FONTES NISSAE XIII 2012 1

Společně v osmi | Fontes Nissae-Prameny Nisy s novou tváří Fontes Nissae vstupují do třináctého roku své existence v pozměněné podobě. Odborné periodikum zaměřené na regionální historii zvětšuje formát, nabízí nový vizuální styl a elektronickou verzi. K dosavadnímu projektu Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou a Státního okresního archivu Liberec jako odborných pracovišť Státního oblastního archivu

XIII 2012 1

v Litoměřicích se od letošního roku oficiálně připojují také Městské muzeum v Železném Brodě, Ná-

rodní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, Oblastní galerie v Liberci a Severočes-

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

Editorial

ké muzeum v Liberci. Stávající struktura Fontes Nissae zůstává zachována, navíc dochází k rozšíření tematického záběru periodika o oblast památek a umění. Uskutečnění tohoto bezprecedentního záměru je umožněno kromě dobré vůle, odvahy a velkorysosti participujících subjektů také díky laskavé finanční podpoře úřadu Libereckého kraje.

Prvotní impulz přišel na podzim roku 2011 od Národního památkového ústavu. Spojení osmi odborných státních, krajských a městských regionálních institucí na vydávání recenzovaného periodika však znamená mnohem více než pouhou reakci na aktuální potřeby. Zainteresované instituce tím především otevřeně deklarují snahu prezentovat svoji dlouhodobou hlubší spolupráci na poli vědy a výzkumu, která je navzdory jejich specializacím spojuje. Ohlédneme-li se zpět, zjistíme, že se jedná o spojení vcelku logické: tematické rozšíření obsahu není nijak zásadní, neboť většinu příspěvků publikovanou v nedávné minulosti pod hlavičkou nyní participujících institucí lze označit za mezioborové, pohybující se převážně v rovině kulturní historie, jejichž pojítkem je širší region.

Fontes Nissae představují otevřené spojení s vizí vzájemné spolupráce také ve vztahu k dalším paměťovým institucím doma i v zahraničí. Naší snahou je prezentovat odborné příspěvky v atraktivním formátu a nabídnout badatelům, studentům a všem zájemcům o severní Čechy z okruhu zainteresovaných institucí i mimo ně možnost publikovat v recenzovaném periodiku témata s problematikou regionu, vnímaného s ohledem na spolupracující subjekty nikoli pouze úzce na Liberecko a Jablonecko, ale v širším slova smyslu na oblast dnešního Libereckého kraje s logickými přesahy do částí někdejších korunních českých zemí, zejména Horní Lužice a Dolního Slezska. Nadále budou publikovány i úspěšné závěrečné práce studentů FP TUL, výsledky archivního a terénního výzkumu. Pokračuje také snaha více přiblížit Fontes Nissae zahraničním badatelům, především na sever od České republiky. Vedle „povinného“ anglického abstraktu a obsáhlejších německých a polských resumé u studií a materiálií tak budeme v budoucnu poskytovat prostor i cizojazyčným příspěvkům. Možnosti tiskové verze periodika jsou limitované, rozsáhlejší materiály s přílohami nabídne elektronická verze.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přejeme Vám příjemné a inspirativní čtení o minulosti a současnosti Vašeho nejbližšího i vzdálenějšího okolí.

Ivo Habán a Milan Svoboda, červen 2012

Fontes_sazba_01.indd 1

1.7.2012 23:20:36

Studie

Women tried

by Regional Court in Liberec in 1953 and 1954 ABSTRACT

VERONIKA DOUBOVÁ | The paper analyses state trials with women

sentenced in 1953 and 1954 by Regional Court in Liberec. From the total of fortytwo court cases with women four were chosen because of their specific nature characteristic for that period.

The first part of the paper analyses the “Antonín Urban and comp.“ case and related trials with two women – Elfrýda Geigerová and Alžběta Šebová. The second part of the paper is focused on the fates of three wives of farmers from Kluky action (harassing action of the Liberec StB), who were tried in the course of the “Josefa Nečadová and comp.“ trials. The third analyzed matter is the trial of “Otakar Vrbenský and comp.“ with Semily treasonous organization. Two women were tried, Hana Krsková and Jiřina Hartigová. The last part analyses the trial of Elvíra Tandlerová, a German, who was recruited as an informant by the intelligence service after her illegal departure from Czechoslovakia.

2

Fontes_sazba_01.indd 2

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

political trial

politický proces

Regional Court in Liberec

Krajský soud Liberec

Kluky

Kluky

kulak

kulak

convicted women

odsouzené ženy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:37

Ženy odsouzené v politických procesech Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954 VERONIKA DOUBOVÁ

P

olitické procesy, které byly po únorovém převratu jedním z hlavních nástrojů komunistického režimu, spadaly do konce roku 1952 především do kompetence Státního soudu. Na základě ústavního zákona č. 64/1952 Sb. a 65/1952 Sb. byla k 1. lednu 1953 jeho činnost ukončena a výkon justice byl rozdělen mezi tzv. obecné a zvláštní soudy. Pod soudy obecné spadaly okresní, krajské a nejvyšší soudy, zvláštní tvořily vojenské a rozhodčí soudy. Výše uvedené zákony zároveň upravily pozici soudců z povolání, kteří si nyní byli rovni se soudci z lidu, a státní prokuraturu nahradila prokuratura Generální, jež pod sebou sdružovala okresní, krajské i vojenské prokurátory. Proměnou naopak neprošlo postavení obhájců u politicky orientovaných kauz. Stejně jako v období Státního soudu počítala i nově transformovaná justice s obhájci jako s osobami, jež jsou u přelíčení spíše „do počtu“.1 Krajský soud v Liberci

Ve sledovaných letech a u konkrétních kauz je možno nalézt poměrně neměnné složení soudních senátů u Krajského soudu v Liberci. V analyzovaných případech zastávali funkci předsedy senátu dva muži – František Hruša a Zdeněk Číhal, absolvent PŠP z roku 1949.2 Číhal byl ambiciózním pracovníkem justice, postupně se propracoval až na pozici náměstka ministra spravedlnosti, kterou zastával až do roku 1968, kdy byl v rámci rehabilitačních kauz nahrazen jistým dr. Kratochvílem.3 Jako krajský prokurátor působil ve sledovaných letech u KS v Liberci v naprosté většině případů Otto Kovařík, bývalý soudce Státního soudu a státní prokurátor v Týně nad Vltavou.4 Obhajobu žalovaných zajišťovali členové Advokátní komory v Liberci, jmenovitě se jednalo o Václava Axamita, Miroslava Bukáčka, Františka Mlse, Karla Votrubu a Rostislava Zástěru.5 Podle dochovaných archivních pramenů bylo v letech 1953 a 1954 odsouzeno Krajským soudem v Liberci celkem 293 osob, a to k úhrnnému trestu 2185 let odnětí svobody.6 Čtyřicet dva kauz se zabývalo politicky orientovanými trestnými činy žen, jimž byl vysloven celkový trest 195 let a pět měsíců vězení, tedy v průměru 4,6 let na osobu.7 Krajský soud vynesl nejvyšší trest v případě Elfrýdy Geigerové, bývalé členky ČSSD, která byla v procesu „Antonín Urban a spol.“ odsouzena k doživotnímu trestu, jenž byl však odvolacím soudem změněn na osmnáct let odnětí svobody.8 Nejnižší, tříměsíční trest, byl vysloven Marii Noskové za trestný čin XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 3

Doporučení k omilostnění Anny Reslerové, zaslané MNV Kluky (SOA Litoměřice, Krajský soud Ústí nad Labem, kart. 208, T 12/60)

1_K politickým kauzám padesátých let více BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času... ale ne sebe! Životy politických vězeňkyň v československých věznicích v padesátých a šedesátých letech 20. století. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2006. ISBN 80-86621-25-1; HEJL, Vilém. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X; KAPLAN, Karel a Pavel PALEČEK. Komunistický režim a politické procesy v Československu, Brno: Barrister & Principal, 2001. ISBN 80-85947-75-7. K otázce ženského vězeňství více AMESBERGERER, H., K. AUER a B. HALBMAYR. Sexualizované násilí: ženské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů.

Praha: BB/art, 2005. ISBN 80-7341-585-2 a výše uvedená kniha T. Bursíka. Problematice současných ženských věznic, jednotlivých subkultur a proměn genderu a vzorců chování za zdmi penitenciárních zařízení se věnuje NEDBÁLKOVÁ, Kateřina. Spoutaná rozkoš. (Re) produkce genderu a sexuality v ženské věznici, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006. ISBN 80-86429-65-2.

2_VOREL, Jaroslav a Alena ŠIMÁNKOVÁ. Československá justice v letech 1948–1953. Díl II. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004, s. 129. ISBN 80-86621-05-7.

3_MLÁDKOVÁ, Barbora. Politické procesy 50. let. Krajský soud Liberec II. 1953–1954.

Liberec 2005. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, FP, Katedra historie, s. 35.

4_VOREL, Jaroslav a Alena ŠIMÁNKOVÁ, cit. v pozn. 2, s. 43 a 55.

5_Uvedení muži působili v oboru již za doby druhé retribuce. K tomu více LOZOVIUKOVÁ, Kateřina. Spravedlnost podle dekretu prezidenta republiky. Činnost mimořádných lidových soudů v severních a severozápadních Čechách. Hradec Králové 2006. Dizertační práce, Univerzita Hradec Králové.

6_MLÁDKOVÁ, Barbora, cit. v pozn. 3, s. 47. Vzhledem k tomu, že se v archivních materiálech SOA Litoměřice, kde jsou uloženy soudní spisy jednotlivých kauz, nedochoval nebo nebyl veden původní trestní rejstřík, je možné, že politických kauz bylo v uvedených letech řešeno více.

7_U mužů se v daném období jednalo o přibližně 7,9 let. Nepříliš velký rozdíl mezi průměrnou dobou věznění je způsoben vysokými tresty pro tzv. kulačky a členky protistátních organizací, s tresty odnětí svobody v řádu měsíců odešlo od soudu v analyzovaném období pouze šest žen.

3

1.7.2012 23:20:37

| Veronika Doubová | Ženy odsouzené v politických procesech Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954

sdružování proti republice. Nejstarší odsouzenou ženou byla osmapadesátiletá „kulačka“ Josefa Nečadová, souzená v rámci Akce Kluky, nejmladší potom devatenáctiletá Marie Kendíková. Zajímavým faktem je skutečnost, že plná polovina žen z analyzovaných kauz pocházela z tzv. dělnické třídy, a také to, že právě ony se stávaly členkami ať již fiktivních či skutečných protistátních organizací.9 Následující část studie se věnuje vybraným konkrétním politickým kauzám, jež řešil Krajský soud v Liberci v letech 1953 a 1954. Snažila jsem se vybrat především procesy, které jsou určitým způsobem typické pro masovou nezákonnost padesátých let 20. století.

8_Tr. čin velezrady podle § 78 tr.z. 86/1950 Sb. 9_ Například níže zmíněné Hana Krsková (15 let), Elvíra Tandlreová (16 let) a Elfrýda Geigerová (doživotí).

10_K tomu např. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. Praha: Orbis, 1950; IVANOV, Miroslav. Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové. Praha: XYZ, 1991. ISBN 978-80-7388-035-4; KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol., Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995.

ISBN 80-85270-48-X. Proces H, Martin Vadas (ČR 2007–2009). Česká televize 31. 5.–9. 6. 2009.

11_K procesu Kolín a spol. více KOČOVÁ, Kateřina. Liberec v prvních letech komunistické totality – politická perzekuce a politické procesy. Česko-slovenská historická ročenka 2005, Brno, s. 195-205. K procesu Weiland a spol. více JOKLOVÁ Kateřina. Politické procesy padesátých let. Kauza Emil Weiland a spol. Liberec, 2005.

Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, FP, Katedra historie. JOKLOVÁ, Kateřina.

Liberecký monstrproces Emil Weiland a spol., In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 10, 2009, s. 121-145. ISBN 978-80-7372-553-2.

12_K procesu A. Urban a spol. více MLÁDKOVÁ, Barbora, cit. v pozn. 3, s. 50-61.

13_Správní orgán země, fungující v letech 1945–1948. Po roce 1949 nahrazen krajskými národními výbory, které se dále členily do nižších složek – okresních, městských a místních národních výborů. Encyklopedie Universum 4 [CD-ROM], c2001–2004.

14_Bývalý člen OVV strany v Jablonci nad Nisou a od srpna 1952 tajný spolupracovník StB, jenž měl za úkol zaznamenávat „protistátní řeči“ Geigerové v rámci společných setkání. Špaček ovšem Geigerové o svém naverbování řekl a po jejím zatčení byl tedy jako nedůvěryhodný zatčen a odsouzen také. Zajímavé je, že v procesu „A. Urban a spol.“ již jeho jméno mezi žalovanými není. Špačkovo krycí jméno bylo „Šimon“, zaregistrován u OO-MV Jablonec nad Nisou pod reg. číslem 05465 a značkou 16224.

15_Podle § 79 tr.z. 86/1950 Sb. 16_Také Antonín Urban se v průběhu vyšetřování stal tajným spolupracovníkem StB. Informátorem byl od roku 1950 až do svého zatčení v červnu 1954, zaregistrován byl pod krycím jménem „Soukup“ u KS-MV Karlovy Vary pod reg. číslem 00108.

17_Od roku 1920 člen ČSSD, v době okupace dvakrát vězněn, po roce 1945 založil spolu s A. Janatou (dalším odsouzeným v procesu) noviny Stráž Severu. Byl členem Ústředního výkonného výboru ČSSD a v letech 1945 až 1948 poslancem v Národním shromáždění. Poprvé byl odsouzen v roce 1950 k trestu odnětí svobody ve výši dvanácti let. Více TOMEŠ, Josef. Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2003. Praha: Demos : Česká strana sociálně demokratická, 2004, s. 139; VEVERKOVÁ, Emilie. Znovu bych mu ruku podala! Středokluky: Zdeněk Susa, 2004. ISBN 80-86057-26-7.

4

Fontes_sazba_01.indd 4

STUDIE

Proces se sociálními demokraty – kauza „Antonín Urban a spol.“

Procesy s nekomunistickou politickou opozicí byly logickým vyústěním převzetí moci KSČ v únoru 1948.

Pravděpodobně nejznámější je tzv. proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, tedy kauza dr. Milady Horákové, členky ČSNS.10 Na regionální úrovni byli národní socialisté souzeni v kauze „Kolín a spol.“ a „Emil Weiland a spol.“11, největším procesem se sociálními demokraty byla kauza „Antonín Urban a spol.“, ve které byli souzeni bývalí členové krajského a okresního výkonného výboru strany pro Liberec.12 V procesu byly souzeny také dvě ženy, Elfrýda Geigerová a Alžběta Šebová.

Elfrýda Geigerová pocházela ze Šumburku nad Desnou. Před druhou světovou válkou pracovala jako tovární dělnice, po válce vlastnila v Tanvaldu obchod s cukrovinkami. Do ČSSD vstoupila v roce 1919 a v období tzv. první republiky byla členkou stranické Organizace žen, Obvodního výboru žen a Okresního výkonného výboru. Po roce 1945 se stala členkou Zemského národního výboru13 a zastávala funkce místopředsedkyně Krajského výkonného výboru, předsedkyně Krajského výboru žen a byla členkou Ústředního výboru žen. Ze strany byla vyloučena v březnu 1948 z důvodu údajné podpory „pravého křídla“ strany.

Geigerová byla vyšetřována a odsouzena již před procesem „Antonín Urban a spol.“. Po ukončení činnosti ČSSD se nadále stýkala s jedním z bývalých členů, Čestmírem Špačkem14, což soud v únoru roku 1954 vyhodnotil jako trestný čin sdružování proti republice15 a odsoudil ji k dvaadvaceti měsícům vězení. V dubnu téhož roku začala být Geigerová znovu vyslýchána, a to v souvislosti s připravovaným procesem „Antonín Urban a spol.“16 Hlavní postavou procesu, který probíhal u KS v Liberci ve dnech 22. až 24. listopadu 1954, byl bývalý poslanec Josef Veverka.17 Podle žaloby prokurátora Otto Kovaříka měli bývalí sociální demokraté založit na území Liberce ilegální krajský výbor sociální demokracie.

Elfrýda Geigerová se měla údajně stát předsedkyní tohoto výboru a instruovat ostatní členy k vytváření okresních výborů. Geigerová v rámci výslechů na KS StB několikrát přiznala, že přijala od ilegálního ústředního FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:37

Katedra historie FP TU v Liberci

STUDIE

vedení instrukce k vytváření těchto výborů, své výpovědi ale mnohdy při dalším výslechu odvolávala – pravděpodobně nechtěla nikomu ublížit.18 V dochovaných materiálech je možno nalézt také tzv. otázkové protokoly, tedy zápisy o výpovědi sepsané vyšetřovatelem již před samotným výslechem. Úkolem vyšetřovaného bylo jediné – podepsat. Jeden z příkladů z protokolu E. Geigerové: „Soustavným poslechem zahraničního štvavého rozhlasu… jsem se jednak posilovala v nepřátelství k lidově-demokratickému zřízení a utvrzovala v přesvědčení, že toto se dlouho u nás neudrží a dojde k jinému režimu za vedení strany soc. demokracie v čele s pravicí…“19 Je nasnadě, že podobné formulace by člo-

věk při výslechu běžně nepoužil.

Druhou obžalovanou byla textilní dělnice Alžběta Šebová, v protikladu k politicky činné Geigerové řadová členka liberecké sociální demokracie. Podle žaloby se provinila tím, že se znala a stýkala s některými členy KVV strany v Liberci, například Aloisem a Jaroslavem Janatovými a Antonínem Urbanem. Úloha Šebové byla tedy víceméně svědecká, měla pravděpodobně objasnit některé skutečnosti o údajné protistátní činnosti Janatových a Urbana. Zatčena byla 12. srpna 1954 po pětihodinové domovní prohlídce.20 Spolupráci s Urbanem doznala Šebová po vyčerpávajícím (ovšem ne jediném) sedmihodinovém výslechu měsíc po svém zadržení.

V rámci procesu „Antonín Urban a spol.“ obvinil prokurátor celkem dvanáct osob. Elfrýda Geigerová byla společně s Josefem Veverkou za trestný čin velezrady odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody a Alžběta Šebová k sedmi letům vězení.21 Všichni odsouzení se po vynesení rozsudku proti výši trestů odvolali. V rámci odvolacího řízení, které probíhalo ve dnech 25. a 26. ledna 1955 u Nejvyššího soudu, byl Geigerové trest snížen na šestnáct let a dva měsíce, tedy s původním rozsudkem na celkové odnětí svobody ve výši osmnácti let. Odvolání Alžběty Šebové odvolací soud zamítl.

Elfrýda Geigerová byla od června 1955 vězněna v pardubické věznici.22 Přestože do přijímacího protokolu udala množství závažných onemocnění (např. chronický zánět žlučníku, opakované zápaly plic a trombózu), byla uznána schopnou výkonu trestu. Od srpna téhož roku byla Geigerová po opakovaných onemocněních žlučníku hospitalizována v pankrácké vězeňské nemocnici, XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 5

kde jí lékaři při operaci vyňali žlučník a zjistili metastazující nádorové onemocnění. Lékař MV konstatoval, že pacientka bude žít maximálně půl roku, a doporučil podat návrh na podmínečné propuštění. To bylo ovšem vzhledem k její „společenské nebezpečnosti“23 zamítnuto. Elfrýda Geigerová zemřela v pankrácké nemocnici 7. prosince 1956 na celkové vyčerpání organismu způsobené rakovinou. Vojtěch Geiger, manžel zemřelé, sice dostal povolení uložit urnu s jejími ostatky na hřbitově v rodném Šumburku, pohřeb ovšem musel být skromný a pouze v rodinném kruhu, o úmrtí Geigerové nesměl informovat tisk, povoleno nebylo ani vydání parte.

Alžběta Šebová byla podmínečně propuštěna 19. června 1959. V roce 1968 podal jeden z účastníků procesu, Alois Durčák, návrh na rehabilitační řízení.

Alžběta Šebová v rámci své výpovědi u soudu24 vzpomínala, jak ji vyšetřovatel při výslechu tloukl tužkou do čela a nutil ji k přiznání žalované trestné činnosti.25 Přiznala jednoduše proto, že nátlak již nemohla vydržet. Shodně vypovídali i ostatní účastníci procesu, teorie o ilegálním výboru byla vykonstruována vyšetřovateli. Dne 22. prosince 1968 byli všichni odsouzení rehabilitováni.

Procesy s tzv. vesnickými boháči – akce Kluky

Tzv. kulaci26 neboli „vesničtí boháči“ se stali oběťmi komunistického režimu především kvůli chybné hospodářské politice státu, která v rámci kolektivizace a zaměření se na těžký průmysl dovedla státní zemědělství k obrovským ztrátám. Nebylo možné z těchto chyb vinit režim, hledal se tedy „obětní beránek“. Tím se po roce 1948 stali soukromí zemědělci, kteří se pochopitelně velmi neradi vzdávali majetku, jejž jejich rodiny vlastnily po generace. Mnoho z nich přistupovalo ke kolektivizaci a vzniku jednotných zemědělských družstev minimálně se skepsí.

Největším procesem s tzv. kulaky byla kauza spojená s vesnicí Babice na Jihlavsku. V rámci procesu vinil prokurátor „vesnické boháče“ z objednání vraždy komunistických funkcionářů, sedm z nich bylo posléze odsouzeno k trestu smrti.27 Babický případ nastartoval procesy spojené s hledáním nepřátel na českém venkově. Největší kauzou tohoto typu projednávanou v daných letech u Krajského soudu v Liberci se stala tzv. Akce Kluky.

Proces se sedláky z obce Kluky lze označit za klasic-

18_ Pro srovnání viz ABS, Historický fond H, fond MV, a. č. H 611, osobní svazek, č.j. 6884, I. část, s. 61 a 74 (potvrzení přijetí instrukcí) a s. 72 a 78 (popření přijetí instrukcí).

19_Tamtéž, s. 84. Citace archivních materiálů jsou ponechány v původním znění.

20_K tomu viz dopis jejího manžela rodinnému příteli, ABS, fond MV, a.č. H 611, osobní svazek, č.j. 6414, s. 12.

21_Podle § 78 tr. z. 86/1950 Sb. 22_Věznice v Pardubicích byla založena již v 19. století, kdy zde byla zřízena Zemská donucovací pracovna. V letech 1945 až 1947 zde byly vězněny osoby odsouzené retribučními soudy, od roku 1949 byla pardubická věznice určena výhradně pro ženy. Od 1. ledna 1953 se název věznice změnil na Uzavřený útvar nápravných zařízení Pardubice a byly sem umísťovány vězeňkyně s tresty nad deset let odnětí svobody, politické i kriminální, a také odsouzení mladiství. BURSÍK, cit. v pozn. 1, s. 30.

23_NA, fond SSNV, osobní spis Elfrýdy Geigerové, lék. zpráva z 14. 9. 1956.

24_Probíhal ve dnech 20. až 22. prosince 1968 u KS v Ústí nad Labem.

25_SOA Litoměřice, Krajský soud Ústí nad Labem, kart. 14, T2/68.

26_Slovo „kulak“ původně označovalo majetného rolníka.

Pejorativní výraz tomuto slovu dodal stalinský režim v Rusku, jenž se slovem „kulak“ spojil definice „vykořisťovatel“ a nepřítel tzv. dělnické třídy. JECH, Karel.

Soumrak selského stavu 1945– 1960. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2001, s. 18. ISBN 80-7285-010-5.

27_KAPLAN, Karel a Pavel PALEČEK, cit. v pozn. 1, s. 154; NAVARA, Luděk a Miroslav KASÁČEK. Mlynáři od Babic: nová fakta o osudovém dramatu padesátých let. Brno: Host, 2008.

ISBN 978-80-7294-281-7; ZEJDA, Radovan. Babice. Třebíč: Akcent, 2001. ISBN 80-7268085-6. Stejně jako u ostatních monstrprocesů republikové úrovně byla i k babickému případu vydána propagandistická literatura,

5

1.7.2012 23:20:37

| Veronika Doubová | Ženy odsouzené v politických procesech Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954

prostřednictvím níž se měl čtenář seznámit s pozadím případu a samotným soudním procesem.

Zajímavé je, že některé fráze z publikace Babice, vydané roku 1951 nakladatelstvím Svoboda, jsou téměř totožné s částmi textu publikace Stanislava Kábeleho Babice, kterou roku 2011 vydalo nakladatelství Futura, sídlící na stejné adrese jako pražská KSČM. Toto nakladatelství je vydavatelem Haló novin. Srovnej KÁBELE, Stanislav. Babice, Praha 2011, s. 77 a Babice, Praha 1951, s. 9.

28_ MLÁDKOVÁ, Barbora, cit. v pozn. 3, s. 87. Kauze se dále věnuje RÁZEK, Adolf. Akce Kluky. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2010.

29_Autor neuveden: Proces s kulaky dokského okresu. Cesta míru, roč. II., 1953, č. 22, s. 3.

30_Jednalo se o příslušníky 2. odboru KS StB v Liberci – náčelníka odboru poručíka Skobu a dva muže s krycími jmény “Šťastný” a “Ada”. ABS, fond A8, i.j. 1226.

31_Zdeněk Vlasta, jeden z odsouzených, uvádí, že mu agenti za jeho pušku nabízeli sto tisíc korun a požadovali, aby každá zbraň byla označena jménem. V té chvíli prý pochopil, že se jedná o provokaci a Nečadovy varoval.

Ti mu prý ale nevěřili. MLÁDKOVÁ, Barbora. Paměť Liberecka, část 2. Příběh Zdeňka Vlasty. (Akce Kluky), In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 6, 2005, s. 241. ISBN 807370-007-8.

6

Fontes_sazba_01.indd 6

STUDIE

Zamítavé stanovisko KS StB v Liberci k žádosti o milost pro Annu Reslerovou (SOA Litoměřice, Krajský soud Ústí nad Labem, kart. 208, T 12/60)

ký monstrproces. Přestože v něm nepadly tresty smrti, celkem 36 osob bylo odsouzeno k úhrnnému trestu 321 let, tedy téměř devět let na osobu,28 a kauze se podrobně věnoval i dobový tisk.29 Akci Kluky již od počátku řídila Státní bezpečnost.

Do vesnice byli vysláni dva muži, příslušníci StB,30 kteří se měli vydávat za agenty CIC a přesvědčovat sedláky k organizování protistátní skupiny a hromadění zbraní.

Operace začala na jaře roku 1952, kdy agent s krycím jménem „Major“ kontaktoval s nabídkou spolupráce Josefu Nečadovou, která společně s manželem vlastnila 13 ha půdy. Manželé Nečadovi byli v roce 1952 po vyvlastnění traktoru a mlátičky nuceni vstoupit do místního JZD, bez zemědělských strojů nebyli schopni samostatně hospodařit. „Major“ Nečadové slíbil, že jim zemědělské stroje budou po státním převratu vráceny. Nečadová

tedy kontaktovala sedláka Josefa Reslera (vlastníka 20 ha půdy) a společně na agentovu pistoli odpřisáhli slib mlčenlivosti. Resler byl pověřen shromažďováním zbraní,31 Josefa Nečadová poskytovala agentům stravu a ubytování, a když ji jeden z nich požádal o půjčku 10 000 korun, tak si je bez váhání vypůjčila od svého známého. Agent po ukončení akce samozřejmě zmizel a peníze s ním. Nečadová byla v říjnu 1952 zatčena a obviněna z trestného činu velezrady.

Druhou ženou odsouzenou v procesu se stala Anna, manželka Josefa Reslera. Podle své výpovědi manželovi vyčítala, že tráví málo času doma, a on jí přiznal své členství v protistátní organizaci napojené na CIC. Anna Reslerová měla podle žaloby převzít od souseda Václava Šťastného pušku a manželovi pomohla ukrýt v domě pistoli.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:37

STUDIE

U předání pušky byla údajně také třetí odsouzená žena Kornélie Šťastná. Té manžel při cestě do Kluků svěřil, že veze k Reslerovi pušku. Podle Šťastné na ni manžel neměl povolení a chtěl si ji u Reslerů ukrýt. Šťastná byla stejně jako Reslerová žalována za to, že „věděla, ale nepověděla“, tedy za neoznámení trestného činu.

V rámci procesu řešil liberecký Krajský soud tři kauzy – „Zdeněk Vlasta a spol.“, „Josef Resler a spol.“ a „Josefa Nečadová a spol.“ Obžalovaní byli u výslechů a soudních přelíčení nuceni doznávat spolupráci se zahraniční výzvědnou službou, tedy v tomto případě CIC. Po odsouzení za trestný čin velezrady bylo totiž možné jako vedlejší trest aplikovat propadnutí majetku, což byla hlavní motivace celé akce. Uvedený vedlejší trest se totiž nevztahoval na podobný trestný čin, spolčení proti republice. Čím více lidí si tedy při procesu vyslechlo rozsudek nejen za velezradu, ale i za pomoc k ní a její neohlášení, tím více majetku bylo možno zabavit. Tuto tendenci je možno vysledovat i na odsouzení Kornélie Šťastné a Anny Reslerové, jež byly v celé hře pouze okrajovými figurami. Oba jejich manžely již soud v procesu „Resler a spol.“ poslal do vězení, Šťastného na pětadvacet a Reslera na sedmnáct let a byla zabavena polovina jejich majetku. Ještě bylo potřeba získat druhou polovinu a tomu napomohlo odsouzení jejich manželek.

Podobný postup je možno vidět i v případu manželů Nečadových: syn Vladimír byl v procesu s „Vlastou a spol.“ odsouzen k pětadvaceti a jeho otec k deseti letům. Celý rodinný majetek tedy spadl státu do klína.

V rámci procesu „Nečadová a spol.“ (27. až 29. října 1953) byla Josefa Nečadová odsouzena k trestu odnětí svobody ve výši šestnáct let, Anna Reslerová na dva a půl roku a Šťastná na osmnáct měsíců. Na příkladu těchto tří žen a jejich rodin lze demonstrovat, jak dokázaly politické procesy roztrhat na mnoho let rodinné vztahy.

Kornélii Šťastné byl sice celý trest amnestován a 30. října byla propuštěna, nicméně její manžel strávil ve vězení sedm let, propuštěn byl až v rámci květnové amnestie z roku 1960. Po zatčení Josefa Reslera byla manželka se třemi dětmi v červnu 1953 vystěhována do vesnice poblíž Plzně32 a po listopadovém procesu byla držena ve vězení v Minkovicích u Liberce. Děti Reslerových v době věznění rodičů bydlely s babičkou, jejíž důchod se stal pro rodinu jediným příjmem. Nejstarší dcera podala XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 7

Katedra historie FP TU v Liberci

již v listopadu 1953 žádost o milost pro matku. V červenci 1954 byla kladně vyřízena a v srpnu téhož roku byla Reslerová podmínečně propuštěna. Zde je nutno zmínit, že i po propuštění hrozilo neustále opětovné zatčení. Například Reslerové byla vyslovena zkušební doba dva roky, čtyřiadvacet měsíců se tedy nemohla dopustit byť jen jediného přestupku a byla ve stálém nebezpečí, že ji například někdo falešně udá a ona se bude muset do vězení vrátit. Totéž se týkalo i vězňů propuštěných na amnestii, kde byla zkušební doba ještě delší.

Nejtragičtější byl osud rodiny Nečadových. Ve věznici si odpykávali trest rodiče i syn. Ten se roku 1955 snažil z věznice v Ostrově u Karlových Varů domoci milosti pro svou matku. Ve své žádosti se odvolával na její stáří a nemoc. Matka prý souhlasila se spoluprací s agenty pouze kvůli vidině získání traktoru a mlátičky. Dále se odvolával na šikanu místních funkcionářů: „Tito veřejní straničtí činitelé, dopouštěli se vůči nám poctivě pracujícím a hospodařící zemědělské rodině nejhlubšího bezpráví, útisku a svévole. A to tím, že nám soustavně odebírali bez jakýchkoliv náhrad nezbytně potřebný hosp. inventář, předepisovali nesmyslně vysoké, pro hospodářství neúnosné dodávky plodin.“33 Žádost

32_JECH, Karel, cit. v pozn.

26, s. 237. Jejich vystěhování se nicméně k nelibosti místních komunistických funkcionářů setkalo namísto s pozitivními s negativními emocemi ostatních obyvatel. Při stěhování Reslerových pomáhal dokonce i předseda JZD a obyvatelé se s nimi srdečně loučili. Obraz „kulaků vykořisťovatelů“ tak dostal alespoň zde vážné trhliny.

33_SOA Litoměřice, Krajský soud Ústí nad Labem, kart. 208, T 12/60.

34_Amnestie se podle čl. IX. odst.

1 a 2 nevztahovaly na trestné činy velezrady, vyzvědačství, sabotáže a samozřejmě trestů udělených v rámci retribučních soudů. Tím si režim ve věznicích udržel opravdové „nepřátele“.

35_NA, fond SSNV, osobní spis Josefa Nečadová, nestr., propouštěcí protokol.

36_podle § 53, tr.z. 86/1950 Sb. 37_ABS, fond A8, i.j. 1226, s. 4, informace pro náčelníka inspekce MV.

byla zamítnuta a tvrzení, byť jistě pravdivá, byla komisí označena za výmysly. Josefa Nečadová se dočkala propuštění z pardubické věznice až v rámci květnové amnestie v roce 1960, předchozí amnestie se na její osobu nevztahovaly.34 V tu dobu se také po osmi letech setkala se synem, ale již bohužel ne s manželem. Václav Nečada zemřel ve slovenském NPT Leopoldov v prosinci 1958 na srdeční astma. „Jsem úplně bezradná kde budu bydlet.“,35 uvedla Nečadová do propouštěcího protokolu.

Stejně jako ostatním odsouzeným byl i jí vysloven zákaz pobytu v okrese Doksy navždy.36 Nečadovi by se ovšem stejně neměli kam vrátit, na jejich statku již v době jejich vazby hospodařilo místní JZD. Agenturně řízená provokace byla v rámci akce Kluky přiznána již roku 1956. Nicméně již v průběhu procesu byli soudci a členové senátu tajným přípisem upozorněni, že se nesmí obžalovaných na údajné agenty CIC ptát.37 Stejně tak byla v roce 1956 zamítnuta byť jen možnost obnovy procesu, která by mohla souviset s následnou rehabilitací. S ní by totiž mohly být spojeny požadavky na navrácení majetku a stát se nehodlal 7

1.7.2012 23:20:37

| Veronika Doubová | Ženy odsouzené v politických procesech Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954

38_Tamtéž, i.j. 283.

39_K tomu více MLÁDKOVÁ, Barbora, cit. v pozn. 3, s. 107–108 a MLÁDKOVÁ, Barbora, cit. v pozn.

31, s. 223–243, TÝC, A. Kdo udělá tečku za akcí Kluky?, Zemědělské noviny, roč. 24, 1968, č. 80. s. 2 a RÁZEK, Adolf, cit. v pozn. 28.

40_MLÁDKOVÁ, Barbora , cit. v pozn. 31, s. 243.

41_Zkratka pro „Ilegální protikomunistická organizace 1“ 42_Jednalo se o dr. Pluhaře, který pracoval na infekčním oddělení semilské nemocnice.

Podle domněnky Krskové, Mochana a Krištofora se měl Pluhař podílet na likvidaci kněží, vězněných v prostorách nemocnice.

43_Odsouzen za velezradu pro organizování letákových akcí, ostatní trestné činy – sabotáž na dráze, plánovaný atentát na dr. Pluhaře a sekretariát KSČ – mu nebyly prokázány.

44_Rozhovor s Hanou KrskovouDvořákovou ze dne 24. 6. 2011.

45_Krsková vedla v Semilech fotografický ateliér. Poměrně kuriózní je fakt, že Krsková se s doktorem Poledníkem setkala znovu ve vyšetřovací vazbě. Při vyšetřování jí referent řekl, že ve vedlejší místnosti kolegové vyslýchají jistého dr. Poledníka, který prý prováděl potraty, a oni mu to nemůžou dokázat.

46_Rozhovor s Hanou KrskovouDvořákovou ze dne 24. 6. 2011.

Jaroslav Vokněr čekal na svoji snoubenku až do roku 1959, poté se oženil. Rok nato byla Hana Krsková propuštěna z vězení.

47_Odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši deseti let.

48_Rozhovor s Hanou KrskovouDvořákovou ze dne 24. 6. 2011.

8

Fontes_sazba_01.indd 8

STUDIE

vzdát 480 ha vysoce bonitní půdy klukských sedláků.

Vše se tedy mělo řešit formami individuálních milostí.38 Rehabilitační řízení bylo zahájeno až v březnu 1968, bývalí vězni v rámci výpovědí vzpomínali na fyzické násilí a psychický nátlak – obojímu byli po dobu vyšetřování vystaveni.39 Dalo by se říci, že smutnou tečkou za akcí Kluky je ve své podstatě rok 2004, kdy byl poslednímu žijícímu účastníkovi procesu Zdeňku Vlastovi navrácen zabavený majetek.40 Proces „Otakar Vrbenský a spol.“ – semilská protistátní organizace

Mezi ostatními kauzami s tzv. protistátními skupinami vyniká v analyzovaných letech proces se semilskou skupinou „Ipkorg 1“.41 Výjimečným je především proto, že před soudem nestanula fiktivní, vyšetřovateli vytvořená skupina, jak tomu v mnoha případech bylo, ale reálná odbojová organizace. Ta působila na území Semil od roku 1950 a její cíle rozhodně nebyly malé – kromě letákových akcí plánovali její členové zavraždění jistého semilského lékaře, údajného spolupracovníka nacistů42, a atentát na místní sekretariát KSČ.

V procesu bylo souzeno celkem dvacet šest mužů a dvě ženy, Hana Krsková a Jiřina Hartigová. Soud vyslovil žalovaným vysoké tresty – pouze devět osob odešlo od soudu s trestem nižším než deset let odnětí svobody, přičemž nejvyšším trestem bylo dvacet tři let pro Jaroslava Mochana.43 Dnes již žijí pouze čtyři účastníci procesu. Členkou „Ilpkorgu 1“ byla Hana Krsková, provdaná Dvořáková, s níž jsem pomocí metody orální historie vedla rozhovor o průběhu a okolnostech procesu.

Hana Krsková byla žalována nejen za velezradu, ale také za usmrcení lidského plodu, v létě roku 1951 si totiž nechala provést potrat. Interrupce byla v Československu trestná již v předešlých dobách, tr. zákon č. 186/1950 Sb. pouze upravil výši trestů – žena, jež si nechala potrat provést, mohla být odsouzena na jeden rok vězení a osoba, která zákrok provedla, až na deset. Ženy si často pomáhaly samy, případně navštěvovaly tzv. andělíčkářky, prováděním potratů si ovšem přivydělávalo i nemalé množství lékařů. Haně Krskové provedl potrat jistý doktor Poledník z Varnsdorfu, který si za zákrok účtoval 5 000 korun,44 tedy více než jeden a půl jejího měsíčního platu.45

Hana Krsková, fotografie před zatčením Foto archiv H. Dvořákové

Hana Krsková byla zasnoubená s Jaroslavem Vokněrem, kterého již jako členka Vrbenského organizace chtěla přesvědčit, aby na vojně odcizil granáty. K tomu vzpomínka Hany Krskové-Dvořákové: „…on mi vždycky nadával, když jednou za 14 dní přijel: ‚Nelez do ničeho, já ti říkám, s tím Mochanem nikam do ničeho nelez. Budeš toho litovat.‘ A jednou tak bylo v náladě a já mu říkám: ‚Ty Jardo, ty seš tam v tom skladě, co nějaký granáty takhle?‘ ‚To mě ani neříkej, já tam nic takovýho krást nebudu.‘ Ale přitom on byl reakcionář hroznej! Ale prostě měl strach.“46 Krsková měla dále

spolupracovat s Janem Krištoforem,47 s jehož pomocí rozhazovala na území Semil, Železného Brodu a Nové Paky protistátní letáky. To dělalo starosti místním příslušníkům SNB, kteří v noci pilně chodili letáky sbírat.

Na to vzpomínala Hana Dvořáková: „…chodil ke mně nějakej Mirek Hakenů, ještě žije, byla jsem za ním asi před měsícem. A byl u SNB a tak nějak občas se stavil u mě v ateliéru na kafe. A jednou přišel a povídá: ‚Já jsem celou noc nespal, nějaký blbci tady rozhazujou letáky a my jsme je sbírali. A já povídám: ‚Jó? No prosím tě, a po celým městě? Neříkej…A kolik jste jich sebrali?‘, a on říká: ‚Osmdesát tři.‘ a já povídám: ‚No to je dost.‘ A my jsme jich přitom rozházeli dvě stě padesát!“48

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:37

Katedra historie FP TU v Liberci

STUDIE

Poměrně komickou úlohou Hany Krskové bylo také svést pracovníka sekretariátu KSČ. Ten ji měl podle plánu po jedné ze schůzek pozvat k sobě do kanceláře, kde se měla Krsková podívat, kam by bylo možné později umístit bombu. Plán ovšem vyhořel na neochotě komunisty Krskovou do kanceláře vzít: „…on furt jako do tý spořitelny se neměl aby mě tam pozval. Asi nesměli, to já nevím. A teď jsme se vraceli a tam byly takový starý stromy a on se ke mně natočil a začal mě líbat a opřel mě o ten jeden strom a furt říkal: ‚Musíš mně to dovolit, musíš mně to dovolit, já pro politiku nemám čas na ženský.‘ (smích) A mě v tu chvíli, věřte mi to, se to tak eklovalo, já jsem říkala ‚Nech toho, já s nikým nic mít nechci.‘ ‚Vždyť máš Jardu na vojně.‘ No a já jsem ho odstrčila a utíkala jsem jako blbec a od tý doby jsem se s ním nesetkala. A on se pak tam oženil v Semilech.

A já jsem pak klukům říkala, když jsem se sešli: ‚Ještě mě za někým pošlete, tak teda…‘ (smích).“49

v červenci 1953 spáchal skokem z okna sebevraždu.

Další z účastníků procesu, bratr Jaroslava Mochana, Miroslav, byl v průběhu vyšetřování odvezen k léčení na psychiatrickou kliniku do Bohnic.51 Hana Krsková i Jiřina Hartigová byly propuštěny v roce 1960. Hartigová zemřela v listopadu 2000, Hana Krsková-Dvořáková se po propuštění přestěhovala do Svitav, kde pracovala jako fotografka. V roce 1990 se stala členkou KPV, od roku 2008 je členkou smírčí komise a od roku 2009 předsedkyní pobočky KPV Semily-Turnov.

Proces se „špiónkou“ Elvírou Tandlerovou

Němka Elvíra Tandlerová se zavázala ke spolupráci se západoněmeckou špionážní organizací nikoliv pro své nepřátelství k režimu, ale kvůli prosté touze – setkat se opět se svojí matkou, která byla po roce 1945 odsunuta. Místo setkání s rodiči však čekalo čtyřiadvacetiletou dívku dlouholeté vězení.

Rodiče Elvíry Tandlerové byli od roku 1940 v koncentračním táboře, údajně pro poskytování úkrytu vyzvědači, popravenému roku 1941. Přestože by mohli být považováni za tzv. antifašisty, v roce 1947 byli matka i nevlastní otec Tandlerové vysídleni a přestěhovali se do Bavorska, tedy do americké okupační zóny. Tandlerová a její babička si o odsun zažádaly také. Jejich požadavek byl roku 1949 odsouhlasen a obě ženy čekaly na transport, který byl ovšem z blíže neuvedených důvodů zrušen. Přes několik dalších žádostí jim úřady už vystěhování nepovolily.52 Elvíra Tandlerová se tedy rozhodla dostat se do Bavorska ilegální cestou. Plánovala tajně přejít hranice,v bavorském Enzweihingen bei Feihingen vyhledat matku a domluvit s ní, zda by u ní s babičkou mohly po ilegálním útěku z republiky bydlet. V srpnu 1951 s pomocí převaděče Josefa Ledviny z Liberce přešla hranice a čtyři dny po odchodu z republiky se dostala do NDR a následně do SRN. Zde se Tandlerová obrátila na německé úřady a chtěla požádat o povolení k dalšímu pobytu. Seznámila se s pracovníkem vystěhovalecké agentury a ten ji údajně získal pro špionážní službu: „Jméno tohoto muže jsem nikdy nepoznala a v poz-

Jiřina Hartigová se do organizace údajně dostala kvůli mileneckému vztahu s Jaroslavem Mochanem. Žádné letákové akce se neúčastnila, pro Jaroslava Mochana ale měla opatřit zbraň a sto kusů nábojů. Mochan ji poté pověřil, aby kontaktovala profesora hudby Hýblara, který měl mít údajně spojení na pražskou protistátní organizaci. Hartigová se s ním sešla v Praze, Hýblar jí ovšem nic konkrétního neřekl a kontakt jí nedal.50 Hana Krsková byla zatčena v červenci a Jiřina Hartigová v říjnu 1952, obě byly žalovány za trestný čin velezrady. Při procesu, jenž probíhal u Krajského soudu v Liberci ve dnech 27. a 28. března 1953, byla Hana Krsková odsouzena k dvanácti a Jiřina Hartigová k osmnácti letům odnětí svobody. Krajský prokurátor se po vynesení rozsudku odvolal proti výši trestu Krskové, který soud stanovil pod spodní hranicí trestní sazby a v rámci odvolacího řízení byl Krskové trest navýšen na patnáct let.

I u procesu „Otakar Vrbenský a spol.“ je možno vysledovat, jak kauza ovlivnila životy nejen odsouzených osob, ale i jejich příbuzných a blízkých. Spolu s Jiřinou Hartigovou byl odsouzen také její manžel, a to na patnáct let odnětí svobody, jejich sedmiletý syn žil až do roku 1960, kdy se oba rodiče vrátili z vězení v rámci tzv. velké květnové amnestie, u matky Hartigové. Uvěz- dější době moji špionážní činnosti byl pro mě přednění své dcery psychicky neunesl otec Hany Krskové, staveným pod přezdívkou ‚šéf ‘. Sám mně také řekl, že XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 9

49_Rozhovor s Hanou Krskovou Dvořákovou ze dne 24. 6. 2011.

50_V procesu byl Hýblar odsouzen k jednomu roku odnětí svobody.

51_Miroslav Mochan byl souzen v samostatném procesu a za trestný čin velezrady mu byl vysloven trest šestnáct let odnětí svobody.

52_K otázce odsunů více STANĚK, Tomáš. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa. Ostrava: Amosium servis, 1992. ISBN 80-85498-04-9. a ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK (edd.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951.

Dokumenty z českých archivů, Díl I–III, Středokluky: Zdeněk Susa, 2010–2011. ISBN 978-80-8605767-5.

