FONTES NISSAE XXI 2020 2 by NPÚ, ÚOP v Liberci

historie | památky | umění

Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka str. 16 Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945 str. 48 Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989 str. 64 Sklo je mým drahokamem str. 2

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

str. 26

http://fontesnissae.cz

Fontes Nissae pr a m e n y n is y

XXI 2020 2 Prameny Nisy Fontes Nissae

XXI 2020 2

Obsah

XXI 2020 2

historie | památky | umění

Studie a materiálie Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka | Studie Michal Čuřín.................................................................................................................................................... 2 Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století | Studie Michaela Ramešová | Štěpán Valecký ............................................................................................................. 16 Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945 | Studie Eliška Poloprudská ......................................................................................................................................... 26 Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989 | Studie Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková................................................................................................. 48 Sklo je mým drahokamem | Studie Kateřina Nora Nováková................................................................................................................................. 64

Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 80 Resume.................................................................................................................................................. 88

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Do Fontes Nissae 2020/2 přispěli Mgr. Michal Čuřín, Ph.D, Katedra českého jazyka a literatury PdF UHK, michal.curin@uhk.cz_Mgr. et Mgr. Kateřina Hrušková, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, katerina.hruskova@msb-jablonec.cz_Mgr. Monika Kabešová, Lesákova knihovna FF UHK, monika. kabesova@ uhk.cz_PhDr. Kateřina Nora Nováková, Ph.D., Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, katerina.novakova@msb-jablonec.cz_ Mgr. Eliška Poloprudská, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, poloprudska.eliska@npu.cz_Mgr. Michaela Ramešová, Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i., ramesova@itam.cz_Bc. Jiří Tarant, Katedra historie FP TUL_Mgr. Štěpán Valecký, Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i., s.valecky@gmail.com_Dr. phil Marius Winzeler, Marius.Winzeler@t-online.de

Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Doporučená cena: 100,- Kč

Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Kurešová, Ph.D. (výkonná redakce) Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Jana Pažoutová, Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Komenského 314/2 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady Dr. Marius Winzeler, (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Jarmila Sulovská Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihkupectví a antikvariát Fryč, Pražská 137/14, 460 01 Liberec1 Titulní strana: Brož, stříbro, sklo, 1977, archiv autora

XXI 2020 2

Editorial Čtoucím pozdravení,

Fontes Nissae prameny nisy

Liberec, květen 2021 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna Geoprint s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 11. 6. 2021, čj. 26/21 Číslo publikace: 55-026-21 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy XXI, 2020, č. 2 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje a Nadace Český literární fond, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec.

psávalo se v minulých staletích všem, kdo otevřeli knihu, aby se poučili, pobavili, zamysleli. V současnosti získává toto staré přání zdraví na výraznějším významu i platnosti. Rok 2020 byl celosvětově nečekaně složitý, podivně nepředvídatelný i osobně pro mnohé mimořádně náročný, někdy i tragický. Odkládané a rušené výstavy i přednášky postihly muzea a galerie, zavřené archivní badatelny i knihovny ztížily výzkum humanitně orientovaných odborníků na univerzitách a ve vědeckých ústavech, uzavřené školy bez dětí, osiřelé chodby a učebny, auly, jindy plné studentek a studentů, se staly výmluvným svědectvím času, připomenutím, že i naši předkové, stejně jako my, měli strach o svůj život, o své blízké, ale i o svou práci, živobytí. Každá generace řeší problémy po svém. Před virovou nákazou, v úkrytů svých domovů, na které se naráz soustředila větší péče, však mohli mnozí při ztišení civilizačního shonu nalézt dostatek soustředění i na četbu tak dlouho odkládanou. Drobný příspěvek k ní přinášejí i opožděně vydané Prameny Nisy druhým číslem za rok 2020. Mezi pozoruhodné výsledky badatelského úsilí patří úvodní přemýšlivý text Michala Čuřína, který se zabýval způsoby, jakými se do moderní beletrie promítá obraz svaté Zdislavy z Lemberka, v paměti severočeského regionu již dávno „zabydlené“. Nelehkými léty druhé půle 17. století na severu Čech nás provázejí Michaela Ramešová se Štěpánem Valeckým. Na základě výzkumu jezuitských pramenů představují dosud neznámé působení jezuitů z Telče při rekatolizačním úsilí po třicetileté válce. Ještě dramatičtějšímu údobí se věnovala Eliška Poloprudská. Díky pozornému studiu archiválií představuje působení jednotek SA v Liberci za druhé světové války. Uklidnění zajisté přinesou dva závěrečné texty. Uvádějí nás do krásného prostředí sklářské a bižuterní výroby. Kateřina Nora Nováková a Kateřina Hrušková připravily přehled osobností – žen i mužů – působících v jabloneckém průmyslu od konce padesátých do závěru osmdesátých let uplynulého století. Práce vzorkařů bižuterie celosvětově uznávané i oceňované je jednou z nejlepších vizitek talentu a nápaditého myšlení lidí, kteří věnovali své dovednosti a znalosti severním Čechám, kraji, který se možná pro leckteré z Vás, čtenářek i čtenářů, stal domovem až díky Vašim rodičům a prarodičům po roce 1945. Až budete listovat novými čísly Fontes Nissae ročníku 2021, bude domácí i světová situace opět jiná. Doufáme, že lepší pro všechny z nás. Ale pro jistotu přidáváme staré přání:

XXI 2020 2

Čtoucím pozdravení!

Milan Svoboda

Studie

Image of Zdislava from Lemberk in fiction

A b stra c t

Michal Čuřín | Fiction dedicated to St. Zdislava of Lemberk created in the 20th and

21st centuries in connection with the increased interest in this medieval noblewoman in the periods close to its beatification and canonization became the starting point for this analysis. The text contemplates the essential motives, which defined her image in the so-called second life. While the findings of the historical science about Zdislava of Lemberk is limited to the few sources that depict the character of this person only in fleeting outlines, fiction offers a large number of alternative depictions of the saint, which correspond to the contemporary social situation and beliefs and expectations of individual authors. Through the analysis of the complete production dedicated to Zdislava of Lemberk, three motivic areas were established, which proved to be the most frequently represented in fiction and which also correspond to the attributes and areas of interest usually attributed to her. This is an area of f amily constellations, nationality and origins and expressions of exceptionality.

ke y w ords

K l í čová slova

Zdislava from Lemberk

Zdislava z Lemberka

modern Czech fiction

moderní česká beletrie

nationalism

nacionalismus

family constellations

rodinné konstelace

spiritual fiction

duchovní beletrie

historical prose

historická próza

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka Michal Čuřín

Zdroje poznání o historické postavě Zdislavy z Lemberka

dislava z Lemberka, od jejíhož předpokládaného data narození uplynulo již 800 let (žila v letech 1220?–1252), byla osobou převratné doby, která je charakterizována výraznou proměnou v duchovním i společenském životě, mohutnými posuny doprovázenými či zapříčiněnými rozvojem měst a jejich pozvolným osvobozováním od vlivu šlechty, prohloubením obchodu (i dálkového) a s ním spojeným rozkvětem bankovnictví, pokračujícími vlnami křížových výprav a ustanovováním a rozšiřováním působnosti špitálních bratrstev, na našem území akcelerující kolonizací dosud neobývaných prostor či změnou v postavení a sebepojetí nobility, zrodu nových řádů františkánského a dominikánského ad. Na prahu gotiky se rovněž proměňuje postavení žen (ovšemže nikoli masově, a především vyšších společenských vrstev), které se na jedné straně stávají sice předmětem obdivu a uctívání v analogii s rostoucím mariánským kultem, na straně druhé však v souladu s proměnou dobového paradigmatu věnují zvýšenou pozornost vnějšímu světu. Vycházejí z uzavřených prostor velmožských paláců a prostřednictvím soustředěné a soustavné péče o potřebné naplňují pojetí víry, které nezastupitelný čin pomoci bližnímu považuje za nezbytný při budování Božího království. Zdislava z Lemberka je dozajista významnou a typickou představitelkou této nastupující generace žen a svým působením na poli charitativním a léčitelském se právem řadí po bok Alžběty Durynské či Anežky Přemyslovny. Je ovšem nutno položit si otázku, co o samotné osobě Zdislavy z Lemberka skutečně víme, o jaké prameny můžeme opřít naše poznání, a co je produktem lidovou slovesností předávané tradice či pouhou nahodilou nebo určitým záměrem vedenou invencí jednotlivých narátorů. Zdislava se narodila jako nejstarší dcera Přibyslava z Křižanova, brněnského kastelána, a Sibyly, někdejší dvorní dámy královny Kunhuty, jejíž původ je spojen se Sicílií. Je patrné, že výchova rodičů, kteří věnovali velkou pozornost a množství finančních prostředků podpoře a zakládání klášterů, měla výrazný vliv i na pozdější ži-

XXI 2020 2

Plastika sv. Zdislavy obdarovávající žebráka, neznámý autor 18. století. Foto M. Čuřín

vot Zdislavy. Nejspíše někdy v letech 1239 či 1240 se provdala za Havla z rodu Markvarticů (úmrtí asi 1255), blízkého spojence krále Václava I., obětavě stojícího na pozicích tzv. staršího krále, obzvláště v jeho sporu a ozbrojeném konfliktu s kralevicem Přemyslem Otakarem a významnou částí české šlechty. Zdislava spolu se svým mužem iniciovala založení dominikánského kláštera v Jablonném a johanitského kláštera v Českém Dubu. Obě lokace disponovaly i špitály, v nichž se pak měla jmenovaná léčitelskou a ošetřovatelskou prací realizovat. Z manželství vzešly čtyři děti: Havel, Jaroslav, Zdislav a Markéta. Tolik ve stručnosti k faktům, která jsou doložena v pramenech (z nichž dva považujeme za nejdůležitější a věnujeme jim větší prostor níže), či která můžeme dovodit z dalších listin (ne)přímo vypovídajících o jmenovaných osobách, popř. lze na některé skutečnosti usuzovat z analogických případů dané DOI: 10.15240/tul/007/2020-2-001

Studie

Michal Čuřín | Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

doby atp. Když pomineme následná antropologická zkoumání Zdislaviných pozůstatků, jejichž závěry pro náš předmět zájmu nemají výraznější podstatnost, musíme konstatovat, že disponujeme velmi malým množstvím přesných informací o bližším životě Zdislavy. Neznámé jsou pro nás její charakterové vlastnosti, chování a prožívání, nejasný je vztah obou manželů, nedochovaly se hodnověrné životní epizody, jež by se mohly pro předešlé stát východiskem k podložené interpretaci. Zastavme se na okamžik u dvou pramenů, které pocházejí z doby krátce po smrti Zdislavy z Lemberka, od autorů, kteří se s ní s největší pravděpodobní osobně nesetkali, ale kteří měli informace o její osobě a působení od příbuzných či očitých svědků. Mladším zdrojem z této dvojice je Kronika takřečeného Dalimila (1314) a jejích několik veršů věnovaných Zdislavě: „Léta ot narozenie Jezu Krista milostivého / po tisiúciu po dvú stú po pěti dcát druhého / svatého života paní Sdislava s světa snide, / pro niuž pracným veliká útěcha přídě. / Pěť mrtvých vzkřiesila, / mnoho slepých prosvietila, / chromých a malomocných mnoho uzdravila, / nad jinými pracnými veliké pomoci činila.“1 V případě Dalimilovy kroniky se jedná mimochodem o jediný zdroj, který se vyjadřuje k přesnému datu úmrtí Zdislavy, avšak pro poznání její osoby jsou podstatné především poslední čtyři verše, které hovoří o důvodech oslavy této paní čistého života. Ovšem jak případně poznamenává Tomáš Edel2, zvláště tato pasáž vykazuje v obsahové rovině neopominutelné shody s Lukášovým evangeliem3, jež se vyjadřuje k zázrakům konaným samotným Ježíšem. Jedná se tímto připodobněním – pochopitelně z pozic autora středověké kroniky – o vyjádření obdivu a úcty ke Zdislavě, méně pak můžeme tyto verše považovat za taxativní výčet ověřených léčitelských úspěchů či zázraků. Dalimilova kronika tak vypovídá především o tom, že v relativně krátkém období po smrti Zdislavy byla již známost její osoby, jejích skutků a úcta k ní rozšířena (alespoň tedy v určitých kruzích) i mimo původní severočeský region. První pramen, který vznikl půlstoletí po Zdislavině smrti a pochází od osoby, která informace čerpala z vlastní zkušenosti či z vyprávění osob, jež se jmenovanou přišly do styku, je latinsky psaná veršovaná kronika Cronica domus Sarensis – Kronika žďárského kláš4

tera sepsaná tamějším mnichem Jindřichem Řezbářem kolem roku 1300. Kronika byla pro moderní historiografii objevena teprve v polovině 19. století, kdy se dostala do sbírek vratislavské univerzitní knihovny.4 Fakt, že tento pramen nebyl znám celé řadě autorů, kteří se v odborné i umělecké rovině věnovali životu Zdislavy, vedl k upevnění lidové představy o soužití lemberské manželské dvojice jako značně disharmonickém a konfliktním, a motiv obzvláště uchopila a rozvinula barokní legendistika. Nežli se zaměříme na tuto pasáž, dodejme několik zmínek ke zpodobnění osob Zdislaviných rodičů a sourozenců v daném textu, neboť jim mnich Jindřich věnuje dosti prostoru pro jejich nezastupitelnou úlohu při založení a udržování Žďárského kláštera. Autor počíná vyprávění o Sibyle, Zdislavině matce, jejím příchodu do Čech s průvodem nastávající královny Kunhuty, která „přivedla s sebou přemnoho paní a dívek, i přišla v průvodu velkém / a též rozličné věci si přivezla s sebou. V tom počtu / paní a dívek byla i šťastná Sibyla tenkrát.“5 Zmínka se objevuje i o předchozím manželství Sibyly a také o jejích osudech po smrti manžela, kdy se uchýlila se svou dcerou Eufemií do blízkosti kláštera, ve kterém obě často pobývaly. Text oceňuje jejich hlubokou zbožnost i štědrost vůči klášteru i chudým a trpícím. Nepoměrně větší prostor ale věnuje Jindřich Zdislavinu otci Přibyslavovi, jeho trvalé a konečně úspěchem završené snaze zajistit od Jana z Polné pozemek pro výstavbu nového cisterciáckého kláštera, shromáždění majetku potřebného ke stavbě a také poslednímu přání, které vznesl ke svému zeti Bočkovi – totiž aby se ujal po jeho smrti samotného založení kláštera. Ze Žďárské kroniky rovněž pochází výstižná charakteristika Přibyslava, jež se později reflektuje i v krásné literatuře: „Pro svět rytířem byl pan Přibyslav, v nitru však mnichem“.6 Jedná se vskutku o vyjádření nejvyššího obdivu k tehdejšímu šlechtici, jenž výsad svého postavení využívá vždy k podpoře církevní věci a ve prospěch svých bližních. Pasáž o Zdislavě, jejím manželovi a dětech je velmi stručná, avšak obsahuje jeden důležitý moment, jak už jsme výše naznačili. Z časových údajů vyplývá, že Jindřich se nemohl se Zdislavou osobně setkat, později zřejmě neměl ani s dalšími osobami z Lemberských osobní kontakt, resp. ani s nikým, kdo by mu o nich mohl podat aktuální informace. Tak ve výčtu Zdislaviných dětí chybí

1_Dalimilova kronika. Praha: ELK, 1948, s. 130. 2_EDEL, Tomáš. Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy. Praha: Česká expedice, 1993, s. 58n. ISBN 978-80-85281-33-0. 3_„I zvěstovali Janovi učedlníci jeho o všech těchto věcech. A zavolav kterýchs dvou z učedlníků svých Jan, poslal k Ježíšovi, řka: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? Přišedše pak k němu muži ti, řekli: Jan Křtitel poslal nás k tobě řka: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? A v touž hodinu mnohé uzdravil od neduhů, od nemocí a duchů zlých, a slepým mnohým zrak dal. Odpověděv pak Ježíš, řekl jim: Jdouce, povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli, že slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní očištění přijímají, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (Lk 7, 18-22). 4_V tomto případě se nejedná o originál, ale o opis pocházející nejspíše z první poloviny 15. století. Jak spekuluje Ludvíkovský (1964, s. 6), mohla tato kronika patřit do vlastnictví Jiříka z Poděbrad. 5_ŘEZBÁŘ, Jindřich. Cronica domus Sarensis. Brno: Krajské nakladatelství, 1964, v. 63–65, s. 161. 6_Tamtéž, v. 144, s. 167.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

7_Tamtéž, v. 70–83, s. 163. 8_Nemůžeme však vyloučit, že toto hodnocení se vztahuje převážně ke Zdislavině roli manželky a matky a zhola nic nevypovídá o vkladu Havla do tohoto vztahu a jeho poměru k němu.

XXI 2020 2

Katedra českého jazyka a literatury | Univerzita Hradec Králové

jméno syna Zdislava a dále se autor v kronice k rodině již nevrací. Veškeré sdělení o Zdislavě se koncentruje do následujících veršů: „Z toho manželství pak tři dcery překrásné vzešly, / kterým v pozdějších letech se dostalo veliké chvály; / mimo to manželé tito pak zplodili ještě dvě děti, / chlapce, jejž nazvali Petrem, a děvče, jež Libuškou zvali. / První z oněch tří dcer se Zdislava zvala, ta druhá / Eufemie a třetí, té nejmladší ze všech, pak jméno / Eliška dali. A pak když dospělé byly ty dívky, / Havel, Boček a Smil si za manželky je vzali. / Havel, z Jablonné zvaný, si vyvolil Zdislavu za choť, / bez úhony s ním žila rovněž mu zplodila dítky: / Havla a Jaroslava – však Havel žil jenom krátce – / a pak Markétu dceru, jež krásná a vznešená byla.“7 Za pozornost stojí obzvláště označení soužití Zdislavy s Havlem jako bezúhonné, odkazující k jejich souznění v manželském svazku. A ačkoli pochopitelně nelze této zmínce přikládat nepřiměřený význam, přece ji nelze zcela pominout jako marginálii, ustálené spojení, či dokonce bezobsažnou floskuli.8 Zpodobňování vztahu lemberských manželů jako problematického je vedeno mnohými motivacemi, jak o tom budeme hovořit dále při rozboru textů nejen beletristických. To, že není v kronice nijak tematizována léčitelská a charitativní činnost Zdislavy a jejího manžela, opět dokládá onu ztrátu komunikačního kanálu, který přinášel informace o severočeské části rodiny zakladatelů kláštera. Ačkoli je pochopitelné, že osudy severočeské přízně se s klášterem žďárským již dále neprotínaly, máme zato, že případná povědomost o bohulibém Zdislavinu působení by Jindřichem nezůstala v textu zamlčena. Vidíme tedy jasně, že množství historických informací o Zdislavě z Lemberka, obzvláště těch, které jsou blízké době jejího života, je velmi skrovné, což ovšem ostře kontrastuje s nespočtem představ, obrazů a zpodobnění, dochovaných v umělecké, náboženské i populárně naučné literatuře. Je proto naším záměrem prozkoumat, jakými způsoby se osoba Zdislavy z Lemberka projevuje právě v beletrii a zda se v těchto reprezentacích objevují některé shodné rysy, konstrukce a strategie. V našem pojednání ponecháme stranou starší literárně umělecká zpracování a taková, jejichž funkce směřuje více k saturování duchovních potřeb či jsou příslušná spíše k litera-

tuře věcné. Je pochopitelné, že toto rozdělení nemůže být nikdy příliš přesné a volba zdrojů v některých případech záleží vesměs na uvážení autora než na jasně vymezitelných kategoriích. Z hlediska časového se zaměříme na beletrii zpracovávající zdislavskou látku od počátku 20. století, kdy s úsilím o beatifikaci Zdislavy z Lemberka a po jejím úspěšném završení začíná vzrůstat zájem veřejnosti o tuto historickou postavu a v souvislosti s tím také původní autorská tvorba. Podobná situace je pak zaznamenána v první polovině 90. let 20. století, kdy po sametové revoluci s oživeným zájmem o duchovní věci a rovněž s připravovanou a posléze dokonanou kanonizací Zdislavy roku 1995 se zvyšuje publikační činnost v oblasti umělecké, odborné i publicistické, jež si tuto světici klade za předmět svého zájmu. Nutno také podotknout, že zájem o Zdislavu pokračuje i do současnosti, a vznikají stále nová beletristická zpracování operující s touto postavou. Z analýzy víceméně kompletní produkce beletrie se zdislavskou tematikou posledního více než stoletého období vykrystalizovaly některé okruhy, jež se v určitých variacích opakují a které se soustředí kolem Zdislaviných typických atributů či oblastí a zájmů, jichž patronkou je. Pojednáme proto především o problematice rodiny, kdy nás budou zajímat různé rodinné konstelace v literatuře zobrazené, jež se dotýkají podstaty vztahu mezi oběma lemberskými manželi a v důsledku vypovídající o povaze a utváření literárního obrazu Zdislavy. Nezanedbatelnou pozornost věnuje krásná literatura rovněž národní či jazykové příslušnosti této výjimečné ženy. A konečně naším zájmem bude otázka zdrojů, projevů a reflexe svatosti, obzvláště té výjimečné síly, jež umožnila konat činy, které dodnes probouzejí zájem širokého publika. Důležitost poznání beletristických obrazů Zdislavy z Lemberka nespatřujeme v tom, že by bylo možno odhalit některé skutečnosti o historické osobě, která je a zůstane nejspíš zahalena tajemstvím. Mnohem důležitější je onen druhý život Zdislavy, který je rozehrán na poli volné narace, primárně tedy nejprve v podobě lidové slovesnosti a druhotně v psaných textech. Představy, které jsou vtěleny do postavy předmětu našeho zájmu, referují významně o jejich tvůrcích a recipientech, odhalují posuny, tahy a nálady společnosti. Mytogeneze i bourání mýtu, přivlastňování postavy, její urputné od5

Studie

Michal Čuřín | Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

mítání i blasfemie máme příležitost pozorovat po staletí v případě jiných českých svatých (Václava, Ludmily ad.). Ve srovnání s nimi je sv. Zdislava posud na počátku svého druhého života9, ale zdá se skrze mohutnost opusů, jež ji činí svým tématem, že života zajímavého, plodného, dlouhého, ale i plného rozporů a svárů.

Rodinné konstelace a co z nich vyplývá Obvyklým toposem obzvláště ve starší beletrii (ale nikoli výlučně pouze v ní) je reprezentace vztahu Zdislavy a Havla jako zásadně konfliktního. Zatímco Zdislava je vykreslena jako oběť, čistá a mírná žena, která je nucena snášet příkoří od manžela pro svou činnost léčitelskou, pak Havlovi je přisuzována role ukrutníka, v lepším případě necitelného muže, jenž nedokáže ocenit výjimečnost své manželky a preferuje pouze osobní pohodlí. Každá z těchto poloh (jež se samozřejmě v jistých nuancích odlišují, jak ukážeme dále) ovšem implikuje odlišné důsledky pro vyjádření o podstatě výjimečnosti. Zatímco zobrazení trpící ženy, jež se obětuje pro svou rodinu i bližní, akcentuje pozici svého druhu mučednickou, vylučuje tak zároveň existenci ideální rodiny, vzoru, jejž by bylo možno následovat, neboť jím pochopitelně nemůže být svazek zmítaný sváry. Konflikt, existence protivníka jako jeden z konstitutivních prvků vyprávění v některých výjimečných případech je sveden mimo ústřední dvojici a jsou hledáni náhradníci tak, aby nebyla porušena idylická představa manželství a zároveň bylo zachováno napětí. Můžeme proto uzavřít, že zdislavská literatura ve svých opusech pracuje s motivem protivníka vystupujícího proti Zdislavě, konkrétní povaha tohoto střetu a jeho rozuzlení jsou značně rozmanité, jak dokládáme na konkrétním materiálu. Zmiňovaný hluboký nesoulad mezi Havlem a Zdislavou nachází odraz v epizodě románu pro mládež od německého spisovatele Otfrieda Preußlera (1923–2013) s názvem Útěk do Egypta přes Království české (1978, č. 1996). Podobně jako černé latinskoamerické Madony, údajný Ježíšův kašmírský hrob, tak i český betlém s dobovými charaktery i zeměpisnými reáliemi je prostředkem přiblížit publiku co možná nejsnadněji podstatu biblického poselství. Preußlerův příběh o útěku svaté rodiny z Betléma do Egypta před hrozivým Herodem 6

oživuje právě figurky českého betlému a zasazuje je do prostředí severních Čech v době byrokratického mocnářství Františka Josefa I. Jak příznačně poznamenává jeden z úředníků pražského místodržitelství „je to ale kříž, že se musí zrovna přes Království české, když se chce z Betléma do Egypta!“10 V románu se o osud cestující trojice sváří Lucifer a Boží pomocníci v humorně laděných příhodách, které vrcholí šťastným opuštěním Království českého. Ovšem hned na počátku se na jeho hranicích ve fiktivním svíkořickém kostele přijdou poklonit Ježíškovi zemští světci a blahoslavení s dárky. Zdislava přináší květy růží, které upomínají na střet s jejím mužem. Ukrutný Havel hrozil své zbožné ženě, že ji zabije, pokud ještě jednou bude krmit žebráky jeho chlebem. Když jednou zase Zdislava měla namířeno za svými potřebnými, namířil na ni meč a zařval, aby ukázala obsah zástěry. A tu zázrakem se chléb proměnil v růže a „…Havel tu stál najednou s tak strašně hloupým výrazem, že se to nedá ani popsat…“11 Preußlerovo zpracování dokládá životnost způsobu vyprávění o Zdislavě jako oběti krutosti jejího manžela. Ačkoli se jedná nejspíše o fikci, dokazuje její rozšíření sílu této struktury, která odpovídá očekávání příjemce, tj. zasazení nových postav do dobře známého syžetu, v němž se střetává hrdina se svým odpůrcem, podstupuje zkoušky, trýzeň, aby slavně zvítězil, byť jeho převaha je zřejmá třeba pouze v morální rovině. Pro vylíčení ctností, odhodlání i utrpení Zdislavy je zapotřebí, aby existoval škůdce, pokušitel atp., který nedokáže pochopit historickou výjimečnost její osobnosti, a který je veden pouze svou egoistickou hamižností a pudovou vášní. Je tedy popřením principů, které Zdislava ztělesňuje, a tím jim dává vyniknout. A zase naprosto odlišná povaha vztahu Havla a Zdislavy pochází z pera básnířky, prozaičky a především autorky dětské literatury Zuzany Novákové (1943) a jejího muže, literárního vědce, Jaroslava Nováka (1935) v básnické sbírce Zdislava, plamen Boží (1992). Uspořádání jednotlivých oddílů souboru se přidržuje chronologie a sleduje tak osudy Zdislavy z Lemberka od mládí (Píseň o dívce), přes role rodinné (Manželka a matka), až po její činnost charitativní a reflexi její výjimečnosti (Píseň o ženě, Útočiště nemocných, Píseň o božím lidu, Prosby).

9_Byť jak jsme již uvedli, určitá období zvýšeného zájmu v dějinách nacházíme. Jednalo se však vždy o nepříliš rozsáhlé texty, zcela jistě nikoli obecně rozšířené a reflektované. Povahu národních světců, o nichž je třeba psát, k nimž je třeba se vztahovat, plnily jiné osoby. Kult Zdislavy byl živý až do závěru 19. století především v severních Čechách a v Horní Lužici a v určitých oblastech moravských. K tomuto tématu blíže viz např. PIŤHA, Petr. Blahoslavená Zdislava. Praha: Zvon, 1991. ISBN 978-80-7113036-9. 10_PREUSSLER, Otfried. Útěk do Egypta přes Království české. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 27. ISBN 978-80-7021-180-9. 11_Tamtéž, s. 43.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

12_NOVÁKOVÁ, Zuzana a Jaroslav NOVÁK. Zdislava, plamen Boží. Brno: Kolo a drak, 1992. s. 24. 13_MAZÁLKOVÁ, Vojtěška. Paní z Lemberka: o blahoslavené Zdislavě. Brno: Petrov, 1991, s. 32. ISBN 978-80-85247-04-6.

XXI 2020 2

Katedra českého jazyka a literatury | Univerzita Hradec Králové

Velký prostor je věnován vyjádření obdivu a lásky Zdislavy ke svému manželovi, jejich postavení ve vztahu je sice asymetrické, ale komplementární – zásadní protiklady se slučují v ideální celek. Mužnost, tvrdost, ale i sličnost Havlova nachází samozřejmý doplněk v bělostné křehkosti, mírnosti, laskavosti a dobrosrdečnosti Zdislavině: „Prorůstá mnou, tak jako stromy / prorůstají půdou vonící po dešti / a já jím pronikám jak slunce čistou vodou / jeho dech je mým dechem, / moje radost jeho radostí.“12 Téměř idylický vztah manželů je narušován pouze častými Havlovými pobyty u královského dvora, kdy jeho žena trpí samotou a nepřítomností milovaného druha. Vojtěška Mazálková (1921–1994) v novele Paní z Lemberka (1991) přináší neobvyklý pohled na již dobře známý střet Zdislavy s nepřejícníky její chvályhodné činnosti. Autorka ve svém textu obsáhne celý život hrdinky od dívčího zalíbení v klášterním životě, přes šťastné manželství a památné skutky až po závěr života. Výrazná úloha je věnována Zdislavině matce. Je tematizován její život plný strádání, ale přesto naplněný štěstím. Žena, která musela odejít ze své slunné domoviny, jejíž první manžel zemřel, stejně jako dvě děti z dalšího manželství, a která navzdory tomu dokázala uchovat svůj libý vnější vzhled i krásu duševní péčí o nemohoucí a podporou klášterů, se jen těžko smiřuje s myšlenkou odchodu své dcery do klášterního ústraní. Naopak pobízí dceru radou i napomínáním, aby se stala řádnou ženou svého chotě, aby pečovala důkladně o rodinu i čeleď v duchu výňatku z Přísloví (31,10-31), jež jí před sňatkem s Havlem daruje. Po svém příkladu vidí budoucnost Zdislavy v oddané službě manželovi i ve vlastní aktivní roli na poli charitativním, když praví: „A myslím si, že právě v životním údělu zdatných žen je základ zdárného vývoje lidstva a jeho dějin.“13 Jak jsme již viděli dříve, obvyklou roli odpůrce Zdislavy a škůdce jejího díla zastává tradičně Havel, který se strachuje o svou pozici manžela, popřípadě má obavy před újmou dětí a posměchem okolí. Šlo-li tedy podle naznačeného úvodu o vybudování, pokud možno harmonického obrazu manželství, v němž jeden každý z partnerů zastává výhodně komplementární pozici, bylo by jen stěží možné přimknout se k osvědčenému motivu ukrutného Havla. V interpretaci Mazálkové se objevuje

Obálka básnické sbírky Z. Novákové a J. Nováka Zdislava, plamen Boží

dosud nepoznaný protivník v podobě Zdislaviny tchyně Hostilky. Ačkoli napětí mezi oběma ženami lze do jisté míry přičítat obvyklému toposu souboje o moc za změněné rodinné konstelace, nesoulad spočívá v poněkud hlubších příčinách. Hostilka je vylíčena jako žena, která si uvykla roli manželky velmože. Schraňuje majetek, rozkazuje, trestá, k poddaným se chová jako k předmětům, zatímco Zdislava vidí ve svých bližních bratry a sestry a pozemské statky považuje za užitečné jen potud, slouží-li obecnému prospěchu. Přestože Zdislava jinak svou tchyni ctí, ve věcech charity vstupuje do otevřeného střetu a nesleví ze svých požadavků. Konečně jde o spor generační a zároveň světonázorový. Jakási Havlova rezervovanost vůči zázrakům, které Zdislava koná, se přeci jen nakonec vyskytne, ale i on je ovlivněn a přesvědčen zbožným životem své ženy. Z textu v konečném důsledku vyplývá, že Havlovo rozhodnutí vstříc se zbraní mnohým nebezpečenstvím zastávat se pozice starého krále Václava (a tedy přeneseně i pozi7

Studie

Michal Čuřín | Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

ce papežské strany ve sporu se Štaufy) a nepřipojit se ke zdánlivě vítězné straně Přemyslově, je rovněž zásluhou Zdislavinou a její příchylnosti k pravdě, jež se nachází ostatně vždy na straně církve. Reduktivní pohled na motivaci Havla v uvedeném sporu zapadá do konceptu novely, jež akcentuje hodnoty poslušnosti, pokory a tradice. Novela Pavla Sýkory (1954–2005) a Zdeňka Ferbara Zdislava: paní čistého života. Příběh jedné z českých světic (1995) přináší neotřelé kombinace historických dějů a postav a z nich vycházející vývody ve zdislavské beletrii výjimečné. Příběh je rámován misí papežského legáta Alberta Beheima, který na papežův popud vyprovokuje rozkol v Českém království s cílem oslabit královskou moc a přimět tak dosud nerozhodného Václava I. přimknout se k církvi v dobovém politickém sporu mezi papežem a císařem. Postava Zdislavy vstupuje na scénu v okamžiku jejího plánovaného přijetí do kláštera klarisek vedeného Anežkou Přemyslovnou. Ačkoli Zdislava projevuje pro tento plán nadšení, jsou posléze veškeré naděje na klášterní život zmařeny králem Václavem, jenž Zdislavu pro podporu své mocenské politiky zaslíbí Havlu Markvartovi. Hlavní hrdinka tohoto sice udatného, ale hrubého a alkoholu holdujícího rytíře nevidí v nejlepším světle a pro ochranu se utíká k Anežce. Jejich dialog o povinnostech a realitě vyznívá pro někdejší českou princeznu spíše nelichotivě ve srovnání s niterným zaujetím Zdislavy sloužit Bohu, když Anežka vidí svůj pobyt v klášteře vcelku realisticky jako souhru událostí a politické hry. Novela vykresluje podle ustálených konvencí Havla jako hrubiána a násilníka, který svou ženu tyranizuje živočišnou pudovostí a jistou nezkrocenou divokostí, jež ostře kontrastuje s útlocitnou a čistou povahou Zdislavinou: „Takto se nemodlívají ženy, jež po celý svůj dosavadní život toužebně čekaly toliko na to, až budou povaleny na záda a zčerstva obtěžkány prvním kolemjdoucím mužem. Takto se modlívají pouze hluboce produchovnělé a vypjatě zbožné osoby ženského pohlaví, jež si nejsou tak docela jisté, zda se v očích svého přísného Boha nedopustily smrtelného hříchu už jen samotným tělesným obcováním při plnění běžných manželských povinností v rámci církví po8

svěceného a požehnaného svazku muže a ženy, jakožto dvou lidských jedinců, předurčených k plození nových generací.“14 Přesto však nakonec dokáže Zdislava přemoci svou nechuť a Havla si zamiluje, avšak o povaze této lásky se nelze nic dalšího v textu dozvědět. Rozkol stojící na poslušnosti Zdislavy Havlovi a jejímu podřízení se vyšší moci (totiž Bohu) je ovšem neodstranitelný. Na rozdíl od jiných titulů nespočívá Zdislavina aktivní role pouze na pozicích charity, ale hrdinka se pouští i do světa velké politiky, kdy dvakrát podnikne namáhavou cestu do Prahy. Poprvé, aby přesvědčila Přemysla Otakara, že má upustil od své rebelie proti otci, a podruhé, aby se Václav zdržel krutého trestu vůči vzbouřencům. V obou případech byla však její mise neúspěšná. Zdislava tedy přičinlivě vstupuje do vnějšího světa, aby jej podle záměru Božího proměnila v lepší místo pro život, ale opakovaně selhává pod náporem krutosti, omezenosti či mocichtivosti. Přesto svou misi nevzdává a stále znova se pokouší o nápravu věcí. Jak jsme již naznačili, i závěr novely je věnován dialogu legáta Beheima a papeže, který dotvrzuje poselství novely spočívající v poznání, že instituce světské i církevní moci neřídící se Boží vůlí si počínají protiprávně a je zapotřebí proti nim vystoupit v rámci svých možností, což činí i Zdislava z Lemberka. S podobně necitelným ztvárněním Havla se setkáme v románu Aleny Vrbové V erbu lvice s podtitulem Kronika o paní Zdislavě (1977), jenž je při svém jednání motivován obavou o prospěch rodiny. Drsnost či obhroublost se vyjeví v jeho opakovaných a konečně i silou prosazovaných pokusech přimět Zdislavu, aby setrvala v rodinném sídle a vzdala se svých útěků za pomocí bližním do bližšího i vzdálenějšího okolí. Jsou postaveny proti sobě naprosto odlišné povahy: zatímco Havlovi je přisouzeno vystupovat podle zásad rozumu (často chladného, neúprosného), Zdislava se naopak projevuje jako osoba zmítaná emocemi a nestálá, z čehož vyplývá jednoznačné poselství – náprava světa je možná pouze prostřednictvím vcítění se do potřeb těch nejchudších a trpících a popřením mocichtivého kalkulujícího pohledu mužů. Věc je zde tedy dovedena do pozic soupeření mužského a ženského principu. Ivana Renče (1937) Kytice z královské zahrady vedle dalších světců přináší i vyprávění pro děti o Zdislavě

14_SÝKORA, Pavel a Zdeněk FERBAR. Zdislava: paní čistého života. Příběh jedné z českých světic. Praha: Infoc, 1995, s. 48.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

15_RENČ, Ivan. Kytice z královské zahrady: příběhy svatých ochránců Čech a Moravy pro děti. Praha: Zvon, 1993, s. 78. ISBN 978-80-7113-073-4. 16_TŮMOVÁ, Magdaléna. Povídky o svaté Zdislavě. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2007, s. 42. ISBN 978-80-86953-15-1.

Katedra českého jazyka a literatury | Univerzita Hradec Králové

z Lemberka, přičemž kapitolu jí věnovanou nazývá autor příznačně Maminka, a právě tato rodinná role se stává ústředním motivem textu. Zdislava je představena ve své tradiční poloze ochránkyně slabých a nemocných, jako přímluvkyně stíhaných a ponížených. Protagonistka věnuje stejnou pozornost svým dětem a manželovi jako i rodině širší: „K Lemberku se stahovali další a další ubozí. Všichni chtěli patřit do velké rodiny paní Zdislavy.“15 A Zdislava se jim stává vlastně matkou. Idylické vyprávění pro nedospělého čtenáře se varuje rozporných momentů či nesouladů v osobách protagonistů a v jejich vzájemných vztazích, proto i Renčův příběh je zakončen pozitivně v nejšťastnějších letech Zdislavy, v době útlého dětství jejích potomků. Úlohu matky zvýznamňuje a klamnou pozici shody a idyly posléze narušuje ve svých Povídkách o svaté Zdislavě (2007) i Magdaléna Tůmová (1950). Přestože v téměř celém souboru Havel nevystupuje, neboť plní své povinnosti u králova dvora, a tudíž by se mohlo zdát, že manželství až na toto odloučení je víceméně nekonfliktní, závěr Zdislavina života přináší zásadní obrat. V posledních okamžicích života od ní Havel odvede jejich děti, aby ji nerušily. Tímto necitlivým aktem poruší jednu z nejdůležitějších rolí jejího života, totiž úlohu matky, a – třebaže nikoli snad úmyslně – postaví se po bok oněch

beletristických Havlů, kteří z důvodu nešťastné povahy či přímo záměrně páchají zlo na své ženě: „Na jejím hrobě se pak dlouho, předlouho červenaly růže. Jako by chtěly říci: - Zde leží ta, kterou všichni milovali, ta, která každému pomáhala a nakonec zemřela v úplné samotě.“16 Obligátní nesoulad Havla a Zdislavy zapříčiněný hrdinčinou přílišnou péčí o chudé a nemocné, která je v mužových očích prováděna na jeho úkor a v neprospěch rodiny, v textu Přemysla Ruta (1954) O dobré paní Zdislavě (2002) překvapivě neeskaluje, ale je vždy včas utlumen vychytralou logikou Zdislavy. Vládne totiž dovedností přimět různými vytáčkami, umnými sofismaty, aby Havel přistoupil její na vlastní pozici. Představa ženy jako krku otáčejícího mužskou hlavou zde našla dokonalého ztvárnění. Na uvedených příkladech jsme dokládali variabilitu poloh ve zobrazení Zdislavy z Lemberka v rámci rodinných vztahů. Počínaje obrazem ženy, která je svým manželem soustavně utlačována a zneužívána, leckdy fyzicky napadána, přes vychytralou manželku, jež dokáže nepovšimnutě svým mužem manipulovat pro dosažení vlastních cílů, až po emancipovanou ženu, která teprve spojením s Havlem utváří kompletní a harmonický celek anebo zcela osamocena dokáže vzpurně a hrdě vzdoro-

Přemysl Rut O dobré paní Zdislavě

XXI 2020 2

Studie

Michal Čuřín | Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

vat všem protivenstvím. Je to tedy vcelku barevný soubor různých konstelací, z nichž žádná vysloveně nedominuje. Jejich konkrétní volba užití je nejčastěji motivována především dvěma záměry: jednak akcentovat trpitelskou a mučednickou pozici Zdislavy, jednak oslavit ji jako příkladnou ženu a manželku.

Inter/nacionální světice Rozměr národní (a v některých konkretizacích i příslušnost zemská) je dalším trvalým tématem prostupujícím (nejen) beletristickými texty koncentrujícími svou pozornost na Zdislavu z Lemberka. Podobně jako u dalších českých světců (vzpomeňme jen interpretace a boje václavské, prokopské či vintířovské) je rozrušujícím momentem pro celá pokolení vztah oněch osobností k domovině i k národu, z nějž vzešly, jejich poměr k cizímu a projevovaná náklonnost k vlastním, ať už je tím míněn kdokoli. Otázka, zda je ten či onen světec hoden (větší, menší, či vůbec jaké) úcty podle jeho projevů k národu a jeho projektům, je kruciální pro velkou část tvůrců i recipientů. Nakolik je takové tázání po nacionalitě (navíc s tímto poněkud ahistorickým pojmem) v případě skutečné osoby Zdislavy smysluplné, ponecháváme bez komentáře.17 Avšak v jejím druhém životě, je tato záležitost podstatná v mnoha ohledech.18 Autoři využívají Zdislavu jako převodník splnění svých tužeb a cílů, kdy horují za zvýšení síly a prestiže českého a moravského národa, orodují za ochranu před cizími (nikdy není toto označení blíže specifikováno) nebo jí ukládají různé úkoly, jejichž vyplněním se zvýší prestiž a zdraví českého národa. Z roku 1952 pochází Píseň na blahoslavenou Zdislavu od Jakuba Demla. Text o čtrnácti čtyřveršových strofách je založen na kontrastní kompozici stavějící do protikladu Zdislavu, která je vypodobněna jako veskrze dobrem prodchnutá osoba opakovaně spojovaná se světlem dokládajícím její přináležitost k Bohu (variují se popisy záře, plamene, postava je přirovnávána k ohni, hvězdě či pochodni), a v opozici k ní se projevující zlobný „svět, jenž miluje temno a světlu se brání“. Záslužná činnost charitativní a léčitelská pramení ze Zdislavina niterného přesvědčení o sounáležitosti s bližními, kdy konečně v každém z nešťastných vidí „Krista Pána / jdoucího pod těžkým břemenem na Golgotu“.19 Velmi podstatný je apelativní rys textu připomínající v ně10

kterých pasážích modlitbu či litanii. Lyrický subjekt se obrací s prosbou nikoli pouze na samotnou Zdislavu či Marii, ale také (nejspíše nejen Zdislaviny) děti a fiktivní čeleď, z nichž první mají děkovat za příklad jim poskytnutý svatým životem a druzí dosvědčit dobrotu své paní v každodenní rutině. Demlův text se v zásadě nijak výrazným způsobem neodlišuje od podobných útvarů písňových, modliteb apod., které jsou zpravidla založeny na petrifikovaných vyjádřeních o ctnostech Zdislavy, tedy její čistotě, mírnosti, oddanosti rodičům i manželu, péči o rodinu, chudé a nemocné. Avšak v jednom aspektu Píseň na blahoslavenou Zdislavu přináší novou a překvapivou polohu, totiž vícekrát opakovaný důraz na český původ Zdislavy a apel na její aktivní působení jednak na český národ jako celek, jednak obzvláště na sever Čech. V trojverší „osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná / celého národa, ať v něm už nezaniká / svornost a bratrská láska starodávná!“20 je nutno věnovat pozornost onomu Severu, který v první polovině 13. století tvořily neprostupné hvozdy na samých severních hranicích Českého království a jež někdejší působení Zdislavy prosvětlilo jejími skutky na poli léčitelství a charity a budovatelskou a donátorskou činností manželského páru. Avšak je třeba se zastavit i u posesiva (už nebo stále) náš, totiž nikoli jejich, čemuž můžeme rozumět jako Němců. Demlův text z počátku padesátých let reaguje na situaci v českém pohraničí do značné míry vylidněném po odsunu německého obyvatelstva a osidlovaného obyvatelstvem často bez vztahu k místní krajině a zároveň na postavení národa podrobeného v nedávné době komunistické diktatuře. V Demlových verších je Zdislava prezentována jako postava svázaná pevně (a dovozujeme převážně či výlučně) s českým živlem, jemuž má prokazovat dobrodiní, zatímco její poloha rovněž kultovní osoby německojazyčného obyvatelstva zůstává potlačena. Legenda o paní Zdislavě (1991) vznikla na podkladě žďárských pověstí, které sebral a epickým veršem převyprávěl Richard Neugebauer (1896–1989). Vyprávění je uvozeno již dobře známým motivem nezkažené přírody, která sice v barvitých obrazech předvádí svoji drsnou tvář, ale vyznívá vposled jako idylický prostor nezatížený hříchem. Zdislava přijíždějící se svými rodiči z Brna na křižanovský hrad je uchvácena krásou okol-

17_Není však tato záležitost zcela mimo zájem historiků, ostatně třeba KALISTA, Zdeněk. Blahoslavená Zdislava z Lemberka. Listy z dějin české gotiky. Praha: Zvon, 1991, s. 168n. ISBN 978-807113-042-0. ve svých zdislavských textech se dosti obšírně věnuje povaze češství u Havla, aby po zvážení mnoha argumentů a s přihlédnutím k problematickému pojmu národa pro středověkou realitu dospěl k závěru, že se o odrodilce nejedná, i když pro svůj predikát používá zkomoleného německého názvu. K této otázce je ještě třeba dodat trefnou připomínku L. Smejkala, který upozorňuje na skutečnost, že tázání po národnosti, příslušnosti, národní příchylnosti ad libitum Zdislavy je spíše scestné pro skutečnost, že místo jejího působiště bylo již v polovině 13. století česko-německé, což má svůj odraz i v případě vyznavačů jejího kultu, ba co více, lze v 19. století nalézt více dokladů úcty ke Zdislavě v prostředí německojazyčném nežli českém. (SMEJKAL, Ladislav. Květ tajemné krásy. In SVATOŠ, Ambrož a Jaromír HONSNEJMAN, edd. P. Zdislava z Jablonného. Mimoň: RALSKO, 1990, s. 26–38.) 18_Regionální hrdost a současné vztahování se k odkazu světice nachází konkretizaci v některých symbolických aktech. Nepřekvapí proto, že Zdislava je od počátku třetího tisíciletí patronkou litoměřické diecéze, vedle toho je však pevně svázána i s institucí veskrze světskou a oficiálně prohlášena patronkou Libereckého kraje. 19_DEML, Jakub. Píseň na blahoslavenou Zdislavu. In SVATOŠ, Ambrož. Paní Zdislava. Praha: Vyšehrad, 1970, s. 23–25. 20_Tamtéž.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

21_NEUGEBAUER, Richard. Legenda o paní Zdislavě. Žďár nad Sázavou: Římskokatolický farní úřad, 1991, s. 28. 22_Tamtéž. 23_HRABĚ-KROUPA, Jan. Naše paní Zdislava. Vranov nad Dyjí – Přímětice-Bítov: Tiskový apoštolát FATYMu, 2003, nepaginováno. 24_Ale např. v textu oratoria Královna severních záseků (1993) z pera Ondřeje Fibicha (blíže viz níže) je moravský původ světice opakovaně zdůrazňován. Svazek obou národů, Zdislavy a Havla symbolizuje motiv žitného klasu přesazeného z Moravy do pralesa severních Čech. 25_Písně k paní Zdislavě. [Česko: s.n., 1990], nepaginováno. 26_Tamtéž. 27_KUBĚNA, Jiří. Jiný vesmír: juvenilia. Brno: Vetus Via, 2003, s. 798. ISBN 978-80-86118-94-9. 28_Tamtéž, s. 799.

