské přirozenosti“ (2. Petrův 1,4); stane se Božím dítětem, protože přijal Ducha synovství, jehož mocí volá: „Abba, Otče!“ (Římanům 8,15) {VDV 306.2}

Smí člověk přestupovat Boží zákon? Apoštol Pavel napsal: „To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne. Naopak, zákon potvrzujeme.“ „Hříchu jsme přece zemřeli — jak bychom v něm mohli dále žít?“ A apoštol Jan uvádí: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“ Římanům 3,31; Římanům 6,2 1. Janův 5,3. Při znovuzrození se srdce člověka ztotožní s Bohem, protože se ztotožní s Božím zákonem. Když se v hříšníku odehrála tato pronikavá změna, přešel ze smrti do života, z hříchu do svatosti, z neposlušnosti a vzpoury k poslušnosti a věrnosti. Starý život odcizení od Boha skončil, začal nový život usmíření, víry a lásky. Tehdy „spravedlnost požadovaná zákonem“ bude „naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha“. Římanům 8,4. A ve svém srdci člověk vyzná: „Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval. Každý den o něm přemýšlím.“ Žalm 119,97. {VDV 306.3}

„Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.“ Žalm 19,8. Bez zákona člověk nemůže správně pochopit Boží čistotu a svatost ani svou vlastní vinu a nečistotu. Není přesvědčen o hříchu a necítí potřebu činit pokání. Nevidí, že je jako přestupník Božího zákona ztracen, neuvědomuje si, že potřebuje usmiřující krev Ježíše Krista. Naději na záchranu přijímá bez pronikavé změny srdce a nápravy života. Proto je tak mnoho povrchně obrácených, proto do církví přichází tolik lidí, kteří nemají vztah s Kristem. {VDV 306.4}

Pravé posvěcení

V soudobých náboženských hnutích také převládají mylné názory na posvěcení, které vycházejí z přehlížení nebo odmítání Božího zákona. Tyto teorie jsou však falešné, v praktických důsledcích jde o nebezpečné učení. Těší se ovšem široké oblibě, a proto je dvojnásob potřebné, aby všichni přesně věděli, co o tom učí Písmo. {VDV 307.1}

Učení o opravdovém posvěcení je biblické. Apoštol Pavel v listu Tesalonickým napsal: „Toto je vůle Boží, vaše posvěcení.“ A modlil se: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí.“ 1. Tesalonickým 4,3; 1. Tesalonickým 5,23. Bible jasně učí, co je posvěcení a jak ho můžeme dosáhnout. Spasitel se modlil za své učedníky: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ Jan 17,17. Apoštol Pavel učí, že věřící mají být „posvěceni Duchem svatým“ . Římanům 15,16. Co působí Duch svatý? Ježíš řekl svým učedníkům: „Jakmile však přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ Jan 16,13. Žalmista napsal:

„Zákon tvůj je pravda.“ Boží slovo a Boží Duch seznamují lidi s velkými zásadami spravedlnosti vyjádřenými v Božím zákonu. Protože Boží zákon je „svatý, spravedlivý a dobrý“, protože je projevem Boží dokonalosti, vyplývá z toho, že i povaha formovaná poslušností tohoto zákona bude svatá. Dokonalým příkladem takové povahy je Ježíš Kristus, který řekl: „Já jsem zachovával příkazy svého Otce.“ „Stále dělám, co se líbí jemu.“ Jan 15,10; Jan 8,29. Následovníci Pána Ježíše se mu mají podobat — z Boží milosti mají utvářet svou povahu shodně se zásadami svatého Božího zákona. To je biblické posvěcení. {VDV 307.2}

Posvěcení se uskutečňuje pouze vírou v Ježíše Krista, mocí Božího Ducha, který v člověku působí. Apoštol Pavel věřící napomíná: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“ Filipským 2,12.13. Křesťan prožívá pokušení k hříchu, trvale však proti němu bojuje. K tomu potřebuje Kristovu pomoc. Lidská slabost se spojí s Boží silou a člověk ve víře zvolá: „Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ 1. Korintským 15,57. {VDV 307.3}