9

1.7.2012 23:20:37

| Veronika Doubová | Ženy odsouzené v politických procesech Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954

53_ABS, fond V-Liberec, vyšetřovací spis Elvíry Tandlerové, sign. V-518/L, s. 133. Generál Lev Prchala byl účastníkem prvního i druhého odboje. Za druhé světové války emigroval do Polska a v letech 1940–1945 pobýval ve Francii a Velké Británii. Působil v řadách opozice proti Edvardu Benešovi, tzv. Československé národní radě. Po skončení války zůstal v exilu a roku 1945 založil Český národní výbor. Spolupracoval se sudetoněmeckým hnutím, v roce 1950 s ním uzavřel dohodu o společném postupu proti komunismu v Československu.

K tomuto tématu: KUKLÍK, Jan a Jan NĚMEČEK. Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945.

Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80246-0777-8.

54_Roland Porsche (Brož) byl spolupracovníkem StB, měl pravděpodobně infiltrovat západoněmecké špionážní služby. Je ovšem možné, že spolupracovníkem StB byl i údajný „šéf“ Tandlerové a v agentuře měl „zachytávat“ emigranty.

55_ABS, fond V-Liberec, vyšetřovací spis Elvíry Tandlerové, sign. V-518/L, s. 19.

56_Tamtéž, s. 32.

57_Tamtéž, s. 131. Důležitý je také fakt, že jméno Elvíry Tandlerové se nevyskytuje v seznamu spolupracovníků StB. 58_Podle § 78 a 86 tr.z,.

86/1950 Sb.

STUDIE

pracuje jako člen špionážní organizace bývalého gene- kových v Liberci a kasáren dělostřeleckých v Libercirála Prchaly“.53 Muž jí prý slíbil, že pokud bude spolu- -Ruprechticích. Měla jsem zjistit počet mužstva, počet pracovat a dodá požadované informace, zprostředkuje jí důstojníků, jméno velitele, kam jezdí na cvičení apod. setkání s matkou a pomůže s vystěhováním. Tandlerová Také byla otázka ve věci zjištění místa politické školy SNB v Liberci.“56 Ani tyto informace se jí ovšem nepodamu uvěřila a spolupráci přislíbila.

Úkolem Tandlerové mělo být zaznamenávání a posílání informací o hospodářských a vojenských objektech.

Po čtyřdenním školení dostala od „šéfa“ 4 500 Kčs a falešný průkaz totožnosti. Devět dní po prvním přechodu hranic se vrátila s pomocí agenta Rolanda Porsche na území Československa.54 Tandlerová podle své výpovědi zaslala „šéfovi“ celkem sedm dopisů. Text psala tajným inkoustem přes nezávadný text a dopisy zasílala na adresy spolupracovníků výzvědné služby. Nepodařilo se jí ovšem zjistit žádné zásadní informace, pokoušela se navázat známost s jedním vojákem z liberecké jednotky, ten ji ale místo spolupráce anonymně udal.55 Do dopisů tedy vložila jen několik map a jízdní řád ČSD. Od „šéfa“ poté dostala další úkoly: „Jednalo se o zjištění podrobností a získání

řilo získat a v dopisech začala na „šéfa“ tlačit, aby jí zařídil setkání s matkou. Společná schůzka byla nakonec sjednána na duben 1952. Tandlerová měla nyní zapojit matku do špionáže. Dne 19. dubna se Tandlerová společně s Porschem vydala k hranicím a…byla zatčena.

Ve vazební věznici StB byla Tandlerová podle své výpovědi získána ke spolupráci a měla být využita pro usvědčení jisté Bobkové z Liberce, která se měla údajně zabývat převaděčstvím. Celá situace je nicméně, alespoň tak jak je prezentována ve vyšetřovacím protokolu, poměrně zmatečná, neboť Tandlerová v jednom z protokolů vyslovila podezření, že Bobková je také spolupracovnicí StB.57 Tandlerová byla propuštěna v květnu 1952, nicméně v říjnu 1952 byla opět zatčena a obžalována z trestného plánů letiště v Liberci-Růžodole, dále kasáren Štefani- činu velezrady a vyzvědačství.58 Žaloba ji vinila ze spo-

Elvíra Tandlerová, vazební foto (ABS, fond V-Liberec, vyšetřovací spis Elvíry Tandlerové, sign. V-518/L)

10

Fontes_sazba_01.indd 10

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:37

Katedra historie FP TU v Liberci

STUDIE

lupráce s Prchalovou organizací, přestože ji Tandlerová ve svých protokolech zmínila pouze jednou. Zprávy, které špionážní službě poskytla, posoudil prokurátor jako závažného charakteru a žalovaná tak podle něj ohrozila bezpečnost země. Nicméně jak již bylo výše zmíněno a jak je zřejmé z vyšetřovacích protokolů, právě konkrétní zprávy byly tím, co se Tandlerové nepodařilo získat a o čem „šéfa“ několikrát informovala.

Vyšetřování Tandlerové trvalo více než půl roku, hlavní líčení se konalo v červnu 1953. Obžalovaná v rámci výpovědi uvedla, že její hlavní motivací nebyl finanční zisk ani nepřátelství k režimu, ale touha dostat se do západního Německa za matkou.59 Podle žaloby se Tandlerová při získávání informací o vojenských objektech pokoušela o vyzvídání státního tajemství a prokurátor tedy zmiňoval i možnost použití absolutního trestu, byť se Tandlerová žádné tajemství nedozvěděla. V její prospěch nicméně nakonec podle textu rozsudku hovořil tzv. třídní původ, mládí a doznání. Tandlerová byla odsouzena k trestu odnětí svobody ve výši šestnácti let, tedy na spodní hranici trestní sazby.

Elvíra Tandlerová byla vězněna v pardubické věznici a slovenském NPT Želiezovce. Amnestie z roku 1953 ani 1955 se na ni vzhledem k paragrafům, podle nichž byla odsouzena, nevztahovaly. Ani tzv. velká amnestie z roku 1960 ovšem Tandlerové „svobodu“ nepřinesla, neboť podle komise pracovala jako aktivní agentka západní špionážní služby. Ze stejného důvodu nebyla Tandlerová amnestována ani v roce 1962. O propuštění žádala bez úspěchu až do roku 1964.60 Datum propuštění není v osobním ani soudním spise uvedeno.

Role Tandlerové v celé kauze zůstává stále nejasná. Je možné, že se s Porschem setkala v západoněmecké úřadovně náhodně a stala se jen jednou z mnoha zatčených v daleko větší kauze, zaměřené na zachytávání emigrantů. Její příběh ovšem nakonec skončil víceméně šťastně.

Do svého vysněného cíle – západního Německa – se nakonec dostala, s manželem, taktéž českým emigrantem, zde žila až do své smrti v polovině devadesátých let.61

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 11

Shrnutí

Na výše analyzovaných soudních kauzách jsem se pokusila poukázat na to, že se komunistický režim v mašinérii politických procesů nevyhýbal ani kauzám se ženami, jež byly často odsuzovány ke stejně vysokým trestům jako muži. Komunistický režim v Československu se – narozdíl od stalinské diktatury v Rusku – sice kromě jednoho případu vyhýbal udílení absolutních trestů ženám, nicméně rozhodně se nebál ženy odsuzovat k dlouholetým trestům odnětí svobody. A jak je vidět na popsaných případech, při rozhodování o výši trestu nebyl často brán v potaz ani zdravotní stav, ani věk žalovaných.

Dalšími neevidovanými oběťmi jsou manželky, matky a samozřejmě děti tisíců politických vězňů, které na mnoho let, a některé navždy, přišly o své nejbližší.

Rozklad rodiny jako jeden z vedlejších faktorů politických procesů je dobře patrný i na analyzovaných kauzách. V rámci nich byly ženy často odsouzeny společně se svými manžely, jako například Anna Reslerová nebo Kornélie Šťastná, a jejich děti přišly ze dne na den o oba rodiče. Přestože se nejednalo právě u výše zmíněných žen o vysoké tresty, mohlo jejich odsouzení nevratně narušit partnerské a rodinné vztahy.

Politické procesy, jimiž se zabýval Krajský soud v Liberci v analyzovaných letech 1953 a 1954, se příliš nevymykají celorepublikovému obecnému obrazu politicky orientovaných kauz.

Blízkost státní hranice se odráží na několika procesech s převaděči, emigranty a pašeráky. I po zániku Státního soudu je možno vysledovat několik kauz, jež by se daly označit za klasické monstrprocesy. Jednalo se především o odsouzení bývalých členů ČSSD v rámci procesu „Antonín Urban a spol.“ a samozřejmě o proces s tzv. kulaky z obce Kluky. Pro tyto kauzy jsou typické vysoké tresty odnětí svobody (v kauze Urban a spol. připomeňme dva tresty doživotí – pro Veverku a Geigerovou) a propagandistické využití periodik. Přestože hlavní vlna procesů odezněla právě s ukončením činnosti Státního soudu k 1. lednu 1953, politicky nepohodlné osoby byly odsuzovány k dlouholetým trestům odnětí svobody až do pádu režimu v roce 1989.

59_Tandlerová dostala od Porsche 10 000 Kčs. Fakt, že byl spolupracovníkem StB, se samozřejmě u soudu detailně nerozebíral. Pro žalobu bylo důležité převzetí peněz.

60_Poslední žádost o milost, založená v osobním spise Tandlerové, je datována právě rokem 1964.

61_Jindřiška Havrlantová, vzpomínky sepsané 3. 3. 2011.

Jindřiška Havrlantová byla taktéž vězněna v Pardubicích, ve stejné cele jako “Elfi”. V písemném styku byly obě ženy i po propuštění z vězení a emigraci Tandlerové.

11

1.7.2012 23:20:37

Studie

jkjl

The dream of a generation made true: Creating “Big Liberec“ ABSTRACT

STANISLAV BIMAN | Forming a metropolitan area through conurbation is a common phenomenon of the industrial society and it is taking place even today.

Its incentives are mainly of administrative, financial and economical nature, only exceptionally there are also political reasons. This is the case of the so called “Big Liberec“. The paper deals with the roots of this process in the 19th century, its successful culmination in 1938–1939 and finally its first fulfilment. It discusses the first proposal from Liberec town hall and analyses to which extent the state administration and NSDAP party elements influenced the final version of the proposal. The action of the mayor of Liberec on October 1938 started a seemingly democratic process, which was completely transformed to an undemocratic operation to correspond more with the spirit of the new national socialistic administrative and political order - not by means of discussion and agreement, but by uncompromising orders and interests of the NSDAP and influential administrative and political powers in Liberec and Berlin.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Big Liberec

Velký Liberec

Eduard Rohn

Eduard Rohn

conurbation

slučování měst a obcí

urbanism

urbanismus

Sudetenland

Sudety

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

Fontes_sazba_01.indd 12

1.7.2012 23:20:37

Naplněný generační sen: Utvoření Velkého Liberce1 STANISLAV BIMAN

Plán města Liberce, 1939 (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, inv. č. 812 )

M

yšlenka vytváření větších správních městských celků připojováním okolních obcí k jejich historickým jádrům úzce souvisí s jejich průmyslovým rozvojem.

Průmyslové továrny, budované na okraji měst a mnohdy i mimo jejich katastry, zapříčiňovaly následnou výstavbu pro početně se rozrůstající města. Původní historická města se tak postupně, především obytnou plochou, přibližovala k sousedním obcím nebo se jich přímo dotýkala. Vznikala tím celá řada správních, dopravních i administrativních problémů, které si vynucovaly neustálá jednání se sousedními obcemi.

Snahy po zjednodušení nebo až odstranění těchto problémů vedly k myšlence spojení těchto dosud samostatných obcí s městy. Podobné snahy nacházely většinou souhlas jak u dotyčných obcí, tak i u nadřízených správních a politických úřadů. Přinášely s sebou převážně oboustranné hospodářské výhody. Proto takoXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 13

váto připojování a sjednocování měst a obcí, probíhající od 19. století, měla většinou hladký průběh a uskutečňovala se bez větších úředních i “sousedských” obtíží.

V případě Liberce tomu tak ovšem nebylo. Problém zde spočíval v odlišnosti národnostní a politické. Zatímco město bylo převážně německé a vyhraněně nacionálně – německy orientované, okolní obce s levicově orientovaným dělnictvem byly národnostně smíšené. Snahy libereckých politiků narážely u příslušných obecních zastupitelstev na neochotu, ale i na přímý nesouhlas jednat o takové možnosti.

Proto se vytvoření Velkého Liberce protáhlo na více než třicet let. A protože probíhalo ve třech politickosprávních útvarech (Rakousko-uherské monarchii, Československu a Třetí říši) i za rozdílného postavení Liberce v rámci těchto útvarů a jeho ambic, je také potřeba věnovat jim samostatné studie, jež budou vycházet

1_Není-li uvedeno jinak, je čerpáno z fondu AM Liberce, k. 55–56, sig. Gd 281/1904, uloženého v SOkA v Liberci.

V torzech dochovaného materiálu z činnosti úřadu libereckého landráta, úřadu ústeckého vládního prezidenta a úřadu libereckého místodržitelství nebylo k danému tématu nic nalezeno. Spisový materiál Kreisleitung NSDAP v Liberci, ev. podřízených místních organizací (Ortsgruppenleitung) se nedochoval vůbec.

13

1.7.2012 23:20:38

| Stanislav Biman | Naplněný generační sen: Utvoření velkého Liberce

2_O svolání schůzky rozhodl Rohn již 13. října 1938 po předchozím kontaktu se zástupci těchto obcí.

3_Františkov, Horní Růžodol, Janův Důl, Nové Pavlovice, Rochlice, Růžodol I, Ruprechtice a Starý Harcov.

14

Fontes_sazba_01.indd 14

z dobových reálií a akcentovat politické představy liberecké radnice. Z tohoto důvodu je tato studie věnována jen jedné z nich. Té, která vlastně nastartovala vytváření Velkého Liberce.

Jednání o naplnění dávného snu, spojení všech obcí libereckého „údolního kotle“ a vytvoření Velkého Liberce, začala záhy po obsazení Liberce německou armádou a inicioval je sám, tehdy ještě jen starosta, Eduard Rohn. Zúčastnili se ho starostové všech samostatných obcí od Machnína po Proseč nad Nisou. Výsledek sice posléze nebyl tak ohromující jako původní projekt, ale cíle bylo po dalších složitých jednáních, slibech, nátlaku a kalkulacích dosaženo. Ke dni 1. 5. 1939 byly k Liberci připojeny dnešní čtvrtě VI–XV. Počet obyvatel rázem dosáhl čísla 70 567 a Liberec se tím stal nejlidnatějším městem Říšské župy Sudety. To byl i další důvod, proč se stal jejím „hlavním městem“ a oprávněně nyní mohl nést titul Gauhauptstadt. I když některá další města župy (např. Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Opava) iniciovala podobné kroky, nedosáhla většího počtu obyvatel nebo jim to nebylo dovoleno. Podle sčítání lidu ze 17. května 1939 předčil Liberec, který se stal mezitím městským obvodem (dnes bychom řekli statutárním městem), všechny ostatní městské obvody v župě: Ústí nad Labem (68 228 obyvatel), Karlovy Vary (58 365), Opavu (46 092), Cheb (35 507). Byl to největší a jediný trvalý úspěch, který si město z okupačních let odneslo.

Jednání o vytvoření Velkého Liberce začala na liberecké radnici z podnětu starosty Rohna již 18. října 19382 , kdy se sešli zástupci 31 tehdejších obcí: Dlouhého Mostu, Dolního Hanychova, Doubí, Františkova, Hluboké, Horní Suché, Horního Hanychova, Horního Růžodolu, Janova Dolu, Javorníku, Karlinek, Kateřinek, Kunratic, Machnína, Minkovic, Nových Pavlovic, Ostašova, Pilínkova, Radčic, Rochlic u Liberce (dnes Rochlice), Rudolfova, Ruprechtic, Růžodolu I, Krásné Studánky, Stráže nad Nisou, Nového Harcova, Starého Harcova, Starých Pavlovic, Svárova, Šimonovic, Vesce a Vratislavic nad Nisou.

Schůzka měla pro pozvané starosty obcí pouze informativní charakter, neboť jí nepředcházel žádný písemný podklad, jenž by popisoval a zdůvodňoval Rohnův záměr. Rohn, který byl vlastně jediným řečníkem na toto téma, se hned v úvodu omluvil za tento základní nedostatek a uvedl, že proto také neočekává žádné závěry

STUDIE

z tohoto jednání, ale jen navázání vzájemného kontaktu a výměnu názorů k dané otázce. Přesto pro něho měla být schůzka zásadní sondou toho, jak dalekou podporu jeho záměr, ztvárňující letité přání, má.

Důvody ztroskotání všech předchozích pokusů realizovat téměř půl století starou myšlenku viděl Rohn v tom, že české úřady nebyly ochotny dát souhlas k rozšíření Liberce, který by se mohl zjevně stát hlavním městem pohraničí. Podcenit se nedal ani důvod uváděný na poradě zastoupenými obcemi, totiž že měl Liberec v minulosti převážně měšťanskou správu, zatímco v jeho okolí převažovala obecní zastupitelstva složená ze sociálních demokratů a marxistů, která nechtěla ztratit své pozice. Tyto důvody nyní pominuly, navíc byl Liberec určen Hitlerem za hlavní město sudetské župy, což vešlo již v obecnou známost.

V říjnu 1938 měl Liberec asi 40 000 obyvatel a zaujímal plochu 6 km2 tak hustě zastavěných, že zde již nezbývalo žádné další místo pro výstavbu, zatímco např.

Starý Harcov se rozkládal na ploše 12 km2 a měl pouze 4 278 obyvatel. Vedle snahy stát se počtem obyvatel největším městem v celém pohraničí bylo tedy druhým nejpádnějším důvodem získání potřebného stavebního prostoru. Provedení návrhu usnadňoval fakt, že řada okolních obcí už natolik srostla s městem Libercem, že nebýt návěstních tabulí na jejich okraji nikdo by nepoznal, že se už nachází na území např. Nových Pavlovic, Františkova, Ruprechtic nebo Harcova. Také z hospodářského hlediska tvořily okolní obce s Libercem propojený obchodní a průmyslový organismus.

Navrhované sloučení si Rohn představoval jako delší proces v několika etapách. V první fázi měly být připojeny bezprostředně sousedící obce3 a až později se měly přidat zbývající sídlištní celky údolního kotle mezi Jizerskými horami a Ještědem. V tomto pojetí by měl Liberec nakonec asi 100 000 obyvatel a vyznačoval by se mimořádně silným ekonomickým zázemím.

Přítomné starosty se snažil Rohn získat pro svůj plán i poukázáním na vývoj v Německu, kde se rovněž vytvářely větší městské aglomerace. Uvedl, že „Deutsche Gemeindeordnung“ takové kroky umožňuje, a hned starosty seznámil s příslušnými paragrafy a s postupem, který to předpokládá.

V „rozpravě“ vystoupil jako jediný starosta RůžodoFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:38

STUDIE

lu I Josef Krause, který navrhl, aby starostové Rohnův návrh projednali ve svých zastupitelstvech a o výsledku informovali jak starostu Liberce, tak úřad landráta a poté se po čtrnácti dnech opět sešli. Tento návrh byl všeobecně odsouhlasen. Rohn si byl dobře vědom toho, že podpora ze strany příslušných obcí posílí realizaci tohoto projektu a také jej urychlí. Nebylo divu, že to byl právě starosta této obce, který vystoupil. Bylo totiž známo, že Růžodol I usiloval již od roku 1901 o spojení s Libercem.

Rohnova představa překračovala svým územním rozsahem a množstvím začleňovaných obcí jakýkoli dosavadní postup a způsob vytváření větších územně-správních celků. Překonávala dosavadní praxi, jež se při obdobných aktech opírala především o hospodářské a správní důvody a nikoli o motivy politické, jak tomu bylo zjevně v tomto případě4.

Odpovědi starostů, resp. jednotlivých zastupitelstev došly až po urgenci počátkem listopadu 1938. Své jasné „ne“ vyslovily Dlouhý Most, Dolní Hanychov, Kateřinky, Krásná Studánka, Svárov a Vratislavice nad Nisou, Stráž nad Nisou odpověděla „spíše ne“, ostatní obce souhlasily.

Byl to jeden z posledních aktů, kdy obce ještě víceméně „svobodně“ rozhodovaly a hlavně projednaly danou záležitost a daly průchod svému názoru. Od 20. listopadu 1938, kdy začal platit „Deutsche Gemeindeordnung“, přestaly být voleným orgánem a měly jen velmi omezené pravomoci. Ve skutečnosti se staly jen orgánem provádějícím nařízení a pokyny úřadu landráta, orgánů státní správy a stranických služeben.

O své iniciativě i stanoviscích obcí informovala liberecká městská rada vládního prezidenta v Ústí nad Labem Hanse Krebse, jemuž Liberec správně podléhal, dne 9. listopadu 1938. Odpovídajícím způsobem byl informován i úřad říšského komisaře, úřad libereckého landráta a okresní vedení (Kreisleitung) NSDAP v Liberci.

Rohnovi a liberecké městské radě se jevila tato otázka jako zcela prioritní a podle toho jí byla věnována i mimořádná pozornost. Bylo tomu tak za situace, kdy v župě probíhala zásadní správní reforma. Vše bylo v pohybu.

Centrální tisk “Die Zeit” publikoval každý den nějaké nové nařízení, kterým se župa zapojovala do říšského systému. Denně byl uváděn v platnost některý z říšských zákonů nebo nařízení, která se vztahovala nyní i na Sudety.

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 15

Rohn neustále sondoval půdu a zjišťoval vyhlídky svého plánu. Již 16. listopadu 1938 informoval městské zastupitelstvo o stavu jednání a uvedl, že se rýsují dvě možnosti realizace: tzv. malý a velký plán. Malý plán počítal se začleněním obcí od Vratislavic nad Nisou po Ostašov (Liberec by pak měl mít celkem asi 76 000 obyvatel), zatímco podle velkého plánu (postupné začlenění uvažovaných 31 obcí) by mělo žít v Liberci asi 100 000 obyvatel.

K dalšímu posunu v realizaci Rohnova záměru došlo až v lednu následujícího roku.

Konečně 3. ledna 1939 zaslal písemně své stanovisko k projektu i okresní vedoucí NSDAP v Liberci Josef Porsche. Záměr sice podpořil, ale v žádném případě nedoporučoval připojení stranou ležících obcí (Doubí, Kateřinek, Radčic, Stráže nad Nisou, Vesce a Vratislavic nad Nisou), protože správa těchto částí by byla obtížná a znamenala by pro město značné finanční zatížení.

Stanovisko NSDAP nebylo pro Rohna velkým povzbuzením. Ohlašovalo komplikace a nepřehlédnutelný střet s Porschem, resp. se stranickým aparátem. O skutečných motivech Porschova jednání, které se až nápadně shoduje s odmítavým postojem některých obcí, se můžeme zatím jen dohadovat. Mohlo odpovídat i lepším informacím o budoucím správním a politickém uspořádání Říšské župy Sudety, které intenzivně probíhaly mezi Libercem a Berlínem.

Další vystřízlivění přišlo 12. ledna 1939, kdy Rohn obdržel od libereckého landráta Herberta Neumanna sdělení, že je podle směrnic říšského ministra vnitra možno provádět jen „malá spojení obcí“, neboť vyloženě venkovské obce při něm nemají být oloupeny o svůj svéráz5. Proto také podle něj přicházelo v úvahu připojení jen Starých a Nových Pavlovic, obou Růžodolů, Františkova, Janova Dolu, Rochlic, Starého Harcova, Ruprechtic (s výjimkou území ležícího již v Kateřinském údolí), z Vratislavic nad Nisou pouze osady Nová Ruda, části Dolního Hanychova a úzkého výběžku Karlinek.

Landrát zároveň, nyní již primátorovi, oznámil, že s tímto návrhem souhlasí, a na říšském ministerstvu vnitra ho také podpořil ústecký vládní prezident Hans Krebs.6 Byla to první Rohnova informace o Krebsově stanovisku.

Proti rozdílnému přístupu vůči Starému a Novému Harcovu protestovali starostové těchto obcí 13. ledna 1939, protože Nový Harcov by po připojení Starého Harcova –

4_Původní návrhy počítaly s připojením: Františkova, Horního Růžodolu, Janova Dolu, Nových Pavlovic, Rochlic u Liberce, Ruprechtic, Růžodolu I a Starého Harcova (Amtsblatt der Stadt Reichenberg z 15. 5. 1911).

V pamětním spise z roku 1905 (Die Frage der Vereinigung der an Reichenberg angrenzenden Gemeinde mit der Stadt Reichenberg) můžeme číst toto zdůvodnění:“...im Interesse der Erhaltung und Kräftigung des Deutschtums durch die rascheste Schaffung von Grossreichenberg durch die Eingemeindung der Vororte durchzuführen ist und legen beiden Teilen nahe, bei dieser wichtigen Lebensfrage das weitegehendste Entgegenkommen, insbesondere in der Geldfrage, wollen zu lassen...“ A tehdejší silně nacionalistický starosta Liberce Dr. Franz Bayer byl na jednání libereckého zastupitelstva 14. dubna 1905 zcela upřímný a otevřený, když uvedl: „Die Liebe zur Heimat und nationale Verhältnisse sind es, welche uns zur Eingemeindung drängen...

Bei einer politischen Neuordnung der Verhältnisse wird nur mit den grössten Städten gerechnet werden und Reichenberg von seiner Stellung als Metropole Deutschböhmens scheiden müssen...“ 5_Návrhem na změnu hranic se zabývala řada obcí a zaslala své návrhy či požadavky na příslušné úřady landrátů. Bylo jich tolik, že úřad říšského komisaře vydal již 16. listopadu nařízení o způsobu provádění změn hranic obcí (slučováním obcí) a odkázal na nařízení Říšského ministerstva vnitra z 2. prosince 1935 v obdobné záležitosti. To bylo nyní nutné dodržovat i v Sudetech jako říšském území a rovněž v jeho správním obvodu. Na ně se odvolával i landrát Neumann ve svém stanovisku.

6_Viz zápis o poradě městského zastupitelstva z 12. ledna 1939.

Hans Krebs podpořil tento návrh s výjimkou připojení Dolního Hanychova. Bohužel motivy a odůvodnění nejsou k dispozici.

15

1.7.2012 23:20:38

| Stanislav Biman | Naplněný generační sen: Utvoření velkého Liberce

7_Rohn je odeslal 27. ledna 1939 s podrobným vyjádřením ke Krebsovu stanovisku.

8_Čas tu sehrával zásadní roli.

V Berlíně bylo mezitím rozhodnuto o sčítání lidu v Sudetech, které proběhlo 17. května 1939, a v chodu byla intenzivní jednání o správní struktuře župy. Viz nařízení Říšského ministerstva vnitra a Říšského ministerstva hospodářství z 21. února o úpravě sčítání v Sudetech. (Verordnung über die Durchführung des Volks-, Berufs- und Betriebszählung 1939 in den sudetendeutschen Gebieten, RGBl. 1939, I., s. 281.)

9_Verordnungsblatt für den Reichsgau Sudetenland Nr. 2/1939.

10_Viz záznam z 1. září 1942 a oběžník úřadu vládního prezidenta v Ústí n. L. ze 17. listopadu 1942, kterým informuje o výnosu říšského ministerstva vnitra o změnách hranic obcí.

Zachované materiály ukazují, že Rohn měl ve své iniciativě podporu Konrada Henleina, a že dokonce v některých případech jednal přímo na jeho přání. A to i s okázalým přehlížením úřadu landráta. Viz např. dopis Rohna libereckému landrátovi Dr. Friedrichu Hübnerovi z 11. dubna 1942.

16

Fontes_sazba_01.indd 16

podle jejich názoru – nebyl životaschopný, neboť obě obce tvoří hospodářsky a zemědělsky jeden celek. Tato připomínka byla vzata v úvahu v definitivním Krebsově návrhu, který byl předložen říšskému komisaři k projednání již 30. ledna 1939 a který se od Neumannova lišil právě nezařazením uvažované části Dolního Hanychova.

Protože se územní změna bezprostředně dotýkala činnosti a územního členění Kreisleitungu NSDAP v Liberci, byl Rohnův plán jistě předmětem nejednoho stranického jednání. Porsche Rohna informoval 23. ledna 1939 pouze o své poradě s vedoucími místních organizací NSDAP (Ortsgruppenleitern) nad plánem rozšíření Liberce, z níž však pro Rohna nevyplynulo nic závažně nového (pozitivně ani negativně).

Z dochovaného přípisu Úřadu vládního prezidenta v Ústí nad Labem z 25. ledna 1939 víme, že si tento úřad na Rohnovi vyžádal další podklady o počtech obyvatel a ploše obcí se zdůvodněním nových hranic obcí Dolního Hanychova, Karlinek, Kateřinek, Ruprechtic a Vratislavic n. N.7 O tom, že celá záležitost nebyla stále vyjasněna, svědčí záznam z 1. února 1939, podle něhož zástupce říšského komisariátu sdělil primátorovi Liberce, že trvá na tom, aby byly do rozšíření Liberce začleněny jen části uváděných obcí a nikoli celé obce. To by ovšem znamenalo podstatnou změnu celého plánu i vyústění jeho politického smyslu.

Primátor Rohn nebyl s daným vývojem celé záležitosti spokojený a pokusil se ho vrátit do původní polohy. Obrátil se dopisem z 6. února 1939 na říšského komisaře Konrada Henleina a seznámil jej podrobně s Krebsovým návrhem. Dosavadní Liberec se 616 ha a 38 525 obyvateli by se rozrostl jen na 3 754 ha a měl by 73 272 obyvatel.

Přitom Ostašov, Karlinky, Doubí a Vesec si stejně jako Horní Hanychov přály připojení k Liberci. Rohn zopakoval i známé důvody hovořící pro vznik Velkého Liberce – měl tak být vyřešen nedostatek bytů novou výstavbou právě v prostoru Ostašova a Karlinek, získána potřebná plocha pro letiště, policejní kasárna, sportoviště, cvičné a nástupní prostory pro formace NSDAP, nový ústřední hřbitov.

Umožněno mělo být také vybudování dvoukolejné tramvaje až k lanovce na Ještěd. Další hospodářské a dopravní důvody nebyly v Krebsově návrhu uváděny a reflektovány.

Podle Rohnova návrhu by pak měl mít Velký Liberec 6 951 ha a 88 833 obyvatel.

STUDIE

To, že Rohn stále neupouštěl od svého maximálního záměru, bylo motivováno velkými plány a očekáváními tak rozšířenými v celé sudetoněmecké společnosti. Sdílely je i stranické orgány, jež byly jen minimálně informovány o skutečných říšských záměrech a úmyslech.

Dne 11. února 1939 se uskutečnila na říšském komisariátu v Liberci porada všech zainteresovaných stran, která měla sjednotit všechna hlediska.8 V zásadě odsouhlasila Krebsův návrh – ovšem se dvěma výjimkami.

Na Henleinovo doporučení nebylo provedeno začlenění Nové Rudy do nové městské aglomerace, ale naopak k ní připadl celý Dolní Hanychov (tento spor mezi úřadem ústeckého vládního prezidenta a říšským ministerstvem vnitra trval však dál a opět se řešil na poradě 20. března 1939). „Kvůli jednoduchosti musí být v daném případě sjednocování obcí provedeno cestou nařízení, takže nepřichází v úvahu jednání mezi městem a jednotlivými obcemi, jakož i případné uzavření dohod o začlenění. Při tomto začlenění nemohou být brány v úvahu obzvláště jednostranné zájmy obcí, ale je jen rozhodující pojem obecného blaha nacionálně socialistického světového názoru“, čteme doslova v písemném záznamu.

V příštích týdnech následovala četná jednání mezi městem, úřadem landráta a okresním vedením NSDAP, jejichž výsledkem byla i zásadní dohoda o provedení začlenění. Podle ní nebudou včleněny části stávajících obcí, ale jen celé obce, neboť by to vedlo k řadě dalších komplikací a sporů (mj. i v dokončované územní struktuře NSDAP).

Netrpělivý Rohn se rozjel dokonce do Berlína, kde 25. března 1939 jednal o rozšíření Liberce na Říšském ministerstvu vnitra, které muselo takovou změnu schválit a vydat o tom příslušné nařízení. Dozvěděl se zde, že říšské miniterstvo vnitra nemůže vydat nařízení o začlenění obcí do Liberce, dokud A. Hitler nepodepíše nový zákon o začlenění Sudet, a že to říšské miniterstvo vnitra nemůže ovlivnit, neboť tento zákon souvisí s řadou dalších mezirezortních otázek, které musí být předem vyřešeny.

Podle názoru říšského miniterstva vnitra nebude možné vydat nařízení o rozšíření Liberce před 1. dubnem 1939, ale stane se tak až k 1. květnu nebo až v červnu. A opět bylo Rohnovi jasně sděleno, že pro takový krok nejsou možné žádné dohody s obcemi, ale že se FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:38

STUDIE

takové rozšíření provede jen na základě nařízení, které bude vycházet z návrhů a doporučení vyšších správních a politických orgánů.

Berlín samotný měl ovšem zájem na co nejrychlejším vyřešení správního začlenění Sudet do Říše. Jednání byla brzy nato ukončena a příslušné nařízení Říšského komisaře pro sudetoněmecké území o správním členění Říšské župy Sudety bylo publikováno 29. dubna 1939 a vstoupilo v platnost 1. května.9 K tomuto datu končilo období říšského komisariátu, jenž spravoval i odtržené části na jižní Moravě a v jižních Čechách. Ty nyní připadly k jiným správním a stranickým celkům. Říšské ministerstvo vnitra nařídilo k datu 1. května rozšíření Liberce o obce Dolní Hanychov, Františkov, Horní Růžodol, Janův Důl, Nové Pavlovice, Nový Harcov, Rochlice u Liberce, Ruprechtice, Růžodol I, Staré Pavlovice a Starý Harcov. Tedy jen o jednu třetinu z původního záměru. I tak se podařilo, aby byl Liberec – jako Gauhauptstadt – městem s největším počtem obyvatel v župě a odpovídal tak svému označení. Proto se oslavovalo. Slavnostní zasedání, na němž bylo ministerské nařízení vyhlášeno, se – po všech nutných přípravách – konalo 1. června 1939 od 18 hodin ve velkém sále hotelu Zlatý lev.

K 30. červnu skončila působnost stávajících starostů začleněných obcí. Vznik Velkého Liberce tedy probíhal jako řešení jedné ze závažných politických otázek, při němž věcná hlediska a argumenty hrály jen podružnou roli.

Nebylo v povaze Rohna vzdávat se vytčeného cíle.

Pravda, nebylo to možné hned, bylo nutné mít pádné argumenty. Nyní již jen zcela věcné. Válka a s ní spojené nároky na správu a chod obcí, ale i na řešení válečných obtíží, je samy nabízely. Dne 2. února 1942 odeslal Rohn na ústecký úřad vládního prezidenta návrh, aby byly k Liberci připojeny obce Doubí, Horní Suchá, Horní Hanychov, Karlinky, Kateřinky, Kunratice, Ostašov, část Radčic, Rudolfova, část Stráže nad Nisou, většina Vesce a asi polovina Vratislavic nad Nisou. V obsáhlém zdůvodnění byly uváděny argumenty především stavební a dopravně-technické.

Z ústeckého úřadu přišla odpověď až v září 1942.

Příslušný referent (vrchní vládní rada Poppe) sděloval do Liberce, že v současné době existuje zákaz rozšiřoXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 17

Pozvánka k oslavě ustavení Velkého Liberce, která se konala 1. června 1939 ve velkém sále hotelu Zlatý Lev (SOkA Liberec, AM Liberec, Gd 281/04, kart. 56)

Zpráva pro zasedání městské rady 2. července 1942 o očíslování městských čtvrtí (SOkA Liberec, AM Liberec, Gd 281/04, kart. 56)

vání obcí začleněním jiných; výjimku tvoří jen válečné nebo jiné pádné či vynucené důvody a o nich rozhoduje jen říšský ministr vnitra.10 Tím byla po dobu války otázka rozšíření Liberce připojením sousedních obcí zmrazena a byla opět obnovena až po ukončení války za zcela nových politicko-správních podmínek a také se zcela jinou motivací.

17

1.7.2012 23:20:38

Studie

jkjl

About the Identification of infanta Mary Victoria Portrait from Rohan Collections.

ABSTRACT

MARIE MŽYKOVÁ | One of the most popular paintings in Sychrov Castle is a portrait of a small princess and a doggy. Mainly two features – bourbon lilies and the crown – led the researches to identify the painting as “Bourbon princess”. Similar portraits of the Spanish as infanta Mary Ann Victoria were painted in 1724 by N. de Largillière and A. S. Belle. Members of the House of Rohan, bearers of the title “princes of the royal blood”, were related to her. It was a great-granddaughter of the king Louis XIV., who has his own representation in Rohan gallery as well her father, king Philip V. of Spain. On the base of the analysis of the state of affairs in France, an event of 1721 comes to mind. Three years old infanta was sent to the royal court of France to get engaged to the eleven-year-old king Louis XV. The betrothal painting from Jeana-François De Troy from 1723 can be found in the Florentine gallery and served as a template for Sychrov painting. New situation caused that the marriage was called off and the little princess travelled back to Spain – situation, which is reflected on the Sychrov painting. Instead of a courteous chevalier, the princess gives orders only to Cavalier King Charles Spaniel.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

princess

princezna

infanta Maria Victoria

infantka Marie Viktorie

Nicolas de Largillière

Nicolas de Largillière

Portrait Gallery of Rohan family

rohanská portrétní galerie

Sychrov

Sychrov

Jean-François De Troy

Jean-François De Troy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

Fontes_sazba_01.indd 18

1.7.2012 23:20:38

K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek MARIE MŽYKOVÁ

M

ezi divácky poutavé obrazy v instalaci sychrovského zámku patří portrét malé princezny: zatímco papoušek na její pozvednuté ručce jen koloruje exkluzivitu prostředí, dotírající módní pejsek, Kavalír Charles King španěl, ji vykresluje jako velitelku. Oproti předcházejícímu zásnubnímu obrazu této princezny, vyobrazené s dvorným princem, tu může jít o pouhou ironii malíře. Totiž jako „kavalír“ princezničce zbyl už v této době jenom pejsek, což doložíme na závěr.

Dosud k označení suverénního děvčátka „Bourbonská princezna“1 vedly příznačné identifikační prvky, zlatý dekor bourbonských lilií na modrém základu a královská koruna na vznešené karmínové draperii. To určuje, že postava pocházela „z bourbonského domu“.

Přitom styl malby nás vede k repertoáru z první čtvrtiny 18. století.

Nejbližší portrétní kompozici toho druhu vytvořil jeden z nejkultivovanějších francouzských portrétistů, Nicolas de Largillière: v roce 1724 vyobrazil maličkou španělskou infantku Marii Annu Viktorii, uváděnou častěji jen jako „Marie Viktorie“. (Obr. 1) Představil ji s korunkou a v ceremonielním oděvu ze stříbrného brokátu, posázeném drahokamy. Ve stejném roce také výtečný dvorní malíř Alexis Simon Belle vytvořil portrét malé princezničky, „Marie Victoria de Bourbon“,2 – se zásnubním věnečkem.

Protože jde v těchto případech o kompozice sychrovskému obrazu blízké, nikoliv totožné, nešlo podle nich postavu jednoznačně identifikovat. Pokud by se jednalo o Marii Viktorii, co zvláštního mohlo být důvodem pro tuto řadu reprezentativních portrétů v době, kdy byly princezničce pouhé čtyři roky? Proč by byl její portrét zařazen do rohanské portrétní galerie? Odpověď na poslední otázku je nejsnazší. Byť by se jednalo o členku rodu Bourbonů, měla tu své místo, neboť Rohanové, mající titul „princů královské krve“, náleželi do vznešeného příbuzenstva většiny západoevropských vládnoucích rodů.

V případě Marie Viktorie šlo o pravnučku francouzského krále Ludvíka XIV., jehož majestát je v rohanské galerii uctěn řadou portrétních variant. Rozměrnou malbou z dílny Rigaudovy je připomenut i děd Marie Viktorie – syn „krále Slunce“ – Ludvík Francouzský, zvaný „Velký Dauphine“. Je zde představena Dauphinova choť Marie Anna Viktorie, princezna Bavorská z domu wittelsbašského, po níž princeznička dostala křestní jména.

V rohanské portrétní galerii na Sychrově je na řadě obrazů i otec Marie Viktorie, španělský král Filip V. (Obr. 2), a to již od samého dětství. Ještě jako malý Filip, vévoda z Anjou, je vyobrazen na velké replice malby Pierra Mignarda, „Maršálka Luisa de La Motte, vychovatelka dětí Velkého Dauphina“.3 Jako mladého krále jej předvádí dílenská replika slavného obrazu Hyacintha Rigauda4 z Versailles (Salon de l‘Abonadance), jímž byla zahajována kulXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 19

Obr. 1 _Nicolas de Largillière (1656–1746), Portrét španělské infantky Marie (Anny) Viktorie, budoucí královny Portugalska, 1724, olej na plátně, 77,5 × 52 cm.

Madrid, Museo del Prado Reprofoto

1_Viz blíže MŽYKOVÁ, Marie. Rohanská portrétní galerie. Ze sbírek státního zámku Sychrov. Praha 1985.

Bližší identifikace portrétu malé princezny nebyla nalezena v žádných podrobně studovaných inventářích, ani v případné korespondenci Rohanů v českých nebo francouzských archivních fondech.

2_Olejomalba žáka Alexise Simona Belle (1674–1734) z roku 1724 má rozměr 184 x 125 cm.

3_Vychovatelkou budoucího krále Ludvíka XV. byla totiž Charlotte Eléonore Madeleine de La Motte Houdancourt, vévodkyně Ventadour (1654–1744), která se jako vdova provdala v roce 1694 za Hercule Mériadec de Rohan, knížete de Soubise, vévody de Rohan – Rohan (1669–1749). Blíže v pozn. 1 4_Viz MŽYKOVÁ, Marie. Dílo Hyacinta Rigauda v československých sbírkách. In: Sborník Národní galerie v Praze, Praha 1990, s. 194-200. ISBN 80-7035-017-2

19

1.7.2012 23:20:38

| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

STUDIE

Obr. 3_Gaspar Pieter (Peeter) Verbruggen ml.

(1664 –1730), Květinové girlandy s putti a s monogramem krále Filipa V., Flandry 1702, olej na plátně, 218 × 159 cm.

Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou (původem z Luk nad Jihlavou) Foto A. Vodák

Obr. 2_Anonym podle Hyacinthe Rigauda (1659 – 1743), Filip V., král španělský, s Řádem zlatého rouna a s Řádem sv. Ducha, 1. třetina 18. století, olej na plátně, 274 ×198 cm. Státní zámek Sychrov Foto A. Vodák 5_MŽYKOVÁ, Marie. I král byl dítětem. Svět dětí na šlechtických sídlech. Publikace k výstavě na zámku Sychrov, 2012 (v tisku).

20

Fontes_sazba_01.indd 20

tovní tradice francouzské reprezentativní podobizny. Nechybí ani kopie podobizny mladého Filipa V. od Jeana Ranca, která se nachází na francouzském zámku Saumur.5 Přitom neobyčejně významné postavení Filipa V. jako krále Španělska mělo i svůj hořký přídech. Když se blížil konec vlády nemocného Ludvíka XIV., tento jeho vnuk Filip údajně snil o francouzském trůnu. Avšak po předčasném úmrtí španělského krále Karla II. z rodu Habsburků se francouzští diplomati chopili příležitosti, aby pomohli francouzským Bourbonům zmocnit se vlády ve Španělsku. Jejich snaha se vydařila, čímž došlo k dějinnému zvratu – a ve Španělsku tak skončila dlouhá éra vlády rakouských Habsburků. Až nyní evropské mocnosti procitly, ale bylo už pozdě. Obavy z obrovského vzrůstu moci a vlivu Francie byly totiž oprávněné.

Proto nejen ze strany Habsburků, ale také ze strany Anglie, Savojska, Nizozemí a Portugalska došlo k rozpoutání tzv. války o dědictví španělské, která se rozhořela na dlouhou dobu bezmála čtrnácti let. Poměrnou rovnováhu sil v Evropě nastolila až ujednání tzv. utrechtského (1713) a rastattského míru (1714). Přitom byl král Filip V. nucen se zavázat, že Španělsko pod jeho vládou nikdy neuzavře bližší spojenectví s Francií.

V důsledku toho se Habsburkové spokojili alespoň se španělskými državami v Itálii a v Nizozemí.

Za situace těchto vnucených pravidel a neodstranitelných záruk hledali přirozeně diplomati Francie i Španělska příležitost k umenšení, ba přímo odstranění překážek na cestě ke kýženému spojenectví. Šlo o to „podlézt zátarasy“. K tomu FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:38

STUDIE

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

Obr. 4_Jean Ranc (1692 –1766), Alžběta Farnese, španělská královna, 1723, olej na plátně. Madrid, Museo del Prado Reprofoto

Obr. 5_Jean Ranc, kopie, Alžběta Farnese, španělská královna, 1723, olej na plátně, 144 × 115 cm. Praha, Národní galerie v Praze Foto archiv autorky

měli nenápadně posloužit ti nejmenší, nejmladší členové rodu – děti. K naplnění záměrů ze strany Španělska posloužilo i tříleté děvčátko, španělská infantka Marie Viktorie, ze strany Francie malý Ludvík - od svých pěti let král.

Uplatněna byla v dané době nikoliv neobvyklá, sňatková politika.

Je ovšem paradoxní, že o ruku tříleté infantky požádal 25. listopadu 1721 ten, kdo se stal posléze největším kritikem soudobých mravů. Byl jím francouzský velvyslanec Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, jinak autor proslulých Pamětí (Mémoires). Byl znalcem poměrů. Tento někdejší mušketýr byl totiž také poradcem jednoho z největších zhýralců v novodobých dějinách, regenta Francie, Filipa vévody Orleánského (rovněž představeného mezi portréty na Sychrově).6 Na francouzský dvůr byla tedy pod jeho patronací přivedena nejstarší z dcer prvního Bourbona na španělském trůnu Filipa V.,7 tříletá Marie Viktorie.

Dlužno podotknout, že význam otce malé princezny byl vnímán s dostatečnou odezvou. Napovídají tomu nejen portréty, ale také oslavné alegorie, z nichž k nejpůsobivějším lze řadit díla specializovaného antverpského malíře květinových zátiší Gaspara P. Verbruggena ml., jež byla s protějškovou apologií jeho choti zahrnuta do sbírek Widmannů-Sedlnických v Lukách nad Jihlavou .8 (Obr. 3) Princezna Marie Viktorie byla ovšem dítětem až druhé královy manželky Alžběty (Elisabeth, Isabel) Farnese.