XXI 2020 2

Katedra českého jazyka a literatury | Univerzita Hradec Králové

ního prostoru a brzy nestřežena utíká do lůna přírody, aby uprostřed hvozdů nalezla svou poustevnu, v níž by se mohla přiblížit Bohu (a příroda se posléze stane také nástrojem, skrze nějž – a s pomocí Boží milosti – Zdislava koná své zázraky a pomáhá trpícím). Ačkoli by se mohlo zdát, že Boží přítomnost bude patrna kdekoli mimo oblast rušivého lidského elementu, ve skutečnosti tomu tak není a teprve po namáhavém hledání nachází hrdinka kýžené místo, kde je možno navázat nerušenou komunikaci s Bohem. Není ovšem náhodné, že takovým prostorem je lipový háj – lípa, jíž odnepaměti byla přisuzována magická moc, na niž v lidové tradici byly věšeny obrázky Panny Marie, a konečně (a v tomto případě výklad nejpříhodnější) v polovině devatenáctého století zvolený symbol Slovanstva v opozici k onomu germánskému dubu. Závěr skladby totiž patří promlouvajícímu Bohu, který vyvolil Zdislavu za ochránkyni a přímluvkyni národa: „Patronkou budeš národa svého, / rodiny jeho, s péčí svou svatou / ochráníš jistě před zkázou mravů, / jakož i před zla nadvládou krutou.“21 V závěru své řeči Bůh předpoví i nezastupitelnou roli rodáků moravských, kteří do světa rozšíří pravdu a budou vzdělávat národy (zjevně odkaz na Komenského a Moravské bratry). Je tedy Zdislava pevně přimknuta k národu českému (a moravskému, jak zdůrazněno) coby jeho světice: „Tu péči já ti na bedra vkládám / pro slávu velkou vlasti tvé drahé.“22 Legenda patří do onoho typu literatury činícího ze Zdislavy světici vyloženě českou, přestože její působiště i působení s tímto aspektem nejsou příliš v souladu, resp. nezavdávají důvod pro jeho zdůrazňování. Nacionální motivy ve svých jinak formálně prostých a z hlediska již představených témat repetitivních verších představuje také Jan Hrabě Kroupa (1924–2011). V závěrečné básni svého souboru vyzdvihuje Zdislavu jako spojnici a spojovatelku národa moravského i českého, přičemž tuto jednoticí úlohu staví analogicky vedle její tradiční role, totiž ochránkyně jednoty rodiny. Křesťanská vize lidstva – rodiny je zde přenesena na národ (resp. národy dva, jak je opakovaně zdůrazněno): „Národu jsi byla drahá. / Viděl v Tobě pečeť blaha / pro celou vlast milenou. / Moravany a též Čechy / spojuješ, dáváš do útěchy. / Zárukou jsi líbeznou. // Zdislavo, brož spojující / věrné, tady bojující / za víru a za věč-

nost, / moravskou i českou zemi / ochraň před rozpory všemi.“23 Nelze v této souvislosti pominout jistou pravidelnost, kterou spatřujeme u řady autorů (rodem) moravských, kteří málokdy opomenou zdůraznit právě moravský původ Zdislavy, zatímco autoři čeští tuto záležitost zvláště netematizují, a to i v případě, jestliže nacionalita jinak hraje v jejich textech podstatnou úlohu.24 Podobnou polohu nalezneme i ve zdislavské mešní písni C. Šímy25 „řada světců smír za národ dává, / když ta věrnost bývá měnivá. / Teď však chceme za Zdislavou v čele / vírou býti oddání ti cele“ a v jiné variaci zase v písňovém textu Šímy a Budíka: „Vděčně Bohu vzdává slávu Moravan i lidé z Čech / za své světce, za Zdislavu, v této mši, jak v dobách všech.“26 Ze sbírky Země Nikoho (1961) pochází báseň Jiřího Kuběny, který se sobě vlastním hravým přístupem ke slovům a jejich významům vytváří text, jenž naléhavostí ale i silou exprese vlastního vztahu lyrického subjektu k osobě Zdislavy (a jistě i vysokou uměleckou hodnotou) značně odlišuje od většiny tzv. zdislavské literatury. Apelativní pasáže směřující ke Zdislavě rezonují také ve formální podobě vyjádření charakteru hrdinky i reflexe jejího působení na mluvčího: „Blahoslavená Zdislavo / klínote srdce mýho! / Jakou strukturu bolavou / má Tvoje zdivo. / Božské liknavo!“27 Ani Kuběna ovšem vedle roviny osobní či intimní neponechává stranou roli Zdislavy jako ochránkyně a přímluvkyně národa, k čemuž volí mj. nápaditě motivy z českých mýtů: „Ty slíčná / českých dějin postavo. / Ty hrdá, ne pyšná. / … Zdislavo, Ty se za nás přimluvíš. / Tvůj lid Tě zná. // Zdislavo k Neumětelům / uhánějí Šemíci. / Zdislavo, Ty jsi neodolatelná / jak touha po princi. / … Tys zřícený dům, / číše rtům, / útěcha Blanická.“28 Naproti tomu již zmiňovaná Magdaléna Tůmová prezentuje Zdislavu jako postavu veskrze internacionální. Protagonistka je zpodobněna především jako ochránkyně svého kraje a nijak není rozlišeno, kdo je oprávněným či preferovaným příjemcem její pomoci nebo jehož prosbám bude spíše nasloucháno z důvodu jeho národnosti. Vypravěč tuto záležitost v závěru otevřeně tematizuje a zastává postoj zásadně nerozlišující mezi národnostmi, naopak označuje všechny osoby za příslušníky jedné rodiny v duchu křesťanského univerzalismu: „Když se řekne sever Čech, mnozí si představí jen jeho část. 11

Studie

Michal Čuřín | Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

Ale sever Čech je ve skutečnosti velmi rozlehlý, to mi věřte. Kdysi tam společně žili Češi a Němci v tom nejlepším a nejpřátelštějším duchu. Když bylo potřeba pomoci sousedovi, nikdo se neptal, jestli je to Čech, nebo Němec. Všichni věděli, že sousedovi se musí pomoci a hotovo. A tak je to i se svatou Zdislavou. Ani ona si nikdy nevybírala, komu má pomáhat, zda Čechům, nebo Němcům. Pro ni to byl vždy jenom člověk, který potřeboval pomoc.“29

Zdroje a projevy svatosti Zdislavská literatura se často pokouší odhalit a vysvětlit prameny obdivuhodných činů ústřední hrdinky a ozřejmit okolnosti vzniku jejího neobyčejného charakteru. Obrazy oscilují mezi zřejmým zásahem Boha, jenž si Zdislavu vyvolil pro mimořádné činy již před jejím na-

Obálka historické detektivky V. Vondrušky Zdislava a ztracená relivie

rozením, přes navázání spojení s božskou entitou skrze ctnostný život a usilovnou snahu přiblížit se k sakrálnímu, až po výklady vycházející z určujícího vlivu výchovy a zvláštní vrozené útlocitnosti hrdinky přetavující se posléze v péči o bližního. Setkáme se ale i s rovinou otevřeně blasfemickou, mající za cíl Zdislavu potupit, ponížit její činy, učinit ji nehodnou obdivu, který je k ní běžně chován. Obzvláště v otázce projevů výjimečnosti se tak velmi silně střetávají síly mýtotvorné a mýtoborné či chceme-li souboj sakrálního a profánního. Alena Vrbová v románu V erbu lvice zaznamenává postupnou proměnu šlechtičny libující si v úpravných šatech i zdobných špercích v asketickou ženu, která pozbývá své někdejší krásy, zřeknuvší se veškerých okras, záměrně týrající své tělo a vyčerpávající se náročnou fyzickou prací o nemocné a potřebné. Ke strádání fyzickému se přidá i nejistota duševní pramenící z obavy o svou rodinu, jež by mohla trpět její bohulibou činností. Konané činy milosrdenství se podepisují na Zdislavině zdraví a ona postupně chřadne, až vysílena umírá. Vrbová při prozkoumávání podstaty výjimečnosti své hrdinky a jejích projevů neklade do popředí onu sakrální rovinu, důraz je položen na čin a jeho dopad na nejchudší. Více než co jiného je Zdislava vylíčena jako obětavá žena v oblasti sociální, představitelka v úvodu zmiňované nastupující generace žen oddaných ideálu lidství. Téměř až podupání a zničení tradovaného obrazu Zdislavy předvádí ve svých historických detektivkách historik a spisovatel Vlastimil Vondruška (1955). V knihách Dýka s hadem s podtitulem Tři zločiny, které rozřešil královský prokurátor Oldřich z Chlumu léta Páně 1269 (2002) a Zdislava a ztracená relikvie (2003) je hlavní postava představena spolu se svým mužem jako obzvláště nudná osoba, která se ve společnosti projevuje planým moralizováním a otravnou zbožností.30 Její zápal pro víru je předmětem nejen posměchu, ale je považován dokonce za obecně škodlivý. Havel se Zdislavou svým urputným trváním na údajně tmářských pověrách působí utrpení prostých lidí i jejich smrt. A ačkoli není Zdislavě nijak upíráno její působení špitální, není tato činnost významněji tematizována na úkor jejích nešvarů. Pokus diskreditovat ji v očích publika se provádí na několika rovinách. Je zpochybněna její morální bezúhonnost, kdy se praví, že v mládí nebyla pro svou krásu s to zachovat

29_TŮMOVÁ, Magdaléna. Povídky o svaté Zdislavě. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2007, s. 80. ISBN 978-80-86953-15-1. 30_Vondruška Vlastimil. Dýka s hadem. Tři zločiny, které rozřešil královský prokurátor Oldřich z Chlumu léta Páně 1269. Brno: MOBA, 2002. 287 s. ISBN 80243-0945-9. Týž. Zdislava a ztracená relikvie. Brno: MOBA, 2003. 286 s. ISBN 80-243-1047-3.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

31_RUT, Přemysl. O dobré Paní Zdislavě. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2002, nepaginováno. ISBN 978-80-86953-33-5. 32_NOVÁKOVÁ, Zuzana a Jaroslav NOVÁK. Zdislava, plamen Boží. Brno: Kolo a drak, 1992, s. 9. 33_Tamtéž, s. 11. 34_Tamtéž, s. 40. 35_Tamtéž, s. 42.

XXI 2020 2

Katedra českého jazyka a literatury | Univerzita Hradec Králové

nevinnost a byla přístupna mužským návrhům (bez konkretizace). Její zaujetí věcmi duchovními se umně překóduje v jakousi duševní poruchu a tradiční mateřská role je negována její proklamovanou bezdětností. Oba tituly spojuje neskrývaná averze vůči organizované formě náboženství, jejíž reprezentanti i vyznavači jsou nahlíženi veskrze negativně. Uvědomění si výjimečnosti a povolání Bohem k výjimečné cestě až v závěru životní dráhy naplněné neoslavovanými skutky pomoci bližním je charakteristické pro text Přemysla Ruta O dobré paní Zdislavě (2002), který je originálně vystavěn kolem motivu volání, prosby, apelu směrem ke Zdislavě. Chronologicky pojaté vyprávění představuje ve svých počátcích hlavní postavu jako pasivní objekt zvolání, okřikování – směrem k dítěti, které se ztratilo v lese, k dívce, která se obává o život svého chotě, k mladé ženě, jež se svévolně vzdálila z královského dvora atp. Výjimečnost hrdinky se vyjevuje jakoby nepřímo, její schopností rezistence, v tichém, nezdůrazňovaném a na oči nestavěném milosrdenství. Heroičnost jejích skutků se ukazuje vlastně mimochodem na pozadí znějících, opakovaně halasících zvolání vedlejších postav. Zdislava se postupně představí jako aktivní figura, která uvádí do běhu mnohé obecně prospěšné děje. Po boji utichne kraj a doposud tichá žena se promění ve volající a tehdy zazní i Zdislavina úpěnlivá prosba o pomoc k Bohu. Ono mnohohlasí se v závěru textu ujednotí v Božskou výzvu k imaginárnímu následování do krajiny dětství, a tedy na věčnost: „Zdislava nechala všeho a následuje ten známý hlas. Po celý život slýchala v úpění nemocných a prosbách žebráků jen jeho vzdálenou ozvěnu. Ale teď to byl on.“30 Obvyklým motivem textů o Zdislavě z Lemberka je příroda, která bývá původcem jejích schopností léčitelských, ale může být také pouhým nástrojem Bohem propůjčeným jí k záslužné činnosti, stává se rovněž prostředkem komunikace s Bohem. Zdislava může být také vpletena do bohaté metaforiky přírodních symbolů jako v básních Zuzany a Jaroslava Novákových, kteří v četných odkazech zapracovávají do svých veršů motivy i témata písně Šalamounovy a Velepísně lásky. Je tak mladost Zdislavy přirovnávána k mladým kozám, ovcím, kolouškům, liliím, granátovému jablku atp. coby symbolům vitality, bujnosti, nezkaženosti. Tyto atributy věčné-

ho, totiž symbolického mládí jsou kontrastem k současnému světu „…kdy stáda mladých koz / neseskakují volně z našich hor / a vodní prameny už nejsou čisté / a tvé rty pobledly v dusivém vzduchu.“31 Současnost se s obrazivostí básnického jazyka prodchnutého bohatou biblickou symbolikou střetává i v docela konkrétních momentech akcentujících zkaženost naší epochy, pro niž záchrana spočívá v přijetí příkladu Zdislavy z Lemberka: „Kroutí se v sladkém rytmu lambády, / vinou se k sobě, aby se potupili, / znuděně se povalují v trávě / potřísněné krví Beránka, / losují o oděv, co strhli svému bratru, / do žluči se smíchem namáčejí houbu, / aby ji přitiskli k rozbitým rtům.“32 Využití fragmentů či v některých částech vepsání do biblického textu jednak spojuje příběh Zdislavin s příběhem o Boží milosti, jednak je i razantním přitakáním radostnému životu, oslavou virility, plodnosti. Podstatný a stále znova variovaný je ve verších motiv tělesnosti. Na jedné straně se předvádí hrůzné chátrání, slabost pramenící z nemoci a bolest mrzáků, na straně druhé roztoužená až extatická oslava těla dosvědčující oddanost a lásku nikoli pouze mezi milenci, ale také k Božímu stvoření. Dobře známý motiv světla spojovaný se Zdislavou a jejím působením se zde rozpolcuje, není již pevně svázán s božstvem a jeho dobrotou, naopak se jeho hodnota odvíjí od uživatele, je volitelným atributem, prostým nástrojem bez imanentní vlastnosti. V tom smyslu je Zdislava oslavována jako „ranní hvězda“, „Je zářivá jak luna, / čistá jako výheň slunce…“33, a proti tomu je oheň znamením zmaru, bojů počínajícího konfliktu obou českých králů „…je vidět po setmění / chvějivou rudou zář … Není to stopa po slunci, jež v míru zapadlo, / není to svit slavnostních ohňů … Tam v dáli na obzoru / jazyky ohně běsní v krovech … Jazyky ohně, korouhve války, / vyplazené z tlamy hadí.“34 Zdislava, plamen Boží se z obdobných oslavných básní a souborů vyčleňuje jistou neurčitostí jevů, jejichž užíváním (totiž správným či zavrženíhodným) se teprve tvoří jejich hodnota. Vlastně nic není určeno předem, rozhodnutí a konkrétní činy odkazují k Bohu, nebo naopak k zatracení (tělo a vášeň mohou být prostředkem vyjádření Boží lásky, ale také bezbožného smilstva a prostého užívání slastí ad.). 13

Studie

Michal Čuřín | Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

V textech básníka Ondřeje Fibicha (1954) sepsaných pro folk-rockovou baladu Královna severních záseků (1993), které zhudebnil Jiří Smrž (1954), není příroda původcem Zdislaviny výjimečnosti, ale je spíše jejím stvrzovatelem. Bohatství přírodních motivů se prezentuje jednak v podobě známé rovněž u jiných světců, totiž obrazů tvorů (i jinak divokých), kteří se sklánějí před dobrotou, silou ducha atd. a potlačí svoji přirozenost lidmi mnohdy pociťovanou coby násilnou a stanou se krotkými: „S medvědem rys přichází blíž / Vlk svoji hlavu sklání / Mihl se dnes pralesem kříž / na prsou naší paní“35, vedle nich i další přírodní součásti promění obvyklý běh svých věcí („…potok zapomněl téci“).36 Jednak je Zdislava, v titulu opusu označená jako královna severních záseků, ve čtyřech intermezzech potvrzena na svém symbolickém trůnu základními živly: vodou, která již v mládí předznamenává její budoucí činnost léčitelskou, ohněm, vzduchem a zemí uzavírající životní pouť a naznačující její druhý, posmrtný život. Zdislaviny osudy v chronologickém sledu vylíčeny na pozadí variací přírodních motivů a biblické symboliky se ve Fibichově provedení umně propojují s dobovými událostmi a postavami, např. ve verších připomínajících politického vězně Pavla Wonku: „Naší země se dotýkají / ti, kterým spása přísluší / I hrobem svým zeleným / ve Vrchlabí bratr umučený“.37 Podobný náboj vyjadřuje i epická báseň Marie Dolistové (1951) Paní Zdislava z Lemberka38 (2009), která rozvíjí přírodní motivy korelující s přítomností a působením Zdislavy – její hrdinka vstupuje do nepřátelské a drsné krajiny severních Čech a postupně prostor nehostinného hvozdu humanizuje, prosvěcuje temnotu.

A na druhé straně je příroda oním zřídlem její síly, kanálem, skrze nějž se koncentruje a usměrňuje Boží milost: „Z moudrosti studánek / pod mohutnými duby nabíráš, / průzračností rány vymýváš, / ptáků ve větvoví se po síle ptáš.“39

Závěrem Pokusili jsme se ve stručné analýze pojmenovat základní problémové okruhy, kterým se věnuje současná beletrie tematizující postavu Zdislavy z Lemberka. Otázky nacionality, rodinných konstelací i projevů a původu výjimečnosti jsou v některých ohledech podobné těm, jež si klademe i v případě dalších českých světců. Výjimečným se příběh Zdislavy jeví zejména proto, že v jejím životě chybí zjevný protivník (ať už se jedná o zlolajného bratra, zlotřilou snachu či snad žárlivého krále). Její kult je charakterizován činem milosrdenství a ctnostným rodinným životem, nikoli soubojem, střetem či mučednickou smrtí. Zákonitosti vyprávění příběhů ale protikladnou sílu velmi často upotřebí (a někdy přímo vyžadují), má-li vyniknout morální převaha hlavního hrdiny. A tak je specifikum zdislavské literatury z velké části vystavěno na hledání protivníka, s nímž by bylo možno vejít v konflikt. Jak už víme, stala se jím osoba nejbližší a nejpříhodnější, Zdislavin choť Havel, ale i tento střet se projektuje v mnoha odlišných valérech. Mýtus Zdislavy je stále živý a živený na jedné straně onou provokující tajemností jejích životních osudů, na straně druhé znepokojující silou aktivního konání, které, jak připomíná Durych40, není pociťováno coby oběť, ale jako samotný smysl života. Je to pozice, s níž se vypořádat může znamenat (nejen) pro současného recipienta skutečnou výzvu.

36_FIBICH, Ondřej a Jiří SMRŽ. Královna severních záseků: Oratorium ze života světice blahoslavené Zdislavy z Lemberka: folk-rocková balada [zvukový záznam]. Praha: Monitor Records, 1993. 37_Tamtéž. 38_Tamtéž. 39_Dále autorka zdislavské téma zpracovává ve sbírce Zarostlé stezky (2002), ve které vytváří analogii mezi osudy Zdislavy z Lemberka a lékařky Vlasty Kálalové, která rovněž celý svůj život zasvětila léčení potřebných a byla postižena krutou rodinnou tragédií. 40_DOLISTOVÁ, Marie. Paní Zdislava z Lemberka =: Pani Zdzisława z Lemberka = Knjeni Zdźisława z Lemberka = Frau Zdislawa aus Lemberg = Sinjorino Zdislava de Lemberk = Lady Zdislava from Lemberk. Praha: Řád, 2009, s. 46. ISBN 978-8086673-15-8. 41_DURYCH, Jaroslav. Světlo ve tmách. Blahoslavená Zdislava. Praha: Vyšehrad, 1991. ISBN 97880-7021-062-8.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra českého jazyka a literatury | Univerzita Hradec Králové

Altán sv. Zdislavy a její studánka, skleněný negativ (Severočeské muzeum v Liberci)

XXI 2020 2

Studie

Jesuit missions from Telč to northern Bohemia and to the Jizera Mountains in the second half of the 17th century

A b stra c t

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký | The text deals with Jesuit missions to the north of Bohemia in the second half of the 17th century with an emphasis on the missionary activities of the house of the third probation in Telč. With regard to the process of re-Catholicization in the second half of the 17th century, Frýdlant (Friedland) and Liberec (Reichenberg) represented a specific region, as is evident from Jesuit sources about missions to the local region. Missions from Telč to northern Bohemia, which took place regularly in the second half of the 17th century, played a significant role in the process of re-Catholicization of the area. The Jesuits of Telč often headed to localities near the borders or in mountainous areas, where non-Catholic religions persisted. It is probable some of the transitions to Catholicism were only of formal nature. Unlike in the past, however, the missionaries focused exclusively on non-repressive ways of converting to the faith to prevent further emigration. Their focus was on helping with the parish administration, confessions, and promoting Catholic customs. Missionary work also included acts of charity and caring for one’s neighbor.

ke y w ords

K l í čová slova

Northern Bohemia

severní Čechy

Liberec Region

Liberecko

Frýdlant Region

Frýdlantsko

Telč

Jesuits

Jezuité

mission

misie

17th century

17. století

recatholicization

rekatolizace Fontes Nissae | Prameny Nisy

Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století1 Michaela Ramešová | Štěpán Valecký

Lokality misijní činnosti členů telčské koleje na severu Čech mezi lety 1660–1700. Oranžová značka: opakované výskyty, modrá značka: singulární výskyty. Mapový podklad: © Přispěvatelé OpenStreetMap, (viz https://www.openstreetmap.org/copyright). Mapový obsah: Michaela Ramešová, Štěpán Valecký

1_Text vznikl v rámci projektu NAKI II Telč a jezuité, řád a jeho mecenáši, č. DG16P02M043. 2_Více viz HAVLÍČEK, Petr. Jezuitské misie v barokních Čechách. Náčrt podoby jezuitských misií ve druhé polovině 17. století. In: Omnibus fiebat omnia: kontexty života a díla Fridricha Bridelia SJ (1619–1680). Praha – Kutná Hora: Státní oblastní archiv v Praze – Státní okresní archiv Kutná Hora a KLP-Koniasch Latin Press, 2010 s. 263–277; k rekatolizaci např. BÍLEK, Tomáš Václav. Reformace katolická neboli Obnovení náboženství katolického v království Českém po bitvě bělohorské. Dle pramenů původních sepsal Tomáš V. Bílek. Praha: František Bačkovský, 1892; HANZAL, Josef. Rekatolizace v Čechách – její historický smysl a význam. In: Sborník historický. Praha: Historický ústav ČSAV, sv. 37, 1990, s. 37–91 [Studie z československých dějin (samizdat), Praha 1980]; MIKULEC, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-26120-5; ČORNEJOVÁ, Ivana. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Pokus o zasazení fenoménu do středoevropských souvislostí. In: ČORNEJOVÁ, Ivana, ed. Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Praha – Dolní Břežany: Univerzita Karlova – Ústav dějin Univerzity Karlovy – Archiv Univerzity Karlovy: Scriptorium 2003, s. 14–24. ISBN 8086197-49-2 a další. 3_ČÁŇOVÁ, Eliška. Vývoj správy pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech (1620–1671). Sborník archivních prací. 1985, roč. 35 (2), s. 486–557, zde např. s. 500, 550. 4_MIKULEC, Jiří. Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Praha: Grada, 2013, s. 15–17. ISBN 978-80-247-3698-3.

XXI 2020 2

a odpověď na reformaci v 16. století lze do značné míry považovat aktivitu nově zřízeného církevního řádu, který v roce 1534 založilo sedm společníků Tovaryšstva Ježíšova na Montmartru v Paříži. Schválen byl papežskou bulou Regimini militantis Ecclesiae 27. září 1540. Jezuitům brzy připadla prvořadá role v šíření a upevňování katolické víry, a to zejména prostřednictvím misijní činnosti. V Českých zemích se silným zastoupením nekatolíků se cílem misijního působení Tovaryšstva Ježíšova stala předně rekatolizace,2 na níž se podílely i jiné řády.3 V pobělohorské době se již v zemi etablovala většina jezuitských kolejí, které v tomto procesu převzaly hlavní iniciativu. Členové řádu se v českých zemích na rekatolizaci aktivně podíleli též v druhé polovině 17. století, kdy nahrazovali chybějící kněze a doplňovali službu v opuštěných farnostech, které po vypovězení duchovních jiných vyznání nebyla katolická církev schopna obsadit ani po ukončení válečného konfliktu.4 Souběžně vyvíjeli snahy přivést obyvaDOI: 10.15240/tul/007/2020-2-002

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký | Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století

telstvo k „pravému“ vyznání, anebo v něm již obrácené věřící posilovat. Téměř v každé koleji byli pro tyto účely ve sledované době vyčleněni zkušení jezuité (missionarii), kteří ve vyhrazeném čase podnikali obchůzky okolním krajem (excursiones ad viciniam) anebo pobývali mimo řádové sídlo v misijní stanici (statio). Například v rámci činnosti jičínské jezuitské koleje fungovala stanice v Podkrkonoší v Hostinném,5 kde se v šedesátých letech 17. století rekatolizaci kraje kontinuálně věnovali tři jezuité.6 Misijní činnost se však neomezovala na okolí jezuitských domů, příslušníci řádu zasahovali též v regionech vzdálených od jejich domovského sídla. Misie byly také důležitou součástí výcviku členů řádu v domě třetí probace v Telči založeném roku 1651, který své fungování zahájil roku 1655. Jezuitské sídlo v Telči, kde se pod vedením zkušených otců v terciátu vzdělávala skupina adeptů třetí probace (terciánů), bylo po noviciátu v Brně ústředím duchovní formace jezuitského řádu v české jezuitské provincii. Součást výchovy mladých členů řádu, kteří zde podstupovali duchovní cvičení a připravovali se na poslední řádové sliby, tvořily též misijní cesty, během nichž si terciáni měli osvojovat zkušenosti nezbytné pro naplňování poslání řádu šířit víru. Misie tvořily jeden z experimentů, které zájemci o složení posledních slibů v rámci své přípravy podstupovali.7 Přestože se některá místa určení jejich cest v průběhu let opakovala, misijní činnost domu třetí probace v Telči zahrnula pestré spektrum lokalit na celém území české jezuitské provincie, a to patrně též proto, že misie byly součástí agendy většiny osazenstva koleje. Hovoří o tom i skutečnost, že telčští otcové na misie opakovaně cestovali i na sever či severovýchod Čech, na Českolipsko, Frýdlantsko, Liberecko, Jablonecko či Semilsko v Boleslavském kraji, kam tyto oblasti spolu s jinými v 17. století spadaly.8

Rekatolizace na severu Čech za účasti jezuitského řádu Zmíněné kraje představovaly z hlediska rekatolizace v druhé polovině 17. století do určité míry specifický region.9 Předbělohorský společenský vývoj, okolnosti třicetileté války a těsné náboženské, hospodářské i osobní kontakty s Horní Lužicí (případně Slezskem), které

Studie

trvaly i po uzavření Pražského míru a převodu obou Lužic do držav saského kurfiřta (1635),10 přispěly k tomu, že u zdejšího obyvatelstva na počátku druhé poloviny století převládalo protestantské vyznání. Svou úlohu vedle blízkosti hranice patrně sehrával také hornatý terén a z hlediska správy země okrajová poloha regionu. Rekatolizace v této části Čech za účasti jezuitského řádu probíhala v několika vlnách. Již ve dvacátých a třicátých letech 17. století měly lokality na severu Čech v tomto ohledu částečně zvláštní postavení. Majitel panství, Albrecht z Valdštejna, který do kraje jezuity povolal, na uplatňované postupy dohlížel a příležitostně je z pragmatických důvodů mírnil, zvláště s ohledem na užívání rázných opatření a násilí.11 Pro potřeby rekatolizace byl ve dvacátých letech na jeho územích zřízen samostatný komisař, Jan Ctibor Kotva z Freifeldu,12 který v kraji působil s padesátičlennou skupinou ozbrojenců.13 Misijní

5_K rekatolizaci Hostinného ZAHRADNÍK, Pavel R. Rekatolizační praxe v lokální perspektivě. Vztah rekatolizace a obnovy církevní správy v Boleslavském kraji a severní části Hradeckého kraje (vybrané otázky). Turnov, 2016. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, s. 293–302. 6_Literae annuae a catalogus personarum jičínské koleje: Národní knihovna ČR v Praze (dále jen NK Praha), XXIII C 105/6, fol. 37r, 37v, 231r, 406r; NK Praha, XXII C 105/7, fol. 35r, 176r, 272r. 7_HAVLÍČEK, Petr. Třetí probace jako součást řádové formace. In: BOBKOVÁVALENTOVÁ, Kateřina a Petra HNILICOVÁ, edd. Telč a jezuité. Řád a jeho mecenáši (katalog výstavy). Telč: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Telči, 2020, s. 69–80. ISBN 978-80-907357-3-6. 8_K Boleslavskému kraji patřila také část dnešního Královéhradeckého kraje, viz též ZAHRADNÍK, Pavel R., cit. v pozn. 5, s. 88–90. 9_HELBIG, Julius. Geschichte der Gegenreformation und der gleichzeitigen Kriegsereignisse in der Herrschaft Friedland. Mitteilungen des Vereins der Deutschen in Böhmen. 1901, roč. 39, s. 287–312, 453–477; ČÁŇOVÁ, Eliška. Rekatolizace severních Čech. In: Sborník příspěvků k době poddanského povstání roku 1680 v severních Čechách. Praha: Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1980, s. 9–42; k Frýdlantsku: ZAHRADNÍK, Pavel R., cit. v pozn. 5, s. 269–283. 10_ANDĚL, Rudolf. Frýdlantsko po Pražském míru 1635. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2018, roč. 19, č. 1, s. 62–69. ISSN 1213-5097. 11_ČORNEJOVÁ, Ivana. Jičínští jezuité a rekatolizace. In: Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně konané 10. září 1993. Jičín: Městský úřad Jičín, 1995, s. 65–72; BÍLEK, Tomáš, Václav, cit. v pozn. 2, s. 143, 156; blíže k situaci v Liberci ANDĚL, Rudolf. Liberec v době třicetileté války. In: MELANOVÁ, Miloslava, ed. Liberec. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017, s. 61–78. ISBN 978-80-7422-484-3. 12_VÁVRA, Josef. Praelát český Jan Ctibor Kotva z Freifeldu. Časopis katolického duchovenstva. 1901, s. 527–534, 591–598. 13_LUG, Viktor, Anton Franz RESSEL a Erich GIERACH. Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen. IV, 1–5, Reichenberg. Reichenberg, 1938.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i.

Lokality misijní činnosti členů telčské koleje na severu Čech mezi lety 1660–1700. Oranžová a červená značka: opakované výskyty, modrá značka: singulární výskyty. Mapový podklad: Majerova mapa českých zemí (1747–1748), Regni Bohemiae, Duc. Silesiae, Marchionatuum Moraviae et Lusatiae Tabula generalis, Historický ústav Akademie věd České republiky, sign. MAP A 19, VII/3/B 7063, © Historický ústav AV ČR, v. v. i. Mapový obsah: Michaela Ramešová, Štěpán Valecký

14_BÍLEK, Tomáš, Václav, cit. v pozn. 2, s. 150–153; MIKULE, František. Rovenská rebelie. Od Ještěda k Troskám. Vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí, Turnov 2010, roč. 17 (33), č. 4, s. 272–274; HÁJKOVÁ-PASTYŘÍKOVÁ, Kateřina. Památky na patera Matěje Burnatia. In: Pax bello potior. Sborník věnovaný doc. PhDr. Rudolfu Andělovi, CSc. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004, s. 203–208. 15_ČÁŇOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 3, s. 543. 16_ŠTEFANOVÁ, Dana a Jan HORSKÝ. Rekatolizace a rodinné, sociální a kulturní životní světy. (Panství Frýdlant – sonda do soupisu podle víry z roku 1651). In: Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně konané 10. září 1993. Jičín: Městský úřad Jičín, s. 137; KOČÍ, Josef. Odboj nevolníků na Frýdlantsku 1679–1687. Příspěvek k povstání nevolníků v Čechách v roce 1680. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1965, s. 69.

práce na Frýdlantsku a Liberecku spadala do agendy nejbližšího řádového sídla, tedy zmíněné jičínské jezuitské koleje. K jeho členům patřil též Mattheus Burnatius, kterého při vykonávání rekatolizace s asistencí ozbrojených sil roku 1629 připravili o život obyvatelé Rovenska pod Troskami.14 XXI 2020 2

Na postupu systematického obracení věřících na katolickou víru se ve zdejších regionech negativně podepsaly okolnosti třicetileté války. Odchod obyvatelstva zasaženého válečnými událostmi anebo represivními opatřeními užívanými pro prosazení náboženské konverze vedl k podstatnému úbytku populace. Ve třicátých letech 17. století byla pro zabavená panství Albrechta z Valdštejna ustavena zvláštní komise, která zahájila činnost v druhé polovině roku 1637.15 Přes opětovné povolání jičínských jezuitů do kraje v roce 1638 na přání hraběte Matyáše Gallase však přítomnost vojsk protestantského vyznání či krátkodobé návraty nekatolických duchovních vedly ke stírání výsledků ne zcela zdárné rekatolizace předešlých let. Počet katolických obyvatel v již částečně obrácených městech regionu kolísal.16 Ještě méně příznivý stav z tohoto úhlu pohledu panoval na venkově, kde 19

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký | Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století

do poloviny století rekatolizace nedoznala vůbec patrně valných úspěchů.17 Region zůstal v podstatě nekatolický. Pro ilustraci lze uvést, že ve Frýdlantu oproti stavu k roku 1638 žili těsně po polovině století katolíci v naprosté menšině.18 Také v Liberci s 1 329 obyvateli bylo podle soupisu poddaných dle víry, vyhotoveného v roce 1651, katolíků stěží deset procent; více než 70 % vyznavačů jiných denominací bylo nadto shledáno jako bez naděje na obrácení.19 V Novém Městě pod Smrkem v Jizerských horách nežil dle soupisu katolík žádný.20 Situace byla srovnatelná i na Jablonecku. Přestože se tehdejší majitel panství pověřený vypracováním soupisu, hrabě Mikuláš Des Fours, zaznamenání otázek náboženské příslušnosti obyvatel vyhnul, k výčtu poddaných na svých državách připojil poznámku, že „při těch horách lidé velice zhovadilí a téměř jak divocí jsou.“21 Podobně se nově zřízená rekatolizační komise,22 která na Liberecku a Frýdlantsku se skupinou vojáků zahájila činnost na počátku padesátých let 17. století, vyjádřila o obyvatelích Frýdlantska. Ještě před příchodem komise navíc region postihla další intenzivní vlna emigrace, zvláště do Horní Lužice, nepochybně vlivem tíživé vyhlídky na přísné podmínky rekatolizace přijaté v patentu, který nové postupy opatřoval (1650).23 Emigrace se citelně dotkla jak měst, tak venkova. Z Frýdlantska odešly více jak tři tisíce obyvatel,24 téměř čtyři tisíce osob se jen do Žitavy vystěhovaly z libereckého panství.25 Pro dokreslení souvislostí lze uvést, že dle Berní ruly z roku 1654 bylo v Boleslavském kraji v úhrnu 50 vesnic opuštěných.26 Tento stav padal patrně zčásti na vrub rekatolizačnímu nátlaku, který byl na počátku padesátých let 17. století obnoven. Na vynucování přestupu ke katolictví se v této době rovněž podílelo Tovaryšstvo Ježíšovo. Do Liberce byl na počátku padesátých let 17. století s ozbrojenci vyslán jezuita Casparus Hildebrand,27 spolu s ním byl působením na Liberecku pověřen Joannes Jordan, který se ujal úkolu kázat po okolí.28 Z jezuitského řádu v první polovině padesátých let 17. století v kraji pobýval také Adamus Lindner, který podle seznamů přestoupivších poměrně zdárně podával věřícím poučení o katolické víře na Frýdlantsku, a to s dalším jezuitou Laurentiem Beckem.29 V roce 1653 se na panství hraběte Des Fourse pohybovalo šest misionářů z jičínské koleje, která poskytovala misiím potřebné zázemí.30 20

Studie

Podle řádového historika Joanna Millera nebyly na misionáře nikde kladeny takové nároky jako právě na Frýdlantsku. Přestože se jezuité místním intenzivně věnovali jak ve městech, tak na vesnicích, perspektivou příslušníků řádu dosahovali po několik týdnů jen pramalých výsledků. „Zatvrzelost“ zdejších nekatolíků údajně posiloval nedaleko působící nekatolický duchovní, který o jezuitech šířil lži a pomluvy. Přesto se mezi Frýdlantskými podařilo postupně k přestupu přimět 134 věřících. Na venkově se však ve 24 vesnicích na katolickou víru obrátili za tři týdny misijní práce pouze tři lidé, zatímco ostatní pod hrozbou příchodu vojáků volili raději odchod z kraje (i s dobytkem). V Liberci byla situace o něco nadějnější, ačkoli i tam byly pro řád počátky rekatolizace na jaře 1651 nesnadné; za první dva měsíce se dle Millera ve městě „podvolilo“ devět osob.31 Bez zásahu světské moci bylo pohledem řádu možno pokročit jen málo. Věřící dle jezuitského historika prchali z města a odváželi z něho majetek. Rekatolizaci nadto provázel

17_HELBIG, Julius, cit. v pozn. 9, s. 304; ZAHRADNÍK, Pavel R., cit. v pozn. 5, s. 276 (Tabulka 6. 5 a). 18_ŠTEFANOVÁ, Dana a Jan HORSKÝ, cit. v pozn. 16, s. 137; ANDĚL, Rudolf, cit. v pozn. 10, s. 65. 19_LUG, Viktor. Das Einwohnerverzeichnis der Herrschaft Reichenberg aus dem Jahre 1651. Mitteilungen des Vereins für Heimatkunde des Jeschken-Iser-Gaues. 1932, roč. 26, s. 7–12; ANDĚL, Rudolf. Třicetiletá válka na českolužickém pomezí a v přilehlém Pojizeří. Sborník Severočeského muzea. Historia. 1991, roč. 10, s. 44. 20_ŠTEFANOVÁ, Dana a Jan HORSKÝ, cit. v pozn. 16, s. 137. 21_PAZDEROVÁ, Alena, ed. Soupis poddaných podle víry z roku 1651: Boleslavsko. Díl 1, 2. Praha: Státní ústřední archiv, 1994, s. 592. 22_ČÁŇOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 9, s. 31. 23_BÍLEK, Tomáš Václav, cit. v pozn. 2, s. 230; ANDĚL, Rudolf. Česko-lužické pomezí po vestfálském míru. In: 350 rocznica pokoju Westfalskiego na terenach Euroregionu Nysa: 1648– 1998. Jelenia Góra: Jaremen, 1999, s. 57–62. 24_ANDĚL, Rudolf, cit. v pozn. 10, s. 65. 25_Tamtéž, s. 65. 26_KOČÍ, Josef, cit. v pozn. 16, s. 28. 27_ČÁŇOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 9, s. 31. 28_MILLER, Joannes. Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723. Liber V et VI. (dále jen NK Praha, XXIII C 104/3), p. 639, 640. 29_NK Praha, XXIII C 104/3, p. 639; RESSEL, Anton Franz. Die Gemeinden Raspenau, Mildenau und Mildeneichen. Teil 1. Eine Beschreibung und Geschichte dieser Orte. Friedland in Böhmen: Franz Riemer, 1914, s. 125–130. 30_Archivum Romanum Societatis Iesu (dále jen ARSI Roma), Germ 132, fol. 154r (katalog osob jičínské koleje pro rok 1653). Jména jsou zaznamenána pro Liberec a Hostinné. Casparus Hildebrand je však v roce 1652 jako misionář veden u koleje v Hradci Králové (catalogus 1652: Österreichische Nationalbibliothek (dále jen ÖNB Wien) 11962, fol. 133r); k jezuitské přítomnosti v kraji viz též ČÁŇOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 3, s. 550. 31_NK Praha, XXIII C 104/3, p. 639–640.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

32_BÍLEK, Tomáš Václav, cit. v pozn. 2, s. 240; NK Praha, XXIII C 104/3, p. 640. 33_MIKULEC, Jiří, cit. v pozn. 2, s. 35. 34_HANZAL, Josef, cit. v pozn. 2, s. 79; ČÁŇOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 9, s. 34. 35_REZEK, Antonín, ed. Relatio progressus in extirpanda haeresi per regnum Bohemiae, marchionatum Moraviae et ducatum utriusque Silesiae, opera P.P. Societatis Jesu provinciae Bohemiae, ab anno 1661 usque ad annum 1678. Praha: Společnost nauk, 1892. 36_NEVRLÝ, Miloslav. Kniha o Jizerských horách. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1981, s. 306. 37_ČÁŇOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 9, s. 34. 38_Viz ANDĚL, Rudolf, cit. v pozn. 23. 39_Viz ANDĚL, Rudolf, cit. v pozn. 10, s. 69. 40_Literae annuae domu třetí probace v Telči (ÖNB Wien, 13558*); NK Praha, XXIII C 104/3; PODLAHA, Antonín. Z dějin katolických misií v Čechách r. 1670–1700, Sborník Historického kroužku. Praha: Družstvo Vlasť, 1895, roč. IV, s. 104–131. 41_Konkrétně jsou v literae annuae dále uvedeny návštěvy v Mimoni a Cvikově (ÖNB Wien, 13558*, fol. 36r), blíže k těmto misiím Národní Archiv (NA) Praha, SJ, IIIo-478, kart. 207a. Misionáři z Telče se rovněž pohybovali v oblasti Podkrkonoší (mj. v Jilemnici). 42_NA Praha, SJ, IIIo-478, kart 207a; ARSI Roma, Boh. 90 I, fol. 254r; Moravský zemský archiv v Brně, G12, II, inv. č. 80, fol. 42r; ARSI Roma, Boh. 90 I, fol. 254r; MZA, G12, II, inv. č. 80, fol. 42r. 43_NK Praha, XXIII C 105/6, fol. 482r. 44_Na základě literae annuae nelze zcela jednoznačně rozhodnout, zda se v daných případech hovoří o Jablonci nad Nisou, či Jablonci nad Jizerou. 45_ÖNB Wien, 13558*, fol. 52r. 46_ÖNB Wien, 13558*, fol. 45r.

XXI 2020 2

Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i.

aktivní odpor místních, v Liberci proti jejím podmínkám roku 1651 propukla vzpoura.32 Po potlačení odporu počet svolných ke konverzi údajně dospěl k šesti stům, a to i pod hrozbou vězení. Pokroky jezuité činili i na venkově. Otci Jordanovi se do konce roku mělo podařit na katolictví obrátit celé Nové Město pod Smrkem. Přes ideově jednostranný pohled údajů o rekatolizaci z řádového prostředí nemůže být sporu o tom, že z obecně lidského hlediska byly pro nekatolické věřící události v kraji velmi tíživé.