Písmo také jasně ukazuje, že dílo posvěcení je postupné. Když hříšník při obrácení získává díky usmiřující krvi pokoj s Bohem, jeho křesťanský život teprve začíná. Pak má

„směřovat k dospělosti“ a „dorůst zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ Židům 6,1; Efezským 4,13. Apoštol Pavel napsal: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3,13.14. A Petr nám ukazuje, jak lze dosáhnout biblického posvěcení: „Vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku… Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete.“ 2. Petrův 1,5-10. {VDV 307.4}

Lidé, kteří prožívají biblické posvěcení, projevují pokoru. Uvědomí si — jako kdysi Mojžíš úžasnou velikost Boží svatosti a uvidí svou vlastní nehodnost jako protiklad Hospodinovy čistoty a úžasné dokonalosti. {VDV 307.5}

Příkladem pravého posvěcení je prorok Daniel. Celý svůj dlouhý život zasvětil službě pro Pána. Z Božího pohledu byl „mužem velmi milým (vzácným)“. Daniel 10,11. Přesto však o sobě netvrdil, že je čistý a svatý. Naopak, tento nebem poctěný prorok se považoval za součást hříšného Izraele, když prosil před Bohem za svůj národ: „Ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování.“ „Zhřešili jsme, byli jsme svévolní.“ Jak sám napsal: „Rozmlouval jsem a modlil se, vyznával hřích svůj i hřích Izraele.“ A když se mu později zjevil Boží Syn, aby mu podal vysvětlení, Daniel prohlásil: „Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena; nezachoval jsem si sílu.“ Daniel 9,15.18.20; Daniel 10,8. {VDV 308.1}

Když Jób uslyšel Boží hlas z vichru, prohlásil: „Odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ Jób 42,6. Když Izaiáš spatřil Boží slávu a zaslechl volání cherubína: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,“ zvolal: „Běda mi, jsem ztracen.“ Izajáš 6,3.5. Apoštol Pavel poté, co byl vtržen do třetího nebe a slyšel věci, které žádný člověk nemůže vyslovit, mluví o sobě jako o někom, kdo je „daleko nejmenší ze všech bratří“. 2. Korintským 12,24; Efezským 3,8. Milovaný Jan, který se kdysi opíral o Ježíšovu hruď, padl jako mrtvý k nohám Syna člověka, když uviděl jeho slávu (Zjevení 1,17). {VDV 308.2}

Lidé, kteří chodí ve stínu golgotského kříže, se nepovyšují, ani se nevychloubají, že zvítězili nad hříchem. Uvědomují si, že jejich hřích zavinil smrtelný zápas, který zlomil srdce Božího Syna. A tyto myšlenky je vedou k pokoře. Ti, kdo žijí v blízkosti Pána Ježíše, nejlépe poznávají, jak je člověk křehký a hříšný; zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele jsou pak jejich jedinou nadějí. {VDV 308.3}

Posvěcení, jak mu dnes rozumí křesťanský svět, je naprosto cizí biblickému náboženství. Přináší sebepovyšování a pohrdání Božím zákonem. Obhájci tohoto pojetí učí, že posvěcení je dílo okamžiku a člověk dosahuje svatosti jen vírou. „Jen věř,“ říkají, „a dostaneš Boží požehnání.“ Posvěcení podle nich nevyžaduje žádné další úsilí. Tvrdí-li ovšem, že jsou osvobozeni od povinnosti zachovávat přikázání, popírají tím závaznost Božího zákona. Může však být člověk svatý a žít v souladu s Boží vůlí a povahou, aniž by se ztotožnil se zásadami, které jsou projevem Boží povahy i vůle a ukazují, co se Bohu líbí? {VDV 308.4}