Tuto španělskou královnu, jejíž pleť byla znetvořená pra-

vými neštovicemi,9 oslavil decentní malbou (dnes z madridského Muzea del Prado) Rigaudův žák, působící jak na francouzském, tak na španělském dvoře, Jean Ranc.

Na rozdíl od Marie Louisy Savojské, první choti Filipa V., portrét španělské královny Alžběty dosud na Sychrově nebyl nalezen. Zato v Národní galerii v Praze jsme identifikovali Rancovu kopii uvedené malby, která zde byla jako Podobizna neznámé dámy spojována s Rigaudem.10 (Obr. 4–5) Tato královna Alžběta11 byla průkaznou hybatelkou jak španělských dějin, tak i mladičkého života Marie Viktorie. Přitom její cesta do Španělska nebyla zcela jednoduchá. Teprve v jejích jednadvaceti letech nastala příležitost dle jejích kýžených představ. Dne 24. prosince 1714 se stal jejím chotěm španělský král Filip V., jinak pokládaný za slabého panovníka. I to byla příležitost k uplatnění jeho činorodé choti, která začala zasahovat do vnitřní a posléze i do zahraniční politiky říše, mající državy nejen v Evropě, ale i v Jižní Americe. Cílem Alžbětiny politiky bylo také zajištění vlády královských synů zejména v Itálii. Oblíbený syn Carlos (později španělský král Karel III.) získal v důsledku vídeňské smlouvy s Habsburky z roku 1738 trůn obojí Sicilie. Skrze svého druhého syna Filipa se Alžběta jako by vracela do svého domova, neboť Filip se stal v roce 1748 vévodou z Parmy.

Alžbětina dcera Marie (Anna) Viktorie se narodila 31. ledna 1718 v královské rezidenci Acazar v Madridu.

Po svých nevlastních bratrech, infantu Louisovi, princi

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 21

6_Barevná reprodukce portrétu v katalogu – viz pozn. 1. Dále zejména: PEVITT, Christine. The Man Who Would Be King: The Life of Philippe, d´Orleans, Regent of France. London: Phoenix, 1997.

ISBN 068816983X. - Saint-Simon (1675–1755) ve svých Pamětech (Mémoirs) pronikavými postřehy komentuje události doby „krále Slunce“ a „Regence“, eleganci francouzského dvora i toto celkově korupční prostředí. – K tomu dále: HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498–1870).

Praha: Argo, 2005.

ISBN 80-7203-517-7.

7_„Philippe de France“ (19. 12.

1683–9. 7. 1746) se stal španělským králem (Felipe V) 15. listopadu 1700 a setrval v tomto postavení do 15. ledna 1724, obnovil je znovu 6. září 1724 a na španělském královském trůnu pak zůstal až do své smrti. K jeho portrétům v rohanské galerii viz pozn. 1.

8_Oslavné dílo vzniklo pouhé dva roky po nástupu Filipa V. na trůn a rok poté, kdy se tento panovník oženil s dcerou sardinského krále Viktora Amadea II. (viz též KONEČNÝ, Michal a Lenka KALÁBOVÁ. Pretium laborum non vile. Rytíři Řádu Zlatého rouna na Moravě. NPÚ: Brno 2009, s.

34), byl k němu doplněn také pendant s alegorií Filipovy teprve třináctileté manželky-infantky Marie Louisy Savojské, která zemřela už v pětadvaceti letech na tuberkulózu.

Malba koncipovaná jako tapiserie ukazuje květinový feston s královými iniciálami „P V“, jež radostní putti vyvěšují na slavnostní purpurové stuze na kamenné sloupy – symboly pevné moci. Před nimi pod monogramem spočívá lev s královským žezlem v mocných tlapách.

9_Zasáhla ji epidemie pravých neštovic, která přímo zahubila císaře Josefa I. a nakonec i Ludvíka XV. 10_Toto autorství jsme již dříve popřeli. Viz pozn. 4.

11_Tato vnučka Odoarda I., vévody Farnese, a Markéty Medicejské se narodila vévodskému páru Odoardo Farnese a Dorotě Sophii Neuburské.

Pocházela tedy z významného rodu, v němž došlo k vymření mužských potomků. Tím se Alžběta stala dědičkou parmského vévodství, kde Farnesové vládli celých dvě stě let. To vyhovovalo její pověstné ambicióznosti a pánovité povaze, kvůli níž ji vlastní matka do značné míry izolovala od královského dvora.

21

1.7.2012 23:20:38

| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

Obr. 6_Portrét dauphina Ludvíka Francouzského a infantky Marie Anny Viktorie Španělské, 1723, olej na plátně, 195 × 129 cm. Florencie, Palazzo Pitti Reprofoto z katalogu „I guaderni di Parma realta“ k výstavě „L´arte a Parma dai Farnese ai Borbone“, Palazzo della Pilotta, Parma 1979

Cílevědomá dívka v klášterní péči využívala tuto situaci k intenzívnějšímu vzdělávání, hlavně co se týká jazyků, což se jí v budoucnu vyplatilo. O ruku umanuté Farnesanky marně žádali piemontský princ Viktor Amadeus či dědičný princ Modeny Francesco d´Este. Jako španělská královna rozvíjela své diplomatické hrátky i prostřednictvím abbé Alberoniho, jenž s ní přicestoval jako zástupce Parmy v Madridu. I jemu se podařilo naplnit své tužby: stal se kardinálem a roku 1716 předsedou vlády. Královniným i jeho zájmem bylo vrácení španělských držav na jihu Itálie, v Sardinii a na Sicílii. Po prohře války o španělské dědictví v Itálii byl Alberoni vyhoštěn. K tématu blíže: ARMSTRONG, Edward: Elisabeth Farnese: The Termagant of Spain, 1892; DREI, Giovanni. I Farnese.

Grandezza e decadenza di una dinastia italiana. Roma 1954, 2. vyd. 2009.

ISBN 8890396806. NASALLI ROCCA, Emilio. I Farnese. Milano: Dall‘Oglio,1969.

ISBN 8877183276; MYRL JACKSON-LAUFER, Guida. Women rulers throughout the ages: an illustrated guide. Santa Barbara, California 1999. ISBN 9780954558918.

12_Karel, vévoda z Parmy (1716–1788) a zakladatel linie Bourbon-Parma, se stal španělským králem a v roce 1759 králem neapolsko-sicilským.

13_Blíže v katalogu výstavy I guaderni di Parma realta k výstavě L´arte a Parma dai farnese ai Borbone, Parma – Palazzo della Pilotta, 22. září – 22. prosince 1979. Viz poslední rozsáhlou monografii – LERIBAULT, Christophe. De Troy, Jean François (1670– 1762). Úvod Alastair Lang. Paris 2002. ISBN 2-903239-30-4. Tam další literatura.

14_Někdy bývá omylem tento dvojportrét královských snoubenců spojován právě s ním (např. na internetových stránkách). Jiný zásnubní portrét dětí nesporně vytvořil i F. de Troy starší, doložitelný i díky ryteckému přepisu Pierra Marcela (v dokumentaci Musée de Louvre). K autorově tvorbě dále BRÈME, D. François De Troy. Paris – Toulouse: Arthena 1997. ISBN 978-2850562785.

22

Fontes_sazba_01.indd 22

STUDIE

z Asturie, Ferdinandovi, Pedrovi a vlastním bratru Carlosovi12 byla pátá na cestě ke španělskému trůnu, proto měla titul „infantka Španělska“ s nárokem na oslovení „Královská Výsost“.

Proto jeden z nejlepších evropských rodokmenů princeznu předurčoval k významnému sňatku, což usměrňovala i její cílevědomá matka. Ve své bezmezné ctižádosti neváhala poslat své tříleté dítě k zásnubám na francouzský dvůr, kde už mělo setrvat.

Princezna sem byla dopravena brzy z jara roku 1721 (2. března) a za velkých oslav byla ubytována v paláci Louvre, jakožto „l‘Infante Reine“. Ve Francii měla pobývat do doby, až dosáhne věku vhodného pro sňatek. Přitom svou roztomilostí a inteligencí okouzlovala francouzský dvůr, kde byla svěřena do péče Marii Anně de Bourbon, nelegitimní dceři Ludvíka XIV. a Louise de La Vallière. Ódy na ni pěla i choť regenta, Elisabeth Charlotta Falcká (Liselotte), tato „nejproslulejší drbna“ královského dvora, jen mladičkého krále tříleté dítě příliš nebavilo…

Tyto události na dvoře francouzského krále princeznička stěží registrovala, nicméně se jí dotýkaly. Když 15. února 1723 dosáhl Ludvík plnoletosti – tehdy pouhých třinácti let, parlament již 22. února odsouhlasil tuto skutečnost a éra poručnictví – „regence“ – byla uzavřena. Přitom již v červnu téhož roku přesídlil do Versailles dvůr i s králem, který zde zůstal natrvalo, s výjimkou jednání v parlamentu (Obr. 6). V říjnu došlo ke korunovaci Ludvíka XV. v remešské katedrále.

V této době byla pořízena zásnubní podobizna teď již čtyřleté španělské infantky s králem, nyní odsunutá v obrazárně florentského Palazzo Pitti. Malba se signaturou „De Troy filius pinxit 1723“ představuje malého kavalíra dvorně držícího ručku své sestřenice a budoucí nevěsty.13 (Obr. 7) Dílo tedy vytvořil francouzský malíř Jean-François De Troy, jenž ve své tvorbě následoval svého otce a prvního učitele, kterým byl portrétista Françoise De Troy.14 Úspěšnost jeho tvorby a styky s vlivnými osobnostmi vedly k tomu, že se v roce 1719 po návratu ze studijního pobytu v Itálii stal De Troy mladší profesorem akademie v Paříži a nakonec roku 1738 i ředitelem prestižní francouzské akademie v Římě. Širokým těžištěm jeho práce byla mytologická, historická i biblická tematika, ale především žánry (např. jeho Hostina s ústřicemi z roku 1734 patří k chloubám Musée Condé v Chantilly). De Troy se přesto nevyhýbal portrétním zakázkám, jimiž si vysloužil přízeň královského dvora. Nejprve tu maloval nejmladší členy vládnoucího rodu. Toho druhu byl i dvojportrét budoucího francouzského krále Ludvíka XV. s čtyřletou infantkou Marií Viktorií.

Na zásnubním portrétu je čtyřletá infantka vyobrazena s třináctiletým králem právě za situace, kdy politické zájmy Španělska FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:38

STUDIE

a Francie vedly k slibné smlouvě o budoucím spojení dvou království i spřízněných rodů.

Dětské zásnubní portréty, dokládající podobně obětované osudy dětí především z vládnoucích rodů, a to v rámci politicko-mocenských zájmů, nebyly neobvyklé.

Ceněné jsou obrazy tohoto charakteru, které maloval zejména Anthony van Dyck, když v posledním roce svého života zachytil před sňatkem (2. května 1641) prince Williama Oranžského, dotýkajícího se ručky Stuartovny Marie Henrietty, nejstarší dcery popraveného krále Karla I. Můžeme opět poukázat i na dosud zmíněný dvojportrét malého Ludvíka XV. s Marií Viktorií od Nicolase de Largillière. Zásnubní charakter tohoto jeho díla završují dva

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

atributy, pomerančovník a psi – v nupciálním kontextu jako symbol věrnosti. V majestátním čelném vyobrazení má dauphin v tříčtvrtečním justeukorpsu s fiži a šerpou s přivěšeným řádem sv. Ducha pravici položenou na hřbet chrta, který k němu cituplně obrací hlavu. Jde nepochybně o symbolické gesto, jež je ve spojitosti se psem obvyklou personifikací věrnosti, je výrazem závazku, slibu vůči snoubence, slibu, jejž mu ovšem okolnosti nedovolily naplnit. Malá princeznička jako snoubenka je poslušně natočená ke svému budoucímu choti a pánovi, na nějž prstíkem ukazuje, zatímco v levé ručce drží květ pomerančovníku. Za její řasnatou vlečkou je také nám již známý nezbytný psík, Kavalír Charles King španěl.

Obr. 7_Louis Michel Dumesnil ml. (1680– po 1746), kopie, Zasedání parlamentu Francie za regentství dne 12. září 1715.

Státní zámek Sychrov Foto L. Bezděk

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 23

23

1.7.2012 23:20:39

| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

15_Budoucí král Josef I. (6. 6. 1714 – 24. 2. 1777), syn portugalského krále Jana V. (de Bragança) a Marie Anny, rozené arcivévodkyně Rakouské.

24

Fontes_sazba_01.indd 24

A právě na replice sychrovské podobizny podle Jeana De Troy je onen háček. Ze dvou „kavalírů“ zůstal jen ten, který je věrný z podstaty, pes. (Obr. 8).

Sychrovská malba osamocené malé princezny vlastně dokládá další historické souvislosti, které je vhodné připomenout. Po úmrtí někdejšího vychovatele Ludvíka XV. a následně francouzského ministra, kardinála Duboise, v srpnu 1723, oficiálním vladařem Francie s titulem „Jeho královská výsost“, se stal jako „Monseigneur Le Regent“ - Filip II. vévoda Orleánský (připomenutý v rohanské portrétní galerii rovněž portrétem). Ten však již v prosinci zemřel. Mladý král z popudu svého poradce kardinála Fleuryho jmenoval na uprázdněné místo jeho bratrance Louise Henriho, vévodu Bourbonského. Avšak právě on i jeho choť, nazývaná „Madame de Prie“ (Jeanne Agnès Berthelot de Pléneuf, markýza de Prie), usilovali o jiný směr sňatkové politiky. Protože vévoda s chotí potřebovali udržet svůj vliv na mladičkého třináctiletého krále, začali vybírat jinou nevěstu, jíž měla být vévodova dvaadvacetiletá (sic!) sestra Henriette Louisa. Využívali také změny, která mezitím nastala ve Španělsku. Přes odpor Alberoniho se Filip V., znechucený a unavený nejen intrikami u královského dvora, ale i zdravotními problémy (opakujícími se úpornými bolestmi hlavy), zřekl 14. ledna 1724 vlády, a to ve prospěch svého teprve sedmnáctiletého syna Ludvíka z prvního manželství.

Za doby útlumu pozornosti Španělska, řešícího změny na královském trůnu, začala přicházet do programu otázka svatby francouzského krále, jenž byl jako čtrnáctiletý vhodný k ženitbě. Nicméně začalo být argumentováno tím, že věk sedmileté infantky Marie Viktorie není postačující. Na nátlak intrikánského vévodského páru bylo 11. března 1725 rozhodnuto poslat infantku zpět do Španělska. A i přesto, že Francie mohla nést těžko odhadnutelné vojenské „protiargumentace“, opustila malá princeznička již 5. dubna Versailles a byla vrácena zpět do Španělska.

Sňatkový kalkul ohledně spojenectví Francie a Španělska skončil fiaskem. Tato trapná situace způsobila velkou diplomatickou roztržku mezi oběma zeměmi, leč mocenské zájmy brzy opět zvítězily. Aby byla zapomenuta urážka a zároveň zůstalo uchováno výhodné propojení Bourbonů, došlo znovu na sňatkovou politiku, kupodivu i v tomto případě se smolným koncem. Mladému španěl-

STUDIE

skému králi Ludvíkovi I. byla vybrána nevěsta z Francie.

Tou byla jedna ze sedmi dcer Filipa II., vévody Orleánského, svérázná Louise Elisabeth (1709–1742). Její mladý choť však zemřel za pouhých sedm měsíců na neštovice, a proto vedla cesta této vnučky Ludvíka XIV. a Madame de Montespan, doposud šokující španělský dvůr nezvyklými vulgárnostmi, tentokrát opačným směrem – ze Španělska zpátky do Francie.

Po sňatkovém debaklu právě sychrovský obraz poněkud odchýlil původní téma de Troyovy malby. Princezna Marie Viktorie je již odpoutaná od původně vnuceného partnera a vystupuje tu sebevědomě a sama.

Ludvíka XV. už v jeho patnácti letech oženili s o šest let starší dcerou někdejšího polského krále Stanislava Leszczyńského, jehož rodina dlela v Paříži v exilu.

Dva roky nato začala jednání o sňatku infantky Marie Viktorie. Jako ženich přicházel v úvahu vnuk Petra Velikého, Petr II., reálnější návrh však předkládal portugalský velvyslanec markýz z Abrantes, který pro námluvy vybral dědice portugalského trůnu infanta Josého (Jose, João), prince Brazilského (de Bragança).15 Kromě toho byla pro jejího staršího nevlastního bratra infanta Ferdinanda, prince z Asturie, zvolena za nevěstu sestra Josého, infantka Barbara. K oběma sňatkům došlo 19. a hned i 20. ledna 1729 – Marie Viktorie se stala chotí portugalského krále, tudíž i členkou rodu Bragança.

Někdejší malou princezničku ze sychrovského portrétu posléze vystřídala reprezentativní podobizna vládkyně Portugalska, jak ji známe nikoliv z madridského Prada, nýbrž až ze vzdálené petrohradské Ermitáže jako dílo portugalského malíře Miguela Antónia do Amaral... (Je tu opačně, vpravo natočená postava královské matrony ve zlatém šatu s hermelínovým pláštěm, přidržující velkou portugalskou korunu, která leží na zlatém polštáři na stole s červeným ubrusem.)

V celkem harmonickém manželství Josefa I. Portugalského a Marie Viktorie šlo o společné náboženské zaujetí, královna nacházela rozptýlení v lovu a především v hudbě.

Ostatně byla pokládána i za vynikající zpěvačku, tudíž bylo nasnadě, že horlivě podporovala italskou operu a divadlo. Hudba byla vášní i pro jejího chotě. Josef I. Portugalský byl náruživým sběratelem operních partitur, vytvořil z nich unikátní evropský soubor.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:39

Marie STUDIE Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

Obr. 8_J. F. de Troy (1679 –1752), kopie, Marie (Anna) Viktorie, infantka španělská ve čtyřech letech (31. 1. 1718–15. 1. 1781), Francie, po 1723, olej na plátně, 128 × 94 cm. Státní zámek Sychrov Foto L. Bezděk

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 25

25

1.7.2012 23:20:39

| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

STUDIE

Gaspar Pieter (Peeter) Verbruggen ml. (1664–1730), Květinové girlandy s putti a s monogramem krále Filipa V. (detail), Flandry 1702, olej na plátně, 218 × 159 cm. Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou (původem z Luk nad Jihlavou) Foto A. Vodák

26

Fontes_sazba_01.indd 26

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:39

STUDIE

Josefova choť se i jako královna zapojila do politického dění. Měla však závažnější problémy s rostoucím vlivem favorita své tchýně, markýze Plombala, který zasahoval do vztahů království a církve, jejíž vliv hodlal zmenšit.

Situaci ve vnitropolitické oblasti výrazně ovlivnila seismografická katastrofa,16 děsivé zemětřesení v Lisabonu, které zničilo i rodný palác královských dětí, Ribeira. Den poté (2. listopadu 1755) se rakouské císařovně Marii Terezii narodilo patnácté, předposlední dítě, Marie Antonie.

A právě portugalská královna Marie Viktorie se stala kmotrou budoucí francouzské královny s děsivým osudem.

Sama se stala matkou osmi dětí, z nichž jich přežila polovina. V roce 1750 (po posledním potratu) ztratil pětatřicetiletý král, který právě nastoupil na trůn po svém otci, víru, že bude mít syna. Proto jmenoval hned regentkou Portugalska svou dceru Marii, princeznu z Brazílie a vévodkyni z Braganzy (v budoucnu provdanou za infanta Pedra Portugalského, budoucího krále Petra III.).

O druhé dceři Marianě Francisce, která nakonec zůstala svobodná, bylo uvažováno jako o nevěstě dauphina – syna Ludvíka XV., což její matka, kdysi právě Ludvíkem XV. a Francií potupená, pochopitelně odmítla. Stejně zamítavý postoj zaujala u další z dcer, Dorothey, při návrhu sňatku s Louisem Filipem, budoucím vévodou z Chartres, tedy s budoucím francouzským králem Philippem Égalité. Ta se nakonec nevdala. U další dcery už nebylo radno váhat, a proto se nejmladší Benedita stala chotí infanta Josého, prince Brazilského.

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 27

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

Další události vřazovaly Marii Viktorii po boku s dcerou-regentkou stále více do role královny. Roku 1759 byl zažehnán Tavarův atentát na krále Josefa I., přičemž za iniciátora zlovolné akce byl označován markýz Plombal. Krále však ohrožovaly hlavně opakované infarkty.

V důsledku toho jmenoval král k 29. listopadu 1776 do čela vlády Marii Viktorii jako regentku Portugalska17 jejich dcery melancholické, nábožensky zaujaté Marie (v budoucnu v Portugalsku s přízviskem „zbožná“, v Brazílii pro její evidentní duševní onemocnění - „šílená“). Ta již po smrti krále Josefa I. (24. února 1777) vládla jako Marie I. a konečně docílila vyhoštění markýze Plombala i jako jistého nepřítele církve ze země.

(Za jejím portrétem se můžeme tentokrát vypravit na zámek Konopiště, kde se nachází v někdejších sbírkách následníka trůnu Ferdinanda d´Este.)

Portugalská královna Marie usilovala v zahraniční politice o zlepšení vztahů se Španělskem, kde vládl její strýc Carlos III., přičemž problémy vznikaly ohledně územních nároků obou zemí v Jižní Americe. Kvůli jistému uhlazení sporu odcestovala její matka Marie Viktorie v roce 1777 do Madridu a Aranjuchezu, kde nakonec setrvala přes rok i v důsledku onemocnění.18 Zemřela 15. ledna 1781 v paláci Real de Barraca Ajuda.

Malá princeznička ze sychrovského obrazu završila svou pozemskou dráhu a našla svůj poslední odpočinek v lisabonském klášteře Sao Vincente. Stačilo odkrýt její identitu a široká historie se otevřela…

16_Král Josef I. se od té ničivé události, při níž zahnulo na sto tisíc lidí, neodpoutal, a v důsledku prožité hrůzy při zemětřesení u něj propukla závažná klaustrofobie, takže měl problém s přebýváním ve zděném domě. Z toho důvodu nutil i dvůr, aby se přemístil do stanů, vybudovaných v kopcích Ajuda.

17_Viz též ROBERTS, Jennifer.

The Madness of Queen Maria: The Remarkable Life of Maria I of Portugal; London: Templeton Press, 2009. ISBN13: 9780954558918.

18_Onemocnění revmatismem ji nakonec upoutalo na invalidní vozík.

27

1.7.2012 23:20:39

Studie

jkjl

Breda garden in the past, present and future ABSTRACT

JANA ŠUBRTOVÁ | VLADIMÍRA KRÁLOVÁ | Breda garden located three kilometres to the north east from Jablonné v Podještědí is a unique early baroque garden architecture landmark. Its beginnings can be traced back to the second half of the 17th century, to the times of Breda administration of the Lemberk estate, which was sold to the Gallas or Clam-Gallas family in 1726. The year marked a new epoch for the territory. Since the second quarter of the 18th century the garden underwent a series of changes. For example three fountains and eighteen statues with pedestals were installed. In the 19th century the area was transformed for the purposes of the castle gardening. At the beginning of the 20th century many new greenhouses were constructed in the garden and mainly fruit and deciduous trees were grown. The garden was handed over to the Czechoslovak state in 1945, since then it decayed rapidly. The whole garden has been administered by the National Institute for the Protection and Conservation of Monuments and Sites - Special Regional Unit in Liberec since 2008. Preliminary work for complete restoration was done in 2011.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Breda garden

Bredovská zahrada

folly

letohrádek

mythology

mytologie

The Seven Liberal Arts

sedmero svobodných umění

economical inventory

hospodářský inventář

garden art landmark

památky zahradního umění

early baroque

rané baroko

Italian garden

italská zahrada

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

Fontes_sazba_01.indd 28

1.7.2012 23:20:39

K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady JANA ŠUBRTOVÁ | VLADIMÍRA KRÁLOVÁ

Lvová, Bredovská zahrada, pohled na schodiště se sochařskou výzdobou, podzim 2010 Foto M. Čtveráček

redovská zahrada, ležící na katastrálním území Lvové tři kilometry severovýchodně od Jablonného v Podještědí, patří mezi nejhodnotnější památky zahradního umění v České republice, a to zejména kvůli svému terasovitému schématu raně barokního založení italského typu s bohatou sochařskou výzdobou,1 která se i přes postupné proměny zahrady zachovala, byť z části v torzálním stavu, do současnosti.2 Její počátky spadají do doby po polovině 17. století, kdy lemberské panství spravují Bredové.3 Svobodní pánové a později hrabata von Bredau jej získali po smrti Albrechta z Valdštejna v roce 1634 a vlastnili ho až do roku 1726.4 Albrecht z Valdštejna koupil zkonfiskované panství Lemberk v roce 1623 a uděloval je v léno svým důstojníkům.5 V roce 1633 se jako leník uvázal v držení Lemberka Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda, jenž přišel do Čech v roce 1620 s vojskem kurfiřta bavorského a účastnil se bitvy na Bílé hoře.6 Po Valdštejnově

B

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 29

smrti v roce 1634 mu bylo panství ponecháno a v roce 1640 zapsáno do desk zemských jako dědičné zboží.7 Po smrti Jana Rudolfa Bredy v roce 1640 spravuje lemberské statky jeho manželka Anna Kateřina, matka tří nezletilých synů, a od roku 1660 přebírá panství syn Kryštof Rudolf. Právě on rozhodl vybudovat ze zámku honosné sídlo reprezentující jeho postavení u císařského dvora.8 V této souvislosti přizval umělce a stavitele z Itálie a Holandska a nechal přestavět lemberský zámek do raně barokní podoby.9 V druhé polovině 17. století byl v jeho blízkosti postaven tzv. Bredovský letohrádek se zahradou, která sloužila k odpočinku a kratochvílím panstva, a především se traduje, že jej chystal své dceři, aby zde v klidu, ničím nerušena mohla očekávat příchod svého prvního dítěte.10 Kryštof Rudolf zemřel 27. dubna 1680 a jeho statky zdědili tři synové.11 Hartvík Mikuláš, Kryštof Ferdinand a Jáchym Karel si majetek rozdělili 2. srpna 1685, přičemž lemberské panství obdržel

1_K italským zahradám viz například OTRUBA, Ivan. Krásy italských zahrad. Šlapanice: Era, 2003, s. 147. ISBN 80-86517-66-7.

2_Jedná se však o památku odbornou literaturou zcela opomíjenou.

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých památkách Čech, viz POCHE, Emanuel a kol.. Umělecké památky Čech 2. Praha: Academia, 1978, s.

220–221, dále v katalogu zahrad a parků viz PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, B., J. PETRŮ, D. RIEDL a A. M. SVOBODA, Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2004, s. 202.

ISBN 80-7277-279-1 a nejnověji viz ČERNÁ, Renata a Šárka PROCHÁZKOVÁ. Zámek Lemberk.

Nymburk: VEGA – L, 2006. s. 12, 13, 17. Tato studie si neklade za cíl shrnout veškeré poznatky o historii zahrady, což jejím rozsahem ani není možné, je tak pouze úvodním vstupem a základním shrnutím široké a zajímavé problematiky celého areálu.

3_Ke šlechtickému rodu Bredů viz například MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory po současnost. Praha: Argo, 2008, s. 108, ISBN 978-80-257-00027-3.

4_BÜRGER, Josef. Geschichte von Lämberg und Chronik von Ringelshain. Reichenberg, 1886. s. 30-31.

5_Tamtéž, s. 26.

6_Tamtéž, s. 30; ČERNÁ, Renata a Šárka PROCHÁZKOVÁ, cit. v pozn.

2, s. 11.

7_BÜRGER, Josef, cit. v pozn. 4, s. 31.

8_Tamtéž, s. 31–33; SEDLÁČEK, August. Hrady zámky a tvrze Království českého, 10, Praha, 1932, s. 281; Kryštof Rudolf byl v roce 1674 povýšen císařem Leopoldem I. do hraběcího stavu, viz MAŠEK, Petr, cit. v pozn. 3, s. 108.

9_ČERNÁ, Renata a Šárka PROCHÁZKOVÁ, cit. v pozn. 2, s. 12.

10_MATYÁŠOVÁ, Milada. Zahrada zámecké dependence na Lemberku.

1971. (uloženo ve Sbírce plánové dokumentace k parkům a zahradám na NPÚ ÚOP v Liberci, sign.

P119Le) 11_ Kryštof Rudolf měl čtyři syny: Hartvíka Mikuláše, Kryštofa Ferdinanda, Jáchyma Karla

29

1.7.2012 23:20:39

| Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady

a Františka Jindřicha, posledně jmenovaný umírá v nedospělém věku, viz MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL. Lemberk – okres Česká Lípa. Bredovský letohrádek se zahradou: Stavebně historický průzkum. Praha, 1993, s. 3. (uloženo ve Sbírce stavebně historických průzkumů na NPÚ ÚOP v Liberci, sign. SHP 0116).

12_BÜRGER, Josef, cit. v pozn. 4, s. 38.

13_Hartvík Mikuláš Breda měl tři syny: Jana Václava, Jana Antonína Baltazara a Karla Josefa, viz BÜRGER, Josef, cit. v pozn. 4, s. 39.

14_BÜRGER, Josef, cit. v pozn. 4, s. 39.

15_Filip Josef Gallas koupil lemberské panství za 291 000 zlatých, viz „kupní smlouva a nabytí panství Lemberk“ SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 1568, kart. 443.

16_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 727.

Inventář mimo jiné zmiňuje tři kachlová kamna ve světnicích a 19 oken ve světnicích ze skla – pravděpodobně jde o kamna a okna letohrádku.

17_STIBRAL, Karel. Proč je příroda

Hartvík Mikuláš.12 Hartvík Mikuláš umírá v roce 1723 a veškerý svůj majetek zanechává svým synům.13 Ti si jej ještě v témže roce rozdělili a správa lemberských statků připadla Karlu Josefovi.14 Krátce poté, 19. srpna 1726, je Karel Josef prodává hraběti Filipu Josefu Gallasovi, majiteli libereckého, grabštejnského a frýdlantského panství.15 Gallasové, respektive Clam-Gallasové spravují uvedená panství až do roku 1945.

Při příležitosti předání panství Filipu Josefu Gallasovi byl dne 2. září 1726 sepsán „Inventář všech hospodářských věcí a mobiliáře na lemberském panství říšského hraběte Karla Josefa Bredy“, kde je také poprvé zmiňován letohrádek se zahradou.16 V době vzniku Bredovské zahrady se zahradní areály v Čechách orientovaly na francouzské a zvláště italské vzory, kde právě zažíval svůj vrcholný rozkvět pozdní manýrismus, jenž tvořil přechod k baroku. Zahrady této doby jsou svědectvím velkého rozmachu počátků barokního umění, odrážejícího mocenský vzrůst nové pobělohorské šlechtické vrstvy. Utváření kompozice vychází z podmínek přírodního terénu. Dálkové a směrové průhledy se stávaly přirozenou součástí architektonických projektů, kdy byla volná příroda začleňována do urbanistického celku. Přírodu v této době bylo třeba

Kupní smlouva a nabytí panství Lemberk, 19. srpna 1726, výřez (SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 1568, kart. 443)

30

Fontes_sazba_01.indd 30

STUDIE

podřídit jasným a předem vymezeným geometrickým formám, a proto se také klade důraz na perspektivně založené aleje. „Za krásnou a půvabnou byla v té době všeobecně považována krajina rovná, plochá, obdělaná. Vysoké hory byly pokládány za obludné a nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Snad to souviselo i s obecným přesvědčením, že země byla před potopou světa hladká jako skořápka a teprve voda tento krásný povrch poškodila. Za opravdu pěknou byla považována krajina pouze tehdy, když z ní zmizelo vše z nespoutané divočiny a byla plná sadů a zahrad. Strach a odpor vedly k nové oblibě rovných a přímých linií, příroda již neměla růst zmateně a neuspořádaně, ale pokud možno ve tvaru jednoduchých geometrických tvarů.“17 Typickými znaky těchto pozdně manýristických a raně barokních, Itálií ovlivněných zahrad, byly: Jedinečnost místa, které bylo vždy předem pečlivě zvažováno tak, aby bylo pohodlně dostupné, chráněné před větrem a otevřené k jihu nebo jihozápadu, a odkud bylo možné přehlédnout krajinu. „Jednotná koncepce obytného vnitřního a venkovního prostoru, jež vedla k rozvoji vilového bydlení. Vila tehdy představovala dům se zahradou mimo město sloužící k občasnému pobytu. Byla budována v konceptu kompozičního vztahu, tedy vila a od ní se odvíjející zahrada oddělená od vnějšího světa zdí.“18 Koncepce založená na symetriích a osách odvíjejících se od vily do přilehlé krajiny. Vila byla situována uprostřed svahu a osy se odvíjely nahoru i dolů nebo tak, jako je tomu u Bredovského letohrádku nahoře a osa se potom odvíjela dolů. Intimní část zahrady, někdy také nazývaná giardino segreto, se nacházela v její severní části.

Jednotné architektonické tvarosloví, kde stavební materiál a vegetace utvářejí prostor. V zahradách se často vyskytovaly treláže, tj. konstrukce na stěně nebo v prostoru k podpoře popínavých rostlin, které vytvářely kryté chodby. Stromy buď nebyly v zahradě vůbec, nebo jen v rozích, případně byl připojen samostatný ovocný sad. „Integrazione scenica, neboli propojení kompozice zahrady do okolní krajiny.“19 „Jednotný rytmus daný geometrií čtverce a kruhu s rytmickým členěním balustrád a teras s dominantními akcenty schodišť, bazénů, soch a se sloupovitými kultivary okrasných dřevin.“20 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:39

Lvová, Bredovská zahrada, neúplný plán areálu, 1789 (SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394)

„Kontrast, ale harmonického vztahu, zejména materiálů jako například pískovcového kamene s tmavou zelení, dále kontrast okázalosti a intimity.“21 Terasy, překonávající terén, italská zahrada je zahradou teras, schodišť, ramp.

Tekoucí voda, kterou nemusíme jen vidět, ale především ji slyšíme, je osvěžujícím prvkem zahrady.

Spolupráce mnoha profesí je pro tvorbu zahrady velmi důležitá. Italská zahrada je realizována jako souhrnné umělecké dílo, vzniklé spoluprací mnoha profesí se stejným cílem.

Uvedené prvky jsou charakteristické i pro Bredovskou zahradu. Raně barokní areál je rozčleněn do tří parterových ploch,22 propojených kamennými schody, které doplňují hodnotná sochařská díla a kašny, jejichž nádrže s vodou představovaly v teplé zahradě jižní expozice chladivý a třpytivý moment.

Areál téměř obdélné zahrady o velikosti tři hektary vymezuje kamenná ohradní zeď, původně omítnutá s cihlovou korunou. V západní části severní strany zdi byl postaven letohrádek a v jeho blízkosti hospodářské stavení. Vstupní prostor do zahrady ohraničuje na jihu balustráda, na něj navazuje hlavní prostor zahrady – terasa. Její podélnou osu, kolmou k ose hlavního vstupu, určuje trojice kruhových fontán, z nichž prostřední je situovaná do osového křížení. Terasu tvaru písmene L XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 31

člení sedm schodišť o šesti až osmi stupních se sochařskou výzdobou po stranách. Ve východní části nejnižšího parteru zahrady je do země zapuštěna polygonální nádrž na vodu.

Pravděpodobně v druhé polovině sedmdesátých let 17. století byl postaven již zmiňovaný letohrádek. Jméno stavitele není známo, avšak v matrikách římskokatolické farnosti Jablonné v Podještědí se k roku 1676 objevuje v souvislosti s křtem dítěte kameníka a políra Jiřího Staynera, narozeného na Lemberku, jméno lemberského stavitele Caesara Biota.23 Stavitelem letohrádku tak mohl být tedy on a polírem potom kameník Jiří Stayner. Patrový objekt, postavený na obdélném půdorysu, je zasazen do západní části severní strany ohradní zdi.

Vstupní pětiosé průčelí s pískovcovým pravoúhlým portálem je obráceno k severu. Portál s nadsvětlíkem doplňuje segmentový fronton zakončený ve vrcholu piniovou šiškou. Po jeho stranách jsou osazeny kamenné koule.

Kratší boční průčelí s lichoběžníkovými štíty jsou dvouosá, jižní zahradní je pak nepravidelné, v zásadě tříosé.

Objekt kryje polovalbová šindelová střecha. Východně od vily je v ohradní zdi situován hlavní vstup do zahrady, jehož pravoúhlý pískovcový portál s hladkým zalamovaným vlysem vrcholí rozeklaným nástavcem, kde je v akantové kartuši umístěn bredovský erb. Jeho oválný štít je rozdělen na čtyři pole. V prvním a čtvrtém se na-

krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, 2005, s. 58-59. ISBN 80-7363-008-7.

18_DAMEC, J. Teorie a vývoj zahradní architektury I. (přednáška), Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2004.

19_Tamtéž.

20_Tamtéž.

21_Tamtéž.

22_V užším slova smyslu plochá rovinná část zahrady, rozdělená cestami v pravidelném geometrickém uspořádání na pravoúhlé záhony viz PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, B., J. PETRŮ, D. RIEDL a A. M. SVOBODA, cit. v pozn. 2, s. 469.

23_Viz MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL, cit. v pozn. 11, s. 3, včetně odkazů na matriky.

31

1.7.2012 23:20:40

| Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady

Lvová, Bredovská zahrada, fontána s Nereidou, rok 1982 Foto archiv NPÚ ÚOP v Liberci 24_K bredovskému erbu viz MYSLIVEČEK, Milan. Velký erbovník.

Encyklopedie rodů a erbů v zemích Koruny české, 1, Plzeň: Fraus, 2005, s. 125. ISBN 80-7238520-8.

25_Do této doby měl erb podobu válečného žebříku se zlatými příčkami na stříbrném poli, viz MYSLIVEČEK, Milan, cit. v pozn.

24, s. 125.

26_ČERNÁ, Renata a Šárka PROCHÁZKOVÁ, cit. v pozn. 2, s. 13; ČERNÁ, Renata. Gallasové a Clam-Gallasové na Lemberku, část první [online]. [cit. 201202-27]. Dostupné z: http://www. zamek-lemberk.cz/zajimavosti/ 1gallasove-a-clam-gallasove-na-lemberku/.

27_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394.

28_K symbolice želvy viz ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ. Slovník symbolů. Kosmos, příroda člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 161. ISBN 80-204-0740-5.

29_Skutečného orla si jako heraldické znamení a pro duchovní

32

Fontes_sazba_01.indd 32

chází válečný žebřík, ve druhém a třetím stojí na cimbuří korunovaný kozel. Uprostřed erbu je situován štítek s iniciálami C+M a císařskou korunou na podušce.24 Kartuš vrcholí hraběcí korunou. Protože jde o erb polepšený, který Bredové používali od roku 1674,25 kdy byli povýšeni do hraběcího stavu, lze portál datovat do doby po roce 1674, pravděpodobně mezi léta 1674–1680, kdy panství spravoval Kryštof Rudolf Breda. Jeho nástupci Hartvík Mikuláš a Karel Josef se o zahradu příliš nezajímali a nové období jejího rozkvětu nastává až po roce 1726, kdy panství koupili Gallasové, konkrétně Filip Josef Gallas († 1757). V této době byla v blízkosti zámku a zahrady postavena vodárenská věž a přímo v zahradě se pracovalo na vodovodu.26 Velkou pozornost věnoval zahradě Kristián Filip Clam-Gallas (1748–1805). Její podobu z této doby ukazuje plán z roku 1789. Zachycuje detailní rozvrh včetně vstupního parteru, hlavní velké plochy se třemi bazény s vodotrysky, kamenné terasní zdi se schodišti, nejnižší parter mezi terasou a ohradní zdí a čtyř budov (letohrádku, hospodářské budovy, ovčína a střelnice). Najdeme v něm i rozvržení ovocného sadu a pravidelných záhonů, doplněných trelážemi.27

STUDIE

Hlavní prostor zahrady tvoří rozlehlá terasa, v jejíž západovýchodní ose byly pravděpodobně ve druhé čtvrtině 18. století zapuštěny tři kamenné fontány se sochařskou výzdobou.

Nádrže všech tří fontán jsou shodně kruhového půdorysu o průměru lehce přes čtyři metry a hloubce cca 80 centimetrů. Okraje bazénů jsou jednoduše profilovány a v současné době jen lehce vystupují nad okolní druhotně navýšený terén. Uprostřed nádrží jsou umístěny podstavce pro sochařskou výzdobu v podobě stylizovaného skalnatého útvaru, oživeného vodními živočichy a plazy.

Uprostřed západní fontány se vyjímá dětská postava na mořském tvoru, jenž chrlil vodu, situovaná na podstavci dekorovaném želvou a žábou.28 Na průsečíku západovýchodní a severojižní osy zahrady je umístěna druhá fontána, v jejímž středu se na skalisku nachází socha Nereidy nesoucí sloup s kompozitní hlavicí a olověným orlem,29 který sloužil jako chrlič vodotrysku.30 Podstavec dekorují drobní živočichové: žába, ještěrka, had.31 Třetí fontána, situovaná ve východní části parteru, zcela postrádá figurální výzdobu. Zachován je pouze stylizovaný podstavec s živočichy v podobě žáby, želvy a hada.32 Mořská postava dekorující fontánu byla pravděpodobně sejmuta před rokem 1898. Dochované záznamy v inventáři z let 1898–1904 informují jen o dvou mořských postavách na fontánách a jedné sejmuté.33 Starší zápisy z let 1793–1879 uvádějí tři postavy,34 mezi léty 1879–1898 nejsou inventáře dochované, a tak asi v tomto mezidobí byla postava sejmuta. O místě jejího uložení prameny mlčí. S největší pravděpodobností se ale na fontánu nikdy nevrátila a do dnešní doby zůstal pouze samotný podstavec.

Prostřední fontána s Nereidou je literaturou datována do konce 17. století, fontána s dětskou postavou na mořském živočichovi pak do 18. století.35 Detailněji se sochařskou výzdobou zabýval Miloš Suchomel, jenž se domnívá, že všechny tři fontány patří k nejstarší výzdobě zahrady a jejich vznik lze situovat do doby před rokem 1700.36 Západní fontánu s dětskou postavou na mořském živočichovi datuje do druhého nebo spíše čtvrtého desetiletí 18. století.37 S odkazem na písemné prameny nelze s největší pravděpodobností datovat fontány dříve než k roku 1726, respektive 1727, neboť hosFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:40

Jana STUDIE Šubrtová - Vladimíra Králová | K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady

Lvová, Bredovská zahrada, fontána s dětskou postavou na mořském živočichu, podzim 2010 Foto M. Čtveráček

podářský inventář z 2. září 1726 sochařskou výzdobu, respektive fontány vůbec neeviduje.38 První dochovanou informaci o nich máme až z roku 1793.39 Inventář z tohoto roku nese záznam o umělecko-řemeslné výzdobě v podobě mořské figury na každé z nich a olověného orla na prostřední fontáně.40 Všechny fontány jsou zaneseny v plánu zámecké zahrady z roku 1789.41 Z období mezi léty 1726–(1789)–1793 se nedochoval žádný hospodářský inventář a první dochované stavební knihy z let 1792 a 1793 práce na fontánách neuvádějí.42 S velkou pravděpodobností tak lze vznik a osazení fontán datovat do první poloviny, respektive druhé čtvrtiny 18. století,43 konkrétně do doby po roce 1726, kdy lemberské panství kupují Gallasové.

Terasu o půdorysu písmene L pročleňuje osm schodištních útvarů o šesti až osmi stupních, z nichž šesté schodiště je ve směru od západu k východu situováno do pravoúhlého nároží. Po stranách schodišť jsou umístěny raně barokní hranolové sokly, jejichž stěny jsou zdobeny diamantováním. Běžná schodiště mají po stranách dvojici soklů, pouze v jihozápadním koutě zahrady, kde mělo být podle plánu z roku 1789 také schodiště dotýkající se ohradní zdi,44 je umístěn samostatný podstaXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 33

princip člověka stoupat k nebi oblíbila mytologie, viz SKALICKÝ, Alexandr, Zahrady a vily manýrismu v souvislostech, Praha: Jalna, 2009. s. 42. ISBN 978-80-86396-47-7.

30_Jak hlavice, tak olověný orel dnes chybí. Podle P. Macka byl olověný orel v zahradě použit druhotně. Domnívá se tak zejména na základě jeho ztvárnění, pozice a neopracované zádové části, kdy by jeho původní funkce spíše odpovídala chrliči jako takovému, viz MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL, cit. v pozn. 11, s. 62. Orla jako součást fontány však uvádí hospodářský inventář z roku 1793 (SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 727), který zmiňuje sochařskou výzdobu všech fontán, a tak lze předpokládat, že i kdyby byl použit druhotně, byl do sochařské výzdoby zahrady zakomponován již od počátku.

31_K významu žáby, ještěrky a hada viz ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ, cit. v pozn. 28, s. 120, 142–143, 137–138; HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha – Litomyšl: Paseka, 2008. s. 196, 149-150. ISBN 978-80-7185-902-4.

32_K významu uvedených živočichů viz ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ, cit. v pozn. 28, s. 120, 161, 137–138; HALL, James, cit. v pozn. 31, s. 149–150.

33_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 970.

34_Tamtéž, kart. 727, 728, 729, 966, 967. Všechny inventáře shodně uvádějí tři mořské kamenné figury na fontánách.

35_Viz POCHE, Emanuel et kol., cit. v pozn. 2, s. 220-221; PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ , B., J. PETRŮ, D. RIEDL a A. M. SVOBODA, cit. v pozn. 2, s. 202.

36_Viz SUCHOMEL, Miloš. Sochy v zahradě letohrádku hrabat Bredů na Lemberku. In: MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL. Bredovský letohrádek se zahradou. Stavebně historický průzkum.

Praha, 1993. s. 2. (uloženo ve Sbírce stavebně historických průzkumů na NPÚ ÚOP v Liberci, sign.

SHP 0116).

37_Tamtéž, s. 3.

38_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 727.

39_Tamtéž.

40_Tamtéž.

41_Tamtéž, inv. č. 3394.

42_Tamtéž, kart. 857.

43_S osazením fontán pravděpodobně také souvisely práce na vodovodu, probíhající ve druhé čtvrtině 18. století, viz výše pozn. 26.

33

1.7.2012 23:20:40

| Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady

STUDIE

Lvová, Bredovská zahrada, Alegorie zimy (vlevo) a Alegorie jara, léto 2011 Foto J. Šubrtová

44_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394.

45_Tamtéž, kart. 727.

46_Tamtéž, kart. 728.