Jezuitské misie z domu třetí probace v Telči na severu a severovýchodě Čech V šedesátých letech 17. století, kdy misionáře na sever Čech poprvé doložitelně vyslal dům třetí probace v Telči, se však poměry oproti dřívější době poněkud změnily. Rekatolizace měla za Leopolda I. jinou podobu. Pramenné zmínky naznačují, že se nepřistupovalo k tak tvrdému prosazování přestupu ke katolictví, a to mimo jiné také proto, aby se v kraji předešlo dalšímu úbytku obyvatel, který neblaze postihoval hospodářské podmínky části panství na severu Čech. Svou úlohu kromě jiných faktorů patrně sehrála také generační obměna věřících.33 Důraz nadále spočíval spíše na nerepresivní misijní činnosti, jak to dokládá i práce příslušníků Tovaryšstva Ježíšova v kraji. Dle zpovědních seznamů se navíc zdá, že se do šedesátých let 17. století podařilo s rekatolizací regionu do značné míry pokročit.34 Počet zaznamenaných nekatolíků se snížil, registrována byla hojná účast na zpovědi. Týmž směrem by ukazovaly záznamy o obrácených, které si vedl jezuitský řád.35 V šedesátých až osmdesátých letech 17. století lze nicméně nadále zaznamenat emigrace ze severních Čech do Horní Lužice.36 Některé vesnice regionu též do roku 1676 patřily pod fary za hranicemi království.37 Z těchto okolností i z dalších zdrojů tedy vyplývá, že z hlediska náboženské příslušnosti byla situace v regionu v druhé polovině 17. století přinejmenším nejednoznačná.38 Přestoupivší věřící byli vlažní k dodržování katolických zvyklostí, na řadě míst se v jakési formě udržovalo nekatolické vyznání,39 obyvatelé vyhledávali služby u hornolužických duchovních. Svědčí o tom také zápisy o misiích otců třetí probace z Telče, zejména výroční zprávy (literae annuae), které na situaci v kraji dovolují nahlédnout řádovou perspektivou.

Telčští terciáni se dle dostupných pramenů na sever Čech od šedesátých let do konce 17. století na misie vypravili přinejmenším patnáctkrát.40 Jejich aktivitu zde lze prozatím poprvé sledovat roku 1662, kdy byla ve výročních zprávách koleje zaznamenána výprava do Boleslavského kraje, na hranice Českého království s Horní Lužicí.41 Misijní práci se zde dle pramenů věnoval Andreas Swoboda a Augustinus Kaminko.42 Swoboda kromě Cvikova a Mimoně patrně vykonal cestu také do opuštěné farnosti v Jablonném v Podještědí. Na Frýdlantsku na gallasovském panství se tohoto roku jezuité pohybovali společně, a to mimo jiné v Raspenavě, Luhu či v Arnolticích. Posléze navštívili Hrádek nad Nisou, Chrastavu a jiná místa v regionu, než svou cestu zakončili v Turnově a Semilech. Specificky jsou místa misijní praxe terciánů na severu Čech uváděna též v následujícím roce.43 To se telčští otcové s pověřením pražské konzistoře kromě Mimoně, Cvikova a dalších lokalit v Boleslavském kraji (neoboleslawiensis districtus) vydali na třídenní cestu směrem do Horní Lužice, patrně opět přes Hrádek nad Nisou, a pak do Hejnic a Frýdlantu. Následovala zastávka v Jičíně, kde působila řádová kolej, a poté činnost v Liberci, v Jablonci či ve Smržovce,44 odkud misionáři pokračovali k úpatí Krkonoš na hranice se Slezskem. Jak bylo pro řádovou činnost sledované doby typické, při této misii, která zabrala celkem čtyři měsíce, se telčští jezuité soustředili v prvé řadě na zpovídání, vyučování katecheze a kázání. (Zpovědí v kolejních zápisech terciáni vykázali přes pět tisíc, kázání dle téhož pramene proběhlo 87). Evidovány však byly i poměrně početné konverze luteránů, a to kupříkladu v Hrádku nad Nisou. Až několikatisícový měl být počet „nepravých“ katolíků, které se během celé misijní výpravy z Telče na severovýchod dle literae annuae podařilo „napravit“ (ex fictis veri Catholici effecti sunt). Podobný nástin misijní praxe v regionu podávají jezuitské prameny v nadcházejících letech, kdy misie na sever Čech z Telče pokračovaly. Přítomnost členů Tovaryšstva Ježíšova z telčského řádového sídla lze v regionu doložit v letech 1664 a 1665, když se terciáni znovu pohybovali v prostoru Boleslavského kraje45 anebo v pohraničí poblíž Horní Lužice.46 Mezi otci třetí probace byli tehdy vybráni vhodní kandidáti, jejichž úkolem bylo opět především posilovat katolické smýšlení u nedávno 21

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký | Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století

Studie

obrácených. Z řádových písemností vysvítá, že při výběru misionářů na cesty na sever Čech hrála roli jazyková vybavenost, tedy znalost češtiny a němčiny, která byla pro působení v kraji nezbytná. Podrobný rozpis lokalit telčské misijní práce je znovu k dispozici v roce 1666, kdy se itinerář částečně podobal misii z počátku šedesátých let. Trasa vedla přes Semily, Jablonec nad Nisou, Liberec, Hrádek nad Nisou do Žitavy, následovalo působení v Rumburku, Varnsdorfu, Turnově, v Bozkově a Jesenném.47 Ke katolickému vyznání tehdy přestoupily jen tři osoby, výrazně vyšší však bylo množství kajícníků, které dle řádových pramenů telčští jezuité vyslechli (více jak 970). Ve spojení s rokem 1666, kdy tato misie proběhla, se pak nabízí možnost zmínit jednu zajímavou okolnost. Do téhož roku je datován pískovcový kámen s kříži v Jablonci nad Nisou, z nějž nápis s vročením 1666 činí jednu z nejstarších památek na Jablonecku. Kámen nejspíše původně stál při staré cestě do Vrkoslavic, na místě bývalého pivovaru. Po několika přesunech našel své místo u jižní stěny kostela sv. Anny. Kámen s hrubě vytesaným reliéfem křížů nese mimo datace dva nápisy.48 Na boku je pod zkratkou MARIA a letopočtem 1666 zaznamenáno jméno George Weis. Na přední straně je pod písmeny IHS uvedeno, že toho roku na konci ledna na daném místě umrznul Hans Kleinert.49 Zajímavé je, že člen řádu jménem Georgius Weis roku 1666 pobýval v jičínské koleji a rok nato jako otec třetí probace v Telči.50 Ve spojení s jezuitskými misiemi do regionu by bylo možné uvažovat, zdali se tento řádový člen mohl misie roku 1666 účastnit, například z jičínské koleje jako doprovod misionáře z Telče, kde byl sám od podzimu 1666 veden jako tercián. Pokud jde o jablonecký kříž, monoKříž u jižní boční stěny kostela sv. Anny v Jablonci nad Nisou. Foto B. Valecká 47_ÖNB Wien, 13558*, fol. 60r. 48_DREYHAUSEN, Walter von. Die alten Steinkreuze in Böhmen und im Sudetengau: Mit 62 Lichtbildern und 2 Karten. Reichenberg: Franz Kraus, 1940, s. 96; SCHEYBAL, Josef Václav, Bedřich BENEŠ a Jana SCHEYBALOVÁ. Památky Jablonecka: přehled historických památek okresu Jablonec nad Nisou. Liberec: Severočeské muzeum, 1969, s. 27; WIESER, Stanislav et al. Kamenné kříže Čech a Moravy. Praha: Argo, 2001, s. 151. ISBN 80-7203-370-0. 49_IHS 1666 ABEND IST ALHIER ERFROREN HANS KLEINERT JENER ENDE. RENOVIRT (?) – dle DREYHAUSEN, Walter von, cit. v pozn. 48, s. 96 nápis nejspíše končil letopočtem 174?, který však dnes již téměř není čitelný a nebyl ani obnoven při posledním restaurování. 50_MZA Brno, G12 Cerr.II 80, fol. 68r: MZA Brno, G12 Cerr.II 80, fol. 90v; Státní okresní archiv (SOkA) Jindřichův Hradec, Sb. r. 5, Catalogus 1667 P. P. Tertiarii; v téže době v jezuitském řádu působil ještě jiný Georgius Weis, který se v letech 1666–1667 zdržoval v koleji v Nise (viz níže).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i.

51_BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. III. díl, 4. svazek. Řeholní klerikové (jezuité). Praha: Libri, 2012, s. 16–17. ISBN 80-7277084-5. 52_Georgius Weis (1616–1677), Georgius Weis (1636–1677), Georgius Xaverius Weis (1650–1686). 53_PAZDEROVÁ, Alena, cit. v pozn. 21, s. 557; v soupisu obyvatel se nachází více nositelů variant tohoto jména. Příjmení Weise se vyskytuje několikrát, a to i v kombinaci s křestním jménem Georg, zejména v okolí Frýdlantu. (V matrice pro danou dobu, viz Státní oblastní archiv (SOA) v Litoměřicích, sign. L84/A, inv. č. 4384. Římskokatolická matrika Liberec, se narození osob s daným jménem sice potvrdit nepodařilo, srov. však pozn. níže. 54_Státní oblastní archiv (SOA) v Litoměřicích, sign. L13/1, inv. č. 727. Za upozornění velmi děkujeme recenzentovi příspěvku. 55_Mohlo se však jednat též o osobu nežijící v tomto panství, například cestujícího obchodníka. 56_NEVRLÝ, Miloslav, cit. v pozn. 36, s. 95, 227, 266. 57_NK Praha, XXIII C 105/8, fol. 669v–670r. Zvláště náročnou misijní práci toho vykazovali též v Rokytnici.

Kříž u jižní boční stěny kostela sv. Anny v Jablonci nad Nisou, detail bočního nápisu. Foto B. Valecká

gram IHS Tovaryšstvo používalo od počátku řádu jako svůj znak,51 ačkoli jde o znamení poměrně obecné, které se vyskytovalo i mimo řádové prostředí. Souvislost mezi zhotovením památky a příslušníkem řádu však nelze doložit. Weis nebylo příjmení neobvyklé, rovněž v řádu se objevuje vícečetně.52 Dle soupisu obyvatel z roku 1651 žila v oblasti, do které spadaly i Vrkoslavice (tj. v okolí původního umístění kříže), rodina s příjmením Weis,53 a jistý Georg Weis byl dokonce v březnu roku 1669 zaznamenán v zápise farní knihy pokřtěných a oddaných obce Bzí jako svědek při křtu.54 Jde-li o zesnulého, jacísi Kleinertové žili v době vzniku soupisu ve Smržovce.55 Obecně však platí, že jezuité měli zájem napomáhat vzniku drobných křesťanských symbolů v krajině, které XXI 2020 2

by přispívaly k podpoře katolického vyznání. Jablonecký kříž není jedinou regionální památkou tohoto druhu, jejíž vznik koreluje s doložitelnými výpravami jezuitů do zdejšího kraje. Za příklad může sloužit i tzv. Klogertův kámen s letopočtem 1674 v lese nad Bedřichovem.56 Byl to rok, kdy se telčští terciáni snažili „napravovat“ náboženské mravy ve Smržovce a v Liberci.57 S jakými poměry se telčští otcové v regionech na severu a severovýchodě Čech setkávali, napovídají doklady o jejich misiích právě ze sedmdesátých let 17. století, kdy je jezuitské výpravy do zdejšího kraje možné prozatím doložit v letech 1672, 1674, 1675 a 1678. Roku 1672 bylo v řádových dokumentech zaznamenáno, že se přes veškerou snahu značná část obyvatel na Frýdlantsku při23

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký | Jezuitské misie z Telče na sever Čech ve druhé polovině 17. století

držuje nekatolického vyznání. V Bulovce byla nekatolíků polovina obyvatel, včetně rychtáře, a Jizerka či Boleslav u Černous zůstaly dle jezuitů dokonce převážně nekatolické. Vinu na situaci kromě blízkosti hranice údajně nesli také majitelé některých panství, kteří se k misionářské práci u poddaných nestavěli nijak horlivě a nepropůjčovali misionářům dostatečné pravomoci ze strachu před další emigrací.58 Takovým dopadům misijní práce se evidentně měli vyhnout i sami členové Tovaryšstva Ježíšova. Dokládá to případ jezuitské misie z Telče roku 1678 ve Vsi na Frýdlantsku.59 Když zde telčský misionář vyučoval děti „heretiků“, přinesl dle výročních zpráv pověřený vrchnostenský úředník dokument, dle nějž měli pod hrozbou nejtvrdšího trestu ke katolicismu přestoupit i rodiče, což po chvíli předstírané ochoty vyvolalo sérii nočních úprků do Horní Lužice. To, že emigraci nezpůsobil nevhodným či příliš naléhavým přístupem sám misionář, pak potvrdil jednak majitel panství, jednak v dopise opatřeným pečetí frýdlantský děkan a přípisy příslušníků duchovní správy ze Železného Brodu a Semil. Text výroční zprávy nicméně také podotýká, že se po odchodu telčského terciána někteří z emigrantů rozhodli k návratu do Čech. Podobně jako jiné prameny dovolují výroční zprávy domu třetí probace v Telči usuzovat, zda u části populace regionu nebylo v této době v řadě případů přijetí katolicismu stále spíše pragmatickým krokem, či dokonce přímo formální. Otcové terciáni často odkazovali na neznalost, nedodržování anebo zjevné porušování pravidel katolického života. V roce 1674 se misionář v Liberci pokoušel podpořit slavení světeckých svátků a zejména úctu k Panně Marii, která byla u místních údajně přijímána spíše chladně.60 Totéž platilo o dalších katolických zvyklostech, zejména pak o dodržování půstu, které se množství věřících snažilo různě obcházet. Příliš důslední v zajišťování pevnosti v katolických způsobech nebyli prý ani místní faráři. Telčští terciáni to ilustrovali zanedbáváním posledního pomazání, kupříkladu v Jablonci a Smržovce, anebo jiných svátostí. V kraji se dle výročních zpráv dokonce setkali i s případy věřících pokročilého věku, kteří neznali základní součásti katolické pobožnosti, jako byly mariánské modlitby. Báli se kvůli tomu důsledků zpovědi. Zodpovědný duchovní si za to od terciánů vysloužil výtky,61 přestože si misionáři hledě24

li spíše toho, aby do agendy místních katolických farářů příliš nezasahovali.62 Katoličtí kněží nicméně nebyli s to pokrýt celé spektrum duchovní péče dle představ členů řádu z organizačního hlediska a zdá se, že mezi místními, kteří se do určité míry naučili zachovávat status quo, a nově příchozími jezuity mohlo z pochopitelných důvodů vznikat určité napětí. Pohledem telčských misionářů měla těsnějšímu přilnutí ke katolickému vyznání zejména napomoci služba na farách, zvýšená frekvence mší,63 udílení svátostí, vyučování katechismu, kázání, náboženské disputace, organizace různých festivit, ale také podpora mariánské úcty, společné modlitby, rozdávání růženců či devočních tisků. V osmdesátých letech 17. století, kdy bylo udané počty odhalených a zdárně obrácených v regionu možné spočítat na prstech jedné ruky, však věřící nadále užívali služeb přeshraničních duchovních, příležitostně překračovali pro zajištění náboženských potřeb zemskou hranici a výjimkou patrně nebyly ani občasné nálezy nekatolických Biblí, postil a jiných „nevhodných“ knih.64 Z této doby se též dochovala některá jména telčských terciánů působících na severu Čech. Roku 1682 se na Frýdlantsku jako misionář zdržoval Joannes Pistorius,65 poněkud problematický jezuita, který dva roky po vykonání misie řád opustil. V roce 1685 na frýdlantském panství pobýval Joannes J. Jantsch.66 Roku 1687 pak v rámci terciátu podnikl cestu z Telče Ludovicus Lissowsky na državy hraběnky Des Foursové, kde údajně nalezl několik osob jiného vyznání.67 V německé části Boleslavského kraje se téhož roku věnoval misijní práci Mattheus Beitlich, jemuž se v lokalitách misie již nepodařilo obrátit nikoho.68 Dva roky nato byla úloha misionáře na Frýdlantsku svěřena terciánovi Georgiu Tischerovi,69 s nímž se na sever z domu třetí probace v Telči vydal Joannes Sies.70 Zprávy o jejich činnosti napovídají, že misie byly pohledem řádu nadále potřebné zejména na horách a poblíž hranic, kde ponoukání k přestupu ke katolictví naráželo na odpor. Záznamy o tom, že se někteří z misionářů setkali s věřícími, kteří se ještě v šedesáti letech nedokázali pokřižovat, lze nicméně připsat spíše literární nadsázce, která je pro jezuitské výroční zprávy do určité míry příznačná. Tytéž formulace se v tomto typu pramene v takřka nezměněné formě nacházejí častěji v různých ročnících, patrně ke zdůraznění polarity textového podání řádové a vněřádové situace.

Studie

58_PODLAHA, Antonín, cit. v pozn. 40, s. 108. 59_ÖNB Wien, 13558*, fol. 96r. 60_NK Praha, XXIII C 105/8, fol. 669v. 61_NK Praha, XXIII C 105/8, fol. 670r. 62_Viz např. PODLAHA, Antonín, cit. v pozn. 40, s. 120. 63_Srov. Regulae Instructoris Patrum tertiae probationis. In: Institutum Societatis Jesu, Auctoritate Congregationis Generalis XVIII. Meliorem In Ordinem Digestum Auctum, Et Recusum. Volumen Secundum. Pragae: Typis Universitatis Carolo-Ferdinandeae In Collegio Societatis Jesu Ad S. Clementem, 1757. p. 117–118. 64_PODLAHA, Antonín. Z dějin katolické reformace v Čechách v letech 1668–1703. Sborník Historického kroužku. 1901, s. 165. 65_Zpráva z misie: Kanonie premonstrátů v Nové Říši, sign. NŘ 12, [Conferentiae et missiones patrum tertiae probationis 1682], p. 341–351. 66_PODLAHA, Antonín, cit. v pozn. 40, s. 120; SOkA Jindřichův Hradec, Sb, r. 5 Tertiarij 1685; MZA Brno, Cerr. II.80, fol. 269v. 67_PODLAHA, Antonín, cit. v pozn. 40, s. 123; SOkA Jindřichův Hradec, Sb, r. 5 Tertiarij 1687; ARSI Roma, Boh. 90 II, fol. 619. 68_PODLAHA, Antonín, cit. v pozn. 40, s. 124–125; SOkA Jindřichův Hradec, Sb, r. 5 Tertiarij 1687; ARSI Roma, Boh. 90 II, fol. 619. 69_ARSI Roma, Boh. 90 II, fol. 667v; SOkA Jindřichův Hradec, Sb, r. 5 Tertiarij 1689; (PODLAHA, Antonín, cit. v pozn. 40, s. 125 patrně nesprávně uvádí Fischer). 70_SOkA Jindřichův Hradec, Sb, r. 5, Tertiarij 1689; ARSI Roma, Boh. 90. II.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

71_NK Praha, XXIII C 10/7, fol. 571v. 72_NK Praha, XXIII C 104/3, p. 679; Historia collegii Gitzinensis, Knihovna Národního muzea, VIII D 22. Podle jezuitských pramenů se zdá, že přítomnost řádových příslušníků v regionu byla takřka každoroční.

Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i.

I tak výroční zprávy dovolují ozřejmit, jak byly opatřeny některé praktické stránky vykonávání misií. Na sever Čech terciáni z Telče cestovali ve dvojici s pověřením pražské arcidiecéze (a se svolením jezuitského provinciála). Na místě se pak povětšinou rozdělili patrně dle instrukcí příslušníků místní katolické správy, případně dle jazykových schopností. Misionář zřejmě mohl získat doprovod mimo členy domu třetí probace, v tomto případě nejspíše z jičínské koleje, která sloužila jako opěrný bod misijní práce v regionu, jak již bylo zmíněno. Výpravy, které zpravidla trvaly tři až čtyři měsíce, telčští otcové podnikali na jaře, tedy v době půstu a Velikonoc (do Letnic), kdy měli věřící povinnost vykonat zpověď. Odtud patrně plynou časté stížnosti na konzumaci masa v postním čase. Hmotné zajištění měli terciánům poskytnout držitelé panství, kam se jezuité odebrali, anebo zemské důchody. Jejich postupy se ve sledovanou dobu již patrně lišily od způsobů dřívějších etap nucené rekatolizace, a přestože vymáhání konverze značnému počtu obyvatel na severu Čech bezesporu přivodilo velké nesnáze a utrpení,

lze připomenout, že nezanedbatelnou stránku jezuitských misií ve druhé polovině 17. století, alespoň pohledem příslušníků řádu, tvořily také praktické skutky dobročinnosti spjaté s obecně křesťanskou koncepcí péče o bližního, tedy pomoc chudým, nemocným, rodičkám, ale také odsouzencům či prostitutkám.71 Při misiích na Frýdlantsko a Liberecko, kam se telčští otcové nevypravovali s negativními úmysly, zřejmě přišlo i na činnost v domácnostech, kde se jezuité obvykle pokoušeli tišit manželské spory anebo řešit jiné problémy vzájemného soužití. Vypovídají o tom i občasné zprávy, že ne vždy byli misionáři do domů vpuštěni. Do regionů na severu a severovýchodě Čech v této době přirozeně nepřicházeli v rámci misijní činnosti Tovaryšstva Ježíšova pouze terciáni z Telče. Misionáře do Boleslavského kraje nadále příležitostně vysílala i jičínská kolej.72 Často velmi expresivní a silně ideově zabarvené výroční zprávy, které je nutno doplňovat pohledem jiných pramenů, přesto podávají důkaz o tom, že přítomnost otců třetí probace z Telče na severu Čech nebyla v druhé polovině 17. století nepodstatná.

Müllerova mapa Čech z roku 1720, výřez, Boleslavský kraj

XXI 2020 2

Studie

S A units in Liberec in the years 1938–1945

A b stra c t

This study contemplates the establishment, development and organization of the Sturmabteilung (SA) strike units in Liberec, the capital of the Sudetenland. Based on archival sources and periodicals, it provides a general overview of the people who decided to join the SA, what their training consisted of, and how wide was the range of activities typical for strike units. As political soldiers, members of the SA fully supported the NSDAP and participated in political events that were closely linked to National Socialism. However, their activities in collections, public works of all kinds or their own sports activities cannot be overlooked. In conclusion, the study deals with the deployment of SA members as the part of the Wehrmacht and in the rear, where they participated in the training of German men for war, until the formation of the militia, which included not only the last in the homeland SA-men, but also all their material.

ke y w ords

K l í čová slova

Reichenberg

Liberec

Reich District of Sudetenland

Říšská župa Sudety

National Socialism

nacionální socialismus

Second World War

druhá světová válka

Stormtroops (SA)

Sturmabteilung (SA)

associations

spolky

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Jednotky SA v Liberci v letech 1938–19451 Eliška Poloprudská

Muži libereckého SA pluku nastoupení k výcviku, 12. listopadu 1938. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

1_Studie vznikla na základě diplomové magisterské práce POLOPRUDSKÁ, Eliška. Jednotky SA v Říšské župě Sudety (na příkladu hlavního města župy 1938–1945). Liberec: Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie 2019. 2_SOkA Česká Lípa, Archiv města Česká Lípa, inv. č. 177, kart. 157, Zpráva o přijetí sudetských Němců do NSDAP. 3_Organisationsbuch der NSDAP. München: Zentralverlag der NSDAP, 1943, s. 365. 4_Der Kampfgeist ist geblieben. Eine Unterredung mit SA-Gruppenführer Franz May. Die Zeit, roč. 5, č. 2, 2. 1. 1939, s. 2–3.

XXI 2020 2

řipojení československého pohraničí k nacistickému Německu znamenalo potřebu implementovat systém nacionálního socialismu i do nedávno nabytých území, která z převážné většiny spadala do nově vzniklé Říšské župy Sudety s hlavním městem Libercem. Bylo proto zapotřebí odstranit dosavadní demokratický systém, založený na pluralitě politických stran i občanské společnosti a namísto toho vše nahradit vůdčí Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranou (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP) s veškerými příslušnými organizacemi. Uskutečnění zmíněné celospolečenské proměny bylo usnadněno zejména aktivním a pozitivním přístupem většiny sudetských Němců, což se odrazilo i v nebývalém zájmu o členství v nacistické straně a jejích složkách plně dle programu vzniku vzorové župy. Tyto organizace byly striktně budovány podle říšského vzoru a zcela podléhaly NSDAP, čímž systému dokázaly získat kontrolu nad pracovním i soukromým životem německých obyvatel. Mezi nimi dominovala polovojenská organizace úderných oddílů (Sturmabteilung – SA), představující prvotní ozbrojené složky strany. Právě na vznik, činnost i zánik těchto jednotek v Liberci se zaměří předkládaná

studie, která je dílčím příspěvkem k výzkumu Říšské župy Sudety a fungování společnosti v nacionálněsocialistickém režimu v českých zemích. Jednotky úderných oddílů patřily co do aktivit k nejpestřejším a člensky nejpočetnějším. Podobně jako v dosavadním Německu si i v Říšské župě Sudety kladly za cíl vychovat z německých mužů stranické vojáky, kteří budou připraveni k jakémukoli nasazení nejen v době míru, ale zejména za války. Do jejich řad měli primárně vstupovat aktivní příslušníci Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei – SdP) či členové Německého turnerského svazu, vedoucí pořádkové služby nebo bývalí bojovníci Sudetoněmeckého Freikorpsu (Sudetendeutsche Freikorps – SdF), pro které se počítalo s velitelskými funkcemi.2 Vstoupit ale mohli i sudetští Němci bez větších zásluh. Základní podmínkou se staly jen říšskoněmecká státní příslušnost, prokazatelný árijský původ a věk minimálně 18 let.3 Žádoucí byla i tělesná zdatnost uchazeče, nezbytná pro výkon služby v SA. Zájem o vstup do uniformovaných polovojenských složek SA byl značný, což dokládá i početní stav SA skupiny Sudety (SA Gruppe Sudeten), která jen do konce roku 1938 získala 191 750 členů.4 DOI: 10.15240/tul/007/2020-2-003

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

Kmenový list Truppführera Alberta von Sachsenheim. SOA Litoměřice, SA skupina Sudety, inv. č. 3, kart. 2, osobní spisy příslušníků SA.

Výstavba a budování jednotek SA Výstavbou úderných oddílů v Říšské župě Sudety byl pověřen Franz May, což vešlo ve známost u příležitosti slavnostního rozpuštění Sudetoněmeckého Freikorpsu dne 10. října a bylo potvrzeno rozkazem Adolfa Hitlera 15. října 1938.5 Na správné vytvoření jednotek podle zavedeného vzoru z říše a na výcvik v sudetoněmeckých městech dohlížel Wilhelm Schepmann, velitel SA-Gruppe Sachsen. Navíc byli každému pluku přiděleni zvláštní poradci a jedna vzorová výcviková rota (Lehrsturm) v čele s říšským důstojníkem.6 V Říšské župě Sudety vzniklo celkem pět brigád: v Karlových Varech (Brigade 100), Teplicích (Brigade 101), Liberci (Brigade 102), Šumperku (Brigade 103) a v Opavě (Brigade 104), přičemž každá se dále dělila na několik pluků (Standarte). Konkrétně libereckou brigádu tvořilo pluků jedenáct – Kamenický Šenov (Standarte J 1), Trutnov (Standarte GJ 2), Jablonec 28

nad Nisou (Standarte J 12), Broumov (Standarte 25), Frýdlant (Standarte 75), Liberec (Standarte 94), Děčín (Standarte 109), Česká Lípa (Standarte 110), Vrchlabí (Standarte GJ 112), Rumburk (Standarte 142) a Mimoň (Standarte 194), k nimž se po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava připojila i Praha.7 První přihlašovací místa pro SA-Gruppe Sudeten začala vznikat již krátce po záboru pohraničí, přičemž podmínky pro přijetí byly v podstatě obdobné jako při vstupu do NSDAP.8 Aktivní nábor probíhal i v Liberci, který se stal hlavním sídlem nově vzniklé sudetské župy a koncentrovalo se zde několik útvarů SA. Ve městě vznikla řada kontaktních míst, kde se mohli přihlásit zájemci o vstup do úderných oddílů. Hlavní kancelář pro nábor členů SA byla zřízena na dnešním Sokolovském náměstí čp. 16 v prvním poschodí. Kontaktní místa se však nacházela i v přilehlých obcích, které se vbrzku měly stát novými městskými čtvrtěmi Velkého Liberce. Přihlašování do úderných oddílů se tak odehrávalo nejčastěji v bývalých kancelářích SdP, školních budovách nebo tělocvičnách.9 Na služebně vyplnil zájemce nejprve žádost o přijetí, která obsahovala základní údaje spolu s prohlášením, že žadatel vstupuje do organizace dobrovolně. Svým podpisem se zavázal k nacionálně socialistickému světonázoru, každodennímu nasazení v boji pro Německo i „věrnosti až do posledního dechu“ a stal se čekatelem.10 Po uplynutí šesti měsíců byl definitivně přijat za plnohodnotného člena SA.11

5_May SA-Gruppenführer für den Sudetengau. Gablonzer Tagblatt, roč. 47, č. 281, 12. 10. 1938, s. 6. K oficiálnímu rozpuštění Sudetoněmeckého Freikorpsu došlo 10. října 1938. BURIAN, Michal. Sudetoněmecké nacionalistické tělovýchovné organizace a československý stát v letech 1918 až 1938. Praha: Karolinum, 2012, s. 375–381. ISBN 978-80-246-2217-0. Franz May byl aktivně činný v německém nacionálním hnutí mládeže a v Německé národně socialistické straně dělnické (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei – DNSAP). Od roku 1933 byl členem SdP, od 1938 členem Pořádkové služby (Freiwilligen deutschen Schutzdienst – FS) a mezi 16. zářím a 15. listopadem 1939 velitelem Sudetoněmeckého Freikorpsu, skupina IV-Sasko. BIMAN, Stanislav et al. (edd.). Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety. Biografická příručka A–Z [CD]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích 2011, heslo: Franz May. 6_Poradců z Třetí říše mělo přijít na 600. Ein Jahr Marsch der Sudeten-SA. Von SA-Gruppenführer Franz May. Die Zeit, roč. 5, č. 282, 12. 10. 1939, s. 5. 7_Stav z června 1939. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 5, kart. 3, Gruppenbefehl 1, Gliederung der SA Gruppe Sudeten, 13. 6. 1939.

8_SA-Gruppe „Sudeten“ steht. Die Zeit, roč. 4, č. 243, 3. 11. 1938, s. 4. 9_SA marschiert! Die Zeit, roč. 4, č. 244, 4. 11. 1938, s. 6; Von der SA. Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 255, 30. 10. 1938, s. 4; Von der SA. Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 250, 25. 10. 1938, s. 3; SOkA Liberec, SA-Standarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou (nezpracovaný fond), Sturmchronik. 10_Plné znění slibu: „Die Grundsätze der Sturmabteilung des Führers wurzeln in der national sozialistischen Weltanschauung und der von ihr getragen Bewegung. Die Zugehörigkeit zur SA, d. h. der Dienst als Angehöriger der Kampforganisation der NSDAP erfordert Opfer an Zeit und täglichen persönlichen Einsatz an jedem Ort. Durch äussere Haltung, Pflichtenauffassung und konsequentes Handeln hat der SA-Mann Verfechter unseres revolutionären, weltanschaulichen Kampfes für Deutschland. Wer SA-Mann geworden ist, bleibt es in unverbrüchlicher Treue bis zum letzten Atemzuge. Ich stelle hiemit den Antrag um Aufnahme in die SA. der Nsdap mit dem freiwilligen Eintritt in die SA unterstelle ich mich den für die Dienstleistung in der SA. geltenden Bestimmungen und Vorschriften. Ich erkläre – nach bestem Wissen –, dass ich arischer Abstammung bin. Ich verpflichte mich, strengste Parteidisziplin zu wahren und die Grundsätze der SA. stets einsatzbereit und fanatisch zu befolgen.“ VÚA – VHA Praha, Sbírka – Osobní spisy příslušníků SA (nezpracovaný fond), SA-Aufnahme- und Verpflichtungsschein. 11_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 4, kart. 2, SA – posudek pro potřeby Mimořádného lidového soudu v Liberci.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

12_Označení pluku odkazuje na liberecký domácí regiment 94 (Hausregiment Nr. 94), v jehož tradici měla pokračovat. Führertagung der SA-Standarte 94/Reichenberg, Die Zeit, roč. 5, č. 40, 9. 2. 1938, s. 13. Například v listopadu 1939 dosahoval počet členstva minimálně 2 170 osob. Würdiger Auftakt zum Beginn der Wehrerziehung. 5000 Wehrmänner in Reichenberg, Die Zeit, roč. 5, č. 328, 27. 11. 1939, s. 5. 13_Jednotky SA se dělily na skupiny (Gruppe), brigády (Brigade), pluky (Standarte), prapory (Sturmbann), roty (Sturm), čety (Trupp) a družstva (Schar). Skupina měla zahrnovat minimálně 25 000 členů a podle jejich počtu se dále členila na dvě až šest brigád. Brigáda (min. 6 000 mužů) se dělila na tři až osm pluků, jeden pluk (min. 2 000 mužů) obsahoval tři až pět praporů, jeden prapor (min. 400 mužů) se skládal z tří až pěti rot. Rota (min. 100 mužů) byla tvořena ze tří nebo čtyř menších čet (40 mužů), přičemž jedna četa obsahovala tři družstva (min. osm mužů). Organisationsbuch der NSDAP, cit. v pozn. 3, s. 360–361; Das ist die SA.! Die Zeit, roč. 4, č. 228, 30. 10. 1938, s. 10. 14_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 13, kart. 6, Adressbuch. V rezervní rotě byli organizováni muži starší 45 let. Organisationsbuch der NSDAP, cit. v pozn. 3, s. 363a.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Veliké oblibě se úderné oddíly těšily také v Liberci, což reflektuje i početní stav SA-Standarte 94 Reichenberg, přesahující dva tisíce členů.12 Podle říšského vzoru se pluk dále hierarchicky dělil do menších oddílů, zahrnujících prapory (Sturmbann), roty (Sturm), čety (Trupp) a družstva (Schar) dle bydliště členů tak, aby se muži dobře znali a dokázali se rychle kontaktovat.13 Jako základní bojová jednotka sloužila rota, která sdružovala minimálně

sto mužů a disponovala již vlastní zástavou s vyznačeným číslem jednotky. Mimoto se oddíly SA členily na úrovni pluků i podle specializace, přičemž byly rozlišovány jednotky pěší, jezdecké a námořní. Součástí pěších oddílů se pak staly zvláštní jednotky – roty ženijní (Pionierstürme), spojovací (Nachrichtenstürme) a sanitní (Sanitätsstürme). Poslední zvláštní útvar SA tvořila hudba (Musikzug) u pluků pěších a námořních.

Výsledné dělení libereckého SA pluku vypadalo na počátku roku 1939 takto:14 Prapor I/94 Liberec

Prapor II/94 Liberec

Rota 1/94 Liberec

Rota 11/94 Liberec

Rota 2/94 Liberec

Rota 12/94 Liberec

Rota 3/94 Harcov

Rota 13/94 Růžodol

Rota 4/94 Ruprechtice

Rota 14/94 Stráž nad Nisou

Rota 5/94 Nové Pavlovice

Rota 15/94 Rochlice

Rota 6/94 Staré Pavlovice

Rota 16/94 Hanychov

Rota 7/94 Krásná Studánka

Rota 17/94 Horní Růžodol

Rota R 1/94 Liberec

Rezervní rota R 11/94 Liberec

Rezervní rota R 2/94 Liberec

Rezervní rota R 12/94 Liberec

Prapor III/94 Liberec

Prapor IV/94 Liberec

Rota 21/94 Vratislavice n. Nisou

Spojovací rota 1/94 Liberec

Rota 22/94 Dlouhý Most

Spojovací rota 2/94 Liberec

Rota 23/94 Hodkovice n. Mohelkou

Ženijní rota 94 Liberec

Rota 24/94 Vesec Rota 25/94 Český Dub Rota 26/94 Osečná Sanitní rota

XXI 2020 2

Hudební útvar

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

Aby se mohly úderné oddíly věnovat plnění svých úkolů co nejdříve, bylo nutné nejprve zajistit odpovídající výcvik, výstroj a především vyhovující zázemí. Zhoršující se počasí na podzim 1938 si totiž vyžádalo urychlené hledání vhodných prostor pro pravidelné cvičení i výuku mužů SA, kteří se až dosud scházeli především v sálech místních hostinců.15 Potřebám jednotlivých rot nejlépe vyhovovaly zařízené učebny a tělocvičny místních škol, které chtěly využívat ve večerních hodinách. Se žádostmi o pronájem konkrétních prostor se jednotlivé roty obracely až do jara 1939 buď na městskou radu, nebo přímo na starostu Eduarda Rohna, který byl nejen straníkem NSDAP, ale i vysoce postaveným členem úderných oddílů.16 Vedení města se jednotkám SA pochopitelně snažilo vyjít vstříc a většinou jim do měsíce zprostředkovalo učebnu i tělocvičnu v nedaleké škole. Pokud však rota podala svoji žádost později, mohly být už prostory zabrány jinými nově vzniklými nacistickými organizacemi. S komplikací při hledání učebny se tak potýkala například rota 14/94 v Hanychově, která si podala žádost až 24. března 1939.17 Protože se ani po téměř dvou měsících nedočkala od městské rady odpovědi, natož přidělení učebny, musel v celé záležitosti zasáhnout veli-

tel 94. SA-Standarte Gustav Adolf Elger, který se písemnou intervencí obrátil přímo na starostu Rohna.18 Zásah velitele si vyžádal i hudební útvar, jehož žádost byla několikrát zdvořile odmítnuta nejen z kapacitních důvodů, ale i pro přílišný hluk, kterým by rušil ostatní pracující organizace. Zkušebnu tak oddíl získal až v listopadu 1939.19 Jednotky SA měly školní prostory k dispozici ve všední dny, výjimečně i o víkendu, a to vždy od 20 do 22 hodin. Za pronájem platily roty do městské pokladny náklady za otop, osvětlení, úklid a případně přesčasy školníkovi. Používáním školních místností SA rovněž ručila za nábytek i vybavení. Po vypuknutí války byla povinna zajistit si vlastní dřevěné rámy a papír na zatemnění oken, neboť pro běžnou denní výuku jimi školní budovy nedisponovaly.20 Pokud to počasí dovolovalo, upřednostňovalo se používání venkovních cvičišť či přirozeného terénu.21 Také o přidělení těchto prostor musely jednotky SA žádat městskou radu, nicméně jejich pronájem již proběhl zcela bez poplatků i bez větších komplikací.22 Trvalé zajištění vhodných tělocvičen a venkovních cvičebních prostor se SA skupině Sudety podařilo až uzavřením smlouvy s NS-Turngemeinde, podle níž směla SA vyu-

Výcvik ne zcela ještě vystrojených jednotek SA v Liberci, 12. listopadu 1938. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

15_SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2519, kart. 836, Zuweisung von Schulungsräumen, 24. 3. 1939. 16_Eduard Rohn se stal členem NSDAP 1. listopadu 1938 a posléze vstoupil i do jednotek SA, kde 30. ledna 1939 obdržel hodnost Obertruppführera, později dokonce Hauptsturmführera. BIMAN, Stanislav, et al. (edd.). Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety. Biografická příručka A–Z [CD]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích 2011, heslo: Eduard Rohn; LUG, Viktor. Reichenberg. Reichenberg: Verlag der Lehrervereine des Bezirkes und des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Iser-Gaues, 1940, s. 237; KELLER-GIGER, Susanne. Karl Kostka. Praha: Agentura Pankrác, 2018, s. 118. 17_SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2519, kart. 836, Zuweisung von Schulungsräumen SA der NSDAP Sturm 14/94 Reichenberg, 15. 5. 1939. 18_SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2519, kart. 836, Zuweisung von Schulungsräumen SA der NSDAP Sturm 14/94 Reichenberg, 18. 5. 1939. 19_SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2665, kart. 845, SA der NSDAP Spielmannzug Reichenberg, Raumabgabe an Organisationen, 15. 10. 1939. 20_SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2384, kart. 827, SA der NSDAP, Reichenberg, 14. 2. 1940. 21_Sezona pro venkovní cvičení trvala přibližně od 1. dubna do 30. září. SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2386, kart. 827, Überlassung von Schulräumen für den Sturm R 2/94, 11. 8. 1941. 22_SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2386, kart. 827, Ansuchen um Ueberlassung der Kampfbahn, 1. 2. 1939. Jedna z mála konfliktních situací nastala, když rota 11/94 žádala osobním dopisem starostu Rohna o možnost zřídit si na písčitém břehu harcovské přehrady střelnici, což však starosta vzhledem k bezpečnosti obyvatel striktně odmítl a odkázal jednotky SA na oficiální vojenská cvičiště. SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2379, kart 827, Errichtung eines Kleinkaliber-Schiessstandes, 3. 5. 1939.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Župní vedoucí Konrad Henlein, Gruppenführer SA Franz May a velitel SA z Drážďan Standartenführer Fritz Fückert přehlíží nastoupené příslušníky SA při výcviku v Liberci, 12. listopadu 1938. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií. 23_Smlouva vstoupila v platnost 1. srpna 1939. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Abkommen, 1. 8. 1939. 24_Sál byl vybudován dle návrhu drážďanského architekta Maximiliana Heinsie von Mayenburg. SA-Hauses Gruppe Sudeten in Reichenberg, Zeitspiegel, roč. 3, č. 20, 2. 6. 1940, s. 4; CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. Česká Beseda: krajanské sdružení rodáků a přátel Liberecka: 150 let činnosti pro český národ a Liberec. Liberec: Roman Karpaš, 2013, s. 60–61. ISBN 978-80-87100-22-6. Při slavnostním otevření měl projev župní vedoucí Konrad Henlein a účinkovali hudebníci libereckého divadla. Vor dem SA-Führerkorps Sudeten. Einweihung des neuen Hauses der SA-Gruppe Sudeten. Die Zeit, roč. 6, čís. 145, 27. 5. 1940, s. 3; Empfang im Reichenberger Rathaus. Die Zeit, roč. 6, čís. 145, 27. 5. 1940, s. 4. 25_Volksbildungsstätte Reichenberg. Die Zeit, roč. 6, č. 306, 4. 11. 1940, s. 5; Tagung des deutschen Forstvereines. Die Zeit, roč. 7, č. 188, 9. 7. 1941, s. 5; Mädel im Einsatz für den Sieg. Die Zeit, roč. 8, č. 83, 24. 3. 1942, s. 4; Das Prager Streichquartett spielt. Die Zeit, roč. 9, č. 332, 1. 12. 1943, s. 3; Weltanschauliche Feierstunde des Gauschulungsamtes. Die Zeit, roč. 10, č. 143, 25. 5. 1944, s. 3. 26_Liberecká 94. SA-Standarte obdržela sice četné finanční dary, které by potřebný nákup služebního oblečení alespoň zčásti uhradily, musela je však poukázat na konto SA-Gruppe Sudeten, jež měla chybějící uniformy zajistit. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 15, 20. 11. 1938. 27_Ještě 22. srpna 1939 chybělo brigádě dodat celkem 109 částí výstroje po Sudetoněmeckém Freikorpsu. Zejména se jednalo o deky, polní lahve, chlebníky, služební košile a čepice. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 143, 22. 8. 1939. 28_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 74, 26. 4. 1939. 29_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 35, 9. 2. 1939. 30_Výcvik SA-Mannů se řídil plánem z let 1935–1936 a kromě světonázorového politického školení zahrnoval především znalosti využitelné ve vojenské službě. Byl zaměřen na plnění pořádkových služeb, pořadových a tělesných cvičení, střelbu, čtení z map a přípravu pro zvláštní nasazení. SEIFERT, Otto. Die SA als Instrument der faschistischen Diktatur bei der ideologischen, politischen und militärischen Vorbereitung des zweiten Weltkrieges. In: Der deutsche Imperialismus und der zweite Weltkrieg. Berlin: Rütten & Loening, 1961, s. 307–308. 31_76 SA-Führer aus Reichenberg, Gablonz und Friedland in Pommern. Gablonzer Tagblatt, roč. 48, č. 23, 27. 1. 1939, s. 10; Sudetendeutsche SA-Führer im Altreich zu Gaste. Gablonzer Tagblatt, roč. 48, č. 23, 27. 1. 1939, s. 3.