Víra a skutky v díle posvěcení

Touha po snadném a pohodlném náboženství, které nevyžaduje žádnou námahu, sebezapření a zřeknutí se nesmyslnosti světa, významně zpopularizovala učení o víře jako jediné podmínce. Co však o tom říká Boží slovo? Apoštol Jakub napsal: „Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? … Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? … Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!“ Jakubův 2,14-24. {VDV 308.5}

Boží slovo svědčí tedy zcela jasně proti tomuto falešnému učení o víře bez skutků. Požadovat přízeň nebes, a přitom neuznávat podmínky, za nichž Bůh milosrdenství uděluje, to není víra, ale troufalost. Pravá víra je založena na zaslíbeních a nařízeních Písma svatého. {VDV 309.1}

Ať se nikdo neklame přesvědčením, že se může stát svatým, když svévolně porušuje byť jediný Boží požadavek. Vnitřní souhlas s jediným vědomým hříchem umlčuje hlas Ducha svatého a odlučuje člověka od Boha. „Hřích je přestoupení zákona.“ A „každý, kdo hřeší (přestupuje zákon), Boha neviděl ani nepoznal.“ 1. Janův 3,6. I když Jan ve svých listech mluví tak obšírně o lásce, neváhá odhalit skutečnou povahu lidí, kteří tvrdí, že jsou posvěceni, a přitom stále přestupují Boží zákon. „Kdo říká: Poznal jsem ho a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle.“ 1. Janův 2,4.5. To je zkušební kámen každého vyznání. Nemůžeme pokládat za posvěceného někoho, kdo neobstojí při posuzování jediným Božím měřítkem svatosti na nebi i na zemi. Jestliže lidé neuznávají závažnost mravního zákona, podceňují a zlehčují Boží přikázání; jestliže přestupují byť i nejmenší z těch přikázání a učí tomu ostatní, Bůh je nepřijímá, a my z toho poznáme, že jejich tvrzení není pravdivé. {VDV 309.2}

Jestliže někdo o sobě tvrdí, že je bez hříchu, už to je důkaz, že je od svatosti na hony daleko. Vůbec nechápe nekonečnou Boží čistotu a svatost, ani to, jaký je člověk, který odpovídá vzoru Boží povahy. Nechápe čistotu a vznešenost lásky Pána Ježíše a zhoubnost a špatnost hříchu, proto může sám sebe pokládat za svatého. Čím více je vzdálen od Krista a čím nesprávnější má představy o Boží povaze a požadavcích, tím spravedlivější si připadá. {VDV 309.3}

Posvěcení, o němž mluví Písmo, zahrnuje celého člověka — ducha, duši i tělo. Apoštol Pavel se modlil za Tesalonické: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ 1. Tesalonickým 5,23. Jindy napsal: „Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“ Římanům 12,1. V době starého Izraele byla každá oběť přinášená Bohu pečlivě prohlédnuta. Pokud byla na přinášeném zvířeti odhalena nějaká vada, bylo zvíře odmítnuto, protože Bůh přikázal, že oběti musí být „bez vady“. Proto Pán i křesťanům přikazuje, aby „přinášeli svá těla jako živou, svatou, Bohu milou oběť“. Má-li být tato oběť přijatelná, musí všechny své síly uchovávat v nejlepším stavu. Všechno, co oslabuje tělesné nebo duševní síly, zneschopňuje člověka pro službu Stvořiteli. Může mít Bůh radost, jestliže mu nenabízíme to nejlepší, čeho jsme schopni?