47_V roce 1786 byla například vysázena jako lem křížové cesty směrem ke kapli i dvouřadá alej dnešních starých lip. 170 kusů mladých sazenic bylo tehdy opatřeno v Bílém Kostele a Andělské Hoře. Ve stejném roce také došlo k planýrování zahrady Bredovského letohrádku od dřevitých kořenů a kamenů a vyložení a rozprostření 151 fůr písku, viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart.

794. Později v letech 1795 a 1799 byla přeložena nakloněná část terasní zdi, v roce 1796 vyčištěn hraběcí znak nad hlavním vstupem do zahrady a následně v roce 1797 remodelován vstupní parter, průběžně také probíhala obnova letohrádku, viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 859.

48_Tamtéž, kart. 857, 859, 860.

49_M. Matyášová hovoří o jedenácti sochách: Juno, Jupiter a Múzy viz MATYÁŠOVÁ, Milada, cit. v pozn. 10; Umělecké památky Čech uvádějí pouze deset soch: Dianu, Jupitera a Junonu a sedm

34

Fontes_sazba_01.indd 34

vec. U nárožního jihovýchodního schodiště se uplatňuje trojice soklů. Podle uvedeného plánu mělo uzavírat terasu na severovýchodě další nárožní schodiště. Z původních osmnácti soklů se jich dochovalo sedmnáct, z nichž dvanáct nese figurální sochařskou výzdobu, na jednom je druhotně osazena kamenná váza.

Sochařská výzdoba schodišť je poprvé zmiňovaná k roku 1799, kdy hospodářský inventář lemberského panství eviduje osmnáct kamenných mytologických figur na podstavcích.45 Shodný počet soch je průběžně v inventářích uváděn až do roku 1818, kdy je zmiňováno již jen dvanáct postav.46 Vzhledem k tomu, že sochy nejsou typickými předměty hospodářského zařízení, nelze zcela vyloučit domněnku, že byly osazeny před rokem 1799 a nebyly pouze zapisovány do inventářů. Protože však v osmdesátých a devadesátých letech 18. století docházelo v areálu zahrady a v jejím okolí k rozsáhlým úpravám,47 je pravděpodobné, že sochy byly na Lemberk dopraveny v této době. K jejich osazení mohlo dojít v roce 1798, z něhož není dochována stavební kniha, která by zaznamenala práce spojené s osazováním soch.

Stavební knihy z let 1792–1797 nic podobného nezachytily a stavební kniha z roku 1799 také ne.48 Jednotlivé sochy představují od západu k východu Dianu, Junonu,

Jupitera a devět dalších obtížně identifikovatelných postav, o nichž literatura a dosavadní bádání hovoří jako o Múzách.49 Všechny figury jsou zachycené v kontrapostu, v mírně nadživotní velikosti, oděné v bohatě řasený převážně antikizující šat a bosé.50 Nejzápadnější socha představuje Dianu, bohyni lovu a měsíce, ochránkyni žen, v tradičním pojetí s lukem a toulcem se šípy, neseným šikmo přes prsa. Dianu doprovází pes uchycený na vodítku. Oděv bohyně je složen ze zřaseného spodního šatu s rukávy a ze živůtku se šněrovačkou. Na levém boku nese zavěšený malý lesní roh.

Východně od Diany stojí Juno, královna bohů, ochránkyně manželství, oděná v pase přepásaném a podkasaném chitónu s jedním odhaleným ňadrem.51 Přes záda a levou ruku má přehozený dlouhý, bohatě zřasený plášť – himation.52 U levé nohy stojí páv, jenž jí byl v antice zasvěcen.

Následuje socha jejího manžela, vládce bohů Jupitera, jenž je oděn v bohatě zřasený himation, ovinutý kolem spodní poloviny těla. Hlavu s ušlechtilými rysy rámují bujné kadeře vlasů a vousů. Na hlavě má korunu a u jeho levé nohy stojí hlavní atribut – orel.

Následují neidentifikované ženské postavy, pracovně označené jako žena I – žena IX. Ženy I – IV a VI jsou oděny v dlouhém, v pase zpravidla podkasaném a podFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:40

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Lvová, Bredovská zahrada, váza s putti, léto 2011 Foto J. Šubrtová

vázaném spodním šatu, chitónu, přes který mají kolem těla ovinutý plášť, himation. Způsoby ovinutí himationu jsou rozmanité, od volného přehození přes rameno,53 a ovinutí kolem dolní poloviny těla54 až po volné zahalení55 a případně vzadu přetažení přes hlavu.56 Ženy VII a IX mají spodní šat podvázaný na bocích stužkou. Tím dochází ke zvýraznění jejich štíhlé siluety a mírně vypouklého bříška. Spodní šat ženy VIII je podvázaný pod ňadry, čímž byla také zvýrazněna její silueta. Plášť této sochy je z rubové strany podšitý kožešinou a aranžovaný do svinutého pruhu ovinutého kolem pasu a boků.

Zcela odlišně je oděna žena V. Její oděv tvoří spodní, k patám spadající jemně zřasený šat a vrchní, krátký, podkasaný, bohatě zřasený šat. Bohatě zkadeřené vlasy všech žen jsou upravené do dvou druhů účesů. Vlasy jsou v týle svázané zčásti do uzlu, uprostřed hlavy rozdělené pěšinkou a volné prameny visí hluboko na záda.57 Druhou variantou je komplikovaný účes s volným uzlem na temeni, uzlem v týle a s volnými prameny visícími na záda.58 S výjimkou ženy V a VI, které mají do účesů zakomponovaný vavřínový věnec a diadém, nejsou účesy nijak zdobené. Čtyři z devíti soch zcela postrádají atributy, zbylé postavy IV, V a IX, drží knihu, destičku a květinový věnec. V případě ženy III je dochováno torzo XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 35

trojúhelníku a pro ženu VIII je snad charakteristický její oděv – plášť podšitý kožešinou, v němž má zcela zahalenou i levou ruku.

Pro bližší identifikaci sochařské výzdoby zahrady bude nutné nalézt vhodný inspirační pramen, ať již konkrétní, s největší pravděpodobností italskou pozdně manýristickou či raně barokní zahradu, nebo například grafické předlohy v podobě obrazových alb, z nichž by byla převzata podoba soch. Bez předlohy téměř není možná identifikace postav, a to zejména těch, které mají mechanicky poškozené ruce, v nichž pravděpodobně nesly charakteristické atributy. Pokusy o určení však stále existují, a tak například M. Suchomel nevylučuje ani možnost zobrazení personifikací Gramatiky, Dialektiky, Rétoriky, Astrologie, Aritmetiky, Hudby a Geometrie, tedy sedmera svobodných umění. Další dvě dochované sochy by dle badatele mohly představovat buď Zimu a Jaro, nebo Čich a Hmat za souboru čtvera ročních období nebo pěti smyslů.59 Na základě dochovaných, ať již celých, či torzálních atributů lze s hypotézou personifikací sedmera svobodných umění i čtvera ročních období souhlasit.60 Žena III s dochovaným torzem trojúhelníku bude s největší pravděpodobností Geometrie, žena IV s knihou Rétorika a žena V s tabulkou Aritmetika. Žena

Múz, viz POCHE, Emanuel a kol., cit. v pozn. 2, s. 220–221 a nejnověji se sochařskou výzdobou v Bredovské zahradě zabýval M. Suchomel, který uvádí Dianu, Junonu, Jupitera, sedm Múz a dvě alegorie, viz SUCHOMEL, Miloš, cit. v pozn. 36, s. 4. Z výše uvedeného je zřejmé, že dosavadní bádání se neshoduje ani v počtu soch, natož potom v jejich určení. S jistotou lze určit pouze tři západní sochy, kde jsou dochované hlavní atributy, viz Diana, Juno, Jupiter.

50_K oděvu viz KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Starověk.

Praha: Lidové noviny, 1998, s. 78153. ISBN 80-7106-142-5.

51_K chitónu viz Tamtéž, s. 81-85.

52_K himationu viz Tamtéž, s. 89-91.

53_Viz žena I. 54_Viz žena II. 55_Viz žena VII, IX. 56_Viz žena III, IV, VI. 57_Viz žena I, II, V, VI. 58_Viz žena VII, VIII, IX. Více k uvedeným účesům viz KYBALOVÁ, Ludmila, cit. v pozn. 50, s. 103-105.

59_Viz SUCHOMEL, Miloš, cit. v pozn. 36, s. 4.

35

1.7.2012 23:20:40

| Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady

STUDIE

Lvová, Bredovská zahrada, celkový pohled směrem na západ, v popředí fontána s Nereidou, vpravo torzo balustrády, jaro 2012 Foto P. Šternová

60_V době, kdy se sochařskou výzdobou zabýval M. Suchomel (1993), bylo pět soch zcela skryto v mohutně rozrostlém tisu, a tak badatel nemohl vidět některé z výše uvedených atributů.

Na podzim roku 2011 však došlo k jeho zakrácení, následně proběhl nový průzkum, kdy byl pracovníky NPÚ ÚOP v Liberci zdokumentován aktuální stav soch a objeveny některé dochované či torzální určující atributy. K ikonografickému významu sedmera svobodných umění a čtvera ročních období viz například KIRSCHBAUM, Engelbert.

Lexikon der christlichen Ikonographie, 2, Freiburg im Breisgau: Herder, 1974, col. 703–713, 364–370. ISBN 3-451-21806-2 nebo HALL, James, cit. v pozn. 31, s. 400–402, 103–104.

61_Viz SUCHOMEL, Miloš, cit. v pozn. 36, s. 4–6.

62_Takto usuzuje na základě hospodářských inventářů, které v roce 1806 evidují osmnáct figur a v roce 1818 jen dvanáct, viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 728.

63_Jediné podobné práce zachycuje stavební kniha z roku 1801, kdy byly strhávány a znovu

36

Fontes_sazba_01.indd 36

VIII oděná do pláště podšitého kožešinou by mohla být personifikací Zimy a žena IX s květinovým věnečkem potom Jaro.

Současná sochařská výzdoba je podle M. Suchomela výsledkem historických zásahů do její původní podoby, z níž zůstala do dnešní doby zachována socha Junony, Jupitera a snad i Diany, které badatel datuje do konce 17. století (Jupiter a Juno) a do první čtvrtiny 18. století (Diana).61 O zbývajících sochách pak soudí, že jsou „nepůvodními sochařskými dodatky“, pocházejícími z doby mezi roky 1806–1818.62 Stavební knihy z této doby však nezaznamenávají práce spojené s přesazováním či novým osazováním soch,63 a tak lze předpokládat, že k jejich osazení došlo pravděpodobně před rokem 1799, snad, jak již bylo dříve uvedeno, v roce 1798.

Tento názor sdílí P. Macek, podle něhož mohlo dojít v letech 1798–1799 k výměně patnácti narušených či zmizelých kamenosochařských děl. Vzhledem k dochovaným písemným pramenům se nabízí otázka, zdali nebyly všechny dochované sochy v zahradě osazeny naráz v rámci jedné koncepce v roce 1798.64 Od devadesátých let 19. století se zahrada více využívala jako užitková, přesto však byla její reprezentační část stále udržována. Svědčí o tom mimo jiné odlitky váz

s putti osazené na balustrádě nástupního parteru. Vázy s putti a mytologickými reliéfy jsou zhotovené z umělého kamene, pravděpodobně z románského cementu.

Jedná se o kopie váz zdobících průčelí Clam-Gallasova paláce v Praze, jehož sochařská výzdoba průčelí pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738) a vznikla kolem roku 1715 (1713–1718).65 Sochařská výzdoba paláce, zhotovená z měkkého pískovce, byla od devadesátých let 19. století průběžně restaurována nebo nahrazována kopiemi66 a v této souvislosti mohlo dojít k zaformování váz a vydusání z umělého kamene a k jejich osazení v areálu Bredovské zahrady.

Pravděpodobně také na konci 19. století byla umístěna na prázdný podstavec při nárožním schodišti váza klasicistních tvarů.67 Obdobná váza se nachází na východním zlomu balustrády nástupního parteru.

K další změně v zahradě, patrné z pramenů, dochází na začátku 20. století.68 V tomto období zahrada sloužila výhradně zámeckému zahradnictví, přičemž zůstala zachována její velikost a ohraničení, terasy, sochy. V zahradě se nadále pěstují ovocné stromy, především jabloně, hrušně a švestky, a to jak samostatně, tak ve formě tvarovaných špalírů.69 Některé starší špalíry byly později nahrazeny okrasnou školkou, kde se pěstují okrasné FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:40

STUDIE

dřeviny zastoupené pyramidálními a zakrslými druhy dřevin. Archivní dokumenty uvádějí nákupy semen lípy srdčité, javoru klenu, javoru mléče, javoru jasanolistého, červeného dubu a různých druhů borovic. Okrasná školka byla doplněna bobulovitými ovocnými rostlinami, například stromkovitými kultivary angreštu a výsadbou 3000 kusů sazenic jahodníku, které byly pro svou velikost a chuť vyhlášené po celém regionu.70 V blízkosti sochařské výzdoby schodišť byly v roce 1911 vysázeny tisy.71 V západní části hlavního parteru byly zřízeny skleníky. K předpěstování rostlin byl zřízen zvláštní skleník, dále se zde nacházel prostorný skleník pro ranou zeleninu.72 Vila tehdy hostila správu zámeckého zahradnictví a byt zahradníka. Některé ovocné stromy se dochovaly a zbytky základů skleníků jsou ještě dnes v zahradě patrné. Po ukončení provozu zahradnictví, pravděpodobně v roce 1945, když předala poslední majitelka Gabriela Auerspergová Lemberk a tím i Bredovskou zahradu československému státu, upadla zahrada do téměř „stoletého spánku“.

Postupně docházelo k narušení zahrady náletovými dřevinami, skleníky se zhroutily, kamenná schodiště a fontány zarostly travinami a dřevinami, ohradní zeď se na některých místech začala bortit, terasní zdi sesouvat a vychylovat a sochařská výzdoba zvětrávat a zarůstat přerostlými tisy.

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 37

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

osazovány schody a v této souvislosti také podezdívány sochy, viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 860.

64_Bližší identifikace soch a případné zásadní zásahy do sochařské výzdoby zahrady budou předmětem dalšího bádání.

65_NEUMANN, Jaromír. Český barok. Praha: Odeon, 1969, s. 43–44; BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Sochařství vrcholného baroka v Čechách. In: Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha: Academia, 1989, s. 491. ISBN 80-200-0069-0. Nejnověji ke Clam-gallasovskému paláci a jeho sochařské výzdobě viz KRUMMHOLZ, Martin.

Pražský palác. In: KRUMMHOLZ, M., M. SVOBODA a M. KABELKOVÁ. Clam-Gallasův palác. Johann Bernard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – rezidence.

Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2007, s. 97–98. ISBN 978-80-86852-19-5.

66_Viz Tamtéž, s. 97.

67_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, kart. 967.

68_Tamtéž, ÚS Clam-Gallas, kart. 328.

69_Špalírem se rozumí zelená stěna (tj. živý plot), upravená z tvarované vegetační hmoty, vytvořené pravidelnou kompaktní výsadbou při cestách a v jiných částech zahradní kompozice a dále ovocný strom (resp. dřevina), která je pravidelným řezem a vyvazováním zapěstována do formálního v podstatě geometrického tvaru, k tomu je využíváno opěrné konstrukce (např. treláží, drátěnek apod.) viz PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, B., J. PETRŮ, D. RIEDL a A. M. SVOBODA, cit. v pozn.

2, s. 474.

70_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Ústřední správa clam-gallasovských statků Frýdlant, kart. 328.

71_Dokládá to účet za nákup 24 ks tisů a buxusů. SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Ústřední správa clam-gallasovských statků Frýdlant, kart. 328.

72_Tamtéž.

V 80. letech byla Bredovská zahrada krátce v rukou soukromého vlastníka Ing. Jana Urbana z Prahy. O něco později v roce 1992 uzavřela s českým státem Nadace Lemberk nájemní smlouvu na letohrádek a v roce 1993 37

1.7.2012 23:20:40

| Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady

73_Nadace Lemberk využívala zahradu k pořádání sympózií ještě před uzavřením nájemní smlouvy, viz například Judlová, Marie. Lemberk ’90: mezinárodní sochařské symposium: Miroslav Maler, Pascal Simonet, Yvon Proulx, Bill Vazan, Denis Pellerin, Keith John Rand, Adam Steiner, Gilles Lariviere, Jiří Sopko, Karel Nepraš, Robert Lee Adzema, Francesco Lopez „Ochoa“, Olaf Hanel. Praha: Nadace Lemberk, 1991. Hlavním organizátorem byl Jakub Kaše.

74_Kronika města Jablonného v Podještědí z let 1994–2002, uložena na Městském úřadě v Jablonném v Podještědí.

75_V současné době probíhá přesné geodetické zaměření areálu zahrady, které poslouží jako podklad pro stavebněhistorický a uměleckohistorický průzkum a také jako podklad pro budoucí projektovou dokumentaci na celkovou obnovu prostoru.

38

Fontes_sazba_01.indd 38

na celou zahradu. Základním smyslem a myšlenkou Nadace Lemberk byla snaha vybudovat z Bredovského letohrádku a jeho zahrady společenské středisko i s programem sociálním a ekologickým. Pod její záštitou se zde konala umělecká sympózia a zahrada byla využívána jako výstavní prostor pro moderní plastiky a sochy.73 Nadace také přistoupila k zabezpečení některých prvků, což dávalo naději na záchranu cenné památky. Bohužel se z referátu kultury tehdejšího Okresního úřadu v České Lípě nepodařilo získat kladné rozhodnutí k zahájení statického zajištění havarijního stavu letohrádku a u zahrady se kvůli jejímu havarijnímu stavu nepodařilo splnit vytyčený cíl, tj. zpřístupnit ji veřejnosti.74 V roce 1995 vypověděl referát kultury Nadaci Lemberk nájemní smlouvu a později zahradu a vilu využívalo Vlastivědné muzeum v České Lípě k pořádání environmentálních akcí pro děti i dospělé. Od roku 2008 je Bredovský letohrádek se zahradou a okolními pozemky pod správou Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. V současné době probíhají přípravné práce pro budoucí celkovou obnovu areálu.75 Prioritním požadavkem je obnova ohradní zdi. Následně po dokončení archeologického průzkumu bude nutné přistoupit ke stabilizaci terasní zdi a schodišť. Terasní zeď je vystavěná z mohutných kamenných bloků, které se na četných místech vychylují. Kamenná schodiště se rozpadají, nejnižší stupně jsou zcela zakryty zeminou.

Nedílnou součástí obnovy bude dále konzervace sochařské výzdoby, která je dnes pouhým fragmentem původního záměru. Do dnešní doby se nedochovalo 6 soch, z toho jedna chybí i s podstavcem. Zcela také chybí figurální výzdoba východní fontány. Západní fontána s dětskou postavou na mořském živočichovi je v torzálním stavu. Ulomená je pravá a levá ruka, část trupu, hlava dítěte a hlava mořského živočicha. U prostřední fontá-

STUDIE

ny s Nereidou se nedochoval olověný orel, kompozitní hlavice, mechanicky je poškozen ocas Nereidy. Nádrže všech fontán jsou zčásti zarostlé travinami a napadeny mikroorganismy, mechy a lišejníky, shodně také jejich sochařská výzdoba. Pět z dvanácti soch stojících při schodištích je částečně skryto v rozrostlém tisu. Sochy jsou vážně mechanicky poškozeny, chybí ruce a atributy, dvěma chybí hlavy. Balustráda ohraničující nástupní parter je silně narušená a nestabilní. Mnohé kuželky byly v minulosti deponovány do sklepních prostor letohrádku. Vázy s putti jsou vážně hloubkově narušeny korozí vnitřní armatury, materiál není soudržný, odpadává v plochách, výrazně se projevuje eroze a celek je pokryt silnou vrstvou mechů a lišejníků.

Na základě výsledků archeologického průzkumu bude možné rozhodnout o případném snížení terénu středního a nejnižšího parteru zahrady, který byl v dobách zahradnictví značně navýšen, a poté může dojít k obnově systému cest, záhonů a sadů.

Tato studie je pouze úvodním vstupem do celkové, zatím zcela opomíjené rozsáhlé problematiky areálu Bredovské zahrady, která otevírá řadu zajímavých témat. Předmětem dalšího bádání bude mimo jiné vlastní objekt letohrádku, zejména jeho interiér, funkční uspořádání, vybavení a způsoby využívání majiteli. Pozornost bude také věnovaná jeho vztahu k zahradě. Opomenuta nezůstane ani sochařská výzdoba zahrady, kde bude učiněn pokus o dohledání vhodného inspiračního pramene, nebo grafických předloh (obrazových alb), z nichž mohla být převzata podoba soch. Zcela otevřené je dále například téma přeměny zahrady na přelomu 18. a 19. století a vývoj zahrady v průběhu 19. století.

Jiným tématem pro další studium jsou například umělecká sympózia, která byla v 90. letech v areálu zahrady pořádána.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:40

Lvová, Bredovská zahrada, torzo sochy Diany, podzim 2010 Foto M. Čtveráček

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 39

39

1.7.2012 23:20:40

Materiálie

Reverse paintings on Glass in the Collection of the North Bohemian Museum ABSTRACT

BOHUNKA KRÁMSKÁ | JANA HREVÚŠOVÁ | A number of glass workshops were created in the course of activities of the so called fellowships of glass in the last third of the 18th century in the area of North Bohemia, borderlands of Lower Silesia and Kladsko. Production of these workshops is an important part of the reverse painting collection of the North Bohemian Museum in Liberec. The first contributions to this collection were made by Josef Václav Scheybal, ethnographer, art historian and acknowledged folk culture expert after he had begun working for the museum. Reverse paintings are the main part of the collection, except for a number of illusive paintings made by professional artists and eglomisé. The advanced production of glass, which sustained so many workers, established the dominant role of the glassmaker type reverse paintings in the North Bohemia. The delicate and detailed work of the restorer is highly valued in museums pursuing authenticity. For this reason the North Bohemian Museum has been cooperating with restorer Jana Hrevúšová since 1990. Thanks to her work, grants from the Ministry of Culture and the founder, 91 reverse paintings and two parchment paintings in mirror frames have been restored so far.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

reverse painting on glass

podmalba na skle

Museum of North Bohemia

Severočeské muzeum v Liberci

folk art

lidové umění

Josef Václav Scheybal

Josef Václav Scheybal

restoration

restaurování

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

Fontes_sazba_01.indd 40

1.7.2012 23:20:41

Lidové podmalby na skle ve sbírce Severočeského muzea v Liberci a jejich restaurování BOHUNKA KRÁMSKÁ | JANA HREVÚŠOVÁ

Sbírka podmaleb na skle Severočeského muzea v Liberci braz utvářený na tak náročném podkladu, jako je sklo, má zvláštní kouzlo. Každý tah štětce, počínaje tím prvním, stojí ve své nahotě vystaven pohledu pozorovatele, obdařen leskem a vyzdvižen hrou světla.

Sebemenší pochybení malíře již nelze skrýt. Obraz je zaklet, oddělen ledovou hladinou skleněné tabule, jež brání bezprostřednímu vjemu malby. Již staří Římané oceňovali luxusní sklo dekorované rytím, broušením, zlacením a malbou. Až po staletích zapomnění malba na skle znovu ožila, nejdříve v severní Itálii, v Benátkách.

V prvé řadě šlo o malbu za tepla emailovými barvami, vedle níž se však začala uplatňovat také malba za studena na spodní – rubovou stranu skla. Prvními objednavateli podmaleb byli příslušníci vládnoucích rodů, vysoká šlechta a duchovenstvo. Malíři pracovali podle grafických předloh, jež vytvářeli rytci na základě děl věhlasných soudobých umělců. Šestnácté století přineslo českým zemím rozkvět, Praha se za Rudolfa II. stala císařskou rezidencí. Podnikavá šlechta podporovala sklářskou výrobu, jež měla v českých zemích dobré přírodní podmínky. Skláři ze Saska zakládali sklárny v Lužických a Jizerských horách, Krkonoších, Orlických horách, v jižních Čechách i na Moravě. Slušná životní úroveň nebyla pouze výsadou vládnoucí elity. I oblasti vzdálené hlavnímu městu monarchie žily košatým životem. Zásnuby, svatby, křtiny, to vše poskytovalo záminku k hodokvasům, u kterých renesanční vládce cítil nutnost je korigovat.1 Na dominiích Redernů nejsou zatím podmalby na skle doloženy, v pražských měšťanských inventářích se však vyskytovaly již v předbělohorské době.

Bolestný přerod společnosti způsobený rozvratem země za třicetileté války, vyvlastněním staré aristokracie, vznikem nové šlechty a obnovou katolictví nalezl výraz v barokním umění. Umělecké dílo bylo vyznáním pravověrnosti a jeho duchovní energie měla pohnout diváka ke kajícnosti a obrácení se na katolickou víru.2 Urození konvertité následovali zbožnost a náboženské ideály Habsburků, financovali obnovené kostely a kláštery, poutní místa, kapličky a mariánské sloupy. Veřejné for-

O

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 41

Sv. Notburga, severovýchodní Čechy, 1780, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 2224, restaurováno v roce 1996

1_Např. Melchior z Redernu určil, kolik má být stolů při svatební hostině, kolik účastníků při křtu.

Nedodržení mělo být pokutováno.

Srov. HUTTER, Teodor. Skizzen aus Altreichenberg. Aus dem Familienleben vor 300 Jahren. Deutsche Volkszeitung.

11. 2. 1897, 13. Jhrg. s. 1–2.

2_LOUTHAN, Howard. Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém. Praha: Rybka, Publishers 2011, s. 167.

ISBN 978-80-87067-07-09.

41

1.7.2012 23:20:41

| Bohunka Krámská | Jana Hrevúšová | Lidové podmalby na skle ve sbírce Severočeského muzea v Liberci a jejich restaurování

MATERIÁLIE

Rodina Kristova, Kladsko - východní Čechy, kolem 1800, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 129, restaurováno v roce 2011 3_LOUTHAN, Howard, cit. v pozn. 2, s. 235.

4_SCHIER, Bruno. Die Friedländer Volkskunde. Heimatkunde des Bezirkes Friedland in Böhmen II, Friedland in Böhmen 1930, s. 357–358.

42

Fontes_sazba_01.indd 42

my zbožnosti se staly podstatnou součástí každodenního života všech poddaných. Středověká i nově založená poutní místa ožila masami věřících, neboť české země se proměnily v království poutníků.3 Kolem roku 1712 si zřídil malíř Franz Christian Herkner ve známém poutním místě severních Čech v Hejnicích obchod s obrazy svatých a biblickými výjevy, které většinou sám maloval a jež šly zřejmě dobře na odbyt, protože ještě roku 1751 u něj poutníci k P. Marii Hejnické nakupovali.4 Od poloviny 18. století se ve vybavení domácností odrazil vzestup

zámožnosti městského i venkovského obyvatelstva, který dokládají rovněž archivní materiály z Frýdlantu v Čechách. Roku 1742 byl zaznamenán obraz na skle se sv.

Janem Nepomuckým. V inventáři měšťanského domu čp. 26 ve Frýdlantu z roku 1783 byla podmalba Ukřižovaného Krista oceněna 3 zlatými a Hlava Kristova 1 zlatým a 50 krejcary. Z ostatních „Glasbilder“ P. Maria, Sv. Ignác, Ecce Homo, sv. Jan – byl každý ohodnocen 20 krejcary. Ve výčtu nechyběly ani mědirytiny, dřevořezy, tisky a siluetové obrázky. Obrazy patřily k oblíbeným

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:41

Severočeské muzeum v Liberci

MATERIÁLIE

darům, zejména svatebním. Jednalo se samozřejmě nejen o podmalby na skle, ale též o olejomalby, malované mj. nejznámějším představitelem truhlářského rodu Pochmannů, kteří žili v Bulovce a Polubném, Johannem Friedrichem Pochmannem.5 Jeho malířská a kreslířská tvorba byla ještě ve třicátých letech 20. století na Frýdlantsku doložitelná.

Jedním ze dvou největších statků v Dolní Řasnici byl tzv. Lví dvůr, který založil forman Johann Ressel. Zde se nalézala v třicátých letech 20. století nádherná podmalba nazývaná Engelsmühle, kde za světce, jenž se modlil před krucifixem, obsluhoval anděl mlecí zařízení.6 Téměř shodný obraz, datovaný r. 1772, publikoval Luboš Kafka pod názvem Alegorie mlynářství se světcem.7 Do stejné vrstvy nejstarší severočeské produkce provinčních malířů z okolí České Kamenice bezpochyby patří také dva reprezentativní obrázky velkého formátu se silnými černými konturami ze sbírky Severočeského muzea, Pražské Jezulátko a Trůnící P. Maria, jež má letopočet 1768 a signaturu F.G.S. Sbírka podmaleb obsahuje skutečně kvalitní díla, i když mnohá značně utrpěla zubem času.

Etnografickou sbírku Severočeského muzea v Liberci a tedy i fond podmaleb na skle začal budovat po svém nástupu do muzea roku 1965 Josef Václav Scheybal.

Sbírka postihuje významná výrobní centra českých zemí s přesahem za zemské hranice. Vedle lidových obrázků obsahuje hodnotné práce inklinující ke slohovému umění, iluzivní díla profesionálních malířů a eglomisé. Vedle nemnoha světských námětů, portrétů významných osobností, žánrových a alegorických výjevů naprosto převažují náboženská témata.

Za kolébku výroby podmaleb v Zemích Koruny české bývá pokládána severočeská sklářská oblast a na ni navazující území Dolního Slezska.8 V okolí České Kamenice a Nového Boru působili od druhé poloviny 18. století vynikající provinční malíři, mezi nimiž vystoupil z anonymity Vincenz Janke (1769–1838). Rodák ze Skalice zanechal poměrně rozsáhlé dílo, jež bylo v zahraničí ještě celkem nedávno připisováno augsburgským malířům.9 V důsledku napoleonských válek a kontinentální blokády se Janke vrátil z cest za vzděláním a výdělkem zpět do severních Čech a usadil se v Novém Boru. Z této životní periody pocházejí i podmalby v muzejní sbírce,

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 43

které sice nejsou signovány, ale svou malířskou technikou, jemnou pastelovou barevností a narůžovělými oblaky patří do novoborské dílny. Další dílny na severu Čech byly v okolí Polevska, Skalice, Kamenického Šenova a Chřibské. Rozvoj sklářské výroby a obchodu na českokamenickém panství hrabat Kinských, který skýtal obživu sklářským řemeslníkům, brusičům, řezáčům, kuličům, malířům a pozlacovačům,10 přisoudil ovšem zásadní roli v severních Čechách podmalbám sklářského typu.11 Malba světce umístěná v ryté a broušené edikule se na nich odráží od zrcadlového pozadí nebo, rámována tzv. zlatým brusem, kontrastuje s pozadím sazově černým. Tělové partie postav mají rumělkově červené kontury, obličeje výrazný nos a drobná ústa.

S barvou oděvu korespondují červené, žluté a modré kulovité růže. Broušené a ryté zrcadlové rámy několika obrázků by mohly svádět k domněnce, že pocházejí ze

5_SCHIER, Bruno, cit. v pozn. 4, s. 329.

6_RESSEL, Anton F. Orts- und Häusergeschichte der Gemeinde Rückersdorf. Verlag d. Gemeinde Rückersdorf 1933, s. 255.

7_KAFKA, Luboš. Malované na skle lidové podmalby. Praha: LIKA KLUB 2005, s. 13. ISBN 8086069-34-6.

8_Po prohrané válce r. 1742 připadlo Slezsko Prusku.

9_Osobní sdělení Wolfganga Steinera, dále viz STEINER, Wolfgang. Kein Hayde in Augsburg, Weltkunst, 2006, 76. Jhrg., s. 3.

10_Česká Kamenice, Česká Lípa 2002, s. 161.

11_KAFKA, L. cit. v pozn. 7, s. 95.

Vincenz Janke, Sv. František Xaverský, Nový Bor, 1. třetina 19. století, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 469, restaurováno v roce 1996

43

1.7.2012 23:20:41

| Bohunka Krámská | Jana Hrevúšová | Lidové podmalby na skle ve sbírce Severočeského muzea v Liberci a jejich restaurování

MATERIÁLIE

Svatba v Káni Galilejské, Javornicko, 2. polovina 19. století, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 414, před restaurováním 12_KAFKA, L. cit. v pozn. 7, s. 107.

44

Fontes_sazba_01.indd 44

zrcadlářské manufaktury na sloupském panství hraběte Josefa Kinského, ovšem neexistuje pro to žádný doklad.

V 19. století se v severních Čechách začaly také vyrábět levnější nápodoby sklářských obrázků, u nichž nahradila broušenou edikulu kartuše malovaná bílou barvou na zrcadlovém nebo černém pozadí. Ze severočeské sklářské produkce se některými typickými znaky vydělují malířské dílny v Jablonci nad Nisou a jeho okolí.

Jemně modelované tváře s ruměnci, tělové partie odstíněné rumělkově červenou barvou, vlající závoje či roušky propůjčují obrázkům bezprostřední živost, zatímco podmalby mladší, zhruba od poloviny 19. století, často se sytě modrým pozadím již působí strnule. Virtuózní díla profesionální úrovně jsou dále známa ze západních Krkonoš, například z okolí Harrachova, Vrchlabí a Rokytnice nad Jizerou.12 Vynikají mezi nimi podmalby z konce 18. století s celkovým temným barevným vyzněním a nezvykle snědým inkarnátem.

K severočeské sklářské oblasti má úzký vztah oblast jihočesko-rakouského pohraničí s nejvýznamnějšími středisky Sandlem a Pohořím, neboť byla na počátku ovlivněna příchodem sklářů a malířů právě ze severních Čech. Její tvorbu lze ve sbírce Severočeského muzea doložit menším souborem podmaleb.

Rovněž v Orlických horách, Podorlicku a Kladsku vy-

rostla v souvislosti s činností sklářských hutí v poslední třetině 18. století řada dílen. Česká výrobní střediska měla protějšky na území Dolního Slezska a Kladska, odtržených po prohrané válce s Pruskem. Obtížnost odlišení přesného původu podmaleb vedla v zahraniční literatuře k označení celé oblasti za dolnoslezskou, mezi českými badateli se prosazuje pro oblast název orlicko-kladská nebo východočesko-kladská. Rozsáhlost zdejší produkce dobře ilustrují zhruba dvě stovky obrázků na skle v muzejní sbírce. Podmalby z poslední čtvrtiny 18. století se vyznačují kultivovanou malířskou modelací s jemným rumělkově červeným konturováním. Na oděvu rumělkové barvy je výrazný velký bílý ornament připomínající vzor brokátu a na šedomodrém pozadí velké rozmáchlé květy malované z volné ruky.

Nejpočetněji zastoupenou skupinou, a to ve sbírkách většiny muzeí, jsou ovšem podmalby z období rozvinuté sériové výroby v 19. století s typickým naznačením dolního víčka zalomenou linií vnějšího koutku očí a s jedním či dvěma stylizovanými červenými karafiáty.

Ještě jednu oblast lze vysledovat ve sbírce podmaleb Severočeského muzea, a sice tzv. české Slezsko, území při hranici s Polskem, kde na Bruntálsku, Opavsku a Javornicku pracovala řada dílen. Nejpočetnější javornickou skupinu charakterizují silné černé kontury, rokajové FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:41

MATERIÁLIE

Severočeské muzeum v Liberci

Svatba v Káni Galilejské, Javornicko, 2. polovina 19. století, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 414, restaurováno v roce 2011

rámce s růžemi před modrým pozadím, sloupky s květi- pod sklem může zmást nepoučené oko, ale odlehlá, novými girlandami i texty vepsané do květinového věnce popraskaná barva s „puchýři“, které se „vznášejí“ nad sklem, má jiný barevný odstín. Uvolněnou, opadávající (např. u domovních požehnání). malbu není jednoduché fixovat zpět ke sklu. Zabránit dalšímu opadávání a praskání malby je ovšem prvním Slovo restaurátora13 Spolupráce Severočeského muzea v Liberci s restau- a nejdůležitějším úkolem restaurátora. Naštěstí malíři rátorkou Janou Hrevúšovou začala již r. 1990, kdy ještě volili pro malbu zásadních partií (obličejů, rukou, napracovala v Státních restaurátorských ateliérech v Pra- hého Kristova těla) často barvy kvalitnější, respektive ze, a pokračovala i v následujících letech, kdy se restau- tyto části maloval nejzkušenější muž v dílně, takže díky rátorka osamostatnila. Díky dotaci Ministerstva kultury tomu mnohé velmi opadané obrazy přesto neztrácejí ČR a dotaci zřizovatele se podařilo dosud restaurovat 91 vypovídací hodnotu. Ve vypadaných částech obrazu podmaleb a dvě malby na pergamenu v zrcadlových rá- je třeba rozhodnout o míře retuší tak, aby byl nalezen mech.14 kompromis mezi autenticitou muzejního předmětu Podmalby, dříve než se dostaly do muzejní sbírky, již a estetickou funkcí artefaktu, který má potěšit a přilákat měly za sebou strastiplnou cestu přes sklady různého návštěvníky do muzejní expozice. Pro zachování histodruhu a daň nešetrnému transportu či manipulaci za- rické hodnoty díla je nejvhodnější namalovat scházející platily prasklými skly a množstvím střepů. Často tepr- části na papírovou čtvrtku podloženou pod sklo. Pouze ve po vyrámování a rozebrání podmaleb se před očima v krajním případě, kdy jsou poškozeny kontury, které při restaurátora zjevují němí svědkové času a nevhodného retuši na podložku nelze přesně napojit, je možné přiuložení, vrstvy nečistot, zámotky hmyzu, pavučiny, stoupit k retuši přímo na sklo do malby. Zkušená ruka saze, ztrouchnivělé dřevo, zteřelý papír. Rozdíl v zacho- restaurátora dokáže několika úspornými liniemi výjev valosti podmaleb souvisí s kvalitou použitých barev, jež dotvořit akvarelovými nebo temperovými, tedy revernemusí být stejná ani v ploše jednoho a téhož obrázku. zibilními barvami. Podmínkou je doklad původního Vlhko ve spojení s nekvalitními pojidly způsobuje prask- vzhledu nebo dohledání podobného obrázku z téže dílliny barevných vrstev, tzv. krakeláže. Barevný podklad ny. Tohoto srovnání bylo využito např. u pandánových XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 45

13_Zpracováno na základě restaurátorských zpráv Jany Hrevúšové.

14_V naprosté většině bylo restaurování provedeno v rámci programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví, kdy polovinu nákladů poskytuje MK ČR a druhou polovinu zřizovatel.

45

1.7.2012 23:20:41

| Bohunka Krámská | Jana Hrevúšová | Lidové podmalby na skle ve sbírce Severočeského muzea v Liberci a jejich restaurování

Ukřižovaný Kristus s nástroji umučení, Dolní Slezsko, poslední čtvrtina 18. století, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 401, restaurováno v roce 2005

46

Fontes_sazba_01.indd 46

MATERIÁLIE

zobrazení Dobrého pastýře – Dobré pastýřky, sv. Isidora – sv. Notburgy. Starší diapozitiv, který zachytil klečícího poustevníka na triptychu Narození Páně, zase ozřejmil souvislost mezi zbylými barevnými skvrnami na skle.

Podobně pomohli vyřešit znění textu nápisové pásky s vypadanými písmeny u podmalby Svatba v Káni Galilejské pracovníci národopisného oddělení Národního muzea v Praze Luboš Kafka a Alena Voříšková. Rozhodnutí komplikovala okolnost, že lidový malíř ani dobový, gramaticky správný název nepoužil („Hochzeit zu Kanna in Galilea“ místo „Hochzeit zu Kana in Galiläa“).

Velkým problémem byly vždy zásahy, jimiž se předchozí majitelé snažili obrázky opravit. K vůbec nejhorším patří přemalby olejovou barvou, dále slepování rozbitých skel papírovou lepicí páskou přímo do malby, kdy na sebe páska samozřejmě strhne barevnou vrstvu, nebo přilnutí podkladového papíru k malbě. Teprve po fixaci malby a jejím důkladném očištění jsou střepy rozbitého skla sesazeny a chybějící úlomky doplněny čirou polyesterovou pryskyřicí. Než se vůbec přistoupí k čistění barevných vrstev, provádí se samozřejmě ze sond odejmutých z okrajů obrazů zkouška barev na bázi rozpouštědel.

Osobité problémy se řeší u sklářských obrázků, kde má vrstva amalgamu, vytvářející zrcadlový efekt, různý stupeň degradace, černá a odpadává. Amalgamová plocha se očistí a zafixuje. Nápadnost proděravělých míst lze potlačit retuší na podkladový papír. Od matného vzhledu starobylých sklářských obrázků se odlišují tzv. klášterní zrcadla (Nonnenspiegel), kde se barevná podmalba světce odráží od hladkého zrcadlového pozadí, aby odvedla pohled od vlastní tváře, a tedy pomíjivosti vezdejšího světa, k věrouce a spáse vlastní duše. Zde se využívá pro podklad zrcadlová fólie.

Pro zámožné zákazníky se podmalby vkládaly do zrcadlových (tzv. „benátských“) rámů. Restaurovány byly zatím dva sbírkové předměty tohoto typu. Obraz Poslední večeře Páně pocházející z Františkových Lázní je zasazen do dřevěného barokního rámu, který je překryt zrcadlovým sklem s rytým a broušeným dekorem a osazen pěti medailony s miniaturními malbami Narození Páně a světců. Zrcadlový rám, rozbitý na 64 střepů, byl rekonstruován, chybějící skla doplněna pryskyřicí a okraje rámu, kde kovové lemování vymizelo, byly opatřeny olověnou páskou.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:42

MATERIÁLIE

Severočeské muzeum v Liberci

Velká péče je věnována též původním dřevěným rámům i zadním deskám, jež jsou neodmyslitelnou součástí obrazů.

Jsou ošetřeny, zpevněny a konzervovány tak, aby byly spolehlivou adjustací obrázků i v případě, kdy je před slepované sklo nutné předsadit ještě jedno zpevňující ochranné sklo.

Každý restaurátorský krok a zásah je pečlivě dokumentován a zařazen do restaurátorské zprávy.

Uchovat předměty umělecké a historické hodnoty pro příští generace je základní povinností muzejní instituce. Článek chtěl upozornit na dlouhodobě probíhající program restaurování sbírky podmaleb Severočeského muzea v Liberci a při této příležitosti sbírku letmo charakterizovat. Nekladl si za cíl ani roztřídění sbírky, ani detailní popis restaurátorských prací.

Narození Páně, severní Čechy, počátek 19. století, podmalba na rytém a broušeném zrcadlovém skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 127

Sv. Antonín Paduánský, severní Čechy, 2. polovina 19. století, podmalba na skle. Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Eg 336, restaurováno v roce 2011

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 47

47

1.7.2012 23:20:42

Materiálie

jkjl

Drawings in the Jugend magazines in the depositories of Sychrov and Náchod state castles ABSTRACT

JAROMÍR NOVOTNÝ | The paper analyses a set of 50 illustrations,

aquarelles and art works from the depository of the Sychrov state castle intended to be printed out in Munich, in a satirical culture, artistic and literary magazine Jugend. This collection is on its own and even divided into elements a fine example of the visual art of the first half of the 20th century. They were distributed into movable funds of state castles after the WWII and they play an important role in the history of the Liberec Region.

The paper addresses drawings from the 1900–1930 period, which are currently undergoing process of identification (artist, theme, date). Finding a specific drawing in the magazine helped this process couple of times. The creators of these drawings are for example Friedrich Heubner, Gerhardt Hentrich, Karl Arnold, Erich Wilke, August Geigenberger, Henry Bing, Alexander Sándor von Kubinyi, Otto Schenk, André Szenes. The works of Leo Putz, Paul Wilhelm Keller-Reutlingen and Walter Georgi for Jugend are preserved, too, in the movable fund of the state castle Náchod.

Useful information about the artists and description of their selected works can be found in the paper.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Sychrov movable fund

mobiliární fond Sychrov

Jugend magazine

časopis Jugend

Simplicissimus

Simplicissimus

illustration

ilustrace

German Jugendstil

německá secese

National Renewal Fund

Fond národní obnovy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

Fontes_sazba_01.indd 48

1.7.2012 23:20:42

Kresby pro časopis Jugend v depozitářích státních zámků Sychrov a Náchod JAROMÍR NOVOTNÝ

Neznámý autor, nedatováno, kresba tuší na papíře, 28 × 22,5 cm. Státní zámek Sychrov, inv. č. S 04768 (FNO Liberec, inv. č. 4) Foto J. Novotný

mobiliárních fondech státních hradů a zámků severočeského regionu se nachází mnoho různorodých souborů a jednotlivostí děl výtvarného umění první poloviny 20. století, které úzce souvisejí s dějinami regionu. Jde o díla místních umělců, málo známých nebo neznámých, jejichž život zde byl ovlivněn válečnými a poválečnými událostmi a jejichž práce se po druhé světové válce dostaly do depozitářů státních památkových objektů.

Zajímavým a svým charakterem ve fondech českých hradů a zámků výjimečným souborem ze sychrovského depozitáře je konvolut 50 ilustrací (kreseb, akvarelů, grafik), které byly určeny k otištění v mnichovském uměleckém, satirickém a kulturně-literárním časopise

V

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 49

Jugend.1 Vycházel v letech 1896-1940 a zpočátku, pod vlivem výtvarného názoru Arnolda Böcklina a Franze von Stucka, spoluvytvářel styl německé secese – odtud také německý termín Jugendstil. Pro mnohé, především mnichovské umělce, bylo otištění v časopise jednou z prvních možností, jak představit svou práci veřejnosti.

Přesnější původ poválečného svozu identifikovaného jako Fond národní obnovy Liberec se zatím nepodařilo zjistit. Fond národní obnovy byl organizací, která po válce spravovala majetek konfiskovaný na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945. Do depozitáře zámku Sychrov, který byl – stejně jako mnoho dalších zámků – využíván jako tzv. sběrna, se tento soubor dostal spolu s dalšími svozy, konfiskovanými mobiliárními

1_ Jugend: Münchner illustrierte Wochenschrift für Kunst und Leben [online], Universitätsbibliothek Heidelberg, 2012 [cit.2012-0228]. Dostupné z: http://diglit. ub.uni-heidelberg.de/diglit/jugend

49

1.7.2012 23:20:42

| Jaromír Novotný | Kresby pro časopis Jugend v depozitářích státních zámků Sychrov a Náchod

celky z hradů, zámků a dalších objektů. Původ předmětů, v našem případě tedy Fond národní obnovy (FNO), je vyznačen v tzv. černých knihách, poválečném soupisu mobiliáře uloženém v Národním památkovém ústavu.