XXI 2020 2

žívat veškeré vybavení, sportoviště, cvičebny i sportovní nářadí v majetku organizace za měsíční poplatek 10 říšských marek (RM) pro každou pěší rotu, 6 RM pro roty zvláštních jednotek.23 Vybudování vlastních přednáškových a reprezentačních prostor se SA-skupině Sudety podařilo až v roce 1940, kdy byl v Liberci otevřen takzvaný Haus der SA v dřívějším sídle České besedy. Do vlastnictví úderných oddílů přešel objekt 17. dubna 1940 poté, co byla plně dokončena přestavba jeho vnitřních prostor včetně vysoce reprezentativního sálu. K slavnostnímu otevření došlo v neděli 26. května 1940 za přítomnosti vrchního stranického ideologa Alfreda Rosenberga a župního vedoucího Konrada Henleina.24 Následně byla budova využívána nejen pro významné akce SA-Gruppe Sudeten, ale i pro přednášky a koncerty určené veřejnosti či akce konané pod záštitou jiných nacistických organizací.25 Dalším problémem, se kterým se musel liberecký pluk hned na počátku své existence vypořádat, bylo zajištění jednotných uniforem pro vlastní muže, kteří ještě koncem listopadu 1938 nastupovali kvůli špatnému počasí a nedostatečnému služebnímu oděvu v civilních šatech.26 Nastalou situaci se snažilo sudetské velení SA řešit příkladně nařízením, podle kterého museli všichni bývalí členové Sudetoněmeckého Freikorpsu odevzdat na nejbližší služebně veškerou výstroj, které se jim dostalo od úderných oddílů v říši.27 Toto vybavení pak bylo rozděleno podle stavu opotřebovanosti do tří skupin a členové si jej mohli odkoupit se slevou.28 Zbylou výstroj si pak pořizovali dle oficiálních ceníků, případně ji dostávali zdarma za zvláštní zásluhy.29

Výcvik mužů SA a zvláštní jednotky V co nejbližší době bylo nutno zajistit i odpovídající výcvik SA-Mannů dle toho, zda se jednalo o vrcholné představitele, důstojníky, nebo řadové členy.30 Zatímco vrcholní představitelé byli v říši proškoleni už na podzim 1938, k výcviku vyšších důstojníků – nejčastěji velitelů rot (Sturmführer) – došlo až v lednu 1939. Jejich kurzy se orientovaly zejména na organizaci SA a velitelé z Liberce je absolvovali na SA-Gruppenschule Pommern.31 Od února 1939 probíhaly kurzy důstojnictva i v sudetské župě, a to na nově zřízené SA-Gruppenschule 31

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

v Doksech na břehu Máchova jezera.32 Absolventi zde prošli disciplínami lehké atletiky, cvičili hod granátem na cíl, střelbu, běh přes překážky s plynovou maskou či pochody na 25 kilometrů v plné polní. Jak bylo pro tuto školu a obecně pro pozdější výcviky úderných oddílů typické, kromě šestnáctihodinového denního programu museli účastníci absolvovat i noční alarmy do plné polní a následný pochod.33 Školení ostatních řadových SA-Mannů proběhla většinou formou školicích večerů strany. Při nich bylo členstvo poučeno o správném výkladu nacistického světonázoru, organizaci a služebních hodnostech SA. Tato školení se konala nejpozději od prosince 1938.34 Obdobné kurzy absolvovali i příslušníci zvláštních jednotek. Jejich výcvik byl však více zaměřen na službu v terénu a válečné nasazení.35 Předpokladem členství ve spojovacích oddílech se měla stát především chuť k této službě, ačkoli do nich přednostně vstupovali zejména elektrotechnici, žáci technických škol, úředníci, učitelé, řemeslníci s technickým vzděláním, vysloužilí spojaři nebo psovodi. Sílu jednotlivých rot tvořilo minimálně 190 SA-Mannů. Mužstvo se dále dělilo na radisty, telegrafisty, psovody či spojaře.36 Dokončení výstavby zpravodajských jednotek se mělo uskutečnit nejpozději do 4. listopadu 1939, kdy měly být jednotky vybaveny potřebným zázemím, technickým vybavením i uniformami.37 Protože patřilo k hlavním cílům spojařských rot zejména vzdělání mužů ve služebních povinnostech telegrafistů a radistů pro Wehrmacht, začalo se s názornou výukou okamžitě, jakmile bylo k dispozici potřebné vybavení. Výcvik probíhal prakticky a názorně na jednoduchých přístrojích, v terénu pak ve spojení s řadovými jednotkami.38 Další ze speciálních jednotek 94. SA-Standarte se stali ženisté, kteří měli být nasazováni k ochraně německého obyvatelstva a jeho majetku během přírodních katastrof, povodní, požárů či leteckých útoků. Jejich výcvik se proto zaměřoval na zpevňování vodních břehů, stavění nouzových lávek a mostů, budování protileteckých krytů, cest i zátarasů. Kromě nezbytného politického školení se dbalo na upevnění technických, elektrotechnických a mechanických znalostí, studium vlivu povětrnostních podmínek na šíření požáru nebo možnosti překonání rozvodněné řeky za účelem záchrany osob.39 32

Pro potřeby teoretického a praktického školení měla ženijní rota v Liberci k dispozici nejen vlastní služebnu a tělocvičnu ve škole v dnešní ulici 5. května, ale i dvě cvičiště u řeky Nisy, vhodná pro nácvik protipovodňových opatření.40 Poslední speciální jednotku fungující při 94. SA-Standarte v Liberci tvořily sanitní oddíly.41 V nich se organizovali lékaři, dentisté a lékárníci, vstoupit však mohl kterýkoli jiný člen SA, pokud projevil zájem o službu tohoto typu.42 Zpočátku našla sanita využití zejména při akcích, kde hrozilo nebezpečí úrazu, například při cvičeních ženistů nebo branných závodech SA.43 I zdravotnickou výuku se úderné oddíly snažily co nejvíce přizpůsobit reálným podmínkám boje zejména v rámci zmíněných výcviků na SA-Gruppenschule v Doksech, kde měli muži k dispozici přístroje a zařízení běžně používaná u Wehrmachtu.44 Kromě toho se konaly i mimořádné kurzy zaměřené například na poskytnutí horské zdravotnické pomoci. Během nich muži překonávali strach z výšek slaňováním z padesáti metrů nebo lezli bez lan. Večer byly na programu přednášky o lékařství a anatomii.45 S pokračující válkou se význam zdravotnických oddílů stále zvyšoval, neboť musely být nasazeny na všech frontách. Sanitní jednotky SA se proto

32_SA-Gruppenschule pro důstojníky byla zřízena v budově bývalé zotavovny sociálních demokratů na břehu Máchova jezera v oblasti mezi Starými Splavy a Doksy. Konrad Henlein besucht die SA-Gruppenschule Sudeten. Der Gauleiter überreicht Gruppenführer May das Goldene Ehrenzeichen der NSDAP. Gablonzer Tagblatt, roč. 48, č. 37, 13. 2. 1939, s. 4. 33_Wissen nicht nur aus Büchern. Ausbildung an der neuen SA-Gruppenschule Hirschberg. Die Zeit, roč. 5, č. 53, 22. 2. 1939, s. 13. 34_Schulungsabend des Sturmes 14 der SA. Die Zeit, roč. 4, č. 279, 9. 12. 1938, s. 9. 35_SA-Gruppe Sudeten: Dienst im Jahre 1943, [s. n. 1943], s. 14–15. 36_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 13, kart. 6, Gliederung und Aufbau eines Nachrichten-Sturmes, 5. 10. 1939; SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 13, kart. 6, Nachrichten-Stürme, 8. 11. 1938. 37_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 13, kart. 6, Gliederung und Aufbau eines Nachrichten-Sturmes, 5. 10. 1939. Vhodný prostor pro spojařskou rotu se měl skládat z oddělené služebny, strojovny a posluchárny, kde se mohlo současně cvičit až dvacet pět mužů. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 13, kart. 6, Nachrichten-Stürme, 8. 11. 1938. 38_SA-Gruppe Sudeten: Dienst im Jahre 1943, cit. v pozn. 35, s. 15–16. 39_Dienstanweisung für SA-Pioniere. München: Die Oberste SA-Führung, 1936, s. 11–58. 40_Tato cvičiště se nacházela v Liberci na pozemku č. p. p. 1796/1, 1796/2 a v Růžodole č. p. p. 516/1, 516/2. SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2371, kart. 827, Der Oberbürgermeister der Stadt Reichenberg, 19. 12. 1938. 41_Služebna sanitní roty se nacházela v dnešní Chrastavské ulici čp. 6. Sanitätslehrgang in Reichenberg. Die Zeit, roč. 10, č. 85, 26. 3. 1944, s. 6. 42_SA-Gruppe Sudeten: Dienst im Jahre 1943, cit. v pozn. 35, s. 18. 43_Dienstanweisung für SA-Pioniere, cit. v pozn. 39, s. 14. 44_Sanitätsschulung der SA. Die Zeit, roč. 6, č. 71, 12. 3. 1940, s. 6. 45_SA im Gebirgsrettungsdienst. Gablonzer Tagblatt, roč. 50, č. 217, 28. 2. 1941, s. 3.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

staly nositelkou zdravotnického výcviku, který předávaly v rámci třítýdenních kurzů veřejnosti. Během nich sanitní příslušníci učili obyvatelstvo základy zdravovědy a první pomoci, nebo je poučovali o praktické službě v lazaretu.46 Mimo zmíněné speciální jednotky existovalo v Říšské župě Sudety i pět jezdeckých pluků SA, které měly sjednotit dosavadní jezdecké spolky a začlenit zbývající množství aktivních jezdců. SA-Reiterstandarte 102 Reichenberg zahrnovala širší oblast od Vrchlabí po Litoměřice a Rumburk. Tvořilo ji deset rot se sídly v Liberci, Jablonci nad Nisou, Mimoni, Dubé, Litoměřicích, Děčíně, Rumburku, České Lípě, Frýdlantu a ve Vrchlabí.47 Zájem o vstup do jezdeckých jednotek byl rovněž značný: již v dubnu 1939 měl liberecký pluk přibližně 900 členů, kteří si museli v co nejkratší době osvojit teoretické i praktické znalosti péče o koně a jízdy na něm. V tomto umění se začátečníci nejprve cvičili na dřevěném koni, kde se za asistence pokročilejších jezdců učili správný sed. K dalším podobným zařízením patřil i takzvaný

46_Erwerbung des Kriegs-Sanitätsscheines. Die Zeit, roč. 9, č. 70, 11. 3. 1943, s. 3; Sanitätslehrgang in Reichenberg. Die Zeit, roč. 9, č. 240, 31. 8. 1943, s. 3. 47_Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava spadala pod SA-Gruppe Sudeten ještě rota v Broumově, bylo jich tedy později jedenáct. Reiterscheinprüfungen bei der SA-Reiterstandarte 102 Reichenberg. Gablonzer Tagblatt, roč. 48, č. 85, 18. 2. 1939, s. 10. 48_Tzv. „Fahrlehrgerät“ byla v podstatě dřevěná laťka podepřená z každé strany dřevěným sloupkem, jež měla na svých koncích po obou stranách připevněny otěže. U zařízení mohli sedět čtyři SA-Manni, kteří třímali v rukou otěže i bič a takto řídili svého pomyslného koně. SA bei der Reiterprüfung. Die Zeit, roč. 5, č. 113, 24. 4. 1939, s. 12. 49_SA-Gruppe Sudeten: Dienst im Jahre 1943, cit. v pozn. 35, s. 15. Pro případ nepříznivého počasí disponoval jezdecký pluk v Liberci i krytou halou místního jezdeckého klubu v dnešní ulici V Brusičské dolině. 50 Jahre Reitclub Reichenberg 1879–1929: Festschrift. Reichenberg: Reitklub, 1929; SA bei der Reiterprüfung. Die Zeit, roč. 5, č. 113, 24. 4. 1939, s. 12. 50_V rámci Říšské župy Sudety existoval pouze jediný námořní pluk se sídlem v Ústí nad Labem. Ten se dělil na tři prapory, přičemž prapor I. zahrnoval města Jablonec nad Nisou, Liberec, Česká Lípa, Doksy a Mimoň, prapor II. Litoměřice, Lovosice, Ústí nad Labem, Střekov a Děčín, prapor III. Teplice, Duchcov, Most, Chomutov a Karlovy Vary. Marine-SA und ihre Aufgabe. Gablonzer Tagblatt, roč. 47, č. 313, 17. 2. 1938, s. 18. 51_Die Marine-SA. ruft! Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 247, 21. 10. 1938, s. 5. 52_Von der SA. Marien-SA, hersehen! SA. der NSDAP, Marinesturm Reichenberg. Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 258, 3. 11. 1938, s. 5. 53_Erster Appel der Marine-SA am 28. Oktober in der Reichenberger Turnhalle. Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 255, 30. 10. 1938, s. 5. 54_Zdrojem materiálu se v tomto případě staly zejména osobní karty z neúplné kartotéky libereckého Wehrmannschaftu, personální rozkazy, seznamy padlých, propouštěcí listiny či žádosti o dovolenou. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety; SOkA Liberec, SA-Standarta 94 Liberec; SOkA Liberec, SA-Standarta 102 Liberec; SOkA Liberec, SA-Standarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou. Další záznamy byly nalezeny v periodikách Die Zeit, Gablonzer Tagblatt, Reichenberger Zeitung a Reichenberger Tagesbote. 55_Lokace jsou uvedeny dle příslušnosti místa narození k danému státu v meziválečném období.

XXI 2020 2

Fahrlehrgerät, tedy přístroj pro nácvik jízdy.48 Po zvládnutí nejnutnějších základů byly preferovány praktické tréninky v terénu s přírodními překážkami.49 Poslední speciální jednotku v Liberci tvořila námořní rota, která spadala pod SA-Marine-Standarte 5 v Ústí nad Labem.50 K tomuto oddílu se mohli zájemci přihlásit již koncem října 1938 na ohlašovně v dnešní Jablonecké ulici čp. 16.51 Přijímáni byli v prvé řadě bývalí příslušníci námořnictva, veslaři, plavci či jachtaři, a to již od 17 let, pokud chtěli v budoucnu nastoupit aktivní službu u válečného loďstva.52 Jejich výcvik se příliš nelišil od běžných jednotek SA, došlo pouze k rozšíření o příslušné znalosti a „námořní” činnost, pro kterou měli k dispozici prostor Máchova jezera u Doks.53

Struktura členstva 94. SA-Standarte Navzdory dosazování říšských Němců do řady vyšších úřadů a funkcí v nově vzniklé Říšské župě Sudety zůstalo velení 94. SA-Standarte v sudetských rukou. Jejími veliteli se postupně stali Gustav Adolf Elger, Friedrich Früchtl, Anton Böttig a Rudolf Hackel. Jednalo se o přesvědčené nacisty, kteří byli dříve osvědčenými veliteli v Sudetoněmeckém Freikorpsu, nebo o funkcionáře SdP a NSDAP. S potřebou reprezentace pochopitelně souvisela snaha získat do řad SA známé představitele města či strany. Z významných členů libereckých SA se jednalo zejména o starostu města Liberce Eduarda Rohna, okresního vedoucího Josefa Porscheho nebo Theodora Ferdinanda Keila, poradce Konrada Henleina ve věcech školství a výchovy. Zařazení do konkrétního oddílu SA podléhalo trvalému bydlišti každého člena, v 94. SA-Standarte byli tudíž organizováni výlučně muži z blízkého okolí. Ačkoli se kompletní seznam příslušníků jednotek Sturmabteilung v Liberci nedochoval, lze z různých zdrojů získat dílčí informace až o 3 049 libereckých příslušnících SA z let 1938–1944.54 Z těchto údajů je patrné, že z celkem 974 zjištěných případů míst původu příslušníků standarty se v Československu narodilo 92,4% mužů (z 974 evidovaných se jednalo o 900 mužů), v Německu 5,3 %, v Rakousku 1,64 % a v Polsku 0,3 % mužů.55 V ojedinělých případech pocházeli členové i z oblastí Ukrajinské sovětské socialistické republiky, Maďarska, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, či se narodili ve Spojených státech amerických. 33

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

V souvislosti s euforickou náladou německého obyvatelstva v Liberci na podzim roku 1938 lze zaznamenat i zdaleka nejvyšší počet přihlášek do jednotek SA, neboť v této době vstoupilo 89,7 % členstva (z 361 evidovaných se jednalo o 324 mužů). Výjimkou nebyl ani dřívější vstup k úderným oddílům v Německu, kde se mezi lety 1930–1937 registrovalo minimálně 11 pozdějších členů libereckého pluku.56 K doplňování mužstva docházelo i v následujících letech. Poměrně široké rozmezí lze vnímat u věku členstva, kdy se nejstarší příslušník narodil roku 1870, zatímco nejmladší v roce 1927. Nejčastější zaznamenaný věk v době vstupu k SA se pohyboval následovně:

věk 18–22 23–27 28–32 33–37 38–42 43–47 48–51 52–56 57–62

procenta 4,6 % 14,4 % 22 % 22 % 16,4 % 11,4 % 5,3 % 2,8 % 1,1 %

Členstvo 94. SA-Standarte v Liberci se od toho říšského odlišovalo zejména z hlediska profese a dosaženého vzdělání. Zatímco německé úderné oddíly v době svého formování na počátku třicátých let organizovaly především dělníky, zemědělce a studenty, v Liberci tvořili v roce 1938 nejpočetnější skupinu odborní řemeslníci a živnostníci (41 % ze zjištěných 596), ponejvíce tesaři, zámečníci, kadeřníci a obchodníci. Silně zastoupeni byli i veřejní zaměstnanci (25 %), například úředníci, učitelé, drážní či poštovní zaměstnanci nebo pracovníci celní správy. Vysoké procento lze ve struktuře členstva vysledovat i v případě průmyslových a textilních dělníků (20 %); své místo zde však nalezli i odborní specialisté (13,5 %), nejčastěji účetní, lékaři, zeměměřiči nebo prokuristé. Nejmenší skupinu (0,5 %) tvořila ostatní povolání, do nichž lze zahrnout studenty, umělce či zemědělce. 34

Zajímavé je také sledovat způsoby zániku členství, kam se řadí vyloučení v důsledku závažného provinění, vlastní žádosti nebo následkem úmrtí.57 V nejméně 248 případech vystoupili muži SA z jednotek dobrovolně, nejčastěji kvůli dlouhodobé nemoci či invaliditě (45,9 %), dále z důvodů souvisejících se zaměstnáním (35 %), nebo jednoduše na vlastní žádost bez udání důvodu (16,1 %). V ostatních případech nejčastěji pro vysoký věk, nebo kvůli přestupu k jiným jednotkám, popřípadě organizacím. Procentuální podíl vystoupení z SA v jednotlivých letech vypadal takto:

rok

procenta

1939

1,2 %

1940

0,4 %

1941

40 %

1942

28,2 %

1943

17,7 %

1944

12,5 %

56_Původem se jednalo o devět říšských Němců a čtyři Němce sudetské. 57_Trestného činu se dopustil například Scharführer jezdecké roty 1/102 v Liberci, obchodník Eduard Hübner. V roce 1944 byl obžalován, že bez povolení úřadů převzal 253 kg marmelády, 3 kg hrachu a 92 kusů mýdla z velkoobchodu svého bratra a dále je prodával. Za způsobené škody musel zaplatit pokutu 3 000 RM. SOkA Liberec, SA-Standarta 94 Liberec, inv. č. 42, kart. 5, Strafsache. 58_Zaznamenaný nízký počet padlých v roce 1944 a naprostá absence údajů z roku 1945 souvisejí s rozkazem ze srpna 1944, že denní rozkazy SA-Gruppe Sudeten se jmény padlých již nebudou dále vydávány. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 12, kart. 6, Vereinfachung des inneren Dienstbetriebes, 16. 8. 1944.

Neobvyklým se v době války nestalo ani zrušení členství v důsledku smrti. Zachytit se podařilo celkem 151 úmrtí, jež korespondují s postupným navyšováním celkových ztrát, zejména po napadení Sovětského svazu v roce 1941.58

rok

procenta

1939

3,3 %

1940

4,6 %

1941

27,1 %

1942

33,2 %

1943

21,9 %

1944

9,9 %

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

59_Podobné pochody měly v nacionálním socialismu hlubokou symboliku i historii, neboť znamenaly plné ovládnutí ulic a eliminaci protivníků. LONGERICH, Peter. Die braunen Bataillone. Geschichte der SA. München: C. H. Beck, 1989, s. 116. ISBN 9783406336249; Von der SA. Reichenbergs SA arbeitet! Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 256, 31. 10. 1938, s. 3. 60_KARPAŠ, Roman et al. Kniha o Liberci. 2. vyd. Liberec: Dialog, 2004, s. 367. ISBN 80-8676113-4. 61_Čestné roty SA tvořilo 84 mužů z různých rot pluku. Tato reprezentativní jednotka se účastnila nejdůležitějších politických událostí města, bylo proto nezbytné, aby se jednalo o přesvědčené nacisty, vysoké 170–175 cm. Jejich výstroj musela být jednotná a skládala se z velkého služebního obleku, kabátu, torny, deky, chlebníku a polní lahve. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 12, kart. 6, Wahleinsatz der SA, 23. 11. 1938.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Činnost jednotek SA Na rozdíl od říšských jednotek SA nebyly sudetské úderné oddíly primárně založeny pro přímou konfrontaci s opozicí, nýbrž pouze jako polovojenské sbory, které měly pomoci nacionálnímu socialismu prostoupit co nejlépe do života veřejného i soukromého. S tím muži SA začali již při svém prvním apelu 16. října 1938, kdy v prostoru bývalého libereckého výstaviště nacvičovali pořadová a tělesná cvičení. Dne 31. října poprvé veřejně vystoupili při propagandistickém pochodu městem.59 První velkou zkouškou, která měla prověřit akceschopnost nově vzniklých jednotek SA, byly prosincové doplňovací volby do říšského sněmu v roce 1938. Ty se měly stát pomyslným plebiscitem o souhlasu místního obyvatelstva s připojením k Třetí říši a ztotožněním se s politikou NSDAP. Žádoucí výsledek a všeobecnou podporu měla nacistická strana zajistit prostřednictvím masivní kampaně, do níž se zapojily všechny organizace strany.60 Jednotky Ochranných oddílů (Schutzstaffel – SS) dostaly například za úkol zajistit bezpečnost,

Hitlerova mládež (Hitlerjugend – HJ) měla na starosti třídění a rozšiřování tiskovin, zatímco SA plnila funkci veskrze propagandistickou a částečně organizační. Vznikl podrobný plán dělící město na jednotlivé obytné bloky, ke kterým byla přiřazena vždy jedna zodpovědná osoba tak, aby každý dům a každou rodinu konfrontovala a získala pro nacionální socialismus. Faktické i domnělé odpůrce, zejména ty z levicových stran, pak čekaly zastrašování a teror. K všeobecné volební propagaci nacisté využili veškeré plakátovací plochy, počítalo se ale i s pojízdnou reklamou ve formě všech zajistitelných vozů a nákladních automobilů, ověnčených transparenty či vlajkami. Mimo to muži SA zajišťovali provedení volebních shromáždění a pokud toho byli schopni, ovlivňovali voliče svými projevy. Takovýmto setkáním předcházel zpravidla propagandistický pochod členů SA s hudbou a rozdáváním letáků, který končil na shromaždišti. K pozdravení a ochraně řečníka sloužila čestná rota SA, přičemž ostatní členové vykonávali pořadatelskou službu.61 S potřebou okázalé reprezentace na nejvyšší úrovni

Agitační vůz pro doplňovací volby v Liberci 1938. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

XXI 2020 2

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

Čestná stráž u vlajek rot při branných závodech 94. SA-Standarte v Liberci, konaných 8. a 9. června 1940, na fotografii příslušník roty 15/94 Rochlice. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

souvisela také snaha získat do řad úderných oddílů i významné představitele města a zajistit, aby při svých projevech byli oblečeni do stejnokroje SA.62 Kromě místních organizací NSDAP se snažily výsledky doplňovacích voleb ovlivnit i přední osobnosti nacistického hnutí, které zavítaly do hlavního města Říšské župy Sudety. Již 5. listopadu sem přijel zástupce vůdce Rudolf Hess, 19. listopadu říšský ministr propagandy Joseph Goebbels a 2. prosince dokonce osobně říšský kancléř Adolf Hitler. Jak bylo pro jednotky SA typické, měly se podílet na co nejslavnostnějším přijetí vzácných hostů, ať již se jednalo o držení čestné formace či uvítání prostřednictvím hudebního oddílu SA. Návštěva Adolfa Hitlera v Liberci i rozsáhlá propagandistická kampaň splnily svůj účel a volby, konané 4. prosince 1938, potvrdily drtivou podporu NSDAP. Završením obrovského vzedmutí všech organizací strany se stalo slavnostní vyhlášení výsledků, které v Liberci 36

proběhlo v turnerské tělocvičně na Jablonecké ulici. Událost provázel koncert hudebního oddílu 94. SA-Standarte, v jehož pauzách se průběžně vyhlašovaly volební výsledky.63 V Liberci bylo odevzdáno celkem 25 511 souhlasných hlasů, zatímco negativních pouze 94.64 Po skončení voleb a událostí s nimi spojenými se dosud mobilizované jednotky SA opět vrátily ke své obvyklé službě zahrnující kromě cvičení, pořádkové služby či hlídek i veřejné akce. Dílem se jednalo o akce mimořádné, spojené s návštěvou významné osobnosti, kdy se činnost SA omezila nejčastěji na čestnou stráž před radnicí, ochrannou službu, případně hudební uvítání. Mimo to však členstvo úderných oddílů zajišťovalo i další události společensko-politického charakteru, z nichž některé se měly stát tradičními. Jako jednu z nich lze uvést slavnost slunovratu 21. prosince 1938, která se uskutečnila na libereckém výstavišti. Již od 20 hodin za sborového zpěvu pochodovaly po celém městě formace strany a úderných

62_Významným členům měly být uniformy pořizovány na náklady SA a dopraveny co nejrychleji z prodejních míst v říši. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 12, kart. 6, Wahleinsatz der SA, 23. 11. 1938. 63_Že při vyhlašování výsledků nadšení přítomných neznalo mezí, dosvědčuje i dobový článek, který informuje, že koncert musel být pro přílišný hluk několikrát přerušen. SA-Konzert mit Bekanntgabe der Wahlergebnisse. Die Zeit, roč. 4, č. 273, 3. 12. 1938, s. 8. 64_KARPAŠ, Roman, et al., cit. v pozn. 60, s. 367.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

65_Zmíněné veřejné oslavy se neúčastnili všichni muži SA, nýbrž jen vybraní zástupci. Menší slavnost slunovratu slavily i jednotlivé roty. Akce proběhly formou společného večera s proslovy a kulturním vystoupením, které zahrnovala předčítání z „časů největší nouze německého lidu“, zpěvy písní a případně přednes básní v místním nářečí. Deutsche Wintersonnenwende. Gaupropagandaleiter Höller vor Partei und SA. Die Zeit, roč. 4, č. 292, 22. 12. 1938, s. 6; Wintersonnwendfeier des SA-Sturmes 2. Die Zeit, roč. 4, č. 294, 24. 12. 1938, s. 11. 66_Das Sudetendeutschtum gedenkt seiner Märzgefallenen. Überall am Samstagabend erhebende Feierstunden. Die Zeit, roč. 5, č. 64, 5. 3. 1939, s. 17. 67_SOkA Liberec, AML (nezpracovaná část), Kronika města Liberce 1937–1940, zápis k 20. dubnu 1939; Die Gauhauptstadt im Festschmuck. Abertausende Volksgenossen auf den Strassen und Plätzen. Die Zeit, roč. 5, č. 109, 20. 4. 1939, s. 25. 68_Die SA ehrt ihren Obersten Führer. Gablonzer Tagblatt, roč. 49, č. 92, 27. 2. 1940, s. 6; Im Geiste deutscher Wehrbereitschaft. Die Zeit, roč. 6, č. 111, 22. 4. 1940, s. 4. 69_Feierstunde der SA. Die Zeit, roč. 6, č. 108, 19. 4. 1940, s. 8. 70_SA ehrt ihren Obersten Führer. Die Zeit, roč. 7, č. 107, 17. 4. 1941, s. 8. 71_Ueberwältigendes Treuebekenntnis das Sudetenland im Zeichen des Führergeburtstages. Die Zeit, roč. 7, č. 110, 21. 4. 1941, s. 4. 72_Schweigemarsch der Sudeten-SA. Die Zeit, roč. 5, č. 277, 5. 10. 1939, s. 8.

XXI 2020 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

oddílů směrem na dnešní Studentské náměstí, kde stála připravena velká dřevěná hranice. Slavnost vyvrcholila úderem 21. hodiny, kdy po rozkazu „Fackelträger Marsch!“ podpálili hranici SA-Manni s pochodněmi přicházející ze čtyř světových stran. K tomu hrál hudební oddíl SA píseň Stimmt an mit hellem hohen Klang. Dle následného proslovu vedoucího župní propagandy Franze Höllera měl oheň ztělesňovat novou německou svobodu a zaplát všude tam, kde žije německý lid. Slavnostní událost na libereckém výstavišti uzavřely písně Das Deutschland a Horst-Wessel-Lied.65 V podobném duchu oslavilo německé obyvatelstvo i uctění památky padlých 4. března 1939, kdy se připomínaly oběti protičeských manifestací v roce 1919. V Liberci se tato akce konala formou večerního pochodu organizací NSDAP. Průvod se ubíral městem v hlubokém tichu, které přerušovaly jen temné údery bubnů členů Hitlerjugend, až na výstaviště, kde za padlé hořela obětní mísa. Připomínka trvala pouhou hodinu a ve 22 hodin účastníci výstaviště opustili.66 Další z pompézních jarních slavností, které se liberecká SA účastnila, se konala každoročně v dubnu a byla spojena s oslavou narozenin Adolfa Hitlera. V Liberci se poprvé uskutečnila v roce 1939. Ačkoli byl hlavní program připraven až na 20. dubna, již v předvečer se na liberecké radnici rozsvítil velký světelný transparent s číslicí „50“, zavěšený z věže radnice, který měl vůdcovo jubileum připomínat. Za hojné účasti místních obyvatel pak přednesl slavnostní projev okresní štábní vedoucí Bruno Sacher, následovaný působivým, téměř půlhodinovým průvodem uniformovaných jednotek s pochodněmi.67 Ve zcela odlišném duchu slavili Liberečtí toto výročí o rok později, kdy nařízením říšského štábního vedoucího SA Lutze proběhly 21. dubna 1940 po celé říši aktivní služby mužů SA. Ti se měli v tento den věnovat své práci co nejintenzivněji, přičemž bylo lhostejno, zda prováděli pořadová cvičení, střelbu, nebo službu v terénu.68 Po skončení dopoledních cvičení se veškeré jednotky SA i branného mužstva seřadily na libereckém výstavišti a připravily se k přehlídce před župním vedoucím Konradem Henleinem a velitelem SA brigády 102 Oberführerem Otto Bendakem. Po vykonání přehlídky mužstvo pochodovalo za zvuků hudby po dnešní Husově ulici.69

V podobně striktním vojenském stylu oslavily jednotky SA vůdcovy narozeniny i v roce 1941, když ve znamení předvojenské branné výchovy uspořádaly při všech plucích jarní orientační běh a pochod v plné polní.70 V Liberci však nezůstala opomenuta ani formální oslava, která se konala v obřadní síni radnice.71 Politicko-společenskou činnost jednotek SA v Liberci zajímavě představuje i slavnostní připomínka připojení pohraničních oblastí Československa, která se konala v pátek večer 6. října 1939. Muži byli alarmováni náhle bez předchozího vyrozumění, čímž měli prokázat svoji pohotovost. Slavnost začala krátkým apelem a pokračovala téměř hodinovým tichým pochodem ve vzpomínce na padlé příslušníky Sudetoněmeckého Freikorpsu.72 Události, na kterých se podíleli SA-Manni libereckého pluku, však nebyly vždy jen politického charakteru. Již mnohokrát zmíněný hudební oddíl SA se naopak podílel na celé řadě společenských, kulturních či jiných akcí. Vznikl údajně z dřívější hudební formace SdP. Na základě svého složení sliboval zahrát každý program, ať již se jednalo o vojenské pochody, dechové a strunné orchestry, díla klasiků či hudbu k tanci.73 Jeho služby proto vyhovovaly potřebám městských kulturních akcí, což se shodovalo s nutností stranicko-politické propagace. Hudební oddíl SA se podílel na vítání vrcholných představitelů nacionálního socialismu, zajišťoval hudební doprovod pro dětský karnevalový festival, účinkoval při veřejných koncertech na náměstí nebo pořádal hudební vystoupení pro místní zraněné vojáky v lazaretu. Bývalo ale běžné i jeho působení na akcích jiných organizací strany, například Hitlerjugend, Nacionálně socialistického motoristického sboru (Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps – NSKK), Německé pracovní fronty (Deutsche Arbeitsfront – DAF) či u příležitosti Dne Wehrmachtu. Setkáme se však i s hudebními doprovody během přednášek. Jako jednu z největších kulturních událostí, na které hudební útvar SA vystupoval, lze označit liberecký májový festival 30. dubna 1939. Akce začala již v 12:45 formováním slavnostního průvodu nedaleko dnešní Fügnerovy ulice v pořadí: selská jízda, hudební oddíl SA, jednotky SA, SS, NSKK a Nacionálněsocialistického leteckého sboru (Nationalsozialistisches Fliegerkorps – NSFK), HJ, uniformované spolky a pak ozdobená májka 37

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

na voze. Za ní následovaly okresní štáb NSDAP, různé spolky, Nacionálně socialistický svaz žen (Nationalsozialistische Frauenschaft – NSF) a Svaz německých dívek (Bund deutscher Mädel – BdM). Slavnostní průvod se vydal dnešními ulicemi Moskevská a Železná až na Sokolské náměstí, kde se konala první část májového festivalu. Během ní byly předvedeny německé lidové tance či pěvecká vystoupení a nechyběla ani hudba v podání kapely SA. Následně se Majáles přesunul formou velkolepého průvodu na výstaviště, kde festival pokračoval. Celkem se na akci podílelo více než 300 účinkujících, a to až do 21 hodin, kdy byla slavnost ukončena zapálením vater na okolních kopcích.74

Sbírky na zimní pomoc a jiná sbírková činnost Další z oblastí, ve které dokázaly jednotky SA plně rozvinout svoji aktivitu, byly pravidelné sbírky na Zimní výpomocnou akci (Winterhilfswerk – WhW), později Válečnou zimní výpomocnou akci (Kriegswinterhilfswerk

– KWhW). Tyto sbírky si kladly za cíl vybrat od široké veřejnosti co možná největší finanční obnos, který měl být původně vynaložen pro potřebu chudých či na jiné dobročinné účely, zajišťované například Německým červeným křížem (Deutsches Rotes Kreuz) nebo nadací typu Matka a dítě (Mutter und Kind). S postupující válkou se však vybrané částky stále více využívaly především na pokrytí armádních potřeb.75 V případě velkých sbírek šlo nejčastěji o dvoudenní víkendové akce, konané v rámci celé sudetské župy, přičemž jejich provedením byly vždy pověřeny konkrétní spolky či organizace, které měly zajistit i odpovídající společenský a kulturní program. Vybíralo se nicméně i jednorázově, například během veřejných koncertů, kulturních vystoupení nebo třeba vánočních večírků. Protiváhou za své peníze si přispívající mohli vybrat z množství nabízených odznáčků (Spendenabzeichen), které se většinou vyráběly v sériích pro konkrétní sbírku.76 Vybírání drobných příspěvků nebylo podstatě SA vůbec cizí, naopak vycházelo z její hlubší tradice přelo-

73_Tento hudební oddíl měl být údajně činný i při „osvobození” sudetských Němců SOkA Liberec, AML VI. Gd, inv. č. 2384, kart. 827, S. A. der Nationalsozialistischen Deutschen Arbeiterpartei, Gruppe Sudeten, Reichenberg, dopis městské radě, 17. 1. 1939. 74_SOkA Liberec, AML (nezpracovaná část), Kronika města Liberce 1937–1940, zápis k 30. dubnu 1939; Gross-Reichenberg feiert den 1. Mai. Am Vortag (Sonntag, 30. April) Maibaum- und Volkstumsfest. Die Zeit, roč. 5, č. 114, 25. 4. 1939, s. 14. 75_Sbírkovou činnost upravovalo nařízení o sbírkách (Sammlungsordnung der NSDAP) ze 4. července 1935. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 12, 16. 2. 1940. 76_Odznaky WhW se vyráběly z různých materiálů a v různých tematických provedeních. Běžné byly například malované porcelánové figurky pohádkových postav či povolání, broušená sklíčka s podobou německých osobností či historických památek, malé dřevěné destičky s ukázkami tradiční regionální architektury, nebo třeba malované papírové pohádky o velikosti dlaně.

Liberecký starosta Eduard Rohn vybírá na zimní pomoc. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

mu dvacátých a třicátých let, kdy veřejné sbírky tvořily podstatnou část jejího finančního rozpočtu. Kromě toho se tato aktivita stala vítanou propagací úderných oddílů s možností konfrontovat široké spektrum obyvatelstva všech vrstev.77 Zapojení jednotek SA do sbírek na zimní pomoc lze s určitostí vysledovat již na počátku roku 1939. Jejich masivnější nasazení však nastává až v souvislosti s odchodem mnoha libereckých mužů na frontu. Poměrně zajímavý program nabídla obyvatelům Liberce například sbírka konaná 5.–6. listopadu 1939 společnou organizací SA, SS, NSKK a NSFK. Po oba dny zajišťovaly hudební útvary těchto skupin koncertní program na všech větších náměstích Velkého Liberce. V samotném centru pak bylo zřízeno několik stanovišť, kde každá z jednotek představovala veřejnosti svoji činnost.78 Na dnešním Soukenném náměstí pořádalo jezdectvo SA projížďky dětí na koních, spojařské oddíly připravily předvedení služebních psů a promítání barevných filmů v budově radnice. Zde mohli obyvatelé zhlédnout krátké záběry o nasazení SA při žních, pochodu jednotek v plné polní na 25 km či jejich cvičení v běhu přes překážky s nasazenou plynovou maskou. Připraveny byly i barevné fotografie ukazující krásy starého Liberce nebo film o cestě lodi Robert Ley do Norska. Iniciativu projevila

77_LONGERICH, Peter, cit. v pozn. 59, s. 124. 78_Platzkonzerte zur zweiten Reichsstrassensammlung. Die Zeit, roč. 4, č. 304, 3. 11. 1939, s. 8. 79_SOkA Liberec, AML (nezpracovaná část), Kronika města Liberce 1937–1940, zápis k 4. a 5. listopadu 1939; Reichenberg im Zeichen der 2. Strassensammlung. Viele Veranstaltungen/Konzerte, Buntfilm-Vorführungen, Wacheaufzug. Die Zeit, roč. 5, č. 305, 4. 11. 1939, s. 8. 80_Wer wird Sieger sein. Die Zeit, roč. 6, č. 303, 1. 11. 1940, s. 8. 81_„Ich hab´dem Churchill ´paar auf´n Schädel gegeben!“ Ganz Reichenberg muss entscheiden. Die Zeit, roč. 6, č. 304, 2. 11. 1940, s. 8; Volltreffer! Die Zeit, roč. 6, č. 305, 3. 11. 1940, s. 14. 82_Na prvním místě se díky sbírkovému výnosu ocitly jednotky NSKK, následované SA, SS a NSFK. NSKK Sieger im Wettkampf der Formationen. Die Zeit, roč. 6, č. 307, 5. 11. 1940, s. 8. 83_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 5/41, 26. 3. 1941. 84_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 5, kart. 3, Tagesbefehl, 28. 9. 1939. 85_Jednalo se nejčastěji o koženou obuv, jezdecké holínky, lyžařské boty či pohorky. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 42, 10. 9. 1941; SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 9, 13. 2. 1940; SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 11/42, 2. 9. 1942. 86_Sběr léčivých rostlin muži SA sami nejspíše nevykonávali, neboť v této oblasti bylo preferováno spíše zapojení školní mládeže. S určitostí jim však byl sběr předáván, případně se na něm mohli podílet. SOkA Liberec, SA-Standarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou, Heilpflanzensammlung, 11. 6. 1940. 87_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 29/43, 20. 8. 1943; Veranstaltungen zur 2. Reichsstrassensammlung in Reichenberg. Die Zeit, roč. 9, č. 298, 23. 10. 1943, s. 3.

XXI 2020 2

i místní námořní rota, která u školy Na Bojišti vztyčila stožár a předváděla vlajkové signály německého námořnictva.79 Jinou formou byla provedena sbírka pod záštitou SA, SS, NSKK a NSFK o rok později. Své příspěvky začaly jednotlivé formace vybírat při ranním pochodu skrze město, přičemž vítězem se měla stát ta jednotka, která za víkend shromáždí co nejvíce financí. Pochod skončil na náměstí u městského divadla, před kterým se konal velký koncert trvající až do pozdních odpoledních hodin.80 Následující den pořádaly úderné oddíly na Tržním náměstí jízdy na koních pro všechny děti i dospělé a jen o něco dále byl v dnešní Rumjancevově ulici připraven „veselý hod ručním granátem“ na cíl. Organizátoři při tom využili zejména karikatur významných politických představitelů znepřátelených zemí. Při správném zásahu se tak mohly ozvat výkřiky: „Dal jsem Churchillovi pár po kebuli!“.81 I přes nezpochybnitelnou kreativitu svých atrakcí však liberecké oddíly SA tento závod nevyhrály a skončily až na druhém místě.82 Přesto se jim podařilo vybrat 16 113,87 RM.83 Sbírková činnost jednotek SA se však neomezovala jen na získávání financí, ale soustředila se i na sběr surovin, které mohly být dále využity pro válečné hospodářství. Jedním z takovýchto materiálů se stal železný šrot, s jehož sběrem začaly úderné oddíly již krátce po vypuknutí války.84 Podobné akce měly zajistit i v jejím průběhu, a to nejprve rozšiřováním odpovídající propagace, letáků a plakátů, následně pak sběrem samotným, který cílil zejména na dobrovolné odevzdání železných plotů a ohrazení od soukromých majitelů. Kromě toho se SA-Manni pravidelně zapojovali do sběru starých patron, v domácnostech postradatelných bot nebo při každoročních sbírkách knih pro Wehrmacht.85 Zajímavou ukázkou sbírkové činnosti bylo také nařízení o sběru léčivých rostlin, za který odpovídali lékaři jednotlivých pluků SA.86 S pokračující válkou ubylo organizačně náročnějších akcí, jež posléze nahradily koncerty místních pěveckých spolků či vystoupení školní mládeže a Hitlerjugend. Jednotky SA byly nadále v rámci zimní pomoci využívány spíše výjimečně, a to především pro zajištění působivých propagandistických pochodů či hudby.87 S nedostatkem materiálů a financí v roce 1944 souvisel i nápad povolat do služeb Válečné zimní výpomocné akce řemeslníky, 39

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

88_Nachrichten aus der Gauhauptstadt. Sonderveranstaltungen zur 1. Reichsstrassensammlung. Die Zeit, roč. 10, č. 282, 21. 10. 1944, s. 3; Reichenberger Handwerker im Dienst des Kriegs WHW. Die Zeit, roč. 10, č. 89, 30. 3. 1944, s. 3. 89_LONGERICH, Peter, cit. v pozn. 59, s. 223. 90_ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha: Prostor, 2001, s. 112. ISBN 80-7260-055-9. 91_SA-Gruppe Sudeten: Dienst im Jahre 1943, cit. v pozn. 35, s. 6–7.

Ukázka z výcviku jednotek SA. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

kteří měli za příspěvek v dřevěných boudách na větších náměstích opravovat předměty do domácnosti, kočárky, hrnce nebo třeba boty.88 Definitivní konec sbírkám na zimní pomoc znamenal nástup prvních měsíců roku 1945, kdy organizování větších akcí už nebylo možné z důvodu hroutícího se válečného hospodářství i fronty. Uvedená činnost se proto soustředila na zajištění postradatelného oblečení, které mělo být použito pro jednotky domobrany nebo na sběr starých materiálů.

Sportovní činnost S tělovýchovnou tradicí byly říšské jednotky SA spojeny již od doby své reorganizace po Noci dlouhých nožů v roce 1934, což vycházelo ze zájmu vyšší politiky o přetvoření této organizace na nositelku sportovního a branného výcviku.89 Fyzické péči o tělo se členové maximálně věnovali, což platilo i v Říšské župě Sudety, kde SA dokonce převzala pomyslné nástupnictví dřívější turnerské jednoty.90 Sportovní aktivity a tělovýchovná 40

cvičení proto tvořily podstatnou část služby každého člena SA. Muži měli být schopni cvičit v terénu i v kryté hale, trénovat běh, skok i hod, stejně jako plavání nebo běh na lyžích.91 O jejich výkonech se mohla veřejnost přesvědčit několikrát do roka při pravidelných závodech jednotek SA, ať již se jednalo o takzvaný Sudetský běh osvobození na lyžích, lesní a orientační běhy, mistrovství v pochodech s plnou polní, střelecké soutěže nebo různé formy branných závodů. Militární směr těchto akcí se ještě více prohloubil s vypuknutím druhé světové války, kdy se soutěže staly nástrojem, jak relativně zábavnou formou vštípit občanům základní vojenské znalosti a dovednosti. Součástí závodů se tak stalo překonávání nejrůznějších překážek, hod granátem či střelba z malorážky na cíl vzdálený 50 metrů. Pomyslným vrcholem závodů v organizaci SA, který spojoval všechny uvedené sportovní aktivity, se stal branný boj mužstev. Tyto závody se v sudetské župě konaly od června 1939 do srpna 1944 na úrovni pluků, přičemž vítězná mužstva postoupila do bojů SA-Gruppe Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

92_Die Standarten-Ausscheidungs-Wettkämpfe der Brigade 102. Die Zeit, roč. 5, č. 153, 5. 6. 1939, s. 11. 93_Příspěvek měl být využit zejména na pokrytí finančních nákladů účastníků na dopravu, ubytování a stravování. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 22, 7. 7. 1944. 94_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 19/42, 6. 11. 1942. 95_SOkA Liberec, AML (nezpracovaná část), Kronika města Liberce 1937–1940, zápis k 4. červnu 1939.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Sudeten v Ústí nad Labem nebo Opavě. Ta nejlepší pak reprezentovala na říšských hrách v Berlíně.92 Závod se obvykle skládal z branného boje, orientačního běhu či pochodu mužstev, běhu na 400 metrů, překážkového běhu na 3 000 metrů, hodu granátem na dálku a od roku 1940 často i z jízdy na bicyklu na 25 kilometrů. Pořadí jednotlivých disciplín si účastníci losovali. Zajištění organizace branných závodů plně podléhalo místním plukům SA, které pro tento účel obdržely od ústředí finanční výpomoc, a to až do léta roku 1944, kdy částka činila 1 500 RM.93 Na přípravě samotné akce se kromě štábu podíleli i členové zvláštních jednotek. Ženisté byli kupříkladu pověřeni přípravou terénu a překážek, zatímco ozvučení stadionu a zprovoznění telefonního vedení měli na starosti spojaři.94 První takovýto závod uspořádala 94. SA-Standarte v Liberci poprvé 4. června 1939 na stadionu ve Starých Pavlovicích.95 Sportovní soutěž zahájilo v 6 hodin ráno slavnostní vztyčení vlajky a proslov velitele pluku Gus-

tava Adolfa Elgera. Pak se mužstva vydala v plné polní a s rýči na pochod dlouhý 20 kilometrů. Trasa, doplněná překážkami, vedla ze stadionu přes Růžodol a Stráž nad Nisou až k pohraničnímu opevnění a dále přes Bedřichovku do Krásné Studánky, odkud se závodníci vraceli překonáním Černé Nisy zpátky na stadion. Ten se mezitím proměnil v improvizované bojiště s překážkami z ostnatých drátů a vodními příkopy, kde měli závodící simulovat útok na 250 metrů vzdálené nepřátelské pozice. Poté je čekal hromadný hod granátem na 25 metrů, který jim měl „vyčistit“ další cestu, a závěrečné střelecké zneškodnění protivníka zastoupeného zde v podobě balonku. Další část závodu tvořil orientační běh družstev podle mapy, představující přenesení rozkazu na 6 kilometrů vzdálenou stanici. Vyjma orientace zde muži prokazovali i vojenské schopnosti, když museli nejprve podat správně formulované hlášení, provést dva hody ručním granátem, najít a zakreslit do mapy devět značek předsta-

Střelecký výcvik jednotek SA. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

XXI 2020 2

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

vujících nepřátelské špehy nebo sestřelit balonek na 50 metrů. Odpolední část sportovního zápolení představoval německý víceboj a překážkový běh na 400 metrů, při kterém soutěžící překonávali téměř 2 metry vysokou zeď, 3,5 metru široký vodní příkop, španělské jezdce či plazicí překážky, metr vysoký plot a 1,5 metru vysokou hromadu dřeva. Součástí byla i štafeta.96 Závěrečná slavnost s vyhlášením vítězů se konala krátce po 17. hodině. Poté následoval slavnostní propagandistický pochod celého SA pluku přes město.97 Nebyli to ale jen příslušníci strany či jejích organizací, kdo měl být připraven na válku. S vidinou blížícího se konfliktu Adolf Hitler už 19. ledna 1939 vydal rozkaz k zavedení takzvaného branného odznaku SA (SA-Wehrabzeichen), který měl prověřit základní vojenské dovednosti i ostatních, při NSDAP dosud neregistrovaných mužů německého národa.98 Garantem fyzického

i světonázorového proškolení se staly jednotky SA, u kterých měli muži povinnost se přihlásit. První vlna výcviků takzvaného Wehrmannschaftu měla začít v říjnu 1939. Kurz trval tři až čtyři měsíce, skládal se přibližně ze 70 lekcí a provádět jej směli pouze certifikovaní školitelé SA.99 Následně byl uchazeč podroben zkoušce, která zahrnovala tělesná cvičení (běh na 100 metrů, skok do dálky, vrh koulí, hod granátem a běh na 3 kilometry), branný sport (pochod v plné polní na 25 kilometrů, střelbu z malorážky, hod granátem na cíl, běh na 200 metrů přes překážky s nasazenou plynovou maskou, plavání, jízdu na kole a základní znalost první pomoci) či službu v terénu. Ta měla prokázat schopnost orientace, odhad vzdálenosti, posouzení terénu, maskování nebo hlášení.100 Pokud účastník uspěl, čekalo jej slavnostní předání branného odznaku v liberecké turnerské tělocvičně či později v Domě SA.101

96_Německý víceboj obsahoval běh na 100 metrů, skok do dálky, vrh koulí, hod granátem do dálky a běh na 3 000 metrů. Über 7000 Teilnehmer an den Wehrkämpfen der Reichenberger SA-Standarte. Die Zeit, roč. 6, č. 156, 7. 6. 1940, s. 8. 97_Zu den Standartenwettkämpfen des morgigen Sonntags. Die Zeit, roč. 5, č. 151, 3. 6. 1939, s. 8. 98_Týkalo se mužů do 35 let. Aufbau und Dienst der SAWehrmannschaften. Gablonzer Tagblatt, roč. 48, č. 122, 25. 2. 1939, s. 25. 99_Oprávnění vést výcvik bylo udělováno po splnění kurzu a prověrky na SA-Gruppenschule v Doksech a stalo se předpokladem pro povýšení do hodnosti velitele čety (Truppführer). SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 2, kart. 2, Dienstgrade und Beförderungsbestimmungen für SA-Mannschaften und SA-Unterführer, 10. 6. 1941. Oprávnění zkoušet pak měli jen absolventi říšských škol SA ve Vídni či Drážďanech. 100_Organisationsbuch der NSDAP, cit. v pozn. 3, s. 370/371. 101_Übergabe von SA-Wehrabzeichen. Die Zeit, roč. 6, č. 52, 22. 2. 1940, s. 6.