Ježíš prohlásil: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ Matouš 22,37. Lidé, kteří milují Boha celým srdcem, budou mu chtít svým životem co nejlépe sloužit a budou také co nejvíce usilovat o to, aby žili v souladu se zákony, které rozvíjejí jejich schopnost plnit Boží vůli. Nebudou hovět svým choutkám a vášním, protože tím oslabují a poskvrňují oběť, kterou přinášejí svému nebeskému Otci. {VDV 309.4}

Duchovní čistota a posvěcení

Apoštol Petr píše: „Zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši.“ 1. Petrův 2,11. Každé uspokojování hříšných tužeb vede k otupení duchovních sil a k oslabení duchovní a duševní vnímavosti a Boží slovo nebo Boží Duch tak nemohou působit na srdce v plné šíři. Apoštol Pavel napsal věřícím v Korintu: „Očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.“ 2. Korintským 7,1. A nesme plody Ducha, jimiž jsou „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“. Galatským 5,22.23. {VDV 310.1}

Jak mnozí z těch, kdo si říkají křesťané, nedbají na tyto inspirované výpovědi a oslabují své síly v honbě za majetkem a nejnovějšími módními výstřelky. Jiní snižují své lidství stvořené k Božímu obrazu přejídáním se, konzumací alkoholu nebo zálibou v uspokojování tělesných žádostí. A církve, místo aby zlo káraly, mu často ještě napomáhají tím, že povzbuzují touhu po majetku nebo požitcích, aby znovu naplnily své pokladny, protože láska ke Kristu to nedokáže. Kdyby Ježíš přišel dnes do některých církví a zjistil, jaké se tam ve jménu náboženství pořádají hostiny a jak se tam obchoduje, nevyhnal by znesvěcovatele, jako kdysi vyhnal z chrámu penězoměnce? {VDV 310.2}

Apoštol Jakub napsal, že moudrost pocházející od Boha je „především čistá“. Jakubův 3,17. Kdyby se setkal s lidmi, kteří berou vzácné Kristovo jméno do úst načichlých tabákem, jejichž dech a tělo jsou prosyceny nepříjemným tabákovým zápachem, kteří jím znečišťují vzduch a nutí všechny kolem sebe, aby vdechovali jed — kdyby se apoštol setkal se zlozvykem tak odporujícím čistotě evangelia, neodsoudil by jej jako „přízemní, smyslný, zotročující“? Kuřáci mohou tvrdit, že jsou plně posvěceni, mohou mluvit o jistotě spasení, Boží slovo však praví, že „tam nevstoupí nic, co znečišťuje“. Zjevení 21,27. {VDV 310.3}

„Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ 1. Korintským 6,19.20. Člověk, který ví, že jeho tělo je chrámem Ducha svatého, se nedá zotročit zhoubnými zlozvyky. Jeho síly patří Kristu, který ho vykoupil vlastní krví. Jeho majetek náleží Pánu. Jak by mohl beztrestně mrhat svěřeným majetkem? Lidé, kteří se považují za křesťany, vydávají každoročně obrovské částky na zbytečné a škodlivé požitky, zatímco vnitřně odumírají a stávají se necitliví ke slovu života. Okrádají Boha o desátky a dary, a na zhoubné požitky vynakládají více, než kolik věnují na pomoc chudým nebo pro šíření evangelia. Kdyby všichni, kdo se považují za následovníky Ježíše Krista, byli opravdu posvěceni, bezesporu by si dobře rozmysleli, do čeho vloží své prostředky. Křesťané by pak byli příkladem střídmosti, sebezapření a obětavosti. {VDV 310.4}

Svět holduje nestřídmosti a nevázanosti. „Po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá,“ to ovládá lidi. Ježíš však volá své následovníky ke svatosti:

„Vyjděte z jejich středu a oddělte se … a ničeho nečistého se nedotýkejte.“ 2. Korintským 6,17. Ve světle Božího slova smíme prohlásit, že posvěcení, které nevede k oproštění se od hříšných zlozvyků a přízemních vášní, není pravé. {VDV 310.5}

Lidem, kteří uposlechnou výzvy: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se … a ničeho nečistého se nedotýkejte,“ platí Boží slib: „Já vás přijmu a budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů.“ 2. Korintským 6,18. Každý křesťan má právo a povinnost prožít bohaté zkušenosti v náboženských věcech. „Já jsem světlo světa,“ prohlásil Pán Ježíš. „Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Jan 8,12. „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den.“ Přísloví 4,18. Každý krok víry a poslušnosti přivádí člověka do užšího spojení se