Skutečný původní majitel zde však uveden není a jeho dohledání je věcí dalšího průzkumu archivních fondů jiných institucí.2 2_ UHLÍKOVÁ, Kristina. Národní kulturní komise 1947–1951. Praha: Artefactum, 2004.

3_Do tohoto časopisu přispíval též Olaf Gulbransson. Některé z jeho kreseb pro Simplicissimus se nacházejí v depozitáři SZ Hrubý Rohozec. Viz NOVOTNÝ, Jaromír. Olaf Gulbransson, Walther Klemm a Josef Hegenbarth v mobiliárním fondu státního zámku Hrubý Rohozec. In: Památky Libereckého kraje, Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci pro rok 2009, Liberec: NPÚ ÚOP v Liberci, 2009, s. 119-126. ISBN 978-80-903934-4-8 Simplicissimus [online], [cit.2012-02-28]. Dostupné z: http://www.simplicissimus.info/.

Friedrich Heubner, Saison in Ägypten (Sezóna v Egyptě), tuš, uhel, 34 × 25,5 cm.

Dole připojen text: „…Sag, ist nicht jeder Tag in diesem Land ein Märchen?“ „Stimmt, jeder Tag Tausend und eine Mark „ („Řekni, není v téhle zemi každý den jako z pohádky?“ „Souhlasím, každý stojí tisíc a jednu marku.“) Státní zámek Sychrov, inv. č. S 04785 (FNO Liberec, inv. č. 4) Foto Jaromír Novotný

50

Fontes_sazba_01.indd 50

MATERIÁLIE

Všechny kresby jsou adjustovány na kartony, některé mají pasparty. Strojopisné štítky v němčině, které se nacházejí na většině listů, uvádějí někdy neúplné (např. autor neznámý) nebo nepřesné údaje. Jedna kresba je takto připsána například Georgu Groszovi, ale podle značky v kresbě ani podle (nenalezené) reprodukce v časopise nelze autora potvrdit. Spíše než o původní část archivu redakce půjde tedy pravděpodobně o soubor utvořený později bez návaznosti na časopis. Mohlo se jednat také o práce nabízené k prodeji, protože některé štítky obsahují kolonku k uvedení ceny. Datace se pohybuje v poměrně širokém rozpětí zhruba mezi lety 1900–1930. U několika prací se již podařilo vyhledáním příslušné reprodukce v konkrétním čísle potvrdit jejich určení pro Jugend. Často tím došlo také k identifikaci autora, datace i námětu, jelikož signatury originálu se často omezují na iniciály a ani další textové části (promluvy postav v případě kreslených komentářů, karikatur, atp.) nejsou vždy součástí původní kresby. Takto se zatím podařilo popsat práce několika autorů, mezi jinými například všestranně talentovaného Friedricha Heubnera, politicko-společenské komentáře Gerhardta Hentricha nebo pohotové kresby Ericha Wilkeho. Wilke a dále zejména Karl Arnold přispívali jak do Jugendu, tak do časopisu Simplicissimus,3 který vycházel také v Mnichově. Dalšími autory v tomto sychrovském souboru jsou např. méně známí přispěvatelé jako August Geigenberger, Henry Bing, Alexander Sándor von Kubinyi, Otto Schenk, André Szenes a další. Některé kresby se zatím nepodařilo v žádném z čísel dohledat.

Několik málo z dalších Jugendem publikovaných prací se nachází také v mobiliárním fondu státního zámku Náchod. Jedná se mj. o kresby a kvaše představitelů mnichovské secese Lea Putze a Paula Wilhelma Kellera-Reutlingena, nebo kreslíře a grafika Waltera Georgiho. Do fondu náchodského zámku se dostaly jako svoz z Teplic nad Metují, jak uvádí poválečný soupis („černá kniha“) náchodského mobiliáře. Spojitost se sychrovským fondem zatím není jasná. K nálezu reprodukcí náchodských děl na stránkách časopisu došlo náhodou, právě při procházení jednotlivých ročníků kvůli identifikaci kreseb ze Sychrova.

Následně představujeme několik vybraných autorů, jejichž práce se podařilo určit. Jde pouze o stručné chaFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:42

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

Gerhardt Hentrich, Kresba pro Jugend, 1920, kresba tuší, 36,5 × 26,5 cm, dole perem text: „Eupen und Malmedy? Ja was denn? Diese Angelegenheit ist doch längst durch die Entente klipp und klar geregelt!“ Beim Bunde für Recht und Gerechtigkeit. („Eupen a Malmedy?

Co má být? Na té věci jsme se přece už jasně dohodli!“ Ve spolku pro právo a spravedlnost.) Státní zámek Sychrov, inv. č. S 04781 (FNO Liberec, inv. č. 4) Foto J. Novotný Kresba otištěna v časopise Jugend, roč. 1920, č. 52, s. 1287. http:// diglit.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ jugend1920_2/0623

rakteristiky, které odpovídají významu díla. Řada autorů je málo známá, neuvádí je slovníková literatura a jejich podrobnější životopisné údaje jsou tedy bez hlubšího průzkumu nedostupné.

Friedrich Leonhard Heubner (1886 Drážďany – 1974) byl malířem, kreslířem a grafikem činným v Mnichově, kde také vyučoval na uměleckoprůmyslové akademii. Aktivní a ve své době známý byl především jako ilustrátor (knihy Voltaira, Flauberta, Zweiga) a patřil také k častým přispěvatelům časopisu Jugend. Usiloval o obnovu úlohy umění v reklamě (užitá grafika).

Jeho dílo je překvapivé svou všestranností a kvalitou.

Byl dobrým pozorovatelem a pohotovým kreslířem, jak o tom svědčí i čtyři sychrovské kresby. I zde je vidět různorodost autorova výtvarného projevu. Výjev měšťácké rodiny na exotické dovolené s prvky meziválečné sociální satiry (Sezóna v Egyptě) je výtvarně suverénní studií charakterů a prostředí, založenou na kombinaci uvolněXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 51

né tušové linky a uhlu, který příznačně dominuje hlavně v obrovském černém „africkém“ slunci. Rozdíl v pojetí pak vidíme i mezi víceméně klasickou valérovou kresbou pasažéra ve vlaku a dynamickou komiksovou sekvencí jízdy v horách, která využívá postupy modernistické fotografie a filmu (diagonálně komponované pohledy atp.) v plošně abstrahovaném, grafickém stylu. Jak je zřejmé ze stránek časopisu, všestranně talentovaný Heubner byl schopen v průběhu 20 let využít funkční výtvarnou zkratku pro grafiku firemního plakátu a uplatnit grossovský styl nové věcnosti pro společenskokritická témata, zatímco k Voltairově Princezně babylonské realizoval grafiky, které vynikají abstrahovaným atmosférickým projevem.

Z několika kreseb Ericha Wilkeho (1879–1936) představme jednu, která je vtipným komentářem na téma vzniku turistických atrakcí. Reaguje na významný počin Augusta Piccarda, švýcarského fyzika 51

1.7.2012 23:20:43

| Jaromír Novotný | Kresby pro časopis Jugend v depozitářích státních zámků Sychrov a Náchod

MATERIÁLIE

Erich Wilke, Kresba pro Jugend, tuš a akvarel na papíře.

Státní zámek Sychrov, inv. č. S 04800 (FNO Liberec, inv. č. 4) Foto J. Novotný

52

Fontes_sazba_01.indd 52

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:43

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

a přírodovědce, který byl průkopníkem v oblasti průzkumu stratosféry pomocí horkovzdušného balónu a později též vynálezcem batyskafu. V roce 1931 vystoupal, uzavřen v kulovité hliníkové kapsli zavěšené pod balónem, do tehdy rekordní výšky 15.785 m. Přistál na rakouském ledovci – odtud krajinné reálie v tomto výjevu i podoba kulovitého „Grandhotelu Piccard – celého z hliníku!“, jak zní popiska přímo v kresbě. V dalších humorných komentářích-popiskách čteme například: „Každé odpoledne ledovcový čaj o páté na místě přistání“, „Piccardovy knedlíky“, „Piccardilly Bar“. V nápisech se objevuje také jméno asistenta Paula Kipfera.

Významný německý kreslíř Karl Arnold (1883–1953) byl známý především jako přispěvatel časopisu Simplicissimus. Jeho satirické kresby jsou komentáři k soudobému společenskopolitickému dění a životnímu stylu, poukazují na problémy krize, sociální nerovnosti, alkoholu a drog. Kriticky reagují také na vznikající fašismus.

Arnoldovy pérovky skvěle vystihují charaktery postav.

Zdaleka nejsou jen vtipné, často jde o mrazivé svědectví

Karl Arnold, Saison 1913 (Sezóna 1913), 1913, tuš na papíře, 27 × 29 cm. Státní zámek Sychrov, inv. č. S 04791 (FNO Liberec, inv. č. 4) Foto J. Novotný

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 53

Walter Georgi, Schloss Seefeld beim Ammersee (Zámek Seefeld u Ammersee), 1898, mastná křída a kvaš na papíře, 58 × 38 (64 × 44,5) cm. Státní zámek Náchod, inv. č. Teplice 35 (původ Teplice nad Metují) Kresba otištěna v časopise Jugend, roč. 1900, č. 13. http://diglit.ub.uniheidelberg.de/diglit/ jugend1900_1/0221 Foto J. Novotný

Karl Arnold, Saison 1913, Jugend, 1913, č. 43, s. 1281. Saison 1913, „Veranstalten Gnädigste heuer etwas Apartes in Ihren Salons?“ – „Gewiß, Arbeitslosenzählung!“ (Sezóna 1913, „Pořádá milostivá něco apartního ve svém salónu?“ – Ale jistě, sčítání nezaměstnaných!“) Foto Universitätsbibliothek Heidelberg. http:// diglit.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ jugend1913_2/0461

53

1.7.2012 23:20:43

| Jaromír Novotný | Kresby pro časopis Jugend v depozitářích státních zámků Sychrov a Náchod

4_MÜLHAUPT, Freya. Karl Arnold „Hoppla, wir leben“. Berliner Bilder aus den 1920er-Jahren. Katalog výstavy v Berlinische Galerie.

Berlin: Hatje Cantz Verlag, 2010.

ISBN 978-3-940208-14-9.

5_PUTZ, Helmut. Leo Putz Werksverzeichnis in zwei Bänden.

Wolnzach: Kastner, 1994, ISBN 3-9803 518-1-5, ISBN 3-9803 518-2-3 Leo Putz [online]. Dostupné z: www.leo-putz.de.

6_Řadě lokálních autorů se odborně věnuje Mgr. Jan Strnad, ředitel a kurátor Městské galerie MY v Jablonci nad Nisou.

Ve fondech NPÚ jsou to např. někdejší malíři Jizerských hor Rudolf Karasek, Karl Decker (množství jejich skic se dochovalo na Hrubém Rohozci), nebo Wenzel Franz Jäger. Řada děl již byla představena v jablonecké galerii na sólových nebo skupinových výstavách.

7_Dle aktuální zkušenosti autora článku v depozitáři zámku Sychrov lze uvést např. rozsáhlý soubor velmi zajímavých expresivních figurálních studií Fritze Stonnera nebo desky studentských prací málo známého Bruno Hanicha z doby jeho studia na pražské Akademii.

Další literatura: BECKER, Felix a Ulrich THIEME. Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. Leipzig: Seemann, 1999. ISBN 3-363-00729-9 VOLLMER, Hans. Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler des XX. Jh.. Leipzig: Seemann, 1999. ISBN 3-363-00718-3.

54

Fontes_sazba_01.indd 54

MATERIÁLIE

Friedrich Heubner, Kresba pro Jugend (Jízda v horách), kolorovaná perokresba, 37,5 × 29,5 cm. Dole tužkou autorovy pokyny pro reprodukci. Státní zámek Sychrov, inv. č. S 04788 (FNO Liberec, inv. č. 4) Foto J. Novotný

doby. Z těchto důvodů začíná být autorovi věnována větší pozornost než dříve. Například v roce 2010 uspořádala Karlu Arnoldovi samostatnou výstavu Berlinische Galerie.4 Vystaven byl převážně velký soubor kreseb získaný od autorových dědiců. Kresba ze sychrovského fondu, výjev ze salonní společnosti, konverzující na téma dobové nezaměstnanosti, byla publikována v časopise Jugend – ročník 1913, s. 1281, č. 43.

Leo Putz (Meran 1869–1940) byl významným malířem německé secese činným v Mnichově. Jeho práce najdeme ve sbírkách mnoha německých i světových muzeí a galerií.5 Fantaskní a pohádkové náměty v jeho ilustracích souznějí s dobovou náladou přelomu století, zatímco v jeho malířském díle se prosazují vlivy impresionismu. Dekorativně stylizovaný kvaš pro Jugend č.

46/1905 „Na útěku“ s mořskou pannou, ve které lze poznat malířovu choť Friedu Putz, se nachází v mobiliárním fondu státního zámku Náchod. Tematicky příbuznou scénku „Perla“ najdeme také v čísle 50/1901.

Malířské dílo Putzova vrstevníka Waltera Georgiho

(1871–1924) vykazuje společné stylové rysy. V náchodském depozitáři však máme autora zastoupeného opět kresbou. Jde o jeho typickou práci, charakterizovanou využitím měkké stopy křídy a kontrastů jasně vymezených plošných, tlumeně barevných forem. Pohled na Seefeld z náchodského mobiliárního fondu byl publikován roku 1900 ve 13. čísle časopisu Jugend. Georgi studoval na akademiích v Lipsku, Drážďanech a Mnichově.

Spolupracoval jak s Jugendem, tak se Simplicissimem.

Pracoval v malířské kolonii spolku Scholle v Holzhausen u Ammersee, kde také zemřel. Vdova po malíři pak zemřela v lednu 1944 krátce po deportaci v táboře Terezín.

Tento text je spíše než vyčerpávajícím pojednáním průběžnou zprávou o jedné ze zajímavých částí rozsáhlého mobiliárního fondu ve správě NPÚ, které dosud nebyla věnována pozornost. To se týká i řady dalších prací výtvarníků 20. století, kteří působili v regionu6 nebo jejichž práce jsou dnes v depozitářích severočeských objektů uloženy.7 Tyto celky čekají na odbornější zpracování a další zhodnocení.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:43

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

Leo Putz, Auf der Flucht (Na útěku), 1905 nebo dříve, křída a kvaš na kartonu, 59 × 46,5 (66 × 54,5) cm.

Státní zámek Náchod, původ Teplice nad Metují, inv. č. 959, Teplice 33.

Kresba otištěna v časopise Jugend, roč. 1905, č. 46, s. 891. http://diglit.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ jugend1905_2/0411 Foto J. Novotný

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 55

55

1.7.2012 23:20:43

Materiálie

jkjl

Emergency archaeological exploration of the Konejl´s cave in Kokočské rocks ABSTRACT

LENKA KOVAČÍKOVÁ | JAN NOVÁK | JAN PROSTŘEDNÍK |

Konejl´s cave (k. ú. Bělá u Turnova, PR Kokočské rocks) was explored by 4 probes in August 2010 and July 2011. We registered at least 5 horizons in 15 levels (mechanical layer, thickness 10 cm). Levels 1 and 2 go back from present day to VS2 epoch. Level 3 is identified as a contact layer between high middle ages epoch and early Iron Age (dating of VS1/2 – VS2). Levels 4 to 6 cohere with the early Iron Age (Lt C2-D1). Next levels 7 to 9 are assigned to wide time period ranging from Mesolithe to older/middle Bronze Age of level 7. This period was not registered in artefacts, radiocarbon date 1875 – 1665 BC) originated from level 7. We linked the lowest levels (10 to 15) to Mesolithe, it was proven not only by discovered industry, but by radiocarbon dating too (8225 – 7945 BC). It is actually the oldest Mesolithic date in Český ráj. New discoveries were brought by archeobotanical and archeozoological research.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

environmental analyses

environmentální analýza

Konejl's Cave

Konejlova jeskyně

emergency archaeological survey

záchranný archeologický výzkum

cliff settlements

osídlení skalních převisů

Český ráj

Český ráj

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

Fontes_sazba_01.indd 56

1.7.2012 23:20:44

Záchranný archeologický výzkum Konejlovy jeskyně v Klokočských skalách LENKA KOVAČÍKOVÁ | JAN NOVÁK | JAN PROSTŘEDNÍK

Obr. 1_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Lokalizace jeskyně v rámci kuesty Klokočských skal J. Mertlík, 2000

V srpnu 2010 a červenci 2011 proběhla terénní část záchranného archeologického výzkumu na lokalitě Konejlova jeskyně v k.ú. Bělá u Turnova (Liberecký kraj, PR Klokočské skály).1 Sedimentární výplň pískovcové skalní dutiny byla narušena nelegálními výkopy zřejmě při detektorovém průzkumu (obr. 2). Na narušení lokality nás upozornil Petr Jenč, odborný pracovník Vlastivědného muzea v České Lípě. Dějiny archeologických výzkumů ve skalní oblasti Českého ráje jsou shrnuty v následujících publikacích (Matoušek – Jenč – Peša 2005, Prostředník – Šída 2010).

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 57

Lokalizace a popis

Lokalita se nachází v Klokočských skalách v oblasti Pánvička ve vzdálenosti cca 600 m východně od osady Záholice (parc. č. 405/1, souřadnice X/Y: 680081/993421; (obr. 1)). Jde o výklenkovou dutinu o maximální šířce 11 m s maximálním zahloubením 6,8 m ve střední části dutiny. Lokalita byla zaměřena pracovníky Vlastivědného muzea z České Lípy 30. července 2007 v rámci projektu Identifikace skalních dutin v oblasti Českého ráje.

V jihozápadním sektoru jeskyně bylo registrováno narušení nelegálním výkopem. Šlo o oválnou jámu o průmě-

1_Tento projekt byl podpořen Libereckým krajem z Fondu kulturního dědictví

57

1.7.2012 23:20:44

| Lenka Kovačíková | Jan Novák | Jan Prostředník Záchranný archeologický výzkum Konejlovy jeskyně v Klokočských skalách

MATERIÁLIE

Obr. 2_ Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Celkový půdorys s lokalizovanými sondami 1 – 4 s nálezovou situací v úrovni podloží

ru cca 0,6 m a hloubce 0,7 m (obr. 2). Byla registrována stratigrafická situace 5 až 7 uloženin, skalního podloží nebylo dosaženo; z výhozu byl získán i datovací materiál (keramika mladšího pravěku – snad okruh popelnicových polí – datace P. Jenč). Další zásah do sedimentární výplně byl objeven při severní stěně, kde se skalní podloží nacházelo již po cca 0,2 m od stávající úrovně povrchu.

Metodika záchranného výzkumu

První etapa záchranného archeologického výzkumu, která se uskutečnila v roce 2010, byla situována do severovýchodní části dutiny, kde bylo patrné nejrozsáhlejší poškození sedimentární výplně. Výzkum se zaměřil zejména na ověření stratigrafické situace a na ověření rozsahu poškození. Do severovýchodního sektoru byla umístěna sonda 1/2010; měla rozměry 2,9 m v ose sever – jih a 1,6 – 1,8 m v ose západ – východ (obr. 2). Stratigrafická situace byla dokumentována pouze na západním řezu, ostatní hranice sondy vykliňovaly do skalního podloží. Sonda byla rozdělena do sektorů A – C. V roce 2011 jsme položili 3 na sebe navazující sondy se stranovým posunem 1,2 m v jižní polovině Konejlovy jeskyně (obr. 2). Sondami 2 – 4/2011 jsme protnuli se58

Fontes_sazba_01.indd 58

dimentární výplň příčným řezem v ose západ – východ a poznali tak její stratigrafii. Sondy měly rozměry 1 x 2 m (delší strana v ose západ – východ). Byly dále členěny na sektory 1 a 2 (1x1 m) a ty se dále dělily na 4 kvadranty 0,5 x 0,5 m označené alfabeticky A-D. Nálezová situace byla standardně dokumentována fotograficky a kresebně v měřítku 1:10, a to jak v řezu, tak v půdorysu. Osy řezů sond i celá lokalita byly geodeticky zaměřeny.

Sediment byl v každém kvadrantu sektoru rozebírán odděleně po mechanických vrstvách o mocnosti 10 cm a prosíván na sítech o hustotě pletiva 2 mm (výplně na bázi sondy byly prosívány na sítech o hustotě pletiva 1 mm). Nalezené artefakty a ekofakty byly z každého kvadrantu evidovány odděleně.

Vedle prosívání byl z každé úrovně odebrán vzorek na proplavení flotační metodou na plavící lince ANKARA. Z prosívání jednotlivých úrovní výplní i ze vzorků výplní odebraných pro proplavení byl získán environmentální materiál pro archeobotanické a archeozoologické analýzy. Vzorky pro radiokarbonová data byly zadány z organického materiálu ze středních a bazálních partií sedimentární výplně dutiny (Center for Applied Isotope Studies, Georgia – USA).

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

Muzeum Českého ráje v Turnově

MATERIÁLIE

Na povrchu se nacházela uloženina 1, která nasedala na vrstvu 2. Nad skalním podložím ležely vrstvy 3 a 4.

V sektorech A a C se na skalním podloží nacházela 2 propálená místa. Uloženiny byly rozebírány po mechanických vrstvách 1 – 3, mocnost historických terénů se pohybovala mezi 0,2 a 0,3 m.

ňuje do ní kontext 14. Dále nasedají uloženiny 4 a 6. Pod nimi leží vrstva 7 a do ní zasahují čočky 9 a 10. Kontext 7 nasedá na skalní podloží, na severním řezu je patrná složitější stratigrafie, kde se pod uloženinou 7 nacházejí ještě uloženiny 11, 12, 13 a 8 (interpretované jako rozpadlé skalní podloží). V sondě byla sedimentární výplň rozebrána v 8 mechanických vrstvách, mocnost výplně se pohybovala mezi 0,8 – 0,85 m.

Sonda 2/2011

Sonda 4/2011

Popis stratigrafické situace v sondách 1/2010 – 4/2011 Sonda 1/2010

Nejvýše se nalézá uloženina 1, která nasedá na výplň 8, dále se nachází výplň 2. V rámci tohoto kontextu byla registrována uloženina 3 – ohniště. Pod vrstvou 2 leží kontext 4, dále vrstva 7, která je nad skalním podložím oddělena vrstvičkami 9 a 9a (vysrážené oxidy Fe).

Kontexty byly rozebírány po mechanických vrstvách o mocnostech 10 cm v rámci sektorů a jejich kvadrantů. V sondě 2/2011 se nacházelo 9 mechanických vrstev. Skalního podloží bylo dosaženo pouze v sektoru 1, kvadrantu A, kde byly uloženiny rozebrány v rámci mechanických vrstev 10 a 11. Mocnost historických terénů se pohybovala od 0,9 po 1,1 m.

Na řezech sondy 4 registrujeme nejsložitější vývoj sedimentace ze všech sond v Konejlově jeskyni.

Do svrchní uloženiny jsou vklíněny sedimenty 2, 3 a 4.

Pod vrstvou 1 leží uloženina 18, dále vrstva 5, pod ní 6 a dále mocnější kontext 7. Pod ním vykliňuje vrstva 8. Vrstvy 7 a 8 nasedají na mocnou vrstvu 9, do které jsou včleněny uloženiny 10, 11 a 12. Stratigrafie pokračuje vrstvami 13, dále 14 a sedimenty s vysráženými oxidy Fe 15 a 16. Nejspodnější uloženinou je vrstva 17.

Výzkum v celé ploše sondy byl ukončen v úrovni mechanické vrstvy 10. V sektoru 1, kvadrantu A, byla provedena Sonda 3/2011 sondáž až na úroveň mechanické vrstvy 15, přesto nebylo Nejvýše se nachází uloženina 1, která překrývá vrstvy skalního podloží dosaženo. Mocnost historických terénů se 2 a 3; v hmotě uloženiny 3 se nachází vrstvička 4 a vykli- pohybovala od 1 po 1,5 m.

Obr. 3_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Sonda 2/2011; západní řez-úroveň 11 – skalní podloží Foto J. Prostředník

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 59

59

1.7.2012 23:20:44

STUDIE

2_9. – 6. tisíciletí př.n.l. Za určení děkujeme PhDr. et Mgr. Petru Šídovi, Ph.D. 3_Datace nálezových situací bude dále uváděna zkratkami Lt C2-D1 (mladší doba železná, 3.–2. stol. př.n.l.); VS1/2 (13./14. stol.); VS2 (14.–15. stol.); VS2-NO1 (2. pol.

15.–16. stol).

60

Fontes_sazba_01.indd 60

Nálezy mobilních artefaktů a ekofaktů

Z jednotlivých kontextů byly při prosívání získány soubory artefaktů a ekofaktů, které usnadnily datování antropogenních aktivit na lokalitě. Nejstarším dokladem po lidské činnosti je štípaná industrie ze střední doby kamenné – mezolitu2 (v rámci úrovní 2, 8, 9 a 11).

Zlomky keramiky byly registrovány ze 2 hlavních etap – vrcholného a pozdního středověku a mladšího pravěku (obr. 3). Keramika mladšího pravěku tvoří poměrně homogenní soubor datovatelný do Lt C2–D1 (mladší doba železná, 3.–2. stol. př.n.l.; (obr. 4)). Podle analogických nálezů technologicky identické keramiky (ostření hrubým pískem a přítomnost slídy v keramickém těstu) z Kristovy jeskyně v Klokočských skalách (k. ú. Bělá u Turnova; Prostředník 2007) a převisu A. Nastoupilové u Věžáku (k. ú. Troskovice; Prostředník 2007a) můžeme antropogenní aktivitu v Konejlově jeskyni potvrdit i v tomto časovém horizontu.

Do horizontů 1. až 2. (3.) úrovně náleží keramika s datacemi VS1/2 (13./14. stol.); VS2 (14. – 15. stol.); VS2-NO1 (2. pol. 15. – 16. stol) – (obr. 5).3 V těchto souvrstvích byly nalezeny i kovové předměty v rámci prvních dvou úrovní – železný kovaný hřeb, olověné projektily a pivní zátky.

Vedle artefaktů byly ze sedimentů získány i ekofakty v podobě zvířecích kostí, uhlíků a rostlinných makrozbytků (viz výsledky environmentálních analýz).

Obr. 4_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Keramika mladší doby železné. 1) S2/2011; sektor 2; kvadrant D; úroveň 5; S4/2011; sektor 1; kvadrant A; úroveň 5; soubory 44, 138, Lt C2-D1, nádoba L. 2) S4/2011; sektor 2; kvadrant D; úroveň 5; soubor 143, Lt C2-D1, nádoba P. 3) S3/2011; sektor 2; kvadrant A; úroveň 3; soubor 96, Lt C2-D1, nádoba R. 4) S4/2011; sektor 2; kvadrant A; úroveň 8; soubor 160, Lt C2-D1, nádoba N. 5) S2/2011; sektor 1; kvadrant B; úroveň 4; soubor 29, Lt C2-D1, nádoba G. 6) S4/2011; sektor 2; kvadranty A, D; úrovně 3, 5; soubor 142, 128, Lt C2-D1, nádoba J. 7) S4/2011; sektor 2; kvadrant D; úroveň 4; soubor 134, Lt C2-D1, nádoba K Obr. 5_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Keramika z období vrcholného a pozdního středověku. 1) S4/2011; sektor 1; kvadranty A, B, D; úrovně 1, 2, 3; soubory 108, 119, 124, VS1/2, nádoba E. 2) S2/2011; sektor 1; kvadranty D; úroveň 2; soubor 7, VS2, nádoba C. 3) S4/2011; sektor 1; kvadranty C, D; úrovně 1, 2; soubory 110, 184, 185, VS2-NO1, nádoba A

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

Muzeum Českého ráje v Turnově

MATERIÁLIE

Obr. 6_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Sondy 2 – 4/2011 - vertikální planigrafie s vynesenými nálezy artefaktů a ekofaktů

Veškeré artefakty i ekofakty jsou vyneseny do plá- lesní (Fagus sylvatica), a to již v úrovni 9. Z dalších dřenů formou vertikálních i horizontálních planigrafií vin se vyskytují lípa (Tilia sp.), jilm (Ulmus sp.) a javor (Acer sp.). Uhlíky topolu (Populus sp., velmi pravděpo(obr. 6). dobně osika) byly zjištěny pouze ojediněle. Líska byla potvrzena i nálezy skořápek lískových oříšků separovaVýsledky environmentálních analýz ných při flotaci.

Antrakologická a makrozbytková analýza Vegetace s hojným zastoupením živinově náročných Mezolit Období mezolitu je zachyceno v 8 vzorcích. Celkově bylo listnatých dřevin byla vázaná na úživná stanoviště. Je tedy pravděpodobné, že se v okolí jeskyně nacházely poprovedeno 101 určení a bylo zjištěno 8 taxonů.

Ve vrstvách z období mezolitu byly dominantně za- lohy s výskytem spraše či prachovice. Vyšší zastoupení stoupeny uhlíky dubu (Quercus sp.) a kodominantně lísky a borovice naznačuje, že v okolí jeskyně se nacháborovice lesní (Pinus sylvestris). Charakteristickým zela stanoviště s rozvolněným zápojem vegetace. znakem souboru je hojný výskyt lísky obecné (Corylus Přestože v těchto úrovních nebyla nalezena keramiavellana) a smrku ztepilého (Picea abies). Nehojně byla ka, lze na základě druhového spektra vznik úrovní 9–7 zjištěna lípa (Tilia sp.), jeřáb (Sorbus sp.), javor (Acer očekávat v první polovině zemědělského pravěku. Naznačuje to absence jedle bělokoré a také velmi hojné sp.) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).

Analyzovaný soubor zachycuje v blízkém okolí lo- zastoupení listnatých dřevin úživných stanovišť (předekality světlou doubravu s hojnou účastí borovice lesní. vším jasanu a jilmu). Tento předpoklad potvrzuje i raTento charakter lesní vegetace odpovídá rekonstrukcím diokarbonové datum, které úroveň 7 datuje do střední doby bronzové. Omezenou příměs materiálu z období boreální vegetace střední Evropy. mezolitu však nelze zcela vyloučit.

Střední doba bronzová (horizont střední doba bronzová - mezolit)

Mladší doba železná

Z tohoto období bylo analyzováno 16 vzorků, bylo provedeno 473 určení, která náležela 10 taxonům. Dominantou byla borovice lesní (Pinus sylvestris) a dub (Quercus sp.). V souboru bylo zjištěno také hojné zastoupení uhlíků smrku, jasanu ztepilého a lísky obecné (Corylus avellana). Poprvé se v profilu také objevuje buk

Z tohoto období bylo analyzováno 20 vzorků, bylo provedeno 566 určení a zjištěno 15 taxonů.

Dominantou byl buk lesní (Fagus sylvatica), spolu s ním byly kodominantou smrk ztepilý (Picea abies), dub (Quercus sp.) a borovice lesní (Pinus sylvestris).

Na rozdíl od střední doby bronzové (7–9) je zde velmi

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 61

61

1.7.2012 23:20:44

| Lenka Kovačíková | Jan Novák | Jan Prostředník Záchranný archeologický výzkum Konejlovy jeskyně v Klokočských skalách

MATERIÁLIE

Obr 7_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Ukázka kostí žab z období mezolitu, které byly objeveny v sondě 4/11 (v sektoru 1, v úrovni 9, v hloubce 80–90 cm). Některé z těchto kostí jsou opálené Foto L. Kovačiková

hojně zastoupena i jedle bělokorá (Abies alba), dále zimolez (Lonicera sp.) a také poměrně vzácný tis červený (Taxus baccata). Tyto druhy jsou charakteristické pro zapojené porosty „klimaxových“ stadií. Tak jako ve střední době bronzové je i v této vrstvě zastoupena celá řada stanovištně náročných dřevin (lípa, javor, jilm, jasan). Např. zastoupení uhlíků lípy v těchto úrovních dosahuje maxima v rámci celého profilu.

V souboru se však objevuje také světlomilná borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza (Betula sp.) a acidofilní brusnice (Vaccinium sp.). Na druhou stranu líska obecná (Corylus avellana) má v tomto období nejnižší zastoupení v rámci celého profilu.

Ze čtvrté úrovně také pochází částečně opracovaný artefakt ze dřeva borovice lesní (Pinus sylvestris).

Druhová skladba tohoto období dokládá přítomnost „klimaxových“ bučin s hojnou účastí jedle, smrku a stanovištně náročných dřevin. Na zapojené stromové patro upozorňuje např. přítomnost stínomilného tisu červeného a zimolezu. Na druhou stranu v blízkém okolí jeskyně (např. v okolí skalních útvarů) byla přítomná i rozvolněná vegetace s hojným zastoupením světlomilných dřevin jako je např. borovice lesní, dub, bříza či osika.

Vrcholný středověk

Z tohoto období bylo analyzováno 10 vzorků, bylo provedeno 289 určení a zjištěno 15 taxonů. Charakteristickým znakem je velmi hojný výskyt lísky obecné (Corylus avellana) a jedle bělokoré (Abies alba). Hojnější výskyt byl zaznamenán i u borovice lesní (Pinus sylvestris), 62

Fontes_sazba_01.indd 62

smrku ztepilého (Picea abies), buku lesního (Fagus sylvatica) a také dubu (Quercus sp.).

Z dalších dřevin byl zastoupen světlomilný topol (Populus sp.) a bříza (Betula sp.). Zjištěna byla rovněž lípa (Tilia sp.) a relativně vysoké zastoupení tisu (Taxus baccata), který byl v minulosti využíván k výrobě zbraní (především luků), a je otázkou, zda uhlíky tisu s touto činností nesouvisejí. Výskyt dalších listnatých dřevin úživných stanovišť (jilm, javor, jasan, zimolez) je v souboru poměrně nehojný.

Z vrcholně středověkých úrovní pocházejí skořápky lískových oříšků (Coryllus avellana), plody lípy velkolisté (Tilia platyphyllos), pecky třešně ptačí (Prunus avium) a ojediněle i trnky obecné (Prunus spinosa).

Zvyšující se zastoupení světlomilných dřevin naznačuje zvýšený lidský vliv na lesní porosty. To potvrzuje i nárůst zastoupení uhlíků jedle. Její nárůst v období středověku bývá často spojován se zvýšenou lesní pastvou a intenzivnějším obhospodařováním lesa (Málek 1983).

Novověk

Z tohoto období byly analyzovány 2 vzorky, bylo provedeno 25 určení a zjištěno 5 taxonů. Dominantou byla borovice lesní, dále byl zaznamenán hojnější výskyt buku lesního (Fagus sylvatica) a pouze ojedinělý výskyt lísky obecné (Corylus avellana), smrku ztepilého (Picea abies) a jedle bělokoré (Abies alba).

Lze předpokládat, že zachycený stav vegetace odpovídá recentní situaci v okolí studované lokality.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

MATERIÁLIE

Archeozoologická analýza Mezolit

Muzeum Českého ráje v Turnově

a smíšených lesů (Anděra et Horáček, 2005). Z hrabošovitých hlodavců byly evidovány ostatky hryzce vodního (Arvicola terrestris) a blíže neurčeného hraboše (Microtus sp.). Posledním a zároveň největším hlodavcem v souboru byla veverka obecná (Sciurus vulgaris).

Dočerna opálená pánev tohoto převážně stromového živočicha byla nalezena v sondě 2/11. Zda byl i tento druh součástí obživy člověka, zůstává otázkou.

Třetí druhově rozmanitou skupinou savců byly šelmy (4–6 % určených zbytků). Kromě kostí jezevce lesního (Meles meles), druhu vyhledávajícího skalnatá stanoviště, se podařilo prokázat přítomnost lasicovitých šelem a psovité šelmy – lišky obecné (Vulpes vulpes). Některé kosti šelem byly opálené.

Stejně tomu tak bylo i v případě částí postkraniálu netopýrů. Na lokalitě byl potvrzen výskyt netopýra velkého (Myotis myotis). Kromě něho byly zaznamenány také kostěné zbytky jiného druhu netopýra střední velikosti, u něhož se bližší druhové určení nezdařilo.

Na rozdíl od vrstev datovaných do období vrcholného středověku byl soubor mezolitických nálezů chudý na kosti zajícovců a kopytníků. Mezi potvrzenými sudokopytníky jmenujme srnce obecného (Capreolus capreolus) a prase divoké (Sus scrofa). Zatímco srnec obvykle vyhledává otevřenější stanoviště, prase divoké se zdržuje převážně v listnatých a smíšených lesích s vlhkou půdou.

Do světlých listnatých i smíšených lesů s dostatečně vlhkým substrátem zavítá také krtek obecný (Talpa europaea), jediný hmyzožravec v souboru. Jeho nory se mohou nacházet v hloubce 5 až 70 cm pod povrchem (Anděra – Horáček, 2005), a tudíž nemůžeme vyloučit, že pažní kost krtka nalezená v sondě 2/11, v hloubce 50–60 cm, patřila zástupci současné fauny, který se sem zahrabal. Kosti krtků v sondě 4/11 byly uloženy hlouběji (70–120 cm) a nepředpokládáme jejich recentní původ.

V sondě 2/11, v úrovni 10, byla objevena kost křídla datlovitého ptáka (Picidae) velikosti strakapouda velkého. Spolehlivé druhové určení nebylo možné vzhledem k částečnému poškození kosti.

Kostěné nálezy z období mezolitu byly zachyceny ve dvou sondách – 2/11 a 4/11 . Jejich celkový počet byl tvořen 405 elementy (tj. 84% nálezů předložených k analýze). Více než polovinu (59-61 %) ze všech determinovaných kostí z tohoto období tvořily zbytky žab (obr. 7), především skokana hnědého (Rana temporaria), méně ropuchy obecné (Bufo bufo). Z anatomie jmenovaných obojživelníků převažovaly pažní kosti a kosti pánevního pásma. V menším počtu se dochovaly kosti předloktí a bérce. Kromě nich byly určovány také presakrální obratle, urostyl nebo autopodia končetin.

V souboru dominantně zastoupený skokan hnědý obývá, vzhledem ke své ekologické nenáročnosti, řadu stanovišť. Obecně ho lze charakterizovat jako lesní druh vázaný na vlhká a stinná stanoviště v blízkosti vody (Baruš – Oliva, 1992). Většinou se vyhýbá silněji zahuštěným mladým smrčinám a borům (Zwach, 2009). Podobné nároky na prostředí má také ropucha obecná, která setrvává v převážně lesnaté krajině tvořené listnatými a smíšenými lesy s převahou listnáčů. V jehličnatých lesích je její výskyt výrazně nižší (Zwach, 2009). V sondě 2/11 bylo objeveno celkem 123 opálených kostí, tj. 45 % ze všech kostí v sondě. Většina takto modifikovaného osteologického materiálu byla zbarvena dočerna nebo dohněda. Některé zlomky byly ohořelé jen částečně.

Ze všech opálených kostí v sondě 2/11 jich bylo 76, tj.

62 % z veškerého opáleného materiálu, původem z žab.

V sondě 4/11 bylo registrováno 19 opálených kostí žab, tj. 14,3 % z celkového počtu kostí v této sondě. Přítomnost kostěných elementů končetin a jejich opálení může mít spojitost s odchytem obojživelníků za účelem konzumace. Opálení nebylo pozorováno pouze na kostěných zbytcích žab, ale také savců.

Druhou nejpočetnější skupinou organismů potvrzených v mezolitických úrovních obou sond byli hlodavci (25-26 % určeného materiálu),nejčastěji byly objevovány kosti myšic (Apodemus sp.). Druhové odlišení myšic je obecně problematické, nejinak tomu bylo i v případě nálezů z Konejlovy jeskyně. Naměřené hodnoty délky dolních řad zubů (LOID) se blížily rozměrům vymezu- Mladší doba železná jícím myšici lesní (Apodemus flavicollis). Tento druh Z několika úrovní sond datovaných do laténu bylo získámyšice je svým výskytem vázán na prostředí listnatých no 52 kostěných zbytků, tj. 10,8 % ze všech kostí v souXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 63

63

1.7.2012 23:20:44

MATERIÁLIE

Obr. 8_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010.

Složený severní řez v sondách 2 – 4/2011 s vyznačenými úrovněmi mechanických vrstev

boru. Nejvíce kostí (82,7 %) z tohoto období bylo objeveno v sondě 3/11 , přičemž 23 % jich bylo opáleno, a to bez rozdílu druhu a anatomie. S přihlédnutím k nízkému počtu určení ve zmíněné sondě se ukázalo, že nejvýznamnější skupinou živočichů byli obojživelníci reprezentovaní skokanem hnědým a ropuchou (40 % určených kostí). Kromě nich dosahovaly určitého významu také hlodavci (28 % nálezů), letouni (16 % nálezů) a hmyzožravci (12 % nálezů). Hranici určitelnosti 5 % nepřekročili kopytníci. Přítomnost ostatků netopýra velkého pravděpodobně souvisí s jeskynním prostorem, který posloužil jako zimoviště tohoto druhu.

Vrcholný až pozdní středověk

Obr. 9_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010.

Sondy 2 – 4/2011 – datované úrovně

Osteologický soubor z období středověku obsahoval 25 kostí a zubů, tj. 5,2 % ze všech kostí v souboru. Za zajímavý nález lze považovat schránku hlemýžďovitého plže srstnatky jednozubé (Trichia unidentata). Tento bezobratlý živočich je svým výskytem vázán na vlhké suťové lesy, kde žije pod listím a kameny (Buchar et al., 1995). Jedná se o jediného měkkýše v celém souboru. Zbylé nálezy z období vrcholného až pozdního středověku patřily savcům. Zatímco v sondě 4/11 byl učiněn pouze objev poškozené dolní čelisti 8–12 měsíčního selete, sonda 2/11 obsahovala kostěných nálezů více. Nejpočetnější skupinou byli hlodavci, které reprezentovala krysa obecná (Rattus rattus). Krysa je v našich zeměpisných šířkách nepůvodním druhem, do Evropy byla zavlečena člověkem. Lze říci, že v období vrcholného středověku byl tento hlodavec již poměrně běžným druhem naší fauny (Anděra, 2006).

Vedle hlodavců byly evidovány kosti zajíce polního, běžného druhu kulturní krajiny, a zbytky skeletu kuny (Martes sp.). Zda se jednalo o kunu skalní či lesní, které se na našem území běžně vyskytují, se nepodařilo prokázat.

Přehled výše uvedených taxonů náležejících k sondě 2/11 doplňuje krtek obecný, srnec obecný a prase, u kterého nebyla odlišena divoká forma od domácí, a to v souvislosti s nálezem špičáku ještě nedospělého jedince.

Do období vrcholného až pozdního středověku je možné přiřadit také poškozený špičák prasete ze sondy 3/11.

Na kostech savců byly ojediněle registrovány stopy po opálení (3 doklady ze sondy 2/11), jiné tafonomické změny nebyly pozorovány.

Obr. 10_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010.

Sondy 2 – 4/2011 – vertikální planigrafie s fragmenty keramiky, které náležejí identickým nádobám Lt C2-D1

64

Fontes_sazba_01.indd 64

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

Muzeum Českého ráje v Turnově

MATERIÁLIE

Úrovně

Sonda 1/2010

Sonda 2/2011

MV1

1

1

1

1; 2;

horizont NO-VS2

MV2

2

1; 8

1; 2; 14

3; 4; 5; 18

horizont NO-VS2

MV3

2; 3

2; 3

1; 2; 14

5; 6; 7

kontaktní úroveň VS-latén

MV4

3; 4

2; 3

2; 3; 14

7; 8

horizont latén

Sonda 3/2011

Sonda 4/2011

Datace

MV5

2; 4

4; 10; 14

7; 8

horizont latén

MV6

4

3; 4; 5; 6; 9; 10

7; 8; 9

horizont latén

MV7

4

6; 9; 7; 10

10; 9

horizont mezolit – střední doba bronzová

MV8

7

7; 11; 12;

10; 9; 13

horizont mezolit – střední doba bronzová

MV9

7

13; 8

10; 11; 12; 9; 13

horizont mezolit – střední doba bronzová

MV10

9; 9a; 7

11; 12; 10; 9; 13

horizont mezolitu

MV11

7

13; 14; 15

horizont mezolitu

MV12

14

horizont mezolitu

MV13

14; 16

horizont mezolitu

MV14

14; 17

horizont mezolitu

MV15

17

horizont mezolitu

Tab. 1_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 2010. Výzkumné sezóny 2010 - 2011.

Datování jednotlivých kontextů a úrovní v sondách 1 – 4

Datování nálezové situace

Na základě stratigrafických pozorování je zřejmé, že sedimentární výplň má vývoj ovlivněný lidskou činností. Registrujeme pět hlavních etap sedimentární výplně (tab. 1). Nejvýše uložené kontexty v úrovních 1 a 2 spadají do časového horizontu současnosti až období VS2, nejvíce nálezů pochází z časového horizontu VS2/ NO1. Úroveň 3 označujeme jako tzv. kontaktní vrstvu mezi obdobím vrcholného středověku a nejmladším dokladem pravěké antropogenní aktivity – horizontem mladší doby železné. V rámci této úrovně bylo v sondě 2/2011 na rozhraní sektorů 1 a 2 objeveno ohniště datované do vrcholného středověku. Tato úroveň nesla stopy prošlapání a obsahovala smíšené artefakty z období vrcholného středověku i mladšího laténu. To svědčí o výraznější antropogenní aktivitě v období vrcholného středověku. Keramiku lze datovat do širokého časového horizontu VS1/2 – VS2 (3 nádoby). Úrovně 4 až 6 náležejí do období mladší doby železné (Lt C2-D1). Podle většího počtu nádob (13 nádob) je zřejmé, že byla v tomto časovém horizontu Konejlova jeskyně více využívána. O četných aktivitách svědčí i rozptyl keramických zlomků (obr. 10). Následující sedmou až devátou úroveň interpretujeme jako horizont z širokého časového intervalu mezolit až střední doba XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 65

sonda

Latén

VS1/2

VS2

VS2/NO1

S 2/11

12

2

2

S 3/11

2

2

S 4/11

29

10

6

18

celkem

43

10

10

20

Tab. 2_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 2010. Sondy 2 - 4/2011 Hodnotové a procentuální zastoupení chronologicky citlivé keramiky

bronzová. Z tohoto horizontu, ze sondy 4/2011 z úrovně 7, pochází radiokarbonové datum z intervalu 1875 – 1665 BC (starší – střední doba bronzová). V artefaktech nebyla tato etapa registrována.

V sondách 1, 2 a 4 bylo nad skalním podložím nalezeno celkem 6 kusů štípané industrie ze silicitů glacigenních sedimentů datovaných do mezolitu. Nejspodnější úrovně (10 až 15) můžeme proto přiřadit k mezolitickému období, což vedle nalezené industrie dokládá i radiokarbonové datum (8225 – 7945 BC). Je to vůbec nejstarší radiokarbonové datum pro střední dobu kamennou v Českém ráji.