Překonávání překážek při výcviku jednotek SA. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Nasazení členů SA u Wehrmachtu

102_„Muss i denn, muss i den…”. Die Zeit, roč. 5, č. 9, 9. 1. 1939, s. 5; 2500 Rekruten rücken ein. Die Zeit, roč. 5, č. 10, 10. 1. 1939, s. 11. 103_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 2, kart. 2, Mitteilungsblatt des Personalhauptamtes der Obersten SA-Führung, 22. 12. 1942. 104_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 5, kart. 3, Wochenbefehl Nr. 1/40, 10. 1. 1940.

Příslušník roty 5/94 Nové Pavlovice na pochodu v plné polní. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

První transport dobrovolníků odjel k pozemnímu vojsku Wehrmachtu z libereckého nádraží již v lednu 1939. Nelze však spolehlivě prokázat, kolik z těchto více než 2 500 rekrutů z Liberce a blízkého okolí bylo organizováno v SA.102 Regulérní narukování k Wehrmachtu však čekalo dříve či později většinu příslušníků úderných oddílů. Ačkoli nepozbyli své členství v SA, po odchodu k armádě se na ně vztahovaly stejné podmínky jako na ostatní německé vojáky.103 Vysílající úderné oddíly však neztrácely přehled o činnosti svých mužů ani nadále, neboť byly skrze ústředí pravidelně zpravovány o bojujících i padlých členech a získané poznatky zanášely do zvláštní registratury vedené při plucích. Kromě obvyklých údajů se tak zaznamenávaly informace o služební hodnosti u Wehrmachtu, o čísle polní pošty, datu narukování, o vyznamenáních nebo zraněních a samozřejmě nechyběl ani soupis příbuzných.104 Kontakt se svými členy udržovaly i jednotlivé roty, a to zpravidla prostřednictvím osobních dopisů či menších zásilek. Pošta se „kamarádům“ na frontu posílala vždy alespoň jednou za měsíc;

Skupinová fotografie příslušníků 94. SA-Standarte před libereckým vlakovým nádražím. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

XXI 2020 2

Studie

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

nejednalo se však pokaždé o projev přirozené empatie, neboť vést alespoň minimální korespondenci nařizoval rozkaz. Měla obsahovat stručné novinky ze služby, obce i rodinného života. Dopisy a balíčky se pak zabalily většinou hromadně během jednoho večera a spolu s výtiskem časopisu „Der SA-Mann“ a průvodním dopisem velitele roty byly zaslány na frontu.105 Spojení s SA-Manny u Wehrmachtu zajišťoval při každé rotě i sociální referent, jímž měl být ustanoven empatický starší důstojník, případně bezdětná manželka příslušníka SA.106 Tento pracovník poskytoval poradenství členům i jejich rodinám v oblastech sociálního zabezpečení, finančních podpor i práva, obracel se na Nacionálněsocialistický svaz žen s prosbou o dopisy pro muže SA na frontě, nebo se spolupodílel na společných večerech, na něž byly zvány i ženy bojujících a padlých členů.107 Další z povinností sociálního referenta SA bylo v případě úmrtí člena okamžitě vyrozumět jeho rodinu a pomoci jim navázat spojení s Nacionálněsocialistickou péčí o válečné oběti (Nationalsozialistische Kriegs-

opferversorgung – NSKOV) kvůli případné finanční podpoře.108 Osobní návštěvou a pomocí pozůstalým byli zavázáni i velitelé pluků a rot, přičemž děti po padlých důstojnících od nich měly obdržet hračky.109 Jisté zabezpečení se poskytovalo i zraněným invalidům a válečným veteránům. Pro ty, kteří se léčili v oblastech podléhajících libereckému SA pluku, byly připraveny například společenské večery v lazaretech, při kterých účinkovali příslušníci činní v divadle.110 Další formu rozptýlení v nemocnicích představovala možnost zapůjčit si erární šachovnice, popřípadě se konaly jiné programy, na jejichž realizaci dostávaly jednotky malý měsíční příspěvek 50 feniků (Pf.) na zraněného.111 Podporována byla také návštěva rodinných příslušníků v lazaretu se nacházejícího SA-Manna, kteří pro tento účel získali slevu 50 % na dráze.112 Propuštění invalidé se opět včleňovali do svých domovských rot, kde se jim kromě pomoci sociálního referenta často dostala i zprostředkovaná nabídka přiměřeného zaměstnání, například formou kancelářské výpomoci.113

Předávání ceny kultury v Domě SA, říjen 1941. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

105_SOkA Liberec, SA-Standarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou, Feldpostbriefe, 26. 6. 1940. 106_Funkce sociálního referenta byla zřízena rozkazem z 30. září 1939. SOkA Liberec, SAStandarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou, Feldpostbriefe, 26. 6. 1940. 107_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 19/42, 6. 11. 1942; SOkA Liberec, SAStandarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou, Feldpostbriefe, 26. 6. 1940. 108_SOkA Liberec, SA-Standarta 24/74 a 25/74 Hrádek nad Nisou, SA der NSDAP, Standarte 74, Friedland, 15. 10. 1939. Při úmrtí příslušníka SA ve službě či u Wehrmachtu se postupovalo jako v případě smrti běžného vojáka: rodina měla právo na finanční příspěvek od organizace NSKOV, Nacionálněsocialistické péče o blaho lidu (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt – NSV) či DAF. Existovaly sice i nadace v rámci organizace SA typu Unterstützungsfonds der Obersten SA-Führung, Unterstützungsfonds der Gruppen či možnost jednorázového daru skrze nejvyšší velení SA, ty však byly vypláceny zřídka a většinou pouze při úmrtí významných členů. SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 2, kart. 2, Mitteilungsblatt des Personalhauptamtes der Obersten SAFührung, 22. 12. 1942. 109_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 5, kart. 3, Wochenbefehl N. 7/40, 19. 6. 1940; SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 3/43, 3. 2. 1943. 110_Verwundetenbetreuung durch die SA. Die Zeit, roč. 7, č. 299, 28. 10. 1941, s. 4. 111_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 12/44, 22. 4. 1944; SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 13/44, 28. 4. 1944. 112_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 2, kart. 2, Mitteilungsblatt des Personalhauptamtes der Obersten SA-Führung, 22. 12. 1942. 113_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 11/42, 2. 9. 1942.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

114_KOCOUREK, Ludomír. Nacistické organizace v Říšské župě Sudety. In: Historie okupovaného pohraničí 12. Ústí nad Labem: Albis International, 2006, s. 38. ISBN 80-8697117-1; Die SA im Lebenskampf unseres Volkes. Die Zeit, roč. 11, č. 23, 27. 1. 1945, s. 1–2. 115_SA-Gruppe Sudeten: Dienst im Jahre 1943, cit. v pozn. 35, s. 13; SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 21/43, 25. 6. 1943. 116_Die Aufbauarbeit in der SA-Gruppe Sudeten seit 1938. Die Zeit, roč. 9, č. 20, 20. 1. 1943, s. 3. 117_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 10/44, 7. 4. 1944; SA-Männer in der amtlichen Blutspenderorganisation. Gablonzer Tagblatt, roč. 52, č. 146, 24. 6. 1943, s. 5. 118_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 20/42, 23. 11. 1942. 119_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 7, kart. 4, Tagesbefehl, 23. 7. 1942; Kreis Reichenberg hilft dem Landvolk. Die Zeit, Příslušníci hudebního útvaru SA při vyprovázení branců na libereckém vlakovém nádraží. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií. roč. 6, č. 240, 30. 8. 1940, s. 8. 120_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 6, kart. 4, Wochenbefehl Nr. 11/43, 2. 4. 1943. 121_Neue Massnehmen zum -Gruppe Sudeten. Jako odškodnění za darování krve Nasazení jednotek SA v zázemí totalen Kriegseinsatz. Die Partei geht mit gutem Beispiel voran. V řadách Wehrmachtu stanulo v průběhu války až 80 % muži obdrželi zvýšené potravinové příděly.117 Stanoven Die Zeit, roč. 11, č. 269, 6. 10. všech příslušníků SA. Zbylých 20 % tvořili zejména muži byl i finanční příspěvek ve výši 20 RM za první odběr 100 1944, s. 1.

v důležitých politických a správních funkcích nebo starci, kteří měli být využiti v boji na „domácí frontě“.114 Jejich aktivita se od roku 1943 soustředila především na činnosti související s válkou a hospodářstvím, zabezpečení společnosti či nejnutnějšího provozu organizace.115 Muži drželi pořádkové hlídky, čímž dohlíželi nad udržením pořádku proti ohrožení nacionálního socialismu, ale lze předpokládat i jejich aktivní represivní činnost. Dále se podíleli na protiletecké ochraně, kontrole zatemnění, pomáhali při výstavbě leteckých krytů, v dopravním provozu či při akcích na zabezpečení uhlí.116 V souvislosti s transportem zraněných vojáků z fronty do zázemí utvořili SA-Manni rozsáhlou organizaci dárců krve. Odběry byly prováděny pouze u zdravých mužů do 50 let, jejichž vhodnost nejprve posoudil lékař SA-

XXI 2020 2

ccm, za každý další 5 RM.118 Jinou možností člena SA, jak být k užitku válečnému hospodářství, byla také pravidelná účast na zemědělských výpomocných akcích, zejména při žních a senoseči.119 Využití při sezónních pracích nalezl i 102. jezdecký pluk, který půjčoval své koně vdovám po padlých SA-Mannech a ženám, jejichž muži byli na frontě.120 Definitivní konec samostatných aktivit SA znamenalo nařízení z října 1944 související se vznikem jednotek domobrany (Volkssturm), které přikazovalo organizacím NSDAP zanechat všech činností nesouvisejících s válkou. Odpadl tak nejen zbytek kulturních a společenských akcí, ale i povyšování nebo udělování jakýchkoli stranicko-služebních vyznamenání.121 Činnost organizace SA tím byla de facto pozastavena ve prospěch domobrany. 45

Eliška Poloprudská | Jednotky SA v Liberci v letech 1938–1945

Studie

Přísaha libereckého Volkssturmu na náměstí před radnicí, 12. listopadu 1944. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

Pochod Volkssturmu pod praporem SA po dnešní Husově ulici, 12. listopadu 1944. Krajská vědecká knihovna v Liberci, Sbírka fotografií.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

122_SOA Litoměřice, SA Skupina Sudety, inv. č. 8, kart. 5, Verwaltungsbefehl Nr. 3, Abgabe SA-eigener Sachwerte an den Deutschen Volkssturm, 25. 1. 1945. 123_ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 90, s. 305. 124_Mezi velitele domobrany v Liberci patřili například: SA-Obertruppführer Ferdinand Kahl (SA rota 4/94 Ruprechtice), SA-Sturmführer Karl Lüpert (SA rota 12/94 Liberec), SA-Obertruppführer Johann Anderle (SA rota 1/102 Liberec), SA-Truppführer Alfred Urbanek (spojovací rota 1/94 Liberec) či SA-Truppführer Wilhelm Soukup (ženijní rota 94 Liberec). SOkA Liberec, Domobrana – okresní vedení Liberec, inv. č. 106, kart. 13, Weisung Nr. 1/44, 25. 10. 1944; SOkA Liberec, Domobrana – okresní vedení Liberec, inv. č. 88, kart. 13, Erfassungsergebnis des Deutschen Volkssturmes, 1. 11. 1944. 125_ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 91, s. 31. 126_Blíže k útěkům, sebevraždám a jednotlivým fázím odsunu německého obyvatelstva z Liberce LOZOVIUKOVÁ, Kateřina. Němci v Liberci po druhé světové válce. In: Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno: Matice moravská, 2010, s. 114–151. ISBN 978-80-8648870-7.

XXI 2020 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Jednotky Volkssturmu a zánik SA Stupňující se tlak z obou front si na podzim 1944 vyžádal poslední velkou mobilizaci německého národa. Výnosem z 18. října byli povoláni všichni dosud ve vlasti setrvávající muži od 16 do 60 let, aby se stali poslední rezervou v případě útoku na území říše. Jednotky domobrany proto do svých řad pojaly nejen poslední příslušníky stranických organizací včetně SA, ale i jejich materiál. Nařízením z 25. ledna 1945 bylo příslušníkům Volkssturmu vydáno veškeré oblečení i výstroj úderných oddílů, zejména batohy, deky, vařiče, chlebníky, polní lahve nebo jídelní příbory. Pro potřeby domobrany sloužily i zbylé předměty – ženijní, sanitární a spojovací přístroje, nářadí, lyže či jízdní kola.122 V Říšské župě Sudety byl velením Volkssturmu pověřen Konrad Henlein, který svým zmocněncem pro zformování jednotek domobrany ustanovil Franze Maye.123 Velitelé se pak nejčastěji rekrutovali z řad důstojníků organizací NSDAP nebo jiných politicky spolehlivých osobností. Lze mezi nimi proto nalézt dřívější velitele jednotek SA a SS, vysoké úředníky či vysloužilé bojovníky z první světové války.124 Jednotky domobrany v Liberci se dělily dle lokalit na několik praporů, sdružujících více jak osm tisíc mužů. Součástí byly i jednotky speciální, a sice jezdecké, spojovací, ženijní a sanitní, které svým fungováním přímo vycházely z organizace i směrnic úderných oddílů. Tím měl být Volkssturm schopen vykonávat nejen svůj primární úkol – obranu vlasti, ale i celou řadu pomocných prací, jež zahrnovaly například bezpečnostní hlídky, ochranu polí proti krádežím plodin, zabezpečení konvojů uprchlíků a jiné.125 Síly národa se měly naposledy napnout k absurdní vizi „konečného vítězství“. Sebevražda Adolfa Hitlera, dobytí Berlína a rychlý spád závěrečných událostí války však znamenaly, že v Liberci k boji ani nedošlo, neboť do města dorazily první jednotky Rudé armády až 9. května, kdy válka v Evropě byla již oficiálně ukončena a poslední německé ozbrojené vojenské oddíly se snažily dostat se na poslední chvíli do operačních prostorů západních spojenců. Namísto toho začalo období obnovy Československé republiky a transfer většiny německého obyvatelstva za hranice státu. S tím souvisela i otázka poválečného retribučního soudnictví, které se mělo zabývat mimo jiné

i někdejšími příslušníky úderných oddílů. Realita však byla taková, že většina příslušníků SA, kteří zde na jaře 1945 ještě setrvávali, se před československou justici nakonec nedostala. To zapříčinily nejen útěky před Sověty, ale i vysoký počet sebevražd a transporty do Německa při takzvaném divokém odsunu.126 Konkrétní objasnění represivní činnosti SA jsou proto značně komplikovaná.

Velký a malý služební oblek SA–Manna. Organisationsbuch der NSDAP. München: Zentralverlag der NSDAP, 1943, Tafel 34.

Služební plášť SA–Manna a sportovní úbor. Organisationsbuch der NSDAP. München: Zentralverlag der NSDAP, 1943, Tafel 36.

Studie

S amplers within the Jablonec jewelery industry between 1958 and 1989

A b stra c t

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | The study contemplates the topic of fashion jewellery design in the period of forty years of existence of the nationalized Jablonec nad Nisou jewellery industry, specifically between 1948–1989. The text introduces important designers and the process of fashion jewellery design in the production companies in the field of jewellery. The authors discuss the political and economic influences on the process of creating new samples and subsequent production. They classify and document in detail the work, sources of inspiration as well as the achievements and awards of specialized jewellery designers. They were behind the creation of an inexhaustible number of new components and thousands of complete samples and final products for the serial production of jewellery made of glass, metal, plastics or wood. Despite many limitations, the creative and high-quality work of these designers at domestic and international presentations was a frequent pride of Czechoslovak industry and, especially in the field of foreign trade, brought considerable profits to Czechoslovakia.

ke y w ords

K l í čová slova

fashion jewellery

bižuterie

fashion jewellery industry

bižuterní průmysl

fashion jewellery production companies

bižuterní podniky

fashion jewellery designers

návrháři

samples

vzorky

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–19891 Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková

1_Studie vznikla jako odvozená stať z podrobněji zpracovaných textů v publikaci HRUŠKOVÁ, Kateřina – NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora – NOVÝ, Petr. Kaleidoskop vkusu. Československá bižuterie na výstavách 1948–1989. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, 2020, ISBN 978-8086397-36-80, 212 s., které se v širších historických souvislostech zabývají tématem výroby, vystavování a procesy vzorování bižuterie na Jablonecku, konkrétně v letech 1918–1989. Studie vznikla v rámci grantového projektu Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II) Ministerstva kultury ČR Design československého skla a bižuterie 1948–1989 (DG18P02OVV031). Řešitelem projektu je Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Recenzovaný odborný článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou poskytované Ministerstvem kultury ČR. 2_Více např. NOVÝ, Petr. Jablonecká bižuterie. Praha: Grada, 2008, ISBN 978-80247-2250-4, 168 s.

XXI 2020 2

Marta Zelníčková, vzorkařka podniku Železnobrodské sklo, ve vzorovacím oddělení PZO Jablonex při prezentaci jí navržené bižuterie, kol. r. 1970, archiv M. Zelníčkové.

rátce po ukončení druhé světové války začaly dramatické změny v tradičním jabloneckém bižuterním průmyslu, který byl těžce zasažen nepříznivou poválečnou ekonomickou situací ve světě, odsunem německého obyvatelstva i procesem znárodňování a označením za buržoazní přežitek. V roce 1948 vznikají nové národní podniky a začíná se psát nová, téměř čtyřicetiletá kapitola výroby bižuterie. Vývoj organizační struktury jabloneckých podniků pro výrobu bižuterie prošel mezi lety 1948–1989 mnoha změnami. První podniky se zrodily slučováním příbuzných provozů, některé z nich vznikly, zanikly nebo prošly zásadní přeměnou. Jednotlivé závody byly převáděny mezi podniky nebo se výrobní programy podniků rozšiřovaly o nebižuterní provozy. Součástí Sdružení podniků Jablonecké bižuterie (SPJB) byly podniky Preciosa (pův. Brusírny kamenů), Bižuterie, Železnobrodské sklo a Centroflor. Opakovaně vznikal a zanikal pod-

nik Skleněná bižuterie, existující v letech 1948–1958 a 1962–1978, a Jablonecké sklárny, pod které byl v roce 1978 převeden výrobní závod v Zásadě. Zahraniční obchod od roku 1952 zajištoval podnik zahraničního obchodu Jablonex, jehož součástí se staly majetkové podstaty likvidovaných exportních domů.2 Bižuterní podniky se pravidelně účastnily celé škály výstav a veletrhů v tuzemsku i zahraničí. V rámci tehdejšího Československa to byly především Liberecké výstavní trhy (LVT), Mezinárodní veletrh spotřebního zboží (MVSZ) v Brně a další veletrhy zaměřené na módu a spotřební zboží. V zahraničí byly podniky prostřednictvím Jablonexu prezentovány na významných veletrzích v Evropě a na dalších kontinentech. Vedle veletrhů v Lipsku, Plovdivu nebo Vídni to byla i BIJORHCA v Paříži a CHIBI v Miláně. Kromě toho Jablonex organizoval různé kontraktační a prezentační výstavy a také módní přehlídky. Bižuterie byla předmětem státní reDOI: 10.15240/tul/007/2020-2-004

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

prezentace, a proto se objevila i v expozicích světových výstav Expo. Bižuterní podniky a pracovníci jejich vzorkoven museli pravidelně připravovat nové originální vzorky výrobků, které by pomohly udržet vysoké renomé české bižuterie u domácích i zahraničních zákazníků. Mnohé vzorky zvítězily v oborových soutěžích a následně sbíraly ocenění celou výstavní sezónu. Po úspěchu na EXPO v Bruselu 1958, a především na výstavě Československé sklo v Moskvě roku 1959, se začíná bižuterii blýskat na lepší časy. To potvrdila nově vzniklá tradice bižuterních výstav, které se natrvalo usídlily v Jablonci nad Nisou, od roku 1965 i s mezinárodní účastí. Za oblibou jablonecké bižuterie stála schopnost nabízet vždy nové, originální a pro zákazníky atraktivní vzory reagující na vývoj módy. Proto vždy byli pro konkurenceschopný obchod nezbytní kvalitní vzorkaři a vzorkařky, kteří/které připravovali/y nové originální kolekce, upravovali/y vzorky podle přání zákazníků nebo realizovali/y jejich individuální požadavky. V letech 1948–1989 byla jejich identita často skryta za názvem jednotlivých podniků. Tato studie si klade za cíl upozornit na skutečnost, že za širokou škálou bižuterních vzorků stáli konkrétní lidé, jejichž kreativní a kvalitní práce si zaslouží badatelský zájem a respekt.

Prameny a literatura Studie vychází ze čtyř základních zdrojů informací. Prvním z nich je dlouhodobá odborná práce se sbírkou Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou (MSB)3, konkrétně s podsbírkami Bižuterie, Skleněná bižuterie, Kovová bižuterie, Kostýmní doplňky, Knoflíky, Jablonex obchodní vzorkovna a Jablonex Zásada. Především podsbírka Bižuterie obsahuje kolekce vzorků oceněných na výstavách bižuterie v Jablonci nad Nisou v letech 1962–1987, kolekce vzorků oceněných ve vnitrooborových a od roku 1978 vnitrokoncernových soutěžích a dále výrobky oceněné Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále MPO). Tato podsbírka zahrnuje také liniové vzorky pro vybrané sezóny. Ty z období 1986–1989 tvoří poměrně kompaktní řadu představující výtvarné i řemeslné schopnosti vzorkařů všech podniků kromě Centrofloru, který je obecně ve sbírce MSB nedostatečně

zastoupen.4 Druhým zdrojem informací jsou odborné a výstavní publikace a dobová periodika jako Průboj a Noviny Jablonecka, ale především Sklo a bižuterie – noviny pracujících jablonecké bižuterie, vycházející v letech 1965–1990. Tento čtrnáctideník přinášel mimo jiné i články a noticky k novým vzorům, vzorkařům, úspěchům bižuterie na veletrzích, výstavách a soutěžích. Cenné informace poskytují i Sklářské rozhledy, Domov a Sklářská revue. Nelze opomenout také archivní materiály: soubor materiálů k tématu jabloneckých výstav v archivní sbírce MSB5, fond Liberecké výstavní trhy v SOkA Liberec6 a fond Brněnské veletrhy a výstavy v MZA Brno.7 Posledním zdrojem informací jsou dosud žijící vzorkaři a vzorkařky nebo jejich příbuzní. Během přípravné části výzkumu byla sestavena databáze téměř 120 vzorkařů podniků Průmyslu jablonecké bižuterie (PJB) a podniku Tofa, které se podařilo identifikovat s konkrétními předměty, ať ve sbírce MSB, nebo v písemných a obrazových materiálech. Poté následovala fáze vyhledávání informací o tvorbě a úspěších jednotlivých vzorkařů. Souběžně s rešeršemi výše uvedených zdrojů se nám podařilo oslovit a realizovat rozhovory s 24 pamětníky, z většiny podniků v rámci PJB.8 Rozhovory pomohly doplnit chybějící nebo správně interpretovat již dříve získané informace. Nově získané poznatky z rozhovorů byly ověřovány a porovnávány s archivními prameny, literaturou a také se sbírkovými předměty. Díky spolupráci s těmito pamětníky se podařilo získat i další cenné písemné, obrazové i trojrozměrné materiály do archivu a sbírky MSB. Studie se snaží přiblížit v základních obrysech roli vzorkařů v podnicích PJB a v podniku Tofa. Hlavní část prezentuje medailony vzorkařů oceňovaných na soutěžích, výstavách a veletrzích. Věnujeme se zejména těm, k nimž se podařilo dohledat jak větší počet vzorků v delším časovém období, tak i dostatek informací k jejich působení v PJB. Badatelskou práci komplikovala skutečnost, že písemných materiálů je k tématu nemnoho a žijících pamětníků již málo. Získávání kontaktů je časově zdlouhavé, někdy až detektivní. Předpokládáme, že počet dohledaných vzorkařů ještě do budoucna vzroste a výzkum bude pokračovat dále i po zveřejnění této studie.

Studie

3_Číslo sbírky CES: MSB/002-0514/255002. 4_Rozboru sbírky se věnuje studie FENDRICHOVÁ, Kristýna a Kateřina HRUŠKOVÁ. Analýza potenciálu sbírky Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou zaměřená na československou bižuterii z období socialismu. Sklář a keramik 2018, 68, č. 11–12, s. 238–242. 5_Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Archivní sbírka, Materiály k mezinárodním výstavám bižuterie, 1965–1991 (dále MSB, Archivní sbírka). 6_Státní okresní archiv Liberec, fond 1440 Liberecké výstavní trhy a. s. 7_Moravský zemský archiv Brno, fond K243 Brněnské veletrhy a výstavy, podnik pro pořádání veletrhů a výstav. 8_V době vzniku studie nebyli/y v dostatečném rozsahu dohledáni/y vzorkaři/vzorkařky podniků Preciosa a Jablonecké sklárny.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Činnost vzorkařů v bižuterních podnicích Za svébytnou pozici bižuterního průmyslu a ztrátu nálepky laciné imitace šperku vděčí tento obor právě návrhářům a vzorkařům. Ti dali bižuterii zcela novou podobu, i když nelze popřít, že z klasického šperku opakovaně bižuterie čerpala a čerpá. Tvorba nových vzorků v bižuterní výrobě má svá jasně daná specifika, která se liší od šperkařské tvorby. Podstatou je výroba ve velkých sériích, opakované použití stejných komponentů, které v originálních kombinacích dostávají nový design a sledují aktuální trendy. Vývoj nových tvarů a prvků je z hlediska sériové výroby nákladný, proto se komerčně úspěšné vzory v modifikacích používaly i celá desetiletí. V roce 1948 bylo dokončeno znárodnění bižuterního průmyslu, který procházel i v dalších letech zásadními změnami. Roku 1958 vznikla výrobně hospodářská jednotka Průmysl jablonecké bižuterie (VHJ PJB), jejíž součástí byly podniky Bižuterie, Železnobrodské sklo (ŽBS), Skleněná bižuterie, Brusírny kamenů/Preciosa, Jablonecké sklárny a Jablonex, od roku 1961 také Centroflor. VHJ PJB se v roce 1978 změnil na koncern jablonecké bižuterie. V rámci toho zanikla Skleněná bižuterie a závod ŽBS v Zásadě byl převeden pod Jablonecké sklárny. I přes organizační změny zůstávala výroba ve stejných provozech a vzorovací oddělení sídlila na stejných místech. Vedle PJB se stal výrazným producentem bižuterie i podnik Tofa nebo výrobní družstva jako Drutěva, Maják, Vamberecká krajka a jiné. Pro potřeby tuzemského, a především zahraničního obchodu realizovaného prostřednictvím PZO (podniku zahraničního obchodu) Jablonex, vytvářela vzorovací oddělení jednotlivých podniků pravidelně dvakrát ročně nové kolekce – linie. Zhotovovány byly i vzorky na základě konkrétních požadavků tzv. teritoriálních vzorkařů Jablonexu, kteří připravovali kolekce pro jednotlivé světové trhy buď z nabídky vzorkoven, nebo podle přímých požadavků zákazníků. Na vývoji nových vzorků se zásadně podíleli výtvarníci a vzorkaři. Výtvarníci většinou tvořili kresebné návrhy nových komponentů (perle, výlisky, odlitky aj.). Vzorkařky a vzorkaři vytvářeli vzorky z již hotových komponentů. Bižuterní podniky někdy spolupracovaly s externími průmyslovými výtvarníky nebo módními XXI 2020 2

návrháři. Další profese zajišťovaly realizaci návrhů, vývoj technologií, kalkulace, dokumentaci nebo rozmnožování vzorků. Obecně je nutné rozlišovat dvě základní skupiny vzorků. První byla finalizována v souvislosti s reálnou výrobou a skupina druhá vznikala pro soutěže, výstavy a veletrhy. První skupinu ovlivňovalo mnoho faktorů. Kromě uplatňování vlastní invence museli vzorkaři plnit nároky na použitý materiál ze strany podniku, využívat komponenty v rámci kooperace s dalšími podniky nebo zpracovávat staré skladové zásoby. Ve výsledné podobě vzorků se odrážely také požadavky obchodníků a zákazníků, které vycházely z předpokladů uplatnění vzorku na trhu a jeho prodejní ceny. Vzorky ze základní kolekce měly často mnoho různých variant. Z výše uvedených důvodů se lze setkat i s názorem, že důsledné řešení autorství vzorků pro běžnou výrobu je zavádějící, jelikož do jejich tvorby vstupuje mnoho osob a dalších faktorů. V kontrastu s tím se pro vzorkaře staly velkou výzvou soutěže, které jim dávaly možnost využít fantazii, schopnosti a také materiál dle vlastní volby. Aktivitu vzorkařů v tvorbě designově inovativní bižuterie bezesporu podpořilo organizování tzv. vnitrooborových, od roku 1978 vnitrokoncernových anonymních soutěží, vyhlašovaných Generálním ředitelstvím PJB. Soutěže byly pořádány i v souvislosti s potřebou získat inovativní vzorky pro výstavy a veletrhy a také zde platilo pravidlo sériové vyrobitelnosti. U těchto typů vzorků lze lépe sledovat rukopis jednotlivých vzorkařek a vzorkařů i výtvarníků, kteří se do soutěží také s oblibou zapojovali. Jejich mnohdy překvapivé a nekonvenční návrhy dokazují, že vzorování bižuterie nebylo a není jen kompletací polotovarů, ale tvůrčím procesem, který vyžaduje fantazii i znalost možností použitých materiálů. První taková soutěž byla organizována v souvislosti s výstavou Jablonec ´65 a postupně se stala každoroční pravidelnou aktivitou. Vítězné vzorky bývaly dále nominovány do veletržních soutěží na Mezinárodním veletrhu spotřebního zboží (MVSZ) v Brně, na Libereckých výstavních trzích (LVT) a dalších veletrzích u nás i v zahraniční a řada z nich získala v rámci jedné sezóny i několik ocenění. Významnou událostí se v této oblasti staly jablonecké mezinárodní výstavy bižuterie, kde mohli podnikoví vzorkaři od roku 1977 soutěžit i v rámci kategorie autorské bižuterie. Své práce tak často úspěšně konfrontovali se samostatně 51

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

tvořícími, převážně vysokoškolsky vzdělanými výtvarníky a šperkaři. Od roku 1965 byly průmyslové výrobky v rámci soutěže o „Vynikající výrobek“ nominovány pro Czech industrial design.9. Soutěž organizovalo Středisko výtvarné kultury výroby, výkonný orgán Rady výtvarné kultury, založené v roce 1966 a roku 1972 transformované na Institut průmyslového designu. Již samotnou nominaci v rámci oborového kola považovali vzorkaři za úspěch a o to větší radost jim přineslo ocenění v celostátním kole v konkurenci ostatních průmyslových výrobků. Prestižní bylo také ocenění MPO – Nejlepší výrobek oboru. Vedle symbolických ocenění mohli vzorkaři za své úspěchy získat ohodnocení finanční nebo navštívit zahraniční veletrh.

Jednotlivé typy vzorků Obecně se tvořily odlišné vzorky pro tuzemský a zahraniční trh. Vzorky pro tuzemsko ovlivňovaly požadavky státem řízeného hospodářství a od šedesátých let 20. století také výtvarnou komisí, která měla zajistit, že se k československým zákazníkům dostane pouze výtvarně kvalitní a zároveň ideologicky vhodný výrobek. O výběru konkrétních výrobků bohužel rozhodovali často také pouze zástupci obchodního oddělení jednotlivých výrobních podniků. Na tuzemský trh se dostávalo omezenější množství vzorů.10 Zahraniční obchod zajišťoval od roku 1952 Jablonex, o rok později přeměněný na podnik zahraničního obchodu (PZO). V rámci PZO Jablonex působily tzv. teritoriální vzorkovny, zajišťující kolekce zákazníky požadovaných vzorků pro konkrétní trhy. V roce 1965 došlo ke vzniku spojeného vzorovacího střediska všech výrobních podniků v rámci PZO Jablonex, ale nadále platilo, že propojení mezi Jablonexem a podniky fungovalo specificky pro každý podnik. Vždy zcela separované bylo vzorovací oddělení Centrofloru. Vzorkaři pravidelně tvořili tzv. linie vzorků. Na vytvoření linie – sezónní kolekce – pracovalo celé vzorovací oddělení. Vedle toho vznikaly i tzv. exkluzivity neboli volná tvorba. Zatímco byly liniové výrobky sestavovány z předepsaného materiálu, u exkluzivit bylo možné i v rámci zpracování přebytků tvořit nápadité a luxusní kusy. Tyto vzory se vyráběly v malých sériích několika tuctů a ode52

bíraly je například oděvní podniky nebo ÚBOK. Vybraní vzorkaři také spolupracovali s konkrétními zákazníky, například s módními návrháři, zástupci či designéry z firem nebo z obchodních domů. Tato spolupráce byla obvykle dlouhodobá, ve výjimečných případech mohl vzorkař odjet pracovat i do zahraniční firmy.

Vzdělání a inspirace vzorkařů Vzorkařky a vzorkaři měli ve většině případů uměleckoprůmyslové vzdělání, nejčastěji absolvovali Střední průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou (SPŠ), Střední průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě (SPŠS) nebo Střední školu uměleckých řemesel v Turnově (SŠUŘ).11 Další vzdělávání vzorkařů se odehrávalo přímo v podnicích formou přednášek a seminářů organizovaných PZO Jablonex nebo mohli navštěvovat odborné přednášky v pražském ÚBOKu. Informace o nových trendech přinášel Konjunkturní módní zpravodaj Jablonexu. Důležité byly návštěvy tuzemských i zahraničních veletrhů samotnými vzorkaři. Od roku 1968 pak mohli pro načerpání inspirace vyjíždět jednotlivě jen tzv. „prověření vzorkaři“. Zvláště talentovaným a vybraným vzorkařům bylo umožněno studovat VŠUP v Praze, kam odcházeli jako stipendisté výrobního podniku, kteří byli přijímáni mimo kvótu a po absolutoriu měli povinnost pracovat dalších pět let pro daný podnik. Této možnosti využila řada z nich a postupně se vypracovali na pozice renomovaných výtvarníků a šperkařů. Najdeme mezi nimi například Libuši Hlubučkovou, Eleonoru Reytharovou, Blanku Nepasickou, Jiřího Nepasického, Jiřího Dostála, Václava Machače a mnohé další. Ke vzdělávání v oblasti průmyslového designu přispívalo také Středisko výtvarné kultury výroby, jako výkonný orgán Rady výtvarné kultury výroby. Středisko vydávalo odborná periodika nebo pořádalo zmíněné soutěže o nejlepší průmyslový výrobek.

Studie

9_Nominované výrobky byly zveřejněny v časopise Czech Industrial Design – CID. 10_V dochovaných archivech vzorků, které jsou dnes součástí sbírky MSB, lze tyto povolené výrobky identifikovat podle kulatého červeného razítka na štítku s výrobním číslem. 11_V současnosti Střední uměleckopr.myslová a Vyšší odborná škola v Jablonci nad Nisou, Střední uměleckoprůmyslová a Vyšší odborná škola Turnov.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

12_Podnik měl závody v Děčíně, Libouchci nebo Praze. Sortiment tvořily umělé květiny, atrapy, dekorace pro tematická období Vánoce a Velikonoce, svatební a smuteční program (v rámci smutečního programu ze zbytkových tkanin z podniku Hedva Rýmařov byly zhotovovány dekorace pro rakve, čalounění, polštáře, jednorázová obuv atd.), ale také deštníky nebo stavební materiály. 13_Vývazky na dárkové balení.

XXI 2020 2

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Medailony vzorkařů CENTROFLOR Nejmladší součástí VHJ PJB byl od roku 1961 Centroflor se sídlem v Dolní Poustevně.12 Podnik se obecně specializoval na imitace květin. Vyráběl tzv. vývazky – svazky květin, listů a imitací drobných plodů, určené k dalšímu zpracování zákazníkem, dále vázové dekorace nebo tzv. módní květy – „módy“, které sloužily jako ozdoby pro oděvy (tzv. šatovky) a klobouky. Centroflor také vyráběl pomůcky pro aranžování, stavební materiály, deštníky, vánoční ozdoby a jiné. Vzorkovna v Dolní Poustevně vznikla kolem roku 1955. Jejím vybudováním byl pověřen Ladislav Chmel (1909–1984). Pracovalo v ní na padesát zaměstnanců, z toho deset vzorkařek a vzorkařů. Vedle toho měly vlastní vzorkaře zaměřené na konkrétní technologie i jednotlivé závody Centrofloru. Výraznou osobností mezi nimi byla průmyslová výtvarnice akademická malířka Vlasta Edelmanová, provdaná Kubátová (1924–1986). Během svého působení v Centrofloru se vypracovala na vedoucí návrhářku. Díky svému rozhledu a jazykovým znalostem se účastnila obchodních jednání se zákazníky. Vrozený talent uplatnila při navrhování fantazijních textilních květin a travin, které sklízely úspěch u zákazníků i na veletrzích. Oblíbenými květinami se v její tvorbě staly slunečnice nebo bodlák. Roku 1967 získala medaili její kolekce prezentovaná na LVT a obdržela Vyznamenání MPO za vývoj nemačkavé úpravy textilních květin. Mezi výrazné vzorkařky, které působily v poustevenském podniku až do počátku devadesátých let patří Dagmar Dvořáková, Vlasta Mrázová a Miloslava Jírovská (1946). Vystudovala Střední odbornou technickou podnikovou školu. V Centrofloru v Dolní Poustevně nejprve pracovala v administrativě na závodě polotovarů, kde později nastoupila do vzorovacího oddělení. Věnovala se všeobecné květinářské tvorbě se specializací na umělé plody, bobule a jejich kombinace. Pracovala s kůží, peřím a dalšími přírodninami. Podílela se na realizaci a aranžování výstavních prezentací Centrofloru. Její vzorky pravidelně získávaly ocenění ve vnitrokoncernové soutěži, v roce 1979 obdržela mimo jiné první cenu za umělé stolní ovoce realizované v abstraktních barvách tón v tónu. Inspirace pro tento vzorek pocházela z USA.

Následující rok získala druhou a třetí cenu za vývazky z umělého ovoce a bobulí v kombinaci s květinami a přírodninami. Na výstavě Jablonec ´83 byla v individuální kategorii oceněna zlatou medailí. Dagmar Dvořáková (1951) vystudovala SPŠS v Železném Brodě, obor Malování skla. Do Centrofloru, kde působila v letech 1970–1992, nastoupila jako návrhářka umělých květin a zabývala se vzorováním celého sortimentu, módními květy, především šatovkami, svatebními vývazky, vázovkami, výlohovými dekoracemi a pro ni oblíbenou adjustáží.13 Je spoluautorkou zlepšovatelského návrhu na výrobu pestíků květin. Její vzorky byly běžně zařazovány do kolekcí na jabloneckých výstavách v letech 1977, 1980 a v roce 1983 soutěžily i v kategorii individuální bižuterie, kde dostaly zlatou medaili.

Dagmar Dvořáková Brož, textil, skleněné kameny, pajetky z plastické hmoty, Centroflor, Dolní Poustevna, 1987, Nejlepší výrobek 1988, ocenění Ministerstva průmyslu ČSR, kategorie Kultura odívání, 1987, Sbírka autorky. Foto J. Slabá

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

V roce 1988 získala ocenění MPO „průmyslový výrobek roku“. Po odchodu z Centrofloru se začala věnovat malování skla v rodinné firmě D STYL. Eliška Páppertová (1948) vystudovala střední ekonomickou školu, přesto v navrhování pro Centroflor předvedla výjimečný talent. Účastnila se i výstavy Jablonec ´80, kde v individuální kategorii prezentovala své práce, které ve vnitrokoncernové soutěži získaly druhé a třetí místo. Ve stejném roce dosáhl její vzorek ceny MPO „Nejlepší výrobek oboru“. Na výstavě Jablonec ´83 obdržela zlatou medaili v individuální kategorii. Dalšími výraznými vzorkaři byli Ladislav Kateřiňák (1938—2017), vedoucí vzorkař a talentovaný aranžér, a výše jmenovaná Vlasta Mrázová nebo Helena Kolaříková.

ŽELEZNOBRODSKÉ SKLO Podnik Železnobrodské sklo (ŽBS) byl z hlediska šíře sortimentu, výroby a technologií a s tím souvisejícím počtem závodů bezesporu největším výrobním podnikem v rámci VHJ PJB. Jeho součástí bylo několik vzorovacích oddělení. V rámci PZO Jablonex působila skupina vzorkařů ve sdruženém vzorovacím středisku (SVS) a v rámci samotného ŽBS fungovalo vzorovací oddělení pro tuzemsko a vzorovací oddělení exkluzivit. ŽBS si také samo zajišťovalo vzorování pro některé zahraniční zákazníky. Své vzorkaře měly i jednotlivé závody. V šedesátých letech bylo vzorovací oddělení umístěno v Jabloneckých Pasekách. V centru Jablonce, v bývalém exportním domě Walter Klaar, byla tzv. kolekční vzorkovna, kde se vytvářely finální kolekce dle specifických požadavků trhů nebo zákazníků. Po vzniku sdruženého vzorovacího střediska na Jablonexu v roce 1965 zde působila poměrně početná skupina vzorkařek ŽBS. Jednou z nich byla Vlasta Roučová (1941). Studovala na SŠUŘ v Turnově obor kovorytectví. V roce 1958 nastoupila do PZO Jablonex jako kolekční vzorkařka pro ŽBS. Od roku 1965 pracovala v SVS jako teritoriální vzorkařka, především pro Velkou Británii a Itálii. Později začala vytvářet tzv. exkluzivity.14 V roce 1975 obdržel její náhrdelník medaili na MVSZ v Brně, jako vůbec první zde oceněný bižuterní výrobek. Ve vnitrokoncernové soutěži a v soutěži o nejlepší výrobek oboru získávaly její vzorky pravidelná ocenění, často první místo. V ŽBS 54

pracovala do roku 1993 a následně se věnovala vzorování ve firmě OPÁL.15 Eva Nováková (1940) po absolvování studia na turnovské SŠUŘ v letech 1954–1958 nastoupila do turnovského závodu podniku Kovozávody Semily.16 V roce 1962 přestoupila do podniku Bižuterie – závod 2, který se specializoval na sériovou výrobu šperků. Po roce začala pracovat ve Skleněné bižuterii jako vzorkařka a následně přešla do SVS na Jablonexu do detašovaného oddělení ŽBS. Zaměřovala se na bižuterii z vinutých perlí a podílela se na podobě některých z nich. V roce 1982 získal její náhrdelník zlatou medaili na MVSZ v Brně, oceněn byl i na dalších veletrzích. V rámci podnikové expozice ŽBS získala zlatou medaili na výstavě Jablonec ´83. Často uspěla ve vnitrokoncernové soutěži, pro kterou tvořila i vzorky z plastové borty, keramických komponentů nebo yards perlí. V roce 1993 přestoupila do podniku Estrella v Těpeřích. V polovině devadesátých let se vrátila ke vzorování pro Jablonex a po roce 2000 pracovala pro firmu Pearl Bohemica. Iva Spurová (1961) nastoupila po studiu na jablonecké SPŠ v roce 1979 do SVS ŽBS a po celou dobu se věnovala voskovaným perlím. Od roku 1981 získaly její vzorky několikrát první cenu v rámci vnitrokoncernové soutěže a byly zařazeny do soutěže NVO. V roce 1986 byly do soutěže NVO zařazeny její dva vzorky, z nichž jeden získal první cenu17 a druhý, který byl pro veletržní účely pojmenovaný „bruslařská smyčka“, získal zlatou medaili na MVSZ v Brně. Po roce 1989 působila v několika bižuterních firmách, v současnosti pracuje jako vzorkařka P. P. Trading. Marta Zelníčková (1950) vystudovala jabloneckou SPŠ a v roce 1977 začala vzorovat na Jablonexu v SVS ŽBS. Její specializací byly mačkané perle, ohňovky a perle z atlasového skla. Několikrát byla krátkodobě delegována do Skleněné bižuterie, kde vždy měsíc vzorovala pro tento podnik. Účastnila se zahraničních veletrhů, například v Singapuru nebo Jakartě, kde předváděla výrobu náhrdelníků. Pravidelně se úspěšně účastnila vnitrokoncernových soutěží, třikrát získala nominaci „vybráno pro CID“. V roce 1990 přestoupila do nově vzniklého podniku Skleněná bižuterie, a. s. a v letech 2004–2008 působila jako vzorkařka ve firmě Pearl Bohemica.