Světlem světa, v němž není „nejmenší tmy“. Kristovy následovníky osvěcují paprsky Slunce spravedlnosti a oni mají jeho paprsky odrážet. Jako nás planety učí, že je na nebi velké světlo, jehož záři odrážejí, tak mají křesťané ukazovat, že králem vesmíru je Bůh, který si zaslouží, abychom ho chválili a napodobovali. Právě v jeho následovnících se projeví plody Božího Ducha, čistota a svatost jeho povahy. {VDV 311.1}

Život v plnosti

Apoštol Pavel v listu Koloským píše o požehnání, které Bůh uděluje svým dětem: „Nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti.“ (Koloským 1,9-11) {VDV 311.2}

Jindy píše o své touze, aby bratři v Efezu mohli plně poznat velikost výsady být křesťanem. Srozumitelně jim vysvětluje, jak podivuhodnou moc a jakého poznání mohou dosáhnout jako Boží synové a dcery. Mocí Božího Ducha se v nich může „posílit a upevnit vnitřní člověk“, mohou být „zakořeněni a zakotveni v lásce“ a „spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání“. O vrcholné přednosti křesťanů se však apoštol zmiňuje ve své modlitbě, když je nabádá, aby se dali „prostoupit vší plností Boží“. Efezským 3,1619. {VDV 311.3}

To je vrcholný prožitek, kterého můžeme dosáhnout vírou ve sliby našeho nebeského Otce a za podmínky, že splníme jeho požadavky. Díky zásluhám Ježíše Krista máme přístup k trůnu nekonečné moci. „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ Římanům 8,32. Otec dal Synovi plnost svého Ducha a my smíme mít podíl na této plnosti. Ježíš řekl: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Lukáš 11,13. „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ „Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ Jan 14,14; Jan 16,24. {VDV 311.4}

Život křesťana se má vyznačovat pokorou; to ale neznamená, že by se věřící měli utápět ve smutku a sebepodceňování. Každý člověk má žít tak, aby ho Bůh přijal a požehnal mu. Náš nebeský Otec si nepřeje, abychom žili stále s pocitem odsouzení a zármutku. Důkazem pokory není to, že někdo chodí se svěšenou hlavou a se srdcem plným myšlenek zaměřených na sebe. Máme možnost přijít k Pánu Ježíši a dát se jím očistit, pak smíme stát před zákonem beze studu a výčitek svědomí. „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ Římanům 8,1. {VDV 312.1}

Díky Pánu Ježíši se synové Adama, kteří padli do hříchu, stávají „syny Božími“. „On, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry.“ Židům 2,11. Život křesťana má být životem víry, vítězství a radosti v Bohu.

„Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ 1. Janův 5,4. Nehemiáš řekl: „Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ Nehemjáš 8,10. A apoštol Pavel prohlásil: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ Filipským 4,4; 1. Tesalonickým 5,16-18. {VDV 312.2}

To jsou plody biblického obrácení a posvěcení; objevují se však pouze výjimečně, jelikož křesťané jsou většinou lhostejní k velkým zásadám spravedlnosti, které obsahuje Boží zákon. Proto se lze také jen zřídkakdy setkat se skutečnými, trvalými účinky působení Božího Ducha, kterými se vyznačovala dřívější probuzenecká hnutí. {VDV 312.3}

Měníme se tím, že se zaměříme na Ježíše Krista. Protože lidé nedbají na biblické předpisy, jež jsou výrazem dokonalosti a svatosti Božího charakteru, a zaměřují se na lidské nauky a teorie, není divu, že se živá zbožnost z církví vytrácí. Pán prohlásil: „Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ Jeremjáš 2,13. {VDV 312.4}

„Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ Žalm 1,1-3. Původní víra a zbožnost mezi Božím lidem může ožít pouze tehdy, když Boží zákon zaujme opět místo, které mu náleží. „Takto praví Hospodin: Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“. Jeremjáš 6,16. {VDV 312.5}