65

1.7.2012 23:20:44

| Lenka Kovačíková | Jan Novák | Jan Prostředník Záchranný archeologický výzkum Konejlovy jeskyně v Klokočských skalách

VS2/NO1 24% Latén 52 % VS2 12% Prameny a literatura ANDĚRA, Miloš. Rattus rattus (Linnaeus, 1758) – krysa obecná.

In: MLÍKOVSKÝ, Jiří a Petr STÝBLO (eds.). Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Praha: ČSOP, 2006, s. 455–457.

ISBN 80-867-70-176.

ANDĚRA, Miloš a Ivan HORÁČEK. Poznáváme naše savce. Praha: Sobotáles, 2005.

ISBN 80-86817-08-3.

BARUŠ, Vlastimil a Ota Oliva.

Fauna ČSFR. Obojživelníci.

Amphibia. Praha: Academia, 1992.

ISBN 80-200-0433-5.

BUCHAR, Jan a kol. Klíč k určování bezobratlých. Praha: Scientia, spol. s.r.o. pedagogické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85827-81-6.

MATOUŠEK, V., V. PEŠA a P. JENČ.

Jeskyně Čech, Moravy a Slezska s archeologickými nálezy. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7177-286-4.

MERTLÍK, J. Mapa vybraných geomorfologických forem v PR Klokočské skály. Správa Chráněné krajinné oblasti Český ráj, interní dokument. 2000.

PROSTŘEDNÍK, Jan. Nálezová zpráva ze záchranného archeologického výzkumu. Bělá u Turnova (okr. Semily).„Kristova jeskyně “ v Klokočských skalách - ID 43/2005–07/2005. Archiv nálezových zpráv Muzea Českého ráje v Turnově. 2007.

PROSTŘEDNÍK, Jan. Nálezová zpráva ze záchranného archeologického výzkumu.

Troskovice (okr. Semily). „Převis Dr. A. Nastoupilové“ u rybníku Věžáku - ID 42/2007–07/2007.

Archiv nálezových zpráv Muzea Českého ráje v Turnově. 2007.

PROSTŘEDNÍK, Jan a Petr ŠÍDA. Nejstarší dějiny Českého ráje a horního Pojizeří. Turnov. Muzeum Českého ráje, 2010.

ISBN 978-80-87416-01-3 ZWACH, Ivan. Obojživelníci a plazi České republiky. Praha: Grada Publishing, 2009.

ISBN 978-80-247-2509-3.

66

Fontes_sazba_01.indd 66

MATERIÁLIE

Procentuální zastoupení chronologicky citlivých artefaktů v sedimentální výplni

VS1/2 12%

Závěr

Terénní část záchranného archeologického výzkumu v Konejlově jeskyni (k. ú. Bělá u Turnova, PR Klokočské skály, Liberecký kraj) proběhla ve dvou etapách v srpnu 2010 a v červenci 2011. Zjišťovací sonda 1/2010 prokázala natolik závažné narušení sedimentární výplně nelegálními výkopy, že bylo nutné provést rozsáhlejší exkavaci historických terénů.

Sonda 1 byla situována do severní části skalní dutiny, sondami 2 – 4/2011 jsme protnuli sedimentární výplň v jižní polovině lokality (obr. 2). Díky takto zvolené síti sond jsme velmi dobře poznali vývoj sedimentární výplně. Prozkoumali jsme plochu 10,9 m², objem rozebraných historických terénů činil 7 m³.

Sedimentární výplň byla zcela nepochybně ovlivněna lidskou činností. Registrujeme nejméně pět časových horizontů (obr. 9). Nejvýše uložené kontexty v úrovních 1 a 2 spadají do časového horizontu současnosti až období VS2. Úroveň 3 označujeme jako tzv. kontaktní vrstvu mezi obdobím vrcholného středověku a mladší dobou železnou. Aktivitu lze datovat do širokého období VS1/2 – VS2. Úrovně 4 až 6 náleží do období mladší doby železné (Lt C2-D1). Podle většího počtu artefaktů je zřejmé, že byla v tomto časovém horizontu Konejlova jeskyně více využívána.

Následující úrovně 7 až 9 řadíme do širokého časového intervalu mezolit až starší/střední doba bronzová.

V artefaktech nebyla tato etapa registrována, ovšem z úrovně 7 ze sondy 4 pochází radiokarbonové datum 1875 – 1665 BC. Nejspodnější úrovně (10 až 15) datujeme do mezolitu, což vedle nalezené industrie dokládá i radiokarbonové datum (8225 – 7945 BC). Jde o vůbec

nejstarší radiokarbonové datum pro střední dobu kamennou v Českém ráji (Prostředník – Šída 2010).

Zásadní zjištění přinesl také souběžný výzkum environmentální. Podle rozboru uhlíků nalezených ve vrstvách ze střední doby kamenné – mezolitu je zřejmé, že se v blízkém okolí lokality nacházela světlá doubrava s poměrně hojnou účastí borovice lesní, lísky obecné a také smrku ztepilého. Tento charakter lesní vegetace odpovídá rekonstrukcím vegetace střední Evropy v období mezolitu.

Vyšší zastoupení dubu pravděpodobně souvisí se specifickou geomorfologickou situací v okolí Konejlovy jeskyně. Ta se totiž nachází nad vyústěním údolí, kde docházelo k hromadění splaveného organického materiálu a půdy zde měly vyšší úživnost.

Studovaný soubor uhlíků dřevin dokládá přítomnost úživných stanovišť nejen v mezolitu, ale po celé období zachycené v profilu.

Vrstvy nad mezolitickým horizontem byly datovány do střední doby bronzové. Ve spektru dřevin je patrný ústup dubu a lísky ve prospěch vegetace s vyšším zápojem stromového patra, které dokumentuje nárůst zastoupení smrku, jasanu, jilmu a buku.

Druhová skladba v mladší době železné dokládá přítomnost bučin s hojnou účastí jedle, smrku a stanovištně náročných dřevin (např. tis červený). Na druhou stranu byla v blízkém okolí jeskyně přítomna i rozvolněná vegetace s hojným zastoupením světlomilných dřevin, jako je např. borovice lesní, dub, bříza či osika.

Období vrcholného středověku zachycuje podobně širokou škálu druhů. Vyšší zastoupení světlomilných dřevin (především lísky a topolu) a patrný ústup buku a dubu naznačují výrazné zvýšení lidského tlaku na lesní porosty. Vedle uhlíků dřevin byly objeveny i skořápky lískových oříšků, plody lípy velkokvěté, hojně pecky třešně ptačí a trnky obecné.

V sedimentárních výplních byly nalézány nebývale četné kosterní pozůstatky zvířat. Takto bohaté soubory FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

MATERIÁLIE

zvířecích kostí se v českém regionu díky chemismu půd dochovají jen výjimečně, proto jsme nechali provést i detailní osteologickou analýzu. Ze sedimentární výplně se nám podařilo zachránit na 482 zvířecích kostí a zubů, z nichž bylo 84 % původem z mezolitu, 11 % z laténu a 5 % ze středověku.

Velkým překvapením bylo zjištění, že téměř 70 % kostí z mezolitu patřilo skokanům hnědým a ropuchám obecným! Kromě nich byly v menší míře prokázány zbytky hlodavců (včetně veverek), netopýři, krtek, jezevci, lišky a datlovitý pták. Ojediněle byly ve stejném horizontu nalezeny kosti srnce a divokého prasete.

Vzhledem k tomu, že většina kostiček žab byla opálená a jednalo se ve větší míře o anatomii nesoucí svalovinu, můžeme žáby považovat za součást jídelníčku mezolitického člověka. Konzumaci hlodavců, hmyzožravců, letounů a šelem spíše nepředpokládáme.

Také v uloženinách z mladší doby železné se ve vyšším počtu vyskytovaly kosti žab (cca 40 % určených nálezů), méně hlodavci, letouni a hmyzožravci.

Mezi determinované druhy z výplní středověkých vrstev patří dospělé i juvenilní prase, zajíc polní, srnec obecný, kuna nebo krtek obecný. Za zajímavý objev lze pokládat část kostry krysy obecné, která u nás není původním druhem a byla do Evropy zavlečena člověkem.

Výzkum Konejlovy jeskyně přináší nový pohled na osídlení a využívání skalních převisů a dutin. Jak z pohledu antrakologické, tak i osteologické analýzy je tato lokalita velmi významným kamenem v mozaice archeologických výzkumů skalních převisů a dutin.

Na základě rozboru nálezové situace, artefaktů a ekofaktů můžeme vyslovit hypotézu o specifice antropogenních aktivit Konejlovy jeskyně v jednotlivých obdobích.

Lze předpokládat spíše sezónní periodické osídlovaní a navštěvování této lokality. Vlhký biotop poskytl díky četnému výskytu obojživelníků vhodný doplněk stravy v období mezolitu a laténu. Ve středověku a raném novověku mohlo jít také o sezónně využívaný prostor.

O probíhajících aktivitách v tomto období se pochopitelně můžeme pouze dohadovat. Jisté možnosti však poskytují topografie lokality i získaný archeobotanický a archeozoologický materiál. Lokalita je totiž poměrně nenápadná a navíc přístupná pouze úzkou skalní průXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 67

Muzeum Českého ráje v Turnově

rvou (obr. 11). Není však příliš vzdálená od soudobých komunikací i sídelní aglomerace. Z environmetálního materiálu bychom připomněli nálezy kostí prasete domácího (včetně selete), části skeletu zajíce polního, skořápky lískových oříšků, pecky třešně ptačí a trnky obecné. Spojení všech těchto prvků totiž nemusí nutně svědčit pouze pro úkryt středověkých dřevařů nebo pastevců…

Obr. 11_Bělá u Turnova, Konejlova jeskyně (Liberecký kraj) – ZAV 85/2010. Přístup z údolí Foto J. Prostředník

67

1.7.2012 23:20:44

Zprรกvy 68

Fontes_sazba_01.indd 68

1.7.2012 23:20:44

Nové poznatky k dílu Wenzela Führicha: zpráva o nálezu obrazu Klanění Tří králů MARTIN MECEROD

V

loňském roce se díky spolupráci Biskupství litoměřického a Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, protnuly dvě dlouhodobě probíhající akce – inventarizace majetku farností Biskupství litoměřického a pokračující práce na Integrovaném systému ochrany movitého kulturního dědictví a obnově identifikace movitých kulturních památek. Při své práci jsem navázal spolupráci s Ivo Habánem z NPÚ, abychom spojili své síly na tomto úkolu. Poměrně velké a příjemné překvapení nás čekalo zvláště na Hrádecku a Chrastavsku – bylo to znovuobjevení podstatných součástí původní výzdoby a vybavení zničených kostelů v různých depozitářích. O vybavení kostelů před druhou světovou válkou nás informuje především Topografie Karla Kühna.1 Při inventarizaci jsme nalezli několik obrazů ze sakrálních prostorů, které mohou významně obohatit naše znalosti o skupině chrastavských a libereckých malířů z přelomu 18. a 19. století. Jedná se především o Michaela Kandlera, Wenzela Führicha, Augusta Jonase, Augusta Felgenhauera, Jacoba Ginzela, Josefa Quaissera, Gustava Kratzmanna a další. Předmětem této zprávy je překvapivý nález oltářního obrazu Klanění Tří králů Wenzela Führicha (1768–1836) a následný objev dalšího drobného díla spojeného s osobou tohoto – dnes poměrně málo známého – regionálního autora, činného ve městě Chrastava a jeho širším okolí.2 V současné době se osobností Wenzela Führicha, resp. jeho syna Josefa von Führicha zabývá Pavla Machalíková z Ústavu dějin umění. Životopis umělce shrnula ve studii

1_KÜHN, Karl F. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg, Brünn – Prag – Leipzig – Wien 1934.

2_Historií města Chrastavy se dlouhodobě zabývá František Vydra, například: VYDRA, František. Chrastava: kapitoly z historie města a jeho okolí, Chrastava 1995. A dále František Vydra napsal stovky článků a studií pro Bulletin Sdružení přátel historie města Chrastavy – dostupný on-line na webových stránkách města Chrastavy (dodnes vydáno 200 čísel), například: VYDRA, František. Z Führichovy rodinné kroniky (pokračování). Bulletin Sdružení přátel historie města Chrastavy. 2006, č. 139 , s. 1.

3_MACHALÍKOVÁ, Pavla. Zázemí řemesla a perspektivy akademických studií. K ranému dílu Josefa Führicha v Čechách. Umění LIX, 2011, s. 20–39. ISSN 0049 5123.

4_VYDRA, František. Z Führichovy rodinné kroniky, cit. v pozn. 2.

5_MACHALÍKOVÁ, Pavla, cit. v pozn. 3.

Zázemí řemesla a perspektivy akademických studií. K ranému dílu Josefa Führicha v Čechách.3 Wenzel Führich

mohl první malířské zkušenosti získat u malíře a štafíře Wenzela Reilicha, jehož dceru Josefu Johannu si vzal v roce 1798 za manželku,4 a také během pobytu v Drážďanech v osmdesátých letech 18. století. Nelze též vyloučit kontakt s rodinou Kandlerů. Když se někdy po roce 1800 vyučil rytectví u Josefa Kummera v Hrádku nad Nisou, stalo se rytectví podstatnou složkou finančního příjmu rodiny.

Mezi první dochované práce Wenzela Führicha patří kvašová malba z roku 1787 se sv. Helenou z Oblastní galerie v Liberci (dále jen OGL), kterou uvádí Pavla Machalíková.

Již na této malbě vidíme podstatné rysy umělcovy tvorby – styl převzatý z pozdně barokního malířství a určitou zemitost, která je dána jeho zakotvením v lidovém umění.5 XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 69

Wenzel Führich, Klanění Tří králů, revers, olej na plátně, 220 × 115 cm. Depozitář Biskupství litoměřického Foto I. Habán

69

1.7.2012 23:20:44

| Martin Mecerod | Nové poznatky k dílu Wenzela Führicha: zpráva o nálezu obrazu Klanění Tří králů

6_KÜHN, Karl F., cit. v pozn. 1.

7_Karl F. Kühn zmiňuje W. Führicha pouze stručně v úvodu, a to jako malíře a mědirytce a jako otce našeho (sic!) Josefa.

8_Wenzel Führich, Alegorie čtyř světadílů, Asie, kolorovaná kresba na papíře, Oblastní galerie v Liberci, inv. č. G 4838/26.

9_Wenzel Führich, Sv. Josef s Ježíškem, olej na dřevě, 44,5 x 33,2 cm, Oblastní galerie v Liberci, inv. č. O 1128.

10_Nabízí se srovnání s poněkud atletickým sv. Janem Křtitelem, olej na dřevě, 59,5 x 45,5 cm Oblastní galerie v Liberci, inv. č.

O 1123. Klanění Tří králů postrádá jasné barvy, nevidíme na něm práci se světlem a stínem na partiích rukou a obličejů tak jako na tomto díle. Myslím si, že za to mohou pozdější opravy či přemalby, ale to by prokázal jedině restaurátorský průzkum.

11_ROYT, Jan. Slovník biblické ikonografie. Praha: Karolinum, 2006, s. 110.

ISBN 80-246-0963-0.

12_Tamtéž, s. 112.

13_Epifanie – 6. leden, den poznání Krista jako Mesiáše třem mudrcům z východu.

14_Pro srovnání mohu upozornit například na tyto zachované soubory: Kryštofovo Údolí (Vzkříšení a Narození Páně, depozitář Arciděkanství Liberec), Stráž nad Nisou (Kristus na Kříži, začátek. 20. stol. ?), Nová Ves u Chrastavy (Narození Páně, depozitář Biskupství litoměřického), Liberec (Vzkříšení, začátek 20. st.), cyklus pocházející z Arnoltic (Seslání many, Narození Páně, Vzkříšení a snad i sv. Jan Nepomucký, depozitář Děkanství Frýdlant).

15_Wenzel Führich, návrh dekorace desky pro Tanec smrti, kolem roku 1800, kresba na papíře, Oblastní galerie v Liberci, inv. č.

G 4836/7. Foto J. Trojan.

16_ROYT, Jan, cit. v pozn. 11, s. 266.

70

Fontes_sazba_01.indd 70

Dílo Wenzela Führicha zatím poznáváme z rodinné pozůstalosti uložené v OGL. Kromě šesti obrazů je to několik set kusů kreseb, návrhů a grafik, které ukazují šíři záběru tohoto mistra, a to od ilustrací přes návrhy příležitostné architektury, dekorace a náhrobky až po dekorace stěn a fresky. Součástí jeho práce byly také obrazy se sakrální tematikou určené do kostelů v okolí.

Z těchto děl – na Hrádecku a Chrastavsku – se na místě pravděpodobně žádné nezachovalo. Proto byl velkým překvapením nález oltářního plátna Klanění Tří králů, které je signované a datované. Dílo je dnes v depozitářích Biskupství litoměřického a otázkou zůstává jeho původní umístění. Topografie Karla F. Kühna nám odpověď na ni neposkytuje,6 nezmiňuje totiž žádný oltářní obraz Wenzela Führicha.7 Dalším zdrojem informací by mohly být původní kostelní inventáře, ale vzhledem k velmi častému ikonografickému námětu Klanění Tří králů nám v tomto případě rovněž nepomohou. Provenience Klanění Tří králů od Wenzela Führicha je tedy bohužel neznámá.

Stav představovaného obrazu není ideální, pokrývá ho vrstva prachu a nečistot, ale není patrné mechanické poškození. Obraz má výškový obdélný formát nahoře upravený do tvaru segmentového oblouku; plátno spočívá napnuté na blindrámu. Kompozice se soustředí do střední části plátna. Panna Marie sedí v pravé části na schodech pod naznačenou architekturou s dominujícím sloupem.

Její postava, zahalená ve splývavý šat, má esovitou formu, která dává výjevu jistou dynamiku. Ježíšek volně spočívá na Mariině klíně a kopíruje její esovitou formu, pravou rukou žehná klanějícím se Třem králům. Ti tvoří uzavřenou skupinu – v popředí klečí stařec ve žlutém šatu a bílém plášti; za ním mladší král s pohanskou korunou, zcela zahalený v rudém plášti, a dále černošský král, kterému vykukuje jen hlava. Oba upřeně a se zájmem sledují moment předání daru malému Ježíši. V pozadí skupinu doplňuje sluha otočený zády a držící za uzdu dva roztomilé velbloudy (viz Izaiáš 60, 6).8 Zajímavým detailem je sv. Josef stojící za Madonou. Má poněkud překvapený výraz, totožný s výrazem sv. Josefa z OGL z roku 1800.9 Obraz Klanění Tří králů je signován na rubu vpravo nahoře: „Wenzel Führich / Mal. In Cratzau /1797 den 5. Januari.“ Datování nalezneme také na přední straně při spodním okraji: „Ad 1797, die 5. Januari.“ Jedná se o bezesporu kvalitní umělecké dílo, jehož detailnější zhodnocení ztěžuje sou-

ZPRÁVY

časný stav. Kompozice námětu je tradiční, autor vytvořil zajímavé prostředí, ale výrazy postav jsou poněkud tupé a tvrdé, prsty příliš silné.10 Kvalitativně obraz nevybočuje ze souboru prací Wenzela Führicha zachovaných v OGL, naopak umělcovo známé dílo vhodně doplňuje. Klanění Tří králů ovšem nepostrádá jisté kouzlo, kouzlo propojení velkého umění a „venkovského malíře“.

Ikonografie Klanění Tří králů se opírá o citát z Matoušova evangelia (Matouš 2, 1-12) a o pozdější výklady.11 Ztotožnění mágů - hvězdopravců s králi proběhlo ve středověku, a to v souvislosti s Žalmem 72. Žalm je věnovaný králi Šalamounovi a v křesťanské tradici vztažený na Krista. Počet tři se ustálil podle počtu darů, které byly malému Ježíši přineseny, tedy zlata, kadidla a myrhy. Centrem kultu Tří králů je v Evropě především Kolín nad Rýnem, který uchovává jejich domnělé ostatky ve skvostném relikviáři.12 Samotná scéna je nedílnou součástí umění už od dob raného křesťanství a následně se tématu věnovala nezávisle na epoše celá řada uměleckých osobností. V severních Čechách se obrazy s tématem Klanění Tří králů často používaly pro dekorace – výměnu na hlavní oltáře při příležitosti svátku Zvěstování Páně.13 V menších kostelích byla tato plátna obvykle tři: Narození Páně (Klanění pastýřů či Klanění Tří králů), Ukřižování a Vzkříšení.14 Zjevně největší soubor těchto výměnných obrazů na Liberecku pochází z Vratislavic nad Nisou, kde bylo těchto novozákonních scén zpracováno více (např. Zvěstování Panně Marii, Večeře v Emauzích a další). Objevený obraz byl tedy součástí širšího cyklu.

V pozůstalosti Wenzela Führicha uložené v OGL (převážně kresby a návrhy) byl v rámci následného výzkumu objeven kresebný návrh k neurčené dekoraci.15 Tento návrh se podařilo ztotožnit se zachovanou deskou doplňující cyklus „Tance smrti“ z Nové Vsi u Chrastavy. V rámci regionu máme zachované tyto cykly tři – z Kryštofova Údolí, Rochlic a Nové Vsi u Chrastavy.

Původně zdobily kaple na hřbitovech či márnice a jejich smyslem bylo poukázat na pomíjivost lidského života.16 Součástí cyklu pocházejícího z Nové Vsi u Chrastavy z roku 1734 (dnes v depozitáři Biskupství litoměřického) je jedna novější deska ze začátku devatenáctého století.

Na ní je v oválném medailonu výjev s mužem, který je zachycen u spinetu a otáčí se za jinou mužskou postavou.

Tušená místnost je vyzdobena krucifixem a obrazy sv. PetFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

Biskupství litoměřické

ZPRÁVY

Wenzel Führich, Klanění Tří králů, olej na plátně, 220 × 115 cm. Depozitář Biskupství litoměřického Foto I. Habán

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 71

71

1.7.2012 23:20:44

| Martin Mecerod | Nové poznatky k dílu Wenzela Führicha: zpráva o nálezu obrazu Klanění Tří králů

ZPRÁVY

ve smyslu mistr malých forem, mistr zvládající vše od navrhování dekorací přes ilustrace až po malbu velkých náboženských pláten. Je malířem doby přechodu a proměny, přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Svými kořeny spočívá ve zlidovělém baroku, ale jeho vrcholné práce jsou již uvolněné, klasicistní, můžeme říci sentimentální.

Objevený obraz Klanění Tří králů je spíše pozdně barokní, ale deska Tance smrti je dekorovaná v klasicistních formách. Jeho školení spočívalo v učení se od starých mistrů a své zkušenosti pak umělec předával dál – jak svému synu Josefovi, tak i Augustu Felgenhauerovi.19 Pro Wenzela bylo malířství, rytectví a navrhování dekorací denním chlebem, způsobem, jak uživit rodinu. Wenzel Führich je tedy zajímavý nejen jako otec známého Josefa Führicha, ale i jako svébytný umělec své doby, dokumentující svým dílem a životem mnohdy nelehký život venkovského malíře přelomového období.

Specifická kulturní atmosféra malého severočeského města Chrastavy si také zaslouží zvýšenou pozornost.

V silném konkurenčním prostředí zde žily a úspěšně půWenzel Führich, deska z cyklu Tanec smrti z Nové Vsi u Chrastavy, olej na dřesobily kromě rodiny Führichů také rodina Kandlerů a něvě, 40,5 × 44,5 cm. Depozitář Biskupství litoměřického kolik dalších umělců. Jaké podmínky tedy umožnily jejich Foto I. Habán růst a prosperitu? Toto téma čeká na své zpracování. Bude rovněž zajímavé sledovat vzájemné ovlivňování se těchto 17_Volný překlad: „Hudba (Hra ra a Pavla, na zdi visí housle a trubka. Ovál je orámován osobností, prolínání jejich životních příběhů. na housle) mně činí potěšení/až mě vavřínovým festonem s mašlí a s „přivěšeným“ nápisovým smrt zasáhne/tak přece pomysli polem. Nápis tvoří typický mravoučný verš: „Seitenspiel milý příteli! Že skrze smrt/přijdeš k Bohu.“ 18_KŘÍŽOVÁ, Květa. Přírůstek ve sbírkách NPÚ (Kresba Václava Führicha „Pohled na Grabštejn“), In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště Liberec 2008, Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2008, s. 6.

ISBN 978-80-903934-1-7. Autorka zmiňuje kresbu městského znaku na korouhvi z muzea v Hrádku nad Nisou z roku 1807 a list pamětní knihy města Chrastavy z roku 1836.

19_MACHALÍKOVÁ, Pavla, cit. v pozn. 3. Autorka zmiňuje příručku kresby, kterou W. Führich sepsal roku 1798 právě pro Augustina Felgenhauera.

72

Fontes_sazba_01.indd 72

und Musick mich vergnügte / Als der Todt durch Schlagfluß mich besiegte; / Doch danke lieber Freund daß durch den Todt / Ich kom[m] zu Gott.“ Níže je připojeno jméno objednavatele desky (?): „Ambros Habenicht Schulgehülf alhier“.17 Podle jeho jména a povolání může-

me jednoho z mužů identifikovat právě jako pomocného učitele Ambrose. Ztotožněný návrh nezahrnuje střední figurální motiv, ale nákres oválu s festonem a doslovné znění nápisu a rozměry v coulech. Byť není signován, jeho současné uložení a srovnání se stylově obdobnými dekorativními návrhy z pozůstalosti rodiny Wenzela Führicha ho opravňují připsat právě tomuto umělci. V tomto případě jde o další známou zachovanou dekorativní práci tohoto malíře.18 Jestli je autorem i ústředního výjevu, ponechám v tuto chvíli otevřené.

Wenzel Führich je jedním z několika chrastavských „malých mistrů“. Sousloví „malý mistr“ používám

Wenzel Führich, návrh dekorace desky z cyklu Tance smrti, kolem roku 1800, kresba na papíře, Oblastní galerie v Liberci, sign. G 4836/7 Foto OGL

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:44

ZPRÁVY

Mezinárodní seminář o parcích v Hainewalde (11. 11. 2011–13. 11. 2011) VLADIMÍRA KRÁLOVÁ | JANA ŠUBRTOVÁ

V

rámci projektu „Odhalte a pečujte o historické parky v euroregionu Nisa“, který je společnou iniciativou Spolku pro zachování zámku v Hainewalde (Förderverein zur Erhaltung des Kanitz-Kyawischen Schlosses e. V.), projektu zahradní kultury po obou stranách Nisy (Gartenkulturpfad beiderseits der Neiße e. V.) a Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, probíhal ve dnech 11. – 13. listopadu česko-německý seminář v zámeckém parku v Hainewalde. Více než čtyřicet účastníků z Německa a České republiky se setkalo na zmíněném zámku, aby si poslechlo sérii přednášek, navázalo nové profesní i osobní kontakty, ale hlavně aby se podílelo na znovuobnovení systému cest v anglické části parku a na nezbytné pěstební péči u víceřadé zámecké aleje, tvořené mnohaletými lipami.

Sešli se zde odborní pracovníci z řad památkové péče, zahradní architekti, zámečtí zahradníci, zástupci obcí, dobrovolníci z řad studentů vysokých škol, obyvatelé obce Hainewalde, zástupci soukromého sektoru zahradníků a členové Spolku pro záchranu zámku v Hainewalde.

Barokní zámek v Hainewalde, vystavěný v letech 1749–1755 Samulelem Fridrichem von Kanitz, prošel mezi léty 1882–1883 výraznou přestavbou, která mu dala jeho dnešní podobu. V roce 1927 prodal zámek Moritz Joachim Ernst von Kyaw sousední obci Großschönau, která jej vlastní do dnešní doby. Mezi 26. březnem a 10. srpnem 1933 sloužil zámek jako internační tábor KZ Hainewalde a v letech 1933 až 1945 jako vojenský výcvikový tábor. Poté byl do roku 1972 využíván jako obytný dům a následně až do roku 2004 byla budova zámku zcela prázdná. V roce 2000 došlo k založení Spolku pro zachování zámku v Hainewalde (Förderverein zur Erhaltung des Kanitz-Kyawischen Schlosses e. V.), který postupně začal s rekonstrukcí chátrajícího objektu a s údržbou zámeckého parku. Díky zapojení Spolku do projektu „Odhalte a pečujte o historické parky v Euroregionu Nisa“, realizovaného z prostředků Evropské unie v rámci Evropských fondů pro regionální rozvoj a podporovaného z Euroregionu Nisa, mohlo dojít k realizaci mezinárodního semináře o parcích.

Po úvodním slovu a přivítání účastníků semináře, kterého se ujala zahradní architektka Dipl. Ing. Brigitte Wend, prošli všichni společně areál zámku a seznámili se s plánovanými opatřeními, zejména s obnovou cest a péčí o lipovou alej. Následně se rozdělili do tří pracovních skupin.

První skupina se věnovala pěstební péči u lipové aleje, která v nejsevernější části dotváří svými dvěma řadami a za železnou bránou čtyřmi řadami příjezdovou zámeckou cestu. Tato alej byla pravděpodobně vysazena v souvislosti s přestavbou zámku

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 73

Zámek v Hainewalde Foto R. Šteker

v 80. letech 19. století. Původní kulovitý tvar korun stromů, který byl docílen tzv. hlavovým řezem, se postupně kvůli nedostatečné nebo změněné péči zcela vytratil. Sekundární výhony, tvořící hmotu koruny, byly značně silné a tedy přestárlé. Cílem této pracovní skupiny bylo odstranit výhony na větevní límeček nebo několik málo milimetrů nad něj. Estetický efekt takto zapěstovaných stromů je poměrně vděčný pouze v období vegetace. Přes zimu působí ořezané hlavy stromů depresivně, nicméně způsob péče o alej prováděný v minulosti zůstal i nadále respektován.

Druhá skupina pracovala na vyčištění zámeckých teras a ohradní zdi zámku od dřevinných náletů, které svými kořeny přispívaly k narušování staveb.

Poslední pracovní skupina se podílela na znovuobnovení cest v anglické části parku, která patří k zdejším nejmladším úpravám a byla založena kolem roku 1800 při rozšiřování zámeckého parku západním směrem. Původně se jednalo o otevřený dřevinný porost tvořený především bukem lesním, jilmem horským, dubem letním a drobným systémem cest. V průběhu 19. století bylo podél cest osazeno množství drobných kamenosochařských památek, z nichž se do dnešní doby dochovaly jen zbytky, respektive torza. Z důvodu nedostatečné či spíše žádné péče získala dnes tato část parku lesní podobu. Původní systém cest byl vytyčen a obnovován na základě dochovaného historického plánu z 19. století. Obnova cest spočívala zejména v odstranění náletů, kořenových výmladků, a to vytrhnutím nebo jen zakrácením v blízkosti země. Dále následovalo odstranění spadaného listí a hu-

73

1.7.2012 23:20:45

ZPRÁVY

Zámek v Hainewalde, lipová alej, před ořezem Foto U. Schulz

musové vrstvy. Již dopředu organizátoři předpokládali, že budou objevovány artefakty z původních sochařských památek, což se také potvrdilo. Došlo k nálezu několika artefaktů, úlomků s reliéfním dekorem a dále bylo na jedné z cest objeveno šest schodištních stupňů. Práce všech skupin byly průběžně dokumentovány a hodnoceny.

Nedílnou součástí semináře byly přednášky. Hned první den vystoupili zahradní architekti Dipl. Ing. Kirsten Krepelin a Dipl.

Ing. Thomas Thränert s příspěvkem na téma Dějiny vývoje hainewaldské zámecké zahrady. Následujícího dne na ně navázala s přednáškou na téma Ideje semináře o parcích a Vysvětlení opatření v Hainewalde zahradní architektka Dr. Ing. Caroline Rolka. O projektu zahradní kultury na obou stranách Nisy pohovořila Dipl. Ing. Brigitte Wend. S poslední přednáškou na téma Historické zahrady a parky v České republice vystoupila Bc. Vladimíra Králová z Národního památkového ústavu, územního

Zámek v Hainewalde, lipová alej, po ořezu Foto U. Schulz

odborného pracoviště v Liberci. Zcela na závěr přednáškového bloku druhého dne shrnula a zhodnotila Dr. Ing. Caroline Rolka veškeré vykonané práce v zámeckém parku. Všechny vytyčené cíle se podařilo splnit, cesty v anglické části parku byly obnoveny, lipová alej odborně ošetřena, nálety z teras a ohradní zdi zámku odstraněny.

Na závěr třídenní akce se uskutečnila vzpomínka na nedávno zesnulou předsedkyni Spolku pro záchranu zámku Hainewalde Gabriele Großhans, která stála na počátku celého tohoto semináře. Poté následovala exkurze do významných zahrad a na hřbitov města Herrnhutu.

Seminář provázela přátelská a uvolněná atmosféra, ke které přispěli jak organizátoři akce, tak velký zájem všech zúčastněných a výborné příspěvky všech přednášejících. Závěrečným přáním všech účastníků zůstává uskutečnit podobný seminář v letošním roce na české straně.

Konference významných literárních vědců z Česka, Německa, Rakouska, Francie i Španělska si kladla za cíl objasnit pohled „Prag – Provinz. Zum Spannungsverhältnis na německou literaturu vznikající v Praze a v pohraničních oblastech a porovnat, zda je skutečně „regionální“ literatura prozwischen Prager deutscher Literatur vinční či méně hodnotná než ta pražská. Diskutovalo se zejména und der deutschen Literatur Böhmens, o Franzi Kafkovi, německých regionálních časopisech, básníku Hugo Salusovi či Johannesu Urzidilovi. Zajímavý příspěvek Mährens und Sudetenschlesiens“ přednesla paní Carme Bescansa Leirós, vyučující germanistiku BLANKA KONVALINKOVÁ na univerzitě v Santiagu de Compostella, o regionálních autorech Alice Rühle-Gerstel a Wilhelmu Pleyerovi.

Ve dnech 10. až 12. listopadu 2011 se stala Krajská vědecká Knihovna obohatila program konference prezentací tehdy ješknihovna místem, kde se konala mezinárodní konference ger- tě nevydané knihy Jizerské květy autorů Marka Sekyry a Otokara manistů, kterou pořádal Spolek Adalberta Stiftera v Mnichově Simma a čtením ukázek v německém dialektu v podání Ervína spolu s Technickou univerzitou v Liberci a KVK. Šolce.

Mezinárodní vědecká konference

74

Fontes_sazba_01.indd 74

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

ZPRÁVY

Diferenční slovník raně novověké češtiny (1500–1800) Objemný výsledek Studentské grantové soutěže 2011 VÍT KOCHÁNEK

Na tomto projektu pracovali studenti jednooborové historie v rámci semináře Česká společnost raného novověku pod vedením PhDr. Milana Svobody, PhD. Jeho cílem bylo podat nejucelenější přehled české slovní zásoby raného novověku. Výrazy tehdejšího českého jazyka jsou odlišné od dnešních a v některých případech mají i jiný význam. Celkem se čerpalo ze 170 edicí textů z daného období. Jednalo se zejména o kroniky, paměti, deníky, korespondence, cestopisy, odborná díla (právní, lékařská, přírodovědná, náboženská, pedagogická), poezii a dramata. Některé edice daný slovníček obsahovaly a díky tomu byla práce jednodušší. Mnoho textů slovník nemělo, a proto musely být vytvořeny nově. To bylo v mnoha případech velice pracné, jelikož některá vydání čítala i stovky stran.

Johanna von Herzogenberg nekrolog MILOŠ KADLEC

V pondělí 20. února 2012 zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností procesu sbližování Čechů a Němců v poválečné době - baronka Johanna von Herzogenberg. Byla nejen renomovanou historičkou umění, spisovatelkou, ale především vzácnou ženou s velkou empatií i smyslem pro humor. I když byla po skončení druhé světové války v roce 1946 internována se svými rodiči do Bavorska, na Čechy nikdy nezanevřela a šířila slávu českých kulturních pokladů všude za hranicemi.

Johanna Maria Bertha Aglaë Natalie Picot de Peccaduc, Freilin von Herzogenberg pocházela z významného šlechtického rodu Rohanů, který odvozuje své jméno od hradu Josselin v departamentu Morbihan v Bretani. Jejím otcem byl Ottokar Herzogenberg Picot de Peccaduc, sekční rada v Běstvině, a matkou Berta z Rohanu ze Sychrova. Sychrovský zámek byl místem, kde se 23. června 1921 Johanna narodila. Část dětství prožila právě zde a mládí na zámečku Herzogenberg v Brné u Ústí nad Labem, kde absolvovala gymnázium. Vystudovala dějiny umění, germanistiku a filozofii v Praze a Tübingenu. V letech 1945–1946 byla

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 75

Celý slovník obsahuje přes 30 000 výrazů, všechny lze najít na webové adrese www.slovnik.myslenky.cz. Zde se dá hledat buď zadáním archaismu, ke kterému slovník vzápětí zobrazí současný výraz, nebo opačně vyplněním nynějšího slova a následným vyhledáním archaismu. Dále je zde zobrazen odkaz na příslušnou edici, z níž se čerpalo, a také její charakteristika, která druh daného textu přiblíží obecně i konkrétně. V plánu je vydání slovníku v knižní podobě i na CD ve formátu PDF. Do budoucna se pamatuje na excerpce z diferenčních slovníčků nových edicí pro období raného novověku. Postupně lze doplňovat nové výrazy i charakteristiky z těchto prací, čímž se dosavadní slovník ještě rozšíří.

Slovník mohou ve svém studiu využít historici, bohemisté i filozofové, stejně jako zahraniční slavisté. Užitečný může být i pro laické zájemce o historii či český jazyk. Činnost a výsledky tohoto projektu byly prezentovány v září 2011 na X. sjezdu českých historiků a v říjnu téhož roku na XXI. Konferenci SHS ČMS: Význam vzdělanosti, vzdělání a vzdělávání v péči o kulturní dědictví. Prezentace výsledků studentského grantu na veřejnosti se uskuteční v Krajské vědecké knihovně v Liberci 26. června 2012.

jako příslušnice německé národnosti nasazena na nucené práce v okolí Prahy a po té byla vysídlena do Německa. V letech 1952 až 1986 byla jednatelkou a posléze do roku 2008 členkou představenstva Spolku Adalbert Stifter, který svou činnost zaměřoval na pomoc sudetoněmeckým vědcům a umělcům vysídleným z Československa.

Organizovala historické výstavy k dějinám českých zemí, byla neúnavnou podporovatelkou česko-německé spolupráce.

Za podporu rozvoje česko-německých vztahů byla vyznamenána Spolkovým křížem za zásluhy, Bavorským řádem za zásluhy.

V roce 2003 jí prezident České republiky Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka. Papež Jan Pavel II. ji jmenoval Dámou Silvestrova řádu za „činy smíření Němců s Čechy a Poláky“.

Johanna von Herzogenberg je autorkou mnoha publikací o umění a průvodců, například po pražských památkách. Město Ústí nad Labem vydalo v roce 2002 český překlad pamětí Johanny von Herzogenbergové pod titulem Z mého života.

Johanna von Herzogenberg byla skromná, obětavá, nezištná…. vlastně bych při její charakteristice mohl vyjmenovat všechny kladné vlastnosti, které může člověk mít. A to je právě ten důvod, proč zůstane ve vzpomínkách všech, kteří měli tu čest se s ní setkat alespoň na malou chvíli.

75

1.7.2012 23:20:45

Recenze Fontes_sazba_01.indd 76

1.7.2012 23:20:45

RECENZE

Marius Winzeler.

St. Marienstern.

(Der Stifter, sein Kloster und die Kunst Mitteleuropas im 13. Jahrhundert) Wettin-Löbejün, Verlag Janos Stekovics, 2011.

359 s.

Horní Lužice, někdejší korunní země Českého království, je velmi bohatá na kulturní a historické památky. Jednou z nejvýznamnějších je ženský cisterciácký klášter St. Marienstern nedaleko města Kamenz. Jeho výjimečnost spočívá mimo jiné v tom, že trvá dodnes nepřetržitě od svého založení ve 13. století, že je duchovním centrem zdejší národnostní a konfesijní menšiny Lužických Srbů a že si udržel svůj monumentální stavební svéráz a podstatu svého vybavení po celá prožitá staletí.

Autor monografie, Dr. phil. Marius Winzeler, ředitel Städtische Museen Zittau (Žitava, SRN), v ní shrnul výsledky svého uměleckohistorického bádání, započatého v roce 1996. Text o 359 stranách, obohacený 379 velmi kvalitními

Marek Sekyra – Otokar Simm.

Jizerské květy – Iserblumen.

Antologie německy píšících autorů z Jablonecka a Semilska (19. století a 1. polovina 20. století) Liberec, Krajská vědecká knihovna, 2011.

191 s. Česko-německá čítanka textů osobností z regionů sousedících s Libereckem odkazuje jednoznačně svým vnitřním způsobem zpracování i vnějším střídmým grafickým ztvárněním na předešlou, neméně úspěšnou publikaci týchž autorů, totiž Ještědské květy (Jeschkenblumen, 2008). Na knize se opět podílel jako autor předmluvy a odborný poradce německý lektor DAAD, působící na katedře německého jazyka FP TU v Liberci, tentokráte Ingo Stolper. Autorům antologie se podařilo shromáždit výběr z tvorby čtyřiceti mužů a dvou žen z Jablonecka a Semilska, narozených během jednoho století (1818–1920).

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 77

obrazovými přílohami, spolu s vynikající grafickou úpravou činí z publikace přitažlivé knižní svědectví, které svou odbornou úrovní a celkovým uspořádáním odpovídá plně významu pojednávaného objektu.

V první ze sedmi kapitol autor nejprve seznamuje souhrnně s dějinami, hospodářskými základy, duchovním působením a uměleckými hodnotami kláštera. II. kapitola je věnována zakladateli kláštera Bernhardu III. z Kamence, v kapitole III jsou shrnuty nejstarší stavební dějiny objektu. V dalších dvou kapitolách následuje popis liturgických předmětů a rukopisů, zatímco kapitoly VI a VII jsou opět věnovány zakladateli kláštera Bernhardu III. z Kamence, jeho hodnocení z historického hlediska v odstupu staletí. Vypovídací hodnotu publikace zvýrazňuje závěrečný katalog uměleckých předmětů kláštera, seznam abatyší, srovnávací přehled míst, genealogie pánů z Kamence, seznam použitých pramenů a literatury, který svědčí o široké pramenné – i zahraniční – základně díla, rejstřík míst a osob i seznam obrazových příloh.

Monografie o Mariensternu je významným badatelským počinem, který je přínosem pro všechny zájemce o tento objekt.

Přináší však mnoho zajímavých poznatků i ohledně vztahů mezi Horní Lužicí a Čechami v průběhu staletí a zejména ve 13. století za vlády krále Václava II. Rudolf Anděl

Jejich více či méně známé, resp. zapomenuté literární texty, stvořené od třetí čtvrtiny 19. století do konce druhé světové války, jsou tentokrát řazeny do čtyř kapitol nikoli striktně chronologicky jen dle data narození autorů jako v předešlé monografii, ale podle jiného hlediska, a sice regionální příslušnosti: „Autoři narození na Jablonecku, Autoři narození na Semilsku, Autoři narození v regionu, ale bez knižně vydaného díla, Autoři nenarození v regionu či s nezjištěným místem narození, ale působící zde či s vydaným regionálním dílem“.

Tato typologie pochybného kritéria „rodáctví“ je zřejmě východiskem z badatelské nouze, o němž lze sice diskutovat, ale nezbývá, než jej akceptovat. Editoři do čítanky nezahrnuli dalších téměř čtyřicet osobností, protože se jim o nich „nepodařilo zjistit nic bližšího“ nebo proto, že „se nevěnovali beletrii, přestože se zabývali literaturou a jazykovědou“, případně ještě z dalších důvodů.

Oba badatelé plnili opět náročný úkol, protože sestavit byť jen stručný medailon toho kterého německého autora neznamenalo pouze kompilovat z dostupné literatury převážně německojazyčné, nýbrž také navštívit oba státní okresní archivy v Liberci a v Jablonci nad Nisou, Archiv Akademie věd ČR či Literární archiv Památníku národní77

1.7.2012 23:20:45

RECENZE ho písemnictví. Zatímco osobnosti prověřené časem mají již své monografie (Gustav Leutelt), u jiných, již zapomenutých spisovatelů a básníků z regionu tvoří jejich mikromedailon jedna dvě věty, a to mnohdy s absencí životních mezníků – tak málo o nich dosud víme (Heinrich Böhm, Heinrich Huyer, Ernst Preußler, Emil Zillich a další).

Některé texty nabízejí jak vyprávění drobných životních příběhů a anekdotických zážitků, tak i hlubší průhledy zajímavé pro etnografy (německá variace českého podání „Chytré Horákyně“, s. 125–127) nebo v jiných případech pro sociální dějiny (odbory a jejich snahy po omezení „brakové literatury v brusírnách“, boj „s přílišným holdováním alkoholu“, založení vlastního dělnického tisku, s. 97, 149, zdravotní potíže a nemoci z povolání u brusičů skla, s. 149).

Kniha prošla vcelku dobrou redakční prací a korekturami, takže překlepů a stylistických či syntaktických nedopatření, stejně jako překladatelských škobrtnutí v ní zbylo nemnoho.

Jen zřídka formulace vzbudí neúmyslné veselí (o chudých poměrech Augusta Hübnera, s. 118). Rozpačitě se čtou některé překlady, jež znějí buď jako germanismy (Dichtung přeloženo jako báseň místo básnictví– s. 21, Haus jako domov místo dle kontextu dobově užívaného dům – s. 21, Erzählung jako povídka místo vyprávění

– s. 32, Bodehaus jako koupelový dům místo lázeň – s. 48), nebo nejsou vhodnými převody tehdejších významů do současné češtiny (Schnurren jako hlášky místo šprýmy/žerty – s. 68; proč je Volksgut v ohledu pověstí národní statek?). Práce s texty lidí narozených až před dvěma staletími byla jistě mimořádně obtížná, zvláště u dialektů. Přesto jsou překlady srozumitelné a některé básně jsou převedeny snad ještě půvabněji, než jak zní jejich německý originál. I tak však vidíme kvalitativní rozkmit: zcela jinak píší Gustav Leutelt a Adolf Wildner, skuteční „lidé pera“, oproti nim působí průměrně i neuměle kupř. Otto Wilhelm Feix.

Publikaci opět provázejí především desítky fotografií domů, v nichž zdejší literáti žili a pracovali. Čtenář mimo region by snad ocenil mapku lokalit, z nichž zmínění lidé slova pocházeli, případně o nichž psali. Kniha je opatřena poněkud nepřesným soupisem literatury (nikoli „pramenů“ v archivním slova smyslu) a seznamem autorů dle data narození.