Studie

14_Vzorky, vytvářené jako vlastní tvorba vzorkařek ze zbytkového materiálu poté, co vzorkařky splnily požadované úkoly pro danou sezónu. Vybrané vzorky byly realizovány v množství 2–3 tuctů, které jako exkluzivity nakupovali přímým prodejem například zástupci ÚBOKU nebo oděvních podniků. Po vyprodání nebyly dále vyráběny. 15_OPÁL Jablonec nad Nisou, s. r. o., firma existovala v letech 1992–2013, spolupracovala i s PZO Jablonex a v rámci sbírky MSB – podsbírka Jablonex obchodní existuje celá řada vzorků obchodovaných Jablonexem. 16_Závod se specializoval na výrobu drobného galanterního sortimentu a bižuterních doplňků zdobených rytím, jako kravatové spony, manžetové knoflíky nebo přívěsky.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

17_Sbírka MSB Jablonec n. N., podsbírka Bižuterie, inv. č. B06894. 18_Vnučka Martina Nováková poskytla údaj „cca 1965“. 19_Sbírka MSB Jablonec n. N., podsbírka Bižuterie, inv. č. B05699. 20_Sbírka MSB Jablonec n. N., podsbírka Bižuterie, inv. č. B05700.

Náhrdelník navržený Evou Novákovou Propagační materiál PZO Jablonex, náhrdelník, obecný kov, sklo, 1965–1970, Železnobrodské sklo – vzorovací oddělení PZO Jablonex, Jablonec nad Nisou, archiv MSB.

Kristýna Morávková (1928–2018) byla vyučenou modistkou. Do vzorkovny ŽBS v PZO Jablonex nastoupila v roce 196518 a pracovala zde až do počátku devadesátých let 20. století. Využívala zejména mačkané skleněné perle i další materiály. Typické pro ni byly kombinace s kovovými komponenty a masivní náhrdelníky. Navrhla i kolekce z broušených, voskovaných nebo sintrovaných perlí. V roce 1977 získal její vzorek19 druhé místo v soutěži NVO. Za jiný výrobek z této kolekce získala čestné uznání na výstavě Jablonec´77.20 Aktivně se rovněž účastnila zahraničních veletrhů, v roce 1985 v Abú Dhabí předváděla tvorbu bižuterie. Dlouholetou vzorkařkou ŽBS byla Stanislava Čechová (1937). V letech 1952–1956 vystudovala SPŠS v Železném Brodě a ihned po škole nastoupila v roce 1956 do ŽBS, kde pracovala v jeho různých vzorkovnách až do roku 1991. Ve své práci se specializovala na mačkané perle a perle leštěné v ohni, které byly společně s atlasovou sklovinou jejím oblíbeným materiálem, z něXXI 2020 2

hož vytvářela i vzorky pro vnitrooborové soutěže. Pro její tvorbu jsou typické dlouhé broušené trubkové perle, které se od konce sedmdesátých let staly velmi oblíbenými. Často se také podílela na tvorbě tzv. exkluzivit. Roku 1987 předváděla výrobu skleněné bižuterie na dnech ČSSR v Dánsku. Po roce 1990 působila i nadále jako žádaná a zkušená vzorkařka pro firmu Glass a firmu Opál. Pro ŽBS pracovala jako vzorkařka také Anna Mistrová (1940–2019). Vystudovala SPŠS v Železném Brodě a po maturitě v roce 1958 nastoupila do podniku ŽBS závodu v Huti – vývojového střediska a v polovině šedesátých let přišla jako vzorkařka do podniku v Zásadě. Počátkem sedmdesátých let odešla do vzorovacího střediska PZO Jablonex, kde pracovala až do poloviny osmdesátých let. Ve své práci se zabývala zejména vzorky z voskovaných perlí, místy do nich zařazovala také lampové perle nebo umělou hmotu či kovové komponenty. Za své vzorky získala na výstavě Jablonec´73 stříbrnou medaili a později také další ocenění. 55

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

Studie

Jarmila Hlavová Kabelka – psaníčko, semiš, textil, čípky a tříkrátky v úpravě bronz, 1987, Praha, oceněno zlatou medailí na výstavě JABLONEC ´87, expozice individuálních tvůrců, Sbírka MSB, inv. č. B07183, foto: MSB, A. Kosina, MSB.

Průmyslová výtvarnice Jarmila Hlavová (1924– 2011) získala soukromé umělecké vzdělání.21 Zpracování perliček se věnovala jako samouk v krušnohorském regionu. Zaměřila se na techniky tkaní s perličkami, tamburovanou výšivku a výrobu prýmků. V roce 1948 stála u založení a do roku 1958 vedla ateliér ÚLUV pro malosériovou výrobu módních doplňků a večerních kabelek z rokajlu, krajek a prýmků. V letech 1959–1978 byl ateliér detašovaným výrobním střediskem závodu Zásada ŽBS, od roku 1978 spadal pod Jablonecké sklárny. Pro Zásadu navrhla na 2 000 vzorů kabelek, límců a náhrdelníků. Náhrdelník s kaskádou perliček byl v bílé variantě součástí bižuterní kolekce na Světové výstavě EXPO v Montréalu v roce 1967. Její návrhy i vlastní výrobky získávaly ocenění na výstavách i veletrzích pravidelně. Šestkrát obdržela nominaci „Vybráno pro CID“. Souprava Atlas dostala zlatou medaili na výstavě Jablonec´74 a v tomtéž roce zvítězila v celostátní soutěži „Vynikající výrobek“. Na výstavě Jablonec´87 získala zlatou medaili v individuální kategorii za semišové psaníčko s perličkami. Po zrušení detašovaného pracoviště roku 1990 působila v jí založené rodinné firmě MANUFA Praha. Pod ŽBS působil také výtvarně nadaný Jaroslav Kodejš (1938), který se vzdělával jako autodidakt. Od počátku šedesátých let začal pracovat jako vzorkař pro Skleněnou bižuterii a ŽBS. Svou odbornost posílil na Výtvarném institutu PJB v letech 1960–1963. Se svými šperky se účastnil vnitropodnikových anonymních 56

soutěží. V roce 1966 získal ocenění Výrobek roku za náhrdelník z vinutých perlí a tato technika se pro jeho tvorbu stala charakteristickou. V roce 1967 byly jeho práce oceněny cenou CID a v letech 1968, 1971, 1974, 1983 obdržel za ně zlaté medaile na jabloneckých výstavách. V roce 1968 se jako československý návrhář jablonecké bižuterie mohl účastnit výběrového sympozia Stříbrný šperk Jablonec´68. Toto jedinečné tvůrčí setkání i s autory ze západních zemí mu dalo intenzívnější podnět k vlastní tvorbě. Od konce šedesátých let byl vyzýván k účasti na mezinárodních šperkařských výstavách, kde svými jedinečnými šperky se skleněnými vinutými komponenty reprezentoval českou autorskou scénu. Od konce šedesátých let do druhé poloviny let osmdesátých pracoval ve výtvarném ateliéru MSB. Jaroslav Kodejš se díky svým ojedinělým šperkům se skleněnými prvky stal známým po celém světě a svou individuální tvorbu rozvíjí dodnes. Mezi vysokoškolsky vzdělané vzorkaře-výtvarníky se v ŽBS zařadila také akad. soch. Libuše Hlubučková (1936). Svou výtvarnou tvorbu začala studiem na SPŠS v Železném Brodě v letech 1952–1956. Po maturitě nastoupila na pozici vzorkařky do závodu ŽBS v Zásadě a díky vypsanému studijnímu stipendiu se rozhodla studovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (VŠUP). Ve svých špercích tehdy kombinovala tradiční stříbrnické techniky s využitím šitých a navlékaných perliček – rokajlu. Své práce mohla poprvé lépe představit díky účasti na Sympoziu stříbrného šperku v Jablonci

21_Jako privátní studentka navštěvovala ateliéry výtvarníků, mezi nimi i ateliér malíře Jaroslava Otčenáška.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

22_Dnešní ZŠ Šumava.

Souprava navržená Vlastou Koldovskou Dobový propagační materiál, souprava – náhrdelník a pár náušnic, perle z plastické hmoty krasten, Železnobrodské sklo, Železný Brod, 1987, oceněno zlatou medailí, výstava JABLONEC ´87, expozice podniku Železnobrodské sklo – vzorkaři, archiv MSB.

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

nad Nisou v roce 1968 a také na jeho 2. ročníku v roce 1971. Za svůj inovativní přístup ke šperku, kde od počátku sedmdesátých let začala využívat foukané skleněné perle, získala také významná ocenění na Mezinárodních výstavách bižuterie v letech 1968, 1971, 1974 a 1977 v Jablonci nad Nisou a také v roce 1970 na veletrhu v Plovdivu. V letech 1967–1975 působila jako jedna z předních návrhářek pro PZO Jablonex. Poté pracovala jako odborná pedagožka v Lidové škole umění, v letech 1982–1986 na SPŠ v Jablonci n. N. a v roce 1986 získala místo vedoucí výtvarnice oboru rytého skla na SPŠS v Železném Brodě. Svými jedinečnými šperky upoutala pozornost i na mnoha kolektivních mezinárodních výstavách v zahraničí a foukané skleněné perle se pro její volnou tvorbu staly charakteristické. Vlasta Koldovská (1947) vystudovala SPŠS v Železném Brodě, obor vzorování bižuterie, po jejímž dokončení začala pracovat ve vzorovacím oddělení exkluzivit ŽBS. Na počátku osmdesátých let působila v SVS ŽBS na Jablonexu a v polovině osmdesátých let se opět vrátila na oddělení exkluzivit. Od roku 1991 působila jako vzorkařka v rámci závodu 1, kde pracovala až do ukončení provozu v období, kdy jej vlastnila společnost Jablonex Group. Tvořila šitou bižuterii z broušených, mačkaných, plastových a yards perlí. Na výstavě Jablonec ´80 získala čestné uznání a v roce 1983 zlatou medaili. Na výstavě Jablonec ´87 obdržela dvě zlaté medaile a v roce 1988 zvítězila v soutěži o „Výrobek roku“.

PRECIOSA Z pohledu designu jsou velmi specifickou skupinou vzorky a výrobky z podniku Preciosa. Bohužel ke vzorkařkám tohoto podniku se podařilo dohledat nejméně informací. Do roku 1989 byla většina sortimentu hotové bižuterie vyrobena z broušených perlí, s povrchovou úpravou nebo bez ní v omezené škále barev. Po připojení jabloneckého výrobního závodu Na Hutích se součástí sortimentu staly výrobky ze sintrovaných perlí. V oblasti broušených skleněných perlí patří mezi nejvýraznější vzorkařky Marie Křivůnková, Eva Hübnerová, Kamila Randáková, Dana Stěhulová a Dagmar Kaufmanová. Liniové kolekce tvořily jednoduché, standardní a levné jedno až třířadé náhrdelníky zpravidla jednobarevné, z perlí stejné velikosti, nejčastěji z broušených kuliček, XXI 2020 2

sluníček a rondelek. Soutěžní a výstavní vzorky byly kombinovány s kameny, lustrovými ověsky, voskovanými perlemi, vinutými perlemi, rokajlem, kovovými komponenty a řetízky, často i šité na jednu jehlu. Exkluzivity vznikaly pro ÚBOK, OP Prostějov a výstavy v Jablonci, LVT nebo MVSZ v Brně. Zdejší vzorkařky také vytvářely šperky pro film – nejznámější jsou Tři oříšky pro Popelku (1973). Dagmar Kaufmanová (1943) vystudovala jabloneckou SPŠ a po maturitě absolvovala roční praxi ve Skleněné bižuterii, závod Hraničná. Následně přestoupila do vzorovacího oddělení téhož podniku. V roce 1965 začala vzorovat v rámci SVS Preciosy na Jablonexu, který si své vzorkařky převedl do vlastního vzorovacího oddělení v roce 1970. Její vzorky byly úspěšné na jabloneckých mezinárodních výstavách celá sedmdesátá léta. V roce 1971 získala podniková kolekce, na které se podílela, na výstavě Jablonec ´71 čestné uznání, v roce 1974 zlatou medaili a roku 1977 v individuální kategorii medaili bronzovou. Po roce 1980 nastoupila na pozici vedoucí vzorkařky. Před odchodem do důchodu pracovala v Jablonexu. 57

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

Studie

Dagmar Kaufmannová „Déšť“, náhrdelník, obecný kov, skleněné broušené perle, Preciosa, Jablonec nad Nisou, 1979, oceněno zlatou medailí, Mezinárodní veletrh spotřebního zboží v Brně 1979, Sbírka MSB, inv. č. B05831. Foto A. Kosina, MSB

BIŽUTERIE Podnik Bižuterie nabízel široký sortiment kovové bižuterie z bižuterních slitin, hliníku a drahých kovů, které byly zpracovávány lisováním, litím nebo pájením a doplňovány skleněnými kameny a dalšími materiály. Pájené výrobky a práce z drahých kovů se od šedesátých let vzorovaly v nově vzniklém komplexu, tzv. novém závodě, na břehu jablonecké přehrady v rámci Oddělení technické přípravy výroby (TPV). V době konjunktury zde pracovalo až 100 zaměstnanců, z toho 15–20 vzorkařů. Ročně toto oddělení produkovalo 3 000–4 000 vzorků, které byly dále variovány. Teritoriální vzorkaři Jablonexu pravidelně spolupracovali s výtvarníky Oddělení TPV na přípravě nových vzorků kovových komponentů. Kresebný návrh zpracovávali rytci nebo modeláři. Výsledkem byl referenční vzorek a z komponentů následně vzorovací oddělení zhotovilo finální vzorek. V menším rozsahu měly vlastní vzorkaře i jednotlivé závody. To byl případ závodu 2, kde se zhotovovala bižuterie a malosériové šperky z drahých kovů, a závodu 6 – Silka, vyrábějícího sortiment z hliníku a litou bižuterii. Již v meziválečném období působil v bižuterní výrobě Max Simm (1912–1986). Po absolvování docházky na obecné a měšťanské škole v Prießnitzgasse22 získal výuční list pasíře na pokračovací škole při Uměleckoprůmyslové státní odborné škole v Jablonci nad Nisou. Následně pracoval jako pasíř v jablonecké firmě Heinrich Heinrich a po jejím znárodnění a začlenění do podniku Kovová bižuterie přešel do provozu „U Seidelů“.23 58

Po vybudování tzv. nového závodu 1 v roce 1965 zde Max Simm pracoval jako vzorkař, a to až do svého odchodu do důchodu. V rámci výroby kovové bižuterie působil na pozici pasíře, dílenského mistra a nakonec vzorkaře. Dokonalá znalost výrobní technologie a materiálu mu umožnila tvořit originální a technicky propracované vzorky. Je autorem soupravy, která byla v rámci propagačních aktivit Jablonexu darována vítězce soutěže Miss Kuba 1964. V roce 1968 byla jeho souprava s komponenty ve tvaru hřebů oceněna na výstavě Jablonec ´68 zlatou medailí. Helmut John působil jako vzorkař podniku Bižuterie pravděpodobně od počátku šedesátých let po osmdesátá léta 20. století. Jeho vzorky se vyznačují jednoduchými až surovými tvary, které se staly pro zákazníky zajímavé a vysoce módní. Vzoroval především pro závod 2 a v osmdesátých letech spolupracoval s dalším vzorkařem, Alfrédem Spalkem. Mezi jeho téměř legendární vzorky patřila kolekce ACHÁT, která byla vystavena i prodávána na Světové výstavě EXPO v Montréalu.24 Každý kus se stal jedinečným originálem, protože kombinoval sériově vyráběný polotovar ze stříbra a plátek achátu. Československá veřejnost si je mohla prohlédnout na LVT 1967 a 1968.25 Výraznou osobností vzorovacího oddělení „nového závodu“ Bižuterie byl Miloslav Kubík (1926–2002). Vedle sbírky MSB najdeme jeho práce i v Moravské galerii v Brně. Tam rovněž vystudoval Střední umělecko-

23_Znárodněná továrna na kovové a bižuterní zboží Heinrich Seidel, dnes v ulici V Luzích č. p. 3–5. 24_Stříbrné šperky pro Montreal. Sklo a bižuterie, 1967, č. 8, s. 1. 25_Dánská romance. Sklo a bižuterie, 1968, 9, s. 1.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Miloslav Kubík „Achát“, brož, galvanicky zlacená mosaz, kompozitní achát, 1968, Jablonec nad Nisou, výstava Jablonec ´68, expozice individuální bižuterie, Sbírka MSB, inv. č. B04667. Foto A. Kosina, MSB

26_Vysokojakostní sortiment lisované kovové bižuterie.

průmyslovou školu. V Bižuterii působil od padesátých let 20. století a zároveň se věnoval vlastní šperkařské a restaurátorské činnosti. Vytvářel šperky pro divadlo, film a televizi, vypracoval se na pozici vedoucího vzorkaře. Kubíkovy vzorky měly charakter až klenotnických prací, přesto byly jednoduché, často inspirované přírodou nebo secesními liniemi.26 Podnik Bižuterie reprezentoval již na prvních celostátních výstavách bižuterie. Vystavoval v Československu i v zahraničí a do roku 1983 se účastnil všech jabloneckých výstav bižuterie. Tam získal dvě stříbrné a jednu zlatou medaili, kterou obdržel v roce 1983 za originálně řešený asymetrický náhrdelník. Po odchodu do penze v roce 1986 se věnoval restaurátorské činnosti.

Vzorkařkou a výtvarnicí, která pracovala tři roky po ukončení studia na jablonecké SPŠ v letech 1954– 1958 v provozu závodu 2, byla akademická sochařka Eleonora Reytharová (1939). I ona patřila mezi nadějné mladé podnikové vzorkaře – stipendisty. V letech 1961–1967 vystudovala VŠUP. Poté nastoupila jako výtvarná návrhářka v tzv. novém závodě Bižuterie u přehrady, kde vzorovala jednotlivé části pro ražbu polotovarů na finální výrobky. Navrhovala také nové vzory lité hliníkové bižuterie pro závod 6 Silka. Již v roce 1965 se účastnila výstavy bižuterie v Jablonci n. N. a poté i v dalších letech, kdy v roce 1977 a 1980 získala bronzovou a stříbrnou medaili. Po ukončení vysokoškolských studií

Eleonora Reytharová Náhrdelník, galvanicky zlacená mosaz, skleněné kameny, 1968, Liberec, výstava Jablonec ´68, expozice individuální bižuterie, Sbírka MSB, inv. č. B04686. Foto A. Kosina, MSB

XXI 2020 2

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

Studie

Iva Makovcová Brože – dětská bižuterie, eloxovaný a malovaný hliník, Bižuterie, závod 6 Silka, Jablonec nad Nisou, 1983, oceněno zlatou medailí, výstava Jablonec ´83, podniková expozice Bižuterie. Foto A. Kosina, MSB

se s úspěchem zúčastnila obou šperkařských sympozií v Jablonci v letech 1968 a 1971. Ve své volné tvorbě se zabývala především šperkem s využitím techniky smaltu. Mezi mladší generaci vzorkařů patřil Milan Hurdálek (1943), absolvent SPŠ v Jablonci nad Nisou. Patřil mezi výtvarníky vzorovacího oddělení na novém závodě a získal celou řadu ocenění – stříbrné medaile z mezinárodních výstav v Jablonci v letech 1968, 1977 a 1980 a zlatou medaili v roce 1983. Účastnil se také zahraničních výstav. Jednou z návrhářek – kresliček závodu 6 Silka byla šperkařka, akad. sochařka Karla Nováková (1944). Mezi lety 1958–1962 studovala na SPŠ v Jablonci nad Nisou a poté pokračovala na VŠUP v Praze, kde absolvovala v roce 1968. V tomtéž roce nastoupila na pozici návrhářky – kresličky do závodu 6 Silka. Zde se setkala i s dalšími šperkařkami – s Blankou Nepasickou a Eleonorou Reytharovou. Po dvaceti letech přešla na tzv. nový závod, kde vzorovala bižuterii zhotovenou tvrdým a měkkým pájením i bižuterii lisovanou z tombaku. V oboru zůstala i po roce 1990, kdy se ve firmě Soliter, 60

a. s., privatizovaném závodě 2 podniku Bižuterie věnovala navrhování komerčních šperků. Vedle toho také příležitostně vytvářela vlastní autorské šperky. Specifickým materiálem, jakým je hliník, se zabývala Iva Makovcová (1946). Vystudovala železnobrodskou SPŠS, účastnila se řady výstav a aktivně se zapojovala do soutěže pro mladé tvůrce do 30 let Zenit. V rámci této soutěže získala na veletrhu Ostrava ´80 medaili a čestné uznání. V roce 1981 byly v rámci výstavy Zenitu její návrhy prezentovány v Moskvě. Úspěchy sklízela i na jabloneckých výstavách – v roce 1977 obdržela čestné uznání, v roce 1980 získala stříbrnou a bronzovou medaili a čestné uznání za originální kolekci hliníkových broží. Za rozsáhlou kolekci dětské bižuterie s motivem hospodářských zvířat dostala na výstavě Jablonec ´83 zlatou medaili. Mezi významné autory, tvořící vzorky pro kovovou bižuterii, patřil Dušan Novotný (1941). Vyučil se zlatníkem-stříbrníkem na odborném učilišti družstva Soluna v Praze, poté tři roky pracoval v družstvu Znak v Hradci Králové. V letech 1961–1965 vystudoval turnovskou Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Souprava navržená Marií Lubasovou Dobový propagační materiál, „Duhová kolekce“, bižuterie z perlí z plastické hmoty krasten, Skleněná bižuterie, Jablonec nad Nisou, 1974, archiv MSB.

27_Závodu se říkalo „U Macouna“ podle bývalého vedoucího Josefa Macouna.

XXI 2020 2

uměleckoprůmyslovou školu v oboru zlatnictví a od roku 1967 byl zaměstnán až dosud v závodě 2 (dnešní firma Soliter), který se specializoval na šperky z drahých kovů, především ze stříbra. Zde vyvářel především modely šperků pro techniku odlévání. Jeho práce, za které byl několikrát oceněn na jabloneckých výstavách, se vyznačují jednoduchým tvaroslovím. V roce 1971 byl také přizván k účasti na šperkařském sympoziu Stříbrný šperk Jablonec´71. Další výraznou vzorkařkou, která s tvorbou bižuterie spojila celý svůj profesní život, je Vlasta Dostálová (1950). Patří mezi vzorkařky, které díky organizačním změnám v rámci VHJ, později koncernu Jablonecké bižuterie, pracovaly ve více podnicích. V letech 1965–1968 vystudovala SPŠS v Železném Brodě. Po absolvování školy začala pracovat jako vzorkařka bižuterie v podniku Skleněná bižuterie, Jablonec nad Nisou, kde působila až do zániku podniku v roce 1977.

Součástí týmu návrhářů tehdy byli i Luboš Lisý, František Bacovský, Jiří Dostál, Pavel Nečásek a Zdeněk Kourek. V letech 1985–1993 pracovala jako návrhářka pro ŽBS, které do sebe po roce 1978 začlenilo některé závody Skleněné bižuterie. Zde tvořila kreslené návrhy a modely pro různé závody ŽBS – skleněné knoflíky, náušnice, brože, kovodíly, design butonů (obtisky), návrhy perlí ze skla i plastických hmot, které se zhotovovaly z moduritu v měřítku 1:1. Vzorovala i figurky z plastických hmot, včetně dnešní optikou tzv. licenční vzorky, např. postavičky z pohádky Šmoulové a další. Toto období bylo v její profesní kariéře nejoblíbenější. Návrhy mohla tvořit podle své fantazie a při práci měla volnou ruku. Součástí její profese byly také návštěvy jednotlivých provozů a dohled na realizaci vlastních návrhů. V té době se například v závodě ve Smržovce27, který se specializoval na mačkané knoflíky, brože a náušnice, nabízely téměř výhradně výrobky podle jejích návrhů. 61

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Vzorkaři v rámci jabloneckého bižuterního průmyslu v letech 1958–1989

Studie

Marcela Kourková Vzorkovnicová karta knoflíků – část, mačkané sklo, obtisky, Skleněná bižuterie, závod Hraničná, po roce 1970, Sbírka MSB, inv. č. C04311. Foto K. Hrušková, MSB

O jejích kvalitách svědčí i to, že z jejích prací bylo k realizaci vybráno i patnáct návrhů bižuterie a 6–8 modelů perlí měsíčně, a to pro výrobní závody v Železném Brodě a ve Smržovce. V letech 1993–2008 působila jako vzorkařka Jablonexu, kde se věnovala vzorování bižuterie ze skleněných, mačkaných a broušených ohňovek i vinutých perlí. Pravidelně se účastnila každoroční oborové soutěže v různých kategoriích a vždy získala jednu nebo i několik cen. Mezi výrazné vzorkařky podniku Skleněná bižuterie patřila i Marie Lubasová (1941). V podniku působila mezi lety 1959–1978. Nastoupila ihned po absolvování SPŠS v Železném Brodě, kde v letech 1955–1959 studovala obor vzorování bižuterie. Nejprve působila jako návrhářka technicko-výtvarného střediska, kde navrhovala komponenty – perle, skleněné knoflíky nebo brože. Později se začala věnovat vzorování hotové bižuterie, z plastických hmot, sintru a yards perlí, v sedmdesátých letech působila na pozici vedoucí vzorkařky. Na výstavě Jablonec ´74 byla jednou z nejúspěšnějších oceněných vzorkařek v rámci jabloneckých podniků. Její náhrdelníky z módních kulatých perlí o průměru až 25 mm získaly pět stříbrných medailí.28 Její práci s yards perlemi reprezentuje ve sbírce MSB náhrdelník z výstavy Jablonec 77. Po zániku Skleněné bižuterie vzorovala krátce v podniku Preciosa a následně pracovala na Generálním ředitelství PJB, na Oddělení inovací. Po roce 1990 se vrátila ke vzorování bižuterie v Estrelle v Těpeřích, kde působila až do roku 2019. Významnou a dlouholetou specializovanou vzorkařkou byla Zdena Hájková (1942). V letech 1956–1960 62

studovala SPŠS v Železném Brodě a v roce 1960 nastoupila do vzorkovacího oddělení pro jednotlivá zahraniční teritoria na PZO Jablonex. Zajišťovala objednávky a podklady podle požadavků zákazníků, v nichž reflektovala módní tendence, barvy, výrobní a cenové potřeby, které zprostředkovávala vzorkařkám výrobních podniků. Sestavovala kolekce ze vzorků vytvořených ve výrobních vzorkovnách. Na PZO Jablonex si také průběžně doplňovala další odborné vzdělání např. v Tematickém čtyřsemestrálním kursu návrhářů. Zúčastnila se také několika vnitropodnikových i oborových soutěží. Za svůj náhrdelník z tzv. yards perlí získala na výstavě Jablonec´74 zlatou medaili. První cenu za tentýž výrobek obdržela v celostátní soutěži o Vynikající výrobek roku 1974. Ve své práci se nejraději věnovala bižuterii ze sintrovaných perlí, které připomínaly přírodní materiály jako koralín, kameny, pompejské perle. Na PZO Jablonex pracovala na pozici teritoriální vzorkařky až do roku 2004. Vzorkařka Marcela Kourková (1942) zasáhla do několika bižuterních oborů. V roce 1960 byla po dokončení studia na SPŠS v Železném Brodě, obor Vzorování bižuterie, vybrána do podniku Skleněná bižuterie. Zabývala vzorováním komponentů, především perlí, skleněných knoflíků a broží nebo figurek z plastických hmot. Vytvořila výraznou kolekci knoflíků s dětskými motivy, které byly v nabídce ŽBS ještě kolem roku 1994. Po zániku Skleněné bižuterie roku 1978 začala pracovat v SVS ŽBS na PZO Jablonex. V letech 1985–1987 byla vzorkařkou v jiřetínské Tofě, kde navrhovala bižuterii z dřevěných perlí a navrhovala nové komponenty. Tradičním perlím

28_Sbírka MSB v Jablonci nad Nisou, inv. č. B05635, B05636, B05637, B05639, B05640, B05642, B05647. 29_O. z. Tofa, Československé hudební nástroje, Albrechtice v Jizerských horách byl pokračujícím podnikem po znárodněné albrechtické firmě Johann Schowanek. Po roce 1948 patřil pod nově ustanovený závod na výrobu dřevěných hraček Tofa Semily a od osmdesátých let se stal díky výrobě pianinových mechanik oborovým závodem pod VHJ Československé hudební nástroje (Petrof) v Hradci Králové.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

30_Dřevěná bižuterie z Tofy se vyvážela zejména do Kanady, Austrálie, Itálie, Holandska, Belgie a Velké Británie. 31_Náhrdelník byl ohodnocen také jako Nejlepší výrobek ministerstva průmyslu ČR roku 1983. 32_V roce 1986 získala další ocenění z podniku Československé hudební nástroje za nejlepší výrobek oboru. 33_V odvětví dřevozpracujícího průmyslu, lesního a vodního hospodářství za rok 1983. 34_Za tuto inovaci obdržela na MVSZ v Brně v roce 1983 ocenění jako nejlepší zlepšovatelka rezortu. 35_K záchraně vzorkovny přispěli také další zaměstnanci Tofy – L. Revajová a Z. Žák. Kolekce dřevěné bižuterie obohacena o další vzorky. Severočeské noviny, Jablonecko 25. 3. 1994. 36_Studie dále čerpá z těchto publikací: BÁRTOVÁ, Miroslava a Vlastimil MOTLÍK. Vznik a vývoj k. p. Železnobrodské sklo. Železný Brod, strojopis 1983; BEDNÁŘ, Jan. Vznik a vývoj koncernového podniku Centroflor, strojopis, září 1985; HLAVOVÁ, Jarmila. Jarmila Hlavová: výtvarné dílo. Praha: Galaxie 2005; KOZÁK, Vladimír. Vývojové schéma firmy Jablonex od jeho předchůdců v exportu na Jablonecku 1971–1990, Jablonec nad Nisou 1993 (knihovna MSB); KYBALOVÁ, Ludmila, NOVÝ, Petr a Šárka SIRŮČKOVÁ. Příběh jabloneckého knoflíku. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie, 2007, ISBN 97880-86397-04-7; LANGHAMER, Antonín. Poznámky o tvorbě a výrobě bižuterie. Tvar: Časopis Ústředí lidové a umělecké výroby XVIII, 1967, č. 7, s. 176; MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda Filaretovna. Šperk a bižuterie. Tvar: Časopis Ústředí lidové a umělecké výroby XII, 1961, č. 10, s. 296-311; NOVÁ, Jana. Jablonecké výstavy 1959–1987. Nečekejte na motýla… Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie, 2011, ISBN: 978-80-86397-13-9; NOVÝ, Petr a kol. Zásadský ráj: Příběh českých perliček. Zásada: PRECIOSA ORNELA, a. s., 2018, ISBN 978-80-86397-30-6; PATOČKOVÁ, Dagmar a kol. Jablonex – 50 let ve světě bižuterie. Jablonec nad Nisou: Jablonex, 2002; VRÁNOVÁ, V. a Fedor CHOMČA, Bižuterie koncernový podnik Jablonec nad Nisou, 1985 (knihovna MSB).

XXI 2020 2

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

dávala velké módní rozměry. Mezi lety 1987–1992 působila nejprve jako modelářka a záhy jako návrhářka v závodu 6 – Silka. Zde vznikla její další výrazná kolekce bižuterie pro děti. Od roku 1992 působí v rámci vlastní firmy DESIGN M. Příležitostně spolupracovala s firmou MIKTOYS, tradičním českým výrobcem dřevěných hraček. Od roku 1974 se na jabloneckých výstavách také aktivně účastnil svou dřevěnou bižuterií podnik o. z. Tofa Albrechtice.29 Významnou a dlouholetou vzorkařkou dřevěné bižuterie tohoto podniku, který se jinak specializoval na výrobu dřevěných hraček, stolních her a také pianinových mechanik, byla Milada Schöttová (1930). Své odborné vzdělání začala na uměleckoprůmyslové škole v roce 1946 v Hořicích v Podkrkonoší a po roce přestoupila na SPŠS v Železném Brodě. Po maturitě v roce 1950 nastoupila do modelového střediska Skloexportu jako návrhářka skleněné bižuterie. Z počátku kreslila pouze návrhy na nové výrobky, později vytvářela vzorky z již hotových skleněných perlí. Pro PZO Jablonex pracovala do roku 1955. Po mateřské dovolené se sem již z politických důvodů nesměla vrátit a získala místo vzorkařky na dřevěnou bižuterii pro podnik Tofa. Nové vzory bižuterie sestavovala ze surových dřevěných polotovarů – perlí i knoflíků, některých ještě i z doby před rokem 1945, které nechávala mořit a barvit podle aktuálních módních trendů i požadavků zákazníků. Své nové vzorky z dřevěných perlí odvážela každý měsíc na PZO Jablonex, kde si z nich jednotliví teritoriální vzorkaři vybírali kusy pro konkrétní země.30 Dřevěná bižuterie byla totiž téměř výhradně exportním artiklem, na tuzemský trh se dostávalo jen malé, většinou zbytkové zboží, které se nabízelo na domácích veletrzích. Počátkem šedesátých let se podílela na vypracování nové technologie přírodních dřevěných perlí opalovaných plamenem, kde vynikla přirozená kresba dřeva. V roce 1971 získala bronzovou medaili za invenční náhrdelník a v průběhu sedmdesátých let následovala další významná ocenění. Na výstavě Jablonec´83 obdržely zlatou medaili její náhrdelník a náramek z příčně děrovaných kosodélných dřevěných prvků z javorového dřeva.31. Také další náhrdelníky byly oceněny mezi 50 nejlepšími výrobky MP ČSR.32 Za svůj tvůrčí přístup obdržela hodnocení nejlepší zlepšovatelky33 a o její tvorbu projevili zájem také v Pražských oděvních závodech. Místy se také snažila přinést do vý-

roby zcela nové tvary perlí nebo jednotlivých kusů polo-

Milada Schöttová při tvorbě kolekce z dřevěných perlí v Tofě Albrechtice v Jizerských Horách, kolem r. 1965, archiv autorky.

tovarů, např. celodřevěné soustružené a frézované náramky. V osmdesátých letech se prosadil její nápad tzv. hobby sáčků, využívajících odpadu a zbytků dřevěných perlí k individuální tvorbě návleků šperků.34 V podniku Tofa Albrechtice pracovala až do začátku devadesátých let, kdy se s jejím velkým přispěním podařilo zachránit vzorkovnu bižuterních výrobků podniku za období 1959–1991 a převést ji do sbírek MSB.35 Po odchodu do starobního důchodu se i se svým mužem nadále věnovala výrobě individuální dřevěné bižuterie. Ze zjištěných faktů, které jsou v této studii publikovány, je zřejmé, že vzorkařky a vzorkaři vždy byli skutečně významnou složkou výrobních podniků. I přes mnohá omezení, která byla v souvislosti s jejich prací pro průmyslovou výrobu zmíněna výše, dokázali posunout podobu výsledných výrobků s dodržením módních trendů i teritoriálních specifik svých zákazníků směrem k atraktivnosti.36 63

Studie

T he glass is my jewel

A b stra c t

Kateřina Nora Nováková | Jaroslav Kodejš senior (* September 9, 1938) belongs to the pioneers of Czech designer jewellery with the use of glass. For more than 50 years, he has been ranked among the world‘s recognized artists in this field, and his works are represented in the world‘s best public and private collections. He based his work on the traditional production of glass jewellery components from wound glass over a torch. He experienced his first successes at domestic and international exhibitions in the mid-1960s. From the position of designer for the Jablonec jewellery industry, he moved only to his own free creation since the end of the 1960s. Since then he has created for example dozens pieces of jewellery, drawings and also paintings. He was successful thanks to his own diligence and creativity, unceasing life optimism and enthusiasm. In the individual stages of his jewellery work, he almost always used coiled or fused glass in combination with silver and gold. He always respected glass in its unique properties, which he supported with the morphology of jewellery, which he still deals with despite his age.

ke y w ords

K l í čová slova

glass jewellery

skleněný šperk

lampworked glass

vinuté sklo

fused glass

lehané sklo

authors jewellery

autorský šperk

costume jewellery design

design bižuterie

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Sklo je mým drahokamem Kateřina Nora Nováková

Náhrdelník, stříbro, sklo, 1966 – 67, foto G. Urbánek, archiv autora

1_Recenzovaný odborný článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou poskytované Ministerstvem kultury ČR.

XXI 2020 2

Jaroslav Kodejš starší (9. 9. 1938) patří svou tvorbou k průkopníkům českého autorského šperku se sklem a ke světově uznávaným klasikům tohoto oboru. První úspěchy zaznamenával již od poloviny 60. let na tuzemských i mezinárodních výstavách a zanedlouho se jeho práce začaly objevovat také ve sbírkách věhlasných českých a zahraničních institucí.1

aroslav Kodejš je od přirozenosti povahou velmi skromný autor, který má ve své tvorbě jasný řád. Za svou tvůrčí éru zhotovil nejen desítky šperků, ale také kreseb a obrazů. Vypracoval se díky vlastní píli a kreativitě, neutuchajícímu životnímu optimismu a entuziasmu. Díky tomu během relativně krátkého času pronikl nejen mezi nejpřednější české tvůrce autorského šperku, ale DOI: 10.15240/tul/007/2020-2-005

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

2_HOLEŠOVSKÝ, Karel, MATERNOVÁ, Věra. Jaroslav Kodejš. Šperky. 1968–1985. Brno, Moravská galerie – Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou 1986, s. 7 [katalog výstavy]. 3_Od roku 1965 byly průmyslové výrobky v rámci soutěže o Vynikající výrobek nominovány a zveřejněny v časopise Czech Industrial Design – CID. Soutěž organizovalo Středisko výtvarné kultury výroby, výkonný orgán Rady výtvarné kultury, založené v roce 1966 a v roce 1972 transformované na Institut průmyslového designu. Pro vzorkaře byla tato nominace velkým profesním úspěchem. 4_LANGHAMER, Antonín. Poznámky o tvorbě a výrobě bižuterie. Tvar: Časopis Ústřední lidové a umělecké výroby XVIII, roč. 3, 1967, č. 7, s. 200–201.

i na mezinárodní šperkařskou scénu, kde zaujímá jedno z čelných míst dodnes. Sklo, které vnímá jako plnohodnotný materiál, prostupuje celou jeho tvorbou. Kreativně tvarované skleněné komponenty volně zavěšuje na drát nebo stříbrnou geometrickou konstrukci a někdy je do jejího rámce přímo vsazuje. Jejich odlehčené tvarosloví se pohybuje od organického až po přísně konstruktivní. Jeho šperky jsou částečně intuitivní, částečně programované, čímž přinášejí klid i přitažlivé napětí. Brože, přívěsky a náhrdelníky ztělesňují autorovu osobnost, která osciluje mezi lyričností a jasným řádem. Množství variací vypovídá o neustálém hledačství té nejlepší formy. Všechny tyto prvky přitom dokázal přesvědčivě vměstnat za téměř 60 let své tvorby do tak malého předmětu, jakým je šperk, který je svým vzhledem křehký, ale výtvarným výrazem silně přitažlivý a přesvědčivý. Ve šperkařském oboru začínal na konci padesátých let jako naprostý autodidakt, kdy se v inspirativním prostředí Železnobrodska zajímal o místní techniky využívané k výrobě skleněné bižuterie. V závěru padesátých let začal pracovat jako technický kreslič a díky svému výtvarnému talentu byl záhy vybrán jako vzorkař pro n. p. Skleněnou bižuterii a n. p. Železnobrodské sklo. Během zaměstnání posiloval svou kvalifikaci na odborných přednáškách pořádaných Výtvarným institutem Průmyslu jablonecké bižuterie v letech 1960–1963, z nějž také získal vzdělávací dekret. Pro výše jmenované podniky navrhoval jak bižuterii složenou ze skleněných i plastových komponentů, tak i jednotlivé drobnější výrobky, například knoflíky. O jeho práci v tomto období napsala Věra Maternová, tehdejší kurátorka Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou: „Zároveň však svým estetickým cítěním dává tradičním průmyslovým artefaktům vyšší kvalitu výtvarnou a ovlivňuje jejich prostřednictvím vkus tisíců tuzemských a desetitisíců zahraničních zákazníků“.2 Počátkem šedesátých let sestavoval své šperky se skleněnými komponenty ještě obdobným způsobem jako bižuterní šperk. Jednotlivé skleněné perle navlékal na drát nebo je spojoval do řetězce drobnými kovovými očky. Po účasti na sympoziu Stříbrný šperk Jablonec´68 začal pracovat se skleněnými díly zcela novým způsobem, jako kdyby nakládal s drahými kameny nebo jinými vzácnými materiály. Od této chvíle již sklo nepoužívá jen

Studie

ve formě skleněné perličky nebo jednotlivého drobného komponentu, ale povyšuje ho na hlavní součást šperku nesoucí vysokou výtvarnou hodnotu. Jaroslav Kodejš tak skleněné prvky rozpracoval do uchvacujícího a jedinečného konceptu v kombinaci se stříbrem. Stříbro a sklo mají samozřejmě stále tytéž vlastnosti a jen skutečně citlivý tvůrčí nadaný umělec je může posunout do nového kontextu a docílit jejich vzájemné a jedinečné interakce. Toho dokázal již od konce šedesátých let ve svých špercích Jaroslav Kodejš jednoznačně docílit. Kromě každodenní rutiny navrhování vzorků bižuterie pro průmyslovou výrobu se se svými volnějšími autorskými šperky také účastnil vnitropodnikových anonymních soutěží. Nejlepší díla v nich byla oceňována a také zasílána na další výstavy. Oceněným výrobkem roku 1966 se stal jeho náhrdelník z vinutých perlí, kde ve skleněných terčících medové a okrové barvy využil tradiční sklářské techniky práce nad kahanem. Ta se pro jeho tvorbu záhy stala velmi charakteristickou. Kov se u Kodejšových prvních šperků stává jen součástí, která je nezbytná k jejich konstrukční soudržnosti. Jeho tehdejší první náhrdelníky byly něčím opravdu jedinečným, zejména díky zcela inovovanému využití skla tvarovaného nad kahanem. Již v roce 1967 byly autorovy práce vybrány za podnik Skleněná bižuterie pro světovou výstavu Expo Montréal. V témže roce obdržel také ocenění „Vybráno pro CID“3 a v letech 1968, 1971, 1974 a 1983 získal zlaté medaile na mezinárodních jabloneckých výstavách. V článku Poznámky o tvorbě a výrobě bižuterie z roku 1967 pojednává historik umění Antonín Langhammer o rozdílech mezi návrhy na bižuterní výrobky pro sériovou výrobu, na exkluzívní bižuterii malosériové a kusové výroby a také o autorském šperku jako výtvarné záležitosti. I když se v textu nezabývá konkrétními autory, šperky Jaroslava Kodejše jsou zde jako doprovodný obrazový materiál publikovány dokonce na čtyřech snímcích. V popisce k jeho tvorbě nalezneme tento komentář: „Všechny návrhy J. Kodejše jsou autorské unikáty s možností využití v malosériové výrobě.“4 Při příležitosti konání II. Mezinárodní výstavy bižuterie Jablonec´68 byl Jaroslav Kodeš jako mladý a nadějný československý návrhář jablonecké bižuterie vyzván k účasti na prvním československém sympoziu autorskéFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Náhrdelník, stříbro, sklo, 1968, Sympozium Stříbrný šperk Jablonec´68, foto archiv MSB, sbírka MSB

5_Dále jen MSB.