Po tříleté odmlce se po literátech z Jizerských hor dostalo pozornosti další části širšího regionu Libereckého kraje. Autoři již ohlásili uvažované pokračování – příští svazek by měl zahrnovat osobnosti literatury z Liberecka a Frýdlantska.

Milan Svoboda

Petr Freiwillig. Technické stavby Frýdlantska.

První kapitola Cesty, silnice a mosty přináší pohled na poměrně málo probádanou problematiku historických komunikací a na stavby, které byly jejich součástí nebo je (v nějaké vzdálenosti) doprovázely. Práce je tak po dlouhé době spolu s publikací L. Štěpána a J. Pražana Silnice v Pardubickém kraji. Historie a současnost. (Pardubice 2009), dalším příspěvkem k problematice regionálních dějin dopravy. K poměrně málo badatelsky frekventované tematice patří bezesporu zájezdní hostince a dále rovněž historická dopravní značení. Autor se v této kapitole věnuje i důležitým komunikačním stavbám, a to mostům na okresních silnicích a dalších cestách. Součástí každé kapitoly jsou i statě mapující obecně danou problematiku.

Publikace obsahuje ke sledovanému tématu zajímavé archivní prameny (autor využil zejména fondů Velkostatek Frýdlant (SOA Litoměřice pobočka Děčín) a Okresního úřadu Frýdlant (SOkA Liberec). Fotografie pocházející většinou z let 2009–2010 pak přinášejí obraz současného stavu těchto technických staveb. Součástí kapitoly Dopravní mosty a objekty jsou i dráhy, mosty a tunely (čili přímo problematika železnic na Frýdlantsku), zde jsou zařazeny i architektonicky zajímavé drážní budovy, výpravní budovy, výtopny a vodárny na trati Liberec – Černousy.

Recenze

Liberec, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2011. 127 s.

78

Fontes_sazba_01.indd 78

Publikace P. Freiwilliga Technické stavby Frýdlantska, jak napovídá její podnázev, byla pojata jako příspěvek k regionálním dějinám techniky. Autor do této rozsahem nevelké publikace o území Frýdlantska (část současného okresu Liberec), jehož stručná historie i vymezení jsou uvedeny v úvodu práce, zahrnul dopravní stavby a objekty, dále cihlářství a cihelny a rovněž zámecký pivovar ve Frýdlantu. Tyto tři v podstatě samostatné kapitoly jsou výsledkem autorova dosavadního studia archivních pramenů a terénních průzkumů historických technických staveb na Frýdlantsku. Výzkum autora pokračuje, zejména co se týče technických objektů a zařízení na vodní pohon (vodní mlýny, pily, papírny, textilní provozy). P. Freiwillig předpokládá, že i výsledky této další fáze výzkumu technických památek na Frýdlantsku budou časem publikovány. Cílem práce autora je poukázat na široké možnosti dalšího bádání nad touto problematikou.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

RECENZE V části této kapitoly nazvané Frýdlantské okresní dráhy se autor zmiňuje také o technicky zajímavé úzkorozchodné dráze vedoucí z Frýdlantu do Heřmanic, jejíž provoz byl zastaven již v roce 1976 (byla provedena demontáž kolejového svršku, zachovala se naopak hrázděná stavba saského celního skladu ve stanici Heřmanice).

Druhou kapitolu věnoval P. Freiwillig problematice cihlářství a cihelen. Tu uvádí opět exkurzem do historie cihlářství v českých zemích, v němž se zaměřuje na geologické podmínky rozvoje této výroby na Frýdlantsku a zejména pak na samotnou technologii cihlářské výroby.

Hlavní náplní této kapitoly, mapující vybrané technické památky regionu, je katalog lokalit jednotlivých cihelen který, jak podotýká autor v úvodu knihy, by mohl být v některých lokalitách dalším výzkumem a bádáním doplněn a zpřesněn. Průzkum podchytil celkem 23 cihelen, do jisté míry tedy reprezentativní vzorek těchto výrobních objektů zkoumaného regionu (z necelých 50 lokalit, kde probíhal průzkum), k většině cihelen se podařilo autorovi dohledat archivní prameny. Nejstarší plán objevil P. Freiwillig k roku 1817, většina zachycených cihelen však vznikla až ve druhé polovině a hlavně pak v poslední třetině 19. století, kdy se toto řemeslo na Frýdlantsku nejvíce rozvíjelo.

I při výzkumu této výrobní činnosti se ukazuje prospěšnost kombinace terénního průzkumu (existenci doložily například hliniště, torza výrobních objektů atd.) se studiem archivních pramenů a příslušené dokumentace (pokud se přirozeně k výrobním objektům dané lokality dochovaly). Kapitola opět přináší bohatou fotografickou dokumentaci současného stavu dochovaných výrobních

provozů cihelen z let 2009–2010 a rovněž reprodukce z rozsáhlého archivního materiálu, který přibližuje především jednotlivé typy cihlářských pecí. Badatelské závěry této zkoumané problematiky autor formuloval v závěrečné části této kapitoly jako shrnutí, kde přináší mimo jiné i souhrn autorů plánové dokumentace jednotlivých cihelen.

Poslední část publikace Technické stavby Frýdlantska je věnována frýdlantskému zámeckému pivovaru. Autor v rámci sledování problematiky technických staveb daného regionu zde postoupil nejdále. V úvodu této kapitoly je zařazena stať o vývoji českého pivovarnictví a fázích pivovarské výroby. Již tuto kapitolu doprovází řada fotografií a plánů zámeckého pivovaru. Autor se zabývá vařením piva ve Frýdlantu, řemeslným pivovarem a dále strojním průmyslovým pivovarem (přestavba v roce 1890). Jak autor uvádí, studium historie zámeckého pivovaru by mohlo být doplněno o jeho starší vývojovou fázi. Dále se domnívám, že by bylo zajímavé sledovat i vývoj malých pivovarů, které jistě existovaly dříve i na Frýdlantsku ve venkovských lokalitách regionu a znichž se nepochybně (jako i na území jiných regionů) dochovala torza staveb, případně též archivní prameny a fotografická dokumentace.

Publikaci doplňuje obsáhlý poznámkový aparát a také soupis pramenů a literatury. Technické stavby na Frýdlantsku autora Petra Freiwilliga patří nejen k velmi fundovaným titulům sledujícím dějiny a vývoj technických památek v rámci vymezeného regionu, ale po postupném dokončení celého badatelského záměru a jeho edici tato kniha jistě překročí zkoumaný region.

Ota Konrád. Dějepisectví, germanistika a slavistika na Německé univerzitě v Praze 1918–1945.

sazením jednotlivých oborů – dějepisectví, germanistiky a slavistiky. Nejde mu o vylíčení kvantitativního a kvalitativního vývoje vědy, ale vědu chápe jako sociální, kulturní a politickou aktivitu.

Ota Konrád vychází z rozsáhlého studia dokumentů uložených v ústředních archivech a archivech univerzit doma i v německy mluvících zemích. Publikace je vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem a bohatým seznamem pramenů a literatury – primární i sekundární. České zastoupení je bohužel rozsahově doposud daleko skrovnější než zahraniční. Přesto, že je práce nabita informacemi, je čtivá.

Díky tomu, že Konrád sleduje mimo jiné zadávaná témata dizertačních prací, se můžeme seznámit s aktuálním bádáním německé menšiny v té době. Při čtení jsem si uvědomila, že se doposud nepracuje s výsledky těchto prací, které v sobě mohou obsahovat mnohé v současné době již nedosažitelné informace. Musíme však brát v úvahu silné

Praha, Karolinum, 2011. 360 s.

Ota Konrád v publikaci navazuje na svou dizertační práci „Humanitní obory v době nacionálního socialismu. Srovnání univerzit v Lipsku, Vídni a v Praze“, Praha 2007.

Na rozdíl od dizertace zahrnuje kniha i roky po vzniku Československé republiky. Práce je rozdělena na dvě časová období – V první republice a Ve třetí říši. Obě dvě části jsou stejně strukturovány. Nejprve je nastíněn obecný vývoj Německé univerzity se zaměřením na filozofickou fakultu, v druhé části se pak autor zabývá personálním obXIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 79

Lubomír Procházka

79

1.7.2012 23:20:45

RECENZE vlivy nacionálního socialismu po roce 1933 a hlavně v letech 1938–1945. Při čtení se naskýtá úvaha, jak mnoho ještě dlužíme objektivnímu studiu života německého etnika v Čechách.

Z knihy můžeme také čerpat informace pro libereckou historii, je v ní zmiňováno okrajově i německé dějepisné bádání v Liberci. Například Gierachem organizovaný Ústav pro sudetoněmecká vlastivědná bádání, jehož činnost byla narušena po připojení Sudet k Říši útlumem spolkové činnosti nebo tzv. vysokoškolské dny, které se zde též konaly.

Po roce 1939 tu mimo jiné působil Sudetoněmecký ústav pro zemská národní bádání, Spolek pro dějiny Němců, vedený Wilhelmem Wostrym, a tzv. Heydrichova nadace.

Pro Liberec je důležitá, v knize často zmiňovaná, osoba kontroverzního profesora Ericha Gieracha, který, ač nebyl libereckým rodákem, v Liberci pracoval, za Liberec kandidoval do Národního shromáždění a v Liberci vytvářel další, mimouniverzitní, centrum historického bádání. Jak v Liberci, tak na Německé univerzitě silně propagoval nacionální socialismus.

Hana Chocholoušková

Jiří Maňák. Od ústupu k porážce, od omezování k likvidaci. Postup „normalizace“ a jeho vyvrcholení v „očistě“ liberecké okresní organizace Komunistické strany Československa.

je a zaplňuje vážnou mezeru v dosavadní regionální historiografii. Těžiště chronologicky členěné studie spočívá v rozboru situace v OV KSČ a celé okresní stranické organizaci od podpisu Moskevského protokolu do ukončení výměny stranických průkazů v závěru roku 1970. Autor nejdříve stručně uvádí do situace na Liberecku na jaře a v létě roku 1968, podrobněji se zabývá otázkami relevantními k zaměření vlastního výzkumu, tj. změnám ve vedení okresní organizace KSČ. Srpnový týden shrnuje jen krátce s odkazem na zmíněné publikace. Poté se věnuje období od září 1968 do dubna 1969 a poukazuje na poměrně stále ještě pevné postavení reformního směru KSČ na Liberecku ve srovnání s celostátním vývojem. V souvislosti s tím si všímá vztahu hlavních představitelů k protestním akcím studentů.

Následně rozebírá období od května 1969 do ledna 1970, sleduje odchod představitelů reformního směru, obrat umírněných stoupenců polednové politiky i přípravy nového okresního vedení KSČ na první výročí 21. srpna. Hodnocení činnosti předních politických i hospodářských pracovníků od jara 1968 znamenalo první fázi očisty okresní organizace KSČ, která však nebyla dostatečná, jak ukazují další dvě kapitoly, rozebírající jednotlivé fáze výměny členských průkazů KSČ.

V první fázi (leden – duben 1970) procházely očistou organizace KSČ ve stranických a správních úřadech, probíhal výběr členů budoucích prověrkových komisí a bylo rozhodnuto o zpracování speciální analýzy vývoje v okrese, známé později jako Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec. S tímto dokumentem má čtenář možnost seznámit se v příloze. Dílčí analýzy pak sloužily jako podklad pro pohovory v jednotlivých základních organizacích během druhé fáze prověrek (duben – září 1970). V závěrečné části autor rozebírá výsledky očisty okresní organizace KSČ během výměny členských průkazů, dokládá je řadou

Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2011. 169 s.

Recenze

1_Blíže recenze: PAŽOUT, Jaroslav.

Liberecké publikace ke čtyřicátému výročí okupace Československa.

In: Fontes Nissae IX/2008, s.

230–233. ISBN 978-80-7372432-0; PAŽOUT, Jaroslav a Luboš PŘÍHODA. A potom přijely tanky.

Repetitorium událostí roku 1968 v Liberci. In: Fontes Nissae XI/2010, s. 351–352. ISBN 97880-7372-706-2.

80

Fontes_sazba_01.indd 80

Nestává se často, aby se mezi publikacemi vydávanými centrálními vědeckými institucemi objevila práce věnovaná úzké problematice libereckého regionu, jakou je studijní materiál vydaný v loňském roce Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v jejich interní publikační řadě.

Tato studie mapuje tříleté období od léta roku 1968 do jarních měsíců 1970 z pohledu vývoje v okresní organizaci KSČ. Dotýká se tak tématu v našem regionu zatím jen velmi málo zpracovaného. Čtyřicáté výročí „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy se v Liberci – vzhledem k dramatickému vývoji a tragickým důsledkům – setkalo s výrazným zájmem ze strany veřejnosti i institucí.

Vedle výstavy v Severočeském muzeu vznikl i dokumentární film v produkci České televize a několik publikací, z nichž některé se úzce zaměřily na tragický průběh vojenského zásahu. Jiné sice pojaly problematiku v širším kontextu jak z tematického hlediska, tak i časovým rozpětím, i ty však překročily časový rámec srpnového týdne jen omezeně, zaměřily se na nejvýznamnější události a končily připomínkou prvního výročí okupace.1 Práce doc. Maňáka tak na tyto publikace navazu-

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

RECENZE statistik zpracovaných na základě rozboru archivních dokumentů a stručně seznamuje s formami následné perzekuce osob, jimž bylo různými způsoby ukončeno členství v KSČ. Zde by snad byla vhodná i krátká zmínka o perzekuci rodinných příslušníků, byť toto téma již přesahuje rámec uvedené studie.

Autor sice patří do generace pamětníků uvedených událostí, ale téma zpracovává především na základě rozsáhlého archivního výzkumu. Již ve své dřívější práci se věnoval problematice očisty KSČ v obecné rovině,2 nyní se zaměřil na studium archivního fondu OV KSČ v Liberci. Vzhledem k tomu, že uvedenou dobu v Liberci neprožil a není tak se zdejším vývojem osobně provázán, může situaci hodnotit objektivně, zasadit ji do celostátního kontextu a upozornit na momenty, kdy se vývoj v libereckém okrese rozcházel s celostátními trendy. Při zpracovávání sledovaného textu využil také regionální noviny Vpřed a prameny částečně osobního charakteru ze soukromého archivu tehdejšího ideologického tajemníka OV KSČ Pavloviče, včetně kopie zprávy zpracovávané v roce 1990 čelnými představiteli reformního křídla KSČ v okrese pro vládní komisi pro analýzu historických událostí let 1967–1970.3 Tuto práci, přestože ji hodnotí jako objektivní rozbor situace, využívá jen jako

doplňující zdroj, a to zejména ve vysvětlujících poznámkách. Součástí publikace jsou rozsáhlé přílohy. Pro lepší orientaci v textu je zde zpracován seznam výrazných aktérů vývoje na Liberecku včetně jejich činnosti v letech 1968–1971, který doplňuje výpis osob doporučených do centrální evidence „představitelů a exponentů pravice“. Obrazová příloha obsahuje materiály OV KSČ ukazující složení v roce 1968 a na jaře 1971, dále fotografie z významných událostí a letáky. Uzavírá ji reprodukce zmíněného Poučení. K pochopení textu je důležitý soupis dobových zkratek, i přes jeho obsáhlost však některé, autorovi obecně známé, chybějí.

Studie doc. Maňáka je velmi cenným průvodcem při práci s dokumenty organizací KSČ, a to nejen ve sledovaném období. Srozumitelnost textu pro mladou generaci však může poněkud zhoršit využívání běžné dobové terminologie v některých částech textu. Publikace vyšla jen v omezeném nákladu jako interní tisk Ústavu soudobých dějin AV ČR, dostupná je však také v elektronické podobě na internetu.4 Zde je publikována úplná verze včetně dobře technicky zpracované obrazové přílohy, jejíž tisková podoba nemohla být kvůli omezeným finančním prostředkům provedena v odpovídající kvalitě.

Sergej Solovjev. Temno.

v některých případech doplněné portrétní fotografií.

Z hlediska obsahu informací se jednotlivé medailonky velmi liší. U některých osob se autorovi podařilo dohledat jen základní data ze soudních spisů, u jiných jsou tyto údaje rozsáhlejší a doplněné navíc i osobními vzpomínkami portrétovaných osob. Kniha není, jak by se mohlo z výše napsaného zdát, ucelenou monografií podrobně mapující aktivity třetího odboje, přináší pouze jejich základní přehled. Zájemci o tuto problematiku musejí podrobnější informace hledat jinde. Knize chybí jasnější a přehlednější struktura a ruka zkušeného redaktora, který by pomohl usměrnit její obsah. Citelným nedostatkem je například absence jmenného rejstříku, což vzhledem k tomu, že v knize nejsou představované osoby řazeny abecedně, značně ztěžuje orientaci.

Při hodnocení knihy ovšem musíme mít na zřeteli, že autor není historik, ale “pouhý” pamětník, který se o získané informace dělí se čtenáři. Přes zmíněné nedostatky proto musíme brát knihu jako záslužný příspěvek k poznání naší nedávné minulosti, neboť každá vzpomínka přímého aktéra je nedocenitelná.

Turnov, S. Solovjev, 2011. 176 s.

Politický vězeň a člen Konfederace politických vězňů Sergej Solovjev vydal vlastním nákladem ojedinělou publikaci, která přibližuje podobu třetího odboje na Semilsku, Turnovsku a Železnobrodsku. Solovjev sám zažil perzekuci komunistického režimu, neboť byl spolu se svým bratrem odsouzen za protistátní činnost a dostal trest smrti, který mu byl změněn na doživotí. Když mu byla v roce 1960 udělena milost, začal intenzivně shromažďovat materiály o osudech podobně perzekvovaných lidí i o akcích komunistického režimu proti třetímu odboji. Toto své úsilí během polistopadových let zúročil v několika textech i výstavních počinech, tím posledním a nejúplnějším je kniha Temno.

V úvodu knihy najdeme kratší kapitoly, které přibližují politickou situaci v tehdejším Československu s ohledem na dění na Semilsku a Turnovsku. Největší část publikace tvoří medailonky osob, které se více či méně zapojily do aktivit třetího odboje a byly režimem pronásledovány. Jsou v nich shrnuty základní biografické údaje, XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 81

2_MAŇÁK, Jiří. Čistky v Komunistické straně Československa 1969–1970.

Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 28. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1997.

3_BELDA, Ladislav a Zdeněk HYKŠ.Vývoj událostí v okrese Liberec v letech 1968–1971.

Rukopis, 133 s.

4_MAŇÁK, Jiří. Od ústupu k porážce, od omezování k likvidaci. [online] Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011. [cit. 22. 5. 2012] Dostupné na: http://www.dejinyksc.usd. cas.cz/publikace-projektu/ doc_download/262-maak-jii-odustupu-k-porazce-od-omezovanik-likvidaci-postup-qnormalizaceqa-jeho-vyvrcholeni-.html

Markéta Lhotová

Petra Hejralová

81

1.7.2012 23:20:45

RECENZE

Václav Umlauf (ed.) a kol..

Střed Liberce v proměnách staletí.

Recenze

Liberec, Technická univerzita v Liberci, 2011. 153 s.

82

Fontes_sazba_01.indd 82

Kolektivní monografie obsahuje osm studií a jednu stručnou informativní stať od sedmi autorů a jedné autorky, spjatých výukou či studiem s Technickou univerzitou v Liberci. Smyslem souboru textů – studií a esejů – pojatých mezioborově (filozoficky, historicky, geograficky, urbanisticky) není jen hledání středu či středů největšího města v severní výspě Čech, nýbrž i proměny během sedmi staletí jeho existence. Myšlenka hledání středu není nová: Jedna ze studií uvádí, že téma bylo z architektonického úhlu pohledu zpracováno pro Liberec již v roce 1972. Zde však má být představen širší způsob nahlížení na město jako na živý organismus, složitou strukturu, uchopenou odborníky různých oblastí bádání. Zřejmě proto kniha z jedné třetiny o Liberci vůbec nepojednává, a to ve dvou úvodních textech filozofa Václava Umlaufa a studentky historie Romany Fojtové. Tyto obecné úvahy mají čtenáře uvést do tématu pojímání center v minulosti.

Teolog Václav Umlauf se – kromě úvodního slova a tezí, jež u čtenáře-historika budí mnoho otázek a určité rozpaky – ujal tématu symboliky středu a jeho významu pro městský život od starověku do současnosti v systému teologickém, mytologickém, filozofickém i politickém. Široký záběr časový i tematický, podložený anglickou, francouzskou a německou oborovou literaturou, představuje proměny vnímání měst a jejich středu v čase a prostoru.

V poslední podkapitole by se nabízela úvaha sociologická, totiž sítě vztahů a z nich vycházející zájmy a mocenský vliv na podobu světa, města i domu, neboť podle zmiňované teorie Pierra Bourdieu tvoří lidský habitus nejen kapitál ekonomický a kulturní, ale také sociální. Specifické Umlaufovy formulace není vždy věru snadné pochopit bez filozofického vzdělání. Má-li být kniha přístupna i obyčejným Liberečanům, jak se sděluje v jejím v úvodním slovu („píšeme pro Vás, Liberečáky“), bylo by laskavé některé filozofické úvahy poněkud zlidštit: „Sekundární prostorovost jako abstraktní veličina [...] odezírá od blízkosti věcí vztažených k původní události zjevování jsoucna.“ Některé autorovy teze se zdají být nadsazené, a proto mohou vzbudit výhrady kvůli nadměrné akcentaci, např. přeceňování údajně „všudypřítomného strachu ze smrti“, z nějž se stává až obsedantní filozofické východisko („Všichni chceme žít věčně a co nejlépe“). Text, v němž se

setkávají Karl Marx a Hannah Arendtová, Martin Heidegger a Jacques Le Goff, působí mimo jiné jako eklektická koláž názorů, v níž autor přeceňuje vliv „středu“ na organizaci lidského bytí ve městě. Ostatně svůj střed měly i vesnice okrouhlicového typu na jihu Čech, na rozdíl od lánových v severočeském příhraničí, kde tuto funkci mohl plnit pouze kostel nebo hospoda. Pak však už nejde o centrum přítomné fyzicky, nýbrž jen sociálně. Nicméně vždy je otázkou výběru více než náhody.

Dalších kapitol o struktuře a funkci městského centra ve středověku, struktuře Liberce a jeho expanzi v letech 1357–1557, resp. 1557–1810, se ujala Romana Fojtová.

Její texty se pohybují mezi kompilací regionální historie bez reflexe českých a zvláště německých odborných studií pro urbánní historii ve středoevropském regionu a mezi koláží tematicky vybraných, až zmatených výkladů a banálních úvah o vývoji obce Liberec. Pokud jsou všechny tři texty zamýšleny skutečně pro poučení Liberečanů, lačných vědění o historii vlastního města, věcně správnější sdělení najdou už v obsáhlé Knize o Liberci (1996). Terminologicky i způsobem výkladu se blíží texty R. Fojtové spíše ne příliš povedené seminární práci, bohužel bohaté na pochybení jazyková i odborná. Tato část knihy z hlediska historického výkladu patří k jednoznačně nejslabším.

Příčin je několik. Za výklad o stavu středověké Evropy jsou přijaty výsledky francouzského bádání, jež málokdy vůbec překročí Rýn, natož aby obsáhlo celou Evropu. To, co Le Goff a jeho žáci předkládají jako pohled na minulost středověké Evropy, jsou nezřídka dějiny Francie, výjimečně ještě Španělska či Itálie. Rozhodně nelze mechanicky aplikovat výklady francouzské historiografie na celé dějiny (nejen medievální) Evropy. Schází komparace zvláště nového německého bádání o evropských městech (včetně Residenzenforschung) s českou oborovou literaturou po roce 1989 (přinejmenším se sborníky Documenta Pragensia).

Liberec „na starých mapách“ pojednal Jiří Šmída. Jeho stručný výklad zahrnuje sdělení o historické kartografii a informace, na kterých mapách (a později v kterých katastrech) se Liberec objevuje od 16. století výše. Nároky na „přesnost“ zobrazení lokalit v prostoru jistě nelze vznášet na dobu, která vnímala tuto kategorii lidského poznání jinak než na setinu milimetru a na minuty severní šířky a východní délky. Lze dodat, že sbírku map vlastní nejen Státní okresní archiv v Liberci, ale také Krajská vědecká knihovna a Severočeské muzeum téhož města.

Studie Jaroslava Zemana o Liberci v letech 1830–1945 je částečně výtahem z jeho monografie o architektonickém vývoji města vydané v roce 2011. Pro účely sborníku se jedná o stručný popis podaný sice výběrově, avšak ještě přijatelně.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

RECENZE Filip Landa se zaměřil na Liberec a jeho střed v letech 1945–1990. (Pokud pracuje s uvedeným časovým vymezením, pak o „socialismu“ se pro léta 1945–1948 určitě ještě hovořit nedá). Autor si všímá velmi výběrově v centru provedených, a proto nejviditelnějších architektonických realizací, jež hodnotí buď jako zdařilé, nebo špatné. Pro město pracuje s konstrukcí pomyslných tří os – „historické, klidové a dynamické“. Nejen tato teze jistě stojí za úvahu, otázkou je, zda byla opravdu zamýšlena od počátku budování města a zda se rozvinula intencionálně nebo spíše v autorově fantazii. Text obsahuje bez jakýchkoli archivních důkazů či odkazů na odbornou literaturu množství velmi sporných až nesmyslných či nepravdivých tvrzení, někdy i zcela ahistorických úvah.

Závěrečné pasáže už se nesou ve zcela žurnalistickém žargonu, který nemá s odbornou studií nic společného.

Odkazy na literaturu se týkají jak prací odborných (nejen z hlediska architektury), tak naprosto amatérských (Rous, Řeháček). Výsledkem je text, který možná neměl ambice být odbornou studií, ale i jako esej o nejmladší (architektonické) historii Liberce je jen málo zdařilý.

Stručným shrnutím stavebního vývoje centra Liberce v posledním dvacetiletí je stať Radka Suchánka a Jiřího Janďourka „Nečitelný Liberec po roce 1990“. Tato kritická esej svým způsobem pokračuje ve stylu předchozí kapitoly. Skeptické hodnocení dosavadního urbánního a zvláště stavebního vývoje v centru Liberce může oslabovat ocenění několika objektů, které svým účelem a využitím zřejmě přečkají oněch třicet let, jež autoři-architekti prorokují funkčnosti obchodních center. Dvěma posledním kapitolám – i kvůli časovému období, jímž se zabývají – bohužel scházejí nadhled a schopnost či zájem hodnotit stavby jinak než jako dobré či špatné.

Smysluplná je závěrečná kapitolka s přehledem webových domén, na nichž lze získat informace o architektuře severních Čech.

Knihu doprovázejí černobílé fotografie, mapky a plánky, až na výjimky vesměs dobré kvality a popisků: obr. 4.2 operuje s podivným pojmem „feudální města“, obr. 4.3 uvádí „náměstí Bojovníků za mír“, jež se od roku 1990 jmenuje náměstí dr. Edvarda Beneše, obr. 5.2 není „dobová pohlednice z roku 1763“, ale v 19. století překreslená Arnoldova veduta z Rohnovy kroniky vydané roku 1763 (nicméně aplikovat moderní pohled na dobové, úmyslně pohledově schematické vyobrazení města se záměrně zdůrazněnými stavebně reprezentativními dominantami je naivní), obr. 5.3 ukazuje město do roku 1854, ne „kolem 1858“ atp.

Po důkladném pročtení publikace „Střed Liberce v proměnách staletí“ si kladu několik otázek. První je, zda bylo nutné sborník tisknout a nestačila prozatím jen XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 83

elektronická verze, která je tak jako tak k dispozici na internetu. Druhá zní, zda opravdu nebylo možné předejít desítkám chyb – ať už jazykových (v gramatice, stylistice a syntaxi), nebo věcných. Třetí otázka je, kterou verzi textů recenzovali historik a historička, když i po nutné odborné lektoraci zůstaly v publikaci omyly věcné i interpretační. Např. z hlediska terminologického: města se nazývají „poddanská“, ne „panská“, jednolist tzv.

Klaudyánovy mapy z roku 1518 sotva může obsahovat údaje o „zámcích“, když ještě žádné nestály, v roce 1720 neexistovalo žádné „Česko“, ale „Království české“, moderní česká historiografie už dvacet let pracuje s pojmem „husitská revoluce“, nikoli s pseudomarxistickým „husitské revoluční hnutí“, Nové Město pod Smrkem bylo od svého založení „městem“, nikdy „osadou“, v čele města Liberec stál „purkmistr“, ne „rychtář“, cechy rozhodně nepatřily ke „stavům“, Valdštejn nebyl „generál“, ale „generalissimus“, druhá tištěná mapa Čech není Crigingerova, ale dřevořezový mapový list od Mikuláše z Púchova (1544, resp. 1554), Liebiegova vila v Jablonecké ulici není „zámeček“, výstava v roce 1906 se netýkala „německých Čech“, ale „českých Němců“, v Liberci sídlila nikoli „Oblastní“, ale „Obchodní a živnostenská komora“, v Liberci stojí „Státní okresní archiv“, nikoli „oblastní“, rochlický kostel není zasvěcen „Stětí“ Jana Křtitele, nýbrž světci samému, atd. Kromě žonglování s odbornými termíny a názvy zůstala v knížce zkomolená jména – místo Marcantonio Canevalle čteme „Marcus Antonio Canavella“, místo Marco Spazzio di Lancia je „Markus Spacius z Lanza“, Matyáši z Gallasu přibylo jméno Jan; ani zasvěcení kostelů není přesné – z chrámu Nalezení Sv. Kříže se stal „sv. Kříž“, v centru Liberce kostel Sv. Antonína Velikého je redukován na „sv. Antonína“, ač ve čtvrti Ruprechtice stojí ještě další svatoantonínský kostel, a to Sv. Antonína Paduánského, latinské označení Žitavy na mapě není „Zitta“, ale „Sitta“, atp.

Výčet mylných či zmatených interpretací historie od středověku po dvacáté století by byl ještě obsáhlejší.

Zhodnocení úrovně publikace nepochybně závisí jak na čtenářově zorném poli, na vzdělanosti v tom kterém oboru, tak na míře jeho občanské angažovanosti v Liberci jako stále se rozvíjejícím městě. Soubor textů v představeném sborníku má velmi různou úroveň od „těžkých“ filozofických formulací přes kompilativní části bez nových vědeckých zjištění až po téměř žurnalisticky agitující stati. Nejde tudíž o vědeckou monografii nejen kvůli subjektivnímu zaujetí pisatelů a součinu jejich vzdělání a znalostí, ale i proto, že zpracování některých témat ještě schází historický nadhled a potřebný časový odstup.

Problém „přesnosti“ předkládaných úvah spočívá také ve volbě a (ne)využití archivních pramenů a relevantní 83

1.7.2012 23:20:45

RECENZE odborné či regionální literatury. To je však potíž, která provází téměř všechny obdobně pojaté práce. Publikace, vzešlá z projektu studentské grantové soutěže, vypisované každoročně Technickou univerzitou v Liberci, jistě může oslovit jak mnohé obyvatele severočeské metropo-

le, tak badatele a odborníky a přimět je k diskusím o tom, čeho jsme stále svědky, totiž o minulosti zpřítomnělé ve městě stavbami, jejich účelem, smyslem a hodnotou bývalou, současnou i budoucí.

Petr Klíma (ed.). Kotvy Máje.

mentovat a uvést do kontextu patnáct nejzajímavějších československých obchodních domů z 60. a 70. let dvacátého století, které se vymkly dobovému průměru. Zajímavým faktem je, že hned po Praze (OD Máj, OD Kotva, Dům bytové kultury, OD Družba) jsou v knize nejhojněji zastoupeným regionem severní Čechy, a to medailony o Obchodním domu Prior v Mostě, Obchodním středisku Ještěd v Liberci a Obchodním domu Labe v Ústí nad Labem. Zbývajícími zdokumentovanými stavbami jsou OD Prior Pardubice, OD Prior Plzeň, OD Prior Karviná, OD Budoucnost Havířov, OD Prior Prostějov, OD Prior Jihlava, OD Don Hradec Králové a OD Prior Olomouc.

Ve všech případech se podařilo k jednotlivým stavbám dohledat stavební dokumentaci a řadu dalších dobových dokumentů a údajů, které upadly za čtyři desítky let v zapomnění. Poněkud vytrženou, ale přesto zajímavou kapitolou knihy jsou návrhy obchodních domů z díla architektky Aleny Šrámkové. Samostatnou pochvalu si zaslouží originální a vtipné výtvarné řešení knihy od Ondřeje Broma a Michala Slobody, které tvoří samostatnou informační linii.

Po únoru 1948 došlo k plošné likvidaci meziválečné prodejní kultury, kterou pro Liberec mohou symbolizovat obchodní domy firem Brouk a Babka (arch. Jan Gillar), Baťa (arch. Vladimír Karfík) nebo Donau (arch.

Adolf Foehr). Až v polovině 50. let byla oživena myšlenka samoobslužných prodejen – tzv. samoobsluh, které se do 80. let masově rozšířily i na nejzapadlejší venkov.

Vyšší formou samoobslužného prodeje byly obchodní domy, které měly vzniknout ve městech nad 30 tisíc obyvatel. Na ně navázala státem řízená a centralizovaná akce výstavby sítě obchodních domů, překvapivě cílená nejdříve na Slovensko (Bratislava 1964–1968, Košice 1965–1968) a až následně probíhající v Čechách (Plzeň 1965–1968). Tyto obchodní domy posloužily jako vzory pro detailní celorepublikovou normu a kategorizaci. Proces výstavby obchodních domů je v knize vtipně a příhodně označen podle nejznámějšího a největšího řetězce jako tzv. „priorizace“. Z hlediska celostátní organizace byly v roce 1965 všechny tři vznikající obchodní domy sloučeny do jednoho podniku s neoriginálním

České obchodní domy 1965–1975.

Recenze

Praha, VŠUP v Praze, 2011. 179 s.

84

Fontes_sazba_01.indd 84

Snad skoro každé město do roku 1989 toužilo (některá touží dodnes), aby v něm byl postaven obchodní dům či obchodní středisko s názvem Prior, Rozvoj nebo třeba Družba, které symbolizovaly vrchol tehdejší úrovně nakupování. Dnes více chátrající a zdevastované než fungující a prosperující objekty, zhusta převrstvené současnými montovanými hypermarkety, nesou viditelnou pečeť doby svého vzniku. Po dvaceti a více letech jsou vnímány převážně pejorativně jako „husákovská architektura“, „vřed na tváři města“ nebo třeba s přežívajícím sarkasmem jako tzv. komunistické kostely – zkráceně „kokosy“. Situování obchodních domů do center měst bylo často důvodem pro necitlivou demolici historické zástavby, což je dodnes jedním z důvodů kritiky těchto staveb. Hodnota parcel v centrech měst je dnes zase důvodem, proč jsou tyto stavby zbořeny. Mezi stavebním balastem a bezduchou typizací architektury 60. až 80. let, která si většinou asi opravdu nezaslouží nic lepšího než zánik či alespoň nějakou vhodnou adaptaci či konverzi, vyniká v bývalém Československu několik zajímavých staveb, jejichž architektura se stala předmětem zájmu studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Petra Klímy. Vydání knihy předcházela výstava se stejnojmenným vtipným názvem, který v sobě spojuje dvě nejznámější a nejkvalitnější pražské stavby 60. a 70. let dvacátého století – Obchodní domy Kotva a Máj, shodou okolností v nedávné době šetrně opravené a uchované pro budoucnost. Úvodní texty obecně zasazují stavby obchodních domů do kontextu centrálně řízeného plánování. Velmi zajímavou kapitolou knihy je text Petry Gajdové o historii obchodních domů na Slovensku. Kniha se v úvodní části zabývá i památkovými aspekty těchto „nemilovaných a nechtěných staveb“, které mizí tak rychle, že během příští dekády možná z kvalitních architektonických příkladů zbude jen zmiňovaná Kotva a Máj. Cílem autorů knihy bylo zdoku-

Milan Svoboda

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

RECENZE názvem „Obchodní domy“, který byl následně v roce 1969 transformován na Trust obchodních domů Prior, jenž sídlil v Bratislavě. Obchodní domy se brzy staly pro centrálně řízené hospodářství výkladními skříněmi na zboží, které po vzoru odsuzovaného „západního světa“ demonstrovalo ideu rostoucí životní úrovně v socialistickém Československu. Architektura a koncepce československých staveb si braly inspiraci, někdy skrytě, někdy programově, opět ze západní Evropy a neřešily, jak je dané zboží dostupné pro běžného zákazníka a jak je kvalitní v porovnání se zahraničím. Pro projektování staveb největších obchodních domů s rozpočtem nad 3 miliony Kčs vznikl v roce 1960 specializovaný Státní projektový ústav obchodu Brno s pobočkami v Bratislavě a Praze. Většinu staveb zadávalo přímo Ministerstvo vnitřního obchodu. Pouze zcela výjimečně probíhala ke stavbě obchodního domu architektonická soutěž, jak se to podařilo u již zmíněných staveb Kotva a Máj.

Zákonná povinnost na veškerou výstavbu, aby investor vyčlenil tři procenta rozpočtu stavby na umělecká díla, vedla k tomu, že i v průměrné architektuře se objevil artefakt, jenž stavbu kvalitativně povýšil nad průměr. Zajímavou kapitolou, která je v knize jen naznačena na his-

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 85

torických fotografiích, je dobová kultura prodeje a její proměny. Obchodní domy instalací a výběrem prodávaného zboží ovlivňovaly, či dokonce vytvářely dobový vkus a módu, které zákazníci-konzumenti ochotně přebírali. Srovnáním s dnešní nákupní kulturou tak snadno vyvstane duchovní kontinuita s dobou před rokem 1989, kdy komunistický establishment při schizofrenní kritice západní společnosti ochotně převzal konzumní model „hojnosti“, aby uspokojil materiální touhy obyvatel a získal si jejich politickou poslušnost, či alespoň pasivitu.

Samostatným důvodem, proč by knize měl čtenář z našeho regionu věnovat pozornost, je zhodnocení zdemolované stavby obchodního domu Ještěd v Liberci. Bohužel až studenti a pedagogové z VŠUP v Praze suplují místní zájem o moderní architekturu a apelují na to, aby se neopakovaly podobné chyby, které se staly u OD Ještěd. Byli to právě autoři výstavy „Kotvy Máje“, kteří v loňském roce rozpoutali diskuzi k demolici výjimečné stavby 80. let – obchodního domu Uran v České Lípě, která by jinak proběhla za nezájmu nebo možná i s potleskem místních obyvatel.

Jiří Křížek

85

1.7.2012 23:20:45

Resume Fontes_sazba_01.indd 86

Die vom Kreisgericht in Liberec in den Jahren 1953–1954 verurteilten Frauen_Ein erfüllter Generationstraum: Das Große Reichenberg (Liberec)_Zur Identifikation des Porträts der Infantin Maria Victoria in den Sammlungen der Fürsten Rohan_Zur Geschichte, Gegenwart und Zukunft des Gartens der Grafen von Bredau_Volkstümliche Hinterglasmalereien in den Sammlungen des Severočeské muzeum (SČM) in Liberec_ Zeichnungen für die Zeitschrift „Jugend“ in den Depositarien der staatlichen Schlösser Sychrov und Náchod_Die archäologische Rettungserforschung der Konejl-Höhle in den Klokočské skály_Kobiety skazane przez sąd okręgowy w Libercu w 1953 i 1954 roku_Spełnienie marzenia wielu generacji: Powstaje Nowy Liberec_Problem identyfikacji infantki Marii Wiktorii na obrazie ze zbiorów rohańskich_Historia, współczesność i przyszłość Bredowskiego ogrodu_Malunki na szkle w zbiorach Muzeum Północno-czeskiego w Libercu_Rysunki dla czasopisma Jugend w depozytach państwowych pałaców Sychrov i Náchod _ Ratunkowe badania archeologiczne jaskini Konejlova w rejonie Klokočské skály_ Die vom Kreisgericht in Liberec in den Jahren 1953–1954 verurteilten Frauen_Ein erfüllter Generationstraum: Das Große Reichenberg (Liberec)_Zur Identifikation des Porträts der Infantin Maria Victoria in den Sammlungen der Fürsten Rohan_Zur Geschichte, Gegenwart und Zukunft des Gartens der Grafen von Bredau_Volkstümliche Hinterglasmalereien in den Sammlungen des Severočeské muzeum (SČM) in Liberec_Zeichnungen für die Zeitschrift „Jugend“ in den Depositarien der staatlichen Schlösser Sychrov und Náchod_Die archäologische Rettungserforschung der KonejlHöhle in den Klokočské skály_Kobiety skazane przez sąd okręgowy w Libercu w 1953 i 1954 roku_Spełnienie marzenia wielu generacji: Powstaje Nowy Liberec_Problem identyfikacji infantki Marii Wiktorii na obrazie ze zbiorów rohańskich_Historia, współczesność i przyszłość Bredowskiego ogrodu_Malunki na szkle w zbiorach Muzeum Północno-czeskiego w Libercu_Rysunki dla czasopisma Jugend w depozytach państwowych pałaców Sychrov i Náchod _ Ratunkowe badania archeologiczne jaskini Konejlova w rejonie Klokočské skály_ Die vom Kreisgericht in Liberec in den Jahren 1953–1954 verurteilten Frauen_Ein erfüllter Generationstraum: Das Große Reichenberg (Liberec)_Zur Identifikation des Porträts der Infantin Maria Victoria in den Sammlungen der Fürsten Rohan_Zur Geschichte, Gegenwart und Zukunft des Gartens der Grafen von Bredau_Volkstümliche Hinterglasmalereien in den Sammlungen des Severočeské muzeum (SČM) in Liberec_Zeichnungen für die Zeitschrift „Jugend“ in den Depositarien der staatlichen Schlösser Sychrov und Náchod_Die archäologische Rettungserforschung der Konejl-Höhle in den Klokočské skály_Kobiety skazane przez sąd okręgowy w Libercu w 1953 i 1954 roku_Spełnienie marzenia wielu generacji: Powstaje Nowy Liberec_Problem identyfikacji infantki Marii Wiktorii na obrazie ze zbiorów rohańskich_Historia, współczesność i przyszłość Bredowskiego ogrodu_Malunki na szkle w zbiorach Muzeum Północno-czeskiego w Libercu_Rysunki dla czasopisma Jugend w depozytach państwowych pałaców Sychrov i Náchod _ Ratunkowe badania archeologiczne jaskini Konejlova w rejonie Klokočské skály_ Die vom Kreisgericht in Liberec in den Jahren 1953–1954 verurteilten Frauen_Ein erfüllter Generationstraum: Das Große Reichenberg (Liberec)_Zur Identifikation des Porträts der Infantin Maria Victoria in den Sammlungen der Fürsten Rohan_Zur Geschichte, Gegenwart und Zukunft des Gartens der Grafen von Bredau_ Volkstümliche Hinterglasmalereien in den Sammlungen des Severočeské muzeum (SČM) in Liberec_Zeichnungen für die Zeitschrift „Jugend“ in den Depositarien der staatlichen Schlösser Sychrov und Náchod_Die archäologische Rettungserforschung der Konejl-Höhle in den Klokočské skály_Kobiety ma Jugend w depozytach państwowych pałaców Sychrov

1.7.2012 23:20:45

Zusammenfassung Die vom Kreisgericht in Liberec in den Jahren 1953–1954 verurteilten Frauen Veronika Doubová | Die Studie ist jenen Frauen gewidmet, die in den Jahren 1953 und 1954 in politisch motivierten Prozessen vom Kreisgericht in Liberec verurteilt wurden. In diesem Zeitraum standen vor Gericht insgesamt 42 Frauen. In dieser Studie werden diejenigen Fälle behandelt, die für die Gesetzwidrigkeit der fünfziger Jahre des 20. Jahrhunderts typisch sind.

In der ersten analysierten Causa „Antonín Urban a spol.“ (Anton Urban und Gen.) handelte es sich um eine typische Persekution unbequemer Mitglieder nicht kommunistischer Parteien. Die Beschuldigten und Verturteilten, unter ihnen zwei Frauen – Elfriede Geigerová und Alžběta Šeborová – waren Mitglieder der Vorfeber-Sozialdemokratischen Partei. Der Fall hatte alle Merkmale eines Monsterprozesses. E. Geiger wurde wegen angeblichen Hochverrates zu lebenslänglichem Arrest verurteilt, der später auf 18 Jahre verkürzt wurde. A. Šeborová wurde zu 7 Jahren Gefängnis verurteilt. E. Geigerová hat die Entlassung nicht erlebt, sie starb im Zuchthaus.

Der zweite hier geschilderte Fall behandelt die Causa „Kluky“, in deren Rahmen eine Gruppe selbstständig wirtschaftender Bewohner der Ortschaft Kluky (bei Mladá Boleslav) verurteilt wurde. Das Interesse des Staates für einen erfolgreichen Verlauf der Kollektivierung und Aneignung des Bodens und anderen Vermögens führte die Organe der Staatssicherheit (StB) zum Einsatz eines Lockspitzels, der Belastungsbeweise über die angebliche staatsfeindliche Gruppe, die in der Gemeinde tätig sein sollte, brachte. Im Rahmen dieser provokatorischen Aktion der StB, gründeten Männer die sich für Agenten der CIC ausgaben, eine staatsfeindliche Gruppe vor allem aus den Reihen der hiesigen Bauern. In dieser Causa wurden insgesamt drei Rechtsfälle verhandelt. Im Prozess „Josefa Nečadová a spol.“ (Josefa Nečadová und Gen.) standen vor Gericht drei Frauen: Frau Nečadová und zwei Gattinnen hiesiger Bauern – Anežka Kučerová und Anna Reslerová. Die Frau Nečadová hat das Urteil als Hochverräterin klassifiziert und mit einem sechzehnjährigen Gefängnis bestraft. Die Angeklagten Kučerová und Reslerová bekamen anderthalb Jahre Gefängnisstrafe, weil sie die Straftat nicht angezeigt haben.

Im Prozess „Otakar Vrbenský a spol.“ (Otakar Vrbenský und Gen.) befasste sich das Kreisgericht in Liberec mit der Beschuldigung einer staatsfeindlichen Gruppe im Bezirk Semily. Es wurden insgesamt 26 Männer und zwei Frauen – Hana Krsková und Jiřina Hartigová – beschuldigt. Beide Frauen sollten sich an der Distribution von Flugblättern beteiligen. Frau Krsková beschuldigte der Prokurator auch der nicht legal begangenen Fehlgeburt im Jahre 1951. J. Hartigová wurde mit 18 und H. Krsková mit 15 Jahren Gefängnis bestraft.

Die letzte hier beschriebene Causa behandelt den Fall der Deutschen Elviere Tandler. Sie verblieb nach dem Krieg in der Tschechoslowakei ohne ihre Mutter, die als sog. „staatlich unzuverlässige Person (Deutsche)“ nach Deutschland ausgesiedelt wurde. Auf offizielle Art und Weise konnte E. Tandler nicht zu ihrer Mutter kommen und so entschied sie sich, die Grenze illegal zu überschreiten. Als es ihr gelungen ist, wurde sie angeblich von Angehörigen des Geheimdienstes kontaktiert und für die Zusammenarbeit gewonnen. Als Gegendienst für die gelieferten Informationen wurde ihr angeblich, laut Angaben der Untersuchungsorgane, die Möglichkeit der Auswanderung aus der Tschechoslowakei versprochen. Bei einer der weiteren Grenzüberschreitungen wurde sie verhaftet und zu einer sechzehnjährigen Haftstrafe verurteilt.

Die vorliegende Studie soll zur Kenntnis der Geschichte der Reichenberger Region und des Justizsystems beitragen, das in den fünfziger Jahren des 20 Jh. im großen Maß als Instrument zur Festigung der kommunistischen Macht diente.

Ein erfüllter Generationstraum: Das Große Reichenberg (Liberec) Stanislav Biman | Die Bildung größerer städtischer Einheiten durch Angliederung oder Vereinigung mit benachbarten Gemeinden, ist eine natürliche Erscheinung in der industriellen Gesellschaft und dauert bis heute an. Natürliche Motive dieses Prozesses sind Verwaltungs-, Wirtschafts- und finanzielle Ursachen. Nur ausnahmsweise bilden den Hauptgrund politische Absichten, ohne dass dazu am gegebenen Orte nicht auch natürliche Entwicklungsgänge existierten. Das betrifft die Entstehung des Gedankens ein Großes Reichenberg zu bilden.

Der Verfasser des Artikels behandelt die erfolgreiche Kulmination dieser Bemühungen, die ursprünglich in der zweiten Hälfte des 19. Jh. entstanden, und in den Jahren 1938–1939 ihre erste Erfüllung fanden. Er befasst sich nicht nur mit dem ursprünglichen Vorschlage des Reichenberger Rathauses, respektive mit dem Vorschlage des Bürgermeisters E. Rohn, aber beschreibt und analysiert den Anteil und Anregungen der einzelnen Sektoren der Staatsverwaltung und der Parteiorgane der NSDAP bei der Bildung der Schlussgestalt des Entwurfes. Der Akt, den im Oktober 1938 der Bürgermeister eingeleitet hat, begann noch als ein anscheinend demokratischer Prozess, um schließlich ganz undemokratisch im Geiste der neuen nazistischen Verwaltung und politischen Ordnung verwirklicht zu werden. Nicht an Hand von Vereinbarungen und Verhandlungen, sondern durch direktive Anordnungen laut Vorstellungen und Interessen der NSDAP und der höheren Verwaltungs- und politischen Organe in Reichenberg und Berlin.

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 87

87

1.7.2012 23:20:45

RESUME

Zur Identifikation des Porträts der Infantin Maria Victoria in den Sammlungen der Fürsten Rohan Marie Mžyková | Zu den oft aufgesuchten Gemälden im Schlosse Sychrov gehört das Porträt einer bisher noch nicht identifizierten kleinen Prinzessin, die einen Papagei hält und zu der sich ein zeitlich modisches Hündchen aufbäumt. Zur bisherigen Bezeichnung des Bildes als „Bourbonische Prinzessin“ führten unbestreitbare Identifikationselemente, das Dekor mit bourbonischen Lilien und die Königskrone auf der karminroten Draperie. Ein verwandtes Portrait der kleinen spanischen Infantin Maria Anna Viktoria malte im Jahre 1724 einer der besten französischen Porträtisten Nicolas de Largilliere, aber auch der Hofmaler Alexis Simon Belle, der das Porträt des Prinzesschens mit dem Verlobungskränzchen „Maria Victoria de Bourbon“ bezeichnete. Trotzdem ist das Sychrover Porträt einigermaßen abweichend. Es stellt sich jedoch die Frage, ob es sich hier überhaupt um das Porträt jener spanischen Infantin handeln kann. Die Rohans trugen tatsächlich den Titel „Prinzen königlichen Blutes“, so dass sie in die Verwandschaft der westeuropäischen regierenden Geschlechter gehörten. Bei Maria Viktoria handelte es sich um die Urenkelin des Königs Ludwig XIV., der in der Galerie der Fürsten Rohan durch eine Reihe von Porträtvarianten verehrt wird. Vertreten sind hier der Großvater Maria Viktorias, Ludwig, genannt „der große Dauphin“, und vor allem ihr Vater, der König von Spanien Philipp V., der auf mehreren Gemälden, schon von seiner Kindheit an, abgebildet ist. Auf Grund einer Analyse, die sich mit der Situation in Spanien und Frankreich in den zwanziger Jahren des 18. Jahrhunderts befasst und die Probleme nach dem Krieg um die spanische Erbschaft behandelt, werden die Ereignisse beschrieben, als im Jahre 1721 die erst dreijährige Infantin zum französischen Hof, zwecks Verlobung mit dem künftigen König, damals elfjährigen Ludwig XV. geschickt wurde. Eben dieses Verlobungsporträt von Jean-François De Troy vom Jahre 1723, das sich in Florenz in der Galerie Pitti befindet, diente als Vorlage für das Sychrover Bild. Die Umstände, dass Intrigen und die neue politische Konstellation die königliche Hochzeit vereitelten, und die kleine Prinzessin wieder nach Spanien gebracht wurde, finden auch auf dem Bild in Sychrov Ausdruck. Anstatt eines höflichen Kavaliers, des künftigen Königs, hat hier die Prinzessin einen treueren Begleiter, ein kleines Hündchen mit dem gleichen Namen Kavalier Charles King der Spanier. Das Gemälde des spanischen Hofmalers ergänzt so auf richtige Art und Weise die Kollektion der Familienbildnisse, zu denen es zweifellos gehört.

Zur Geschichte, Gegenwart und Zukunft des Gartens der Grafen von Bredau Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | Der Garten der Grafen von Bredau befindet sich drei Kilometer nordöstlich von Jablonné v Podještědí (Deutsch Gabel) und ist vor allem wegen seiner terrassenartigen Anlage mit reichem Bildhauerschmuck ein hervorragendes Denkmal der frühbarocken Gartenkunst. Er wurde kurz nach der Mitte des 17. Jh. angelegt, als die Herrschaft Lemberg dem Adelsgeschlecht von Bredau gehörte, das sie 1726 den Grafen Gallas verkaufte. Mit ihnen und den nachfolgenden Grafen Clam-Gallas begann für das Areal eine neue Epoche. Seit dem zweiten Viertel des 18. Jahrhunderts erlebte der Garten einschließlich des Lusthauses mehrere Herrichtungen, er bekam drei Springbrunnen und achtzehn Statuen auf Sockeln. Schon im Verlauf des 19. Jh. diente der obrigkeitliche Garten nicht mehr seinem ursprünglichen Zweck. Es wurde hier eine Schlossgärtnerei in Betrieb gesetzt, dazu die ganze Fläche nach und nach verändert und eine Anzahl regelmäßiger Beete mit Nutzpflanzen angelegt.

Zu Beginn des 20. Jh. wurden hier zahlreiche Treibhäuser errichtet, Obst- und andere Laubbäume gezüchtet. Nach der Übergabe des Areals dem tschechoslowakischen Staate im Jahre 1945, kam der Garten nach und nach herab und verfiel bis in einen kritischen Zustand. Seit 2008 verwaltet den Garten die regionale Zweigstelle der Nationalen Denkmalanstalt (Národní památkový ústav) in Liberec, wo im Jahre 2011 Vorarbeiten für die künftige komplette Erneuerung des Gartens begonnen wurden.

Resume

Volkstümliche Hinterglasmalereien in den Sammlungen des Severočeské muzeum (SČM) in Liberec Bohunka Krámská | Jana Hrevušová | Die Hinterglasmalerei durch kalten Farbauftrag ist eine eigenartige Kunst, die seit der zweiten Hälfte des 17. Jh. beim hohen Adel und der Geistlichkeit sehr beliebt war. Mit dem steigenden Wohlstand der Stadt- und Landbevölkerung wurde die Hinterglasmalerei seit Ende des 18. Jh. zum Decorbestandteil des volkstümlichen Interieurs. Im Zusammenhang mit der Produktion der Glashütten im letzten Drittel des 18. Jh. entstand in Nordböhmen und im Grenzgebiet Ostböhmens, Niederschlesiens und der Glatz eine Reihe von Werkstätten deren Erzeugnisse einen wesentlichen Teil der Hinterglasmalereien in den Sammlungen des Nordböhmischen Museums (SM) bilden. Die Sammlung gründete nach seinem Antritt im Museum im Jahre 1965 der bekannte Ethnograph, Kunsthistoriker und hervorragende Kenner der Volkskultur Josef Václav Scheybal. Die volkstümlichen Hinterglasmalereien bilden die absolute Mehrzahl der Sammlung, und werden durch einzelne wertvolle Arbeiten, die zur hohen Kunst inklinieren, durch Illusionswerke von professionellen Malern und Eglomisébildern ergänzt. Unter den nordböhmischen regionalen Malern trat aus der Anonymität Vincent Janke, dessen Werkstatt in Nový Bor (Haida) sich durch eine eigenartige Malertechnik unterschied. Die entwickelte Glasproduktion, die vielen Glashandwerkern den Lebensunterhalt bot, hat aber die Hauptrolle in Nordböhmen den Hinterglasmalereien beschieden, wo das Bild des Heiligen mit dem Spiegel- oder schwarzen Hintergrund kontrastiert. Bei den volkstümlichen Hinterglasmalereien überwiegt eindeutig die religiöse Thematik. Der Geschmackswandel führte in der zweiten Hälfte des 19. Jh. dazu, dass sie aus den Haushalten

88

Fontes_sazba_01.indd 88

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

STUDIE RESUME

Ivan Peřina | Studniční zařízení na hradě Hrubá Skála

verschwanden. Nur ein kleiner Teil hatte das Glück, dass sie in die Musealsammlungen kamen. Museen, die sich um die Erhaltung des historischen Wertes und der Authentizität des Kunstwerkes bemühen, schätzen den gefühlvollen Zutritt des Restaurators.

Im Jahre 1990 begann die Zusammenarbeit des SČM mit der Restauratorin Frau Jana Hrevušová. Ihr, den Dotationen des Ministeriums für Kultur der Tschechischen Republik und der Behörden des Kreises Liberec ist es zu verdanken, dass es gelungen ist, 91 Hinterglasmalereien und zwei Malereien auf Pergament im Spiegelschliff- und Aufsatz zu restaurieren.

Zeichnungen für die Zeitschrift „Jugend“ in den Depositarien der staatlichen Schlösser Sychrov und Náchod Jaromír Novotný | In den Mobiliarfonds der staatlichen Burgen und Schlösser Nordböhmens, befinden sich viele ungleichartige Komplexe und Einzelheiten von Werken der bildenden Kunst aus der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts, die eng mit der Geschichte der Region zusammenhängen. Es handelt sich um Werke örtlicher Künstler die wenig bekannt oder unbekannt sind ,deren Leben durch Kriegs- und Nachkriegsereignisse beeinflusst war, und deren Werke nach dem zweiten Weltkriege in die Depositare der Denkmalschutzobjekte kamen. Eine interessante Kollektion aus dem Depositar des Schlosses Sychrov bildet ein Konvolut von 50 Illustrationen (Zeichnungen, Aquarelle, Graphiken), die zur Veröffentlichung in der Münchener kunst-, satirischen, kulturliterarischen Zeitschrift „Jugend“ bestimmt waren.

Die genauere Herkunft der Kollektion, die nach dem Kriege in der Evidenz als Fond národní obnovy – FNO (Fond der nationalen Erneuerung) aufgenommen wurde, konnte bis jetzt nicht festgestellt werden. Der FNO war eine Organisation, die nach dem Kriege das, laut den Dekreten des Präsidenten Edvard Beneš (1945) konfiszierte Vermögen, verwaltet hat. Die Datierung ist ziemlich breit und fällt ungefähr in die Jahre 1900–1930. Bei einigen Werken konnte an Hand einer vorgefundenen Reproduktion in der konkreten Nummer deren Bestimmung für die „Jugend“ bestätigt werden. Dabei kam es oft auch zur Identifikation des Autors, der Datierung und auch des Themas (ältere auf Deutsch auf Schildchen geschriebene Angaben, mit denen die meisten Werke versehen sind, enthalten oft ungenaue Angaben). So gelang es bis jetzt die Arbeiten einiger Autoren zu beschreiben, u. a. zum Beispiel des allseitigen Friedrich Heubner, die politisch-gesellschaftlichen Kommentare des Gerhardt Hendrich und Karl Arnold, oder die schlagfertigen Beiträge Erich Wilkes. Weitere Autoren sind die weniger bekannten Beiträger wie August Geigenberger, Henry Bing, Alexander Sándor von Kubinyi, Otto Schenk, André Szenes und weitere. Einige wenige weitere, in der „Jugend“ publizierten Arbeiten, befinden sich auch im Mobiliarfond des Schlosses Náchod. Es handelt sich um Arbeiten der Repräsentanten des Münchener Jugendstils Leo Putz und Paul Wilhelm Keller-Reutling, oder des Zeichners und Graphikers Walter Georgi.

Diese Werke stammen aus Teplice nad Metují, wie es das Nachkriegsverzeichnis des Nachoder Mobiliars beweist. Im Text sind Informationen über einzelne Autoren und Beschreibungen der ausgewählten Werke enthalten.

Die archäologische Rettungserforschung der Konejl-Höhle in den Klokočské skály Lenka Kovačíková | Jan Novák | Jan Prostředník | Die archäologische Erforschung der Konejl-Höhle (Katastergemeinde Bělá bei Turnov, Naturschutzgebiet Klokočské skály (Felsen), Kreis Liberec) wurde im August 2010 und im Juli 2011 durchgeführt. Die Sonde 1 befand sich im nördlichen Teil der Felsenhöhlung, die Sonden 2–4/2011 durchschnitten das Sediment in der südlichen Hälfte der untersuchten Fläche in Richtung Westen-Osten. Es wurde eine Fläche von 10,9 m2 durchforscht und das Volumen des erforschten Materials betrug 7 m3.

Das Sediment war zweifellos durch menschliche Tätigkeit beeinflusst. Wir registrieren wenigstens 5 Horizonte in 15 mechanischen Schichten von einer Mächtigkeit von 10 cm. Die Lagen 1 und 2 reichen in den Zeithorizont von der Gegenwart bis zur Periode VS 2. Das Niveau 3 bezeichnen wir als Kontaktniveau zwischen dem Hochmittelalter und der jüngeren Eisenzeit (Datierung VS1/2 – VS2). Die Niveaus 4 bis 6 gehören in die jüngere Eisenzeit (Lt C2-D1). Die folgenden Niveaus 7–9 reihen wir in das breitere Zeitintervall von der Mittelsteinzeit bis in die Frühbronzezeit/mittlere Bronzezeit des Niveaus 7. In den Artefakten wurde diese Etappe nicht registriert, aus dem Niveau 7 kommt das Radiokarbondatum 1875–1665 BC. Die tiefsten Niveaus (10–15) datieren wir in die Mittelsteinzeit. Das beweist neben der gefundenen Spaltindustrie auch das Radiokarbondatum (8225–7945 BC). Es handelt sich um das überhaupt älteste Mittelsteinzeitdatum im Böhmischen Paradies.

Grundlegende Ermittlungen brachten die naturwissenschaftlichen Erforschungen. Laut Analyse der in den Mittelsteinzeitschichten gefundenen Kohlenreste, befand sich in der Nähe des erforschten Ortes ein lichter Eichenwald mit einer verhältnismäßigen Anzahl von Kiefern, Haselstauden und auch Fichten.

Im Horizont Mittelsteinzeit – mittlere Bronzezeit ist im Baumspektrum ein Rückgang der Eichen und Haselstauden zugunsten von höheren Bäumen zu bemerken; das dokumentiert der Anstieg des Bestandes von Fichten, Eschen, Ulmen und Buchen.

Die Artenzusammensetzung in der jüngeren Steinzeit beweist die Anwesenheit von Buchenwäldern mit einer zahlreichen Vertretung von Tannen, Fichten und anspruchsvollen Holzbeständen. Das Hochmittelalter wird durch eine ähnlich breite Artenskala dokumentiert.

Neben Kohlenresten von Bäumen wurden auch Reste von Haselnüssen, Lindenfrüchten und Kirsch- und Schlehenpflaumkerne gefunden. In den Sedimenten wurden ungewöhnlich zahlreiche Gerippeüberreste von Tieren gefunden.

So reiche Komplexe von Tierknochen sind im Böhmischen Paradies in Folge von saueren Böden nur ausnahmsweise erhalten.

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 89

89

1.7.2012 23:20:45

RESUME Deshalb ließen wir auch eine ausführliche Osteoanalyse durchführen. Aus den Sedimenten gelang es uns 482 Tierknochen und Zähne zu retten, wobei 84 % aus der Mittelsteinzeit (Springfrosch, Erdkröte, Nagetiere, Fuchs, Dachs, Reh. Wildschwein), 11 % aus der La-Täne-Zeit (Springfrosch, Erdkröte, Insektenfresser) und 5 % aus dem Mittelalter (Hausschwein, Feldhase, Rehbock, Marder, Maulwurf, Ratte) stammten.

Streszczenie Kobiety skazane przez sąd okręgowy w Libercu w 1953 i 1954 roku Veronika Doubová | Tematem tego opracowania są kobiety skazane przez sąd okręgowy w Libercu w procesach o charakterze politycznym w latach 1953-1954. W tym czasie stanęły przed sądem łącznie czterdzieści dwie kobiety, lecz na potrzeby opracowania wybrano przypadki w pewien sposób typowe dla bezprawia lat pięćdziesiątych ubiegłego wieku..

Pierwszy poddany analizie proces, „Antonín Urban i spółka.“, to typowy przykład prześladowania niewygodnych członków niekomunistycznych partii politycznych. Oskarżeni i skazani, wśród nich dwie kobiety Elfrýda Geigerová i Alžběta Šebová, należeli do socjaldemokracji. Proces wykazywał typowe cechy procesu politycznego. Elfrýda Geigerová została za rzekomą zdradę stanu skazana na dożywocie, później jej karę zmieniono na osiemnaście lat więzienia. Alžběta Šebová została skazana na siedem lat.

Geigerová nie dożyła końca kary, zmarła w więzieniu.

Drugi przypadek to proces „Kluky“, w którym skazano grupę obywateli ze wsi Kluky, prowadzących własne gospodarstwa.

W celu łagodnego przebiegu kolektywizacji StB (państwowe służby bezpieczeństwa) wysłała agenta prowokatora i dzięki niemu uzyskała dowody przeciwko rzekomej grupie wrogów ludu, działającej we wsi. W ramach tej prowokacji StB, mężczyźni udający agentów CIC, utworzyli taką grupę miejscowych rolników. Łącznie odbyły się trzy procesy; w procesie „Josefa Nečadová i spółka.“ stanęły przed sądem łącznie trzy kobiety: Nečadová i dwie żony miejscowych rolników – Anežka Kučerová oraz Anna Reslerová.

Nečadová została skazana za zdradę stanu na szesnaście lat więzienia, Kučerová i Reslerová na półtora i dwa lata za niezgłoszenie przestępstwa.

W procesie „Otakar Vrbenský i spółka.“ sąd okręgowy w Libercu rozpatrywał oskarżenia wzniesione przeciwko rzekomej grupie wrogów ludu działającej w regionie Semily. Oskarżono łącznie dwudziestu sześciu mężczyzn i dwie kobiety (Hana Krsková, Jiřina Hartigová). Obie miały rzekomo uczestniczyć w rozprowadzaniu antypaństwowych ulotek. Krskovej również zarzucano, że w 1951 roku nielegalnie poddała się aborcji. Jiřina Hartigová została skazana na osiemnaście lat pozbawienia wolności a Hana Krsková na piętnaście.

Ostatni proces dotyczył przypadku Niemki Elvíry Tandlerovej, Pozostała ona w powojennej Czechosłowacji bez matki, którą wygnano do Niemiec. Sądzono ją jako osobę stanowiącą zagrożenie dla bezpieczeństwa państwa (Niemkę). Tandlerová nie mogła się oficjalnie spotkać z matką, więc zdecydowała się na nielegalne przekroczenie granicy. Po przekroczeniu granicy, rzekomo skontaktowali się z nią agenci służb informacyjnych, przekonując do współpracy. W zamian za przekazane informacje obiecywano jej, jak twierdzili śledczy, możliwość wyprowadzenia się z Czechosłowacji na stałe. Podczas jednego przejścia przez granicę została aresztowana i skazana na szesnaście lat więzienia.

To opracowanie ma na celu przybliżenie historii regionu Liberec oraz ówczesnego systemu sądownictwa, służącego w latach pięćdziesiątych, w dużej mierze, interesom władzy komunistycznej.

Resume

Spełnienie marzenia wielu generacji: Powstaje Nowy Liberec Stanislav Biman | Powstawanie obszernych terenów zabudowanych poprzez przyłączanie się lub łączenie sąsiednich gmin jest naturalnym zjawiskiem w społeczeństwie przemysłowym, trwającym do dzisiaj. Naturalne przyczyny tego procesu mają charakter administracyjny, gospodarczy lub finansowy. Przyczyny polityczne bardzo rzadko odgrywają tu główną rolę, jeżeli nie wchodzą tutaj w grę inne, naturalne procesy rozwojowe. Właśnie takim rzadkim przypadkiem jest idea stworzenia tzw. Nowego Liberca.

Autor tego artykułu mówi o udanym zakończeniu tych starań w latach 1938 – 1939. Trwały one od drugiej połowy XIX wieku.

Rozpatruje on nie tylko początkową koncepcję libereckiego ratusza, stworzoną przez ówczesnego starostę E. Rohna, lecz również opisuje i analizuje wkład poszczególnych organów administracyjnych oraz NSDAP w końcową wizję projektu. Projekt rozpoczął we wrześniu 1939 starosta Liberca jako pozornie demokratyczny proces, lecz zrealizowany został jako całkowicie niedemokratyczny - w duchu nowego nazistowskiego porządku administracyjnego i politycznego. Nie poprzez kompromis i porozumienie, lecz w wyniku decyzji podjętej ze względu na wyobrażenia i interesy NSDAP oraz elit administracyjnych i politycznych w Libercu.

90

Fontes_sazba_01.indd 90

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

RESUME

Problem identyfikacji infantki Marii Wiktorii na obrazie ze zbiorów rohańskich Marie Mžyková | Duże zainteresowanie oglądających obrazy w pałacu Sychrov budzi portret małej, do dziś bliżej niezidentyfikowanej księżniczki, do której tuli się piesek ubrany według ówczesnej mody. Nazwę „Księżniczka Burbońska“ nadano temu dziełu ze względu na rzucające się w oczy elementy identyfikacyjne; motyw dekoracyjny w postaci burbońskich lilii, oraz koronę królewską na karminowej draperii. Podobny portret młodziutkiej hiszpańskiej infantki Marii Anny Wiktorii stworzył w 1724 roku, jeden z wybitnych francuskich malarzy – portrecistów, Nicolas de Largillière. Również malarz dworu królewskiego Alexis Simon Belle, nadał portretowi księżniczki w wianku zaręczynowym tytuł „Marie Victoria de Bourbon“. Jednak obraz w pałacu Sychrov różni się od wymienionych portretów. Dodatkowo, pojawia się również pytanie, czy portret hiszpańskiej infantki może się tu znajdować. Faktem jednak pozostaje, że Rohanom przysługiwał tytuł „książąt krwi królewskiej”, czyli byli spokrewnieni z zachodnioeuropejskimi rodami królewskimi. Maria Wiktoria była prawnuczką francuskiego Króla Ludwika XIV, uwiecznionego w galerii rohańskiej na wielu różnych portretach. W rohańskiej galerii znajdują się portrety dziada Marii Wiktorii, Ludwika Francuskiego, zwanego „Wielkim Dauphine“ oraz przede wszystkim jej ojca, króla Hiszpanii, Filipa V. Można go tu zobaczyć na kilku obrazach, przedstawiających króla w różnym wieku od samego dzieciństwa. Na podstawie analizy faktów historycznych dotyczących sytuacji w Hiszpanii i we Francji w latach dwudziestych XVIII wieku, po wojnie o sukcesję hiszpańską, odtworzono sytuację, w której w 1721 roku dopiero trzyletnią infantkę wysłano na francuski dwór na zaręczyny z przyszłym królem, jedenastoletnim Ludwikiem XV. Właśnie ten portret zaręczynowy, autorstwa Jeana-François De Troy’a z 1723 roku , znajdujący się w galerii Pitti we Florencji, stanowi pierwowzór obrazu z sychrovskiego pałacu. Z królewskiego ślubu zrezygnowano pod wpływem nowej politycznej konstelacji i intryg, a malutką księżniczkę odesłano z powrotem do Hiszpanii. Obraz w pałacu Sychrov odzwierciedla tę sytuację. Zamiast małego dostojnego kawalera, przyszłego króla, towarzyszy na nim księżniczce jego wierniejszy następca, mały piesek o podobnym imieniu: Cavalier king Charles spaniel. Obraz malarza francuskiego dworu jest dobrym dopełnieniem zbioru rodzinnych portretów i z pewnością do niego pasuje.

Historia, współczesność i przyszłość Bredowskiego ogrodu Jana Šubrtová | Vladimíra Králová | Bredowski ogród, położony trzy kilometry na północny zachód od miasta Jablonné v Podještědí, to wyjątkowy zabytkowy ogród z czasów wczesnego baroku. Szczególnie wyróżnia się swoim układem tarasowym oraz bogatą kolekcją rzeźb. Jego początek sięga połowy XVII wieku. Na ziemiach lemberskich rządzili wtedy Bredowie, a ci sprzedali je w 1726 roku Gallasom (a konkretnie Clam-Gallasom). Wtedy dla ogrodu zaczęła się nowa epoka. Od drugiej ćwierci XVIII wieku w ogrodzie wraz z pałacykiem letnim przeprowadzano różne modyfikacje, na jego obszarze z biegiem czasu zbudowano trzy fontanny i osiemnaście rzeźb na piedestałach. Już w XIX wieku ogród szlachecki przestał służyć swojemu pierwotnemu celowi i znalazło w nim miejsce przypałacowe ogrodnictwo. W tym celu powoli przekształcano tę przestrzeń, w szczególności utworzono dużą ilość regularnych grządek z roślinami użytkowymi. Na początku XX wieku wybudowano w ogrodzie liczne szklarnie, wprowadzono też uprawę drzew liściastych - szczególnie owocowych. Po przejęciu tego terenu przez państwo czechosłowackie w 1945 roku, ogród zaczął ulegać upadkowi i niedługo znalazł się w tragicznym stanie. Od 2008 roku obszar ten jest zarządzany przez Národní památkový ústav (Narodowy Instytut Pamiątkowy), placówkę w Libercu. W 2011 roku rozpoczęto pracę nad całkowitą renowacją ogrodu.

Malunki na szkle w zbiorach Muzeum Północno-czeskiego w Libercu Bohunka Krámská | Jana Hrevušová | Malowanie na szkle na zimno, na wewnętrznej stronie szkła to osobliwa sztuka, bardzo popularna od drugiej połowy XVII wieku wśród bogatej szlachty i kleru. Ze względu na wzrost zamożności mieszkańców miast i wsi takie malunki stały się pod koniec XVIII wieku elementem ludowej sztuki zdobienia wnętrz. W związku z działalnością hut szkła, pod koniec XVIII wieku na terenie północnych Czech oraz na terenach przygranicznych we wschodnich Czechach, na Dolnym Śląsku i w okolicach Kłodzka powstało mnóstwo warsztatów szklarskich. Ich wyroby stanowią dzisiaj znaczącą część zbioru malowanek na szkle w Muzeum Północno-czeskim w Libercu. Po objęciu stanowiska w muzeum w 1965 roku, zbiór ten zaczął tworzyć Josef Václav Scheybal, etnograf, historyk sztuki i wybitny znawca kultury ludowej. W skład tego zbioru wchodzą niemal wyłącznie ludowe malunki na szkle. Towarzyszy im pewna ilość wartościowych dzieł z inklinacjami do sztuki stylowej, iluzyjne dzieła zawodowych malarzy oraz eglomise. Spośród miejscowych, północno-czeskich malarzy najbardziej godnym uwagi jest Vincenz Janke. Jego warsztat w miasteczku Nový Bor wyróżniał się osobliwą techniką malarską. Jednak rozbudowana produkcja szklarska, oferująca zatrudnienie wielu rzemieślnikom, zapewniła w północnych Czechach ważną rolę malunkom na szkle z obrazem świętego kontrastującym z czernią lub lustrem w tle (eglomise). Na ludowych malowankach przeważają motywy religijne. Zmiana gustów w drugiej połowie XIX wieku doprowadziła do ich eliminowania z wnętrz domów. Jedynie mała część obrazków miała szczęście i trafiła do zbiorów w muzeach. Muzea starające się o zachowanie wartości i autentyczności historycznej, cenią sobie delikatne podejście restauratora. W 1990 roku rozpoczęła współpracę z Muzeum restauratorka Jana Hrevúšová. To dzięki niej oraz dzięki dotacjom ministerstwa kultury i założyciela udało się do dziś odrestaurować 91 malunków na szkle oraz dwa malunki na pergaminie w lustrzanych ramkach.

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 91

91

1.7.2012 23:20:45

RESUME

Rysunki dla czasopisma Jugend w depozytach pałaców Sychrov i Náchod Jaromír Novotný | W zasobach państwowych zamków i pałaców północnych Czech znajduje się wiele różnorodnych zbiorów oraz pojedynczych dzieł sztuki z pierwszej połowy XX wieku, ściśle związanych z historią tego regionu. Są to dzieła miejscowych artystów, mało znanych lub w ogóle nieznanych. Na ich losy wpłynęły wydarzenia wojenne i powojenne, a ich dzieła po drugiej wojnie światowej trafiły do depozytów w obiektach pamiątkowych. Do ciekawostek w depozycie państwowego pałacu Sychrov należy zbiór 50 ilustracji (rysunków, akwareli, grafików), przeznaczonych do druku w monachijskim czasopiśmie Jugend o profilu artystycznym, satyrycznym oraz kulturalno-literackim.

Dokładnego pochodzenia przesyłki, opatrzonej w powojennej księgowości znaczkiem „Fundusz odnowy narodowej Liberec”, nie udało się do dziś ustalić. Fundusz odnowy narodowej Liberec był organizacją zarządzającą po wojnie majątkiem skonfiskowanym na mocy dekretów prezydenta Edvarda Beneša z 1945 roku. Dzieła te pochodzą ze względnie szerokiego przedziału czasowego: od 1900 do 1930 roku. W przypadku kilku prac można było na podstawie znalezionej reprodukcji w konkretnym numerze potwierdzić ich przeznaczenie do Jugend. Często w ten sposób zidentyfikowano również autora, datę oraz motyw (starsze, niemieckie etykietki na większości kartek często podają niedokładne informacje). W ten sposób udało się opracować prace kilku autorów, w tym na przykład dzieła wszechstronnego Friedricha Heubnera, komentarze polityczno-społeczne Gerhardta Hentricha i Karla Arnolda, lub Ericha Wilke. Do grona innych, mniej znanych autorów należą np. August Geigenberger, Henry Bing, Alexander Sándor von Kubinyi, Otto Schenk, André Szenes i inni. Niewielka ilość prac opublikowanych przez Jugend znajduje się również w zbiorach SZ Náchod. Chodzi np. o rysunki i kwasze przedstawicieli monachijskiej secesji Lea Putza i Paula Wilhelma Kellera-Reutlingena, lub rysownika i grafika Waltera Georgiego. Według powojennych spisów dotarły tu z miasta Teplice nad Metují.

W tekście znajdują się ponadto informacje dotyczące poszczególnych autorów oraz opisy wybranych dzieł.

Ratunkowe badania archeologiczne jaskini Konejlova w rejonie Klokočské skály Lenka Kovačiková | Jan Novák | Jan Prostředník | Badania archeologiczne jaskini Konejlova (region Klokočské skály, okręg Liberec) przeprowadzono w sierpniu 2010 i w lipcu 2011 roku. Sondę 1 umieszczono w północnej części pęknięcia w skale, a przy pomocy sond 2 – 4/2011 przecięliśmy warstwę osadu w południowej części placówki w osi wschód - zachód. Poddaliśmy badaniom powierzchnię 10,9 m², a łączna objętość przebadanych historycznych materiałów wyniosła 7 m³.

Z całą pewnością, na warstwę osadu miała wpływ działalność człowieka. Zarejestrowaliśmy co najmniej 5 horyzontów w 15-tu poziomach (warstwy mechaniczne o grubość 10 cm). Poziomy 1 i 2 pochodzą z przedziału czasowego od współczesności do okresu VS2. Poziom 3 oznaczamy jako tzw. warstwę kontaktową pomiędzy okresem późnego średniowiecza i młodszym okresem epoki żelaza (VS1/2 – VS2). Poziomy 4, 5 i 6 pochodzą z młodszego okresu epoki żelaza (Lt C2-D1).

Niższe poziomy; 7, 8 i 9, należą do szerokiego przedziału czasowego od mezolitu, do epoki brązu na poziomie 7. Nie zarejestrowano artefaktów z tego etapu natomiast metoda radiowęglowa datuje poziom 7 na lata 1875– 1665 BC. Najniższe poziomy (od 10 do 15) pochodzą z mezolitu, co oprócz znalezionych artefaktów, potwierdza także datowanie metodą radiowęglową (8225–7945 BC). Są to najstarsze pozostałości mezolityczne w Czeskim Raju.

Zasadniczych informacji dostarczyły badania środowiska. Według analizy węgla pochodzącego z warstw mezolitu, w pobliżu znajdowała się dąbrowa z dużym udziałem sosny zwyczajnej, leszczyny pospolitej oraz świerku pospolitego.

W horyzoncie mezolit - epoka brązu wyraźnie widać zmiany w drzewostanie - dąb i leszczyna ustępują miejsca innym gatunkom, takim jak świerk, jesion, wiąz czy buk.

Skład gatunków w młodszej epoce żelaza wykazuje obecność buczyny z dużym udziałem jodły, świerku i drzew charakterystycznych dla nisz środowiskowych. Okres późnego średniowiecza wykazuje równie szeroki zakres gatunków. Prócz węgli z drzew znaleziono również skorupki orzechów leszczyny, owoce lipy, mnóstwo pestek czereśni czy tarniny.

W osadach znajdowano w bardzo dużych ilościach szkielety zwierząt. Tak bogate znaleziska zwierzęcych kości to w naszym regionie to rzadkość, ze względu na procesy chemiczne zachodzące w glebie, dlatego poddaliśmy je również szczegółowej analizie osteologicznej. Z osadu udało nam się wyodrębnić aż 482 zwierzęcych kości i zębów, z czego 84% pochodziło z mezolitu (żaba, ropucha, gryzonie, lis, borsuk, sarna, dzik), 11% z epoki lateńskiej (żaba, ropucha, owadożerne), oraz 5% ze średniowiecza (świnia domowa, zając szarak, sarna europejska, kuna, kret europejski, szczur śniady).

92

Fontes_sazba_01.indd 92

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI KRAJSKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V LIBERCI MĚSTSKÉ MUZEUM V ŽELEZNÉM BRODĚ NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, ÚZEMNÍ ODBORNÉ PRACOVIŠTĚ V LIBERCI OBLASTNÍ GALERIE V LIBERCI Foto M. Čtveráček

SEVEROČESKÉ MUZEUM V LIBERCI STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV JABLONEC NAD NISOU STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV LIBEREC

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 93

93

1.7.2012 23:20:45

PRO AUTORY

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

Vážení přispěvatelé a přispěvatelky, máte-li zájem seznámit veřejnost s výsledky Vašich výzkumů či se zprávami o regionální literatuře a publikovat na stránkách Fontes Nissae, budeme potěšeni a prosíme Vás o dodržení následujících pokynů.

ZPŮSOB PŘEDÁNÍ MATERIÁLŮ Příspěvky se všemi náležitostmi zasílejte redaktorům v institucích, kteří zodpovídají za jejich formální správnost a v termínu redakční uzávěrky je předají redakční radě Fontes Nissae. Redaktory v institucích jsou: Milan Svoboda (KHI FP TUL), Hana Chocholoušková (SOkA Liberec), Jan Kašpar (SOkA Jablonec), Václav Kříček (KVK), Ivo Habán (NPÚ ÚOP v Liberci), Jiří Křížek (SM), Anna Habánová (OGL), Petra Hejralová (MMŽB). Přispěvatelé mimo okruh institucí přímo zainteresovaných na Fontes Nissae zasílají na adresu redakce@fontesnissae.cz. Nezapomeňte uvést své aktuální personálie (jméno a příjmení, akademický titul, instituci, pod jejíž hlavičkou publikujete včetně adresy, e-mailové a telefonické spojení, případně Vaši domácí adresu).

Redakce Fontes Nissae rozdělí doručené příspěvky na „k recenzování“, „k přepracování“, k „odmítnutí“.

Grafické přílohy zasílejte v tiskové kvalitě spolu s popiskami v elektronické verzi přes datová úložiště na adresu redakce@fontesnissae.cz nebo poštou na nosičích CD, DVD na adresu: Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie, Fontes Nissae, Voroněžská 13, 461 17 Liberec 1.

FORMÁLNÍ PODOBA ODEVZDÁVANÝCH TEXTŮ Rozsah příspěvku by neměl překročit 20 normostran (1 normostrana = 1800 znaků včetně mezer), u obsáhlejších textů bude redakce FN vyžadovat jejich krácení nebo je doporučí zveřejnit ve dvou číslech FN za sebou.

Texty odevzdávejte ve formátu *.doc či *.rtf, prostý text bez jakéhokoli dalšího formátování a stylování. Máte-li zájem graficky zvýraznit některé části textu, je to možné po domluvě s grafikem.

Citace se řídí normou ČSN ISO 690. Příklady aplikace normy naleznete na adrese http://fontesnissae.cz/pro_autory. php. Používejte poznámky pod čarou, číslované kontinuálně arabsky, horním indexem. Řádkování 1,5 v hlavním textu, v poznámkách řádkování 1,0, pouze odstavce ukončujte klávesou “Enter”.

Písmo Times New Roman, bez dalších úprav (kurzíva jen dle normy ČSN ISO 690 – v citovaných pasážích atd.), velikost písma 14 bodů v hlavním textu, v poznámkovém aparátu 12 bodů.

S ohledem na vizuální styl periodika klademe zvýšený důraz na kvalitu obrazových příloh. Autoři odpovídají za zajištění autorských a reprodukčních práv dodaných grafických příloh.

Obrazové přílohy číslujte kontinuálně arabsky a dodejte seznam popisek (popis, zdroj, datace, uvedení autorství).

Uvedení striktního pořadí obrazových příloh přímo v textu

94

Fontes_sazba_01.indd 94

a jejich důsledné dodržení značně omezuje grafiku a sazbu.

S ohledem na grafickou úpravu proto prosíme uveďte, zda mají mít přílohy důslednou posloupnost, priority, velikosti apod. Redakce s ohledem na tiskový prostor nezaručuje otištění všech příloh. Ty, které nebude možné otisknout, lze publikovat formou obrazových bonusů v elektronické formě příspěvku.

Obrazové přílohy zasílejte ve formátu *.tif, nebo *.jpg, v dostatečném rozlišení (minimálně 300 DPI pro velikost 1:1, při požadavku na zvětšení je třeba DPI vyšší). Redakce si vyhrazuje právo odmítnout obrazové přílohy neodpovídající úrovni periodika a požadavkům na tisk.

Nedílnou součástí recenzovaných příspěvků uplatňovaných z hlediska hodnocení RIV (studie, materiálie) jsou klíčová slova (5–7) pro překlad do angličtiny, abstrakt (max. 1000 znaků) pro překlad do angličtiny a resume (max. 1800 znaků) pro překlad do němčiny a polštiny.

HONORÁŘE, AUTORSKÉ VÝTISKY, RECENZENTI Příspěvky nejsou honorovány. Autoři studií a materiálií uplatnitelných z hlediska hodnocení RIV obdrží dva výtisky periodika. Autoři zodpovídají za faktografickou i jazykovou správnost svých příspěvků a souhlasí s publikováním tiskové podoby jejich příspěvku v elektronické verzi periodika na internetu.

Zaslané texty jsou lektorovány a anonymně recenzovány dvěma recenzenty. Proto si redakce vyhrazuje možnost vrátit na základě hodnocení recenzentů příspěvky k přepracování či je zcela odmítnout. Nedodržení termínu redakční uzávěrky je důvodem k přesunutí příspěvku k lektorování pro obsah některého z dalších čísel. Přispěvatelé dostanou k autorizování texty po jazykové korektuře a poté náhled sazby v PDF. Obrazový materiál poskytnutý pro přílohy, nosiče CD-ROM či DVD vracíme pouze na vyžádání. Separáty poskytujeme na vyžádání elektronicky v PDF. Recenzenti dodají podepsané posudky na formuláři v písemné nebo elektronické verzi a obdrží výtisk periodika.

Děkujeme za dodržení těchto pokynů a těšíme se na Vaše příspěvky a spolupráci.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

1.7.2012 23:20:45

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY Liberec, červen 2012 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 2, Liberec 1 Tiskárna RUCH, spol. s r.o., Dr. Milady Horákové 82, 460 07 Liberec 7 Vychází 2 x ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci 28. 6. 2012, čj. RE 66/12 Náklad 500 ks ISSN 1213-5097 Vychází s finanční podporou Libereckého kraje Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Mgr. Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie Fontes Nissae Voroněžská 13 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Vojtěch Dziewięcki (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Bc. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory naleznete na: http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2012 /1 byla ke dni 5. 3. 2012, uzávěrka FN 2012/2 ke dni 28. 6. 2012, FN 2013/1 ke dni 7. 1. 2013.

Obraz na titulní straně: Jean-François De Troy (1679–1752), kopie, Marie (Anna) Viktorie, infantka španělská ve čtyřech letech (31. 1. 1718 – 15. 1. 1781), Francie, po 1723, olej na plátně, 128 × 94 cm. Státní zámek Sychrov Foto L. Bezděk Do Fontes Nissae 2012/1 přispěli: doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Katedra historie FP TUL_PhDr. Stanislav Biman, olgabimanova@seznam.cz _Mgr. Veronika Doubová, Katedra historie FP TUL, v.doubova@gmail.com_Mgr. Petra Hejralová, Městské muzeum v Železném Brodě, hejralova@zelbrod.cz_ Jana Hrevúšová, restaurátorka_Mgr. Hana Chocholoušková, SOkA Liberec, chocholouskova@soalitomerice.cz_PhDr. Miloš Kadlec, NPÚ ÚOP v Liberci, kadlec@liberec.npu.cz _Vít Kochánek, Katedra historie FP TUL_Mgr. Blanka Konvalinková, Krajská vědecká knihovna v Liberci, konvalinkova@kvkli.cz_Ing. Lenka Kovačiková, Ph.D., Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, lenka.kovacikova@gmail.com_ Bc. Vladimíra Králová, NPÚ ÚOP v Liberci, kralova@liberec.npu.cz_Mgr. Bohunka Krámská, Severočeské muzeum v Liberci, bohunka.kramska@muzeumlb.cz_Mgr. Jiří Křížek, Severočeské muzeum v Liberci, jiri. krizek@muzeumlb.cz_PhDr. Markéta Lhotová, Severočeské muzeum v Liberci, marketa.lhotova@muzeumlb.cz_Martin Mecerod, Biskupství litoměřické, M. Mecerod@seznam.cz_ doc. PhDr. Marie Mžyková, CSc., ÚP NPÚ, marie.mzykova@gmail.com_ RNDr. Jan Novák, Ph.D, Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, prourou@gmail.com_ Jaromír Novotný, MgA., ÚP NPÚ, miky_n@volny.cz_ Lubomír Procházka, Hornické muzeum Příbram, prochazka@muzeum-pribram.cz_PhDr. Jan Prostředník, Ph.D., Muzeum Českého ráje, prostrednik@muzeum-turnov.cz_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan. svoboda@tul.cz_Mgr. Jana Šubrtová, NPÚ ÚOP v Liberci, subrtova@liberec.npu.cz Redakce Fontes Nissae děkuje všem lektorům: RNDr. Miloslav Bečka_Mgr. Robert Filip_Anna Habánová, M.A._PhDr. Gabriela Kašková_Mgr. Michal Konečný_PhDr. Markéta Lhotová_Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D._Mgr. Martin Nechvíle_Ing. Jiří Olšan_PhDr. Jan Prostředník, Ph.D._Eva Rydlová_PhDr. Milan Slezák, Ph.D._Mgr. Libor Svoboda, Ph.D._PhDr. Markéta Šantrůčková, Ph.D._PhDr. et Mgr. Petr Šída, Ph.D._Mgr. Petr Weiss Doporučená cena: 100,- Kč

XIII 2012 1

Fontes_sazba_01.indd 95

95

1.7.2012 23:20:45

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci a správa Státního zámku Sychrov si Vás dovolují pozvat na výstavu

„I král byl dítětem.

Svět dětí na šlechtických sídlech“ Státní zámek Sychrov, Bertino křídlo Otevřena denně 1. 7. – 30. 9 2012 od 10.00 do 17.00 hodin

XXII. ročník semináře pro učitele dějepisu a občanské výchovy, historiky a archiváře

Česko-slovenské vztahy Slovensko-české vzťahy Liberecký seminář 2012

Komunističtí intelektuálové a proměna jejich vztahu ke KSČ (1945–1989) Komunistickí intelektuáli a premena ich vzťahu ku KSČ (1948 – 1989) (v rámci pětiletého cyklu Československo v letech 1945–1989)

Dvoudenní zasedání v prostorách Technické univerzity v Liberci (budova ve Voroněžské ul. 13) 23. – 24. srpna 2012

Výstava je financována z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) – „Každodenní život kulturní aristokracie v Čeckých zemích a ve střední Evropě v kontextu veřejně přístupných historických sídel ve správě Národního památkového ústavu – instalace, prezentace, aplikace (DF 11P01OVV026)

Fontes_sazba_01.indd 96

Pořádá katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TU v Liberci, Vzdělávací nadace Jana Husa a Ústav pro studium totalitních režimů pod patronací Česko-slovenské komise historiků a za spolupráce s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. a Ústavem politických vied SAV

1.7.2012 23:20:46