XXI 2020 2

ho šperku „Stříbrný šperk Jablonec´68“. Toto jedinečné setkání s autory ze západních zemí jej ještě intenzívněji podnítilo k vlastní tvorbě. Pro místo a termín šperkařského sympozia nebylo tehdy možné najít lepší místo než Jablonec nad Nisou. Město s dlouholetou historií výroby bižuterie i šperku a také termín konání sympozia v centru tehdejšího československého šperkařského a bižuterního dění přispěly nepochybně také ke kvalitnímu výběru zahraničních účastníků – celkem osmi renomovaných šperkařů. Šperkařské sympozium bylo první akcí tohoto typu v Československu. Na jeho vzniku se podílela nejen příznivá situace v kontextu s výtvarnou kvalitou českého šperku individuálních tvůrců již od vzniku samostatného Československa, ale také soustředěný tlak odborné veřejnosti i samotných výtvarníků-šperkařů na prezentaci individuální tvorby v souvislosti s jabloneckými výstavami od počátku šedesátých let 20. století. Jaroslav Kodejš byl tehdy díky výtvarné neotřelosti své tvorby vybrán po boku vysokoškolsky vzdělaných či ještě studujících mladých českých šperkařů. Sympozium však nebylo jen aktivním tvůrčím setkáním v dílnách jablonecké umě-

leckoprůmyslové školy, nýbrž také souborem aktivních přednášek a exkurzí. Mnozí účastníci tehdy navázali cenné pracovní i osobní kontakty, které jim v mnoha případech přetrvaly po celý život. Na sympoziu se Jaroslav Kodejš představil šperky složenými z mohutných skleněných perlí na stříbrném drátě, tvarovaných z kompozitní skloviny nad kahanem. Větší výtvarné rozvolnění projevil v náhrdelníku s volnými plátky, kuličkami a kapkami pastelově zbarvené skloviny, která tvoří spolu s jemnými drátky nosnou konstrukci pro další skupinu skleněných perlí. Všechny práce, vzniklé na tomto jedinečném tvůrčím setkání, jsou dnes uloženy ve sbírce jabloneckého Muzea skla a bižuterie.5 Základy českého autorského šperku s využitím skla můžeme sledovat již od šedesátých let 20. století jen okrajově v tvorbě některých absolventů specializovaného ateliéru Kov a šperk na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedeného Janem Nušlem a později Jozefem Soukupem. Vážný zájem o tento specifický český fenomén vidíme ale až v generaci výtvarníků, kteří tímto ateliérem prošli později. Určitý vliv na tvorbu mnoha 67

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

Skica k broži, kolem 1975, archiv autora

6_URBAN, Stanislav. Jaroslav Kodejš, nedatováno [leták k výstavě]. 7_Originální název z roku 1968: Staatliche Kunst- und Werkschule Pforzheim, v roce 1968.

Studie

autorů a také i na Jaroslava Kodejše měla jeho bydlišti blízká uměleckoprůmyslová škola sklářská v Železném Brodě, která vychovávala mladé talenty v mnoha sklářských oborech. První šperky, v nichž se uplatnily skleněné komponenty-polotovary, zde vznikaly již od třicátých let 20. století v Dívčím oddělení v podobě drobných uměleckých prací z korálků a skleněných perel pod vedením Oldřicha Žáka. Významná byla samozřejmě také tvorba skleněných figurek s tradicí založenou Jaroslavem Brychtou, které využívají technologii tvarování skloviny nad kahanem. Tvarosloví těchto školních prací bylo tehdy ale ještě velmi tradiční a až teprve od osmdesátých let 20. století dochází k zajímavějším výtvarným záležitostem. V souvislosti s vývojem českého autorského šperku v šedesátých letech je zřejmé, že byla upřednostňována tvůrčí originalita a také senzibilita. Nové technické a technologické možnosti nebyly jen prostředkem k výsledné podobě šperku. Byly chápány jako účel, který měřítko věcí nemění v pohledu člověka, ale ve srovnání s věcmi jinými. Tento vývoj souvisí s tehdejší celosvětovou tendencí stírání hranic mezi užitým a volným uměním. Zcela utilitární předmět jako šperk se tak dostává v tvorbě některých umělců do zcela nového chápání a kontextu a získává svou novou výtvarnou podobu. Jaroslav Kodejš bezesporu na tyto významné tendence a proudy navázal. Své invenční šperky koncipuje velmi přesně, neboť většině šperků předchází skica, která je vyjádřením autorovy emoce či nálady nejen se strukturálním řešením výsledné práce, ale také s barevným pojetím skleněných dílů. Teprve poté přechází v reálný návrh a jeho zpracování ve výsledném materiálu. Tehdejší ředitel jabloneckého MSB, Stanislav Urban, napsal do autorova prvního stručného katalogu z počátku sedmdesátých let: „Jeho práce je neúnavný vjem z pocitu a barvy a odpovídá jeho nekonečnému nadání, které nepotřebuje ani školení ani vytříbené estetické vzorce. Jeho práce nepotřebují žádné interpretace, mluví samy za sebe.“6 Při příležitosti jabloneckého šperkařského sympozia se s pracemi Jaroslava Kodejše seznámil také prof. Karl Schollmayer, ředitel odborné šperkařské školy ve Pforzheimu.7 Od konce šedesátých let byl díky němu Kodejš představen německé veřejnosti a vyzýván k účasti na různých mezinárodních šperkařských výstavách, kde svými Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

8_Tschechischer Glasschmuck von Jaroslav Kodejs. Gold + Silber, Uhren + Schmuck, roč. 21, 1968, č. 9, s. 53–56. 9_Volný překlad. Zdroj: SCHOLLMAYER, Karl: Jaroslav Kodejš – Schmuck aus Glas und Silber. Gold+Silber, Uhren+Schmuck, roč. 34, 1981, č. 1, s. 40–42. 10_Spolu s Laděnou Víznerovou a Tarasem Kuščynským. 11_Spolu s Antonem Cepkou a Laděnou Víznerovou.

XXI 2020 2

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

jedinečnými šperky se skleněnými vinutými komponenty reprezentoval českou autorskou scénu. V roce 1968 byla jeho tvorbě věnována vícestránková fotografická reportáž v prestižním oborovém časopise Gold und Silber, Uhren und Schmuck.8 Své první setkání s pracemi Jaroslava Kodejše popisuje Schollmayer následovně: „Byl jsem v roce 1968 vyzván jako komisař mezinárodní výstavy bižuterie v Jablonci nad Nisou, protože v Jablonci byly tehdy vystaveny kolekce různých výrobců šperků, které měly být vybrány k zaslání na světovou výstavu v Japonsku. Měl jsem vybrat tři šperky, které mi nejvíce padly do oka a přišly mi nejzajímavější. To opravdu nebylo těžké. Hned mě zaujaly tři náhrdelníky, které byly od ostatních šperků zcela odlišné. Byly svými formami novátorské a nesledovaly žádnou módní linii, byly úplně jiné, jejich forma respektovala využitý materiál a sklo v nich využité mělo zcela odlehčenou barevnost a bylo průsvitné se zajímavými detaily. Ostatní komisaři a vedení výstavy se nad mým výběrem zasmáli. Netušil jsem, proč. Vybral jsem totiž tři práce téhož autora, které jim vzhledem ke koncepci celé výstavy přišly nejproblematičtější.“ A dále popisuje: “Druhý den jsem měl přednášku pro cca 200 designérů šperku a položil jsem publiku otázku: co považujete za náhražku drahého šperku? Nemyslel jsem tím jen šperk shodný formou se šperkem z drahých materiálů nebo jiný z materiálů levnějších. Myslel jsem tím například šperk, v němž je zcela novým způsobem využito sklo. Nemyslel jsem tím jen pravěký šperk, ale poukázal jsem právě na práce mladého designéra J. Kodejše a jeho ojedinělou práci se sklem ve šperku, kterého jsem tímto uvedl do rozpaků.“9 Po roce 1968 skončil Jaroslav Kodejš se zaměstnáním návrháře pro Skleněnou bižuterii a Železnobrodské sklo a začal pracovat již samostatně ve své dílně v Radčicích. V letech 1969–1979 kromě své vlastní tvorby působil i jako vedoucí návrhářského střediska – tzv. výtvarného ateliéru jabloneckého MSB. Za jeho přispění zde byla oživena výroba kopií skla ze 17.–19. století nebo repliky tzv. černé bižuterie – smutečního jetového šperku, reagujícího na módu druhé poloviny 19. století za vlády anglické královny Viktorie. V dalších letech začaly přicházet první významné nabídky na výstavy v zahraničí.

V roce 1971 jej vyzvala k výstavě firma Lobmeyr ve Vídni10 a rok poté se jeho šperky objevily také v soukromé galerii Orfèvre šperkaře Petera Hassenpfluga v německém Düsseldorfu.11 Vzhledem k tehdejší politické orientaci našeho státu bohužel Jaroslavu Kodejšovi nebyla poskytnuta příležitost účastnit se svých výstav v zahraničí osobně a nemohl tudíž prožít radost z instalace svých šperků. Proto je na výstavy zasílal buď poštou, nebo je ve své dílně osobně předával zástupcům zahraničních galerií. Kromě jiných významných specializovaných veřejných sbírek je Jaroslav Kodejš svými šperky zastoupen také v renomovaném německém Schmuckmuseum Pforzheim. Na IV. mezinárodní výstavě bižuterie v roce 1974 v Jablonci nad Nisou prezentoval pět broží, které návštěvníkům představily zcela nové formy skleněného šperku. Byly zhotoveny většinou z čirého skla, řešeného jako opticky příjemný doplněk stříbrného kovového rámce. Jejich tvary jsou buď geometricky exaktní, nebo mírně dekorativní, pevně přichycené, nebo volně svěšené na kovovém základu. Ten byl členěn další volnou reliéfní strukturou a poprvé doplněn drobnými zlatými detaily. I přes různé tvůrčí odbočky, kdy se v některých letech a sériích v Kodejšově tvorbě objevují šperky, v nichž jsou skleněné komponenty využívány méně nebo v některých zcela chybějí, se znovu a znovu vracel ke sklu tvarovanému nad kahanem. V pracích s menšinovým využitím skla byl pro autora významný zejména jeho barevný akcent, který pro něj emotivně nahrazoval drahokamy. V druhé polovině sedmdesátých let redukuje tvarový výběr na zcela jasné geometrické formy, přičemž ve svých špercích nenásleduje žádné módní vlny a pracuje stále jen s vlastní inspirací a fantazií. Šperky z této doby respektují základní vlastnosti využívaných materiálů, jsou jednoduché, jasné a přehledné. Tyto typy šperku následují jednoduché principy zdobení se a v nové formální podobě je v nich vidět radost z použití jednoduchých motivů. Uvedená formulace ale plně nevystihuje poetičnost a propracovanost detailů šperků, které by se někomu mohly zdát až příliš jednoduché či dokonce naivistické. Formálně tehdy Kodejš pracoval s velmi jednoduchými tvary: kuličkami, tyčinkami nebo body, jejichž kompozice byla přehledná a jednoduchá a dodávala šperku 69

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

Brož, 1973, stříbro, sklo, foto archiv autora

Studie

jistý zřetelný rytmus. Hlavní váha ležela na průzkumu a poznání materiálu a také na možnostech jeho tváření s cílem převést hmotu do estetického výrobku. Další tvůrčí fáze je však zcela odlišná. Namísto jemně barevné a transparentní skloviny využívá sklovinu opakní, sytých barev s velkými barevnými kontrasty například černo-bílé, červeno-bílé, modro-zelené. Docílené efekty jsou bližší bižuterii, zdají se být také módnější. Série těchto šperků byla vystavena na V. Mezinárodní výstavě Jablonec´77, kde za ně autor získal bronzovou medaili. Tato Kodejšova tvůrčí fáze je krátká, neboť jeho šperky rozhodně nechtějí sledovat módní vlny. I přesto mu tato etapa přinesla nové poznání. Stavěním různobarevných tenoučkých skleněných tyčinek mu před očima vznikají millefiori, tedy drobné skleněné květy, které jsou známé z tradiční sklářské výroby v Itálii. Na konci sedmdesátých let a celé následné desetiletí vstupuje do další výtvarné fáze. Jako hlavní materiál pro svou tvorbu povolává stříbro a sklo se v sériích těchto šperků stává jen doplňkem nebo barevným akcentem. Ač o tom zřejmě sám ani programově nepřemýšlel, jde ruku v ruce se soudobými trendy volného umění, které akcentují asymetrický geometrický strukturalismus. Na kovových plochách vytváří v nízkém reliéfu v kontrastech matu, lesku nebo barevných akcentů pozoruhodné obrazy. Dalo by se říci, že jejich předlohy autor volně přejímá ze své vlastní malířské tvorby, které se po celou dobu šperkařského zaujetí také intenzívně věnuje. V základních tvarech jsou v této sérii upřednostňovány zejména čtverce, trojúhelníky či kruhy, které získávají dynamiku mimo jiné také vytyčenými kompozičními diagonálami. Kontrast vzniká využitím skloviny, která je buď čirá, nebo barevná a upevněním nebo zavěšením přináší prvek pohybu. U těchto šperků osciluje Kodejšova výtvarná představivost mezi přísnou geometričností a organickou lehkostí, mezi přísným řádem a odlehčeností s dodržením rytmu a jasného řádu. Jeho šperky – zejména brože z tohoto období – se tak stávají malými abstraktními krajinami nebo architekturou. Koncem sedmdesátých let se jeho dosavadní tvůrčí kruh uzavřel. Začíná se znovu v některých prvcích vracet k počátkům své tvorby: například ke slinování skloviny. Zároveň se posouvá dále a objevuje také nové kombinace skla a kovu. Vinutí skla nad kahanem dovedl v této době do naprosto jiných dimenzí. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Náhrdelník, stříbro, sklo, 1977, bronzová medaile na Mezinárodní výstavě bižuterie Jablonec ´77, sbírka MSB

XXI 2020 2

Studie

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

Brož, stříbro, sklo, 1977, archiv autora

Pohrává si s nekonečnou škálou bohatství tvarů a motivů. Variace jsou představovány zejména v tvarosloví, v barevných kombinacích se odehrávají téměř výhradně dvě varianty. Tou první jsou šperky s využitím sytých opakních barev z období kolem roku 1977, tou druhou jsou brože, náramky a náhrdelníky s transparentní sklovinou se zatavenými detaily v nazelenalých, nahnědlých a zlatavých tónech. Kodejšovy práce z tohoto období se vyznačují velkou živostí a jasem. To v nich dociluje nejen stříbro, ale také sklovina, která svým jedinečným vzhledem připomíná nefrit nebo jadeit. Sklo zde hraje zcela ojedinělou roli a jemnost i citlivost jeho spojení s kovem jej povyšuje na drahý materiál. Historička umění Věra Vokáčová z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, specializující se na soudobý autorský šperk, v medailonu o jeho tvorbě z tohoto období v katalogu Současný šperk mimo jiné napsala: „Sklo je zde potlačeno na detail, i když významný je jeho barevný akcent a určující znak na stříbrné ploše.“12 72

V roce 1979 vzpomínal Karl Schollmayer na návštěvu u Jaroslava Kodejše v jeho ateliéru a domě v Radčicích. I přes jazykovou bariéru si tehdy velmi rozuměli a Karl Schollmayer ve svých vzpomínkách na toto setkání dále popisuje typ Kodejšových šperků se sklem. Z počátku využíval sklovinu v její základní barevné variantě, kterou jen tvaroval nad kahanem a vytvářel z nich lístky, tyčinky, kapky, kolečka, kotoučky a další typy perlí. Sám autor o své práci Karlu Schollmaeyerovi v rozhovoru řekl: „Domnívám se, že jsem nyní dosáhl určitého stupně tvarosloví jak ve skle, tak i ve stříbře, které mě v tomto okamžiku opravdu osvobozují. Vím, že nic není dokonalé – i to, co se zdá být dokonalým –, ale já jsem tím naplněn a mám radost, že jsem ve svém šperku docílil toho, čeho jsem chtěl. Mám jen stálou starost s tím, abych uměl vše udělat co nejlépe, a to zejména po technické stránce.“13 Výše uvedené věty výstižně vypovídají jak o skromnosti autora, tak i o jeho sebevědomí. Kodejš si našel svou vlastní tvůrčí cestu, má svou vlastní řeč i vý-

12_VOKÁČOVÁ, Věra. Současný šperk. Praha: Odeon 1979, s. 36–37. 13_Jako u pozn. č. 8.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

pověď a v nejlepším smyslu jeho tvorba zůstává šperkem, tedy užitým uměním určeným bezprostředně pro člověka. Šedesátá a sedmdesátá léta byla pro společnost a také pro umělce velmi podnětnou dobou s vývojem v rychlém tempu. Jako hlavní motiv byly akcentovány aspekty uměleckého řemesla při zpracovávání jednotlivých materiálů. Tak mohlo i řemeslo podpořit specifické a jedinečné vlastnosti skla jakož i jeho světelnou propustnost, nemateriálnost a optické efekty. Z toho všeho se vyvinula touha po novém přístupu k tvorbě šperků se sklem. První autoři českého skleněného šperku vycházeli v tvarosloví i způsobu zpracování tradičního šperku z drahých kamenů, jejichž podobu převáděli do skla. Mezi takovéto první průkopníky patřili Josef Soukup a Václav Plátek. Další autoři využívali ve svých špercích zejména optických vlastností skla, přenesených ze skla dutého nebo dekorativního v broušených a matovaných částech nebo také v podobě prvních tavených kusů. V první polovině osmdesátých let rozvíjí Kodejš novou linii šperků, kdy na jednoduchou kovovou konstrukci v podobě čtverce, obdélníku nebo kruhu zavěšuje jednotlivé skleněné přívěsky v podobě plátků, lístků, tyčinek, trubiček, kuliček, zvonků, které vesměs působí velmi subtilně a křehce. Sklovina zde má svůj vnitřní život a tajemný svět se zatavenými detaily barevných akcentů vytvořených částmi kovových vláken působí jako různobarevný jantar s kousky přírodnin. Kinetičnost přivěšených křehkých skleněných komponentů, které při sebemenším pohybu vydávají nádherně cinkavý zvuk, je až obdivuhodná. Některé z jeho prací připomínají lístky stromů a keřů nebo i křídel hmyzu. O těchto vlastnostech autorových šperků v jeho katalogu k výstavě v jabloneckém muzeu v roce 1987 napsal historik umění Miroslav Klivar: „Je tu překročena tradiční jednoznačnost chápání prostorovosti šperku a vršení, stupňování působí neobyčejně půvabně – jako náznak a poukaz k nekonečným dimenzím prostoru.“14 Od druhé poloviny osmdesátých let se jeho tvorba začíná ubírat jiným směrem. Zejména v brožích, ale také v některých náhrdelnících využívá sklo jen jako doplňkový barevný akcent a pro jiné série z tohoto období nevyužívá sklo vůbec. Vzniklo tak mnoho zajímavých variant, přičemž jejich někdy i velmi křiklavou barevnost ovlivňovala autorova momentální nálada nebo také fyzikální a cheXXI 2020 2

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Brož, stříbro, sklo, 1984, archiv autora. Foto G. Urbánek

14_KLIVAR, Miroslav. Jaroslav Kodejš – Šperk. Jablonec nad Nisou, Muzeum skla a bižuterie 1987 [katalog výstavy].

Studie

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

Brož, stříbro, sklo, 1985, foto archiv MSB, sbírka MSB

mické vlastnosti materiálu. Kodejš se zde zabývá specifickou povrchovou strukturou stříbrného kovu, který někdy kombinuje také s ocelí nebo tombakem. Struktury dociluje matováním, patinováním, provrtáváním, prořezáváním či vrstvením stříbra a vytváří harmonickou sérii šperků. Autorův šperk je plně podřízen zákonům nositelnosti, můžeme v něm sledovat i jisté ovlivnění některými proudy volného umění. Jeho tvorba tak v tomto období v sobě slučuje prvky informelu, lettrismu či strukturalismu. Od začátku osmdesátých let začíná také samostatně vystavovat. Svou první výstavu uskutečňuje v pražské galerii Karolina v roce 1982 a znovu v roce 1985. Neméně významné jsou také jeho zahraniční výstavy v bruselské Art Prospect Gallery15 a v německém Atelier Bernd Munsteiner ve Stipshausenu. Velmi významnou byla jeho výstava ve vídeňské Galerie Am Graben v roce 1982, vedené majitelkou a sběratelkou šperků Inge Asenbau74

movou.16 Jednou z nejvýznamnějších a nejucelenějších prezentací Kodejšovy tvorby, která představila více než 100 kusů šperků z let 1965–1987, se stala samostatná výstava s katalogem, kterou mu ve spolupráci s jabloneckým Muzeem skla a bižuterie uspořádala v roce 1986 Moravská galerie v Brně s reprízou v Jablonci nad Nisou. Velký podíl na realizaci této výstavy, spojené s významnou akvizicí autorových šperků do sbírky Moravské galerie, měl její tehdejší vizionářský kurátor Karel Holešovský.17 Kromě šperků se Jaroslav Kodejš ve svém výtvarném životě zapsal také několika realizacemi exteriérových plastik a pamětních desek významným osobnostem z historie v regionu Jablonecka a Liberecka.18 Počátkem devadesátých let přichází s naprosto odlišnými šperky od předchozích sérií. Vytváří novou kolekci, v níž se sklo neobjevuje téměř vůbec. Tato série prstenů, broží a náhrdelníků je tvořena pouze geometrickými

15_Spolu s J. Templemanem, B. Francoisem a D. Bringem. 16_Spolu s L. Víznerovou a S. Kasalým. 17_Výstava byla uspořádána v Muzeu skla a bižuterie v roce 1987. Tvorba J. Kodejše byla zastoupena v menším rozsahu než v Moravské galerii v Brně vzhledem k dalším vystavujícím sklářským výtvarníkům Václavu Hanušovi a Ladislavu Olivovi st. 18_Více v literatuře v pozn. 1, s. 8–9.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

útvary. Využívá matované stříbrné disky, náhrdelníky s plnými skleněnými broušenými matovanými kuličkami a zejména stříbrné mnohohranné jehlany, které v brožích spojuje ve špičce nebo v řezu do přesných plastických útvarů. Pravidelný harmonikovitě zvlněný povrch aplikuje také v ploše broží. Ve špercích z této limitované série propojuje matované a patinované nebo naopak úplně vybělené matné stříbro s akcentem zlatých lemů a řezů, čímž dává vyniknout rozdílnosti v barvách kovu. U některých broží dosazuje jako hlavní akcent sklo v podobě taveného načervenalého květu nebo půlměsíce. Tato čistě geometrická série je v jeho tvorbě zcela ojedinělá a autor se záhy opět navrací k brožím a náhrdelníkům s převažujícím využitím skla. To již neaplikuje pouze ve formě zpracované technikou vinutí nad kahanem, ale využívá jeho slinování do malých trojúhelníkových, obdélných, čtvercových nebo kruhových forem.

Po roce 2000 vznikají nové série šperků. Sklo je v nich opět dominantním materiálem, většinou má tmavé odstíny modré a zelené, místy s bílými akcenty, je většinou matné s výraznou povrchovou strukturou, která potlačuje všechny jeho optické přednosti. Do broží velmi často zatavuje kantalové drátky, které jsou zakončeny drobnými hravými detaily z barevného skla nebo z mosazi, kde stříbro hraje roli rámečku skleněného středu broží. V další sérii Kodejšových broží vytváří hlavní akcent slinované lehané sklo s barevnými zlatými, měděnými nebo jinak probarvenými pigmenty. Povrchová struktura se propojuje spolu s patinovaným stříbrem do jednoduchých geometrických útvarů – většinou kruhů a čtverců, které působí jako miniaturní rámy obrazů nebo jako samotné abstraktní obrazy s vlastním vnitřním životem. Tyto šperky snad nevíce vycházejí z autorových obrazů

Brož, stříbro, zlacené stříbro, 1990, foto archiv autora

XXI 2020 2

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

Studie

Brož, sklo, kantal, mosaz, 2001, foto archiv autora

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

19_Druhou šperkařkou, která se dokonce účastnila všech tří sympozií, byla Libuše Hlubučková. 20_KŘÍŽOVÁ, Alena – NOVÁ, Jana – NOVÝ, Petr – SLABÁ, Jaroslava. Oděv a jeho doplněk. Mezinárodní trienále – Jablonec 2008. Jablonec nad Nisou, Muzeum skla a bižuterie 2008, s. 212–213. ISBN 978-80-86397-08-5.

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

a kreseb, jejichž tématy je většinou krajina, někdy konkrétní a jindy více snová. Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou se v roce 2008 rozhodlo navázat na šperkařská sympozia z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a uspořádat nové autorské pracovní setkání v rámci výstavy Trienále. Jaroslav Kodejš byl tehdy jedním ze dvou výtvarníků, kteří se účastnili sympozia jak v roce 1968, tak i 2008.19 Svůj nezaměnitelný rukopis opět projevil ve využití skleněných prvků, z nichž sestavil dva velkorysé náhrdelníky. Jednalo se o sklo zpracované technikou vinutého skla

nad kahanem, nově ve 3D formátu a s využitím nejen vnitřních barevných kontrastů, ale také s hapticky zajímavou povrchovou strukturou.20 Jaroslav Kodejš je ale také zapáleným malířem a kreslířem. Již od mládí je v úhlu jeho zájmu především krajina. Vztah k ní se odráží i ve špercích. V některých brožích jsou využity prvky z jeho maleb a kreseb. Šperky se tak stávají maloformátovým obrazem, jehož účinek a vnímání se mění nejen podle podkladu, ale také světla, které dokáže odkrýt vnitřní život probarvené a strukturované skloviny. Pro svou mnohavrstevnatou tvorbu vidí

Brož, sklo, pigmenty kovů, 2010, foto archiv autora

XXI 2020 2

Kateřina Nora Nováková | Sklo je mým drahokamem

Studie

Náhrdelník, sklo, stříbro, 2008. Foto Aleš Kosina, archiv MSB

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Brož, stříbro, 2012, foto archiv autora

inspiraci všude kolem sebe. Zejména v krajině a přírodě, v nadhledu, ale i v mikrosvětě. Ze střídání rytmů a blízkých či vzdálenějších pohledů na svět kolem vznikaly všechny jeho šperky, v nichž zúročil svůj výtvarný talent, řemeslný um a preciznost. Jaroslav Kodejš vyšel ve své šperkařské technice ze staré sklářské tradice, kterou svým výtvarným nadáním

rozvinul do unikátní podoby s darem českého kreativního intelektu. Jeho práce jsou půvabné, něžné, osobité a působí i trochu tajemně jako všechny věci zhotovené uměním ohně. Svými jedinečnými šperky se skleněnými prvky proslul po celém světě. Díky tomu patří v současnosti mezi špičku světových šperkařských klasiků a svou individuální tvorbu úspěšně rozvíjí dodnes.21

21_Další použitá literatura: LANGHAMER, Antonín. Jaroslav Kodejš, Glasrevue, roč. 42, 1987, č. 12, s. 22; LEHMANN H.-U. Beiträge zum Schmuckschaffen der Gegenwart. Arbeiten von Jaroslav Kodejš. Uhren und Schmuck, roč. 12, 1975, č. 1, Berlin, VEB Verlag Technik; LEHMANN H.-U. Jablonec 74. Teil 1. Individueller Schmuck. Uhren und Schmuck, roč. 11, 1974, č. 6, s. 162–167; LEHMANN H.-U. Individueller Schmuck. Jablonec ´77. Uhren und Schmuck, November – Dezember 1977, Berlin, VEB Verlag Technik, Nr. 6, s. 162–171; NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. 1. Internationales Silberschmuck-Symposium. In: NOLLERT, Angelika (ed.). Jablonec´68: Erstes Gipfeltreffen der Schmuckkünstler aus Ost und West. München: Arnoldsche, 2018, 200 s. ISBN 978-3-89790-519-1; VOKÁČOVÁ, Věra. Stříbrný šperk Jablonec 1971 [výstavní katalog], Jablonec nad Nisou 1968; VOKÁČOVÁ, Věra. Symposium o stříbrném šperku, Tvar: Časopis Ústřední lidové a umělecké výroby, roč. 22, 1969, č. 9–10, s. 208; VOKÁČOVÁ, Věra. Šperky Jaroslava Kodejše, Bydlení, č. 86/2, Praha, Tisková a ediční propagační služba místního hospodářství 1986, s. 75–78.

Skicy náhrdelníků, kolem 2010

XXI 2020 2

Recenze a zprávy o literatuře

JEMELKA, Martin a Jakub ŠTOFANÍK. Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918–1938). Praha: Academia – Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2020, 496 s. ISBN 978-80-200-3153-2 (Academia), 978-80-88304-27-2 (MÚA)

Religiozita dělníka v meziválečných českých zemích je tématem publikace Martina Jemelky a Jakuba Štofaníka. Obsáhlá publikace je zároveň zajímavým pohledem do meziválečného života čtyř měst – Jablonce nad Nisou, Kladna, Ostravy a Zlína. Kniha se velmi podrobně zabývá tématem víry i bezvěrectví v dělnickém prostředí čtyř záměrně vybraných městských průmyslových aglomerací. Publikace primárně zahrnuje období tzv. první republiky, nicméně zcela vhodně autoři přesahují do období před rokem 1918 a po roce 1945. Výběr měst zohledňuje pestrost výchozích situací v našem prostředí – kosmopolitní a konfesně tolerantní Jablonec nad Nisou s německou většinou, národnostně a etnicky smíšená Ostrava, primárně český, baťovským koncernem ovládaný Zlín a české bouřlivé dělnické Kladno se zátěží silně negativní válečné zkušenosti. Vybraná města lze komparovat v různých osách jako protiklady lehkého a těžkého průmyslu, kosmopolitní a národnostně vymezené prostředí, více nebo méně prostoru pro pracovní uplatnění žen či míra existenční závislosti na exportu. Na druhou stranu bylo nutné čelit disproporci v rozsahu dostupných pramenů k jednotlivým městům, především menšímu objemu pramenů pro Jablonec i Kladno. Nutno podotknout, že i přes tuto okolnost je vykreslení rozdílů mezi jednotlivými oblastmi přesvědčivé. Publikace je v kontextu současné historiografie ojedinělým počinem, a to propojením tématu náboženství, dělnictva, geografickým záběrem i celkovým rozsahem publikace. Dílo je dostatečně metodologicky i pramenně podloženo, což shrnuje první, sama o sobě inspirativní a cenná kapitola. Autoři vycházejí z archivních materiálů, dobové publikační činnosti, doboXXI 2020 2

vých statistik a sociologických výzkumů, pracují s výpověďmi pamětníků i s obrazovou dokumentací. Část věnovaná sociologickým průzkumům po roce 1948 je v podstatě sondou do obtížné práce sociologů. Autoři úspěšně zpochybňují až dogmatické spojení dělníka a nevíry, prezentaci dělníka a dělnické třídy jako nositele sekularizace. Publikace jednoznačně dokazuje, že víra v Boha bez ohledu na konfesi nebo bezvěrectví byla důležitou součástí každodennosti dělníka, a to v souvislosti s osobní potřebou, přechodovými rituály, působením různých společností v oblasti společenské, kulturní, vzdělávací a charitativní. Kniha představuje tři veliké tematické oblasti, a to náboženské instituce, religiozitu a její podoby a roli církví a náboženských společností v oblasti sociální problematiky. Ve vztahu k samotným dělníkům se promítají tři roviny – veřejná, spolková i soukromá. Důraz je kladen na co nejširší vykreslení fenoménu růstu náboženské plurality. Díky zvoleným městům je zachycen nikoliv univerzálně, ale s jistou lokální specifičností. Zaznamenává problematiku přechodového a výstupového hnutí i mobilitu v rámci náboženských společností včetně institucionalizace bezvěrectví. Stejně tak postihuje temporálně podmíněnou sílu nových náboženských aktérů i pozdější spojení některých z nich s fašismem a antisemitismem. Nesmírně zajímavé je zpracování role žen a celkové pojetí genderové problematiky i zohlednění generační výměny. Z regionálního „jabloneckého“ pohledu publikace otevírá téma náboženského života i v obecnější rovině. Zachycuje zdejší pestrost náboženských obcí a jejich význam v celostátním měřítku. Komparací Jablonecka s dalšími průmyslovými centry – Kladnem, Ostravou

a Zlínem – dává i regionálně nezaujatému čtenáři signál o významu zdejšího průmyslu. U „jabloneckých pasáží“ lze snad vytknout jen místy vágní definice bižuterního průmyslu. Menší zastoupení v komparativních pasážích lze naopak vnímat pozitivně a inspirativně jako výzvu k dalšímu zkoumání. Kateřina Hrušková

Recenze a zprávy o literatuře

Kessler, Vojtěch. Paměť v kameni: Druhý život válečných pomníků. Praha: Historický ústav, 2017, 336 s. ISBN 978-80-7286-308-2

„Kdybychom na ty padlé zapomněli, je to, jako by zemřeli podruhé“.1 Historik Vojtěch Kessler v roli průvodce po slávě válečných pomníků v krajích českých dokazuje, že 18.–19. století není nudnou kapitolou českých dějin. Upozorňuje přitom na problematiku, jež se snadno může vytratit ze světa a skončit v zapomnění archivů a lapidárií. Téměř každý občan dnešní České republiky se s nimi setkal při cestě do práce, na nákup, při procházkách po okolí rodné obce, při turistickém výšlapu. Přesto jim až na výjimky nevěnoval pozornost, neposlouchal, co říkají a co znamená ona přednesená zpráva. Řeč je o válečných pomnících, které se na území dnešního státu rozšířily zejména v 19. věku. Významnou roli při tom sehrál zrod občanské společnosti a s tím spojená spolková činnost. A právě tomuto tématu se věnuje Vojtěch Kessler v knize Paměť v kameni. Autor se úvodem věnuje hlavně českým i světovým autoritám spjatým s konceptem míst paměti, s dějinami střední Evropy, historickou sociologií a dalšími obory i badatelskými přístupy, které mají co do činění s tématem knihy (Milan Hlavačka, Radka Šustrová, Jiří Šubrt, Miroslav Hroch, Tobias Weger, Pierre Nora, Tzvetan Todorov aj.). Nutno podotknout, že ač se jedná o poměrně náročnou část práce, je psána s citem a velmi živě. Ani laický čtenář by proto neměl vynechat prvních zhruba pětačtyřicet stran, protože by byl ochuzen o entrée do světa paměťového průmyslu. Pro porozumění obsahu knihy je důležité ujasnit si na začátku, co znamenají výrazy pomník, pomníková kultura, jak rozumět pojmům památka, paměť či tradice. Jaké vztahy mezi sebou tyto termíny mají? Slova, jejichž význam se často různě deformuje a zaměňuje, 82

hrají v textu zásadní roli. Forma sdělení prozrazuje, jakým směrem se ubírá současná historiografie – autor se nesnaží o předkládání nějaké historické pravdy, dokonce si ani neklade za cíl ji hledat. Konec konců není úkolem historika pátrat po něčem takovém. Logicky se objevuje otázka, co tedy dělá, když nepátrá po pravdě. Při pečlivé četbě Paměti v kameni na to jistě čtenář přijde sám. Vojtěch Kessler pojal publikaci, jejímž základem byla jeho disertační práce, zajímavým způsobem. Jak uvádí i text na přebalu knihy, nesnažil se o rekonstrukce bitev, nehledal někdy až mýtickou „historickou skutečnost“, nýbrž nahlížel na celé téma z jiné perspektivy. Tou je zkoumání měnícího se povědomí o pomnících, paměti, kterou si s sebou nesou a která v různých obdobích utvářela představy o „historické skutečnosti“. Zkoumání se nezaměřuje na všechny pomníky na území České republiky, to by bylo i pro bezchybného ostrostřelce příliš mnoho cílů. To ale nedevalvuje autorský přínos. Kessler vybral jen zlomek z těchto pomníků (v některých případech „zapomníků“), kterým se věnuje podrobně. Jedná se o pomníky bitev u Kolína (1757), Slavkova (1805), Chlumce (1813) a Chlumu (1866). Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny citátem většinou nějak spojeným s daným pomníkem či bitvou. Následuje kontextualizační úvod s výčtem dostupných pramenů a jejich rozborem, který je doplněn odbornou literaturou vázanou k dané lokalitě. Ve stručnosti je popsáno střetnutí. Nejobsáhlejší část tvoří popis událostí spjatých s návrhy, výrobou a instalací pomníku, jeho slavnostního odhalení a festivit, jež se k němu poté pojily. Následuje vylíčení osudu pomníků a proměn nahlížení na ně i na obsah poselství, které nesly od výstavby po součas-

nost. Autor zručně a s citem vystupuje z textu. Představuje čtenáři téma za pomoci bohatého slovníku a nyní již méně obvyklého užívání přechodníků. Rovněž je patrná znalost vojenského prostředí – v závorkách jsou kupříkladu uvedeny zkrácené názvy pěchotních pluků ve tvaru IR. Je zjevné jeho povědomí o terénu, a tedy i možnostech vojsk a útvarů, v důsledku i kritičtější postoj k některým pramenům, které nezřídka přenášely výrazně zkreslené informace. Nutno podotknout, že se Vojtěch Kessler podíval na problematiku opravdu podrobně, neboť téměř v každé části textu lze najít nějakou dobovou narážku – ať už na bitvu, velení, hamižné občany hledící si hlavně svého prospěchu nebo na lajdáctví osob, kterým byl svěřen nějaký úkol (králík z Gumu-Guty). Zvláštní pozornost by podle mého soudu měl věnovat severočeský čtenář zejména kapitolám, jež se věnují bitvám u Chlumce a Chlumu. Nejen pro velmi zajímavé příběhy bitev, ale zejména pro pohnutý osud obou pomníků v průběhu 19. a 20. století. V případě bitvy u Chlumce je velmi zdařile a čtivě zachycen obraz jednotlivých armád (potažmo národů) a odlišnost jejich přístupů k uctění památky padlých. Ruský pomník připomíná jen gardové, elitní jednotky armády, rakouský je věnovaný pouze velícímu důstojníkovi a pruský má připomínat všechny padlé bez ohledu na společenské postavení či vojenskou hodnost. Vojtěch Kessler dále upozorňuje na skutečnost, že vzpomínání na onu bitvu bylo v českém prostředí vázáno dominantně na německy hovořící obyvatelstvo. Z toho vyplynula i délka připomínání střetnutí po roce 1918, která zejména po roce 1945 upadala v zapomnění a s ním i spjatá kolektivní paměť. Etnicky a jazykově české obyvatelstvo, přicházející velmi často z vnitrozemí, neprojeFontes Nissae | Prameny Nisy

Recenze a zprávy o literatuře vovalo příliš mnoho zájmu o udržování vzpomínek a památníků v pohraniční oblasti, která se po vzniku Republiky československé navíc potýkala s národnostními problémy. K tomu je třeba také připočíst skutečnost, že označení „bitva u Chlumce“ již bylo používáno pro zcela jiné, byť podstatně méně významné střetnutí ve východních Čechách. Následovala nejprve nacistická okupace českých zemí, pak doba socialismu. Ani jeden z tehdy panujících režimů nebyl zaujat pro „zapomníky“. V posledních letech jen pozvolna dochází k připomínání významu událostí, které zde proběhly na počátku 19. století. Poslední kapitola se věnuje vzpomínání na bitvu u Chlumu. Střetnutí prusko-rakouské války z roku 1866 je známější jako bitva u Hradce Králové. Pro množství čtenářů by část knihy věnující se tomuto střetu mohla být zajímavá díky názvu jedné z podkapitol – Baterie mrtvých. Příběh s ní spjatý ovšem není výmyslem spisovatele krásné literatury, byť by k tomu ono pojmenování mohlo svádět. Krvavý boj z větší části česky či polsky hovořící dělostřelecké baterie, kryjící palbou ustupující spolubojovníky, byl stejně jako bitva u Chlumce 1813 připomínán až do rozpadu habsburské říše. Poté událost pozbyla pozornosti, neboť místo hrdinů od Chlumce a Chlumu zaujali padlí u Zborova a jinde. Po nacistické okupaci a zrodu říšské župy Sudety došlo k obnově vzpomínání, které ukončily až dramatické události závěru druhé světové války. Dalšího výraznějšího života se dočkaly pomníky vztahující se ke střetnutí u Chlumce a Hradce Králové až po sametové revoluci. Trochu jiný vývoj prodělalo vzpomínání na bitvy u Kolína (1757) a Slavkova (1805). Kolínská bitva po sobě zanechala v českém prostředí zajímavý otisk. Titulární císařovna Svaté říše římské národa německého nechala založit vojenský řád nesoucí její jméno (Řád Marie Terezie), který byl i v dalších dobách, až do konce vlády habsburského trůnu, v hierarchii vyznamenání vysoce postaveným. Současně se do paměti vryla do určité míry legenda o rozhodujícím útoku dragounského pluku de Ligne, tzv. holobrádků, kteří nedbali nebezpečí a v rozhodující moment zvrátili vývoj bitvy ve prospěch panovnice habsbursko-lotrinské. Český lid v radosti z porážky Prusů přilnul k panovnickému domu velmi těsně, Marie Terezie byla nazývána XXI 2020 2

„českou královnou, naší panovnicí“ apod. Pomník jako takový byl ovšem navštěvován spíše oficiálními delegacemi, ať už z řad rakouských politiků, nebo důstojníků. České prostředí k němu mělo s jeho přijetím značné obtíže. V bouřlivém roce 1918 byl pomník výrazně ohrožen, ale při vynaložení značného úsilí oficiálních míst se jej podařilo zachránit. Dokonce od roku 1920 byl navštěvován turistickými výpravami, byť byl vnímán spíše umělecky. Zčásti se z něj proto stal „zapomník“. Během vlády komunistické strany značně chátral, několikrát o vlásek unikl rozpadu a po roce 1989 postupně znovu ožil. V devadesátých letech se začala připomínat i sama bitva, a tak je možné v časech tomu nakloněných vidět nadšence oblečené v replikách dobových uniforem. Pro úplnost bych měl zmínit i bitvu u Slavkova. Vzpomínání na tento střet prošlo dynamickou genezí. Rakousko i místní obyvatelé ponechávali místo „v tichu“ – hromadné hroby se nechávaly zarůstat trávou, vzpomínalo se jen soukromě a pomálu. Habsburské mocnářství si raději připomínalo jiné bitvy. Slavkov zůstal v paměti jen několika generací, která o něm nechtěla mluvit, nebo národů spojených s napoleonskou Francií nebo jí podrobených. V českém prostředí se vzpomínání probudilo až po roce 1918, kdy se změnila zahraniční politika. Mladá Republika československá byla orientována na Francii, Slavkov byl použit jako jeden z pojících prvků mezi zeměmi, zejména v oblasti vojenství. Tento diskurz měl i své „proti“ – v první řadě vojáky, kteří sloužili ještě v rakouské armádě a pamatovali na tradici vzpomínání ve starších dobách, dále politické špičky blízké prezidentovi. Napoleon byl vnímán jako diktátor, což nebyl ideální vzor pro demokratickou republiku. Během nacistické okupace byl Slavkov režimem tolerován, výraznější nevole se dočkal až po roce 1948. Francouzský panovník a vítěz od Slavkova byl označen za zrádce revolučních ideálů, pokořitele ruského lidu a kult byl utlumen. Od sedmdesátých let došlo k mírnému uvolnění a postupně se začalo znovu vzpomínat. Velkým zlomem byla devadesátá léta, kdy došlo i k dnes již tradiční rekonstrukci oné bitvy. Autor předložil čtenářům velmi zajímavou, kvalitní a jazykově vytříbenou práci, jejímž velkým přínosem je reflexe změn nahlížení na his-

torické události a proměnlivost lidské paměti. Vzpomínky, zvyky, rituály a tradice spjaté s pomníky mizely v průběhu času. Někdy jen proto, že byly vázány na určitou skupinu obyvatelstva, která byla jednou vytlačena na okraj zájmu. A právě udržování a oživování této mizející paměti a vzpomínek může být pro mnoho čtenářů velkým přínosem. Ti se pak snad vyvarují epizodního pohledu na svět, který je sice příjemný, přesto ale ve skrytu devastující, neboť pomíjí paměť lidí i krajiny. Paměť v kameni není určena jen obyvatelům regionů, ke kterým se vážou ony bitvy a pomníky. Má pro ně jistě o něco větší hloubku. Svým pojetím může text znovu probudit dřímající vzpomínání, možná i hrdost na předchozí generace a úctu k nim. Některé přímo bojovaly, jiné se zase snažily otisknout do krajiny vzpomínku a vytvořit místo, na kterém bude možné důstojně připomenout padlé. My nemusíme bojovat se zbraní v ruce. Můžeme se však bránit zapomínání. V případě severních Čech je to obzvláště důležité – neboť bez Chlumce by nebylo Lipska! Některé čtenáře možná kniha dovede přímo na vybraná zmíněná místa a prohlédnou si je osobně. Konec konců, k něčemu podobnému vyzvala nedávno jiná autorita českého historiografického světa, která začala svou monumentální monografii větou: „Udělejte si sem někdy výlet nebo procházku“. Proč by tomu mělo být v případě válečných pomníků jinak? Jiří Tarant 1_Vyjádření Josefa Komárka.

Recenze a zprávy o literatuře

Kateřina Hrušková, Kateřina Nora Nováková, Petr Nový. Kaleidoskop vkusu. Československá bižuterie na výstavách 1948–1989. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie, 2020, 212 s. ISBN 978-80-86397-36-8

Předkládaná publikace se věnuje prezentaci československé bižuterie na domácích i zahraničních výstavách a veletrzích v období komunistického režimu v Československu. Kniha zaujme již vzhledem obálky, která byla k tématu vhodně zvolena. Na začátek je nutno říct, že publikace doplňuje stejnojmennou výstavu Kaleidoskop vkusu, která byla otevřena v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou dne 3. prosince 2020 a má zde být prezentována až do 6. září 2021. Za současné epidemiologické situace ji však mnoho návštěvníků nejspíše nebude moci spatřit. Díky knize mohou zájemci o téma týkající se československé bižuterie nahlédnout na tento fenomén z jiné perspektivy, než jsou výstavní prostory muzea. Oba projekty, kniha i výstava, jsou výstupem dlouhodobého vědeckovýzkumného projektu NAKI II, jehož řešiteli jsou zaměstnanci jabloneckého muzea. Ti jsou také členy autorského kolektivu. Jedná se o Kateřinu Hruškovou (zároveň kurátorku zmíněné výstavy), Kateřinu Noru Novákovou a Petra Nového. Poslední jmenovaný už má na svém kontě dvě publikace o jablonecké bižuterii – Jablonecká bižuterie a Ve službách módy a stylu.1 Předkládaná práce je však první, jež se systematicky zabývá československou bižuterií po roce 1948. Přináší proto většinou nové poznatky. Kniha je rozčleněna do pěti tematických celků. Jejím velkým přínosem je bilingvní pojetí – v češtině a angličtině. Publikace je přístupná i zahraničním zájemcům a předchází případnému zdlouhavému procesu nového cizojazyčného vydání. Počáteční kapitola (Petr Nový) čtenáře seznamuje s prezentací československé bižuterie a jejích úspěchů na světových a českých výstavách v 18. a 19. století. Pokračuje světovými výstavami první poloviny 20. století

a prezentacemi v Jablonci nad Nisou. Kapitola je vhodným uvedením do dané tematiky. Určitým nedostatkem, který však lze nalézt pouze v této úvodní části, jsou citace či přímé řeči, u kterých chybí informace, kdo daný výrok či názor pronesl. Uvedený odstavec pak někdy působí jako uměle vložený a kazí jinak dobrý dojem z odborného textu. Při bližším prozkoumání poznámkového aparátu na konci kapitoly zjistíme, že v některých případech autor odkazuje na své starší publikace. Zde by možná bylo lepší, kdyby text spíše parafrázoval a neuváděl v uvozovkách, neboť to může budit dojem, že se jedná o přímou řeč, u které není uveden její mluvčí. Mimo to, některé, odborníkům zcela jasné výrazy, jako např. jury nebo pandán, by nejspíše bylo vhodné nezasvěcenému čtenáři vysvětlit, např. v závorce. Další část publikace se věnuje účasti československých uměleckoprůmyslových škol na výstavách po roce 1945 (Kateřina Nora Nováková). Kapitola je velmi zdařilým přehledem účasti zejména tří škol (Jablonec nad Nisou, Turnov a Železný Brod) na světových, ale především československých výstavách v Jablonci nad Nisou. Dozvídáme se o úspěších uvedených institucí na zmíněných prezentacích, kterým je vždy věnováno dostatečné množství prostoru. Zmíněni jsou zde také jednotliví autoři a jejich ocenění. Následující kapitola (Kateřina Nora Nováková, Kateřina Hrušková) se zaměřuje na jabloneckou bižuterii na různých výstavách a veletrzích. Nejprve čtenáře seznamuje s vývojem jablonecké bižuterie po r. 1945 a se vznikem Sdružení Průmyslu jablonecké bižuterie. Posléze ukazuje její prezentaci na jednotlivých mezinárodních výstavách pořádaných v Československu. Velmi detailně přibližuje konání všech ročníků mezinárodních výstav v Jablonci

nad Nisou v letech 1965–1987 a nevynechává informace o plánované výstavě v roce 1990. Zde ovšem chybí uvedení důvodů, proč k její realizaci nedošlo. Mimo precizního představení průběhu všech jabloneckých výstav, autorů jejich koncepcí a scénářů, tematického zaměření jednotlivých expozic a úspěchů autorů bižuterie se kapitola věnuje také účasti jablonecké bižuterie na veletrzích spotřebního zboží v Brně, na prodejních výstavách Liberecké výstavní trhy nebo na konkrétních výstavách bižuterie v obchodních domech, prodejnách či kontrakčních prezentacích v Československu. U této kapitoly, potažmo ve zbytku publikace chybí alespoň částečné zasazení do politického kontextu daného období. Při uvádění informací o výstavě Jablonec 68 by stálo za zmínku, jestli se i v tomto odvětví nějak odrazil celorepublikový vývoj spjatý s pražským jarem, či nikoliv. Jediná strohá informace týkající se politického vývoje je uvedena u výstavy Jablonec 71: „Další pokračování mezinárodní výstavy bižuterie Jablonec 71 se konalo již po mnoha politických i ekonomických změnách v období normalizace. Kdyby se v úvodu objevil odstavec, který by vysvětloval, zda na odvětví bižuterie měl vliv politický vývoj, či nikoliv, popř. v jaké míře, pomohlo by to čtenáři zařadit si téma lépe do kontextu československých dějin. Čtvrtá část (Kateřina Hrušková) zaměřená na výstavy jablonecké bižuterie v zahraničí přináší velké množství informací o různých typech prezentací jablonecké bižuterie mimo území Československa. Konkrétně se zabývá reprezentativními výstavami, jabloneckou účastí na Expo v Bruselu, Montrealu a Ósace, jejich podobou a bižuterními úspěchy jablonecké bižuterie. Nezapomíná ani na ostatní

Fontes Nissae | Prameny Nisy

účasti Jablonexu na zahraničních výstavách, veletrzích, módních přehlídkách v rozličných zemích světa či kontrakčních výstavách a jiných prezentačních akcích, na kterých mohla být bižuterie představena. Velmi atraktivní je poslední kapitola představující vybrané vzorkaře jabloneckých bižuterních podniků. Ta na základě informací získaných mimo jiné metodou oral history přináší přehled nejen o dosaženém vzdělání a působení vzorkařů v daných podnicích,

ale také vhled do jejich osobitého vzorkařského stylu, který byl vepsán do jejich tvorby. Z celkového hlediska je kniha povedeným počinem, doplněným o velké množství jedinečných původních dobových fotografií (téměř na každé straně), bez kterých by publikace věnující se bižuterii působila neúplně. Jejich shromáždění muselo být pro autory velmi pracné a nutno říct, že obrazový materiál dodává textu vyšší hodnotu. Publikace je proto důležitým od-

borným příspěvkem nejen pro liberecký region, ale také pro českou, potažmo československou historii. Monika Kabešová

1_NOVÝ, Petr. Jablonecká bižuterie, Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2250-4, 168 s.; TÝŽ, Ve službách módy a stylu. Česká bižuterie v období první republiky (1918–1938), Praha: Academia, 2017, ISBN 978-80-200-2708-5, 222 s.

Petra Šternová. Jakob Schmeißner. Z mého života a tvorby [Aus meinem Leben und Werk]. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2020. 343 s. ISBN 978-80-87810-44-6

Mit dem vorliegenden Band liegt die erste Monografie zum Architekten Jakob Schmeißner (1874–1955) vor, der von Nürnberg aus einen wesentlichen Teil seines Werks im Auftrag der Reichenberger Industriellenfamilie Liebieg geplant und realisiert hat. Kennern der nordböhmischen Architekturgeschichte der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts ist er seit längerem bekannt, vor allem als Entwerfer der Kolonie Liebiegstadt in Reichenberg/Liberec; erst in den letzten Jahren hat das Wissen um sein umfangreiches und qualitativ herausragendes Schaffen jedoch durch die Forschungen Jaroslav Zemans und hauptsächlich Petra Šternovás festere Konturen erhalten, während er von deutscher Seite unbearbeitet und unbeachtet blieb. Das wird sich nun zweifellos ändern: Petra Šternovás gewichtige Publikation präsentiert nicht nur die bislang unpublizierten autobiografischen Schriften Schmeißners (Aus meinem Leben und Schaffen; Besonnte Vergangenheit) in der sorgsamen zweisprachigen Edition und Bearbeitung von Tomáš Rataj, sondern legt davon ausgehend auch einen Katalog der 75 nachweisbaren Projekte und Realisierungen XXI 2020 2

des Architekten vor, die in prägnanten Charakterisierungen mit zeitgenössischen Plänen und Zeichnungen sowie ausgezeichneten Fotografien der aktuellen Bauzustände im Anhang dokumentiert sind. In ihrer kurzen Einleitung (auf welcher auch das deutsche Resumé basiert) bettet die Autorin Leben und Werk Schmeißners skizzenhaft in einen größeren Kontext ein und würdigt sein Schaffen ausgesprochen differenziert. Zurecht betont Petra Šternová gleich zu Beginn, dass Jakob Schmeißner kein Neuerer auf dem Feld der modernen Architektur war und kein ikonisches Werk hinterlassen hat, das in die größere Architekturgeschichte einging. Dass er vielmehr zur großen Gruppe zeitgenössischer Architekten gehörte, die mit großem Fleiß, solidem Handwerk und bewusstem Bezug zur Tradition ihren Beitrag zum zeitgenössischen Bauwesen – einer „anderen“ Moderne – leisteten. Ihre Würdigung fällt meines Erachtens dennoch fast etwas zu verhalten aus, denn Schmeißner verdient auf jeden Fall durch die unbestrittene Qualität seines Schaffens und seinen Sinn für Raum und Kontext, aber auch

gerade in seinem Traditionalismus eine größere Aufmerksamkeit – und sei es insbesondere in Hinblick auf die Architektursprache und das Architekturverständnis des Nationalsozialismus sowie das zeitgeschichtlich ebenso bedeutende wie kontroverse Schaffens seines Sohnes Heinz, der 1937–1945 und 1949–1970 im Hochbauamt der Stadt Nürnberg leitende Funktionen bekleidete. Jakob Schmeißner, der als Sohn eines Baumeisters in Marktleuthen im Fichtelgebirge aufwuchs, hatte zwar seit jungen Jahren den Wunsch Künstler zu werden, musste jedoch zunächst das Bauhandwerk erlernen und die Nürnberger Bauschule besuchen, bevor er ein Studium der Architektur an der Technischen Hochschule München bei Friedrich von Thiersch absolvieren durfte. Die Herkunft aus dem Handwerk, der Praxisbezug, war sodann zweifellos eine Wurzel seines Erfolges, der sich bald einstellte, als er zunächst im Architekturbüro von Josef Schmitz in Nürnberg tätig war, der vor allem für seine historistischen Kirchenbauten bekannt war. Als Vertreter des so genannten „Nürnberger Stils“ wurde Schmitz von 85

Heinrich (von) Liebieg 1900 mit dem Bau der Liebieg- oder Heinrichswarte über Reichenberg (rozhledna Heinricha Liebiega) sowie der unterhalb davon liegenden Waldvilla (Lesní vila) beauftragt. In beiden Fällen übertrug Schmitz die Bauleitung Jakob Schmeißner, der daraufhin 1901 von der Stadt Reichenberg mit der Planung des Ausflugsrestaurants Volksgarten (Lidové sady) beauftragt wurde – des ersten, vollständig von ihm entworfenen Baus, wonach er sich selbstständig machte. 1903 lernte er den Neffen Heinrichs von Liebieg kennen, Theodor von Liebieg, sowie dessen Tante Helene von Schmitt in Böhmisch Aicha/Český Dub (Firma Franz Schmitt), die fortan seine wichtigsten langjährigen Auftraggeber und Freunde wurden, mit denen er auch etliche Reisen unternahm. Zahlreiche Um- und Neubauten für die Firmen Liebieg und Schmitt folgten, wobei als bedeutendstes Werk – auch in einem weit überregionalen Zusammenhang – das erwähnte, ab 1910 in Etappen realisierte Liebiegstadt hervorzuheben ist, 1916 erweitert durch die Kriegerheimstätten am Monstranzberg (Domovina). Neben seinem vielseitigen Engagement in Nordböhmen – zu den Bauten für die Familien Liebieg und Schmitt gesellte sich u. a. auch die erhaltene, jedoch nie benutzte neobarocke Gruft-

kapelle der Familie von Waldstein-Wartenberg in Hirschberg/Doksy –, war Jakob Schmeißner (seit 1927 Landesbaurat) aber auch in Franken tätig, wo er seit seinem in Jugendstilformen gehaltenen Offizierskasino in Fürth (1903) vor allem in Erlangen, Marktleuthen und Nürnberg ein umfangreiches Werk schuf. Mit Bezug auf sein nordböhmisches Wirken verdienen hier vor allem seine Siedlungen in Nürnberg (Buchenbühl und Loher Moos, 1919–1925) und Schirnding (1935–1938) eine Erwähnung, konnte er doch dafür seine Reichenberger Erfahrungen nutzen. Dass Jakob Schmeißner trotzdem bislang kaum beachtet wurde, hat mehrere Gründe. Einmal ist sein eigenes Archiv mit der Dokumentation seines Schaffens 1945 bei der Bombardierung Nürnbergs verbrannt. Dort war es dann vor allem sein Sohn Heinz Schmeißner, der das Interesse zunächst als Architekt für das nationalsozialistische Nürnberg, dann für den Wiederaufbau der kriegszerstörten Stadt auf sich gezogen hat. Zum anderen war das böhmische Werk Schmeißners nach 1945 der deutschsprachigen Forschung lange nicht zugänglich bzw. von tschechischer Seite aus politischen Gründen ignoriert worden. Erst durch die Forschungen Petra Šternovás trat der Teilnachlass Jakob Schmeißners mit seinen

nach 1945 geschriebenen Aufzeichnungen zutage, die sich im Nachlass von Heinz Schmeißner im Stadtarchiv Nürnberg befinden. Die jetzt vorgelegte Monografie belegt nicht nur die herausragende wissenschaftliche Arbeit, die an der regionalen Außenstelle des Nationalen Denkmalinstituts in Liberec geleistet wird, sondern bietet für die tschechische und deutsche Forschung eine ausgezeichnete Basis für alle weiteren Studien zum Architekten, die sich etwa Fragen des Städtebaus und Schmeißners individueller Leistung im Siedlungsbau zwischen 1910 und 1940, des so genannten Heimatstiles und seiner Bedeutung für die Moderne, dem Verhältnis des Architekten zur zeitgenössischen Denkmalpflege und besonders auch Aspekten seines zeitgeschichtlichen Umfeldes und der politischen Bedeutung seiner Architektur widmen könnten. Zuletzt sei angemerkt, dass Petra Šternovás sorgfältig zusammengestellte Publikation durch die klug durchdachte und sehr ansprechende Gestaltung von Michael Čtveráček eine adäquate Form erhalten hat und mit dem reichen Schatz an zum großen Teil erstmals reproduzierten Originalplänen und Zeichnungen sowie historischen und zeitgenössischen Fotografien auch optisch das Werk Jakob Schmeißners ins Licht rückt. Marius Winzeler

Richard Němec. Die Ökonomisierung des Raums. Planen und Bauen in Mittel- und Osteuropa unter den Nationalsozialisten 1938 bis 1945. Berlin: DOM publishers, 2020, 498 S., 480 Abb. ISBN 978-3-86922-168-7

2020 wurde das als Habilitationsschrift an der Universität Bern eingereichte, in Umfang und Inhalt monumentale Buch von Richard Němec mit dem DAM Book Award des Deutschen Architekturmuseums ausgezeichnet. Es handelt sich zweifellos um eine der herausragenden Publikationen der letzten Jahre, die mit einer erweiterten Sichtweise die Architektur und 86

Baupolitik der Nationalsozialisten ins Visier nehmen, und gleichzeitig um ein richtiges Pionierwerk, denn zum ersten Mal stehen hier mit diesbezüglicher Fokussierung exemplarisch ausgewählte Hauptorte in den von den Nationalsozialisten okkupierten oder annektierten Territorien zwischen 1938 und 1945 im Mittelpunkt der Betrachtung: Reichenberg, Karlsbad,

Prag, Pressburg sowie Krakau und Warschau. Wie der Titel bereits andeutet, geht es dem Autor nicht nur um die unmittelbaren baugeschichtlichen Zusammenhänge, sondern er bezieht in seine Analyse vor allem die ökonomische Dimension und die personellen Netzwerke ein und verfolgt in seiner Studie damit einen strukturanalytischen Ansatz. Wie er detailliert Fontes Nissae | Prameny Nisy

und von reichem Quellenmaterial untermauert aufzeigt, war der „Lebensraum“ ein zentrales ideologisches Schlagwort der Nationalsozialisten. Es ist keine neue Erkenntnis, dass die angestrebte Germanisierung Mittel- und Osteuropas mit der Ansiedlung von „Volksdeutschen“ und vielfach mit der Vertreibung der angestammten Bevölkerung rechnete. Wie stark die entsprechenden Tendenzen und Vorhaben aber konkret mit dem Instrumentarium von Raumplanung, Städtebau sowie Architektur als Gestaltung dieses „Lebensraumes“ verknüpft waren, dies wird hier erstmals anschaulich greifbar. Während für die Stadt Prag in ihrer Rolle als „neue Hauptstadt des Protektorates Böhmen und Mähren“ vor allem die umfangreichen infrastrukturellen Projekte vorgestellt werden, bei Karlsbad als „Reichspräsidentenstadt und Weltkulturort“ der Hauptaugenmerk auf der Sanierung der Innenstadt liegt, so ist im regionalen Zusammenhang der Zeitschrift Fontes Nissae vor allem die umfangreiche Darstellung von Reichenberg als „Gauhauptstadt und Prototyp der Neugestaltungsstadt“ interessant. Richard Němec beleuchtet diese Thematik auf der Grundlage von umfassendem Quellenstudium, wobei jedoch der auch von ihm festgestellte eklatante Mangel an Einzelplänen, Modellen und anderen Visualisierungen der nur grob in Übersichtspläne skizzierten Vorhaben eine Erklärung dafür ist, dass dieses Thema bislang weitgehend unbearbeitet blieb und auch in den verdienstvollen Forschungen von Jaroslav Zeman kaum angerissen wurde. Die Darstellung beginnt mit Adolf Hitlers Kurzbesuch in Reichenberg am 2. Dezember 1938 und fragt davon ausgehend nach der Planung und Umsetzung des neuen Erscheinungsbildes der künftigen Hauptstadt des Sudetengaues, wobei als Hauptuntersuchungsfelder die schon seit dem ausgehenden 19. Jahrhundert geplante, jedoch erst unter nationalsozialistischer Herrschaft durchgesetzte Bildung Groß-

XXI 2020 2

Reichenbergs sowie die Bestrebungen, auch als Gauhauptstadt Sitz des Reichsstatthalters zu bleiben und die Einführung des Reichsrechtes und damit des Gesetzes über die Neugestaltung deutscher Städte von 1937 den Rahmen der Ausführungen bilden. Wie auch andernorts in den okkupierten und annektierten Gebieten wurden auch hier bei der nationalsozialistischen Stadtplanung verdiente und den neuen Machthabern zudienende lokale Kräfte wie der Reichenberger Stadtbaurat Karl Kerl von Planern aus dem Deutschen Reich abgelöst oder zumindest in ihrem Einfluss stark ein geschränkt, in diesem Fall durch Walther Bangert, der Albert Speer nahestand und somit dessen Einfluss auf die Neugestaltung der Gauhauptstadt repräsentierte. Nähere Beleuchtung finden sodann vor allem die Planung der Reichsautobahn im Neißetal, die Stadtregulierung mit der Anlage verbreiteter, dem zunehmenden Kraftverkehr dienenden Straßensystem und schließlich als Beispiel für einen staatstragenden Bau das ambitionierte Projekt eines neuen Gautheaters. Dieses sollte das von Hitler als der neuen Gauhauptstadt unangemessen erscheinende neobarocke Theater von Fellner und Hellmer (das weiterhin als Musik- und Kleinkunstbühne hätte genutzt werden sollen) übertrumpfen. Vorgesehen war eine Kapazität von 2 000 Plätzen und nach Hitlers eigenen Worten ein Baucharakter, der den Staat, die Partei und die Stadt zugleich verkörpern sollte. Als Ort war der damalige Leipziger Platz vorgesehen, der heutige Tržní náměstí und zwar ziemlich genau die Stelle der heutigen Schwimmhalle. Karl Kerl hatte bereits 1939 Pläne für dieses neue Theater vorgelegt, die jedoch in Berlin nicht auf Wohlwollen stießen, weshalb ein beschränkter Wettbewerb ausgerufen wurde, das Reich die Übernahme der Baukosten in Aussicht stellte und verkündet wurde, dass nach Vollendung der Bau als „Geschenk des Führers“ ins Eigentum der Stadt Reichenberg überführt werden sollte.

Über Speer schaltete sich Hitler selbst in die Planung ein und wünschte explizit, dass der Bau einen barocken Charakter erhalten möge. Pläne dazu konnten jedoch nicht aufgefunden werden und das Projekt wurde schließlich schon 1940 nicht mehr weiterverfolgt. Im regionalen Zusammenhang sei hier angemerkt, dass der bereits 1936 vollendete Neubau des damaligen Grenzlandtheaters Zittau in diesem Zusammenhang durchaus ein interessantes Vergleichsbeispiel darstellt, das Richard Němec jedoch mit keinem Wort erwähnt.1 Angesichts der letztlich nicht befriedigenden (visuellen) Quellenlage und der sich weitgehend auf die Jahre 1938/39 beschränkenden und danach offensichtlich eingestellten Planungen für Reichenberg stellt sich tatsächlich die von Dankwart Guratzsch in der ersten Rezension des Bandes in Die Welt vom 5. Juni 2020 geäußerten Frage, ob sich wirklich – wie von Richard Němec mit viel Aufwand postuliert – ausreichend belegt werden kann, dass Architektur und Städtebau den Nationalsozialisten in Tschechien, der Slowakei und Polen als Instrument ihres Herrschaftsanspruchs dienten oder ob man nicht doch eher nur von ideologischen Ansätzen oder Versuchen dazu sprechen kann. Diese Intention wird freilich auf jeden Fall durch das hoch spannende Material, mit dem der Autor Beziehungen offenlegt, Einflüsse und Abhängigkeiten in der Städteplanung und Architektur der Jahre 1938–1945 aufzeigt, deutlich und fordert zu weiteren Auseinandersetzungen auf. Dazu wird sicherlich in Tschechien auch die aktuell in Vorbereitung befindliche tschechische Ausgabe beitragen. Marius Winzeler

1_Vgl. dazu Das neue Grenzlandtheater in Zittau, in: Deutsche Bauhütte 42, 1938, S. 2–5; Jos Tomlow/Sabine Spitzer-Schmieder: Das Grenzlandtheater Zittau 1934–1936, Zittau/Görlitz 2015, ISBN 978-3-92974-496-5.

Resume 88

Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie Studie XVII wieku_Jednostki SA w Libercu w latach 1938–1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938–1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989_Glas ist mein Edelstein_Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku_Jednostki SA w Libercu w latach 1938–1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938–1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989_Glas ist mein Edelstein_Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku_Jednostki SA w Libercu w latach 1938– 1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938–1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989_Glas ist mein Edelstein_Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku_ Jednostki SA w Libercu w latach 1938–1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938– 1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989_Glas ist mein Edelstein_Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku_Jednostki SA w Libercu w latach 1938–1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938–1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989_Glas ist mein Edelstein_Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku_Jednostki SA w Libercu w latach 1938– 1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938–1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989_Glas ist mein Edelstein_Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku_Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku_ Jednostki SA w Libercu w latach 1938–1945_Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989_Szkło jest moim kamieniem szlachetnym_Die Darstellung der ZdislaFontes Nissae | Prameny Nisy va von Lemberk in der Belletristik_Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts_SA-Einheiten in Reichenberg 1938– 1945_Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren

Streszczenie

podstawową rolę Boga, wiary lub pobożności, lub takie dzieła, które nawet próbują demityzować Zdzisławę, szkodzić jej i zaprzeczać dowodom jej czczenia.

Reprezentacje beletrystyczne Zdzisławy z Lemberku

Misje jezuickie z Telča na północ Czech i w Góry Izerskie w drugiej połowie XVII wieku

Michal Čuřín | Studium skupia się na tzw. drugim życiu św. Zdzisławy z Lemberku we współczesnej literaturze artystycznej. Zdzisława (około 1220–1252) była żoną północnoczeskiego wielmoży Havla (Gawła) z rodu Markvarticów. Słynęła ze swojej działalności charytatywnej, donatorskiej i uzdrowicielskiej. Wraz ze swoim mężem udzielała się przy zakładaniu klasztorów joannitów i dominikańskich, sama wykonywała działalność uzdrowicielską w należących do nich szpitali. Niedługo po jej śmierci ustanowił się kult, który przede wszystkim skupił się na jakości jej życia rodzinnego i działalność uzdrowicielską. Szacunek ludowy potwierdzony został na początku XX wieku jej beatyfikacją, a w roku 1995 jej kanonizacją. Ze względu na stosunkowy niedostatek wiarogodnych źródeł losy życiowe Zdzisławy są osłonięte tajemnicą. Jednak przede wszystkim przebudzone zainteresowanie odbiorców i twórców w okresach około wymienionych aktów kościelnych prowadził do powstania dużej ilości tekstów beletrystycznych, które właśnie tematyzują postać Zdzisławy. Na podstawie tematyczno – motywistycznej analizy tekstów zostały zdefiniowane trzy typy okręgów problemowych, które korespondują i ze zwyczajnymi atrybutami lub chronionymi interesami św. Zdzisławy. Chodzi o problematykę konstelacji rodzinnych, nacjonalność przejawów i przyczyny wyjątkowości. Teksty tematyzujące sprawy zorganizowania rodzinnego zazwyczaj zamierzają się na relacje Zdzisławy i jej męża Havla, który według tradycji ludowej (i legendaryzacji barokowej) bywa przedstawiany jako znaczny antagonista swojej żony. Drugi modus projektuje współżycie małżeńskie jako idyliczne i wzajemnie korzystne, ewentualnie odsyła konflikt poza obszar rodziny. Każdy z wymienionych sposobów akcentuje zróżnicowaną pozycję świętości Zdzisławy. W pierwszym przypadku chodzi o podkreślenie męczenniczego charakteru bohaterki, w drugim przypadku górę pozyskuje tendencja przedstawienia idylicznej jednostki rodzinnej. Dzieła artystyczne stawiające w centrum zainteresowania nacjonalne motywy operują przeważnie z domniemaną aktywnością Zdzisławy w kierunku narodu czeskiego. Jej działania na obszarze, na którym od średniowiecza spotykał się żywioły czeski z niemiecki, wiodą niektórych autorów ku temu, aby uważali Zdzisławę jako protektorkę czeskich interesów właśnie przeciwko Niemcom. Zupełnie wyjątkowo pojawia się w tekstach strategia wyobrażająca Zdzisławę jako naturalną protektorkę obu ówczesnych narodów terytorialnych, a więc sposób prezentujący otępienie natężenia narodowościowego. Na trzecim obszarze konstatuje studium śledzące przejawy świętości i bada pochodzenie tych wyjątkowych zdolności, że można nazwać trzy podstawowe typy konkretyzacji literackich: po pierwsze teksty operujące z bezpośrednią Wolą Bożą przejawioną urodzeniem i działaniem świętej; po drugie dzieła uważające Miłość Bożą jako siłę przejawiającą się dopiero wtedy, kiedy własnym usiłowaniem, wyrzeczeniami i cierpieniem udowadnia Zdzisława swoją wyjątkowość; a po trzecie teksty stawiające na pierwszym planie poziom profanacyjny, opuszczający

XXI 2020 1

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký | Na stosunki religijne w Czechach północnych w drugiej połowie XVII wieku wpłynął wyraźnie działalności misyjną Zakon Jezuicki. Zatem, jak w latach 50-tych XVII wieku członkowie zakonu działali w ramach komisji rekatolizacyjnej, która usiłowała zmusić przeważnie niekatolickich obywateli regionu do przystąpienia na katolicyzm za pomocą środków przymusu, w następnych dziesięcioleciach sytuacja zmieniła się. Mówią o tym dokumenty o misjach jezuickich, które na północy Czech wykonywali członkowie Domu Trzeciej Probacji z Telča. Ziemia Frýdlantska i Liberecka ze względu na procesy rekatolizacji prezentowały w danym okresie specyficzny region: wcześniejsze stanowcze wprowadzanie konwersji przyczyniło się do niepożądanej emigracji, ze względu na obawy z ubytku obywateli, tolerowano w różnych miejscach wiarę niekatolicką. Udowadniają to i informacje o misjach jezuitów z Telča, którzy regularnie przyjeżdżali od lat 60-tych XVII wieku do kraju Boleslawskiego, a więc i na Ziemię Frýdlantską i Liberecką. Podczas misji skupiali się na spowiedzi, kazaniach, nauczaniu katechezji i podobnych sposobach wyznania katolickiego, które część obywateli przyjęła raczej z przyczyn pragmatycznych. Jezuicie mieli unikać stanowczego nalegania, jak to ilustruje przykład misji w miejscowości Ves na Ziemi Frýdlantskiej z roku 1678. Misjonarze odnosili jednak tylko częściowe sukcesy, pomimo tego, że misje z Telča na północ Czech były regularne. W pracy misyjnej w kraju uczestniczyli i inne kolegia; obecność zakonu była w regionie prawie coroczna. Ze źródeł można stwierdzić, że trzy i czteromiesięczne misje na północ Czech wykonywali ojcowie telčcy na wiosnę, w okresie postu i Wielkanocy, z upoważnienia archidiecezji praskiej. Podróżowali w parach, ewentualnie rozdzielali się na miejscu. Ważna była znajomość języka czeskiego i niemieckiego. Działalność misjonarska w kraju zawierała również praktyczne działania opieki nad bliźnimi.

Jednostki SA w Libercu w latach 1938–1945 Eliška Poloprudská | Na wpół wojskowa mundurowana organizacja Sturmabteilung należała w Okręgu Rzeszy Sudety do najliczniejszych a jeżeli chodzi o działalność do najbardziej interesujących organizacji NSDAP. Podobnie jak w ówczesnych Niemczech dawała sobie za cel przede wszystkim wychowanie z sudeckich mężczyzn niemieckich wojaków politycznych, przygotowanych do jakiegokolwiek umiejscowienia ich. Skala działalności, którą wykonywali SA-mani w Libercu, była w szerszym sensie tego słowa wszechstronna, i dlatego oprócz oddziałów pieszych wymagała i powstania kilku specjalnych jednostek – jeździeckich, marynarskich, sprawozdawczych, sanitarnych, saperskich i muzycznych. W ich ramach potrafili mężczyźni pokryć

resume działania polityczne i propagandystyczne, zabezpieczali służbę porządkową, współdziałali przy przygotowaniu szeregu działań o charakterze uroczystym lub pomagali w rolnictwie. Specyficzną formą działalności prezentowały tradycyjne zbiórki na pomoc zimową (Winterhilfe). W związku z wybuchem drugiej wojny światowej przyjęły jednostki szturmowe gwarancje ćwiczeń zbrojnych obywateli niemieckich, którzy mieli się udoskonalić przede wszystkim w rzucie granatem, strzelbie lub innych umiejętnościach wojskowych. Wszystko to z celem przygotowania ich powołania do Wehrmachtu. Pomimo tego, że w końcowym etapie dostało się na front aż 80 % wszystkich członków SA, organizacja potrafiła w stopniu ograniczonym funkcjonować aż do jesieni roku 1944, kiedy to doszło do włączenia pozostałych mężczyzn SA i ich materiału do jednostek Volkssturmu. Definitywny zanik organizacji oddziałów szturmowych jest związany z nadejściem Armii Czerwonej i z końcem wojny w Europie.

Wzorcarzy w ramach jabloneckiego przemysłu biżuteryjnego w latach 1958–1989 Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková | Studium udokumentowało temat tworzenia nowych wzorów dla przemysłu biżuteryjnego na Ziemi Jabloneckiej, które nie były jak dotąd odpowiednio przebadane i opracowane. Główne zainteresowanie było skierowane na uchwycenie różnych typów prac wzorcarzy biżuteryjnych w Jabloncu nad Nisou, udostępnienie informacji o wzajemnym funkcjonowaniu i nawiązaniu procesów roboczych w poszczególnych zakładach produkcyjnych od pierwszego pomysłu do produktu finałowego i jego drogi do klienta. Studium po raz pierwszy sumaryzuje życiorysy zawodowe i styl pracy najwybitniejszych wzorcarzy z różnych gałęzi przemysłu biżuteryjnego w okresie socjalizmu. Dzięki szczegółowym badaniom i opracowaniu informacji z obszernych źródeł archiwalnych, porównaniu setek przedmiotów kolekcjonerskich i dopełnieniu informacji cennymi osobistymi wypowiedziami świadków, udało się uchwycić najbardziej znane nazwiska autorów wzorów biżuteryj-

nych i ich prac. Autorki opisują również sukcesy robocze wzorcarzy na różnych konkursach i na wystawach. Dzięki temu kompleksowemu procesowi można było dokładniej stanowić nie tylko dużą ilość przedmiotów kolekcjonerskich, ale też sumaryzować informacje o pracowitych i kreatywnych twórcach wyrobów biżuteryjnych, którzy w innym przypadku zostaliby ukryci tylko pod nazwami poszczególnych zakładów produkcyjnych. Stwierdzone fakty mogą więc służyć jako następne źródło informacji do opracowania podobnych tematów z historii przemysłu biżuteryjnego.

Szkło jest moim kamieniem szlachetnym Kateřina Nora Nováková | Twórczość Jaroslava Kodejša ma szczególne znaczenie przede wszystkim dlatego, że wywodzi się ona z tradycyjnego opracowania zwijanego nad palnikiem szkła, które na Ziemi Železnobrodskiej i Jabloneckiej wykorzystywało się do wykonywania biżuterii szklanej już od XIX wieku. Jako jeden z pierwszych potrafił rozwinąć ten proces rzemieślniczy swoim kreatywnym procesem twórczym do niekończącej się skali wariacji i wynieść go z pola zwykłego kompostu biżuteryjnego na wyjątkowe dzieła kosztowności. W swoich pracach reflektował nie tylko własną inwencję wywodzącą się ze środowiska, w którym żył, ale również współczesne trendy artystyczne, które odzwierciadlają się w jego twórczości w morfologii, barwności lub szczegółach struktur powierzchniowych. Szkło więc swoim podejściem podniósł na materiał, który nie obawiał się postawić na poziom kamieni szlachetnych. W ich osobliwym wyrazie artystycznym potrafił połączyć poszczególne właściwości szkła, delikatność i wrażliwość a również niebanalną refleksję aktualnych kierunków artystycznych. Właśnie dlatego jego prace są od lat 60-tych XX wieku znacznym reprezentantem czeskiej autorskiej twórczości kosztowności nie tylko na wybitnych wystawach krajowych i zagranicznych, ale również w zbiorach i publikacjach. Droga życiowa i twórczość Jaroslava Kodejša nie powinna służyć tylko jako notowanie przeszłości, ale mogłaby stać się przykładem dla młodych twórców w wykorzystaniu potencjału tradycyjnych technik rzemieślniczych i ich posunięcie designem i kreatywnym podejściem w kierunku współczesnego wyrazu artystycznego.

Zusammenfassung Die Darstellung der Zdislava von Lemberk in der Belletristik Michal Čuřín | Die Studie befasst sich mit der Rezeption der hl. Zdislava von Lämberg/Lemberk in der zeitgenössischen Literatur. Zdislava (um 1220−1252) war die Frau des nordböhmischen Adligen Gallus von Lämberg/Havel von Markvartice, die für ihre karitatives, mildtätiges und heilkräftiges Wirken berühmt wurde. Zusammen

mit ihrem Ehemann war sie an der Gründung von Johanniter- und Dominikanerklöstern beteiligt und selbst in der Pflege in zugehörigen Spitälern tätig. Kurz nach ihrem Tod etablierte sich ihr Kult, der hauptsächlich von der Qualität ihres Familienlebens und ihrem sozialen Wirken ausging. Ihre Verehrung fand zu Beginn des 20. Jahrhunderts durch ihre Seligsprechung und 1995 durch ihre Heiligsprechung eine Bestätigung. Angesichts der relativ geringen Zahl an glaubwürdigen Quellen bleibt das Schicksal Zdislavas allerdings

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume weitgehend im Dunkeln. Vor allem in der Zeit um die genannten kirchlichen Aktivitäten führte das dadurch geweckte Interesse von Rezipienten und Autoren zur Entstehung zahlreicher belletristischer Texte, die Zdislava gewidmet sind. Auf der Grundlage einer thematisch-motivischen Analyse dieser Texte wurden drei Themenkreise definiert, die den üblichen Attributen bzw. den der Heiligen zugeschriebenen Schutzsphären entsprechen. Dabei geht es um die Frage familiärer Konstellationen, der Nationalität sowie der Manifestation und dem Ursprung ihrer Außergewöhnlichkeit. Texte, die sich der familiären Sitution annehmen, konzentrieren sich in der Regel auf die Beziehung zwischen Zdislava und ihrem Ehemann Gallus, der nach volkstümlicher Tradition (und der barocken Legendenüberlieferung) meist ausdrücklich als Gegenspieler seiner Frau dargestellt wird. Eine anderer Betrachtungsmodus spricht dem ehelichen Zusammenleben einen harmonischen und für beide Seiten vorteilhaften Charakter zu und verweist jeglichen Konflikt aus dem Familienbereich. Beide Darstellungsarten betonen unterschiedliche Positionen von Zdislavas Heiligkeit. Im ersten Fall liegt der Schwerpunkt auf der Märtyrernatur der Heldin, im zweiten Fall gewinnt die Tendenz zur Familienidylle die Oberhand. Werke, in denen nationale Motive im Mittelpunkt des Interesses stehen, stellen hauptsächlich Zdislavas hypothetisches Wirken im Dienst der tschechischen Nation in den Vordergrund. Das Wirken der Heiligen in einer Region, in der sich das tschechische und das deutsche Element seit langem treffen, veranlasste einige Autoren, in Zdislava die Beschützerin der tschechischen Interessen gegenüber den deutschen zu sehen. Nur ausnahmsweise kann in den Texten eine Darstellungsstrategie erkannt werden, die Zdislava die Rolle einer natürlichen Beschützerin beider ehemaligen Landesnationen zuschreibt, d. h. eine Ausdrucksweise, die ethnische Spannungen abschwächt. Im dritten Themenkomplex, der die Manifestationen der Heiligkeit nachzeichnet und den Ursprung ihrer außergewöhnlichen Fähigkeiten untersucht, können drei Typen literarischer Konkretisierungen benannt werden: erstens Texte, nach denen sich ein direkter göttlicher Willen bei der Geburt und im Wirken der Heiligen offenbarte; zweitens Werke, in denen die göttliche Gnade als eine Kraft betrachtet wird, die sich in Zdislavas eigenen Bemühungen, Entsagung und Leiden manifestierte; und drittens Texte, in welchen die profane Ebene in den Vordergrund gerückt wird, wobei auf die Betonung einer wesentliche Rolle Gottes, des Glaubens oder der Religion verzichtet wird bzw. die sogar versuchen, Zdislava zu entmystifizieren, ihr Ansehen zu beschädigen und jegliche Gründe für ihre Verehrung abzulehnen.

Die Jesuitenmissionen von Teltsch/Telč nach Nordböhmen und ins Isergebirge in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts Michaela Ramešová, Štěpán Valecký | In der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts griffen die Jesuiten durch ihre Missionstätigkeit erheblich in die religiösen Verhältnisse in Nordböhmen ein. Während in den 1650er Jahren Ordensmitglieder in der Rekatholisierungskommission mitwirkten, die versuchte, die überwiegend nicht-katholische Bevölkerung der Region unter Zwang zum Übertritt zum Katholizismus zu bewegen, änderte sich die Situation in den folgenden Jahrzehnten. Davon spricht der Nachweis von Jesuitenmissionen

XXI 2020 2

in Nordböhmen durch Mitglieder des Tertianer-Kollegs in Teltsch/ Telč. Die Gebiete um Friedland/Frýdlant und Reichenberg/Liberec stellten im Darstellungszeitraum eine besondere Region in Hinblick auf den Prozess der Rekatholisierung dar: Die zuvor gewaltsame Durchsetzung der Konversion trug zu einer unerwünschten Auswanderung bei, vielerorts wurde daraufhin nichtkatholischer Glaube aus Angst vor weiterem Bevölkerungsrückgang toleriert. Dies belegen Missionsberichte der Teltscher Jesuiten, die ab den 1660er Jahren regelmäßig in den Bunzlauer Kreis und damit in die Regionen Friedland und Reichenberg reisten. Während der Missionen konzentrierten sie sich auf Beichte, Predigen, Katecheseunterricht und ähnliche Methoden zur Unterstützung des katholischen Glaubens, was ein Teil der Bevölkerung offenbar aus pragmatischen Gründen akzeptierte. Die Jesuiten sollten keinen starken Druck ausüben, wie ein Beispiel der Mission in Wiese/Ves na Frýdlantsku von 1678 zeigt. Die Missionare hatten jedoch nur teilweisen Erfolg, obgleich die Missionen von Teltsch nach Nordböhmen regelmäßig stattfanden. Darüber hinaus beteiligten sich auch andere Jesuitenkollegien an der Missionsarbeit auf dem Land. Der Ordens war so fast jedes Jahr in der Region präsent. Aus den Quellen geht hervor, dass die Patres von Teltsch im Frühjahr während der Fastenzeit und um Ostern im Auftrag der Erzdiözese Prag drei- bis viermonatige Missionsreisen in den Norden Böhmens unternommen haben. Sie reisten paarweise, bei Bedarf trennten sie sich vor Ort auf. Kenntnisse des Tschechisch und Deutschen waren unabdingbar. Zu den Missionsaktivitäten in der Region gehörte auch praktische Fürsorge im Sinne der Nächstenliebe.

SA-Einheiten in Reichenberg 1938–1945 Eliška Poloprudská | Die paramilitärische Kampforganisation Sturmabteilung (SA) war eine der mitgliederreichsten und hinsichtlich ihrer Tätigkeit interessantesten NSDAP-Organisationen im Reichsgau Sudetenland. Dort bestand ihr Hauptziel wie bereits zuvor in Deutschland darin, sudetendeutsche Männern zu politischen Kriegern auszubilden, die zu jedem Einsatz bereit sind. Das Spektrum der von SA-Männern in Reichenberg durchgeführten Aktivitäten war im weitesten Sinne des Wortes vielseitig und erforderte daher zusätzlich zu den Infanteriedivisionen die Schaffung mehrerer Spezialeinheiten - Reiter, Marine, Nachrichten, Sanität, Pionier und Musik. Dabei wurden die Männer bei politischen und propagandaistischen Aktionen eingesetzt, hatten Strafverfolgungsdienste zu erbringen, an der Vorbereitung einer Reihe festlicher Ereignisse teilzunehmen oder in der Landwirtschaft zu helfen. Eine besondere Form der Tätigkeit stellte die traditionelle Sammlung für die Winterhilfe dar. Im Zusammenhang mit dem Ausbruch des Zweiten Weltkriegs übernahm die SA die Garantie für die militärische Ausbildung der deutschen Bevölkerung, die sich insbesondere im Granatenwerfen, Schießen oder anderen militärischen Fähigkeiten verbessern sollte. All dies, um sich auf den Einsatz in der Wehrmacht vorzubereiten. Trotz der Tatsache, dass in der Endphase bis zu 80% aller SA-Mitglieder an der Front standen, bestand die Organisation bis zum Herbst 1944 in begrenztem Umfang weiter, als die verbleibenden SA-Männer und ihr Material in Volkssturm-Einheiten eingegliedert wurden. Der endgültige Niedergang der SA hing dann mit der Ankunft der Roten Armee und dem Ende des Krieges in Europa zusammen.

Formgestalter in der Gablonzer Bijouterie in den Jahren 1958–1989 Kateřina Hrušková, Kateřina Nora Nováková | Die Studie widmet sich thematisch der Schaffung neuer Muster für die Schmuckindustrie in der Region Gablonz/Jablonec, was bisher noch kaum erforscht und umfassend bearbeitet wurde. Das Hauptinteresse der Autorinnen richtet sich auf die Erfassung der verschiedenen Tätigkeiten der Formgestalter von Gablonzer Bijouterie und die Bereitstellung von Informationen zur gegenseitigen Arbeitsteilung sowie zu den Arbeitsabläufen in den einzelnen Produktionsunternehmen von der ersten Idee bis zum Endprodukt und dessen Wegen zum Kunden. Die Studie fasst zum ersten Mal die professionellen Lebensläufe und den Arbeitsstil der wichtigsten Formgestalter verschiedener Branchen der Schmuckindustrie in der Zeit des Sozialismus zusammen. Dank einer detaillierten Untersuchung und Verarbeitung von Informationen aus umfangreichen Archivquellen, dem Vergleich von Hunderten von Sammlungsgegenständen, ergänzt durch Informationen aus wertvollen persönlichen Zeitzeugenaussagen, gelang es, die wichtigsten Namen der Schöpfer von Schmuckmustern und deren Arbeiten zu erfassen. Die Autorinnen beschreiben zudem die Erfolge von Formgestaltern in verschiedenen Wettbewerben und Ausstellungen. Dank dieses breit gefächerten Ansatzes gelang es nicht nur zahlreiche Sammlungsgegenstände genauer zu identifizieren, sondern auch Informationen zu gewinnen über produktive und kreative Schöpfer von Bijouteriewaren, die bislang unter den Namen einzelner Herstellerfirmen verborgen blieben. Die Ergebnisse können somit als zusätzliche Informationsquelle für die Bearbeitung von Themen dienen, die sich auf die Geschichte der Schmuckindustrie beziehen.

Glas ist mein Edelstein Kateřina Nora Nováková | Das Schaffen von Jaroslav Kodejš ist dahingehend besonders wichtig, weil es auf der traditionellen Verarbeitung von gewickeltem Glas an der Lampe basiert, die seit dem 19. Jahrhundert in den Regionen Eisenbrod/Železný Brod und Gablonz/Jablonec zur Herstellung von Glasschmuck gebräuchlich ist. Mit seinem schöpferischen Ansatz war er einer der ersten, der aus diesem handwerklichen Prozess eine endlose Vielfalt von Variationen zu schöpfen und ihn von einer bloßen Bijouteriekomponente zur einzigartigen Schmuckarbeit zu heben vermochte. In seinen Arbeiten reflektierte er nicht nur seine eigene Inventionskraft, basierend auf der Umgebung, in der er lebte, sondern auch zeitgenössische künstlerische Trends, die sich in seiner Arbeit in der Formgebung, Farbe oder Details von Oberflächenstrukturen widerspiegeln. Mit seiner Herangehensweise nobilitierte er Glas zu einem Material, das den Vergleich mit Edelsteinen nicht zu scheuen braucht. In seinem unverwechselbaren künstlerischen Ausdruck konnte er die einzigartigen Eigenschaften von Glas, dessen Subtilität und Sensibilität mit einer erfrischenden Reflexion aktueller künstlerischer Richtungen kombinieren. So ist er mit seinen Werken seit Mitte der 1960er Jahre als wichtiger Repräsentant des tschechischen Autorenschmucks nicht nur auf wichtigen in- und ausländischen Ausstellungen vertreten, sondern auch in Sammlungen und Publikationen. Lebensweg und Werk von Jaroslav Kodejš sollen jedoch nicht nur als Dokumente der Vergangenheit betrachtet werden, sondern können auch junge Kunstschaffende anregen, das Potenzial traditioneller Handwerkstechniken zu nutzen und diesen durch neues Design und kreative Herangehensweise einen zeitgenössischen künstlerischen Ausdruck zu verleihen.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

FONTES NISSAE XXI 2020 2

Articles inside

Kateřina Hrušková | Kateřina Nora Nováková

Recenze a zprávy o literatuře

Kateřina Nora Nováková

Eliška Poloprudská

Michaela Ramešová | Štěpán Valecký

Resume

Michal Čuřín